Články a komentáře

KUKS – kouzlo, umění, krása, symbol. Jedinečné duchovní, historické a kulturní centrum. Barokní areál iniciovaný před třemi sty lety geniálním producentem hrabětem F. A. Šporkem. Dnes vyhledávaná turistická destinace, oceněná v loňském roce prestižní Grand Prix za obnovu barokního hospitálu Kuks. Kdo by si však ještě před takovými 15 lety na něco takového pomyslel? A přece – snílci a vizionáři, tvůrčí a vzdělaní lidé, umělci a podnikatelé. Ti, kdo ve skutečnosti stojí v pozadí tohoto úspěchu. Za probuzením a znovuoživením Kuksu. Byli to oni, kdo v roce 2005 přesvědčili politické představitele Královéhradeckého kraje, aby se pokusili získat na obnovu celého území evropské peníze.  A také dnes jsou aktivními tvůrci nové tváře Kuksu, někdejší oblasti Sudet. Jestliže erbovním heslem F. A. Šporka byla slova pravda a spravedlnost, oni k nim přidávají nápaditost a tvořivost.

Své vyznání a odpovědi na anketní otázky – proč se rozhodli spojit své životní osudy s Kuksem – nám poskytli: muzikolog a zakladatel festivalu THEATRUM KUKS Stanislav Bohadlo, divadelní režisér a umělecký ředitel Malého divadla Petr Hašek, podnikatel Dušan Erlebach, umělecký fotograf Miroslav Podhrázský, filmový režisér a dokumentarista Miloslav Kučera a theolog a právník Ignác Antonín Hrdina.

 

Umění zachránilo umění / Stanislav Bohadlo – muzikolog a duchovní otec festivalu THEATRUM KUKS, majitel obnoveného lázeňského domu v Kuksu, dnes Rentzova muzea.

 

Kdy jste rozhodl propojit svůj životní příběh s Kuksem?

Mám pocit, že jsem to nerozhodoval já. Od mládí jsem totiž vodíval návštěvy přátel do Adršpachu a do Kuksu a s každou z nich jsem znovu spoluprožíval jejich úžas nad majestátem přírody, nad povznášející silou umění a příběhy lidí, kteří to stvořili. Jak překvapivé i logické mi po letech přišlo, že to byl právě F. A. Graf von Sporck (FAGUS), který vybudoval Kuks (podle J. Zickerta „nejkrásnější lázně v celém Německu“, 1776) a zároveň objevil a obdivoval adršpašskou skalní galerii.

A v květnu roku 2000 jsem tyto divy východočeského světa zase ukazoval skupině amerických profesorů z Georgia College. Byli samozřejmě u vytržení a Birdie Gates se tak zakoukala do Braunových soch v Betlémě, že jsme odešli do Kuksu bez ní. Když se asi po dvou hodinách kdosi telefonicky ohlásil, že má nález cizinky s mým telefonním číslem, ale „neumí čéésky“, uprosil jsem toho dobrého muže, aby ji přivezl do Kuksu. Čekal jsem zatím u mostu v hospodě U Prďoly, pil turka a hospodského p. Vohradníka jsem se tak trochu řečnicky otázal, zda tam není na prodej nějaká chaloupka. Ukázal mi hned poloroubenou Zámeckou kuchyni a na úřadě jsem dostal telefon na prodejce. Birdie se nakonec našla, ale už o víkendu jsem procházel stavbu z roku 1694 se sporckovskými nápisy na stěnách a s výhledem na hospitál. Byl to sen. Srdce se mi při tom zastavovalo. Abyste tomu dobře rozuměli, strávil jsem právě rok jako Fulbright Scholar-in-Residence na College v Nebrasce a zažil jsem ten pocit historické prázdnoty ve městě na rovině, uprostřed prérie a kukuřičných polí bez jediného barokního kostelíku, božích muk, kamenných domů, o zámcích nebo sochách v modelovaném plenéru ani nemluvě. Nejstarší stavbou tam byl cihlový dům s mosaznou destičkou z roku 1882. Postižen touto zámořskou ahistorickou kocovinou a touhou být na dotek tak velkolepé koncentraci všech druhů baroka doslova na pětníku, hltal jsem už v pozdním létě denně všechna ta zázračná rána, barevné západy slunce nad Betlémem a hvězdná nebe se zurčící vodou po kaskádovém schodišti v Kuksu. Díky ztracené Birdie bydlím v domě, kde hraběci Kuchelmeister vařil pro Sporcka, Brauna, Aliprandiho, Rentze, Hanckeho, Denzia, Bioniho, Brandla, Seemana a jejich návštěvy.

 

Co jste svému snu musel obětovat?

Nic! Těch sedmnáct let vnímám jako řetězec radostí, zážitků a odměn při znovuobjevování míst, uměleckých skvostů sporckovského baroka a spřízněných duší, které tam přijíždějí z celého světa.

 

Co bylo předpokladem toho, že jste se na Kuksu úspěšně adaptoval?

Nebylo třeba se adaptovat, asi jsem tam už v minulých životech byl.

 

Jaký nejpozitivnější apel v sobě váš příběh nese?

Že to byl festival barokního divadla, opery a hudby THEATRUM KUKS, který nakonec rozpoutal velkolepou záchranu a obnovu Kuksu. Umění zachránilo umění. A Evropa ocenila Evropana Sporcka. A to byl sen, který se skutečně vyplnil.

 

KUKS – úžasné místo pro život / Dušan Erlebach, junior – majitel textilní továrny v Kuksu a provozovatel auto moto muzea

Můj "příběh o Kuksu" se začal psát nepřímo už dávno. Od dětství jsem byl obklopen auto moto veterány a historické vozy mi postupně přirostly k srdci. Rozrůstající se sbírka si časem žádala větší prostory, a tak k nápadu vybudovat rodinné muzeum veteránů zbývalo jediné: najít vhodný objekt a splnit si sen každého veteránisty-sběratele. Ač původem rodák ze Dvora Králové nad Labem, nedaleký Kuks jsem navštívil za svůj život jen několikrát, ale pokaždé ve mně zanechal zvláštní pocit výjimečnosti. A když se na začátku milénia objevila možnost získat v samém středu obce Kuks historickou textilní továrnu, postavenou v roce 1905, která vyhovovala našemu záměru, neváhali jsme a objekt zakoupili. Dnes tu provozujeme auto moto muzeum.

Co jsem obětoval? Jisté pohodlí města, jsem teď mnohem závislejší na dopravních prostředcích, ale život něco odnáší a jiné zase přináší.

Adaptace na zdejší prostředí byla od počátku velmi pozitivní. Na první pohled zvláštní vesnice, jiná než vísky v okolí, poznamenaná cejchem "Sudet", přesto na každém kroku dýchala vnitřní harmonií a historií. Dnes, po rozsáhlé rekonstrukci celého barokního komplexu, o to více. I když sem poslední dobou přijíždí mnoho turistů obdivovat zdejší stavebně umělecké hodnoty, je tu stále mnoho klidných míst a prostoru k vnímání Kuksu jako úžasného místa pro život.

Žití v Kuks mi otevřelo nové, nepoznané dimenze, pomohlo mi k získání nových přátel. A také jsem zjistil, že když je člověk obklopen krásným prostředím, dokáže myslet pozitivněji a tvořit ty správné hodnoty.

 

Nákaza Kuksem /Petr Hašek –divadelní režisér, umělecký ředitel Geisslers Hofcomoedianten z.s. a umělecký šéf Malého divadla Jihočeského divadla v Českých Budějovicích

Co se Kuksu týče, tak ten mi nikdy moc nedával na vybranou. Jakmile jsem v Kuksu, případně v jeho okolí, je rozhodování nějak jednodušší. To se týká jak samotné tvorby, proto tam tak rád zkouším divadlo a pracuju, tak i rozhodování propojit svůj život s tímto místem. Nebylo co řešit v případě, když mi pan Stanislav Bohadlo nabídl v roce 2001 režírování první inscenace Geisslers Hofcomoedianten na nultém ročníku festivalu THEATRUM KUKS, nebylo co řešit, když od něj nabídka přišla i v roce následujícím…, stejně tak jsem se nebránil možnosti pořídit si starý výstavní pískovcový dům z 19. století ve Stanovicích u Kuksu (i když jsem na něj neměl a zadlužil se na pěkně dlouho) a “NE” nepadlo ani v případě převzetí otěží vedení festivalu THEATRUM KUKS v minulém roce. Každé toto neuvážené rozhodnutí - kterých již proběhlo nepočítaně -, s sebou přineslo pěknou řádku problémů a potíží, ale takový už je Kuks. Plný rozporů a kontrastů. A ještě k tomu je to můj rodný kraj! Nelze odolat.

 

Co jste svému snu musel obětovat?

Musel jsem samozřejmě obětovat spoustu času, peněz, energie, invence….a letních prázdnin. Ale to člověk obětuje každému svému snu.

 

Co bylo předpokladem toho, že jste se na Kuksu úspěšně adaptoval?

Na tuto otázku je jednoduchá odpověď: “přiotrávil jsem se kukským pramenem”, “nakazil se místním geniem loci”, “ztratil se v okolní barokní krajině”, “stal se závislým na podkrkonošském vzduchu” a “zadlužil se u řady místních”…prostě jsem se zamiloval.

 

Jaký nejpozitivnější apel v sobě váš příběh nese?

Kuks je magickým místem, plným krásy, pozitivní i negativní energie a inspirace. Kuks je mým domovem, který v mém rozlítaném kočovném životě získává na stále vyšší a vyšší ceně a zatím se jí ničemu a nikomu nepodařilo přeplatit…Naopak: “nákaza Kuksem” se rozšiřuje!

 

S Kuksem vedu intimní rozhovor v duši / Miroslav Podhrázský – umělecký fotograf

Kuks jsem začal vnímat přes poznání Braunova Betléma. Někdy v roce 1977 nebo 1978, to mi bylo 17 let, jsem se při cestě ze Žirče na Zvičinu zastavil v Braunově Betlémě. Do té doby jsem netušil, co „Nový les“ v sobě ukrývá. Od toho letního dne jsem věděl, že se do Betléma budu vracet s fotoaparátem, sám nebo s přáteli, kteří chtějí sdílet toto místo spíše jako příležitost k meditaci. Tenkrát jsem jezdil vlakem z Hradce Králové bez přestupu až do stanice Žireč a pak jsem se vydal pěšky lesem přímo k Braunovu Betlému. Jedna z návštěv mě obohatila o myšlenku ředitele královédvorské ZOO pana Vágnera. Vysvětloval, jak chtěl propojit zoologickou zahradu s Braunovým Betlémem a volnou zvěří. Pro svůj záměr ale nenašel pochopení.

Jednou se mne můj děda zeptal? „Kam zas jedeš?“ Já: „Do Betléma,“ a děda na to: „Vždyť už jsi ho viděl!“ A já věděl, že je to na celý život.

Náhodnými návštěvami jsem dostudoval Umprum v Brně. Podzim roku 1980 a 1981 – vybavuji si, že jsem jel z Žirče na skládacím kole fotit zářijově zářící snímky, světlo a stín na reliéfech Braunova Betléma, ranní rosa. Dodnes z těch černobílých negativů 6 x 6 cm obrazově čerpám. Tehdy mě už chladil povolávací rozkaz v kapse. Dvouletá tvůrčí nepřítomnost a snění o tom, jak v civilu začnu znovu jezdit do Braunova Betléma. A jak rozsvítím Betlém s Ježíškem a pastýři za pomoci 70-100 svíček posazených do sněhu a budu exponovat v podvečerní náladě.

Tento den se naplnil 17. 1. 1984. Starodávný deskáč 6 x 9 cm, stativ, černobílý film, silné sněžení, poté káva, grog, vlak zpět do Hradce Králové. Vznikl černobílý negativ. Později vyzvětšováno na metrové fotoplátno, které je součástí výstavního souboru 30 fotopláten Braunova Betléma.

Loňského roku po 33 letech, na den přesně, jsem vše fotograficky zopakoval na digitální záznam. Vyrazil jsem z chaloupky v Kuksu,  - 20°C mrazu, ale já byl opojen tvůrčím fotografováním. Jen mírný větříkem mi zhasínal svíce. Vsadil jsem je hlouběji do sněhu a tak dosáhl toho, že rozzářily sníh kolem sebe. Famózní atmosféra. Výsledkem jsou barevné obrazy, jeden do modra a druhý má skořicovou barvu i náladu…

Ještě vzpomenu na fotografování 13. prosince 1998, svátek svaté Lucie, Kuks v zatáčce pod Hospitalem, tak okolo 13:30, začaly se valit obrovské chuchvalce mlhy, tající sníh,  stativ, kamera „Linhof“/ formát diapozitivu 6 x 12 cm/1:2/. Obrovský zážitek – tak vznikl obraz  „Věčné světlo“, který je ústředním obrazem na výstavách s tematikou Braunův Betlém a Kuks.. Nyní se nachází ve velikosti 260 x 130 cm v soukromé galerii „Artgallerykuks“ na Kuksu.

Cítím se být v této barokní krajině obsažen. Často si představuji, že z kosmického hlediska to není zas tak dávno – 300 let zpět– a mohli jsme jít na kávu s hrabětem F. A. Šporkem.

Dal jsem si priority – „děti, rodina, Kuks“ nebo „Kuks, rodina, děti“ – takže jsem si z Kuksu vytvořil celoživotní příběh. Stačí mi oježděná auta, víc pro mne znamená místo, kde stojí chalupa, kterou dotvářím vlastními silami a prostředky. Zahrada, jižní svah, na protějším kopci přes údolí vzhlíží Kuks – Hospital s kaplí, v podvečer při nasvícení jeví se jako drahokam. Někdy se vracím do Hradce Králové jako z jiného světa, v pozměněném stavu mysli…

 

Šporkův Kuks jako srdeční záležitost / Miloslav Kučera – filmový režisér a dokumentarista

Kdy jste rozhodl propojit svůj životní příběh s Kuksem?

Probíhalo to vlastně po dvou liniích. Jako režisér-dokumentarista jsem se zajímal o historii. Tehdy jsem se podílel na cyklu České televize Lapidárium, jehož tématem byly příběhy věcí. Napadlo mě věnovat jeden z dílů příběhu Šporkova řádu svatého Huberta. Tak jsem někdy v roce 1997 poprvé natáčel na Kuksu. Druhou linii bylo mé seznámení se Stanislavem Bohadlem, které proběhlo přes amatérský film. Standa kdysi vytvářel krátké filmy s osobitou poetikou a humorem. Já jsem často zasedal v porotách filmových soutěží. Tak jsme se poprvé setkali. A na jedné ze soutěží jsem od Standy dostal pozvání na Kuks. A bylo to! V průběhu let jsem se jako filmař na Kuks často vracel. Barokní areál vystupoval ve velkém dokumentu Sláva barokní Čechie. Standově domu na Kuksu je přímo věnován Příběh Šporkovy kuchyně. Moje usilování o filmové uchopení tohoto místa bylo zatím završeno sběrným dokumentem Sen o Kuksu, který na pozadí nedávné velkorysé rekonstrukce barokního areálu přibližuje i osobnost hraběte Šporka.

 

Co jste svému snu musel obětovat?

Nebylo to tak zlé. Jsem z Prahy. A tak jsem musel obětovat především hodně času a projezděných kilometrů. Ale na Kuks jsem se vždycky vracel a vracím rád. Takže to vlastně ani žádná velká oběť nebyla. Když se ale teď zamýšlím nad rozměry oběti, tak ta byla spíše v trpělivosti a usilovnosti, kterou člověk musí mít, než se mu podaří film zrealizovat. Sen o Kuksu byl náročný na počet natáčecích dnů a v tomto rozsahu se ho povedlo natočit jen díky podpoře Královéhradeckého kraje a mé kamarádky Lenky Jaklové.

 

Co bylo předpokladem toho, že jste se na Kuksu úspěšně adaptoval?

Já na Kuksu nežiji, takže nemůžu mluvit o adaptaci v pravém slova smyslu. Nicméně za ta léta kontaktů s ním jsem se zde seznámil s poměrně velkým počtem lidí. Snad mohu říci, že několik z nich se stalo i mými přáteli. Po mém bydlišti se tedy Kuks stal druhým místem, kde během chvíle určitě potkám některého ze svých známých. To, že Kuks sleduji z odstupu, má i své výhody. Mohu tak porovnávat změny, které se zde za poslední léta udály. Na jedné straně proběhly rozsáhlé rekonstrukční a restaurátorské práce, z nichž obnovení monumentálního cyklu Tance smrti nebo výstavba původní barokní budovy dnešního Rentzova muzea patřily jistě ke kulturním událostem roku. Na druhé straně se mi zdá, že Kuks nežije zas tak, jak jsem si představoval. Čekal jsem, že zde vznikne mnohem více pensionů, kde by si mohli návštěvníci (jejichž počet je úctyhodný) vychutnat Kuks i ve večerních hodinách. Škoda, že většina turistů se zde zastaví jen na 2–3 hodiny a pak zase jede dál. Sám přespávání řeším s obtížemi. Dokonce jsem už uvažoval o tom, že bych se na Kuksu usadil, ale zatím jsem příliš vázán někde jinde. Ale možná v budoucnosti…

 

Jaký nejpozitivnější apel v sobě váš příběh nese?

To je těžká otázka!  Zevšeobecňovat vlastní život je ošemetné. Ale asi ten, že člověk má jít tam, kam ho srdce táhne a věnovat se tomu, co ho baví. Příliš vykalkulovaný plán nenese vždy to nejlepší ovoce. Šporkův Kuks mě vždycky oslovoval a doufám, že o něm snad ještě něco natočím…

 

Nebýt Šporka – křesťana – nebylo by barokního Kuksu / Ignác Antonín Hrdina – právník a theolog

Kdy jsem se rozhodl propojit svůj životní příběh s Kuksem?

Můj životní příběh spojený s Kuksem nebyl výsledkem mého vlastního rozhodnutí. Moje babička z matčiny strany Marie Hajná měla kdysi v Kuksu příbuzné (jmenovali se Mauderovi) a její matka Anna byla rozená Mauderová, proto ta vazba na Kuks. Dodnes to dosvědčuje náhrobek babiččina strýce Jindřicha Maudera († 1897), který v Kuksu bydlel a je také pochován na kukském hřbitově – je to ta první hrobka hned po pravé straně od vchodu. Prý se v parném létě uřítil na kole, skočil do studené vody a následně zemřel na zápal plic. Jeho fotografii na porcelánovém oválu nějaký vandal před lety silně poškodil.

Tam do Kuksu k Mauderovům babička Hajná jezdila na „letní byt“. A když už Mauderových nebylo, rozhlížela se, kdo by nás na prázdniny ubytoval. Nakonec se domluvila se stařičkou (snad skoro devadesátiletou) „starousedlicí“ paní Urbanovou, která měla domek nad bývalou Ettrichovic dolní fabrikou (tzv. „pentličkárnou“, v té době už skladem národního podniku Drogerie) a které byla každá koruna nájemného vítaným přilepšením k mizernému důchodu. Po její smrti nám pak tu místnost pronajímala její (tehdy už také letitá) dcera, slečna Emilka. Moje matka byla učitelka, takže měla v létě dva měsíce prázdnin, které jsme trávili právě v Kuksu. A tak se z Pražáka stával na červenec a srpen Kuksák, který po desetiměsíčním živoření ve škole, kterou srdečně nenáviděl, dva měsíce skutečně žil v Kuksu.

Po smrti slečny Emilky jsme nalezli prázdninové útočiště v domku paní Barbory Klepšové v čp. 67 proti výrobně vánočních ozdob, tzv. „bambulárně“ (dnes je v něm hospoda – kiosek „U Fanánka“). Nesetkal jsem se s laskavější a obětavější ženou, než byla paní Klepšová; když se o někom řekne, že má „zlaté srdce“, platilo by to jistě především o ní. No, a s jejím synem Františkem, který loni bohužel zemřel a moc mi chybí, a dalšími vrstevníky jsme po Kuksu a okolí prováděli nejrůznější alotria, k nimž v Praze během školního roku přirozeně nebyla příležitost. To by vydalo na celou knihu. Mnohému jsem se od nich „přiučil“, až mi za to ze strany babičky a matky bylo (ne tak zcela bezdůvodně) vyhrožováno polepšovnou. Dodnes mám mezi nimi pár výborných přátel, některé bohužel už také na hřbitově. Rád na ně vzpomínám a chci jim vyjádřit svůj vděk, že tenkrát „Pražáka“ vzali mezi sebe jako (téměř) rovnocenného partnera. V Kuksu jsem také zažil své první dětské platonické lásky; Bože, to byly krásné doby!  

 

Co jsem svému snu musel obětovat?

Moje návštěvy Kuksu ode mne nevyžadovaly žádné oběti – právě naopak: každá cesta do Kuksu pro mne byla od dětského věku odměnou, na kterou jsem se těšil vždycky právě jako ono malé dítě. A to mi vydrželo až dodneška. Vždycky, když po delší době přijíždím ke Kuksu, tak se mne zmocní takový zvláštní příjemný pocit – lépe to neumím definovat. Snad je to ono kouzlo místa, jakési kukské fluidum, které na mně působí.

Takže ta jediná oběť, kterou jsem svému snu (= Kuksu) obětoval, bylo množství buněk jaterního parenchymu, které mi v tehdejším „zlatém věku“ kukského pohostinství odumíralo při sezení s kamarády a hojné konzumaci ať už dole u Labe v Hospodě U Prďoly nebo v kiosku pod břízkami u Zdeničky. A jistě jsem tuto oběť přinesl rád – ostatně jaterní buňky se prý vyznačují velkou regenerační schopností.

 

Co bylo předpokladem toho, že jsem se na Kuksu úspěšně adaptoval? 

Nevím, jestli jsem se v Kuksu „úspěšně adaptoval“, ale v každém případě mě Kuks s tím vším, co jsem v něm prožil, provází celým mým životem a můžu říct, že na něj měl rozhodující, třebaže zprostředkovaný vliv – určitě alespoň pokud jde o mé profesní zaměření. Abych to vysvětlil:

U paní Urbanové, kde jsme trávili prázdniny, měl tehdy pronajatý jeden pokoj duchovní správce u kukských řeholnic (byly to Šedé sestry sv. Františka) P. Vladimír Matějka (1921–1990), vzdělaný a ke všem laskavý kněz zlatého srdce. Tehdy totiž ještě nemohl bydlet na faře v Hradišti, protože ta byla obsazena nájemníky. Sestry ve zchátralých prostorách kukského hospitálu (tehdy se tomu říkalo „Státní zámek Kuks“) pracovaly v ústavu sociální péče, kde se s obdivuhodnou obětavostí staraly o tamní chovance. Když P. Matějku propustili z komunistického vězení za pobuřování proti republice, směl od roku 1957 působit jako kněz alespoň v této komunitě sester; teprve později (od roku 1967) mohl vykonávat funkci kaplana ve Dvoře Králové a poté i administrátora v Choustníkově Hradišti a ve Vlčkovicích.

Poznal jsem ho u paní Urbanové, když mi byly asi tak tři čtyři roky. Pamatuji se, že pro mě měl vždycky laskavé slovo i nějakou tu sladkost. Když jsem pak byl trochu větší, postupně mne seznamoval se základy víry a s Biblí – já jsem o tom nevěděl nic, u nás v rodině se do kostela na mši nechodilo, do náboženství jsem taky nechodil, takže jsem byl vlastně cosi jako pokřtěný pohan. Ale to se díky P. Vladimírovi pozvolna měnilo. Začal jsem chodit do kostela – nejdříve v neděli do Hradiště a pak i ve všední den do Kuksu, kde měl ráno mši sv. pro sestry, a dokonce jsem mu mohl ministrovat. Pak jsem začal pravidelně navštěvovat bohoslužby i v Praze. To už jsem chodil na „měšťanku“ a o víru jsem se začal zajímat i z vlastní iniciativy. A P. Vladimír mi o prázdninách ze své dobře vybavené knihovny půjčoval knihy, zvláště tzv. „katolickou literaturu“, kterou jsem hltal, protože ve škole to byl samý „Timur a jeho parta“ a podobná duševní strava. A tak jsem se v této jeho „letní škole“ pozvolna začal v křesťanském náboženství orientovat a stále více jsem se o ně zajímal, až jsem – jistě také pod vlivem jeho příkladného kněžského života – po maturitě podal přihlášku na teologickou fakultu (tehdy byla v Litoměřicích) a současně do kněžského semináře, a následně se stal knězem. P. Vladimír se mne sice nikdy předtím nezeptal, zda o takovém kroku uvažuji, ačkoli to musel nejen tušit, ale jistě mě k tomu se vším taktem směroval. Když jsem mu sdělil své rozhodnutí, byl pochopitelně rád.

Za zmínku stojí, že si P. Vladimír usmyslel (snad právě s onou uvedenou perspektivou), že mě naučí latinsky. A tak vždycky o prázdninách u něj na faře probíhal intenzivní kurs latiny – to jsem chodil ještě na „obecnou“ a ani českou gramatiku jsem pořádně neuměl. Moc mi to tenkrát nevonělo, ale nedalo se nic dělat: P. Vladimírovi nešlo nic odmítnout a také ze strany mé matky (učitelky) byl na mne v tom směru činěn jistý nátlak. A tak bylo možno vídat pubescenta, jak jezdí po Kuksu a okolí na kole – v jedné ruce řidítka a v druhé sešitek s latinskými slovíčky. Ani jsem si snad tenkrát nenatloukl. Když jsem pak v roce 1968 nastupoval na gymnázium, prakticky mě tam z latiny už neměli mnoho co naučit.

Když to shrnu: P. Vladimír mě přivedl k víře, do značné míry i ke kněžství a položil základy i mé druhé budoucí profesi právního historika, který se bez latiny neobejde – on sám byl výborným církevním historikem a dokonce autorem skript z obecných církevních dějin. Jsem za to za všechno P. Matějkovi nesmírně vděčný a jako skromný výraz vděku jsem kostrbatě sepsal jeho životopis – dá-li Pán Bůh, vyjde v prvním pololetí letošního roku (vydavatelem bude Královská kanonie premonstrátů v Praze na Strahově).

A tady přejdu k druhé oblasti vlivu, který na mne Kuks – tentokrát už bezprostředně – vykazoval a vlastně dodnes vykazuje. Ve svém mladistvém věku jsem pochopitelně nebyl nevšímavý k dívčím půvabům, což platilo i o studentkách (o něco starších, než jsem byl já), které jako brigádnice o prázdninách prováděly turisty po areálu kukského hospitálu. Ty, když potřebovaly jít na rande nebo se věnovat jiným podobným důležitým aktivitám a usmály se na mne s prosbou, abych za ně zaskočil, což jsem mohl nevyhovět? Kdyby mě slyšel P. Matějka, který dříve také po hospitálu prováděl, asi by se zhrozil. Na druhé straně můj výklad byl natolik kreativní, že se návštěvníci dozvěděli řadu věcí, které by se od nikoho jiného (ani od něj) nedověděli... Nikdo si naštěstí nestěžoval – tenkrát se to tak nebralo.

Ale zřejmě právě ono občasné provádění turistů po špitálním areálu mi pozvolna poodhalovalo poznatek, že Kuks není jen územím pro prázdninové pubertální rejdy, ale i kusem kamenné krásy, která má svého tvůrce (Braun, Alliprandi...), a ovšem i svého zadavatele a investora, dnes by se asi řeklo: „manažera projektu“, tedy říšského hraběte Františka Antonína Šporka (1662 – 1738), a začal jsem se o ně zajímat. Literatury o Kuksu a Šporkovi bylo ovšem tehdy běžně k dispozici poskrovnu – spíše jen brožurky vydávané památkovým ústavem v Pardubicích a Lukasova obrázková publikace Šporkův Kuks s krásnými fotografiemi. Zlom v této věci představovalo vydání nádherné publikace profesora (tehdy ještě docenta) Pavla Preisse Boje s dvouhlavou saní. František Antonín Špork a barokní kultura v Čechách, kterou vydalo pražské nakladatelství Vyšehrad v roce 1981. Ta se stala bez konkurence mou nejoblíbenější knížkou, která teprve mi pro Kuks a jeho fundátora otevřela oči. Tehdy jsem pojal dvě neskromná přání, v jejichž vyplnění jsem ani příliš nedoufal. Tím prvním bylo, abych pana profesora Preisse mohl poznat osobně; tím druhým, že bych snad někdy také mohl něco o hraběti Šporkovi či jeho Kuksu napsat... Obojí mi laskavá Prozřetelnost splnila poté, co jsem vystudoval práva začal se zabývat právní historií: s panem profesorem Preissem jsem měl po několika letech tu čest a radost se osobně seznámit, a následně jsem měl možnost o hraběti Šporkovi, resp. o jeho právních sporech vydat hned tři monografie: jednu o tom, jak se on – jeden z nejbohatších českých šlechticů – dostal do vězení pro dlužníky do pražské Daliborky, další dvě (ve spoluautorství s kolegyní Hedvikou Kuchařovou z knihovny strahovského kláštera) jednak o kacířském procesu, který byl proti němu veden, jednak o podivných okolnostech, které provázely sňatek jeho mladší dcery Anny Kateřiny s baronem Swéerts-Šporkem v dnes již neexistující kapli Nanebevzetí Panny Marie v Kuksu (stávala nad dnešním konzumem, její oltářní obraz je dnes v kostele v Kohoutově). A díky kolegovi Jindřichu Koldovi z královéhradecké filosofické fakulty, který léta pracoval jako šéf sbírek v kukském hospitálu, pak spatřila světlo světa i naše společná publikace o kukské historické knihovně. Důvodů k vděčnosti mám tedy víc než dost. Když k tomu připočítám články v různých časopisech, představuje kukská tématika skoro polovinu mé odborné produkce. A kdoví – nebýt hezkých děvčat trávících prázdninovou brigádu na „státním zámku Kuks“, za jejichž úsměv (někdy i za krabičku cigaret) jsem tu a tam jako „černý průvodce“ vodil kolem Ctností a Neřestí turisty, asi bych se neseznámil ani s hrabětem Šporkem ani s jeho spory a nestal se tak později jaksi mimoděk a z nezbytí odborníkem na české právo v období barokního absolutismu. Stezky Páně jsou někdy skutečně nevyzpytatelné...

 

Jaký nejpozitivnější apel v sobě můj příběh nese?

Apel – na koho? Asi na mé milé Kuksáky. Mají to štěstí, že žijí ve vesnici, která je naprosto ojedinělým a světově unikátním svědkem i plodem vrcholné barokní kultury – je skutečnou „perlou na Labi“, teď naštěstí (alespoň na pravém labském břehu) krásně zrenovovanou (kéž by se to dalo brzy říci i o nedalekém Braunově Betlému!). „Génius loci“ tam vyzařuje z každého kamene a z každé památky, a těch je tam skutečně mimořádná koncentrace. Snad by si to k posílení svého sebevědomí mohli častěji připomínat. Skutečně mají být na co hrdí.

Ty památky jsou vlastně téměř všechny křesťanské: především je to samotný kostel Nejsvětější Trojice s kryptou, hospitálem a řadou Braunových soch (osmero Blahoslavenství a po dvanácti sochách Ctností a Neřestí), který tvoří pro diváky z protějšího labského břehu úžasné a neopakovatelné panoráma; dále přiléhající zahrada s grotou sv. Jeronýma, velkým a malým Křesťanským bojovníkem a „andělem Gloria“ (umístěným kdysi v Betlémě nad reliéfem Narození Páně); dále hřbitov s bývalou a dnes už strženou hřbitovní kaplí sv. Jana z Boha a řádovou hrobkou milosrdných bratří (já ji ještě pamatuji) a řada dalších drobných solitérních sakrálních památek na území obce: Braunova socha Davida a Goliáše před konzumem, socha Krista nesoucího kříž u pošty, socha Madony (trochu zastrčená) pod štrekou v lese na hranicích se Stanovicemi, i několik křížů rozesetých po obci. A konečně celý Braunův Betlém je jedním „svatým hájem“, určeným jeho fundátorem Šporkem pro meditaci – zejména o pomíjejícnosti tohoto světa.

A tím se dostávám k druhé části tohoto apelu: to všechno (kromě jiného) nám dosvědčuje nesporný fakt, že hrabě Špork byl upřímným křesťanem, jakkoli to mezi ním a sousedními žirečskými jezuity (včetně proslulého Antonína Koniáše) občas jiskřilo. Nebylo by barokního Kuksu, nebýt Šporka – křesťana. Jistě, dříve i u nás v Boha věřil prakticky každý, ať už po katolicku, po evangelicku, po židovsku či jinak. Ale i když je dnes jiná doba a víra v Boha zdaleka není většinovou záležitostí, jako tomu bylo za urozeného fundátora, přesto Evropa má – ať se to komu líbí nebo nelíbí – křesťanské kořeny. Křesťanství stálo i u kolébky naší české státnosti a provázelo ji po celou dobu jejího trvání. Stručně řečeno: křesťanství je integrální součástí naší státní tradice, naší národní kultury. A této tradice či kultury si vážit a chránit ji a připomínat si ji, to jistě není nic špatného – jistě ani pro nevěřící spoluobčany. A je to asi nejlepší forma prevence proti tomu, aby na kukském kostele za pár (řekněme) desítek let nebyl místo kříže půlměsíc a z královédvorské kostelní věže aby se místo hlasu zvonů neozývalo vyvolávání muezína. – A tento můj skromný apel samozřejmě není určen jen Kuksákům.

Závěrem velice děkuji milé kolegyni ze „Salonu republiky“ Mgr. Lence Jaklové, za to, že s žádostí o příspěvek oslovila i mne. Udělalo mi to velikou radost. Jistě i ona má v Kuksu, kde za ní zůstalo nemálo nezištné práce, kus srdce. Vždyť přece ne trvalé bydliště, ale právě toto „zakotvení srdce“ je rozhodující pro to, kde se člověk cítí doma a kam se vždycky rád vrací – když ne jinak, aspoň v myšlenkách. A tak když někdy nemůžu hned usnout, nechám si před očima defilovat různé partie z krásného Podzvičinska, a na prvním místě z mně tak milého Kuksu. A až potom usnu, tak sním; sním o Kuksu…

 

Více o Kuksu ve filmovém dokumentu Miloslava Kučery: Sen o Kuksu

http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10630460999-sen-o-kuksu/

 

Hned na začátek se zeptám trochu provokativně na konkurenci. Můžete jmenovat ještě jiné uskupení zdravotně postižených, které dosahuje v jakékoli umělecké činnosti mimořádných úspěchů jako Vaše kapela?

Myslím, že bez velké nadsázky mohu říci, že nevíme o jiném podobném uskupení na světě… Ne že by neexistovaly soubory složené převážně z lidí s handicapem. Většinou se ale jedná o podobná nebo stejná postižení. Na The Tap Tap je ojedinělé to, že lidé s hodně odlišnými diagnózami spolupracují v jednom velkém celku. Na kvalitě si dáváme hodně záležet a myslím, že je vidět, že u každého jednotlivce hledáme maximální možné zapojení. Jsme unikátní v nesentimentálním přístupu a důrazu na výsledky. Také asi v promyšlenosti designu, systému práce na repertoáru a komunikační strategii.

V ČR nyní spolupracujeme se skvělým hudebníkem a zpěvákem Honzou Jarešem (talentovaný zpěvák a klavírista, roč. 1981, nevidomý – pozn. red.) a hodně teď rozvíjíme spolupráci s Gaelynn Lea - velmi talentovanou zpěvačkou z USA.

 

Jaké byly začátky kapely, můžete stručně nastínit její vývoj? Co bylo klíčovým pro nastartování její popularity?

Začali jsme jako hudební kroužek na domově mládeže při Jedličkově ústavu. Klíčem myslím bylo od začátku to, že jsme nechtěli být “jenom jako”. Hudba je velký komunikační prostředek, když vás zaujme. A atraktivní a srozumitelná komunikace je přesně to, o co nám od začátku šlo. Zásadní je asi určitý tah na branku, schopnost dávat si velké cíle a jít za nimi až do nejmenších detailů.

 

Kdy a jak nastal ten zlomový bod, kdy jste si řekli, že máte na víc? Kdo vás v těchto začátcích podpořil finančně, produkčně atd.?

Velkým zlomem bylo získání první podpory z Evropských strukturálních fondů. Příjemci podpory ze strukturálních fondů EU jsme byli celkem třikrát. Získali jsme možnost spolupracovat dlouhodobě s kvalitními lektory. Dnešní úroveň kapely je hodně daná individuální výukou, kterou nám podpora z EU umožnila začít realizovat. Nyní si už na výuku připlácejí členové nebo jejich rodiče sami. V začátcích bylo také důležité si uvědomit význam komunikace a budování vztahu s veřejností. Kdo čeká, že ho veřejnost bude sama vnímat jen proto, že dělá dobrou práci, ten se nedočká…

 

Můžete jmenovat konkrétní dotační titul EU, ze kterého jste čerpali? Nyní už o tuto podporu nežádáte? Z jakého důvodu?

Poprvé se, tuším, jednalo o výzvu s názvem JPD 3, následně se tento program přejmenoval na OPPA. Máme dojem, že podpora z EU by měla sloužit k nastartování projektů, které se stanou plně soběstačnými. A my už si tak skoro připadáme.

 

V jednom rozhovoru jste řekl, že z Tap Tap se za téměř dvacet let působení stala profesionální, finančně soběstačná kapela. Co to vlastně znamená a obnáší?

To znamená, že všichni členové jsou za vystoupení finančně hodnocení. Z prostředků z vystoupení jsme schopní financovat i provoz Zapsaného spolku TAP, což je právní forma naší neziskové organizace. Nepředstavujte si žádný moloch - jedná se o předsedu sdružení (mě :), finančního manažera a paní účetní.

 

To znamená, že jste z vlastní činnosti schopni ufinancovat i pronájem zkušebny, nástroje, náklady na cesty? Jaká je tedy cena kapely za jedno vystoupení?

Kapela vydělává na koncertech. Podporu našich dvou největších akcí (festivalu Pojď dál a Mikulášské s The Tap Tap) případně dalších akcí, které samostatně realizujeme, získáváme prostřednictvím grantů a díky pomoci našich stálých partnerů. Zkušebnu, kancelář a jednu učebnu získáváme ve spolupráci s Jedličkovým ústavem a školami za velice přátelských podmínek. Koneckonců taky JÚŠ docela kvalitně reprezentujeme. Náklady na koncert (za který všichni členové kapely dostávají zaplaceno) jsou 40 000 Kč + DPH + 20 Kč/km. Za tuto cenu bez profitu vystupujeme na charitativních nebo benefičních akcích. U běžných festivalů se vždy snažíme vyjednat pár korun navíc. Komerční cena za vystoupení je 100 000 Kč + DPH + 20 Kč/km. Zcela komerčně vystupujeme cca dvakrát až čtyřikrát ročně. Dá se říci, že kombinací výtěžků z těchto aktivit jsme schopní financovat celoroční činnost našeho úsporného Zapsaného spolku TAP.

 

Jaké granty využíváte?

Pravidelně žádáme o partnerskou podporu MHMP, Konto Bariéry, Nadaci Jedličkova ústavu, Nadační fond Avast, PRE, Nadaci Agrofert, nadaci ČEZ, Ministerstvo kultury atd… Samozřejmě, ne vždy se podporu podaří získat…

 

Kapelu The Tap Tap tvoří dvacetičlenný tým. Můžete jmenovat a popsat jejich roli v kapele?

Většina členů hraje na (bicí) perkusivní hudební nástroje. Baskytarista Honza Polák hraje na speciální basovou kytaru od českého výrobce pana Petra Procházky. Rodák z Karviné Petr Hudec obsluhuje dvoje klávesy, a to, že je nevidomý a pohybuje se na mechanickém vozíku, byste z nahrávky určitě nepoznali. Stejně jako u našeho zpěváka a frontmana Jirky Holzmanna nebo zpěvačky Jany Augustinové byste určitě netipovali elektrický vozík. S dechovou sekcí a bicí soupravou nám dočasně pomáhá pět profesionálů. Jedinou podmínkou je trvalá motivace na sobě pracovat a dvě skalní pravidla - chodíme vždycky včas a vždycky plníme to, na čem se dohodneme.

 

Dočetla jsem se, že byste byl rád, kdyby byla kapela složena jen a pouze z handicapovaných muzikantů, aby nahradili i pět profesionálních muzikantů, kteří v kapele působí. Je kde brát? Jakou roli při Vašem hledání hrají základní umělecké školy, které také nabízejí umělecké vzdělávání pro handicapované?

Přesně tak, rádi bychom, aby v budoucnu tvořili The Tap Tap především handicapovaní muzikanti. Je to jednoduché - musí sami chtít. Pokud ano, přijdeme společně na způsob, jak to velmi efektivně realizovat. A právě takové “potenciální” muzikanty je opravdu těžké najít… Za posledních osm let jsme objevili dva.

 

Co případné uchazeče nejvíce odrazuje? Za posledních osm let jste objevili dva náhodně nebo jste někde cíleně pátrali?

Mnoho našich uchazečů odrazuje většinou “na první dobrou” množství práce, které s členstvím v The Tap Tap nebo návštěvou našich kurzů souvisí. Často jsme v jejich životě vůbec první lidé, kteří od nich opravdu něco očekávají a trvají na tom. Ty naše dvě bílé vrány si nás našly samy. Ale na rozdíl od většiny ostatních vydržely…

 

Jak byste popsal práci, kterou tak úspěšně děláte? Jaké je Vaše know-how?

Díky… Realizujeme dvě velké vlastní akce ročně - festival Pojď dál, při kterém slaňujeme Nuselský most na mechanických invalidních vozících, a Mikulášskou s The Tap Tap. Většinou tedy pracuji na dramaturgii nebo koordinaci jedné z těchto aktivit, což úzce souvisí i s náplní vzdělávacích kurzů Studeo. Snažíme se, aby naši studenti předvedli pokroky v získaných dovednostech veřejně na akcích, které pořádáme, nebo při jejich přípravě. Budujeme tedy souběžně vztah s veřejností a zároveň dáváme studentům možnost se neučit jen “do šuplíku”.

 

S jakými problémy se jako manažer a umělecký vedoucí kapely nejčastěji potýkáte? Jak náročná je např. organizace zájezdů?

Občas se stále ještě potkáváme s neprofesionalitou, nedostatečnou přípravou, nepochopením toho, že když něco jako pořadatel podepíšete ve smlouvě, musí to bezvýhradně platit. S organizací mi už dnes pomáhají členové kapely, především náš produkční Michal Kabát, který se za posledních pár let opravdu hodně naučil. A pochopil, že organizační práce s lidmi je opravdu velmi náročná disciplína…

 

Mohl byste uvést konkrétní příklad neprofesionálního jednání ze strany pořadatele?

To je jednoduché, pořadatel občas neplní konkrétní body ze smlouvy. Bývá to sklon nájezdové plošiny, bezbariérové WC, specifikace ozvučení atd…A další drobnosti, jako nepřipravení zvukaři a některé specifikace související s občerstvením.

 

Image The Tap Tap je hodně drsný, založený na černém humoru. Lidi na koncertech drsnost lidí s handicapem baví, dodává energii a chuť do života. Neobrátilo se to ale někdy proti vám? Setkali jste se i s opačnými, negativními reakcemi?

Myslím, že jako “drsný” jej vnímáte jako jedna z mála. Je v tom určitě kouzlo nečekaného. Těžko se vám litují lidé, kteří si sami ze sebe dokážou udělat odvážným způsobem legraci. A o to přesně jde, jsme všichni na jedné lodi a černý humor nám všem občas pomáhá zvládnout náročná životní období nebo situace.

 

No, narážím třeba na propagační věcičky s lebkou s hnáty jako berlemi. Je v tom jistojistě nadsázka a vtip, ale přesto vycházíte z image pirátů, kteří jsou přeci drsní… Mimochodem, o jaké zboží z e-shopu je největší zájem?

Největší zájem je právě o trička s lebkou. Je super vidět v nich na koncertech malé i velké fanoušky. A také o naše CD.

 

Opravdu vás lidé díky černému humoru a legraci, kterou si děláte z vlastních handicapů, méně litují? Jako komunikační prostředek s fanoušky to určitě stoprocentně funguje, ale setkáváte se opravdu s rovnějším přístupem? Změnilo se něco v této věci za dvacet let?

Opravdu. Proč byste litovala někoho, kdo vám jasně naznačuje, že je OK a o lítost nestojí? A navíc vám jde skvělým příkladem? Ovšem my jsme dnes zavedená značka. Lidé znají The Tap Tap a vědí, jací jsme. To neznamená, že tak automaticky berou všechny lidi s handicapem. Obecně se v posledních pěti letech tendence k pochopení speciálních potřeb menšin spíše zhoršují, ale to je jiná kapitola…

 

Jak nabitý byl pro kapelu rok 2017? Chystáte v novém roce něco mimořádného?

Rok 2017 byl bez zahraničních výjezdů, což mu neubralo na náročnosti. Pro tento rok chystáme sérii hudebních workshopů v ženské věznici ve Světlé nad Sázavou. Výsledkem bude koncert, při kterém nás vězenkyně doprovodí sborovým zpěvem. Koncert by měla v přímém přenosu odvysílat ČT, se kterou o tom už delší dobu jednáme. Smyslem akce je upozornit na význam nápravných zařízení pro většinovou veřejnost. 99,9 % trestaných se vrací zpět mezi nás a je v našem společném zájmu, aby se vraceli v lepším stavu, než v jakém se do vězení dostali.

 

V dubnu 2016 mělo na Nové scéně Národního divadla v Praze premiéru představení Nefňuka, zavítali jste tedy i do jiných žánrů než čistě hudebních… Můžeme se těšit na nějaký podobný nový projekt?

Příprava představení Nefňuka byla tak logisticky a finančně náročná, že nyní se soustředíme především na maximální využití tohoto potenciálu. Pracujeme na menší cestovní variantě představení, se kterou bychom mohli vystupovat i v méně vybavených prostorech a třeba i v zahraničí… Spolupracujeme stále s Novou scénou Národního divadla, kde občas vystupujeme, když se uvolní termín. Velkou radost jsme měli z nabídky k hostování ve Východočeském divadle v Pardubicích. Pracujeme i na tom, aby přišly další nabídky.

 

Existují soutěže, festivaly či přehlídky kapel složených z handicapovaných muzikantů?

Určitě existují. Ale my se neohraničujeme svými handicapy, stejně jako jednotlivými hudebními žánry. Snažíme se být vidět prostřednictvím vlastních aktivit a vytvořit tak poptávku. A následně té poptávce vyhovět v rámci podmínek, které jsou pro nás zajímavé.

 

Většina členů kapely The Tap Tap prošla Jedličkovým ústavem. Jeho činnost a výukový program má doplnit projekt Studeo. Můžete ho představit? Jak moc je v něm akcentováno umělecké vzdělávání?

V projektu Studeo dochází za zájemci lektoři a individuálně se jim věnují v oborech, které je baví a zajímají. Například právě pro studenty škol Jedličkova ústavu tím odpadá stále časově velmi náročné cestování a mohou čas využít například přímo na domově mládeže.

 

Jaké vzdělávací kurzy pro handicapované nabízí Studeo nyní? Před časem to byly např. kurzy účetnictví, IT, reklamy… Může se do nich přihlásit kdokoli se zdravotním postižením, komu bylo 15 let a absolvoval ZŠ?

Kurzy, které aktuálně dlouhodobě běží, jsou: Bicí souprava, Základy hudební nauky, Perkusivní bicí nástroje, Basová kytara, Zpěv/interpretace, Klávesy, Střih videa a The Tap Tap. Mezi kurzy počítáme také pravidelné zkoušky kapely. Přihlásit se může kdokoli s handicapem, jedinou podmínkou je trvalá motivace na sobě pracovat. Jak jsem již uvedl, zájemci se občas najdou, ale většinou trvalou motivaci nemají. Orientujeme se podle poptávky.

 

Kolik absolventů ročně máte? O jaký kurz je největší zájem? Jak jsou zpoplatněny?

Za absolventy považujeme všechny členy The Tap Tap, tj. 15 lidí. Někteří z nich mají kromě zkoušek ještě individuální hudební kurzy se svými lektory. Praktický kurz, což je příprava na účinkování v kapele, vede dokonce naše zpěvačka Jana. V práci se studenty v lehkém pásmu autismu nebo s lehčími mentálními postiženími má vynikající výsledky…

Dohodnuté ceny nezkoumáme, nemáme z nich žádnou provizi - naopak poskytujeme prostory pro kurzy zdarma. Zkoušky The Tap Tap jsou samozřejmě bezplatné. Největší zájem je o kurz zpěvu, který u skvělé učitelky a korepetitorky Libuše Voběrkové navštěvuje i náš kamarád a kolega Honza Jareš.

 

Jak dlouho vlastně projekt Studeo funguje a kolik lidí jím prošlo?

Studeo funguje od roku 2006. Během tří projektů podpořených z EU prošlo kurzy přes 100 studentů. Kromě stálých členů The Tap Tap s nikým z nich nejsme v kontaktu.

 

Bezbariérové vzdělávací a poradenské centrum pro osoby se zdravotním postižením Studeo mělo být otevřeno už v roce 2013 jako Evropská hudební škola u příležitosti 100. výročí vzniku Jedličkova ústavu. A to v nové budově za sto (později 230) milionů korun. V jaké fázi je celý projekt a plán na novou budovu nyní?

Snad již v roce 2021 se projekt přesune přímo do nově vzniklé budovy, na jejíž stavbě nyní intenzivně spolupracujeme s naším zřizovatelem (MHMP).

 

Na výstavbu vlastní budovy byla vypsána i tříletá finanční sbírka. Kolik peněz se podařilo vybrat a na co budou použity?

Ve sbírce na dostavbu Jedličkova ústavu se vybralo 3 150 000 Kč. Vzhledem k dalšímu odkladu dostavby jsme požádali o změnu účelu na vybavení pilotu bezbariérového nahrávacího studia. Nyní připravujeme výběrová řízení k nákupu tohoto vybavení, se kterým se následně přesuneme do nové budovy. V bezbariérovém studiu budeme vybaveni digitálním mixážním pultem, který je možné ovládat prostřednictvím padu. V budoucnu určitě budeme testovat i ovládání hlasem…

 

Budova Studeo je navržena jako vhodná pro provoz uměleckého vzdělávání handicapovaných – s odhlučněnými učebnami, zkušebnou pro větší kapelu, kompenzovaným nahrávacím studiem, speciálně upraveným výtvarným ateliérem. Počítáte tedy s tím, že se vrátíte k původnímu záměru hudební školy pro handicapované?

To rozhodně ano, ale nejen… Chceme (mimo jiné) nabídnout kurzy profesionální práce se zvukovým a obrazovým záznamem. To jsou podle nás velmi atraktivní profese na trhu práce, které dnes mohou na vysoké úrovni, s využitím rozvinutých technologií, dělat i lidé se závažnými handicapy…

 

Budou tedy v nabídce až od roku 2021?

Na úrovni, která by mohla produkovat konkurnceschopné profesionály, můžeme vyučovat až v profesionálně upravených a vybavených prostorech nové budovy. Základy můžeme nabídnout už nyní.

 

Pracujete s handicapovanými lidmi už dvacet let. Čím vás inspirují? Čeho si ceníte na současném týmu kapely a co vás štve?

Upřímně, vůbec si za sebe ani po těch letech nedovedu představit, jak bych zvládal život s handicapem. Myslím, že jsme vybudovali malý zázrak s extrémně velkým potenciálem do budoucna. Štve mě hodně věcí, ale vnímám je prozatím jen jako dílčí překážky.

 

Můžete alespoň některé dílčí překážky jmenovat?

Jedná se především o čas, který musíte trávit vysvětlováním a leckdy obhajováním. Štve mě, jak lidé stále dovedou jednat a přemýšlet tak, jako by se jich žádné komplikace netýkaly, jako by oni sami nikdy nepotřebovali ničí pomoc a podporu. Přitom každý z nás jezdil v kočárku, prvních deset let o něj pečovali rodiče, každý z nás zažije úraz a rekonvalescenci a posledních deset let v životě budeme zřejmě používat nějakou kompenzační pomůcku.

 

Myslíte už na případný zástup, máte pomocníka, který by za Vás mohl v případě potřeby zaskočit? Jak vidíte případné doplňování členů kapely, jak je to reálné a aktuální?

I když mi už v mnoha věcech členové Tap Tapu pomáhají, zatím nemyslím, že by někdo dlouhodobě dovedl vést celý projekt. Smyslem našeho úsilí ale je, abychom takové lidi hledali a vychovávali…

 

Informace: http://www.thetaptap.cz

Kontakt: https://www.facebook.com/TheTapTap/ /Pozn. red.: Na facebooku má kapela úctyhodných 30 tis. fanoušků./

 

 

 

Píše se rok 2018 a všichni budeme slavit sto let od vzniku samostatné republiky – právě té, která byla pro spolky typická. V té době bylo na Plzeňsku, které je známé svým divadelním podhoubím, spolků až několik stovek - a to zdaleka ne jen divadelních. Nyní tu spolky, sdružení a organizace v oblasti kultury opět žijí a cíl mají stejný: Sdružovat, tvořit, ze své vlastní iniciativy a většinou i za své vlastní peníze.

Ta touha přetrvává v lidech stále, a tak jsme zaostřili na tento fenomén a rozhodli jsme se zaměřit se na společenstva a inspirativní lidi, kteří se rozhodli něco nového ve svém volném čase vytvořit (zcela zdarma) a dali tak vzniknout novému kulturnímu či sociálnímu prostoru. Seznamte se s plzeňskou Zastávkou.

 „Naší vizí je spoluvytvářet místo, kde se cítíte jako doma nebo na návštěvě u přátel.“

Tohle motto zakladatelek plzeňské kulturní alternativní scény Zastávka přesně vystihuje prostor, ve kterém se ocitnete, když vstoupíte starými prosklenými dveřmi do dlouho nevyužívané vlakové nádražní budovy Plzeň - zastávka. Velkorysý prostor s vysokými stropy a vitrážemi. Domácí atmosféru tomu dodává skromná kavárnička s kusy nábytku ze třicátých let a závěsná polička zdobená knihami plzeňských básníků. Před několika lety se tu prodávaly jízdenky.

Tři mladé ženy, které se rozhodly zastávce opět vdechnout život, začínaly nadšeně v roce 2013. Poprvé se setkaly při práci na Moving Station - v kulturním prostoru, který pár nadšenců přetvořilo ze staré zašlé nádražní budovy v Plzni na Jižním Předměstí. Helena Dienstbierová Šimicová, Petra Plucnarová a Petra Štěpánová. Helena s Petrou P. spolu studovaly knižní vazbu, znaly se i přes výtvarné animace a galerijní projekty. Petra Štěpánová pracovala jako dobrovolník na festivalovém projektu ArtBuffé na Moving Stationu.

Zcela na počátku ale neměly v úmyslu vybudovat přímo novou alternativní scénu. Toužily pouze po místě, kde by společně mohly tvořit.  „Neměly jsme na začátku vizi. Petra Plucnarová měla doma stroje na vazbu knížek a zároveň měla touhu mít nějaké zázemí pro tvoření. A o tomhle místě se na  Jižáku (pozn. red.  Jižní předměstí - Moving Station) mluvilo. Třeba v okamžiku, kdy se vědělo, že se Jižák bude rekonstruovat a uvažovalo se o tom, kam bychom s Johancentrem šli (pozn. red. Johan, centrum pro kulturní a sociální projekty – provozovatel Moving Stationu). Zároveň jsme ale věděli, že by tento prostor byl pro Johan malý, takže by to nebyla adekvátní náhrada Jižáku “. Vzpomíná Helena Dienstbierová  Šimicová, se kterou jsem se setkala přímo na Zastávce, nad starodávnými šálky s kávou a obklopena knihami a rukodělnými výrobky. Před rokem 2013 to byla studená, zašlá, ale architektonicky hodnotná budova.  „Když se Petra Plucnarová začala poohlížet po nějakých prostorách, zjistila, že má tento objekt Správa železniční a dopravní cesty a že jsou ochotni jej pronajmout. Takže jsme se sem v lednu 2013 šly podívat a padla nám čelist, jak je to krásný, i když to bylo v šíleném stavu, aspoň tedy pár těchto místnůstek, přestože zbytek budovy byl opravený.“ Přibližuje Helena úplné začátky.

Původně si trojice žen chtěla pronajmout pouze jednu místnost na ateliér -  tu, ve které je teď kavárna. Když ale viděly bývalou čekárnu, krásný čtvercový prázdný prostor, ideální pro galerii, rozhodly se pronajmout si i tuto místnost. Začala proto jednání o nájmu a po smlouvání si nakonec pronajaly prostory za příznivé podmínky.  A proto, že se chtěly vyhnout jakémukoliv hierarchickému systému, nezaložily ani spolek, ani sdružení. Fungovaly jako tři samostatně podnikající fyzické osoby. Představu měly jasnou: Každá do toho půjde sama za sebe a také každá sama vezme svůj díl odpovědnosti, což také zafungovalo. Vložily do rozsáhlé rekonstrukce stejný díl financí, který se beztak, z původních sto padesáti tisíc, musel navýšit o dalších devadesát, protože se ukázalo, jak to tak bývá, že na celou rekonstrukci původní částka nestačí.  V té době přišla pomoc nejen od rodin a partnerů, ale i přátel. Díky nim trvala rekonstrukce přibližně rok a nakonec slavnostně otevřely v květnu roku 2014 Evropským dnem sousedů. „Chtěli jsme vzdát hold železnici, takže jsme udělali výstavu, která mapovala tuto trať.“  Říká s úsměvem Helena Šimicová.

Vše vyšlo. Měly prostor, krásný, čerstvě zrekonstruovaný, měly nadšení, jediné, co chybělo, byla společná představa kulturního programu. Taková, na které by se shodly všechny tři. „Vím, že jsem se s tím zezačátku trochu potýkala. Protože když se mě na to lidi ptali a já jsem neměla co odpovědět, tak mě to trochu dráždilo. Jisté bylo to, že zde byla jakási vstupní touha mít nějaké místo pro setkávání, nešlo primárně o kavárnu, ale o místo, kde se budou dělat výtvarné věci, kde se bude dělat knižní vazba a kde bude galerie.“  Vznikly tehdy tzv. otevřené čtvrtky – dny s programem, přístupné veřejnosti. Někdy návštěvníci přišli, někdy ne. „Protože jsme cítily, že nechceme nic vnucovat a ani nabízet, udělaly jsme po pár měsících společné setkání lidí, kteří se kolem Zastávky motali a bavili jsme se o tom, k čemu by to tady mělo sloužit. A my jsme se snažily je motivovat, že když to tady chtějí, tak ať se zapojí a spoluvytváří to. Bylo to o tom, hledat cestu, co všechno je možné. A bylo to zezačátku náročné. Vždycky jsme se sešly, plánovaly jsme co dál a rozdávaly si úkoly a vlastně jsme často narážely na to, že se úkolujeme a zároveň se nám do těch úkolů nechce. A to my jsme takhle nechtěly dělat, že jsme nějaká organizace a teď, že je to ta práce. Pořád jsme cítily, že chceme udržet to, že to co děláme, děláme s radostí a dobrovolně.“  Tak se párkrát stalo, že byla Zastávka na tři čtyři měsíce přes zimu zavřená.  Rozhodujícím elementem bylo bezesporu počasí, kdy se přes zimu zastávka musela dlouze vytápět. V létě to tu naopak žilo téměř pořád. Vytáhly se stoly a židle na perón a kulturní prostor se rozšířil i o část nádraží.  Zastávka tak vlastně fungovala sezónně.

Jak se měnily tři zakladatelky, měnil se i program, který nabízely, a zároveň i návštěvníci, kteří na Zastávku chodili. „Vnímám určitou skupinu lidí, která je zde nejčastěji, ale zároveň je tady spousta různorodých lidí. Je to vidět na těch akcích. Jako by ten prostor byl otevřený v tom smyslu, že se tady může odehrát téměř cokoliv a podle toho, co to je, tak takoví lidé přijdou. Pak je tu komunita lidí, která se tu objevuje často. To jsou lidé, které baví kultura a chodí na různé semináře, jógy, přednášky. Takže mám pocit, že se zde hodně koncentrují lidé, kteří mají touhu se vzdělávat, dozvídat se věci o sobě a hodně zkoumat sebe i svět.“  Není to ale tak, že by Zastávka byla zakonzervovaný prostor pro určitou sociální skupinu. Široký záběr mají i akce čistě praktické, související s běžným životem. Společně se tu peče chleba, vyrábí se kvašená zelenina, slaví se zde tradiční svátky, které mohou být v současné době už zobrazované nebo vnímané jinak, než jak tomu bylo dříve. V ten okamžik se návštěvník vrací do časů, kdy společné vaření a udržování tradic tvořilo životy komunity lidí, kteří spolu žili, sousedili a obecně byli více pospolu.

Oblíbené jsou na Zastávce také přednášky. Například na přednášku Pjéra la Šé´ze dorazilo přes sto lidí a bylo potřeba řešit, kam lidi usadit, což je svým způsobem starost příjemná. Nebo akce, které pořádají studenti, říkající si Ars poetika a kteří svůj program zaměřují na výstavy a různá čtení.  Na svou vernisáž tak přibližně dvakrát do roka přitáhnou 150 mladých lidí. „To se jim sejde fakt parta a to je radost vidět, jak se ti mladí podpoří. Ale není to vždy jen o množství lidí. Já se tady raduju tak často, že nejsem úplně schopná něco vypíchnout. Mám radost i z  koncertů, kdy si občas říkám: No je nás tu dvanáct, to není úplně ekonomicky úspěšná záležitost. Ale je to zase v tak rodinné atmosféře a je to tak pěkné, že si pak říkám, ano to má smysl, i tak, i pro tu malou skupinu.“

Aktivní zapojení lidí, kteří na Zastávku dorazí a následné společné sdílení, je pro tento druh společnosti typický. Například ranní společné cvičení a společná snídaně vytváří samotnou atmosféru Zastávky, která má rodinný charakter.

Celé takovéto organizování je ale práce na plný úvazek a bez vnější podpory by Zastávka nemohla nabízet takový program, jaký nabízí. Bez grantů by to nejspíš nešlo, takže přispívá město Plzeň, stejně tak ÚMO Plzeň 3, kde Helena žádá na projekty jakožto fyzická osoba. A ačkoliv ženy veškerou byrokracii kolem grantů vnímají jako nutné zlo, postupem času se začínají orientovat i ve složitých vyúčtováních. Žádají o podporu na  konkrétních aktivity – tak je možné z grantu zaplatit například lektorné, propagaci, honoráře vystupujícím umělcům. Jsou i semináře, které si návštěvníci zaplatí sami, ale u koncertů a podobných akcí je finanční podpora zkrátka nezbytná. Koncert by se pouze ze vstupného zaplatit nedal. Všechny tyto zkušenosti, strasti i radosti, pomáhají růst nejen Zastávce, ale i těm, které tomu všemu vdechly život. Více poodkrývá Helena Dienstbierová Šimicová.  „Já jsem vděčná, že je město ochotné nám nějaké peníze dávat, ale všechna ta vyúčtování a tak … – je to fakt náročné, ale možná je to taky o tom, že si začínám uvědomovat, že je čas si na to pozvat lidi, které budeme moct zaplatit a bude je to třeba i bavit. Já začínám vnímat omezenost té představy, že neziskovky takhle fungují, že nemají peníze na propagaci a žijí pouze z grantů na projekty, ale vše ostatní si musí udělat samy. Já jsem z tohoto prostředí vyrostla, takže teď je pro mě těžké přecvaknout v hlavě, že by to mohlo být jinak.  Jsme zaměřené na program a na obsah, ale ten problém je jinde. Když říkám, že nemám peníze na propagaci, tak si o ně musím říct a ony budou. Takže vnímám, že je to jen o změně myšlení. A stejně tak, že si to vše na sebe navalím a musím to vše zvládnout, finance a vše, co mě nebaví a nemám k tomu vztah. Až teď mi dochází, že není takový problém si někoho na to najmout. I neziskovka nebo takové sdružení jako to naše, může v tomto fungovat jako firma. Nyní navíc zjišťuju, že se dá žádat i na nájem. Učím se na tom nechávat to plynout, ať se děje, co se děje a jenom si sama vyhodnocovat, jestli je tohle ještě pro mě dobrý. A dokud je to pro mě dobrý, tak ať se to děje, tak, jak se to děje. Posun je u mě od manažerského tlaku a přístupu a vlastně i představy o komunitním fungování. Uvědomila jsem si, že v jádru nejsem moc spolupracující  a nejsem ani komunitní typ, vlastně spoustu těch věcí neumím a je to jenom idea, ale já toho fakt nejsem schopná. A tím si projít a přiznat si to, že se to tu celé odráží, jak já tady funguju nebo jak tady fungujeme spolu. Na kolik si snažíme jedna druhé vyjít vstříc, ale zároveň se tím nějak blokujeme, a když si třeba nebudeme tak moc vycházet vstříc a půjdeme si každá za svým, že to nakonec vlastně může fungovat líp. Což ale v mém idealistickém pohledu na svět takhle nemělo být. Takže je vlastně fér, že je někdo leader a má své spolupracovníky, nebo je víc leadrů na jednom place, ale musí to být leadři, kteří se domluví. A já jsem měla od začátku očekávání, že budeme všichni leadři. To je pro mě velké učení. Navíc to tu mám opravdu spojené se životem, neoddělování práce od toho, co žiju, což je pro mě velký a hodně důležitý si tohle dovolit.“

 

Touhy a ideály, které zakladatelky Zastávky měly na začátku, za těch několik let pozměnily tvar. Něco se podařilo zrealizovat, od něčeho jiného ustoupily a v posledním roce se Zastávka vyprofilovala v otevřený kulturní prostor pro všechny. V programu převládá cvičení jógy, meditace a další seberozvojové semináře. Velký důraz je kladen na vlastní tvorbu a prožitek skrze tanec, zpěv a výtvarno. Zastávka spolupracuje s řadou jednotlivců a organizací, kteří ve společných prostorech pořádají přednášky a filmové projekce (Anima Mundi), projekce dokumentů (KineDok), výstavy, literární čtení atp. Hlavní zdroj financí pochází z pronájmu prostor. „Zastávka nikoho z nás neživí, ale je soběstačná a to je pro nás v tuto chvíli důležité. Jsem velmi vděčná svému muži Honzovi Dienstbierovi, že kromě skvělé grafické práce, správy webových stránek a dalších technických služeb, které pro Zastávku dělá, je ještě ochoten mě finančně podporovat. Myslím, že naše rodinná zázemí a přátelé sehrávají na Zastávce důležitou roli, bez nich by to celé nebylo, tak bych jim tímto ráda vyjádřila svůj dík, že si můžeme takhle hrát a zkoumat a společně se radovat.“

Na jaře to budou čtyři roky, kdy se Zastávka otevřela veřejnosti. Od těžkých začátků skrze rekonstrukci, vymezení se v tom, co by chtěly všechny tři ženy dělat a kam by Zastávka měla směřovat, došlo ke změnám a možná i jakémusi ukotvení. Díky tomu, že v roce 2015 získala Plzeň titul Evropské hlavní město kultury, se mnoho podobných projektů typu Zastávky nastartovalo a mnoho z nich funguje stále. Vytvořila se různá sdružení a organizace, mnoho lidí se dokázalo emancipovat a například i žádat o peníze na své projekty. Proměnila se řada plzeňských zašlých a nevyužívaných míst (DEPO2015, Papírna, oprava Moving Stationu, …) na kulturní a sociální prostory. Plzeňská občanská aktivita, zdá se, posílila a tendence nových vznikajících projektů stále trvá. My vám tyto organizace, společnosti a současné podoby prvorepublikových spolků budeme postupně představovat. 

Knihovny tedy s námi prošly dlouhou cestu a samozřejmě i ony se změnily. Moderní knihovna to už není pouze místo, kde se půjčují knihy. Právě knihovny často převzaly funkci místního kulturního a vzdělávacího střediska, chcete-li komunitního prostoru, v němž se setkávají na besedách, autorských čteních, univerzitách, výstavách, kurzech všechny generace. Na druhé straně je celosvětovým trendem, že počet výpůjček klesá (mladá generace dává přednost elektronickým knihám), takže knihovny se modernizovat prostě musejí. I v těch nejmenších obcích je třeba nabídnout další služby.

Seriál Místní kultury se chce celý rok zabývat fenoménem české knihovny, od historie po současnost. Chce představit osobnosti, trendy, ukázat velké knihovny i knihovny v malých obcích bez profesionálních pracovníků, popsat, jak se knihovnám daří komunikovat s veřejnou správou, co jim chybí, čeho si naopak váží. Přejeme si, abychom tím i přispěli ke kulatým stolům v jednotlivých krajících, které hodlá jako dialog s veřejnou správou uspořádat Národní knihovna. A rovněž, a to především, vzdát hold knihovníkům, kteří svou profesi považují za poslání a službu společnosti.

Mgr. Lenka Lázňovská, ředitelka Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu

 

JAK TO VIDÍ Z KRATONOH

Kratonohy najdete cca 12 km západně od Hradce Králové v tzv. Urbanické brázdě. Je to obec s historií dlouhou sedm století. I její knihovna má dlouhou historii. Nachází se ve středu vsi v budově obecního úřadu, kde je mimo jiné i pošta. V poslední době ji potkalo častější nečekané a nechtěné střídání knihovníků z důvodů nemoci, stěhování apod…  To se však nijak nepodepsalo na fungování knihovny ani na jejích čtenářích. Ti jí zachovávají důvěru, knihovnu využívají a těší se na všechny akce a aktivity, které knihovna chystá i díky vstřícnosti svého zřizovatele. Knihovna patří do metodického obvodu Knihovny města Hradce Králové, se kterou spolupracuje ve všech směrech.

 

Na otázky odpovídá paní knihovnice Kateřina Pavlíčková:

1/ Připomeňte založení své knihovny, osobnost či spolky, které ve vašem městě či obci ve spolupráci s knihovnou spoluutvářely kulturní, společenský a vůbec občanský život první republiky.

Kratonohy mají zdigitalizované pamětní knihy – kroniky, a tak se každý může podívat sám, co bylo pro lidi a obec důležité. Je to velmi zajímavé čtení. Když zalistujeme zápisy s daty kolem založení republiky, tj. říjen 2018, lze tam například nalézt toto:

„V hrozných dobách utrpení našli se obětaví vůdcové, kteří pochopili vážnost doby a podjali se těžkého úkolu – boje o samostatnost československého národa. Krev prolitá na bojištích nebyla marnou. Dle proroctví Komenského: „Po přejití vichřic hněvu vláda věcí tvých k tobě se opět navrátí, ó lide český!“ – po třistaleté porobě v záplavě krve vzešlo národu našemu nové slunce „Svobody“ – 28. října 1918.

Na poštovním úřadě a místních trafikách odstraněn ihned dvouhlavý orel a děti i dospělí zdobili se stužkami národních i slovanských barev, všude zpívány národní hymny a pořádány tábory lidu. U nás oslaveno Osvobození a posvícení dne 10. listopadu zvlášť radostnou slavností. Všechny místní spolky s prapory, hasiči, sokolové v krojích, školní mládeže velké množství místního i okolního občanstva shromáždilo se na návsi u „Velké hospody“. Za hlaholu kostelních zvonů a s hudbou ubíral se průvod ke kostelu „na kopeček“, kdež starosta obce p. Jan Pražák uvítal přítomné a předal slovo slavnostnímu řečníku p. Jos. Machačovi, učiteli, jenž v krásné řeči nastínil dějinné události našeho národního osvobození. Žáci Josef Bačina a Marie Kholová přednesli přiléhavé básně a celé shromáždění nadšeně provolalo slávu našim předním osvoboditelům- prvému presidentu mladé republiky dr. T. G. Masarykovi a presidentu amerických států W. Wilsonovi. Hudba hrála a shromáždění radostně zpívá „Kde domov můj“ a „Hej, Slované“. Průvod prochází celou vesnicí a před „Velkou hospodou“ po opětovném zazpívání slovanských hymen a provolání slávy hrdinným legionářům se rozchází. Byly to nezapomenutelné nejšťastnější a nejdojemnější chvíle našeho života.“

Pan prezident Masaryk na Hradecko dorazil i osobně, jak se dočteme o několik stran dále:

„11. října 1919 projel automobilem po silnici pan president republiky, aby navštívil Králové Hradec. V Obědovicích občané postavili bránu a všude při silnici stálo mnoho lidí, aby vděčně pohlédli v tvář milovaného „tatíčka Osvoboditele“. Školní mládež se sborem učitelským, sbor dobrovolných hasičů a mnozí občané očekávali příjezd u Lhoty pod Libčany, kdež poblíž hostince „Na skladě“ postavena velká slavobrána. Již před 9. hod. ráno dostavili se k uvítání členové okresního hejtmanství a zástupci okresních a obecních správních úřadů, sbory okolních dobrovolných hasičů a školní mládež z okolních škol se svými učiteli a množství venkovského obyvatelstva.  Po 10. hodině v průvodu několika aut přijíždí p. president a nadšeným voláním: Sláva! Na zdar! vítá lid drahého „tatíčka“, jenž vystoupil z auta, uvítán byl zástupci uvedených korporací, s nimiž chvíli přívětivě rozmlouvá.“

Byla to nadšená doba a z kroniky to cítíte. V souvislosti s Masarykem je nutné připomenout Zákon z 22. 7. 1919 O veřejných knihovnách (viz např. http://ipk.nkp.cz/legislativa/01_LegPod/knihovni-zakon-257-2001-sb.-a-navazne-provadeci-prepisy), který měl odkazovat na tradici četby a na potřebu povznést vzdělanost lidu. Zákon podepsaný prezidentem Masarykem měl formu „nařizovací“. Nařizoval totiž obcím, aby „na doplnění a prohloubení vzdělanosti všech vrstev obyvatelstva zřizovány byly veřejné knihovny s četbou vzdělávací, naučnou i zábavnou, která má skutečnou vnitřní hodnotu.“

Obce měly náklady se zřízením knihovny hradit jako řádná obecní vydání podle zásady ročně od 30 haléřů do 1 koruny na obyvatele. Zákon velmi pokrokový, podrobný a návodný. S povinností zřídit knihovnu se velmi rychle vypořádaly i Kratonohy. I o tom najdeme v kronice zápis z roku 1920:

„Na základě zákona o obecních knihovnách založena v tomto roce obecní knihovna „Jiří Volný“. První knihy opatřeny darem od p. Karla Dvořáka, vrchního poštmistra (ve výslužbě). – Do obecního rozpočtu na r. 1921 zařazena položka Kč 500,- na tuto knihovnu.“

Elektřina do obce byla zavedena až v roce 1921. Knihovnu tedy měla obec dříve, než elektřinu. - V tehdejším názvu se objevuje jméno Jiří Volný. Volný bylo jméno staré ovčácké rodiny, která sloužila na chlumeckém panství hrabat Kinských v 17. a 18. století. Členové rodiny prosluli veršovanými skladbami – tzv. selskou poezií. Jiří Volný byl šafář a vrchní ovčák kratonožský, ale též písmák a básník. Je vidět, že si jeho odkazu další generace obyvatel Kratonoh vážily a při zakládání jeho jméno vzpomenuly.

 

2/ Říká se, že dnešní děti málo čtou. Platí tedy, že je pro ně knihovna neznámým místem?

V posledních letech se často mluví o tom, že děti nečtou, anebo jen málo a že preferují vysedávání u počítače či u televize. Pravdou je, že dnes mají děti mnoho možností, jak trávit volný čas a že čtení nemusí být tou nejlákavější možností. Na druhou stranu čtení je pro vývoj dítěte skutečně důležité, má pozitivní vývoj na jeho slovní zásobu, rozvoj paměti a navíc je to prima zábava, a to na celý život. V knihách vlastně může být čtenář kýmkoliv. Udatným rytířem, kouzelníkem nebo princeznou, která čeká na záchranu. Vše je v rukách čtenáře.

Knihovna pro děti určitě není neznámé místo. Většina z našich dětí do místní knihovny zavítá s rodiči a později se základní školou. Každý rok se proto snažíme přitáhnout ke čtení víc a víc dětí. Proto pořádáme Noc s Andersenem. Jedná se o noc, kdy jsou otevřeny knihovny po celé naší republice, aby se děti mohly scházet při pohádkách, povídání a společném čtení. Užijí si spoustu zábavy, pochlubí se oblíbeným autorem a ještě se něco nového dozví. - Knihovna svoje místo obhájí. Knihy zůstanou, dokud budou takoví čtenáři, kteří se budou umět začíst se a zapomenout na svět okolo. Já to tak často a ráda dělám.

 

JAK TO VIDÍ Z BROUMOVA - na otázky odpověděli: bývalý ředitel knihovny PhDr. Jan Meier a současná ředitelka Mgr. Marta Lelková

1/ Připomeňte osobnost či spolky, které ve vašem městě či obci ve spolupráci s knihovnou spoluutvářely kulturní, společenský a vůbec občanský život první republiky. 

Broumov je v tomhle trochu netypický. Výraznou složkou budovaných obecních knihoven v českých městech bylo vlastenectví, šíření českých knih, povznesení češtiny, někdy i vymezení se proti Němcům. Broumov byl ovšem městem s převahou německého obyvatelstva, tady to vlastenectví bylo tedy, zejména po vzniku ČSR, spíš naopak.

Základem knihovnictví v Broumově byla klášterní knihovna, časem rozdělená na opatskou a konventní (viz publikace ing. L. Vlčkové v našem fondu). Sloužila i studentům gymnázia a do určité míry i veřejnosti. Významnou knihovnou byla soukromá knihovna Dr. Eduarda Langera-Schrolla, která sloužila i veřejnosti (viz jeho heslo v našem článkovém i monografickém katalogu).

České menšině v Broumově od konce 19. století a zejména pak po vzniku ČSR sloužila knihovna Národní jednoty severočeské (viz články dr. Ondřeje Vašaty v katalogu). Výrazem německého broumovského patriotismu bylo naopak vytvoření regionální „Broumovské vlastivědné knihovny“ po přičlenění Broumovska k Německu v roce 1938. Tento soubor je dnes uložen v SOKA v Náchodě.

 

2/ Letošní rok je výročím i dalších osmiček – 1948, 1968. Navázali jste po listopadu 1989 dialog s některými krajany ve světě? Spolupracujete s některou zahraniční knihovnou? 

Opět trochu netypické. Řada významných regionálních publikací v němčině – a také německé beletrie - se ve fondu objevila díky darům bývalých zdejších Němců, sdružených převážně ve spolku Heimatkreis Braunau ve Forchheimu a soustředěných rovněž okolo kláštera v Rohru. Odtamtud knihovna pravidelně dostává i krajanský časopis Braunauer Rundbrief. - Spolupráci a přátelské vztahy knihovna navázala i s veřejnými knihovnami v polské Nové Rudě a Radkově.

 

3/ Říká se, že dnešní děti málo čtou. Platí tedy, že je pro ně knihovna neznámým místem?

Často používanou frázi, „že dnešní děti málo čtou“, nelze zobecnit na všechny děti, i když průzkumy dětského čtenářství s takovým závěrem často přicházejí. Některé děti čtou mnoho, některé málo, ale číst musí všechny (pokud chodí do školy). Spíše se dá tvrdit, že práce s dětským čtenářem je jiná, než byla v minulosti. Kdo křečovitě setrvává ve starých způsobech a uspokojí se jenom s konstatováním, že děti dnes nečtou, protože pořád sedí u počítačů, moc dětskému čtenářství nepomůže. Osvícení knihovníci ale vědí, že musí se čtenářem pracovat jinak, aby to přineslo své ovoce. Usilují podchytit děti už od předškolního věku a aktivně s nimi v knihovnách pracují až do konce školní docházky. Kvalita této práce a tudíž i výsledky jsou různé u každé knihovny. Knihovna proto pro děti rozhodně není místem neznámým. - Vedoucí knihoven si stále více uvědomují důležitost dobrého dětského knihovníka. Budoucnost knihoven je totiž v dětech, ze kterých se stanou věrní čtenáři a návštěvníci knihoven.

 

JAK TO VIDÍ Z JIČÍNA - na otázky odpovídá ředitelka knihovny Mgr. Jana Benešová

Knihovna Václava Čtvrtka v Jičíně je městská knihovna pověřená regionální funkcí. Kromě toho, že poskytuje služby lidem, kteří ve městě bydlí, studují, pracují, či jej navštíví, metodicky i prakticky pomáhá dalším 77 knihovnám v regionu.

 

1/ Připomeňte osobnost či spolky, které ve vašem městě či obci ve spolupráci s knihovnou spoluutvářely kulturní, společenský a vůbec občanský život první republiky.

Zaměřím se spíš na budovu, protože je spjata s první republikou, se vzpomínkami pamětníků a také s budoucností. - Velký rozvoj jičínské knihovny začal pod vlivem nového knihovnického zákona. Do roku 1920 byla půjčovní doba 2x týdně, od 1. 3. 1921 denně. Městská veřejná knihovna sídlila střídavě na různých místech. Roku 1924 získala přízemní křídlo nově vystavěného Studentského domu, které bylo navrženo přímo pro potřeby knihovny. Studentský dům, projektovaný architektem Čeňkem Musilem, je sídlem městské knihovny i v současné době. Nyní knihovna využívá celou budovu, přesto jí prostory nestačí a nevyhovují. Je téměř symbolické, že v roce 2018, v roce 100. výročí vzniku naší republiky, bude dokončen projekt na rekonstrukci a přístavbu knihovny. Naším přáním je oslavit další stovku-100. výročí otevření jejího sídla, Studentského domu, v roce 2024, v nově zrekonstruované a rozšířené knihovně, která se stane "obývákem" města.

Zajímavé porovnání statistických výkazů:

Rok 1924: počet svazků 6 152, počet registrovaných čtenářů 651, počet výpůjček 30 063

Rok 2016: počet svazků 127 250, počet registrovaných čtenářů 3 364, počet výpůjček 203 461

Na letošní rok jsme se všichni v knihovně těšili, protože jsme společně vymysleli projekt na připomenutí významných výročí, zejména roku 1918. Chceme v něm využít to, co již „umíme“ a pokusit se o nadstavbu v podobě propojení generací a zvýraznění postavení knihovny jako komunitního centra. O finanční podporu na tento záměr jsme požádali i Ministerstvo kultury ČR. Připravujeme nejrůznější akce pro děti i seniory.Pro děti hlavně soutěže, ať už literární či výtvarnou, různé dílničky, kvízy i povídání. V rámci Klubu aktivních seniorů, který v knihovně působí již od roku 2012, to budou besedy a přednášky, z nichž nejzajímavější určitě bude přednáška významného jičínského historika prof. Roberta Kvačka. Chystáme také tradičně hojně navštěvované vycházky za historií města. Nabídneme digitální pohled na dobový tisk, vytvoříme adekvátní nabídku knih. Vše vyvrcholí netradiční dobovou módní přehlídkou.

 

1/ Spolupracujete s některou zahraniční knihovnou nebo má vaše město družbu s obdobným městem v zahraničí?

Jičín spolupracuje s několika zahraničními městy. Jičínští literáti pravidelně navštěvují knihovnu v Martině a jí pořádanou Martinskou poetickou jeseň. V Jičíně v roce 2016 vyšla k 20. výročí partnerství měst Jičín a Martin sbírka „Řádky bez hranic“, na které se podílela i knihovna.

 

2/ Říká se, že dnešní děti málo čtou. Platí tedy, že je pro ně knihovna neznámým místem?

Průzkumy dávají tomuto tvrzení za pravdu. V Jičíně se snažíme dětem a jejich rodičům ukázat, že i s knížkou a s knihovnou se dá zažít spousta zábavy. Díky výborné práci kolegyň z dětského oddělení se nám to daří. Počet registrovaných dětských čtenářů stále mírně roste, v roce 2017 dokonce vzrostl výrazně. Děti k nám chodí od malička. Nejdříve s maminkami jako batolata, pak s mateřskou školkou, tradicí se stalo pasování prvňáčků na čtenáře. Díky výborné spolupráci s městem a se školami se nám za přítomnosti pana starosty nebo pánů místostarostů a ředitelů škol daří podchytit všechny děti, které chodí v Jičíně do školy. Dětem se věnujeme maximálně. Pro ty větší, které hledají místo ke společnému strávení volného času, nabízíme klub, který si ony samy nazvaly „Free Time“. Nyní se moc těšíme na nový projekt „S knížkou do života“. Chceme do knihovny přivést co nejvíce malých dětí a nejen jim představit knihovnu, ale hlavně jejich rodičům nabídnout možnost získávání potřebných informací formou besed a setkávání s odborníky.

 

JAK TO VIDÍ Z HRADCE KRÁLOVÉ - Bc. Vladimíra Buchtová ze Studijní a vědecké knihovny v Hradci Králové

V osmičkovém roce se i Studijní a vědecká knihovna může pochlubit malým výročím. Deset. Přesně tolik let totiž bude na podzim sídlit ve své stávající budově. A přesto je to pouze sedminka její existence: v příštím roce totiž oslaví sedmdesát let svého vzniku a – upřímně řečeno – ani to není její prazačátek.

Ale od Adama... Jak každý správný Hradečák ví, město samo se může pyšnit širokou sítí knihoven. Je totiž sídlem nejen naší krajské knihovny, ale mimo jiné i Knihovny města Hradce Králové s jejími početnými pobočkami a několika univerzitních knihoven. A protože je Hradec Králové skutečným salónem republiky, nabídl i svým dvěma největším knihovnám luxus nových prostor. Které město to pro své občany udělá?

Jak již bylo zmíněno v úvodu, do nové budovy se Studijní a vědecká knihovna přestěhovala v roce 2008. Od té doby je se svým půdorysem ve tvaru X, mnoha kulatými okny a šedým betonovým pláštěm nepřehlédnutelnou institucí kulturního života v Hradci Králové. Nabízí širokou škálu služeb – od těch klasických až po ty nejnovější. V minulém roce knihovna uspořádala kampaň Digitalizace v knihovnách, která se snažila přiblížit veřejnosti, co taková nová technologie obnáší. Takže nejen tradiční výpůjční, informační a rešeršní služby, ale i prostor pro zábavu a poučení, ojedinělá nabídka norem k prezenčnímu studiu, jeden z největších volných výběrů v České republice, ale i prestižní výstavy, soutěže pro děti nebo lekce informačního vzdělávání pro základní a střední školy, to vše je naše knihovna. Jsme sice knihovna „studijní“, ale ty, které by toto oficiální označení mohlo děsit, chceme uklidnit, vstoupit do naší knihovny může každý. A nemusí se ani registrovat jako čtenář. Může si u nás posedět, dát kávu, vybrat knihu z volného výběru a klidně si číst u okna s výhledem na hradecké panorama anebo si prolistovat v naší studovně denní tisk. A pokud jste si brýle zapomněli doma, ani to není problém. I brýle půjčujeme. Prší? Půjčujeme i deštníky. Studujete a máte miminko či malého neposedu? Nevadí, přebalovací pult a hrací koutek je tu pro vás. Skutečně nejsme jen pro studenty a vědce. Mnohé workshopy a soutěže jsou uspořádány pro děti a nám pak jen zbývá, abychom se ostatním návštěvníkům omluvili za přílišnou hlučnost.

Pro osmičkový rok jsme svým příznivcům připravili širokou škálu přednášek a besed, které se vztahují k nejrůznějším výročím a vyvrcholí přednáškovým cyklem k 100. výročí vzniku republiky. Snažíme se ale neopomíjet ani roky, kdy našemu národu osud nepřál. Únor 1948 či srpen 1968. Ani třicetiletá válka nebyla obdobím právě šťastným, ale protože znát dějiny znamená neopakovat stejné chyby, vzpomeneme i na ni. Výročí vzniku republiky si připomeneme i výstavami - v prvním pololetí to bude výstava československých a českých poštovních známek 1918-2018 a ve druhém pak ve spolupráci s Muzeem východních Čech poukážeme na to, co vyhlášení nezávislosti předcházelo, výstavou „Od rozpadu Rakouska‑Uherska ke vzniku Československa“. Připravena je rovněž panelová diskuse v rámci celostátního projektu Knihovna – věc veřejná, do které máme v úmyslu zapojit představitele státní správy a samosprávy, škol, kulturních zařízení i významných podniků regionu. Obsah bude zaměřen zejména na význam, současnou a budoucí roli veřejných knihoven pro komunitu v obecné rovině rozvoje regionu, na význam bezpečného veřejného prostoru, který knihovny nabízejí, jejich roli v celoživotním učení a další otázky související s jejich působením a vlivem na společnost.

Nezapomínáme ani na seniory, pro které je připraven Klub seniorů se vzdělávacím programem anebo tento rok akce přímo šitá na míru těm dříve narozeným „Věk je jen číslo“, která proběhne v únoru tohoto roku.  

Studijní a vědecká knihovna je rovněž častým objektem fotografování a filmování. V jejích zdech se objevilo mnoho známých osobností, jako například Ivan Trojan anebo hvězdná Catherine Zeta-Jones. Mnoho studentů zde fotí do svého portfolia či na školní tablo, stejně tak profesionálové, kteří se věnují fotografování nových značek automobilů, modelek či svateb.

Knihovna spolupracuje s mnoha kulturními a vzdělávacími institucemi - s Akademií věd ČR, Univerzitou Hradec Králové, Muzeem východních Čech v Hradci Králové, ale i středními školami, které mnohdy překvapí. V letech 2015-2017 přibyly do exteriéru knihovny sochy – studentská díla žáků Střední průmyslové školy kamenické a sochařské v Hořicích. Spolupráce se Střední školou hudebních nástrojů a nábytku je již tradiční. Výstava absolventských prací žáků je vždy poukazem na šikovnost a profesionalitu, těch, kteří tuto školu opouští.

Co se týká mezinárodní spolupráce, Štátna a vedecká knižnica v Banské Bystrici je už od 90. let naší sesterskou knihovnou. Pravidelnými střídavými stážemi a návštěvami dochází k výměně zkušeností z praxe, ale i inovování služeb. Obvykle také střídavě vysíláme a představujeme literáty z obou zemí. 

A knihovna v dnešní době? Je vůbec potřebná? Ano! Informací je totiž mnoho. A zdaleka ne všechny jsou seriózní. Je třeba se v nich orientovat, což znamená oddělit zrno od plev. Autor je u nás obvykle dohledatelný, a pak - jedním tématem se zabývá mnoho titulů, takže trpělivému badateli se pravda neukryje. Knihovna je zkrátka místo blízkého setkávání druhu zvaného čtenář. Kde jinde chcete diskutovat živě, kde jinde si popovídáte o umění, politice, cestování či literatuře? Měsíčně u nás totiž proběhne na dvanáct kulturních akcí – ať už jsou to přednášky, prezentace, výstavy nebo hudební vystoupení. A kde jinde chcete uspořádat seminář, či konferenci než ve stánku ověřených solidních informací? - A to není vše. Pokud chcete ještě chvíli diskutovat téma absolvované přednášky, lze navštívit kavárnu CrossCafe, která je součástí areálu knihovny.

Jak je zřejmé, knihovna od svého slavnostního otevření 4. listopadu 1949 - tehdy šlo o Státní studijní knihovnu, kdy zahrnovala ve svém základním fondu 34 000 svazků knih a časopisů  - pokročila za téměř sedmdesát let o hodný kus cesty. Nejen v počtu knihovních jednotek (fond Studijní a vědecké knihovny v současnosti přesahuje 1 400 000 knihovních jednotek), ale zvlášť v přístupu ke svým čtenářům.  Knihovny totiž nejsou zkostnatělými institucemi, jak se mnozí domnívají, ale živým organismem, který pečlivě anticipuje přicházející trendy a podle svého nejlepšího vědomí je akceptuje a vylepšuje ke spokojenosti svých uživatelů. A tak výzva všem, kteří se ještě obávají navštívit krajskou Studijní a vědeckou knihovnu v Hradci Králové zní: nebojte se velikosti knihovny, oficiálního názvu, ani její šedi – ta je jen na povrchu.         

 

 

 

 

 

Když se vám narodí nová kniha, prožíváte podobné rozechvění jako novopečený rodič?

Doslova. Když jsem 5. prosince loňského roku nastartoval auto a vyrazil ku Praze, abych si z vazárny přivezl první právě dokončenou várku knih, myslel jsem na to, že je to naše knižní dítě. Majitel mi ukázal na hotovou paletu a řekl: „Tak si je naložte.“  A já mu odvětil: „Ne, já se musím prvně potěšit.“  Když na něčem pracujete skoro dva roky, nemůžete to jen tak naházet do auta a tradá. Nejprve se potřebujete ubezpečit, že všechno je, jak má být. Tak jsem skoro nábožně vzal z horní vrstvy jednu knihu a pomalu listoval. Barvy sedí. Soutisky sedí. Vazba vypadá dobře. Nikde není nic prohozené. Poslední stránka... Úfff! Spadl mi obrovský kámen ze srdce. Naložil jsem 402 knih, zadek auta coural skoro po silnici, ale vezl si je šťastný z Dolních Břežan domů do Volar.

 

Na knize se spolu s vámi podíleli vaši přátelé. Jak ji uvítali do života?

Moc příjemně. Dorazilo více než sto lidí a ze třiceti sedmi autorů všichni kromě tří. Knihu pokřtili Jirka Včelák, předseda naší organizace Šumava domovem, a ředitel Národního parku Šumava Pavel Hubený. Myslel jsem si, že mne jen tak něco nepřekvapí, ale Jirka mne svým pojetím dostal. Už když šel ke mně s plátěným, naditým pytlem, říkal jsem si: Co v něm asi má? Seno? A pak ty jeho tajemné řeči o semenech a o tom, že bez té tajemné šumavské substance by byly stromy velké jenom jako vánoční stromky… A pak z pytle jako kouzelník z klobouku vyndal velikánskou plodnici vatovce obrovského a zahalil nás hnědým oblakem výtrusů houby. Nádhera! Pavel Hubený přidal vodu z Boubína a zhostil se své úlohy s přirozeným šarmem. Byl to kouzelný večer plný lidské příchylnosti. Vlastně tím vyvrcholil náš zvláštní letošní advent, kdy na nějaké usebrání jsme nenašli dost času, ale nepociťoval jsem to úkorně, bylo to v řádu věcí. Posílali jsme do světa velkou krásu, tak si to alespoň neskromně myslím, a potěšili jsme spousty známých i neznámých lidí.

 

Netajíte se tím, že tuto knihu považujete ve své práci za přelomovou...

Od počátku jsem měl pocit, že právě jí mám pomoci na svět. Dát prostor k vyjádření lidem ze Šumavy, kteří vnímají přírodu a divočinu jako jednu z nejvyšších životních hodnot, aby se mohli pokusit napsat, proč je to pro ně tak důležité. A proč chtějí, aby na Šumavě byl národní park jako garant toho, že alespoň v části těch nádherných pohraničních hor zůstane příroda lidskou činností relativně neporušená. Myslím, že se to povedlo, že v mozaice sedmatřiceti příspěvků lze najít vše podstatné: Gruntovní odborné argumenty stejně jako niterné, těžko sdělitelné prožitky, tvrdá fakta i poetické obrazy. A krásu Šumavy i její historii ukazuje 200 fotografií, které vesměs nebyly nikdy publikovány. Přelomová ta kniha je pro mne jednak ve svém zaměření, ale i v rozsahu. 352 stran není maličkost. Přelomová je ale i v počtu autorů. Osahal jsem si, jak je někdy obtížné koordinovat práci několika desítek lidí, z nichž každý má pochopitelně svůj vlastní život a své vlastní starosti. Přelomová byla i náročností grafické a tiskařské práce. A tím přeneseně i finančně. Nechtěl-li jsem jít cestou grantů a dotací, a to jsem opravdu nechtěl, musel jsem vymyslet jiný způsob, jak sehnat peníze zvenčí.

 

A sice?

Poprvé jsem tu vyzkoušel nový model financování – vyšel jsem z konceptu subskripce, předplatného, i z konceptu crowdfundingu, kdy velký počet jedinců malými částkami přispívá k financování projektů, které považují za smysluplné. Nějakou chvíli jsem uvažoval o tom, že bych knihu propagoval a peníze získával přes Startovač. Ale uvědomoval jsem si možná úskalí. Jedním z nich byla cílová částka. Pokud se jí nepodaří dosáhnout, peníze se vrátí jednotlivým přispěvatelům a já nedostanu nic. Ale pro mne přitom jakákoliv částka byla důležitá. Nakonec jsem zvolil takové předplatné, aby sleva a absence poštovného byly pro eventuálního zájemce mimořádně výhodné. Doufal jsem, že kniha svým zaměřením a grafickým provedením zaujme dost lidí. A ono se to povedlo. Nemám v tuto chvíli spočítáno, kolik knih se prodalo v rámci předprodeje, ale určitě vím, že jich bylo několik stovek. Dost na to, abych byl schopen splatit první dvě faktury tiskárně. Teď mne samozřejmě čeká splacení zbytku, ale tu největší starost ze mne předplatné sňalo.

 

Tuší vaši předplatitelé, co to pro vás znamenalo?

Myslím, že většina ne. Ale nabídl jsem jim čestný obchod – krásnou knihu za velice výhodných podmínek, výměnou za dobré peníze. Ti, kdo mne znají, věděli, že knihu vydám tak jako tak. Ale ti, kdo mne neznají, podstoupili určité riziko, že možná kniha nevznikne a oni budou muset tahat peníze zpátky z člověka, o kterém mnoho neví. A já se ale díky tomu nemusel podbízet, nemusel jsem leštit kliky na úřadech nebo obcházet bohaté podniky a prosit o almužnu. Jsem všem, kteří si publikaci předplatili, nesmírně zavázán, že ušetřili moji hrdost. Protože kdyby se tolik peněz nesešlo, musel bych to nějak řešit a musel bych dělat věci, které by mi nebyly příjemné.

 

Půjdete jako nakladatel znovu do rizika? Budete tento model financování v budoucnu aplikovat i na další knihy?

Ano. Pokud tento způsob spolufinancování bude fungovat, budu moci dělat krásné a potřebné knihy beze strachu, že mne jejich vydání zruinuje. Musím si samozřejmě vybírat tituly, které zaujmou dostatek potenciálních čtenářů, ale to je malé omezení, protože mne to stejně táhne k takovým knihám, které mohou mít širší odezvu. Tenhle způsob financování mi dává mimořádnou svobodu v rozhodování, kam chci směřovat svůj osobní a profesní život. Svoboda pro mne byla a je obrovsky důležitá. Tak díky za ten velkorysý dar v době, kdy jasně cítím, jak celá řada lidí nám ji po malých kouscích krade. Nikdy nebudu dost vděčný předplatitelům, kteří mi svojí odvahou a velkorysostí ukázali cestu, jak v budoucnu dělat opravdu svobodně svoje vysněné knihy.

 

Šumava domovem/Ivo Stehlík a kol.

Šumavská témata očima několika desítek místních obyvatel. Bohatý fotografický doprovod, 352 stran, vázaná.

Cena: 449 Kč

Více informací o knize na www.knihystehlik.eu

 

Dvě kategorie uměleckých oborů

Umělecké obory jsme pro jednoduchost rozdělili na ty, které umění pojímají teoreticky, a takové, které pomáhají umělce formovat a vychovávat. První kategorie zahrnuje studijní obory převážně na humanitně zaměřených fakultách, především na těch filozofických. Studovat tu lze řadu zajímavých oborů od muzikologie, divadelní či filmové vědy po estetiku.

Nás ale zajímá především druhá kategorie, tedy obory, na nichž se studenti učí umění sami aktivně vytvářet. Sem můžeme zařadit především studium na múzických akademiích. Uchazeči o herectví, činohru, muzikál, zpěv, tanec, ale i režii, kameru a dramaturgii musí počítat s tím, že přihlášky i samotné přijímací řízení probíhá v několika kolech a mnohem dříve než u běžných VŠ. Stejné je to i u malířství, fotografie, hry na hudební nástroj apod. U přijímacích zkoušek se zpravidla vyžadují ukázky uchazečovy dosavadní tvorby, motivační pohovor, talentové zkoušky a teoretické znalosti z jednotlivých uměleckých odvětví. Od zájemce se rovněž čeká všeobecný kulturní a společenský přehled.

Pomíjet nelze ani fakulty architektury, zahradnické, lesnické a dřevařské fakulty s obory zahradní a krajinářská architektura či design nábytku, textilní fakulty vyučující textilní a oděvní návrhářství, ekonomické fakulty s arts managementem či technické fakulty, např. s oborem umělecké slévárenství či průmyslový design ve strojírenství.

Nabídku veřejných vysokých škol, které se snaží pokrýt celé spektrum uměleckých oborů, doplňují ty soukromé. Zaměřují se na atraktivní oblast filmu, designu, literární a vizuální komunikace, architektury či vizuálního umění.

 

Uplatnění absolventů

Absolventi se uplatňují v uměleckých profesích (výkonní umělci – interpreti, výtvarníci, skladatelé, sbormistři, herci apod.) či jako pedagogové uměleckých oborů na různých typech škol.

Uplatnění se liší obor od oboru. Na řadu oborů se hlásí stále více zájemců, ale množství nabízených pracovních pozic zůstává spíše konstantní. Velká část humanitně zaměřených absolventů zkouší své štěstí také v pedagogické oblasti. Nutno ještě dodat, že ne vždy se podaří absolventům humanitního oboru nalézt zaměstnání adekvátní studiu. Na základě vysokoškolského titulu se ale mohou ucházet o pozice v administrativě, v médiích nebo v kulturních organizacích. Jen zlomek těch, co uměleckou vysokou školu vystudují, se v uměleckém provozu opravdu nějak etablují. Ti, co se neprosadili v uměleckém světě, volí jiná zaměstnání, ale pro společnost jsou nepostradatelní, protože přispívají k jejímu kultivování.

 

Statistická zjištění

Údaje, které jsme pro statistické srovnání umělecky orientovaných vysokých škol použili, jsme převzali na doporučení Národního ústavu pro vzdělávání z webu http://www.vysokeskoly.com/, který je zaměřen specificky na vzdělávací nabídku vysokých škol a kde by měly být tyto údaje k dispozici v aktuální podobě. Tento web spolupracuje i se Střediskem vzdělávací politiky, které se zabývá problematikou vysokých škol.

Pro statistické srovnání umělecky orientovaných vysokých škol jsme vybírali takové školy, které poskytují praktickou výuku v některém z uměleckých oborů. Stranou jsme ponechali školy s fakultami, které nabízejí jen jeden obor související s naším tématem, např. Textilní a oděvní návrhářství na Fakultě textilní Technické univerzity v Liberci či Zahradní a krajinářskou architekturu na Zahradnické fakultě Mendelovy univerzity v Brně.

Nejvíce studentů v prvním ročníku výuky měla podle dostupných informací v roce 2016 brněnská JAMU – Divadelní fakulta. Nejvíce studentů se v akademickém roce 2016/2017 přihlásilo na Univerzitu Tomáše Bati ve Zlíně, na Fakultu multimediálních komunikací.

Nejvíce přijatých studentů v akademickém roce 2016/2017 dokládá České vysoké učení technické a Fakulta architektury. Největší šanci na přijetí měli uchazeči o studium na soukromých vysokých školách s uměleckým zaměřením, mezi státními VŠ pak dominuje Fakulta architektury na ČVUT. Naopak nejhustší síto pro výběr uchazečů musela nastavit Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze (ze 489 přihlášených bylo přijato pouze 56 studentů, tedy zhruba každý devátý).

Školy zároveň vyhodnocují míru nezaměstnanosti svých absolventů, pro rok 2015 (novější data nebyla k dispozici) udává největší procento absolventů bez práce Vysoké učení technické v Brně s Fakultou výtvarných umění. Naproti tomu nejlépe nacházeli práci absolventi Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění v Brně či absolventi soukromých škol.

Pozn.: Údaje o nezaměstnaných nemusí nutně znamenat, že všichni ostatní absolventi se uchytili v oboru, který vystudovali.

Nejvíce absolventů k 20. 1. 2017 má ČVUT Fakulta architektury. Statistika MŠMT sleduje také počet žen mezi absolventy na jednotlivých školách. Téměř na všech sledovaných školách převažují mezi studenty ženy, méně než padesát procent žen ve studiu má pouze Akademie múzických umění v Praze – Filmová a televizní fakulta, Akademie výtvarných umění v Praze a Technická univerzita v Liberci – Fakulta umění a architektury. Mezi soukromými VŠ pak Filmová akademie Miroslava Ondříčka v Písku a Archip.

Statistické údaje k jednotlivým vybraným školám dokládají přiložené tabulky.

Statistická čísla jsou za rok 2016, není-li uvedeno jinak.

Ze statistik MŠMT dále vyplývá, že z celkového počtu absolventů veřejných vysokých škol k 20. 1. 2017  (29 976 lidí) tvoří absolventi uměleckých oborů v počtu 903 lidí 3 %.

 

Kde lze umělecké obory studovat

Dále se podívejme, kde všude je možné umělecké obory na VŠ studovat. Kromě Prahy, Brna, Ostravy, Plzně, Ústí nad Labem, Zlína, Liberce či Pardubic, tedy krajských či statutárních měst, je to Písek.

Pokud půjdeme dál a bude nás zajímat obdobné srovnání z pohledu zastoupení vysokých uměleckých škol či škol poskytujících umělecké teoretické vzdělání v jednotlivých krajích ČR, pak doplníme, že v Královéhradeckém kraji je možné na Univerzitě Hradec Králové studovat na Pedagogické fakultě např. obor Uměleckořemeslné textilní disciplíny a na Filozofické fakultě např. obor Prezentace a ochrana kulturního dědictví. V Kraji Vysočina pak na Vysoké škole polytechnické v Jihlavě je otevřen obor Kulturní cestovní ruch. V Olomouckém kraji nabízí Univerzita Palackého v Olomouci studium na Filozofické a Pedagogické fakultě a takové obory jako Divadelní věda, Filmová studia, Speciální pedagogika – dramaterapie ad. Pouze v Karlovarském kraji taková možnost studia není.

 

Zdroje:

http://www.vysokeskoly.com

http://www.schoolsin.eu/humanitni-obory-a-umeni/

MŠMT: http://dsia.uiv.cz/vystupy/vu_vs_f4.html