Fenomén českých knihoven v osmičkovém roce – Kraj Vysočina

Seriál Místní kultury se po celý rok bude zabývat fenoménem české knihovny, od historie po současnost. Chce představit osobnosti, trendy, ukázat velké knihovny i knihovny v malých obcích bez profesionálních pracovníků, popsat, jak se knihovnám daří komunikovat s veřejnou správou, co jim chybí, čeho si naopak váží. Přejeme si, abychom tím i přispěli ke kulatým stolům v jednotlivých krajících, které hodlá jako dialog s veřejnou správou uspořádat Národní knihovna. A rovněž, a to především, vzdát hold knihovníkům, kteří svou profesi považují za poslání a službu společnosti.

Mgr. Lenka Lázňovská, ředitelka Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu

 

JAK TO VIDÍ KNIHOVNICE V KRAJI VYSOČINA

Název Kraje Vysočina souvisí se skutečností, že se tento správní celek rozkládá na podstatné části Českomoravské vrchoviny.

Kraj Vysočina je v centru České republiky. Vznikl v roce 2002 spojením pěti okresů z tří různých tehdejších krajů – Východočeského, Jihomoravského a Jihočeského. Rozkládá se na ploše 6 796 km², celkový počet obyvatel je 508 722.

Pro Vysočinu jsou charakteristické vesničky nepříliš vzdálené od místního centra, jímž bývá malé město se třemi až deseti tisíci obyvateli. Pouze ve čtyřech městech žije více než dvacet tisíc obyvatel, krajské město Jihlava (nejstarší horní město Českých zemí, které patřilo ve středověku k nejbohatším městům Českého království, a to především díky těžbě stříbra) dosahuje padesáti tisícové hranice. Historie zanechala na Vysočině množství památek, z nichž tři – historické centrum Telče, poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené Hoře u Žďáru nad Sázavou, Židovské město a bazilika sv. Prokopa v Třebíči – jsou zařazeny mezi světové kulturní dědictví UNESCO.

Výhodou Kraje Vysočina je čisté životní prostředí. I díky tomu se jako první z krajů České republiky stal členem organizace Zdravých měst a regionů.

Kraj Vysočina má poměrně hustou síť veřejných knihoven s bohatou tradicí – většina z nich vznikla v období první republiky, některé však mají svůj původ i starší.

Krajská knihovna Vysočiny v Havlíčkově Brodě (jediná krajská knihovna na území ČR, která sídlí mimo krajské město) je zároveň pověřenou knihovnou pro region Havlíčkův Brod.

Síť knihoven kraje dále tvoří čtyři pověřené knihovny v bývalých okresních městech – Městská knihovna Jihlava, příspěvková organizace; Městská knihovna Pelhřimov, Městská knihovna v Třebíči a Knihovna Matěje Josefa Sychry ve Žďáře nad Sázavou; 35 profesionálních knihoven; 502 neprofesionálních knihoven; 70 poboček – 9 profesionálních a 61 neprofesionální.

 

Jaký význam mají knihovny v ČR v dnešní době – ve světě elektronických médií a sociálních sítí. Obešli byste se bez nich?

Obešli. Je to provokativní odpověď?

Vždycky se člověk bez něčeho obejde, ale jaký by byl svět bez radosti z knih, dostupných informací, setkávání, sdílení… Menší obce už se musejí obejít bez prodejny, hospody, ale knihovny stále setrvávají a je to nadmíru dobře. Pokud řádně fungují - příjemné prostředí a vstřícný a informovaný knihovník (většinou spíše knihovnice) jsou velkou devizou, která není vždy samozřejmostí. V současné době se v naší republice konají diskusní kulaté stoly s názvem Knihovna - věc veřejná. Zaznívá tam mnoho podnětných věcí, z příspěvků většinou vyplývá hrdost starostů na své knihovny a knihovnice a radost knihovnic ze své práce. Na mnoha místech je ale potřeba zapracovat na spolupráci, vybavenosti knihoven a nezapomenout ani na finanční podporu nákupu nových technologií, ale stále i tištěných knih. I malé obecní knihovny by měly cítit podporu obce, kraje, ale především státu. Knihovny ve větších městech bojují s jinými problémy. Je zde větší nabídka možností trávení volného času, mnoho jiných lákadel. Dalším problémem současné společnosti je snadné vypouštění dezinformací a klamavých zpráv. To může být pro knihovny výzvou: zůstat místem, kde se pravda snadněji hledá a nachází. A jak se projevilo i v průzkumu Knihovnického institutu, knihovna je v hlučném světě i oázou klidu a pohody.

 

Jak oslavíte osmičkový jubilejní rok? A jaké možnosti v této souvislosti máte jako TOP knihovna regionu?

Osmičkový rok si připomeneme výstavkami, „testem národa“, který zájemcům z řad dříve narozených odhalí, co si pamatují ze školních let, případně ze svého života a malým spíše pootevře vrátka k informacím o letech dávno minulých, o nichž je ale dobré něco vědět. Na podzim chceme pro návštěvníky přichystat osmičkové večery, které by se měly dotknout nejen kulatého výročí vzniku republiky, ale i ostatních výročí.

 

Spolupracujete s nějakou zahraniční knihovnou, a to nejen v oblasti knihovnictví, ale i na vzájemném kulturním projektu?

Z partnerství Kraje Vysočina a Nitranského kraje vyplývá i spolupráce Krajské knihovny Vysočiny s Krajskou knižnicou Karola Kmeťka v Nitře (Slovensko). Předloni jsme v pověřených knihovnách uspořádali Festival slovenské literatury, v rámci kterého mohli uživatelé knihoven navštívit Listování a autorská čtení známých slovenských autorů. V loňském roce jsme do nitranské knihovny jeli s programem pro děti a letos jedeme do Nitry prezentovat naše zkušenosti z oblasti digitalizace.

V roce 2016 jsme navázali partnerství s Miejskou Bibliotekou Publicznou im. Stanisława Grochowiaka w Lesznie (Polsko). V rámci této spolupráce se vzájemně navštěvujeme. Do Lešna jsme byli pozváni například na vernisáže výstav o Karlu Havlíčkovi Borovském, Jaroslavu Haškovi,  tvorbě barokního architekta českého původu J.B. Santiniho-Aichela. Naši knihovníci se zúčastnili otevření nové pobočky - „Radniční knihovny“ - v centru města. Na oplátku jsme v Havlíčkově Brodě uskutečnili koncert hudebního uskupení s názvem Trio Stroikowe Zamku w Rokosowie a tři výstavy: Adam Mickiewicz ve Velkopolsku, Jednota Českých bratří v Polsku a Lešno – město Grochowiaka. Tento rok spolupráce samozřejmě pokračuje – za pár dní přivítáme kolegy z Polska v knihovně znovu.

 

JAK TO VIDÍ V TŘEBÍČI/ odpovídá Marie Dočkalová, ředitelka městské knihovny

Jaké je vaše poslání v krajském systému knihoven?

Na Vysočině je přes pět set obcí a na Třebíčsku je obsluhováno 135 neprofesionálních knihoven. Městská knihovna v Třebíči je pověřena výkonem regionálních funkcí od roku 2002. Navázala tak na přerušení metodické činnosti ze 70. až 90. let minulého století a dlužno říci, že v knihovnictví měla jinde neoblíbená centralizace a „metodické vedení“ zcela jiný průběh, než v jiných oblastech tehdejší společnosti. Na vývoj především malých obecních knihoven nepochybně měla poradenská činnost odborníků velmi kladný vliv. Přerušení této odborné práce mělo v mnoha obcích za následek pokles úrovně služeb a při hromadění problémů v obcích docházelo i k jejich rušení. Tento vývoj naštěstí zvrátil knihovnický zákon z roku 2001. Ale stejně jako ve všech oblastech knihovnictví, i regionální funkce se posunuly mnohem dál za hranice toho, co dělali metodici dříve – dnes nevybalují knihy ze žlutých obalů a nezavádí MDT, ale automatizované provozy, automatizované revize, jsou povinni orientovat se v zákonech, školit a vzdělávat dobrovolné knihovníky ve všech oblastech jejich práce. Vznik jakékoli nové zákonné povinnosti, například změny v autorském zákoně, knihovnickém zákoně, o obcích a nově GDPR, zakládá knihovníkům regionálních služeb další novou povinnost nebo téma k vzdělávání, informační a konzultační práci. Nejvíce si ale obce cení ekonomickou stránku věci – díky kvalitně budovaným výměnným fondům již na Třebíčsku téměř žádná obec nemusí investovat do nákupu literatury. V roce 2017 výměnný fond obsahoval přes 65 tisíc svazků.

 

Připomeňte osobnost či spolky, které ve vašem městě či obci ve spolupráci s knihovnou spoluutvářely kulturní, společenský a vůbec občanský život první republiky. Případně vyzdvihněte osobnosti, které stály u zrodu vaší knihovny, nebo v ní přímo působily jako knihovníci.

V Třebíči vznikla veřejná knihovna jako jedna z prvních na Moravě. 6. dubna 1885 byl na valné hromadě Spolku pro zakládání knihoven v Třebíči sepsán protokol o založení veřejné knihovny. „Knihovna pro lid“, jak zněl její název, zahájila svoji činnost v malé místnosti školní budovy na Hasskově ulici.  Počátky knihovny byly velice skromné. Byla vybavena darovaným nábytkem a půjčovaly se knihy, které členové spolku obdrželi darem. Vedle toho se na podporu knihovny konaly kulturní akce, jejichž cílem bylo získání finančních prostředků pro knihovnu. A také v třebíčských kavárnách, vinárnách a restauracích byly umístěny pokladničky pro knihovnu. Největším přispěvatelem  byl vinárník Viktor Lorenz, který ve své závěti dokonce knihovně odkázal 10 000 Kč. Postupně narůstal počet knih  i čtenářů. Během tří let vzrostl počet svazků na 1 888 a půjčených knih bylo v prvních deseti letech 150 000.  Z nadšenců, kteří se zasloužili o existenci a fungování jedné z prvních veřejných knihoven na Moravě se sluší připomenout prvního předsedu a zakladatele spolku, radu zemského soudu Aloise Grimmicha, prvního knihovníka, učitele Františka Doležala a dlouholetého předsedu  a člena spolku profesora Jana Pochopa.

Během své existence knihovna měnila několikrát svoje umístění, rozšiřovaly se její služby i prostory. V roce 1918 změnila svůj název na Husovu veřejnou knihovnu a v roce 1927 se rozrostla o veřejnou čítárnu, která byla původně založena Okresním osvětovým sborem. Knihovnický zákon z r. 1919, který stanovil povinnost zřizovat veřejné knihovny ve všech politických obcích, ukládal také, aby knihovnu v obcích nad 10 000 obyvatel vedl knihovník z povolání. A tak knihovní rada třebíčské Husovy veřejné knihovny vyhlásila na místo knihovníka konkurs. Jejím vítězem se stal absolvent Státní knihovnické školy v Praze, rodák z Písku, František Křesťan. Do třebíčské knihovny nastoupil v r. 1929 a pod jeho vedením knihovna i v letech hospodářské krize vzkvétala. Od roku 1931 vydával časopis Čtenář, který mohl s podporou inzerentů drobných dárců vycházet s téměř měsíční periodicitou. Zastaven musel být za okupace v roce 1941. Časopis měl čtyři strany novinového formátu i charakteru a čtenářům byl zasílán zdarma. V třebíčské knihovně se podařilo uchovat několik exemplářů originálu.

Knihovna v té tobě měla i významnou publikační činnost. Nákladem knihovny a Knihovní rady v Třebíči byla v roce 1928 vydána bibliografie - Seznam knih Husovy veřejné knihovny v Třebíči a v roce 1936 první část bibliografie Poesie, kterou František Křesťan opatřil stručnými charakteristikami básníků a komentáři k teorii poezie. O bibliografii humoristické literatury Smích v knize se zmiňovaly i kulturní rubriky zahraničních novin a zařazení dvou knih italského autora Pittigrilliho vyvolaly dokonce odbornou polemiku o vhodnosti zařazování košilatých knih do knihoven. Výsledky knihovny vůbec byly v tehdejším tisku zmiňovány velmi často. František Křesťan byl mezi prvními zastánci volného výběru knih a s jeho organizací fondu se jezdili seznamovat noví začínající knihovníci z našich knihovnických škol.

Se vzrůstajícím počtem obyvatel byla zřizována další výpůjční místa. Po osvobození v roce 1945 získala knihovna dalších pět místností a nakoupila i nové vybavení. Na sklonku šedesátých let se ředitelem knihovny stal Vladimír Lavický. Byl ředitelem plodným nejen literárně, ale především výtvarně. Vydával sborník, publikace o literatuře, bibliografie, plakáty. Pořádal v knihovně výstavy a besedy, zval do Třebíče známé osobnosti literárního života.  Bohužel ve funkci ředitel pobyl jen krátce. Po roce 1968 musel z knihovny odejít a stranickou čistkou prošel i knižní fond. 

 

Říká se, že dnešní děti málo čtou. Platí tedy, že je pro ně knihovna neznámým místem?

I když vždycky budou děti i dospělí, kteří nikdy pravidelně nečetli nebo jen velmi málo, v Městské knihovně v Třebíči ten pocit nemáme. Podíl dětí do 15 let registrovaných v knihovně se již několik let pohybuje nad 70 %, což je více jak dvojnásobný počet než je průměr v knihovnách měst 20 000 až 40 000 obyvatel. Jistě za to vděčíme skvělé spolupráci kolegyň z dětského oddělení a poboček se všemi základními a mateřskými školami i volnočasovým aktivitám, které pro děti pravidelně připravují. A když tento údaj převedeme na čísla, tak i při úbytku obyvatel přes 4 000 od roku 1990 jsou následující: rok 1991 → 2 189 čtenářů do 15 let, 2000 → 2 102, 2005 → 2 873, 2010 → 3 283, 2015 → 3 592, 2016 → 3 557, 2017 → 3 613. Také celkový počet registrovaných čtenářů je v Třebíči na poměrně dobré úrovni: v roce 1990 jsme registrovali 6 873 čtenářů a v roce 2017 7 979 čtenářů. Nejproduktivnější byl rok 2013 s 8 658 čtenáři.

Pamatuji si jeden z nejmilejších zážitků s dětmi: na schodišti jsem potkala plačícího asi čtyřletého chlapečka s tatínkem a na otázku, proč pláče, zavzlykal, že „knihovna je zavřená a já jsem se tak těšil!“ Děkuji svým kolegyním za skvělou práci a neúnavné nasazení a všichni společně doufáme i v kladnou odezvu nové kampaně Bookstart, jíž se snažíme oslovit rodiče s batolaty a předškolními dětmi.

 

MŮJ ŽIVOT S KNIHOVNOU / JANA FISCHEROVÁ, NÁMĚSTKYNĚ HEJTMANA KRAJE VYSOČINA

Kniha a knihovna je pro mě jedno z krásných, ne-li nejkrásnějších témat, o nichž je radost psát a ještě větší si povídat. Můj život je spojený především s knihovnou v Havlíčkově Brodě. V Havlíčkově Brodě jsem se narodila, vyrůstala a již od první třídy základní školy jsem pravidelnou návštěvnicí zdejší knihovny. Nyní to je Krajská knihovna Vysočiny, mám na ni stejně jako mnozí jiní krásné vzpomínky.

Během školních let a studií jsem měla příležitost poznat celou řadu knihoven, nejen Klementinum v Praze, ale i některé v zahraničí. Knihovně v Havlíčkově Brodě však zůstávám stále věrná. I při svém pracovním vytížení tam velmi ráda chodím, jsem pravidelnou čtenářkou. Vážím si celého knihovního týmu, mám mezi knihovníky spoustu přátel. Jsou to lidé naladění na stejnou notu, se zájmem, nadšením a potřebou stále čerpat nové informace, poznávat nové lidi, nové příběhy, komunikovat.

U Krajské knihovny Vysočiny oceňuji nejen to, že dlouhodobě patří k nejvýznamnějším pořadatelům kulturních a vzdělávacích akcí ve městě i v Kraji Vysočina, ale velmi kladně hodnotím množství aktivit a nápadů směrem k různým zájmovým skupinám a lidem se specifickými potřebami.

Ráda se účastním i doprovodných akcí knihovny, například Malé knihovnické slavnosti, která oceňuje práci knihovníků neprofesionálních knihoven v kraji. Další velmi příjemné programy jsou nabízeny například pro prarodiče s dětmi, je o ně obrovský zájem.

Jsem moc ráda, že počet návštěvníků knihoven přibývá i přes rostoucí vliv sociálních sítí a virtuálního světa. Je to důkaz, že stále čteme rádi, že si knihovny udržely své postavení a dokázaly se prosadit díky  široké nabídce poskytovaných služeb.

Protože můj život je velice úzce spojen s Havlíčkovým Brodem, musím zmínit Podzimní knižní veletrh, na který se každý rok velmi těším. Probíhá pravidelně v říjnu už od roku 1991. Je to příležitost setkat se nejen s krásnými knihami, ale i s jejich autory, ilustrátory, překladateli, novináři, nakladateli, knihkupci a knihovníky. Doprovodné programy veletrhu nás vždy zavedou i do Krajské knihovny Vysočiny, Galerie výtvarného umění a dalších kulturních institucí ve městě.

Knihovna v Havlíčkově Brodě má dlouholetou tradici a je významnou kulturně-vzdělávací institucí Kraje Vysočina. Od roku 2002, kdy převzala roli krajské knihovny, se potýká s nedostatkem prostoru a dlouhodobě se nedařilo najít způsob optimálního řešení. V roce 2015 byl schválen záměr výstavby nové budovy, která by tuto situaci měla vyřešit. Stavba bude zahájena v letošním roce a věřím, že knihovna získá prostory odpovídající současným knihovnickým požadavkům a stane se ještě příjemnějším místem pro všechny čtenáře.