Články a komentáře

Co vás s Prahou osobně spojuje?

Mám rád památky a mám rád život, který se do nich otisknul. Praha je fascinující. Já nejsem Pražák, pocházím z Řevnic, ale v Praze jsem se od mládí rád toulal. Byl to život mezi památkami, školou, prací a hospodami. Ideální kombinace. Člověk se naučí vnímat genia loci, tajemství, příběh. Nejdříve asi na těch primárně exponovaných místech – Malá Strana, uličky Starého Města. A postupně zjistí, jak neobyčejné je třeba Nové Město, Žižkov, Karlín, Libeň…

Jak dlouho jste na této knize pracoval?

To se nedá odhadnout. Od mládí jsem si dělal databázi údajů, postřehů, výpisků, obrázků a map… Pak jsem hodně po Praze prováděl, často jsem se snažil návštěvníkům města i Pražanům odkrývat méně známé aspekty města mimo klasické trasy a klasická povídání. Napsal jsem o Praze několik knížek (Pražský poutník, Pražský hrad a Hradčany, Karlův most, Prahou po Vltavě – na tu jsem docela pyšný…), to všechno se nastřádá. Samotné psaní knížky Praha – průvodce magickým srdcem Evropy už tak dlouho netrvalo, mnohé jsem měl předpřipravené, šlo hlavně o to zakomponovat to do harmonického, „útulného“ celku (to je někdy to nejtěžší), pracovat s fotografiemi. Ty dělal můj kamarád, fotograf Jirka Podrazil.

Kniha obsahuje řadu podrobných informací o historii jednotlivých památek.  Jak jste tyto zajímavosti zjišťoval?

Různě. Ze starých novin a časopisů, ze „špalíčků“ knih o Praze archiváře Antonína Novotného (* 1891; † 1978), který nastřádal neuvěřitelné množství zajímavých údajů, od dalších a dalších, něco jsem také vypátral.

Které historické osobnosti podle vás nejvíce formovaly toto město?

No především každý člověk je historická osobnost. Samozřejmě rozumím, jak jste to mínila, ale není na škodu to podotknout, protože se na to v dnešní „celebritomanické“ době snadno zapomíná. Prahu tvořili Pražané, jak život šel. Tvořili ji aktivně i nevědomky a v tom je možná to největší kouzlo.
Co se týče velkých historických osobností, tak bezesporu Karel IV., ale i další panovníci, šlechta (Chotkové jako místodržitelé). Je tady ale také jakési formování Prahy z hlediska duchovního  –  tradice husitská, silná tradice barokní zbožnosti, tradice osvícenská.
Úžasně se na geniu loci Prahy podílela doba tzv. Dreivölkerstadt, kdy Praha byla městem tří národů – českého, německého a židovského a vynikala osobitou literaturou a kulturou obecně. A v meziválečné době… Tam jsme téměř zapomněli na ruskou a ukrajinskou emigraci. Byla zde ruská univerzita, v Praze působila řada světově významných ruských a ukrajinských učenců i umělců. I oni dotvářeli genia loci Prahy. Poválečná Praha je oproti tomu tak trochu jednorozměrná.

 

Zjistil jste při psaní tohoto průvodce nějaké informace, které vás překvapily?

Více nového jsem asi zjistil při psaní knihy Prahou po Vltavě, ale v uvedeném průvodci mně jako vždy fascinovalo, znovu a znovu, jak harmonicky provázané a přitom pestré je toto město. Chodím známými ulicemi, a přesto nevycházím z údivu.

Na jaké knize právě pracujete?

Co se týče Prahy, tak nyní na ničem. Jsem ale profesí i srdcem filosof a připravuji knížku esejů, které by navazovaly na již vydanou knihu Myšlenkování. Ta vznikla na základě několikaletého rozhlasového pořadu na téma filosofie všedního dne.

Jaké místo v Praze byste čtenářům doporučil k jarní procházce?

Všemožná nábřeží podél Vltavy. Ne jen ta známá na náplavce od Palackého mostu k mostu Svatopluka Čecha. Procházku jakoukoli zarostlou zahradou, do které lze (samozřejmě legálně) vstoupit. A z památek celoročně klášter Na Slovanech – unikátní památku s mimořádně cennou „galerií“ gotické nástěnné malby. Ta je stále mnohem méně známá, než by si zasloužila.

Jak vnímáte současnou pražskou moderní architekturu?

Občas mě potěší spíše nějaké „drobnosti“. Hezké věci, zdá se mi, vznikají často nenápadně (různé domovy mládeže, domovy seniorů, kavárničky). U těch, o kterých se hodně mluví a jsou exponované, takový příjemný pocit často nemám. A pak je zde ještě věc, která mně vždycky vadí. Tuším, že to byl Ludwig Mies van der Rohe, kdo řekl, že „Architektura začíná tam, kde se dvě cihly kladou pečlivě na sebe.“ A toto – jakýsi řemeslný fortel, pečlivost, to už najdete málokde. Podívejte se třeba z dálky na Tančící dům. Od řeky, když je ozářen sluncem. Je krásný. A pak si jej prohlídněte zblízka a zevnitř a zaměřte se na provedení detailů… Na „řemeslo“. To už je něco jiného. Ale to je problém veškeré současné architektury, nejen té pražské či české.

***
Pokud máte rádi Prahu a dlouhé procházky, potom by vám neměla uniknout kniha Praha – průvodce magickým srdcem Evropy. Kniha je pozoruhodná zejména tím, že je plná čtivých zvláštností a podrobných informací o historii jednotlivých památek, které v běžných průvodcích nenajdeme. Průvodce obsahuje i řadu barevných fotografií, které vám pomohou se v textu dobře zorientovat a upozorní vás na zajímavé architektonické detaily.
Knihu je možné objednat na: www.prah.cz

***
Loreta, barokní perla
Toužíte si na chvíli odpočinout od ruchu a shonu velkoměsta? Potom vám doporučuji k návštěvě unikátní barokní komplex, Loretu. Ke vstupence si na místě můžete zapůjčit za poplatek i audioprůvodce. Příjemný hlas vás rychle vtáhne do barvité historie tohoto nevšedního místa. Zajímavé je zejména vyprávění o Svaté chýši, která se nachází ve středu tohoto komplexu. Možná, že při poslechu uslyšíte i šustění andělských křídel, tak zajímavý je to příběh!  Podle legendy přenesli andělé na konci 13. století dům Panny Marie z Nazaretu do Itálie, kde nyní stojí v bazilice v obci Loreto. V Praze byla loretánská chýše postavena roku 1631. Prohlídka zahrnuje i návštěvu klenotnice, která se nachází v prvním patře. Největší cenností je zde diamantová monstrance posázená 6 222 diamanty, které původně zdobily svatební šaty hraběnky Kolowratové. Ve slunečné dny prý tato monstrance září stejně jako pražské slunce. Na závěr si poslechnete i příběh o chudé vdově, která měla stejně dětí jako loretánská zvonkohra zvonů. Loreta zve k návštěvě v každé roční době a vždy vás překvapí svojí milou atmosférou.
Více na: http://www.loreta.cz

***
Kouzelný cirkus slaví!    
Chcete-li si dopřát na závěr návštěvy Prahy nějakou zlatou tečku, potom můžete zavítat do Laterny magiky na představení Kouzelný cirkus. Toto představení letos slaví 40 let nepřetržitého uvádění na scéně! Jedná se o jedno z nejoblíbenějších představení Laterny magiky za poslední desetiletí.  
Jako mávnutím kouzelného proutku se ocitnete v cirkusovém šapitó, kde na scéně chvílemi dovádí lvi či roztomilé baletky. Ze dvou vajec se před vámi vylíhnou dva klauni, smutný a veselý, kteří vás celým představením doprovází. Dojde i na cirkusáckou svatbu a sušení dětských plen! Velmi poetický děj vypráví lidský příběh plný lásky, ale i zvratů, tak jak už to v životě bývá. Pokocháte se přírodními krásami, ale i všemožnými roztodivnostmi, které jsou tak blízké surrealismu a vyprávěcímu stylu Jiřího Srnce a Jana Švankmajera. Všichni účinkující podávají vynikající výkony.
Lístky můžete zakoupit zde: http://www.narodni-divadlo.cz

 

Jak byste Vaši ZUŠ představila nejen jako její ředitelka, ale také jako prezidentka Asociace základních uměleckých škol? V čem vyniká mezi ostatními „zuškami“ v republice?

Základní umělecká škola v Písku je bezpečné a plně profesionální místo pro žáky, mající zájem vzdělávat se v některém ze čtyř uměleckých oborů. Vyučující jsou profesionálové, kteří velmi citlivým způsobem a s důrazem na individualitu každého jedince pracují na rozvoji jejich uměleckého talentu. Základní umělecké školy všeobecně v naší republice pracují s dětmi tak, aby rozvíjely jejich umělecké cítění ruku v ruce s kompetencemi, které jim pomohou v dalším životě (týmová práce, zodpovědnost, empatie…). Systém základních uměleckých škol v naší republice je v Evropě ojedinělý a síť škol je jedinečná.

 

Jaká je historie školy a čí jméno nese v názvu?

Hudební škola v Písku byla založena v roce 1901 skladatelem a učitelem Bohuslavem Jeremiášem a je nejstarší hudební školou na území Čech. Měla různé názvy – např. Městská hudební škola, Městský hudební ústav nebo Lidová škola umění. V roce 1989 byla přejmenována vyhláškou ministerstva školství na Základní uměleckou školu Otakara Ševčíka. Naše škola nese v názvu jméno významného houslového pedagoga, který v Písku dlouhá léta žil a působil. ZUŠ v průběhu století své historie sílila a mohutněla, k oboru hudebnímu se přidaly obory dramatické, výtvarné a taneční a dnes má přes 800 žáků. V podstatě z každé písecké rodiny někdo školu navštěvoval a má s ní osobní zkušenost. Vývoj instituce v posledních letech nasvědčuje, že Základní umělecká škola v Písku ještě zdaleka nevyčerpala všechny možnosti svého rozvoje a že na pevných základech více než stoleté tradice je možno dále budovat a rozvíjet stavbu uměleckého vzdělání dětí z Písku a okolí. Vždy byla a dodnes je centrem, které udává tón kulturnímu dění města Písku.

 

Kolik žáků školu navštěvuje a kolik vyučujících zaměstnává?

V současné době, ve školním roce 2016/2017, navštěvuje naši školu přes 800 žáků ve čtyřech oborech. Pedagogů má naše škola třicet.    

 

Jaké obory nabízíte a jaká je jejich kapacita? O který obor je největší zájem, a který se otevřel jako poslední? Kolik absolventů pokračuje v uměleckém vzdělávání, kam směřují nejčastěji?

Základní umělecká škola Otakara Ševčíka poskytuje vzdělání ve čtyřech oborech – v hudebním, literárně-dramatickém, výtvarném a tanečním. O všechny obory je velký zájem a všechny jsou také plně obsazeny. Jako poslední jsme v roce 2014 otevřeli taneční obor, a to díky nové budově v Nádražní ulici, která nám poskytla nové větší prostory. ZUŠ má vynikající výsledky dosahované žáky při přijímání na střední a vysoké školy uměleckého směru a dlouhodobě si tuto pozici drží. Každoročně sledujeme úspěšnost našich absolventů. Cílem je tento trend dlouhodobě udržet a dále jej rozvíjet.

 

V roce 2014 se škola přestěhovala do větších prostor, z historického domu U Koulí v centru města do nově zrekonstruovaného objektu bývalého učiliště. Můžete rozvést důvody stěhování, výhody pro školu? Probíhá teď výuka všech oborů na jednom místě? Téma bylo hojně medializované a veřejnost se obávala o osudy objektu ve Šrámkově ulici. Jaká je situace dnes, bude zde muzeum Fráni Šrámka?

Nová budova školy v Nádražní ulici nám poskytla nové prostorné a světlé místnosti, s tím se otevřely další možnosti a nové výzvy a cíle, a do výuky jsme mohli zařadit nové technologie. Škola je velmi moderně vybavena, splňuje špičkové parametry a může se směle srovnávat s moderními evropskými uměleckými školami. Ve výuce využíváme moderní metody vzdělávání – audiovizuální a interaktivní techniku, počítačové učebny, nahrávací studio. Toto nové komfortní zázemí nám umožnilo mít všechny vyučované obory takzvaně pod jednou střechou. Žáci, rodiče a učitelé si velmi rychle zvykli na nové moderní a krásné prostředí, díky němuž jsme mohli v mnoha směrech zlepšit výuku našich žáků. Nyní se můžeme pochlubit například následujícím nadstandardním vybavením:

Profesionální zvukové nahrávací studio se světovým standardem Pro Tools 11 a 24 kanálovým mixážním stolem C24, které splňuje profesionální a špičkové parametry. Je vybaveno nejnovějšími technologiemi, a žáci se zde učí nově vzniklým předmětům v oblasti zvuku a střihu. Do budoucna by mohly s tímto zázemím vzniknout další předměty v oblasti multimédií.

Koncertní sál, který je propojený s nahrávacím studiem.

Taneční sál, který splňuje nejnáročnější požadavky pro výuku tance s možností korepetice. Je vybaven zrcadly, výškově nastavitelnými madly a speciální podlahovou krytinou pro balet.

Výtvarný ateliér – speciální učebna pro práci s hlínou je určena pro modelování podle živého nebo sádrového modelu, pro vytváření volné plastiky, žardiniér a reliéfů. Ateliér je také vybaven hrnčířským kruhem.

Dvě počítačové učebny – pro výtvarný obor a hudební nauku, vybavené výukovými programy a interaktivní tabulí.

Učebna pro výuku sborového zpěvu – velká třída s napevno zabudovanými praktikábly.

Výtah – prostorný výtah, díky němuž je naše škola bezbariérová.

Na starou budovu ve Šrámkově ulici, kde naše škola sídlila od roku 1961, vzpomínáme s nostalgií, ale musíme hledět do budoucna, není možné setrvávat na jednom místě, byť bylo romantické, nevyvíjet se, nejít dopředu a nevyužívat moderní metody vzdělávání – to prostě nelze. Budova je ve vlastnictví města Písku, a jaký bude její osud, nevím. Zatím pro ni město nenašlo využití.

 

Kdo je zřizovatelem školy a vlastníkem budovy školy?

Zřizovatelem naší školy je Jihočeský kraj, který je také vlastníkem budovy.

 

Vloni jste zrekonstruovali půdní prostory a otevřeli zde pro své žáky galerii i divadlo jako nové odborné učebny. Jak jsou využívány, co se zde žáci naučí?

Rekonstrukcí půdních prostor jsme získali nové špičkové prostory pro literárně-dramatický obor a odbornou třídu pro výtvarný obor – výstavní galerii. Výtvarníkům se tak dostalo prostor, kde mohou vystavovat své práce, jak výtvarné, tak keramické. Je úžasné vidět velké množství výtvarných prací pohromadě, je to úplně jiný zážitek, než když se ve třídě vystaví pět obrázků. Učitelé výtvarného oboru spolu se svými žáky pořádají v galerii slavnostní vernisáže a výstavy. Žáci si musí od začátku až do konce vše připravit, zajistit, zorganizovat, a tak si vyzkoušet a naučit se, jak příprava takové výstavy vypadá ve všech jejích fázích od začátku až do konce – tzn. od návrhu pozvánek, plakátů, zajištění hudebního nebo literárně-dramatického doprovodu, až do slavnostní vernisáže. Tím žáky vedeme k týmové, ale též k mezioborové spolupráci. Příležitost vystavovat zde mají i absolventi seniorské Akademie umění a kultury III. věku, kteří v naší ZUŠ úspěšně studují od loňského roku.
V další části bývalé půdy je nyní odborná učebna pro literárně-dramatický obor, která odpovídá reálným divadelním scénám a hodně pomůže s výchovou budoucích divadelníků. Je to skutečné divadlo se vším, co k němu patří, včetně velikého jeviště a hlediště, a vše je vybavené nejmodernější technikou. Divadlo velmi ocenil režisér Zdeněk Troška, který neskrýval své nadšení při slavnostním otevření nově zrekonstruovaných půdních prostor.

 

Jedním z předmětů, který na škole vyučujete, je multimediální tvorba, respektive hudební i výtvarný obor mají multimediální učebny… Neuvažujete o otevření pátého, multimediálního oboru?

Ve výuce využíváme moderní metody vzdělávání – audiovizuální a interaktivní techniku, počítačové učebny, nahrávací studio. Multimediální učebny umožňují zapojovat žáky do výuky různými interaktivními technikami, což přispívá k vyšší míře názornosti a hlubšímu zapamatování informací. A samozřejmě nové moderní pojetí výuky je pro žáky také zajímavější a srozumitelnější. Během takovéto hodiny jsou žáci mnohem aktivnější. V neposlední řadě umožňuje i učitelům získat okamžitou zpětnou vazbu od žáků. Pátý obor neuvažuji otevřít, protože v systému tato možnost není. ZUŠ jsou pouze čtyřoborové.

 

Jaké jsou podmínky pro přijetí ke studiu?

Do přípravného studia na základě prokázání předpokladů ke studiu. Do 1. ročníku prvního stupně na základě talentové zkoušky. Do 1. ročníku druhého stupně na základě talentové zkoušky (podmínkou je, aby žák navštěvoval studium na I. stupni ve studijním zaměření, na které se chce přihlásit). Zkoušky probíhají v měsíci květnu a červnu.

 

Kolik činí školné?

Úplata za vzdělávání se hradí pololetně a liší se v jednotlivých oborech. Částky se pohybují od 1600 Kč do 2150 Kč.

 

Umožňujete pronájem hudebních nástrojů. Je to běžné mezi ZUŠ? Jaký nejdražší nástroj pronajímáte a o jaké nástroje je největší zájem?

Hudební nástroje žákům pronajímáme na základě písemné dohody o pronájmu, uzavíranou mezi pronajímatelem – školou, zastoupenou ředitelkou školy a zákonným zástupcem žáka jako nájemcem za stanovený poplatek. Cena pronájmu nástroje vychází z pořizovací ceny nástroje a pohybuje se nejčastěji 50 Kč za měsíc u nástrojů v hodnotě do 10 000 Kč. Největší zájem je o nástroje malé velikosti, například housle, violoncella, kytary, flétny, akordeony a v omezené míře nástroje klávesové. Malé nástroje mají žáci jen po určité období, a jakmile potřebují nástroj velký, pro dospělé, většinou si pořizují nástroj svůj. Nejdražšími pronajímanými nástroji jsou klávesové nástroje, kde se cena pohybuje kolem 54 000 Kč, a u houslí se dostáváme k ceně kolem 32 000 Kč.

 

Zúčastňujete se řady soutěží. Jakých úspěchů si ceníte nejvíce?

Zúčastňujeme se různých soutěží, nejen vyhlášených ministerstvem školství. Žáci všech oborů se během celého studia pravidelně zúčastňují nejen soutěží, ale i různých veřejných vystoupení, koncertů, tanečních a literárně-dramatických přehlídek. Ceníme si všech výsledků stejně, ať již se jedná o 1. místo nebo čestné uznání. Vždy je to úspěch hodný ocenění. Výtvarný obor se mimo jiné s velkým úspěchem každoročně účastní i mezinárodních výtvarných soutěží pořádaných např. v Japonsku, Maďarsku, Polsku, Německu, Číně, Makedonii…

 

V loňském roce jste poprvé otevřeli Akademii umění a kultury Písek, vzdělávání třetího věku. Zájem seniorů o sebevzdělávání je všude obrovský. Jaké jsou u vás podmínky, chystají se nějaké změny?

Jsme pyšní, že se nám tento projekt podařilo „rozjet“, že je velmi úspěšný a velmi pozitivně vnímaný píseckou veřejností. O studium byl tak obrovský zájem, že nebylo v našich silách uspokojit všechny uchazeče. Všechny čtyři obory (hudební, výtvarný, taneční, literárně-dramatický), které na naší škole vyučujeme, jsou naplněny. V tomto úspěšném projektu chceme dále pokračovat, v příštím školním roce plánujeme otevřít další ročník studia Akademie III. věku. Od května 2017 se mohou hlásit noví zájemci o studium Akademie, budeme přijímat přihlášky, a od října 2017 zahájíme již 2. ročník Akademie III. věku s novými studenty. Doufáme, že další studenti Akademie budou stejně zapálení a pilní a znovu navážeme oboustranně přátelské vztahy.

 

Jak spolupracujete s Českou filharmonií?

Naše Základní umělecká škola se zúčastnila unikátního projektu „Společného orchestru hráčů České filharmonie a žáků základních uměleckých škol“, jehož vyvrcholením byl koncert 10. dubna 2016 ve Dvořákově síni pražského Rudolfina, tedy na domovské scéně České filharmonie. Orchestr byl složen z vedoucích hráčů ČF a vybraných žáků ZUŠ z celé ČR. Dirigoval pan Jiří Bělohlávek, světově uznávaný mistr svého řemesla a umělec, který již mnohokráte v minulosti pracoval s mladými začínajícími muzikanty. Smyslem společného orchestru bylo, aby se potkali a vzájemně inspirovali mladší lidé, kteří jsou vedeni k hudbě v unikátní vzdělávací síti ZUŠ, a špičkoví profesionální hudebníci. Smyslem je též posílit schopnost „společné hry“ v nejširším slova smyslu. Ať už jde o cit pro orchestrální ansámbl či vnímavost pro jinou nástrojovou skupinu než pro tu svou. A v neposlední řadě je to i vzájemné porozumění a pochopení mezi těmi, kteří mají hudbu jako profesi a jsou třeba desítky let srostlí se svým hudebním nástrojem, a těmi, kteří musejí na cestě ke špičkovému výkonu zdolávat překážky, potřebují poradit nebo pomoci, ale jsou ochotni pracovat na sobě s nevídanou energií a neskrývaným nadšením. Z naší školy se zúčastnilo sedm žáků a mohu zodpovědně říci, že tento unikátní projekt, koncert s Českou filharmonií, byla životní šance pro naše žáky a zcela výjimečný a mimořádný zážitek.

 

Vaše škola je podle Školního vzdělávacího programu otevřena také žákům se speciálními vzdělávacími potřebami. Kolik handicapovaných žáků na škole studuje?

Ano, naše škola je otevřena a připravena pro vzdělávání těchto žáků. V tomto školním roce naši školu nenavštěvuje žádný handicapovaný žák.

 

V tomtéž dokumentu se zdůrazňují lidová kultura a zvyky. „Žák by se měl stát nositelem kulturních tradic.“ Jak tomu dostát v praxi?

Účastí na kulturních vystoupeních a jiných akcích se značným akcentem na region. Naši žáci se pravidelně zúčastňují tradičních píseckých akcí, a tím si připomínají významná výročí na místní úrovni – např. písecké slavností Dotkni se Písku, Cipískoviště, Písecké kulturní léto, Svatomartinské slavnosti, Hubertská mše, Advent v Písku, Jarní slavnosti na Kamenném mostě, setkání píseckých rodáků, den otevřených dveří památek v Písku a další. Svým hudebním, tanečním nebo literárně-dramatickým programem doprovází vernisáže, přednášky o historii, literatuře nebo autorská čtení regionálních umělců. Jsou zapojeni do kulturního života našeho města, a tím přirozeně nasávají kulturní tradice, zvyky, připomínají si významná výročí. Takto zcela nenásilně se stávají nositeli kulturního dědictví svého města, regionu.

 

Jaké jsou plány do budoucna, jaké novinky chystáte?

Mohu zodpovědně říci, že ZUŠ Otakara Ševčíka je na velmi dobré úrovni a v budoucnu si chceme i nadále udržet vysoký kredit. Škola dosahuje velmi dobrých výsledků ve všech oblastech uměleckého vzdělávání a je kladně hodnocena a přijímána veřejností, čehož si velmi vážím. Naším úkolem a cílem je stále se snažit o co nejlepší výsledky, sledovat nové trendy a možnosti ve výuce, vytvořit inspirativní prostředí pro žáky, udržet úroveň vzdělávání na nejvyšší úrovni. A já věřím, že žáci naši snahu a práci ocení a budou i nadále do naší školy chodit s radostí. To je náš cíl!

Další informace o škole: http://www.zuspisek.cz/

Facebookový profil zatím škole chybí.

 

I když se dá hodně vyčíst z webových stránek o společnosti Portedo, přesto Vás poprosím, abyste subjekt krátce představil, včetně služeb, které poskytujete či jste schopni zájemcům poskytnout

​Společnost Portedo vznikla v červenci 2013 a u jejího zrodu stáli ředitelé ZUŠ, učitelé a umělci. ​​V letech 2014 až 2016 se nám podařilo navázat spolupráci s 65 školami, během posledních měsíců přibylo dalších 16 partnerských škol. Společně jsme připravili projektové záměry Podpora uměleckého vzdělávání pro rovné příležitosti a Podpora digitálních technologií v uměleckém vzdělávání. Uspořádali jsme semináře a workshopy pro učitele (např. oblíbené workshopy dirigování), vytvořili jsme e-learningové kurzy a webové stránky Eurohudebka.cz, pořádáme koncerty a konference. V posledních měsících je takovou naší vlajkovou lodí organizace putovní výstavy haptických výtvarných prací. Výstava již navštívila čtyři města a další dvě do konce roku navštíví. „Spodním proudem“ naší činnosti je pomoc uměleckým školám s financováním jejich projektů.

 

Na webu je umístěna zmínka o Informační mediální kampani „Vzdělávání na ZUŠ je více než…“, jejímž cílem je posílit vnímání základních uměleckých škol jako nositelů kvalitního uměleckého vzdělávání, a to, aby se „zušky“ staly nedílnou součástí základní linie vzdělávání v ČR. Můžete nám přiblížit, jak je to přesně myšleno?

Myslím, že „de iure“ i „de facto“ jsou základní umělecké školy součástí formálního vzdělávání v ČR, mají své rámcové vzdělávací programy, Česká školní inspekce na jejich činnost pečlivě dohlíží. Veřejností a politiky však často takto vnímány nejsou. Z této nesprávné optiky pak vyvstávají reálné problémy. Například tehdy, když ředitel ZUŠ hledá dotaci na projekt. Pokud to bude investiční projekt – například přístavba koncertního sálu, učeben, nebo třeba výměna oken – tak s největší pravděpodobností zjistí, že na rozdíl od ředitele ZŠ nebo gymnázia, má velmi málo možností získat dotace nad rámec financí, které má přiděleny na základě normativu. Pokud ke škole není štědrý zřizovatel, pak je velmi těžké tyto investiční projekty realizovat. Hlavním tématem kampaně však nebude financování uměleckého školství, ale představení práce uměleckých škol na příkladech úspěšných učitelů a školních souborů.

 

A podařilo se kampaň rozjet, případně v jaké fázi jsou přípravy?

Kampaň plánujeme zahájit v roce 2018. Společnost EDUin nám připravila skvělou strategii kampaně, která bude stát na dvou pilířích – 1) propagace uměleckého vzdělávání jako celku a 2) propagace partnerských škol a uměleckého vzdělávání na regionální úrovni. V rámci kampaně zajistíme ambasadory z řad osobností (nejen z uměleckých oborů), kteří prošli uměleckým vzdělávání v ZUŠ. Budeme také „distribuovat“ statistická data, která zařadíme do obenějších souvislostí – potřeby pracovníh trhu, zařazení uměleckého vzdělávání do sociální struktury společnosti, definování kompetencí, které získají žáci uměleckých škol pro své mimoumělecké aktivity atd.

 

Portedo mimo jiné pořádá konference na téma umělecké vzdělávání v České republice. Můžete říci, kolik jich proběhlo, zda se připravuje další, a co je jejich smyslem?

Konference jsme uspořádali zatím dvě – v prosinci 2014 a v říjnu 2016. Další konferenci plánujeme v listopadu 2018 v Brně. Dvouletý cyklus se nám osvědčil. A co je cílem konferencí – především setkání s řediteli a učiteli partnerských škol. Snažíme se také otevírat nová témata, například robotika v uměleckém vzdělávání. Pokoušíme se reagovat na aktuální výzvy, od loňského roku je například velkým tématem inkluze v uměleckém vzdělávání. Po dvou pilotních konferencích bude brněnské setkání navazovat na pětiletou historii společnosti Portedo, můžeme stavět na vybudovaných kontaktech a věřím, že za sebou budeme mít start alespoň jednoho ze dvou našich připravovaných velkých projektů

 

Dovolte mi položit několik otázek obecnějšího charakteru

Je podle Vás škol umělecky zaměřených dostatek?

V letošním školním roce je u nás 488 základních uměleckých škol, na kterých studuje více jak 248 000 žáků. Podle statistik MŠMT se pohybuje podíl žáků ZUŠ vůči populaci dětí mezi 6 až 18 roky ve výši necelých 14 % až více jak 25 %. Je to kraj od kraje různé. Další žáci jsou v uměleckých oborech, akademiích múzických umění a dalších uměleckých školách.
V případě ZUŠ je to věc pohledu. Díky příznivé demografické křivce si učitelé mohou žáky na ZUŠ vybírat. Za předpokladu, že jsou k dispozici další možnosti (DDM, umělecké kroužky na ZŠ a gymnáziích), je to podle mého názoru optimální stav. Druhý pohled na věc říká, že by mělo být základní umělecké vzdělávání dostupné všem.

 

Změnily se ZUŠ po roce 1989?

Ano. ZUŠ se otevřely novým oborům, novým uměleckým stylům. Od roku 2012 jsou pro ZUŠ v platnosti rámcové vzdělávací programy, které dávají školám velkou svobodu v tom, co vyučovat. Součástí kurikula může být téměř libovolný umělecký obor. Vyučuje se multimediální a zvuková tvorba, výjimkou nejsou školní zvuková a grafická studia, na ZUŠ se tvoří animované i hrané filmy, otevírají se oddělení popu (jazzu, rocku…). Některé kraje začínají experimentovat s výukou seniorů na ZUŠ. Například v Praze je Akademie kultury a umění pro seniory součástí již 12 základních uměleckých škol.
Věřím, že jediná správná cesta je umělecké vzdělávání dále otevírat. Hledat nové přístupy a metody výuky, nebát se formativního hodnocení, další vzdělávání učitelů chápat jako příležitost k jejich rozvoji a léku proti rutině, technologie ve výuce využívat efektivně a s rozmyslem.

 

Podporuje umělecké školství dostatečně stát? A jaké další možnosti v získávání finančních prostředků školy mají?

Myslím, že umělecké vzdělávání je relativně dobře financováno. Tedy při srovnání s ostatními typy škol. Celkově je školství u nás stále podfinancované, ale snad je nyní společenská poptávka po lépe placených učitelích. Uvidíme.
Problém jsou však finanční možnosti pro aktivní školy nad rámec běžného provozu. Jak jsem již zmínil, zde je situace nevyvážená. Zatím jen na minimum výzev Strukturálních fondů EU základní umělecké školy dosáhnou. V ojedinělých případech ZUŠ využívají možnosti Visegrádských fondů, programu Erasmus+, grantů Ministerstva kultury. Prakticky nedostupné jsou Norské fondy a program Kreativní Evropa. Kraj od kraje ZUŠ více či méně využívají grantové výzvy obcí a krajů.

 

Jaká je podle Vás úroveň českého uměleckého školství a pedagogických pracovníků?

Pracovní nasazení mnoha učitelů je větší, než by odpovídalo jejich platu. V uměleckém školství potkávám odborníky, kteří perfektně ovládají svůj umělecký obor a jsou nadšenými pedagogy, kteří nepočítají ani čas, ani peníze. Na vedoucích pozicích naopak někdy potkávám osoby, jejichž kreativitu zadusila nadměrná byrokracie. Obávám se, že právě zbytnělé administrativní zatížení školství může nejen umělecké vzdělávání dlouhodobě poškodit. Efektivní management, využívání digitálních technologií v řízení škol (včetně nastupující umělé inteligence), kvalitní a „stabilní“ školská legislativa a fungující kariérní systém učitelů a ředitelů mohou umělecké vzdělávání uchovat v dobré kondici i pro příští generace.

 

Máte povědomost, jak si vede ČR v oblasti formálního uměleckého vzdělávání ve srovnání se zahraničím, nebo speciálně se státy EU?

Tak to je otázka spíše na členy Rady Asociace ZUŠ. Pokud vím, tak výborně funguje umělecké školství ve Finsku. Zde je umělecké vzdělávání rozkročeno do šíře – věkově není omezeno a přístup k němu má každý. Z východního bloku si Česká republika nejlépe uchovala systém vícestupňového uměleckého vzdělávání. Na Slovensku je financování ZUŠ již omezeno. Další východoevropské země mají podstatně nižší počet uměleckých škol na počet obyvatel v porovnání s ČR. V Německu mají umělecké školy na základní úrovni velmi různé podmínky město od města a spolková země od spolkové země. V dalších západních zemích jsou skvělé elitní umělecké školy na úrovni SŠ a VŠ, základní umělecké školství je hodně postavené na soukromé výuce, formálních uměleckých škol je v porovnání s ČR o řád méně.

 

Je něco, čím se může ČR chlubit, případně čím se může inspirovat?

Věřím, že systém uměleckého vzdělávání v ČR je to, čím se chlubit můžeme. Máme také velký počet profesionálních i neprofesionálních orchestrů a pěveckých sborů. K chlubení je jistě mimořádně hustá síť veřejných knihoven, kterou uvedl v život zákon č. 430 o veřejných knihovnách obecních z roku 1919. Máme Český rozhlas se stanicí Vltava. V ČR je 10 operních domů. Chlubit se můžeme nejen kvantitou výše uvedeného, ale i kvalitou – skvělými uměleckými osobnostmi, soubory, výjimečnými koncerty, představeními, výstavami.
Inspirovat se můžeme otevřeností západní společnosti, můžeme se učit lépe pracovat s dětmi se speciálními vzdělávacími potřebami a schopnosti spolupracovat.

 

PORTEDO o.p.s. - aktuální nabídka služeb: http://www.portedo.cz/aktivity2_cz.html

 

V době, kdy jste v Divadle Drak začínala s koncepcí divadelního vzdělávání, šlo zřejmě o novou, dosud nevyzkoušenou formu v oblasti umělecké edukace…  

Ano. V roce 2013, když jsem přišla do Hradce Králové, se o něco podobného pokoušela snad jen čtyři divadla v České republice. Drak byl v tomto směru výjimečný, a to především zásluhou výtvarníka Marka Zákosteleckého a dramaturgyně Dominiky Špalkové. Od počátku počítali s tím, že nově otevřená budova Labyrintu (2010) bude sloužit nejen pro expozici loutek ze slavných divadelních představení, ale také jako prostor pro umělecké vzdělávání. Z této myšlenky vychází „dračí“ laboratoř a interaktivní herna, jejímž autorem je právě Marek Zákostelecký, a kde se také uskutečnily úvodní workshopy (výtvarný, herecký a hudební), podpořené jednorázovým grantem. Dnes už jsme součástí širokého proudu. Během nedávné návštěvy v Anglii jsme si ověřili, že byť nemáme k dispozici tak velkorysé finanční prostředky, abychom mohli rozšířit počet našich lektorů, v nápadech jsme zcela rovnocenní.

 

Pro tuto práci máte všechny předpoklady – vystudovala jste hudebně dramatické oddělení Pražské konzervatoře, poté obor divadelní vědy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a dramatickou výchovu na DAMU; založila jste i vlastní činoherní divadlo. Přesto jste vstupovala na neznámé území…

To je pravda, tím spíš, že jsem v životě nedržela v ruce loutku. (smích) Samozřejmě na DAMU jsem s loutkami přišla do styku, ale jenom z rychlíku. Naštěstí dnes mám mladou kolegyni, která mi spadla z nebe a loutkám se věnuje. Ale vraťme se na začátek.
Prvním krokem bylo vytvořit si „repertoár“ edukace a programy jednotlivých workshopů roztřídit do jakýchsi „šuplíků. Ten základní -  seznamuje děti s konkrétní profesí nebo určitým druhem divadla: Kouzelné stínohry, Jak se hýbat na jevišti, Výtvarníkem na vlastní kůži, Hercem na vlastní kůži. 
Další „šuplík“ jsou dílny k inscenacím, které děti připravují na představení, nebo jim naopak po představení umožní viděné reflektovat, vyjádřit se k uměleckému dílu, vést o něm dialog, probudit jejich vlastní kreativitu.

Tematické dílny se věnují konkrétním tématům pro děti z mateřských školek. Často oslovujeme i středoškolské studenty náměty, na které v učebních osnovách nezbývá čas, např. Jak vystavět tradiční aristotelské drama. Není výjimkou, že mi paní učitelka po skončení dílny poděkuje, že se od nás dozvěděla věci, které ani sama neznala.
Překvapivě velký ohlas mají dílny pro děti z prvního stupně základní školy. Workshop Co dělají loutky v noci? funguje úžasně. Vyprávím dětem, že v Draku pracoval starý pán, který tvrdil, že loutky ve vitríně v noci žijí. My mu tak docela nevěříme, ale co když na tom něco bude! A děti mi radí, ať do muzea dáme kameru. Já oponuji, že to není řešení, protože loutky se o ní dozvědí. Takže pak všichni pečlivě zkoumají loutky a pátrají po náznaku života - a většinou úspěšně. Ve studiu se snažíme zažít, jak se asi loutka cítí, když je celý den zavřená a přitom se jí tolik stýská po divadle. Nakonec se sami stáváme loutkou a zahrajeme si divadlo.
Vůbec nejradši mám variantu pro ty nejmenší prcky z mateřské školky, kteří přicházejí do našeho muzea poprvé. K dílně využívám sto let staré rodinné divadlo, kdysi objevené na půdě našeho domu. Je úplně rozbořené, s torzem loutek. Když děti v jeho kulisách najdou ruku od princezny, musí řešit, co se asi stalo. Dovtípí se, že ji odnesl zlý čaroděj do říše zapomnění, což je právě naše muzeum loutek. A děti jsou nadšené, vysvobozují, bojují, zkoušejí vodit loutku. Jen jim vždycky připomínám, ať dávají pozor, že je to velmi staré divadlo. Zatím ještě drží. (smích)

 

Vedle základních formátů, ale neustále experimentujete.

To je nezbytné. Například loni jsme si řekli, že je potřeba oživit muzeum loutek. Za šest let ho už většina hradeckých rodin viděla, takže je třeba ho probudit.  Vymysleli jsme si „Nedělání“, což je krásná, nedělní akce, ale také velmi náročná.  Abychom ji mohli uskutečnit, potřebujeme alespoň 15 dobrovolníků. Jsou skvělí a zatím to vypadá, že je to baví, ale nemůžeme po nich chtít, aby nám věnovali další a další neděle. Na dvě hodiny tematických her a dílniček navazuje pohádka, záměrně komorní, která není z produkce Draku, protože místní už naše pohádky většinou viděli. V tomto případě nejde o edukativní záměr, naším cílem je zintenzivnit zážitek dětí z divadla.

 

Udrží dítě po tři hodiny pozornost?

Určitě. Ty dvě hodiny jsou variabilní; děti v jejich průběhu mohou přijít, kdy chtějí, třeba na poslední půl hodinu. Mohou jít na chvíli ven, mohou si zajít do kavárny dát si něco dobrého. Všude kolem leží knížky, některé děti se na stanoviště her vracejí, specielně, když je tu něco strašidelného. Máme zkušenost, že nejprve se bojí a pláčou a pak už se osmělí třeba i třikrát za sebou. Je to otevřená forma a záleží jen na rodině a věku dětí, pro co se rozhodnou. Zpočátku bylo těžké lidem tento formát vysvětlit a mnozí přišli až na představení. Dnes už mu naše divácká komunita rozumí. Mám z toho velkou radost. Většinou je vyprodáno.

 

Edukativní aktivity Divadla Drak překračují hranice České republiky. V roce  2015  jste dostala zajímavou nabídku od pražského Institutu umění - Divadelního ústavu vytvořit motivační program k výstavě s názvem České loutkové divadlo třikrát jinak, která doputovala až do korejského města Sihung poblíž Soulu. Bylo těžké přiblížit korejským dětem Kašpárka?

Bohužel s dětmi jsem se do kontaktu vůbec nedostala. Jednodenní workshop byl určen 13 korejským lektorkám z různých institucí, které se měly vžít do role dětského diváka a seznámit se se stručnou historií českého loutkářství.
Ta zkušenost pro ně byla nová, stejně jako jednoduché dramaticko-výchovné principy, na kterých byla dílna postavena. Workshop pro ně tedy nebyl pouhou instruktáží, ale rozšiřoval jejich povědomí o možnostech práce s dětským publikem a podle jejich slov také provokoval jejich vlastní hravost a kreativitu.
Důležitou součástí workshopu byla i dvouhodinová diskuse o metodách motivace dětí v době elektronických lákadel. Některé lektorky odmítaly přistoupit na to, že by děti mohla loutka zaujmout natolik, aby po dobu dílny odložily chytré telefony. Zkušenost s českými dětmi tuto obavu naštěstí opakovaně vyvrací. V Draku s tím nemáme problémy, jednoduše je vyzveme, aby si nechaly mobily v šatně.
V Koreji mne překvapilo, jak populární je u nich české loutkářství. Fotografie z návštěvy Prahy, které mi nadšeně ukazovaly, jsou „povinně“ především z Karlova mostu a z Národního divadla marionet, kde jim předvádějí, jak se před 150 lety hrál Don Juan. Tak jsem hostům na vernisáži vysvětlila, že dnes už jsme malinko jinde a že děláme zajímavější věci. A doporučila jsem jim, aby při další cestě do Čech určitě navštívili Divadlo Drak. (smích)   

 

Zpátky do Hradce Králové. Nesuplujete divadelní edukací cosi, co by děti beztak pochopily samy? Co sděluje samo představení? Potřebují vůbec prostředníka vašeho typu?

To je úplně nejčastější dotaz. Ale my nevysvětlujeme konkrétní divadelní inscenaci. Velká většina představení pro děti a mládež dětské publikum skutečně dokáže zaujmout. Nám jde spíš o to budovat vztah k divadlu obecně. Tím, že necháme děti na vlastní kůži zažívat, co je to divadlo, že si ho zkusí samy zahrát, pochopit, jak náročné je vymyslet námět a jeho provedení, rozebrat to, co viděly. Když se snažím pojmenovat, oč nám jde, vždycky říkám, že vychováváme budoucího diváka. Já netvrdím, že nás všichni potřebují, ale je spousta rodin, kde se nechodí do divadla, kde se dětem nečte, kde si rodiče s dětmi nepovídají. Myslím, že děti potřebují zpětnou vazbu nebo nějakou interaktivní výměnu názorů.

 

K čemu to je dobré pro ty nejmenší? Den má přece jen 24 hodin a děti by se měly ve škole také něco naučit, nejen chodit do galerií a do divadel na workshopy…

A to jen ten problém - ony dnes mají tolik podnětů, že je nestíhají zpracovat, takže je jen zkonzumují a jdou dál. Tím, že divadlo ukazuje jako pod lupou různé lidské osudy a emoce, nám současně umožňuje vnímat, jak se cítíme v různých situacích – a tohle všechno z nás dělá lepší lidi.

 

Zpívat může každý, alespoň to tvrdí Ida Kelarová. Platí něco podobného také v případě divadla – může každé dítě otevřít mysl kreativitě?

Může.

 

I autistické dítě?

A proč ne? Často používám při vyprávění pohádky hrací strojky a právě tyhle děti si je rády berou a někam si s nimi zalezou do rohu. Ujedou na té jednoduché melodii, strašně je uklidní. Každý si svým způsobem může najít cestu k umění. Jsem nadšená z dětí, které mi oponují, ačkoli se na první pohled může zdát, že jsou drzé. Ale takhle to není. Nebo píšou loutkám vzkazy: Milá loutko, moc mne teda nezajímáš, ale držím ti palce. Mám radost, když se objeví autentická reakce, když děti pochopí, že se mohou svobodně vyjádřit a třeba i kriticky oponovat.

 

Vidíte za tři roky práce v Draku nárůst zájmu o vaše workshopy?

Ano, můžu srovnávat – na začátku jsem vnímala opatrné reakce ze strany učitelů, dnes už vidím, že jsou informovaní a mají o spolupráci zájem. Určitě je to taky tím, že Drak má tak dobré jméno. Když se něco děje v Draku, pedagogové většinou reagují pozitivně a tím nám práci usnadňují.

 

Vy máte v programu dokonce i edukaci pro učitele?

To je náš společný projekt s Klárou Fidlerovou z DAMU, která dnes působí jako učitelka dramatické výchovy na SPgŠ v Čáslavi. V současné době je ale na mateřské dovolené, a tak je prozatím „na mateřské“ i seminář na toto téma. Rádi bychom v budoucnu vyšly vstříc také studentům ze středních a vysokých pedagogické škol a vybavily je metodami reflexe a přípravy na divadelní představení.  

 

Jaké máte další ambice? Co se vám právě honí v hlavě?

Mám pocit, že české divadelní lektorství je už dnes natolik rozšířené, že bude třeba tak trochu pečovat také o něj.  Postupně bych ráda iniciovala dovzdělávání divadelních lektorů, což u nás ještě není běžné. Chybí např. širší kontakt se zahraničím.

 

Právě připravujete novinku s názvem “ Babička, děda a já“, nedělní odpoledne pro prarodiče a vnoučata. Hledáte další možnost kontaktu s dětmi?

To je téma, které mne osobně provází a provokuje.  Absolvovala jsem na vysoké škole programem – dílnou spojenou s pohádkou o starých lidech. Jde o známou  japonskou pohádku o tom, že staří lidé jsou vlastně nepotřební. Co s nimi, když už jenom jedí rýži?  Nejlépe je odvézt je do lesa a tam je nechat zemřít. Do jisté míry podobně jsem vnímala volební kampaň Přemluv bábu, která se mně hrozně dotkla. Přišlo mi, že tohle není cesta, jak se mezigeneračně domluvit. Že se jen vzájemně urazíme. Takže jde o moje dlouhodobé téma, ke kterému se vracím. V létě jsme si dílnu o prarodičích vyzkoušeli na příměstském táboře. Drak ho pořádal vůbec poprvé. Ačkoli jsme na zkoušení měli pouhých sedm dní, pustili jsme se s dětmi na tenký led autorského divadla. Nepřipravili jsme si dopředu žádný scénář ani scénografické návrhy. To vše vznikalo až během společné práce. Příběhy a nápady děti hledaly ve svých rodinách, ale také v ulicích Hradce Králové, kde se ptaly kolemjdoucích na jejich velká přání. Představení potom vznikalo na základě improvizací. Dědečkové a babičky v podání dětí v něm zdolávali osmitisícovku, dirigovali orchestr, zvonili na sídlišti na zvonky a hned utíkali, kormidlovali pirátskou loď či přebírali Oskara. Film, za který dědeček Oskara obdržel, byl mimochodem také výtvorem dětí, včetně střihu, designu titulků či loga společnosti Dědafilms.
Děti brzy vytvořily akční a kreativní tým, který bylo těžké „vyhnat“ byť na chvíli z divadla ven za sluníčkem. I v pauzách vytvářely své vlastní dramatické kusy, experimentovaly s hudbou a divadelním osvětlením. Po celý týden přinášely zajímavé myšlenky a téma životních snů a stáří se zájmem prozkoumávaly z mnoha úhlů pohledu. Závěrečné představení zahrály s téměř profesionální jistotou a vyrazily dech nejen rodičům, ale i nám.
Teď si v Draku uděláme tuhle dílnu pro veřejnost. Za hodinu a půl by každá partička, každý ten prarodič se svými vnuky měli vytvořit miniaturní loutkové představení, které bude mít společné téma – zážitek z dětství. Když vidím, jak děti milují vyprávění prarodičů a jak málo k němu mají příležitost, mám pocit, že je hezké nechat prarodiče vyprávět a pak si jejich příběh zahrát jako divadlo. 

 

 

 

 

Jak vznikl nápad založit uměleckou mateřskou školku?

Nápad založit uměleckou školku přišel velmi neobvykle až neuvěřitelně. Myslím, že přišel odněkud zeshora. Už od svých šestnácti let jsem snila o tom, že jednou budu mít vlastní školku. Protože mě však velice bavilo zpívat, věnovala jsem se dlouhou dobu zpěvu a studiu operního zpěvu, a na svůj sen jsem zcela zapomněla. Jednou jsem se však probudila se slovem MUŠKA na rtech. Asi po dvou týdnech mi došlo, že je to zkratka Mateřské Umělecké Školky. Pak už šlo vše velmi rychle. Najednou mi samy přicházely nápady, jak má co vypadat, fungovat, jak celou koncepci pojmout. Krátce nato jsem se dočetla v časopise o kurzech pro začínající podnikatelky – maminky na mateřské dovolené. Tam jsem poznala svou nynější kolegyni Míšu Přibylovou a nabídla jí spolupráci.

 

Na stránkách školky jsem se dočetla, že nabízíte unikátní vzdělávací umělecký koncept. V čem spočívá?

Náš unikátní vzdělávací koncept vychází z propracovaného školního vzdělávacího systému, který musí odpovídat požadavkům ministerstva školství (MŠMT) a vlastního uměleckého konceptu. Je to tedy propojení klasického předškolního vzdělávání a uměleckého programu. Hlavními pilíři našeho uměleckého vzdělávání je hudební, výtvarný a taneční obor. Ty jsou zakomponovány do týdenního programu a vedou jej zkušení pedagogové s pedagogickým a zároveň uměleckým vzděláním.

 

V čem se liší od vzdělávacích programů běžných mateřských škol, potažmo jiných mateřinek s uměleckým zaměřením?

Lišíme se především tím, že jsme byli vůbec první uměleckou mateřskou školkou. Náš program je propracovaný do detailu tak, aby děti, které u nás projdou školkou a odcházejí na základní školu, byly maximálně připravené na vstup do základní umělecké školy.

 

Co si pod tím představit? Co se děti naučí, aby byly připravené?

Jedním z našich cílů je, aby děti chtěly samy od sebe pokračovat na ZUŠ. Běžně je to tak, že rodič přihlásí dítě na nějaký hudební nástroj, a přitom dítě na vybraný nástroj ani chodit nechce. Děti, které odcházejí z naší školky, již vědí, co je z oblasti umění baví a jsou schopné rodiči říct, že chtějí chodit na balet, hrát na klavír či housle nebo navštěvovat výtvarku.
Co se týká připravenosti jako takové, tak děti z hudebky mají již osvojené základní hudební pojmy, jako je například piano, forte, houslový klíč, noty…, je toho opravdu hodně. Poznají hudební nástroje, znají operu atd.
Co se týká tanečního kroužku, tak děti již zvládají základní taneční pojmy, mají osvojené držení těla, umějí reagovat na změnu tempa a rytmu, nebojí se improvizovat….
Z výtvarného oboru si děti odnesou velké zkušenosti s tvořením z nejrůznějších materiálů, které se běžně užívají až na základních uměleckých školách. Díky velmi individuálnímu přístupu mají většinou velmi dobře zvládnutou jemnou motoriku a vědí, jak který materiál použít.

 

Můžete stručně základní pilíře uměleckého programu pro jednotlivé obory popsat?

To bohužel nemůžu. Nerada bych dávala návod případné konkurenci. Je to naše know-how, které si střežíme a vidí do něj pouze naši klienti a pedagogové. Co můžu prozradit je, že jednotlivé obory vedou skuteční odborníci s nejvyšším možným uměleckým i pedagogickým vzděláním pro děti předškolního věku.

 

Inspirovali jste se nějakou školkou tohoto typu v zahraničí?

Původně jsme se žádnou školkou v zahraničí neinspirovali. Měli jsme jasnou vizi, jak by měla školka vypadat, fungovat, jak budou probíhat jednotlivé umělecké lekce atd. Ale pravda je, že ze zvědavosti jsme hledali, zda takové školy již existují či budeme první. A našli jsme, ale bylo jich po světě velmi málo. Jedna v Londýně, v Paříži, v Berlíně a, jestli se dobře pamatuji, tak jedna v Singapuru. Ale ani jedna nebyla umělecká se širokým záběrem uměleckých činností. Většinou byly převážně výtvarné. Řekla bych, že naše školka byla skutečně první uměleckou školkou nejen v České republice, ale i v Evropě.

 

Otevřeli jste v říjnu 2013. Jak hodnotíte uplynulé tři roky? Jak se školka vyvíjela?

Právě jsme v polovině našeho 4. školního roku a vývoj naší školky je až pohádkový. V říjnu 2013 jsme měli ve třídě pět dětí v různém věku. Ještě první školní rok jsme ale otevřeli druhou třídu. Nyní máme plnou kapacitu ve třech třídách. Snažíme se posouvat školku tím, že každý rok vyhodnocujeme všechny akce pro děti či jejich rodiče, a ty nejúspěšnější opakujeme. Místo těch méně úspěšných vymýšlíme nové akce a aktivity, aby byl školní rok pro děti bohatý na zážitky. Odpoledním kroužkům se dařilo ihned. V okolí naší školky není moc velká nabídka odpoledních aktivit pro předškolní děti, tak se naše umělecké kroužky ujaly rychle.

 

Jaké akce uměleckého charakteru byly nejúspěšnější?

Velmi úspěšné jsou Vánoční koncert a závěrečné koncerty. Kromě těchto akcí si rodiče i děti velmi oblíbili akci Tvoření tatínků s dětmi, kdy tatínkové s dětmi vyráběli překvapení – dárek pro maminku ke svátku Dni matek.

 

Nabízíte dva typy tříd, českou s uměleckým programem a anglickou uměleckou třídu. Jak se liší jejich program? Kolik dětí školku navštěvuje, kolik je jich v jedné třídě?

Úplně prapůvodně jsme o anglické třídě neuvažovali. Nechtěli jsme rozbít náš umělecký směr angličtinou. Ale situace, a především naši spokojení klienti nás přesvědčili, a dnes jsme tomu rádi. Vzdělávací program je v těchto třídách totožný a liší se pouze jazykem těch, kterým je učen. Tedy v anglické třídě děti mluví s rodilou mluvčí anglicky, ale týdenní témata, jejich cíle, umělecké dopolední kroužky mají stejné jako česká umělecká třída.
Naše školka má celkovou kapacitu třicet dětí. Třídy máme rozdělené na malé opičky – což je třída nejmenších dětí ve věku 2 – 3 roky s maximálním počtem osmi dětí, ptáčky – česká třída s maximálním počtem dvanáct dětí a butterfflies – anglická třída s kapacitou deset dětí.

 

Jaká jsou specifika třídy pro děti od dvou let věku?

Ve třídě jsou dva učitelé pro osm dětí, které se v první řadě snažíme naučit především samoobsluze. Opičky si hýčkáme tak, aby měly stále pocit bezpečí, a samozřejmě s nimi pracujeme i umělecky, protože jsou v umělecké školce. Nevadí nám, když přijde dítě ještě s plínkou, či pokud neumí ještě samo jíst a obléci se. Vše je velmi rychle naučíme (v případě plenek odnaučíme).

 

Mohou si děti či jejich rodiče vybrat, jestli si zvolí hudební, taneční nebo výtvarný obor?

Naší snahou je především to, aby měly děti rády umění jako takové. Děti, které mají plnou docházku, navštěvují všechny umělecké obory. V průběhu školního roku máme s rodiči tzv. individuální schůzky, kde od pedagogů dostanou zpětnou vazbu a mimo jiné se dozvědí, k jakému oboru jejich děti inklinují, co jim jde a co je nejvíce baví. Na základě toho doporučíme dětem odpolední kroužek, který více rozvíjí jejich talent.

 

O jaký odpolední kroužek je největší zájem?

Odpolední kroužky jsou velmi oblíbené pro rodiče dětí, kteří si nemůžou dovolit soukromou školku, ale zároveň by svému dítěti chtěli dopřát již v předškolním věku kvalitní umělecké vzdělání. Nejoblíbenější jsou určitě tanečky (malé děti) / balet (větší děti), pěvecký sbor a jóga. V tomto školním roce jsme zaznamenali také velký zájem o keramiku.

 

Kolik dětí navštěvuje odpolední kroužky?

Každý odpolední kroužek má maximální kapacitu 10 – 12 dětí. Pouze pěvecký sbor má kapacitu vyšší, aby se dosáhlo hezčího zvuku. Malá kapacita v kroužcích je z důvodu individuálního přístupu k dětem. I když se jedná o skupinovou výuku, chceme dát dětem to nejlepší z nás, a osvědčilo se nám, že je lepší dbát na kvalitu než na kvantitu. Přesné číslo vám neřeknu. Je to interní záležitost.

 

Mají kroužky, které pro děti nabízíte, své výstupy? Obohacujete nějak kulturní dění v městské části? Žádáte o příspěvky?

Naše školka pořádá dvakrát do roka koncerty, na nichž vystupují všechny děti, které chodí do školky i do našich kroužků. Tyto koncerty se těší velmi vysoké návštěvnosti a troufám si říci, že jsme se tímto zařadili do kulturního dění městské části. Na každém koncertě je čestný host, který svou přítomností a uměleckým vystoupením podpoří naši školku, a stane se vzorem pro naše malé umělce. Mezi hosty byla například sólistka ND Jana Sibera či primabalerína ND Nikola Márová.

 

Jste soukromým zařízením. Kolik činí školné?

Školné se liší podle docházky v jednotlivých třídách a podle počtu dní v týdnu, které dítě do školky chodí. Kdybych to měla zprůměrovat, tak školné je přibližně 11 000 korun měsíčně.

 

V čem vidíte největší přednosti Vaší školky? Na co jste pyšní?

Největší přednost naší školky je určitě tým výjimečných pedagogů. Máme zcela minimální fluktuaci zaměstnanců. Téměř všichni pedagogové, kteří s námi začínali v roce 2013, jsou s námi stále, a rodiče a hlavně děti je milují. Na to jsme opravdu velmi pyšní, protože si uvědomujeme, že úspěšnou školku nedělají krásné interiéry či propracovaný umělecký program, ale lidé, kteří svou práci dělají dobře a hlavně s láskou.

 

Jaký je zájem ze strany rodičů?

O školku a její koncept je vyšší zájem, než jsme původně čekali. Dokonce jsme ve fázi, kdy se nám plní čekací listina na přijetí dětí na příští školní rok 2017/2018.

 

Máte v blízkosti ZUŠ. Spolupracujete nějak?

Se ZUŠ Hostivař jsme navázali spolupráci ihned při samotném procesu vzniku naší školky. Pan ředitel k nám posílá malé hudebníky – žáky ZUŠ – předvést své uměni našim malým muškám. My na oplátku posíláme předškoláčky do ZUŠ, aby pokračovali v uměleckém studiu. Dokonce mi pan ředitel Stárek prozradil, že ho naše školka inspirovala k otevření Akademie pro seniory – „když se dá umělecky vzdělávat ta nejmladší populace, tak proč by to nešlo i se starší generací“…

 

…a jak vypadá spolupráce s FOK?

Při navázání spolupráce se Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy jsme se dohodli na čtyřech uměleckých programech pro naše děti. Jednotliví hudebníci k nám docházejí a dělají nám interní koncerty, během kterých dětem představí svůj hudební nástroj. Děti nástroj většinou velmi okouzlí a odcházejí domů s jasnou představou, na co chtějí v budoucnu hrát…

 

Rodiče si dle reakcí na webu chválí kromě jiného krásný nový interiér školky…

Ano, to je pravda. Interiér máme na poměry mateřských školek neobvyklý, a to i co se týká soukromých školek. Snažili jsme se vytvořit umělecký dojem neotřelým designem. Avšak tři a půl roku provozu je již na interiéru znát. Přeci jen se nám tu ročně vystřídá hodně malých mušek, a proto se každé letní prázdniny snažíme pořídit něco nového, co děti překvapí a udělá jim radost. Jinak sídlíme v nově zrekonstruované budově v klidné čtvrti u Hostivařského parku a děti tu mají vše pod jednou střechou – tělocvičnu, která je koncipovaná i jako taneční sál, vybavenou hudebnu a výtvarný ateliér.

 

Je ještě aktuální projekt na založení nadace?

Bohužel jsme od tohoto záměru zatím ustoupili, a to z důvodu malé časové kapacity mé a mojí kolegyně. Obě jsme v průběhu posledních dvou let byly na mateřské, a veškeré síly jsme věnovaly tomu, aby byla MuŠka úspěšná a vyhledávaná. Ale děkuji za připomenutí tohoto krásného záměru. Určitě se k němu vrátíme a dotáhneme založení nadace „MuŠka talent“ do konce. Chceme tak dát dohromady prostředky na stipendium pro nadané děti rodičů, kteří si naši školku nemůžou z finančních důvodů dovolit.

 

Jaké novinky chystáte?

Do dalšího školního roku bychom rádi vstoupili s novým uměleckým kroužkem. Veliký zájem je o dramatický kroužek, takže se budeme snažit uspokojit naše malé i velké klienty a nabídnout jim ho. Dále bychom s dětmi rádi začali jezdit na lyže a na bruslení. Co se týká uměleckého programu pro děti, tak zde jsme spokojení s tím, jak vše funguje a nebudeme nic měnit.

 

Děkuji za odpovědi.

 

Kontakt:

Mateřská škola umělecká MuŠka
Edisonova 27
Praha 10 – Petrovice
Email: info@muskaskolka.cz
+420 774 426 009
Web: www.muskaskolka.cz

 

Vedete výtvarný obor ZUŠ Dobruška. Co je předpokladem takové pozice?

Pracuju tady třetím rokem. Vystudovala jsem výtvarnou tvorbu pro střední školy na Pedagogické fakultě Univerzity Hradec Králové. Vlastně už tehdy jsem šla na vysokou školu s tím, že mým snem je jednou pracovat tady v Dobrušce. Takže to vyšlo a byla jsem opravdu nadšená.
K tomu mám druhý obor „společenské vědy“, ale já jsem zaměřena na výtvarku (úsměv).  Navíc jsem studovala v Praze starožitnictví, tento obor ale s mojí prací nesouvisí, je to jen můj koníček.

 

Bavilo vás kreslení odmalička?

Ano, odmalička. Od školky jsem chodila do základní umělecké školy k panu učiteli Bořkovi, a potom Kejvalovi -  ten mě přivedl k lásce k umění. Jsem tady odmalička a teď tu i pracuju. 

 

Jaké ilustrace se vám v dětství nejvíc líbily?

Mám ráda zvířata a především kočky, takže kdekoliv byl obrázek kočičky, tak mě to zaujalo. Pak, když jsem byla starší, tak mě fascinoval Amadeo Modigliani, který maloval lidi, portréty žen s dlouhým krkem a podobně. Takže přes parafrázování různých obrazů jsem se postupně učila malovat a kreslit.    

 

Navštěvujete galerie?

Ano, snažím se mít přehled o tom, co se děje na umělecké scéně, kdo kde vystavuje. Jeden semestr jsem studovala v Portugalsku a tam jsem navštívila spoustu galerií. Snažím se cestovat a vždy navštěvuju alespoň jednu galerii nebo muzeum, abych měla představu, co kde je, a kulturně se obohatila.

 

Dobruška má nejen velkou výtvarnou minulost, ale i současnost. Stačí jmenovat Františka Kupku, Věru Jičínskou, Aloise Beera, Josefa Adámka... V současnosti jsou ve městě tři stálé prostory pro výstavy - lapidárium, malý sál kina, knihovna. Považujete to za výhodu pro adepty výtvarného oboru?

Uvědomuji si to a jsem nadšená. Všichni mi vycházejí vstříc, když chceme s výtvarným oborem vystavovat, funguje výborná spolupráce. Myslím si, že celkově je Dobruška ideální, včetně možnosti studovat výtvarný obor na "zušce", kde je široký výběr materiálu a pomůcek pro výtvarnou činnost. 

 

Popište, prosím, jeden týden v činnosti výtvarného oboru ZUŠ?

Do výtvarky chodí zhruba osmdesát dětí - jsou rozděleny do osmi skupinek. Nejmladší děti, které sem chodí, jsou pětileté. První dva roky probíhá přípravka, kde se žáci seznamují s každým médiem, aby zjistili, co jim nejvíce vyhovuje a aby se všechno naučili. Skupinky jsou sestaveny tak, aby k sobě děti věkově odpovídaly, aby si rozuměly a fungovaly i jako dobrá tvůrčí parta.
Každé pololetí máme jedno dané téma, na kterém pracujeme vždy z různých úhlů pohledu. Věnovali jsme se už například tématům jako světlo, jídlo, koření nebo cesta. Teď pracujeme s tématem domov, takže se bavíme o tom, co je pro nás domovem: Zda je to právě moje postel v pokojíčku, nebo dokonce zeměkoule ve vesmíru. Na toto téma se zaměříme i v dalším pololetí a bude se týkat zvířat, domácích, čekajících na domov v útulku a podobně.

 

Co všechno máte ve škole k dispozici a můžete v rámci výuky využívat?

Zkoušíme všechna média. V přízemí školy využíváme keramickou dílnu, kde je velká pec. O prostor se tam teď ale dělíme s bubeníky, což je poněkud komplikace. Takže s hlínou pracujeme v učebně o dvě patra výš a pak výrobky přemisťujeme zpět dolů do pece. Dále kreslíme tužkou, uhlem, suchým pastelem a podobně. Věnujeme se i grafice – nejoblíbenější je linoryt a barevný soutisk, v dalším pololetí budeme používat techniku suchá jehla. Hodně malujeme, máme k dispozici i plátna a každý žák dostává možnost udělat finální malbu na plátno. Seznamujeme se s prostorovou tvorbou, tvoříme z keramické hlíny, chodíme ven fotografovat, jezdíme na výlety.

 

Jak dlouho lze výtvarný obor navštěvovat a co všechno se děti během docházky naučí?

Může sem chodit dítě od pěti let až po maturitu. Stejně tak jsem chodila do "zušky" i já – vybrali si mě ve školce a pokračovala jsem až do maturity.  

 

Baví děti objevovat nové techniky?

Některé děti jsou spíše kresebný typ, jiným vyhovuje malba a barevnost. Když máme koupený nový odstín barvy, hned ji potřebují vyzkoušet. Někdo preferuje akvarel, jiný akryl, někdo by jen ryl rydlem do lina. Mám pocit, že dětem dávám svým způsobem svobodu v projevu a je vždy na nich, jaké médium na dané téma zvolí, jak obraz bude nakonec vypadat. Každý pracuje jinak, a tak je v závěru každý obraz jiný a originální. To je opravdu zajímavé a děti to baví.

 

Nosí vám děti ukázat, co vytvořily doma?

Ano, často. Když jsem se jich po Vánocích ptala, co jim přinesl Ježíšek, tak mi spousta dětí řekla, že si přály plátna a barvy a opravdu je dostaly. To je dobře. 
Stává se, že samy objeví soutěže a už doma tvoří. Děti mi nosily obrázky s návrhy šatů a chtěly vědět, co si o tom myslím. Návrhy, které děvčata vymyslela, budeme posílat na Střední textilní školu do Ústí nad Orlicí, kde probíhá soutěž Mladý módní tvůrce. Žáci nosí z domova návrhy finálního obrazu, a ve škole diskutujeme a vybíráme, který návrh je nejvhodnější.

 

Chodíte s nimi na výstavy a do galerií?

Chodíme. Byli jsme ve Šternberku na přehlídce nejlepších prací žáků ZUŠ. Navštívili jsme v Galerii Středočeského kraje v Kutné Hoře. V červnu tam pojedeme znovu na výstavu, v rámci které bude pro nás připravena galerijní animace. Byli jsme i na různých exkurzích, například v Kostelci nad Orlicí v tiskárně, aby děti viděly, jak se tiskne, navštívili jsme tam i imaginárium v Novém zámku. Malovali jsme v zámeckém parku. Ráda bych se žáky viděla i nově zrekonstruovanou a nedávno otevřenou Galerii moderního umění v Hradci Králové. 

 

Zmínila jste i fotografování, v Dobrušce je fotoateliér s více než stoletou tradicí.

A k nám dokonce chodí dcera současné pokračovatelky. Ve škole už bohužel nemáme k dispozici klasickou fotokomoru s potřebnou technikou. Využíváme tak telefony, digitální zrcadlovku a podobně. S pořízenými fotkami jsme pak dál pracovali, vytiskli, rozstříhávali a dělali koláže, malovali.

 

Účastníte se nějakých projektů či soutěží?

Hodně se účastníme soutěží. Posílám obrázky i do zahraničí, teď nedávno na mezinárodní dětské výtvarné soutěže do Bulharska a Běloruska. Na téma Můj domov tam posílají práce děti z celého světa - uvidíme, jak dopadneme. Talentované děti vytvořily kvalitní práce, tak jsem si řekla, proč je neprezentovat i v cizině. Posílala jsem obrázky i na mezinárodní dětskou výstavu do Lidic, budeme také usilovat o úspěch ve Šternberku na prestižní, vlastně největší, přehlídce ZUŠ v ČR. Zatím poslední ocenění získala Anička Matoušková, když jsme malovali na téma Šťastné stáří očima dětí. Také Dominik Slánský získal čestné uznání na soutěži Pode mlejnem, nade mlejnem v České Skalici. Z úspěchů dětí mám radost.

 

Uplatní se vaši absolventi na uměleckých školách?

Zatím všichni, kteří se hlásili na umělecké školy, se tam dostali. Letos úspěšně složila talentovou zkoušku Nikola Pilátová, která bude od září studovat grafický design na SŠPTP ve Velkém Poříčí.  Když vidím zájem žáka studovat na umělecké škole, tak ho individuálně připravuju k talentovým zkouškám nebo ke zkoušce z dějin umění. Vždy se zajímám, zda se chce někdo věnovat výtvarné výchově dál či hlouběji, a podle toho k dětem přistupuju. 

 

V čem se liší práce s dětmi v ZUŠ od běžné výuky?

Největší rozdíl oproti výuce v základní nebo střední škole je ten, že v "zušce" jsou pouze ti žáci, kteří se chtěli výtvarné tvorbě opravdu věnovat. Domnívám se totiž, že v běžné výuce jsou žáci, které výtvarná výchova nebaví a nezajímá. Mám tedy štěstí, že mohu pracovat s talentovanými, motivovanými žáky, kteří jsou velmi kreativní. Na výtvarnou činnost tady mají také více času a prostoru.

 

Pracujete i s dospělými?

V Praze vedu kurzy kreslení pravou mozkovou hemisférou a lekce malování, které občas probíhají i v Domě dětí a mládeže v Dobrušce. Takže učím i dospělé, kteří si většinou plní nenaplněné sny – celý život si říkali: "Až budu mít čas, zkusím kreslit."
To všechno mě moc baví, fakticky dělám to, co jsem vždy dělat chtěla. V Dobrušce máme báječný kolektiv, super děti. Děti to baví, mě to baví, nevím, co víc bych si měla přát.

 

A přání na závěr?

Věřím tomu, že vše jednou dobře dopadne a škola projde rekonstrukcí. My přitom získáme větší ateliér, v rámci kterého budeme mít i větší prostor pro keramiku. Právě toto téma se snad znovu otevřelo po nástupu nového pana starosty. Čekáme v naději, že jednou to třeba vyjde. 

 

Více informací:  http://www.zusdobruska.cz/vytvarny-obor/

 

 

     

 

S jakými představami jste se přihlásil na pozici architekta města Dobrušky?

Význam městského architekta vidím v tom, že může přinést zasvěcený a nezávislý názor na vývoj města a jeho významné záměry a stavby. Může dále poskytovat odborný názor veřejné správě na záměry investorů ve správním území města ve vztahu k územně plánovací dokumentaci obce (územní plán obce a regulační plán obce) a územně plánovacím podkladům obce (územně analytické podklady obce s rozšířenou působností). V neposlední řadě může přinášet kompetentní informace investorům o požadavcích města ve vztahu k jejich záměrům.

 

Můžete se čtenářům krátce představit?

Pocházím z nedalekého Rychnova nad Kněžnou. Maturoval jsem v Náchodě na Střední průmyslové škole stavební arch. Jana Letzela, obor obnova památek a dále pokračoval na fakultě architektury ČVUT v Praze. V rámci programu Erasmus jsem strávil dva semestry na fakultě architektury Technické univerzity v Drážďanech. Po zakončení studia u doc. Tichého jsem zůstal v Praze a začal spolupracovat s ateliérem Sladký&Partners. Současně pracuji jako samostatný autorizovaný architekt v architektonickém sdružení VAS. Naše sdružení se kromě pozemních staveb zaměřuje na urbanistické úlohy, řešení veřejných prostorů, územních studií, filozoficko-architektonických koncepcí nebo územních plánů.

 

Co Vás na Dobrušce na první pohled zaujalo a co naopak?

Dobrušku znám od svých mladých let. Vždy pro mě byla městem, do kterého se jezdilo za aktivitami, které v Rychnově chyběly. Z dnešního pohledu lze říci, že disponovalo větší občanskou vybaveností než větší okresní města v okolí. S tím souvisel i aktivní život. V Dobrušce se nacházelo nebývalé množství sportovních a kulturních spolků, díky kterým město působilo atraktivně.
Co se týče architektonických kvalit, nejvíce si cením kostela sv. Ducha s nádhernou zvonicí zakončenou nezaměnitelnou barokní cibulovou střechou. Dodnes vnímám celý komplex hřbitova na pozadí  Orlických hor jako nejvýraznější krajinnou dominantu. Samozřejmě nelze opomenout také ojedinělou renesanční radnici, situovanou doprostřed náměstí. Této důležité městské stavbě se podařilo zachovat dominantnost, a to i po expanzivní zástavbě během minulého režimu. Jasná čitelnost a gradace města směrem k centru mu propůjčuje jistou malebnost, kterou mají známá historická sídla. Mnohde se bohužel tyto základní hodnoty nepodařilo zachovat nebo byly silně narušeny třeba mnohapatrovou příměstskou sídlištní zástavbou. Z příkladů uveďme např. Třeboň, Chrudim.

 

Jak si do budoucna představujete spolupráci s vedením města?

Aby práce městského architekta nesla kýžené výsledky, měla by být dle mého názoru záležitostí dlouhodobé kontinuální spolupráce. Samozřejmě s tím souvisí názorový soulad s představiteli města. Domnívám se, že základem je formulování nejdůležitějších problémů města na základě rozborů, veřejných diskusí, workshopů. Výsledkem by měla být jakási analýza, problémová mapa města. Následně pak vytipování konkrétních oblastí k řešení.

 

Bavíte se s vedením města o konkrétních případech a problémech?

Ano. Diskutovali jsme přípravu městské haly, revitalizaci plaveckého bazénu nebo např. transformaci teplárny, což jsou některá z problematických témat. Seznámil jsem se s průběhem výstavby smuteční síně, která by měla být letos dokončena. Bavili jsme se také na téma kulturního domu a úprav parku pro letní posezení a zábavy. Pan starosta mě postupně seznamuje s městem, s jeho problémy, pozitivy a budoucími vizemi.

 

Budete moci ovlivnit výsledek projektů?

Určitě nemám žádnou rozhodovací pravomoc. Pokud to po mě někdo bude chtít, tak ano, můžu se vyjádřit. Pokud by tady do budoucna byla snaha o sjednocení například povrchů komunikací, tzn. dát rekonstrukcím nějaký systém, tak je možné vytvořit i jakýsi manuál pro zpracovávání projektů. To je pak i do budoucna dobré jak pro soukromé osoby, tak pro město samotné. Manuál se může týkat také vybavení mobiliářem, aby bylo jasné, jakým směrem se půjde při výběru např. laviček nebo odpadkových košů. I když se jedná o veřejné zakázky, tak může být dopředu jasné, co se kam hodí.

  

Jaká vidíte pozitiva?

Dobruška má velký potenciál k rozvoji, je branou do Orlických hor a stojí na významné silniční spojnici. Starosta přistupuje k rozvoji města velmi zodpovědně a chce věci řešit, což není v podobně velkých městech samozřejmé. 

Vím, že kladete důraz na to, aby vaši studenti byli nejenom talentovaní a pilní, ale také inteligentní, a aby se jim dostalo všeobecného vzdělání. Proto také je vaše instituce sice odbornou školou, ze které je ale možné přestoupit na jiný druh školy a také na vyšší stupeň. Můžete, prosím, tento stav srovnat s minulostí?

Konzervatoře po celou - více než dvousetletou -  historii neustále trpí nedostatkem standardního vzdělání – vždy zde měli převahu umělci, kteří sami prošli různými „mistrovskými“ kurzy nebo školami, kde veškerý čas věnovali rozvoji talentu a ovládnutí nástroje, hlasu, těla, štětce atd. Prosazovali  názor, že nic jiného mladí géniové ani nemohou zvládnout, resp. stihnout..., a vlastně to ani nebudou ve své hvězdné kariéře potřebovat. Tento ortodoxní trend fatálně poškozuje umění a kulturu, jednotlivé žánry, diváky a nakonec i samotné umělce. Vzniká mnoho bezduchého primitivního konzumu a komerce šířené různými baviči a  křečovitě namyšlenými performery, plnými komplexů plynoucích právě z naprosto nedostatečného rozvoje intelektu. U tance – podobně jako u sportu – k tomu vždy přistupovalo ještě velké fyzické vyčerpání, které samo o sobě je nepřítelem přirozeného rozvoje „myšlení“.  V tanečním školství musíme tedy zvláštně intenzivně pečovat o mozek...,  nejen o  pohybový aparát  a prostinkou krásu! Zde to asi nejlépe vyjádřil F. X. Šalda: „Ach jaké to prostinké piruety pro galerie“.    

 

Jaký je vztah veřejnosti k uměleckému vzdělávání? Narážím na výrok, který jsem našla na webu školy a sice, že ve veřejnosti přežívá řada předsudků. Můžete nám to, prosím, osvětlit?

Taneční profese byla často mýtizovaná – po vzoru Ludvíka XIV a jeho otřesného hesla „Tanec, toť manifest výjimečnosti“. Tanečnice byla považována za éterickou božskou bytost, tanečník za extravagantního génia atd. Jindy je ale taneční řemeslo naopak nespravedlivě démonizováno, je považováno za nebezpečné huntování těla, plné rizik, hysterického hubnutí, sexuálních deviací a pokleslého vkusu. Obojí jsou to naprosté pitomosti, které velmi škodí tomuto atraktivnímu, důstojnému a dnes již profesionálně vybavenému a vědecky promyšlenému oboru.

 

Jak se žije umělecké škole se statusem „zapsaný ústav“ což je Váš případ?  Můžete nám v této souvislosti napsat něco málo o financování. Kolik peněz potřebujete na jeden  rok, jaké máte pravidelné zdroje, které jsou  příležitostné a kolik platí studenti?

TCP bylo založeno jako občanská instituce řízená odborníky ve správní a dozorčí radě – nemá tedy žádné soukromé vlastníky, ani nemusí slepě poslouchat žádné nekompetentní radní nebo zastupitele v rámci „veřejného školství“. To považujeme za velkou výhodu – za jeden z hlavních důvodů  našeho úspěchu – alespoň co se týče výkonových ukazatelů, metodiky výuky a umělecké dramaturgie. Máme naprostou svobodu a přitom můžeme prosazovat  přísnou efektivitu provozu – vše pod dozorem občanů. Trochu zavádějící je pojem “nezisková organizace“ – to neznamená, že nemůžeme mít  žádné zisky, ale že si nemůžeme žádné zisky (poměrně vysoké) ponechat – jako  podnikatelský sektor (třeba s.r.o. nebo akciovky).  Všechny zisky vracíme zpět do hlavní náplně činnosti..., proto může být činnost tak pestrá a bohatá! Konkrétně: dotace státu na 150 studentů je 24 mil. Kč ročně, cca 2,5 mil. vyděláme. Na konzervatorní koncepci studenti neplatí žádné školné, ale Ministerstvo školství si při založení školy myslelo, že paralelní  gymnaziální vzdělání je pro konzervatoristy výrazně nadstandardní požadavek, na který si rodiče musí připlatit – tady 25 000 ročně, což je asi 60 % nákladů na kvalitní – gymnaziální teorii.

 

Seznamte, prosím, naše čtenáře se speciálními nároky na školní prostory, stravování studentů a související  výchovou ke zdravému stylu života. Vedení školy nese také odpovědnost za děti na výjezdech a jistě se vyskytujíd další problémy, které na jiných školách neexistují, a které si ani neumíme představit.

Nároky na konzervatorní prostory jsou skutečně atypické – polovinu prostorů představují běžné třídy, ale druhou polovinu by měly tvořit taneční zkušebny o rozměrech  jeviště..., a to je velký oříšek – takový školní areál nikde neexistuje a vždy je třeba stavět  na holé louce nebo výrazně rekonstruovat. Při úrovni současné komunální politiky je velmi obtížné to nějaké radnici vysvětlit – také podle toho vypadají v Praze prostory pro taneční výuku –  v našem sídle v Praze 5 je situace již léta kritická. Ve stravování a zdravotní péči se snažíme být velmi progresivní – logicky vzhledem k mimořádné fyzické náročnosti studia. A rehabilitační péče, masér, bazén a „mokrá rehabilitace“, kompenzační sporty atd. jsou organizovány povinně přímo v rámci výuky. V tom jsme také avantgardou, která se snaží těmito principy nakazit další taneční školy a soubory. Součástí výuky jsou také regionální týdenní campy – 3 x ročně pracujeme ve vytipovaném regionálním centru, kde trénujeme, vystupujeme, motivujeme místní ZUŠ nebo taneční školy atd. Doháníme také pozitivní vztah ke vhodným sportům, přírodě a posilujeme sociální vztahy.    

 

Výuka na Vaší škole je náročná i pro děti. Vzdělávají se třífázově, a to už od 11 let. Škola se o ně stará větší část dne. Vzhledem k výlučnosti školy mají zájem o studium  také děti mimopražské, a některé zdaleka. Škola jim zajišťuje stravování  i ubytování.  Můžete nám v krátkosti říci, jak toto vše pracovníci školy zvládají? A kolik jich vlastně je?

TCP má po několika počátečních experimentech vlastní  internát pro studenty do 16 let, několik bytů pro nejstarší studenty, vlastní dopravu, stravování a vychovatelský dozor – takže mimopražští studenti mají poměrně optimální podmínky ke studiu. Pro některé je třeba hledat i nadační finanční zdroje, aby celé studium kvalitně  zvládli. Nepedagogických pracovníků je devět a jejich pracovní morálka musí být výrazně nadstandardní (s mírně nadstandardními platy) – jsou to velmi kulturní a zodpovědní lidé a vážíme si jich stejně jako pedagogů.

 

Tradice školy sahá do roku 1961, kdy bylo založeno první středoevropské centrum současného tance. Od kdy ale škola funguje v dnešní formě?

TCP bylo zařazeno do sítě škol v roce 1997 – vlastně zpětně od roku 1994. Na Ministerstvu školství (tehdy ještě socialisticky ortodoxním a pod vlivem sovětských klasikářů) ustoupilo až  po sedmileté úporné bitvě a uznalo najednou zpětně  první tři ročníky studia, které už jsme ty  tři roky prakticky provozovali úplně bez dotací. Nové myšlenky se tehdy prosazovaly opravdu velmi bolestně.

 

Kolik studentů za tu dobu na Vaší škole absolvovalo, a jaké mají převážně uplatnění?

Od roku 2002 (po prvním osmiletém cyklu) dodnes máme průměrně 11 absolventů ročně – tedy asi 160 mladých – většinou kvalitně  vyškolených - osobností. Průměrně 45 % pokračuje ve vysokoškolském studiu (3 % trvale v zahraničí), 53 % odchází do interpretační praxe (16 % trvale v zahraničí). Uplatnění je nejen na jevišti, ale i v učitelských, manažerských,  lékařských a humanitních oborech. Velmi si vážíme těch, kteří se v průběhu kariéry po letech zahraničních zkušeností vrací zpět domů, někteří  zpět  do své školy a pokračují v naší práci.

 

Zajímalo by mě také, kolik studentů za dobu existence školy přecenilo své schopnosti a přešlo na jiný druh škol. 

Snažíme se o otevřený systém – neúspěšní studenti  (v prvních čtyřech ročnících téměř 40 %)  bez problémů přechází – většinou po 4. ročníku – do jiných konzervatoří nebo středních škol.  Naopak – ve věku prvních čtyř ročníků  (tedy na 2. stupni ZŠ) objevujeme starší mimořádné talenty (většinou vyškolené v  příbuzných sportech a kvalitních tanečních školách)  a po absolvování intenzívního individuálního programu se úspěšně zařadí do studia ve vyšších ročnících. Takže se to vlastně vyrovnává. Právě zde hraje hlavní roli malá informovanost rodičů a neochota základních škol  „pustit“  žáky po 5. třídě do osmiletého středoškolského studia. Přitom právě u tanečního vzdělávání je kontinuální intenzivní rozvoj talentu ve věku  11 – 19 let  velmi užitečný.

 

Místní kultura je médium zaměřené na regionální kulturu, proto mě zaujal projekt „Invaze tance do regionů“. Můžete, prosím, vysvětlit o co jde?

„Invaze tance do regionů“ je vlastně nejnáročnější produkční grantový projekt TCP – ovšem dosud zcela  bez grantové podpory! Dva studentské soubory (Balet Praha Junior a Baby Balet Praha) v produkci studentské umělecké agentury Mezinárodní centrum tance absolvují ročně cca 95 představení v 35 městech. Celkem jsme v ČR objevili a upravili pro potřeby tanečního žánru už 69 regionálních jevišť, do mnoha z nich se vracíme pravidelně. Vzhledem k nedostatečnému technickému a personálnímu vybavení divadelní infrastruktury v regionech jsme museli vybudovat vlastní produkci, marketing, propagaci, scénickou techniku, atd. Samozřejmě regionálnímu publiku - většinou bez zkušeností v oblasti „tanečního divadla“ - přizpůsobujeme dramaturgii, inscenační náročnost a také ceny představení. Poučili jsme se z tradice Pražského komorního baletu a obrovské energie Pavla Šmoka, který misionářské cesty křížem krážem Československem zahájil již v polovivě 70. let minulého století. My dnes jdeme v jeho stopách a prezentujeme maximálně efektivně, chytře, vkusně, dramaticky a emocionálně  současnou tvář tanečního divadla.

Nyní už – jako tvůrci základní ideje a autoři koncepce - intenzívně hledáme kompetentní nástupce, kteří budou schopni všechny naše  plány a myšlenky rozvíjet a dále modernizovat.  Samozřejmě spoléháme hlavně na vlastní absolventy ..... na  ty, kteří  to vše na vlastní kůži prožili a úspěšně rozvinuli.

 

 

Vzhledem k Vašim zkušenostem mi závěrem dovolte položit několik otázek obecnějšího charakteru:

 

Je škol zaměřených na tanec dostatek?

Vzhledem k reálnému  počtu skutečně dobře vychovaných  mladých talentů  skutečně profesionálně vyškolenými tanečními pedagogy to vypadá, že je konzervatoří příliš mnoho. Ale vzhledem k obrovskému potenciálu tanečního vzdělávání při prosazování dobrého vkusu, umělecké úrovně tanečního divadla, ale také zdravého životního stylu a tělesné kultury – což bude zásadní pro zdravé přežití civilizace masivně zasažené “digitální demencí“,  ztrátou „pohybové inteligence“  a  všudypřítomnou obezitou – je jich vlastně málo. Tak si vyberte! Čeká nás, resp. budoucí konzervatoristy tanečního oboru, spousta krásné a užitečné práce.

 

Podporuje umělecké školství dostatečně stát?

Ano, myslím, že nyní ve vzdělávací práci můžeme být spokojeni s decentní podporou Ministerstva školství a korektním přístupem České školní inspekce. Cítíme dostatek podpory a současně odborné a tvůrčí svobody. Naopak máme zásadní výhrady vůči uměleckým grantovým systémům Magistrátu hl. m. Prahy a  Ministerstva kultury, které  evidentně zneužívají našeho „školního“ statutu  a odmítají podporovat naše umělecké aktivity a projekty, které se školstvím přímo nesouvisejí! To je hrubá formální chyba a alibizmus, které musíme neprodleně řešit. 

 

Co se změnilo v uměleckém vzdělávání ve vašem oboru po roce 1989, a co by případně mělo být jinak?

Taneční umění má bohužel obrovskou  setrvačnost – každá změna se prosazuje velmi bolestně – na jevišti i ve zkušebnách. Snažíme se poskytnout naše výjimečné zkušenosti odborné veřejnosti, ale jde to dost ztuha, rozpačitě a pomalu. Ale to je stejné – dokonce většinou ještě těžší – všude ve světě. Postavení Střední Evropy jakoby mělo nějaký zvláštní potenciál a tradici, kde by mohlo dojít k propojení starého a nového již poměrně brzy!?

 

Jaká je podle Vás úroveň českého uměleckého školství a pedagogických pracovníků?

Bez komentáře – jsme součástí tohoto oboru, tedy jakékoliv veřejné konkrétní hodnocení by mohlo být chápáno jako konkurenční boj a výrazně zaujatý přístup. Snad jsem v předchozích otázkách trochu obecně odpověděl?

 

Sídlo školy: 
Pod Žvahovem 463, 152 00 Praha 5
http://www.tanecnicentrum.cz/

 

 

Proč jste pojali propagační brožuru školy „v intencích“ Jaroslava Haška?

Nechtěli jsme opakovat předešlé propagační publikace, tak jsme sáhli po volebním tématu. Když už něco vydáváme, rádi bychom, aby to nebylo křečovitě vážné a oficiální. Věříme, že chytrý čtenář-rodič si to přebere. Navíc humor, paradox a nadsázka – jsou součástí filozofie naší školy. Sám jsem, s prominutím, původně šašek. Jen doufám, že svoje komediantství aplikuji v mezích únosných. (smích)

 

Jestli dovolíte, zůstaňme u této „volební rétoriky“ i během našeho rozhovoru. Už v roce 2011 jste „svým voličům“ malovali růžovou budoucnost, když jste slibovali prostory ZUŠ v nově rekonstruovaném areálu. Kde ale zůstaly vaše ambice a vaše sliby?

Schválení rekonstrukce základní školy Jih pro naši „zušku“ se skutečně vleče už pět let, ale důvody nejsou na naší straně. Největší brzdou projektu jsou samozřejmě peníze. Myšlenka přestěhovat školu do většího objektu se poprvé objevila už v roce 2000. Tenkrát se uvažovalo o třech historických budovách na starém městě. Komunálním politikům se ale rozpočet, vyčíslený na 180 milionů korun, zdál pro tyto účely neadekvátní. Mimochodem, srovnávali jsme tehdy situaci, kdyby se stavělo na zelené louce – a podle projektantů by částka byla paradoxně stejně vysoká. Přesto se v dalších letech hledaly cesty, jak přestavbu zlevnit. Když už se zdálo, že se našly, bác ho! zas to někdo skácel s tím, že peníze jsou potřeba někde jinde a začínalo se od začátku. Teď už jsme snad tak daleko, že se rekonstrukce přece jen rozběhne.

 

Váš „volební“ bulletin lze tedy chápat i jako povzdechnutí nad politickými tanečky? 

Ano, politické hrátky nás hodně zdržely. Za tu dobu jsem se důkladně rozhlížel, jak a za kolik se po republice pořizují nové prostory pro základní umělecké školy. A je to zajímavé. Staví se hodně – na zelené louce nebo se předělávají historické budovy. Kdejaké město v našem kraji má už dávno novou základníd uměleckou školu, což byl také jeden z mých argumentů za dobu bojů. Paradoxně jsem zjistil, že existuje jakási náhodná, ale přímá úměra mezi počtem žáků té které školy a počtem milionů, na kolik stavba přijde. Například v Náchodě, kde vyučují 800 žáků v přímo luxusně renovované historické budově v centru města, se prostavělo 80 milionů korun. Podobně je tomu ve Dvoře Králové – škola pro 700 žáků přišla na 70 milionů. Stejný příklad najdeme i v Holicích. Ve srovnání s tím našich 160 – 180 milionů na 2 200 žáků mi přijde jako zcela adekvátní rozpočet.  

 

Jakou daň platíte za to, že jste „Goliášem“ mezi základními uměleckými školami?

Samozřejmě nás těší, že jsme tak velicí… Počtem žáků zaujímáme první místo mezi „zuškami“ v republice. K nárůstu došlo především v posledních pěti letech s probuzením zájmu Hradečáků o nová studijní zaměření populární hudby. Zatímco dnes vyučujeme zmíněných 2 220 žáků, ostatní velikáni jako Liberec nebo Uherské Hradiště zůstali na skóre 1 800. Bohužel velikost s sebou přináší i řadu nevýhod.  Abychom mohli uspořádat spoustu akcí, kde si všichni zahrají, potřebujeme daleko víc sálů. Také se zvýšil počet zaměstnanců školy, který dosáhl rovné stovky. Mnozí učitelé se mezi sebou ani neznají, sejdou se maximálně jednou za rok na školním setkání. Tak velkou školu není snadné zafinancovat. Co obor – to jedna velká krajská škola. Jen hudební obor navštěvuje 960 žáků. Proto si ceníme přístupu města Hradce Králové, které nás částečně dotuje, což vůbec není samozřejmé. Jen díky tomu máme špičkové vybavení školy. Třeba sousední Pardubice z města nedostanou ani korunu. Žijí pouze ze školného a ještě platí nájem za budovy, kde provozují školu.

 

Jak se vám podařilo prosadit rozšíření výuky výhradně vážné hudby o žánr populární hudby?

To souvisí s mým hudebním zaměřením. Ačkoli jsem vystudoval klasickou konzervatoř (kytaru), vždycky mě to táhlo spíš k šantánu. (smích). Zato  akademici – byť si jich velice vážím – koukali na populár s despektem. Pamatuji si na skromné začátky před 25 lety, když v garáži na staré Střezině Pepa Zámečník – možná jako vůbec první elektrický kytarista v republice – vyučoval své žáky. Samozřejmě bez učebních osnov, které tehdy ještě neexistovaly. Později jsem měl štěstí na muzikanty o generaci mladší, např. Tomáše Muchu. Přijímal jsem ho ještě jako studenta, aby učil fagot a klarinet, ale on začal pokukovat po saxofonu, a s tím, jak se probíral houštím jazzu, přesedlal na jiný nástroj. Se svým saxofonovým orchestrem STO dnes sbírá ceny na národních a mezinárodních soutěžích. Nebo jeho kamarád Radek Škeřík – všestranný muzikant, vyučuje hru na klávesové nástroje v populární hudbě a vede akordeonový soubor Safari.
Ještě do předloňska jsem neměl problém nabírat šikovné muzikanty nebo kohokoli z jiných oborů. Vždycky když někdo přišel, řekl jsem: „Co chceš dělat, to můžeš. Já ti k tomu udělám podmínky. Když tě to bude bavit, udělej soubor…“ Takhle jsem do tanečního oboru získal stepaře, na patnáct let jsme také spojili síly s folklórním souborem Červánek. Dnes už máme svůj vlastní soubor Peciválek a svou folklórní kapelu. Hodně nám pomohlo i ŠVP – tj. školní vzdělávací program. Protože mám rád výzvy, před deseti lety jsem přesvědčil kolegy, abychom zkusili vytvářet pilotní programy. Učitelé mne za to dva roky proklínali, chudáci museli všechno ověřovat a nejméně 5x přepisovat.

 

Oč vlastně šlo? O neformální způsoby vzdělávání?

Dostali jsme příležitost vytvořit si vlastní osnovy, limitované pouze rámcovým vzdělávacím programem MŠMT, který stanovuje, kam by měl žák za určitou dobu dojít. Zároveň s tím se nám otevřela možnost zkusit nové, nevídané obory. Konečně jsme tak mohli zlegalizovat třeba zmíněné stepaře. Baví mě hledat nové cesty, byť to znamená spoustu práce. Díky tomu jsme také jedna ze dvou škol v republice, která už deset let učí podle ŠVP – v současné době tedy už všechny ročníky v ZUŠ.  V zavádění „pilotů“ jsme spolu s Jičínem předběhli ostatní školy dokonce o dva roky.  

 

Je možné, že se vám řada věcí podařila právě díky tomu, že jste takový gigant mezi školami?  

Ale to byla naprostá náhoda! Velikost naší školy – čili kapacita – vznikla legračním způsobem. Někdy počátkem devadesátých let v době školských úřadů se nás, ředitelů, zeptali na poradě, jakou chceme kapacitu školy. Ale z jakého hlediska? Z hlediska kapacity budovy, z hlediska hygieny…? Nikdo nevěděl, co to přesně znamená. Kolegové ředitelé většinou poctivě napsali stávající počet žáků, jen já jsem ve svém velikášství – tehdy jsme měli nějakých 1 200 žáků – napsal 2 010, aby to vypadalo zajímavě. Totální nesmysl. (smích) Pak se dlouho nic nedělo, až začalo ekonomicky přituhovat a kapacita se stala zaklínadlem pro většinu škol. Základní umělecké školy pomalu rostly, ale první narazily ty menší, které poctivě uvedly svůj strop. Dnes je 14 krajů a 14 normativů „zušek“. A protože peněz ve školství bylo a je málo, tak se řeklo – stop stav pro ZUŠ, nesmí překročit kapacitu! A my jsme jako jedni z mála byli za vodou, protože jsme měli rezervu a mohli jsme nabírat.

 

Čili kreativní mysl přinesla ovoce…

Je to asi jako v tom pořekadle, že ten nejhloupější sedlák má největší brambory. (smích)

 

Anebo také - nebát se snít! V tomto duchu jsou zřejmě i vaše vize na příštích 40 let. Cituji z vašeho volebního programu:
"2030 – rozšíření kapacity počtu žáků školy na 4 127, 2035 – slavnostní otevření STŘEKO (Střezinská konzervatoř), 2041 – slavnostní otevření SALAMU (Střezinská akademie lidových a múzických umění), 2046 – otevření nové stanice „Střezina“ trasy B hradeckého metra..."

Před dvěma lety mě z České školní inspekce upozornili, že škola je sice prodchnuta entuziasmem a všichni učitelé vědí, co mají dělat, ale že nikde nemáme uvedené vize, což je dnes jedno z hodnotících hledisek škol. Tak jsem se nad tím zamyslel a pustil se do vizí. Řekl jsem si, když už – tak rovnou na dalších 40 let dopředu! (smích)

 

Vraťme se do blízké budoucnosti. Budou investice vynaložené na rekonstrukci objektu pro účely vaší školy skutečně „vynaloženy cíleně a užitečně“?

Teď vážně, tohle je opravdu jedna z našich reálných vizí – když už stavět, tak ať z toho má něco nejen škola, ale i město. Hradci Králové zoufale chybí koncertní sály. Ty současné – až na sál Klicperova divadla nebo Filharmonie – jsou nevyhovující. A i tam sehnat nájem je o nervy. Nemluvě o penězích. Pronájem ve Filharmonii nebo v divadle usmlouváme maximálně 1x ročně za 40 000 korun za den. Nikdo nebere ohled na to, že je to pro školu. My to respektujeme a naučili jsme se s tím žít. Pořádáme velké taneční akce tak, že máme tři dny v kuse 5 - 6 představení; zájem rodičů je ohromný. Vybereme vstupné a zaplatíme nájem. Je to pro nás sice nula k nule, ale nic se neděje, nepotřebujeme na tom vydělávat.
Po rekonstrukci budeme mít k dispozici dva sály, a na to jsem opravdu hrdý. Jeden komorní pro 90 a druhý – krásný, multifunkční s technickým vybavením a divadelními parametry – pro 250 lidí. Takový prostor v Hradci chybí, rádi bychom ho v budoucnu pronajímali.

 

Nehrozí, že přeměníte školu ve firmu?

To mi taky kdysi nabízeli. (smích) Ale to bychom určitě prodělali. V Hradci jsou dvě soukromé školy Boni Pueri a Jitro, které se uživí jen jako sborové, s kolektivní výukou, nikoli individuální, což je náš případ.

 

Při pohledu na obsazení vaší „volební kandidátky“ zarazí, že si nepotrpíte na tituly. U vás vysokoškolský titul není podmínkou “vstupu na palubu“?

Možná polovina našich učitelů si s žáky tyká a s tím akademické tituly příliš nejdou dohromady. My jsme vlastně taková druhá rodina, děti nám řeknou, co třeba doma nepoví. Samozřejmě se jim snažíme věci vysvětlovat, ale jinak než zákazy a příkazy. Ne že bych to někomu upíral, ale s titulem se ještě z člověka nestává dobrý kumštýř. Škola nabírá lidi především z praxe a moje první otázka je, co umíš, a ne co jsi vystudoval.

 

Dřív nebo později se rodiče ocitají pod tlakem volby – přihlásit děti na humanitní obory do ZUŠ, nebo spíš na sport nebo jiné zájmové obory. Co byste poradil váhajícím? Slovy vašich sloganů: Rodiče volte odpovědně!?

Všem rodičům, kteří se chodí ptát, říkám: Ano, první tři měsíce je všecko bude bavit, a pak dalších 5 – 7 let musí nastoupit rodiče a podržet dítě, aby vytrvalo. A teprve potom je to bude těšit a začnou cvičit samy, ale do té doby… Vím to podle sebe a podle svých dětí. Když se povolí, tak dítě jde tou snazší cestou.
Samozřejmě jsou obory jako tanec nebo „dramaťák“, kde není tolik cvičení, ale i tam by se děti měly připravit. Měly by si o tom snít, promyslet si téma, už jenom tím, že si zkusí pár kroků v obýváku, že si přečtou text.
Muzika je o to těžší, že je třeba trénovat manuální zručnost. A to je problém.  Vidím to dlouhodobě, jak se změnil přístup veřejnosti a jak úroveň v individuálním výkonu dětí bohužel klesá. A názor, ať jsou děti všeobecně vzdělané, ať si zkusí všechno a pak si vyberou – no to se mně otevírá kudla v kapse. Protože děti samy si moc nevyberou, děti potřebují vedení rodičů, samozřejmě s přihlédnutím k jejich názoru.

 

Vaše loňské jubileum mimo jiné upozornilo také na to, že uplynulo 40 let od rozdělení původně jediné umělecké školy v Hradci Králové. Od roku 1976 tu působí ZUŠ Střezina a ZUŠ Habrmanova. Jaký je váš vzájemný vztah? Jste partnery, nebo spíš konkurenty?

V minulosti nám byla nespravedlivě podsouvána jakási historická rivalita. Pravdou je, že naše aktivity se prolínají, často a rádi spolupracujeme. S kolegou, ředitelem Petrem Fialou – což je také kytarista a kamarád – se vždycky dohodneme. A zajímavé je, že každá škola je jiná. Naše je víc do srandy – aspoň doufám,  Habrmanka je možná vážnější, ale to má taky svoje klady. Ať si rodič vybere, každý podle svého zaměření. Obě školy se maximálně snaží a jsme schopni se sejít a udělat společné akce. Před třemi lety, když jsme slavili 60 let uměleckého školství v Hradci Králové, jsme spojili orchestry a naplnili celé kongresové centrum ALDIS. Letos nás čeká jedna novinka. Konečně se za nás vzal někdo z vlivných lidí. Paní Magdaléna Kožená, respektovaná celebrita, založila nadační fond pro základní umělecké školy ZUŠ OPEN a vyzvala „zušky“ – v celé republice jich je 488 – k happeningu v rámci jednoho společného dne, aby se představily veřejnosti (www.openzus.cz). Hodně se o tom začíná mluvit a myslím, že jak se bude datum 30. května přibližovat, všimne si toho i veřejnost a víc si uvědomí sílu základních uměleckých škol.

 

Už máte pronajatý sál?

Máme – ale my už deset let děláme svoji akci, která se shodou okolností jmenuje OPEN DWOOR, tady – na školním dvoře. S nápadem přišel muzikant Tomáš Mucha. Když potřeboval odbytiště pro své orchestry a kapely, tak uspořádal festival kapel. Po letech se akce rozrostla na celoškolní událost. Vždy jednou v roce vyhlásím ředitelský den, kdy se neučí, a pro naše děti a hradeckou veřejnost zorganizujeme bombastickou akci. Na školním dvoře máme veliké nazvučené pódium, kapely se střídají už od rána, na druhém dvoře jsou menší – folkové skupiny, muzika zní venku i na školních chodbách, v koncertním sále se provozuje tzv. vážná hudba. Všechno doplňují výstupy a dílny výtvarníků, divadelníků a různých tanečních formací. V ulicích chodí mimové a „obtěžují“ lidi svými divadelními výstupy. Dopoledne máme vyhrazené pro školky, děti si mohou sáhnout na vystavené hudební nástroje a dozví se o nich spoustu zajímavostí. Loni nám tu prošlo dva a půl tisíce lidí. A letos jsme akci jen termínově přizpůsobili. Prostě jsme posunuli datum o pár dnů a 30. května naplníme OPEN ZUŠ naším OPEN DWOORem. (smích)

 

Jinými slovy - už jste zase předběhli normativ?

Přesně tak. V hradeckém měřítku OPEN ZUŠ už dávno pořádáme, takže v Hradci Králové „zuška“ opravdu žije.

Jak byste charakterizoval divadlo, které již skoro šest let řídíte?

Charakterizoval bych ho jako menší regionální scénu bez hereckého souboru a s velmi širokou nabídkou kulturních služeb pro Varnsdorfsko a širší okolí. Pořádáme divadelní představení všech žánrů, podílíme se na vzniku nových divadelních kusů, připravujeme koncerty vážné hudby, jazzu, blues, rocku, popu, dále pak výstavy výtvarných děl a fotografií, podílíme se na pořádání městských kulturních akcí včetně městských slavností, uvádíme velké množství dětských představení, poskytujeme prostory pro zkoušky nezávislých muzikantů, pro dětský taneční soubor, k přednáškám a mnoha dalším aktivitám. Realizujeme i několik festivalů a různé mezinárodní projekty v oblasti kultury (viz dále – pozn. red.).

 

Do jaké míry suplujete funkci kulturního domu?

My fungujeme prakticky stejně jako kulturní dům, jenom nepořádáme plesy a výstavy drobného zvířectva. Ročně uspořádáme přes devadesát kulturních akcí a jsme pravděpodobně jednou z nejvýznamnějších kulturních institucí v regionu.

 

Jaký je podíl divadelních představení v celkové nabídce všech kulturních služeb, které pokrýváte?

V roce 2016 jsme v divadle připravili 105 akcí, z toho bylo 16 divadelních představení pro dospělé a 34 představení pro děti a mládež. Průměrná návštěvnost na nich byla 248, respektive 260 diváků. Celková kapacita divadelního sálu je 449 míst. Dále pořádáme menší akce v přísálí, kde můžeme usadit kolem 50 návštěvníků. Koncerty vážné hudby se odehrávají v aule gymnázia s kapacitou 200 míst, koncerty blues a jazzu pak pořádáme v pivovaru Kocour (cca 90 míst) nebo v sále Lidové zahrady, kde je kapacita až 450 míst.

 

Jak sestavujete program divadla? Je zájem o hostování u vás?

Program divadla sestavujeme s ohledem na naše finanční a technické možnosti. Varnsdorf je malé město, a takový je i náš rozpočet a budova divadla. Vlastní divadelní soubor nemáme, hostují u nás divadla prakticky z celé republiky a zájem u nás hrát je. Z důvodu technických omezení, hlavně kvůli menšímu jevišti, není možné uspořádat jakékoliv představení a výběr se nám tím pak značně zužuje.

 

Na představení přivážíte abonenty svozovými autobusy. Jak je služba financována, odrazí se náklady na dopravu na ceně vstupenky?

Tuto službu poskytuje naše divadlo již velmi dlouho a diváci jsou na ni zvyklí. Svozové autobusy přiváží diváky na jedno ze dvou divadelní abonmá, na to druhé přijíždí diváci pouze individuálně. Polovinu nákladů hradíme z našeho rozpočtu, polovinu pak formou koupě jízdenky hradí divák.

 

Jako jediné kamenné divadlo ve Šluknovském výběžku rozvíjíte i příhraniční spolupráci… Daří se financovat projekty ze strukturálních fondů? Jaký projekt byl zatím divácky nejúspěšnější a jaký byste Vy osobně vyzdvihl?

Přeshraniční spolupráci rozvíjíme, na větší projekty si však zatím netroufáme. S německými partnery jsme realizovali projekt Divadlo nezná hranic, v současnosti stále probíhá projekt 200 let Vincenze Pilze (místní rodák, sochař – pozn. red.), pořádáme česko-německý jazzový festival Mandava Jazz, podílíme se částečně na organizaci mezinárodního Filmového festivalu Nisa. V současnosti také připravujeme další dva projekty s německými partnery. Ten s názvem Kommen und Gehen bude mít své těžiště v popularizaci soudobé vážné a elektronické hudby, a chtěli bychom ho realizovat v průběhu tří let. Druhým je Opera bez pěvců a jak jeho název napovídá, výstupem by mělo být nastudování operního díla se skrytými herci a živou hudbou.

 

Oba připravované projekty patří rozhodně k odvážným dramaturgickým počinům. Jakou očekáváte návštěvnost?

Když jsme tu měli premiéru tanečního představení Give me 10 Seconds, tak přišlo 130 lidí, část byli studenti gymnázia. Na Operu bez pěvců jsem se zavázal přivést do divadla 250 diváků.

 

V roce 2011 se o Varnsdorfu hodně mluvilo v souvislosti s protiromskými demonstracemi. Romská minorita je tu početná… Snažíte se nějak podnítit mezikulturní dialog? Zapojují se Romové do kulturních akcí pořádaných městem?

Snažím se o to. V minulosti jsme do programu některých akcí zařadili i romské umělce. Za to jsme byli širokou veřejností „odměněni“ četnými urážkami. To nás však neodradilo a realizovali jsme také přeshraniční projekt s tematikou mezikulturního dialogu mezi Romy a většinovým obyvatelstvem s názvem Divadlo nezná hranic, do kterého se zapojili němečtí amatérští i profesionální divadelníci a romští amatérští herci, zpěváci a tanečníci. Výstupem projektu bylo asi deset veřejných vystoupení s představením Vstupenky prosím! aneb O odvaze zaklepat na dveře. Inscenace se setkala s kladným ohlasem v Německu, v Čechách však nikoliv.

 

Jaká je spolupráce s městem, případně s krajem?

Naše divadlo je příspěvkovou organizací města Varnsdorf, bez spolupráce to tedy nejde. Město nám poskytuje (finanční) příspěvek na provoz a za to očekává kulturní služby nejširší veřejnosti. Jak jsem se zmínil výše, naše divadlo se podílí i na organizaci městských kulturních akcí a městských slavností. Ústecký kraj nám v omezené míře poskytuje dotace na některé projekty, například na divadelní festival Vítr z hor, na Festival pro radost nebo na koncertní řadu Milujeme blues. V minulosti podpořil i vznik nového tanečního představení s názvem Give me 10 Seconds.

 

Můžete tedy specifikovat:

a) Kolik „stojí“ celoroční provoz divadla? Mohl byste tuto částku „rozpoložkovat“?

Roční rozpočet Městského divadla Varnsdorf je zhruba 5 miliónů korun. Na platy zaměstnanců připadá částka kolem 1,8 miliónu, na financování představení máme kolem 1,5 miliónu, energie stojí ročně 400 tisíc, příspěvek na městské kulturní akce činil v loňském roce 180 tisíc korun, dále jsou tu odpisy, údržba a opravy a další služby.

b) Jaká je roční dotace z města?

V roce 2016 to bylo 3 134 000. Navíc jsme obdrželi dvě menší dotace na festivaly a dotaci na projekt 200 let Vincenze Pilze.

c) Přispívá kraj?

Jak jsem zmínil výše, přispívá menšími částkami na konkrétní akce na základě námi podaných žádostí. Čerpali jsme především z Programu podpory regionální kulturní činnosti a z Fondu Ústeckého kraje.

d) Jaká je finanční soběstačnost divadla (v procentech) a z čeho se tvoří příjmy?

Nejvýznamnějším příjmem je příspěvek od zřizovatele, ten tvoří asi 60 % příjmů. Dále se snažíme získávat dotace na některé akce z dotačních titulů Ústeckého kraje, ministerstva kultury nebo Evropské unie. Velkou část pak samozřejmě tvoří příjem z prodeje vstupenek (cca 30 %) a menší část z pronájmu prostor. Velmi zanedbatelnou část tvoří finanční podpora od sponzorů.

e) Máte sponzory, mecenáše?

Máme, ale finanční podpora od sponzorů činí v našich příjmech jen něco málo přes půl procenta.

 

 

S jakými plány jste do funkce vstupoval a co se opravdu podařilo uskutečnit?

Především jsem chtěl přilákat nové publikum na novou dramaturgii, a pak také rozvíjet divadlo směrem k vlastní produkci a širšímu záběru činnosti. Ihned po nástupu do funkce jsem se tedy zaměřil na lepší komunikaci s veřejností, na lepší propagaci našich akcí. Udělali jsme nové webovky, přepracovali grafiku propagačních materiálů, připravujeme plakáty na téměř všechny pořádané akce, založili jsme facebookový profil atd. Dále jsem byl konfrontován se špatným stavem budovy, do které zatékalo, ve sklepě byla plíseň a vzhled prostor pro diváky byl také nevyhovující. Toto všechno se podařilo vyřešit. Pokud jde o větší opravy divadelní budovy, tedy celkovou rekonstrukci, té jsme se ještě nedočkali a v současnosti bude naším úkolem (společně s architektem města) najít možnosti řešení úprav budovy divadla a jejího technického vybavení, které je zastaralé a nevyhovující současnému provozu.

 

Ve Varnsdorfu jste se narodil. Jak byste srovnal současnou nabídku kulturního a společenského vyžití ve městě s tou, která tu byla např. před deseti, dvaceti lety?

Nabídka kulturního vyžití je velmi široká a na dobré úrovni. Rozdíl ale spatřuji v menší účasti mladších lidí coby návštěvníků divadelních a koncertních pořadů, a tím nemyslím jen těch, které pořádáme my jako Městské divadlo. Oproti tomu se stále více lidí účastní venkovních městských kulturních akcí, jakými jsou u nás Pálení čarodějnic nebo Rozsvícení vánočního stromu. Tyto akce se u nás stávají stále masovějšími.

 

Je pro Vás některé divadlo, ať už doma nebo v zahraničí vzorem?

Vzorem je mi ne jedno, ale spousta divadel, každé pak něčím jiným. Některá odvážnou dramaturgií a divadelně vyspělým publikem, další zase vynikajícím zázemím a technikou, další zas perfektní prací s publikem. Nemohu jmenovat jednu scénu, neboť každá má svá specifika, stejně tak jako ta naše. Velmi se mi například líbí trutnovské Uffo, pražská Archa, liberecká divadelní scéna, Švandovo divadlo, dále také naše nejbližší divadelní scéna, divadlo v Žitavě.

 

Jaké máte plány do budoucna?

Udržet vysokou kvalitu dramaturgie, dostat se na vyšší míru produkční činnosti, rekonstrukce budovy divadla, úspěšná realizace připravovaných mezinárodních projektů a hlavně maximální spokojenost návštěvníků.

 

Více informací o divadle: http://www.divadlo.varnsdorf.cz