Články a komentáře

„Patrně není třeba nikoho přesvědčovat o významu základních uměleckých škol pro české umění. Světově unikátní český projekt - čtyřoborové školy -  jsou součástí systému formálního vzdělávání (spadají pod školský zákon, fungují v prostorách určených pro vzdělávání, mají autorizované osnovy). Řada hvězd českého umění jimi prošla. Patronka projektu Magdalena Kožená je ostatně jednou z nich. Ráda bych připomněla dva jejich další přínosy, na něž se někdy zapomíná. Jsou nezastupitelnou zásobárnou pro amatérská hudební tělesa všech žánrů. Za všechny připomínám dechové orchestry. A také absolventi ZUŠ, byť se aktivně na profesionální či amatérské bázi umění dále nevěnují, patří k divákům divadel, posluchačům koncertů, návštěvníkům výstav atp. Kontakt s uměním je jejich trvalou životní potřebou. Takže „zušky“ vychovávají aktivní publikum. To všechno je pro českou kulturu podstatné.“                         

Lenka Lázňovská, ředitelka Národního informačního poradenského střediska pro kulturu

 

ANKETNÍ OTÁZKY

1/ Jak vzpomínáte na své začátky v základní umělecké škole (dříve lidové škole umění)?

2/ Ovlivnila škola Vaše další kroky do profesionálního života?

3/ Jak vnímáte v obecném smyslu existenci systému uměleckého vzdělávání v České republice?

 

Karel Růžička, hudebník a znalec smyčcových nástrojů

1/ V „lidovce“, jak se dříve Lidové škole umění říkalo, jsem de facto vyrůstal, protože tam učil můj otec, který se místo sólové dráhy houslisty rozhodl věnovat pedagogické činnosti. Spousta lidí nad tím kroutila hlavou, protože ve svých sedmnácti letech patřil spolu s Václavem Snítilem mezi naše největší houslové talenty. Doma mám schovanou korespondenci s dirigentem Rafaelem Kubelíkem, který otce k sólové dráze přemlouval a sliboval veškerou profesionální podporu. Oba jmenované, tátu i Snítila, přitáhla k houslím a dala jim základy moje teta Anna Serbousková - hrála v prvních houslích ve filharmonii v Hradci Králové. Jako žena v té době a na této pozici byla naprosto nevídaným zjevem. Sama byla žačkou jednoho z našich největších houslových pedagogů prof. Mařáka. - Nejdříve jsem tedy chodil k tetě Anince, stejně jako můj otec, u kterého jsem pak pokračoval dál v Lidové škole umění.
Ještě malá poznámka k učitelskému sboru LŠU v Opočně. Tolik skvělých lidí pohromadě, profesně, ale i lidsky se dnes už jen těžko najde. Pro členy sboru a jejich přátele se pořádaly pravidelné večírky s hudebními čísly, scénkami a dokonce i s kouzelnickým vystoupením. Dodnes mám schovány některé texty z oněch dob a nezbývá než tiše závidět.

2/ Protože jsem vyrůstal obklopen hudbou, okolí mne samozřejmě silně ovlivňovalo i do budoucna. Nakonec jsem se rozhodl v hudbě pokračovat. Souběžně vedle houslí jsem studoval klasickou kytaru a hru na malý buben. Na gymnáziu jsem občas vystupoval sólově, ale i s několika kamarády ve skupině. Po maturitě jsem se rozhodl pokračovat na Pedagogické fakultě v Brně, obor první stupeň a hudebka. Původně jsem chtěl studovat hudební vědu, ale obor se otevíral jen jednou za několik let a pro pár prominentních lidí. Seznámil jsem se tak například s panem profesorem Rudolfem Pečmanem, spřátelil s Milošem Štědroňem, a jak to jen šlo, chodil jsem na přednášky i na brněnskou filozofickou fakultu.
Koncem osmdesátých let jsem se ženou emigroval do Kanady. Během čekání na umístění do Kanady jsme strávili rok v Rakousku, kde jsem občas hudbu učil, vystupoval v kostele, a dokonce na uprchlické ubytovně přesvědčil asi pět spolubydlících, aby si zakoupili zobcové flétny a nacvičil s nimi vánoční pásmo koled. Vystoupili jsme za velkého potlesku místních ve dvou okolních kostelech na půlnoční mši. V té době jsem byl také požádán o vytvoření křesťanských zpěvníků pro vysílání Radia Monte Carlo, což bylo příjemné zpestření na uprchlické ubytovně.
V Kanadě jsem pak v hudbě pokračoval, vyučoval a věnoval se opravám a restaurování starých vzácných nástrojů, kterému jsem se postupně učil v Michiganu a na návštěvách a stážích v New Yorku. Nakonec jsem si otevřel svůj obchod se vzácnými smyčcovými nástroji a postupně spolupracoval s hráči Torontské symfonie, studenty Juliard School, Eastman School of Music, Chicago Symphony. Neuvěřitelné se stalo skutečností. Měl jsem výjimečnou možnost spolupracovat s mnoha světovými muzikanty, opravovat jim nástroje, přednášet o historii smyčcových nástrojů studentům na univerzitě a pohybovat se ve světě těch nejlepších hudebních instrumentů, jaké kdy byly vyrobeny.

3/ Naprosto zřetelně vnímám pozitivní vliv celého systému na hudební vzdělávání na tehdejší LŠU. Znám spoustu vrstevníků a "hudebních" spolužáků, kteří se po skončení LŠU věnovali hudbě a dodnes se jí profesionálně věnují. Kvalita na LŠU, kam jsem chodil, byla na nejvyšší možné úrovni. Systém byl vypracován velmi odborně a důsledně, a i když vím, že se mu teď často vyčítá určitá zkostnatělost a zastaralost a příliš tvrdá disciplína, myslím, že výsledky u mnohých z absolventů z té doby výmluvně hovoří za vše.
V Kanadě jsem měl možnost srovnávat hudební vzdělání osobně, protože jsem pracoval mnoho let pro Board of Education v provincii Ontario, kde jsem bezmála dvacet let žil. Úroveň hudebního vzdělání i přes nástrojově perfektně vybavení některých hudebních škol byla v mnoha ohledech daleko za tou naší, dnes tak zatracovanou "socialistickou" hudební výchovou. Existovaly samozřejmě i výjimky, tak jako všude. Konkrétně na specializovaných soukromých školách, byla kvalita vzdělání skvělá, ale finančně velmi náročná.
V současné době se nadále věnuji hudbě, právě jsem vydal své nové CD s partou skvělých muzikantů - Robertem Balzarem, Milošem Dvořáčkem, Michalem Müllerem a Oskarem Törökem. Pořádám také koncerty, festivaly a výstavy po celém světě. Z tohoto pohledu moje hudební základy z mládí byly a zůstaly pevné a drží už téměř padesát let.

 

Hana Kozubová, výtvarnice, specializuje se na tapiserie, gobelíny a loutky

1/ Musím říci, že vzhledem ke skutečnosti, že jsem již zařazená do krabičky s názvem SENIOŘI, tak docela často.  Někdy mne navštíví vzpomínky z dětství, což se stalo právě nyní. Do „lidovky“, jak jsme škole říkali doma v Dobrušce, jsem byla vybrána konkurzem paní PhDr. Janou Trnkovou, která zde začala učit a chtěla si sama vybrat nadané děti ze základních škol. A já měla to štěstí, že jsem jím prošla! Musím ještě nejprve povědět, že jsem s maminkou jezdila za jejím bratrem (mým strýcem), akad. malířem Milošem Pošarem, na Zbraslav, kde jsem byla fascinovaná jeho ateliérem, vůní terpentýnu, barev a doslova strašně ráda jsem spala na starém kanapi přímo mezi obrazy – a vůbec jsem se nebála. Jen jsem pomyslela – to nikdy nedokážu! A když mne paní Trnková vybrala do školy, bylo mi deset let, najednou jsem vyrostla o několik metrů … a tím vše začalo. „Lidovku“ jsem navštěvovala velmi ráda, byla to pro mne studnice vzácných informací, které jsem nikde jinde nezískala, což jsem si ale jako dítě neuvědomovala, absolvovala jsem oba cykly. Dodnes vzpomínám na její fantastická vyprávění o technikách nejen malby, ale i kresby, o velikánech – malířích a sochařích – a vůbec o všem co se týkalo výtvarného umění. My kreslili nebo malovali na zadané téma a ona nám celou dobu vyprávěla nebo pouštěla vážnou hudbu. Dodnes si mnohé pamatuji. Jenom jednu techniku jsem neměla ráda – psaní písma na plakáty pro tehdejší Městský národní výbor (MNV).  Poprvé v životě jsem také ušila loutky a paní Trnková mi ukázala pro mne zázrak - techniku tkaní (tapiserii a gobelín) a ta se stala mým osudem.

2/ Ano, ovlivnila a doslova se stala základem pro moje další počínání. Zamilovala jsem se do tapiserií a gobelínů, kterým jsem se stále více věnovala. Protože však na trhu tehdy nebyla dostatečná barevnost vlny, naučila jsem se ji barvit, později látky i batikovat, a tak se začal formovat můj textilní osud. Měla jsem to štěstí, že se mi podařilo vystudovat nástavbové studium Střední odborné uměleckořemeslné školy Školského ústavu umělecké výroby v Praze (školu založila Marie Terezie samozřejmě pod jiným názvem), kde se mi představila nit (vlákno) v celé své kráse v podobě několika textilních technik  -  paličkování, šitá krajka, vyšívání a tkaní. Získala jsem základy nejen řemeslné, ale i technické a nakonec hlavně výtvarné, neboť úkolem absolventa této instituce bylo navrhnout a zároveň vyrobit předmět, který je zaškatulkován do kategorie užitého umění.  Po ukončení studia jsem na chvíli opustila svět gobelínů, po deset let jsem pracovala pro družstvo umělecké výroby – Vambereckou krajku Vamberk jako výtvarnice. Dnes se opět svobodně věnuji vláknu a stále ho mám moc ráda. Čert ví proč! Snad proto, že koření v jeho teritoriu …

3/ Systém uměleckého vzdělávání v České republice vnímám jako velmi, velmi pozitivní, neboť dává možnost nahlédnout již malým dětem do světa fantazie, krásy, poctivosti a učí je vnímat život ne jako materiální nutnost, boj o prvenství za každou cenu, ale jako poctivé prožití budoucnosti. Dětem z rodin umělců je již toto poznání známo, ale je mnoho dětí, kterým je potřeba ukázat svět hudby, tance, výtvarna, krásy mluveného slova a jeho myšlenek. Právě k tomuto slouží dnešní „zušky“ a je jen dobře, že v nich učí lidé, kteří mají habaděj vlastních zkušeností na poli uměleckého života a jsou ochotni předávat svoje zkušenosti i přesto, že se tituly nehonosí. Život je krásný a nejenom chlebem živ jest člověk, ale i Múzou nepohrdne!                                                                 

 

Věra Skopová, tajemnice Národní rady pro tradiční lidovou kulturu

1/ Navštěvovala jsem základku na malém městě, kde žádná „liduška“ nebyla, ale dojížděla za námi paní učitelka z LŠU z Čáslavi, Julie Kyprá, na hudební nauku a hru na klavír. Paní učitelka byla hodná a trpělivá, chodili jsme k ní rádi, ale taky jsme ji dost zlobili, nenosili jsme úkoly, málo jsme cvičili, neměla to s námi jednoduché. Dvakrát do roka jsme museli absolvovat výroční koncert LŠU, a to jsem nesnášela. Vždy jsem trpěla velkou trémou, které jsem se nikdy zcela nezbavila. Ve sboru je mi mnohem lépe. Dnes jsem ráda, že jsem tím prošla. Ač jsem se hudbou dále hlouběji nezabývala, po celou základku i střední školu jsem zpívala ve sboru, potom a dodnes ve folklorním souboru a čas od času přijde vhod např. umět zazpívat podle not. Znalosti z hudební nauky jsem využila, když jsem už jako dospělá chodila do Školy folklorních tradic (akreditovaný kurz NIPOS a NÚLK pro členy a vedoucí folklorních souborů) – součástí studia byla i hudební historie a nauka vedená doc. Tyllnerem, a to bych bez základů z „lidušky“ těžko zvládla.
„Lidušku“ jsme sice v našem městečku neměli, ale myslím, že jsme o nic ochuzeni nebyli, protože mezi našimi učiteli na základce byla řada takových, kteří vedli (a vypadalo to, že rádi) kroužky jako výtvarka, dramaťák, hra na flétnu, hra na kytaru a hlavně školní pěvecký sbor. Na sbor ráda vzpomínám, patřil v té době mezi nejúspěšnější v okrese, často jsme se účastnili i krajských a národních přehlídek, a to byla vždy velká příležitost užít si spoustu srandy s kamarády a taky zažít tu zvláštní soutěžní atmosféru a vidět a slyšet, jak to dělají jinde.

2/ Umění se sice profesionálně nevěnuji, ale vzhledem k tomu, že po celý svůj život pracuji v kultuře, určitě se mi znalosti z „lidušky“ už mockrát hodily i v mé profesi, ať už šlo o tvorbu dramaturgických plánů nebo posuzování žádostí o dotace. Do života mi ale zůstala touha něčeho se účastnit, něco spoluvytvářet - tím bylo zpočátku amatérské divadlo a nyní už 25 let folklorní soubor Kohoutek Chrudim. Baví mě to společenství lidí, kteří souzní nejen na jevišti, ale i mimo něj, společně něco tvoří a objevují, chtějí se prezentovat a nacházejí uznání u publika. To všechno přináší velké životní uspokojení, ale úplně nejvíc je kamarádství uvnitř té tvůrčí party.

3/ Myslím, že systém uměleckého vzdělávání, který v ČR máme, je skutečný poklad. Umělecké vzdělávání vnímám jako velkou příležitost pro všechny. Malého človíčka na počátku nejvíce ovlivní rodiče, ti mají největší moc nasměrovat ho do života a zajistit, aby z něj vyrostl kultivovaný a kreativní jedinec – a tomu může ZUŠ výrazně napomoci. Že jsou mezi absolventy ZUŠ budoucí umělci, je logické a důležité, stejně důležité ale je, že jsou mezi nimi i budoucí návštěvníci koncertních síní, divadel, členové amatérských souborů všemožných uměleckých žánrů, kterým umění, ač je neživí, významně obohacuje život. Myslím, že umělecké vzdělávání má vliv i na celkovou kreativitu člověka, kterou pak může v dospělosti uplatnit v jakémkoli oboru, ať už je vědec nebo zubní laborant.
Moje dvě téměř dospělé děti do ZUŠ také chodily a byly členy neprofesionálních uměleckých souborů. Už nyní je zřejmé, že se nebudou věnovat umění profesionálně, ale těší mě, že jdou rádi do divadla, na koncert nebo na výstavu, že slýchám z jejich studentského pokoje hru na klávesy nebo na kytaru – jen tak pro radost.  

 

Alena Prouzová, výtvarnice z libosti

1/ Lidovou školy umění jsme se setrou začaly navštěvovat během základní školy, a to hudební výchovu – hru na klavír, později se přidal zpěv a u mne také kreslení. Rodiče dbali, abychom obě dostaly toto základní vzdělání. A byla to opravdu dobrá zkušenost. V té době jsme si samozřejmě neuvědomovaly, jak dalece ji ve svém životě uplatníme.

2/ Umělecká škola byla průpravou pro život, ale profesionální život si našel cestu úplně jiným směrem. Přesto „se zaháčkovala“ a formou koníčků se prolínala mým životem dál. Ještě na střední škole a dalších pár let jsem se věnovala zpěvu v legendární opočenské taneční skupině Grundig, později už jenom jako host v rychnovském Swing Bendu pod vedením Karla Švenky. K hezkým vzpomínkám patří i vystoupení se Swing Bendem Ferdinanda Havlíka, kdy jsme odehráli první polovinu koncertu – jako „předskokani “. Vyzkoušela jsem si také účast ve výběrovém kole pro Mladou píseň Jihlava, takové „hledáme nové talenty“ úměrné té době.
Pak už přišly úplně jiné povinnosti. Ale opět jsem si našla cestu k tvořivosti. Trochu jsem psala. Pár fejetonů a povídek i vyšlo. Je to už dávno. Jako vzpomínku schovávám s nostalgií dopis a knížku s věnováním od šéfredaktora tehdy pro mne velmi oblíbeného časopisu „Ahoj na sobotu“, do kterého jsem dopisovala jimi rozepsané povídky.
V LŠU jsem se věnovala malování pouze dva roky. Můj dědeček byl akademický malíř, profesor Jaroslav Heim (narozen 30. dubna 1889 v Praze, zemřel 11. července 1951 v Poličce). Malíř, grafik a profesor Gymnázia v Poličce. Bohužel jsem neměla možnost se s ním setkat, zemřel rok před mým narozením. Od dětství až do dnešních dnů zdobí jeho obrazy naše příbytky. Moji rodiče zažívali zklamání, že ani jedna vnučka nejde v jeho šlépějích. Ta doba měla teprve přijít.
Život šel se svými radostmi a starostmi. Uteklo to a já si dala za cíl – až budu mít za sebou všechny pracovní a životní povinnosti a přijde nová etapa, volnost –, že se vrátím zpět k začátkům malování a že se pustím do tvorby, která přináší radost z nových technik, hraní si s barvami a fantazií. A splnilo se.
Byl to fofr. Vše odpracováno, uzavřeno a já si jen tak pro radost tvořím. Rodiče i sestra už jsou na druhém břehu, ale věřím, že bych jim udělala radost. Moje dílka, která už potěšila pár přátel, jsou součástí několika výstav. Od 1. srpna 2016 probíhá stálá expozice v Náchodě, v prosinci došlo k obměně vystavovaných obrazů, a od července až do konce letošního září moje obrázky hostí hradecká kavárna Kafe Na cestě v Hořické ulici. A výuka nikdy nekončí. Pokračuji dál. Jsem vděčná za každou novou inspiraci, učím se od těch zkušených. Mám náplň svého zralého života, úžasného koníčka, který kdysi dávno a nenápadně započal v lavici „lidušky“.

3/ Umělecké vzdělávání je velmi důležité a podporuji jeho propagaci. Stává se i spojovací linkou mezi generacemi. Nemusím chodit daleko. Naše vnoučata prošla výukou v českém chlapeckém sboru Boni Pueri v Hradci Králové pod vedením Pavla Horáka. Od úplných začátků až po koncertování v zahraničí. Jsou to ještě kluci, kteří hledají svoji cestu a zpěv si dosud nezvolili jako profesionální dráhu. Přesto se již „zaháčkovali“ díky uměleckému vzdělávání.  Jejich hlasy jsou součásti CD –  Boni pueri From the heart of Europe, také filmu Aldabra – Byl jednou jeden ostrov. Reprezentovali naši republiku v mnoha zemích (Litva, Čína, Jižní Korea, Německo, Belgie, Polsko a další). Jakou cestou půjdou dál, to bude jen na nich. Celý život mají před sebou.
Aby systém fungoval, je samozřejmě nutná podpora uměleckých škol. Většinou v nich působí lidé, kteří jsou pro vedení mladých zapáleni. Ale jenom zapálení nestačí. Musí mít co předat. Všechno se vším souvisí...

 

V současné době v Přepychách vyrcholily přípravy na slavnostní vyhodnocení a předání cen, které se zde uskuteční 19. srpna, a také na prezentaci obce před celostátní komisí soutěže Vesnice roku, jež do podhůří Orlických hor zavítá 9. září. Každé setkání se starostkou Zdeňkou Seidelovou je zážitkem samo o sobě a bylo jím i to, během něhož vznikl následující rozhovor. Má totiž - sportovní terminologii řečeno -neuvěřitelný tah na bránu a navíc téměř vždy s vítězným koncem.

 

Od zveřejnění výsledků krajského kola Vesnice roku, v němž Přepychy zvítězily, uplynuly už dva měsíce. Tehdy jste prohlásila „Jsme na bedně“ a vzápětí se podělila o radost z vítězství se zastupiteli, prostřednictvím obecního rozhlasu pak i s obyvateli Přepych. Můžete vzpomenout na ohlasy odjinud?

Vzápětí po vyhlášení výsledků mi gratulovala většina starostů obcí přihlášených do soutěže. Jeden ze starostů napsal, že několikrát pochyboval o tom, zda si některá obec vítězství opravdu zaslouží, ale v našem případě je o tom naprosto přesvědčen. Gratulace přicházely i od vyhlašovatelů soutěže, spolupracujících firem nebo jednotlivých občanů. Velmi mě potěšil i Karel Pšeničný, syn hudebníka, na jehož počest se u nás koná festival dechových hudeb, který mi řekl, jak je šťastný, že se dožil toho, že jsou Přepychy krásnější.

 

Slavnostní ocenění vítězů se tradičně koná ve vítězné obci – letos tedy v Přepychách. Kdy a kde se slavnost uskuteční?

Celá slavnost proběhne 19. srpna v prostoru sportovního areálu SK Přepychy a využijeme přitom mnohaleté zkušenosti z pořádání festivalu dechových hudeb Karla Pšeničného na tomto místě. Bohužel jsme museli opustit variantu prostranství u kostela sv. Prokopa, které není dostatečně velké.

 

Kdy začaly přípravy?

Dodatečně oceňuji, že jsme už na začátku letošního roku začali s úklidem v areálu sportovního klubu. Členům SK jsem tehdy ukázala asi padesát fotografií, na nichž jsem zachytila, co všechno je tam třeba uklidit, opravit apod.

 

Kolik lidí se zapojilo do organizace?

Uspořádání tak velké akce je vlastně věcí celé obce. Každé pondělí se schází pořadatelský tým zhruba patnácti lidí, jehož členy jsou také předsedové jednotlivých spolků působících v obci. Pravidelně si upřesňujeme úkoly na sobotu 19. srpna. Jsem spokojena, jak spolupráce zatím funguje. Vše ovšem řídí čtyřčlenný výbor – v němž jsem já jako starostka, místostarosta Honza Macháček, moderátor Honza Dušek a Jiří Králíček ze spolku Abakus.
Je to náročné - už mám několik šanonů s dokumenty na akci Vesnice roku.  Dodatečně jsme pozvali také herce Martina Dejdara, který zveřejnil na facebooku svoji fotku u cedule Přepychy s komentářem: „Konečně vím, kam se přestěhuju na důchod!“

 

Co lze prozradit k oficiální části oslav?

Program je v podstatě daný, pořadí oceňovaných obcí také. Oproti předchozím zvyklostem jsme ale zvolili variantu, kdy významní hosté nebudou sedět na podiu, ale na VIP místech v prvních řadách. Vedle podia umístíme velkou LED obrazovku, která bude přenášet dění z podia. Moderování slavnosti se ujme zkušený Honza Dušek, který v současné době připravuje také krátké spoty o každé z 15 oceněných obcí.

 

Odpoledne následuje kulturní program. Můžete říci, co návštěvníky čeká?

V hudební části se představí jarmareční těleso Nešlapeto, dechová hudba Opočenka, swingový ZatrestBand, popová kapela Memphis. Přepychami bude možné projet i na bryčce.
Nezapomínáme ani na děti, pro chystáme různé atrakce. Hodně spoléhám na Jiřího Králíčka ze spolku Abakus, který má v této oblasti velké zkušenosti a také přichází se zajímavými nápady. Budeme mít například půjčeny hledačky kovů a děti budou hledat mince, za něž si půjdou něco koupit. Nabídky se množí, například jsme jednali i s panem kouzelníkem z nedalekých Bohuslavic, který na svých vystoupeních předvádí i levitaci někoho z diváků.

 

Oslavy Vesnice roku ale vlastně zahájíte už o den dřív?

Ano. V předvečer promítneme úspěšný český film Anděl Páně II a svoji účast nám potvrdil režisér Jiří Strach.

 

Jedna věc je uspořádání oslav a druhá prezentace vítězné obce. Čím se Přepychy ukážou?

Chceme se prezentovat především propagačními obrazovými materiály o obci, kde chceme zdůraznit různorodou práci našich spolků a dobrovolných sdružení občanů během celého ročního období. Velice důležitým úkolem je připravit na takovou akci celou obec - potřebujeme znovu vysekat trávu v ovocných alejích i všude v obci, máme objednaný také zametací vůz. Požádáme všechny naše občany a spolky o pomoc při úklidu naší rozlehlé obce a všech zákoutí.

 

Už nyní však víte, že oslavou vítězství pro vás Vesnice roku nekončí. Sobota 9. září bude dnem D, kdy se rozhodne o umístění Přepych v kole celostátním.

Ano, přijede hodnotitelská komise a opět se budeme snažit prezentovat vše, co se nám doposud podařilo i naše plány do budoucna. Využijeme samozřejmě zkušeností z krajského kola a doufám, že dobře uspějeme. Členové komise budou opět jezdit na bryčkách po celé obci a trasa zůstane zhruba obdobná.
Do programu navíc zařadíme návštěvu jednoho z bytů v domě s pečovatelskou službou, kde žijí naši senioři, kteří už nezvládali samostatné bydlení. Zároveň navštívíme jeden z objektů společnosti Domov Dědina. Žije tam několik klientů, kterým je naše obec veřejným opatrovníkem. Vzhledem k tomu, že na naši prezentaci budeme mít více času /celkem čtyři hodiny/, vložíme tam i nějaká další překvapení.
Vyhlášení výsledků celostátního kola se uskuteční 16. září v Luhačovicích. Už jsme potvrdili účast, předali jsme informace o obci i k naší prezentaci přímo na této akci. Těšíme se na setkání s ostatními finalisty i zástupci vyhlašovatelů.

 

V krajském kole jste zabodovali a byli "zlatí" prakticky ve všech oblastech. Pojďme se vrátit ke kultuře a památkám. Krátce po vašem zvolení byly v obci opraveny všechny sakrální památky. Svědčí to také o vašem blízkém vztahu k historii?

Určitě. Vždyť každou takovou sakrální památku budovali naši předkové většinou ze svých prostředků a z určitých pohnutek. Inspiroval mne příběh našeho bývalého přepyšského kaplana, pana Aloise Mádra, který zcela nezištně v naší obci postavil velkým dílem z vlastních prostředků kapličku Panny Marie, křížovou cestu a další památky v Dříženském údolí i několik pomníků v obci. Takové stavby byly vystaveny vlivu počasí, nevhodným zásahům v minulosti i vandalismu lidí. Vyplatí se je udržovat pravidelně. Je to potom levnější, než je opravovat jednou za mnoho desítek let.

 

Pak přišly na řadu varhany z roku 1872 v kostele sv. Prokopa. Obec v podstatě převzala tíhu organizačního zajištění projektu celkové obnovy nástroje a ještě přidala finanční prostředky. Co vás k tomu vedlo?

Podobně tomu bylo i u varhan. Na první pohled se nám všem zdálo, že je vše v pořádku. Varhany byly pěkně natřené šedým emailem, hrály, tak proč to nějak rozebírat? Až návštěva odborníků nám ukázala, že to vše je pouhé zdání. Varhany jsou z velké části postaveny ze dřeva, některé díly jsou kožené. Kovových dílů je kupodivu na varhanách minimum. A dřevo, jak víme, podléhá zkáze, bývá napadáno mikroorganismy a různými dřevokaznými škůdci. Také naše varhany vykazovaly velké napadení červotočem. Některé části se musely doplnit zcela nově. Nemluvím ani o kožených dílech, okožení bylo zpuchřelé. To nové je již upraveno tak, že musí vydržet opět dalších sto let. Podmínkou je, aby se na varhany hodně a pravidelně hrálo. To se nám snad podaří zajistit.
To, že jsme si jako obec vzali celou obnovu varhan i zvonů za svou povinnost spatřuji v obrovské zodpovědnosti našeho současného zastupitelstva. Plně si uvědomujeme, že pokud to neučiníme my v našem volebním období, těžko to můžeme požadovat od našich nástupců. A času máme málo. Do konce našeho mandátu nám zbývá již jen několik měsíců. Naštěstí nadšení všech našich občanů, spolků i podnikatelů je obrovské, věřím, že to, co jsme si předsevzali, dokážeme splnit.

 

Obnova královského nástroje vrcholí a na podzim se uzavře, ale vy už podnikáte důležité kroky k záchraně vzácných zvonů a doplnění stávající dvojice o třetí kus tak, jak to bylo ve věži kostela původně. Přibližte, co se už událo?

Musím připomenout, že dva zvony v kostele sv. Prokopa - jeden odlitý roku 1545 a druhý 1559 - patří k tomu historicky nejcennějšímu, co v Přepychách máme. Jen zázrakem "přežily" rekvizici během obou světových válek, což se nepodařilo v případě třetího, nejmladšího zvonu z roku 1931, který byl odvezen v roce 1942. Jejich neutěšený, už na první pohled nebezpečný, stav vzbuzoval naše obavy o budoucnost zvonů. Proto jsme iniciovali, aby se daly věci tzv. "do pohybu", a v červenci roku 2016 prohlédl zvony na náš popud pan Petr Rudolf Manoušek.

 

Jaké bylo doporučení mistra zvonaře?

Zpracoval posudek a navrhl postup opravy a zároveň výrobu třetího zvonu, který by měl převzít denní službu. Oba historické zvony by pak byly používány na příležitostné ruční zvonění. Nový zvon bude "kopírovat" svého předchůdce, odlitého před 85 lety a odvezeného při rekvizici, který vážil zhruba 700 kg a měl spodní průměr 1050 mm. Takový zvon "soustavě" přepyšských zvonů vrátí melodický troj akord fis-gis-ais v sekundovém ladění.

 

Takže budou potřeba další finance?

Náklady na restaurování obou historických zvonů jsou vyčísleny na téměř 184 tisíc korun, výroba nového zvonu pak na 620 tisíc korun. V této částce ovšem není zahrnuta cena elektrického zvonícího stroje, spínacích hodin a vlastních montážních prací ve věži kostela.

Na projekt restaurování historických zvonů získala římskokatolická farnost Přepychy dotaci ve výši 80 tis. Kč z Královéhradeckého kraje, je již podepsána smlouva na opravu. Provede ji samozřejmě Petr Rudolf Manoušek a měla by být realizována do konce listopadu letošního roku. Oba zrestaurované zvony se budou zvonit ručně, nově vyrobený zvon by měl převzít funkci denního zvonění – zvoní se v 19 hodin večer a na mše. Farnost zřídila nové sbírkové konto na opravu zvonů, získala již první darované částky.

 

Uvažujete tedy o výrobě třetího zvonu?

V současné době řešíme způsob realizace nového zvonu v intencích platných zákonů a obecních směrnic.

 

Při obnově varhan se velmi dobře "rozjely" benefiční koncerty, jejichž výtěžek významně přispěl k naplnění rozpočtu. Plánujete pokračování i v případě zvonů?

Při realizaci oprav zvonů a výrobě nového počítám s pokračováním benefičních koncertů. Lidem se koncerty libí, zvykli si na ně chodit. Organizačně už vše zvládáme na potřebné úrovni a co se týče dramaturgie i nadále počítám se spoluprací se spolkem PROVARHANY, neboť se velmi osvědčila. Jsem přesvědčena, že jsme tím nastartovali novodobou tradici, v níž budeme pokračovat i potom, co úplně všechno – varhany a zvony - opravíme (úsměv). Vždyť vždycky je prostor pro dobročinnost.

 

Kostel sv. Prokopa se vlastně díky benefičním koncertům otevřel široké veřejnosti. Zdá se, že "nahradil" kulturní zařízení?

Jsme v situaci, kdy nemáme žádný velký kulturní sál, ale za uplynulý rok jsme si jasně dokázali, že kostel ve vesnici našeho typu může nahradit sál nebo kulturní zařízení zejména pro koncertní pořady. Navíc nelze pochybovat, že například vystoupení Hradišťanu mnohem lépe vyzní právě v kostele se skvělou akustikou. Nemusíme se tedy bát pozvat k nám opravdu renomované umělce.

 

Jste tedy připraveni nadále podporovat oblast kultury nebo podporu ještě zvýšit?

Máme informaci, že Sdružení místních samospráv usiluje o to, aby každá obec dostala více prostředků z přerozdělených daní. Na jednoho občana by to mělo představovat cca 550 Kč, což u nás předpokládá něco přes 300 tisíc Kč. Už jsme přemýšleli, že tím bychom mohli navýšit prostředky určené pro kulturu a nadále k nám zvát špičkové umělce.

 

Paní starostko, co vám osobně, mimo velkých starostí, přinesly akce "varhany" a "zvony"?

Díky funkci starostky a projektům, které pomáháme realizovat – záchrana varhan, zvonů, benefiční koncerty - se setkávám s mimořádně zajímavými lidmi, s nimiž bych se nikdy neměla šanci setkat. Jsou většinou velice nezištní, čestní, přátelští a je pro mne velkým zážitkem s takovými lidmi spolupracovat.

 

Děkuji za rozhovor a přeji Přepychám úspěch v celostátním kole soutěže Vesnice roku!

Dana Ehlová

 

Nedávno vám vyšla kniha Praha město žen. Co vás přimělo k sepsání této knihy?

Napsala jsem už několik publikací, které se více či méně týkaly Prahy. V knihách pro děti Praha vystupovala jen v pozadí jako kulisa, do které je příběh zasazen. V těch ostatních byla Praha tzv. hlavním hrdinou, ale dalo by se říct, že šlo o hrdinu tradičního – v pověstech, domovních znameních, památných domech apod. A tak jsem chtěla napsat také o Praze z pohledu méně tradičního, který by nějakým způsobem korespondoval s mojí osobou. A protože jsem žena žijící v Praze, logicky mě napadlo shromáždit do jedné publikace osudy některých zajímavých žen, které v Praze působily a žily, ať už krátce anebo po většinu svého života.

Které významné ženy jsou podle vás pro Prahu nejvíce klíčové?

Nerada bych určovala, která žena byla pro Prahu důležitější a která méně. Byla to snad Libuše, bájná zakladatelka města? Nebo snad některá královna? Anebo Božena Němcová, která v tomto městě napsala Babičku? Karolina Světlá, Eliška Krásnohorská, Popelka Biliánová, Ema Destinnová? Je jich mnoho a záleží především na úhlu pohledu. Lze do této „soutěže“ zahrnout jen ženy reálné anebo také mytologické postavy, notoricky známá zjevení či proslavené ženy vystupující v pražských pověstech? Protože ty všechny nějakým způsobem tvář našeho hlavního města vytvářely, ať už hmatatelně či jen prostřednictvím ústního podání. A dost možná, že některé smyšlené ženské postavy pro podobu současné Prahy v průběhu historie udělaly víc než většina reálných žen, které se v Praze narodily, prožily celý život a také zde zemřely. Za všechny lze jmenovat například „mořskou pannu“ z Karlovy ulice, která vytesaná do kamene dodnes shlíží na rušný život v Karlově ulici, anebo lazebnici Zuzanu, která se zapsala do historie staré Prahy na věky věků jako zachránkyně Václava IV. a dnes si její „skutečnou“ podobu můžeme prohlédnout v klenbě Staroměstské mostecké věže. Bylo by však zajímavé vědět, jak to s těmito dámami bylo ve skutečnosti a zdali vůbec existovaly...

Jsou významné ženy v české historii opomíjeny?

Současnost poskytuje ženám, zejména v historických kontextech, nemalou pozornost, ať už jde o odbornou či vědeckou literaturu anebo populárnější formy. Stačí vyčíslit, kolik žen z naší minulosti se stalo hlavními postavami celovečerních filmů, románů, o výtvarném umění ani nemluvě. Záleží na každém jednotlivci, jestli se chce na toto téma dozvědět víc a věnovat tomu svůj čas.  

Jste rovněž autorkou knih Pražská strašidla a všemožná jiná zjevení a Příběhy starých pražských domů. Je těžké  pátrat po pražských strašidlech?

Pokud je člověk ochotný sehnat a načíst příslušnou odbornou literaturu, pátrání se může stát spíše hrou s příměsí dobrodružství, protože sledovat jednotlivé motivy, putující a kličkující (nejenom) pražskými pověstmi a legendami, se někdy stává až detektivní záležitostí. V každém případě je to zábavné, často poučné a člověk většinou skončí v těch nejstarších částech města. Tam je to přízraky a zjeveními doslova přelidněno. V některých případech lze vysledovat jakýs takýs důkazní materiál nebo alespoň pravděpodobný předpoklad reálného předobrazu, ale protože protagonisté se odebrali do říše mrtvých ve většině případů před několika sty lety, hledání důkazů připomíná spíš boj s větrnými mlýny.

Souvisí výskyt strašidel s historickými změnami?

Strašidla, podobně jako lidé, reagují na konkrétní společenskou, sociální i politickou situaci země, kam se vrací nebo kde proti své vůli setrvávají, a tak i historické změny ovlivňují jejich podobu a výskyt. Třicetiletá válka obohatila naše pověsti o bezhlavé Švédy, rozvoj klášterů poskytl přízraky mnichů a jeptišek, dojmologie a fantastika tohoto žánru nevynechala jediného významnějšího panovníka či šlechtický rod Rožmberky počínaje a Lichtenštejny konče.   

Co vás na pražské architektuře nejvíce okouzluje?

Praha je úžasná ve své slohové pestrosti, kdy vedle sebe mohou existovat objekty zcela odlišných slohů, aniž by městu ubíraly její nesporný esteticky emocionální náboj. Zejména kombinace gotiky a baroka vytváří zvláštní směs, která však v Praze dávno zdomácněla a dnes dokonce poskytuje typické scenérie, bez kterých si toto město už ani neumíme představit. V rámci městské architektury mám ráda stopy daleké minulosti, které upozorňují, že Praha zde existovala už velmi dávno.

Jaký pražský dům byste pro svoji neopakovatelnou atmosféru doporučila čtenářům k letní návštěvě?

Clam-Gallasův palác na Starém Městě, Staronovou synagogu v Josefově a kavárnu Imperial Na Poříčí. A pak ještě mnoho dalších.

 

***
 

Kniha Praha město žen je jedinečná tím, že se zaměřuje právě na ženy, které dodaly tomuto městu půvab a dodnes jej zdobí ať již prostřednictvím soch či zajímavých příběhů. Překvapí vás na kolika místech v Praze najdete jejich sochy a portréty, jak četná jsou jejich vyobrazení. Zaujme vás, jakou odvahu často ženy prokazovaly a jakým způsobem ovlivnily dějiny. Kniha je doplněna autorčinými fotografiemi.

Pokud máte rádi tajemné příběhy v kombinaci s historií, potom vám mohu doporučit knihu:  Pražská strašidla a všemožná jiná zjevení. V této knize se dozvíte nejen, jaká je historie daného místa, ale i kdo a proč na těchto místech straší.

V knize Příběhy starých pražských domů najdete řadu historických podrobností a detailů o známých pražských domech, ale i o těch, jež možná dodnes unikaly vaší pozornosti. Kniha vyšla v české i anglické verzi.
Knihy je možné objednat na: www.plotknihy.cz

***
 

Prohlídka Obecního domu
Secese oblékla Prahu do nádherných barev a obohatila ji o řadu působivých soch. Vydejte se na prohlídku nejkrásnějšího secesního domu v Praze! Objevte velkolepé interiéry Obecního domu. V rámci prohlídky spatříte například Smetanovu síň, Cukrárnu, Slovácký salonek, Orientální salonek a další.  Pozoruhodný je zejména Primátorský sál s obrazy od Alfonse Muchy. Během prohlídky objevíte mnoho zajímavostí z historie i současnosti této kulturní památky. Prohlídky se konají pravidelně v anglickém a českém jazyce a je možné je rezervovat na: www.obecnidum.cz/turisticke-prohlidky.htm

***
 

Velká knížka PRAHA pro malé vypravěče
Máte malé dítě a chcete, aby poznalo Prahu? Myslíte si, že je vaše dítě na knihy o Praze příliš malé? Zkuste jim ukázat obrázkovou knihu Velká knížka PRAHA pro malé vypravěče. Obrázková kniha seznámí děti s důležitými pražskými místy: Karlovým mostem, Malostranským náměstím, Staroměstským náměstím a Stromovkou. Velké barevné ilustrace jsou plné děje a drobných kreslených příběhů, které děti seznámí nejen s historií těchto míst, ale i s každodenním životem a ruchem velkoměsta. Prohlížení této knihy je zábava pro děti i dospělé. Kniha vyšla v české, anglické a německé verzi a je možné ji objednat na: www.presco.cz

***
 

Slohovník aneb Praha má styl
Staňte se na chvíli architekty spolu s dětmi a zkuste tvořit ve stylu starobylých slohů: románského slohu, gotiky, renesance, baroka! K tomu, abyste se do historie lépe ponořili, vám pomůže kniha určená dětem Slohovník aneb Praha má styl od autorky Evy Chupíkové. Kniha je hezky ilustrovaná a obsahuje řadu tvořivých úkolů. Čtenář tak získá představu, kde a jak daný sloh vznikl, seznámí se s hlavními pražskými památkami a zjistí, jak vypadaly dobové oděvy a interiéry budov. Díky různým úkolům se vaše děti naučí nakreslit hvězdovou klenbu, která zdobí gotické chrámy, navrhnout renesanční sgrafitové psaníčko a mnohé další. Připravte si nůžky, lepidlo, pastelky a můžete začít tvořit! Kniha vyšla u příležitosti výročí 25 let od zapsání historického centra Prahy na Seznam světového dědictví UNESCO.
Knihu je možné objednat na: www.albatros.cz

 

 

Co bylo na počátku? Jak to vlastně všechno začalo?

Chtělo by se napsat, že na počátku bylo slovo…ano, byla to překvapivá otázka, která jednoho dne přistála nečekaně z úplně cizí adresy v mém e-mailu. Ptal se jistý Tomáš Kubák, zda bychom v redakci Českého dialogu, časopisu pro Čechy ve světě, neměli zájem spolupracovat na dokumentech o zajímavých krajanech. Neznámý mladý kameraman a režisér z jihomoravského Kyjova hledal někoho, kdo má kontakty na Čechy ve světě, po kterém rád cestoval a v němž tyto krajany občas potkával. Měl za sebou již několik cestovatelských dokumentů, za které získal i různá ocenění na festivalech, ale napadlo ho, že by svým příštím filmům mohl dát něco víc. Chtěl v nich ukázat, jací kvalitní lidé museli opustit naši zemi kvůli dřívějšímu, komunistickému režimu, o kolik byla jejich odchodem naše země zbytečně ochuzena. A přispět tak k tomu, aby se naše vztahy ke krajanům vrátily do těch správných kolejí. A to jsme v Praze dělali na stránkách časopisu Český dialog i my, a nejen. Také na besedách a jiných akcích, kterými jsme přibližovali pražské veřejnosti to úžasné bohatství, které má naše země za hranicemi v podobě spousty výjimečných lidí, kteří pro ni často nezištně pracují a my o nich nevíme. Ale o tom, jak se dělá film, jsem nevěděla zhola nic.
Přesto, nebo možná právě proto jsem se chopila hozené rukavice a s velkou chutí a se svojí novinářskou a organizační praxí jsem se pustila do práce. Tedy do přípravy natáčení prvního dokumentu, Českých kořenů ve Švédsku, kde jsem tou dobu měla mezi krajany již delší dobu pěstované přátelské kontakty. Časem se moje práce vyvinula do všeobjímající role produkční, jejíž obsah jsem si vlastně „za pochodu“ určovala sama. Od přípravy celého projektu, jeho logistiky, realizace vlastního natáčení – tj. rozhovorů s aktéry filmu, přes další komunikaci se všemi kolem, výběr hudby k dokumentům, až po zajištění premiér hotového filmu a jeho masivní propagaci. To jen stručně, ve skutečnosti je těch činností ještě mnohem víc. Všechno mne to ohromně baví a těší, a také velmi obohacuje. Je to úžasně pestrá práce!

 

Kdo tvoří váš tým?

Od samého počátku spolu se mnou zmíněný režisér a kameraman, a také střihač, vše v jedné osobě, kolega Tomáš Kubák. Vidíte, i on musí být multifunkční.  A třetím členem týmu zpočátku – a ještě u dvou následujících dokumentů – byla šikovná mladá novinářka z Kyjova Veronika Hollerová. Od začátků s námi také – blíže či vzdáleněji – o tématu přemýšlel Zdeněk Polášek, který se účastnil částečně natáčení třetího z dokumentů, Českých kořenů ve Švýcarsku, a od nedávného pátého natáčení v Belgii a Lucembursku s námi spolupracuje již trvale. Zejména při vytipovávání sponzorů a také jako zvukař a technická pomoc. Nedávno jsme do týmu přizvali ještě i Lucii Tomanovou, která se stará o nově založený Facebook, který jsme dříve nestíhali a neřešili. Teď už ho ale máme a Lucie, nejmladší člen našeho týmu, si s ním dobře rozumí a k Českým kořenům tak přivádí nové zájemce o toto téma. Útočíme tak na upoutání pozornosti zejména mladší generace, a to je skvělé.

 

Podle čeho si vybíráte osobnosti? Co vás zajímá především?

Vždy v dané zemi zvažuji, koho tam znám z krajanů nejlépe, s kým mám nejbližší kontakt. Postupně pak vybírám další zajímavé lidi, které si vytipuji buď z dřívějších osobních kontaktů. Mám jich za roky zájmu o toto téma naštěstí dost, anebo si nechám někoho zajímavého doporučit právě tím, komu důvěřuji, u koho mám pro danou zemi „odrazový můstek“. Studuji dostupné životopisy, rozhovory v krajanských časopisech či na webu, probírám laureáty ocenění Gratias Agit, což je cena, kterou naše ministerstvo zahraničí každoročně uděluje výjimečným krajanům, kteří nezištně pracují pro dobrou pověst České republiky ve světě. Ale nejdůležitější ze všeho je pro dobrý dokument vždy silný osobní příběh a samozřejmě i zajímavá profese. A pak to, co danou osobnost spojuje s Českou republikou. Rádi v našich dokumentech představujeme osobnosti různorodého povolání, vědce, literáty, ale přinášíme svědectví také o lidech z běžné sféry života se zajímavým osudem. Hledáme co nejpestřejší příběhy tak, aby se vyprávění jednotlivých osobností doplňovalo a postihlo tak co nejvíce aspektů emigrace. A to nejen samotných způsobů odchodu a začátků v nové zemi, ale i osobních prožitků a myšlenek na téma – udělali jsme dobře? Zajímá nás dnešní pohled těch, kdo emigrovali z nezbytí nebo z přesvědčení, že v nesvobodné zemi nemohou žít, ale i těch, které do emigrace přivedly jiné okolnosti. Ptáme se všech, jak na svoje tehdejší rozhodnutí pohlížejí dnes. Co jim přineslo a co vzalo. To je vlastně jedna ze stěžejních otázek, které našim osobnostem klademe. A divíme se pokaždé, kolik různých odpovědí na ni existuje.

 

Soňa Červená o emigraci napsala knihu s výmluvným názvem Stýskání zakázáno. Co bylo předpokladem toho, že se krajané úspěšně adaptovali a posléze prosadili i v nové vlasti? Lze to zobecnit?

Myslím, že nejdůležitější musela být sebedůvěra a odvaha. Nejprve učinit to rozhodnutí, že někde v neznámu začnu znova. A nejen já, ale třeba i další, s kým jsem spojil(a) svůj osud, partneři, děti, v některých případech i rodiče. Mládí má většinou odvahy na rozdávání. Bohužel ale často docházelo k emigraci i u lidí středního věku i starších, prostě proto, že nebylo jiné možnosti – a opustit vše, co jsem vybudoval třeba kolem čtyřicítky nebo dokonce v padesáti, a začít od nuly s celou rodinou – to už chce opravdu hodně sebedůvěry i odvahy.
To jsme ale teprve na začátku, u odvahy odejít. Vy se ale ptáte na úspěšné adaptování a prosazení takových lidí v nové zemi, což trvá léta. A tam musí být ta víra v sebe, ve svoje schopnosti, a také pevná vůle. Učit se novým věcem, nové řeči, vyrovnat se se zmíněným steskem. Zapřít v sobě slabosti a vytrvale se dívat dopředu, ne dozadu. Být zvědavý. Snažit se pochopit novou zemi, její kulturu, zvyklosti. Nekritizovat, naopak si pro sebe vzít to, co se mi líbí a nabídnout to, co znám já a čím mohu nové zemi prospět. A určitě našim krajanům pomáhalo také dobré vzdělání a pověstná česká šikovnost a vynalézavost. Většinou logicky k emigraci měli odvahu právě ti, co už něco uměli, kteří si už dříve doma důvěřovali, zkrátka silné osobnosti. Tím víc nám tu chyběli.

 

Jsou krajané ochotni otevřeně mluvit i o tom, čím za svobodu zaplatili?

Otázku na cenu svobody klademe vždy až ke konci natáčení. Až když už se lépe známe, po všech předchozích otázkách. Myslím, že na začátku by to nešlo. Někdo se rozhovoří víc, někdo méně. Je to individuální, protože každá z osobností, s nimiž jsme natáčeli, má za sebou něco jiného, i když se některé příběhy podobají. Ale tak jak jsou lidé různí, dostáváme odpovědi opravdu pestré. Nejniternější bývají zpovědi v případech, kdy po emigraci doma zůstal někdo z rodičů, komu už pak třeba nebylo možné ani přijet na pohřeb. Anebo zde zůstalo dítě z rozvedeného manželství. To byly ztráty nejcitelnější. Ale všichni jmenují i velké zisky – svoboda byla zpočátku tím absolutním, a později se k ní přidalo i poznání nové kultury, jazyků, větší nadhled nad světem – a samozřejmě pracovní úspěchy, kterých by tehdy doma nebylo možné dosáhnout. Po roce 1989 mnoho lidí mluví o tom, že má nyní dva domovy. Když přijíždějí na návštěvu do České republiky, říkají, že jedou domů, a když se pak vracejí zpět do země, kde žijí, tvrdí to samé. V mnoha případech uvnitř pociťují určitou rozpolcenost, někdo víc a někdo méně, o tom však mluví málokdo. Několikrát už v našich dokumentech zaznělo: Kde vlastně chci být pohřben? V kterém z obou domovů? Pro nás, kdo jsme pevně zakořenění tady doma, je těžké si to představit. Přesto doufám, že nám to rozpolcení jednou někdo i v našem filmu trochu víc rozebere.

 

Jak krajané propojili své dvě vlasti? Jaký vztah k zemi svých rodičů mají jejich potomci?

To jsou otázky na dlouhou odbornou studii. Krátce se dá říct, že ti, které si pro naše dokumenty vybíráme, jsou s Českou republikou ve stálém kontaktu. Podle možností sem s velkou radostí jezdí, na kratší i delší dobu, někteří tu znovu mají i nějaké zázemí. A nejraději jsou, když se jim podaří přijet i s potomky, které obvykle celoživotně směřovali k tomu, aby se naučili česky. Ne vždy se to podařilo, ale většinou i druhá a už i třetí generace má k České republice velmi kladný vztah. Jejich děti i vnuci tu často hledají nejen možnost zajímavé dovolené. Někteří tu podnikají, dočasně studují či pracují. Někteří si tu dokonce i našli partnera. A využívají tak češtinu, o které si možná jako děti mysleli, že je nesmysl se tomu divnému jazyku učit, když kromě jejích blízkých a známých jí nikdo jiný nemluví. Samozřejmě lze ale najít i případy odlišné.

 

Musíte si pospíšit, protože generace krajanů stárnou?

To je fakt, na který není třeba se ptát. Přirozeně by bylo dobré zachytit co nejvíce zajímavých příběhů pro budoucnost, a nemusí to být nutně jen na kameru. Alespoň písemně nebo zvukovým záznamem.  Ale kamera – a vůbec filmové zpracování, které v našem cyklu České kořeny volíme, je, myslím, pro širokou veřejnost nejzajímavější a nejpůsobivější. Samozřejmě bychom rádi natočili takových dokumentů co nejvíce, a postihli tak ještě řadu dalších zemí, a v nich řadu úžasných osobností. Bohužel čas běží rychle. A limitované jsou i naše lidské síly a především finance na každý z našich dokumentů.  Stíháme průměrně jeden celovečerní film za dva roky. Mně osobně se často stane, že nelze-li přizvat někoho do filmu, snažím se alespoň s danou osobností zpracovat rozhovor pro tisk, či upozornit na ni jiná média (rozhlas). Právě teď se nám navíc podařilo navázat spolupráci s televizním pořadem Babylon, který se zabývá podobnou tematikou, a tak máme radost, že některé příběhy krajanů budeme moci natočit i v jiném formátu pro tento pořad České televize ještě mimo České kořeny. 

 

Jak přijímají váš cyklus Češi v zahraničí?

Úplně na začátku, kdy jsme se ještě neměli čím prokázat, než naší jinou prací, byli někteří z oslovených k filmování trochu nedůvěřiví. Není se co divit. Představte si, že bychom přišli k vám domů s kamerou a ptali se na nejrůznější, i dosti osobní otázky. A to třeba na dva celé dny! Roli tu hrála i obava, k jakému účelu budou filmy využity, jaké bude zpracování. Ale v okamžiku, kdy jsme měli za sebou první dva, natočené ve Švédsku a ve Švýcarsku, jakoby se toto zlomilo. Mnozí jsou rádi, že na ně doma v Česku myslíme, že o nich víme. Jejich život vlastně dostává další dimenzi, když může být prostřednictvím filmu využit jako příklad, když se vlastně mohou stát vzorem pro další generaci. A podobně filmy přijímají i krajané, kteří jej vidí jako diváci. Oceňují, že dokumenty vznikají. Samozřejmě se občas ptají, proč se do některého z nich nedostal ten či onen, že by tam také patřil… My ale logicky nemůžeme postihnout v 70-80 minutovém filmu všechny – byť velmi zajímavé osobnosti. Jsou jich desítky, stovky.

 

Jaký nejpozitivnější apel v sobě cyklus nese – zvláště pro nejmladší generaci diváků?  

Myslím, že mladší diváci, kteří už dobu před rokem 1989 nezažili, bývají často překvapeni, až zaskočeni tím, co se z Českých kořenů dozvídají. Již několikrát se mi stalo, že po promítání přišli a děkovali za úžasný zážitek, a to je něco, z čeho se s kolegy nejvíc radujeme. Domnívám se, že je zasahuje otevřenost, s jakou krajané mluví o smyslu svobody, o její ceně, o vztahu k rodné zemi, o pro našince těžko představitelných nesnázích, které tito lidé museli překonat, a současně když vidí obrovskou vitalitu a optimismus těch sedmdesátníků i osmdesátníků. V jejich projevu je cítit radost ze života a při všem tom moudru jsou i vtipní i zábavní. A to jsou témata, o kterých možná tito mladí doma neslýchají, nebo je možná před nimi nikdo nevyslovil tak přímým způsobem.
Dnes jsme zvyklí cestovat bez omezení, mladší generace si má možnost vyzkoušet si žít pár měsíců nebo i let „venku“, na vlastní kůži poznat, jaké to je, spolehnout se jen sám na sebe v cizím prostředí, někdy i kultuře. A často si až v zahraničí uvědomí, co to znamená, být narozen v České republice. A to je druhá rovina našich filmů. Možnost porovnat vlastní zkušenost s tím, čím si prošli ti, kteří nemohli každou chvíli psát, telefonovat, dokonce skypovat svým blízkým domů, radit se s nimi. Ti, kdo se nemohli vrátit. 
Starší diváci zase oceňují, že prostřednictvím našich dokumentů nahlédnou na svoji generaci z druhé strany, před železnou oponou. Vítají možnost seznámit se s těmi, které komunistický režim nazýval odpadlíky, i s tím, co tito „odpadlíci“ dokázali. Rádi si připomenou ty, které třeba i znali, a kteří se ztratili z jejich životů. A mnozí se pak dokážou podívat na nás tady doma jejich očima.

 

Jakou fázi vzniku filmového dokumentu máte nejraději?

Teď jste mne zaskočila, opravdu nevím. Pracuji na všech fázích ráda. Samozřejmě asi nejpestřejší a nejakčnější je samotné natáčení, kdy se člověk snaží profesionálně pochytat a vstřebat to moudro a všechny zajímavé informace, kterých při natáčení dostáváme denně obrovskou porci. Někdy je to hodně vyčerpávající - fyzicky i psychicky -, ale je to krásné. Také po natáčení moc ráda vybírám vhodnou a zajímavou hudbu, která bude film podkreslovat. Správě vybraná hudba dokáže skvěle umocnit emoce. Vždy se snažíme, aby v našich filmech byla aspoň částečně hudba v podání (nebo od) některé osobnosti, s níž jsme natáčeli, protože mezi nimi máme již několik vynikajících hudebníků. Houslistu Jaroslava Šonského ze Švédska, skladatele a bývalého člena skupiny Sputnici Toma Vašíčka z Vídně, pianistu Roberta Kolínského ze Švýcarska a další pianistku Evu Solar- Kindermann z kanadské Victorie. V posledním, právě dokončovaném filmu také Jána Valacha, skladatele, dirigenta a varhaníka z belgických Antwerp. 

 

Kde obvykle filmy promítáte? A bylo těžké prosadit je i do ČT?

Vymysleli jsme už na začátku systém tří premiér. První je vždy v Praze, většinou pod záštitou velvyslanectví země, kde se natáčelo, a za velkého zájmu veřejnosti i řady těch, kdo se nějak zabývají tématem Češi ve světě.  Druhá bývá v Kyjově, odkud je část našeho týmu. Mají tam také velmi pěkné a moderní kino a představitelé města Kyjov jsou nám nakloněni. Na obou domácích premiérách se snažíme mít vždy i nějakého hosta z osobností, které se objeví  ve filmu. Třetí premiéra je v zemi, kde se natáčelo, mezi krajany. (A to je vždy jakási „jáma lvová“ – ale zatím jsme vždy vyvázli…) Tam prosím o pomoc s organizací buď České centrum, naše zastupitelství nebo některý z krajanských spolků. Dále jsou filmy k dispozici právě zmíněným krajanským spolkům i jiným Českým centrům, pokud mají zájem. Doma je promítáme na různých akcích - konferencích, setkáních, festivalech, pořádaných našimi velvyslanectvími, obchodními komorami, spolky apod. Každý z dokumentů nabízíme i České televizi a k našemu překvapení a radosti pokaždé s úspěchem, ač za nás nikdo nelobuje. Takže suma sumárum, všechny díly Českých kořenů již běžely v ČT, vždy na 2. programu opakovaně v několika reprízách asi 16x. Nyní právě čekáme na odvysílání zatím posledního dokončeného filmu ve dvou dílech, Českých kořenů ve Vancouveru. Měly by být zařazeny koncem srpna, sledujte program ČT.  

 

Z čeho filmy financujete?

První - pilotní České kořeny ve Švédsku - jsme udělali vlastně zadarmo, tak trochu na zkoušku. Netušili jsme tehdy, zda budeme pokračovat. A ještě jsme – díky počáteční neznalosti – z jediného nevysokého honoráře od České televize dopláceli za licence a autorská práva k hudbě. Usoudili jsme, že takhle by to dál nešlo, takže od té doby se vždy snažíme najít sponzory jak v České republice, tak v zemi, kde natáčíme – mezi krajany. Z principu ale nikdy neslovujeme ty, s nimiž natáčíme. V naprosté většině jde o sponzory soukromé. Bohužel české firmy a instituce, a to ani různé státní fondy, na toto téma moc neslyší, a to nás mrzí. Nadací, které by podobný projekt podpořily, jsme zatím také moc nenašli, ač stále zkoušíme. Proto jsou všechny naše dokumenty zatím podfinancované, což se ale, myslím, neprojevuje na kvalitě. Naštěstí s přibývajícími díly si projekt získává respekt a uznání, a tak máme již několik – řekněme stálých – sponzorů, k nimž v dané zemi přidáváme nové. „Našim věrným“ nesmírně děkujeme za jejich velkorysost a máme v plánu se jim odvděčit například formou krásného koncertu pro sponzory. V některých případech finančně pomohly i krajanské spolky. Filmy by ale nemohly vzniknout bez obrovské praktické pomoci – například s ubytováním či dopravou - samotných osobností, s nimiž natáčíme. Protože České kořeny jsou neziskovka, spoustu práce, jako je příprava natáčení, propagace filmů a starost o jejich využití, akce pořádané s našimi hosty, besedy, setkání, koncerty aj., děláme bez nároku na odměnu, prostě proto, že je to potřeba a že nás i zúčastněné to těší.

 

Jaký filmový materiál máte právě ve střižně a kdo se tentokrát ocitl před kamerou?

Jde asi o 13 hodin záznamů, které jsme dovezli z květnového natáčení v Belgii a Lucembursku. Kolega Tomáš právě vybírá to, co se opravdu využije, a co se následně bude stříhat, tak aby z toho zbylo těch nejhodnotnějších cca 70 minut (!).

A s kým jsme natáčeli? Před kamerou se ocitli: v Lucembursku: Téměř devadesátiletý František Šedý, zakladatel a dlouholetý předseda tamního krajanského spolku ATSL, držitel Gratias Agit a dalších ocenění. Ota Nalezinek, jeho vrstevník, vynikající malíř a univerzální výtvarník, držitel řady – především lucemburských státních ocenění. Michal Wittmann, dřívější honorární konzul a také dlouholetý předseda krajanské ATSL, rovněž oceněn Grtias Agit. Mladší generaci zastoupí Iva Mrázková, skvělá výtvarnice a současná honorární konzulka. Film zpestří dětský folklorní soubor Melimelo, který vede Eva Klosová, a nové české aktivity shrne Marta Vacca Veselá, současná předsedkyně ATSL.

V Belgii, kde natáčení pokračovalo, jsme s kamerou zachytili tyto osobnosti:  Olga Schmalzriedová, dlouholetá předsedkyně spolku Beseda Brusel s manželem Georgem. I ona za Besedu převzala již v roce 2004) ocenění Gratias Agit. Michal Svoboda, biochemik, jehož výzkumy pomohly tisícům dětí z Bolívie, kam byl vysílán bruselskou univerzitou, diagnostikovat včas zákeřnou chorobu. Ján Valach, hudební skladatel, dirigent a vynikající varhaník, rovněž nositel mnoha českých i slovenských ocenění.

Milým zážitkem bylo také natáčení v České škole bez hranic v Bruselu – a to jak při výuce dětí, tak i dospělých. O činnosti této i jí podobných českých škol v systému ČŠBH nás informovala paní Dagmar Straková. 

 

Jaký je váš další cíl? Kam máte namířeno?  

Toto je otázka, na kterou nerada odpovídám. Konkretizuji to vždy až těsně před dalším natáčením, protože už vícekrát se nám stalo, že probíhaly přípravy a sondovala jsem půdu v některé zemi, ale natáčet se pak jelo úplně jinam. Vždy je riziko, že ve stádiu příprav narazím na nějaký nepřekonatelný balvan, který v tu chvíli nejde odvalit, a tak se záměr musí změnit a začít někde jinde. Tak to bylo například s Kanadou, kterou jsem začala připravovat už v roce 2011, ale plán ztroskotal na nezájmu sponzorů a nemožnosti získat finanční prostředky jinde, takže místo Českých kořenů (v Torontu) se nám podařilo natočit České kořeny ve Vídni, kde se cesta našla. Ale nevzdali jsme to. A protože štěstí přeje připraveným, v roce 2015 vznikly díky dvěma vancouverským a několika dalším českým sponzorům, kteří pochopili smysl našeho snažení, České kořeny ve Vancouveru.

 

Která osobnost vás nejvíc zasáhla?

Mám mezi našimi filmovanými osobnostmi, troufám si říci, již několik velmi dobrých přátel. Díky natáčení i dalším aktivitám kolem filmů jsme se poznali ještě blíže.  Velice ráda udržuji podle možností kontakty se všemi osobnostmi z našich dokumentů. Všichni jsou mi úžasnými životními vzory, každý třeba v něčem trochu jiném, ale obecně hlavně v odhodlání stále něco užitečného, dobrého či krásného vytvářet. A také svou silnou vůlí při překonávání překážek a životnímu postoji a optimismu.

 

Jste po setkání s těmito lidmi citlivější, pokud jde o demokracii a svobodu?

Určitě. Od doby, kdy jsme začali České kořeny natáčet, sleduji mnohem více naši i světovou scénu než dříve, mnohem více o ní diskutuji jak doma, tak i s krajany v zahraničí. A nejen o politice a demokracii, přemýšlím více i v dalších směrech, o otázkách spravedlnosti, etiky, o budoucnosti našeho národa v Evropě. Možná jsem také v posledních letech velkorysejší k lidským slabostem a chybám. Ale to asi přichází i s věkem.

 

Otevírá vám cestu ke krajanům i vaše poetické jméno – Fialková?  

To nevím, to asi nehraje roli. Spíše tu cestu k jejich srdcím pomáhá otevírat upřímnost, skutečný zájem o ně a to, že jim při komunikaci dávám najevo, že opravdu chceme, aby se o nich a o jejich práci, o jejich osudech, u nás doma více vědělo.

 

Pozn: Projekt České kořeny se v roce 2016 osamostatnil a dal jméno i spolku, který sdružuje nejen členy autorského týmu, ale i zájemce o tuto tematiku a další aktivity s ní spojené. Mnoho přátel má i mezi krajany v zahraničí, kteří se během svých pobytů v Česku rádi zúčastňují spolkem pořádaných akcí. Více na www.ceskekoreny.cz a také na Fb https://www.facebook.com/Ceskekoreny/

 

Vizitka

Ing. Martina Fialková, narozena v Praze, vystudovala gymnázium a dálkově VŠE (dokončeno 1989). V letech 2002-2016 spolupracovala s redakcí magazínu pro krajany Český dialog jako redaktorka a věnovala se nejen psaní, ale i marketingu časopisu. Stala se místopředsedkyní obč. sdružení Mezinárodní český klub, kde komunikovala se zahraničními Čechy. Pro MČK připravovala besedy a tematická setkání s krajany a jiné kulturní a společenské akce. V roce 2016 založila a vede samostatný spolek České kořeny, který v těchto aktivitách pokračuje a tvoří platformu pro cyklus dokumentárních filmů stejného jména. V rámci spolku pořádá také cyklus koncertů Hudba bez hranic. Od r. 2006 dosud je též šéfredaktorkou měsíčníku Listy Prahy 1. Jako nezávislá žurnalistka rovněž publikuje v Xantypě, Harmonii, v časopisu Naše rodina a jinde. Spolupracuje s Českým rozhlasem, působí i jako moderátorka. V týmu Českých kořenů se kromě samotných rozhovorů s osobnostmi věnuje přípravě, produkci a realizaci. 

I v roce 2017 byly Hořice na Šumavě dějištěm jedinečného pašijového divadla, jednoho z nejstarších v Evropě. V místním amfiteátru se uskutečnila dvě představení, a sice ve dnech 1. a 8. července. To první bylo večerní, druhé pak odpolední. Nutno připojit, že jim předcházelo 3. června představení na nádvoří prelatury v nedalekém Českém Krumlově.
Inscenace Hořických pašijových her měla premiéru v roce 1993. Vznikla na základě nově vytvořené textové předlohy, kterou napsal Jindřich Pecka. Hudbu k ní složil Jaroslav Krček, který také pro inscenaci realizoval nahrávku se souborem Musica Bohemica a pěvcem Lubomírem Vraspírem. Režie se ujal herec a režisér Antonín Bašta z Českých Budějovic. Kostýmy vytvořila Alena Strašrybková, scénu Antonín Dvořák. Pro inscenaci byl vytvořen amfiteátr, jehož architektem byl Lubomír Pánek.
Jen v prvních čtyřech ročnících se uskutečnilo celkem 36 představení, která navštívilo takřka 10 tisíc diváků z Čech, Slovenska, Rakouska, Německa, Francie i odjinud. Baštova inscenace se hraje dodnes, byť se na místo zesnulého režiséra museli postavit další, v posledních ročnících Jiří Pokorný, t.č. z Českého Krumlova, který je v programu skromně uveden jako režijní dohled. Píši skromně, neboť ten dohled obnáší dramaturgicko-režijní úpravy a práci s takřka sedmdesátičlenným kolektivem, složeným převážně z amatérských herců.
Viděl jsem ono večerní představení. Hra líčí poslední dny pozemského života Ježíše Krista, začíná jeho příchodem do Jeruzaléma, obsahuje scény poslední večeře, rozjímání v zahradě Getsemanské, zajetí, soudu velké rady, soudu krále Heroda a Piláta Pontského, odsouzení, křížové cesty, ukřižování a končí vzkříšením a nanebevstoupením. Inscenace je založena na střídání vypravěčského partu, hraných sekvencí a zpěvu chóru. To je prostředek, který rytmizuje představení a podporuje potřebný tempo-rytmus. Výtečně zvládnutý vypravěčský part, herecké výkony v hlavních rolích a ukázněná a soustředěná práce početného chóru daly vzniknout sevřenému působivému představení. Zásluhu na tom má i promyšlená scénografie, zejména z hlediska vytvoření simultánních prostor potřebných pro jednotlivé výjevy a koridorů umožňujících rychlé nástupy herců a především chóru. Působivost představení umocňují výrazné a nápadité kostýmy a v neposlední řadě hudební a pěvecká složka inscenace. Pozitivem provedení inscenace je mj. skutečnost, že se obešlo (až na výjimku jednoho dětského partu na začátku hry) bez technických vymožeností, jakými jsou např. mikroporty, aniž bychom byli v hledišti vlivem neslyšitelnosti o něco ochuzeni.

À propos, kryté hlediště pro 500 diváků bylo zaplněno odhadem maximálně ze dvou třetin. To mi, u vědomí, že se jedná o náročnou práci tak velkého počtu dobrovolníků, o nezúročenou investici, přišlo líto. Že by vázl marketing? Nevím, dovedu si však představit, že by taková jedinečná kulturní událost, jakou Hořické pašijové hry jsou, mohla mít několikanásobně větší odezvu. Ostatně, navzdory tomu, že z důvodu své profese sleduji různé kulturní portály, dozvěděl jsem se o termínech letošních her náhodně díky osobnímu pozvání mého známého. Kdeže loňské sněhy jsou…
Nevypůjčil jsem si verš ‒ povzdech Françoise Villona proto, abych konstatoval nenávratnost byvšího, ale jako obdiv k tomu, co se v Hořicích podařilo vytvořit a na co by bylo dobré navázat ve jménu duchovnosti i prosperity místa. V pojednání o historii pašijových her, uveřejněné na webových stránkách jejich současného pořadatele – Společnosti pro zachování Hořických pašijových her, z.s. ‒ se lze dozvědět o skromných počátcích, bombastickém rozšíření a věhlasu her, ale také o jejich pádech a znovuvzkříšeních.

Starodávná lidová mystéria nebyla na Šumavě spojena pouze s Hořicemi. Hrála se v řadě jiných míst v blízkém i vzdálenějším okolí. Do novější doby však přetrvala pouze v Hořicích. Lidové duchovní hry zde měly hluboké kořeny a obohacovaly život zdejších rolníků, řemeslníků, obchodníků a dalších obyvatel. Stalo se to po napoleonských válkách, v roce 1816, kdy hořický tkadlec Paul Gröllhesel za pomoci faráře sepsal nový text pašijového příběhu a spolu s patnácti dalšími hořickými měšťany jej nacvičil a sehrál. Hra se nazývala Utrpení a smrt našeho Pána Ježíše Krista - truchlohra o pěti jednáních s předehrou. Herci ji předváděli před velikonočními svátky; s jistými přestávkami a také s řadou úprav až do roku 1887.
V té době přišel do Hořic nadšený národopisec, profesor krumlovského německého gymnasia Josef Johann Ammann. Podařilo se mu získat původní Gröllheslův text a rozhodl se, že jej doplní a upraví tak, aby bylo možno sehrát nové velkolepé pašijové divadlo. Ammann, který pocházel z Tyrol, znal tehdejší pašijová představení v Oberammergau a Brixleggu a chtěl pozdvihnout hořické pašijové hry na jejich úroveň. Pro tento úmysl se podařilo získat jak hořické občany, tak německý ochranný spolek Deutscher Böhmerwaldbund (založen v r. 1884), za jehož přispění byla postavena v letech 1892-1893 nová divadelní budova a 25. června 1893 uvedena premiéra velkého pašijového představení.

Hořické pašijové hry se od té doby staly pojmem. V prvních letech se konaly každoročně (1893, 1894, 1895, 1896). Představení navštívilo v prvních dvou letech 80 tisíc návštěvníků. Hlediště divadla bylo po prvním ročníku dostavěno na nevídanou celkovou kapacitu 2 000 míst. V roce 1897 zde američtí filmaři natočili první celovečerní film. Do první světové války se hry ještě konaly v letech 1898, 1903, 1908 a 1912. Dalších představení se Hořice dočkaly až v roce 1923 a potom v letech 1927, 1930, 1933 a 1936. Všechna představení byla hrána německy. V roce 1923 byl text přeložen do češtiny a celkem šestkrát knižně vydán.
V době druhé světové války byly pašijové hry v Hořicích nacisty zrušeny a budova divadla změněna na sklad vojenského materiálu. Zdálo se, že tradice hořických pašijových her skončila. Po porážce nacistů Hořice patřily k těm místům v obnoveném Československu, odkud byli vystěhováni němečtí obyvatelé. Do obce přicházeli noví osídlenci, kteří se pod vedením Jaroslava Tomáše Vetešníka a kájovského faráře P. Jana Václava Straky rozhodli navázat na předválečnou tradici a pašijová představení obnovit. Jako základ představení sloužil nový český překlad starého pašijového textu, který pořídil Msgre. Antonín Melka. Hořičtí obyvatelé provedli nezbytné opravy budovy pašijového divadla, vybavení jeviště i kostýmů. Nácvik her začal již v roce 1946. Česká pašijová představení se konala v letech 1947 (tehdy ještě ve zkrácené podobě) a 1948 a setkala se s velkým zájmem. Jednalo se celkem o dvacet plakátovaných termínů a hlediště divadla bylo podle pamětníků vždy plné.
Po roce 1948 se vládnoucí komunistická strana snažila o rychlou likvidaci zbytků hořické pašijové tradice. Divadelní budova sloužila nejdříve jako ovčín a sklad slámy. Potom byla dřevěná stavba rozebrána a v roce 1966 byly zděné části budovy spolu s blízkým poutním kostelíkem zničeny trhavinou. Ke změně došlo až po listopadu 1989. Díky neúnavné iniciativě prvního svobodně zvoleného starosty obce ing. Miroslava Čuňáta a řady dalších nadšených lidí.“

 

PhDr. Milan Strotzer

s použitím textu Společnosti pro zachování Hořických pašijových her, z.s.

Jak vznikl nápad vydávat kulturní diář? Případně co vám bylo inspirací, vzorem?

Nápad vydávat Kulturní diář vznikl v souvislosti s provozem internetového kulturně-zpravodajského webu kulturissimo.cz, který fungoval v letech 2011 − 2016. Přišlo nám jako dobrý nápad, aby vedle virtuálního „kulturního rádce“ existoval i nějaký hmatatelný průvodce, který bude praktický a navíc stylový. Konkrétní vzor jsme vlastně neměli, spíše nás zajímalo, jestli může takový koncept vůbec fungovat. S nápadem jsem oslovila české papírnictví papelote a udělalo mi velkou radost, že se rozhodli s námi do společného  projektu Kulturního diáře jít, i když jsem s tímto nápadem přišla vlastně „z ulice“.

 

Můžete celý projekt představit produkčně? Kdo ho vydává? Jak dlouho trvá příprava nového vydání?

Od vydání pro rok 2017 je Kulturní diář již plně pod křídly českého papírnictví papelote, do té doby to byl společný projekt papelote a kulturního portálu kulturissimo.cz. Pro rok 2018 se začíná chystat již šesté vydání.
Příprava každého vydání začíná již v červenci, kdy vzniká ve studiu papelote jeho koncept a design. V září je pak připravena redakční část, kde shromažďujeme termíny kulturních akcí zařazených do diáře a také inzerci. Tisk a knihařské zpracování probíhá na přelomu září a října, neprodleně poté jde Kulturní diář do prodeje v e-shopu a kamenném obchodě papelote i na dalších distribučních místech.

 

Jak byste kulturní diář přiblížila:

a) zájemcům o inzerci v něm, tedy kulturním subjektům?

Kulturní diář se stal již tradičním průvodcem všech milovníků kultury celým rokem. Pokud tedy mají pořadatelé zájem, aby se informace o jimi pořádaných akcích dostala k těm správným lidem, je zařazení jejich termínů, případně dobře viditelné placené inzerce, určitě tou správnou volbou. Velkou výhodou je možnost zařadit placenou inzerci do vybraného týdne v roce tak, aby na dotyčnou událost upozornila s vhodným předstihem. Uvedení kulturních akcí v kalendáriu diáře je poskytováno zcela zdarma.

b) potenciálním zákazníkům?

Kulturní diář je stylovým navigátorem celým rokem po vodách českého kulturního dění. Do jeho příprav se tradičně zapojují desítky kulturních institucí a uživatelům tak poskytuje slušný přehled o kulturních událostech během celého roku. Zároveň ale dává dostatek prostoru pro vlastní poznámky a jeho součástí je i Kulturní tahák, který obsahuje upoutávky na redakcí pečlivě vybrané kulturní počiny během celého roku. Kulturní diář také obsahuje sadu praktických samolepek, které pomohou uživatelům nejen s plánováním kultury…

 

Letos jste vydali již pátou edici. Jak se vyvíjela podoba diáře, jeho grafická stránka a vnitřní členění? Jaké jsou jeho další „přidané hodnoty“ kromě tipů na kulturní akce? Originálních diářů je na trhu celá řada…

Grafická podoba Kulturního diáře vzniká po celou dobu ve studiu papelote a každý rok se mění především obálka a celková podoba a barevnost diáře. Postupně se snažíme diář proměňovat a reagovat tak na podněty od uživatelů. Došlo tedy např. k přidání tzv. Kulturního taháku, který obsahuje tipy na kulturu na celý rok pečlivě vybrané redakcí diáře, nebo na sadu praktických samolepek. Postupem let se také tipy na jednotlivé akce přesunuly z kalendária na samostatnou vkládku/skládačku, a uživatelé tak získali v samotném diáři více místa na vlastní poznámky…

 

Kdo může v diáři inzerovat a jaké jsou podmínky? Mají šanci např. i pořadatelé menších festivalů apod.?

Snažíme se, aby byly podmínky pro placenou inzerci nastaveny tak, aby zůstaly přístupné i pro menší kulturní pořadatele. Ceny inzerce tak začínají již na 5000 Kč za oboustranný jednobarevný inzerát. Vložení akcí do kulturního přehledu je pro všechny zapojené instituce k dispozici zdarma, abychom nikoho nediskriminovali.

 

Do letošního vydání jste zařadili více než 200 tipů na kulturní akce po celé republice a spolupracovali jste s více než 50 kulturními pořadateli a institucemi. Vedle Prahy tu vidím akce pořádané v Brně, Ostravě, Litomyšli, Ústí nad Labem, ale třeba také v Kadani nebo Blatné. Najdou se tu tedy i kulturní akce, které nemají všeobecnou mediální podporu?

Nejvíce jsou v Kulturním diáři zastoupeny akce, které se konají v Praze. Je to region s nejvyšší hustotou obyvatel i kulturních institucí, tak se toho zde logicky děje nejvíce. Ale vzhledem k tomu, že vložení akcí do přehledu je zdarma, najde se mezi tipy i spousta menších akcí v regionech nebo těch, které nemají prostředky na nějakou širší placenou podporu. Nechybí tu tedy v chronologickém seznamu upozornění na výstavy, divadelní premiéry, přednášky, filmové festivaly, plesy, masopusty, koncerty, workshopy, slavnosti apod. konané po celé republice.

 

V diáři pro rok 2016 bylo kulturních akcí ještě o něco více. Čím si vysvětlujete lehký pokles zájmu?

O „poklesu zájmu“ v tomto případě úplně nelze hovořit. Při sestavování Kulturního diáře hraje obrovskou roli uzávěrka, která je z pochopitelných důvodů již v září předchozího roku, aby se diář stihl vytisknout a dostal se včas do distribuce. Stačí tedy, aby v době uzávěrky nemělo jasno o termínech premiér jedno či dvě divadla, potom jejich akce nelze zařadit, a v přehledu se jich automaticky ocitá o to méně. Totéž platí i v případě galerií a jejich vernisáží apod. Každoročně dochází k tomu, že by se některé instituce rády se svými akcemi do diáře dostaly, ale termínově se to bohužel nestihne…

 

Připravujete už kulturní diář na rok 2018? Kam se můžou obrátit případní zájemci o inzerci či bezplatné zařazení akce do nového diáře? Kdy bude letošní uzávěrka?

Ano, nové vydání Kulturního diáře již začínáme připravovat, zájemci o zařazení do diáře se mohou obracet přímo na mne na e-mailové adrese kulturnidiar@papelote.cz. Uzávěrka bude opět v polovině září a tak doporučuji, aby mě zájemci kontaktovali co nejdříve. Veškeré aktuální informace kolem projektu jim poskytnu obratem.

 

Jaký je náklad a cena diáře?

Náklad Kulturního diáře pro rok 2018 plánujeme 800 až 1000 ks, cena bude opět 350 Kč.

 

Jak propagovat kulturní akce v diáři jsme už představili. A jakými cestami propagujete samotný diář Vy?

Kulturní diář má své vlastní webové stránky na adrese www.kulturnidiar.cz a také svůj profil na Facebooku (www.facebook.com/kulturnidiar/), kde najdete průběžně aktuální informace. V době prodeje nového vydání se také u našich mediálních partnerů (on-line i off-line) objevuje inzerce, články o Kulturním diáři nebo soutěže o diáře.

Do příprav akce se zapojila také Marie Viniegra, rodačka z Opočna, která bydlela v Dobrušce a od roku 1972 žije ve Francii. Rozhovor přináší „nezávislý“ pohled na malíře, jehož obrazy se dnes v aukcích uměleckých děl prodávají za desítky miliónů korun.

 

Narodila jste se v Opočně, žila v Dobrušce, teď bydlíte nedaleko Paříže. Můžete prozradit, jak se to stalo?

Do Francie jsem se dostala sňatkem v roce 1972.

 

A vaše zaměstnání?

Nejdříve jsem pracovala ve spolku rodáků z Československa, potom dlouhá léta na konzulátu, kde jsem vyřizovala důchody pro lidi, kteří pracovali mezi válkami ve Francii. Jednalo se o poměrně velkou českou a slovenskou komunitu - Slováci byli především v zemědělství, Češi spíš v průmyslu, mezi nimi také hodně kožešníků a krejčích. Pracovali v opravdu renomovaných firmách. Jeden z těch, jimž jsem vyřizovala důchod, byl dokonce střihačem v salonu Chanel.

 

Váš současný pobyt v Česku souvisí s Česko-francouzskými dny v rodném kraji malíře Františka Kupky na počest 60. výročí jeho úmrtí. Kdy jste vy sama „objevila“ tohoto umělce?

Já jsem Františka Kupku „objevila a neobjevila“ za svého dětství. Od šesté třídy jsem chodila v Dobrušce na ZDŠ Františka Kupky v ulici Františka Kupky. Pro mě tehdy nebyl Kupka osobou neznámou, ale byl osobou nedosažitelnou. Jako dítě jsem ho považovala za člověka, který žil před mnoha lety, i když zemřel pouhé tři roky předtím, než se ulice Svatodušská přejmenovala na Kupkovu. Přestože jsem věděla o řadě lidí, kteří ho znali osobně, nikdy mě nenapadlo se na něho zeptat – stále jsem ho měla zařazeného mezi ty nedosažitelné.

 

Kdy se to změnilo?

Až když jsem jezdila z předměstí do centra Paříže a během cesty vždy viděla šipku „Kupka“. Tehdy mě napadlo, že se jedná o našeho Kupku, i když jsem ještě ani nevěděla, že ve čtvrti La Défense stojí moderní budova s jeho jménem. Plánovala jsem, že se v důchodu začnu Kupkou ve Francii zabývat.

 

Začala jste tedy?

Už v roce 2006 mě předběhl Jiří Králíček z Opočna se spolkem ABAKUS, který ho začal představovat v jeho rodném kraji. Po několika letech se řešila otázka převozu ostatků, ve které jsem se hodně angažovala – byla jsem proti převozu. A důvody? Eugénie Kupková koupila navěky místo posledního malířova odpočinku v kolumbáriu hřbitova Père Lachaise i přesto, že Kupkovi byli chudí. Od paní Kupkové to tehdy bylo velké gesto. Ve Francii totiž navěky znamená NAVĚKY, tedy jednou provždy. Paní Kupková zemřela v roce 1963, je pohřbena na jiném hřbitově ve společné šachtě, nemá svůj hrob a její ostatky bohužel nejsou identifikovatelné. To mě utvrdilo v tom, že Kupka má zůstat tam, kde je. Místo jeho odpočinku je velmi prestižní, nebylo zadarmo a jeho zaplacení považuji za projev lásky a úcty Eugénie k manželovi.

 

Česko-francouzských dnů se zúčastní také zástupci Beaugency. Všeobecně se ví, že František Kupka žil v Puteaux, jaký tedy měl vztah k městu na Loiře?

V Beaugency žil za války, mezi lety 1940 a 1944. Přišel tam, když začala okupace Francie a byla okupována polovina území. Město leží nedaleko jižní zóny, která v roce 1940 ještě okupována nebyla. Na venkově se válka prožívala lehčeji. Kupkovi tím spíše, že se předtím angažoval v československé komunitě tak, že z toho titulu mohl čelit i pronásledování. V době, kdy se uchýlil do Beaugency, byl už starší pán. Jeho manželka tam měla své kořeny, rodinu. Pocházela sice z jedné nedaleké vesnice, ale její rodina se později do Beaugency přestěhovala.

 

Co ve městě na Loiře po malíři zůstalo?

Velmi málo. Nejznámější je Panorama Beaugency, jehož reprodukce bude vystavena na Česko-francouzských dnech. Kupka se tam přátelil s tehdejším starostou města, což dokazuje i vzkaz dole na obrazu, kam napsal, že je to odměna za vřelé přijetí.

 

Jak se tam živil?

V tomto městě moc nemaloval, lidé ho tam neznali. Od jednoho pamětníka jsme se dokonce dověděli, že mu dal Kupka na vybranou, zda chce od něj obrázek nebo nějakou hračku, a on si vybral hračku. Dodneška samozřejmě lituje, že si nevzal obrázek. Kupka se v Beaugency živil tím, že dával lekce z filozofie, většinou za obživu.

 

Které období Kupkovy tvorby je vám nejbližší?

Já osobně žádné preference nemám. Všechno má něco do sebe - i kresby nebo třeba jeho karikatury. I když právě ty jsou vždy poplatné době, a dnes je složité je pochopit. Navíc popisky jsou ve francouzštině a tím pro Čecha málo srozumitelné.

 

A váš pohled na Františka Kupku?

Byl to velmi všestranný umělec a opravdový průkopník abstrakce, na což se občas zapomíná. Vědí o tom především znalci výtvarného umění. Většinou se vyslovují jména Kandinskij, Delaunay, Mondrian, ta se objevují všude, a Kupka nikde. Je na čase ho ještě více zviditelnit. Často navštěvuji výstavy a v Centre Pompidou jsem viděla Kupkův obraz, z něhož mi dojmem nad krásou mrazilo. Má úžasný cit pro barvy, pro estetiku.

 

Co mu podle vás chybělo, aby byl už za svého života „světový“?

Kupka se neuměl sám prodávat, nevěřil obchodníkům s uměním a neměl děti, které by chtěly využít jeho obrazy k vylepšení finanční situace. Domnívám se, že to jsou důvody, proč je méně známý, než by si zasloužil. Věřím ale, že jeho cena bude stále stoupat.

 

Jak oslaví Francouzi významné výročí tohoto umělce?

Chystá se velká výstava Kupkových děl v pařížském Grand Palais, která by měla proběhnout v roce 2018 – od března do počátku července. V Grand Palais se konají výstavy těch nejvýznamnějších umělců, je to budova, o niž mají výstavníci největší zájem, naprostá špička.

 

Čím jste se podílíte na česko-francouzských dnech?

Už v minulosti a také nyní jsem byla zprostředkovatelkou korespondence mezi všemi městy. Tady jsem se vělaovat zástupcům Puteaux i Beaugency.

 

Proč bylo pro výstavu vybráno téma Kupka a ženy?

Ženy hrály v jeho životě stěžejní roli. Nejdřív to byla maminka, kterou však ztratil v deseti letech, což ho velice poznamenalo. Pak se platonicky zamiloval do dívky v Jaroměři, s kterou ale nikdy osobně nemluvil. Mezi ženy, které jeho život velmi ovlivnily, patří i dánská módní návrhářka, s níž našel i finanční zázemí, po její smrti se sblížil s Gabrielle, tanečnicí z Montmartru a po rozchodu s ní konečně poznal Eugénii, s níž pak prožil zbytek života. Všechny ho podporovaly morálně i finančně. Z hlediska podpory byl důležitý samozřejmě i mecenáš Waldes, ale to je jiná kapitola.

 

Pociťujete sama nějaké spojení s Františkem Kupkou?

Všude říkám, že máme s Kupkou paralelní osudy. Narodili jsme se v Opočně, žili v Dobrušce a usadili u Paříže, v podstatě pouhých pět kilometrů od sebe. „Malý“ rozdíl je v tom, že já neumím malovat.

 

Co byste přenesla z Francie do Čech, kdybyste mohla?

Mezilidské vztahy v každodenním životě. Ve Francii se lidé k sobě chovají mnohem vstřícněji, vše - třeba i fronty v obchodě – řeší v klidu. V Čechách mi vadí zbytečný stres, trochu mi zde chybí vzájemná úcta a hlavně úsměv.

 

„Patrně není třeba nikoho přesvědčovat o významu základních uměleckých škol pro české umění. Světově unikátní český projekt - čtyřoborové školy -  jsou součástí systému formálního vzdělávání (spadají pod školský zákon, fungují v prostorách určených pro vzdělávání, mají autorizované osnovy). Řada hvězd českého umění jimi prošla. Patronka projektu Magdalena Kožená je ostatně jednou z nich. Ráda bych připomněla dva jejich další přínosy, na něž se někdy zapomíná. Jsou nezastupitelnou zásobárnou pro amatérská hudební tělesa všech žánrů. Za všechny připomínám dechové orchestry. A také absolventi ZUŠ, byť se aktivně na profesionální či amatérské bázi umění dále nevěnují, patří k divákům divadel, posluchačům koncertů, návštěvníkům výstav atp. Kontakt s uměním je jejich trvalou životní potřebou. Takže „zušky“ vychovávají aktivní publikum. To všechno je pro českou kulturu podstatné.“                         

Lenka Lázňovská, ředitelka Národního informačního poradenského střediska pro kulturu

 

ANKETNÍ OTÁZKY

1/ Jak vzpomínáte na své začátky v základní umělecké škole (dříve lidové škole umění)?

2/ Ovlivnila škola Vaše další kroky do profesionálního života?

3/ Jak vnímáte v obecném smyslu existenci systému uměleckého vzdělávání v České republice?

 

Josef Jan Kopecký, pedagog Divadla Jesličky Josefa Tejkla při ZUŠ Střezina v Hradci Králové

1/ Já do „lidušky“ nechodil. Přestože jsem v ní skončil. Na základní škole jsem byl dítě spíše introvertní, hodně jsem četl, ale vlastně nechodil do žádného kroužku. Krom Sokola. Po páté třídě jsem šel na gymnázium, kde jsem se poprvé dostal k divadlu. To bylo někdy kolem roku 1995. A propadl jsem mu. Teprve dnes, když se ohlížím zpět, tak si říkám, že jsme museli mít ohromnou drzost, že jsme tehdy před ty lidi vůbec vylezli. Nedávno jsem s mým kolegou a kamarádem Alešem Dvořákem hráli v Náchodě Audienci – a trochu se nám v průběhu zašmodrchala, nicméně jsme ze zavrávorání rychle stanuli opět nohama pevně na zemi. A když jsme dohráli (je třeba říci, že Audienci spolu hrajeme 9 let a že má přes 250 repríz), jen jsme se na sebe podívali a řekli si: A jak bychom z toho vybruslili před lety? Tím chci říct, že naše drzost vystupovat před publikem v našich (nejen) počátcích mě vlastně fascinuje. Nevěděli jsme o řemesle vlastně skoro nic a všechno se museli naučit za pochodu. Což neříkám, že je špatná cesta, ale ne nejjednodušší. Kdybych chodil do „lidušky“, mohl jsem to mít snazší. Ne lehké, protože i „zuška“ je o vůli, výdrži, práci, nasazení, ale snazší. A dnes se přesně toto, tedy usnadnit cestu, snažím v „zušce“ jako pedagog svým studentům.

2/ Jednoznačně ano. Posledních několik let na ní pracuju jako pedagog – a to mi dává neuvěřitelně hodně. Jednak mě ovlivňují, inspirují a popohání vpřed moji studenti, kteří mou práci hodnotí a před kterými bych nerad „rupnul“, ale rozvíjí mě také samotný „výkon“ tohoto zaměstnání, na který je nutné se stále připravovat a studovat. A nejde pouze o teorii, ale také o řemeslo. A to včetně uvažování o divadle, o jeho souvislostech. Se studenty pojmenováváme své zážitky, uvažujeme nad tím, jak nás k nim inscenátoři dovedli, argumentujeme, někdy se shodujeme, jindy rozcházíme. Ale rozhodně nás to všechny rozvíjí.

3/ Nejsem odborník, nevím přesně, jak tento systém funguje v jiných zemích, ale nebojím se tvrdit, že u nás funguje. A funguje skvěle. Skutečně si nevybavím jinou zemi (snad Slovensko?), která by rozvíjela umělecký talent u dětí takhle komplexním způsobem. A samozřejmě nejenom u dětí. Nevím ani, jestli za „lidušky“ vděčíme bolševikovi, pokud však ano, je to možná jediná věc, která se jim povedla. A kterou jsme zatím ještě nezničili. Važme si toho! A jako divadelník zakončím, dovolíte-li, jednou replikou. Yasmina Reza ve hře Bůh masakru napsala: „Věříme v kultivující sílu kultury.“ A já také.

 

Martina Fialková, publicistka

1/ Začátky v tehdejší LŠU pro mne byly spojené s koncem. A to s koncem vyučovací hodiny, kdy na mne čekával tatínek, který mne vyzvedl po cestě z práce a šli jsme spolu do mléčného baru na chlebíček nebo koktejl nebo obojí. Stejné to měla moje spolužačka, která mívala hodinu v jiné třídě a na jiný nástroj, ale ve stejnou dobu, a tak jsme si užívaly občas chlebíčky i naše tatínky, kteří s námi do mlíčňáku chodili oba, tak jsme hudebku navštěvovaly rády.

Učila jsem se hře klavírní, bavilo mne to, dokonce mi nebyla protivná ani hudební nauka. Hrála jsem si na piano i jiné věci, když už jsem uměla víc, než jen ty, co byly k naučení do hudebky. Měli jsme doma písničky z Osvobozeného divadla pro klavír, nebo taky Růžovou krinolínu, na školní besídce jsem zaválela nějaký hit. Zvládala jsem s babičkou i čtyřruční hru asi dvou ze Slovanských tanců. Ale postrádala jsem pak větší iniciativu, motivaci a vůbec víc zájmu ze strany své pedagožky. Asi viděla, že virtuos ze mne nebude, ale i tak, nevybočila nikdy z osnov, nepobídla mne, zahraj mi něco, co hraješ doma... Pak se mi jednou nepovedlo závěrečné vystoupení před publikem a na klavír jsem zanevřela, po osmi letech jsem úplně přestala hrát. Ale od hudby se mi nechtělo, protože ji od dětství miluji ve všech podobách včetně opery, a protože v naší hudebce působil i dívčí sbor, hned jsem se přihlásila tam. A to bylo něco jiného. Motivace od energické a charismatické pedagožky, podobně naladěná děvčata jako já, pár sborových soutěží a vystoupení. Zpívala jsem jako divá, stala se ze mne opora druhého hlasu a začala jsem chodit i na zpěv sólový. A tam jsem, ve svých šestnácti, objevila hudbu Bohuslava Martinů a ta mne, lze říct, provází dodnes. 

Ani se sólovým zpěvem jsem neudělala žádnou kariéru, ale zpívání mne těšilo. A díky sboru jsem se dostala jako jeho vybraná zástupkyně do úžasného, snad třísetčlenného sboru, vytvořeného pro jedinečnou příležitost, kdy se na Pražském jaru 1988 zpívala Česká píseń v tomto mohutném provedení. Tím moje sborová kariéra vyvrcholila a také skončila, neb se mi brzy narodil potomek. Dodnes lituji, že kvůli dalším a dalším a dalším povinnostem se mi ke sborovému zpěvu už nepovedlo vrátit. Obloukem jsem se však k hudbě vrátila jiným způsobem a to mne moc těší. 

2) To se v mém případě nedá říct, Ale rozhodně mi LŠU dala dobrý teoretický i praktický hudební základ. Zájem o hudbu mi dala spíš rodina, hudbu u nás doma milovali všichni a my tři děti jsme přirozeně ten zájem přebíraly od rodičů, babiček i dědečků. Díky odborné průpravě z "hudebky", kterou jsem celoživotně doplňovala vlastním poslechem a četbou literatury o hudbě, jsem mohla po mnoha letech, kdy jsem dělala něco úplně jiného, navázat jak ve své práci kulturní žurnalistky, tak i v samotné organizaci koncertů, kterou se nyní také zabývám. 

3) Dnešní ZUŠ mohou určitě s dětmi pracovat určitě mnohem svobodněji a tím také lépe, než tomu bylo dříve, využívat víc možností, být snad i víc v kontaktu s veřejností. Také pedagogové, kteří už většinou byli ovlivněni novými možnostmi, mají asi více zkušeností z vlastního pestřejšího života, obohaceného cestováním a kuturními zvyklostmi z jiných zemí atd., mohou zřejmě dětem poskytnout víc. Systém, který u nás máme, nám v zahraničí často závidí. Na svých cestách o tom slýchám. Je důležité jej udržet a rozvíjet, měl by být vydatně podporován. Vždycky ale kvalita stojí na jedinci, zda pan učitel či paní učitelka žáčka dokážou pro daný druh umění motivovat, ideálně doslova strhnout a také, zda oni sami opravdu něco umějí. 

 

Jaroslava Komárková, ředitelka ZUŠ v Jičíně a tamní radní pro školství a kulturu

1/ Jen v dobrém. Navštěvovala jsem Lidovou školu umění Františka Kmocha v Kolíně. Do „lidušky“ mě přivedla moje maminka a já se od druhé třídy základní školy začala učit hře na klavír. Zprvu mě hraní velmi bavilo, pak s technickými cvičeními to bylo horší, a když jsem začala preludovat skladby z Knížky Anny Magdaleny Bachové, moje nadšení klesalo. Ale pak přišly skladby romantické i klasické a já dostala chuť zase radostně cvičit a hrát.

Asi v šesté třídě jsem si přibrala ke klavíru hru na lesní roh. Po počátečních ne zrovna libozvučných tónech nastala ta správná euforie. A to, když jsme ještě s ostatními dětmi byly začleněny do hornového oktet. Tam teprve se užila kromě hraní i společná legrace, a vzpomínám si na jednu zkoušku, kde jsme se jako puberťáci prosmáli celou hodinou a pan učitel Svatoš se nakonec s námi smál taky (ono se na hornu opravdu špatně hraje, když dostáváte záchvaty smíchu). I dětmi tak neoblíbené hodiny hudební nauky jsme si vždy náležitě užili a "solmizovali" jsme nahoru dolů jako na povel.
Na své začátky vzpomínám skutečně ráda. Našla jsem mezi svými hudebními spolužáky krásná přátelství, první lásky, a to nakonec vedlo k tomu, že jsem pokračovala ve studiu na Pražské konzervatoři hrou na lesní roh, a na klavír dodnes doprovázím své žáky.

2/ Ano, a to velmi. Zpočátku každý začínající pedagog učí své žáky způsobem, jakým byl sám vyučován. I já jsem tak vedla své svěřence. A díky zkušenostem z komorního a souborového hraní na své kolínské "lidušce" vedly mé kroky po absolutoriu konzervatoře ke hře na lesní roh v Jihočeské filharmonii v Českých Budějovicích, kde jsem zažila mnoho krásných koncertů. Na základě všech těchto mých zkušeností dnes vedu jičínskou Základní uměleckou školu tak, že děti mají možnost se nejen hudebně vyřádit v nejrůznějších komorních seskupeních, orchestrech, sborech, souborech a já si to s nimi užívám, mládnu a tiše tetelím, jak nenásilnou formou se vzájemně učí mít zodpovědnost nejen za sebe, ale i za celek. Umí spolupracovat, vážit si jeden druhého, fandit si a společně se všemi i nehudebními obory spolupracovat na úžasných projektech.

3/Jako rodinné stříbro, kde se dítě nejen vzdělává v daném oboru, ale učí se pracovat systematicky, být hrdý na to, co dokáže, umí ocenit práci druhého, učí se být zodpovědný i sociálně začleněný a také dokáže komunikovat nejen uměleckými prostředky. Jinými slovy - je obohaceno o kultivaci své duše. No, není to dostačující?

 

Jolana Součková, divadelní dramaturgyně

1/ Do "lidušky" jsem chodila jen krátce na základní škole, pak už soukromě. Později jsem však na ZUŠ sama rok učila Literární výchovu. Většina žáků, kteří byli ve věku 14 - 18 let, se později vydala na uměleckou či novinářskou dráhu. Do pražské ZUŠ dnes chodí obě mé děti, syn na klarinet, dcera na housle. Jsou muzikální a obě začaly s hudbou už před základní školou, chodily do přípravky a absolvovaly všechny stupně. Hudbu milují a zvláště u syna vím, že se jí bude věnovat i nadále, byť ne profesionálně. Pomoc a skvělé vedení oddaných pedagogů jim pomohly nasměrovat se, získat k hudbě vztah.

2/ V mém případě ovlivnilo kroky více rodinné prostředí a přátele v době dospívání. Ale protože prostředí "zušek" dobře znám i z druhé strany, velmi ctím všechny pedagogy a jejich invenci. Jsou obdivuhodní, když si uvědomíte, že celý život začínají znovu a znovu s těmi nejmenšími, rok co rok poslouchají první neohrabané "vrzání", než dovedou své svěřence až k absolventským koncertům, často vysoké úrovně. A to nemluvím o tom, že se děti naučí v orchestrech, dramatických kroužcích, sborech komunikovat, naslouchat ostatním, společně sdílet. A je jedno, zda je to hudba, divadlo či výtvarka. Vznikají přátelství na celý život. I když se nebudou věnovat "umění" profesionálně,  naučí se mu rozumět, ctít krásu. To je obrovský vklad do života.  

3/ Považuji ho za naprosto zásadní. A vím, že i moji přátelé a jejich děti. Myslím, že máme dobrý a rozvinutý systém uměleckého vzdělávání, výtečné a kvalifikované pedagogy s profesionálním vzděláním, kteří vedle své vlastní kariéry dokážou předat zkušenosti, učit děti řemeslu, nadchnout je a k tomu jsou jim i lidským příkladem.

 

Kamil Remeš, pedagog hudebního oboru ZUŠ v Opočně a interpret staré hudby

1) Mé hudební začátky jsou spojené s improvizací a vymýšlením vlastní hudby pro klavír, na který hrály mé dvě sestry. Já se „zušce“ v dětství vyhýbal až do svých 14 roků, kdy jsem si uvědomil, že by bylo vhodné dát hudbě též nějakou strukturu a disciplínu. Tehdy jsem se ocitl v ZUŠ Náchod jako žák kytary u pana Špráchala. Později jsem objevil, že v Pardubicích existuje hudební konzervatoř, kde učí Stanislav Juřica. Sehnal jsme si na něho číslo a na prvním setkání mu zahrál pár svých skladeb, o kterých říkal "že už něco takového někde slyšel". Právě tento učitel mě zásadně přivedl ke staré hudbě a loutně a příbuzným nástrojům.

2) Základní umělecká škola mě ovlivnila podstatně - řadu let učím jako učitel ZUŠ v Opočně a Novém Městě nad Metují. Kromě toho velmi rád hudbu tvořím i interpretuji. Zabývám se velmi širokým hudebním světem od hudby etnické, tzv. early music (středověk, renesance, baroko) až po jazz, blues a alternativní hudbu. Možná toto vše ilustruje situace, kdy např. tuto středu hraji s ansamblem barokní koncert francouzské hudby z doby Ludvíka XIV, v pátek hned odjíždím s jiným souborem doprovázet skupinu renesančních tanečníků do Uherského Hradiště, abych následující týden jel do Iránu na měsíc studovat perskou tradiční hudbu a hru na nástroj TAR. Kromě toho spolupracuji s polskou alternativní zpěvačkou, herečkou, hlasovou performerkou, též antropoložkou Ewou Žurakowskou na přeshraničním projektu s pracovním názvem Český koutek. Do mého portfolia ale patří i festival RENESANCE Opočno, který již pátý rok organizuji.

3) Základní umělecké školství je vskutku unikátním projektem, který se zásadně podílí na formování duše mladého člověka. Rovin zde vidím více. Rozhodující je nejspíše první kontakt se skutečnou estetikou a kulturou obecně. Podobný význam má u nás dle mého např. skaut, ovšem bez výraznější kulturní a estetické nadstavby (jde bezpochyby o určité charakterové, volní, morální vlastnosti člověka, které jsou důležité pro zajímavý a kvalitní budoucí život v moderní společnosti). Dále též práce v týmu, schopnost tolerance apod. Důležitý je také aspekt, řekněme terapeutický, v dnešní době velmi aktuální a možná i přehlížený. Nedostal jsem se prozatím ještě k jádru uměleckého vzdělávání, čímž myslím samotnou výuku uměleckých oborů a přípravu dětí ke studiu na vyšších uměleckých školách. V oblasti uměleckého školství je situace silně individuální (toto ovšem nalezneme ve všech typech běžných škol - i na univerzitách) a záleží, s jakými učiteli se během dětských a mladých let setkáte. Takže stejně jako ve všech oborech někteří učitelé jsou zajímaví, inspirativní, jiní by to dělat neměli. Na druhou stranu mezi žáky bývají i silně vyhranění jedinci, kteří mají problém vtěsnat se do systému. Často z nich vyrostly skutečně kreativní osobnosti (myšleno nejen v hudbě, ale např. i v běžném životě či profesi). Pokud jde o muziku a konkrétní nástroj, je to rovněž velmi individuální. Každý instrument má již od historických epoch jiné sociální zázemí, vábí rozdílné typy osobností a též rodiče (na toto téma existují i různé současné studie z oblasti neurologie ...).
Z obecného pohledu „zušky“, stejně jako školy obecně, by si zasloužily více kreativity v hlavách pedagogů, která se může dobře doplňovat s potřebnou disciplínou a řádem. A pak je zde tolik diskutovaná problematika vkusu. Která hudba je esteticky hodnotná a která ne?
Vhodná by byla i výraznější diverzita uměleckých žánrů a typů směrem k nekomerční oblasti (možná vypadá, komicky, když Brahmsův houslový koncert považuji za komerční...). Důležitým momentem je též, do jaké míry má být hudba v rámci hudebního vzdělávání pouze reprodukovaným "produktem" a do jaké míry tvůrčím počinem, jako např. ve výtvarných a tanečních oborech.
V praxi se často setkávám se skvělými muzikanty, kteří se bez notového zápisu nejsou schopni hudebně vyjádřit, což je velká škoda, a pak se ti přirozeně nadaní nenotaři "zuškařům" s oblibou vysmívají... Rovněž nelze opomenout inspirace v zahraničí, a to nemyslím pouze západní Evropu. Např. balkánská hudba je obecně považovaná za to nejzajímavější, s čím se v Evropě můžeme setkat. Základnímu uměleckému školství přeji mnoho spokojených a šťastných dětí i dospělých.

 

 

 

 

 

"Patrně není třeba nikoho přesvědčovat o významu základních uměleckých škol pro české umění. Světově unikátní český projekt - čtyřoborové školy -  jsou součástí systému formálního vzdělávání (spadají pod školský zákon, fungují v prostorách určených pro vzdělávání, mají autorizované osnovy). Řada hvězd českého umění jimi prošla. Např. patronka projektu ZUŠ OPEN Magdalena Kožená je jednou z nich. Ráda bych připomněla dva jejich další přínosy, na něž se někdy zapomíná. Jsou nezastupitelnou zásobárnou pro amatérská hudební tělesa všech žánrů. Za všechny připomínám dechové orchestry. A také absolventi ZUŠ, byť se aktivně na profesionální či amatérské bázi umění dále nevěnují, patří k divákům divadel, posluchačům koncertů, návštěvníkům výstav atp. Kontakt s uměním je jejich trvalou životní potřebou. Takže „zušky“ vychovávají aktivní publikum. To všechno je pro českou kulturu podstatné.“                         

Lenka Lázňovská, ředitelka Národního informačního poradenského střediska pro kulturu

 

 

ANKETNÍ OTÁZKY

1/ Jak vzpomínáte na své začátky v základní umělecké škole (dříve lidové škole umění)?

2/ Ovlivnila škola Vaše další kroky do profesionálního života?

3/ Jak vnímáte v obecném smyslu existenci systému uměleckého vzdělávání v České republice?

 

 

Michael Prostějovský, textař, libretista, rozhlasový novinář a producent

1/ Už nevím, jak se na počátku 60. let tato instituce vlastně jmenovala. Získal jsem na ní nejzákladnější hudební vzdělání a také se "naučil" hrát na kytaru. Moje profesorka Zelenková byla manželkou slavného kytaristy Milana Zelenky, který za ni občas suploval. A byl to skutečný zážitek jej slyšet hrát. Jakmile jsem ale začal pracovat s profesionálními hráči jako producent a textař, pověsil jsem kytaru na hřebík a nesnažil se v tomto ohledu "konkurovat" skutečné špičce. K práci s notami se ale musí každý textař dopracoval i jinou cestou, než aktivním hraním. Obdivuji učitele na tomto základním stupni hudebního vzdělávání pro jejich trpělivost a snad i snahu objevit skutečné talenty a ty nasměrovat k dalšímu vývoji.

2/ Samozřejmě. Pokud umíte "hrát jen na gramofon" nemůžete se hudbě věnovat v žádném oboru.

3/ Na Mezinárodní konzervatoři učím teorii hudebního divadla. Ne tedy přímo praktický obor. Ale je patrné, že bez základního vzdělávání v uvedené úrovni, tedy bez přípravy, nelze získávat vyšší stupeň vzdělávání. Někde je třeba začít a pak ti nejlepší jdou dál. Přímý kontakt nemám, ale soudím, že funguje. Jinak by asi přicházeli k přijímacím zkouškám hudební negramoti. Samozřejmě je důležité vychovávat k hudbě i mladé bez velkých profesionálních ambic. Hudba pro většinu lidí přece zůstává velmi skvělým koníčkem po celý život.

 

Jan Cina, herec, známý z televizních pořadů (vyhrál show Tvoje tvář má známý hlas) a seriálů, divadla i dabingu, moderátor, člen hudební skupiny Olats otesoc

1/ Vzpomínám rád a často. ZUŠ Prosek jsem navštěvoval od první třídy a prošel jsem skoro všemi obory. Nejdéle jsem vydržel u dramatického kroužku, výrazového tance a zpěvu. 

2/ Zásadně a rozhodně. Na ZUŠ Prosek jsem se připravoval pod vedením paní Morávkové na přijímačky na hudebně-dramatický obor Pražské konzervatoře. A úspěšně. Vliv na mě mělo setkání s profesorkou zpěvu Helenou Malíkovou a tanečnicemi Šárkou Vrašťákovou a Klárou Davidovou. Člověk je v křehkém věku, kdy nasává nejen umělecké zkušenosti, ale i lidské a toho všeho se mi bohatě dostávalo, za což jsem stále vděčný. A navíc jsem na ZUŠ navázal přátelství, která trvají doted´. 
 

3/ Jako něco geniálního. Zároveň si myslím, že někde se možná lehce zastavil čas a nebál bych se jít více s dobou. Ale obecně ta šance, dotknout se umění, je krásná. A je jedno, jestli se mu pak budete věnovat profesionálně, amatérsky nebo do života odejdete jen dotknutí uměním. 

 

Hana Strejčková, režisérka, dramaturgyně, performer a lektorka metody Jacques Lecoq a pohybového divadla, loutkářka

1/ Na úplný začátek nejde nezapomenout. Do mateřské školy, bylo mi pět, vešla paní učitelka LDO - Noemi Zárubová, aby vybrala děti. Měla jsem velké štěstí. Byly to nezapomenutelné roky, které mne určitě ovlivnily dál.

2/ Zásadně, ale to zásadně je výrazem uznání dobrým pedagogům. Považuji za dar, že jsem byla žačkou Noemi Zárubové, Evy Bartošové, Jolany Součkové, Kateřiny Schwarzové...

3/ Systém uměleckého vzdělávání v České republice vnímám jako ojedinělý. Je propracovaný od prvních krůčků až po systém přehlídek a celonárodních soutěží, které vnímám jako výborný "network" - propojování zkušeností, kontaktů a zdroj inspirace a motivace pedagogům. Nikde na světě jsem podobný systém kvalitního, dlouholetého a strukturovaného vzdělávání, podporovaný státem, tudíž dostupný "normálním" lidem, nezažila. A myslím tím včetně navazujících možností dalšího vzdělávání umělců, kteří učí a pedagogů, kteří se zabývají uměleckým vzděláváním.

 

Anna Hrnečková, herečka a divadelní lektorka 

1/ Máma mě nechala s tou krátkovlasou paní ve třídě samotnou. Paní byla milá a chtěla, abych jí nakreslila krabičku. Sice jsem moc nechápala, proč zrovna krabičku, ale když si to přeje… Bylo to samozřejmě jednoduché - čára po papíře nahoru, doleva, dolů a doprava. Krabička. Ale té paní to nestačilo a pořád se mě ptala, jestli je ta krabička tak placatá, jak jsem ji nakreslila… a pak mi tam dodělala nějaké šikmé čáry, které to celé dost zkazily. A tak jsem až do příchodu mámy mlčela a zarytě kreslila domeček.

Na houslích mi pan učitel upravoval polohu hlavy lehkými údery a pořád si myl ruce, na flétnu jsem cvičila tak, že jsem po každé chybě třískala nástrojem do stojanu, abych se nezbláznila, a na zpěvu nikdy nevyzpívala to dééé, na kterém paní učitelka umanutě zasekla své pedagogické cílení…

Na začátku to prostě vypadalo příšerně.

Jenže jsem taky chodila na dramaťák a tam jsem byla od první chvíle zabydlená a šťastná a na svém místě. Milovala jsem hru s textem, to detektivní objevování významů a cest k jejich sdělení. Jako když se učíte a naučíte šilhat do 3D obrázku.

A postupně se ukázalo, že i když se úplně necvičí a dělá se šikmý kotrmelec a zpívá se trochu přidušeně a občas se ze vzteku úderem pěstí zhatí keramická dóza, na které se dvě hodiny pracovalo…, tak to stejně nějak stojí za to. Kvůli zážitkům, spolužákům, nebo třeba nebývale intenzivním vztahům s dospělými lidmi, kteří se s vámi baví o hudbě a výtvarném umění a divadle a ukazují vám, jak slyšet a vidět… a vůbec.

Nakonec jsem zkrátka zjistila, že v té „lidovce“ v podstatě bydlím a jsem tam šťastná, a je trochu jedno, co mám zrovna v rozvrhu a jak mi to zrovna jde.

2/ K dramatické výchově jsem přilnula v pěti letech, ve čtrnácti jsem ukončila 2. cyklus na ZŠ. Vystudovala jsem herectví na konzervatoři, divadelní vědu na FFUK a dramatickou výchovu na DAMU. Když to já i moji učitelé nervově vydržíme, budu mít možná z dramatické výchovy doktorát (Ano, zní to komicky, já vím.). Živila jsem se herectvím, teď jsem pohlcená divadelním lektorstvím, píšu o dramatické výchově, dělám porotce dětských divadel… No, asi trochu ovlivněná budu.

3/ Žádný systém nebude vyhovovat všem, každý systém je zneužitelný, má tendenci kamenět a kostnatět. Když do něj ale můžeme vstupovat a zase z něj vystupovat zcela dobrovolně, jeho negativa se výrazně umenšují.

Je tu například (je to stále tak?) zbytečné známkování, soutěžení s necitlivým systémem určování jednotlivých stupňů vítězů (to v umění považuji za - s prominutím - blbost) a další „systémové“ problémy, o kterých lze vést debatu. Ale je tu třeba také jakási možnost hlídat úroveň vzdělávání, jakási byť základní záruka kvality. Jsou tu učitelé příšerní i skvělí.

Myslím, že už jenom ta velkolepá možnost chodit do budovy, kde se z každých dveří ozývá jiný nástroj, na chodbách visí obrazy a plakáty divadelních představení, je k nezaplacení. Stejně jako možnost spolupráce napříč obory, společné kulturní akce atd. To všechno vytváří kulturní povědomí dětí, aniž by je to stálo jakoukoli cílenou námahu.

Zkrátka si myslím, že systém ZUŠ je unikátní a naprosto skvělý a cokoli bych mu vytýkala, nebude nikdy zaměřené proti samotné jeho existenci. 

 

Kateřina Kněžíková, sopranistka, sólistka Opery pražského Národního divadla, pravidelně vystupuje i v představeních Národního divadla Brno a Národního divadla moravskoslezského

 

1/ Do „lidušky“ jsem začala chodit již jako tříletá, a to na klavírní koncerty mé sestry. Fascinovalo mě to. Jednou jsem se ztratila a rodiče mě našli, jak ťukám prstíčkem do klaviatury a když si mě paní učitelka ve čtyřech letech poslechla, dostala jsem výjimku a začala jsem do hudební školy chodit už v pěti letech. Nejdřív to byl klavír a ve 12 letech jsem přidala zpěv. Mám na to jen nejkrásnější vzpomínky a je to především velká zásluha mých učitelek, paní Bielczykové (klavír) a paní Koláčkové (zpěv), že mi vytvořily k hudbě tak pozitivní a přirozený vztah.

2/ Samozřejmě. Bez vzdělání, a teď myslím jak toho raného, kdy je dítěti vštěpována láska k hudbě, tak bez studia na konzervatoři, bych vůbec nemohla pomýšlet na profesionální dráhu. I když jsem v začátcích vůbec netušila, co všechno toto povolání s sebou nese. Měla jsem štěstí na vnímavé pedagogy a lidi, kteří mou osobnost zformovali po všech směrech.

3/ Domnívám se, že je to zcela zásadní aspekt ve vývoji člověka. Nedáváme děti do hudebních škol a na další kroužky proto, že hned chceme, aby z nich byli virtuózové nebo akademičtí malíři či primabaleríny. Hudební, umělecké vzdělání napomáhá, dle mého názoru, k rozvoji osobnosti, k uvědomění si hodnot v životě a k vytvoření všeobecného přehledu. Úpadek společnosti pak s tímto velice úzce souvisí a je smutné, že se to právě v naší společnosti tolik ukazuje.

 

Lenka Lázňovská, ředitelka Národního informačního poradenského střediska pro kulturu:

„Patrně není třeba nikoho přesvědčovat o významu základních uměleckých škol pro české umění. Světově unikátní český projekt - čtyřoborové školy -  jsou součástí systému formálního vzdělávání (spadají pod školský zákon, fungují v prostorách určených pro vzdělávání, mají autorizované osnovy). Řada hvězd českého umění jimi prošla. Patronka projektu Magdalena Kožená je ostatně jednou z nich. Ráda bych připomněla dva jejich další přínosy, na něž se někdy zapomíná. Jsou nezastupitelnou zásobárnou pro amatérská hudební tělesa všech žánrů. Za všechny připomínám dechové orchestry. A také absolventi ZUŠ, byť se aktivně na profesionální či amatérské bázi umění dále nevěnují, patří k divákům divadel, posluchačům koncertů, návštěvníkům výstav atp. Kontakt s uměním je jejich trvalou životní potřebou. Takže „zušky“ vychovávají aktivní publikum. To všechno je pro českou kulturu podstatné.“                       

 

ANKETNÍ OTÁZKY

1/ Jak vzpomínáte na své začátky v základní umělecké škole (dříve lidové škole umění)?

2/ Ovlivnila škola Vaše další kroky do profesionálního života?

3/ Jak vnímáte v obecném smyslu existenci systému uměleckého vzdělávání v České republice?

 

Ilona Vojancová, etnografka, ředitelka Souboru lidových staveb Vysočina

1/ Do "lidušky" mě přihlásili rodiče s nadějí, že se naučím hře na klavír. Snahu jsem jistě měla, ze začátku určitě, ale úmorné nacvičování správného držení rukou a neustálé opakování nemelodických cvičení mi vzaly veškerou chuť a radost k učení. K tomu ještě hodiny nauky, které mě vrcholně nebavily. Tak se stalo, že jsem vzdorovala a odmítala do hodin klavíru docházet. Naštěstí se mě ujal pan učitel Jaroš, který pochopil, že ze mě klavírní virtuoska nebude. Přepisoval nám populární písničky, melodie z filmů a zajímavě vyprávěl o hudebních skladatelích a jejich díle.   

2/ V profesionálním životě jsem znalosti z "lidušky" přímo nevyužila. Ale jistě ovlivnila můj vztah k hudbě a umění vůbec. Pochopila jsem, že je to obohacující součást života. Součást, která dává všedním dnům další rozměr, něco, co člověku přináší radost a rozlet. A také mě moje zkušenosti z "lidušky" přivedly k velkému respektu před lidmi, "kteří umí", ať už hrají na nějaký nástroj, věnují se výtvarnému umění nebo umění dramatickému. 

3/Promyšlený systém uměleckého vzdělávání je zcela mimořádný. Jednak z hlediska rozvíjení talentů, ale především z hlediska obecného rozvoje a vzdělávání dětí v uměleckých oborech. Je zásadní pro vytváření si vztahu k umění tak, aby bylo chápáno jako součást našich životů.

 

Jitka Škápíková, původně rozhlasová dramaturgyně ČRo Vltava, dnes ve svobodném povolání, režisérka audioknih pro vydavatelství OneHotBook

1/ V „lidušce“ jsem prožila celé svoje dětství. Ani to nemohlo být jinak – moje máma byla učitelkou LŠU. A tak jsem od první třídy každé odpoledne mířila ze školy rovnou do hudebky a trávívala tam odpoledne místo školní družiny. Průběžně jsem obrážela jednotlivé obory a cítila se tam jako doma. Bylo to období spontánní kreativity v hudebních oborech, ve výtvarce a v dramaťáku. A taky jsem tam našla kamarádky. Moje máma – bylo to kvůli mně, to si uvědomuju až dneska – sestavila malý holčičí pěvecký sbor, říkaly jsme si Mrňata, zpívaly jsme při nejrůznějších příležitostech, ale nejen to, jezdily jsme na výlety, držely spolu, a ačkoli jsme to měly z hudebky domů jenom pár kroků, cesta nám vždycky trvala podivně dlouho. Nakonec jsem se našla nejvíc v dramaťáku a zůstala mu věrná vlastně až do maturity. Tehdejší Lidová škola umění byla přirozenou součástí mého dětství a tehdy mi to připadalo naprosto samozřejmé.

2/ Zcela zásadně a ve všem – nebýt jí, nebyla bych to já. „Liduška“ mi dala pevné základy, na kterých vlastně stále stavím. Připravila mě ke studiu na JAMU, což bylo sice záslužné, ale ne to hlavní. Nejde jen o vědomosti nebo dovednosti, jde v prvé řadě o vztah k umění a kultuře obecně, o všeobecný rozhled.

3/ O systému je pro mě těžké mluvit – dneska jsem už od „zušek“ dost daleko. Ale v loni jsem měla možnost být členkou poroty celostátního kola soutěže dramatických oborů. Zážitek to byl nesmírně inspirativní a pozitivní. Z nadšení pedagogů i jejich žáků, i z výsledků toho nadšení, které předváděli na jeviště. Není cílem vychovávat jednoho umělce za druhým, ale otevřít dětem cestu, napovědět směr a to se – soudě alespoň podle tohoto zážitku – děje stále stejně intenzivně jako za dob, kdy jsem byla malá holka.

 

Zdeňka Kalová, kastelánka Státního zámku Litomyšl

1/ Jako malá jsem moc chtěla hrát na kytaru. Už od začátku základní školní docházky. Vyrůstala jsem však za normalizace a hudební nástroje nebyly lehce a všude k dostání. Rodiče koupili klasickou kytaru, ale s výukou jsem musela počkat až do 2. třídy základní školy, než mi povyrostou ruce, abych dosáhla na konec kytarového krku. Ten rok byl nekonečný. Kytaru jsem se pak snažila ovládnout až do septimy reálného gymnázia. Bohužel, kytara spíš ovládla mě. Jak se říká u nás na jižní Moravě, měla jsem uši od putýnky. Nedostatek talentu ale mým báječným učitelům nikdy nevadil. Brzy poznali, že trápit mě klasiky a notami nemá smysl, a tak mě nasměrovali jinak. Tak jsem si zamilovala písničky Voskovce a Wericha, skupiny Olympic a nebo jen trampské klasiky. Do odpoledního otevřeného okna jsem hulákala s vervou: "Krááááásnáááá, Dajááána ..." Tenhle netalent jsem zdědila po tatínkovi, stejně jako vytrvalost chodit "do kytary" sedm let. 

2/ Neovlivnila přímo profesionální kariéru, ale vždy jsem měla na paměti tu neuvěřitelnou trpělivost pana učitele Štěpánka, který mě chválil za jakýkoli výkon. Všichni nebudeme Dvořák, Janáček, nebo Smetana, ale snaha a vytrvalost, stejně jako trpělivost je stejně důležitá. To mi do života dala docházka do umělecké školy a mé pokusy ke hře na kytaru.

3/ Hudební a umělecké vzdělávání v ČR, jeho místní systém, je na světě ojedinělý. Často se pohoršujeme nad hodnotami, které vybudovaly generace před námi. Nevážíme si jich a bereme je jako samozřejmost. To mě mrzí. Pracuji s historií, vím, že i talentovaní lidé k hudebnímu vzdělání po staletí neměli přístup. Dlouho bylo záležitostí jen urozených vrstev. Uvědomme si to. Poté si jej mohli dopřát pouze zámožní lidé. Kolik hudebních skladatelů, jejichž skladby dnes uznáváme, dávalo kondice v rodinách, které si to mohli dovolit. Dnešní děti mají možnost vyzkoušet si nadání, naučit se hrát třeba na hudební nástroj, a to velmi blízko svého domova. Síť uměleckých škol "zachytí" budoucí talenty. I proto český hudebník a umělec má ve světě stále tak silný zvuk. Je to jedna z hodnot Česka, které je třeba opatrovat a uchovat.

 

Daniela Gébová, filmová režisérka a dokumentaristka

1/ Do LŠU mě přihlásili rodiče, abych vyplnila profil vzdělané dívky z dobrých kruhů. Hrála jsem 8 let na klavír. Někdy to byl opravdu opruz cvičit několik hodin etudy, stupnice a prstoklady, ale později jsem ocenila, že umím zahrát Bacha i ledasco zazpívat. Navíc jsem byla vzdělávána v hudební teorii, což se mi později hodilo v mé profesi. Zpětně oceňuji i dříve ne příliš oblíbené předehrávky, kdy jsem už předem omdlévala, že mám zahrát před mnoha lidmi. Naučila jsem se při nich neomdlévat a být schopna před více lidmi beze stresu vystoupit.

2/ Vzhledem k tomu, že jsem se později věnovala umělecké kariéře, jistě. Už u přijímacího pohovoru na FAMU byl nutný všeobecný přehled, a to i co se hudby týče. LŠU mi určitě v tomto hodně pomohla. Já se i později věnovala hudbě, psala jsem do různých hudebních časopisů a režírovala hudební pořady pro TV. Hudební vzdělání pro mě bylo důležité při povolání režisérky velmi. Součástí filmu je totiž také zvuk a střih. Dobrý sluch a rytmické cítění je vždy bonusem při filmové postprodukci.

3/ Hudební vzdělání by mělo být součástí všech odvětví života. To už věděli naši předci. Hudba vám rozšiřuje obzory nejen hudební, ale také je dobrým pomocníkem v uměleckém cítění, ale také v analytickém matematickém myšlení a také prohlubuje sociální cítění a vnímání. Myslím, že LŠU bylo pro mnohé inspirací a nasměrovalo studenty nejen k uměleckým profesím. Ten, kdo je vnímavý a vzdělaný v hudebním oboru, je vnímavý i k dění kolem sebe.

 

Jaroslava Holasová, pedagožka ZUŠ F. A. Šporka v Jaroměři

1/ Moje začátky v Lidové škole umění v Jaroměři byly až učitelské. Jako dítě jsem chodila jen asi rok na zpěv v 1. třídě ZŠ v Náchodě k paní učitelce Špráchalové, ale nebyl kdo, by mě v dalším setrvání tehdy podpořil. Dodnes je mi to hodně líto. Na gymnáziu mě chytilo loutkové divadlo a vydrželo mi doteď. Jako studentky pedagogické třídy jsme začaly hrát loutkové pohádky pro děti v dětském domově v rámci praxe, já pak pokračovala nástavbou na SPgŠ a potom pracovala ve školní družině, kde jsem měla dětský loutkářský kroužek. Potom jsem se ucházela právě o místo v LŠU Jaroměř, kde literárně-dramatický obor nebyl. Měla jsem tu příležitost ho v září 1988 založit, a tím si ovlivnit zbytek života.

2/ Jako nekvalifikovaná učitelka LDO, obor loutkářství, po absolutoriu Lidové konzervatoře v divadle Drak u Jana Dvořáka jsem začala studovat na KALD DAMU studium pro pedagogy ve třídě Jany Altmanové a Jana Dvořáka, abych v té době získala náležité vzdělání pro výuku LDO v LŠU. Po sedmileté mateřské dovolené (tři synové) jsem se vrátila na ZUŠ na malý úvazek a z praktických důvodů začala hrát loutkové pohádky v mateřských školách.
Nejen můj profesní život velmi ovlivňuje moje práce s žáky a studenty, kterých mám každoročně v ZUŠ okolo padesáti. Prostor ZUŠ F. A. Šporka nám umožňuje alternativní formy přístupu k loutkovému divadlu, divadlu poezie, experimentujícímu divadlu... Bývalí studenti se vracejí, noví přicházejí, ostatní mi rostou před očima. Do života jdou, pokud se nestanou výkonnými umělci, jako přemýšlející, poučení a v mnoha ohledech nároční diváci, se kterými se ovlivňujeme navzájem.

3/ Umělecké školství patří k našemu (českému) rodinnému stříbru a je velká škoda, pokud to někdo nechápe a považuje ho za zbytečné. Doba se mění, hodnoty a přístup k umění a uznání citové složky osobnosti se také nemají moc dobře. Záleží na rodičích nové generace dětí, jestli je nasměrují k umění. Doba, kdy se muzicírovalo v každé rodině, kde se vyprávěly po generace příběhy, kde si všichni ohleduplně naslouchali, je už pryč. Doufám, že ne nenávratně. Myslím si, že právě "zušky" v tom mohou hodně udělat a také dělají, jen kdyby jim zůstal nebo v lepším případě byl rozšířen jejich prostor.
Aby  základní umělecké školství udrželo veřejné povědomí o tom, že muzika, tanec, divadlo a výtvarno jsou pro život důležité kategorie, se kterými se žije o hodně líp, potřebuje, aby ti, kteří o něm rozhodují, si ho vážili. A je za co!

 

Zuzana Vojtíšková, rozhlasová a divadelní dramaturgyně

1/ Mým prvním výrazným zážitkem v "lidušce" bylo setkání s vedoucí literárně-dramatického oboru v Praze – Šimáčkově ulici Libuší Matějovou. Na začátku 80. let propagovala myšlenku, že dramaťák by mělo navštěvovat každé dítě bez ohledu na jeho dispozice: byla přesvědčená, že průprava v tomhle oboru bude dobrá všem pro celý život. A měla pravdu. Snažila se v nás vzbudit zdravé sebevědomí, vyhledávala, co komu sedí, v čem může být kdo dobrý, učila nás vystupovat na veřejnosti, dobře mluvit, zpracovávat trému, patřičně se oblékat pro danou příležitost apod. Velkým zážitkem pro mě bylo účinkování v dětských komparzech při dabingu několika filmů, na které nás paní Matějová vodila. Bohužel zemřela po čtyřech letech, co jsem k ní na dramaťák chodila. Její elán a přístup k životu zmizel a už jsem se s ním v "lidušce" nesetkala, i když jsem měla pedagogy, kterých si dodnes vážím. 

2/ Zcela jistě – právě vlivem paní učitelky Matějové, která věřila mým literárním a hereckým schopnostem. Motivovala mě k tomu, abych se hlásila na konzervatoř. S jejím odchodem jsem ztratila odvahu i pedagoga, který by mě pro takové zkoušky připravil. Přesto však ve mně zůstala touha věnovat se literatuře a divadlu a ještě pořád mě nepustila.

3/ Jsem přesvědčena, že je to skvělý, zavedený a promyšlený systém. I když se z dětí navštěvujících ZUŠ nestanou umělci, vztah, který si k hudbě, tanci, divadlu, výtvarnému umění a taky ke společnému kulturnímu zážitku vybudují, jim zůstane a můžou z něj brát po celý život.