Články a komentáře

Těžce zkoušená krajina v Sudetech a těžce zkoušení lidé. Místo s mnohokrát přetrženou kontinuitou, odkud obyvatelstvo odcházelo v několika vlnách. Nejprve po bitvě na Bílé hoře protestanti, ve 20. století Češi a Židé, a pak také Němci. Odtud stále někdo odcházel a stále někdo někoho odsouval. V 50. letech 20. století byli vyhnáni i benediktini z broumovského kláštera. Je úžasné, že barokní skvost se v posledních letech podařilo obnovit, že znovu patří církvi, a i když má dnes poněkud jiné poslání, přesto zůstává zásadním duchovním centrem kraje.

Za probuzením a znovuoživením Broumovska stojí ovšem konkrétní snílci a vizionáři, lidé tvořiví a podnikaví. Svá vyznání a odpovědi na anketní otázky – proč se rozhodli spojit své životní osudy právě s tímto krajem, nám poskytli: Libuše Růčková – bývalá starostka Broumova, Jan Školník – úspěšný podnikatel a filantrop, Jan Záliš – fotograf a rodák z Broumova, Petr Bergmann – ač rodilý Pražák vydavatel knih o Broumovsku, Martin Lanži – děkan římskokatolické farnosti v Broumově, který sem přišel v roce 2007.

 

DOMOV JE JEN JEDEN

Libuše Růčková – rodačka z Broumova, právnička, v letech 2002–2010 starostka města Broumova, koordinátorka projektu revitalizace Kláštera v Broumově 2012– 2015, projektová manažerka, nyní pracuje ve Společnosti pro destinační management Broumovska.

 

Kdy jste se rozhodla propojit svůj životní příběh s Broumovskem? Přibližte, prosím, svůj "sen".

O mém propojení s Broumovskem rozhodlo moje místo narození – Broumov. Ze strany otce sahají naše kořeny na Broumovsku až k husitským válkám. Proto vnímám Broumovsko jako svůj domov a záleží mi na jeho budoucnosti.

 

Co jste svému snu musela obětovat?

Protože žiju tam, kde jsem doma, nemám pocit, že jsem musela něco obětovat. Naopak kromě puberty vnímám celý dospělý život jako štěstí, že jsem se narodila v Broumově. Samozřejmě po roce 1989 se rovněž na Broumovsku život zjednodušil, ačkoliv nikoliv každý to tak vidí.

 

Co bylo předpokladem toho, že jste se na Broumovsku úspěšně adaptovala?  Lze to zobecnit?

V Broumově jsem absolvovala základní školu a maturovala na gymnáziu. Po vysokoškolských studiích v Brně jsem se vrátila do Broumova, kde jsme vychovali s manželem dvě dcery, které se po svých vysokoškolských studiích rovněž obě vrátily na Broumovsko a žijí zde se svými rodinami. Nejstarší vnučka studuje v primě broumovského gymnázia jako šestá z rodiny. Zobecnění? Buď: jsme konzervativní rodina. Nebo: domov je jeden.

    

Jaký nejpozitivnější apel v sobě váš příběh nese?

Apel? Je lehké hledat stále něco nového, opouštět, nedokončit, stěžovat si, být nespokojený s místem narození, osudem. Těžší je vydržet, pokračovat, nacházet půvab v tradici, navazovat na hotové s vizí budoucnosti. Generaci za generací.

 

BROUMOVSKO – NEJEN SKICÁŘ ČESKÉHO BAROKA

Jan Školník – podnikatel a filantrop. Kromě toho, že vede globálně působící firmu HOBRA-Školník, významně se podílí na rozvoji regionu, kde žije a podniká. V roce 2014 založil se svou ženou Agenturu pro rozvoj Broumovska – neziskovou organizaci, se kterou oživují rozsáhlý komplex kláštera v Broumově. Rozvíjí tam Vzdělávací a kulturní centrum, čímž navazují na staletí trvající tradici vzdělanosti v klášteře. Ve svých filantropických aktivitách se vedle regionálních projektů věnuje především umění, vědě a rozvoji občanské společnosti. Běhá a čas od času se vydává na týdenní pěší poutě.

Ocenění: Společensky prospěšný podnikatel roku v soutěži pořádané EY (2014), výroční cena Via Bona od Nadace Via za filantropii v regionech (2018).

 

Kdy jste rozhodl propojit svůj životní příběh s Broumovskem? Přibližte, prosím, svůj "sen".

Toto, jak říkáte, propojení vznikalo postupně a kultivuje se stále. Broumovsko si mě získalo svým silným pozitivním geniem loci. To je patrné i přes nešťastné události dvacátého století, které region jakoby testují. Broumovsko prošlo ve svých dějinách více těžkými obdobími, nikdy nebylo pomyslně schováno zcela mimo hlavní proud dění, koneckonců klášter v Broumově byl sídlem břevnovsko-broumovských opatů, předních mužů církve i společenského života Čech. Proto to bylo vždy území relativně bohaté a moderní v kontextu své doby.

Od 17. století, kdy benediktini objednali pozoruhodnou stavitelskou zakázku a spolu s přestavbou kláštera nechali vystavět tzv. broumovskou skupinu barokních venkovských kostelů, by se Broumovsko dalo považovat za krajinu kostelů.

Od konce 18. století se začalo rozvíjet turistické hnutí a Broumovsko se aktivně zapojilo zpřístupňováním rozlehlých a dosud málo poznaných, ale velice romantických skalních oblastí, představilo svůj dnes nejvíce zmiňovaný fenomén, labyrinty nejrozsáhlejšího evropského komplexu pískovcových skalních útvarů – Adršpašsko-teplické skalní město, doplněné pozoruhodnými scenériemi Broumovských stěn či Ostaše. Do krajiny kostelních věží se začaly zapisovat věže skalní.

V 19. století se spolu s historickou železniční tratí Choceň – Meziměstí – Broumov začal kraj rychle industrializovat, aby dodnes překvapoval. A nejen svou malebností, ale i silnou průmyslovou tradicí, která dokreslila krajinu do dnešní podoby. Básník ji může vnímat jako krajinu skal, kostelů a komínů.

Broumovsko s jeho ranými i pozdně barokními kostely lze považovat za skicář českého baroka. Turistika se prezentuje fragmenty jedné z historicky prvních turisticky značených cest na trase Hvězda – Hejšovina, jejíž unikátnost spočívá v náročném provedení do pískovcových stěn, balvanů a patníků. Průmysl dodnes využívá některých historických budov a překvapuje svou houževnatostí a historií výroby i svých sociálních programů.

Můj „sen“ spočívá v přesvědčení, že i v dnešní době má Broumovsko sílu být moderním územím. Přes celou řadu strastí v kontextu doby hledá inovace, které umožní využít technologický rozvoj k efektivní decentralizované průmyslové výrobě, re-lokalizaci výroby vybraných průmyslových a zemědělských produktů, k využívání podmínek práce na dálku. Tedy k životu v klidném a inspirativním prostředí spojeném s prací na globálních projektech, s rozumným využitím potenciálu pro cestovní ruch, a to vše s respektem k historickému charakteru místa a bohatosti a významu místní přírody.

 

Co jste svému snu musel obětovat?

Nemyslím, že bych cestu, po které jsem se vydal, spojoval s obětí. Je to cesta neobyčejně zajímavá a obohacující, na které odkrývám různá tajemství, o kterých jsem zatím nepřemýšlel. Potkávám lidi, kteří mne ovlivňují v mém hledání, jak motivovat sebe sama a zároveň inspirovat ostatní. Snažit se je spojovat pro společnou věc, pro lepší společný život místa, kde žijeme. Věřím, že tím v širším kontextu přispíváme i k životu současné společnosti.

 

Co bylo předpokladem toho, že jste se na Broumovsku úspěšně adaptoval?  Lze to zobecnit?

Necítím a necítil jsem potřebu se adaptovat. Místní prostředí a lidi obdivuji a snažím se, stejně jako oni, tu zanechat kousek sebe. Je ale faktem, že se občas ptám sám sebe, zda bych takto přistupoval k životu kdekoliv, nebo zda je pro mě právě Broumovsko místem, které mně a mojí rodině mohlo tolik dát.

 

Jaký nejpozitivnější apel v sobě váš příběh nese?

Součástí našich aktivit je i projekt oživování broumovského kláštera. Tato rozsáhlá národní kulturní památka byla po desetiletích komunistického režimu v nedobré kondici a až na výjimky prázdná. Fantastickou zprávou je, že snaha o smysluplné využívání tohoto objektu pro kulturu a vzdělávání v jeho tehdejším stavu nakonec vedla k jeho rozsáhlé stavební revitalizaci a obnově. Tedy hudební festival, divadlo, výstavy, místně ukotvené vzdělávací projekty a setkávání lidí za těmito účely – to vše dalo do pohybu rozsáhlou rekonstrukci. Jaké z toho plyne poučení?  I to, co si nejprve ani neumíme představit, je možné, pokud se tomu malými krůčky vydáme vstříc.  

 

ZANECHAT TU SVOU STOPU

Jan Záliš – fotograf, na Broumovsku žije celý život.     

 

Kdy jste rozhodl propojit svůj životní příběh s Broumovskem? Přibližte, prosím, svůj "sen".

Nerozhodl jsem se, celý život jsem tu vyrůstal. Tedy nešlo o žádné rozhodnutí, je to tak, jak to je. A pokud to tady člověk má rád, tak s tím regionem sroste, což je i můj případ. Broumovsko mám rád, velká města mě ničí - když mám návštěvu Prahy jednou za čas, tak toho mám až až. Mám rád místní krajinu a architekturu, na člověka to tu prostě dýchne. Mám rád místní umění lidí, které tu kdysi vzniklo, dnes už to tady takhle nikdo postavit neumí. A čím je člověk starší, tím víc si toho váží.

 

Co jste svému snu musel obětovat?

Kdysi jsem měl nabídku jít do Prahy, jak se takzvaně říká za většími penězi, ale nakonec jsem nešel, protože jsem tu chtěl zůstat, a jsem rád. Ničilo by mě to tam, a peníze, co tam má člověk navíc, se vykompenzují zase někde jinde. Neřekl bych, že zůstat a pracovat tady byl můj sen, spíš je dobré to, když člověk něco dělá a nějakým způsobem ho to naplňuje a dává to smysl i jiným lidem. A začátky focení – člověk ani nepočítal, že by to vůbec mohlo někdy začít vydělávat. Vzpomínám si, že v té době bylo nemyslitelné mít digitální zrcadlovku. Dneska si ji může pořídit i dítě, které si na ni přes léto našetří. Před patnácti dvaceti lety stála přes půl milionu a výš. Ale nezdá se mi, že bych musel něco obětovat…

 

Co bylo předpokladem toho, že jste se na Broumovsku úspěšně adaptoval?  Lze to zobecnit?

Když jsem začínal, tak byla naštěstí pozitivní doba asi v tom, že na rozdíl ode dneška mladých fotografů nebylo tolik. Začátky sice byly komplikované, protože technologie se hodně mění a je to náročné i finančně, ale asi tam byla nějaká rozumná mezera, kde se člověk zaklínil a našel si svoje místo. Kdybych začínal o deset let později, tak by to určitě bylo složitější. A navíc čím déle to člověk dělá, tak si postupně buduje určitou důvěru. Takže pomáhá určitě i dlouhodobější budování vztahů…

 

Jaký nejpozitivnější apel v sobě váš příběh nese?

Pokud jsem na takovém zvláštním místě, jako je Broumovsko – já ho za zvláštní považuju – a díky focení jezdím ve větším okruhu, tak mi přijde, že sounáležitost lidí a vzájemná podpora tady je výrazně větší a jsem rád, že jsem součástí a můžu tomu napomáhat. Myslím si, že se to člověku vždycky vrátí, když jednou pomůžete vy a jednou zase pomůžou oni vám… A ať se ta tvorba někomu líbí nebo ne, už můžu mít určitou jistotu, že jsem tady něco zanechal a že jsem tomu regionu mohl svým způsobem pomoci.

 

DRSNÝ KRAJ S PODIVUHODNOU DUŠÍ

Petr Bergmann – rodák z Prahy, od roku 2000 žije na Broumovsku, píše a vydává regionální literaturu ve svém vlastním nakladatelství, pořádá výstavy, zkoumá historii.

Kdy jste rozhodl propojit svůj životní příběh s Broumovskem? Přibližte, prosím, svůj "sen".

Více než rok jsem žil na samotě v Českém ráji a po této zkušenosti jsem se už nechtěl vrátit do Prahy. Hledal jsem proto místo, kde bych strávil zbytek života, a měl jsem o něm celkem jasnou představu. Mám-li tedy hovořit o snu, pak to byl dům ve stylu tradiční lidové architektury, se sadem, potokem, na samotě u lesa, obklopený přírodou a kulturní tradicí. Když jsem asi po roce a půl hledání objevil svůj nynější dům na Broumovsku, bylo hned rozhodnuto a dnes vím, že jsem si nemohl vybrat lépe. Takže minimálně v tomto směru jsem si svůj sen splnil. O to více, že jsem upřímně toužil po setkání s předchozími německými obyvateli, kteří byli po skončení druhé světové války nuceni svůj domov opustit. I to se mi předloni splnilo. Přijel pan Ginzel s celou rodinou, vyprávěl mi svůj životní příběh a to, co si pamatoval z Broumovska, které opouštěl jako patnáctiletý, a navíc mi poskytl fotografie domu pořízené kolem roku 1940. Ty mi nyní pomohou rekonstruovat objekt do původní podoby z roku 1870.   

 

Co jste svému snu musel obětovat?

Nemyslím, že bych něco obětoval, spíše jsem ve všech ohledech získal. To, čeho jsem se vzdal, jako je život v Praze a vše, co s tím souvisí, nebo intenzivní cestování, které bylo spojeno s mojí tehdejší prací, jsem opouštěl rád a cíleně, takže bych to rozhodně nenazýval obětí.

 

Co bylo předpokladem toho, že jste se na Broumovsku úspěšně adaptoval?  Lze to zobecnit?

Nevím, v jakém přesně smyslu, Broumovsko je drsné místo s podhorským klimatem, sevřené mezi Krkonošemi a Orlickými horami, takže převládají chladné dny. To mi ale vyhovuje, jsem horský typ, a tak adaptace v tomto smyslu nebyla pro mne nijak náročná. Živím se kulturní činností a psaním a vydáváním regionální literatury, takže nejsem ani závislý na zaměstnání, které je na Broumovsku těžké sehnat. Adaptují se zde tudíž snáze lidé, kteří si své živobytí obstarávají sami, než kdyby museli hledat práci. Co bylo asi nejtěžší, je pěstování zeleniny a ovoce, protože vegetační období je zde nezvykle krátké a zahrada je mojí vášní. Musel jsem se naučit sžít se se zdejším klimatem, prudkými výkyvy počasí a zvyknout si, že část úrody vždy zničí mráz, nebo divoká zvěř a podobně. Kulturní adaptace pro mne byla výzvou, protože Broumovsko je po všech stránkách inspirativní, zdejší příroda, lidová a barokní sakrální architektura, umělecké a industriální památky, pestrá historie, a kulturně-historický odkaz, kterému jsme hodně dlužní. To vše mne vybízí neustále k aktivitám, jako je psaní knih, pořádání výstav, výzkum historie a podobně, což mne vtahuje do místních reálií a mé adaptaci na stále silně přítomné ryze německé tradiční prostředí to velmi pomáhá.

 

Jaký nejpozitivnější apel v sobě váš příběh nese?

Broumovsko je místo, kde nic nejde snadno a pečení holubi tu nelítají nikomu do huby. Mnohem více než kdekoli jinde, kde jsem působil, zde musím zapojovat píli, vytrvalost, trpělivost a nasazení. Člověku, aby něčeho dosáhl, nesmí ubývat nadšení pro věc a musí nacházet stále nové impulsy. Tohle jsem pochopil již v roce 2000, kdy jsem se přidal ke skupině nadšenců, kteří na Broumovsku založili tradici letních festivalů, tehdy pod názvem Týden pro broumovské kostely, s cílem záchrany tohoto ojedinělého památkového souboru barokních skvostů. Později se z toho vyvinul obří festival Broumovské kulturní léto a v různých obměnách a již v úplně jiném personálním složení se tato novodobá tradice udržuje dodnes. Na hodnotu broumovského baroka se podařilo upozornit a přivést k němu pozornost nejen místních, ale také mnoha institucí a dárců. Přes mnoho nezdarů a potíží se podařilo dnes už desítkám lidí, kteří se na tom podíleli a stále podílejí, vybudovat smysluplnou aktivitu, která dělá Broumovsku jméno daleko za jeho hranicemi. Podobně je to s mým regionálním nakladatelstvím, které balancuje na hraně ekonomické udržitelnosti a často i hluboko pod ní, ale vím, že nejdůležitější je vydržet a neslevit v kvalitě a atraktivnosti titulů. A takto se prosazovali i původní němečtí obyvatelé Broumovska, kvalita jejich výrobků byla známá daleko v zámoří. Malý region kdesi za horami se může prosadit jedině originalitou a kvalitou.

 

Vydané tituly

• Broumovsko, Interpretace kulturního a historického dědictví
• Broumovsko na historických zobrazeních – I. díl
• Studánka 1715 – 2015 (k výročí 300 let od vzniku poutního místa v Malých Svatoňovicích)
• Krkonoše na starých rytinách a litografiích
• Bezděkovský kostelíčku (k výročí 150 let od narození benediktinského mnicha Sigismunda Broušky)

Připravuje se k vydání  

• Lager Broumov / Braunau, 1915 – 1918 (k výročí 100 let od konce první světové války a k uctění vojáků a civilistů zadržovaných v zajateckém táboře v Martínkovicích u Broumova)
• Broumovsko na historických zobrazeních – II. díl

 

Petr Bergmann, tel: 777 159 352, petr.bergmann@volný.cz, www.broumovsko.org

www.trutnovsko.org

 

CO TĚ NEZABIJE, TO TĚ POSÍLÍ

Martin Lanži – děkan římskokatolické farnosti v Broumově. Dlouhodobě hledá podporu pro opravu chátrajících broumovských kostelů.

 

Kdy jste rozhodl propojit svůj životní příběh s Broumovskem? Přibližte, prosím, svůj "sen".

V létě 2007 jsem byl jako třicetiletý kněžský elév ustanoven za broumovského duchovního správce tehdejším královéhradeckým biskupem, dnešním kardinálem Dukou. Bylo to a dodnes  je moje první a jediné místo v pozici faráře. Snem bylo vést farnost, ne opravovat kostely.

 

Co jste svému snu musel obětovat?

Bez nadsázky téměř všechno – rodinu, vlast, kamarády, sport, kino, ruch velkoměsta, další studia. Časem i soukromí.

            

Co bylo předpokladem toho, že jste se na Broumovsku úspěšně adaptoval?  Lze to zobecnit?

Přijetí reality. To znamená, jako katolíci jsme 2% broumovskou minoritou, která má však ve správě ohromné, pro její potřeby výrazně předimenzované, materiální dědictví. Záchrana broumovských skvostů začala zaplňovat stále více místa v diáři. Na druhé straně to však přineslo i mnoho vzácných kontaktů, rozšíření poznatků a návštěvu míst, kam bych se bez broumovských kostelů nedostal (New York, Chicago, Ottawa, Paříž, Stockholm, Brusel...).

                    

Jaký nejpozitivnější apel v sobě váš příběh nese?

Co tě nezabije, to tě posílí. Třikrát jsem chtěl na Broumov abdikovat. Dnes se blíží doba, kdy bude patrné, že se snad přece jenom vyplatilo zůstat. Navzdory všemu, co se během té doby pokazilo, či nevyšlo nebo nenaplnilo. 

 

 

 

 

Seriál Místní kultury se po celý rok bude zabývat fenoménem české knihovny, od historie po současnost. Chce představit osobnosti, trendy, ukázat velké knihovny i knihovny v malých obcích bez profesionálních pracovníků, popsat, jak se knihovnám daří komunikovat s veřejnou správou, co jim chybí, čeho si naopak váží. Přejeme si, abychom tím i přispěli ke kulatým stolům v jednotlivých krajících, které hodlá jako dialog s veřejnou správou uspořádat Národní knihovna. A rovněž, a to především, vzdát hold knihovníkům, kteří svou profesi považují za poslání a službu společnosti.

Mgr. Lenka Lázňovská, ředitelka Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu

 

KNIHOVNICKÉ PUTOVÁNÍ PO KARLOVARSKÉM KRAJI

V roce 2015 oslavila Krajská knihovna Karlovy Vary 10. výročí v nové moderní budově výstavou mapující počátky knihovnictví v karlovarském regionu s názvem „200 let knihovnictví v Karlových Varech“. Díky tomu si návštěvníci mohli prohlédnout například první knihovní řád, první instrukci k vykonávání funkce knihovníka nebo žádosti radě města o tuto funkci z 2. poloviny 19. století a také další unikátní písemnosti vztahující se k začátkům činnosti karlovarské městské knihovny. V době, o které hovoříme, existovala v Karlových Varech krom městské knihovny také jakási alternativa, a sice veřejná knihovna karlovarských knihkupců a nakladatelů bratří Fraňků. Městská knihovna v té době měla ve svém fondu zejména odbornou balneologickou, vlastivědnou, lékařskou či historickou literaturu a byla určena spíše odborné veřejnosti, kdežto bratři Fraňkové ve své knihovně půjčovali zábavné kratochvilné čtení, kalendáře a romány pro nejširší veřejnost.

Ano, až tak daleko sahají počátky knihovnictví v našem regionu. Ovšem je nutné dodat, že díky příhraniční poloze našeho kraje, bývalo zde obyvatelstvo převážně německé národnosti a český živel se až do konce 2. světové války příliš nerozvíjel. Úplné počátky knihovnictví v našem regionu jsou tak spojeny se jmény významných mužů německého původu, jako byli dr. Karl Ludwig, významný karlovarský historik a středoškolský učitel a také městský knihovník, dr. Rudolf Mannl, karlovarský lékař a radní, významná osobnost počátků karlovarského knihovnictví a autor prvního katalogu knihovního fondu a prvních stanov činnosti knihovny v Karlových Varech či A. L. Stöhr, křížovnický kněz a vůbec první karlovarský knihovník.

A kdy tedy začal vývoj českého knihovnictví v našem regionu?

Vznik a rozvoj české veřejné knihovny po roce 1945 byl úzce spjat s přílivem českého obyvatelstva do pohraničí. Počet česky hovořícího obyvatelstva se v prvních dvou poválečných letech zdvojnásobil a byl rovněž jedním z důvodů ke vzniku státní české veřejné knihovny v Karlových Varech. Počátky její činnosti byly spojeny s mnoha problémy a potížemi. Knihovny ve vnitrozemí mohly navázat na svou dřívější činnost, využívat osvědčených postupů při budování knihovních fondů, práci se čtenářem. Karlovarské knihovně tato tradice a historické zázemí velmi chyběly. Knihovna převzala německé knihovní fondy původní  veřejné Stadtbibliothek. Česká veřejná knihovna se rozvíjela díky knižním darům českých občanů, darům ministerstva kultury ČSR a  začala budovat sbírku knih v českém jazyce.

Postupně se z Městské lidové knihovny, zřízené v historické budově na nynější ulici I. P. Pavlova, stala Krajská lidová knihovna (1953), později pak Okresní lidová knihovna (1960), Okresní knihovna v Karlových Varech (1969), Okresní knihovna Karlovy Vary (2001) a nakonec po vzniku samostatného územního správního celku Karlovarský kraj se proměnila v Krajskou knihovnu Karlovy Vary, jíž je dodnes. Od roku 2005 sídlí v nové budově v areálu Krajského úřadu Karlovarského kraje ve Dvorech.

V současnosti má téměř 8 tisíc čtenářů, každý rok je to více než 250 tisíc návštěvníků a její fond čítá na 400 tisíc svazků. Kromě běžných položek je čtenářům k dispozici také specializovaný fond balneologické literatury, historický archivní fond či knihovna regionální. Knihovna poskytuje široké spektrum služeb. Kromě klasických knihovnických, informačních a referenčních služeb i množství kulturních, vzdělávacích a společenských akcí pro širokou veřejnost či speciální služby pro čtenáře a návštěvníky ze znevýhodněných skupin, ať jsou to zdravotně či mentálně handicapovaní, senioři, rodiče na mateřské či rodičovské dovolené, nezaměstnaní, národnostní menšiny apod.

Nejnovějším úkolem, který stojí před karlovarskou knihovnou a jejími zaměstnanci, je vybudování nové budovy depozitního skladu. Již od počátku existence se Krajská knihovna Karlovy Vary potýká s nedostatkem skladovacích prostor. V roce 2013 byl problém částečně vyřešen adaptací stávajících prostor v zázemí knihovny. Klimatizovaný depozitní sklad je však již zcela zaplněn. Nová budova se skladovací kapacitou na příštích 20 let by na základě rozhodnutí Rady kraje z prosince roku 2016 měla vyrůst v těsné blízkosti knihovny. Kromě skladů bude obsahovat například datové uložiště, serverovnu, badatelnu, digitalizační pracoviště a restaurátorskou dílnu.

Krajská knihovna Karlovy Vary poskytuje služby (metodické, výměnné soubory atd.) knihovnám v Karlovarském kraji v rámci výkonu regionálních funkcí v souladu s knihovním zákonem. První zmínky o poskytování knihovnických služeb malým obcím regionu jsou datovány roky 1953 – 1955, kdy byly součástí Krajské lidové knihovny v Karlových Varech dva Bibliobusy, určené pro půjčování knih obcím okresu Toužim, Cheb a částečně i okresu Mariánské Lázně. Celkem zajížděly do 87 obcí v kraji. V 60. letech se předchůdkyně dnešní Krajské knihovny Karlovy Vary stala řídícím a metodickým centrem pro všechny lidové knihovny okresu Karlovy Vary s péčí o 140 lidových knihoven. V současné době je v Karlovarském kraji 120 základních knihoven. Z toho je 34 profesionálních a 86 neprofesionálních knihoven obsluhovaných dobrovolným knihovníkem.

Výkon regionálních funkcí proto pro okres Cheb přenáší krajská knihovna na Městskou knihovnu v Chebu a pro okres Sokolov na Městskou knihovnu Sokolov, které jsou tak zvanými pověřenými knihovnami.

Pojďme si tyto dva skvělé pomocníky v naší práci na poli výkonu regionálních funkcí a také skvělé kolegy a přátele představit. Vydáváme se tedy na cestu k hranicím s Německou spolkovou republikou a její spolkovou zemí Bavorsko po silnici R6 a přijíždíme do slavného města s kouzelným a malebným historickým centrem. Přijíždíme do Chebu. Na okraji historického centra města zastavíme před nádhernou historickou secesní budovou.

 

Hovoří ředitelka Městské knihovny Cheb PhDr. Martina Kuželová

"Naše hlavní budova, původně Volksbücherei Dominik Kreuzinger, byla postavena v letech 1909-1910 z odkazu chebského továrníka Kreuzingera, a to jako druhá veřejná knihovna na našem území (první, z roku 1892, měli Svitavští, ale tamní knihovna již dávno působí jinde). Českou veřejnou knihovnou se stala 28. října 1946. V té době se zde nacházelo 75 tisíc německých knih. Tento knihovní fond byl složen také z různých svozů a konfiskátů, které se po konci 2. světové války vytřiďovaly. Jen 341 knih bylo českých. Prvními poválečnými profesionálními knihovníky v Chebu byli manželé Karel a Clotilda Douchovi. Jako čerství absolventi pomaturitní Státní knihovnické školy v Praze reagovali na výzvu zemské osvětové rady zaměřenou zejména na obsazení míst v pohraničí. Zasloužili se o promyšlený rozvoj chebské knihovny, její dobré jméno šířili i za hranicemi regionu. V roce 2004 obdrželi Cenu českých knihovníků. Panu Douchovi, který naši knihovnu řídil do roku 1974, kdy byl z politických důvodů odvolán, byla udělena In memoriam. - Budova knihovny je postavena v secesním slohu a v roce 2010 byla zapsána do seznamu kulturních památek ČR."

A jaké jsou plány chebské knihovny do budoucna?

"Velice se snažíme o rozvoji čtenářství zejména mezi dětmi a mládeží a věříme, že k tomu přispěje i připravovaná realizace projektu rekonstrukce a přístavby knihovny. Dětské oddělení by mělo vzniknout nově v kouzelném prostředí půdy hlavní budovy a prostor pro náctileté o patro níž.

Město Cheb připravuje projekt podle návrhu ateliéru A69 - architekti. Ten, s ohledem na památkově chráněné území, řeší jednak vybudování unikátní „neviditelné“ přístavby knihovny v bývalém hradebním příkopu, tak rekonstrukci vnitřku stávající hlavní budovy. Knihovna dnes totiž působí ve dvou objektech, není bezbariérová, má malý volný výběr knih pro dospělé se třemi patry skladů, nedisponuje vyhovujícím sálem pro větší akce atd.

Již úvodní koncept rekonstrukce a přístavby knihovny si v soutěži Stavby Karlovarského kraje 2015 vysloužil 1. místo u odborné poroty i veřejnosti. Proběhly průzkumy - archeologický, hydrogeologický a stavebně-historický - a k projektu se vyjadřují památkáři.

V podpisové akci pro rozšíření chebské knihovny, k podpoře stavby prospěšné široké veřejnosti, se v roce 2017 vyslovilo během dvou měsíců 7.793 občanů.“

Podpisování petiční akce pro rozšíření chebské knihovny probíhala také v Krajské knihovně Karlovy Vary a my zdejší knihovníci i naši čtenáři přejeme chebským knihovníkům, aby tento záměr vyšel, a to co nejdříve."

A jak si u vás vedou ti nejmladší čtenáři?

"U nás knihovnu rozhodně znají. A nepřijdou-li s rodiči nebo prarodiči, sourozenci, později kamarády, určitě k nám zavítají s paní učitelkou z místních MŠ či ZŠ, včetně těch nestátních. Seznamují se s knihovnou, knihami nejrůznějšími zajímavými způsoby. Všechny nováčky v ZŠ (na 400 dětí) čeká v závěru prvního školního roku Pasování prvňáčků na čtenáře knihovny. Programy připravuje dětské oddělení také pro školní družiny, příměstské tábory Muzea a Domu dětí a mládeže atd. Velkou konkurencí nám dnes jsou dobře vybavené školní knihovny. Děti, které čtou jen doporučenou literaturu, nás už tolik nepotřebují. Městská knihovna tedy musí být pro ně atraktivní a my s kolegy děláme vše pro to, aby byla."

Poslední otázka pro paní ředitelku Kuželovou se týká novodobé historie chebské knihovny po tzv. Sametové revoluci: Navázali jste po listopadu 1989 dialog s některými krajany ve světě?

"Ano, ale šlo spíš jen o pomoc při řešení smutných povinností - otázek pozůstalých, jak naložit s osobními knihovnami, které si krajané za hranicemi hýčkali a rozšiřovali. Rádi jsme také v poslední době vyhověli žádosti mladého nadšence, někdejšího Chebana, který rozvíjí krajanskou knihovnu na Novém Zélandu. Knihy včetně dětských, vyřazené či nezařazené z těch, které nám lidé přinášejí, tam pluly lodí a již slouží všem, kteří se zajímají o naši kulturu."

 

Opouštíme Cheb a vydáváme se zpět po silnici D6 do Karlových Varů. Cestou se, ale těšíme na zastávku v dalším příjemném místě spjatém s knihami a místní historií. V růžově budově, kde sídlí Městská knihovna Sokolov, nás vítá paní ředitelka Mgr. Daniela Drobečková. Připomeňme, že jde o knihovnu pověřenou Krajskou knihovnou v Karlových Varech výkonem regionálních funkcí pro veřejné knihovny na území bývalého okresu Sokolov. To znamená, že pro obecní knihovny s neprofesionálním knihovníkem zajišťuje s finanční podporou Karlovarského kraje nákup, zpracování a distribuci knih. Všem veřejným knihovnám také poskytuje metodickou podporu.

 

Samozřejmě i v Sokolově nás zajímá historie knihovny a paní ředitelka nás do ní zasvěcuje:

"Knihovna vznikla po roce 1945 z darů různých institucí a příznivců. Z městské knihovny, která sloužila jen občanům města Sokolova, se stala v roce 1951 knihovnou s okresní působností. V roce 1961 pak byla přestěhována do sokolovského zámku, který se však v té době opravoval, a tak byly služby čtenářům zajišťovány pouze v rámci omezených možností. Od roku 1970 začala Okresní knihovna Sokolov pracovat jako středisková knihovna pro veřejné knihovny okresu. Koncem roku 1993 byly zakoupeny první moduly automatizovaného knihovního systému LANius. Půjčování jeho prostřednictvím bylo zahájeno 22. 6. 1995. Od 1. 1. 2003, kdy došlo k zániku okresů, přešla knihovna pod město Sokolov a stala se Městskou knihovnou Sokolov."

Vzhledem k působnosti knihovny v blízkosti německých hranic nás zajímalo i to, zda knihovna spolupracuje s německými kolegy a zda se tedy dnes tak populární přeshraniční spolupráce daří i v knihovnickém světě. Daniela Drobečková se usmívá a naši domněnku potvrzuje:

"Ano, dlouhodobě spolupracujeme s knihovnou v německém Schwandorfu, který je partnerským městem města Sokolov. Vydali jsme společně česko-německou publikaci „Jak vidím své město za 1.000 let“, kterou napsali účastníci literární a výtvarné soutěže konané v obou knihovnách. Vítězné práce byly přeloženy vždy do opačného jazyka. Druhou knihou byl sborník povídek „Za horizontem“, práce účastníků semináře tvůrčího psaní pod vedením spisovatelky Ivony Březinové, a ilustrovali je účastníci výtvarného semináře vedeného ilustrátorem Adolfem Dudkem. Povídky německých autorů doplnili fotografiemi členové schwandorského fotoklubu. Opět byly vždy provedeny překlady do němčiny a češtiny. Další společnou akcí byla např. i výstava kompenzačních pomůcek pro nevidomé a slabozraké, která se konala jak v Sokolově, tak ve Schwandorfu.“

A stejná otázka jako v Chebu: Jaké je to u vás s nejmenšími čtenáři? Je pro ně knihovna neznámé místo?

„Samozřejmě, že se snažíme, aby tomu tak nebylo. Právě proto jsme se např. letos rádi připojili k nově vzniklému celostátnímu projektu „S knížkou do života“, který má za úkol popularizovat předčítání rodičů dětem a nabídnout prostory knihoven ke společnému setkávání rodičů s dětmi. Organizuje ho Svaz knihovníků a informačních pracovníků ČR a připojuje se tím k mezinárodnímu projektu Bookstart, který úspěšně probíhá již řadu let v cca 20 zemích po celém světě.“

 

Cestou zpět do Karlových Varů přemýšlíme, že by bylo pěkné představit nejen profesionální knihovny našeho regionu, ale také ty menší, obsluhované neprofesionálním knihovníkem. Vždyť právě díky nim mají přístup k literatuře obyvatelé 86 obcí našeho kraje, včetně těch nejmenších. Nevjedeme tedy za Sokolovem zpět na D6 směr Karlovy Vary, ale vydáme se opačným směrem do dalšího koutu Karlovarského kraje.

Krajská knihovna Karlovy za laskavé podpory a spolupráce svého zřizovatele Karlovarského kraje pořádá již od roku 2012 profesní anketu „Nejlepší dobrovolný knihovník a Nejlepší profesionální knihovna Karlovarského kraje.“ V prvním ročníku této prestižní profesní ankety získal ocenění „Nejlepší dobrovolný knihovník Karlovarského kraje“ pan Petr Kreuz z Obecní knihovny Velká Hleďsebe. Pan Kreuz je v roli knihovníka mezi občany obce velmi oblíbený a jeho neotřelý přístup může být inspirací mnoha dalším kolegům a kolegyním. Legendární je jeho přístup k dětským čtenářům ze sociálně slabších rodin.

Petr Kreuz k tomu říká: „Dlužné částky, které jsou v těchto chudých rodinách prokazatelně nevymahatelné, si mohou dlužníci odpracovat - zametou dvůr, přerovnají knihy v regálu atd.  Na cestu domů dostanou bonbon a ujištění, že je vše urovnáno a mohou se do knihovny zase kdykoliv vrátit. A oni se beze strachu vracejí.“

Petr Kreuz pracuje v knihovně již od roku 2006 a velice živě se zajímá o dění v obci a celém regionu. Důkazem toho je i jeho v dobrém slova smyslu nakažlivé nadšení z Pamětní knihy školy obce Velká Hleďsebe, která byla před několika roky náhodně nalezena a nálezcem darována obci. Pan Kreuz nám ji ukazuje a společně listujeme zažloutlými listy popsanými krasopisným písmem zástupce správce školy Karlem Březinou z roku 1924 a jeho následovníky, správci školy a učiteli. Zápisky z jednotlivých školních roků až po rok 1938, kdy byla česká škola uzavřena a většina českého obyvatelstva byla z obce v Sudetech vyhnána, jsou doplněny pohledy na skupinky usmívajících se žáčků na třídních fotografiích, historickými fotografiemi obce či nejrůznějších akcí a setkání. Nechybí ani fotografie učitelů, články z dobového tisku o významných událostech v republice, či různé programy a pozvánky. 

Nás ovšem zajímá především období první republiky.

Čteme tak svědectví o obci Velká Hleďsebe, která je tvořena třemi bývalými samostatnými obcemi Velká Hleďsebe, Klimentov a Malá Hleďsebe, a která se nachází v těsné blízkosti Mariánských Lázní, což odedávna významně ovlivňovalo její společenský a kulturní život. Statistický lexikon obcí, obsahující výsledky sčítání lidu z 1. prosince 1930, předkládá výsledky obce Velká Hleďsebe: celkový počet obyvatel 2054, z toho 1968 německé národnosti, 58 české a 28 cizozemců.

Hleďsebský knihovník vypráví: „Prvorepublikový německý spolkový a kulturní život obce byl velice bohatý: Mužský pěvecký spolek, Školský spolek, Sportovní klub, Dělnický tělovýchovný a pěvecký spolek, Svaz Němců v Čechách, Křesťansko-německý tělocvičný spolek, Stolní společnost  Egerländer Gmoi, Citerový klub, Spolek válečných veteránů a Sbor dobrovolných hasičů. Německá škola byla založena v roce 1829. V roce 1898 byla postavena nová škola. Nejprve jako šestitřídka, později osmitřídka. Tato škola, respektive její budova, slouží dodnes.

Celý politický okres Mariánské Lázně po první světové válce těžce zasáhla hospodářská krize v lázeňství. Odliv lázeňských hostů z Mariánských Lázní se dotkl i příjmů hleďsebeských obyvatel a naděje na ekonomická zlepšení mizely v nedohlednu. Přišla krize, po ní válka.“

 

Spolu s panem Kreuzem nahlížíme do Pamětní knihy obce a čteme si autentické úryvky zapsané dobovými „kronikáři.“

V Pamětní knize se například píše: „Zdejší česká škola byla založena v roce 1924/25 a umístěna v Metternichově dvoře. Učebnou se stala bývalá kavárenská místnost. Stav učebny byl velmi žalostný, místnost málo osvětlená, shnilá podlaha. Později byly zřízeny záchody, dříve žádných nebylo a žáci museli přes celý dvůr za stodolu vykonávati svoji potřebu…“„Školní rok začal 1. září 1924 po skončeném zápisu, při kterém bylo zapsáno 27 dětí….“„7. března 1925 proběhly oslavy narozenin T. G. M. Řeč k dítkám byla poučná, výchovná a nepolitická. Školní rok 1925 začal se stejným počtem žáků, tak jako rok předchozí…“

„V roce 1926 byl jmenován nový správce školy učitel Ludvík Vaňek. Českou školu převzal za velice nepříznivých podmínek. Bojkotem a agitací místních Němců bylo zrazeno mnoho lidí, kteří by byli rádi poslali svoje děti do české školy. Školní rok byl zahájen pouze s 16 žáky. Ani jedno z dětí, přestože chodilo do české školy po dva roky, neumělo ani tolik, aby odpovědělo na otázku „jak se jmenuješ“ celou větou. Zásoba českých slov byla nepatrná. Spojování ve věty nebylo ani ponětí, žádné z 16 dětí neznalo celé abecedy, proto žádné neumělo samostatně číst a ještě méně psát. Kázeň byla tak uvolněná, že si žáci dovolili vyhrožovati učiteli otcem nebo bratrem. Chyba v nedostatku svědomitosti bývalého správce školy i v malé inteligenci žáků, jež se zdá, jest těžkým následkem nezřízeného života periferie světového lázeňského města…“„Školní rok 1927/8 se vyznačuje úporným bojem správce školy o byt v místní obci. Starosta obce Wilfling prohlásil: „Das sag´ ich euch, meine Herrn, der tschechische Lehrer darf in Sichdichfür keine Wohnung bekommen.“ Po mnoha bezvýsledných rekursech po půl roce obec kapitulovala…“

„V roce 1928 byla otevřena mateřská škola. Učitelkou se stala Anna Slunéčková. Nedostatečná znalost němčiny ji zprvopočátku neumožnila navázat kontakt s malými dětmi, neboť české děti hovořily dobře německy, ale znalost češtiny byla velmi malá. Památný den byl opětně důstojně oslaven školní slavnostní a vyvěšením státní vlajky. Všechny tyto oslavy se setkaly s odporem a nenávistí německého obyvatelstva…“

„Ve školním roce 1928 – 1929 bylo zapsáno do obecné školy 27 žáků a do školky 26 dětí. V témže roce bylo povoleno vyučování v německém jazyce po dvou hodinách týdně...“

„Ve školním roce 1930 – 1931 bylo zapsáno 25 žáků a do mateřské školky 23 dětí. Opět se konala vánoční nadílka za přítomnosti rodičů. V témže roce přichází nový správce školy Jaroslav Špelina. Budova školy byla v havarijním stavu…“

„Školní rok 1936 – 1937 byl zahájen 1. září. Zapsáno bylo 20 žáků a 21 dětí do mateřské školky. Oslava 28. října se konala pouze ve škole. Letošní lázeňská sezona byla opět horší než loni a v letech předcházejících, nezaměstnanost ve zdejších obcích ještě vzrostla a podpory v nezaměstnanosti byly sníženy. Proto v obci bída větší než kdy jindy. Děti trpí podvýživou a zimou. Vánoční nadílka byla velmi chudá. Některé děti dostaly boty a prádlo, jiné šaty a prádlo...“

„14. září 1937 zemřel president – osvoboditel T. G. Masaryk. Ve škole byla uspořádána smuteční slavnost. 28. říjen byl slaven ve škole. Vánoční nadílka byla bohatá. Děti z mateřské školy dostaly boty a prádlo a žáci dostali boty a šaty. Připojení Rakouska k Německu mělo velkou odezvu i mezi našimi Němci. Strana Henleinova neobyčejně zesílila a troufalost Němců den ode dne vzrůstá. Nejhorší však je, že naše vláda nepodniká nic proti této protistátní činnosti našich Němců. Tím ovšem neobyčejně trpí český člověk v pohraničí, vůči němuž německá drzost nezná hranic. Každý jednotlivý Němec má víc práv, než všichni Češi dohromady. Je to smutný úkaz, ale bohužel, je to pravda. Tak daleko jsme dospěli za 20 let naší demokracie. Události politické měly také vliv na počet žactva, které se do zdejší školy na příští rok přihlásilo. Mnozí rodiče, poštváni činovníky SdP, odhlásili své děti ze zdejší školy…“

Tolik citace z unikátní Pamětní knihy školy a obce Velká Hleďsebe, která velmi jasně dokládá problematický rozvoj české kultury a vzdělanosti v našem příhraničním regionu v dobách po vzniku samostatného československého státu v roce 1918 vzhledem k velmi nízkým počtům obyvatel české národnosti na tomto území. Na lepší časy svítalo pro Čechy, češtinu i českou kulturu a s ní také české knihovnictví až po skončení 2. světové války.

Petr Kreuz situaci dokumentuje na příkladu Velké Hleďsebi:

„První čeští osídlenci přicházejí v červenci 1945. Dne 11. února 1946 začal odsun Němců. Ke správě obce byli nápomocni němečtí antifašisté. Odsunem Němců začal nový kulturní a společenský život obce. Například divadelní spolek Klicpera byl v obci založen již 12. října 1945. Stal se nositelem kultury v obci v dobách, kdy nebylo ani známo slovo televize, v obci nebyl biograf. Divadelní spolek se zúčastnil několika divadelních přehlídek. Vždy s velkým ohlasem. Po roce 1977 zprávy o souboru utichají.

Velkým kulturním počinem bylo otevření Kulturního domu, proběhlo 25. února 1967. Do jeho prostor byla přenesena obecní knihovna a 1. 6. 1967 otevřena pro veřejnost. V té době disponovala fondem 4.850 knih. Od 1. dubna 1976 byla obec Velká Hleďsebe přiřazena pod Městský národní výbor Mariánské Lázně. Toto rozhodnutí mělo velice negativní dopad na spolkový a kulturní život v obci.

V roce 1991 na základě referenda v obci bylo rozhodnuto o obnově samostatného řízení obecním úřadem ve Velké Hleďsebi. Došlo k volbám, z kterého vzešlo devítičlenné zastupitelstvo. Obnova kulturního a společenského života v obci stálo a stojí mnoho úsilí i práce. Výsledkem jsou mnohá ocenění a vyznamenání.

Do doby obnovené samostatnosti obce Velká Hleďsebe patřila knihovna, která se nacházela ve 2. poschodí budovy č. p. 321 v Plzeňské ulici, pod vedením městské knihovny v Mariánských Lázních. Veškerý knižní fond byl majetkem Okresní knihovny v Chebu. Jako knihovnice zde působila paní Hustáková.

Jak již bylo řečeno, v lednu 1991 započalo svou práci nově zvolené zastupitelstvo obce. V zápětí byl obci převeden majetek knihovny a obec ze svých prostředků hradila mzdu knihovnice, nákup novin a časopisů. Knižní fond byl nadále majetkem Okresní knihovny a ta prováděla pravidelnou výměnu knihovního fondu. Umístění knihovny pro obyvatele ale bylo nevyhovující, hlavně pro starší byl výstup do druhého poschodí únavný a také byla potřeba provést rekonstrukci celé budovy a tak zastupitelé uvažovali o její přemístění do jiných, lépe vyhovujících, prostor. - V roce 1992 se stala knihovnicí paní Šárka Boháčková. V témže roce byla knihovna přemístěna do nevyužívaných prostor v panelovém domě. V roce 1996 se stal knihovníkem pan Kršek. 

Přestavbou radnice byla v roce 2004 knihovna přemístěna do přízemí budovy s bočním vchodem a získala tak moderní a účelné prostory, které jsou neustále zlepšovány. Novým knihovníkem se stal pan René Uxa. Od roku 2006 jsem nastoupil na jeho místo.“

O skvělé práci hleďsebské knihovny a její dobré duše pana Kreuze hovoří nejlépe získaná ocenění: „Nejlepší knihovník Karlovarského kraje“, ocenění v celostátní soutěži Knihovna roku 2012 v kategorii základní knihovna za „rozmanité knihovnické a komunitní aktivity poskytované v nových prostorách knihovny, které jsou umocněny nepřehlédnutelnou osobností knihovníka“.

Obec Velká Hleďsebe byla v roce 2017 oceněna Karlovarským krajem diplomem za moderní knihovnické služby a finančním darem 30.000 Kč.  V témže roce vyhlášena nejlepší knihovnou Karlovarského kraje a  od Ministerstva kultury České republiky získala také zvláštní ocenění a diplom v kategorii „Základní knihovna“ v soutěži Knihovna roku 2017 za vynikající práci se seniory, mimořádnou rozmanitostí pořádaných aktivit a efektivní naplňování funkce komunitního centra obce.

Je toho zkrátka mnoho, co ve Velké Hleďsebi dělají pro rozvoj obce i jejího kulturního života, ten knihovní nevyjímaje. A nezapomínají ani na letošní výročí vzniku Československa. Významné výroční oslaví ZŠ ve Velké Hleďsebi besedami v hodinách dějepisu a občanské výchovy a návštěvou Legiovlaku v Mariánských Lázní. Na podzim se v obci uskuteční projekt „ Po stopách vzniku Československa“, který bude zahrnovat nejrůznější besedy a také výstavu unikátních dobových materiálů a artefaktů v budově ZŠ.

„K vidění budou pohledy a fotografie legionářů z mé vlastní sbírky, dále uniformy, plakáty… V říjnu či listopadu se pak uskuteční slavnostní sázení lípy ke stému výročí vzniku republiky. Bude odhalen  pomník „Památce padlých a nezvěstných 1914 - 1918", vydány pamětní mince Hleďsebský groš ke 100. výročí vzniku republiky. Součástí oslav bude i slavnostní průvod s hudbou a taneční zábavou. Hlavním iniciátorem těchto akcí je starostka  paní ing. Brožová a místní historik pan Zdeněk Buchtele,“ ukončil výčet plánovaných akcí Petr Kreuz.

Tím se s ním i malebnou Velkou Hleďsebí loučíme a vracíme se domů do Krajské knihovny Karlovy Vary.

Po cestě nás napadá ještě jedna možnost, jak představit náš region a naši práci, a to prostřednictvím zajímavých osobností našeho města a jejich pohledu na knihovnu a její místo v jejich životě. Z karlovarských osobností jsme o názor požádali naše milé čtenáře, ale také poradce a spolupracovníky při nejrůznějších akcích - ředitele Státního okresního archivu Mgr. Milana Augustina a manžele Vlasákovi, kteří se starají o historické sbírky hradu Loket.

Milan Augustin: „Knihovna pro mne znamená celý svět. A je tomu tak odjakživa. Může za to moje maminka. Dodnes spolu vedeme dlouhé rozhovory o knížkách a jejich autorech, o tom, co prožili, jestli to umějí napsat a zda mají skutečně co říci, když už jim někdo vydal knihu.

Jako děcko jsem zbožňoval Říhovu Dětskou encyklopedii, geniální dílo a mé první vědecké kukátko do pestrosti jevů tohoto světa, a samozřejmě Toma Sawyera, uličníka, který ukázal, že být hodným hošánkem není v životě všechno. A pan Verne vždy přenesl mne věrně přes hanebné ostnáče Východního bloku do exotických končin.

Vždycky mě na knihovně fascinovala jedna věc – zvláště když jsem z ní táhl nákupní tašky narvané knihami – a sice kolik bych asi za celá léta musel zaplatit, kdybych si všechny ty knížky koupil. Být čtenářem je tudíž nanejvýš lukrativní záležitost. A těch pořadů, přednášek, autorských čtení a výstav co se v knihovně uspořádá! Kdyby měl člověk čas, mohl by v ní strávit celý den. Už jen oběd kdyby mu uvařili…

V knihovně člověk natrefí nejen na krásné knihy, ale mnohdy i na krásné knihovnice. Co se mne týče, bývají navíc milé, chytré, sečtělé a vstřícné, dokáží celému prostředí vdechnout teplo a pohodu až domácí, klid a vůni. V knihovně spatříme ruční práce, obrazy, květiny a spoustu jiných drobností, jež strohý veřejný prostor povyšují na něco osobního až vlastního. Listovat zajímavou knihou, čmuchat neodolatelnou vůni tiskařské černi a zároveň pokukovat po těchto milých bytostech dělá člověku dobře na srdci.

V knihovně a jejích knihách nalezne člověk snad všechno – poučení i potěchu, radost i bolest, pravdu i lež, jak libo. Jen jedno se tam najít nedá, řekl bych – odpovědi na palčivé otázky o smyslu života, o cestách z vlastního labyrintu, o nemocích rozervaného srdce a scvrklé duše. Takové otázky dokáže zodpovědět jen čas a život sám. Avšak v knihovně si o nich mohu pěkně popřemýšlet a poklábosit se slovutnými autory od antiky po dnešek. Proto je pro mne knihovna odjakživa chrámem ducha, kde odbornou literaturou nakrmím hlad po poznání a tou krásnou provětrám své city. A takto posílen pak opět vydám se do světa vstříc další romantice a karambolům života.“
 

Eva Vlasáková: „Knihovna jako veřejná instituce je místo, které vyhledávám, ať jsem kdekoliv od doby, kdy jsem se samostatně naučila číst. Rodiče mne ke čtení knih, které se mi stalo životní nutností, vedli. Později již kvůli školním i jiným povinnostem mne často od něj odháněli, ale v jejich zaměstnáních, kde existovaly knihovny pro zaměstnance s poměrně zajímavými knihami, jsem na ně mnohdy směla čekat.

Prostředí knihoven znám nejen jako jejich návštěvnice a čtenářka, ale také jako bývalá knihovnice jedné z obecních knihoven v Karlovarském kraji, kterou jsem ve svém volném čase po práci archivářky vedla dvacet pět let. Knihovny se dnes stále více přibližují široké veřejnosti rozmanitou a příjemnou nabídkou služeb, kterou využívám ponejvíce v městské a krajské knihovně.  Přesto mne však nejvíce těší možnost objevovat nové a neznámé knihy a mít je kolem sebe, aniž bych se trápila jejich výběrem kvůli problému, kam s nimi.“

A její manžel PhDr. Vladimír Vlasák doplnil svůj pohled na knihovny:
„Můj pozitivní vztah ke knize a k četbě vůbec podmínil i brzký zájem o knihovny, jež jak knihy, tak ostatní tiskoviny, a v současnosti i další moderní informační technologie a služby, poskytují.  Zábavu a poučení jsem zpočátku nacházel v domácích soukromých knihovnách rodičů a prarodičů a půjčoval si knihy z knihoven svých přátel. Posléze jsem pomalu začal budovat také knihovnu vlastní, což společně se ženou v omezené míře činím vlastně dodnes. Především snaha o poznání některých speciálních oborů mě přivedla k využívání bohatších fondů veřejných knihoven. Zprvu to byla jen místní knihovna, avšak za středoškolských a vysokoškolských studií přibyly zejména pražská městská a klementinská státní knihovna. Od té doby mi poskytovaly nejčastěji při zpracování odborných témat služby rovněž institucionální školní a muzejní knihovny.

Při studiu a profesním uplatnění archiváře jsem se sám podílel na správě knihoven institucí, kterými jsem tehdy prošel. Jako pomocná vědecká síla jsem přišel do kontaktu s knihovnickou prací v knihovně jedné z kateder filosofické fakulty University Karlovy v Praze a jako ředitel okresního archivu jsem po skoro čtyřicet let spravoval a řídil činnost knihovny tohoto archivního pracoviště. Se skončením archivní práce se mi naskytla příležitost spolupráce s Městskou knihovnou v Lokti, kde kromě aktivního podílu na jejích výstavních a přednáškových aktivitách jsem také jedním ze čtenářů. Zároveň jako čtenář využívám služeb Krajské knihovny v Karlových Varech, s níž v poslední době navíc spolupracuji na přípravě některých společenských akcí.

Shrnu-li tedy mé stručně načrtnuté životní kontakty s knihou a knihovnami, mohu říci, že knihovna, zejména ta veřejná, pro mě znamenala a znamená mnoho a můj život značně ovlivňovala a nadále ovlivňuje.“

 

Prošli jsme se historií, projeli jsme se křížem krážem krajem, a tak je možná na čase podívat se do budoucnosti. Jak vidí poslání knihoven naše kolegyně? Jaký význam mají knihovny v ČR v dnešní době – ve světě elektronických médií a sociálních sítí? Obejdeme se v budoucnosti bez nich? 

 

Jitka Svobodová, zástupkyně ředitele Krajské knihovny Karlovy Vary a vedoucí Oddělení služeb knihovnám

„Knihovny, jak je známe z 80. a 90. let se hodně změnily a mění, ačkoli je dodnes lidé ještě mnohdy vnímají pouze jako půjčovny knih. Nutno podotknout, že některé knihovny bohužel ještě stále jsou „jen“ těmi půjčovnami a je otázkou, zda mají šanci obstát v silné konkurenci ostatních nabídek ať už ze světa virtuálního nebo skutečného. A tím nechci zpochybnit roli knihovny jako místa, které nabízí literaturu, věnuje se rozvoji čtenářství, poskytuje informace z ověřených zdrojů apod., v tom je role knihovny nezastupitelná.

Co považuji za nejdůležitější, nikoli však nejlehčí, je vytvoření takové atmosféry a podmínek v knihovně, aby byla lákavá pro co nejširší a zároveň různorodý okruh uživatelů resp. obyvatel obce. Neobejde se to bez znalostí místních poměrů, bez komunikace s obyvateli, zájmovými skupinami a organizacemi. Jde o to, nenabízet jen to, co si myslíme, že bude tu kterou cílovou skupinu zajímat, ale především se ptát, co se jim líbí, co je zajímá a co opravdu reálně chtějí. Otevřít knihovnu aktivitám zvenku, umožnit uživatelům podílet se na rozvoji knihovny, dotvářet její program, společně budovat svoji knihovnu. Dnes už neplatí: kdo nás bude potřebovat, ten si nás najde.

Na otázku, zda bychom se obešli bez knihoven, odpovídám, že mnoho lidí zcela jistě, ale obrovské množství dalších znovu objevuje knihovny jako příjemná a přátelská místa, která se mohou zajímavým a zábavným způsobem stát součástí jejich života. Je na knihovnách, jestli se tato skupina bude zvětšovat, a já jsem optimista, takže věřím, že ano.“

 

Tatiana Pačísková, vedoucí pobočky Krajské knihovny Karlovy Vary na Lidické ulici

„Jasná odpověď: 1. Jaký význam? - Nezaměnitelný. 2. Obešli? - Neobešli. Přece nemůžu říct, že je knihovna nanic, když v ní pracuji… Kam bychom si pak chodili půjčovat knihy? Kde bychom se scházeli na besedu o nich? A na setkání se spisovateli? Kam bychom chodili na čtení? Proto tu přece knihovna je. Abychom se sešli. Nad knihou, pro knihu, s knihou. Se stejně naladěnými (potrefenými) lidmi.

Pracuji na pobočce krajské knihovny v karlovarské čtvrti Drahovice. Knihovna je v hezkých, prosluněných prostorách, v sousedství dvou středních škol a internátu. Takže k nám chodí i mladí čtenáři (sice, přiznejme si, trochu z povinnosti, ale chodí). Ale často tu chvíli pobudou, něco studují, povídají si, čtou.

K pravidelným schůzkám se u nás schází Literární klub seniorů, který je velmi aktivní. Kde jinde by byla jeho existence logičtější – než v knihovně. A k půjčení knih využívají knihovnu především lidé, kteří ve čtvrti bydlí. Jsou to již „staří známí“ – známe se jménem, víme, co čteme, na jaké knihy se těšíme…

Ano, to vše je také možné i s pomocí elektronických médií – knihu si stáhnu do čtečky, přečtu a na facebooku se podělím se svými přáteli o dojmy – ale! Kde je pak osobní setkání? A vůně (vůně, jo?) knih v knihovně? A poklid ospalého odpoledne mezi knihami?

Byli bychom ochuzeni: o ten pocit, že se při návštěvě knihovny, byť jen na malý okamžik, zastavil náš uspěchaný život. A že je nám v knihovně dobře.“

 

Jako poslední se nad budoucností knihoven zamyslela kolegyně Gerda Lorenzová, která má v krajské knihovně na starosti fond regionální literatury:

„Myslím si, že knihovny právě v dnešní době mají zodpovědnou a nezastupitelnou odpovědnost kulturně-vzdělávajícího komunitního centra. Právě knihovny jsou institucemi, které se rychle mění a podchycují potřebu společnosti. Do knihovny si najdou cestu všichni, od dětí přes dospělé po seniory.

Knihovna pomáhá všem skupinám veřejnosti orientovat se ve světě informací. Poskytuje vzdělávání, kulturu i zábavu. Již nejde jen o to, aby se četlo a získávaly vědomosti. Knihovna učí, jak využívat a co hledat v elektronických médiích i na sociálních sítích. Knihovna pomáhá, aby elektronická média i sociální sítě byly prospěšné, ne aby ubližovaly.

Uvedu příklad seniora, kterému bylo 60 let v době, kdy knihovny začaly nabízet veřejnosti služby počítače a přístup na internet. Do té doby hlavně četl noviny a časopisy. Sem tam si půjčil knihu. Začal navštěvovat knihovnické počítačové kurzy. Těší mě, když dnes vidím, jak si dovede napsat na počítači dopis, jak využívá email, jak si dovede zajistit jízdenky či vstupenky na kulturní akce, které si vyhledává nejen v regionu, ale i jinde. Zkrátka umí si vyhledat informace, kterého zajímají a umí se o ně i podělit. Přitom ale stále čte periodika i knihy. Navštěvuje naše akce, v knihovně je jako doma.“

 

Jaké je tedy rezumé? Knihovny tu byly, jsou a budou. Máme je rádi a jsou naší srdeční záležitostí. A ne jen nás knihovníků, ale i našich čtenářů – občanů našich měst a obcí. Všech těch, kterým jsme my, knihovníci, připraveni sloužit a poskytovat jim tolik potřebnou potravu pro jejich duše.

Na cestě po Karlovarském kraji vás doprovázeli PaedDr. Vratislav Emler, ředitel Krajské knihovny Karlovy Vary a Bc. Michaela Němcová, oddělení PR.

 

 

 

 

 

Mnoha talenty obdařený rodák z Hradce Králové, který vyrůstal v Josefově u Jaroměře, svá nejlepší díla vytvořil v Praze, v Hořicích, ve Velkých Popovicích a také v Provence, zemřel nad ránem 3. dubna 2008.

Když v roce 2006 těžce nemocněl rakovinou, neptal se, kolik mu zbývá života, ptal se, jak ještě prožít vyměřený čas. A protože život pro něho znamenal možnost tvořit, žil tak jako dosud. Tvořil!

Kdo nezná jeho příběh, netuší, jak klikatá byla jeho čára života. Ve třiadvaceti letech těžce onemocněl. „Nebýt streptomycinu, šel bych rovnou pod kytičky,“ vzpomínal. „Do nemocnice nás přijali tři se stejnou diagnózou – tuberkulózou ledvin. Tři přibližně ve stejném věku a se stejnou šancí. Zůstal jsem sám. Doktor mi pak řekl, že jsem měl ohromnou vůli k životu.“

Ani pak ho nemoci nenechaly na pokoji. Navštěvovaly ho často a všechny měly ženské jméno včetně té poslední. Po operaci rakoviny, v září roku 2006, mu lékaři nedávali víc než rok života. On se však neptal, kolik mu zbývá času, ptal se, jak ho ještě prožít. Život měl pro něho smysl, jen když mohl tvořit. Dál neúnavně pracoval, jak byl zvyklý - psal, maloval a především dělal sochy. Nakonec na osudu vyvzdoroval šest měsíců života navíc.

Unikátní, evropsky ojedinělý cyklus patnácti zastavení křížové cesty na Kuksu byl jeho posledním sochařským projektem. Slavnostního otevření se už nedočkal a nespatřil ani sochu Katedrála prosby. Podle autorova modelu ji vytvořil sochař Zdeněk Hejl. Sepjaté ruce se zkříženými palci míří do nebe.

V závěru života se Vladimír Preclík rozhodl, že sochu pozmění. Chtěl, aby dlaně byly sepjaté tak, jak je při modlitbě spíná každý křesťan, buddhista či muslim, každý hluboce věřící, soustředěný a prosící člověk. Své přání už bohužel nestačil zaznamenat a Zdeněk Hejl si netroufl vyhovět jen na základě vyslovené prosby. Není však pochyb o tom, že Vladimír Preclík duchovně dozrál. Po návratu z nemocnice dokončil nádhernou sochu sv. Klimenta pro chrám sv. Ducha v Hradci Králové a chystal se napsat knihu o křížové cestě křížové cesty. K tomu nejdůležitějšímu kroku se odhodlal dvanáct hodin před smrtí, když z rukou Dominika Duky přijal svátost křtu a jméno Vladimír, Vojtěch, Václav.     

Snad víc než kámen miloval dřevo. Rád říkával, že jeho dějiny jsou součástí dějin člověka a že dřevo po staletí provází člověka od kolébky až po rakev. „Šikovné ruce člověka umí ze dřeva vyrobit stůl, lodě i housle. Člověk dokáže dřevo rozezpívat.“

Zacházel s ním jako s živým, přátelským materiálem. Možná i proto si přál si, aby do jeho hrobu byla uložena jedna z jeho dřevěných sošek. A protože poslední přání se mají plnit, Vladimírovi přátelé vytvořili „sochu v soše“. Do „srdce“ Katedrály prosby vložili nerezovou schránku se soškou jménem Opora a jako zprávu pro budoucí generace text tohoto znění:                                                                                                 

„V roce 2004 prof. akad. sochař Vladimír Preclík /1929 – 2008/ založil  Občanské sdružení Křížová cesta s myšlenkou ztvárnit na Kuksu, v krajině, kterou miloval, novodobou křížovou cestu. K její realizaci vyzval čtrnáct předních českých sochařů: Jana Koblasu, Stanislava Hanzíka,Vojtěcha Adamce, Jana Hendrycha, Čestmíra Mudruňku, Ellen Jilemnickou, Ivana Jilemnického, Jaromíru Němcovou, Maria Kotrbu, Jiřího Kačera, Michala Šarše, Václava  Fialu, Jiřího Marka, Daniela Klose.        

„Příběh putování a nadějí člověka, ztvárněný v tradičním kameni tohoto kraje, v hořickém pískovci, a slavnostně uvedený dne 4. X. 2008, vypráví i k poctě Vladimíra Preclíka o zázraku života, o víře a naději, že smrt nemusí být tou definitivní tečkou…“

 

Vladimír Preclík o projektu sochařské křížové cesty hovoří v knize Lenky Jaklové Sochařům se netleská (Gallery 2006)

Kdybych neprošel vlastní „křížovou cestou“, snad bych si mohl připadat troufale. A pak - příběh křížové cesty trpícího Krista na horu Olivetskou jsem vždy sledoval spíš jako umělecký projev. Porovnával jsem známé křížové cesty v pražských kostelích. Nejvíc jsem obdivoval tu v kostele sv. Václava ve Vršovicích, kterou do Gočárovy architektury vysekal profesor Bedřich Stefan, a také křížovou cestu sochaře Karla Stádníka na Hradčanech, pojatou s nesmírnou lidskostí.

Příběhy ze současného sochařství jako by vymizely. Snad se za ně sochaři stydí, nebo je dnešní způsob tvorby zcela vylučuje? A přitom je křížová cesta téma hodné zamyšlení. Je jen málo chvil v našem životě, kdy se člověk cítí bezpečný a šťastný. Mnohem častěji je vystaven zkoušce odolnosti.

Neseme tedy životem každý svůj vlastní kříž? S pokorou? S úmyslem poučit se ze svých chyb?

Výrazem pokory je prosba. Prosba je modlitbou k někomu, od koho očekáváme pomoc, útěchu, požehnání. Prosíme a doufáme.

Rád bych udělal v blízkosti Matyáše Bernarda Brauna monumentální modlitbu jako Katedrálu proseb, která by z architektury pomalu přecházela do tvaru ruky a prstů ukazujících k nebi.

Proč k nebi? Nevím, ale myslím, že nebe je čisté, že je to synonymum tajemství a víry. Kam jinam než do nebe hledí v lidské nemohoucnosti naše oči s nadějí...

 

Vladimír Preclík lépe než kdo jiný věděl, že sochařství si vybírá daň: pot, dřinu a slzy. Možná proto si nejednou posteskl, jak by bylo krásné, kdyby mohl své sochy modelovat z mraků.

Snad se mu jeho přání přece jen splnilo…

 

Vladimír Preclík (1929-2008)

Sochař, malíř a spisovatel. Narozen v Hradci Králové. Studoval na Vyšší škole sochařsko-kamenické v Hořicích a na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, ateliér prof. J. Wagnera. Než vstoupil na umělecké školy, učil se řemeslo řezbářské v Hradci Králové. V roce 1967 byl vybrán mezinárodní porotou mezi největších 50 sochařů světa. Je zastoupen ve všech krajských galeriích v České republice i ve významných muzeích v zahraničí (Centre Pompidou v Paříži, Middelheim v Antverpách aj.). Od roku 1990 působil jako profesor sochařství na VUT v Brně a spoluzakládal tamní Fakultu výtvarných umění, jejímž byl prvním děkanem. Inicioval vznik sochařských sympozií v Hořicích a založil Interlignum (sympozium) pro dřevo v Deštném v Orlických horách a Letní školu pro mladé sochaře na Orlíku. Byl řadu let předsedou S.V.U. Mánes, předsedou Unie výtvarných umělců ČR a poslancem ČNR.  V roce 1998 mu bylo otevřeno muzeum v Bechyni. V roce 2008 daroval výběr ze své tvorby rodnému Hradci Králové (dnes k vidění v Galerii moderního umění v Hradci Králové).

 

 

Sledujeme akrobatická čísla, nad kterými zůstává rozum stát, okouzleni barevností, jistou dekadencí i zábavou. Artistická vystoupení se objevovala ve veřejném prostoru - na jarmarcích a trzích společně s pouličními českými loutkáři už před více než 250 lety. Divadelní klaunerie měla své místo převážně v období meziválečné avantgardy (například v Osvobozeném divadle) a gradovala moderní pantomimou kolem osob Ctibora Turby, Borise Hybnera či Boleslava Polívky. Později se do tohoto odvětví stále více zapojují profesionální artisté, tanečníci, sportovci a tvaruje se tak současná forma českého nového cirkusu, který v plné své kráse propukne až po revoluci díky zahraničním souborům a vlivu na českou scénu. A i když je to více než čtvrtstoletí od doby, kdy se k nám nový cirkus dostal, stále je to mladý a dynamický žánr, který se u nás dále vyvíjí.

Některé cirkusové disciplíny (akrobacie, klaunerie, fyzické divadlo či nonverbální divadlo) se vyučují na vybraných uměleckých školách (DAMU, HAMU, JAMU), ale čistě zaměření na nový cirkus nemá žádná. Soubory a spolky, které se mu věnují, vznikají logicky z vlastní iniciativy těch, kteří ho chtějí dělat – ať už to jsou divadelníci, sportovci, tanečníci nebo čistě nadšenci. A jeden takový vznikl i v Plzni. Založil jej Jiří Misař, který mi o plzeňských žonglérech vyprávěl.

Prvotní náznak plzeňského cirkusového jedináčka sahá až do roku 2004, kdy na počátku všeho stála parta středoškoláků, kteří ve volných chvílích brali do rukou tyče a poiky (míčky na provázcích, jejichž kroužením vznikají barevné obrazce) a zkoušeli, jaké triky s nimi dokáží. S jejich odhodláním rostly i jejich ambice. Zatoužili mít svou vlastní skupinu, s kterou budou publikum oslňovat ohnivou show a žonglováním. Chtěli spojit plzeňské žongléry s ostatními kolegy z dalších koutů republiky, ale i ze zahraničí a uspořádat velká setkání v Plzni. Na splnění tohoto snu ale museli ještě sedm let počkat. „Na začátku jsme něco vydělali za vystoupení. To jsme si rozdělili, dali jsme si každý pár piv a to bylo všechno. Pak jsme vydělané peníze začali shromažďovat, kupovat lepší vybavení, pořizovat kostýmy a víc se profesionalizovat. Založením sdružení jsme získali větší pocit zodpovědnosti a začali jsme na tom víc pracovat“. Sdružení založili v roce 2011 tehdy již dvaadvacetiletí muži a jedna dívka (Jan Brand, Jiřina Adamková, Jirka Misař a Ondřej Starý). Plzeňské cirkusové dítko dostalo tehdy jméno Žongléros Ansámbl. Do svého programu začali Žongléros kromě ohnivé a světelné show zapojovat také žonglování. V duchu tradičních pouličních kejklířů trénovali, jak s vtipem Jirka Misař říká, v jejich „první kryté tělocvičně“ – chápejte – na betonovém place pod plzeňským mostem Milenia. Nepršelo tam a světlo jim poskytla jedna pouliční lampa. Dokud nebylo mínus pět, denně trénovali i třeba v zimních bundách.

K dalšímu uměleckému posunu Žongléros Ansámbl velmi dopomohlo otevření staronového industriálního objektu Světovar (2013 – 2014), který svými prostorami nabízel možnost zkoušet za relativně příznivých podmínek. V tomto vnímají Žongléros Světovar jako zlomový bod. Tam si otevřeli místnost, kde mohli být i v zimě. Visela zde jejich první šála (kus pružné látky zavěšené vysoko od stropu), na které začali rozvíjet vzdušnou akrobacii, pokračovali v žonglování a trénovali párovou akrobacii a acroyogu (akrobacie ve dvou s prvky jógy).

Zaměřili se na správný marketing, na image a zároveň začali hledat nové lidi, kteří by se k nim přidali.

Členové odcházeli a přicházeli. Mnohým z nich nevyhovovalo tempo, které zapálení zakladatelé nasadili. „Měli jsme skupinu bubeníků, s kterou jsme vystupovali, ale ti to chtěli dělat prostě pro zábavu. My jsme to zase chtěli furt posouvat a dělat lepší a lepší. I proto odcházelo dost členů, už to pro ně bylo moc. Pro nás to byl dennodenní odpolední chleba, my jsme vlastně nic jiného nedělali.“

V Plzni byli jediní. Sem tam jeli na nějaký workshop, ale zkušenosti získávali hlavně samostudiem, a to převážně přes internet. Na Youtube bylo velké množství videí z párové akrobacie, ale zkoušet museli sami. „Videa v té době ještě nebyla úplně kvalitně dělaná, takže jsme věděli, že se určitá pozice udělat dá, ale techniku jsme si museli vypilovat sami. Například osmdesát procent toho, co známe z párové akrobacie, jsme se naučili z videí a z toho, že jsme třeba stokrát spadli na beton. Potom jsme teprve zjistili, že musíme dát trochu jinak nohu, a pak to jde.“ K rozvoji jim pomohla také řada workshopů v zahraničí i Čechách, kde se naučili nové cviky, triky a hlavně základy různých technik akrobacie, správných úchytů a podobně. „Od začátku jsme měli motivaci nebo vzor například v Praze, kde byli tak o pět let dál. V žonglování nás inspirovali Bratři v tricku, kteří byli a jsou pořád úžasní. Vystupovali nám i na prvním festivalu, který jsme pořádali, s vystoupením s kuželkami… všichni jsme z toho byli hotoví… tím nás ještě víc motivovali. Krásné je to, že nový cirkus je nádherný tím, jak může být různorodý. Má nekonečně možností propojování různých žánrů (tance, videomapingu, akrobacie, žonglování, hudby, trampolíny, v podstatě na co vzpomenete), dá se to všechno spojit do jednoho představení. To je to, co nás motivuje.“.

Velkou podporou pro fungování a spolupráci s dalšími uměleckými skupinami jsou především tréninková centra. Na začátku roku 2014 získali Žongléros část prostor plzeňské waldorfské školy. Vzniklo tak středisko pro nový cirkus v Plzni Cirkulárium. Dvě tělocvičny s vybavením na vzdušnou akrobacii, žonglování, cyrwheel (cirkusový nástroj ve tvaru velkého kola, do kterého si umělec stoupne – nohama a rukama drží kruh za ráfky a svou vlastní vahou a pohyby těla jej roztáčí), balanční kouli, hooping (obruč) a mnohé další. Z „parkových lidí“ se náhle změnili v umělce-sportovce se zázemím. Mohli trénovat téměř kdykoli. Často v tělocvičně i přespávali.

Ke skupině se začali přidávat další lidé a i díky tomu se rozšířila jejich tzv. akademie (lidé do Cirkulária docházejí a trénují s tím, že platí měsíční poplatek a díky tomu mohou trénovat kdykoliv.  Zároveň mají jednou týdně jeden trénink vedený, takže získají všeobecný rozvoj). Akademie funguje stále a rozrůstá se, rodí se zde noví žongléři, ale otázka je, jaká bude její budoucnost. Bohužel se v současné době waldorfská škola rozšiřuje a Žongléros musí hledat prostory nové. „Pro nás je teď zlomové najít dostatečně velké prostory i s dostatečným zázemím, protože všechno to naše náčiní zabere dost místa.“ Je evidentní, že tréninkové prostory jsou pro fungování skupiny zcela klíčové a nejde jen vlastní umělecký rozvoj skupiny, ale také o příležitost, jak dostat nový cirkus mezi obyvatele Plzně, kteří si již tento umělecký směr na pomezí sportu a umění i díky Žongléros oblíbili. 

Akrobatické disciplíny se obecně staly v současné době pro veřejnost lákadlem. Vidí v nich určitý druh zábavy spojený s fyzickým výkonem. Logickým vývojem vznikají kurzy vedené pro veřejnost. Žongléros už zpočátku dělali jednorázové workshopy – spíše na objednávku a převážně žonglování. Pokračovalo to srazy v parku, následoval Světovar a ve velkém to propuklo s prostorami ve škole. Své výsledky pak kurzisté prezentují na společných vystoupeních nazvaných Cirkus do gala, který se koná dvakrát do roka v kulturních prostorách Moving station na Jižním předměstí v Plzni. Ztrátou prostor jsou tudíž ohrožené i v Plzni velmi oblíbené kurzy.

Zacílení na zábavu a seberozvoj ale není to jediné. Potřebu cirkusového umění ve společnosti dokládá také fakt, že je navíc využívané také pro terapeutické účely. Řeč je o tzv. sociálním cirkusu. Žongléros dlouhodobě spolupracuje s Psychiatrickou léčebnou v Dobřanech a příležitostně s regionální pobočkou Člověk v tísni. Zároveň v prostorech Cirkulária zajišťuje volnočasové aktivity pro děti z vyloučených lokalit. Mnoho jiných cirkusů po republice se věnuje sociálnímu cirkusu na plný úvazek – vlastně jsou zaměstnanci města. Financování je potom snazší, protože na takové projekty se snáze získají peníze z grantů. Ačkoliv by Žongléros stálé finance potřebovali, touto cestou zatím jít nechtějí. „Částečně jsme o tom takto přemýšleli, ale za prvé nás baví hodně vystupovat a hlavně tvořit nová představení a vlastní projekty. V tomto případě by na to nebylo tolik času, za druhé si nejsem jistý, zda by na to naše město takto přistoupilo. A za třetí nechceme být závislí na městě. Líbí se nám ta svoboda, kterou nyní máme. Rád bych se v budoucnu vyhnul tomu, aby naše fungování a rozhodování bylo závislé na někom jiném než na nás. Ta určitá svoboda nám zaručuje dělat své projekty a aktivity odborným cirkusovým způsobem, držet se moderních trendů. Mám obavy, že bychom jako pracovníci města neměli tu možnost.“ Proto je to pro všechny členy Žongléros „jen“ koníček. K uživení to není. Na provoz nemají téměř žádné dotace. Věří ale, že do pár let by mohli jednoho a půl člověka uživit. Zatím si dávají naprosto minimální odměny, aby naopak spolek mohl co nejvíc růst. Finance získávají především z vystoupení, kurzů a z akademie. „Když například objedeme čtyřicet vystoupení za rok a odvedeme plno kurzů, tak si za rok i pár tisíc vyděláme. Je to opravdu spíš srdcovka. Tady to nikdo nedělá pro peníze. My si to zpestřujeme tak, že tu hrajeme cirkusové hry, do toho si žonglujeme a to hodně tenhle tým spojuje. Tohle je právě ten motor, to srdce“.

Žongléros pravidelně pořádají také festival nového cirkusu Žonglobalizaci. První proběhl v roce 2011 jako součást akce Den Meliny Mercouri v Pařížské ulici v Plzni. O rok později 2012 a 2013 na Světovaru, a ačkoliv neměl velkou účast, atmosféru měl. Postupně se přesunul z centra a ze Světovaru směrem do „zelenější“ části města – Borského parku. Povedlo se na něj sehnat dotace, aby mohl být vstup zadarmo a díky tomu se počet diváků zdesetinásobil. Mohli zde vystupovat zahraniční hosté a návštěvníci tak viděli, jak se dělá cirkus v celé republice a zároveň, jak se dělá i v zahraničí. Letos proběhne již osmý ročník - 23. a 26. května.

V současné době Žongléros Ansámbl vystupuje se svými představeními po celé České republice i v zahraničí. Spolupracuje také s plzeňským divadlem na mnoha projektech. Vede mnoho kurzů a seminářů nejen pro dospělé, ale také pro děti.

Posláním ARTEDU je naučit laickou veřejnost pronikat do světa současného umění. Pochopit motivace a prostředky, které umělec používá k sebevyjádření a tím se přiblížit k výtvarnému dílu, jak nejvíce to lze. Neumíte si to představit? Metodika projektů je různá.

Artedu odstartovalo projektem Učebny, které probíhají na středních neuměleckých školách ve spolupráci s významnými českými umělci. Vedoucí projektu je pedagožka a kurátorka vzdělávacích programů Zdenka Švadlenková. Studenti ve spolupráci s umělci pracují po dobu několika měsíců na společném projektu, který uzavírá vernisáž díla přímo na střední škole. V roce 2019 se uskuteční velká souborná výstava všech děl vytvořených během projektu Učebny, a to v Národní Galerii. Výstavu doprovodí několikadenní sympozium, jehož cílem je vzbudit diskuzi o stavu současného vzdělávání v umění.

Více informací najdete na: www.artedu.cz/ucebny.

Poslední projekt ARTEDU, který vznikl v září 2017, je Postatelier. Volně navazuje na systém ateliérové výuky na vysokých uměleckých školách a vytváří pro absolventy prostor ke sdílení, inspiraci a tvorbě. Vznik projektu iniciovaly na podzim 2017 multimediální umělkyně Barbora Johansson Pivoňková a Veronika Drahotová, které chtěly vytvořit tvůrčí prostředí pro setkávání jak českých, tak zahraničních umělců a pokračovat tak v diskuzi nad současným uměním i mimo akademickou půdu. Od té doby se konají pravidelná setkání v Pražském Kreativním centru, které navštívilo již několik desítek umělců napříč generacemi. Nyní atelier připravuje první kolektivní výstavu. Ta proběhne taktéž v Pražském kreativním centru a plánuje tvůrčí rezidenci v Berlíně.

Více na: www.artedu.cz/postatelier.

ARTEDU má za sebou spolupráci s významnými současnými umělci jako např. Michael Rittstein, Petr Nikl, Vladimír Kokolia, Kurt Gebauer, Roman Týce, Patrik Hábl, Veronika Bromová a řada dalších. V současnosti sídlí v Pražském kreativním centru na Staroměstském náměstí a  projektů či programů, které zde pořádají se můžete zúčastnit i vy. Stačí jen sledovat Facebook nebo webové stránky, viz: https://www.artedu.cz/

 

Co o své motivaci říká pětice zakladatelek - Barbora Johansson Pivoňková, Zdenka Švadlenková, Alena Bartková, Eva Šmerdová a Ivana Bochníčková?

Umění má žít, dýchat a má se o něm mluvit. My máme ale často pocit, že uvízlo v zašlých učebnicích a zaprášených rámech poloprázdných galerií. Chceme, aby se umění stalo součástí našich životů a aby nám všem bylo blíž.

Chceme, aby mladé rodiny jezdily o víkendech do galerií a ne do obchodních center. Aby IKEA nebyl jediný umělec, který nám doma visí na zdi. Abychom si na to všechno sáhli a stáli uprostřed. Abychom o umělcích nečetli v knihách, ale abychom s nimi vedli debaty naživo. Aby popisky u galerijních obrazů debaty začínaly a ne ukončovaly.

Snažíme se oživovat umění a stavět vás doprostřed uměleckého dění. kde jen můžeme. Nejlepší způsob, jak věcem kolem sebe porozumět, je vyzkoušet si je. Proto vedeme společně s profesionálními umělci workshopy.

Seriál Místní kultury se bude celý rok zabývat fenoménem české knihovny, od historie po současnost. Chce představit osobnosti, trendy, ukázat velké knihovny i knihovny v malých obcích bez profesionálních pracovníků, popsat, jak se knihovnám daří komunikovat s veřejnou správou, co jim chybí, čeho si naopak váží. Přejeme si, abychom tím i přispěli ke kulatým stolům v jednotlivých krajících, které hodlá jako dialog s veřejnou správou uspořádat Národní knihovna. A rovněž, a to především, vzdát hold knihovníkům, kteří svou profesi považují za poslání a službu společnosti.

Mgr. Lenka Lázňovská, ředitelka Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu

 

NĚCO MÁLO Z HISTORIE VEŘEJNÝCH KNIHOVEN V ÚSTECKÉM KRAJI / Ing. Aleš Brožek

Veřejné knihovny mají v Ústeckém kraji dlouhou historii. Třetí nejstarší veřejnou knihovnou v Čechách byla podle statistického šetření z roku 1910 německá školní knihovna v Doupově u Kadaně, fungující od r. 1838, a před rokem 1848 byla založena i děkanská lidová knihovna v Libochovicích. Ani zákon o veřejných knihovnách z roku 1919 neměl takový význam pro města a městyse na Ústecku jako v jiných částech Čech, Moravy, Slezska či Slovenska. Většina městských a obecních úřadů v pohraničí si díky průmyslovému rozvoji a tím pádem i lepším finančním podmínkám mohla dovolit vydržovat knihovníky na drobný úvazek a malé místnosti, kde se půjčovaly knihy a kde si mohli zájemci přečíst několik titulů novin a časopisů, již před rokem 1919.

Například v Ústí nad Labem, kde před rokem 1918 žili převážně obyvatelé německé národnosti, přešla v roce 1899 do správy města knihovna Svazu Němců severozápadních Čech a dostala název Lidová knihovna a čítárna města Ústí. Postupně se její fond rozmnožoval a význam rostl, takže se městská rada rozhodla postavit pro knihovnu moderní budovu. K tomu došlo v roce 1912 a postavená budova patřila k nejmodernějším domům kultury, použijeme-li současnou terminologii, v celém Rakousku-Uhersku. Byl v ní totiž i velký přednáškový a hudební sál a řada místností sloužících pro výstavní účely. O chod ústecké knihovny se v tu dobu staraly tři osoby, pro něž byla práce pro knihovnu hlavním zaměstnáním. Více osob v knihovně už v Čechách platily jen Královské Vinohrady (7) a Praha (22).

O zákoně z r. 1919 málokdo ví, že jej sice Národní shromáždění schválilo už 22. července 1919, ale povinnost zakládat knihovny nebyla okamžitá. Nejpozději do 30. prosince 1920 musela být zřízena v obcích nad 400 obyvatel. V obcích pod 300 obyvatel stačilo, když tato povinnost byla splněna do 31. prosince 1929.

V době přijetí zákona budova ústecké knihovny už sloužila veřejnosti sedm let. Příliv české národnosti do Ústí nad Labem pak vedl k tomu, že čeští zastupitelé na ústeckém magistrátu prosadili využití této budovy i pro Čechy a lze předpokládat, že přitom argumentovali zákonem z roku 1919. A tak v třicátých letech přestěhovala česká menšinová knihovna, která sídlila v české škole, svou čítárnu právě do budovy z roku 1912. Je ironií osudu, že budova, která by splňovala knihovní parametry i v současnosti, byla poničena v dubnu 1945 během náletů amerických bombardérů na Ústí nad Labem a musela být po válce demolována. Čeští přistěhovalci proto otevřeli v listopadu 1945 knihovnu ve zcela jiných prostorách a její historii začali počítat od konce 2. světové války. V roce 2020 si tak připomenou 75. výročí jejího vzniku.

 

JAK TO VIDÍ V ÚSTÍ NAD LABEM

Jak vnímáte TOP knihovnu regionu po vašem ročním působení ve funkci ředitelky? / odpovídá Mgr. Jana Linhartová, ředitelka Severočeské vědecké knihovny

Nástup do knihovny byl pro mne velkou výzvou. Naše knihovna v současné době prochází velkou proměnou nejen po stránce stavební, ale i akční a organizační. V březnu protančíme Prvním knihovnickým plesem, koncem roku by měla být dokončena revitalizace vědecké části knihovny v ul. Velká Hradební, v níž se má nacházet i literární kavárna a proměny čekají i lidovou část v ul. W. Churchilla, kde chceme vybudovat knihovnu v zahradě či nové regionální edukační centrum. Chceme obnovit zahraniční partnerství naší knihovny se Saskou knihovnou v Chemnitz, snažit se přes projekty získat další finanční prostředky na nové služby a navazovat další partnerství se školami, spolky, seniorskými kluby a dalšími kulturními institucemi. Při naší proměně chceme být příkladem všem knihovnám v regionu, což považuji za náš hlavní úkol. Za podporu všeho výše uvedeného patří velký dík našemu zřizovateli, a to Ústeckému kraji, který nás ve všech našich aktivitách podporuje.

 

Jaký mají knihovny v ČR význam v dnešní době – ve světě elektronických médií a sociálních sítí. Obešli bychom se bez nich?

Odpovídá Mgr. Zdenka Andree – náměstkyně pro knihovnické služby a vzdělávání

Dnešní knihovny mají mnohem víc úkolů než dříve, nejsou jen místy, kde se shromažďují a půjčují knihy. Informační a komunikační technologie se rozvíjejí velkým tempem, rychle se mění celý svět a ani knihovny nemohou zůstat stát na místě. Jsou nuceny neustále přizpůsobovat, zkvalitňovat a rozšiřovat nabídku svých služeb, využívat nové technologie. Zároveň musí obstát v konkurenci nových médií a nových možností trávení volného času.

Knihovníci jsou mistry v oblasti shromažďování, katalogizace, správy a uchovávání papírových i digitálních materiálů, ale knihovny nejsou jen sbírkami knih. Jsou víc než skladovacím prostorem pro knihy. Jsou místem, kde ukládáme svou historii a chráníme svoji minulost, kde přistupujeme ke znalostem, informacím, kultuře a příběhům; jsou ale i bezpečným místem pro experimentování a zkoumání, místem, které nám pomáhá učit se a tvořit po celý život. Jsou místem pro objevy, místem, kde se rozvíjí kreativita a učení. Jsou důležitou součástí života města, jsou místem, kde se tvoří a udržuje komunita. Knihovny jsou živé.

 

Jak oslavíte osmičkový jubilejní rok? /  Odpovídá Jan Černecký, vedoucí PR oddělení

V letošním roce Severočeská vědecká knihovna zaměřila svou pozornost na významná výročí událostí, které ovlivnily naši historii. V průběhu celého roku si návštěvníci knihovny tyto události připomínají prostřednictvím nejrůznějších kulturních a populárně-naučných akcí a vědomostních soutěží.

První výročí, vznik samostatné České republiky, knihovna oslavila hned v lednu, kdy zde o rozdělení Československa a vzniku státní vlajky přednášel uznávaný český vexilolog a bývalý ředitel knihovny Ing. Aleš Brožek. Přednáška byla nabídnuta i školám v regionu a v průběhu měsíce března si ji přijde poslechnout ještě 120 žáků základních škol. K výročí vzniku republiky byla na začátku ledna spuštěna vědomostní soutěž Sametový rozvod aneb jak jsme se v roce 1993 roztrhli.

V průběhu roku se návštěvníci mohou těšit minimálně na další dvě vědomostní soutěže, jedna bude zaměřena na intervenci vojsk Varšavské smlouvy, ke které došlo v roce 1968, další pak na sté výročí vzniku Československa. Pestrá bude i nabídka dalších akcí, knihovna pro své uživatele k těmto výročím připravuje jak další historické přednášky, tak například vystoupení divadelní skupiny IMPRA nebo tematický LARP.

Na realizaci těchto aktivit knihovna spolupracuje především se svým zřizovatelem Ústeckým krajem, Univerzitou Jana Evangelisty Purkyně a Muzeem města Ústí nad Labem, ale i s dalšími institucemi a spolky.

 

Co pro vás znamenala knihovna a jak vás ve vašem životě ovlivnila? Odpovídá Ing. Aleš Brožek, který vedl Ústeckou knihovnu více než čtvrt století.

Když jsem byl třináctiletý kluk, mým koníčkem bylo sestavování soupisu dětské literatury a potěšila mne pomoc, které se mi dostalo od tehdejší bibliografky v knihovně. Když jsem se stal v roce 1990 ředitelem, již v knihovně nepracovala, ale při akcích, které jsme pořádali pro bývalé zaměstnance, jsem se s ní vídal a oběma se nám vybavily zážitky z té doby. Při nástupu do funkce jsem měl tehdy dost ztíženou situaci, protože jsem nevystudoval knihovnictví a nikdy nepracoval ve veřejné knihovně. V pozici ředitele jsem vystřídal po dvaceti letech pana Ladislava Zoubka, který si svou lidskou povahou dokázal zaměstnance získat, a ti mne s ním neustále srovnávali. Měl jsem sice zkušenosti s vedením lidí a s řízením odborné knihovny, ale veřejné knihovnictví jsem znal jen z pohledu pravidelného uživatele. V době mého nástupu v knihovně pracovala řada nadšených odborníků, kteří poznali, že jsem nepřišel dělat osobní kariéru, ale že mi leží na srdci rozvoj ústecké knihovny a stali se pro mě oporou. V té době jsem měl již svého koníčka, vexilologii, nauku o historii vlajek a praporů, který mi umožnil testovat akviziční politiku i spolehlivost databází a katalogů nejen v naší knihovně, ale i v českých a zahraničních knihovnách.

Jako ředitel jsem začal vidět knihovnu trochu jinak. Začal jsem chápat omezení, která knihovny mají. Poznal jsem, že kvalitní knihovna musí mít nejen kvalitní odborníky, ale i dostatek financí. Měl jsem to štěstí, že zřizovatelé knihovny, ať už to byl na začátku severočeský krajský národní výbor, poté Ministerstvo kultury a nakonec Krajský úřad Ústeckého kraje, se vždy snažili maximálně vycházet vstříc potřebám ústecké knihovny. Jejich přístup se dostával do kontrastu s Magistrátem města Ústí nad Labem, jenž přispíval na chod knihovny minimálně. Vedení knihovny jsem předal v únoru 2017 Mgr. Janě Linhartové, ale jsem rád, že i nadále mohu být její součástí a být nápomocen při její proměně. Knihovna pro mě od dětství až do současnosti byla mým druhým domovem, do něhož se stále rád vracím.

 

A jak by na tuto otázku asi odpověděla paní doktorka Jarmila Trägrová, s níž jsme se bohužel nedávno rozloučili naposledy… O významu této osobnosti pro knihovnictví na severozápadě Čech, pro knihovny v Teplicích, v Ústí nad Labem a pro muzejní knihovnu v Duchcově, přemýšlí PhDr. Ivana Slunéčková.

Tato obdivuhodná vzdělaná dáma s velkým rozhledem byla do svého vysokého věku pilnou čtenářkou, milovala hudbu, sledovala kulturní dění, za zajímavou výstavou jela nejen do Prahy, ale třeba i do Vídně, cestovala po světě a aktivně sportovala. Na počátku svého profesního života vystudovala Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1950 nastoupila jako ředitelka do Okresní knihovny v Teplicích a setrvala v této funkci téměř dvě desetiletí, dokud nemusela z politických důvodů knihovnu v roce 1970 opustit. Pracovala pak ve výměníkové stanici nebo jako skladnice, a teprve v roce 1977 se mohla vrátit k odborné práci v knihovně. Nastoupila do bibliografického oddělení krajské knihovny v Ústí nad Labem a také tady se stala uznávanou odbornou i lidskou autoritou.

Její odborné znalosti a schopnosti byly v době, kdy počítače a databáze byly hudbou budoucnosti, neocenitelné a nepostradatelné jak pro uživatele knihovny, tak i pro její spolupracovníky. Strávila v ústecké knihovně dalších dvacet knihovnických let, podílela se na vydání řady bibliografických publikací  a své znalosti a zkušenosti později uplatňovala ještě v knihovně muzea v Duchcově. Byla vzorem pro své kolegy i následovníky v severočeských knihovnách, lidé si jí vážili pro její vědomosti, odborné znalosti i životní zkušenosti a názory. Však také byla na přelomu tisíciletí oceněna za celoživotní práci v knihovnách medailí Z. V. Tobolky.

Paní doktorka Jarmila Trägrová patřila k mimořádným osobnostem knihovnictví nejen v severozápadních Čechách, ale v celé republice.

 

JAK TO VIDÍ V TEPLICÍCH / odpovídá ředitelka Regionální knihovny PhDr. Ivana Slunéčková

Čím je vaše knihovna v regionu jedinečná?

Věřím, že jedinečnost naší knihovny v regionu spočívá v půvabu stavby a atmosféře, která uvnitř budovy panuje. Dům, v němž teplická knihovna sídlí, byl postaven v roce 1876 jako německé klasické gymnázium. Ale už v devadesátých letech devatenáctého století svou kapacitou potřebám školy nevyhovoval, gymnázium změnilo své sídlo a budovu získal úspěšný podnikatel, továrník Martin Grohmann, jenž ji nechal přebudovat podle svých potřeb na reprezentativní rodinnou vilu se zahradou.

Při této přestavbě získala vila právě ty prvky její bohaté výzdoby, pro něž byla prohlášena kulturní památkou. Však také je nádhernou ukázkou uměleckořemeslných prací té doby. Obdiv si zaslouží řezbářské práce na dubovém obložení, stropy s bohatou štukovou výzdobou, obklady z umělého mramoru, sochy v interiéru i exteriéru, malby na sklech oken, schodiště a vitrážové okno v pozadí, nástropní malba na klenbě nad schodištěm nebo třeba kované zábradlí, které toto schodiště rámuje. Úžasné prostředí! Však je využili přede dvěma lety i tvůrci televizní dramatické série Bohéma k natočení několika záběrů.

Budova se stala domovem knihovny krátce po druhé světové válce a v jednadvacátém století prožívá postupně své znovuzrození. Jak rádi slýcháme obdiv návštěvníků knihovny, uživatelů našich služeb, lázeňských hostů, zahraničních turistů… Jejich „ách“ nás těší, ale také zavazuje.

 

JAK TO VIDÍ Z PROBOŠTOVA U TEPLIC

Obec Proboštov se nachází v blízkosti Teplic v Čechách a první stopy po pobytu lidí v tomto regionu pocházejí z období přechodu od pozdní doby kamenné k době bronzové (2200–1900 př. n. l.). Proboštov samotný však vznikl ve středověku, v letech 1156–1164, kdy zde byl manželkou krále Vladislava Juditou postaven teplický benediktinský klášter. Až do poloviny 19. století byl malou zemědělskou obcí, postupem času zcela německou. Změna nastala po roce 1858, kdy byla zřízena železniční trať Teplice – Ústí nad Labem a v okolí se objevilo mnoho nových podniků a dolů. S rozvojem průmyslu a s tím souvisejícím přistěhovalectvím z vnitrozemí se Proboštov proměnil v průmyslovou obec s převládajícím německým obyvatelstvem, ale zároveň silnou českou menšinou.

V září 1903 byla v obci otevřena první vlastní škola, která tu dosud chyběla. Šlo o školu německou, ale i česká menšina usilovala o zřízení vlastní školy, což se podařilo o tři roky později. Po převratu 28. října 1918 v obci nedošlo, na rozdíl od jiných měst a obcí, k třenicím mezi Čechy a Němci. Ve dvacátých letech 20. století působilo v obci 37 kulturních, sportovních, sociálních a podpůrných spolků a politických a odborových organizací. Na konci 20. let se však začal více prosazovat nacionalismus a koncem roku 1938 byly zrušeny všechny české politické strany, spolky a družstva a byla uzavřena česká škola. Po osvobození Československa byl v obci zřízen místní národní výbor, němečtí obyvatelé byli odsunuti a na jejich místa přišli postupně čeští osídlenci. Projevilo se to snížením počtu obyvatel. Významnou událostí v nejnovějším vývoji obce bylo připojení Přítkova k Proboštovu v roce 1960.

Na přelomu tisíciletí se podařilo dokončit stavbu víceúčelové budovy radnice, která se stala dominantou náměstí a nyní poskytuje služby občanům, ale je zde i služebna obecní policie, pobočka České pošty, knihovna a kanceláře místních firem. V budově radnice se pořádají svatební obřady a slavnostní vítání občánků a svou činnost zde rozvíjí řada společenských organizací.

 

Jak se o knihovnu zajímají ti nejmenší čtenáři? / odpovídá Zdena Hlaváčkové, nositelky ocenění pro neprofesionální knihovníky „Knihovník Ústeckého kraje za rok 2016“

Proboštovská knihovna není pro děti neznámým místem a díky spolupráci se zdejší školou a školní družinou se téměř všechny děti v obci stanou i našimi čtenáři a knihovna pro ně není jen místem pro půjčování knih, ale místem kde si něco vytvoří, kde si popovídají či se jen setkají. Problémem je však otvírací doba, která je vázána na provoz radnice, ale i to je již v řešení. Naše skvělá paní starostka Bc. Jana Čermáková našla prostory mimo radnici a já pevně věřím, že se nám knihovnu podaří v příštím roce přemístit do multifunkčního komunitního centra se širší provozní dobou. Mohu potvrdit, že dětské čtenářství není alespoň v naší obci na úpadku, ale vzkvétá.

 

JAK TO VIDÍ V DĚČÍNĚ / odpovídá ředitel Městské knihovny Mgr. Ladislav Zoubek

Kdo pomáhal ve vašem městě společně s knihovnou spoluvytvářet kulturní, společenský a občanský život první republiky?

Nynější město Děčín bylo v období první republiky rozděleno ve dvě samostatná města, Děčín a Podmokly. Každé z nich mělo veřejnou knihovnu, ty byly ovšem německé, kromě nich ve městě fungovala i česká menšinová knihovna. Podmokelská knihovna, nově postavená a otevřená v roce 1931, pak v letech 1947–2012 sloužila jako hlavní knihovna pro celé spojené město. Dnes je v ní jedna z děčínských poboček.

U novodobého zrodu knihovny po II. sv. válce stál významný český básník Vladimír Vokolek (1913–1988), který byl v letech 1946–1949 jejím ředitelem. V současné době na počest tohoto básníka pořádáme celostátní Literární soutěž Vladimíra Vokolka, jejíž 21. ročník právě završujeme.

 

Čím je vaše knihovna v regionu jedinečná?

V r. 2012 byla knihovna přestěhována do nové budovy, trochu nešťastně postavené na břehu Labe, která svojí podobou symbolizuje velký knižní regál s hřbety knih, na nichž jsou jména českých spisovatelů. Její jedinečnost však spočívá především v rozsahu činnosti. Byla koncipována jako multimediální kulturní a vzdělávací centrum a děčínští knihovníci se snaží tuto ideu naplňovat. Knihovna, kromě běžných provozů, nabízí výuku přibližně v sedmdesáti vzdělávacích kurzech – od jazykových, přes výtvarné, ekonomické, počítačové až k hudební výuce. Součástí budovy je i moderní turistické informační centrum (to však od 1. 7. 2017 provozuje přímo město) a veřejné toalety, kde toaletářky ve volných chvílích balí a opravují knihy. Knihovna provozuje v okrajových částech města 7 poboček, výjimečné však je, že součástí městské knihovny je i vysokoškolská knihovna Detašovaného pracoviště ČVUT v Děčíně, to znamená, že plní i univerzitní funkci. V oblasti poskytování služeb venkovským knihovnám jsou kromě metodické pomoci poskytovány rozsáhlé služby v nákupu, zpracování a distribuci knižního fondu a organizaci výměnných souborů ze dvou pracovišť, a to děčínského a varnsdorfského.

Říká se, že dnešní děti málo čtou. Platí tedy, že je pro ně knihovna neznámým místem?

Pro děčínské děti není knihovna rozhodně neznámým místem. V dětském oddělení je pro ně připravován nespočet exkurzí, besed, soutěží, promítání, veřejných čtení apod. Knihovna nejen, že se zúčastňuje všech celostátních akcí, ale jednu přímo iniciovala a založila – právě v Děčíně se uskutečnil první, resp. nultý ročník Dne pro dětskou knihu. Vzhledem k tomu, že knihovna půjčuje i v sobotu a neděli, mají maminky s dětmi možnost trávit volný čas v přívětivých prostorách dětského oddělení i o víkendu. Navíc v průběhu školního roku jedenkrát v měsíci, právě v nějakou neděli odpoledne, zveme děti na pohádku, kde vystupují profesionální divadla s programem výhradně dle literární předlohy.

 

JAK TO VIDÍ V CHOMUTOVĚ / odpovídá ředitelka Střediska knihovnických a kulturních služeb Mgr. Andrea Löblová

Kdo pomáhal ve vašem městě společně s knihovnou spoluvytvářet kulturní, společenský a občanský život první republiky?

V Chomutově v období kolem roku 1918 působila Knihovna německého gymnázia, Knihovna učitelského ústavu, Knihovna průmyslové školy a knihovny obecních a měšťanských škol. Činnost vyvíjely také německé spolkové a obecní knihovny – veřejná knihovna Svazu Němců v Čechách, Spolek německé Kasino nebo čtenářský a řečnický spolek Germánského spolku Theodor Körner. Z českých spolkových a obecních knihoven můžeme jmenovat Spolkovou knihovnu místního odboru Národní jednoty severočeské a Sokola v Horní Vsi.

Veřejná německá městská knihovna v Chomutově byla otevřena na počátku srpna roku 1924. Základem fondu se staly knihy odkoupené od Spolku německé Kasino. Na konci roku 1924 měla knihovna 529 čtenářů.

Historii současného Střediska knihovnických a kulturních služeb v Chomutově lze datovat rokem 1946, kdy začala v prostorách bývalé německé knihovny fungovat česká městská knihovna. K dispozici měla knihovní fond z darů obyvatel a ze státní knižní dotace ve velikosti asi 3 000 svazků. V roce 1981 získala současné bývalého jezuitského areálu a v roce 1996 pak po spojení Okresní knihovny a Okresního kulturního střediska vzniklo dnešní Středisko knihovnických a kulturních služeb.

Rozvoj knihovny je spjat zejména se jménem Mgr. Zdeňka Hejny, jenž knihovnu vedl v letech 1963–1996. Došlo k rozšíření počtu oddělení knihovny, vznikly pobočky – Severka, Na Průhoně, Březenecká a Kamenná. Zakoupil se bibliobus, který rozvážel knihy čtenářům do okrajových čtvrtí Chomutova i okolních vesnic. Mnohonásobně narostl počet svazků knihovního fondu i zaregistrovaných čtenářů. Zdeněk Hejna i po svém odchodu do důchodu s chomutovskou knihovnou nadále spolupracoval a předával svoje zkušenosti ještě do nedávné doby. Organizoval besedy se spisovateli, literární přednášky pro žáky ZŠ a SŠ, zajímal se o regionální autory, jejichž díla představoval veřejnosti. V roce 2006 získal ocenění Jiřího Popela z Lobkovic. K 80. narozeninám Zdeňka Hejny zaznamenali žáci 12. ZŠ v Chomutově jeho životní příběh v rámci vzdělávacího projektu neziskové organizace Post Bellum Příběhy našich sousedů.

 

Čím je vaše knihovna v regionu jedinečná?

Výjimečné je sídlo knihovny v bývalé jezuitské koleji. Při svojí činnosti knihovna využívá také přilehlý kostel sv. Ignáce, krásný prostor atria a Špejchar, v němž se nachází stejnojmenná galerie, o které můžeme říci, že je svým nádherným prostorem jedinečná v celém regionu. Součástí rozlehlého areálu je krásná udržovaná zahrada, hojně využívaná čtenáři i návštěvníky od jara do podzimu.

 

Říká se, že dnešní děti málo čtou. Platí tedy, že je pro ně knihovna neznámým místem?

Dětské oddělení knihovny navštěvovalo v roce 2017 1491 registrovaných čtenářů mladších 15 let, celkový počet návštěvníků dosáhl čísla 21 688 a vypůjčili si celkem 66 906 knih. Knihovnice připravily celkem 132 besed, akcí a tvořivých dílen. V rámci podpory rozvoje čtenářství u dětí spolupracuje dětské oddělení s pedagogy na 1. stupni ZŠ a učitelé s dětmi pravidelně docházejí do knihovny za účelem půjčování knih. V roce 2017 se uskutečnilo celkem 179 takovýchto návštěv. Tradičně populární jsou také besedy s ilustrátorem dětských knih Adolfem Dudkem, výtvarnicí Lucií Seifertovou nebo spisovatelkou Klárou Smolíkovou. Kladný ohlas má i zapojení dětského oddělení do projektu SKIP Už jsem čtenář pro 1. třídy ZŠ. Takže ne, dětské oddělení chomutovské knihovny rozhodně není pro spoustu dětí neznámým místem.

 

JAK TO VIDÍ V LOUNECH / odpovídá ředitelka Městské knihovny Mgr. Dagmar Kučerová

Kdo pomáhal ve vašem městě společně s knihovnou spoluvytvářet kulturní, společenský a občanský život první republiky?

Letošní rok se ponese nejen v duchu oslav 100. výročí založení republiky – lounská knihovna zároveň na konci května oslaví 120 let od svého založení. Obdobně jako u ostatních československých knihoven byl důležitý rok 1919, kdy vešel v platnost knihovní zákon. V tomto roce je vystřídán v čele knihovny Karel Goszler Karlem Immerem. Obsluha knihovny byla pětičlenná, skládala se z prvního a druhého knihovníka a tří příručích. Tito lidé nepůsobili v knihovně na plný úvazek, všichni měli svá povolání, práce v knihovně pro ně představovala možnost přivydělat si. Dvacátá léta byla dobou, kdy knihovna změnila své místo působení, z budovy čp. 511 v ulici Na Valích se přestěhovala na náměstí do budovy radnice, kde vydržela až do 2. světové války.

Otevírací doba byla pro dospělé v úterý, čtvrtek a sobotu od 18 do 21 hodin, pro mládež ve středu od 14 do 17 hodin. Čtenářů bylo kolem šesti set (přibližně 5 % tehdejšího obyvatelstva Loun), na jednoho čtenáře připadalo v průměru 65 vypůjčených svazků za rok. Knihovna byla členkou několika sdružení: Dědictví Komenského, Družstevní práce, Českého čtenáře, Matice české a Masarykova lidovýchovného ústavu. Za zmínku také stojí, že si knihovna platila reklamu v místním kině.

Po krátkém období střídání zaměstnanců na počátku třicátých let se stal v roce 1934 knihovníkem kolínský rodák Jaroslav Janík, jenž přinesl do provinčních Loun novou kvalitu osvětové práce. Mezi jeho přátele patřili: Jaromír Funke, Jiří Kolář, František Halas či Jindřich Chalupecký. Okolo Janíka se začala postupně vytvářet skupina mladíků, z nichž časem vyrostli svébytní umělci, mezi které patřili: malíři Kamil Linhart, Zdeněk Sýkora a Vladislav Mirvald, básník Jaroslav Mrnka, filozof Jiří Navrátil, hudební skladatel František Chaun.

 

Čím je vaše knihovna v regionu jedinečná?

Městská knihovna Louny se dlouhodobě řadí mezi úspěšné české knihovny. V roce 2011 obdržela ocenění nejlepší Knihovna roku, od té doby se pravidelně umisťujeme na předních pozicích ve své kategorii.

Přestěhování knihovny v roce 2010 znamenalo velký nárůst čísel (návštěvníků, výpůjček, pořádaných akcí aj.). V tomto roce knihovna již čtvrtým rokem realizovala vzdělávací projekt pro seniory Třetí věk. K dnešnímu dni se můžeme pochlubit téměř 400 studenty, kteří navštěvují 30 nabízených předmětů (přednášek, praktických cvičení, workshopů, poznávacích exkurzí, výuky cizích jazyků apod.).

Knihovna má otevřeno sedm dní v týdnu, což není u knihoven v současné době nic neobvyklého. Lounské knihovně avšak zůstává primát, každodenní provoz nabízela jako první městská knihovna v republice.

Mezi ne zcela typické aktivity a akce knihovny patří: provozování sociálně terapeutické dílny Jeroným, pořádání letního příměstského tábora pro děti, každoroční organizace knihovnického plesu, divadelního a filmového festivalu Bez zámků propagujícího integraci zdravých a handicapovaných lidí, krajských recitačních přehlídek, přehlídek divadel poezie aj.

Naše knihovna je pověřena výkonem regionální funkce, spadá pod ni 37 místních lidových, obecních i profesionálních knihoven. Pro ně každoročně připravujeme program do putovního stanu v rámci projektu Města a obce čtou a Kultura za humny.

 

Říká se, že dnešní děti málo čtou. Platí tedy, že je pro ně knihovna neznámým místem?

Dovolíme si tvrdit, že toto v lounské knihovně neplatí. Téměř polovina lounských dětí (1560) má průkazku do knihovny. Ročně realizujeme pro místní mateřské, základní, střední i speciální školy téměř 900 lekcí, besed, přednášek a jiných projektů. Nad rámec běžných aktivit každoročně pasujeme prvňáčky na čtenáře, vítáme nově narozené děti mezi čtenáře, organizujeme masopustní průvod, zapojujeme se do celorepublikových akcí, jako jsou Noc s Andersenem, Den pro dětskou knihu, Knížka pro prvňáčka nebo Velké říjnové společné čtení. Lounští knihovníci pravidelně nacvičují scénické čtení, se kterým absolvovali již nejedno úspěšné turné po regionu. S akcemi pomáhají naše dobrovolnice ze Spolku paní, dam a dívek, které dětem při vánočních a velikonočních dílnách připomínají české tradice a zvyky. V rámci města spolupracujeme kromě všech zmíněných škol také s lounským stacionářem, Oblastním muzeem v Lounech, Základní uměleckou školou, místní pobočkou Skauta či Dětskou psychiatrickou léčebnou. Jsme členem Klubu dětských knihoven SKIP. V  roce 2017 získalo naše dětské oddělení titul Kamarádka knihovna.

 

JAK TO VIDÍ V MOSTU / odpovídá paní Anna Teclová z Městské knihovny

Kdo pomáhal ve vašem městě společně s knihovnou spoluvytvářet kulturní, společenský a občanský život první republiky?

Vznik české veřejné knihovny v Mostě se nepodařilo přesně datovat, nepochybně k tomu ale napomohl knihovnický zákon z roku 1919, podle kterého měla být v každé obci povinně zřízena a vydržována knihovna. 17. června 1921 schválili městští zastupitelé ustavení České knihovní rady. Most měl v té době už více než deset tisíc obyvatel, knihovnu musel tedy podle zákona vést profesionální knihovník, prvním se stal učitel Arnošt Průcha. V roce 1938 sídlila mostecká knihovna v budově staré pošty, bylo v ní shromážděno patnáct tisíc svazků a měla pět zaměstnanců. Rozkvět knihovny přerušila II. světová válka, české knihy byly zničeny (zachovala se jen tisícovka nejcennějších knih) a ve městě fungovala jen knihovna německá.

Po válce pak tehdejší ředitel Zdeněk Hlava přivezl z Prahy asi osmdesát knížek, dalších 220 svazků darovali občané, knihovna přikoupila ze svých peněz ještě pět set publikací a 1. října 1945 mohla být slavnostně otevřena, a to v budově bývalého piaristického gymnázia, kde sídlila až do 70. let. Když se těžební stroje zakously pod starý Most, začal postup lomu ohrožovat samotnou knihovnu a její práci. Těžbě uhlí neustupovalo jen město, ale i okolní vesnice. Tím se snižoval počet místních lidových knihoven, zároveň však přibývalo čtenářů v okresní knihovně, protože obyvatelé rušených vesnic dostávali nové byty v okresním městě. V průběhu 70. let se knihovna ještě několikrát stěhovala, v roce 1984 se jejím definitivním sídlem stala nově postavená budova.

 

Čím je vaše knihovna v regionu jedinečná?

Novodobá existence knihovny v Moskevské ulici v Mostě se začala psát 4. března 1985, kdy byla otevřena pro veřejnost. Po roce 1945 jde o první budovu v Československu postavenou výhradně pro knihovnické účely. Má kapacitu 450 tisíc svazků knih a 46 tisíc speciálních dokumentů na celkové ploše 6 440 metrů čtverečních. Její součástí je i velký víceúčelový sál pro 130 návštěvníků a jeden menší pro 60 posluchačů. Součástí Městské knihovny Most je také kino a planetárium, jsme multifunkční kulturní zařízení.

Budovu knihovny zdobí umělecká díla, jejichž celkovou hodnotu znalci tehdy vyčíslili na téměř 1,9 milionu korun. Patří sem lustry nad vstupním schodištěm a v půjčovně od Miroslava Procházky, reliéf „Orfeus“ ve vstupní hale z dílny výtvarníka Ivana Záleského a mozaika s verši Karla Hynka Máchy od Václava Pospíšila.

Městská knihovna Most je knihovnou pověřenou výkonem regionálních funkcí v regionu Most. Obsluhuje 26 místních lidových, obecních a profesionálních knihoven.

Jako první knihovna v Ústeckém kraji jsme v roce 2015 nabídli službu Kniha do vlaku. Tato služba se setkala s velice pozitivními ohlasy, lidé nám píší, kam až se s nimi kniha podívala – naše knihy cestují nejen po Čechách a Evropě, jedna z nich doputovala až na Srí Lanku.

V roce 2016 přešla Městská knihovna Most jako první knihovna v Ústeckém kraji na nový knihovnický program Tritius.

Čím ještě jsme výjimeční? Máme hejno australských papoušků, chováme křepelky i akvarijní rybky, želva Karel je členem našeho týmu a zapojujeme ji do exkurzí. Na střeše knihovny chováme včely, nově jsme s pomocí dotace od krajského úřadu otevřeli Naučnou včelí stezku. Pro nejmenší čtenáře máme samostatnou místnost plnou pohádek – Pohádkový svět na motivy evropských bájí.

Některá NEJ Městské knihovny Most:

• ze známých evropských knihoven má nejdelší osvětlovací těleso
• v době činnosti knihovny ve starém Mostě se ve sklepě budovy dalo „těžit“ uhlí
• byla určitě jedinou knihovnou na světě, které před okny popojížděl kostel
• nejdražší knihou ve fondu je faksimile Vyšehradského kodexu (pořizovací cena 7.000 Kč)
• největší počet návštěvníků v jednom dni – 1 008 návštěvníků (běžný denní průměr asi 500 návštěvníků).

 

Říká se, že dnešní děti málo čtou. Platí tedy, že je pro ně knihovna neznámým místem?

Nemyslíme si, že dnešní děti málo čtou. Děti, které byly v minulosti doma vedeny ke čtení, četly. Stejně tak je to i dnes. Základ je v rodině. Škola je potom nadstavbou, která dítěti pomáhá v dalším rozvoji čtenářství, a stejně tak knihovna. Městská knihovna Most se snaží přilákat děti ke čtení nejen pestrou nabídkou knih a časopisů, ale také pořádáním soutěží, anket, exkurzí, besed a jiných akcí. S dětmi pracujeme od nejútlejšího věku až po čtrnáctileté.

Ti nejmenší k nám přijíždějí už v kočárku, např. na akci „Nejmladší čtenář – čtenářka“ (u nás půlroční chlapeček). Předškolní děti navštěvují s rodiči dětský koutek s nepřeberným množstvím leporel. Přes 600 dětí mladšího školního věku pasujeme každoročně na čtenáře, více než 700 dětí se účastní celoroční literární soutěže a dalších 300 soutěží znalostních. Více než 3 000 dětí všeho věku přichází v rámci MŠ, ZŠ, SŠ, dětských domovů, školních družin, příměstských táborů, dětských stacionářů a výchovných zařízení na exkurze a besedy do knihovny. Lze tedy říci, že Městská knihovna Most není pro mostecké děti neznámým místem.

K povědomí o knihovně jistě napomáhají i akce pořádané mimo budovu knihovny, jako jsou čtení dětem v nemocnici nebo rozvoz knih do školních knihoven mateřských, základních a středních škol. Jsme zapojeni do dobrovolnických aktivit, např. Celé Česko čte dětem. S potěšením můžeme také konstatovat, že v roce 2017 se po dlouhé době v Městské knihovně Most zvýšilo procento dětských čtenářů z počtu dětí ve městě.  

 

JAK TO VIDÍ V LITOMĚŘICÍCH / odpovídá ředitel Knihovny K. H. Máchy Mgr. Karel Tománek

Kdo pomáhal ve vašem městě společně s knihovnou spoluvytvářet kulturní, společenský a občanský život první republiky?

V Litoměřicích mělo své významné postavení během prvních let první republiky několik knihoven – rozsáhlá a věhlasná knihovna biskupská, knihovny řady škol (zvláště německého gymnázia) a knihovna městská.

Jako významnou památku na toto období uchováváme ve fondu dvě knihy z tohoto období, které dokladují litoměřickou veřejnou českou knihovnu při české menšinové škole na Dlouhé ulici. Její pozice je vzhledem k situaci v pohraničním městě typická. Připomeňme, že vznik Československé republiky byl na tomto území prosazen až v prosincových dnech roku 1918. Uvnitř dochovaných knih (a u jedné i na obálce) je nalepen štítek, jakési „ex libris“. Grafické zpracování štítků tematizuje Litoměřice jejich architektonickými dominantami. Štítky jsou tištěné a my si představujeme, že snad prošly rukama litoměřického tiskaře Karla Pickerta, Němce demokratického smýšlení, nakladatele novin „Leitmeritzer Zeitung“. (Pro srovnání – existující české noviny „Litoměřické listy“ byly již od počátku, od roku 1923, silně pravicové a vedle obrany národnostní projevovaly sympatie s fašismem a antisemitismem.)

Významné postavení měla v Litoměřicích německá městská knihovna – jejím  ředitelem byl od roku 1920 Ernst Horner (1885-1961), vzděláním archivář z Vídně, demokraticky smýšlející člověk, jenž zaujímal významné místo v osvětovém životě Rakouska. Žádal o československé občanství a účastnil se antifašistického odboje. Za války byl vězněn v koncentračním táboře a po propuštění odešel do jihoněmeckého Augsburgu. V době, kdy Ernst Horner působil v litoměřické knihovně, měla své prostory v domě na náměstí zvaném Kalich, neboli v domě „pod bání“. V roce 1930 se knihovna i s čítárnou přestěhovala do nově opravené staré radnice.

Veřejná knihovna už od dob první republiky zůstává na Mírovém náměstí. Ještě v roce 1946 sídlí ve 2. patře staré radnice, v prostorách bývalé německé knihovny. Její status se však oficiálně od tohoto roku mění v knihovnu českou. Základní fond tvoří především zkonfiskované knihy. V roce 1949 se knihovna přestěhovala do empírového domu na Mírovém náměstí s číslem popisným 26 a zde sídlí dosud.

 

JAK TO VIDÍ V ŽATCI / odpovídá ředitelka Městské knihovny Mgr. Radka Filková

Kdo pomáhal ve vašem městě společně s knihovnou spoluvytvářet kulturní, společenský a občanský život první republiky?

Kulturní a společenský život ve městě v době první republiky ovlivňovala zejména činnost mnoha různorodých spolků a knihoven, které se staly významnými vzdělávacími institucemi.

Německé obyvatelstvo navštěvovalo německou městskou knihovnu, jež byla otevřena 2. května 1921 v budově bývalé obchodní akademie a knihovníkem se stal Adolf Matkowitz. Knihovnu bylo možno navštívit ve všední dny od 10 do 12 a od 14 do 18 hodin, půjčovné činilo deset haléřů za knihu. Ke konci roku 1923 disponovala knihovna 2 078 knihami, během roku 1923 si 1286 čtenářů vypůjčilo 21 692 knih. Velký význam měl pro knihovnu dar žateckého obchodníka s chmelem Franze Wurdingera, jenž v roce 1929 knihovně daroval přibližně 700 knih v hodnotě 25 000 Kč.

České menšině sloužila od roku 1899 česká veřejná knihovna, která byla zřízena v budově české matiční školy ze spolkových knihoven žatecké Besedy, Vlastislava, místní Národní jednoty severočeské, Sokola a spolku Krakovec. V období první republiky zde funkci knihovníka zastával učitel Josef Krob. Knihovna byla otevřena nejen ve všední dny, ale i v sobotu a neděli. Cena průkazu stála tři koruny, půjčovné třicet a padesát haléřů podle druhu knihy. Ke konci roku 1923 měla česká knihovna 1015 knih, 164 čtenáře a 3400 výpůjček.

V Žatci působila také česká Státní obvodová knihovna zřízená a udržovaná ministerstvem školství a národní osvěty. Do obcí obvodu, který zahrnoval okresy Žatec, Chomutov a Přísečnici, rozesílala soubory knih na dobu vždy šesti měsíců, poté byly soubory staženy a rozeslány jiné. Jako knihovník zde působil odborný učitel Jan Polánka. Zde mají prapůvodní kořeny dnešní regionální funkce.

Spolky vyvíjely pravidelnou činnost, pořádaly několik kulturních a společenských akcí týdně a v zimních měsících pak mnoho plesů jako prestižní záležitost a vrchol sezóny. Nejčastěji se konaly na Střelnici a v Německé tělocvičně, jejich hosty byly místní osobnosti a obchodníci a přinášely městu finanční výtěžek na daních. Jmenujme např. Dělnický podpůrný a vzdělávací spolek, Katolické sdružení, Všeněmecký spolek, Městské dobrovolné sdružení hasičů nebo Dělnická tělocvičná jednota pro Žatec a okolí.

Bookstart se realizuje již déle než 25 let ve zhruba 20 zemích světa; v roce 1992 zahájila projekt ve Velké Británii nezisková organizace Book Trust. Z evropských zemí se k projektu připojily např. Irsko, Itálie, Německo, Malta, Polsko, Portugalsko, Srbsko, Španělsko či Švýcarsko; ze vzdálenějších koutů světa lze uvést Austrálii, Čínu, Jamajku, Japonsko, Jižní Koreu, Nový Zéland, Thajsko či Kolumbii. Základem je předání dárkových knižních sad novorozeným dětem a jejich rodičům (celkově už získaly knižní sady desítky miliónů dětí po celém světě). Na tento motivační dárek pak navazují další aktivity k podpoře čtenářství v raném dětství.

Pořadatelé projektem reagují na varovné signály o zhoršující se schopnosti verbální komunikace u mladé generace, které přicházejí z pedagogické, ale i zdravotnické oblasti. Řada učitelů upozorňuje, že děti přicházejí do škol a nejsou schopny vnímat, chápat a používat mluvené slovo, zejména pokud není vzápětí doprovázeno obrázkem. Na rostoucí problémy s verbální komunikací nejmenších upozorňují také neurologové, psychologové a logopedové, kteří rovněž stále častěji zdůrazňují, že intenzivní slovní komunikace a čtení (předčítání) dětem již od kojeneckého věku vede u nich později k lepší gramotnosti, větší představivosti i bohatší slovní zásobě. Poslední průzkum dětského čtenářství provedený Národní knihovnou ČR v r. 2017 potvrdil (ostatně dlouho známou) skutečnost, že čtenářská gramotnost a čtenářství jednoznačně korelují i se studijními výsledky dětí. Všechny tyto a mnohé další důvody vedly knihovny v ČR k připojení se k této mezinárodní aktivitě. Jejím cílem je tedy především:

Podpořit rozvoj verbálních schopností dětí i jejich imaginace a zlepšit vztah ke knize a čtení u nejmladší generace. Dovést rodiče k pochopení významu čtenářských dovedností pro intelektuální i citový rozvoj dítěte i pro jeho budoucnost, tj. přesvědčit je, že jednou z nejdůležitějších věcí, jež mohou udělat pro své děti od nejútlejšího věku, je věnovat jim svůj čas a strávit jej společně nad knihou (prohlížením, čtením, povídáním zpíváním). Pomoci jim dělat to správně a nabídnout podpůrné služby knihoven, prostor pro sdílení s ostatními rodiči a orientovat rodiče v nabídce kvalitní literatury pro děti. Jedním z dalších důvodů vzniku projektu je i snaha knihoven o inovaci a rozšíření potřebných služeb mladým rodinám v obcích i budování širší čtenářské komunity.

Země, jež se do projektu zapojily, pozitivně hodnotí jeho přínos k rozvoji duševních a mentálních schopností dětí a zlepšení kompetencí rodičů při podpoře rozvoje čtenářské gramotnosti dětí. Z dílčích výzkumů vyplývá, že se zlepšila kvalita verbální komunikace i frekvence hlasitého předčítání v rodinách, aktivnější je využívání veřejných knihoven a větší je i zájem rodičů sledovat nabídku vhodných knih pro děti. Děti, jejichž rodiče se aktivně do projektu zapojili, prokazatelně dříve mluví a již v útlém věku je u nich patrný lepší rozvoj slovní zásoby, ale např. také obrazotvornosti apod.

V České republice jsou knihovny teprve na počátku cesty. Zdá se však, že ji za velmi užitečnou považuje také značná část vedení obcí, které o projekt projevují  velký zájem a slibují mu podporu pro příští léta.

 

Další informace o projektu jsou průběžně uveřejňovány na webu SKIP: http://skipcr.cz/

Autor článku - Mgr. Roman Giebisch, Ph.D. - působí jako vedoucí vzdělávání Knihovnického institutu Národní knihovny a zároveň je předsedou SKIP ČR.
 

Mgr. Simona Bezoušková, odborná pracovnice NIPOS-ARTAMA a bývalá programová ředitelka Jiráskova Hronova

Chcete se setkat s Lenkou Lázňovskou? Běžte tam, kde se dějí velké věci týkající se amatérského umění. Když se na škole, kde studovala, zakládá divadelní soubor, je u toho. Když vzniká NIPOS-ARTAMA, je u toho. Když se zakládá České středisko AITA/IATA, je u toho. Když se nově koncipuje Jiráskův Hronov, je u toho. Když je potřeba zachránit časopis Amatérská scéna, jak jinak, je u toho.

A až se s ní setkáte, věřte, že poznáte dámu, která oplývá nekonečnými znalostmi svého oboru, mnoha zkušenostmi, skvělou pamětí a elánem. To všechno i přes svůj, pro mnohé neuvěřitelný, věk.

Milá Lenko, přeji Ti k Tvému životnímu jubileu krom velké dávky zdraví a energie, které v práci jistě využiješ, i dny klidu, pohody a spokojenosti, které si bezpochyby zasloužíš.

Simona

 

PaedDr. František Zborník, někdejší ředitel NIPOS, autor, režisér, textař a herec amatérského divadla

S Lenkou jsem toho prožil hodně, samozřejmě nejintenzivněji v době, kdy byla mou zástupkyní v NIPOS. Jeden zážitek se vymyká. Právě v době našeho šestiletého působení v jedné organizaci se utvořila mezinárodní skupina zástupců organizací s podobnou činností, jako má u nás NIPOS. Iniciátorem byla Budapešť, setkali jsme se poprvé v jejich centru poblíž Balatonu, zúčastnili se Slováci, Chorvati, Srbové, Estonky, my a domácí. Nějak jsme s Lenkou přehlédli, že v úvodní pracovní den měla být i zábavná prezentace zúčastněných států a oněch kulturních organizací. První noc jsme tedy věnovali doháněním přípravy. Už si moc nepamatuji, co všechno jsme vymýšleli a jak. Vím jen, že to nakonec byla docela sranda a kolegy jsme nejen poučili o naší zemi, ale snad i pobavili. Proč to píšu? Poprvé jsem Lenku zažil v akci jako spoluautorku a pak i interpretku. Překvapila. Nápady se řinuly, kreslila mapu ČR a Prahy, nacvičovali jsme zpěv a choreografii, prosmáli jsme se půlkou noci. Naše prezentace byla pak hodnocená kolegy jako nejlepší. Asi jsme proti těm pečlivě nachystaným krojovaným tanečkům, folkorním písním a přednáškám kolegů působili uvolněněji a přesvědčivěji. Kampak na českou improvizaci a humor! (A becherovku.)

Je to už drahně let. Docela bych si Tě, Lenko, přál vidět zase tak spontánní a uvolněnou, nespoutanou rolí své funkce jako tenkrát.

František

 

 

PhDr. Vítězslava Šrámková, spoluzakladatelka Databáze českého amatérského divadla

Milá Lenko,

když se tak ohlížím za tou hlubinou let, které nás obě dělí od počátku pracovní svázanosti s předchůdcem NIPOS – Ústavem pro kulturně výchovnou činnost –, sem tam si vzpomenu na někdejšího šéfa odboru zájmové umělecké činnosti a kolegu Zdeňka Jírového. Byl to velký ironik. A když jsme poukazovali na své mizerné platy (všichni jsme měli více méně stejné), říkával: „Co chcete, děláte práci, která Vás baví, děláte ji rádi, tak byste měli za ni ještě platit.“ Později to vypadalo, jakoby jeho názor převzali – ale to už zcela vážně – dokonce i mnozí ministři kultury. A že jsme jich zažili! Pravda ale je, že kdyby nás ta práce netěšila a my ji nepovažovali za užitečnou, těžko bychom se pak od začátku 90. let, kdy jsme spolu stanuly v čele Artamy, pustily do profilování jejího charakteru a činnosti tak, aby opravdu sloužila všem, pro které se umění stalo, i když je neživilo, životní nutností.  Při té spolupráci jsme zjistily, že se na sebe můžeme vzájemně spolehnout, a z kolegyň jsme se staly kamarádkami.

Nerozešly jsme se, jen já jsem se konečně naplno začala věnovat již rozpracovanému úkolu Dějin českého amatérského divadla, který vyústil v Databázi, a ty buduješ moderní kulturní instituci – NIPOS.

Takže kamarádko, obdivuji Tvou energii a přeji Ti do dalších let, aby nepolevovala a stále Tě naplňovala mladistvou radostí.

Slávka

 

Ing. Jaroslav Vondruška, amatérský tvůrce, místopředseda SČDO

S Lenkou Lázňovskou se rád potkávám nejen na přehlídkách (např. Klicperovy divadelní dny v Sadské, Krakonošův divadelní podzim ve Vysokém nad Jizerou, Divadelní piknik ve Volyni nebo Jiráskův Hronov), ale také v Odborné radě ARTAMY pro divadlo, nebo ve Festivalovém výboru Jiráskova Hronova. Vždycky obdivuji její perfektní připravenost na jednání a pak velmi pragmatické a korektní jednání. Cením si jejího konstruktivního a poctivého hodnocení divadelních představení v porotách na všech úrovních. Lenka je člověkem, který ví, co chce, a pro nás ochotníky a ochotnické divadlo udělala obrovský kus práce, za což jí patří veliký dík.

Lenko, přeji Vám k vašemu jubileu hlavně hodně zdraví, pohody, pevných nervů a neutuchajícího elánu do dalších let. Těším se na setkávání s Vámi i v dalších letech.

Jaroslav

 

Doc. Mgr. Milan Schejbal, režisér a umělecký šéf Divadla A. Dvořáka Příbram, porotce

Milá Lenko,

v těchto dnech slavíš, jak se tak galatně obzvláště u dam říkává, významné životní jubileum. Tak si říkám, že jsme spolu už taky leccos zažili s našimi milými amatéry, často v dobrém, někdy ne úplně v tak dobrém, co si budeme nalhávat. Ze všech těch našich setkání se mně nejvíce vybavují dva zážitky. Strašně rád jsem s Tebou sedával (a doufám, že zase budu) ve vysocké porotě Krakonošova divadelního podzimu. Úplně Tě mám před očima, jak se stoickým klidem a shovívavě sleduješ, až se my – slušně řečeno extroverti – “vykecáme” a konečně Tě necháme promluvit k věci. Obdivoval jsem Tě, jak jsi vždy perfektně připravená, zvláště když jsi měla úvodní slovo a jak Tvá promluva nebyla nikdy pouhou dojmologií, ale byla opřena o pregnantní argumenty. A to fakt není málo a Ty víš, že vím, o čem mluvím…

Druhý zážitek mám z doby, kdy jsem sedával v grantové komisi ministerstva kultury a opět se nemohu vyhnout Tvé perfektní argumentaci. Vzpomínám, jak jsi před nás předstoupila s návrhy na výše grantů pro jednotlivé akce a pokaždé jsi nám jasně, srozumitelně a v kontextu širších souvislostí vysvětlila, proč by právě ona akce měla či neměla být finančně podpořena. To jsem fakt koukal. My jsme se pak Tvým doporučením mohli, ale nemuseli řídit, ale stejně jsem koukal...

Zážitků s Tebou bych mohl vyjmenovat samozřejmě mnohem víc. Nicméně, milá Lenko, upřímně Ti přeji pevné zdraví a zejména fůru pevných nervů a nepřeberné množství trpělivosti. Budeš to s amatéry a s námi, milovníky amatérů dost potřebovat. Oba však moc dobře víme, že to stojí za to.

Tvůj Milan                                                                                                                                           

 

Jindřich Zemánek, od roku 1998 výkonný ředitel Evropského centra pantomimy neslyšících a rovněž ředitel Mezinárodních festivalů pantomimy neslyšících v Brně

Velice rád využívám možnost poohlédnout se po dvaadvaceti ročnících přehlídky OTEVŘENO v Kolíně, které jsme s paní Lenkou Lázňovskou a malým kolektivem připravili a realizovali. To poohlédnutí je o to důležitější, že je spojené s životním jubileem Lenky Lázňovské. Velký lán práce. Za tu dobu se na přehlídce OTEVŘENO vystřídalo tři sta osmdesát souborů, divadel a skupin scénického tance a pantomimy. Celkem tři tisíce osm set účastníkům, kterým je potřeba zajistit spaní, prostor a čas na zkoušku, prostor a potřebnosti na jevišti k jejich vystoupení a pak vše zhodnotit, poradit a povzbudit.

Děkujeme, Lenko.

Když si prohlížíte jeden obilný klas, je to krása. Je to i naděje, že z něj něco bude. Buď další množství klasů, nebo mouka na chleba. Poohlédnutí po obilném lánu je úžasné…, proto vyslovuji upřímné poděkování a přání hodně zdraví.

Jindra

 

Karel Tomas, odborný pracovní NIPOS

Milá Lenko,

k Tvému výročí Ti napíše určitě hodně gratulantů – já bych chtěl zmínit jen jednu stránku – tu mezinárodní. Myslím, že na poli různých organizací, které přesahovaly rámec republiky, jsme toho společně (i Ty sama) udělali dost, nejvíce se však vryla organizace amatérského divadla AITA/AITA.

Stále pracuješ jako prezidentka Českého národního střediska této organizace, ale léta jsi byla v představenstvu Středoevropské sekce, pár let dokonce její prezidentkou. S tím souvisela i řada jednání i dalších aktivit za hranicemi.

A já si tak nějak promítám cesty, kdy jsem Tě měl možnost doprovázet a být Ti nápomocen. Zlí jazykové sice tvrdí, že na mé první cestě pod křídly „aity“ jsem „malou“ procházkou po Tel Avivu způsobil opuchýřování Tvých chodidel na několik let, že Tě na letišti tamtéž málem nepustili domů, že Tě v El Jadidě málem ukradli, zatímco jsem odešel ochutnat jakousi místní specialitu; že jsi v kanadském Halifaxu mohla uhořet při požáru, který jsem málem založil v hotelu, že jsem Tě zdržel ve frontě na letišti v Londýně, takže nám letadlo uletělo, že jsem v německém Lingenu rozbil auto, abys měla příležitost poznat krásu místní železnice – a asi bych takhle mohl pokračovat ještě dlouho. Nicméně, bez těchto zážitků by asi ty cesty byly jen jednotvárnou prací, přelévající se z jedné jednací místnosti do druhé... A ani bys neměla na co vzpomínat a o čem vyprávět.

Jsem rád, že jsem Ti při těchto (nejen výše zmíněných) situacích mohl pomáhat.

Ještě hodně veselých let (mimo jiné i) v mezinárodním životě přeje

Karel

 

Mgr. Alena Štefková, bývalá odborná pracovnice Národného osvetového centra v Bratislave

Ctená naša jubilantka, milá Lenka!

Viaže nás nielen priateľský vzťah, ale aj zaujatie divadlom a pôsobenie pri jeho kultivovaní. V hodnotení si bola a zostávaš ako výnimočná a zaujato pôsobiaca podnecovateľka vždy odznova obrodzujúceho sa českého amatérskeho divadla. Zaujato, ľudsky a sústavne. A darilo sa Ti to s veľkou podporou milujúceho manžela a v kruhu výnimočných spolupracovníkov, ktorí sa stali i našimi priateľmi – Slávka, František, Karel, Jaroslav, Honza, Milan, Alenka a mnohí ďalší. Divadelníci Ti môžu ďakovať za podporu pri presadzovaní Jiráskovho Hronova, keď vznikali hlasy v tých ťažkých časoch snažiace sa ho vyvrátiť zo zakorenenia.

Svedectvom o Tvojej činorodosti je mnoho uskutočnených projektov, ale ja za všetky vyberám skvelú Databázu českého amatérskeho divadla. Starostlivosť o amatérsku umeleckú činnosť, no najmä o divadlo po metodickej a organizačnej stránke istým spôsobom je zrkadlom ako sa uskutočňuje divadelná inscenácia. Vzbĺkne, zažiari, obohatí, pomkne sa a ako plameň akoby zhasla. Zdalo by sa, že po nej  neostáva nič a predsa ustavičný zápas nesie ten odkaz ďalej. Bez neho by nemalo české amatérske divadlo taký cveng aký má. Šírila si ho aj osobným zastúpením na medzinárodných festivaloch, kongresoch i rôznych akciách – doma i v zahraničí. Ty si bola všade, pokojná, s prehľadom a s úsmevom. Veľmi si vážim a obdivujem Tvoju aktívnu činnosť v rôznych funkciách v medzinárodnej organizácii amatérskeho divadla AITA/IATA.

Srdečne Ti ďakujem za Tvoju priazeň a rada spomínam na naše spoločné priateľské i pracovné cesty – v Karlovej spoločnosti.

Nuž nech sa Ti, Lenka, v zdraví všetko darí, aby si mala ešte veľa síl dokončiť všetko, čo si schopná si predstaviť. Maj k tomu dosť síl a chuti.

So srdečným pozdravom a želaním všetkého dobrého do ďalších rokov,

Tvoja Alena

 

Mgr. Michal Beneš, CSc., bývalý diplomat České republiky při UNESCO

 

Kolik let Lenku znám? Vlastně ani nevím, ale určitě jsme se viděli ještě za minulého režimu, ještě ve Sněmovní, kdy jsem se jako mladý výzkumník motal kolem tamního oddělení pro amatérské výtvarné obory, protože mně moje tehdejší profesní zařazení dovedlo k názoru, že interiérová tvorba bytu a domu je nejrozšířenějším amatérským uměleckým oborem, protože byt či dům si, koneckonců, zařizuje každý a odvěká je lidská touha po kráse.

Bylo to sice jen letmé setkání: Lenka byla odborně orientována na jiný obor, ale přesto se zapomenout nedala, a tak, když jsme se po létech sešli, když už jsem byl chycen do sítí kulturní agendy UNESCO a UKVČ už byl transformován na dnešní NIPOS, hned jsem věděl, odkud tu dámu znám, a hlavně, že jí jde o věc. Vlastně o tři věci:

Za prvé, aby všichni pochopili, jak obrovský význam má neprofesionální umělecká činnost pro jednotlivce i pro celou komunitu, ať už jí rozumíme partu kamarádů, obec nebo celé občanské společenství. Nechci tedy rozvádět, co všechno Lenka udělala pro to, aby mnohým „došlo“, nebo alespoň o tom začali přemýšlet, co tato činnost znamená pro rozvoj osobního tvůrčího potenciálu, pro socializaci jedince skrze společně sdílený zájem, pro prevenci sociálně patologických jevů - protože je konec konců lepší, když kluk mlátí do bubnu, než aby třískal do barokních soch na náměstí -, že se jí vychovává budoucí poučený divák či posluchač, že se podílí, zejména pokud jde o děti a mládež, na obohacování zásobárny talentů nalézajících své uplatnění v profesionální umělecké činnosti nebo tzv. kulturních průmyslech, že může pomoci kompenzovat všelijaká psychická či psychosociální traumata atd. Lenka o tom mnohem utříděněji a kultivovaněji mnohokrát mluvila sama. Jenže, ona o tom nejen mluvila, ona také konala, prala se, hádala, někdy vzdorovala, organizovala, přemlouvala, diskutovala, nastavovala volný čas a hodně přemýšlela a dělila se o to, co načerpala praxí - a to vše jí vydrželo dodneška.

Myslím, že toto přesvědčení nás spojovalo, a já se necítil tak „názorově opuštěný“, když jsem na Generálních konferencích UNESCO od 90. let minulého století začal v našich prohlášeních v sekci kultura v souvislosti s programovými cíli UNESCO - zpočátku jako jediný - zdůrazňovat význam neprofesionální umělecké tvorby pro zachování kulturního dědictví i pro péči o umění profesionální, neboť nebude-li kultivované publikum, bude jeho cesta mnohem složitější … S vědomím toho, že mám doma krytá záda, se mi postupně podařilo přesvědčit i další, až se myšlenky chopilo UNESCO jako celek, a moc děkuji Lence, že se pak ujaly v tuzemské praxi některé z myšlenek a symbolů, které UNESCO v tomto smyslu „nastavilo“ světu - jako je Týden uměleckého vzdělávání a amatérské tvorby aj.

Tou druhou věcí, o které Lence vždycky šlo, bylo divadlo. S neprofesionálním divadlem spojila svůj profesní život a energii a v něm nalézala praktickou matérii pro úvahy a důkazy o významu neprofesionální umělecké činnosti. Divadlo bylo pro ni oním goethovským „zeleným stromem života“, proti kterému je každá teorie jen šedí.   A i tady jsem měl tu čest s ní spolupracovat: nebýt Lenky a její schopnosti uchopit šedou teorii, tentokrát právnickou šeď mezinárodní smlouvy - Úmluvy o zachování nemateriálního kulturního dědictví lidstva, a využít ji pro strom divadelního života, nevím, nevím, jak by to dopadlo s nominací českého a slovenského loutkářství mezi reprezentativní památky nehmotného kulturního dědictví lidstva, jejichž seznam UNESCO vede, se všemi důsledky, které z toho pramení, nebo se zápisem ochotnického divadla na Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury České republiky, jehož existence je právně odvozena od zmíněné smlouvy administrované UNESCem.  

Tou třetí věcí, která Lenku profesně zajímá, je postavení NIPOS:  Lenka se rozhodně – podle mého soudu – nespoléhá na faktickou ojedinělost zaměření NIPOSu v kontextu českých institucí, ani na jeho dlouhou tradici navazující na Masarykův lidovýchovný ústav. Jistě –  dalo by se říct – od toho je ředitelkou. Jenže, kolik ředitelů na konci své kariéry myslí na budoucnost, myslí na to, aby jimi vedená instituce měla co říct i v budoucnosti a byla i v ní kvalifikovaným oponentem všem těm, kdo se naivně, vyzbrojeni ovšem mocí rozhodovat, domnívají, že je lidský život redukovatelný jen na materiální konsum. Odtud ony snahy Lenky zapojit NIPOS, navzdory jeho skromným materiálním i lidským zdrojům, do diskursu o podmínkách kvality života, mezi něž kultura rozhodně patří.

Určitě by se toho dalo o její profesní dráze napsat mnohem víc a možná i podstatnějšího, ale na co se rozhodně nesmí u Lenky zapomenout, je její charakter. Aniž bych jejích dobrých vlastností chtěl cokoliv ubírat, pro mne byl vždy nejcennější její osobitý jemný humor, nadhled, přímost a otevřenost a tolerance k jiným názorům, ale přitom umění stát si za svým názorem.

Co říct nakonec – asi nejstručnější bude okřídlené francouzské: “Mes hommages, Madame.“ Je na místě. A dodat - „a samozřejmě všechno nejlepší do dalších let“.

Michal

 

Vizitka
Lenka Lázňovská, Mgr. (nar. 15. 2. 1948)
Prezidentka Českého střediska, mezinárodní organizace amatérského divadla AITA/IATA, viceprezidentka Středoevropské sekce AITA/AITA.
Od 1. 7. 2001 vedoucí útvaru Artama v NIPOS, Praha. Od 1. 3. 2008 ředitelka NIPOS, Praha.
Absolvovala Filozofickou fakultu UK – obory česky jazyk a literatura, dějepis, estetika (1972).
Porotkyně, herečka, režisérka, autorka her pro děti, publicistka, mezinárodně známý člověk, emotivní a impulzivní komediantka, držitelka ocenění festivalu FEMAD (2013) za přínos divadlu.

Rozhovor s Lenkou Lázňovskou čtěte na: http://www.mistnikultura.cz/na-seznamu-unesco-dosud-chybi-amaterske-divadlo-vyzva-pro-ceskou-republiku

 

 

 

Seriál Místní kultury se bude celý rok zabývat fenoménem české knihovny, od historie po současnost. Chce představit osobnosti, trendy, ukázat velké knihovny i knihovny v malých obcích bez profesionálních pracovníků, popsat, jak se knihovnám daří komunikovat s veřejnou správou, co jim chybí, čeho si naopak váží. Přejeme si, abychom tím i přispěli ke kulatým stolům v jednotlivých krajících, které hodlá jako dialog s veřejnou správou uspořádat Národní knihovna. A rovněž, a to především, vzdát hold knihovníkům, kteří svou profesi považují za poslání a službu společnosti.

Mgr. Lenka Lázňovská, ředitelka Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu

                

JAK TO VIDÍ Z BÝŠTĚ - na otázky odpovídá paní knihovnice Vendula Valečková:

Pokud chcete bydlet poblíž velkého města a zároveň nedaleko krásných lesů, je pro vás Býšť ideální volbou. V obci ležící mezi Pardubicemi, Holicemi a Hradcem Králové, spokojeně žije téměř 1600 obyvatel. Kromě ostatní vybavenosti má obec samozřejmě i knihovnu.

 

Připomeňte založení své knihovny, osobnost či spolky, které ve vašem městě či obci ve spolupráci s knihovnou spoluutvářely kulturní, společenský a vůbec občanský život první republiky.

Historie naší knihovny se začala vlastně již v roce 1906 se založením Hospodářské besedy. Účelem tohoto spolku bylo rozšiřování hospodářského a všeobecného vědění, sledování pokroku ve všech hospodářských a průmyslových odvětvích, podporování vzájemnosti rolnictva a pořádání ušlechtilých zábav. A právě z knihovny hospodářské besedy vznikla vlivem nového knihovního zákona 23. ledna 1921 obecní knihovna. Obecní zastupitelstvo zvolilo členy knihovní rady a knihovně obec na začátek věnovala 408 korun českých. V dalších letech to dle zákona bylo 50 haléřů z každé osoby v obci žijící. Knihovně byl předán fond knih hospodářské besedy, který tehdy čítal 129 svazků. Knihovna byla umístěna v rezervní třídě obecné školy. Z tohoto místa se pak několikrát stěhovala, až se v 60. letech minulého století usídlila v nové budově tehdejšího MNV. I v této budově se umístění knihovny několikrát změnilo. Až konečně v roce 2004, po celkové rekonstrukci budovy úřadu, knihovna získala nové prostory v přízemí, které umožnily proměnit malou venkovskou knihovnu v opravdové komunitní centrum obce.

Knihovna je otevřena dva dny v týdnu a vlastně celý den se tam něco děje. Dopoledne akce pro děti, odpoledne hrajeme deskové hry nebo se u nás scházejí senioři a večer probíhají pravidelné výtvarné dílny, přednášky, promítání či vernisáže výstav. V loňském roce knihovnu navštívilo téměř 7000 návštěvníků a doufáme, že si kromě 22730 výpůjček domů odnášeli i pohodový zážitek po návštěvě některé z našich akcí.

 

Jak si připomenete jubileum vzniku naší republiky?

V letošním osmičkovém roce pro čtenáře chystáme besedu na téma „Jak se žilo na  Pardubicku před 100 lety“ a výstavu fotografií nazvanou „Sto let uplynulo …“,  tedy pohled na život v obci před 100 lety a dnes.

 

Říká se, že dnešní děti málo čtou. Platí tedy, že je pro ně knihovna neznámým místem?

O tom, jestli naše děti budou čtenáři, rozhodujeme my, dospělí, rodiče, prarodiče, učitelé, knihovníci … My všichni můžeme ovlivnit čtenářství či nečtenářství našich dětí. Knížka by se měla stát samozřejmou součástí života dítěte a o to se snažíme v naší knihovně už spoustu let. Myslím si, že u nás v obci knihovna rozhodně pro děti není neznámým a neprozkoumaným místem.

 

OBECNÍ KNIHOVNA V BÝŠTI OČIMA STAROSTKY ROMANY PETŘÍKOVÉ          

Naše obecní knihovna, která v roce 2006 získala titul KNIHOVNA ROKU, si na návštěvnost občanů rozhodně nemůže stěžovat. I mimo pravidelnou otevírací dobu, která je 2x týdně, se zde organizuje mnoho setkání našich občanů všech věkových kategorií. Pro nejmenší děti s maminkami zde od roku 2005 působí dětský klub Sluníčko, oblíbené výtvarné dílny pro děti i dospělé, pravidelně se tu schází seniorky z našich obcí, pořádají se různé přednášky, vernisáže i výstavy. Častými návštěvníky jsou samozřejmě děti ze základní školy, které jsou na konci první třídy slavnostně pasovány na čtenáře a při té příležitosti dostávají svůj první průkaz do knihovny. Ačkoliv se může zdát, že knihovna a půjčování – čtení knih je díky dnešní uspěchané době na ústupu, naši občané zůstávají knihám věrní a rádi se zde setkávají.

 

JAK TO VIDÍ Z CHRUDIMI - na otázky odpovídá ředitelka Městské knihovny PhDr. Hana Mazurová

Chrudimská knihovna plní funkci městské knihovny s pobočkami v  sídlištích a místních částech. Po rozpadu knihovnické sítě na konci 90. let převzala péči o obecní knihovny celého okresu a tak to zůstalo i poté, co od krajské knihovny přijala pověření k výkonu regionálních funkcí. Centrálně nakupuje a zpracovává knihy z krajských i sdružených prostředků a obsluhuje všechny veřejné knihovny regionu.

Veřejné knihovnictví v Chrudimi má dlouhou tradici sahající hluboko před vznik Československa. Za jeho základ můžeme považovat dědický odkaz národního buditele Josefa Liboslava Zieglera, který věnoval svou rozsáhlou knihovnu chrudimské veřejnosti. Ještě před platností spolkového zákona byla v roce 1847 ustavena Měšťanská beseda na podporu „čtení dovolených novin a časopisů“. Po založení průmyslového muzea v Chrudimi se do nově postavené novorenesanční budovy spolek přestěhoval a po celou dobu první republiky zde společně muzejní i veřejná knihovna působily. Kromě toho v Chrudimi kvetl bohatý spolkový a kulturní život, významná byla zejména tradice hudební a divadelní. 

 

Letošní rok je výročím i dalších osmiček – 1948, 1968. Navázali jste po listopadu 1989 dialog s krajany ve světě? Spolupracujete s některou zahraniční knihovnou? 

Krátce po roce 1989 jsme pociťovali nedostatek cizojazyčné literatury. S německými a francouzskými knihami nám pomohly knihovny a velvyslanectví. Anglickou literaturu nám po zveřejnění prosby v krajanském tisku v USA posílali krajané, někteří nás dokonce osobně navštívili a přihlásili se i rodáci z našeho města. Prožili jsme několik příjemných setkání a doplnili knihovní fond podle našich potřeb, dokud se nestabilizova trh s cizojazyčnou literaturou.

Udržovali jsme kontakty s knihovnami v partnerských městech v Reutlingenu (SRN) a Ede (Nizozemí) zejména v období, kdy jsme připravovali rekonstrukci objektu pro knihovnu na počátku 90. let a hledali jsme inspiraci pro vybavení a nové trendy práce. Nyní se stýkáme především s knihovnami družebního Prešovského samosprávného kraje a s mnoha slovenskými kolegyněmi nás poutá nejen společná práce, ale i osobní přátelství. Stejně podnětné vtahy máme i s knihovnami v Polsku, především z družebního města Olešnice. Naše kontakty se v tomto případě rozšířily např. i na setkávání účastníků akademie 3. věku.

 

Říká se, že dnešní děti málo čtou. Platí tedy, že je pro ně knihovna neznámým místem?

Setkáváme se s dětmi, které do knihovny chodí a tedy čtou. Domnívám se, že výchova ke čtenářství pramení především z rodiny a knihovny ji mohou podporovat, nikoli však nahradit.

 

JAK TO VIDÍ Z PARDUBIC – ředitelka Krajské knihovny v Pardubicích Bc. Radomíra Kodetová

Jaký význam mají knihovny v ČR v dnešní době – ve světě elektronických médií a sociálních sítí. Obešli bychom se bez nich? 

Své místo ve společnosti rozhodně mají. Problémem bude spíš vnímání jejich účelu či využití. Ve státech v našem sousedství – směrem na západ, knihovny slouží především jako komunitní prostor, tedy místo k setkávání, vzdělávání, zábavě apod. U nás jsme ve vztahu ke knihovnám mnohem konzervativnější. Tedy primárně je vnímáme jako půjčovny, ale systematicky se snažíme o určitý přerod a spojení právě s komunitní složkou a vzděláváním. Knihovna – to jsou informace v jakékoliv podobě. V dnešní době vám knihovna poskytne služby, aniž byste do ní přišli, ale potřebujete ji, neboť ona má relevantní zdroje, databáze apod., které využijete, pokud se nespokojíte s wikipedií. Navíc poskytuje informace, ke kterým se jinak běžní uživatelé internetu ani nemohou dostat. Zároveň neoddělitelným posláním knihoven je vzdělávání, transfer znalostí a rozšiřování obzorů, podpora čtenářské, digitální a mediální gramotnosti. Toto nejsou prázdná hesla, ale skrývá se za nimi mnoho odborných znalostí a práce.

 

Jak oslavíte osmičkový jubilejní rok? A jaké možnosti v této souvislosti máte jako TOP knihovna regionu?

V rámci letošního roku se naše knihovna připojí připomínáním historických událostí a souvislostí cyklem odborných přednášek, vědomostních soutěží, ale i výstav. Jedním z počinů bude zapojení knihovny do projektu kulatých stolů, které se budou konat v jednotlivých krajích, věnovaných veřejné diskuzi právě o historii a významu knihoven do budoucna. Jaké je jejich poslaní v současnosti, jakým způsobem pomáhají rozvíjet, vzdělávat a kultivovat naši společnost. Rádi bychom otevřeli debatu o tom, jaké jsou možnosti, ale také potřeby právě v našem městě či kraji. To vše za účasti nejen knihovníků, ale také politické reprezentace a odborné i laické veřejnosti.

 

Navázali jste po listopadu 1989 dialog s krajany ve světě?

Nemohu říci, že bychom aktivně komunikovali s našimi krajany v zahraničí, ale bylo velmi příjemné, když se například někteří zapojili do našich čtenářských soutěží či se podíleli na sběru informací a materiálů pro vydání publikace o životě v našem městě za 2. světové války.

 

Spolupracujete s některou zahraniční knihovnou, a to nejen v oblasti knihovnictví, ale i na vzájemném kulturním projektu?

S ohledem na geografické položení města se u nás nejedná o konkrétní společné projekty, jak by byly vnímány veřejností. Spolupracujeme s knihovnami hlavně formou sdílení a výměny zkušeností, vzájemnou prezentací a účastí na odborných konferencích. Důležitou součástí rozvoje knihovny i jejich zaměstnanců je poznávání a osobní zkušenosti, jak to dělají za humny. Vždy je možnost naučit se něco nového a případně se pokusit aplikovat to k nám. - Našimi nejbližšími spolupracujícími knihovnami jsou knihovny v Prešově na Slovensku a v Polsku knihovna ve Wroclavi.

 

Připomeňte osobnost či spolky, které ve vašem městě či obci ve spolupráci s knihovnou spoluutvářely kulturní, společenský a vůbec občanský život první republiky. Případně vyzdvihněte osobnosti, které stály u zrodu vaší knihovny, nebo v ní přímo působily jako knihovníci.

Zmíním se o dvou osobnostech, které svým bytím a činností ovlivnily vývoj knihovny v Pardubicích.

Zdeněk Vavřík

Přestože nepocházel z Pardubic, pamětníkům se jeho jméno vybavuje velice často v souvislosti s městskou knihovnou, pardubickým divadlem, městskou galerií na zámku, Knihovníkovým zápisníkem (viz: http://search.mlp.cz/cz/titul/knihovnikuv-zapisnik/4299704/) vzpomínají na jeho básnickou, prozaickou i dramatickou tvorbu.

Od roku 1939 působil Zdeněk Vavřík v pardubické městské knihovně. Přestože se jedná o období velice obtížné, podařilo se mu zmodernizovat půjčování knih zavedením tzv. amerických polic (tedy volného výběru alespoň části knižního fondu). Jistě to mělo vliv i na zvýšení počtu čtenářů i počtu hodnotných knih. V knihovně probíhaly přednášky o vhodné četbě pro mládež, a nejen pro ni. Knihovníkův zápisník vycházel od prosince 1940 a byl určen knihovníkům, ale i čtenářské veřejnosti. V roce 1940 se konaly v Pardubicích velké oslavy - 600 let od povýšení na město. Zdeněk Vavřík uspořádal publikaci Pardubice. Kniha byla přijata s velkým úspěchem, dokonce Plzenští se rozhodli publikaci o svém městě sepsat podle Vavříkova vzoru. Dalším příspěvkem k oslavám bylo pásmo pro Český rozhlas Staletí, v němž promlouvají hlasy historických osob, které se zapsaly do dějin našeho města. Spolu s ing. Salákem (technické záležitosti) byl Zdeněk Vavřík pověřen instalací prvního  sálu městské galerie na pardubickém zámku. Pro veřejnost se galerie poprvé otevřela před Vánocemi roku 1942.

Zdeněk Vavřík byl také spisovatelem, z poezie si připomeňme alespoň sbírku Píseň za pomezí (1939, je vyznáním lásky k zrazené zemi) a z roku 1940 útlou knížku veršů Rodná. Velkým úspěchem bylo zpřístupnění středověkého cestopisu Marka Pola dětským čtenářům, také pro děti sepsal Kolovrat ( knížku plnou pověstí, říkadel a dalšího vyprávění, vyšla roku 1961), Čtení o Janu Želivském (1953) je také určeno především dětským čtenářům. Z dramatické Vavříkovy tvorby uveďme rokokovou hříčku Casanova, adaptaci pohádkové hry Turandot a  Juditu, která se ale setkala s poněkud rozporuplnými kritikami.
V roce 1956 odchází Zdeněk Vavřík z Pardubic do Prahy, kde působí jako zaměstnanec v redakci Literárních novin. Umírá 29. prosince roku 1964.

 

Jiří Pištora  (narozen 12. června v Pardubicích)

V deseti letech ztratil otce. Antonín Pištora, jeden ze spolupracovníků výsadku Silver A, byl popraven za odbojovou činnost. Po válce studoval Jiří Pištora na pardubickém gymnaziu, maturoval roku 1951, doporučení ke studiu na vysoké škole však nedostal. Důvodem byla sociálně demokratická orientace rodiny. Pracoval tedy v dělnické profesi v Semtíně. Později mu bylo umožněno vystudovat Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, ale odpovídající zaměstnání nemohl nalézt, a tak byl zaměstnán na stavbě opatovické elektrárny. Roku 1958 nastupuje v pardubické knihovně v metodickém oddělení, po čtyřech letech přechází do administrace Svazu spisovatelů, kde zůstává až do své předčasné dobrovolné smrti v roce 1970.

Jiří Pištora byl především básníkem, první verše zveřejňoval již během studií na gymnáziu v časopise SOS. Od roku 1956 publikoval v řadě významných literárních časopisů. Prvotina, wolkrovsky laděná sbírka básní, Hodiny v řece vyšla roku 1961, o čtyři roky později následovala sbírka Země přibližných. V říjnu 1969 vyšla v časopise pro nejmenší čtenáře Mateřídouška Pištorova říkanka Lapkové, která způsobila jeden z prvních normalizačních skandálů. Ztráta zaměstnání i možnosti publikovat a také osobní krize vyústily v dobrovolný odchod ze života.

 

Historie knihovny

V loňském roce oslavila naše knihovna 120. výročí svého založení. Cesta to byla dlouhá a my všichni doufáme, že to přesto byl teprve začátek a naše knihovna bude ještě mnoho let sloužit veřejnosti. V dnešní době je Krajská knihovna v Pardubicích neoddělitelně spjata se třemi historickými domy (č.p. 77, 78 a 79) na Pernštýnském náměstí a jejich historie sahá až do první poloviny 16. století. Původně se knihovna nalézala v jiných prostorách, sídlila na mnoha místech ve městě, např. na radnici. Vlivem politické situace v roce 1917 byla činnost knihovny na více než rok zastavena. Vznik Československé republiky znamenal příznivé období pro knihovny. Díky zákonu o veřejných knihovnách (vydán 22. července 1919) byly obce povinny zřizovat veřejné obecní knihovny, a tak postupně vznikala nejhustší síť knihoven na světě. Roku 1920 byla knihovna přestěhována do přízemních prostor domu Na Hrádku, v roce 1929 do budovy č.p. 116 na Smetanově náměstí, kde působila až do roku 1960. V roce 1941 byla díky působení knihovníka Zd. Vavříka otevřena první pobočka knihovny na Skřivánku a také experimentální tzv. sadová knihovna v Tyršových sadech. Právě u příležitosti oslav výročí knihovny jsem měla možnost setkat se s potomky pana Vavříka, z nichž jeden působí jako knihovník v Městské knihovně v Praze. V dnešních prostorách sídlí knihovna od r. 1960 s tím, že v letech 1999 a 2005 prošla zásadními rekonstrukcemi prostor pro čtenáře. V průběhu let spolu s vývojem státu se knihovna stávala obecní, okresní, krajskou i městskou.

Od roku 2002 jsme krajskou knihovnou, která zároveň vykonává městskou funkci, jako příspěvková organizace Pardubického kraje. Jako asi jediná instituce svého druhu dnes nemáme žádné pobočky, neboť byly předány městu .Z titulu krajské funkce plníme metodiku regionálních funkcí pro více jak 420 knihoven v kraji.

 

Říká se, že dnešní děti málo čtou. Platí tedy, že je pro ně knihovna neznámým místem?

Domnívám se, že tomu tak není. Většina dětí, které v našem městě navštěvují mateřskou či základní školu, se v rámci vzdělávacích plánů do knihovny dostane. Díky ŠVP je návštěva knihovny a podpora čtenářské gramotnosti dnes již standardem. Všichni se snažíme o propagaci čtení a jeho vlivu na utváření osobnosti dětí opakovaně apelovat a i když to jde někdy ztuha, nevzdáváme se. Díky celostátním akcím, soutěžím a dalším aktivitám se nám daří stále většímu počtu dětí ukázat svět plný fantazie, dobrodružství a příběhů, který knihy ukrývají. Pro nejmenší návštěvníky čteme pravidelně s dědečkem či babičkou (zajišťují naši aktivní senioři), soutěžíme s Lovci perel, spíme v knihovně na Noci s Andersenem, čteme s dětmi v nemocnici, létáme s krtkem do vesmíru… V rámci podpory čtení spolupracujeme s basketbalovým týmem Beksa a s Komorní filharmonií. Nakonec naší největší akcí pro širokou veřejnost je Den pro dětskou knihu, kdy malí čtenáři spolu s rodiči či prarodiči ovládnou na celý den nejen knihovnu, ale i další spolupracující kulturní instituce. V loňském roce bylo  účastníků více jak 1500.

Knihovny však v dnešní době nejsou pouhými čítárnami, jsou komunitními centry a tak kromě knih nabízíme pro naše malé uživatele i další aktivity jako je Klub deskových her, Dračí doupě, Larpy, muzikoterapie či arteterapie, kdy za pomoci zcela jiných aktivit k nim vlastně knihy přicházejí též.

 

Použité zdroje: www.kkpce.cz – Historie knihovny a osobnosti knihovny

 

MŮJ ŽIVOT S KNIHOVNOU – vyznání Evy Blažkové, která je čtenářkou Krajské knihovny v Pardubicích a zároveň i členkou a ambasadorkou Klubu SEN SEN při KK Pardubice (jedná se o projekt senzační senioři při Kontu bariéry, kam se zapojila i KK a je jeho nositelem od počátku.)

„Paní Blažková je velice vitální osoba, která se aktivně zapojuje do dění v knihovně i v klubu. Chodí číst dětem, pomáhá při různých aktivitách pro děti, studuje virtuální akademii,“  upřesňuje Radomíra Kodetová.

Knihy pro mne byly a jsou nezbytným duševním pokrmem. Za mlada, když nebylo tolik knih jako dnes, jsem na ně stávala frontu a v knihovně si půjčovala od známého knihovníka i knihy, které nebyly v seznamech knihovny. Knihy pro mne byly zdrojem informací a potěchou pro duši. Dnes, kdy už jsem v důchodu, je pro mne knihovna místem nejen knih a čtení, ale hlavně místem setkávání a vzdělávání. Již od vstupu do budovy na mne dýchne přátelská atmosféra, volím cestu po schodišti, abych mohla obdivovat vystavená díla, knihovní katalog je plný skvělých knih, besedy a přednášky ve velkém výběru - knihovna je pro mne srdeční záležitost.

 

 

 

 

 

 

KUKS – kouzlo, umění, krása, symbol. Jedinečné duchovní, historické a kulturní centrum. Barokní areál iniciovaný před třemi sty lety geniálním producentem hrabětem F. A. Šporkem. Dnes vyhledávaná turistická destinace, oceněná v loňském roce prestižní Grand Prix za obnovu barokního hospitálu Kuks. Kdo by si však ještě před takovými 15 lety na něco takového pomyslel? A přece – snílci a vizionáři, tvůrčí a vzdělaní lidé, umělci a podnikatelé. Ti, kdo ve skutečnosti stojí v pozadí tohoto úspěchu. Za probuzením a znovuoživením Kuksu. Byli to oni, kdo v roce 2005 přesvědčili politické představitele Královéhradeckého kraje, aby se pokusili získat na obnovu celého území evropské peníze.  A také dnes jsou aktivními tvůrci nové tváře Kuksu, někdejší oblasti Sudet. Jestliže erbovním heslem F. A. Šporka byla slova pravda a spravedlnost, oni k nim přidávají nápaditost a tvořivost.

Své vyznání a odpovědi na anketní otázky – proč se rozhodli spojit své životní osudy s Kuksem – nám poskytli: muzikolog a zakladatel festivalu THEATRUM KUKS Stanislav Bohadlo, divadelní režisér a umělecký ředitel Malého divadla Petr Hašek, podnikatel Dušan Erlebach, umělecký fotograf Miroslav Podhrázský, filmový režisér a dokumentarista Miloslav Kučera a theolog a právník Ignác Antonín Hrdina.

 

Umění zachránilo umění / Stanislav Bohadlo – muzikolog a duchovní otec festivalu THEATRUM KUKS, majitel obnoveného lázeňského domu v Kuksu, dnes Rentzova muzea.

 

Kdy jste rozhodl propojit svůj životní příběh s Kuksem?

Mám pocit, že jsem to nerozhodoval já. Od mládí jsem totiž vodíval návštěvy přátel do Adršpachu a do Kuksu a s každou z nich jsem znovu spoluprožíval jejich úžas nad majestátem přírody, nad povznášející silou umění a příběhy lidí, kteří to stvořili. Jak překvapivé i logické mi po letech přišlo, že to byl právě F. A. Graf von Sporck (FAGUS), který vybudoval Kuks (podle J. Zickerta „nejkrásnější lázně v celém Německu“, 1776) a zároveň objevil a obdivoval adršpašskou skalní galerii.

A v květnu roku 2000 jsem tyto divy východočeského světa zase ukazoval skupině amerických profesorů z Georgia College. Byli samozřejmě u vytržení a Birdie Gates se tak zakoukala do Braunových soch v Betlémě, že jsme odešli do Kuksu bez ní. Když se asi po dvou hodinách kdosi telefonicky ohlásil, že má nález cizinky s mým telefonním číslem, ale „neumí čéésky“, uprosil jsem toho dobrého muže, aby ji přivezl do Kuksu. Čekal jsem zatím u mostu v hospodě U Prďoly, pil turka a hospodského p. Vohradníka jsem se tak trochu řečnicky otázal, zda tam není na prodej nějaká chaloupka. Ukázal mi hned poloroubenou Zámeckou kuchyni a na úřadě jsem dostal telefon na prodejce. Birdie se nakonec našla, ale už o víkendu jsem procházel stavbu z roku 1694 se sporckovskými nápisy na stěnách a s výhledem na hospitál. Byl to sen. Srdce se mi při tom zastavovalo. Abyste tomu dobře rozuměli, strávil jsem právě rok jako Fulbright Scholar-in-Residence na College v Nebrasce a zažil jsem ten pocit historické prázdnoty ve městě na rovině, uprostřed prérie a kukuřičných polí bez jediného barokního kostelíku, božích muk, kamenných domů, o zámcích nebo sochách v modelovaném plenéru ani nemluvě. Nejstarší stavbou tam byl cihlový dům s mosaznou destičkou z roku 1882. Postižen touto zámořskou ahistorickou kocovinou a touhou být na dotek tak velkolepé koncentraci všech druhů baroka doslova na pětníku, hltal jsem už v pozdním létě denně všechna ta zázračná rána, barevné západy slunce nad Betlémem a hvězdná nebe se zurčící vodou po kaskádovém schodišti v Kuksu. Díky ztracené Birdie bydlím v domě, kde hraběci Kuchelmeister vařil pro Sporcka, Brauna, Aliprandiho, Rentze, Hanckeho, Denzia, Bioniho, Brandla, Seemana a jejich návštěvy.

 

Co jste svému snu musel obětovat?

Nic! Těch sedmnáct let vnímám jako řetězec radostí, zážitků a odměn při znovuobjevování míst, uměleckých skvostů sporckovského baroka a spřízněných duší, které tam přijíždějí z celého světa.

 

Co bylo předpokladem toho, že jste se na Kuksu úspěšně adaptoval?

Nebylo třeba se adaptovat, asi jsem tam už v minulých životech byl.

 

Jaký nejpozitivnější apel v sobě váš příběh nese?

Že to byl festival barokního divadla, opery a hudby THEATRUM KUKS, který nakonec rozpoutal velkolepou záchranu a obnovu Kuksu. Umění zachránilo umění. A Evropa ocenila Evropana Sporcka. A to byl sen, který se skutečně vyplnil.

 

KUKS – úžasné místo pro život / Dušan Erlebach, junior – majitel textilní továrny v Kuksu a provozovatel auto moto muzea

Můj "příběh o Kuksu" se začal psát nepřímo už dávno. Od dětství jsem byl obklopen auto moto veterány a historické vozy mi postupně přirostly k srdci. Rozrůstající se sbírka si časem žádala větší prostory, a tak k nápadu vybudovat rodinné muzeum veteránů zbývalo jediné: najít vhodný objekt a splnit si sen každého veteránisty-sběratele. Ač původem rodák ze Dvora Králové nad Labem, nedaleký Kuks jsem navštívil za svůj život jen několikrát, ale pokaždé ve mně zanechal zvláštní pocit výjimečnosti. A když se na začátku milénia objevila možnost získat v samém středu obce Kuks historickou textilní továrnu, postavenou v roce 1905, která vyhovovala našemu záměru, neváhali jsme a objekt zakoupili. Dnes tu provozujeme auto moto muzeum.

Co jsem obětoval? Jisté pohodlí města, jsem teď mnohem závislejší na dopravních prostředcích, ale život něco odnáší a jiné zase přináší.

Adaptace na zdejší prostředí byla od počátku velmi pozitivní. Na první pohled zvláštní vesnice, jiná než vísky v okolí, poznamenaná cejchem "Sudet", přesto na každém kroku dýchala vnitřní harmonií a historií. Dnes, po rozsáhlé rekonstrukci celého barokního komplexu, o to více. I když sem poslední dobou přijíždí mnoho turistů obdivovat zdejší stavebně umělecké hodnoty, je tu stále mnoho klidných míst a prostoru k vnímání Kuksu jako úžasného místa pro život.

Žití v Kuks mi otevřelo nové, nepoznané dimenze, pomohlo mi k získání nových přátel. A také jsem zjistil, že když je člověk obklopen krásným prostředím, dokáže myslet pozitivněji a tvořit ty správné hodnoty.

 

Nákaza Kuksem /Petr Hašek –divadelní režisér, umělecký ředitel Geisslers Hofcomoedianten z.s. a umělecký šéf Malého divadla Jihočeského divadla v Českých Budějovicích

Co se Kuksu týče, tak ten mi nikdy moc nedával na vybranou. Jakmile jsem v Kuksu, případně v jeho okolí, je rozhodování nějak jednodušší. To se týká jak samotné tvorby, proto tam tak rád zkouším divadlo a pracuju, tak i rozhodování propojit svůj život s tímto místem. Nebylo co řešit v případě, když mi pan Stanislav Bohadlo nabídl v roce 2001 režírování první inscenace Geisslers Hofcomoedianten na nultém ročníku festivalu THEATRUM KUKS, nebylo co řešit, když od něj nabídka přišla i v roce následujícím…, stejně tak jsem se nebránil možnosti pořídit si starý výstavní pískovcový dům z 19. století ve Stanovicích u Kuksu (i když jsem na něj neměl a zadlužil se na pěkně dlouho) a “NE” nepadlo ani v případě převzetí otěží vedení festivalu THEATRUM KUKS v minulém roce. Každé toto neuvážené rozhodnutí - kterých již proběhlo nepočítaně -, s sebou přineslo pěknou řádku problémů a potíží, ale takový už je Kuks. Plný rozporů a kontrastů. A ještě k tomu je to můj rodný kraj! Nelze odolat.

 

Co jste svému snu musel obětovat?

Musel jsem samozřejmě obětovat spoustu času, peněz, energie, invence….a letních prázdnin. Ale to člověk obětuje každému svému snu.

 

Co bylo předpokladem toho, že jste se na Kuksu úspěšně adaptoval?

Na tuto otázku je jednoduchá odpověď: “přiotrávil jsem se kukským pramenem”, “nakazil se místním geniem loci”, “ztratil se v okolní barokní krajině”, “stal se závislým na podkrkonošském vzduchu” a “zadlužil se u řady místních”…prostě jsem se zamiloval.

 

Jaký nejpozitivnější apel v sobě váš příběh nese?

Kuks je magickým místem, plným krásy, pozitivní i negativní energie a inspirace. Kuks je mým domovem, který v mém rozlítaném kočovném životě získává na stále vyšší a vyšší ceně a zatím se jí ničemu a nikomu nepodařilo přeplatit…Naopak: “nákaza Kuksem” se rozšiřuje!

 

S Kuksem vedu intimní rozhovor v duši / Miroslav Podhrázský – umělecký fotograf

Kuks jsem začal vnímat přes poznání Braunova Betléma. Někdy v roce 1977 nebo 1978, to mi bylo 17 let, jsem se při cestě ze Žirče na Zvičinu zastavil v Braunově Betlémě. Do té doby jsem netušil, co „Nový les“ v sobě ukrývá. Od toho letního dne jsem věděl, že se do Betléma budu vracet s fotoaparátem, sám nebo s přáteli, kteří chtějí sdílet toto místo spíše jako příležitost k meditaci. Tenkrát jsem jezdil vlakem z Hradce Králové bez přestupu až do stanice Žireč a pak jsem se vydal pěšky lesem přímo k Braunovu Betlému. Jedna z návštěv mě obohatila o myšlenku ředitele královédvorské ZOO pana Vágnera. Vysvětloval, jak chtěl propojit zoologickou zahradu s Braunovým Betlémem a volnou zvěří. Pro svůj záměr ale nenašel pochopení.

Jednou se mne můj děda zeptal? „Kam zas jedeš?“ Já: „Do Betléma,“ a děda na to: „Vždyť už jsi ho viděl!“ A já věděl, že je to na celý život.

Náhodnými návštěvami jsem dostudoval Umprum v Brně. Podzim roku 1980 a 1981 – vybavuji si, že jsem jel z Žirče na skládacím kole fotit zářijově zářící snímky, světlo a stín na reliéfech Braunova Betléma, ranní rosa. Dodnes z těch černobílých negativů 6 x 6 cm obrazově čerpám. Tehdy mě už chladil povolávací rozkaz v kapse. Dvouletá tvůrčí nepřítomnost a snění o tom, jak v civilu začnu znovu jezdit do Braunova Betléma. A jak rozsvítím Betlém s Ježíškem a pastýři za pomoci 70-100 svíček posazených do sněhu a budu exponovat v podvečerní náladě.

Tento den se naplnil 17. 1. 1984. Starodávný deskáč 6 x 9 cm, stativ, černobílý film, silné sněžení, poté káva, grog, vlak zpět do Hradce Králové. Vznikl černobílý negativ. Později vyzvětšováno na metrové fotoplátno, které je součástí výstavního souboru 30 fotopláten Braunova Betléma.

Loňského roku po 33 letech, na den přesně, jsem vše fotograficky zopakoval na digitální záznam. Vyrazil jsem z chaloupky v Kuksu,  - 20°C mrazu, ale já byl opojen tvůrčím fotografováním. Jen mírný větříkem mi zhasínal svíce. Vsadil jsem je hlouběji do sněhu a tak dosáhl toho, že rozzářily sníh kolem sebe. Famózní atmosféra. Výsledkem jsou barevné obrazy, jeden do modra a druhý má skořicovou barvu i náladu…

Ještě vzpomenu na fotografování 13. prosince 1998, svátek svaté Lucie, Kuks v zatáčce pod Hospitalem, tak okolo 13:30, začaly se valit obrovské chuchvalce mlhy, tající sníh,  stativ, kamera „Linhof“/ formát diapozitivu 6 x 12 cm/1:2/. Obrovský zážitek – tak vznikl obraz  „Věčné světlo“, který je ústředním obrazem na výstavách s tematikou Braunův Betlém a Kuks.. Nyní se nachází ve velikosti 260 x 130 cm v soukromé galerii „Artgallerykuks“ na Kuksu.

Cítím se být v této barokní krajině obsažen. Často si představuji, že z kosmického hlediska to není zas tak dávno – 300 let zpět– a mohli jsme jít na kávu s hrabětem F. A. Šporkem.

Dal jsem si priority – „děti, rodina, Kuks“ nebo „Kuks, rodina, děti“ – takže jsem si z Kuksu vytvořil celoživotní příběh. Stačí mi oježděná auta, víc pro mne znamená místo, kde stojí chalupa, kterou dotvářím vlastními silami a prostředky. Zahrada, jižní svah, na protějším kopci přes údolí vzhlíží Kuks – Hospital s kaplí, v podvečer při nasvícení jeví se jako drahokam. Někdy se vracím do Hradce Králové jako z jiného světa, v pozměněném stavu mysli…

 

Šporkův Kuks jako srdeční záležitost / Miloslav Kučera – filmový režisér a dokumentarista

Kdy jste rozhodl propojit svůj životní příběh s Kuksem?

Probíhalo to vlastně po dvou liniích. Jako režisér-dokumentarista jsem se zajímal o historii. Tehdy jsem se podílel na cyklu České televize Lapidárium, jehož tématem byly příběhy věcí. Napadlo mě věnovat jeden z dílů příběhu Šporkova řádu svatého Huberta. Tak jsem někdy v roce 1997 poprvé natáčel na Kuksu. Druhou linii bylo mé seznámení se Stanislavem Bohadlem, které proběhlo přes amatérský film. Standa kdysi vytvářel krátké filmy s osobitou poetikou a humorem. Já jsem často zasedal v porotách filmových soutěží. Tak jsme se poprvé setkali. A na jedné ze soutěží jsem od Standy dostal pozvání na Kuks. A bylo to! V průběhu let jsem se jako filmař na Kuks často vracel. Barokní areál vystupoval ve velkém dokumentu Sláva barokní Čechie. Standově domu na Kuksu je přímo věnován Příběh Šporkovy kuchyně. Moje usilování o filmové uchopení tohoto místa bylo zatím završeno sběrným dokumentem Sen o Kuksu, který na pozadí nedávné velkorysé rekonstrukce barokního areálu přibližuje i osobnost hraběte Šporka.

 

Co jste svému snu musel obětovat?

Nebylo to tak zlé. Jsem z Prahy. A tak jsem musel obětovat především hodně času a projezděných kilometrů. Ale na Kuks jsem se vždycky vracel a vracím rád. Takže to vlastně ani žádná velká oběť nebyla. Když se ale teď zamýšlím nad rozměry oběti, tak ta byla spíše v trpělivosti a usilovnosti, kterou člověk musí mít, než se mu podaří film zrealizovat. Sen o Kuksu byl náročný na počet natáčecích dnů a v tomto rozsahu se ho povedlo natočit jen díky podpoře Královéhradeckého kraje a mé kamarádky Lenky Jaklové.

 

Co bylo předpokladem toho, že jste se na Kuksu úspěšně adaptoval?

Já na Kuksu nežiji, takže nemůžu mluvit o adaptaci v pravém slova smyslu. Nicméně za ta léta kontaktů s ním jsem se zde seznámil s poměrně velkým počtem lidí. Snad mohu říci, že několik z nich se stalo i mými přáteli. Po mém bydlišti se tedy Kuks stal druhým místem, kde během chvíle určitě potkám některého ze svých známých. To, že Kuks sleduji z odstupu, má i své výhody. Mohu tak porovnávat změny, které se zde za poslední léta udály. Na jedné straně proběhly rozsáhlé rekonstrukční a restaurátorské práce, z nichž obnovení monumentálního cyklu Tance smrti nebo výstavba původní barokní budovy dnešního Rentzova muzea patřily jistě ke kulturním událostem roku. Na druhé straně se mi zdá, že Kuks nežije zas tak, jak jsem si představoval. Čekal jsem, že zde vznikne mnohem více pensionů, kde by si mohli návštěvníci (jejichž počet je úctyhodný) vychutnat Kuks i ve večerních hodinách. Škoda, že většina turistů se zde zastaví jen na 2–3 hodiny a pak zase jede dál. Sám přespávání řeším s obtížemi. Dokonce jsem už uvažoval o tom, že bych se na Kuksu usadil, ale zatím jsem příliš vázán někde jinde. Ale možná v budoucnosti…

 

Jaký nejpozitivnější apel v sobě váš příběh nese?

To je těžká otázka!  Zevšeobecňovat vlastní život je ošemetné. Ale asi ten, že člověk má jít tam, kam ho srdce táhne a věnovat se tomu, co ho baví. Příliš vykalkulovaný plán nenese vždy to nejlepší ovoce. Šporkův Kuks mě vždycky oslovoval a doufám, že o něm snad ještě něco natočím…

 

Nebýt Šporka – křesťana – nebylo by barokního Kuksu / Ignác Antonín Hrdina – právník a theolog

Kdy jsem se rozhodl propojit svůj životní příběh s Kuksem?

Můj životní příběh spojený s Kuksem nebyl výsledkem mého vlastního rozhodnutí. Moje babička z matčiny strany Marie Hajná měla kdysi v Kuksu příbuzné (jmenovali se Mauderovi) a její matka Anna byla rozená Mauderová, proto ta vazba na Kuks. Dodnes to dosvědčuje náhrobek babiččina strýce Jindřicha Maudera († 1897), který v Kuksu bydlel a je také pochován na kukském hřbitově – je to ta první hrobka hned po pravé straně od vchodu. Prý se v parném létě uřítil na kole, skočil do studené vody a následně zemřel na zápal plic. Jeho fotografii na porcelánovém oválu nějaký vandal před lety silně poškodil.

Tam do Kuksu k Mauderovům babička Hajná jezdila na „letní byt“. A když už Mauderových nebylo, rozhlížela se, kdo by nás na prázdniny ubytoval. Nakonec se domluvila se stařičkou (snad skoro devadesátiletou) „starousedlicí“ paní Urbanovou, která měla domek nad bývalou Ettrichovic dolní fabrikou (tzv. „pentličkárnou“, v té době už skladem národního podniku Drogerie) a které byla každá koruna nájemného vítaným přilepšením k mizernému důchodu. Po její smrti nám pak tu místnost pronajímala její (tehdy už také letitá) dcera, slečna Emilka. Moje matka byla učitelka, takže měla v létě dva měsíce prázdnin, které jsme trávili právě v Kuksu. A tak se z Pražáka stával na červenec a srpen Kuksák, který po desetiměsíčním živoření ve škole, kterou srdečně nenáviděl, dva měsíce skutečně žil v Kuksu.

Po smrti slečny Emilky jsme nalezli prázdninové útočiště v domku paní Barbory Klepšové v čp. 67 proti výrobně vánočních ozdob, tzv. „bambulárně“ (dnes je v něm hospoda – kiosek „U Fanánka“). Nesetkal jsem se s laskavější a obětavější ženou, než byla paní Klepšová; když se o někom řekne, že má „zlaté srdce“, platilo by to jistě především o ní. No, a s jejím synem Františkem, který loni bohužel zemřel a moc mi chybí, a dalšími vrstevníky jsme po Kuksu a okolí prováděli nejrůznější alotria, k nimž v Praze během školního roku přirozeně nebyla příležitost. To by vydalo na celou knihu. Mnohému jsem se od nich „přiučil“, až mi za to ze strany babičky a matky bylo (ne tak zcela bezdůvodně) vyhrožováno polepšovnou. Dodnes mám mezi nimi pár výborných přátel, některé bohužel už také na hřbitově. Rád na ně vzpomínám a chci jim vyjádřit svůj vděk, že tenkrát „Pražáka“ vzali mezi sebe jako (téměř) rovnocenného partnera. V Kuksu jsem také zažil své první dětské platonické lásky; Bože, to byly krásné doby!  

 

Co jsem svému snu musel obětovat?

Moje návštěvy Kuksu ode mne nevyžadovaly žádné oběti – právě naopak: každá cesta do Kuksu pro mne byla od dětského věku odměnou, na kterou jsem se těšil vždycky právě jako ono malé dítě. A to mi vydrželo až dodneška. Vždycky, když po delší době přijíždím ke Kuksu, tak se mne zmocní takový zvláštní příjemný pocit – lépe to neumím definovat. Snad je to ono kouzlo místa, jakési kukské fluidum, které na mně působí.

Takže ta jediná oběť, kterou jsem svému snu (= Kuksu) obětoval, bylo množství buněk jaterního parenchymu, které mi v tehdejším „zlatém věku“ kukského pohostinství odumíralo při sezení s kamarády a hojné konzumaci ať už dole u Labe v Hospodě U Prďoly nebo v kiosku pod břízkami u Zdeničky. A jistě jsem tuto oběť přinesl rád – ostatně jaterní buňky se prý vyznačují velkou regenerační schopností.

 

Co bylo předpokladem toho, že jsem se na Kuksu úspěšně adaptoval? 

Nevím, jestli jsem se v Kuksu „úspěšně adaptoval“, ale v každém případě mě Kuks s tím vším, co jsem v něm prožil, provází celým mým životem a můžu říct, že na něj měl rozhodující, třebaže zprostředkovaný vliv – určitě alespoň pokud jde o mé profesní zaměření. Abych to vysvětlil:

U paní Urbanové, kde jsme trávili prázdniny, měl tehdy pronajatý jeden pokoj duchovní správce u kukských řeholnic (byly to Šedé sestry sv. Františka) P. Vladimír Matějka (1921–1990), vzdělaný a ke všem laskavý kněz zlatého srdce. Tehdy totiž ještě nemohl bydlet na faře v Hradišti, protože ta byla obsazena nájemníky. Sestry ve zchátralých prostorách kukského hospitálu (tehdy se tomu říkalo „Státní zámek Kuks“) pracovaly v ústavu sociální péče, kde se s obdivuhodnou obětavostí staraly o tamní chovance. Když P. Matějku propustili z komunistického vězení za pobuřování proti republice, směl od roku 1957 působit jako kněz alespoň v této komunitě sester; teprve později (od roku 1967) mohl vykonávat funkci kaplana ve Dvoře Králové a poté i administrátora v Choustníkově Hradišti a ve Vlčkovicích.

Poznal jsem ho u paní Urbanové, když mi byly asi tak tři čtyři roky. Pamatuji se, že pro mě měl vždycky laskavé slovo i nějakou tu sladkost. Když jsem pak byl trochu větší, postupně mne seznamoval se základy víry a s Biblí – já jsem o tom nevěděl nic, u nás v rodině se do kostela na mši nechodilo, do náboženství jsem taky nechodil, takže jsem byl vlastně cosi jako pokřtěný pohan. Ale to se díky P. Vladimírovi pozvolna měnilo. Začal jsem chodit do kostela – nejdříve v neděli do Hradiště a pak i ve všední den do Kuksu, kde měl ráno mši sv. pro sestry, a dokonce jsem mu mohl ministrovat. Pak jsem začal pravidelně navštěvovat bohoslužby i v Praze. To už jsem chodil na „měšťanku“ a o víru jsem se začal zajímat i z vlastní iniciativy. A P. Vladimír mi o prázdninách ze své dobře vybavené knihovny půjčoval knihy, zvláště tzv. „katolickou literaturu“, kterou jsem hltal, protože ve škole to byl samý „Timur a jeho parta“ a podobná duševní strava. A tak jsem se v této jeho „letní škole“ pozvolna začal v křesťanském náboženství orientovat a stále více jsem se o ně zajímal, až jsem – jistě také pod vlivem jeho příkladného kněžského života – po maturitě podal přihlášku na teologickou fakultu (tehdy byla v Litoměřicích) a současně do kněžského semináře, a následně se stal knězem. P. Vladimír se mne sice nikdy předtím nezeptal, zda o takovém kroku uvažuji, ačkoli to musel nejen tušit, ale jistě mě k tomu se vším taktem směroval. Když jsem mu sdělil své rozhodnutí, byl pochopitelně rád.

Za zmínku stojí, že si P. Vladimír usmyslel (snad právě s onou uvedenou perspektivou), že mě naučí latinsky. A tak vždycky o prázdninách u něj na faře probíhal intenzivní kurs latiny – to jsem chodil ještě na „obecnou“ a ani českou gramatiku jsem pořádně neuměl. Moc mi to tenkrát nevonělo, ale nedalo se nic dělat: P. Vladimírovi nešlo nic odmítnout a také ze strany mé matky (učitelky) byl na mne v tom směru činěn jistý nátlak. A tak bylo možno vídat pubescenta, jak jezdí po Kuksu a okolí na kole – v jedné ruce řidítka a v druhé sešitek s latinskými slovíčky. Ani jsem si snad tenkrát nenatloukl. Když jsem pak v roce 1968 nastupoval na gymnázium, prakticky mě tam z latiny už neměli mnoho co naučit.

Když to shrnu: P. Vladimír mě přivedl k víře, do značné míry i ke kněžství a položil základy i mé druhé budoucí profesi právního historika, který se bez latiny neobejde – on sám byl výborným církevním historikem a dokonce autorem skript z obecných církevních dějin. Jsem za to za všechno P. Matějkovi nesmírně vděčný a jako skromný výraz vděku jsem kostrbatě sepsal jeho životopis – dá-li Pán Bůh, vyjde v prvním pololetí letošního roku (vydavatelem bude Královská kanonie premonstrátů v Praze na Strahově).

A tady přejdu k druhé oblasti vlivu, který na mne Kuks – tentokrát už bezprostředně – vykazoval a vlastně dodnes vykazuje. Ve svém mladistvém věku jsem pochopitelně nebyl nevšímavý k dívčím půvabům, což platilo i o studentkách (o něco starších, než jsem byl já), které jako brigádnice o prázdninách prováděly turisty po areálu kukského hospitálu. Ty, když potřebovaly jít na rande nebo se věnovat jiným podobným důležitým aktivitám a usmály se na mne s prosbou, abych za ně zaskočil, což jsem mohl nevyhovět? Kdyby mě slyšel P. Matějka, který dříve také po hospitálu prováděl, asi by se zhrozil. Na druhé straně můj výklad byl natolik kreativní, že se návštěvníci dozvěděli řadu věcí, které by se od nikoho jiného (ani od něj) nedověděli... Nikdo si naštěstí nestěžoval – tenkrát se to tak nebralo.

Ale zřejmě právě ono občasné provádění turistů po špitálním areálu mi pozvolna poodhalovalo poznatek, že Kuks není jen územím pro prázdninové pubertální rejdy, ale i kusem kamenné krásy, která má svého tvůrce (Braun, Alliprandi...), a ovšem i svého zadavatele a investora, dnes by se asi řeklo: „manažera projektu“, tedy říšského hraběte Františka Antonína Šporka (1662 – 1738), a začal jsem se o ně zajímat. Literatury o Kuksu a Šporkovi bylo ovšem tehdy běžně k dispozici poskrovnu – spíše jen brožurky vydávané památkovým ústavem v Pardubicích a Lukasova obrázková publikace Šporkův Kuks s krásnými fotografiemi. Zlom v této věci představovalo vydání nádherné publikace profesora (tehdy ještě docenta) Pavla Preisse Boje s dvouhlavou saní. František Antonín Špork a barokní kultura v Čechách, kterou vydalo pražské nakladatelství Vyšehrad v roce 1981. Ta se stala bez konkurence mou nejoblíbenější knížkou, která teprve mi pro Kuks a jeho fundátora otevřela oči. Tehdy jsem pojal dvě neskromná přání, v jejichž vyplnění jsem ani příliš nedoufal. Tím prvním bylo, abych pana profesora Preisse mohl poznat osobně; tím druhým, že bych snad někdy také mohl něco o hraběti Šporkovi či jeho Kuksu napsat... Obojí mi laskavá Prozřetelnost splnila poté, co jsem vystudoval práva začal se zabývat právní historií: s panem profesorem Preissem jsem měl po několika letech tu čest a radost se osobně seznámit, a následně jsem měl možnost o hraběti Šporkovi, resp. o jeho právních sporech vydat hned tři monografie: jednu o tom, jak se on – jeden z nejbohatších českých šlechticů – dostal do vězení pro dlužníky do pražské Daliborky, další dvě (ve spoluautorství s kolegyní Hedvikou Kuchařovou z knihovny strahovského kláštera) jednak o kacířském procesu, který byl proti němu veden, jednak o podivných okolnostech, které provázely sňatek jeho mladší dcery Anny Kateřiny s baronem Swéerts-Šporkem v dnes již neexistující kapli Nanebevzetí Panny Marie v Kuksu (stávala nad dnešním konzumem, její oltářní obraz je dnes v kostele v Kohoutově). A díky kolegovi Jindřichu Koldovi z královéhradecké filosofické fakulty, který léta pracoval jako šéf sbírek v kukském hospitálu, pak spatřila světlo světa i naše společná publikace o kukské historické knihovně. Důvodů k vděčnosti mám tedy víc než dost. Když k tomu připočítám články v různých časopisech, představuje kukská tématika skoro polovinu mé odborné produkce. A kdoví – nebýt hezkých děvčat trávících prázdninovou brigádu na „státním zámku Kuks“, za jejichž úsměv (někdy i za krabičku cigaret) jsem tu a tam jako „černý průvodce“ vodil kolem Ctností a Neřestí turisty, asi bych se neseznámil ani s hrabětem Šporkem ani s jeho spory a nestal se tak později jaksi mimoděk a z nezbytí odborníkem na české právo v období barokního absolutismu. Stezky Páně jsou někdy skutečně nevyzpytatelné...

 

Jaký nejpozitivnější apel v sobě můj příběh nese?

Apel – na koho? Asi na mé milé Kuksáky. Mají to štěstí, že žijí ve vesnici, která je naprosto ojedinělým a světově unikátním svědkem i plodem vrcholné barokní kultury – je skutečnou „perlou na Labi“, teď naštěstí (alespoň na pravém labském břehu) krásně zrenovovanou (kéž by se to dalo brzy říci i o nedalekém Braunově Betlému!). „Génius loci“ tam vyzařuje z každého kamene a z každé památky, a těch je tam skutečně mimořádná koncentrace. Snad by si to k posílení svého sebevědomí mohli častěji připomínat. Skutečně mají být na co hrdí.

Ty památky jsou vlastně téměř všechny křesťanské: především je to samotný kostel Nejsvětější Trojice s kryptou, hospitálem a řadou Braunových soch (osmero Blahoslavenství a po dvanácti sochách Ctností a Neřestí), který tvoří pro diváky z protějšího labského břehu úžasné a neopakovatelné panoráma; dále přiléhající zahrada s grotou sv. Jeronýma, velkým a malým Křesťanským bojovníkem a „andělem Gloria“ (umístěným kdysi v Betlémě nad reliéfem Narození Páně); dále hřbitov s bývalou a dnes už strženou hřbitovní kaplí sv. Jana z Boha a řádovou hrobkou milosrdných bratří (já ji ještě pamatuji) a řada dalších drobných solitérních sakrálních památek na území obce: Braunova socha Davida a Goliáše před konzumem, socha Krista nesoucího kříž u pošty, socha Madony (trochu zastrčená) pod štrekou v lese na hranicích se Stanovicemi, i několik křížů rozesetých po obci. A konečně celý Braunův Betlém je jedním „svatým hájem“, určeným jeho fundátorem Šporkem pro meditaci – zejména o pomíjejícnosti tohoto světa.

A tím se dostávám k druhé části tohoto apelu: to všechno (kromě jiného) nám dosvědčuje nesporný fakt, že hrabě Špork byl upřímným křesťanem, jakkoli to mezi ním a sousedními žirečskými jezuity (včetně proslulého Antonína Koniáše) občas jiskřilo. Nebylo by barokního Kuksu, nebýt Šporka – křesťana. Jistě, dříve i u nás v Boha věřil prakticky každý, ať už po katolicku, po evangelicku, po židovsku či jinak. Ale i když je dnes jiná doba a víra v Boha zdaleka není většinovou záležitostí, jako tomu bylo za urozeného fundátora, přesto Evropa má – ať se to komu líbí nebo nelíbí – křesťanské kořeny. Křesťanství stálo i u kolébky naší české státnosti a provázelo ji po celou dobu jejího trvání. Stručně řečeno: křesťanství je integrální součástí naší státní tradice, naší národní kultury. A této tradice či kultury si vážit a chránit ji a připomínat si ji, to jistě není nic špatného – jistě ani pro nevěřící spoluobčany. A je to asi nejlepší forma prevence proti tomu, aby na kukském kostele za pár (řekněme) desítek let nebyl místo kříže půlměsíc a z královédvorské kostelní věže aby se místo hlasu zvonů neozývalo vyvolávání muezína. – A tento můj skromný apel samozřejmě není určen jen Kuksákům.

Závěrem velice děkuji milé kolegyni ze „Salonu republiky“ Mgr. Lence Jaklové, za to, že s žádostí o příspěvek oslovila i mne. Udělalo mi to velikou radost. Jistě i ona má v Kuksu, kde za ní zůstalo nemálo nezištné práce, kus srdce. Vždyť přece ne trvalé bydliště, ale právě toto „zakotvení srdce“ je rozhodující pro to, kde se člověk cítí doma a kam se vždycky rád vrací – když ne jinak, aspoň v myšlenkách. A tak když někdy nemůžu hned usnout, nechám si před očima defilovat různé partie z krásného Podzvičinska, a na prvním místě z mně tak milého Kuksu. A až potom usnu, tak sním; sním o Kuksu…

 

Více o Kuksu ve filmovém dokumentu Miloslava Kučery: Sen o Kuksu

http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10630460999-sen-o-kuksu/