Články a komentáře

Tvůj táta o sobě prohlašoval – a bral to jako vyznamenání –, že je  komediant. Protestoval bys, kdybys byl pro změnu nazván šaškem?

No, s tím by se rozhodně dalo souhlasit. Šašek je obrovské rozpětí – na jedné straně jde o synonymum blázna – dvorní blázen říkalo se často místo šašek –, a na druhé straně je to i cirkusový klaun. Ten chytrej a trochu vyčůranej August, i jeho hloupější protějšek. Ale publikum stejně oběma říká šašci.

Šašek je shrnující výraz pro ty, kteří se nějakým způsobem liší, nebo na to jdou jinak. Šaškovi bych se vůbec nebránil, naopak, na takové označení bych byl patřičně hrdý. Slovy klasika: „Šat blázna dejte mi a volnost pravdu říci“ nebo v jiném překladu: „ za šaškovskou kazajku šel bych světa kraj“. Skoro bych dodal: „Šel bych s hlavou odkrytou a šel bych bosý.“ (smích).

 

Před lety jsi účinkoval v Shakespearově Hamletovi v režii Vladimíra Morávka. S velkou chutí sis tehdy zahrál hrobníka. Nebo snad šaška?   

Samozřejmě, že hrobníci jsou šaškovské role. Shakespeare měl v souboru specialisty na šašky a potřeboval je zaměstnat v každé hře, proto jim úmyslně psal postavy na tělo. Ostatně i Hamlet je svým způsobem šašek, který  intelektuálně zesměšňuje všechnu tu přetvářku kolem sebe. A hrobníci to dělají také, jen s humorem z jiné společenské vrstvy. 

 

A co šašek jako skotačící filozof? Jak kdysi slavného anglického spisovatele a filozofa G. K. Chestertona trefně charakterizoval Karel Čapek…

Chesterton, který měl rád dobré jídlo a dobré pití a všechno, co k životu patří, nutně musel být praktikujícím filozofem. To se nedá dělat někde odtrženě, někde v učebně. Anebo takový Sokrates, který chodil po Agoře s rozsvícenou lucernou a tvrdil, že hledá člověka… A když ho Platon definoval jako dvounohého tvora bez peří, šel do kuchyně a vrátil se s oškubaným kuřetem. Svým žákům ho ukazoval se slovy: „Hle, Platonův člověk!“ Co jiného byl v té chvíli Sokrates než šašek? Rozdíl mezi filozofem a šaškem – pokud je – pak je zanedbatelný. Řekl bych to takhle: Šašek musí být filozofem, filozof by měl umět být šaškem.

 

Platí, že ten či onen musí mít odvahu? Povolání šaška u královského dvora bývalo jistě nevděčnou profesí…

Vzpomeňte si na Werichovo slavné rčení – král potřeboval někoho, kdo by mu řekl pravdu. Tak ji vyslovil šašek a král ho za to nakopl, což byla pro šašky uznávaná středověká mince, a jelo se dál. V tomto případě nejde o odvahu, ale spíš o odpovědnost. Když šašek cítí, že by měl něco říci, tak to řekne. Mezi námi, kdyby si to šašek mohl rozmyslet… A to je další podmínka šaškovství, že vzniká teď a tady. A znovu parafrázuji Jana Wericha: Někdy mozek žasne, co to ta držka povídá.

Pro šaška je to nutnost, přirozenost, on nemůže jinak, on to prostě plácne a pak čeká, jestli z toho bude malér, nebo ne… a zase se obloukem vracím k svému tátovi. Když během normalizace několikrát řekl něco velice nepříjemného do očí svých nadřízených, konkrétně bývalému místopředsedovi KNV v Hradci Králové panu Pravdovi (a bylo to tedy jméno poněkud zavádějící), a když už to z jeho strany hrozilo velkým výbuchem, nakonec Pravda mávl rukou a řekl – no, co bych od tebe chtěl, ty jsi takový šašek! Ono těm šaškům leccos prošlo, protože pánům přišlo pod jejich úroveň se zahazovat se šaškem. Byla to svým způsobem obdoba anglického rčení „na sedícího ptáka se nestřílí“. Neboť sedící pták – a stejně tak šašek – je bezbranný. Ale přitom si neuvědomovali, že myšlení a ta „držka“ je ta nejmocnější zbraň.

Takový šašek je pomalý rozkladač. Jak říkáme my latiníci – je jako krůpěj, která rozrušuje i ten nejpevnější kámen. Nikoli silou, ale dobou svého padání. Šašek nezpůsobí revoluci, spíš evoluci. On si nikdy nestoupne do předních řad… No vemte si, milostivá paní, jak by vypadala armáda, kdyby v čele kráčel šašek a řval hrr na ně! (smích)

 

Zůstává člověk šaškem po celý život? V osmdesátých letech minulého jsi spolu se svým kamarádem Milanem Musilem objížděl republiku s oblíbenými kabarety. Nedávno jste se k nim vrátili. Je v tom nějaký hlubší důvod? Cosi nevypovězeného o společnosti a ve společnosti? Nebo jste si jenom chtěli udělat radost?

Abych řekl pravdu, takhle do hloubky jsem o tom neuvažoval. Milan jednou přijel a navrhl, jestli bychom si zase nezačali blbnout. Mně to nescházelo, protože jsem se průběžně realizoval v Jesličkách. On se ale z té oblasti úplně vytratil, stal se pořadatelem akcí ve svém soukromém hudebním klubu, a začalo mu to chybět. Tak jsme se rozhodli, že bychom si po čase zase něco zkusili. Vždycky když začnu na něčem dělat, mám takový zvyk, že si sám pro sebe o tom napíšu písničku. Takové PROČ. A vzhledem k tomu, že už nám je opravdu dost přes šedesát, napadl mě refrén: „Co to nutí staré blázny vracet se na jeviště. Holt lidský smích je zvuk tak krásný, že už se těšej, až uslyší ho příště.“

 

A byla to čirá náhoda, že jste se trefili svou premiérou-derniérou a její rekonstrukcí do tak vypjaté povolební doby?

Prosím tě, která doba v Čechách nebyla vypjatá!

 

Vyšinutá, extrémní?

Ne, u nás to spíš znamená, že jsme na nějaký čas vypnuli a pak zase zapnuli. Cyklisti tomu říkají, že jezdec na konci peletonu „plápolá na gumě“ a pak ho ze všech sil dojede. Někdy mám pocit, že celý náš národ je mistr světa v plápolání na gumě. (smích)

 

Z vaší rekonstrukce mám skličující divácký zážitek. Jednak jste mě po celé představení nenechali vydechnout, jak mě od smíchu bolela bránice, a navíc jsem každou chvíli musela napínat uši, protože v publiku byla přítomna nepřeslechnutelná Martina Vobořilová, toliko tvoje žačka ze souboru Dospělá embrya. Za svůj burácivý smích byla po právu oceněna.

To je pravda, dostala překrásnou cenu – sousoší dvou skleněných labutí, které jeden z členů našeho hereckého minisouboru našel při úklidu. Zatímco jeho žena chtěla ten „krám“ vyhodit, jeho napadlo, že ji udělíme jako cenu pro nejvíce se smějícího diváka. Jako v Čechách většinou bylo dopředu jasno, komu bude cena udělena. (smích)

 

To byl takový můstek, po kterém můžeme volným krokem přejít ke tvému souboru Dospělá embrya. K čemu tady je? A pro koho?

To je zvláštní přírodní úkaz. Na Lidové škole umění Střezina v Hradci Králové v dobách minulých existoval Kurz pro pracující. S přechodem na ZUŠ byl přejmenován na Studium pro dospělé, což je markantní ukázka toho, jak se společnost po listopadu 1989 vyvíjela. Nejenže se posunula od kurzu ke studiu, ale také od pracujících k dospělým, zřejmě proto, že nikdo už nepracoval. Mimochodem pro výpočet školného existují jenom dvě tabulky: jednak školné pro studenty a pak školné pro osoby samostatně výdělečně činné, kam ale patří i jakýkoli pracující v zaměstnaneckém poměru, lidé na mateřské dovolené, senioři i nezaměstnaní.  A teď k tomu názvu – už v dobách, kdy to byl Kurz pro pracující, jsme měli jednu skupinu dospělých studentů, která mezi námi pedagogy rotovala. Když se po letech v kruhu vrátila ke mně, už se jmenovala Studium dospělých. Zdálo se mi to zvláštní, a tak jsem soubor s jeho svolením pojmenoval Dospělá embrya. Dospělý člověk, který si platí za to, že se může v dospělém věku učit hrát divadlo? Viděl jsem v tom paradox, něco divně zárodečného, a proto Dospělá embrya. Od počátku jsme přijali programové heslo: dobrá pohoda v hrsti je lepší než velké umění na střeše. To byla ta doba, kdy začal postmodernismus působit na všech dostupných či nedostupných místech a všichni začali dělat umění. A já na to nějak nejsem.

Protože dospělých začalo přibývat  – spousta našich žáků totiž po dovršení 18 – 19 let nechtěla odcházet – ,  vyřešili jsme to tak, že každý kantor napsal svůj projekt, který by chtěl v příští sezoně dělat, a lidi se k němu zapisovali. Pedagog si tak nemohl vybrat studenty své krevní skupiny, což byla velice zajímavá zkušenost. Naopak - učil jsem se pracovat tak, aby se moji především studenti mohli realizovat. Musím říct, že mi tenhle systém velice vyhovuje.

 

Co je tou největší motivací pro Dospělá embrya? Sotva se z nich stanou umělci. Je to svým způsobem terapie nebo neukojitelná hravost? Nebo všechno dohromady?

Ano, ale někdy v tom hraje roli i náhoda. Já třeba za nejhezčí příchod do souboru pokládám, když jedna učitelka z mateřské školy mluvila o tom, že by to divadlo zkusila, ale měla ostych se přihlásit. A tak jí její dcera k Vánocům zaplatila na půl roku školné. Už je u nás dlouhá léta a stala se z ní velice dobrá herečka. A jindy další zájemkyně přišla s plamenným prohlášením, že si přeje chodit do divadla, aby se naučila lépe formulovat myšlenky, a být tak vyrovnanějším partnerem v diskusi svému manželovi. To jsem se trochu zalekl…

 

Podařilo se?      

Tak napůl.

 

Pokud jde o dramaturgii, je o tobě známo, že ti nevyhovují divadelní hry. Proč?

Kvůli ženskejm. V souboru převažují, v počtu postav dramatických kusů rozhodně ne. A zahrát si chtějí všechny…, ale hlavně – raději volím prózu, výjimečně poezii, protože mi vyhovuje určitá volnost. Literární text mohu lépe přizpůsobit svému vidění světa. Já nemám autorské ambice v tom smyslu, že bych chtěl vymýšlet nový příběh. A taky proč, když existují dobré a stále platné příběhy. Člověk by měl znát meze svých schopností. Pokud něco umím, tak podívat se na známou látku trochu jinak nebo vypíchnout v ní něco překvapivého. Rozhodně nedělám parodie nebo nějaké surové úpravy, to nechávám jiným. Pro mě je největší úspěch, když do předlohy připíšu kus, který podle mě chybí a lidi pak říkají, to je opravdu jako od autora, on to tam jenom zapomněl napsat. Takhle jsem třeba dopisoval pasáže do Vančurova Konce starých časů – a byla to moc pěkná práce.

Zatímco do divadelní hry se jen těžko vpisuje. I když se musím přiznat, že mám za sebou i tuhle zkušenost – ne tedy s dospělými, ale s dospívající skupinou. Jeden divadelní kritik, tehdy začínající student gymnázia, urputně trval na tom, že budeme hrát Past na myši, mistrnou detektivku Agathy Christie. Mělo to jen jeden háček, v souboru bylo o pět ženských víc, než bylo v textu. Ale nejmenovaný Zahálka se na mě podíval a řekl: „Já ti věřím, ty je tam napíšeš!“ Co mi zbývalo než připsat pět rolí. (smích)

 

Tak tedy úprava starých dobrých příběhů …

A je to už pěkné rozpětí…Vůbec první, čím se představila Dospělá embrya, bylo  divadlo poezie, i když trochu netypické, protože jako východisko jsme si vzali krásnou sbírku Párkář od pana Hiršala. Literární skvosty na téma párek a jak by ho zpracovali jednotliví slavní čeští básníci. Tam je úžasná erbenovská balada, Havlíčkův epigram, krásný Seifert… Veliká radost. A hned jsme tím dali najevo, že pro nás je důležité být nad věcí, a přitom nezesměšňovat autory, stejně jako to nečinil Hiršal. Prostě nemyslet si, že děláme víc, než umíme a než chceme. Jeden můj literární oblíbenec, Raimond Chandler, psal raději vynikající detektivky, než by byl autorem průměrných románů. Někde uvedl, že psaní nepokládal za nic víc než za prostředek, aby se jeho žena mohla přikrýt a být v pohodlí a v teple. Tak to je ukázka toho, že když je člověk dobrý řemeslník, ale nemá to posvěcení, ten lví spár, nemá se snažit ze sebe dělat toho kumštýře. Je to jen otázka času, kdy někdo vykřikne poprvé, že král je nahatej. No a potom „párkování“, abychom ukázali, že jdeme z obskurdit do obskurdit, tak byla má velká láska –  Gustav Meyrink, výběr z jeho povídek z Černé koule, kam jsme přidali i Josefa Hrona Metánovského a všesokolské slety, a dokonce i výstavbu veřejných záchodků. Zalíbil se mi velký spor o to, kde by v Praze měly stát veřejné záchodky a jak by měly vypadat. Prostě Praha se vším všudy. Pak jsme dělali třeba Poa nebo Steinbecka, Škvoreckého, Tři muže ve člunu… Mě nebaví dělat dva roky po sobě podobné věci. A doufám, že soubor taky ne.

 

A teď zcela aktuálně…

Anglická mozaika – mixáž ze všech autorů z oblasti anglosaského humoru, které jsem za těch 26 let v Jesličkách připravoval. Je to už součást toho předkremačního bilancování. (smích)

 

Co když se šaškovi stane, že mu v souboru přistane jiný šašek, jehož ego sahá až do nebe? Stalo se ti to někdy a jak jsi to řešil? 

Dva šaškové na jednom smetišti? A proč ne? Někdy je jich i víc. Vždycky jsem si přál dělat ve dvojici a právě s Milanem Musilem se mi to povedlo nejdéle. V prvních letech Jesliček jsem dělal kabarety i s Pavlem Peškem, příležitostně jsme se sešli s Vladimírem Justem, na to moc rád vzpomínám. Ale protože se snažím během představení dát prostor především „embryím“, nejčastěji sedím u světel a u zvuku. Někdo to přece dělat musí! A když oni si platí… Ale hlavně je nechci na jevišti příliš usměrňovat, protože pak by si moc nezahráli. Ostatně tím druhým ve dvojici je můj soubor na jevišti. V tu chvíli jsou všichni jako by moje součást. Asi ve mně po tátovi zůstal kus toho kantora, protože největší radost mám z toho, co se lidi na jednotlivém představení naučí a v čem jsou zase o kousek lepší. Přiznávám, že jsem špatný režisér, protože nedovedu vylepšovat představení a pořád ho precizovat. Pro mě není důležitý výsledek, mnohem zajímavější je vlastní proces. A kdybych si mohl jednu jedinou věc v divadle přát, tak by to byla ta, abychom se vrátili k té nejantičtější antice a každé divadlo se hrálo jen jednou – teď a tady! Nesnáším reprízy. Proto komedianti volali Cirkus Unikum – dnes naposled, i když tam byli třeba ještě týden.

 

Ta výlučnost, vzácnost okamžiku…

Vy diváci jste vlastně vyznamenaní tím, že jste při tom, a už nikdo tohle mít nebudete.  Pro mě je cennější nový okamžik v životě, než opakování starého. A zas jsme u té antiky: Nevstoupíš dvakrát do téže řeky.

 

Když jsem připravovala knížku o Františku Kupkovi, našla jsem jeho provokativní citát: „Politické události se mění, státy zapadají do nicoty, ale jenom obraz, socha zůstávají.“ – A já si myslím, že tak docela nemá pravdu, že trvalejší než vizuální díla, která mohou být zničena, spálena, je slovo, že slovo má naopak největší přesah a vliv přes staletí.

Ono je v podstatě jedno, jestli je to socha nebo slovo… Když to vezmeš takhle, tak kniha taky může být spálena. V té Hanťově oáze, kterou letos hrajeme, Karel Syrůček říká překrásnou věc, o kterou nám jde, a jistě o ni šlo i Kupkovi: „A oni ty knihy lidi pálí a tady lisujou na těch lisech úplně zbytečně, protože pokud ty knihy mají lidem co říct, tak obsahují jenom to, co je v lidech, co lidi vymysleli, co lidi cejtí, a pokud to tak je, tak na to přijdou znova. A proto je přesto všechno slyšet tichý smích těch pálených a drcených knih.“ A to se mi neuvěřitelně líbí: tichý smích pálených a drcených knih. A to platí také o vandalsky rozbíjených sochách nebo plenění alexandrijské knihovny… Když to v těch lidech je, když to dokázali jednou, tak to udělají zas, protože jsou věci, které se nemění. Teď už nevím, z jaké je to písničky … že se mění jen jména, ale nemění se příběhy. Krásně je to vidět u Shakespeara. Zatímco příroda musí bořit, aby mohla znovu stavět, tak člověk znovu staví, přestože to jiný člověk boří. V tom je ta odpovědnost tvořit znova, i když už jakoby není na co navázat. Nepodělat se z toho.

 

Je lepší blázen s dobrým nápadem, nebo člověk bez fantazie?

Já bych řekl, že dokonce i blázen se špatným nápadem je lepší než lidé bez fantazie, protože i špatný nápad může inspirovat – zejména u těch klaunů. To platilo u Wericha a Voskovce a stejně tak u Suchého a Šlitra, Smoljaka se Svěrákem, když vymýšleli gagy. Jeden řekne sebevětší blbinu a druhý z toho  vykřeše NĚCO. Nebo citace z Cirkusu Humberto, kde direktor Berwitz říká Kerholcovi: „Sem s tou myšlenkou, Karl, z každé myšlenky se dá něco vydrezírovat!“

 

V literatuře je šašků požehnaně, můžeme některého zmínit?

Z určitého úhlu pohledu neexistuje větší šašek než jistý Johanes doktor Faust. To věčné pídění po něčem, co nemůžeš mít, po něčem, co uniká… Jakmile si chceš něco přivlastnit, tak to je vlastně to, co šaškové nejvíc zesměšňují. Pro šaška je celý svět v podstatě pohladitelnej, ale neuchopitelnej ve smyslu mít, vlastnit…. Všechny velké dramatické postavy v sobě musí mít něco šaškovského. A kdo je větší šašek? Šašek krále Leara, nebo král Lear sám?

Pro mě je jednou z nejkrásnějších šaškovských disciplín věda. Když se uplatní některé klaunské či šaškovské principy naprosto vědecky, tak je to naprostá krása. Například moje oblíbená knížka z Pobaltí – Klíč k určování Rusalek, kde jsou tyto bytosti zcela seriózně vědecky dělené do skupin (např. rámusilkovité), popisován jejich výskyt, etologie apod.

 

A co teprve politika?

No jéje… Někdy v roce 1996 jsme v jednom kabaretu v Jesličkách zakládali přípravný výbor strany šašků. Vycházeli jsme z myšlenky, že je nutné v tom udělat pořádek, protože šaškové jsou rozptýleni v různých politických stranách, a proto je potřeba je soustředit, aby bylo jasno. A říkali jsme – no jo, ale rozdíl mezi námi a jimi je v tom, že oni jsou šaškové bezděční, oni netuší, že jsou šaškové, zatímco my to víme a jdeme do toho programově. Dokonce jsme úmyslně nezaložili stranu šašků, protože jsme zjistili, že přípravný výbor může po neomezenou dobu dělat prakticky totéž, co ta politická strana, a přitom není nikomu a za nic zodpovědný. Tenkrát jsme se hodně vyblbli.

 

Pravým smyslem života je hra, říká Chesterton – je to i krédo šašků?

Je a není. U šašků je všechno ano, ale… U šaška nemůže být nikdy nic jednoznačného. Proud prochází, proud neprochází… Jsou lidi, kteří potřebují mít všechno jasný a jsou lidi, kteří potřebují všechno nejasný. To jsem třeba já. Šaškovství je vždycky střet reality s jiným pohledem na realitu. A velmi podobné je to u jiné naší společné lásky – u poezie. To, co je u šašků gag, je u poetického vidění světa metafora.

Vybavuji si vzpomínku Jiřího Voskovce na setkání s cirkusovými klauny bratry Fratellini: Najednou střih a uprostřed šílených scén se v úzkém kuželu světa objeví klaun, který na něco pidliká. A teď se ten reflektor začne sunout dál, klaun se ocitne ve tmě, ale společně s druhým klaunem jde, zvedne ten světelný kužel a vrátí ho zpátky… Je to klaunství nebo poezie? Je to oboje, protože jedno bez druhého není možné. Opravdová poezie – to je kouzlení se slovy, s představami. Stejně jako klaunství, protože jen imaginací se z reality stane gag.  

A nemohu si ještě odpustit vyznání Falstaffa ve Werichově verzi Falstaffova babího léta, které končí krásným doslovem: „A budeme se dále vídat s dámami v nenaplněných snech, s pány při holení, když na sebe budeme vyplazovat jazyk,“ a následuje závěrečná věta: „A poklekněme k modlitbě za naši královnu, za poezii.“ Za to okouzlení životem (nebo jak se psalo v normalizačních knihách ono „radostné přitakání životu“) je Falstaff vděčný poezii. To je ta královna, která mu umožňuje takhle žít.

 

Myslíš, že se ti daří něco z této imaginace přenést na svá Dospělá embrya?

Každý pro tohle vidění má schopnosti, je to jenom v míře. Do někoho to „vtlučeš“ poměrně snadno, protože čeká jenom na to, až mu ty dvířka otevřeš, jiného do nich musíš postrčit. A jsou těžkotonážníci, které do těch dvířek musíš vytlačit, a oni se pořád brání – to ne, to ne, já si chci zachovat zdravý rozum.

Tak jako je neviditelná ruka trhu, tak je i neviditelná ruka šaškovství. A je pravda, že někdy si u toho počínám nejemně. Někdy i ve mně bouchnou saze.

 

Chceš říci, že patříš mezi režiséry, kteří křičí na své herce?

Občas jo, ale vždycky se jim snažím vysvětlit, že když křičím, tak se nevztekám na ně, ale na sebe. Ve skutečnosti se zlobím na svou nedostatečnost, na to, že nejsem schopen věci vysvětlit tak, aby to pochopili. Ale přiznávám, že je asi těžké uvěřit, že když řvu na ně, tak vlastně řvu na sebe… jeden podobně založený kolega si jednou povzdychl: „snad mi to odpustěj… nebo si aspoň zvyknou…“ taky pěkná šaškárna, ne?

 

Vizitka
PhDr. Jan Dvořák jr. (narozen 28. 8. 1952 v Havlíčkově Brodě), vystudoval Filozofickou fakultu UK v Praze, obor čeština a latina. Působil ve třech zaměstnáních: Krajské kulturní středisko v Hradci Králové ( 1977 – 1990), Okresní úřad v Hradci Králové (1990 – 2001), ZUŠ Střezina v Hradci Králové, Divadlo Jesličky J. Tejkla (2001 – 2013); tamtéž externě od roku 1990 a od roku 2013 až dosud. Amatérskému divadlu se věnuje od vojny (1975 - 1977).

 

 

 

 

 

 

 

 

Během výstavy "TENKRÁT V EVROPĚ. Čeští umělci v totalitních režimech 1938–1953", která v Západočeském muzeu v Plzni probíhá už od 22. září 2017 a potrvá do 21. ledna 2018, pořádá Západočeská galerie jako doprovodný program komentované prohlídky a odborné přednášky vztahující se k tématu výstavy. Jednou z posledních je i přednáška věnovaná plzeňské revoltě v létě roku 1953.

Na přednášce bude Jakub Šlouf hovořit zejména o příčinách a o průběhu plzeňských demonstrací proti měnové reformě 1. června 1953. Pozornost však bude věnována také méně známým plzeňským protestním akcím, které se v západočeské metropoli odehrály v letech 1948-1953.

Historik navíc během přednášky představí také svou knihu Spřízněni měnou, která celou událost, jež je považována za největší protestní akci v Československu v 50. letech, dopodrobna mapuje. Kniha je vůbec první ucelenou, na detailním archivním výzkumu vystavěnou, monografií plzeňské revolty 1. června 1953. Pro západočeského čtenáře může být zajímavá zejména proto, že přináší přesný popis dění v ulicích města v průběhu protestů. Akcemi demonstrantů počínaje a jednáním představitelů strany a bezpečnostních složek konče. Zároveň kniha zachycuje též všechny významné plzeňské demonstrace a stávky z předchozího období let 1948-1953. Vůbec poprvé proto staví plzeňskou revoltu do širšího společenského kontextu.

Na toto téma přinášíme s historikem Jakubem Šloufem rozhovor.

 

Proč jste se rozhodl věnovat právě tomuto tématu?

Téma plzeňské revolty proti měnové reformě v roce 1953 mne jako západočeského rodáka zajímalo již na střední škole. Později jsem se k němu vrátil při psaní disertační práce. Revolty představují pro historika jednu z mála příležitostí jak skrze archivní prameny zachytit autentické postoje společnosti, která byla v podmínkách komunistické diktatury jindy spíše umlčena. Na příkladu podobných konfliktů je přitom možno detailně zkoumat rozdíly v postojích různých společenských skupin. Studovat prolínání sociálních, politických a kulturních motivů lidského jednání. Plzeňská revolta byla vůbec největší podobnou událostí v Československu v letech 1948 - 1967, proto jde o téma s obrovským potenciálem pro analýzu struktury společnosti. Bezprostředně po roce 1989 panovala v historické vědě zjednodušující představa, že společnost pod socialistickou vládou byla nehybná a vnitřně jednotná (podmaněná vnějším tlakem), takové závěry však zcela odporují dochovaným pramenům. Ve skutečnosti existovala rozsáhlá diferenciace postojů uvnitř společnosti a nemalá společenská dynamika, která kulminovala právě v zakladatelském období režimu v první polovině 50. let. Bez výzkumu postojů různých částí společnosti může historiografie pouze vytvářet různé černo-bílé schematické makety minulosti. Hlubší pochopení procesů, které umožnily vznik a stabilizaci komunistické diktatury, vyžaduje naopak jemnější schopnost rozlišení zájmů různých segmentů společnosti.

 

V čem se lišily reakce na měnovou reformu v Plzni a ve zbytku republiky?

Protesty proti měnové reformě probíhaly velice podobných způsobem ve všech částech republiky. Ve většině průmyslových závodů došlo na počátku června 1953 k narušení běžného provozu, k utváření diskutujících hloučků zaměstnanců a k artikulaci nesouhlasu s měnovou reformou. Z více než 129 podniků byly dokonce oficiálně hlášeny stávky. Na několika místech – například v Praze, Strakonicích, Vimperku, Bohumíně či Orlové – vyšli zaměstnanci továren protestovat do ulic měst. Atmosféra v Plzni se tedy příliš nelišila od nálad obyvatelstva v jiných regionech. Rozdíl spočíval spíše v síle protestů než v jejich podstatě. V ostatních epicentrech nepokojů se podařilo lokálním představitelům strany protesty pacifikovat prostřednictvím přesvědčování, výhružek i zásahu pořádkových sil. Situace v Plzni byla výjimečná tím, že se zcela vymkla kontrole regionálním představitelům režimu. Místní aparáty komunistické strany a bezpečnosti byly zcela paralyzovány a v podstatě vyklidily pole aktivitám demonstrujících. U většiny členů komunistické strany a příslušníků bezpečnosti se totiž projevovala silná neochota proti demonstrantům zasahovat. Ke skutečnému zásahu se komunistická strana vzmohla až po příjezdu posil z jiných regionů.

 

Co to mělo za následek?

Bezprostředním důsledkem protestů proti měnové reformě byla bezprecedentní vlna represí v západočeském regionu. Souzeny byly stovky nevinných osob, které se mnohdy k protestům pouze připletly. Docházelo k postihům účastníků demonstrací po pracovní linii v podnicích a demonstranti z řad studentů byli vylučováni ze škol. Byly vytipovány rodiny nežádoucího třídního původu, které bydlely v okolí dějiště demonstrací, a došlo k jejich preventivnímu nucenému vystěhovávání z města. Tyto represe však budily takové veřejné pohoršení i uvnitř komunistické strany, že musely být po několika týdnech zastaveny. Na toto zmírnění útlaku měla zásadní vliv skutečnost, že v červenci 1953 do Československa dorazila ze Sovětského svazu první vlna destalinizace. Vedoucí činitelé v Moskvě si pod dojmem protestů v Československu (1. června 1953) a v Německé demokratické republice (17. června 1953) uvědomili, že pokud chtějí ve středoevropských státech udržet žádoucí pořádek, budou muset zdejšímu obyvatelstvu poskytnout vyšší standardy životní úrovně. Z dlouhodobějšího hlediska tedy revolta roku 1953 znamenala zásadní mezník v přístupu režimu k problematice životní úrovně obyvatelstva. Někteří autoři dokonce hovoří v souvislosti s měnovou reformou o prvopočátcích specifického druhu socialistického konzumerizmu. Utváření konzumně orientované společnosti v rámci komunistické diktatury se sice plně projevilo až v následující dekádě, plzeňská revolta však stála na počátku tohoto procesu. Jeho konečnou fází pak byla v časech normalizace pomyslná nepsaná společenská smlouva mezi částí společnosti a představiteli režimu – my nebudeme narušovat vnější iluzi naší politické loajality a vy se postaráte o přijatelné životní podmínky.

 

Vypovídá něco tato událost o Plzeňanech?

Plzeň měla pro vznik revolty několik důležitých předpokladů. Předně zde existoval již po řadu desetiletí průmyslový koncern nadnárodního významu – Škodovy závody, přejmenované ve sledovaném období na Závody V. I. Lenina. Tento podnik koncentroval ve svých řadách více než 30 000 zaměstnanců, pro které nebylo na rozdíl od zbytku obyvatelstva problémem se shromáždit ke společnému protestu. Tito dělníci navíc oplývali dostatkem sebevědomí k prosazování svých zájmů, protože se opírali o tradice místního sociálně demokratického dělnického hnutí a v daném období i o prestiž plynoucí z plnění zakázek mezinárodního významu, včetně těch směřujících do Sovětského svazu. Velká část zaměstnanců patřila ke mzdově a sociálně preferované části společnosti, proto měnovou reformou tratila relativně nejvíce. Komunistická strana navíc průmyslové dělnictvo považovala za hlavní společenskou oporu režimu, proto proti stávkujícím nebyla schopna zasáhnout tak rychle a s takovou razancí, jako u protestů jiných složek společnosti. Škodovy závody byly umístěny blízko centra města, proto v souhrnu představovaly ideální prostředí pro vznik hromadných demonstrací.

Druhou příčinou proč demonstrace vznikly právě v Plzni, byla skutečnost, že region byl v květnu 1945 osvobozen americkou armádou. Západočeské obyvatelstvo několik měsíců hostilo americké vojáky ve svých rodinách. Mezi mládeží zde proto ve zvýšené míře zakořenily sympatie k západní kultuře – západní kinematografie, jazz, móda, angličtina a rodokapsy lákaly pozornost mládeže v nepoměrně větší míře než jejich protěžované východní alternativy. Toto prozápadní smýšlení bylo přitom rozšířené nejen mezi studenty, ale i v řadách dělnického dorostu. V továrnách ostatně na počátku padesátých let pracovalo též nemalé množství dětí z původně buržoazních rodin. Nositeli protestů v roce 1953 byli v naprosté většině právě mladí lidé do 25 let.

 

Věnuje se ještě někdo jiný tomuto tématu

Na vynikající odborné úrovni se tématem plzeňské revolty zabýval ředitel Archivu města Plzně Adam Skála, který v několika studiích analyzoval proces následného nuceného vysídlování rodin z města. Velmi přínosný vnější zahraniční pohled na plzeňské události přinesla v posledních letech studie britského historika Kevina McDermotta z Sheffield Hallam University, který se dlouhodobě věnuje dějinám Československa. Tyto texty jsou dostupné v časopise Minulostí západočeského kraje. Oba autoři výrazně přesahují ostatní českou či zahraniční produkci o plzeňské revoltě v úrovni znalosti archivních pramenů.

 

 

Jak vznikl nápad vydat knihu Můj atlas Česka?

Ten nápad vznikl v Albatrosu, poté, co mi vyšly knihy Malý pražský chodec (2013) a Malý český poutník (2014). To bylo jakési putování po Praze a České republice, ale formou básní. Nabídka napsat Můj atlas Česka mě sice nejdřív trochu překvapila, ale velmi rád jsem ji přijal. Byla to svým způsobem výzva. Psát naučný text pro děti je něco zcela jiného než psát poezii pro děti. Na druhou stranu ale Můj atlas Česka s oběma výše uvedenými knihami tvoří jakýsi celek. Rád bych předeslal, že i Můj atlas Česka je jakési výběrové, motivační putování po naší zemi, není to atlas v pravém smyslu slova, nedělá si nárok na systematičnost a úplnost, není to samozřejmě ani učebnice. 

 

Na vzniku této knihy se podílely i děti z celé České republiky. Čím vás děti svými texty a obrázky překvapily?

Některé texty a obrázky mně překvapily svojí vysokou úrovní. Celkově musím říct, že jsem měl ze zapojení dětí radost. Je to zkrátka povznášející, když jsou vašimi spoluautory děti.

 

Která místa v naší zemi máte osobně nejraději?

Zamiloval jsem si jižní Moravu, stejně tak ale jižní Čechy, Krušné hory, krajinu Českého středohoří, Bílých Karpat, z měst třeba Kutnou Horu nebo Olomouc. Mám rád českou krajinu jako takovou. Ještě pořád z ní cítím takovou volnost. To v mnoha zemích Evropy nebo ve Spojených státech zdaleka není, tam si nemůžete chodit, kudy chcete. Jestli to tady mohu vyslovit, tak bych byl pro to, aby se právo na volně přístupnou krajinu dostalo do naší ústavy. 

 

Působíte jako vysokoškolský pedagog, ale také jako učitel mládeže. Jaký způsob výuky je vám nejbližší?

Mně osobně je nejbližší nepřednášet, ale skutečně vyučovat, to znamená věci dělat, zakoušet, vyučovat zkušeností. Když mám např. své studenty naučit podstatu metafory, neříkám jim, co je to metafora a jaké jsou její druhy, ale rozdám jim noviny a nechám je, ať každý z kusu novin ztvární sebe sama a svůj výtvor doplní krátkým komentářem. Postupně je dovedu k tomu, že jejich ztvárnění bylo metaforické, nikoli doslovné, a co vlastně ta metafora obnáší a které druhy metafor jsme v jejich ztvárnění mohli pozorovat. Tak zhruba takový přístup je mi nejbližší. Namísto přednášení a předávání hotových poznatků studenty uvedu do učiva činností. Podobně jsem to dělal na základní škole a v domě dětí a mládeže, kde jsem také vyučoval. 

 

Píšete básně. Kde berete inspiraci? 

Upřímně řečeno inspiraci beru úplně všude, na každém kroku. Je to možná zvláštní, ale mně přichází inspirace i v přeplněné tramvaji, kde je vydýchaný vzduch a zamlžená okna. Je to možná tak, že buď jste, nebo nejste napojená na zdroj inspirace. Nejlépe se mi ale tvoří v klidu, v přírodě, třeba na chatě na zahradě pod stromem nebo u rybníka. Líbí se mi například poezie Otakara Březiny, Antonína Sovy, ale třeba i Vítězslava Nezvala, ale upřímně řečeno, už dávno (když jsem závodně tancoval) jsem se naučil (a pochopil), že mít vzory není dobré. Když máte vzor, máte tendenci ho napodobovat a nedostanete se pravděpodobně dál než on. Já chci být samozřejmě sám sebou, mít svoji vlastní poetiku, svůj vlastní umělecký výraz.

 

Co mohou udělat rodiče pro to, aby jejich děti bavilo studovat češtinu?

Rodiče pro to můžou udělat to, že je budou vést k radosti z poznávání. To samozřejmě platí pro všechny předměty, nebo spíš oblasti poznání. Do hry samozřejmě ještě vstupují učitelé, ve škole platí to samé. Někteří učitelé bohužel u žáků vytvářejí bloky, žáky a studenty pak bohužel výuka češtiny ani nebaví, ani jim nic nedává, pod výukou češtiny si totiž představují tvrdý dril, nácvik, biflování, nikoli radost.   

 

Na čem nyní pracujete?

Pracuji na několika věcech, pro Albatros připravuji Můj atlas Evropy a zároveň již rozmýšlím další publikace pro děti, pro sebe do šuplíku si píšu přírodně laděnou lyrickou poezii, připravuji několik her pro děti i dospělé. Spolu s básníkem Aloisem Marhoulem pravidelně organizujeme a moderujeme literární poetický pořad Deset deka štěstí v kavárně Duše v peří a kulturně-literární pořad Česko-slovenské dotyky ve Slovenském domě, obojí v Praze. K tomu všemu samozřejmě publikuji odborné články a studie, píšu recenze na odborné knihy, to ale patří k mé civilní profesi vysokoškolského učitele. V současné době hodnotím literární práce žáků základních škol z Prahy 8 v rámci projektu Talent Prahy 8 s malířem, ilustrátorem a spisovatelem Josefem Ladou. Ten má totiž letos hned dvojité výročí. A například píšu pár doslovů k zajímavým knihám.

Knihu Můj atlas Česka je možné objednat na:  www.albatrosmedia.cz

 

***

Malý princ - Malá obrazová kniha

Nahlédnout svět očima dítěte je vždy poutavé a inspirativní! Zkuste to prostřednictvím knihy Malý princ - Malá obrazová kniha. Její autor Antoine de Saint-Exupéry (1900–1944) byl letec a spisovatel. Jeho knihy jsou velmi oblíbené, kniha Malý princ dokonce patří k 50 nejprodávanějším knihám na světě! Malý princ - Malá obrazová kniha je výjimečným vydáním, které obsahuje 3D pohyblivé ilustrace. Při listování knihou se vám tak otevírají v prostoru tajuplné světy, které malý princ navštívil. Můžete cestovat stejně jako on a obdivovat kouzelné krajiny, radovat se z květiny, kterou měl rád, povídat si s malou liškou…Tato kniha potěší malého i velkého čtenáře a stane se ozdobou vaší knihovny.
Knihu Malý princ je možné objednat na:  www.albatrosmedia.cz

 

**

Pohádkové divadlo Princezny a rytíři

Vyprávějte si spolu s dětmi příběhy z historie zábavnou formou. S Pohádkovým divadlem Princezny a rytíři od Albi to půjde samo. Toto divadélko s rekvizitami, dřevěnými komponenty, kulisami a 4 kostkami je určeno dětem od tří do osmi let. Nejdříve si divadélko sestavíte a poté nejmladší hráč hodí kostkami. Tři kostky určí jaké postavy a věci v jeho příběhu budou hrát a čtvrtá kostka určí částečně děj. Takto se pomalu tvoří celý příběh. Dítě podle fantazie řekne dvě věty a předá kostky dalšímu hráči. Divadélko se postupně zaplňuje postavičkami a dalšími věcmi. Hra končí po domluvě hráčů, když je příběh uzavřený. Budete překvapeni, kolik příběhů děti vymyslí a jak moc je bude hra bavit.

Divadélko je možné objednat na: www.albi.cz

 

**

Autíčko na cesty

Jet na výlet nebo třeba závodit můžete i doma! Stačí, když si k tomu nafouknete formuli navrženou českým designérem Janem Čapkem pro firmu FATRA. Formule připomíná tvarem staré i nové závodní vozy a potěší každého nadšence čtyř kol. Děti ocení to, že je hračka lehká a dá se snadno přenášet, bude je bavit i nafukování. Stačí pootevřít ventilek a příprava na velký závod či cestu může začít! Na každé zastávce si nezapomeňte přečíst něco o místní historii… Formule je zabalena do hezké krabice a pokud se nafoukne, má rozměr 116x57 cm. Byla vyrobena v České republice v Napajedlech, kde je rovněž muzeum plastových hraček.

Hračku je možné zakoupit na: www.efatra.cz

Není na čase pustit se do psaní memoárů Můj život s UNESCO? Jistě je za čím se ohlížet…

To rozhodně. V tomhle věku, kdy přijde stáří, se prostě ohlédnout musíte. Ale proč hned psát paměti?

 

Třeba proto, že jste měl opravdu zajímavý život, třeba proto, že jste ve prospěch České republiky ovlivnil řadu důležitých událostí… Jak se vůbec protnuly vaše životní cesty s UNESCO?

Náhodou. Jednou jsem šel – ještě jako gymnazista – přes Valdštejnské náměstí a na Aueršperském paláci (dnes součást parlamentu) visela cedulka Československá komise pro spolupráci s UNESCO. Tenkrát jsem o UNESCO nic nevěděl, jen mne napadlo, že tahle organizace se asi točí kolem kultury, a to bych možná rád dělal. A pak šel čas. Dokončil jsem studia, všelijak se tím živil a protloukal, ale – a to musím říci s vděčností – život mi nabízel šance a já je využíval. Zlom nastal někdy před listopadem 1989, když jsem musel odejít z Výzkumného ústavu výstavby a architektury. A zas jsem měl štěstí – chytil jsem se v podniku Dílo, což byla úžasná škola. Tam jsem získal základní znalosti o obchodu s uměním, které se mi později velice hodily. Přes jednu kamarádku jsem dostal nabídku k setkání s šéfem sekretariátu Československé komise pro UNESCO. Zřejmě jsem mu padl do oka, protože mi řekl: „No vidíte, UNESCO teď dělá program Cesty baroka a vy máte zkušenosti s architekturou.“ Slovo dalo slovo a já se přihlásil k výběrovému řízení na ministerstvu zahraničních věcí. Konkurz jsem udělal a stal jsem se jeho zástupcem. Tehdy byla komise ještě poradním orgánem federální vlády, tak jako je dnes poradním orgánem české vlády.

 

Nakolik jsou dnešní politici ochotni jí naslouchat?

Jak kdo. Ale třeba ministerstvo kultury je v tomto směru příkladné. Kulturní spolupráce v rámci UNESCO má pro zemi naší velikosti a našich možností jednu velkou výhodu: Česká republika nikdy nebude mít dost peněz, odbornosti, ani dostatek lidských kapacit na to, aby spolupracovala v oblasti kultury bilaterálně se všemi státy světa. Pro nás jsou naopak ideální projekty, kdy se několik zemí spojí dohromady. A já jsem přítelem spolupráce, protože ta vede k obohacení – především intelektuálnímu. Přinejmenším proto, že pokud vyhlédneme z té naší malé, české, zaprděné (a toto adjektivum, prosím, ponechat!) kotliny, zjistíme, že je to jinde jinak.

 

Vraťme se ještě do vašich „učednických let“. Do jaké míry jste byl pro tuto práci profesionálně připraven?

Vůbec ne, ale nezapomeňte, že mluvíme o devadesátých letech minulého století, kdy spolupráce s UNESCO téměř neexistovala, nebylo na co navazovat, snad jen na pár projektů v oblasti vědy. Brzy jsem ale pochopil, že je důležité posvítit si na možnosti, které se nám nabízejí, upozornit kompetentní lidi na nitky, na které lze navázat, udělat první uzlíky spolupráce – a pak už to začne běžet samo. Víte, s UNESCO se můžete jako chlap buď jen oženit anebo jako dáma vdát, nebo jít od válu.

 

Nic mezi tím?

Když to chcete dělat pořádně, tak musí jít všechno stranou.

 

Často říkáte, že žádná šance není marná a bitvy se nevzdávají předem. Tušil jste, že jste v tomto smyslu do bitevního pole dobře vybaven?

O tom jsem vůbec nepřemýšlel. Ale hned na počátku jsem měl velké štěstí. V centrále UNESCO jsem ještě stačil potkat tu nejstarší generaci úředníků, od níž jsem se strašně moc naučil. Třeba pan Loehner, ze sekce komunikace a informací, mi dal dobrou radu: „Jste na začátku. Nemyslete si, že musíte dělat všechno. Vyberte si!“ A já si uvědomil, že pole je připravené v oblasti památkové péče. A tak jsme ve spolupráci s panem architektem Vošahlíkem začali připravovat zápisy prvních nemovitých památek na Seznam světového dědictví UNESCO. Pak se objevila otázka dokumentárního dědictví UNESCO, slavný program Paměť světa. Škoda, že se o něm u nás doma moc neví. Česká republika v určité době stála na světové špičce. Tu pozici jsme z vlastní hlouposti ztratili. (Ale zpráva z minulého týdne nás povzbudila: podařilo se nám dostat do přísně výběrového světového registru tohoto programu, do nějž se zapisují nejvzácnější dokumenty, které jsou součástí paměti lidstva, tzv. Kynžvartskou daguerrotypii; jednak archiv Leoše Janáčka z Moravského zemského muzea, jednak Camocioho mapy uložené v mapové sbírce PF UK –tato poslední nominace byla podána společně s Maltou.)

 

Jakou roli v úspěšnosti zápisů architektonických památek do Seznamu světového dědictví UNESCO hrál polistopadový étos? Je možné, že Česká republika vzbuzovala u ostatních, zakládajících členů, jakýsi ochranitelský sentiment?

Ale to ani ne. Svět běží jinak. Jedna z mých prvních cest vedla na Sekretariát UNESCO do Paříže. Tehdy tam zasedalo předsednictvo Výboru pro světové dědictví, kde se měly projednávat naše první tři návrhy na zápis: historické jádro Prahy, Českého Krumlova a Telče. Měli jsme právo pozorovatelů. Předseda – Tunisan – řekl na úvod jednání pamětihodnou větu: „Československo, vítejte! Proč tak pozdě?“ Tím chtěl říci, že země s tak vyspělou památkovou péčí a mající metodicky mnoho co přinést do světového snažení o zachování nejvzácnějších památek se na této agendě měla už dávno podílet. Vždyť ta agenda běžela již od 70. let minulého století, a my jsme se objevili teprve dvacet let poté.
Každá doba má svoje nevýhody. Minulý režim rozhodně nestál o to, aby k nám někdo z ciziny jezdil čmuchat a kontrolovat, jak se staráme o své památky. Dobře si pamatuji, v jakém stavu byly za minulého režimu a jak někdy trpěly i vědomou vůlí vymazat dědictví města XY „z utlačovatelských režimů“. Ale musím přiznat, že současnost ohrožuje památky také a velmi podstatně. A sice bezhlavou developerskou činností, která požírá historická jádra našich měst a jejich panoramata.

 

Našel byste jako protipól něco, co vám v úsilí o zápis českých památek do seznamů UNESCO přinášelo radost?

Těch zážitků byla spousta: jako vlastenci mi dělalo dobře ukazovat světu, že tu nežijí medvědi a že jsme kultivovaný národ.

Když se podíváte třeba na památky Velké Moravy v Mikulčicích, zjistíte, že jejich hodnoty si je vědoma archeologická veřejnost slovanské části východní Evropy, ale už na západ od Aše o nich nemají tušení. Zaplňovat tato bílá místa, to byl můj osobní úkol. A pak jsem také viděl velký zájem kultivovaných lidí i zájem obecních samospráv o zachování památek. Často šlo o ryze praktické motivy, jak přitáhnout turistický ruch do lokalit. A proč ne? Jen se s tím musí umět dobře hospodařit.
Nebo jinou radostí byly první české dokumenty, zapsané do registru Paměti světa, a to soubor středověkých rukopisů České reformace či udělení světové Ceny Jikji/UNESCO Národní knihovně v Praze ze zásluhy o naplňování cílů programu Paměť světa.
Velkou radost mi udělalo, když se podařilo sjednat Úmluvu o nemateriálním dědictví lidstva. A ta se narodila u nás – v České republice! Dodnes blahořečím panu dr. Jančářovi, bývalému řediteli Národního ústavu lidové kultury, který mne inspiroval k napsání návrhu rezoluce pro Generální konferenci UNESCO, aby se takovouto mezinárodní smlouvu UNESCO pokusilo dojednat. Na jednom semináři jsme se nezávazně bavili a on poznamenal, že by také lidová kultura potřebovala podobnou mezinárodní právní ochranu, jakou má materiální kulturní dědictví. Rezoluci se podařilo protlačit a UNESCO začalo pracovat na Úmluvě. Zpočátku byla řada států proti, ale v průběhu projednávání během čtyř let se na výhrady zapomnělo. To je jedno z těch zadostiučinění, ale chce to čas.
Vybavuji si také, jak jsem na jedné Generální konferenci v 90. letech minulého století mluvil o důležitosti amatérské umělecké výchovy. Po čase se myšlenky chopili Korejci a uspořádali obrovskou světovou konferenci o této věci, později se angažovalo i Portugalsko. V Čechách máme úspěšný Týden uměleckého vzdělávání. Agenda, o kterou se stará NIPOS, byla ještě donedávna podceňovaná, a přitom jde o ohromnou českou zkušenost. Naštěstí si už i dnešní samosprávy začínají být vědomy významu amatérského umění. Má to více důvodů, ale určitě si kladou i otázku co je lepší? Když kluk hraje s kamarády na buben, nebo když si v garáži píchá drogu? Když se mladí lidé pokouší experimentovat v oblasti abstraktní tvorby, nebo když sprejují po barokních vratech kostela či fasádách domů?
A jiné zadostiučinění – pamatuji si, jak se v 90. letech minulého století v oblasti vzdělávání začalo hovořit o tom, že by se UNESCO mělo orientovat na výchovu pro 21. století. Velmi vznosná, elegantní vize. A tak naše delegace připomněla, že by se měla proměnit role i muzeí, protože ta mají své výchovné poslání, ale mnohá jsou ještě myšlenkově v 19. století. Zaznělo to z naší stany jednou, podruhé, potřetí. A najednou nápad převzala Brazílie a další – a už tu máme nové Doporučení Generální konference o roli muzeí pro 21. století. (Musím připomenout, že dokumenty, které se jmenují Doporučení Generální konference, jsou dokumenty mezinárodního práva.)

 

Zatím poslední - dvanáctou - materiální památkou zapsanou do seznamu UNESCO byly v roce 2003 Židovská čtvrť a bazilika sv. Prokopa v Třebíči. Od té doby se kyvadlo rozpohybovalo ve prospěch nemateriálního kulturního dědictví. Proč se České republice v oblasti architektury přestalo dařit?

Ale ono se dařit nepřestalo. Existují dvě skupiny kandidatur – jednak kandidatury sice nezapsané, ale veleúspěšné, které jsme ovšem nedokázali dotáhnout do konce. Příklad? Třeboňské rybníky. Mezinárodní grémium tenkrát řeklo: „Ano, je to skvělý, originální, reprezentativní, jedinečný námět, ale nemůžete nominovat jen Rožmberk, Svět a 3 vodní toky. Je nutné zahrnout větší kus soustavy.“ Bohužel chyběla vůle nominaci dokončit. Tu šanci jsme zkrátka prošvihli.
Pak přišly jiné pokusy, které nebyly dostatečně odborně podány. A hlavně nezapomeňte, že tu nejsme jediní. Vždyť my jsme, s odpuštěním, plivaneček na mapě světa. A k tomu ještě mladý. Jakým právem se chceme srovnávat s kulturními velmocemi, jako je např. Čína? Jaký výkvět civilizace a jak obrovská země! Zatímco Česká republika má zapsáno 12 památek, Číňané jen 30. To přece nejde na rozum. Nebo taková Indie…
Tu bitvu samozřejmě nevzdáváme, ale musíme mít na mysli i další faktory. Mezivládní výbor rozhodl, že země, které už jsou na seznamu zastoupené, mají právo usilovat o nové nominace jednou za 5 let. Šanci musí dostat i ostatní. Velmi slabě je třeba zastoupena Afrika, přitom má fantastické přírodní pamětihodnosti. V tomto případě může mezinárodní ochrana výrazně pomoci v boji proti zkorumpovaným vládám. Samozřejmě do hry vstoupilo i to, že jsme začali být opatrní a s nominacemi jsme šetřili. Než jsem odešel do penze, předjednal jsem ještě německo-českou nominaci se Saskem: Krušné hory a dolování rud. A že jsme nebyli úspěšní? Chyba byla tentokrát spíše na straně Saska a návrh nominace se přepracovává.
Krásnou nominací, která má obrovskou naději na úspěch a jejímž koordinátorem je Česká republika, jsou evropská lázeňská města. Tady se dokázaly propojit Velká Británie, Německo, Francie, Itálie, Rakousko a Česká republika. Je to složité, ale přeji těm, kdo po mně první impuls přebrali, aby dotáhli opravdu složitou a těžkou káru koordinace do konce.
Pokud jde o nemateriální dědictví, které se zrodilo mnohem později, zachytili jsme hned první vlnu, a také jsme v předkládání nominací poměrně střízliví. Uvědomujeme si, že UNESCO jsou spojené národy a že mnohem větší šanci na úspěch mají projekty transnacionální. Vždyť spojovat národy v oblasti kultury, vzdělávání a vědy je základním posláním UNESCO. Takovou společnou nominací bylo například slovenské a české loutkářství nebo aktuálně modrotisk.

 

Jaký je váš názor na dosud chybějící druhý seznam nemateriálního kulturního dědictví ČR. Je skutečně potřeba?

Samozřejmě. My umíme ošetřit tradiční lidovou kulturu a máme Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury, ale jsou tu i jiné prvky, které do nemateriálního dědictví patří.  Vezměte si třeba srazy maturitních abiturientů. Belgičané je považují za velký obřad, také proto jsou uvedeny na  jejich seznamu nemateriálního dědictví. U nás by na tento druhý, dosud neexistující národní seznam, aspirovaly např.: všesokolské slety, divadelní festival v Hronově, barvení olovnatého křišťálu, vynález Kaplanovy turbíny či ruchadla bratranců Veverkových, princip Laterny magiky, metoda výcviku kladrubských koní v tažení kočáru v šestispřeží, dokonce i Babička Boženy Němcové nebo Česká mše Jakuba Jana Ryby. To všechno je naše národní nemateriální kulturní dědictví. Jen je důležité to umět uchopit. Ale zmíněný seznam (nebo další dva, tři) zatím neexistuje, přitom Úmluva jeho vznik umožňuje. Dovedu si představit, že kromě národního Seznamu statků tradiční lidové kultury bude existovat ještě jeden, třeba s oddíly, do nějž se budou výběrově zařazovat statky národního hudebního či literárního dědictví, tradiční eventy – tj. události, představující naši národní tradici. Jistě tam patří i pořádání např. Filmového festivalu v Karlových Varech či Jiráskův Hronov, Jiřinkové slavnosti atd.

 

A k čemu je to vlastně dobré? To přece víme, že to tady máme.

Vy si opravdu myslíte, že to všichni víme? Tak si přečtěte mainstreamový tisk. Když jste se mě ptala na chvění radostné, ono je taky chvění neradostné – a sice ohromná nevzdělanost, která se dnes dokonce vydává za ctnost. Je pravda, že dnes najdete všechno na internetu, ale především musíte vědět, že to máte hledat a s podmínkou, že k informacím budete přistupovat kriticky. Jak říkával ministr Pavel Dostál: „Nejhorší je, když někdo neví, že neví.“
A druhá věc, která mě strašně mrzí – a teď si půjčuji slova jedné, už bohužel zemřelé, novinářky, které jsem si velmi vážil – Dáši Páclové. Jednou jsme mluvili o UNESCO a ona se mě zeptala, jaká otázka mi jde nejvíc na nervy. Odpověděl jsem, když se mě někdo ptá, co z toho máme – tedy jaké finanční výhody. A ona mi na to tenkrát řekla: „Protože jsme národ slouhů a služek, který jen čeká s nataženou dlaní na spropitné.“ Takhle by se nikdy nezeptal Maďar, Polák, Francouz, Ital nebo Němec. Tady jde přece o hrdost a kritické sebevědomí, o vědomí vlastních kořenů, o identitu. A pokud jde o seznamy UNESCO, jde o to, že jsme dali něco světu a že svět si je toho vědom – že  považuje fenomény našeho kulturního bohatství za své.
Když byla vyhlašována Jízda králů za součást světového nemateriálního kulturního dědictví lidstva, tak v Kunovicích před plným sálem zazněla věta a přítomní ji okamžitě pochopili. „Uvědomme si, že svět se uklonil před Jízdou králů v Kunovicích.“ To je přece fantastické. Poprvé se, obrazně řečeno, na mapě světa v této souvislosti objevila jména Kunovic, Vlčnova, Hluku a Skoronic.

 

Mám podobnou zkušenost – v souvislosti s úspěšným zápisem českého loutkářství do UNESCO jsem zaznamenala reakce, bohužel i některých loutkářů, typu: Vždyť to nemá žádný smysl!

To musíte přehlídnout – prostě psi štěkají, karavana kráčí dál. Já jsem v roce 1969 ve švýcarském Frieburgu slyšel čínskou moudrost, která je obdobou této repliky. „Ten, kdo jde prašnou cestou vpřed, zvedá svými kroky prach. A ten prach činí nepříjemný život všem, kteří zůstávají za ním. Co s tím? No tak přidej do kroku a pojď se mnou.“

 

Doplním také jednu myšlenku - od G. K. Chestertona: „Co je dnes na světě špatné? Že se neptáme, co je dobré.“

Ano, a zas to souvisí s předchozí nelichotivou charakteristikou o národě slouhů a služek. A stačilo by, aby člověku, který natahuje dlaň, někdo řekl: „Všiml jsem si, že jsi hudebně nadaný, tak já ti dávám housle, nauč se hrát.“ Nebo –„nabízíme ti knihu, tak běž a uč se synu moudrým býti“. (Ale to už se v Čechách neuvádí, že druhá polovina Komenského výroku zní: „Neb otcové tvoji blázni byli.“)

Víte, sluha – na rozdíl od hrdého člověka – pracuje, jen když dostane odměnu.  Neumím si představit, že bychom podávali návrhy třeba na zápis dokumentárního dědictví do světového registru Paměť světa, výhradně kdyby nám za to někdo dal 200, 500 nebo 1000 dolarů. Teď například do registru Paměť světa směřovaly rukopisy z archivu Leoše Janáčka. „Našeho Leoška“, jak říkají pracovnice, které nominaci připravují. A žádná z nich takhle nepřemýšlí. Nebo sbírka tisků tzv. bílé emigrace – víte, že Praha byla po říjnové revoluci kultovním centrem bílé emigrace, intelektuální elity ruského národa? Ty tisky a časopisy byly bez řečí zapsány do světového registru Paměť světa. Zrovna tak jako Libri Prohibiti, český samizdat ze stejnojmenné knihovny.

 

Vsadila bych se, pokud byste nakonec přece jen napsal paměti, že by byly velmi stručné. Práce na nominacích pro UNESCO vás zřejmě naučila vážit každé slovo. Je to velké utrpení?

Je, protože jste limitována prostorem. A je nesmírně těžké myšlenky a postřehy v textu neustále krátit, aniž byste je zbavila obsahu, aniž by něco důležitého vypadlo. Samozřejmě, že jsem se musel dlouho učit přesnosti a věcnosti.
Přesnost považuju za základ své profese. Pamatuji se, že mi jednou jeden mocný muž řekl: „To vaše rajtování na těch slůvkách!“ A já jsem mu odpověděl: „Víte, přesnost vyjadřování vyjadřuje přesnost myšlení!“ A měl jsem pokoj. A je to tak, kdo přesně myslí, také se dokáže přesně vyjádřit. Obráceně to nejde. Pokud máte v hlavě chaos, tak i kdybyste se na hlavu stavěla, přesně se nevyjádříte. Jedině snad, že vyjádříte přesně ten chaos. (smích)
A jiný úsměvný příběh: Jednou mě předběhl na schodech pražského paláce Pavel Tigrid a zavolal na mne: „Tak co Beneš, děláte něco?“ Já jsem mu odpověděl: „Pane ministře, máte hodinky?“ On se zarazil. „Máte, že jo? A jdou přesně? Já jsem jako ty hodinky!“ (smích) A tak to je. Věci, které fungují přesně, ani nevnímáte. A totéž platí o lidech.
Ale pozor, jen přesnost nestačí. V žádném oboru se neobejdete bez invence, bez nápadu. Najednou vás zašimrá něco pod nosem a vy si řeknete: A co takhle nějaké židovské ghetto na Seznam světového dědictví? Zavoláte dotyčného vysokého úředníka, který řekne: „No, u nás jsou opravdu hodnotná dvě – jedno v Třebíči a druhé v Boskovicích, ale to není úplné.“ Takže, jedno bez druhého se neobejde.

 

Je to málo, když pokus samospráv o zápis památky do UNESCO skončí u národní nominace?

Ale vůbec ne. V Úmluvě o světovém dědictví je článek 12, v němž je napsáno, že i když památka nebyla zapsána na Seznam světového dědictví, neznamená to, že by neměla hodnotu. Už samotný zápis na národním indikativním seznamu, tj. seznamu kandidátů na zápis do Seznamu světového dědictví, je poctou. K tomu je ale třeba vytvořit podmínky, a ty se neobejdou bez „baťovského myšlení“. Samozřejmě, je to investice do budoucnosti. Lidé, kteří chtějí všechno hned, v životě nevysadí les.
A pak také jde o upozornění pro širší veřejnost – tady jsou naše kořeny, naše těžiště. V určitém čase se člověk musí usebrat a jít kriticky po prameni svého života zpátky, aby došel ke svým kořenům. A to platí stejně pro osudy národa jako pro osudy Evropy a jiných civilizací. Když se lidé budou ohlížet po své minulosti, tak se lépe vyznají i ve své přítomnosti. Posláním UNESCO je mimo jiné bourat hranice a předsudky. Poznej se a poznej toho druhého, nebo ještě lépe – skrze poznání toho druhého, dojdeš k lepšímu poznání sebe sama.

 

Čeho byste se ještě rád dočkal?

V Národní knihovně České republiky je deponován konvolut perských rukopisů. Rád bych se dočkal toho, že je jednou dáme v elektronické podobě k dispozici světové veřejnosti. Je to naše povinnost – také bychom byli rádi, kdybychom měli k dispozici některé soubory, které se nám v průběhu dějin ztratily nebo byly rozptýleny. Když tak poslouchám informace o technologiích a jejich možnostech a o programu Paměť světa, napadá mě – a co třeba rudolfínské sbírky „rozházené“ po celém světě? Kdyby tak bylo možné vytvořit virtuálně, na principu Paměti světa, znovu tuto sbírku v elektronické podobě.
Rád bych se také dožil systematičtější péče o hudební a audiální dědictví. – Víte, že jsme jedna z mála zemí, která nemá svůj národní hudební, resp. zvukový archiv? – No a samozřejmě účinnější péče i o další prvky národního nemateriálního dědictví. Nejsem žádný znalec, ale tuším obavu, že znalost některých technologií a technik uměleckých řemesel mizí v nepaměti tím, jak odcházejí stárnoucí mistři, kteří je ještě ovládají…

Kultura je fantastická tím, jak se všechno prolíná a kde všude jsou její kořeny, to platí i o té naší národní nebo, chcete-li, evropské. Jenom my ještě spoustu věcí nechápeme a neumíme docenit. Co je k tomu cestou? Vzdělávat se a vyhledávat příležitosti k poznání, neuzavírat se. To bych si přál nejvíc – abychom byli vzdělaní nejen v rámci nějaké úzké profese a neschovávali se za hradbu ignorance, předsudků a neodůvodněného strachu. Ústava UNESCO začíná větou: „Protože se konflikty odjakživa rodí v mysli lidí, je třeba jim v mysli lidí stavět hráze“ a dále pokračuje tím, že cestou k tomu je vzájemné poznání …Moc děkuji životu, že mi dal příležitost nahlédnout nejen do duše památek, ale i do duše lidí z jiných kultur. To bych přál všem ostatním.  

 

Vizitka

Mgr. Michal Beneš, CSc. (* 21. dubna 1947 v Praze), diplomat a úředník. Vystudoval romanistiku a společenské vědy na FF UK, titul kandidáta věd získal na FA ČVUT. Působil na Ministerstvu zahraničních věcí a  Ministerstvu kultury. Podílel se na nominacích významných památek České republiky na Seznam světového dědictví, do světového Registru Paměť světa a do Reprezentativního seznamu nemateriálního kulturního dědictví lidstva UNESCO. Opakovaně vedl expertní část delegací České republiky pro oblast kultury na zasedáních řídících orgánů UNESCO a v mnoha specializovaných mezinárodních orgánech při UNESCO. Je nositelem medaile ministra kultury Artis Bohemiae Amicis ze šíření dobrého jména české kultury v zahraničí, čestným členem České komise pro UNESCO a předsedou Komise Rady hl. m. Prahy – Rady světové památky

Kultura vytváří ten nejlepší most ve vzájemném sbližování, dialogu i spolupráci zemí, v tomto případě České republiky a Spolkové republiky Německo. Totéž jistě platí i v kontextu vzdělávání.

Samozřejmě a navíc to, čemu u nás říkáme umělecké vzdělávání a v Německu Kulturelle Bildung (kulturní výchova), je velmi důležité pro současnou společnost. Oba tyto systémy, jak český tak německý, totiž pracují s osobností člověka, snaží se ho kultivovat, tak aby nejen nabyl vědomosti, ale současně se choval jako bytost tvořivá a společenská.

 

V České republice má umělecké vzdělávání dlouhou a úspěšnou tradici. Jak je tomu v sousedním Německu?

V Německu tvoří toto vzdělávání ucelený systém, dokonce zastřešený zákonem o dětech a mládeži. Jim především je také určen. Síť institucí a zařízení pod názvem BKJ (Spolkové společenství pro mládež jako střechová celoněmecká nevládní organizace) se prostřednictvím „tutorů“ stará o jejich volnočasové aktivity nejen v kulturní oblasti. BKJ působí v každé spolkové zemi. Celoněmecká centrála překvapivě nesídlí v Berlíně, ale v Remscheidu, městě na severu Německa. Ve správní radě této veřejně prospěšné organizace a zároveň spolku jsou zastoupeni skuteční odborníci z jednotlivých spolkových zemí. Na to jsou Němci náležitě hrdí. Vzdělaní lidé, ať už psychologové, právníci, učitelé, apod. BKJ sdružuje i tzv. spolková společenství. Existuje například spolkové společenství pro tanec ve škole. O něco podobného, a sice aby byl tanec ve školách součástí podpůrného předmětu, se snažíme posledních deset let také u nás. Ale jde to ztuha. Výhodou našich sousedů je, že německý systém vzdělávání je přísně decentralizovaný. Díky tomu si každá spolková země může zvolit podmínky, které jí nejlépe vyhovují. Zároveň spolupracují na celostátních projektech, aktuálně třeba na projektu týkajícím se kulturního vzdělávání, který nese název Kultur macht stark. My jsme si vypůjčili jeho název jako motto  česko-německé konference o uměleckém vzdělávání, jen jsme ho trochu upravili do češtiny: Rosteme s kulturou. V této souvislosti vznikl celoněmecký fond - dotační systém, kam mohou autoři přihlásit projekty právě z této oblasti. Funguje už dva roky a měl by to skončit v roce 2018.

 

Tato konference, jejíž je NIPOS spolupořadatelem, je takovou první vlaštovkou?

Ne, není. My jsme se potkali už v roce 2014 na prvním sympoziu nazvaném Impulsy pro umělecké vzdělávání v Česku a v Německu, rovněž ve spolupráci s Goethe-Institutem v Praze. A vracíme se k tématu po jisté době také proto, abychom na obou stranách bilancovali a samozřejmě se vzájemně inspirovali.

 

Můžete být konkrétní a uvést příklad úspěšného bilaterálního projektu?

Je jich spousta a právě jim bude věnována druhá část konference. Připomenu alespoň některé:

Kulturjam - česko-německé výměny mládeže všech uměleckých oblastech.

Čojč  - česko-německé divadelní projekty pro mládež.

Wir 2 / My 2 - Selb + Aš: Hüben und Drüben / Tam i tady - Jan Samec (Galerie umění Karlovy Vary), Hans-Joachim Goller (Galerie Goller)

 

Není ke škodě, že umělecké vzdělávání v České republice je paradoxně rozkročeno mezi dvě ministerstva – školství a kultury?  

Vzhledem k tomu, že ministerstvo školství zastřešuje formální vzdělávání, tedy vše, co se v této oblasti koná v rámci zákona o vzdělávání ve školských zařízeních, a ministerstvo kultury neformální vzdělávání, tj. vše ostatní, jde skutečně o dvě části jednoho systému a obě ministerstva by měla úzce spolupracovat. Evidentně to tak samozřejmé není, jak potvrzuje v loňském roce vládou schválená koncepce účinnější péče o umění, kde je navrženo uzavření - memoranda o spolupráci mezi oběma ministerstvy právě v této oblasti.

 

Všimla jsem si, že konference je akreditovaná jako vzdělávací projekt…

Ano a je to logické, protože spolupořadatelem konference je ministerstvo školství a jeho instituce – Národní ústav pro vzdělávání. V jejich zájmu je, aby učitelé v rámci celoživotního vzdělávání mohli navštívit toto jednání a prohloubit si tak odbornou kvalifikaci. Účastníci konference, především učitelé uměleckých oborů ZŠ a ZUŠ, středních uměleckých škol, pedagogové a umělečtí vedoucí dětských a mladých uměleckých souborů, obdrží osvědčení o jejím absolvování.

 

Byla by škoda o tuto konferenci přijít?

Určitě. Jednak první den bude věnován spektru uměleckého vzdělávání s cílem představit, jak funguje systém a co je jeho posláním v obou zemích. Situaci v celém Německu shrne prof. Max Fuchs z Univerzity Duisburg-Essen, uznávaná autorita v této oblasti. Následovat budou koreferáty o uměleckém vzdělávání v sousedních zemích, Bavorsku a Sasku. Bude zajímavé srovnat, jak systém funguje na globální celoněmecké úrovni a jak v konkrétních spolkových zemích. Znovu připomínám, že tyto země jsou samosprávné a mohou svobodně rozhodovat o tom, jakou strukturu vzdělávání zvolí.

Ve druhé části jednání se přítomní seznámí se společnými projekty, již realizovanými nebo probíhajícími. Následovat bude zasvěcený referát o Česko- německé fondu budoucnosti a možnosti získání podpory z tohoto fondu. Příležitost pro ty, kteří plánují nějaký společný projekt. A druhý konferenční den se účastníci mohou těšit na praktické dílny po jednotlivých oborech umění, včetně literatury, divadla, hudby, tance atd. V rámci každé země budou představeny 1-2 příklady, o nichž se poté bude neformálně diskutovat. Věřím, že diskuse přinese řadu podnětů a inspirací pro všechny, kteří mají zájem o spolupráci. Konference skončí doporučeními pro obě naše ministerstva.

 

Takže ve dnech 22. a 23. listopadu rozhodně nebudete k zastižení?

Určitě ne. Mám na konferenci dvojí úlohu, jednak budu moderovat celý první den a ten následující mám jako moderátorka na starosti dílnu amatérského divadla.

 

Více informací o konferenci na www.umeleckevzdelavani.cz

Změnil se po dokončení knihy nějak váš pohled na Franze Kafku?

Kniha o Franzi Kafkovi, kterou jsem ilustrovala, byla od samého začátku projektem renomovaného básníka a germanisty Radka Malého. Sama bych si na Kafkův životopis asi netroufla. Ale byla jsem šťastná, že jsem se do jeho díla mohla začíst znovu, ve zralém věku. Od svých sedmnácti, kdy jsem Kafku četla poprvé, se mi teď do jeho textů promítla spousta životních zkušeností.

 

Kniha je plná působivých ilustrací a některé její části jsou zpracovány formou komiksu. Často se na nich objevuje i malý ptáček kavka…

Kavku jsem do ilustrací nekreslila náhodou. Franzův otec tohoto ptáka přidával na svůj vývěsní štít. Kavka se pro mě stala jakousi metaforou nahrazující spisovatelovo alter ego. Na jiných ilustracích je to zase „ohavný tvor“, v něhož se proměnil Řehoř Samsa.

 

Jak dlouho jste na ilustracích pracovala?  

Ilustrovala jsem pouhé dva měsíce, ale přípravy se táhly přes rok.

 

V ilustracích se objevuje i Praha, kde se Kafka narodil a kde žil. Čím podle vás  Kafka Prahu změnil?

Praha na ilustracích je vlastně mým domovem. Žiju v Kafkově čtvrti, kdykoliv jdu ven, třeba vyvenčit psa, míjím domy, kde Franz žil. Jen v našem bloku jsou hned dva. A myslím, že Kafka Prahu nijak nezměnil... Jen do ní láká spoustu turistů.

 

Jaká místa v Praze vám připadají nejvíce tajemná?

Za tajemnou považuju třeba Rudolfovu šachtu ve Stromovce, prý je plná mrtvol z jakéhosi moru. Kafkova čtvrť mi nijak tajemná nepřipadá. Vždyť je v ní v noci někdy víc lidí než ve dne!

 

Ilustrovala jste velkou řadu historických knih. Je nějaká doba, která byla podle vás výjimečná a která by si zasloužila větší pozornost čtenářů?

Netroufám si nějaké období vyzdvihnout a jiné odsoudit k zapomnění. Myslím, že se lidé v dnešní době poměrně málo zajímají o dějiny, takže by pro ně asi mohlo být přínosné číst o jakémkoliv období. A pokud jde o Prahu, ráda bych se zabývala její předslovanskou dobou.

 

Máte v oblasti ilustrování knih nějaký velký zatím nesplněný sen?

Mám veliké štěstí, že nakladatelé, s nimiž spolupracuji, sdílejí moje nadšení pro příběhy z dějin. Tudíž se mi moje ilustrátorské sny průběžně vyplňují. Jeden z nich je kniha o Češích v Americe. Přijde na řadu teď v zimě, bude dvojjazyčná, zmapuje stopy Čechů v USA. Vyjít by měla na jaře.

 

 ***
 

Kniha Franz Kafka. Člověk své i naší doby zaujme svým zvláštním zpracováním. Prostřednictvím působivých ilustrací pohlédnete do tváře Kafkových přátel a členů jeho rodiny, seznámíte se s místy, kde žil a tvořil. Zjistíte, jaký byl nejen jako spisovatel, ale i jako člověk, jehož život poznamenala vážná nemoc a složitý vztah s otcem. Kniha vyšla v české, anglické a německé verzi.

Knihu je možné objednat na: www.prah.cz

***

Praha plakát - omalovánka

Pamětihodnosti Prahy a její skrytá zákoutí můžete obdivovat i prostřednictvím velkoformátových omalovánek od Coloreo. Stačí si vzít do ruky pastelky a fixy a můžete začít! Tyto omalovánky potěší nejen děti, ale i dospělé. Omalovánka Prahy vypadá jako její velká obrazová černobílá mapa, kde jsou zakresleny nejen pamětihodnosti, ale i drobné příběhy z historie. Na Kampě dovádí vodník, na Petříně princezna pozoruje hvězdy, na nábřeží děti krmí labutě… Po vybarvení obrázků vám vznikne půvabná dekorace do vašeho pokoje!
Omalovánky je možné objednat na: www.coloreo.cz

 

 

 

„Patrně není třeba nikoho přesvědčovat o významu základních uměleckých škol pro české umění. Světově unikátní český projekt - čtyřoborové školy -  jsou součástí systému formálního vzdělávání (spadají pod školský zákon, fungují v prostorách určených pro vzdělávání, mají autorizované osnovy). Řada hvězd českého umění jimi prošla. Patronka projektu Magdalena Kožená je ostatně jednou z nich. Ráda bych připomněla dva jejich další přínosy, na něž se někdy zapomíná. Jsou nezastupitelnou zásobárnou pro amatérská hudební tělesa všech žánrů. Za všechny připomínám dechové orchestry. A také absolventi ZUŠ, byť se aktivně na profesionální či amatérské bázi umění dále nevěnují, patří k divákům divadel, posluchačům koncertů, návštěvníkům výstav atp. Kontakt s uměním je jejich trvalou životní potřebou. Takže „zušky“ vychovávají aktivní publikum. To všechno je pro českou kulturu podstatné.“                         

Lenka Lázňovská, ředitelka Národního informačního poradenského střediska pro kulturu

 

ANKETNÍ OTÁZKY

1/ Jak vzpomínáte na své začátky v základní umělecké škole (dříve lidové škole umění)?

2/ Ovlivnila škola Vaše další kroky do profesionálního života?

3/ Jak vnímáte v obecném smyslu existenci systému uměleckého vzdělávání v České republice?

 

Kamila Skopová, spisovatelka a výtvarnice

1/ Na klavír jsem se začala učit hrát někdy v roce 1950 jako šestileté dítko u staré dámy, která mě asi dva roky trápila a téměř znechutila hudbu jako takovou. Poté jsem přešla do soukromých rukou prof. Růženy Stunové, ke které mimo jiné docházel na klavír také můj spolužák ze "základky" Petr Hapka. Když mě trochu srovnala, převedla mě do"lidušky" v Majakovského ulici v Praze 6, kde působila. Od té doby nastala neskutečná proměna. Spolužáci, kantoři i celé noblesní prostředí prvorepublikové vily, kde hudební škola našla zázemí, to byl můj nádherný svět, do něhož jsem se utíkala a schovávala před křečí pionýrských a svazáckých schůzí a před celkovým trapným ovzduším gottwaldovské éry. Dokonce jsem byla přesvědčena, že se musím pokusit o konzervatoř, což mi moje moudrá profesorka včas rozmluvila.

2/ Profesionálním hudebníkem jsem se nestala, vystudovala jsem propagační grafiku na Střední uměleckoprůmyslové škole a celý život jsem pracovala jako grafik, a na stará kolena také píšu knihy, které si ilustruji. Kromě toho se celý život zabývám národopisem, stal se mým velkým koníčkem. Hudba, její znalost i schopnost ovládat nástroj mi ale ve všech oborech mé činnosti byla velice ku prospěchu. Rozšířila mi obzory poznávání a vnímání krásy. Myslím, že výtvarné umění má s hudbou mnoho společného - promlouvá k člověku prostřednictvím citu bez potřeby znalosti jazyků. Pokud dítě dokáže poslouchat a vnímat hudbu, určitě to velmi pomáhá k celkovému zušlechtění jeho osobnosti.

3/ Málokde ve světě se setkáme s tak propracovaným a hlavně široce přístupným systémem hudebního vzdělávání dětí, jako je tomu u nás. Myslím, že si tento fakt většina lidí příliš neuvědomuje, považuje to za samozřejmost. Bylo by asi potřeba více o tomto fenoménu hudebního vzdělávání hovořit, více ho propagovat. To, že máme řadu vynikajících sólistů, velmi kvalitní orchestry i různá komorní uskupení není samozřejmé, je to právě produkt trpělivé práce mnoha učitelů ZUŠ, kteří hráče připravili pro profesní dráhu. Já ale považuji za nejvyšší klad právě to hudební vzdělání jedinců, kteří se pak v dospělosti profesně věnují jiným oborům, ale láska k hudbě a často i celoživotní amatérské muzicírování jim zůstane po celý život jako úžasné obohacení. Za to dík oněm "liduškám".

 

Pavel Svoboda, varhaník

1/ Vzpomínám si, že když jsem byl hodně malý, můj dědeček rád poslouchal dechovku a já u toho s radostí bouchal do rytmu. Rodiče mne tedy přihlásili do "zušky". Upřímně, spíš jsem tam byl přihlášen, abych měl nějakou aktivitu a nezlobil. Ale to není podstatné. Také jsem měl období, kdy jsem nechtěl cvičit a chtěl jsem končit, po čase jsem se ale v hudbě našel a nebýt "zušky", byl bych asi úplně jinde a třeba i jiný člověk. 

2/ Naprosto zásadně! Neumím si to jinak vůbec představit. Bez „zušky“ bych nebyl na konzervatoři, později na HAMU v Praze, na univerzitě v Berlíně. Třeba bych hrál na varhany jen jako samouk, nebo vůbec ne. V důsledku bych nepotkal tolik zajímavých lidí a necestoval bych po světě za koncerty. Dále bych pravděpodobně neměl svou manželku, neboť jsme se také seznámili na konzervatoři. Ale vážně. Bez poctivého základu a pravidelných hodin u paní učitelky Daniely Štěpánové a později i Radky Zdvihalové v ZUŠ v Dobrušce by mé profesionální aktivity v hudbě nebyly vůbec možné. 

3/ Jako nenahraditelnou součást kulturního života celé republiky a společnosti. Krom případných budoucích profesionálů se zde formuje také případné publikum. Bohužel na řadě míst je hudební školství stále podfinancované, např. pedagogové nemají žádné odměny, nemohou přijímat další žáky, kteří mají zájem apod. Znám ale také ředitele, kteří pro své školy umí vybudovat silnou pozici nejen stran kvality, ale také ohledně vztahu se zřizovatelem. Potom to skvěle funguje.

 

Jana Bačová Kroftová, sochařka, scénografka, výtvarnice

1/ Navštěvovala jsem společně s bratrem výtvarný ateliér paní učitelky Diblíkové v LŠU Na Střezině v Hradci Králové. Dvě hodiny koncentrované práce v místnosti vonící po terpentinu a olejových pastelech, v prostoru, kde se ozýval povzbudivý hlas paní učitelky a rozhlasová hra z velkého šedého kotoučového magnetofonu, byly v šedi socialistického vzdělávání oázou pro dětské duše.  

2/ Výjimečné chvíle strávené  na  ,,výtvarce“ nepochybně výrazně přispěly k rozhodnutí, že právě takto strávený čas je pro zbytek mého života zcela ideální, ba přímo nezbytný.

3. Tento systém je skvělý a rozhodně by bylo namístě ho podporovat a dále rozvíjet.

 

Ladislav Zikmund-Lender, historik umění

1/ Na svoje začátky v základní umělecké škole se popravdě moc nepamatuji. Vybavuji si, že jsem mnoho let chodil na klavír, přestože mi to vůbec nešlo, ale měl jsem strašně milou a laskavou paní učitelku, Annu Matějkovou, na kterou moc rád vzpomínám. Pak jsem chodil k ní domů, do nádherné prvorepublikové vily v Hradební ulici. Návštěvy té vily mě, myslím, ovlivnily víc než to desetileté trápení s klavírem. Poměrně přesně si vzpomínám na začátky v dramatickém oboru, kdy jsem poprvé recitoval něco od Christiana Morgensterna a vůbec jsem tomu pochopitelně nerozuměl. Muselo být dost komické, když dadaistickou poezii recitoval třeba osmiletý kluk. Pak jsme ale v naší loutkoherecké specializaci hráli skvělé věci, hodně pohádky. Nakonec jednu novelu z britské série o Egbertu Noshovi (česky Cecil Brum), což mě dost bavilo. Hráli jsme to dva kluci, bylo nám kolem patnácti a úplně jsme se vykašlali na naučení textu. Učitel nás tam nechal sedět tak dlouho, dokud jsme ho neuměli nazpamět. To byla docela důležitá lekce, že příprava, jakkoli nepopulární a otravná, je základní kámen všeho.     

2/ Přímou spojitost mezi chozením do hudebky, výtvarky nebo loutkohereckého kroužku se svou profesí historika umění bych moc nepřeceňoval. Historik umění je především historikem, což je poměrně přesná a přísná věda, jak ji kdysi kdosi charakterizoval. Dramatický obor mě naučil mluvit před lidmi, nějaké základní rétorické figury a techniky. Ačkoli mi základní škola klasickou hudbu nechvalně proslulým pedagogickým působením paní učitelky Klazarové spíš znechutila, v hudebce se to snažili paní učitelka Matějková a pan učitel Pešek napravit – snad se jim to i povedlo. Nedávno se celý národ rozčiloval u předvolební superdebaty, zatímco já si hýčkal nervy u zahajovacího koncertu České filharmonie. Mrzí mě, že mě výtvarný obor neučil na vizuální umění se víc dívat, než ho vytvářet. Co se týká mé profese historika architektury, pamatuji se dokonce, že nás učitelka nutila kreslit domy (bylo to někdy kolem roku 1997) hlavně tak, aby nevypadaly jako ty ošklivé paneláky z té ošklivé nedávné doby, takže zakazovala kreslit jakékoli pravé úhly. Zasela tím do mnoha mladých hlav semínko téhle úplné pitomosti. Výuka na základních uměleckých školách je tedy nejen radost a rozvoj mladých talentů, je to i společensky zodpovědná práce.

3/ Základní umělecké školy jsou založeny na přesvědčení, že v každém dřímá umělec. Dává bezpečný prostor ukázat, že se každý může projevit podle svých možností. Skutečným profesionálním umělcem pak sice může být málokdo, ale vnímavost k jednotlivým uměleckým oborům a druhům je něco, co současný člověk nutně potřebuje, stejně jako bezpečný prostor k projevu a rozvoji vlastního, jedinečného vyjádření. Přesvědčení, že umění je především svoboda, je něco, co je v dětství a dospívání nenahraditelné a ovlivní to člověka na celý život. V druhé rovině hraje umělecké vzdělávání nezastupitelnou roli v protidrogové prevenci a v prevenci dalších negativních sociálních jevů. Sám jsem chodil na výtvarný, hudební a dramatický obor, což bylo i šest lekcí týdně, takže na žádné vylomeniny ani nebyl čas. A třetí rovina je taková, že člověk žije v určité sociální síti, takže si tam vytvoří kontakty s podobně smýšlejícími a cítícími lidmi, které mu vydrží až do produktivního věku.

 

Ladislav Langr, amatérský divadelník, novinář a starosta města Poděbrad

1/ Dodnes vidím ten nešťastný pohled pana učitele Pavla Pichla (jinak rodinného přítele a otce mého kamaráda), když mě k němu do Lidové školy umění přivedl tatínek, aby mě vyzkoušel, zda bych se mohl učit na klavír. Pan učitel něco zatleskal a chtěl, abych to zopakoval. Když se to asi ani napotřetí nepovedlo, dlouze se zadíval ke dveřím a pak pravil památnou větu. „A co to zkusit na dramaťáku?“ I tam učil rodinný přítel pan Bašta, a protože jsem byl odmalička ukecaný, tak mě vzal hned a bez přemýšlení. Rodiče měli vystaráno. Jedno odpoledne v týdnu jsem byl zaopatřen a já našel báječnou celoživotní náplň. Moc jsme si s panem Ladislavem Baštou sedli, měl široké dětské srdce a ochotu dělat s námi nejrůznější ptákoviny. Měli jsme společnou cestu z „lidušky“ domů, a to byly moje první“ univerzity! Povídali jsme si o divadle, a asi tak od páté třídy jsem tvrdošíjně učitelkám ve škole tvrdil, že budu hercem a ničím jiným. Bavilo mě vystupovat (předvádět se) na veřejnosti, převlékat se do kostýmů, cvičit správnou výslovnost, vytvářet postavy a věnovat se nejrůznějším dramatickým hrátkám. Když asi po třech letech pan Bašta zemřel, byla to pro mě velká rána. Na jeho místo nastoupila důstojná dáma Věra Knoblochová, vystudovaná konzervatoristka, které se profesi však nevěnovala a v Poděbradech zářila jako místní ochotnická hvězda. Zpočátku jsme s ní jen recitovali, moc mě to nebavilo, ale díky ní jsem nakonec získal silný vztah k poezii, respekt k mluvenému projevu a i paní Knoblochovu jsem si nakonec zamiloval. Sedávali jsme později společně v porotách recitačních soutěží (v jedné z nich soutěžila i talentovaná dívka Alice Rychetníková, později provdaná jako Nellis) a přátelsky jsme se stýkali až do mého dospělého věku.

2/ Zcela jistě! Ale dnes hlavně děkuji, že jsem neměl protekci a nedostal jsem se na DAMU, kam jsem se skutečně po maturitě naivně hlásil. Dnes vím, že jsem neměl dostatečný herecký talent, ale vyprávějte to osmnáctiletému klukovi, který od deseti let žije v přesvědčení, že právě na něj čeká Národní divadlo. Bylo to veliké zklamání a nějaký čas jsem se z toho vzpamatovával. Nakonec v té bezradnosti mi hodila záchranné laso moje třídní učitelka Eva Raková a přesvědčila mě, že to mám zkusit na žurnalistiku. Do té doby jsem nenapsal do novin ani řádku. A náhle se mi otevřel svět, který se stal mou milovanou celoživotní profesí. Na žurnalistice jsem se přihlásil na televizní specializaci a najednou jsem dávné dovednosti z „lidušky“ mohl zkoušet v podobné profesi jako televizní novinář. Deset let jsem pracoval v tehdejší Československé televizi, a aby se kruh uzavřel, tak jsem v televizi měl na starosti dramatické umění a zájmovou uměleckou činnost. Dokonce jsem si i udělal postgraduál umělecké kritiky na té mé vysněné DAMU. „Liduška“ mě skutečně nasměrovala na profesionální dráhu. Naučil jsem se vystupovat na veřejnosti, naučil jsem se mluvit, pracovat s trémou, pohybovat se přirozeně na jevišti. To všechno se mi hodilo i v pozdější pedagogické práci, kdy jsem se externě řadu let věnoval na Univerzitě Karlově, ale i na VOŠ a středních školách výuce rétoriky a moderování. Mezi herci a umělci mám řadu přátel, léta se věnuji amatérskému divadlu jako autor a režisér a není asi třeba dodávat, že v mé současné pozici komunálního politika se tyto dovednosti také vyplatí. Zkrátka bez vyhazovu od pana Pichla a bez setkání s panem Baštou bych byl asi někde úplně jinde.  

3/ Snad každý člověk má na něco talent. Větší či menší, z někoho se v daném oboru stane profesionál, někdo bude mít ze svého talentu skvělý celoživotní koníček, jiný tak překlene alespoň nejproblematičtější roky dospívání. Je jedno, zda lepí letadýlka, kope do míče, nebo hraje na kytaru. Moudrý stát musí podporovat tyto aktivity. Systém uměleckého vzdělávání má u nás hluboké kořeny, ale stejně tak trochu stojí na okraji. Záleží na osobnostech, které ho zaštiťují a bohužel je neukotveně rozkročen mezi ministerstvem školství a ministerstvem kultury, takže resortně je v tom trochu guláš. Navíc dnešní „zušky“ zřizují převážně kraje a tam, upřímně řečeno, problematika ZUŠ není prioritou. A to neustále slyším, kolik dětí musela „zuška“ odmítnout, protože nemají tabulky na učitele, nemají kapacity. Vždycky si říkám, kolik dětí jsme možná připravili o budoucí celoživotní náplň, kolika dětem jsme zabránili dotknout se umění, kolika lidem jsme zevšedněli život. Kultura není o tom, že někdo zpívá, tančí, recituje, ale přes tanec, malování, nebo recitaci může člověk pochopit, co je kultura. Jak zásadně ovlivňuje náš život a jak může náš život kultivovat. Člověk nemusí vyzpívat jediný čistý tón, nenamaluje rovnou čáru, ale jestli je osobně kulturou ovlivněn, tak se na svět dívá pozitivně, rozšiřuje si obzory, zapojuje emoce, a to je přece veliké poslání uměleckého školství. Nejde o to vychovávat umělce, jde o to, abychom si uvědomovali, že je to právě kultura, s níž se identifikuje každý národ, a že to co si předáváme z generace na generaci je národní bohatství v podobě odkazu našich předků. Zejména v dnešním globalizovaném a odcizeném světě mezi anonymními sociálními sítěmi a blikajícími displeji, to je nesmírně důležité poslání.

 

 

"Patrně není třeba nikoho přesvědčovat o významu základních uměleckých škol pro české umění. Světově unikátní český projekt - čtyřoborové školy -  jsou součástí systému formálního vzdělávání (spadají pod školský zákon, fungují v prostorách určených pro vzdělávání, mají autorizované osnovy). Řada hvězd českého umění jimi prošla. Např. patronka projektu ZUŠ OPEN Magdalena Kožená je jednou z nich. Ráda bych připomněla dva jejich další přínosy, na něž se někdy zapomíná. Jsou nezastupitelnou zásobárnou pro amatérská hudební tělesa všech žánrů. Za všechny připomínám dechové orchestry. A také absolventi ZUŠ, byť se aktivně na profesionální či amatérské bázi umění dále nevěnují, patří k divákům divadel, posluchačům koncertů, návštěvníkům výstav atp. Kontakt s uměním je jejich trvalou životní potřebou. Takže „zušky“ vychovávají aktivní publikum. To všechno je pro českou kulturu podstatné.“                         

Lenka Lázňovská, ředitelka Národního informačního poradenského střediska pro kulturu

 

ANKETNÍ OTÁZKY

1/ Jak vzpomínáte na své začátky v základní umělecké škole (dříve lidové škole umění)?

2/ Ovlivnila škola Vaše další kroky do profesionálního života?

3/ Jak vnímáte v obecném smyslu existenci systému uměleckého vzdělávání v České republice?

 

Michal Horák, začínající písničkář, vítěz mnoha hudebních soutěží, předskokan Tomáše Kluse a kapely Chinaski

1/ Na hudební nástroje jsem se učil většinu času u soukromých učitelů anebo sám. V první třídě jsem se sám přihlásil na hodiny klavíru k jedné jeptišce, co učila u nás na základce. Rodiče o tom tenkrát ani nevěděli. O rok později jsem nastoupil na lekce klavíru k paní učitelce Čapkové a rok nato jsem k tomu přibral i lekce hry na kytaru u našeho souseda Tomáše Košťála. Tomáš prosazoval takovou vyučovací strategii, že jsem vždycky přišel s nějakou písničkou, která se mi líbila, on ji napsal do tabulatur a už jsem se ji učil. Myslím, že právě díky tomu, že na mě nikdy žádný přílišný tlak nevyvíjel, se mi ta hra na nástroj nezprotivila. Pod ZUŠkou jsem ovšem v poměrně útlém věku začal hrát v divadle Jesličky, které bylo součástí královehradecké ZUŠ Střezina. Ze začátku jsem byl dost naivní, myslel jsem si, že mi všechno půjde hned napoprvé a nedocházelo mi, že za správným vystupováním musí být leta dřiny a zkušeností.

2/ Musím říct, že mi divadlo Jesličky dalo leccos. Zásady chování na jevišti, mluvení před lidmi a do určité míry mě zocelilo k tomu, abych se nebál na pódium sám vylézt. Myslím, že z toho čerpám při koncertech doteď. Navíc jsem díky ZUŠ poznal fajn kamarády a hodně inspirativních lidí. Například můj učitel na klavír, jazzový mág Radek Škeřík, ke kterému jsem pár roků chodil, mě naučil klavírním dovednostem, které bych asi těžko načerpal jinde. Možná právě díky němu teď prosedím každý den minimálně dvě hodiny u klavíru, aniž by mě to omrzelo. Když jsou učitelé ZUŠ osobnosti, má to celé úplně jiný rozměr.

3/ Přiznám se, že nemám moc znalostí na to, abych v téhle oblasti srovnával nás se zahraničím. Ale domnívám se, že u nás to prostě funguje. Když má dítě kliku na učitele (jako jsem třeba já měl), kterého to baví a umí s vervou předat svoje schopnosti a znalosti dál, je veliká šance, že bude dítě inspirovat k tomu, aby se o umění dobrovolně zajímalo. Znám takových případů spousty. Je fajn, že rodiče dávají své děti už v útlém věku do ZUŠek, a dávají jim tudíž prostor se umělecky projevit a angažovat. Jeví-li však dítě i po delší době nezájem, neměli by ho rodiče nutit. Nejhorší je pak odpor ke hře na nástroj na základě nuceného cvičení. A navíc kdo ví, třeba si dítě cestičku k umění najde časem samo. 

 

Simona Mrázová, operní pěvkyně

1/ Bylo to moc hezké období plné ryzí hudby. Chodila jsem na dvě základní umělecké školy ve Zlíně. V jedné jsem se učila hrát na klavír a ve druhé zpívat. Měla jsem štěstí na laskavé a výborné učitelky, které mi daly ty správné základy pro další umělecký rozvoj. Když jsem měla mezi výukou čas (součástí byla hudební výchova, která následovala po klavíru či zpěvu), ráda jsem na chodbě poslouchala zvuky nástrojů, které se linuly ze tříd. Ještě si vzpomínám na třídní besídky a koncerty, na tu trému před a radost po (když se besídka povedla). Chodit na základní uměleckou školu byla úžasná součást mého dětství, i proto, že jsem si našla spoustu kamarádů.

2/ Zcela určitě!!! Kdybych nechodila na hodiny zpěvu a klavíru, nikdy bych se asi operní zpěvačkou nestala. Vyplynulo to tak zcela přirozeně, protože jsem v prostředí hudby vyrostla. Chodila jsem ještě do dětského pěveckého sboru, takže opravdu jedinou náplní mého týdne byla hudba. Ani jsem snad nikdy nepřemýšlela nad tím, že bych mohla pokračovat jiným směrem. Tuto cestičku jsem si šlapala již od dětství a jsem šťastná, že jsem poté mohla pokračovat na konzervatoři a Fakultě umění v Ostravě. V mém životě hraje hudba a vůbec umění nezastupitelnou roli. 

3/ Je to unikátní systém, který je potřeba si chránit a udržovat. Děti získávají již od raného věku úžasný rozhled a možnost se vyvíjet. Ze své zkušenosti vím, jak je ale důležité potkat zapáleného kantora, který vás dokáže nadchnout a motivovat. Když ve vás někdo věří, dokážete velké věci, i když jste zatím třeba malý.

 

Barbora Doleželová, PR a propagace, členka správní rady Free Cinema 

1/ Mé začátky na poli uměleckého vzdělávání probíhaly na ZUŠ ve Vraném nad Vltavou. Nejprve jsem byla přihlášena na flétnu asi v pěti letech, ale pana učitele jsem se z nějakého důvodu bála a musela jsem flétny brzy zanechat. Přešla jsem tedy na kytaru, u které jsem pak zůstala asi šest let. To už bylo mnohem lepší a zábavnější a o rok později jsem ke kytaře přidala ještě klavír. Na začátky vzpomínám moc hezky, učila jsem se na oba nástroje krásné skladby a říkali, že mám na to talent, ale můj problém bylo cvičení, které jsem zanedbávala. Doma jsem cvičila zhruba dvakrát týdně - jednou někdy v týdnu a podruhé před hodinou. Před každým koncertem jsem také měla strašnou trému a za celý život se, myslím, stalo pouze dvakrát, kdy bych neudělala ani jednu chybu. Vzhledem k tomu, že jsem ke hře byla "nucena" mými rodiči, tak mě to pochopitelně nebavilo. Dnes jsem ale ráda, že jsem se na oba nástroje naučila a můžu si dnes něco zahrát.

2/ Vzdělání na "zušce" spíše celkově přispělo k mému kulturnímu vzdělání. Vyznám se v klasické hudbě, což není ani u mých vrstevníků zcela obvyklé. Vyloženě na profesní život toto vzdělání vliv nemá. Vystudovala jsem mezinárodní vztahy a diplomacii a tím směrem se chci ubírat a tam hru na klavír ani na kytaru moc nevyužiji. K mé práci PR manažerky filmově vzdělávací společnosti Free Cinema bohužel také toto vzdělání nepotřebuji. Ale v rámci Free Cinema ho využiji vlastně v jednom z našich programů, což je Kabaretní Stud.io, kde zpívám. Je to malá profesní část, ale aspoň tam se moje hudební vzdělání uplatní. 

3/ Dnes už se bohužel neorientuji v tom, v jakém stavu je umělecké vzdělávání nyní. Škola ve Vraném nad Vltavou, kam jsem chodila, se mi stále zdá jako velmi dobrá škola, kde učili skvělí lidé krásné hudbě. Je to už ale zhruba dvacet let. Momentálně nemám přehled, jak to funguje, jestli se stav zhoršil nebo zlepšil. Určitě je skvělé, že tyto školy existují, protože hra na hudební nástroj, i když jen pro sebe doma, je skvělý um. Pokud navíc vede k hudební profesi, tvoří se tak krásné věci. A i kdyby mělo umělecké vzdělání jen přispět k orientaci v hudbě, v klasické hudbě, nějakým způsobem přispívá ke kulturnímu vzdělání člověka, a to je možná nejdůležitější vzdělání, které může člověk získat. Nevím, jak jsou na tom v jiných zemích, já si pamatuji na svoji uměleckou školu, a znám kolem sebe hudebně vzdělané lidi a troufám si odhadnout, že "zušky" a "lidušky" u nás určitě fungují výborně, aspoň co se předání znalostí a rozvíjení talentu týče. Tak to aspoň vidím jako vnější pozorovatel.

 

Mgr. Magdaléna Hladká, výkonná ředitelka ZLÍN FILM OFFICE

1/ Mám tři sourozence. Všichni čtyři jsme postupně absolvovali sedm let výuky na ZUŠ. Mimo výuky hry na klavír nám tak ZUŠ poskytla společný zájem, který se pozitivně odrazil na krásných sourozeneckých vztazích. Pro mě osobně pak návštěva ZUŠ znamenala ze začátku spíše povinnost. Zpětně jsem ale vděčná rodičům, že vydrželi mé reptání a na výuku mě „donutili“ chodit celých sedm let. Dnes si na klavír s radostí zahraji. Čas strávený v ZUŠ stál rozhodně za to.

2/ Umělecké vzdělání můj profesionální život neovlivnilo. Můj hudební talent totiž není nijak výrazný :-) Určitě mi ale získané vědomosti a dovednosti nejednou zjednodušily orientaci v kultuře a společenském životě.

3/ Umělecké vzdělávání považuji za velmi důležité a přínosné. Je to jedna z aktivit, kterou vždy ráda podpořím. Můj přehled o aktuálním stavu uměleckého vzdělávání v ČR je pouze povrchní. Ale už to, že je dostupné dětem od raného věku, vnímám jako projev společnosti, která má silný kulturní základ. V tomto ohledu se Česká republika nemá z mého pohledu zač stydět.

 

Michaela Krpálková, spolek Motanice, Havlíčkův Brod

1/ ZUŠ jsem začala navštěvovat v 1. třídě, kdy mě maminka přihlásila na výtvarný obor v Lipníku nad Bečvou. Rozkryla se mi tehdy velká tajemství a dobrodružství, která jsem díky panu učiteli objevovala. Jeho jméno si již bohužel nepamatuji, protože jsme se brzy přestěhovali. Začaly mi vonět barvy. :-)

2/ Bezpochyby, díky další výborné a pro mě nezapomenutelné pedagožce, akademické malířce Márii Danielové a společným návštěvám v Anežském klášteře v Praze, kde byla a je umístěna Národní galerie. Zde jsem se začala učit dívat na obrazy a výtvarná díla. I když se v uměleckém světě profesně nepohybuji, myslím, že k základnímu vzdělání a orientaci ve světě umění neodlučitelně patří.

3/ Základní umělecké školství má v ČR velmi silnou tradici, bohužel bojuje s podfinancováním jak provozní, tak i mzdové části. Situace ukazuje, jak nedostatečný zájem projevuje stát - politici o vzdělávání v uměleckých oborech již od základních kamenů, a bohužel to vysvětluje i určitý trend "nekulturnosti" společnosti, který se zde v posledních letech projevuje.

 

Závěrem bychom chtěli poděkovat těm našim čtenářům, kteří se do ankety o uměleckém vzdělávání zapojili prostřednictvím dotazníku zveřejněného na facebookových stránkách Místní kultury. Několik takto získaných příspěvků jsme v průběhu zveřejňování odpovědí už publikovali. Dále bychom chtěli jmenovitě poděkovat alespoň za stručné odpovědi či vyjádření podpory tématu ankety těmto osobnostem kulturního a veřejného života: Václavu Hudečkovi, houslistovi, Tereze Kyzlinkové, sólistce opery ND Brno, Radce Soukupové, sociální manažerce, Pavlu Vondráčkovi, hudebnímu publicistovi, klavíristu a hudebníkovi, a v neposlední řadě Jaroslavu Němečkovi, ilustrátorovi Čtyřlístku.

Vaše redakce

Krok za krokem seznamují s jeho tvůrci i obyvateli, nesmlouvavými kritiky i nadšenými obdivovateli. Přečtěte si rozhovor s editorkou a nakladatelkou Yvonnou Fričovou.

 

Proč se architektuře města Brasílie věnuje právě nakladatelství Titanic a proč právě teď?

Kniha vznikla vlastně „náhodou“. Do Brasílie se manžel – fotograf architektury – dostal neplánovaně, když vyšetřil nějaký čas během jiné pracovní cesty v Jižní Americe. Vrátil se nadšený. Nejen velkolepou architekturou Oscara Niemeyera, ale celým konceptem a životem města, o kterém se po světě říká, že je stěží obyvatelné, nepřátelské, vylidněné, studené a chátrající, že je to předimenzovaný experiment, který se zkrátka nezdařil. Skoro nikdo tam nebyl, ale všichni Brasílii kritizují. Zprvu jsem manželovo nadšení nesdílela, ale čím víc jsem se začala dozvídat o brazilské architektuře, výtvarném umění, kultuře, historii atd., začalo mě to fascinovat. Jak málo o tom všem víme, jak neúplné informace máme, jak přebíráme názory, které už neplatí.
Rozhodli jsme se s manželem naše „objevování Ameriky“ sdílet s dalšími lidmi. Vydali jsme spolu v našem rodinném „Titaniku“ (název je nadsázkou pro naše velké projekty, které nás současně finančně stále stahují pod hladinu) už hodně knížek o české architektuře a vlastivědě, víme, že lidi to baví, jen jsme tentokrát prstem po mapě zacílili jinam. A „náhodou“ si v letošním roce můžeme připomenout hned několik výročí: 115. narozeniny prezidenta Kubitscheka (1902), 110. výročí Oscara Niemeyera (nar. 1907), 60 let od počátku výstavby Brasílie (1957), 30 let od jejího prohlášení za památku UNESCO (1987).

 

Ta kniha vás stála pět let života. Nelitujete? Jakým způsobem jste pracovali a co bylo nejobtížnější?

Času, který strávíme studiem, poznáváním, hledáním a vyhodnocováním informací, by asi neměl nikdo litovat. A protože paměť je děravá, zaznamenáváme tento proces v knížkách. Fotografie mého manžela jsme tentokrát doplnili záběry některých fotoreportérů, kteří žijí v Brasílii a znají ji důvěrně zevnitř, a úžasnými historickými snímky z významných brazilských archivů, u kterých jsme našli pochopení pro náš záměr. Druhou polohu v knize vytvářejí texty nejrůznějších autorů. Nejsou nijak komentované, jen jsem je seřadila za sebou tak, aby vyprávěly příběh o výstavbě Brasílie (a co tomu předcházelo a co následovalo) a aby představovaly vzorek pestré směsice názorů a reflexí i předsudků a klišé o městě. Množstvím vysvětlivek a popisy jednotlivých staveb dávám čtenářům k dispozici určitou sumu informací o všemožných jménech, místech, jevech, událostech, aby se nemuseli zdržovat vlastním pátráním a vstávat od rozečtené knihy. Sama nerada čtu dlouhé a komplikované texty, i když často jako redaktorka musím, snažila jsem se tedy raději o určitou nadsázku a zkratku, aby si člověk mohl knihu kdekoliv otevřít a s chutí si přečíst a prohlédnout pár stránek a pustit si k tomu třeba z Youtube brazilské písničky. Nejobtížnější pro mě bylo překonat jazykovou bariéru, protože většina zdrojů byla v portugalštině, ale s pomocí několika českých tlumočnic a překladatelek jsem úskalí zdolala. A oříšek také byl najít grafika, který by takové množství různorodých podkladů a vrstev textů zpracoval. Martin Hůla to zvládl bravurně a s takovou lehkostí, že to ani nevypadá jako tak těžký úkol.

 

V anotaci uvádíte, že příběh výstavby města za využití nejmodernějších technologií své doby je považován za jedno z největších dobrodružství lidstva ve 20. století. Není to přece jen marketingová nadsázka?

Tato charakteristika není klamavá reklama, ale oficiální důvod, proč byla Brasília pouhých 27 let po své inauguraci zapsána na seznam památek UNESCO: jako významné místo pro historii 20. století. Této pocty se jinak dostalo jedině architektonickým památkám Bauhausu ve Výmaru a Desavě, památníku v Osvětimi a Mírovému památníku v Hirošimě.

 

Co u nás víme o Juscelinu Kubitschekovi? I jeho příběh je zřejmě pozoruhodný...

V jednom rozhovoru řekl, že nebýt jakési umanutosti zděděné po českých předcích, nikdy by se neodhodlal Brasílii, odvěký sen Brazilců toužících po nezávislosti na portugalském koloniálním dědictví, symbol smělého hospodářského rozvoje a národního sebevědomí moderního národa, realizovat. Byl to jeden z nejzajímavějších státníků 20. století, ve své vlasti byl milován i nenáviděn, jeho tragické úmrtí při autonehodě je dodnes mnohými považováno za atentát. Fascinující mi připadá už příběh jeho praděda, který se coby mládenec nechal naverbovat do vojska habsburské princezny a odjel sloužit kamsi na druhý konec světa, kam ji provdali, do Brazílie. Dodnes se hledá jeho rod, pocházel prý od Třeboně, ale tamní matriky ho neregistrují. Je to záhada, po které pátrají profesionální badatelé, laboratoře DNA i amatérští hledači.

 

V knize předkládáte k vlastní úvaze čtenářů názory kritiků i obdivovatelů a mapujete překvapivé česko-brazilské souvislosti… Můžete uvést zajímavý příklad?

Příkladem může být československá ambasáda, navržená v roce 1962. Brasília se stala v roce 1960 sídelním městem obrovské federace, a to včetně zastupitelských úřadů cizích států. Nikomu z politiků a úředníků se ale do liduprázdného vnitrozemí z kypícího dosavadního hlavního města Ria de Janeira nechtělo. Třetí dokončenou ambasádou (po USA a Jugoslávii) byla právě ta naše. Československo v té době udržovalo s Brazílií dobré obchodní i politické vztahy a bylo výhodné brzo se zabydlet vedle významných úřadů a institucí. Velvyslanectví vzbudilo zaslouženou pozornost nejen v diplomatických, ale zejména v uměleckých kruzích – je považováno za jeden z vrcholných výkonů československé architektury šedesátých let: doma to nebyla velká sláva, to nejlepší vznikalo „na export“ za spoluúčasti nejlepších českých sklářů, sochařů, malířů, textilních výtvarníků atd. Tehdy supermoderní a odvážný komplex našeho velvyslanectví v Brasílii ve stylu zvaném brutalismus od arch. Karla Filsaka a kol. mohl směle stát v sousedství architektury Oscara Niemeyera.

 

Současně s publikací o Brasílii vyšla v nakladatelství Titanic i kapesní brožura autora Pavla Šembery Brazílie – Návod k použití. Jde o dílo náhody, nebo jste od počátku plánovali tuto kombinaci – výpravné publikace a drobné humoristické knížky?

Zábavná a praktická konverzační příručka vznikla až na závěr. Všichni známí, kteří rozpracovanou knihu o Brasílii viděli, mi začali říkat, že se tam určitě chtějí podívat. Tak jsme se s velkým znalcem tamního prostředí obchodníkem Pavlem Šemberou rozhodli jim to ulehčit. Jižní Amerika je pro našince v mnohém kulturní šok – jiná země, jiný mrav, jak se výstižně říká. Mohou se přihodit trapné situace a různá nedorozumění, nejen kvůli portugalštině, ale také z neznalosti mentality a místních zvyků. Pavel tím vším prošel a neobyčejně výstižně a zábavně to sepsal. Dostává spoustu gratulací od cestovatelů, že jeho „návod na Brazílii“ funguje.

 

Ve vašem nakladatelství pracujete jako editorka, váš muž jako fotograf. Jak se shodnete v tandemu? Kdo velí?

Manžel má nápady, já je realizuji. On má kompas, já na Titaniku přikládám pod kotle.

 

Kromě řady špičkových knih o architektuře, kterými je nakl. Titanic proslulé, jste publikovali i revidovaný text Alberta Vojtěcha Friče O kaktech a jeho narkotických účincích. Co může přinést současnému čtenáři po téměř sto letech? Nejde spíš o knižní kuriozitu? A jakou roli v tom hraje rodinný závazek?

Spravuji literární a odbornou pozůstalost A. V. Friče a postupně znova vydávám všechny jeho knížky, které pro minulé generace čtenářů byly často zásadní literaturou, která je na celý život ovlivnila. Ta knížka o kaktech není tak „narkotická“, jak slibuje titul. Je to odborná botanická studie o dobovém poznání rostlin s velkým potenciálem v lékařské vědě. A. V Frič byl prvním badatelem, který detailně popsal kaktusový rod Lophophora na základě svých pozorování mexické přírody. A nebyl by to Frič, kdyby tento zásadní příspěvek pro taxonomii rostlin neprošpikoval napínavým příběhem, originálními postřehy, ironickými komentáři a výbornou pointou s velmi aktuálním politickým podtextem. Udělat odbornou knížku čtivě a přístupně pro širokou čtenářskou obec, to je dobrý důvod pro vydání, ne? Ať jde o kaktusy, nebo o architekturu...

 

BRASÍLIA – MĚSTO – SEN

Sborník textů s množstvím encyklopedických vysvětlivek, fotografií a kreseb provádí Brasílií krok po kroku, přibližuje okolnosti jejího vzniku i fascinující dobrodružství její výstavby, seznamuje s jejími tvůrci i obyvateli, předkládá k vlastní úvaze názory kritiků i obdivovatelů a mapuje překvapivé česko-brazilské souvislosti.
Formát 25 × 23 cm v pevné vazbě se záložkou, 368 stran, téměř 450 barevných a čb fotografií, ilustrací včetně kreseb Davida Vávry a komiksových stripů Lucie Lomové, portugalské a anglické résumé, slovníček portugalské výslovnosti. Editorka Yvonna Fričová, grafická úprava Martin Hůla, fotografie Pavel Frič aj.  Cena 970 Kč.

 

Více informací o knihách nakladatelství Titanic najdete na: http://titanic.n.cz/knih.htm