„Zuška" jako český fenomén (4)

Lenka Lázňovská, ředitelka Národního informačního poradenského střediska pro kulturu:

„Patrně není třeba nikoho přesvědčovat o významu základních uměleckých škol pro české umění. Světově unikátní český projekt - čtyřoborové školy -  jsou součástí systému formálního vzdělávání (spadají pod školský zákon, fungují v prostorách určených pro vzdělávání, mají autorizované osnovy). Řada hvězd českého umění jimi prošla. Patronka projektu Magdalena Kožená je ostatně jednou z nich. Ráda bych připomněla dva jejich další přínosy, na něž se někdy zapomíná. Jsou nezastupitelnou zásobárnou pro amatérská hudební tělesa všech žánrů. Za všechny připomínám dechové orchestry. A také absolventi ZUŠ, byť se aktivně na profesionální či amatérské bázi umění dále nevěnují, patří k divákům divadel, posluchačům koncertů, návštěvníkům výstav atp. Kontakt s uměním je jejich trvalou životní potřebou. Takže „zušky“ vychovávají aktivní publikum. To všechno je pro českou kulturu podstatné.“                       

ANKETNÍ OTÁZKY

1/ Jak vzpomínáte na své začátky v základní umělecké škole (dříve lidové škole umění)?

2/ Ovlivnila škola Vaše další kroky do profesionálního života?

3/ Jak vnímáte v obecném smyslu existenci systému uměleckého vzdělávání v České republice?

Ilona Vojancová, etnografka, ředitelka Souboru lidových staveb Vysočina

1/ Do "lidušky" mě přihlásili rodiče s nadějí, že se naučím hře na klavír. Snahu jsem jistě měla, ze začátku určitě, ale úmorné nacvičování správného držení rukou a neustálé opakování nemelodických cvičení mi vzaly veškerou chuť a radost k učení. K tomu ještě hodiny nauky, které mě vrcholně nebavily. Tak se stalo, že jsem vzdorovala a odmítala do hodin klavíru docházet. Naštěstí se mě ujal pan učitel Jaroš, který pochopil, že ze mě klavírní virtuoska nebude. Přepisoval nám populární písničky, melodie z filmů a zajímavě vyprávěl o hudebních skladatelích a jejich díle.   

2/ V profesionálním životě jsem znalosti z "lidušky" přímo nevyužila. Ale jistě ovlivnila můj vztah k hudbě a umění vůbec. Pochopila jsem, že je to obohacující součást života. Součást, která dává všedním dnům další rozměr, něco, co člověku přináší radost a rozlet. A také mě moje zkušenosti z "lidušky" přivedly k velkému respektu před lidmi, "kteří umí", ať už hrají na nějaký nástroj, věnují se výtvarnému umění nebo umění dramatickému. 

3/Promyšlený systém uměleckého vzdělávání je zcela mimořádný. Jednak z hlediska rozvíjení talentů, ale především z hlediska obecného rozvoje a vzdělávání dětí v uměleckých oborech. Je zásadní pro vytváření si vztahu k umění tak, aby bylo chápáno jako součást našich životů.

Jitka Škápíková, původně rozhlasová dramaturgyně ČRo Vltava, dnes ve svobodném povolání, režisérka audioknih pro vydavatelství OneHotBook

1/ V „lidušce“ jsem prožila celé svoje dětství. Ani to nemohlo být jinak – moje máma byla učitelkou LŠU. A tak jsem od první třídy každé odpoledne mířila ze školy rovnou do hudebky a trávívala tam odpoledne místo školní družiny. Průběžně jsem obrážela jednotlivé obory a cítila se tam jako doma. Bylo to období spontánní kreativity v hudebních oborech, ve výtvarce a v dramaťáku. A taky jsem tam našla kamarádky. Moje máma – bylo to kvůli mně, to si uvědomuju až dneska – sestavila malý holčičí pěvecký sbor, říkaly jsme si Mrňata, zpívaly jsme při nejrůznějších příležitostech, ale nejen to, jezdily jsme na výlety, držely spolu, a ačkoli jsme to měly z hudebky domů jenom pár kroků, cesta nám vždycky trvala podivně dlouho. Nakonec jsem se našla nejvíc v dramaťáku a zůstala mu věrná vlastně až do maturity. Tehdejší Lidová škola umění byla přirozenou součástí mého dětství a tehdy mi to připadalo naprosto samozřejmé.

2/ Zcela zásadně a ve všem – nebýt jí, nebyla bych to já. „Liduška“ mi dala pevné základy, na kterých vlastně stále stavím. Připravila mě ke studiu na JAMU, což bylo sice záslužné, ale ne to hlavní. Nejde jen o vědomosti nebo dovednosti, jde v prvé řadě o vztah k umění a kultuře obecně, o všeobecný rozhled.

3/ O systému je pro mě těžké mluvit – dneska jsem už od „zušek“ dost daleko. Ale v loni jsem měla možnost být členkou poroty celostátního kola soutěže dramatických oborů. Zážitek to byl nesmírně inspirativní a pozitivní. Z nadšení pedagogů i jejich žáků, i z výsledků toho nadšení, které předváděli na jeviště. Není cílem vychovávat jednoho umělce za druhým, ale otevřít dětem cestu, napovědět směr a to se – soudě alespoň podle tohoto zážitku – děje stále stejně intenzivně jako za dob, kdy jsem byla malá holka.

Zdeňka Kalová, kastelánka Státního zámku Litomyšl

1/ Jako malá jsem moc chtěla hrát na kytaru. Už od začátku základní školní docházky. Vyrůstala jsem však za normalizace a hudební nástroje nebyly lehce a všude k dostání. Rodiče koupili klasickou kytaru, ale s výukou jsem musela počkat až do 2. třídy základní školy, než mi povyrostou ruce, abych dosáhla na konec kytarového krku. Ten rok byl nekonečný. Kytaru jsem se pak snažila ovládnout až do septimy reálného gymnázia. Bohužel, kytara spíš ovládla mě. Jak se říká u nás na jižní Moravě, měla jsem uši od putýnky. Nedostatek talentu ale mým báječným učitelům nikdy nevadil. Brzy poznali, že trápit mě klasiky a notami nemá smysl, a tak mě nasměrovali jinak. Tak jsem si zamilovala písničky Voskovce a Wericha, skupiny Olympic a nebo jen trampské klasiky. Do odpoledního otevřeného okna jsem hulákala s vervou: "Krááááásnáááá, Dajááána ..." Tenhle netalent jsem zdědila po tatínkovi, stejně jako vytrvalost chodit "do kytary" sedm let. 

2/ Neovlivnila přímo profesionální kariéru, ale vždy jsem měla na paměti tu neuvěřitelnou trpělivost pana učitele Štěpánka, který mě chválil za jakýkoli výkon. Všichni nebudeme Dvořák, Janáček, nebo Smetana, ale snaha a vytrvalost, stejně jako trpělivost je stejně důležitá. To mi do života dala docházka do umělecké školy a mé pokusy ke hře na kytaru.

3/ Hudební a umělecké vzdělávání v ČR, jeho místní systém, je na světě ojedinělý. Často se pohoršujeme nad hodnotami, které vybudovaly generace před námi. Nevážíme si jich a bereme je jako samozřejmost. To mě mrzí. Pracuji s historií, vím, že i talentovaní lidé k hudebnímu vzdělání po staletí neměli přístup. Dlouho bylo záležitostí jen urozených vrstev. Uvědomme si to. Poté si jej mohli dopřát pouze zámožní lidé. Kolik hudebních skladatelů, jejichž skladby dnes uznáváme, dávalo kondice v rodinách, které si to mohli dovolit. Dnešní děti mají možnost vyzkoušet si nadání, naučit se hrát třeba na hudební nástroj, a to velmi blízko svého domova. Síť uměleckých škol "zachytí" budoucí talenty. I proto český hudebník a umělec má ve světě stále tak silný zvuk. Je to jedna z hodnot Česka, které je třeba opatrovat a uchovat.

Daniela Gébová, filmová režisérka a dokumentaristka

1/ Do LŠU mě přihlásili rodiče, abych vyplnila profil vzdělané dívky z dobrých kruhů. Hrála jsem 8 let na klavír. Někdy to byl opravdu opruz cvičit několik hodin etudy, stupnice a prstoklady, ale později jsem ocenila, že umím zahrát Bacha i ledasco zazpívat. Navíc jsem byla vzdělávána v hudební teorii, což se mi později hodilo v mé profesi. Zpětně oceňuji i dříve ne příliš oblíbené předehrávky, kdy jsem už předem omdlévala, že mám zahrát před mnoha lidmi. Naučila jsem se při nich neomdlévat a být schopna před více lidmi beze stresu vystoupit.

2/ Vzhledem k tomu, že jsem se později věnovala umělecké kariéře, jistě. Už u přijímacího pohovoru na FAMU byl nutný všeobecný přehled, a to i co se hudby týče. LŠU mi určitě v tomto hodně pomohla. Já se i později věnovala hudbě, psala jsem do různých hudebních časopisů a režírovala hudební pořady pro TV. Hudební vzdělání pro mě bylo důležité při povolání režisérky velmi. Součástí filmu je totiž také zvuk a střih. Dobrý sluch a rytmické cítění je vždy bonusem při filmové postprodukci.

3/ Hudební vzdělání by mělo být součástí všech odvětví života. To už věděli naši předci. Hudba vám rozšiřuje obzory nejen hudební, ale také je dobrým pomocníkem v uměleckém cítění, ale také v analytickém matematickém myšlení a také prohlubuje sociální cítění a vnímání. Myslím, že LŠU bylo pro mnohé inspirací a nasměrovalo studenty nejen k uměleckým profesím. Ten, kdo je vnímavý a vzdělaný v hudebním oboru, je vnímavý i k dění kolem sebe.

Jaroslava Holasová, pedagožka ZUŠ F. A. Šporka v Jaroměři

1/ Moje začátky v Lidové škole umění v Jaroměři byly až učitelské. Jako dítě jsem chodila jen asi rok na zpěv v 1. třídě ZŠ v Náchodě k paní učitelce Špráchalové, ale nebyl kdo, by mě v dalším setrvání tehdy podpořil. Dodnes je mi to hodně líto. Na gymnáziu mě chytilo loutkové divadlo a vydrželo mi doteď. Jako studentky pedagogické třídy jsme začaly hrát loutkové pohádky pro děti v dětském domově v rámci praxe, já pak pokračovala nástavbou na SPgŠ a potom pracovala ve školní družině, kde jsem měla dětský loutkářský kroužek. Potom jsem se ucházela právě o místo v LŠU Jaroměř, kde literárně-dramatický obor nebyl. Měla jsem tu příležitost ho v září 1988 založit, a tím si ovlivnit zbytek života.

2/ Jako nekvalifikovaná učitelka LDO, obor loutkářství, po absolutoriu Lidové konzervatoře v divadle Drak u Jana Dvořáka jsem začala studovat na KALD DAMU studium pro pedagogy ve třídě Jany Altmanové a Jana Dvořáka, abych v té době získala náležité vzdělání pro výuku LDO v LŠU. Po sedmileté mateřské dovolené (tři synové) jsem se vrátila na ZUŠ na malý úvazek a z praktických důvodů začala hrát loutkové pohádky v mateřských školách.
Nejen můj profesní život velmi ovlivňuje moje práce s žáky a studenty, kterých mám každoročně v ZUŠ okolo padesáti. Prostor ZUŠ F. A. Šporka nám umožňuje alternativní formy přístupu k loutkovému divadlu, divadlu poezie, experimentujícímu divadlu... Bývalí studenti se vracejí, noví přicházejí, ostatní mi rostou před očima. Do života jdou, pokud se nestanou výkonnými umělci, jako přemýšlející, poučení a v mnoha ohledech nároční diváci, se kterými se ovlivňujeme navzájem.

3/ Umělecké školství patří k našemu (českému) rodinnému stříbru a je velká škoda, pokud to někdo nechápe a považuje ho za zbytečné. Doba se mění, hodnoty a přístup k umění a uznání citové složky osobnosti se také nemají moc dobře. Záleží na rodičích nové generace dětí, jestli je nasměrují k umění. Doba, kdy se muzicírovalo v každé rodině, kde se vyprávěly po generace příběhy, kde si všichni ohleduplně naslouchali, je už pryč. Doufám, že ne nenávratně. Myslím si, že právě "zušky" v tom mohou hodně udělat a také dělají, jen kdyby jim zůstal nebo v lepším případě byl rozšířen jejich prostor.
Aby  základní umělecké školství udrželo veřejné povědomí o tom, že muzika, tanec, divadlo a výtvarno jsou pro život důležité kategorie, se kterými se žije o hodně líp, potřebuje, aby ti, kteří o něm rozhodují, si ho vážili. A je za co!

Zuzana Vojtíšková, rozhlasová a divadelní dramaturgyně

1/ Mým prvním výrazným zážitkem v "lidušce" bylo setkání s vedoucí literárně-dramatického oboru v Praze – Šimáčkově ulici Libuší Matějovou. Na začátku 80. let propagovala myšlenku, že dramaťák by mělo navštěvovat každé dítě bez ohledu na jeho dispozice: byla přesvědčená, že průprava v tomhle oboru bude dobrá všem pro celý život. A měla pravdu. Snažila se v nás vzbudit zdravé sebevědomí, vyhledávala, co komu sedí, v čem může být kdo dobrý, učila nás vystupovat na veřejnosti, dobře mluvit, zpracovávat trému, patřičně se oblékat pro danou příležitost apod. Velkým zážitkem pro mě bylo účinkování v dětských komparzech při dabingu několika filmů, na které nás paní Matějová vodila. Bohužel zemřela po čtyřech letech, co jsem k ní na dramaťák chodila. Její elán a přístup k životu zmizel a už jsem se s ním v "lidušce" nesetkala, i když jsem měla pedagogy, kterých si dodnes vážím. 

2/ Zcela jistě – právě vlivem paní učitelky Matějové, která věřila mým literárním a hereckým schopnostem. Motivovala mě k tomu, abych se hlásila na konzervatoř. S jejím odchodem jsem ztratila odvahu i pedagoga, který by mě pro takové zkoušky připravil. Přesto však ve mně zůstala touha věnovat se literatuře a divadlu a ještě pořád mě nepustila.

3/ Jsem přesvědčena, že je to skvělý, zavedený a promyšlený systém. I když se z dětí navštěvujících ZUŠ nestanou umělci, vztah, který si k hudbě, tanci, divadlu, výtvarnému umění a taky ke společnému kulturnímu zážitku vybudují, jim zůstane a můžou z něj brát po celý život.