Články a komentáře

Co vy osobně nejvíce obdivujete na českých zámcích?

České a moravské zámky poskytují současným návštěvníkům jiný prostor, kulturní kontext, nabízejí možnost cestovat v čase a v neposlední řadě naplnit volný čas nejen v prvoplánově zábavním slova smyslu, ale i s určitým hlubším dopadem. Oslovují všechny generace a spoluvytvářejí povědomí o naší minulosti v rozsahu, který je – alespoň ve srovnání se sousedními zeměmi – nebývalý.

 
Dokážete si představit život na zámku dnes nebo v minulosti?

Bydlím v činžovním domě na pražských Vinohradech, nikoli na zámku, a tak se mohu jen domýšlet, v čem se odlišuje život na dnešním zámku od života na zámku minulých staletí, ale řekla bych, že úplně ve všem. A nehledě na to, kde a jak bydlím, jedno vím naprosto jistě: v zámku minulých časů bych rozhodně žít nechtěla. Příliš syrové, příliš rozlehlé, příliš veřejné.

 

Prahu máte ráda a hodně o ní píšete. Kterou její historickou část byste doporučila čtenářům k podzimní procházce?

Podzim je ideální k toulání po pražských parcích, sadech a zahradách. Některé jsou opravdu výjimečné a stojí za pozornost nejen z hlediska estetického, ale i kulturně-historického, jako například Vrtbovská zahrada se sochami Matyáše Bernarda Brauna. Vlídné odpoledne lze příjemně strávit u skleničky nad vinicí v Gröbovce (Havlíčkovy sady), delší procházky nabízí jednoznačně Stromovka alias Královská obora. Jejich historie stojí za pozornost, i když není notoricky známá, ale to ještě neznamená, že není zajímavá.

 

Letos vám vyšla i kniha Příběhy ze staré židovské Prahy v anglickém jazyce. Která místa vás v této části Prahy zaujala?

Kdysi jsem nějaký čas studovala v bezprostřední blízkosti starého židovského hřbitova – bylo to v dobách, kdy byl přístup na toto monumentální magické pohřebiště volný, člověk procházel mezi náhrobky volně a úplně sám, mohl zde bloumat, jakkoli se mu zachtělo, a trávit tu hodiny a hodiny v odloučení od lidí i civilizace, o turistickém ruchu ani nemluvě. Určitě ve mně tyto vzpomínky zůstaly dodnes.

 

Knihy často sama doplňujete vlastními fotografiemi. Jaký je váš vztah k fotografii?

Fotografování je můj nejoblíbenější koníček, kterému věnuji hodně času i pozornosti a který hraje v mém životě nemalou, možná dokonce zásadní roli. Jsem vděčná za každou příležitost, kdy mohu tuto svoji zálibu propojit s vlastní prací. A co se týče osobností, jejichž fotografická tvorba ke mně promlouvá, těch je celá řada. V popředí stojí všichni, kteří hledali (a nacházeli) ve fotografii poezii, a těch není málo. V českých vodách můj osobní výčet pochopitelně začíná u jmen jako Sudek, Funke, Hackenschmied, ale i Tibor Honty či Miroslav Hák, a končí u surrealistů Jindřicha Štyrského a Karla Teiga. Ale obdobně ke mně promlouvají fotografie tvůrců, jako byl Eugène Atget, Brassaï nebo Cartier-Bresson. Díky nim se stále raději držím černobílé fotografie, i když by bylo zajímavé vědět, jak by se všichni jmenovaní stavěli k barevné fotografii, kdyby tvořili v současnosti. Možná že by nás alespoň v některých případech čekalo nemalé překvapení.

 

------------

V nakladatelství Plot letos vyšla i Česká kuchařka. Kniha byla vydána v několika jazycích a ukazuje různorodost české kuchyně. Kuchařka má praktický rozměr a je ilustrována barevnými fotografiemi. Autory České kuchařky jsou Petr Sýkora a Magdalena Wagnerová.

Knihy z nakladatelství Plot (Příběhy zámků v Čechách a na Moravě - Jeviště života šlechtického, Příběhy ze staré židovské Prahy) je možné objednat na: www.plotknihy.cz

 

Další tipy na vánoční dárky nejen pro pražskou veřejnost:

Malý pražský chodec
Rozsvícená vánoční Praha přímo vybízí k procházce. Zkuste se po ní projít se spisovatelem Ondřejem Hníkem, který je autorem knihy Malý pražský chodec. Tato kniha přibližuje dětem prostřednictvím poezie známé pražské památky a zajímavosti z historie. V básních se dozvíte, jaké náměstí v Praze je největší, na jakém domě můžete vidět dva zlaté medvědy a mnoho dalšího. Vydejte se s dětmi na procházku a u každé památky si přečtěte jednu báseň. Uvidíte, jak děti bude procházka bavit a možná je kniha bude inspirovat i k napsání vlastních veršů.
Knihu lze objednat na: www.albatros.cz

Vánoční návštěva historických pražských radnic
Nejen hrady a zámky jsou plné krásných věží a výhledů! Ti, co mají rádi historii, si jistě nenechají ujít možnost navštívit věže Staroměstské a Novoměstské radnice s Town Hall Passem. Tento pass platí tři dny a můžete si díky němu prohlédnout interiéry Staroměstské radnice, navštívit její věž za denního světla i při západu slunce či po setmění a rovněž vystoupat na ochoz věže Novoměstské radnice. Z obou věží je nádherný výhled, uvidíte z nich město jako na dlani. Interiéry Staroměstské radnice jsou poté příjemnou tečkou na závěr.

 

 

 

 

 

Seriál Místní kultury se po celý rok bude zabývat fenoménem české knihovny, od historie po současnost. Chce představit osobnosti, trendy, ukázat velké knihovny i knihovny v malých obcích bez profesionálních pracovníků, popsat, jak se knihovnám daří komunikovat s veřejnou správou, co jim chybí, čeho si naopak váží. Přejeme si, abychom tím i přispěli ke kulatým stolům v jednotlivých krajících, které hodlá jako dialog s veřejnou správou uspořádat Národní knihovna. A rovněž, a to především, vzdát hold knihovníkům, kteří svou profesi považují za poslání a službu společnosti.

Mgr. Lenka Lázňovská, ředitelka Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu

 

JAK TO VIDÍ V PLZNI / odpovídá Mgr. Hana Hendrychová s přispěním Mgr. Vlasty Kapsové (Studijní a vědecká knihovna Plzeňského kraje)

Plzeňský kraj je svou rozlohou třetím největším krajem v České republice, ale počtem obyvatel se řadí až na deváté místo. Na celkovém počtu obyvatel České republiky se podílí pouhými 5,4 %. Je velmi řídce osídlen, na metropolitní Plzeň navazuje velký počet malých obcí. Kraji schází města střední velikosti. (Více: http://www.plzensky-kraj.cz/cs/kategorie/plzensky-kraj). Tím je výrazně ovlivněno i rozložení knihoven v kraji a celá organizační struktura knihovnictví. Výkonem regionálních funkcí, přesněji řečeno regionálních služeb, je v kraji pověřeno 16 knihoven, bývalých okresních nebo střediskových. Na základě smluv s provozovateli obecních knihoven pro tyto knihovny, kterých je 477, zajišťují široký servis, spočívající v nákupu a odborném zpracování knihovního fondu, přípravě a rozvozu výměnných souborů, poradenství, služby dále zahrnují pomoc s aktualizací a revizí fondu, se statistickým výkaznictvím nebo např. s úpravou webových stránek. Dále metodici pověřených knihoven v rámci porad, seminářů a metodických návštěv vzdělávají knihovníky s cílem dalšího rozvoje a zkvalitnění knihovnických a informačních služeb v regionu.

Čtenářství a knihovny k našemu kraji patří. Vždyť už v roce 1818 byla farářem, básníkem a národním buditelem Antonínem Jaroslavem Puchmajerem založena v Radnicích na Rokycansku Česká čtenářská společnost radnická, první úředně povolená a potvrzená čtenářská společnost v Čechách. 200 leté výročí založení radnické knihovny k datu 28. 9. 2018 jsme veřejnosti připomněli výstavou v Muzeu Josefa Hyláka v Radnicích a také v prostorách krajské knihovny v Plzni. Z kronik se dále dovídáme, že 5. února 1819 byla ustanovena ale "rozličnými okolnostmi pozdržena" jedna z prvních Vlasteneckých Čtenářských společností v Čechách ve Spáleném Poříčí (okr. Plzeň-jih). Její oficiální ustanovení bylo až k 1. lednu 1820. Společnost začínala s 65 členy. Ustavující slavnosti se zúčastnil pan rada Šebestián Hněvkovský ze Žebráka a také velebný pan farář Puchmajer.

Také Plzeň samotná pěstovala čtenářství. Jedna z prvních veřejných českých knihoven a čítáren byla založena roku 1841 profesorem plzeňského gymnázia Josefem Františkem Smetanou, velkým propagátorem českého jazyka. Nacházela se v budově tzv. Lochotínských lázní, z jejichž areálu se dochoval jen tzv. Sál přátelství v Lochotínském pavilonku naproti Lékařské fakultě.

Mezi nejstarší kulturní instituce v Plzni patří Knihovna města Plzně, která svoji existenci datuje rokem 1876. Ve výčtu knihovnických institucí nelze opomenout Knihovnu Západočeského muzea v Plzni, která vznikla se založením muzea v roce 1878 nebo „mladou“ moderní Univerzitní knihovnu Západočeské univerzity.

Pozici krajské knihovny zaujímá Studijní a vědecká knihovna Plzeňského kraje, založená k 1. 1. 1950 jako Státní studijní knihovna. Oproti „historickým knihovnám“ je výrazně mladší, ale spravuje rozsáhlé fondy knihovny bývalého Městského historického muzea, konfiskáty klášterních knihoven i uzavřené knihovní celky významných plzeňských osobností. K rozšíření knihovních sbírek přispělo právo povinného výtisku a soustavná cílevědomá akvizice zaměřená na tradiční průmyslové obory spojené se Západočeským a později už jen Plzeňským krajem a na potřeby plzeňského vysokého školství.

 

Jaký význam mají knihovny v dnešní době – ve světě elektronických médií a sociálních sítí. Obešli bychom se bez nich?

Výzkumy čtenářství i osobní zkušenosti nám potvrzují význam četby od nejranějšího věku, kdy se formuje čtenářský zájem. Kdo jiný může lépe podchytit a podpořit zájem o četbu než dobře vybavená knihovna se zaujatým a profesionálně připraveným personálem? Je potěšující, že každým rokem stoupá počet knihoven, které se mohou prezentovat nejen dostatečným počtem a kvalitním výběrem literatury, ale také širší škálou služeb – výpůjčkami elektronických knih, efektivními meziknihovními výpůjčkami, možností skenování a kopírování, půjčováním deskových her, podporou čtenářských klubů nejrůznějšího zaměření a také organizováním činností, přesahujících tradiční vnímání knihovny. Nezastupitelné místo mají moderní, inspirativní interiéry knihoven, kde je radost pobýt.

Knihovníci se velmi intenzívně a iniciativně zapojují do projektů a aktivit, jako je Bookstart – Knížka do života a podpora mateřských klubů, Knížka pro prvňáčka, Kamarádka knihovna, které jsou motivací pro nejmladší čtenáře. Tady je velmi důležitá spolupráce se školami a také možnosti zapojení dětí do volnočasových aktivit v knihovnách. Škoda, že někdy neumíme dobře připravené kulturně vzdělávací pořady stejně kvalitně propagovat. Musíme se naučit komunikovat s veřejností jejich jazykem, více využívat moderních technologií, poskytovat kvalitní zázemí pro celoživotní vzdělávání, získávat zájem novými a přitažlivými metodami, dávat prostor novým profesím v knihovnách. Knihovny mohou být a velmi často jsou: potřebné, zajímavé, atraktivní a prospěšné pro všechny věkové skupiny.

 

Jak slavíte osmičkový jubilejní rok? A jaké možnosti v této souvislosti máte jako TOP knihovna regionu?

U příležitosti únorových událostí v roce 1948 jsme uspořádali dvě velké akce, a to konferenci k 70. výročí převzetí moci KSČ v Československu, s příspěvky věnovanými vývoji politické a společenské situace v zemi před únorem 1948, ale zejména důsledkům režimních změn – perzekucím církve a šlechty, znárodnění rodinného majetku, emigraci. Na úspěšnou konferenci navázala červnová, pořádaná ve spolupráci s klubem Mladých konzervativců v Plzni a spolkem studentů práv ELSA Plzeň „Doba mrazu, aneb Když se Gottwald dostal na Hrad“, mj. o roli obhajoby a advokacie v politických procesech 50. let, o úloze Státní bezpečnosti, o Chartě 77 a komunistické perzekuci, co byl Čihošťský zázrak, proces se Slánským nebo příspěvek o komunistických čistkách v tehdejší armádě a osudech českých příslušníků RAF. Obě konference se uskutečnily za podpory Ústavu pro studium totalitních režimů. Do doprovodné literárně výtvarné soutěže se zapojily děti z dětského domova Domino v Plzni. Velký zájem veřejnosti vzbudil i tradiční literární festival, v letošním roce věnovaný 100. výročí narození vynikajícího herce, spisovatele, režiséra, výtvarníka a vtipného glosátora, plzeňského rodáka Miroslava Horníčka.

 

Letošní rok je výročím i dalších osmiček – 1948, 1968. Navázali jste po listopadu 1989 dialog s některými krajany ve světě?

Ano, některé kontakty pro nás byly i velmi přínosné, např. s prof. Vladimírem Hubkou (1924-2006) vysokoškolským profesorem ze Švýcarska, který knihovně přenechal velkou část své odborné knihovny z oblasti konstrukční nauky.

 

Spolupracujete také se zahraničními institucemi?

Oddělení zahraničních knihoven SVK PK, které sdružuje Rakouskou, Německou, Anglickou a Románskou knihovnu, v roce 2018 oslaví 20 let provozu Německé knihovny. Na zřízení Německé knihovny v Plzni v roce 1998 se významně podílel Goethe-Institut a poskytl počáteční fond, který je i nadále Studijní a vědeckou knihovnou Plzeňského kraje průběžně doplňován. K tomuto výročí jsme připravili bohatý program výstav, autorských čtení a přednášek pro širokou veřejnost. Zajímavá bude například dvojjazyčná výstava dvanácti osobností, narozených v dnešní České republice, patřící ale k německojazyčnému kulturnímu životu 19. a 20. století v Čechách a na Moravě – „Narozeni v Čechách a na Moravě – u nás (ne)známí?“

Rakouská knihovna SVK PK v souvislost s padesátiletým výročím událostí roku 1968 představila v Galerii Evropského domu SVK PK výstavu rakouského fotoreportéra Franze Goësse, který byl v roce 1968 v bývalé ČSSR a ve svých fotoreportážích zachytil od samých počátků reformní snahy v Praze až po jejich ztroskotání způsobeném vstupem vojenských sil Varšavské smlouvy – „Franz Goëss: Prag 1968“.

Oddělení zahraničních knihoven dlouhodobě spolupracuje se zahraničními kulturními institucemi, jako jsou Rakouské kulturní fórum, Goethe-Institut, British Council, Instituto Cervantes, Zastoupení Valonsko – Brusel a v letošním roce bylo podepsáno memorandum o spolupráci s velvyslanectvím Švýcarské konfederace na šíření zahraniční literatury a kultury, veškerými aktivitami podporuje jazykovou vzdělanost a přispívá ke kulturní rozmanitosti v Plzeňském kraji. Partnerskou institucí v zahraničí je Archives & Musée de la Littérature à Bruxelles v Belgii, se kterým každoročně spolupracujeme na výstavě a šíření belgické literatury v České republice. Díky této spolupráci můžeme čtenářům nabídnout komplexní kolekci belgické francouzsky psané literatury.   

 

JAK TO VIDÍ V PLASÍCH / odpovídá ředitelka městské knihovny paní Věra Soutnerová

Městská knihovna v Plasích je příspěvkovou organizací, zřizovanou městem Plasy. V souladu s knihovním zákonem č. 257/2001 Sb. plní funkci knihovny pověřené výkonem regionálních funkcí pro 10 profesionálních a 49 základních knihoven v regionu Plzeň – sever. Její knihovní fond tvoří cca 65 tisíc knihovních jednotek.

 

Připomeňte osobnost či spolky, které ve vašem městě ve spolupráci s knihovnou spoluvytvářely kulturní, společenský a vůbec občanský život první republiky.

První zmínky o Obecní knihovně v Plasích jsou spjaty s rokem 1921, kdy město reagovalo na knihovní zákon z roku 1919. Každá nově zřízená knihovna měla nabízet půjčovnu, čítárnu a příruční knihovnu. Zároveň byla ustanovena knihovní rada, která řídila knihovnu. Zajímavostí je skutečnost, že knihovník disponoval v této radě jen poradním hlasem. I když byly knihovny podporovány obecními úřady, nastával častý problém s jejím umístěním. Knihovny bývaly zpravidla v naprosto nevyhovujících prostorách, často se jednalo o soukromé byty. Dalším problémem, s nímž se knihovny potýkaly, byl akutní nedostatek knižní sbírky a finančních prostředků. Knižní fondy byly velmi nevyrovnané, dostupné byly jen romány, odborná literatura a periodika se v knihovnách začala objevovat až po roce 1928.

V Plasích se prvním knihovníkem stal pan Fencl, který půjčoval knihy v malé místnosti zdejší radnice. Jeho nástupcem byl pan Jelen, důchodce, dobrovolně nabízející knihy pro veřejnost. Knihovna dokázala přežít i druhou světovou válku, její aktivita byla sice nižší, ale přesto si svou činnost zachovala.

V roce 1949 se Plasy staly střediskem okresu Plzeň-sever. Obecní knihovnu převzal dobrovolný knihovník pan Bartoloměj Kohout. Z důvodu akutního nedostatku místa byl však donucen k přestěhování knihovny a otevřel ji u sebe doma (ul. Pod Nádražím, čp. 190). V roce 1955 se obecní knihovna stala knihovnou okresní a přesunula se – opět z důvodu nedostatku místa – do Domu osvěty v budově kina Střela. S ohledem na počet obyvatel a nárůst zájmu o knihy začal v knihovně pracovat profesionální knihovník, kterým byl pan Václav Jaroš, tehdejší předseda místního národního výboru. Jeho zásluhou se nabídka služeb rozšířila o informační a vzdělávací povinnost např. pořádáním besed.

Asi v roce 1958 se knihovna opět přestěhovala, tentokrát do budovy plaského konventu. Ve vedení knihovny se postupně vystřídali: Pavla Suchá, Milan Diesel, Jarmila Patejdlová. Jaroslav Fujan, Oldřich Soutner a Emil Plaček, v jehož funkčním období se na krátkou dobu zřídila také pojízdná půjčovna knih, která pokrývala oblast Manětínska. Začátkem 70. let se v knihovně začal budovat střediskový systém. Postupně se ustavila síť 5 střediskových knihoven (Plasy, Kralovice, Manětín, Nýřany a Třemošná), které metodicky řídily 105 profesionálních a neprofesionálních knihoven (údaj z roku 1980). Toto uspořádání se udrželo až do roku 2002. Z problematického umístění v konventu se knihovna v roce 1984 přestěhovala do nově zrekonstruovaného prostoru v prvním patře bývalého zámku rodiny Metternichů. Velkým nedostatkem byl i zde chybějící výtah, pracovníci knihovny ani čtenáři nikdy nezapomenou na dlouhých 49 schodů. Ředitelem nové knihovny se stal pan Ladislav Šmídl. V roce 2002 byly zrušeny okresy, knihovna tedy přišla o svůj status a převzala funkci knihovny městské. Skončil také střediskový systém a střediskové knihovny se změnily na knihovny pověřené výkonem regionálních funkcí. Tou se stala i Městská knihovna v Plasích, která v současné době zajišťuje regionální služby pro 49 neprofesionálních a 10 profesionálních knihoven z bývalého okresu Plzeň-sever, mezi které patří i její 4 pobočky v Žebnici, Babiné, Nebřezinech a Horním Hradišti.

Knihovna jako první z institucí ve městě umožnila čtenářům přístup k internetu a zároveň nabízela možnost získat základní počítačovou gramotnost. Od začátku nového milénia (2001) plní knihovna i službu Informačního centra. Od roku 2010 vede knihovnu paní Věra Soutnerová. Činnost knihovny se od roku 2012 rozšířila o odbor kultury, stala se tak rovněž provozovatelem kina Střela a pořadatelem kulturních akcí ve městě. Zatím posledním velkým mezníkem v historii knihovny bylo další stěhování do nově opravených a zrekonstruovaných prostor hospodářského dvora, patřících Národnímu technickému muzeu. Od 26. 9. 2015, kdy byla knihovna slavnostně otevřena, se začíná psát nejnovější kapitola knihovnictví v Plasích. V omezených personálních podmínkách knihovna zatím nenavázala užší spolupráci s krajany nebo institucemi v zahraničí.

 

Říká se, že dnešní děti málo čtou. Platí tedy, že je pro ně knihovna neznámým místem?

Knihovna v Plasích rozhodně není dětem neznámá. V loňském roce jsme registrovali 224 dětí z celkového počtu 765 čtenářů. Pro děti připravujeme řadu zajímavých akcí: například již 4. rokem realizujeme ve spolupráci se základní školou projekt, který jsme nazvali: „Hravé čtení“, jehož cílem je rozvoj čtenářství u dětí a podpora vztahu k literatuře. Projekt je založen na tom, že žáci dochází pravidelně 1x měsíčně do knihovny, přednesou připravený referát o knize, kterou přečetli a seznámí s ní své spolužáky. Úkol to není snadný, protože přednášející musí zaujmout své posluchače, aby od nich získali co nejvíce bodů. Na konci školního roku je hodnocení sečteno a nejlepší řečníci jsou oceněni knihou a všichni ostatní sladkou odměnou.

Moc ráda se pochlubím i každoročním pasováním prvňáčků, které u nás realizujeme netradičně. Máme totiž ve fondu „Moudrou knihu“, která promlouvá ke školáčkům, o každém přednese krátkou básničku a přivítá je mezi čtenáře. Tato slavnost je u dětí velice populární a paní knihovnice ještě dlouho po jejím zakončení slyší otázku: „Jak jste to udělali, že ta kniha mluvila?“ Zapojujeme se i do dalších akcí: pořádáme Noci s Andersenem, oslavy Dne dětí, Čarodějné odpoledne, cestu za kouzelnou knihou… Radost mám i z projektu: „Do knihovny za knížkou, hračkou, vědou, písničkou“, který jsme připravili hlavně pro neprofesionální knihovny v malých obcích. Projekt je založen na úzké spolupráci knihovny a školy nebo školky a pomáhá získávat nové dětské čtenáře. Například v obci Dolní Bělá díky projektu dochází do knihovny 131 dětí.

Co se nám nedaří? Neumíme, stejně jako řada dalších knihoven, připravit atraktivní program pro mládež a získávat čtenáře ve věku 18 - 30 let. Ale obnovili jsme spolupráci s pedagogy místního gymnázia a střední odborné školy a plánujeme využít zájem jejich studentů o dramatizaci a film, tak snad k nám také najdou cestu. Naše knihovna nabízí čtenářům krásné nové interiéry a my knihovnice se snažíme vytvořit milé a vlídné prostředí pro všechny naše návštěvníky.

 

MŮJ ŽIVOT S KNIHOVNOU / Miloslav Hurt, čtenář

Již od mala jsem si rád půjčoval knihy. Teď, když mám více času, je pro mě návštěva plaské knihovny zážitkem. Nechodím si jen půjčovat, ale do knihovny chodím i za vzděláním, kontakty a inspirací. Když procházím opraveným bývalým cisterciáckým areálem, kde je knihovna umístěna, je to příjemný pocit. Ve vstupní místnosti si prohlédnu výtvarné práce žáků a studentů našich škol a vyberu si z pestrého kulturního programu, který připravilo vedení knihovny. Vstup do půjčovní části je výjimečným estetickým zážitkem. Architekti navrhli pro Národní technické muzeum v Plasích, které pronajímá prostory plaské knihovně, umělecký skvost, což bylo také oceněno v národní soutěži staveb a v soutěži knihoven. Prohlédnu si přírůstky do fondu a často si nechám poradit od zkušených knihovnic, co si přečíst.

Rád bych se nechal zlákat ke čtení vleže v místech pro nejmenší čtenáře, ale sezení v pohodlném křesle u stolku s výhledem na řeku Střelu má také své půvaby. Zde si mohu mimo v klidu vychutnat zajímavou knihu nebo se si projít stránky seminárních a diplomových prací studentů místního gymnázia, vysokých škol a Univerzity třetího věku s regionální tematikou. Vedení knihovny toto oddělení zřídilo v roce 2018. V knihovně se často potkám s přáteli, a tak bývá doba návštěvy delší. Chytré telefony“, čtečky a tablety nemohou naši zážitkovou knihovnu nahradit!

 

JAK TO VIDÍ V ROKYCANECH / odpovídá ředitelka městské knihovny paní Jana Aubrechtová

Městská knihovna Rokycany je knihovnou plnící regionální funkce, která má na starosti 58 obsluhovaných knihoven.

 

Připomeňte osobnost či spolky, které ve vašem městě či obci ve spolupráci s knihovnou spoluvytvářely kulturní, společenský a vůbec občanský život první republiky. 

Půjčování knih v Rokycanech a základ veřejné knihovny zahájil již v roce 1841 místní učitel a zakladatel nadace pro chudé Václav Pába darem 22 knih a 15 zlatých s tím, že bude pro knihovnu dále nakupovat všechny knihy vydané nakladatelstvím Dědictví Svatojánské. V revolučním roce 1848 vznikla ve městě Čtenářská beseda a s uvolněním veřejného života po roce 1860 byla v Rokycanech založena Měšťanská beseda, která měla vedle oboru pěveckého, divadelního a hudebního i obor čtenářský. Zároveň se začaly půjčovat i knihy z majetku města a vznikla tak obecní (městská) knihovna. Jejími správci byli vesměs místní učitelé.

Knihovny si ve druhé polovině 19. století zakládaly i nově vznikající spolky v Rokycanech: Sokol, dámský spolek Ludmila, spolek národních dělníků Havlíček, Živnostenská beseda a zejména Čtenářský a zábavní spolek Hálek. V roce 1918 se objevuje myšlenka na zřízení knihovny a čítárny pro mládež. Dne 1. března 1918 přijala městská rada návrh obecní sociální komise na poskytnutí příspěvku ke zřízení knihovny a čítárny pro mládež. 16. března 1918 otiskl týdeník Brdský kraj článek, v němž se píše: „Naše město věnuje ze všech měst venkovských největší peníze na svou knižnici. Obecní knihovna má asi 4 000 svazků, čtenářský spolek Hálek asi 2 000 svazků a muzejní knihovna asi 6 000 svazků. Spojíme-li tyto tři knižnice, budou míti Rokycany knihovnu o 12 000 svazcích.“

Ke sloučení knihoven skutečně došlo 30. května 1921 v jednu městskou knihovnu s půjčovnou, čítárnou a příruční knihovnou, aby se tak naplnila litera knihovního zákona. Výhodné umístění knihovny na Masarykově náměstí bylo zachováno a od roku 1930 dodnes sídlí knihovna ve stejné budově. V roce 1998 byl uveden do provozu automatizovaný knihovní systém. Ve stejném roce se knihovna stala místem veřejného přístupu na internet.

V loňském roce jsme jen kousek od náměstí vybudovali nový sklad knih s posuvnými regály. Letošní rok je ve znamení boje s dřevomorkou. V současné době je dokončena výměna střešní krytiny a napadených trámů. Zároveň s touto náročnou opravou jsme rekonstruovali druhé patro budovy, kde je dětské oddělení, které bylo slavnostně otevřeno v Týdnu knihoven.

Osobnosti v naší knihovně

Co je pro české knihovnictví osobnost Zdeňka Václava Tobolky, to byl pro rokycanskou knihovnu PhDr. Jaroslav Vyčichlo (1947-2008), všestranně nadaný člověk, režisér ochotnického divadla, fotograf, zakladatel moderního knihovnictví v regionu. Působil v knihovně nejprve jako metodik a potom v období 1985-1990 také v roli ředitele. Někteří čtenáři na něho dodnes vzpomínají

 

Letošní rok je výročím i dalších osmiček – 1948, 1968. Navázali jste po listopadu 1959 dialog s krajany ve světě?

Dialog s krajany v zahraničí jsme nenavázali, ale snažíme se udržovat dobré vztahy s bývalými pracovníky a podporovateli knihovny a samozřejmě i s knihovníky z malých obcí. Zveme je na pravidelná předvánoční setkání a na akce knihovny.

Spolupracujeme se spolky ve městě, zejména s klubem seniorů, pro které zajišťujeme pravidelný program každé pondělí. S taškami knih a dobrou kávou navštěvujeme obyvatele pečovatelského domu. V sezóně dovážíme knížky na místní koupaliště a připravujeme osivo a soustavně pečujeme o naši Semínkovnu. Úterky věnujeme místnímu nádraží, kde jsme jako doma a knihoregál vždy doplníme o čerstvé knihy a časopisy.

 

Říká se, že dnešní děti málo čtou. Platí tedy, že je pro ně knihovna neznámým místem?

Samostatnou kapitolu činnosti knihovny pro veřejnost tvoří práce s dětmi. Myslím, že každé školou povinné dítě v Rokycanech ví, kde je knihovna. Pravidelné besední návštěvy celých školních tříd jsou spojeny s hromadným vracením i půjčováním knih. Od letošního roku jsme zapojeni v projektu S knížkou do života a máme již první čtenáře věkové kategorie 0+. Druhé slavnostní předávání průkazek těmto uživatelům za účasti vedení města Rokycany jsme přichystali na Týden knihoven.

 

JAK TO VIDÍ V BLOVICÍCH / odpovídá Drahomíra Seidlová z městské knihovny

Městská knihovna Blovice je od roku 2002 pověřena vykonávat regionální služby pro 34 okolních knihoven. Od roku 1949 do roku 1960 byla v Blovicích Okresní knihovna. Od roku 1992 je knihovna ve správě Městského kulturního střediska.

 

Připomeňte osobnost či spolky, které ve vašem městě či obci ve spolupráci s knihovnou spoluutvářely kulturní, společenský a vůbec občanský život první republiky.

Základ knihovně dal Literární spolek v Blovicích, založený roku 1879. Byly zakoupeny knihy a časopisy, o které měla veřejnost velký zájem. Nejprve byla zřízena čítárna, kde se konaly osvětové přednášky. Později byla knihovna zpřístupněna a vznikla lidová knihovna. Po vydání zákona o obecních knihovnách, v roce 1920, měla lidová knihovna již 1521 svazek a 323 čtenáře. Byla umístěna na radnici. Knihovníkem se stal František Konrád, tajemník městského úřadu. Významným knihovníkem byl František Raušar, zakladatel muzea a nadšený předseda Literárního spolku a Knihovní rady. Je také autorem knih o regionální historii a osobnostech, které knihovna dodnes uchovává ve svém fondu.

 

Říká se, že dnešní děti málo čtou. Platí tedy, že je pro ně knihovna neznámým místem?

Od roku 2010, kdy knihovna dostala nové prostory pro svoji činnost, se hodně věnujeme dětským čtenářům. Máme dobrou spolupráci se školou a tak se u nás střídají všechny nižší ročníky na nejrůznějších besedách a vzdělávacích pořadech. Díky tomu se chlubíme tím, že z našich čtenářů je téměř 40% ve věku do patnácti let. Tradiční akcí na konci školního roku je pasování prvňáčků na čtenáře a jejich bezplatná registrace do knihovny. Pořádáme i setkávání dětí se spisovateli, ilustrátory a místními zajímavými osobnostmi. Děti k nám chodí rády a většina z nich přesně ví, kde knihovnu najdou a jak se v ní orientovat.

 

MŮJ ŽIVOT S KNIHOVNOU / vzpomínka Oldřicha Rady, rodáka z Blovic (dnes již nežijícího)

Vzpomínám na svoji prvou návštěvu blovické knihovny. Nacházela se proti elektroprodejně pana Skaly v části domu bývalého židovského hospodářství. Vstup byl po šesti příkrých schodech přímo z ulice. Pan knihovník Konrád (říkalo se mu pane tajemníku), silný, plešatý s červenými tvářemi, řekl: Vyber si něco na pultě! Vybíral jsem podle obrázků. Tehdy, v roce 1941, osmiletému čtenáři nebyly zapůjčeny pohádky, ale brožovaný ilustrovaný román o francouzské revoluci Červený bedrník. Teprve později jsem si vybíral dle autorů: Němcovou, Raise, Jiráska, Dumase atd. S kamarády jsme si knihy vzájemně půjčovali a využívali i školní knihovny. Přečetli jsme vše, co bylo, od Káji Maříka, verneovky až po poklady ze sběru: rodokapsy.

 

JAK TO VIDÍ V CHOTĚŠOVĚ / Václav Podlešák, knihovník Veřejné knihovny Václava Hataje

Veřejná knihovna v Chotěšově má historii dlouhou přes 95 let. Je však spletitá a přerušovaná. Vše je dáno polohou naší obce v bývalých Sudetech, kde byla většina obyvatel německé národnosti. Brzy po vzniku ČSR přišel do obce český učitel Václav Hataj a jako řídící učitel vedl první českou školu, provizorně v prostorách kláštera. Již během roku 1919 pak zahájil provoz první české knihovny tamtéž. Základ tvořilo 120 svazků. Knihovna fungovala až do příchodu německé správy (1938).

Z kroniky víme, že teprve roku 1953 byla knihovna reorganizována, v poválečných časech bylo spousta jiných problémů k řešení. Vlastně šlo o vyřazení zastaralé a ideově nevhodné literatury. Knihovna sídlila v Národním domě a vedli ji pánové Divíšek a Šet. Hned v roce 1954 byla přemístěna na radnici a její správu zajišťovala paní B. Baláková. Knihovna se dále stěhovala do čp. 268 a poté do Kulturního domu (dnes tato budova již nestojí a na jejím místě je park). Také osoby knihovníků se střídaly, můžeme vzpomenout Jana Čapka, učitelku R. Pražákovou, dále paní J. Liškovou a J. Sedlákovou, p. Karla Kastla a paní Vlastu Stechligovou. Od roku 1981 vedu knihovnu já. Působíme v prvním patře Národního domu v centru obce Chotěšov a od roku 2002 máme oficiálně potvrzen název „Veřejná knihovna Václava Hataje“ na počest zakladatele české knihovny.

 

Říká se, že dnešní děti málo čtou. Platí tedy, že je pro ně knihovna neznámým místem?

Chotěšovská knihovna má aktuálně ve fondu přibližně 7 100 svazků a nabídku literatury pravidelně doplňujeme výměnnými soubory z pověřené knihovny v Dobřanech. Tím můžeme rozšířit tematický záběr fondu a čtenářům poskytnout více nových titulů. Postupně zpracovávám fond knihovny pomocí systému Clavius, ale jde to pomalu. Knihovna je otevřena všem zájemcům, po domluvě ji navštěvují děti z mateřské i základní školy, na besedy přicházejí také školní družiny. Tradicí se stala Noc s Andersenem, kterou připravujeme společně s učitelkami základní školy, velkému zájmu se těšil také Týden čtení dětem, kdy někteří učitelé představili dětem své oblíbené knihy a číst mladším žáčkům přišli jak rodiče, tak i starší žáci. V Chotěšově lidé cestu do knihovny znají.

 

MŮJ ŽIVOT S KNIHOVNOU - VYZNÁNÍ OSOBNOSTÍ

PhDr. Dagmar Svatková, knihovnice, metodička, lektorka a bývalá ředitelka Knihovny města Plzně

Knihovna – to je moje radost i starost, moje celoživotní profesionální působení. Jak jsem se v knihovně ocitla? O mém směřování rozhodli už moji rodiče. Od malička jsem žila s knížkami a papíry všeho druhu. Tatínek byl knihař, maminka vedla „papírnictví“. Své humanitní nazírání světa jsem nemohla nechat být jen tak. A tak, když nastal čas, objevila se možnost vnořit se do této zajímavé profese, nejprve za pomoci profesorů střední knihovnické školy a později pedagogů knihovnické katedry v Praze.

Co mne na knihovnickém povolání zaujalo nejvíce? Ta možnost být prostředníkem mezi lidským poznáním a těmi, kteří po něm pátrají.

Neboť to jsou ti, kteří mají srdce otevřená, svoji zeměkouli posouvají kupředu a nechtějí jí ubližovat. A to mne stále nutilo vzdělávat se, hledat všechny možnosti být dobrým informovaným společníkem a průvodcem všem bez rozdílu věku, vzdělání i postavení. A ještě jednu příležitost mi knihovna nabídla – vzdělávat ty, kteří se podobně jako já chtěli věnovat knihovnické profesi. Prožila jsem se svými studenty mnoho krásných let a byla jsem mezi nimi šťastná, zvláště když jsem u některých z nich viděla opravdové zaujetí a chuť dát knihovnické profesi, co jí patří.

Knihovna – to je ticho i šumění tlumených hovorů, smích i dětské výkřiky nadšení a údivu, knihovna to je neopakovatelná vůně knih a lidí, knihovna to je mnohavrstevné místo pro trávení společných chvil, pro nacházení vědomostí i životních radostí, získávání pocitu sounáležitosti s komunitou, ve které žijí. Knihovna je poklad všech pokladů. 

 

PhDr. Ivanka Horáková , knihovnice, literátka, lektorka, bývalá ředitelka Studijní a vědecké knihovny Plzeňského kraje

Rozhodnutí pracovat v knihovně před dávnými 50 lety znamenalo pro mne naději, že budu mít povolání, kde si budu moci číst. Jak jednoduché a přitom všechno bylo jinak. Ale ničeho nelituji, setkala jsem se s nádhernými knihami a pravidelně jsem bývala prvním, kdo si nový výtisk osahal, setkávala jsem se se stejně naladěnými lidmi, kteří měli knihy rádi. V rámci svého působení ve dvou největších plzeňských knihovnách jsem měla díky knihám příležitost potkávat spisovatele, výtvarníky, novináře, ilustrátory, knihaře..., všechny, kteří mají s knihou co do činění. A stovky kolegů knihovníků v menších místech našeho kraje i republiky, ti všichni hovořili stejnou řečí.

 Po letech jsem zjistila, že mne nejvíce baví budovat nové prostory, poskytovat nové služby, doprovodné aktivity všem, kteří se v knihovně chtěli cítit příjemně a jako vítaní návštěvníci. Knihovna a knihy mne ovlivňují dosud,  pracuji s hendikepovanými dětmi a také jim dávám do ruky knihu jako největšího inspirátora vědění a nejlepšího kamaráda. Tak jsem to vždy cítila.

 

PaedDr. Jiří Staněk, CSc. - katedra českého jazyka Pedagogické fakulty Západočeské univerzity v Plzni

Jsem ze čtyř dětí, máma na nás moc času neměla, a tím víc nám ho zbývalo. Moji sourozenci „byli“ na leccos, já kromě samozřejmých klukovin hledal a nacházel jiné světy v knížkách, jichž bylo doma po skříních a zásuvkách kupodivu dost, a tak mezi mé kamarády patřili záhy Honda Cibulků i Medvídek Pú, Gulliver s Liliputy, ve třinácti jsem polykal hrdinské kousky d´Artagnana a comp. a obdivoval ušlechtilost Vinnetoua a Oldy Shatterhanda, ve čtrnácti jsem se zatajeným dechem četl Makarenkovu Čest a Vlajky na věžích, v patnácti jsem se zamiloval do židovské dívky Rebeky z Ivanhoea, v šestnácti byli mi zjeveni Josef Škvorecký, Arnošt Lustig, Milan Kundera, Ludvík Vaculík, Erich Maria Remarque, J. D. Salinger a z antikvariátu Egon Hostovský, aby mi pak definitivně učarovali František Plánička, Dana a Emil (vypravují), Ota Pavel s Duklou mezi mrakodrapy a svět sportu vůbec, jemuž jsem – později i profesně – propadl zcela. Měl jsem štěstí, že s většinou svých hrdinů jsem se mohl potkávat na stránkách knížek, pro něž stačilo sáhnout do mé vlastní miniknihovničky, „vše nezbytné“ pro život – souboje, rytířské skutky, vítězství, porážky, cit, lásky, smutek, pokora …

Se zcela jinými - „velkými“ knihovnami jsem začal komunikovat až po příchodu do Prahy, jak fakultní knihovna i prodejna (na FF UK, kdysi Náměstí Krasnoarmějců), knihkupectví v nedaleké Kaprovce, městská knihovna na náměstí dr. Vacka i stále širší nabídka antikvariátů (jsme ve druhé polovině šedesátých let) mi poskytovaly jak texty odborné, tak i ony „krásné“, ze staletí minulých, ke studiu literatury nezbytné.

Ráj jsem ale našel až po příchodu do Plzně v polovině osmdesátých let, a to jak v proslulé SVK, tak v knihovně městské v ulici Smetanově, a nedostupné lahůdky časopisecké – zejména z krásných let čtyřicátých – pak v městském archivu u p. ing. Martinovského. Hodiny ve studovně, množství otázek, ne vždy jasně formulovaných, množství odpovědí, kopií, informací, rad.

Chtělo by se říci „Díky za vše, knihovny milé!“, ale jedno poděkování přece jen přede všemi: všem princeznám a dámám – knihovnicím obrněným jemným, byť neprůhledným závojem trpělivosti bez konce, závojem laskavosti, ochotným hledat dlouhé minuty v zaprášených regálech skladů zapomenuté skvosty, s úsměvy (nejednou již i unavenými) vlévajícími do žilek čekajících léčivé kapičky dobré vůle a nálady, klidu a míru, ochotnými kamkoliv volat, psát, ptát se, zjišťovat, ujišťovat, pomoci radou, informovat. Uvědomuji si, že právě při hledání slov k poděkování slova „nestačí“ a navíc – nejsou. Přesto ještě jednou – a vskutku rád – děkuji. A svatozář.  

 

Nedávno k vám doputoval vojenský kufr vašeho pradědečka. Co vám v té chvíli běželo hlavou? 

Že je to požehnání a že by ho i ostatní lidé měli vidět.

 

Proč? Jde přece o rodinný artefakt, o osobní vzpomínku…

Myslím si, že v průběhu času tyto předměty nabyly na své hodnotě. Ale samozřejmě to, jak k nám promlouvají, záleží na představivosti každého z nás.

 

Jaká je tedy jeho historie?

Kufr doprovázel mého pradědu, podporučíka zbrojní služby Josefa Hrubeckého, v zářijové mobilizaci. Tehdy byl pradědeček zařazen v Josefově u zbrojnice II. sboru, což byla vyšší taktická jednotka čs. armády řídící obranu od Krkonoš po Králicko. Později, v roce 1945, se zúčastnil květnového povstání v Náchodě. Kufr až donedávna přebýval v pozůstalosti u příbuzných v jižních Čechách a po smrti vzdálené příbuzné ho získal do vlastnictví můj otec. Nicméně teď jsem vyhrabal na půdě ještě jeden artefakt a ten je přímo spjat s historií Hradce Králové. Jde o originální smaltovanou ceduli, státní znak s nápisem Velitelství II. sboru. Tato cedule kdysi zdobila štít nádherné funkcionalistické stavby, dnešní Lékařské fakulty Univerzity Karlovy, která ještě v r. 1938 sloužila armádě a kam se po okupaci nastěhovalo Gestapo.  

 

Zvláštní, jak se po letech věci dostávají do těch správných rukou… Nemrazí vás trochu?

To byste se musela zeptat třeba pana plukovníka Stehlíka, co cítil, když se mu dostal do ruky zápisník Jana Kubiše… Každý z těch předmětů má zakódovaný nějaký příběh a stojí za to ho interpretovat. Konec konců pod tou smaltovanou cedulí si můžeme představit, jak se např. generál Váňa a generál Kutlvašr přeli, zda Hradec Králové má být 15. března 1939 v brzkých ranních hodinách bráněn proti Wehrmachtu, postupujícímu od Jaroměře. Anebo si můžeme představit, kolik důstojníků, kteří se nikdy nezpronevěřili své přísaze republice a umírali v odboji, kolik z nich prošlo pod touto cedulí „cestou do práce“, ať už to byl plukovník Novák, později velitel Náhradního tělesa čs. samostatné obrněné brigády ve Velké Británii, nebo hradečtí důstojníci zapojení do Obrany národa, např. major Matohlína, který byl v budově velitelství II. sboru brutálně mučen a posléze uprchl z vazby Gestapa ve Fakultní nemocnici.

 

O tom, že vojenská historická tématika je opravdu vaší vášní, svědčí i to, že kromě své profese nelitujete ani volného času a účastníte se putování po vojenských stopách.

Každý nějak tráví volný čas, ať už v aktivní, nebo pasivní rovině. Já se snažím, což vyžaduje pečlivý time-management, stihnout, co se dá. Nejenom letos v rámci osmičkového roku, ale i v rámci lidských možností a mého osobního života. Upřímně obdivuji kolegy, kteří toho dokážou ještě víc, a přitom mají rodiny i náročná povolání. Je úžasné, kolik práce dělají pro památku a šíření ideálů československého státu.

 

Pokud jde o Hradec Králové, s tímto městem je spojen příběh Rudolfa Medka,  rodáka a později generála čs. armády. Jako legionář prošel celou sibiřskou anabází, jeho jméno bylo dlouhá léta tabuizováno a jeho knihy vyřazeny z knihoven. Vnímáte jako zadostiučinění, že se o těchto osudech dnes může otevřeně hovořit, a to i v nových kontextech? 

Určitě. Je jen škoda, že se o první republice mluví trochu nadneseně, že stála na legionářském mýtu. Samozřejmě o žádný mýtus nejde. Uvědomme si, že za stát bojovalo 100 000 legionářů. A kolik z nich přineslo oběť nejvyšší! Tisíce mužů padly, tisíce z nich si přivezly šrámy na duši. Mnohým utrpěná zranění přepsala osobní život. Jejich sebevražednost po válce byla poměrně vysoká. Jiné válečný konflikt vmanévroval na životní dráhu, kterou si nikdy nepředstavovali. Ostatně jeden z největších hrdinů první republiky - armádní generál Jan Syrový, první čs. náčelník Hlavního štábu čs. armády, původně nadaný stavař, se netajil tím, že nikdy nechtěl být vojákem. Ale těsně před bitvou u Zborova byl raněn, když mu nepřátelský granát vyrazil oko, a najednou ho tyto události nasměrovaly do pozice národního hrdiny.

Je zajímavé začíst se do periodik z první republiky, hlavně z druhé poloviny 30. let, kdy se Československo připravovalo na válku s Německem. Tam si uvědomíte, na jaké garnituře lidí tato republika stála. Např. v časopise Naše vojsko jsou příběhy řadových legionářů – obyčejných řemeslníků, kteří prokázali neuvěřitelnou loajalitu a odvahu v boji proti bolševikům. A takto byl vychováván nejen vojenský kádr, ale vůbec celá společnost. Z našeho pohledu jsou tehdejší filmy i literatura poněkud patetické, glorifikující. I hrdinové jsou přece lidé z masa a kostí i oni mívají strach a nepřítel není nějaká homogenní masa krvelačných bestií… Ale nelze jim upřít jednotné poselství. Ti lidé mají nějaký ideál a ten stojí za to, aby prolévali svou krev. Ideál vlastenectví, svobody, ideál demokracie a vůbec ducha legií. První republika trvala 20 let. Zeptejme se sami sebe, za který stát v našich moderních dějinách, který trval tak krátkou dobu, jsme byli připraveni umírat po zástupech?

V roce 1938 byl národ sjednocený tak, jako nikdy předtím a nikdy potom. Proč by jinak lidé tolik chtěli bojovat za stát, který jim svou nedokonalostí, ale i díky světové hospodářské krizi, často nedal velké bohatství? V čem byla jeho hodnota? A jak ji lidé definovali? Myslím, že Československo ve 38. roce by každý z nich hodnotil jako domov, jako záruku svobody a jako ostrov demokracie. Za tuto státotvornost, jak říkali Masaryk s Benešem, lidé byli připraveni zemřít.

 

Čím to, že současní mladí lidé tak málo vědí o našich nedávných dějinách – nejen o roce 1918, ale také o únoru 1948 a listopadu 1989?

Myslím, že problém je v tom, že mladí lidé vyžadují epičnost, atraktivnost historie. Příběh legií epický je a příběh roku 1938 je doslova antickou tragédií. Zatím nejvíce se podařilo zpopularizovat útok na Reinharda Heydricha, což – jak rád říká plukovník Stehlík –, je příběh, za který by se nemusel stydět Herodotos. A totéž platí o východním odboji, o našich letcích ve Velké Británii. U mladých čtenářů v současné době mají obrovský úspěch komiksy. „Tři králové“ pojednávají o legendě domácího odboje. Vyprodaný první díl Stopy legionáře o anabázi legií a druhý díl přináší poměrně značnou faktografickou informaci o jednotlivých legionářských osobnostech. To je jedna forma, jak příběhy šířit, druhou jsou filmy, což se ale příliš nedaří. Každý laik se může zeptat, proč remake „Atentátu na Heydricha“ točí Angličané a ne my. Já se zeptám jinak: Proč proboha 29 let od Sametové revoluce nemáme film o legionářích? Proč nemáme film o východním odboji? Proč se nepodíváme na tuto ohromnou kapitolu bez deformace komunistické historiografie?

 

Protože nepotřebujeme hrdiny?

Ne, tam, myslím, už vstupuje čistá vypočítavost tvůrců, pro které téma není dostatečně rentabilní. Vezměte si, že neexistuje jediný film, který pojednává o Pražském povstání. Přitom to byla největší pozemní bitva svedená příslušníky českého národa v moderních dějinách. Zúčastnilo se jí 130 000 lidí a Praha tehdy měla necelých 850 000 obyvatel. Pražské povstání je epos o záchraně tisícileté Prahy. Jestliže Francouzi a zejména Poláci svá povstání, která osvobodila jejich hlavní města, zfilmovali rozmáchle, proč toho nejsme schopni my? Proč se místo toho dozvíte jen o zbytečné přestřelce na konci války? Odtud pramení naše malomyslnost, která se do nás zakódovala v letech poválečných, a bohužel jsme ji nedokázali rozlousknout v podstatě dodnes.

 

Hrozí, že lidé, kteří se nezajímají o historii, budou snadno manipulovatelní?

To je nesporné. Historik Jiří Marek, vědecký pracovní Vojenského historického ústavu Praha, používá Orwellův citát: „Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost." Musíme pochopit, že všechno, co se nám stalo, má nějakou příčinu, kterou lze adresovat do minulosti. V mých očích je takovým příkladem únor 1948.

Cesta k němu – podle mého názoru – začala už o deset let dříve. Mnichovem. Když si vezmete absolutní absenci politické kultury, která provázela září 1938 ze strany Velké Británie a Francie, když si vezmete absurditu celé situace, kdy jedinou demokracii ve střední Evropě předhodíte nejšílenějšímu diktátorovi, jakého do té doby svět poznal, aby se usmířil mír… Ten šok, to ponížení občanů Československa v kontrastu s tím, že přicházejí o to nejcennější, co mají – tedy o svobodu, na kterou se tak těšili… Tam se to všechno převrátilo.  

Když jste zmínila Rudolfa Medka – barda ruských legií, oficiálně zemřel v roce 1940 na selhávající ledviny, ale řada lidí vám řekne, že vlastně zemřel na Mnichov.

 

On dokonce na protest proti zahraniční politice Velké Británie a Francie vrátil oběma zemím válečná vyznamenání.

Ano, a zdaleka nebyl sám. Dokonce i v Americe proběhla protestní akce, které se zúčastnili legionáři – mezi našimi krajany jich bylo na 40 000, kteří bojovali v řadách americké armády a po první světové válce se usadili v USA. Tito muži ve filmovém týdeníku na kameru vraceli vyznamenání a anglicky vysvětlovali světu, proč to dělají.

Tam se skutečně jednalo o bod zlomu. I lidé, kteří prošli první světovou válkou jako ruští legionáři a poznali realitu bolševického režimu, najednou říkali, že musíme věřit Rusku, Stalinovi. V té době Sovětský svaz to nebyly jen gulagy a hladomor na Ukrajině. SSSR se mohl prokázat i nepopiratelnými hospodářskými úspěchy a např. vymýcením negramotnosti… A tady, v tomto okamžiku, se začala hroutit Masarykova koncepce našeho zakotvení na Západě. Beneš, jako její architekt a uskutečňovatel, si to uvědomil. Bez toho by komunistická strana v roce 1946 nezískala tak obrovskou, nejenom procentuální podporu občanů, ale podporu celospolečenskou. V únoru 1948 celý tento proces vyvrcholil.

 

To všechno jsou velká témata a ve vašem případě i velké nasazení. Jak se odreagováváte od své profese i náročného koníčka?

Pro mne je největší relaxací zkusit si prožít něco z dobových reálií. To mne nabíjí. Například už od poloviny srpna procházíme tehdejším pohraničním opevněním v dobové uniformě se vším, co k tomu patří – tj. s nákladem včetně konzerv, zrnkové kávy, cigaret bez filtru apod. Nebo takové vojenské manévry, kdy se učíme naučit nazpaměť vojenské předpisy, jednak abychom skutečně důstojně reprezentovali armádní složky, ale také si vyzkoušeli tehdejší život. A v tom jsem absolutista, vše musí být prožíváno do posledního detailu. Ostatně, je to jednoduché: když budete vypadat jako předobraz, budete se pak chtít i tak chovat.

Někdo hraje basketbal, někdo se vyžívá v adrenalinových sportech, pro mne bylo velkým zážitkem setkání s neteří Josefa Gabčíka v den 75. výročí boje v chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. A jiný moment – letos na jaře po mé přednášce o heydrichiádě v Jiráskově divadle v Hronově za mnou přišel pan Burdych, jehož rodina ukrývala parašutistu Potůčka ze skupiny Silver A. Otce mu zastřelilo gestapo, dědečka umlátili řetězem na zemědělská zvířata a babičku deportovali do koncentračního tábora. Když mi tento nesmírně vitální pětaosmdesátník řekne, že jsem posluchačům dokázal zprostředkovat dobovou atmosféru, tak to je pro mne neskutečný kompliment.

 

To dává vašemu životu smysl?

Určitě, já v tom vidím jeden ze smyslů svého života. Pociťuji jako svůj úděl zprostředkovat lidem příběhy formou, která nedeformuje historickou realitu, která je zaujme a nadchne. Závěr ať už si udělají sami.

 

Jak tedy vnímáte současné filmy – konkrétně o Janu Masarykovi – kde se autoři dopouštějí zřetelné mystifikace?

Na filmu si cením sekvence zářijové mobilizace. Výborný byl i kompars – mám tu čest znát lidi, kteří se na natáčení podíleli. Tam, kde je hlavní poselství mobilizace a totální euforie, že se budeme bránit a chránit svoji suverenitu, tam slova nestačí. A to se tvůrcům podařilo vyjádřit. Líbila se mi i technologická stránka filmu, je zřejmé, že už jsme schopni dohnat západní produkce. Co mi ale velice vadilo, byla rovina vztahu Jana Masaryka k Edvardu Benešovi. Prezident Beneš je tu velice očerňovanou postavou, přitom šlo o člověka statečného, schopného obrovského sebezapření ve prospěch svého národa. Myslím, že nikdo z nás nemá právo vyčítat mu rozhodnutí z roku 1938. Málokdo chtěl tak bojovat jako Edvard Beneš. Ve svém bytě mám portréty dvou lidí: prezidenta Masaryka, jedná se o obraz z roku 1930 k jeho osmdesátinám, jím podepsaný a věnovaný „bratřím legionářům“, a vedle něj je portrét Edvarda Beneše z roku 1938.

Srdce velí v roce 1938 bojovat, rozum přijmout „mírové řešení“, navrhované západní Evropou. Jako člověk vám řeknu, že jsme bojovat měli, i s ohledem na předky v republikové armádě, bez nichž bych tu dnes neby. Jako historik chápu a musím bránit prezidentovo rozhodnutí.

I tady platí – znát historické reálie a na jejich základě si utvářet vlastní názor. V tomto případě nejde jen o to, že se jejich filmový vztah liší od reality, on je zcela opačný. Jan Masaryk v žádném sanatoriu po Mnichovu nebyl, samozřejmě všichni známe příběh o depresích paní Charlotty a složitém dospívání syna Jana… Masaryk samozřejmě prodělal obrovský otřes stejně jako Edvard Beneš, ale je třeba si uvědomit to, co pronesl v době, kdy přiletěla jedenáctka čs. zpravodajců do Londýna dne 14. března 1939: „Chlapci, dnes startujeme druhý odboj!“ Jasná výzva k opětovnému boji za svobodu vlasti. Prožitek svrchovanosti státu, který zavazuje.

Ten citát se dá vztáhnout také k Mnichovskému komplexu, o kterém jsme mluvili, i k Hradci Králové, když jsem zmínil generála Kutlvašra. Ten pravil, že nálada, která panovala v roce 1938 se již nikdy opakovat nebude. Ale že jediné, co pomůže na deziluzi, která jej vystřídala, je boj za osvobození ČSR.

Mnichov se tak sice do nás promítl, ale páteř zlomil jen někomu. Bez onoho přesvědčení, že stát je víc než zákony nebo hospodářská prosperita, bychom odboj neměli, protože ten je armádou svědomí.

 

 

Vizitka

Mgr. Jan Hrubecký (1989) Absolvoval Filosofickou fakultu Univerzity Hradec Králové, obor Ochrana a prezentace kulturního dědictví (2014) a Filosofickou fakultu Univerzity Hradec Králové, obor Historie (2016). Člen Československé obce legionářské – jednoty Hradec Králové. Od roku 2017 je vědeckým pracovníkem Regionálního muzea ve Vysokém Mýtě. Zabývá se problematikou meziválečné čs. branné moci a druhého odboje.

Složité dějiny novodobé české státnosti (ještě na počátku minulého století byly české země součástí Rakousko-uherské monarchie, pak dvacet let první Československé republiky, nacistická okupace, čtyřicet let v područí Sovětského svazu) nepřinášejí mnoho subjektů, které naši současnost spojují s minulostí. Sokol (dnešní Česká obec sokolská) je onou nezpochybnitelnou výjimkou. Od svého založení v roce 1862 plnil ve společnosti významnou funkci podněcovatele ducha i těla. Kulturní aktivity byly vždy nedílnou součástí činnosti jednotlivých jednot a žup. Stovky ochotnických divadel, loutkářských souborů, pěveckých sborů i tanečních skupin jsou toho důkazem.

Zejména divadlu se pod Sokolem opravdu dařilo, stačí si otevřít místopis českého divadla a podívat se, kde všude působily divadelní odbory. Právě díky Sokolu, kde se všechny aktivity potkávaly, se např. Prodaná nevěsta stala českou národní operou, neboť k jejímu provedení se spojovaly síly různých uměleckých souborů. Zlatým věkem se pak pro Sokol stalo období první republiky. Každý patnáctý občan byl jeho členem, takže celkový počet členů se vyšplhal téměř k jednomu miliónu (včetně Slovenska a Podkarpatské Rusi). Jestliže Evropa s obdivem vzhlížela na rozvoj loutkářství v zemi (ve 30. letech bylo zaznamenáno tři tisíce souborů), vděčíme za to právě sokolům.

Sokol vlastně nikdy nebyl formálně zrušen, jeho činnost byla rozpuštěna do nových organizací a aktivit. V roce 1968 byl učiněn pokus Sokol obnovit, sovětská okupace jej však zmařila. Obnoven byl až po r. 1989. Zejména v malých obcích do tří tisíc obyvatel, které v ČR převažují, jsou dnes sokolské jednoty nositelem společenského života. Vzdělavatelský odbor pečuje o rozvoj uměleckých souborů (nabízí vzdělávání, pořádá pro ně přehlídky). Bylo nesmírně zajímavé sledovat, jak se po sametové revoluci stará sokolská garda vzchopila a postarala se o obnovení řady souborů. Mnozí říkali, že musí Sokolu vrátit to, co pro ně znamenal v jejich dětství a mládí.

Spojení Všesokolského sletu s kulturním programem složeným výhradně z amatérských umělců jako jedna z akcí zařazených do vládního plánu oslav 100 let české státnosti bylo holdem Sokolu, připomenutím jeho historického významu. Symbolicky se tak stalo v Národním divadle rovněž spojeném s českým národem.

                                                                                                                                                            Mgr. Lenka Lázňovská

 

Na otázky Místní kultury k organizaci kulturního programu XVI. Všesokolského sletu v ND v Praze odpovídá Ing. Pavlína Čermáková, vedoucí útvaru ARTAMA:

Sokol spolupracuje s NIPOS na kulturním programu všesokolských sletů pravidelně. V čem spolupráce spočívá a v čem byla letos mimořádná? Co bylo na přípravě letošního programu nejtěžší?

Naše spolupráce se datuje rokem 2000, kdy útvar ARTAMA poprvé s Českou obcí sokolskou připravoval doprovodné kulturní programy k XIII. Všesokolskému sletu (pořady Co jsme zachovali a co jsme vytvořili v Divadle Bez zábradlí v Praze a U muziky v Letním kině na Výstavišti v Praze). V roce 2006 jsme se dokonce pustili do kompletní přípravy a organizace folklorní sletové skladby na XIV. všesokolském sletu (skladbu s názvem Tance domova jsme připravovali od roku 2004 a zúčastnilo se jí 416 tanečníků ze třiceti folklorních souborů z Čech, Moravy a Slezska).

Pro XVI. všesokolský slet jsme byli opět vyzváni ke spolupráci na folklorní skladbě, ale po nečekaném úmrtí autora skladby, pana Miloše Vršeckého, jsme celý projekt přepracovali do podoby kulturního doprovodného programu. Nabízela se ojedinělá možnost propojení s oslavami stého výročí založení republiky a Česká obec sokolská projednala pro tuto příležitost nejdůstojnější místo, jaké jsme si mohli přát – prostory Národního divadla.

Do letošního roku jsme tedy spolupracovali vždy na pořadech tanečního folkloru, ale pro tento výroční projekt, který jsme nazvali Kde domov můj, jsme vybrali oborů víc – pěvecké sbory, divadelní představení a folklor. Proto bylo velmi náročné zkoordinovat ve třech dnech za sebou tři velká představení na Nové scéně, odpolední program na piazzettě Národního divadla a večerní Setkání s muzikanty v kavárně Nové scény.

 

Jak na průběh příprav vzpomínáte? Jaká část programu byla Vaší srdeční záležitostí?

Celkem jsme s kolegy připravili šest pořadů, z nichž tři stěžejní se postupně odehrály na Nové scéně. Jak vzpomínám? Díky tomu, že mám skvělé kolegy a kolegyně, tak práce na takových mimořádných projektech je vždy velkou radostí, i když si člověk někdy trochu sáhne až na dno… Srdeční záležitostí je pak pro mě samozřejmě folklor - jako bývalá tanečnice a dlouholetá členka folklorního souboru Vycpálkovci ani nemůžu jinak.

 

Největší pozornost médií byla upřena k slavnostnímu zahájení sletu v Národním divadle. Stalo se totiž v historii naší první scény vůbec poprvé, že celé představení na prknech „Zlaté kapličky“ odehrál ochotnický soubor. Režie hry Ladislava Stroupežnického Naši furianti se chopil Bohumil Gondík.

 

Už podruhé jste se ujal přípravy a režie klasického divadelního představení se sokolskými soubory pro Všesokolský slet… Jak tuto příležitost jako sokol vnímáte?

Já dělám sokolské divadlo více než patnáct let, i když moje herecká a režisérská kariéra je mnohem delší. Hned po prvních inscenacích se sokolským divadlem jsem uvažoval o tom, jak zahajovat všesokolské slety s použitím vlastních sokolských souborů.

Tato myšlenka se setkala se stejným názorem vzdělavatelského odboru ČOS.  XIV. všesokolský slet v roce 2006 tak zahajovalo představení sokolského divadla z Pyšel. Tehdy to byla hudební komedie Malované na skle. Hrálo se v Divadle Komedie.

Ukázalo se, že je to cesta, kterou by se ČOS mohla ubírat, a tak se zrodil nápad nastudovat pro zahájení XV. všesokolského sletu nějakou “větší” divadelní inscenaci.

Rok jubilejního XV. všesokolského sletu 2012 byl zároveň rokem 150. výročí založení sokola. A protože sokolové ve své dlouhé historii většinou zahajovali svůj slet zhlédnutím některé inscenace Národního divadla, nejčastěji to byla Prodaná nevěsta, padla volba na stejný titul. Oslovil jsem čtyři sokolské soubory a sokolská Prodaná nevěsta byla na světě.

Otevírala XV. všesokolský slet v Divadle ABC a po pětileté cestě republikou měla ve stejném divadle svoji derniéru. V té době už bylo jasné, že příští zahájení bude muset být v podobném duchu. 

 

Proč jste letos zvolili k nastudování Stroupežnického Naše furianty? Jak obtížný byl výběr mezi sokolskými divadelními spolky?

Do sokolské veřejnosti prosákla zpráva, že by se snad příští zahájení mělo konat v ND, a tak najít titul, který by se na naši první scénu hodil, znamenalo hledat v české klasice. Musel to být titul, kde se zpívá a kde by na jevišti měla být “živá” muzika. Ve výběru z několika divadelních předloh vyhráli Naši furianti právě proto, že se hra odehrává o pouti a o pouťově tancovačce. Najít soubory, které by se tohoto projektu zúčastnily, nebylo těžké. Příprava Prodané nevěsty dala vzniknout velkému ansámblu, který může být základem pro každý takový projekt. Sdružuje v sobě na 65 herců, zpěváků a tanečníků, takže je koho oslovit. Pro každý ze souborů, které jsem v minulosti přizval ke spolupráci, byla účast na sletovém projektu prestižní záležitostí. Podřídili tomu svůj pravidelný a většinou velmi náročný režim. Jak folklorní soubory, tak i pěvecké sbory mají mnoho práce, mnoho vystoupení v průběhu celého roku.

 

Naše furianty na prknech ND sehrály tři vybrané soubory - Divadlo pod Petřínem, DS Lázně Toušeň a lidová muzika Souboru písní a tanců Josefa Vycpálka. Všechny tři soubory jsou sokolské? V čem spočívají jejich kvality?

Divadlo z Lázní Toušeň patří k nejlepším v sokolské obci divadelníků.  Mají za sebou řadu úspěšných inscenací předvedených na přehlídkách v České republice, ale také v zahraničí, asi největším jejich oceněním bylo pozvání do Číny. Jejich zájezd se uskutečnil jen několik týdnů před premiérou Prodané nevěsty v roce 2010. V této inscenaci měli velmi důležitou roli. Představovali komedianty a jejich výstup předčil všechna dosavadní inscenační ztvárnění.

Vycpálkovci jsou opravdová špička ve svém oboru a nejen v sokolské rovině. V letošním roce oslavili 70 let nepřetržité činnosti a jejich souborem prošla celá řada špičkových muzikantů, skladatelů, tanečníků, choreografů a zpěváků. 

Divadlo pod Petřínem bych asi neměl hodnotit, protože jsem jeho členem a spoluzakladatelem, ale je to soubor složený z vyzrálých a zkušených herců. Jeho velkou devízou je pravidelná činnost. Soubor nastuduje za jednu divadelní sezónu dvě premiéry a reprízuje své inscenace po dobu několika let. 

Všechny tři soubory mají stoprocentní členství v Sokole a dá se říci, že patří k tomu nejlepšímu ze sokolských souborů ve svých oborech.

 

Vraťme se ale ještě k té mimořádné příležitosti pro prezentaci sokolského a ochotnického divadlo, vystoupit s vlastní inscenací české klasiky na historické scéně Národního divadla… To musela být velká výzva pro všechny zúčastněné amatérské divadelníky… Nebojovali jste s trémou?

Ladislav Stroupežnický jako první dramaturg ND napsal Naše furianty pro ansámbl Národního divadla. Aniž bychom tomu chtěli, naskytla se příležitost zahrát Naše furianty na historické scéně právě v období 130. výročí jejich prvního uvedení, ale v nastudování pouze sokolskými herci a muzikanty a ne profesionálním souborem ND. Ano, bylo to poprvé v dějinách, kdy na jevišti historické scény hrál výhradně neprofesionální soubor.

Hrát v Národním divadle na naší první scéně je pro všechny opravdové divadelníky veliká čest. Já bych slovo výzva nepoužil. Není to výstižné. Kdo koho vyzývá? Jeviště a hlediště jsou doslova magické prostory. Tady tréma a odhodlání nemají své místo. Jediným a všudypřítomným pocitem mají být úcta a pokora. Jen z těchto pocitů se může zrodit velké divadlo. 

Tady si dovolím nezapomenout na takový malý, i když ve svém důsledku velmi podstatný moment v přípravě na večerní představení. Soubor sokolských Našich furiantů měl k dispozici nejen prostor divadla, jeho jeviště a zákulisí, ale také divadelní personál. Od prvních kontaktů už někdy v březnu až do té důležité neděle 1. července nám všichni dávali najevo, že jsme pro ně jejich kolegové a partneři a pracovali s námi tak, jako by to bylo jejich vlastní představení, a to je také ukázka úcty a pokory k naší první scéně.

 

Bude se inscenace uvádět dál? Kde lze získat informace o dalších reprízách?

Sokolská inscenace Naši furianti měla premiéru v prosinci 2017. Na jevišti ND to byla devátá repríza a plán představení je naplněný až do prosince letošního roku. Zájem ale nekončí. Máme zamluvené termíny do června roku 2019 a v současné době se dojednávají podrobnosti. Bližší informace jsou na stránkách www.divadlopodpetrinem.cz.

 

Viděl jste i druhé divadelní představení připravené v rámci kulturního programu Kde domov můj – Přes přísný zákaz dotýká se sněhu souboru Podiva při TJ Sokol Podivín?

V dalších dnech týdne sokolské kultury jsem toto představení viděl. Inscenace byla divákům předvedena na Nové scéně a musím říci, že se s tímto náročným prostorem soubor vypořádal se ctí. Jejich výkon po celou dobu představení gradoval, přesně podle toho, jak je předloha napsaná, a dlouhý potlesk diváků vestoje odpověděl na otázku, zda je možné, aby ochotnický soubor zahrál dobré představení v tak náročném prostoru, jakým Nová scéna ND je. 

 

Bohumil Gondík (1943) svůj profesní život spojil s amatérským divadlem. Začínal na Sokolovsku v Divadle za oponou, od šedesátých let se věnuje režii. Od r. 2003 byl členem sokolského divadla v Pyšelích na Benešovsku. Po úspěšné inscenaci Prodané nevěsty, která byla nastudována čtyřmi sokolskými uměleckými tělesy, začal dělat divadlo v pražském Divadle pod Petřínem, kde působí dosud. Je členem kulturní komise vzdělavatelského sboru České obce sokolské a otcem Dalibora a Adély Gondíkových, sourozeneckého dua známého z televizních pořadů.

 

Druhý den po úspěšném zahájení programu Našimi furianty se na Nové scéně ND konal koncert pěveckých sborů pod názvem Česká píseň, který pro Místní kulturu představuje garantka programu Zuzana Kacafírková:

 „Píseň česká slavně znívá, píseň česká srdce jímá…“ zpívá se ve Smetanově kantátě Česká píseň z roku 1860, která propůjčila název sborovému koncertu v rámci XVI. všesokolského sletu. Nejen sokolské pěvecké sbory z celé republiky vzdaly 2. července hold českým a slovenským písním i skladatelům. Na Nové scéně Národního divadla v Praze zazněly sborové skladby B. Smetany, J. Suka, Z. Lukáše, J. B. Foerstera, E. Suchoně a dalších. Na pódiu se vystřídalo pět sbormistrů a pět sborů s více než 150 zpěváky, které se představily jak samostatně, tak ve společném programu.

 

Můžete zúčastněné sbory představit?

Pražské sokolské sbory reprezentoval na koncertě Smíšený pěvecký sbor Gaudium, který působí při Sokole Královské Vinohrady pod vedením sbormistrů Zdeny a Vladislava Součkových. Se svými téměř šedesáti členy bylo Gaudium rozhodně nejpočetnějším tělesem koncertu. Z Jihlavy přijel Smíšený pěvecký sbor Foerster se sbormistrem Pavlem Bradou. Foerster působí při Sokole Jihlava a je součástí místní kulturní scény již více než devadesát let. Ženské pěvecké sbory reprezentovaly na koncertě Marijánky z Vacenovic se sbormistryní Marií Šimečkovou, komorní seskupení, které se věnuje hlavně interpretaci lidových písní ze svého regionu, a také Ženský pěvecký sbor Píseň ze Sokola Jedovnice. Pod vedením sbormistryně Magdaleny Javorské koncertuje Píseň u nás i v zahraničí. Sokolské sbory doplnil na koncertě pražský akademický sbor, a to Vysokoškolský umělecký soubor pod vedením sbormistra Jakuba Zichy. Sbor se věnuje nejen koncertní činnosti, ale i spolupráci s činohrou Národního divadla.

 

Jaká byla dramaturgie koncertu a jaké jsou Vaše dojmy organizátora?

Program koncertu byl sestaven z několika částí. Byla to jednak samostatná vystoupení vybraných sborů, poté společný zpěv všech sokolských těles a pomyslným vrcholem koncertu byla Česká píseň Bedřicha Smetany. Sborová slavnostní kantáta na text Jana z Hvězdy je dílem apelujícím na lásku k vlasti, probouzející v národu novou energii a sílu k boji za vlastní samostatnost.

Trochu jsme se obávali, jestli se nám podaří zaplnit hlediště Nové scény, přece jenom se jednalo o prázdninový termín a sokolský slet nabízel každý večer zajímavé kulturní akce. Nicméně sál byl nakonec úplně plný a diváci pomohli vytvořit na koncertě skvělou atmosféru, na kterou budou jistě všichni zúčastnění dlouho vzpomínat. Bylo nám také ctí přivítat v publiku jednoho z nejvýznamnějších žijících sborových skladatelů, pana Jiřího Laburdu, jehož díla na koncertě také zazněla.

Příprava koncertu trvala téměř rok a výsledek stál podle mého názoru určitě za to. Byla jsem naprosto pohlcena energií, kterou sokolové na koncertě jak z pódia, tak z hlediště vysílali a jejich nadšením. Zažili jsme opravdový svátek sokolského sborového zpěvu, který doufám podpořil všechna tělesa v jejich činnosti a zprostředkoval jim jedinečný zážitek zpívání v Národním divadle.

 

K folklorní části programu jsme položili několik otázek také MgA. Kateřině Černíčkové, která má právě tuto uměleckou oblast na starosti:

Velká pozornost médií byla věnována divadelnímu programu – sokolští ochotníci poprvé na prknech Národního divadla… Není to škoda, že tím byl trochu zastíněn program folklorní a hudební? Předpokládám, že také nabídl to nejlepší z těchto uměleckých oblastí…

Divadelní program si pozornost médií stejně jako nekončící ovace a gratulace nepochybně zasloužil. S nízkým zájmem médií o oblast tance se potýkáme dlouhodobě, což je určitě velká škoda. Nás potěší už jen to, když si tohoto nepoměru někdo všimne. Ale zpátky k Vaší otázce. Konkrétně hudební a taneční folklor se v rámci doprovodného kulturního programu představil ve třech programových celcích, které obsáhly všechny dnes běžně užívané formy prezentace folkloru – odpoledne na Piazzetě bylo otevřenou scénou, kde se střídala vystoupení vybraných souborů s výukou českých a moravských lidových tanců, večer na Nové scéně ND byl ukázkou umělecké tvorby a konečně setkání s lidovými muzikami mělo sice neformální charakter, nicméně k životu folklorních souborů společné zpívání a tancování neoddělitelně patří.    

 

Proč a podle čeho jste vybrali právě tato umělecká tělesa?

Výběr souborů samozřejmě nebyl náhodný. Tam, kde se způsob práce sokolských folklorních souborů dobře prolnul s naším záměrem, byly tyto soubory pozvány k účinkování. Náš hlavní cíl však tentokrát spočíval v něčem jiném. Nešlo o to přivézt do Prahy co možná největší počet účinkujících, jak tomu bylo dříve v případě folklorní skladby, ale více jsme se soustředili na málo známou, a přitom zcela zásadní roli Sokola v naší taneční historii. Na jedné straně to byla jeho neopominutelná podpora tzv. krúžkařského hnutí a všelijakých aktivit souvisejících s poznáváním hodnot naší tradiční lidové kultury a na straně druhé se v rámci Sokola psala jedna z nejdůležitějších kapitol českého novodobého (výrazového) tance. Následné setkání a vzájemné prolnutí lidového a výrazového tance je v českém scénickém umění unikátem, jehož dědictví jsme právě večerem na Nové scéně chtěli připomenout. Rozhodujícím měřítkem tedy byla schopnost daných těles převést hudebně taneční folklor do polohy osobitého scénického vyjádření. /Pozn. redakce: Vybraná umělecká tělesa představujeme přiloženými fotografiemi z jejich vystoupení./

 

Je Vám osobně sokolská myšlenka blízká a jak jste všesokolský slet prožívala, případně jaké jsou Vaše dojmy organizátora?

Ano, filozofie Sokola je mi velmi blízká. Péče nejen o fyzickou kondici, ale také o kulturní a duchovní hodnoty včetně pěstování zdravého sebevědomí, národní hrdosti a vyznávání pevného morálního kodexu zůstává – chci tomu věřit – ideálem i dnes.  Ráda bych poděkovala všem, kteří se s námi vydali na cestu za právě touto myšlenkou. Vedoucí souborů, jejich členové, choreografové, kolegové, pravidelní i noví spolupracovníci, přátelé, rodina, ti všichni jsou pro takové projekty nepostradatelní a patří jim velký dík.                                

„Dříve jsme pořádali řadu akcí o Lužici, ale bylo to spíše v rámci Euroregionu Nisa. Vydali jsme třeba knížku o zdobení vajíček, typické tradici v Lužici. Výstava Vyhořelá země poukazovala na neblahý vliv dolů na území v německém pohraničí. Byly to i další výstavy nebo celá řada přednášek o Lužici, a to i Lužických Srbů jako Hany Budarové a Jurije Luščanského. Založili jsme také speciální oddíl literatury, kde jsou knihy i v lužické srbštině,"  hovoří o dřívější spolupráci ředitelka knihovny Blanka Konvalinková.

Na Liberecku udržoval po léta kontakty s Lužickými Srby Eduard Hošek, ale šlo spíše o zájezdy a přednášky. Přes osobní kontakty František Vydra z Chrastavy rozšiřoval informace o Lužici velmi intenzívně. O Lužici sepsal knihu „Tonoucí ostrovy.“  Především však liberecká knihovna pořádala přednášky a výstavy buď z vlastní iniciativy nebo z iniciativy příznivců Lužice.

V poslední době se společně s knihovnou věnuje už pravidelným vztahům s Lužicí spolek SAL, který připravuje systematicky plánované akce počínaje výstavami, zájezdy, četnými články a přednáškami o Lužici. Oba subjekty navázaly přímý kontakt s vrcholovou organizací Lužických Srbů Domowinou. Jednou z velmi úspěšných akcí v poslední době byla výstava lužicko-srbských krojů s přednáškou o Lužici manželů Moniky a Bernhardta Cyžových. Knihovna představila i drama Wodný muž.

V příštím roce liberečtí připomenou sedmdesáté výročí studia lužicko-srbských studentů na tamějším gymnáziu Rokem Lužice. Hlavním organizátorem je spolek SAL, který koordinuje výstavy v muzeu, galerii, městském úřadě a knihovně, dále koncerty a závěrečnou konferenci v roce 2020. Mimořádnou událostí Roku může být balet Krabat v provedení Ondřeje Vinkláta na scéně libereckého divadla.

Již dnes se může spolek chlubit zájezdy svých členů a příznivců na vánoční trh do Budyšína a během Velikonoc. Na jeho kontě je také výstava Via sacra. Snímky duchovních památek zachytili na fotografiích členové spolku na svých cestách po Lužici. K výročí gymnázia se uskuteční konference v Hejnicích a bude vydán sborník s příspěvky ještě dosud žijících absolventů gymnázia.

K předpokládanému většímu zájmu čtenářů knihovna „rozšíří akvizici lužicko-srbské literatury především s lužicko-srbským nakladatelstvím Ludowe nakladnistwo Domowina, nově zprostředkuje i Serbske Nowiny. "Pokusíme se rozšířit i materiály vhodné pro návštěvníky Lužice. Určitě zorganizujeme zajímavé přednášky i výstavy a přejeme si, aby z Lužice byly k nám návštěvy četnější. I díky spolku SAL budou styky s Lužicí podstatně bohatší,“  dokládá ředitelka knihovny. Liberec se tak stane na severu vedle České Lípy a Varnsdorfu místem, které nejenže seznámí Čechy s Lužicí, ale nabídne i slovanské menšině Lužických Srbů pomocnou ruku při rozvoji a propagaci jejich kultury u nás. Stane se tak na severu místem nejčastějších kontaktů a pořádání společných akcí.

A jak tyto aktivity vnímají ti, kterých se týkají - Lužičtí Srbové? "W sewjernych Čechach mamy hižo mnoho lět dobrych přećelow. W poslednim času je so nam poradźiło wuwiwać sylniše zhromadne dźěło, kaž na př. z přednoškami, wustajeńcami a ekskursijemi. Domowina kooperuje při tym z Libereckej knihownju a towarstwom SAL. Tuchwilu přihotujemy dźiwadłowe předstajenja a koncerty. Tole wobohaćuje mjezsobne kulturne žiwjenje," uvedla Claudia Knobloch z Budyšína.

 

Související článek: http://www.mistnikultura.cz/masarykovy-postoje-k-luzickym-srbum-objasni-jurij-wuschansky-z-budysina

 

Liao I-wu je čínský básník, prozaik a hudebník. V roce 1989 napsal báseň Krveprolití, jež byla reakcí na události, které se odehrály na náměstí Nebeského klidu od dubna do června 1989. Demonstrací za svobodu se během dvou měsíců účastnilo více jak milion lidí. Situace eskalovala v noci z třetího na čtvrtého června, kdy čínská vláda poslala na své lidi armádu o dvou set tisících mužích i s tanky. Velké množství lidí bylo zabito, mnoho z nich uvězněno, mučeno a ve věznicích někteří strávili přes dvacet let. Liao I-wu byl za veřejné recitování Krveplolití vězněn a mučen čtyři roky. Ve vězení se v důsledku mučení pokusil několikrát o sebevraždu. Po hektické emigraci v roce 2011, kterou popisuje ve své knize Kulky a opium, zakotvil v Berlíně, kde nyní žije. Ve svých knihách se stále vrací k těmto smutným dnům a k lidem, jejichž osudy byly touto událostí pokřiveny. V češtině vyšly dvě jeho knihy, a to Hovory se spodinou (vydala Mladá fronta v roce 2013) a Kulky a opium (vydala Mladá fronta v roce 2014). V současné době se zasazuje o osvobození dalších politických vězňů a o napravení křivd, které se staly. V červenci tohoto roku se mu pomocí tajných vyjednávání německé strany v čele s Angelou Merkelovou podařilo osvobodit Liou Sia (básnířku a manželku čínského disidentka a nositele Nobelovy ceny míru Liou Sia Poa, který loňský rok zemřel) z domácího vězení, ve kterém byla nelegálně držena bez jakýchkoliv soudů a obvinění osm let.

 

V rámci letošního festivalu Divadlo mohli diváci vidět scénické čtení vaší poezie (a poezie Ivo Hucla) v podání Ivo Hucla a Vojtěcha Bárty doprovázené animací Petry Bučkové a hudbou Tomáše Vtípila. Když se poprvé Broken Words uvádělo v Plzni na Moving station v roce 2013, na jehož premiéře jste byl, dostali autoři druhý den pozvání od Jáchyma Topola do Knihovny Václava Havla. Letos to bylo po pěti letech opět v Plzni. Seděl jste v hledišti a poslouchal svou poezii v češtině. Jaké to je, slyšet své básně v jiném jazyce?

Co se jazyka týče, mám k češtině speciální vztah. Ono to možná bude znít, že to říkám schválně, ale je to pravda. Datuje se to hodně do staré doby. Není to vlastně jazyk sám o sobě, ten spojník je Václav Havel. V roce 1996, to bylo nedlouho potom, co mě propustili z vězení, mi jeden kamarád přivezl z Hongkongu vydání Havlových spisů, které byly vydané v čínštině. Setkali jsme se potom s Liou Sia a Liou Siao-po na jednom večírku a já jsem se tou knihou chlubil. Na druhý den, když odjeli, jsem zjistil, že Liou Siao-poe mi tu knihu sebral. Byl jsem z toho dost nešťastný. Po pár dnech mi zavolal a říkal mi, jak je to skvělé a četl mi: Víš, jak se jmenuje ta jedna esej? Byla to zrovna Moc bezmocných, a tak jsem byl ještě víc naštvaný, že on si to může číst a já si to číst nemůžu. Pár dní potom jsem se dozvěděl, že Liou Siao-poa zase zašili, takže jsem mu to odpustil, protože si alespoň pár dní takto užil s Havlem. I když se Liou Siao-po s Havlem nikdy nesetkali a vlastně osobně spolu neměli nic společného, tak vím, že Václav Havel se dost zasazoval o to, aby Liou Siao-po dostal Nobelovu cenu míru (pozn. autora: Liou Sia-po získal Nobelovu cenu míru v roce 2010. Čínské úřady ale nepovolily osobní předání ceny ani jemu ani komukoliv jemu blízkému). Vím, že byl i na čínském velvyslanectví a že tam posílal protestní nóty proti jeho uvěznění. I když tomu jazyku nerozumím, tak Havlovy texty pro mě měly takovou sílu, že k tomu jazyku cítím nějaký vztah. V některých částech básní poznám své texty, i když to je v češtině. Přesto, že je to jiná zvuková podoba, pořád mi přijde, že jsme si nějak blízcí.

Ve videoanimaci jsme viděli známé obrazy z roku 1989 z osudných dnů, kdy probíhal masakr na náměstí Nebeského klidu. Nejsilnější demonstrace za demokratizaci Číny vyvrcholila v noci z třetího na čtvrtého června.  Ve svých knihách se vracíte stále k těmto dvěma osudným dnům, kdy zde zahynulo mnoho nevinných lidí. Zároveň píšete o tom, že už byste to rád pustil. Co to s vámi dělá, když zase znova vidíte tyto obrazy, navíc ve spojení s tak působivou hudbou i animací?

Krveprolití jsem psal, když jsem byl hodně mladý (pozn. autora: Liaovi bylo tenkrát téměř jednatřicet let). Byl jsem hodně rozzlobený, frustrovaný a nevěděl jsem, co dělám. Když jsem to psal, vůbec jsem si neuvědomil, že to bude mít takovéto důsledky, jaké to mělo. Když mě za tu báseň zavřeli a byl jsem ve vězení, seznámil jsem se tam úplně s novými lidmi. Většinou to byli úplně obyčejní lidé, buď studenti nebo dělníci, kteří tam přišli jako vězni svědomí (pozn. autora: lidé, kteří jsou vězněni nebo jinak fyzicky omezováni na základě jejich přesvědčení, původu nebo postavení, za předpokladu, že tito lidé nikdy nepoužili ani neprosazovali násilí). My jsme společně strávili poměrně dlouhou dobu v sečuánském vězení, teď už je to samozřejmě dávno, když to vezmeme na té časové ose. Ale když jsem teď viděl to video a navíc, jak bylo černobílé nebo jak to bylo sestříhané, tak vám to hrozně připomíná staré věci, vyvolává to vzpomínky, vracíte se do té doby. Mně je letos šedesát a já jsem si uvědomil, že opravdu v těch vzpomínkách žiju. Není to věc volby, nemůžete si pomoci. Když něco takového zažijete, tak se z toho dostáváte pomalu a nějak to s vámi žije pořád. Ve chvíli, kdy zaznamenávám své vzpomínky, všechny ty zločiny, které si pamatuji, v té samé chvíli se dějí zase nové zločiny. A to nové zlo, které se děje neustále, nám způsobuje, že zapomínáme na ty staré křivdy. Loni, když Liou Siao-po ve vězení zemřel, tak se vám neustále to nové zlo připomíná. Kdyby se to nestalo, kdyby Liou-Siao-poa propustili, kdyby Liou-Sia se Liou Siao-po mohli vyjet ven a ve zdraví tady byli s námi, tak bych možná byl ochoten zapomenout na ta stará zla, na ty staré křivdy. Ale když se prostě pořád ta nová zla dějí, je těžké zapomenout. Je to to samé, co říká Milan Kundera: „Nová zla překrývají ta stará.“ Proto potřebujeme spisovatele.

Ve své knize Kulky a opium se nazýváte „dělníkem paměti“, co to přesně znamená?

Také jsem se někde nazval „zaseknutým magnetofonem“, a to z toho důvodu, že jsem ve vězení zjišťoval, že už nejsem schopen psát poezii. Také jsem najednou zjišťoval, že ztrácím paměť, vzpomínky mě opouští. Když jsem se poté dostal ven, rozhodl jsem se napsat to, co jsem zažil. Začal jsem psát svoji biografii a pokaždé, když jsem toho měl napsané poměrně dost, tak přišla policie ke mně domů a rukopis mi zabavila. Takže já jsem ho poté musel napsat znovu a znovu a tím se mi vrátila dobrá paměť. Policie mi takto vycvičila paměť. Za prvé se ukázalo, že moje vzpomínky se mi vrací a začínají být plastické, ačkoliv jsem měl dříve pocit, že mizí někde v mlhách, ale tím, že jsem je opakovaně znovu psal, tak se mi stále vracely silněji a plastičtěji. Pak to mělo ještě druhý dopad. Tehdy jsem žil hodně na okraji společnosti. Hodně jsem se potloukal, trávil jsem často noci po barech mezi bezdomovci, mezi různými lidmi. S nimi jsem si povídal, a často to bylo takové různé plácání, rozhovory a ničem závažném. Ale jak jsem si na svém životopise vycvičil vlastní paměť, tak jsem si najednou uvědomil, že vše, co zaznělo, si pamatuji. Vše se mi uložilo do paměti. Zjistil jsem, že v některých vyprávěních jsou určité perly, které je dobré si zaznamenat. Možná si pamatujete na příběh maskéra mrtvých, kde popisuji, že ten člověk byl zajímavá osobnost a že jsme spolu popíjeli a on nikdy nechtěl mluvit o sobě. Až když jsem se s ním několikrát opil a on si myslel, že už jsem tak opilý, že padnu pod stůl a nevnímám, začal mi vyprávět svůj příběh. I tento příběh se mi zapsal do paměti a já jej následně napsal.

Stále sbíráte příběhy?

V poslední době mě mrzí, že neumím dobře německy, protože teď, když žiju dlouho v Německu, tak potkávám různé zajímavé staré lidi, kteří začnou povídat o svém životě, zmiňovat různé vzpomínky, střípky. Například u nás v domě bydlí stará paní, která hodně povídá a naše Anička k ní ráda chodí. A já se na ni vždy s takovou lítostí dívám, protože bych tak chtěl všemu, co říká, rozumět. Ale moje němčina na to není dostatečně dobrá.

Takže jste vlastně sběratel pamětí, vzpomínek jiných lidí. Baví vás jejich osudy.

Ano, můžete to tak říct. Nejen, že se zajímám o osudy jiných lidí, ale sám jsem toho hodně zažil. Spousta těch osudů, o kterých píšu, se mě dotkla i osobně. Rád mluvím o případu Liou Sia a Liou Siao-poa, protože se na nějakou dobu stali velmi důležitou součástí mého života. Snažili jsme se dostat Liou Sia-poa z vězení, zvlášť v okamžiku, když se zjistilo, že je nemocný a že mu nezbývá mnoho času. Snažili jsme se o to, aby se také Liou Sia, která byla nelegálně držena v domácím vězení, se dostala ven, ale dlouho se nám to nedařilo. Často jsem si s ní dlouho telefonoval, protože jsme staří známí a ona byla tehdy hodně na dně. Stěžovala si mi na různé věci a neměla nikoho, kdo by ji utěšil, takže ty telefonáty byly vlastně jediné spojení s vnějším světem. Uvědomil jsem si, že by možná stálo za to ty telefonáty nahrávat. Takže teď mám doma asi deset nahrávek toho, co mi říkala do telefonu, když ještě byla v Číně. Po letech, když se člověk k těmto věcem vrací, zvlášť, když zažíváte trauma, často tyto vzpomínky vytlačíme. Když se z toho člověk dostane, a opět se k tomu vrátí, je to materiál, který je velmi obohacující. Nejen pro něj samotného, ale i pro ostatní. Uvědomíte si, že život má smysl a význam. I přes všechny těžkosti a trápení. Osud člověka je málokdy veselý. Málokdo může říct, že má jen šťastný život. Každý má nějaká trápení. Ale i ta velká trápení, když je zaznamenáte a dáte je do perspektivy, vám pomohou si uvědomit, že život má smysl a má význam.

Liou Sia je teď čerstvě v Berlíně, takže se to nakonec povedlo. Co vše tomu předcházelo?

Tím, jak byla Liou Sia dlouho zavřená, trpěla depresemi, které se neustále prohlubovaly. Přála si, aby Liou Siao-po propustili z vězení, aby se za ním vůbec mohla podívat. Aby je propustili do zahraničí. Liou Siao-po chtěl zůstat ve vězení, dlouho odmítal být podmínečně propuštěn, protože si to chtěl odsedět, jako symbol vyjádření odporu. Vůbec nevěděl, že jeho manželka trpí těžkými depresemi a že už to dlouho psychicky nevydrží. Ale Liou Sia mu to zase neměla jak sdělit, takže jsme pomáhali Liou Sia, aby se vůbec mohla potkat s Liou Sia-poem. Liou Sia na něj byla vlastně naštvaná, protože nechápala, proč nechce být propuštěn, když to ona už nevydrží. Dlouho se nic nedařilo. Můj přítel Wolf Biermann napsal Angele Merkelové dopis, i já jsem jí napsal dopis, kde jsem jí popsal situaci, a začala probíhat velmi tajná jednání mezi německou a čínskou stranou, o kterých se nesmělo mluvit. Ta jednání k ničemu nevedla, protože se dlouho nic nedělo. Až pak přišla zpráva, že má Liou Siao-po rakovinu. Takže jsme znovu napsali Angele Merkelové a zase probíhala tajná jednání. Pořád jsme nebyli schopni něčeho pořádného dosáhnout. Museli jsme to skousnout. Tím, že ta jednání byla tajná, nesmělo se na západě otevřeně mluvit o tom, že Liou Siao-po má rakovinu. Nakonec v samotné Číně tato informace prosákla na veřejnost a Čína sama tuto informaci zveřejnila. Pak už se naštěstí něco málo spustilo a závěr už byl médii sledován. Spousta lidí se snažila o propuštění Liou Siao-poa i Liou Sia. Herta Müllerová (pozn. autora: německy píšící autorka rumunského původu a držitelka Nobelovy ceny za literaturu z roku 2009) organizovala petici za propuštění Liou Sia a Liou Siao-poa. Podepsalo ji sto třicet spisovatelů, intelektuálů a nobelistů. Mnoho lidskoprávních organizací psalo otevřené dopisy a petice, ale čínská komunistická strana v čele s čínský vůdcem si z toho vůbec nic nedělali. Byla to jen slova, která vůbec nemusí brát v potaz. Nakonec celý svět ví, že Liou Siao-poa se z vězení nepodařilo dostat, že ve vězení zemřel. Naštěstí se alespoň podařilo dostat ven do Německa Liou Sia, jeho manželku.

Ten závěr, po smrti Liou Siao-poa je vesměs dobře mediálně známý. Liou Sia drželi pod kontrolou a z Pekingu ji odvezli někam do Jün-nanu, kde nikdo neměl vědět, kde ji schovávají, aby se k ní nikdo nedostal a aby ani ona nemohla komunikovat se světem. Já jsem se nakonec dozvěděl, kde v tom Jün-nanu je, protože mi to jeden kamarád prozradil. Stejně jsem se ale neměl jak k ní dostat, takže jsme museli stejně stále čekat. Už jsem byl zoufalý a říkal jsem si, že se ji snad ani nepodaří zachránit. Pak ji nechali vrátit se do Pekingu. To byla právě ta doba, kdy jsem začal nahrávat naše telefonáty, dokud naše rozhovory nepřerušili. Nahrával jsem, co říká, ptal jsem se na konkrétní věci, aby tam zaznělo něco konkrétního. Několikrát už bylo dohodnuto, že Liou Sia propustí a vždycky slíbili, že po tom a tom sjezdu ji propustí, až uběhne ta a ta doba. Pak termín uběhl, a oni ji stejně nepustili. Liou Sia už si dokonce balila věci a stejně ji nakonec nepustili. Nakonec jsem získal dojem, že to tajné propuštění se vůbec nebude konat. Zavázal jsem se, že vůbec o ničem nebudeme mluvit do médií, že ji propustí tajně, protože to byl výsledek tajných jednání mezi německou a čínskou stranou a my nebudeme vůbec nic zveřejňovat. Já jsem ale dohodu porušil a zveřejnil jsem jednu z těch nahrávek, možná jste ji taky slyšela, protože ta nahrávka celkem kolovala. To byl další tlak pro obě dvě strany. Pak se daly věci konečně do pohybu a zanedlouho potom Liou Sia opravdu propustili.

Liou Sia věděla, že vaše rozhovory nahráváte?

V tom stavu mysli, v jakém byla, si toho možná nebyla vědoma, ale ona sama mi tu myšlenku vnukla, protože v tom jednom telefonátu na mě zakřičela: Tak to nahraj! A mně to došlo. Že je to dobrý způsob. Takže jí teď říkám, že se nakonec vlastně zachránila sama.

Chtěl byste, aby tyto nahrávky vyšly sepsané – knižně?

V tuto chvíli zůstanou spíš takzvaně v trezoru.  Je to historický dokument, který má svoji hodnotu, ale já věřím, že třeba v příštím roce, to si budeme připomínat třicáté výročí od masakru na náměstí Nebeského klidu, možná při té příležitosti, by se dalo něco zveřejnit. Ale my jsme vázáni určitými sliby, které jsme dali. Německá vláda teď souhlasila s tím, že můžeme zveřejnit dopisy Wolfa Biermanna nebo můj dopis, které jsme napsali Angele Merkelové, takže pokud dostaneme souhlas s tím to zveřejnit, tak to určitě zveřejníme.

Ráda bych skončila nějak pozitivně. Vše, o čem se bavíme, je: co bylo. Pak je tu teď. Máte krásnou dcerku, které jsou tři roky, novou rodinu. Liou Sia je v Německu, v Berlíně. Čím teď žijete?

Já jsem spisovatel, který žije v minulosti. Pořád vidím, jak nová zla překrývají ta stará. Na ta stará ale taky nesmíme zapomenout. Chápu své poslání spisovatele tak, že je potřeba neustále na ta zla a zločiny upozorňovat. Nejsem novinář, který by psal o současnosti, který by žil přítomností. Co bude, to samozřejmě uvidíme, ale to není v mém zorném poli. Možná to pěkné, o naší rodině jednou zaznamená někdo jiný a bude to jiný příběh, ale nebude to příběh, který budu psát já.

Seriál Místní kultury se po celý rok bude zabývat fenoménem české knihovny, od historie po současnost. Chce představit osobnosti, trendy, ukázat velké knihovny i knihovny v malých obcích bez profesionálních pracovníků, popsat, jak se knihovnám daří komunikovat s veřejnou správou, co jim chybí, čeho si naopak váží. Přejeme si, abychom tím i přispěli ke kulatým stolům v jednotlivých krajících, které hodlá jako dialog s veřejnou správou uspořádat Národní knihovna. A rovněž, a to především, vzdát hold knihovníkům, kteří svou profesi považují za poslání a službu společnosti.

Mgr. Lenka Lázňovská, ředitelka Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu

 

JAK TO VIDÍ V MORAVSKÉ ZEMSKÉ KNIHOVNĚ V BRNĚ/ odpovídá prof. PhDr. Tomáš Kubíček, Ph.D.

Jaký význam mají knihovny v ČR v dnešní době – ve světě elektronických médií a sociálních sítí. Obešli bychom se bez nich?

Vzdělanost a informovanost naší společnosti roste rozmanitostí technických prostředků, které zkracují čas v dostupnosti hledaných poznatků, informací. K tomu naše knihovna výrazně přispívá digitalizací knihovních sbírek, které jsou nebo postupně ještě budou přístupné internetem a nevadí nám, že tím z fyzických návštěvníků vytváříme čtenáře virtuální. Vyvíjíme ovšem i nástroje, které zpřístupnění umožňují. Jako jediná knihovna v republice máme velký a stálý tým IT vývojářů. Knihovna je solitérem jistoty a stále platí to, o co se snažil již první knihovnický zákon z roku 1919, totiž že zábavná literatura naplňuje výchovný účel knihovny a v naučné je zdroj celoživotního vzdělávání. Dnešní knihovny usilují o to, aby byly komunitním centrem, a to se Moravské zemské knihovně daří. Moderní prostředí krásné budovy knihovny nejen přitahuje čtenáře, ale přivádí veřejnost na pořady a akce, kterých je ročně na 250 kulturních a přes sto vzdělávacích. Velkou radost přinášejí ohlasy na naši práci. Když čtenáři a náhodní návštěvníci oceňují prostředí knihovny či služby, nebo když zahraniční bohemisté se vrací na své fakulty s pocitem uspokojení ze zdařilých seminářů, které pro ně naše knihovna každoročně pořádá, je to nejen ocenění, ale i motivace k takovým formám, kterými bychom zájemce ještě více zaujali. Známým se stal projekt Oči Brna, v němž pořady a výstavami připomínáme minulé i současné osobnosti. Přivádíme do knihovny zajímavé autory. Nečekaně úspěšným je projekt Jižní Morava čte, který se rozšířil do mnoha veřejných knihoven v kraji a účastní se jej ročně tisíce čtenářů, zejména těch dětských.

 

Jak oslavíte osmičkový jubilejní rok? A jaké možnosti v této souvislosti máte jako TOP knihovna regionu?

K osmičkovému výročí jsme přispěli vydáním rozsáhlé knihy o žurnalistice v srpnu 1968 na Moravě, nazvané Zvláštní vydání. K nedávno probíhajícímu výročí jsme mohli sledovat, jak se v těch srpnových dnech zachovala televize, nebo na výstavách fotografií se zachytily momenty z okupace Československa vojsky států Varšavské smlouvy, jak se odehrával v různých městech u nás. Fenoménem doby bylo ovšem transistorové rádio a dobový tisk, které atmosféru těch dnů dovedly zachytit. Výzkumem v paměťových institucích jsme podchytili noviny z těch dnů, vyhledali unikátní deníky a vypsali z nich články o politických a literárních projevech. Také výstava těchto listů svědčí o tom, že bez sbírek knihoven by obraz doby nebyl úplný. To je jen malá ukázka, že celostátní výročí dovedeme připomenout i z regionálního pohledu.

Připravujeme pořady k 90. výročí narozenin brněnského rodáka Milana Kundery, které připadá na březen 2019. Romány, eseje a dramata tohoto českého-francouzského autora vycházejí na celém světě. Z jeho sbírky autorských výtisků, kterou má ve svém bytě v Paříži a excerpcí katalogů domácích i zahraničních knihoven chceme představit výstavou a publikacemi dílo, které vstoupilo do světové literatury.

 

Letošní rok je výročím i dalších osmiček – 1948, 1968. Navázali jste po listopadu 1989 dialog s krajany ve světě?

Jako výzkumná organizace se naše knihovna bez zahraniční spolupráce neobejde. Přímá spolupráce v letošním roce probíhala s British Library v Londýně, Staatsbibliothek v Mnichově, SLUB v Drážďanech, s Německou národní knihovnou v Lipsku, Bibliotekou Uniwersyteckou v Poznani a dalšími, a to především v souvislosti s projekty, které mapují českou literaturu v zahraničních překladech. Jako spoluřešitelé vystupujeme v mezinárodním projektu Horizont 2020, spolupracujeme na přípravě edice prací Jana Mukařovského s pařížskou Sorbonou. Velký rozsah zahraniční spolupráce je spojen s přípravou účasti České republiky jako hlavní země lipského veletrhu v roce 2019, kdy organizujeme v německojazyčných zemích „Český rok“. Významná je naše badatelská spolupráce s rakouskými kláštery, v knihovně se několikrát za rok uskutečňují různě tematizované mezinárodní konference, a výčet by mohl ještě pokračovat. MZK také zajišťuje pro ministerstvo kultury prezentaci knižní kultury na zahraničních knižních veletrzích v Lipsku, Boloni, Londýně, Frankfurtu nad Mohanem a v Pekingu.

 

JAK TO VIDÍ V MĚSTSKÉ KNIHOVNĚ V HODONÍNĚ/ odpovídají: Svatava Hýbnerová, Mgr. Veronika Kundratová, Mgr. Bohdana Kuzmová Křepinská, Mgr. Hana Šimonová, Magda Švejcarová

Jaké je vaše poslání v krajském systému knihoven?

Městská knihovna v Hodoníně patří ke kulturním institucím s dlouhou tradicí. Již od roku 1921 využívají její služby občané Hodonína, od roku 2003 je pověřena výkonem regionálních funkcí na území bývalého okresu Hodonín,  tzn. poskytuje regionální služby, knihovní i informační, pro 79 knihoven regionu Hodonínska, Kyjovska i Veselska.

Cílem našeho působení v rámci kraje je naplnění činností, které vedou k rozvoji knihoven v každé obci v rámci regionu, především kontinuita poskytovaných služeb knihovnám regionu, kvalita odborné činnosti a podpora proměny knihoven na komunitní centra v obcích v rámci naplnění Koncepce rozvoje plnění regionálních funkcí v Jihomoravském kraji v letech 2015-2020.

 

Připomeňte založení své knihovny, osobnost či spolky, které ve vašem městě či obci ve spolupráci s knihovnou spoluutvářely kulturní, společenský a vůbec občanský život první republiky.

Počátky knihovnictví v Hodoníně sahají do druhé poloviny 19. století, kdy ve městě fungovaly spolkové knihovny. V březnu 1911 byla při Měšťanské besedě v Besedním domě zřízena veřejná knihovna a čítárna. Čítárna odebírala všechny dostupné deníky, polické listy a řadu revue. Na základě zákona o veřejných knihovnách obecních z roku 1919 došlo k oficiálnímu otevření Obecní knihovny města Hodonína, která byla umístěna ve dvou třídách chlapecké školy na Masarykově náměstí dne 1. 7. 1921. Knihovna čítala 690 svazků a byla financována z rozpočtu města a drobných darů. Svou knihovnu nové veřejné knihovně daroval např. spolek „Podlužan“. O dva roky později byla při knihovně zřízena i čítárna a došlo k přestěhování knihovny do budovy staré radnice (dnes sídlo Regionálního centra města Hodonína), kde fungovala až do roku 1986. I dnešní čtenáři si mohou číst v knihách z původního fondu. Až do současnosti s námi doputovala čtyřdílná publikace Názorná květena zemí koruny české z let 1900-1904. Ještě dnes najdeme ve fondu knihy z břeclavské knihovny, které si k nám „schovali“ před druhou světovou válkou.

První roky fungování veřejné knihovny jsou spojeny se jmény knihovníků Vojtěcha Roznera a Jaroslava Freye. Vojtěch Rozner (1905-1991) pozdější básník, přišel do Hodonína jako absolvent státní knihovnické školy, jehož úkolem bylo přilákat do knihovny nové čtenáře. O necelý rok později ho vystřídal Jaroslav Frey (1902-1983), kterému se podařilo povznést celkovou úroveň knihovny. Mimo jiné pro půjčovnu zpracoval jmenný a věcný seznam knih, podle kterého si čtenáři vybírali knihy. Pro mládež pořádal odpolední kroužky, kde se mluvilo o literatuře, vytvářely se místopisné mapy. Frey vydával česky psaný časopis Knihovna, jehož úkolem byla propagace knih a čtení. (Máme stále ve fondu knihovny.)

V současné době je hodonínská knihovna moderní kulturně – vzdělávací institucí a je neodmyslitelnou součástí života ve městě. Pro potřeby knihovny byla před jednatřiceti lety postavena budova na Národní třídě, která v letech 2012-2016 prošla celkovou rekonstrukcí. Dnes má knihovna ve fondu 145 855 knižních svazků pro 5 318 registrovaných čtenářů.

 

Letošní rok je výročím i dalších osmiček….

Letošní „osmičkový“ rok pořádá město Hodonín řadu oslav s připomenutím si založení republiky, a to zásluhou nejznámějšího hodonínského rodáka, pozdějšího prvního československého prezidenta, T. G. Masaryka. Knihovna se přidala besedami s rodáky na „hodonínská“ témata - Masaryk a legionáři, Nejstarší žijící hodonínské rody, Historie hodonínských kasáren, setkáními s pamětníky- beseda s pamětnicí osudů obce Ležáky, pořádáním vědomostních soutěží pro žáky a studenty ve spolupráci s Masarykovým muzeem. Československou vzájemnost jsme si připomněli při organizaci 7. ročníku mezinárodního poetického festivalu Po stranách Moravy, česko-slovenským Čtením u fontány a připravujeme společné říjnové čtení autorů z Holíče (SK) a Hodonína (SK). Význam osmiček v historii naší vlasti jistě připomene na besedě Pavel Kosatík a v prosinci se seznámíme s významnými osmičkovými roky v historii města besedou s historičkami Státního okresního archivu a Masarykova muzea. Zajímavá jsou vždy setkání s Irenou a Milanem Ráčkovými, kteří odešli v roce 1968 do sousedního Rakouska, kde se stali významnými aktivními umělci, prof. I. Ráčková – výtvarnice, M. Ráček – historik a spisovatel. I jejich zásluhou přetrvalo spojení s kulturou v regionech sousedících s Dolním Rakouskem a po roce 1989 vytvořili mnoho projektů k umožnění rozvoje kulturních aktivit sousedů, tedy Dolního Rakouska a Jižní Moravy. Každoročně pořádáme prosincová setkání spojená s autorským čtením M. Ráčka. V letošním roce připravujeme „Povídání o životě“ s oběma manžely.

 

Spolupracujete s některou zahraniční knihovnou nebo má vaše město družbu s obdobným městem v zahraničí?

Spolupráce se zahraničními partnery má tradici v hodonínské knihovně minimálně od roku 2007 a vzhledem ke geografické poloze na hranicích se Slovenskem jsou partnery zejména slovenští spoluorganizátoři. Od roku 2007 má v knihovně nezastupitelné místo pořádání pravidelného pásma literárních čtení Dny poetů, z počátku konané pod názvem Dny Slovácko-Záhoráckých poetů. Později byl program rozšiřován o čtení autorů ze vzdálenějších míst, než jen příhraničního regionu a pásmo získalo název Dny poetů. Tento program se koná pravidelně každým rokem v rámci celostátní kampaně Týden knihoven. Programy na podporu četby regionálních autorů byly postupně rozšířeny o výstavy a vernisáže zahraničních, zejména slovenských autorů, o Čtení u fontány konané od roku 2012 dvakrát ročně v letním období v exteriéru Lázní Hodonín nebo na náměstí v Hodoníně a knihovna se též jako spoluorganizátor zapojuje do pořádání mezinárodního poetického festivalu Po stranách Moravy, který se pořádá v místě, kde se historicky prolínají obě naše země, jeden rok na Slovensku, druhý rok na moravské straně hranice a řeka Morava tak netvoří hranici, naopak literáty a jejich přátele spojuje.

Na přípravě těchto aktivit se podílí Záhorská knižnica Senica, Mestská knižnica Skalica, Mestská knižnica Holíč. Kromě oslovování autorů a předávání zkušeností je třeba zajišťovat též zázemí vystupujícím, organizačnímu týmu, vystavujícím a na tom se podílí další přeshraniční partneři. Můžeme jmenovat například Lázně Smrdáky, Obec Smrdáky, Záhorskou galérii Senica, Galerii výtvarného umění v Hodoníně, Lázně Hodonín.

Významným partnerem naší knihovny je též Mesto Holíč, Mestská knižnica Holíč a tamní základní školy. Hodonín a Holíč jsou partnerskými městy od roku 2003. Za nejvýznamnější aktivity bychom mohli jmenovat velké projekty přeshraniční spolupráce financované z Evropského fondu regionálního rozvoje. Jmenujme alespoň program Královské zrcadlení Hodonín-Holíč 2011 a Společný návrat do 18. století prostřednictvím F. Š. Lotrinského, pána Hodonína a Holíče v letech 2010-2012. Tyto dva projekty byly cílené na podporu a rozvoj kulturních a vzdělávacích aktivit pro děti, mládež, dospělé a seniory. Akce se konaly na straně české i na straně slovenských partnerů, přičemž spojovacím prvkem byla řeka Morava a společná historie i kulturní dědictví obou regionů. Tato spolupráce pokračuje i nadále i tím, že se slovenští žáci a studenti zapojují do každoročních literárně výtvarných soutěží vyhlašovaných hodonínskou knihovnou a vždy jsou i mezi oceněnými.

 

Čtou dnešní děti, nebo knihovnu už nepotřebují?

Rozhodně čtou, i když méně. Méně času na vše, více možností ve všem … A jestli knihovnu potřebují, nebo ne, to je spíše filozofická otázka.

Určitě ale hodně záleží na prostředí, ve kterém se děti s knihami seznamují. Rodina, škola. K nám do knihovny chodí hodně rodičů, kteří předávají svým dětem lásku ke knihám. Aktivně se zajímají, vyhledávají kvalitní knihy, ptají se na novinky a často se od nich i dětský knihovník dozví něco nového. Určitě ví, proč to dělají. Bezvadně u nás také funguje spolupráce s místními MŠ a ZŠ (zejména 1. st.), kdy paní učitelky rády vodí děti do knihovny na programy, jejichž součástí je i půjčování knih. Za to jim patří velký dík. K pravidelným akcím patří pasování prvňáčků v rámci celostátního projektu Knížka pro prvňáčka za čtenáře, a to královskou družinou Vodního království za přítomnosti samotné královny. Do projektu jsou vždy zapojeny všechny první třídy ve městě i v okolí. Rovněž listopadový Den pro dětskou knihu přiláká v sobotu do knihovny stovky dětí i s doprovodem.

U nás dětem představujeme skutečné žijící autory s výročím i bez, každý rok někoho, a jejich knihy z regálů mizí. Čteme je v knihovně, čtou je ve škole, doma. Některé tituly se takto staly povinnou četbou. Prostřednictvím svých dětí rodiče znají Petru Braunovou a její knihy, Danielu Krolupperovou a příští rok máme v plánu seznámení s Ester Starou.

 

JAK TO VIDÍ V OBECNÍ KNIHOVNĚ VE VALCHOVĚ/ odpovídá Ing. Jindřiška Brožová, starostka obce Valchov

Připomeňte založení své knihovny, osobnost či spolky, které ve vašem městě či obci ve spolupráci s knihovnou spoluutvářely kulturní, společenský a vůbec občanský život první republiky.

V obci Valchov vznikla Veřejná obecní knihovna bezplatným převzetím 120 svazků zábavné četby ze spolkové knihovny Dobrovolného hasičského sboru. K jejímu vedení a spravování byla ustavena čtyřčlenná knihovní rada. V letech 1927 - 1932 byla knihovna rozšířena o 89 vázaných žákovských a o 34 vázaných učitelských knih. Knihy nakupovala místní školní rada z rozpočtu a dále také z výtěžku divadelních představení, které hráli žáci zdejší školy v hostinci "Na Kopečku". V předválečných a válečných letech 2. světové války se nemohlo veřejně vystupovat, prostředky z produkcí nebyly a z přidělených peněz se raději kupovalo ošacení. Za války byla ve škole ubytovaná německá armáda, poškozena byla učitelská i žákovská knihovna (listy z knih používali jako toaletní papír). V roce 1966 se knihovna převedla do nové, upravené místnosti na Místním národním výboru. Byly zakoupeny nové velké regály, vyřazeny staré knihy a doplněny novými knihami. V knihovně se organizovaly besedy o knihách a jejich výstavy. Knihovníky byli především učitelé místní školy. V roce 1974 odešel pan učitel Kočvara do důchodu a knihovnu převzala paní Zdenka Šmeralová z čp. 105. Funkci vykonávala až do roku 1995. V roce 1981 byla po zrušení Základní školy ve Valchově knihovna přestěhována do dvou místností bývalého školního bytu. Od srpna 1995 se o knihovnu starala paní Jiřina Procházková s dcerami. Ještě dva roky se půjčovalo v místnostech školního bytu a v únoru 1997 se knihovna opět přestěhovala, tentokrát do adaptovaných místností bývalé kotelny a uhelny v budově mateřské školy. V roce 2006 se knihovna opět vrací do jedné z bývalých tříd základní školy, kde se nachází doposud. V polovině roku 2010 nastoupila na místo knihovnice paní Renata Kaliková. Do roku 2017 prošly prostory valchovské knihovny další postupnou rekonstrukcí. Nové úpravy tak z knihovny udělaly komunitní centrum obce s mnoha akcemi.

 

Letošní rok je výročím i dalších osmiček – 1948, 1968. Jakým způsobem je svým čtenářům připomenete?

V knihovně pořádáme besedu nad kronikami obce Valchov, kde se zaměříme hlavně na roky 1948 a 1968. Spolu s výsadbou Stromu republiky v říjnu tohoto roku.

 

Spolupracujete s některou zahraniční knihovnou?

Zatím nespolupracujeme, ale v našich plánech takové myšlenky máme.

 

Říká se, že dnešní děti málo čtou. Platí tedy, že je pro ně knihovna neznámým místem?

Tak toto tvrzení u nás neplatí v žádném případě! Naše děti (a tím myslím všechny valchovské děti) čtou a čtou pravidelně a dost. A čtou tištěná vydání knih. Velkou zásluhu na tom má paní knihovnice Renata Kaliková, která miluje děti a lidi obecně i knihy, což je nejlepší aprobace pro knihovníka!

Ve valchovské knihovně pořádá kroužek čtení pro děti, pomáhá jim se školními záležitostmi ohledně literatury, existuje donáška knih seniorům a podobně.

Do toho všeho pořádá knihovna spoustu akcí - besed, přednášek, výstav, turistických výletů do okolí, rukodělných dílen, divadelních představení. A právě u divadelních představení navazujeme na tradici z první republiky, kdy výtěžek za vstupného putuje na nákup nových knih. Jen divadelníci nejsou "naši vlastní", ale zveme spřátelené ochotnické soubory. Ale třeba jednou…

 

CO PRO VÁS ZNAMENÁ KNIHOVNA?

František Novotný, starosta městyse Křtiny

Na otázku, co pro mě znamená knihovna, je jednoznačná odpověď. Možnost vybrat si knížku, která se mně líbí, a když je navíc nová, tak tu nezaměnitelnou vůni, kterou knížka má. Tak nevoní žádná čtečka, nebo internet. Už jako malý kluk, jsem přečetl všechno, co mně přišlo pod ruku, protože pocházím z Brna (Starého), tak jsem pochopitelně chodil také do Mahenky.

Do knihovny jsem vždy přicházel s vědomím jakési pokory, očekávání nových zážitků a příběhů, které na mě v knihách čekají. A také tu byl náš soused, člověk, který miloval knihy a podporoval ve mně čtenářský zájem ochotným půjčováním knih ze své rozsáhlé knihovny, ve které nechyběl Jules Verne, Karel May, témata z české historie. Právě tento typ knížek stál u počátku mého celoživotního zájmu o literaturu.

Když jsem před osmi lety začal ve Křtinách starostovat, tak už s tehdejším panem knihovníkem jsme postupně začali s přeměnou knihovny na modernější a přívětivější. Proběhla první velká inventura knih a nemilosrdně jsme vyřadili knihy, které ležely v regálech řadu let bez povšimnutí. Po nástupu mladé paní knihovnice se hledala cesta, jak ještě více přilákat další čtenáře, hlavně ty menší. Propojili jsme starý sklad s knihovnou, ve kterém po spolupráci s architektkou a po komplexní rekonstrukci otevřeli Literární kavárnu a tzv. Bidýlko. Mám rád knížky a kávu, tak to spojení se přímo nabízelo. Ke kávovaru se pořídila smart televize a dnes tyto prostory slouží jako malé komunitní centrum k setkávání, besedám a dalším aktivitám, ale hlavně si do knihovny našli cestu mladí. Knihovny v Jihomoravském kraji mají každý rok také velkou finanční podporu díky dotacím JMK. Významně nám pomohlo, že sloužíme jako středisko pro výměnný fond MZK. Viditelně se tím zvýšila nabídka také pro naše čtenáře. Troufnu si říci, že dnes máme krásnou a moderně vybavenou knihovnu, kam lidé rádi chodí.

 

KNIHOVNICTVÍ JAKO POSLÁNÍ

doc. PhDr. Jaromír Kubíček, CSc.

Letos oslavil osmdesátku a v knihovnictví se pohybuje od svých dvanácti let. To totiž do jeho rodných Lysic v tehdejším okrese Boskovice přišel učit na měšťanku češtinář Antonín Opluštil (pozdější ředitel Knihovny Jiřího Mahena v Brně), který se stal jeho třídním a také převzal vedení místní lidové knihovny. Knihovnu přestěhoval do nových prostor, celou ji přebudoval, zpracoval lístkové katalogy. Do této práce zapojil svou třídu a žáci balili knihy do bílého papíru, popisovali signaturami, natírali bezbarvým lakem a také půjčovali – vyhledávali knihy ze skladu.

Když končil měšťanku, přihlásil se na větev knihovnictví tehdejší Osvětové školy v Brně. Po maturitě v roce 1957 dostal umístěnku do Krajské knihovny v Jihlavě. Jako vedoucí půjčovny měl první velké dilema: plat byl natolik nízký, že se přihlásí na vysokou školu nebo tento obor opustí. Zůstal v oboru, neboť se dostal na dálkové studium knihovnictví Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Změnil také zaměstnání, od roku 1959 byl po deset let knihovníkem Moravského zemského archivu v Brně. Poté, od roku 1970, byl pracovníkem Státní vědecké (od r. 2003 Moravské zemské) knihovny, nejprve jako bibliograf, brzy ředitel Univerzitní knihovny a od roku 1986 zastával po 23 let funkci ředitele Moravské zemské knihovny. Na pražské katedře vědeckých informací a knihovnictví dosáhl v roce 1980 titulu kandidáta věd a po habilitaci na Univerzitě Palackého v Olomouci v roce 2001 docenta pro obor české dějiny.

Nedostatek kvalifikovaných vysokoškoláků v oboru se snažil řešit v Brně zřízením detašovaného pracoviště pražské katedry knihovnictví. Po listopadu 1989 našel lepší řešení, když společně s profesorem Miroslavem Flodrem bylo na nově zřízeném Ústavu pomocných věd historických Masarykovy univerzity zřízeno v roce 1991 kreditní studium knihovnictví-vědeckých informací. Stal se do roku 2000 nejen jeho externím učitelem, ale každým rokem pro zajištění výuky získával kolegy z oboru k zajištění externí výuky. Na vzdělávání nových knihovníků se podílí dosud, to když v roce 2004 přijal garanci knihovnictví na Ústavu bohemistiky a knihovnictví FPF Slezské univerzity v Opavě.

Společně s řediteli dalších vědeckých knihoven inicioval založení v prosinci 1992 Sdružení knihoven České republiky, odborné veřejnosti známé zejména každoročně pořádanými konferencemi Knihovny současnosti. Stál v čele sdružení do roku 2010 a pod jeho vedením byly založeny i odborné sekce – pro bibliografii, akvizici, historické fondy, regionální funkce a informační technologie. Byl také iniciátorem udělování ocenění Medaile Zdeňka Václava Tobolky, kterou za rozvoj českého knihovnictví nebo celoživotní práci v knihovnictví uděluje každoročně SDRUK společně s Nadací knihoven.

Za velký úspěch pokládá novostavbu Moravské zemské knihovny. Postavit budovu pro své kulturní zařízení, to je především úkolem ředitele. Za něho to nikdo neudělá. Ten musí mít ovšem představu jak má být funkčně uspořádaná pokud jde o pracoviště, uložení sbírek a zejména prostor pro veřejnost. Musí vědět jak to prosadit, obklopit se schopnými spolupracovníky i odborníky na stavbu a informační technologie. A mít potřebné štěstí při prosazení svých představ u zřizovatele, který to musí všechno zaplatit. Výběrová komise měla z čeho vybírat, v případě Brna z 34 návrhů, a kdyby vybrala v pořadí druhý nebo třetí návrh, jistě by šlo o lepší stavební řešení, než v jakém ta která knihovna působila dosud. Po 17 letech činnosti v nové budově se prokázalo, že stavba je dostatečně flexibilní, umožňuje další rozvoj, ovšem narůstající fond si vyžaduje stále nové prostory pro jeho trvalé umístění.

Jméno Jaromíra Kubíčka najdeme v mnoha katalozích knihoven jako autora především bibliografických publikací, ale také redaktora historických děl. Jeho zaměření je regionální, pokud celou Moravu a Slezsko pokládáme za region. Poslední titul, který je motivován stým výročím od vzniku prvního knihovnického zákona, je širšího dosahu, vyjde v nejbližších měsících a nese název Dějiny veřejných lidových knihoven v českých zemích.

Knihovnictví se stalo pro Jaromíra Kubíčka nejen celoživotním povoláním, ale také oborem, v němž dovedl naplnit své představy a využít možnosti k jeho rozvoji. O tom vypovídá i kniha Bibliograf mezi regály, vydaná Moravskou zemskou knihovnou v roce 2018 k jeho jubileu.

Mgr. Adéla Dilhofová

 

Jakou roli přisuzují dějiny umění Vincenzi Pilzovi? Jaké je jeho nejvýznamnější dílo?

Výstava se věnuje z menší části životu a z větší pak dílu sochaře Vincenze Pilze. Ten se narodil roku 1816 ve Warnsdorfu v severních Čechách a zemřel roku 1896 ve Vídni. Do Vídně odešel v mládí studovat právě sochařství na Akademie der bildenden Künste a zůstal zde žít natrvalo. Dokázal se velmi dobře prosadit ve velké konkurenci dalších umělců tehdejší Vídně a jeho díla dodnes zdobí mnoho významných budov nejen ve Vídni, ale i po celém území bývalé Rakousko-uherské monarchie. Objevili bychom je např. i v soukromých komnatách rakouské císařovny Alžběty Bavorské v Hofburgu. Ojediněle se některá díla nacházejí například i v Anglii nebo USA. Pilz pracoval pro nejvýznamnější šlechtické rody Liechtensteiny a Dietrichsteiny, ovšem nejvíce se proslavil svou spoluprací s architektem Theofilem Hansenem.       

Netroufal bych si v současnosti určit, které z jeho výtvorů lze označit za nejvýznamnější, neboť jeho tvorba je stále ještě málo prozkoumána a měla by být podstoupena určité kritice a umělecko-historickému zhodnocení. Pokud budeme však uvažovat v intencích umělecké kariéry, pak to bude bezesporu výzdoba dnešní budovy Parlamentu Rakouské republiky ve Vídni. Kromě několika reliéfů zde vytvořil sousoší koňského čtyřspřeží s bohyní Niké, tzv. kvadrigu. Na střeše budovy se nenachází pouze jeden originál tohoto sousoší, ale najdeme jich tu rovnou osm. To muselo s tehdejší uměleckou komunitou Vídně pořádně "zamávat"!

 

Konkurence v tehdejší Vídni musela být značná. Byl Vincenz Pilz tak výjimečný sochař, nebo spíše diplomat? Jak je možné, že právě on takovou prestižní zakázku vyhrál? (Např. v německém tisku vyšel o výstavě a Pilzovi článek s titulkem „Michelangelo aus Böhmen“. Velká nadsázka?)

Žádná nadsázka! Byl velmi talentovaný a pracovitý a prosadil se svým vlastním umem. Neúspěchy prožíval velmi silně a po jednom z nich (odstranění jeho soch z budovy Opery ve Vídni) dokonce onemocněl. Kromě studia na vídeňské akademii se díky císařskému stipendiu učil sochařskému řemeslu také v Římě, a to u nejlepších italských sochařů a zároveň neustále obklopen obrovským množstvím výjimečných uměleckých děl. Římský pobyt se na jeho technice a sochařském citu velmi silně odrazil.

 

Kdo je autorem výstavy? Co bylo podnětem k jejímu vzniku a co je jejím cílem?

Autorem výstavy je Josef Rybánký a já. Kolega Rybánský pracuje jako vědecký pracovník ve varnsdorfském muzeu, kde jsou uloženy některé artefakty připomínající Pilze: listiny, modely, dobový tisk. Dalším členem týmu, který byl při přípravě nejen výstavy o Pilzovi velmi nápomocen, byl Peter Pinkas, vzdálený potomek Vincenze Pilze a zároveň člověk, který se již více než 30 let snaží dohledat veškeré Pilzovo dílo a historické dokumenty o tomto sochaři. Než jsme se do přípravy výstavy pustili, zjistili jsme, že existuje velmi málo fotografií jeho děl a také nebylo zcela jasné určení některých z nich. Podnikl jsem tedy s Josefem Rybánským studijní cestu napříč Českou republikou do Vídně a zpět, abychom ověřili existenci Pilzových děl a pořídili jejich fotografické snímky. Ve Vídni jsme takto byli již třikrát a postupně objevili i řadu dalších děl, která výstava nezmiňuje.

Podnětem vzniku výstavy a dalších akcí bylo blížící se 200leté výročí Pilzova narození. Z mnoha původně plánovaných věcí jsme nakonec uskutečnili právě tuto výstavu, dále pak konferenci o jeho díle a v neposlední řadě vznikla socha (pomník) k uctění jeho osobnosti, jejímž autorem je sochařka Paulina Skavova. Socha by se měla stát součástí parku Vincenze Pilze ve Varnsdorfu. Park je stále pouze na papíře, socha však již byla veřejnosti odhalena v den 200letého výročí narození tohoto sochaře, tedy 16. listopadu 2016. Ze zmíněné konference jsme vydali sborník, který je asi první tištěnou publikací zabývající se jeho dílem.

 

V čem je výstava mimořádná a komu byste ji doporučil?

Výstava je první prezentací tvorby Vincenze Pilze vůbec. Pilzovi se dosud nevěnovala dostatečná pozornost a nevznikla tak žádná výstava, jež by jeho dílo jakkoliv přiblížila nebo komentovala. Stejně tak nevznikla zatím žádná souborná monografie. Tato výstava má tedy za úkol seznámit veřejnost s Pilzem a uvést ho mezi významné umělecké osobnosti 19. století. Očekáváme, že by se mohla stát podnětem ke zkoumání pro kunsthistoriky či architekty. Přístupná je však i laickému publiku.

 

Jak je výstava koncipována, co na ní uvidíme?

Výstava ukazuje několik sochařových životních etap řazených chronologicky s akcentem na nejdůležitější umělecké zvraty, pády či úspěchy. Zachycena jsou na ní nejvýznamnější díla Pilzovy tvorby. Celá výstava se skládá z 24 výstavních panelů formátu A1 a pojali jsme ji jako putovní. K vidění byla kromě Varnsdorfu také v Rumburku, Ústí nad Labem, Mnichově nebo Böblingenu.

 

Výstava je putovní. Kde ji můžeme ještě navštívit?

Ještě v květnu byla k vidění ve výstavních prostorách Národní knihovny v Klementinu. Tuto instalaci považujeme za stěžejní. Na své pouti se pak opět zastavila ve Varnsdorfu, následně poputuje do Ústí nad Labem a v prosinci se představí v Krajské vědecké knihovně v Liberci. Dále se přesune do Vídně, kde bychom ji rádi umístili do budovy Akademie výtvarných umění, kde Pilz studoval a prakticky v ní působil až do své smrti. V současné době probíhá v této budově rekonstrukce.

 

Proč byla výstava v Národní knihovně v Praze stěžejní instalací?

K tomu máme dva důvody. Prvně, do knihovny chodí velké množství studentů či vědeckých pracovníků, kteří by mohli Pilze objevit právě díky naší výstavě a dále se jeho dílem zabývat. Druhým důvodem je, že se v Klementinu nachází jediná Pilzova plastika na území našeho hlavního města, busta Pavla Josefa Šafaříka. Kromě Klementina se snažíme umisťovat výstavu právě v místech, kde jsou k vidění jeho díla.

 

Výstava je součástí přeshraničního projektu 200 let Vincenze Pilze. Můžete ho blíže představit?

Projekt zahrnoval kromě výstavy i pořádání konference včetně tištěného sborníku a odhalení sochy v budově Městského divadla ve Varnsdorfu. Partnerem z německé strany byla organizace Hillersche Villa, která má o podobné projekty zájem. Jejich i naším cílem je dostat živou kulturu co nejblíže k lidem, aby se stala součástí běžného života obyvatel. Proto jsme v roce 2016 uvedli celý projekt k životu. Vincenz Pilz patří k nejvýznamnějším rodákům města Varnsdorf a my cítíme potřebu ho veřejnosti co nejlépe zpřístupnit. Finančně projekt podpořil Euroregion Nisa z Fondu malých projektů v Programu přeshraniční spolupráce Česká republika – Svobodný stát Sasko 2014 – 2020 a Město Varnsdorf.

 

Připomíná Varnsdorf svého slavného rodáka i jiným způsobem?

Do budoucna se budeme snažit, aby byl znám všem lidem ve městě. Máme v plánu vytvořit opravdu velkou soubornou výstavu s modely jeho soch a artefakty z jeho uměleckého i soukromého života. Rádi bychom také vydali tištěnou monografii o jeho životě a díle. V současnosti probíhá plánování revitalizace zatím bezejmenného parku, který se nachází mezi budovou varnsdorfského divadla a budovou starokatolického kostela Proměnění Páně, kde je umístěno jediné Pilzovo originální dílo vytvořené pro Varnsdorf, socha Krista na oltáři. Po revitalizaci bude park pojmenován po Pilzovi a my věříme, že tímto aktem zmizí nevědomost o varnsdorfském rodákovi, který upadal v zapomnění především po odsunu německých obyvatel po 2. světové válce.

 

Info o projektu 200 let Vincenze Pilze: http://divadlo.varnsdorf.cz/cs/vincenz-pilz-pqHYi

Seriál Místní kultury se po celý rok zabývá fenoménem české knihovny, od historie po současnost. Chce představit osobnosti, trendy, ukázat velké knihovny i knihovny v malých obcích bez profesionálních pracovníků, popsat, jak se knihovnám daří komunikovat s veřejnou správou, co jim chybí, čeho si naopak váží. Přejeme si, abychom tím i přispěli ke kulatým stolům v jednotlivých krajících, které hodlá jako dialog s veřejnou správou uspořádat Národní knihovna. A rovněž, a to především, vzdát hold knihovníkům, kteří svou profesi považují za poslání a službu společnosti.

Mgr. Lenka Lázňovská, ředitelka Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu

 

Knihovny v Praze

Praha má knihovnu doslova na každém rohu, celkem jich evidence MK ČR udává počet 420. Čtenáři mohou zavítat do více než 80 veřejných knihoven – buď do některé ze 41 poboček Městské knihovny v Praze, nebo do dalších 40 samostatně působících knihoven v jednotlivých městských částech a obcích. Sídlo mají v Praze knihovny s celorepublikovou působností : Národní knihovna, Národní technická knihovna, Národní lékařská knihovna, Národní pedagogická knihovna, ale nejvyšší počet knihoven v Praze jsou knihovny odborné: 106 vysokoškolských knihoven, 80 knihoven výzkumných ústavů, 67 specializovaných knihoven, 32 lékařských knihoven, 37 knihoven fungujících v rámci kulturního centra nebo 30 knihoven státní správy. Další knihovny zřizují a spravují školy nebo církve.

V současnosti knihovny čelí novým výzvám, které souvisejí s rozvojem a vlivem informačních technologií na život jednotlivce i celé společnosti. Základní poskytovaná služba – půjčování knih zůstává, ale všudypřítomnost informací  nutí knihovny k přehodnocení vlastního pohledu na svoji roli.  Důležitost získávají online služby knihoven a zároveň se veřejná knihovna jako fyzické místo a nízkoprahový prostor stává důležitým bodem komunitního života v rámci obce či čtvrti.

 

Městská knihovna v Praze – metropolitní páteř veřejných knihoven

Když se ptáme na naše poslání, odpovídáme si v Městské knihovně v Praze takto: Jsme v Praze pro každého, kdo chce porozumět světu a sám sobě. Proto se snažíme pomáhat všem lidem bez ohledu na jejich společenské postavení či jiné rozdíly žít dobrý, svobodný a tvořivý život. Rozumem i citem s nimi hledáme cesty, jak naplňovat nezadatelné právo na trvalé vzdělávání a poznávání, na přístup ke kulturnímu dědictví národa i celé civilizace a na pravdivé informace. Stále rozšiřujeme prostor pro oboustranně výhodnou spolupráci s dalšími městskými i neziskovými organizacemi a připravujeme společné projekty.

V roce 2018 jsou pobočky Městské knihovny v Praze na více jak 40 místech po celé Praze. V místech, kde není knihovna, obsluhují čtenáře 3 pojízdné knihovny - bibliobusy. Fond knihovny nabízí více jak 1,9 mil. svazků knih, e-knih, mluveného slova, hudby, filmů, obrazů, map, notových záznamů nebo deskových her. Pro srovnání, když v roce 1891 vznikla první půjčovna a čítárna Veřejné obecní knihovny Královského hlavního města, mohli si čtenáři vybírat z 3 370 knih. Zřizovatelem Městské knihovny v Praze je již od počátku Hlavní město Praha.

Jako páteřní instituce města v oblasti literatury se Městská knihovna v Praze zapojuje do metropolitních strategických a rozvojových úvah. Mj. koordinuje iniciativu Praha město literatury, kterou se hlavní město Praha připojilo do sítě UNESCO kreativních měst literatury. Na projektu spolupracuje více než 30 významných literárních subjektů a jeho součástí je mimo jiné organizace rezidenčních pobytů pro zahraniční autory.

Nedílnou součástí služeb knihovny je poskytování prostoru pro studium i trávení volného času nebo rozvoj kreativity. Vybavení knihoven obsahuje kromě regálů, stolů, židlí, pohovek a křesel i digitální piano, kávovary, interaktivní stoly, herní konzole, plackovač nebo 3D tiskárnu. Městská knihovna v Praze je aktuálně jedním z nejaktivnějších vydavatelů e-knih v ČR a nabízí zdarma ke stažení více než 1300 titulů klasické a české literatury (Čapek, Škvorecký, Vančura, Mácha a další) i novější tituly třeba od držitelů Magnesie litery Miloše Urbana a Petry Hůlové nebo populární tituly od Pavla Kosatíka.

Ročně knihovna realizuje více než 3 000 kulturních a vzdělávacích akcí. Kdokoli, nejen čtenáři, může přijít na přednášky, filmové projekce, workshopy, setkání s autory, koncerty, divadelní představení, čtenářské i herní kluby nebo tematicky zaměřené festivaly, jako je každoroční zářijový Coniáš pro příznivce sci-fi a fantasy literatury. Speciální akce i cykly jsou celoročně připravované také pro děti nebo seniory.

 

Městská knihovna v Praze v číslech

• 41 poboček
• 3 pojízdné knihovny
• 488 zaměstnanců
• 117 785 roční přírůstek svazků do fondu
• 955 322 stažených e-knih
• 179 660 lidí s platným čtenářským průkazem

 

90 let budovy Ústřední knihovny

Srdcem aktivit knihovny a největší pobočkou je Ústřední knihovna v samém středu hlavního města na Mariánském náměstí. Budova navržená architektem Františkem Roithem si v letošním osmičkovém roce připomíná 90 let od otevření pro veřejnost. Ústřední knihovna poskytuje uživatelům nejširší škálu služeb – bohatou nabídku beletrie, poezie, odborné i dětské literatury a časopisů k vypůjčení nebo studiu přímo v knihovně, služby specializovaných oddělení (divadelní, hudební, Pragensia), 3D tiskárnu, booktube koutek, týmovou studovnu a pravidelný program kulturních a vzdělávacích akcí (přednášky, workshopy, filmové projekce, koncerty).

Budově nové Ústřední knihovny ustoupila již zcela nevyhovující menší historická stavba, kterou si pro obytné účely nechal postavit pražský měšťan s italskými kořeny jménem Deodato Romagnolo na začátku 19. století, samozřejmě na ještě starších základech. Zásluhou tehdejšího ředitele knihovny, dr. Jana Thona, a ředitele Pražské městské pojišťovny, Antonína Šebka, vznikla myšlenka postavit na náklady pojišťovny budovu čistě pro potřeby knihovny. A to právě na místě domů mezi ulicemi Valentinskou, Platnéřskou a Žateckou. Pražská městská rada s návrhem souhlasila pod podmínkou, že tu bude zřízen reprezentační byt pro pražského primátora. Vítězem architektonické soutěže se stal František Roith, žák Otto Wagnera na vídeňské akademii.

Stavět se začalo v roce 1925 a knihovna byla slavnostně předána do rukou Pražanů k 10. výročí první republiky 28. října 1928 jako první účelová stavba knihovny v Praze. Knihovna byla postavena podle projektu českého architekta, českými stavebními firmami, vyzdobena českými umělci a všechen stavební materiál pocházel z území Československa.

Při pohledu z Mariánského náměstí nejvíce zaujme monumentální průčelí budovy se šesti alegorickými plastikami od Ladislava Kofránka. Budova je obložena slovenským travertinem, který jí dává určitou střídmost a koresponduje s materiálem ostatních fasád na náměstí. V interiéru se naopak na výzdobě nešetřilo, důkazem jsou zejména prostory Primátorské rezidence s bohatou výzdobou ve stylu art deco. Kromě knihovny a Rezidence primátora jsou součástí budovy multifunkční sály pro kulturní účely, výstavní prostory Galerie hl. města Prahy a loutkové divadlo Říše loutek.

90. narozeniny Ústřední knihovna oslaví v září Dnem otevřených dveří, na který čtenáře Místní kultury srdečně zveme. Zároveň se akcí připojujeme i k letošnímu Dni architektury a celou budovu pro zájemce otevřeme v sobotu 29. září. Komentované prohlídky v Ústřední knihovně (bez Rezidence) se zaměří na architektonické detaily, které, i když na očích, zůstávají při běžné návštěvě skryté. 

 

Spolupráce knihoven: v Praze i celorepublikově

Městská knihovna v Praze plní své funkce nejen směrem k uživatelům, ale také směrem k dalším veřejným knihovnám v regionu, pro které vykonává regionální funkce. V praxi to znamená, že vedle provozu vlastních poboček je metodickým centrem pro dalších 41 samostatně působících knihoven v Praze. Tyto knihovny zřizují městské části či obce hlavního města Prahy.

V rámci regionálních funkcí usilujeme o dostupnost, zpřehlednění a zjednodušení služeb pražských knihoven pro širokou veřejnost. Příkladem může být snaha o propojení knihoven zřizovaných různými subjekty a vytvoření metropolitního systému, ve kterém jsou vybrané služby knihovnami sdíleny, a to bez ohledu na jejich zřizovatele. Typicky jde např. o možnost vracení knih do jiné knihovny, závoz rezervací na žádost čtenáře apod. Prakticky se ale většinově regionální funkce soustřeďují na poradenskou a konzultační činnost, vzdělávání knihovníků a tvorbu a distribuci výměnných souborů knih, které umožňuji rotaci zajímavých a nových titulů v menších knihovnách. Kromě toho knihovnám v pražském regionu Městská knihovna pomáhá při revizi a aktualizaci knihovních fondů nebo automatizaci knihoven, díky které je možné zpřístupňovat katalogy knihoven online nebo umožnit online rezervaci knih.

Městská knihovna v Praze se také aktivně zapojuje do širší spolupráce českých i zahraničních knihoven.  Mimo jiné patří mezi zakládající členské knihovny portálu Knihovny.cz, jehož cílem je nabízet maximum zdrojů a služeb knihoven v ČR jednoduše a online. Knihovna také úzce spolupracuje se Sdružením knihoven ČR a poskytuje mu organizační zázemí.

 

Pohled z městské části - 3 otázky pro Březiněves

Městská část Praha-Březiněves se nachází na severním okraji Prahy a trvale v ní žije 1576 obyvatel. Pro rychle se rozrůstající obec, jejíž počet obyvatel se za posledních 25 let ztrojnásobil, se knihovna v posledních letech stala důležitým společenským centrem obce. Knihovna v Březiněvsi prošla v roce 2016 rekonstrukcí. Svým čtenářům nabízí 3,5 tisíce titulů, a to nejen knih, ale také audioknih, deskových her a didaktických pomůcek a hraček. Zájem obyvatel o knihovnu po rekonstrukci také výrazně vzrostl a proti předchozímu období se počet zaregistrovaných čtenářů ztrojnásobil a ročně knihovnu přivítá přes 5 000 návštěvníků.

Jak vidí svoji knihovnu a její roli v životě obce, jsme se zeptali starosty městské části Praha Březiněves Ing. Jiřího Haramula a také knihovnice z březiněveské knihovny, Anny Koudelkové.

 

Co bylo impulsem k vybudování nové knihovny ve vaší obci? A s jakou vizí jste do toho šli?

 

Anna Koudelková, knihovnice: Pracuji na úřadu MČ Praha Březiněves. Po uvolnění místa knihovnice, jsem toho času na mateřské dovolené dostala příležitost se ujmout naší knihovny. Práce pro knihovnu mne vždy lákala. Protože vnímám četbu jako možnost celoživotního vzdělávání, seberozvoje, nalézání správného směru i zábavy, myslím, že je důležité i z hlediska vedení obce knihovnu podporovat.

Spojila jsem se metodickým oddělením Městské knihovny v Praze a byla jsem příjemně překvapena jeho brzkou návštěvou naší knihovny. Doporučili nám vyřadit větší množství zastaralého fondu a pracovat na příjemném vzhledu knihovny.

Naštěstí jsem nalezla oporu v panu starostovi, který podpořil rekonstrukci naší knihovny. Vyměnili jsme podlahovou krytinu, nábytek, koupili obrazy. Vyřadili jsme dvě třetiny fondu a využili nabídky externího skladu Městské knihovny v Praze v Jenči, kde jsme si doplnili za symbolickou cenu 1 Kč stávající knižní fond. V průběhu roku nás upozornila pracovnice Ministerstva kultury na možnost získat dotace na projekty podporující rozvoj komunitní funkce knihoven a umožňující vybavení knihoven potřebnou elektronikou. Jedná se o programy VISK 3 a Knihovna 21. století. Vypracovala jsem projekty a uvedla je do života. Knihovna je nyní vybavena dataprojektorem, ozvučením a novým počítačem pro knihovnici.

Ing. Jiří Haramul, starosta: Rád podporuji vše, co přispívá ke zkvalitnění života občanů v MČ Praha Březiněves. Považuji za důležité podporovat čtenářství hlavně u dětí, aby je čtení bavilo a stalo se jednou z aktivních činností současně se sportem jako prevence závislosti na informačních technologiích.

 

Jaké služby a aktivity v současnosti knihovna poskytuje? Co si myslíte, že se vám nejvíce daří?

Anna Koudelková, knihovnice: V současnosti poskytujeme kromě půjčování knih také půjčování audioknih na CD a hry. Pořádáme tréninky paměti pro seniory, besedy a přednášky s promítáním, kurzy šití, výtvarné workshopy, vánoční a velikonoční setkání v knihovně. Také spolupracujeme s mateřskou školou, která nás pravidelně navštěvuje. Děti si v knihovně mohou pohrát v dětském koutku nebo kreslit, mezitím, co si maminky čtou nebo vybírají knížky.

Ing. Jiří Haramul, starosta: Těší mne, že se knihovna stala místem setkávání občanů a došlo ke zpestření kulturních a vzdělávacích aktivit.

 

Jaké jsou vaše plány s knihovnou do budoucna?

Anna Koudelková, knihovnice: Samozřejmě máme spoustu dalších nápadů na nové besedy a setkávání. Plánujeme nákup počítačů za podpory programu VISK 3 na podporu knihoven jako informačních center. Rádi bychom pořádali počítačové kurzy pro seniory a maminky s dětmi.

Ing. Jiří Haramul, starosta: Plánujeme přesun knihovny do nově budovaného komunitního centra. Přeji si, aby se knihovna stala dalším místem mezigeneračního setkávání.

 

Co chtějí a oceňují čtenáři?

Pravidelné průzkumy spokojenosti se službami jsou součástí provozních činností knihovny. Výsledky průzkumů slouží nejen jako ukazatel spokojenosti se službami, ale také jako inspirace pro jejich další rozvoj. Několik příkladů za všechny z poslední doby: donáška knih seniorům, zřízení týmové studovny, možnost rezervace studijního místa nebo koutek pro natáčení videí pro milovníky knih. Stále pracujeme na tom, aby prostředí knihoven bylo co nejpříjemnější pro návštěvníky a poskytovalo dobré zázemí pro pracovníky knihoven. V poslední době při tom hraje velmi důležitou roli úzká spolupráce s městskými částmi, které, i když pobočku MKP nezřizují, si uvědomují její důležitost pro dobrý život lidí v místě.

Na knihovně si její uživatelé nejčastěji cení samotných knihovníků, jsou vděčni za jejich osobní přístup a kvalifikovanou radu, protože jak říká britský spisovatel Neil Gaiman, nejlepší vyhledávač je knihovník: “Google can bring you back 100,000 answers. A librarian can bring you back the right one.” (cit. z https://www.goodreads.com/quotes/427823-google-can-bring-you-back-100-000-answers-a-librarian-can). Za všechny aspoň jeden čtenářský komentář:

Dobrý den, 
na základě četných zkušeností s kolektivem zaměstnanců pobočky ve Školské ulici, kterou již několik let aktivně využívám, dovoluji si vám touto cestou poskytnout zpětnou vazbu na práci vašich knihovníků. Jsou milí, vždy ochotni pomoci a poskytnout radu. Jsou profesionální a umí své zboží "prodat". Dále jsem například opakovaně zaznamenal, že svůj servis poskytují ochotně a v nezměněné kvalitě po celou provozní dobu pobočky. Nehraje roli, že pobočka bude za minutu zavírat. Myslím, že mnozí pracovníci v sektoru služeb by si z pracovníků na této pobočce mohli vzít příklad. Do této pobočky chodím obzvláště rád.

V roce 2017 jen do Městské knihovny v Praze dorazilo více než 2 miliony lidí, kteří si půjčili knihu, přišli studovat nebo se zúčastnili některé z akcí. Přijďte také do některé z pražských knihoven. Knihovnice a knihovníci už se na vás těší!

 

www.mlp.cz/pobocky

www.mlp.cz/region

 

V Přepychách jste navázal na odkaz svého rodu, neboť původní zvon zrekvírovaný za války vyrobil váš děd. Stává se to často?

Pokud máte na mysli formu, kdy se nahrazuje původní zvon, tak to je většinou vina válečné rekvizice z r. 1942 nebo 1917. Nový zvon vlastně symbolizuje návrat dědova zvonu, který odlil před II. světovou válkou. S tím samozřejmě souviselo dát do pořádku staré zvony tak, aby jim nadále bylo lépe.

Například vloni jsme také dělali dva nové zvony pro Lomnici nad Popelkou, kde neměli zvony sto let. Mají tam doloženo, že 17. listopadu 1917 přišli o dva zvony, takže se pořizovaly nové k tomuto výročí. V tomto případě nedělal původní zvony můj děd, ale na jiných místech se s tím setkáváme. Někde je to pouze pravděpodobné - nemáme doklady, protože po znárodnění se nezachoval kompletní archiv.    

 

Ve věži kostela sv. Prokopa jsou dva zvony staré půl tisíciletí…

 Je pozoruhodné, že zvony jsou z 16. století a přežily všechny rekvizice, všechny války a dožily se - na rozdíl od dědova zvonu - dnešní doby. To je zázrak. Přestože se všude tvrdí, že Němci cenné zvony ponechávali, není to tak docela pravda. Máme důkazy podle fotografií, že románské zvony, gotické zvony, renesanční zvony byly na shromaždišti v Praze na Maninách a odtud je odvezli do Německa.

Těžko soudit, proč právě zvony v Přepychách unikly ničení. Mám doklady, že někde vyvážili vlastní zvon váhou zvonoviny, tzn. že snesli zvony z ostatních vesnic jenom proto, aby Němcům dali váhu zvonoviny a oni jim ten jejich nechali. Netuším, zda se to dělo i tady, ale jedna z variant to je. Menší zvony třeba lidé sundávali před armádou a topili je do rybníka, do stohu, zakopali do země. Na to jsou doklady, ale to už byl trošku větší manévr. Větší přepyšský zvon má ale víc jak tunu - 1051 kg - těžko by ho jen tak svépomocí snesli nepozorovaně v noci z věže.

 

Přežije svatý Jiří při správném používání také několik století?

Věřím, že bude sloužit stovky a stovky let. Podstatná údržba by měla nastat za sto padesát let. Je pravděpodobné, že pokud bude sloužit denně, dojde k zeslabení stěny zvonu v místě, do kterého  bude tlouct srdce. Když zeslabení přesáhne určitou mez, mohl by zvon puknout, a proto je pak třeba ho pootočit, aby srdce tlouklo na novou část.

Jinak běžná údržba spočívá v kontrole šroubů na dřevěné hlavici, protože dřevo vyrovnává vlhkost podle prostředí - občas je tedy třeba dotáhnout šrouby na hlavici, zkontrolovat ložiska, promazat zvonicí stroj. To vše se dělá spíš v rámci prevence, aby se nic vážnějšího nestalo. Doporučujeme servisní kontrolu provést jednou ročně.      

 

Dneškem tedy vaše práce v Přepychách končí?

Po zavěšení a zprovoznění nového zvonu přijedu ještě jednou, protože v okně, kterým jsme dopravovali zvon do zvonice, bude zavěšen třetí, zrestaurovaný. Je ale třeba ddělat bednění v okně. Dnes tedy zavěsíme a zprovozníme nový zvon a po dokončení bednění, přijedeme zavěsit třetí zvon. Ten zůstane na ruční zvonění, stejně jako ten velký historický, aby zvonění na ně byla vzácnost. Denní službu, pravidelné zvonění, obslouží nejmladší zvon.        

 

Zvony nyní odléváte v Holandsku. Kde všude zvoní vaše zvony?

Dalo by se říci, že na všech kontinentech. Vytvořili jsme mnoho zvonů na lodě, a tak vždycky říkám, že nejdál, jsou ty na lodích. Před mnoha lety jsem například dostával pohlednice ze soukromých jachet, na které jsme dělali zvon - třeba od mysu Horn nebo z Japonska. Lidé jeli na lodi a vzpomněli si na nás, protože údajně někde v mlze zvonili. Když pak dojeli do přístavu, vhodili pohlednici a poslali pozdrav, což mě vždycky potěšilo. Mám je schované. Takové zvony asi cestují nejdál.

Kdysi jsem dělal i pro československou námořní plavbu - měli jsme 14 námořních lodí a já jsem tehdy dělal třicet lodních zvonů. Panu řediteli jsem je dopravil a ptal se ho, proč chce třicet zvonů, když máme čtrnáct lodí. Říkal: To je velmi jednoduché. Loď se vrátí po plavbě do přístavu v Hamburku, námořníci nemají peníze, tak jdou a prodají "do frcu" zvon. Jelikož loď nesmí bez zvonu vyplout, protože to je součást vybavení, tak musíme mít v záloze nový     

 

A v našem regionu?

Například v Černčicích, ty jsou nedaleko. Také jsme restaurovali před šestnácti lety šestitunový zvon Kryštof v Rychnově nad Kněžnou. Museli jsme ho celý sundat a otočit, dávala se mu částečně nová hlavice, kování a srdce. Byl jsem se tam podívat i na zvon u sv. Havla, který bude potřebovat totéž. V Týništi nad Orlicí jsou naše čtyři zvony ještě ze Zbraslavi z r. 1970, další najdete třeba ve Slavoňově, Jaroměři, Hradci Králové nebo v Chocni.

Jeden z našich nejstarších zvonů z roku 1914 je v Neratově - je to zvon z náhradní slitiny a objevil jsem ho tam v době, kdy byl ještě kostel bez střechy. Tenkrát jsem ho chtěl odkoupit, ale nedali mi ho. Dnes jsem rád, protože je vidět, že si zvonu váží. Pro mě to je poklad, jeden z nejstarších dědových dochovaných zvonů, je skutečně datovaný do r. 1914, takže má za sebou víc než sto let.

 

Co zajímavého právě děláte?

V současné době pracujeme na zvonohře pro Sbor kněze Ambrože v Hradci Králové. Letos dokončíme posledních pět zvonů, pětačtyřicet už jich je vystavených v kostele. Zřejmě příští rok je budeme montovat - jedná se o unikátní soubor padesáti zvonů. Bude to vůbec první koncertní zvonohra na věži v České republice.

 

Máte přehled, kolik zvonů jste vyrobili?

S otcem, dokud byl naživu, jsme dělali statistiku. V roce 1991 jsme měli výstavu k devadesáti letům založení dílny a tenkrát jsme dávali statistiku, kolik zvonů se vůbec odlilo. Přesahovalo to dva tisíce tun ve zvonech. Každoročně odlijeme 12 až 13 tun. Samozřejmě ne všechny zvony existují, podepsaly se na tom války - první šly do rekvizice vždy nejmladší zvony, stejně jako v Přepychách, kde se nejnovější zdržel deset let, od roku 1931 do r. 1942.

 

Zmínil jste opravu zvonů. Je složitá?

Dřív, když zvon puknul, tak se použil na odlití nového. S opravami začal teprve můj děda za první republiky. Nějaké pokusy jsou doložené už před první světovou válkou, ale hlavně po ní. Spousta zvonů se našla zničených - on je začal opravovat a v r. 1921 na to dostal patent - od té doby se opravují. Jiná věc je, že náklady na opravu poškozeného zvonu mohou přesáhnout cenu srovnatelně velkého nového zvonu. U historických originálů ale to je jediná cesta k záchraně. Dnes se dá opravit zvon, který je rozpadlý na kusy nebo z něj kus chybí.                  

 

Změnila se v něčem zásadním výroba zvonu?

Principiálně zůstává technologie výroby zvonu stejná více než tisíc let. Práci nám usnadňují jiné formovací materiály, máme třeba elektrické kladkostroje - dřív se zvony tahaly rukama. Tavicí pece jsou dnes na elektřinu, kdežto dříve museli topit a starat se o oheň, takže všechno trvalo delší dobu. Potřebovali mnohem víc lidí, mnohem víc prostoru, mnohem víc času, a přesto často dokázali víc než my dnes.