pondělí
23. prosince 2024
svátek slaví Vlasta

Články a komentáře

Články a komentáře

Česká kultura před Sametem a po Sametu/ s Jaroslavem Šonským

ČR-ŠVÉDSKO: Jaroslav Šonský je český houslový virtuos, absolvent pražské HAMU a řady mistrovských kurzů u vynikajících světových houslistů. Ty však mohl navštěvovat až po svém odchodu do Švédska v roce 1975, protože z Československa mu ve výjezdech do zahraničí bránil tehdejší komunistický režim. Severský Norrköping však v posledních letech střídá s Prahou. Pracuje ve prospěch obou těchto zemí – nejen na hudebních pódiích, ale také jako iniciátor řady velkých kulturních projektů. Už v roce 2003 byly jeho aktivity oceněny udělením ceny Gratias Agit z rukou ministra zahraničí ČR. Stal se i jednou z osobností projektu dokumentárních filmů o cestách za svobodou. Dokument České kořeny ve Švédsku s jeho medailonkem jste mohli vidět v České televizi. Je pod ním podepsána také Martina Fialková, autorka následujícího rozhovoru.

Autor článku: 
Martina Fialková

Česko-švédské návraty Jaroslava Šonského

Jaroslav je především vynikajícím hudebníkem, který vystupoval ve 25 zemích. Nikdy nezapomene na tři z dlouhé řady svých koncertů: Ve Stockholmu hrál pro švédského krále a v Německu pro tři prezidenty při poslední návštěvě Václava Havla v roli české hlavy státu. Třetím nezapomenutelným zážitkem byl loňský koncert ke 100. výročí České republiky v Ženevě, před 700 posluchači z diplomatických kruhů v OSN.

Část tohoto rozhovoru vznikla už před 10 lety, text ale nebyl nikde publikován. K mému velkému překvapení je dodnes velmi aktuální a Jaroslavova slova jsou skoro vizionářská. Rozhovor jsme doplnili o nové dialogy. Čtenář může hádat, které to jsou. 

 

Pro ty, kdo z Československa emigrovali, bylo těžké začínat. Ty ses rozhodl odejít legálně, šlo o následování švédské manželky. Byla pro tebe situace snazší? 

Ne, absolutně nebyla. Od nikoho jsem nic nečekal a vzal jsem svůj osud do rukou sám. Šel jsem za ženou, která musela opustit švédské ministerstvo zahraničí kvůli tomu, že jsem byl z východního bloku, a tak jsem ji hned od začátku podporoval i ekonomicky. Rozhodl jsem se, že, kromě nabyté svobody a svobody podnikání, která je pro mě přirozeným lidským právem, budu mít třebas i potomka. V žádném případě jsem tenkrát nechtěl dopustit, aby se naše dítě stalo rukojmím komunistické diktatury. Ve Švédsku jsem měl hned místo na střední hudební škole a musel se rychle naučit švédsky. Zpočátku jsem nechtěl hrát v orchestru – to přišlo až později. Chtěl jsem z části být na volné noze a také poznat, jak lidé žijí na menších městech a mimo symfonický orchestr. Nedostal jsem ani korunu podpory od švédského státu. Vytyčil jsem si cíl, že já budu zaměstnavatelem, budu pomáhat druhým, zařizovat koncerty pro jiné, nečekat až mi někdo nabídne koncert. Toho se držím dodnes. 

 

Jednou z tvých obdivuhodných hudebních partnerek je paní Leonora Josiović. Také její osud je spojen se změnami v Evropě po roce 1989. Stále ještě jste v kontaktu?

O Leonoře Josiović se nedá mluvit krátce, její příběh je velice komplexní otázka a zasloužil by si samostatný článek. Ale zkusím shrnout: Je z Oděsy na Krymu, pak žila v Moskvě. Vystupovala léta s houslistou Semyonem Snitkovským, žákem Oistracha, kteří oba jsou mými velkými vzory. Chtěl jsem studovat u Snitkovského, protože Oistrach již zemřel, ale v Praze mne do Moskvy nepustili, byl jsem už tehdy ženat se Švédkou. Když měl ale Semyon mistrovské kurzy ve Francii, uhnul jsem tenkrát nelegálně z povolené cesty do Švédska na kurz do Francie za ním. Tam jsem potkal i pianistku Leonoru. Semyon a Leonora v duu housle a klavír cvičili 27 let každý den až do Snitkovského předčasné smrti. Nikdo se jim nemohl vyrovnat. A teď k jejímu příběhu. V Moskvě přežila za krutých válečných podmínek jak Hitlera, tak potom Stalina. Když spadla železná opona, Semyon už nežil a Leonoře bylo 60 let. Sbalila v Moskvě tři kufry a odjela do německého Wormsu, kde dříve mívali mistrovské kurzy. Okamžitě požádala o práci na hudební škole ve Frankenthalu, kde náhodou ředitelem byl můj kolega Hans-Jürgen Thoma. Ten ji hned zaměstnal, i když ji měl striktně poslat do penze. 11. května 2019 bude mít Leonora 90 roků, Hans-Jürgen je již sám v penzi, ale Leonora ještě pracuje. A nikdy nepotřebovala žádnou podporu od německého státu.

 

Dá se tedy říct, že i tvá spolupráce s ní je výsledkem změn po roce 1989?

Vlastně ano, protože nevím, zda bychom spolu hráli, kdyby zůstala v Rusku. Takto jsem s ní začal po jejím příjezdu do Německa vystupovat a odehráli jsme dost koncertů nejen ve Švédsku a Německu. Byl mezi námi výrazný věkový rozdíl, mně přes čtyřicet, jí bylo k sedmdesáti. Hrát s ní bylo něco mimořádného. Vzpomínám na jednu historku: V chladnějším Švédsku se hraje výrazově velice korektně, ne zrovna s velkým espresivem a temperamentem. Když jsem přijel do Wormsu s Leonorou zkoušet, stalo se jednou, že jsem první den hrál tak nějak "švédsky”. Leonora se na mě striktně podívala svýma černýma očima a nařídila: "Igrájtě kak mužčína”! Moje mužnost dostala náležitý úder. Já, který jsem byl v nejlepších středních letech, mohl jen konstatovat, že má energie nestačí ani na dámy v penzijním věku. "Moje Norečka", to je na knihu samo o sobě. Stále o sobě víme.

 

Zhroucení komunistického režimu jsi měl takříkajíc v přímém přenosu. Byl jsi právě v Berlíně, když padla Berlínská zeď, zatímco listopadovou euforii v Čechách v roce 1989 jsi nezažil. Jaké to bylo tam?  

Bál jsem se té euforie. Sen a procitnutí. Jistě, že máme schované kaménky z Berlínské zdi, ale jinak jsem se držel doma ve Švédsku. Snad mě to i dnes trochu mrzí. Mne ale zajímá, proč tolik let po řecké civilizaci, po napsání Starého a Nového zákona se ještě ve 20. století událo tolik špatného. Určitě jsi viděla filmové záběry po konci první i druhé světové války. Lidé se objímali, slibovali si, že nikdy už nic takového, a co přišlo potom za krátký čas! Jakou volbu udělá člověk (většina, menšina?) až půjde do tuhého? Dobře se ví, že kdo se měl dlouho dobře, je nejzbabělejší. Pro mne změna režimu neznamená, že nám bude dobře navždy…

 

To od tebe - idealisty - nezní moc optimisticky. Určitě jsi byl vděčen za naději, která se změnou režimu u nás v roce 1989 souvisela… 

Toho nadějného bylo najednou velice mnoho. Krásné je, že můžeme objevovat, poznávat, že najednou všichni tady mají život ve svých rukou. A hlavně, že každý sám se musí naučit vzít odpovědnost za svůj život. Tomu nás komunisti systematicky odnaučovali. Šlo tady tenkrát o to, aby optimismus vydržel, i když novota odpadla. Žili jsme předtím s rodinou rok v Kanadě, kde jsem učil na hudební univerzitě v Brandonu. Moc se nám tam líbilo, uvažovali jsme, že zůstaneme. Ale najednou po roce 1989 byla Evropa zajímavější. Já osobně, jakmile se našla možnost, začal jsem okamžitě spolupracovat se znovu svobodnou Českou republikou i dalšími zeměmi „Ostblocku“ a změnil radikálně životní směr. 

 

Ještě se ale ohlédněme zpět. Přestože ses po svém odchodu mohl do Československa vracet, nebývalo to zpočátku často. Stýskalo se ti ve Švédsku?

Nemohu říci, že by se mi nějak notoricky stýskalo. Všude jsem se snažil navázat nové kontakty, a nejen ve Švédsku. Chtěl jsem hrát a jezdit. Tenkrát byla svoboda valutou a to dávalo pocit, že když člověk jde za svým cílem, že jde dopředu. To, že rodiče už nežili a já neměl pevný bod kam se vracet, také hrálo svoji roli. Někdy mi bylo smutno, když jsem viděl osudy jiných v Československu. Tenkrát jezdit domů pro mne vždy znamenalo menší depresi a nechtělo se mi vracet.


Emigrace obecně je pojem, kterým se v mysli hodně zabýváš …

Těžká otázka, a zase komplexní. Vystupoval jsem třeba i v africkém Nairobi, kde jsem mohl poznat způsob života tamních. Hned na to jsem hrál ve Švédsku za polárním kruhem. Přijdu do pizzerie a vidím, že vlastníkem je černý Afričan. Padl na mě menší smutek a myšlenky: Jestlipak je tady, tak daleko od svého domova, šťasten? A právě tak i my, co jsme opustili svoji rodnou zem, se v nové zemi nesmíme sami odsoudit do kategorie nespokojených.

Ve Švédsku je dnes rostoucím problémem rozpor mezi domorodci a imigranty, zvláště s islámskou vírou. Rozrůstá se to do rasismu jako kdysi v Americe. Já tady vidím největší problém, že ve dvacátém století se stále hledí na lidi nikoli jako na komplexní osobnosti, citové, kulturní, ale mnohdy jen jako na pracovní sílu nebo zdroj zbohatnutí. Pašeráci v ohavném obchodě s lidmi vydělávají stále miliardy. Na druhé straně přichází mnoho lidí bez respektu ke kultuře země, kam míří. Situace je dnes bohužel taková, že nikdo se neodváží říct, že naše právo i povinnost je chránit si svoji kulturu a převážet ji přes hranice, ale všichni říkají, že naší povinností je respektovat kulturu přistěhovalců. Část švédské společnosti teď paradoxně popírá svoji vlastní identitu. Dokonce byly už i diskuse, že by se s ohledem na nové obyvatele země z jiné kultury neměl slavit „národní den Švédska“. Je to bohužel lidské pokrytectví.

 

V dobách, kdy jsme tyto problémy zdaleka ještě neřešili, jsi řekl něco, co platí i dnes. A asi už i pro Česko… Tady je deset let stará citace: 

Ve Švédsku není rodinný život zrovna nejlepší. Děti jsou dnes víc v jeslích, školkách než doma. I přes problémy s přistěhovalci vyhlašuje ministr financí, že Švédsko čeká nedostatek pracovních sil. Nejsou-li pracovní síly, musíme je hned po večerech začít vyrábět, mít je rádi, starat se o ně a ne je najednou rychle začít dovážet. 

 

Spojení hudby s politikou je ti blízké a dodnes v něm vidíš velký smysl - v tom nejideálnějším kontextu -, kdy společně nesou své humanistické poselství. Také proto jsi pomáhal nové, svobodné české diplomacii ve Švédsku hned po roce 1989 navazovat kontakty. Nekomplikuje se to dnes?

Přemýšlím a srovnávám s tou dobou. Od pádu železné opony vyrostla už celá generace. V Rusku je opět diktatura, opozice není slyšet a fyzicky se likviduje. Maďarsko bylo první, které se v r. 1956 postavilo proti ruským komunistům, dnes je politicky rozděleno. Jedna z mých nejkrásnějších vzpomínek je, že jsem mohl vystoupit při poslední zahraniční návštěvě prezidenta Václava Havla v Berlíně na pozvání německého prezidenta Johannese Raua. Když jsme přišli do jeho sídla, přivítal mě šéf protokolu slovy: ”Takovou klientelu jsme tu ještě neměli. Všichni „Bundesprezidenti“ a jiní významní pozvaní se přišli rozloučit s Václavem Havlem. Můžeš být pyšný na svoji vlast.” Za dnešní situace bych takto nikomu hrát nešel.

 

Mnoho let propaguješ ve světě hudbu skladatele Bohuslava Martinů, která je ti velmi blízká. Byl jsi i členem výboru International Martinů Circle. Martinů žil od roku 1938 v nedobrovolném exilu a kvůli komunistům se do Československa už nikdy nevrátil. Je v jeho hudbě přítomen stesk po domově?

Začal jsem na něj hledět úplně jinak právě po svém odchodu do zahraničí. Když poslouchám jeho hudbu, nacházím v ní více stesku a smutku než optimismu. Dnes už nemohu říct, že bych ho zase tak hrozně litoval. Jeho život mohl skončit mnohem hůř, kdyby se Martinů býval vrátil do komunistického Československa. Mohl být uvězněn, doslova uštván. Je otázka, jestli by napsal tak velká díla jako za hranicemi. Jeho opera Veselohra na mostě a Symfonické fantazie dostaly v Americe ceny jako nejlepší skladby roku. Stýkal se s nejlepšími hudebníky světa, jeho skladby se hrály, měl mecenáše ve Švýcarsku, který se zasadil o provozování jeho děl. Přesto, že se mu jistě velmi stýskalo po rodině i zemi, prožil velice úspěšný a šťastný život. Jeho osud je ovšem stále velkým mementem pro nás, jak vlastní národ často dokáže za určitých okolností „vyštvat“ ty nejlepší talenty.  

 

Nejenže hudbu Bohuslava Martinů sám hraješ. Prosadil jsi také autorovy skladby ve Švédsku, kde se díky tobě hrály na velkých symfonických pódiích – některé v premiéře. Naučil jsi jeho hudbu hrát i další zahraniční interprety, ba celé orchestry. A v roce 2012 jsi v Praze založil vlastní smyčcový soubor, dostal název Martinů Strings Prague. Ze Švédska sem teď velmi často jezdíš kvůli zkouškám a koncertům, soubor si už vydobyl značné renomé a má i svůj hudební cyklus – Hudba bez hranic. Možná je to tvůj splněný sen…

Je to privilegium mít ”Martinů soubor" v Praze, znovu být v Praze, koncertovat v krásných sálech a vůbec mít možnost věnovat se umění. Stále si toho všeho vážím. A splněný sen? Ten není nikdy splněný. Ten se musí stále hledat, a když se najde, je třeba ho obnovovat, udržovat, vylepšovat. Vše podléhá proměnám času. Ale sny mít musíme, jinak by život nebyl krásný.

 

Ukázka z dokumentu s Jaroslavem Šonským, České kořeny ve Švédsku (2009)

https://www.youtube.com/watch?v=3MzTy9FKWa0&list=PLBikjsdbfE9a4gM3TRbkp9S9LA0nouM44&index=3

 

Ožije opět české ochotnické divadlo v New Yorku?

NEW YORK: Více než dvě stě let odcházeli krajané do Spojených států za lepší budoucností. Často s sebou přes oceán brali i památky na svoji vlast nebo na spolkovou činnost, jako je ochotnické divadlo apod. Tyto materiály dosud nebyly soustavně odborně zkoumány, ani digitalizovány, přesto že počet pamětníků neustále klesá... U příležitosti oslav 100. výročí vzniku ČR se tým badatelů z pražského Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu (NIPOS) pokusil o shromáždění a zdokumentování těchto dokladů, aby obohatil a doplnil Databázi českého amatérského divadla, dlouhodobého projektu, který realizuje. Kromě vlastního výzkumu byl v New Yorku, v Českém národním domě pořádán také malý festival českého amatérského divadla. Ochotníci tu vystoupili po dlouhých sedmdesáti letech. O své zkušenosti s pátráním po krajanské a sokolské minulosti a současnosti v New Yorku se s námi podělili Mgr. Jiří Němec a Mgr. Kateřina Klementová, Ph.D.

Autor článku: 
Irena Koušková

Vaše cesta do New Yorku v loňském roce úzce souvisela s výročím 100 let české státnosti. V jakém smyslu?

S trochou nadsázky se dá říci, že ochotníci měli podíl na vzniku ČSR. Připomeňme si pobyt Masarykův v New Yorku, dohodu s americkým prezidentem… Vždyť podpora českých spolků s finančním přispěním těch židovských umožnila vydání deklarace a vznik státu. Tlak českých spolků uznat samostatný stát vyšel z New Yorku.

 

Jak je dnes vlastně silné zastoupení Čechů v Nev Yorku?

K české národnosti se hlásí 1,5 mil. lidí v celých USA, z toho jen asi 300 tis. mluví česky. Nejvíce Čechů se vždy soustředilo v New Yorku a Chicagu. Jako zlatý věk zdejší české komunity můžeme označit období od poloviny 19. století až do 1. světové války. Newyorská česká enkláva se soustředila v pěti ulicích kolem 2. avenue, kde byla česká čtvrť, které se říkalo Little Bohemia, tedy Malé Čechy, na východní straně Manhattanu. Byl tu český kostel, obchody, školy apod., žilo se plnohodnotným životem. Z ekonomických důvodů se ale česká komunita začala rozpadat, Manhattan se stal příliš lukrativním a drahým místem. Češi jsou dnes roztroušeni po celé megalopoli. Český živel z původních míst vymizel a připomíná ho jen kostel, sokolovna a Český národní dům. Českých obyvatel, většinou v pokročilém věku, zůstalo minimum. Spolkový život se tím výrazně utlumil, přežívá ale dál především díky snahám Sokola.

 

Pátrali  jste právě po dokladech této spolkové činnosti, především po materiálech vztahujících se k českým a krajanským divadelním souborům… Co výzkum komplikovalo?

Spolková činnost do 2. světové války probíhala v češtině a byla silná a bohatá. Krajané z první emigrační vlny v 19. století založili české ochotnické soubory. Hrálo se v České národní budově a v Sokole, protože sokolové měli také své ochotnické divadlo. V České národní budově se dochovala původní opona z té doby.

Po 2. světové válce přišly dvě další migrační vlny v letech 1948 a 1968. Bohužel se nesloučily, starousedlíci 2. vlnu 1968-1970 nepřijali, nově příchozí museli hledat práci a bydlení jinde než na Manhattanu, kde existovalo české zázemí. Spolková činnost se tedy kontinuálně nerozvíjela, postupně upadala, hodně spolků zaniklo. Česká komunita se orientovala maximálně k Sokolu.

Až do 50. let ale stále činoherní a loutkové divadlo při Českém národním domě fungovalo. Od 50. let pak v New Yorku nehrál žádný český amatérský divadelní soubor, jinými slovy posledních sedmdesát let tu nevystoupili čeští ochotníci.

 

Říkali jste, že tu krajané provozovali také loutkové divadlo?

Ano, v kostele Mistra Jana Husa na 74. ulici se během rekonstrukce našly starodávné, více než dvě stě let staré loutky z doby rodiny Kopeckých, se kterými hráli krajané dětská představení. Objevil je tu v roce 1990 schované na půdě divadelník a loutkoherec Vít Hořejš, který odešel do Ameriky koncem 70. let. Po tomto osudovém objevu spoluzaložil Československo-americké loutkové divadlo, Czechoslovak-American Marionette Theatre a soustředil se na hraní loutkových pohádek. Jedná se ovšem o divadlo na bázi profesionální činnosti, které kočuje po celé Americe a světě. Za šíření české kultury v zahraničí byl odměněn v loňském roce cenou Společnosti pro vědu a umění. Na okraj je třeba dodat, že v Americe nemá umění podporu ze strany státu a nerozlišuje se profesionální a amatérské. Záleží pouze na síle individuality a individuální jsou také dary mecenášů, tato tradice sahá až do 19. století.

 

Vraťme se k výzkumu. Mluvili jste o tom, že hlavní centra českého spolkového života byla v Českém národním domě a v Sokole…

 

Sokol

V roce 2017 oslavili newyorkští sokolové 150 let existence. V New Yorku jsou čtyři organizace Sokola, jen jedna má ale velkou tradiční českou budovu, s českým nápisem a vlajkou. Měli jsme možnost projít si její archiv. S knihovníky Sokola byla výborná spolupráce, k dispozici jsme dostali běžně nepřístupné materiály.

Sokol měl nejen sportovní, ale i kulturně-společenský odbor zábavní, který sdružoval skupinu desítek lidí. Vedena byla spolková dokumentace, účetní knihy, zápisy z jednání. Stejně jako u nás. Výroční zprávy jsou postaveny na tělocvičných aktivitách, ale divadelní činnost byla bohatá, jako de facto jediná nesla peníze... My se zaměřili právě na kulturní činnost Sokola a digitalizace. Pořídili jsme na tisíc dokumentačních fotek. Zajímalo nás, co daný soubor uvedl za inscenace. Často se v repertoáru odráželo politické klima doby, zvlášť za války se hrála představení na podporu Čechů doma - na nákup šatů, jídla, odrazilo se tu i téma útěku českých Židů. České spolky obecně podporovaly Evropu zbídačelou válkou a divadelní dramaturgie tomu odpovídala. Plakátová část sbírek je stejně důležitý zdroj informací.

Sokolové měli pro divadelní činnost vlastní zázemí. Hrálo se až do 70. let, kdy sokolovna obložená dřevem, pronajímaná na diskotéky, vyhořela. Nicméně to likvidaci Sokola nezpůsobilo. Sokolové sehnali peníze na opravu, ale divadelní činnost již obnovena nebyla, opona shořela, přišli o kulisy, zázemí… Od 70. let tak zanikl zájem něco archivovat.

Dnes žádný divadelní spolek při Sokolu neexistuje. Organizace sokolů má dnes spíše vzdělávací a tělovýchovný charakter.

 

Český národní dům

Byl vybudován na konci 19. století ze sbírek Čechů stejně jako Národní divadlo v Praze. Dnes je to nejreprezentativnější místo v New Yorku, kde může český neprofesionální umělec vystoupit. V budově sídlí Generální konzulát ČR, České centrum NY, český krajanský spolek „Bohemian Benevolent and Literary Association“ (BBLA), v přízemí si výborně pochutnáte v české restauraci, a velkou pýchou budovy je zrekonstruovaný divadelní sál. I český konzul se chlubí jeho velikostí, má kapacitu 400 lidí. Lze tu ale dělat i komornější akce pro 50-100 lidí.

Budova prošla začátkem milénia nákladnou rekonstrukcí, náklady na její opravu v původním slohu dosáhly 750 mil. korun. Financoval je český stát. Od českého krajanského spolku BBLA budovu za 1 dolar koupil s tím, že ji opraví a na 400 let tu má Český krajanský spolek za 1 dolar ročně jedno patro k dispozici. Český národní dům vlastní a provozuje český stát.

Český krajanský spolek zastřešuje šest organizací. Cílem je koordinovat krajanské aktivity v USA. Kulturou se zabývá více či méně každá z nich, nejaktivnější je v současné době Společnost pro vědy a umění, která dělá osvětu, přednášky, pořádá konference. Živá krajanská kultura teď není v Americe ovšem ve větší míře podchycená.

Dnes žádný divadelní spolek ani v Českém národním domě nefunguje. Pouze československo-americké loutkové divadlo Víta Hořejše – viz výše, které si budovu pronajímá.

V Českém národním domě jsou doklady o činnosti českého ochotnického NY spolku a zatím čekají na prozkoumání. Činnost zdejších ochotníků se prozatím nepovedla zmapovat.

Z dosud zachycených vzpomínek divadelníků ale víme, že si lidé s sebou z vlasti odnášeli jako jedny ze svých nejvzácnějších osobních věcí také divadelní texty, sešity, útlé knížky her nebo hudební nástroje, jak dokládá ukázka níže. Že totiž mezi základními věcmi, bez kterých by si nedokázali představit své nové živobytí v Americe, byly také artefakty spjaté s ochotničením a divadlem vůbec, že divadlo bylo jejich potřebou.

Krásně to ilustrují např. vzpomínky „starého ochotníka“ Antonína Jurka, který patřil k první početné emigrační vlně Čechů. Začínají slovy: „Divadlo bylo mi odjakživa takřka tím, co je pokrmu sůl. Oslazovalo mi život.“

Svůj příjezd do Chicaga pak popisuje takto: „Tu stojím! Stanul jsem na nádraží Michigan Southern s 10 centy v kapse, s housličkami pod paždí, v pravé ruce s taškou, obsahující vše, co mi na tom světě náleželo.“ (pozn. red.: celý úryvek vzpomínek na konci textu).

 

Kontaktovali jste také žijící pamětníky?

Mluvili jsme během našeho krátkého dvoudenního pobytu se třemi pamětníky ve věku 80-90 let. Nejvýznamnějším zdrojem informací byl někdejší knihovník Sokola Edward Chlanda. S pamětníky divadla jsme se nesetkali, jen s lidmi, kteří se podíleli na organizaci a chodu divadel.

 

Jak je to s výukou českého jazyka v New Yorku?

Česká škola s výukou českého jazyka působí pod záštitou the Czech and Slovak Cultural Center v budově Bohemian Hall na adrese 29-19 24th Avenue Astoria, New York 11102. Najdeme ji tedy ve čtvrti Astoria a nabízí i dramatický kroužek. Školu navštěvuje asi 168 dětí.

 

Chystáte také knihu…

Během našeho krátkého pobytu jsme získali informace o dalších asi dvanácti divadelních oponách především sokolských divadelních spolků, které by mohly obohatit Databázi českého ochotnického divadla, a zároveň se snad stanou součástí chystané knihy ke 100 letům ochotnického divadla v USA. Vyjít by mohla ještě letos.

 

Jak probíhal Festival českého amatérského divadla v New Yorku?

Kromě samotného výzkumu jsme v New Yorku pořádali také festival. Dva festivalové večery zahájila premiéra Maryši bratří Mrštíků. Představení přivezl český Divadelní soubor Domu kultury Krupka. Druhý večer byl zasvěcen českému loutkářství: česko-americký herec a loutkář Vít Hořejš uvedl originální nastudování českých pohádek O pejskovi a kočičce, Sůl nad zlato aj. Původně jsme chystali větší divadelní přehlídku doplněnou i výstavou o českých divadelních oponách a souborech. Hlavním organizátorem festivalu i výzkumných činností byl NIPOS (Národní informační a poradenské středisko pro kulturu), ve spolupráci s americkou Bohemian Benevolent and Literary Association (BBLA).

 

Na závěr

Chtěli bychom poděkovat všem zúčastněným partnerům za spolupráci, především ministerstvu zahraničních věcí a panu konzulovi v New Yorku. A rádi bychom vyjádřili naději, že se opět rozproudí diskuse o české ochotnické činnosti v New Yorku a USA jako celku, o rozvoji krajanského kulturního dění, o znovuobnovení ochotnického divadla v New Yorku. Neboť zrekonstruovaný sál, budova, zázemí v Českém národním domě tu jsou a čekají na své původní využití.

 

Dochovaná vzpomínka z národního kalendáře Amerikán na odchod ochotníků do Spojených států:

Antonín Jurka: Z UPOMÍNEK STARÉHO OCHOTNÍKA

Ve staré vlasti.

Divadlo bylo mi odjakživa takřka tím, co je pokrmu sůl. Oslazovalo mi život. Miloval jsem je vášnivě. Ba nikdy hudba, jíž v útlém mládí začal jsem se učiti, nevábila mne tak jako zjevy na prknech.  Pamatuji se, že jsem byl jednou v stáří as 7 roků od matinky notně bit, protože jsem stál na svém jíti večer do „divadla” Kopeckého. Zbitý, bos a bez kabátku, bez čepice běžel jsem po sedmé hodině za otcem к „Sládkům”, a tam usedavým pláčem vymohl od otce 2 krejcary šajnů vstupného a svolenou. V zámecké tmavé síni dával se „Život sv. Jiří”. Ptáte se, zdali se mi kus líbil? Není to к vypsání! Později jsme si u přítele Oliveriusa (naše příbytky spolu hraničily) postavili jeviště. Z papíru nalepili jsme si přilbice, matčiny fěrtochy byly nám rytířskými plášti, ohrnuté dolů punčochy rytířskými botkami. Hráli jsme se zápalem, snad hrozně, i divno mi, že přítel Jan se zde v Americe neodvážil na pokračování. Ty Královice vůbec poslaly sem do Ameriky sílu „herců”. Uvažte, mám-li pravdu: Celá rodina Jurkova, Uhlířové, Hájkové, Jan Eckert, Engelthaler a j., a což těch, kteří učinili se prospěšnými neviditelně, za kulisami a v budce, ku př. Friček a Brejcha. Za čas mých studií v Plzni a v Rakovníku nebylo  horlivějšího navštěvovatele divadla, ať již se hrálo česky neb německy, nade mne. Pochybuji, že za sezonu vynechal jsem kdy 3 představení. Když přijel o plzeňském trhu v červenci 1856 Zoellner se svou  společností, v níž i na smrt nemocný Tyl se nalézal, do Plzně, byl jsem na druhém představení ještě s jedním studentem sám v obecenstvu. Vrátili nám po šestáku; nehrálo se. V pátek na to Tyl zemřel, a od té doby, totiž od představení „Strakonického dudáka” ve prospěch pozůstalé rodiny, bývalo divadlo Plzenské každý den jak by nabil. Později jsem viděl Prokopovu společnost v Rakovníku a  mýlím-li se i Zoellnerovu opět; jen že tentokráte s personálem německým. V Praze taktéž jsem byl horlivým navštěvovatelem „stavovského” v neděli odpoledne, kde hrával Kolár st. a ml. Šimanovský a Pešková. Ba jednou sehrál jsem si i se Švandou, rytířem ze Semčic u sv. Mikuláše v „lidu” kus „Fiesko.” Poctivě jsem volal: „Zu Воden mit den Doria! Zu Boden Oheim und Neffen.” Dále jsem to však v Praze nepřivedl. O prázdninách v domovině pak upravili jsme s přítelem Vašmuciusem a Ed. Vajrauchem  jeviště velké. Doma však hrál jsem pouze: Husička z Podháje a Pražský flamendr; neboť již v roku  1863 jsem za svým povoláním odebral se do Chorvatska a do Uher. V Chorvatsku, kdež jsme byli vždy v zimě, měl jsem přece požitek; neboť ve Varaždíně hrála dosti slušně německá společnost; avšak v Uhřích páni sedláci posud nebaví nenáviděné švábské úřadnictvo divadlem.

V nové vlasti.

Trápen jsa v Uhřích, kdež jsem byl adjunktem při katastru, již po druhé, léto gastrickou zimnicí, bylo mi to, mladíku tehdy pětadvacetiletému, velmi, velmi mrzuté. Nic mne netěšilo, a proto s radostí jsem přijal otcovu nabídku, abych odejel před ním do Ameriky. Kynula mi tenkrát „skvělá” vyhlídka státi se redaktorem „Pozoru Amerického” v St. Louis. Mimo to měl můj odjezd do Ameriky příměti i matku к snazšímu rozloučení se s přáteli a s vlastí, vždyť přede mnou byl mladší můj bratr Emanuel již se vystěhoval. Záležitost má vyřízena brzy a 16. prosince 1865 vstoupil jsem na palubu lodi „Hermann,” kteráž tehdy první svou cestu konala a přibyla po dosti bouřlivé cestě dne 4. ledna 1886 do New Yorku. Z Castle Garden byli jsme vybaveni brzo, a narovnavše poněkud údy na pevné zemi a posilnivše se v jedné z pivnic Greenwichstreetských, rozloučili jsme se se spolucestovníky a já veden Janem Jaroměřským к panu Hubáčkovi na pátou ulici, strávil tam s tímto bodrým pánem a mladým Makovským z Prahy příjemný večer. Toť celé mé zkušenosti v New Yorku, neboť cíl můj byl St. Louis. Jelikož však bratr a strýc můj bydleli v Chicagu, koupil jsem si lístek do onoho slavného města a také po rychlé jízdě octnul jsem se v neděli dne 7. ledna vr „prkenném Babylonu”, jak jsme přezdívali tehdy „městu zahrad”. Kdo zná a znal tehdá výstavnost města, kudy se béře dráha Michigan Southern, ten nebude se diviti, že jsem patřil jako vyděšen na tu metropoli západu. Malé, začouzené domky, ulice nedlážděné, věčný cinkot zvonků železničních, jakoby sterých umíráčků — nebyl to  právě radostný pocit, když jsem se octnul na rohu ul. Van Buren a (zdá se mi) Sherman. Poprvé zdálo se mi, že jsem snad svévolně opustil „egyptské hrnce” rakouského eráru, vyměniv je za osud velmi nejistý. Tu stojím! Stanul jsem na nádraží Michigan Southern s 10 centy v kapse, s housličkami pod paždí, v pravé ruce s taškou, obsahující vše, co mi na tom světě náleželo.

Zdroj: Z upomínek starého ochotníka. In: Periodikum: Amerikán: národní kalendář na rok…, ročník 13 (1890), Stránka:  33 - 43 

http://kramerius4.nkp.cz/search/i.jsp?pid=uuid:bc0e08d0-253c-11e5-bcc5-5ef3fc9bb22f

Česká kultura před Sametem a po Sametu/s Janem Dvořákem

HRADEC KRÁLOVÉ: Listopad 1989 přinesl Janu Dvořákovi mnohé, ale to zásadní se pro něj vlastně nezměnilo. Jeho vztah k divadlu. Ačkoli ho jeho přátelé a kolegové znají jako divadelníka, navíc z rodiny principála hradeckého Draku Jana Dvořáka, on sám tvrdí, že divadlo vlastně nepotřeboval a nepotřebuje. Ani jako instituci, ani jeho diváky. Není to paradox? „Já žiju divadlem pořád. Sám sobě jsem autorem, režisérem i publikem. Někdy si řeknu, hergot, tohle jsi vymyslel dobře, chlapče! A může jít o nějakou pitomost, třeba zareaguji na běžnou situaci, odpovím pokladní v samoobsluze – prostě cokoliv. Kudy chodím, tudy trousím ptákoviny. Vlastně hraju divadlo 24 hodin denně. I moje sny jsou divadelní představení, a nemusí jít přitom o erotické sny. Vím, je to naprostá schizofrenie, ale já se tím dobře bavím. Přečtěte si první část z nového cyklu, který prostřednictvím příběhů osobností - především z neprofesionálního umění - současně zrcadlí i našich 30 let ve svobodě.

Autor článku: 
Lenka Jaklová

Možná bychom našemu povídání mohli dát hřejivý podtitulek: Chlapče, chlapče, s tebou ještě budou potíže! Co tomu říkáš?

Tak to se se mnou vleče celý život, z éry rozvinutého socialismu do éry rozvojového kapitalismu. Když si vezmeš, že jsem byl vyloučen už z mateřské školky, což je zřejmě rarita...

 

Prosím?

Ano, já jsem důkazem toho, jak se všechno ve spirále opakuje. Svou vzdělávací kariéru jsem začal tím, že jsem byl vyloučen z mateřské školky a završil ji tím, že jsem byl vyloučen ze studia Univerzity Karlovy.

 

To stojí za přiblížení

Z mateřské školky jsem byl vyloučen za to, že jsem nabádal děti, aby nejedly rybí tuk, protože je strašně hnusný. S Vladimírem Čechem, později známým hercem, dnes už bohužel mrtvým – jsme vedli vzpouru dětí. A tehdy jsem poprvé zažil i první zklamání v lásce. Když soudružka ředitelka vyzvídala, kdo děti ke vzpouře naváděl, tak ta hezká copatá blondýnka, kterou jsme oba milovali – ale ona měla radši Vladimíra – ukázala na mne a řekla – dodneška slyším její odporný mečivý hlásek: Dvořák!!! Mým rodičům pak bylo sděleno, že už nemám do mateřské školky Českého rozhlasu dále chodit, protože jako rozvratný živel sabotuju všechna zlepšení, která režim dětem nachystal. A to byl teprve začátek mé vzdělávací kariéry.

 

První výstup v roli, kterou ti osud přisoudil. Ale přece jen byla to tvoje volba.

Nebyla. Volba je něco, co můžeš ovlivnit, ale pro mne bylo tak přirozené chovat se jinak než ostatní, že nešlo o volbu, ale o nutnost. Takže já jsem živoucí důkaz správnosti marxistického tvrzení, že svoboda je poznaná nutnost. (smích)

 

A ještě pár slov ve spirále k tvému vyloučení z fakulty…

Měli jsme na koleji večírek poměrně bujný, to přiznávám , protože jsme slavili narozeniny mé slečny. Přišel tam nějaký chlápek, který se vtíral, že by chtěl s námi popařit, že tam máme hodně holek a tak… Věděli jsme, jen tak z doslechu, že je to nějaký zvíře v tom tzv. SSM, kde pochopitelně nikdo z nás nebyl členem, takže jeho společnost pro nás nebyla vítaná. Poslali jsme ho pryč, ale on se za chvíli vrátil s tím, že nás jménem kolejní rady vyzývá, abychom skončili svůj odporný večírek a nerušili studenty, kteří se za dělnické peníze svědomitě připravují na výuku na druhý den. Já mu tehdy řekl jednu jedinou větu: „Vy komunisti nám tady už dlouho poroučet nebudete!“ Spletl jsem se o mizerných 15 let.

 

Co následovalo?

Napřed mě vyloučili z koleje, a protože to nestačilo, kárná komise mě vyloučila i z fakulty. A zas jsem byl světová rarita v tom, že jsem byl vyhozen v posledním, desátém semestru. Už jsem měl za sebou státnici z češtiny jako z nediplomního oboru a měl jsem rozepsanou diplomku z latiny.  

 

To bylo krutý…

To víš, že mně dobře nebylo, ale opět se ukázala hluboká moudrost, že co tě nezabije, to tě posílí. Do té doby jsem si myslel, kolik mám přátel, a najednou jsem viděl, že lidi přecházejí na druhou stranu ulice, aby mě nemuseli potkat a nebyli se mnou viděni. Tomu říkám škola života. A protože jsem neměl dokončenou fakultu, musel jsem jít na dva roky na vojnu. A zas musím být zpětně vděčný, protože jsem vojnu poznal jako normální člověk. Když jsem viděl, jak nabubřele a zpupně se chovají vysokoškoláci, bylo mi jasné, že bych na tom byl asi stejně.

 

Kde jsi tehdy sloužil?  

U motostřelců, ale byli ke mně slušní. Poslali mne do zdravotnické poddůstojnické školy, kde jsem se mohl občas ulejvat na ošetřovně. Dokonce jsem na vojně psal i diplomku, abych se pak mohl vrátit na školu. A taky jsem tady začal s divadlem. A to jsem ho přitom nikdy nechtěl dělat! Snažil jsem se co nejvíc vzdálit od otcovy profese, ale nakonec jsem se k ní musel kajícně vrátit.

 

Musel?

Ano, protože to byla jediná možnost, jak se dostat z kasáren za holkama! A tak jsem založil divadelní kroužek.

 

Co jste tenkrát hráli?

Proslavili jsme se tím, že jsme za jedno představení byli oceněni v divizním kole a čtrnácti dny vězení v armádním kole.

 

Já nepřestávám žasnout…

Možná ti název představení napoví. Ta soutěž se jmenovala ASUT – Armádní soutěž uměleckých talentů. A my jsme vystoupili s divadelním představením ASUT v Kocourkově. Byla to taková krotká satira, která v divizním kole prošla, protože porota byla složená z herců plzeňského divadla a ti se šíleně řehtali. Zato v armádním kole seděli politruci a ti se nějak neřehtali. Já jsem vězení nakonec unikl, v té době už jsem šel do civilu a v armádě jsem hostoval jako civilista, takže mě zavřít nemohli, ale ostatní kluci to odskákali.

 

A tenhle svérázný divadelní kus byl tvoje dílo?

Napůl, psali jsme ho společně s Bédou Zelenkou, tehdy redaktorem Dikobrazu, synem humoristy Bedřicha Zelenky. Už tehdy jsme předznamenali téma, které jsme později rozvíjeli ve dvojici také s Milanem Musilem, téma Ústav. Béďa byl představitelem Ústavu pro zkoumání našich velikánů a já zastupoval Ústav pro ozřejmování hrdé národní minulosti. Takže jsme zkoumali a zkoumali…

 

Pojďme zreflektovat divadelní minulost dvojice Musil – Dvořák, M + D, na kterou v 80. letech chodili diváci do vyhlášeného pardubického Divadla Na Drážce. Na rozdíl od jiných dvojic vaše iniciály byly - jak rád připomínáš - poměrně daleko od sebe.

Ano, my jsme to dovedli ad absurdum, protože zatímco v Čechách platí Suchý a Šlitr, Voskovec a Werich, Vodňanský a Skoumal, tak na Slovensku mají Lasicu a Satinského a ti mají k sobě skoro tak daleko jako my. Takže jsme s vážnou tváří tvrdili, že jediný, kdo se k nám může blížit, je Lasica a Satinský,  zatímco ostatní dvojice jsou daleko za námi. Že jde o rozdíl v počtu písmen, už jsme samozřejmě nesdělovali. (smích) Takže i tohle se dalo obrátit ve fór.

 

S Milanem Musilem jste byli vyladěni na stejnou strunu, oba klauni, šašci s potřebou komentovat to, co jste právě žili.

Bavilo nás vyjadřovat se divadlem k tomu, co je okolo nás, povídat si s lidmi a blbnout s nimi. Ale nešlo jenom o srandu. Vždycky tam musela být přítomna docela vážná výpověď o době a lidech.

 

Jak jste se vy dva vlastně našli?

Potkali jsme se ve třídě režie amatérského divadla Lidové konzervatoře Východočeského kraje. Milan, v té době už režisér souboru Divadla Na Drážce, mi navrhl, jestli bych s nimi nechtěl hrát. Líbilo se mi, co dělali, tak jsem souhlasil a vymysleli jsme spolu teorii tzv. katastrofického divadla. Spočívala v tom, že mám výhradní právo vstoupit, kdykoli uznám za vhodné, do hrané inscenace a coby jakákoliv postava můžu trousit repliky a komentáře, zatímco ostatní na ně musí bezprostředně reagovat. Tuto metodu jsme později aplikovali i s Pepíkem Tejklem během představení hradeckého souboru Obsazeno.

První hru jsme s Milanem napsali v roce 1981 na motivy Pavla Boška a jeho povídek o pomocném důstojníku Humlovi. Vznikla Experimentální dvouhodinovka ve III. B, ve které jsme postavili základy naší spolupráce, tehdy ještě za účasti divadelního souboru. V roce 1983, když nás zakázali jako amatéry a my se z nouze stali profesionály pod agenturou – což je zajímavý paradox, ale co jiného se u mne dá čekat!, jsme začali vystupovat už jen ve dvojici. Byla to zásluha někdejší dramaturgyně - tehdy ještě Divadla Vítězného února v Hradci Králové - Majky Bokové. Prosadila nás na agentuře, zřejmě proti vůli paní vedoucí, která dobře věděla, že s námi ještě budou problémy. A nemýlila se.

 

Stalo se, že jste jako profesionálové přijeli do míst, kde jste byli jako amatéři zakázaní?

Ten zákaz byl vysloven ze dne na den v Pardubicích, takže tam jsme nehráli a velmi jsme se snažili vyhnout také Hradci Králové, protože na našich domácích scénách hrozilo, že by nám zakázali nejen divadlo, ale že bychom museli opustit i naše zaměstnání. Oba jsme totiž pracovali v kultuře. A to by vzhledem k rodinnému životu nebylo zrovna ideální. Hráli jsme mimo Východočeský kraj, aby se ten průšvih rozředil, než dorazí až k nám.

 

A jak vstoupil do tvého divadelního života Vladimír Just?

Vláďa často vystupoval v Divadle Na Drážce, kam ho Milan s bratrem Jiřím zval pravidelně. Občas jsme spolu poseděli a popili. Pak jsme se s Milanem přihlásili na brněnské dílny amatérského divadla a stali se jeho žáky. A čím dál víc jsme začali koketovat s myšlenkou společného vystoupení. Zpočátku jsme s bratry Justovými jezdili na společné šňůry. Bylo to ekonomicky úsporné i pro pořadatele, protože se ušetřilo na dopravě. Až někdy od roku 1987 jsme s Vladimírem začali připravovat představení Boschův brajgl. Hráli jsme ve třech a byla to velká švanda. Nechtěli jsme, aby se to schvalovalo v Hradci, Vladimír zase v Praze, protože co si budeme říkat, to představení bylo daleko ostřejší než to, co jsme dosud dělali s Milanem, a stejně tak Vláďa s bráchou. A zas jsme variovali oblíbené téma – tentokrát Ústav pro sjednocování výkladů, který měl odstranit všechny nežádoucí interpretace z výtvarného umění. Smyslem našeho počínání je - jak zněla replika z představení - kdyby se přes veškerou naši snahu někomu udělal názor, přijedeme a na místě mu ho odoperujeme.

Náš přítel Kosťa Korovin pro tuto příležitost zhotovil krásné diapozitivy. Abychom dali najevo, že jsme vlastenci, rozebírali jsme nejen Bosche a Brajgla, ale i Brožíkův obraz Jana Husa před koncilem kostnickým. Kosťa vytvořil koláž, ve které vyretušoval Husa. Už to nebyl koncil, ale zmatek, z něhož nebylo jasné, oč komu jde a proč. Když jsme Husa nahradili děvenkou v moravském kroji, gesta, která původně vypadala hrozivě, se najednou změnila. Teď se postavy na obraze zálibně dívaly na dívku a hodnotily ji. Kosťa odvedl mistrovskou práci, vždyť tehdy ještě nebyly k dispozici počítače. Musím upřesnit, že s původním nápadem přišel Vladimír, když zjistil, že u nás překládáme i výtvarná díla do češtiny. V jedné monografii našel Brajglův obraz, který všude jinde ve světě vypadal jinak než u nás doma.  V Čechách byly vyretušované takové ty zduřelé poklopce. To, že jsme uslušnili 300 let starého malíře, se nám zdálo velmi podnětné. Byla to příležitost hovořit o cenzuře – alespoň v malířství.  Jindy jsme rozebírali obraz Slepý slepého vede v záhubu. Mudrovali jsme na tím, že se řítíme do průšvihu, když vyměníme luxus vlastního hledání cesty za pohodlí, že nás vede někdo jiný. A dneska, když slyším, jak se o nás ten pan Babiš tak krásně stará, že my důchodci jezdíme skoro zadarmo a že si ho musíme vážit, tak je to zase tady.

 

Napadají tě repliky přímo před publikem? Naostro?

No samozřejmě, ale publikum mě inspiruje stejně jako ta paní v pokladně… Mě inspirují lidi, ale taky když kolem mě proletí pták a sedne si na volební plakát. Mě inspiruje všechno a nic. A buď se něco spojí, nebo ne. Jsou věci, které se přímo nabízejí. Líbilo se mi, když před Mikulášem koloval po internetu vtípek s patřičným obrázkem, že děti musí být hodný, jinak si pro ně přijde Agročert. A tak jsem to jen trochu posunul. Spojení „agro“ je totiž hrozně útočný. Já dost věřím na tyhle věci, navíc mi tam jako latiníkovi skáčou i významy z  latiny, takže ta plodnost toho pána, ta fertilita v tom Agrofertu mě dráždila. A najednou ze mě před publikem, když vidím, že reaguje tak a tak, a když on sám tvrdil, že „neodstoupí a neodstoupí“, tak ze mě vypadlo, že jsem mu napsal, že by si měl nechat přejmenovat Agrofert na Agrofurt, aby bylo jasno. Tohle nejde vymyslet dopředu nebo s tím kalkulovat. Někdo to třeba umí, ale já ne. Ale zas mám výhodu, když něco plácnu a není to moc vtipný, tak se na to rychle zapomene.

 

Listopad 1989 bod zlomu, sametová revoluce, převrat to je úhel pohledu pro politology. Jak ho po letech hodnotíš ty? Překvapilo tě, že se mnozí z tvých kolegů, amatérských divadelníků, záhy poté stali starosty, primátory, aktivními politiky?

Mě už v životě nepřekvapí nic, ale než ti odpovím, dám ti hádanku. Myslíš si, že taková přelomová situace, jako listopad 1989 u mě proběhla normálně jako u řady jiných lidí? Nebo jsem zase prožil nějakou šílenost životní?

 

Aha – tak sem s tím.

No to je velice pikantní, protože 17. listopadu 1989 se moje žena domluvila se svým kolegou z práce, že se vlastně mají strašně rádi a že spolu budou žít. Od té doby vždycky říkám - a myslím, že plným právem - že k listopadovým událostem roku 89 mám ambivalentní vztah. Pro mě šlo o předěl nejenom v tom veřejném, ale i soukromém životě. A zas nedovedu říct, jestli to bylo dobře, nebo špatně, prostě bylo to tak. Muselo se s tím žít. Jinak by se můj život odvíjel úplně jinak. Myslím, že v opačném případě bych sotva podlehl tlaku Pepíka Tejkla, abych šel učit na hradeckou lidušku, pozdější zušku. Takhle jsem si vytvořil náhradní svět, abych si na jiných dětech odpracoval to, co jsem nemohl tak úplně dávat těm svým, když jsem o ně „přišel“.

 

Ten život nás nešetří, viď?

Nešetří, ale asi ví, co dělá. Je pravda, že někdo se pod tlakem složí a druhý začne pracovat jinak. Ale zpátky k tvé otázce – proč divadelníci do politiky? Překvapení to pro mne určitě nebylo. Měli jsme letitou dohodu s Martinem Dvořákem, se kterým jsme se znali z různých divadelních akcí, že si spolu zahrajeme – a bohužel nikdy se to nesplnilo – Werichovu úpravu Faltasova pozdního léta. V nás byla ta krásná dvojjedinost z Falstafa a prince Jindřicha, který je z počátku s Falstafem velký kumpán, ale pak se jejich cesty rozejdou a čím dál víc se od sebe vzdalují. Jako bychom tušili, že se i nám stane něco podobného. V 90. roce Martin nastoupil jako místopředseda Okresního národního výboru v Hradci Králové a vytáhl mě k sobě. Do té doby mě nenapadlo, že bych se hrnul do konkurzu na vedoucího odboru kultury, ale on mně vysvětlil, abych tam šel alespoň na čas a pomohl mu odbor personálně stabilizovat a určit, jak by měl pracovat dál. Nakonec jsem tam zůstal jedenáct let, protože jsem tam potkal lidi, se kterými se dalo leccos dělat. Ale do politiky jsem jít nechtěl. Vždycky jsem byl na straně  šašků, zatímco Martin – jak se ukázalo –, měl v sobě kus prince a potřeboval naplnit své ambice v tom nejlepším slova smyslu.

To už byl v roli primátora a patřil k oblíbeným hostům v našem jesličkovském kabaretu, kde jsme rozvíjeli mnohá témata a krásně na sebe útočili – dokonce jsme si nechali udělat i tehdy módní gumáky. Dnes už je jenom princ Harry a já jsem Falstaf. Ale to s sebou život přináší. Zaplaťpámbu za lidi, kteří měli ambice jít do politiky. Neříkám, že to pro ně byla výhra. Někdy jim to pořádně zamotalo jejich osobní život. Jen si vezměme pana prezidenta Havla… Byl to spíš úděl. Velká oběť. Mňačkova knížka „Jak chutná moc“ stále platí. Sebelepší člověk je válcován svou vlastní mocí a svým okolím a nikdo nemůže zůstat úplně normální a stejný jako předtím, když do politiky vstupoval. Což neplatí jen o politice, ale taky o byznysu.

 

Co jsi mohl udělat pro občanskou společnost, když jsi dostal šanci stavět ji na nohy?

My jsme se snažili co nejvíc pomáhat jakékoli lokální aktivitě v jakémkoliv slova smyslu, především neziskovému světu. Vůbec obnově místních komunit. Okresní úřad v Hradci Králové se kromě jiného vyznačoval tím, že v devadesátých letech inicioval revitalizaci a výstavbu nových rybníků. Protože tam byl fanda na pozemkovém referátě, dařilo se mu to nejvíc v celé České republice. Vesnice, která nemá školu a rybník, je ztracená. A najednou se okolo toho rybníka lidé mohli scházet. Pro ně to byla stejně kulturní věc, jako postavit si divadlo v přírodě. Všude, kde si lidé mohou zablbnout a setkat se, tak to je ono. A proto jsem se taky pokoušel – zaplaťpámbu se zdarem – aby zůstalo zachované metodické kulturní středisko, které se transformovalo na středisko amatérské kultury Impuls a stalo se garantem pořádání přehlídek soutěží zájmové umělecké činnosti a metodické pomoci souborům i v době, kdy se většinou všude z vaničky s vodou vylévalo i dítě a říkalo se, že je to přežitek minulých dob.

 

Připomenu ještě jednu tvoji roli, a nebyla jen dílčí, i když zůstala skryta před veřejností. V těch letech jsi začal psát texty a projevy pro přednostu okresního úřadu.

No to je dost nadnesený, dělal jsem jen to, na co oni zrovna v tu chvíli neměli čas. Tím, že jsem se s oběma po sobě jdoucími přednosty stýkal naprosto pravidelně, tak jsem získal cit pro to, co kdo chce říct, ještě dřív, než to řekne. A pak jsem se občas na něčem takovém podílel. (smích)

 

I tady přišel ke slovu klaun?  

To nebylo nic nového. V době, kdy naše krajské kulturní středisko muselo psát projevy pro skutečné, od života odtržené papaláše, jsem si dal závazek, že do každého textu, který budu muset napsat pro místopředsedu Pravdu, vložím alespoň jeden latinský citát. (smích) Napřed mi je škrtali, ale potom jsem to už udělal tak šikovně, že se to škrtnout nedalo, protože by to nedávalo smysl. Pro mne bylo velmi potěšitelné slyšet, jak tito pánové hovoří latinsky.

 

Platí, že humor i v bezvýchodné situaci léčí?

Spíš pomáhá překonávat nejhorší stádia. Že by vysloveně léčil, tomu nevěřím. Vyléčit se člověk musí jinými vlastnostmi – svou odvahou, statečností nebo chutí do práce, ambicí něco změnit. Humor mu to pomůže překonat, nebo přežít.

 

Co je pravdy na tom přísném odsudku, že jsme národem Švejků a že v tomto smyslu máme natrénováno právě z totality, z let před listopadem 1989?

To nemáme z normalizace, to máme z toho šíleného třistaletého období, kdy jsme se nemohli ztotožnit s Rakousko-uherskou monarchií. My jsme vždycky byli my a oni – a svým způsobem bylo jedno, jestli to byli ti bolševici nebo ti Rakušáci, prostě vrchnost. U nás byl vždycky hrdinou ten, kdo se postavil proti vrchnosti a jako by to za nás ostatní odpracoval.

 

To bylo možná nejtěžší v období po listopadu1989 - uvědomit si, že teď už jsme tady jenom my.

A jak vidíš, tak jsme si to do značné míry pořád ještě neuvědomili. My jednou za rok zamáváme práporama, když je mistrovství světa v hokeji, i když poslední dobou zamáváme  jenom v základní skupině a pak už na finále není komu mávat. Ale abychom byli opravdu dnes a denně hrdí na to, co jsme dokázali, takovýhle pidistát, takováhle nudle uprostřed Evropy, že je něčím platná, že má lidi, kteří jsou uznávaní na celém světě...! My se s nimi rádi pochlubíme, to jo, ale abychom byli hrdí jako národ, to prostě nejsme. Hrozná vlastnost! Na druhou stranu rád si dělám srandu z Poláků, jak jsou sveřepě hrdí, ale v podstatě jim v duchu závidím. A zas je to ta dvojlomnost, že všechno je k něčemu dobrý a k něčemu zlý. My prostě máme výhodu, že se nebereme tak vážně. Takže těžko budou Češi v masivní míře tyrany nebo diktátory. Ale bohužel nám zase chybí ta oprávněná hrdost. Werich tomu krásně říká nafrněnost, že je nafrněný na každého Čecha, který něco dokázal.

 

Na koho jsi nafrněný ty?

Nejvíc nafrněný jsem třeba na to, co jsem nikdy nezažil a jen těžko si dovedu představit. Ale moc se mi líbí, že čeští herci byli u začátků slovinského Národního divadla v Ljublani nebo slovenského Národního divadla v Bratislavě. Mám radost, že zpočátku nevadila jazyková bariéra alespoň v těch slovanských zemích. Dneska už je to trošku jinak. Miluju všechny ty krásné historky, jak se Pivec učil slovensky a nešlo mu to. Takový Hrušínský, kdyby mluvil anglicky, byl by sir Olivier na druhou. Ale to neznamená, že ho mám o to míň rád.

 

Dovol na závěr provokativní otázku - stýská se ti někdy po cenzuře?

Svým způsobem… Ale aby bylo jasno, já bych rád, aby se cenzura týkala jenom mě, aby ostatní mohli volně tvořit. Se svýma krátkýma nohama jsem nikdy nemohl aspirovat na to, abych přeskočil laťku na atletických závodech v nějaké slušné výšce, ale hrozně mě bavilo přeskakovat ji tomu cenzorovi pod nosem, dostat se mu na kobylku, a přitom vědět, že jsem tu laťku nepodlezl. Motivovalo mě to k tomu, abych laťku přeskočil a cenzor mi nedal červený praporek.

 

A odměnou ti bylo porozumění publika?

V tom ideálním případě. Někdy jsem laťku přeskočil tak mistrně, že to publikum ani nepoznalo. Což mi mockrát vyčítal Milan Musil, že jsem dělal vtipy, které jsem pochopil jenom já. (smích)

 

Vizitka
PhDr. Jan Dvořák jr. (narozen 28. 8. 1952 v Havlíčkově Brodě), vystudoval Filozofickou fakultu UK v Praze, obor čeština a latina. Působil ve třech zaměstnáních: Krajské kulturní středisko v Hradci Králové ( 1977–1990), Okresní úřad v Hradci Králové (1990–2001), ZUŠ Střezina v Hradci Králové, Divadlo Jesličky J. Tejkla (2001–2013); tamtéž externě od roku 1990 a od roku 2013 až dosud. Amatérskému divadlu se věnuje od vojny (1975-1977).

O cestování s Letem světem

PLZEŇ: Je libo pohádkový Nový Zéland, prašnou i barevnou Indii, mizející brazilský deštný prales nebo Írán s nespravedlivě špatnou pověstí? Nebo snad raději něco z našeho českého kraje? Nikdy nebylo cestování snazší než dnes. Cestovat můžeme svobodně téměř kamkoliv a podmínky pro naše objevování jsou stále příznivější. A právě současné cestovatelské podhoubí nahrává velké úrodě festivalů s touto tematikou. Fungují jako místa pro setkávání dobrodruhů, snílků, kteří o svých poutích zatím jen přemýšlí, ale mají také nezastupitelnou vzdělávací funkci. Festivaly už totiž dávno nejsou jen o přednáškách. Jsou o ochutnání a vyzkoušení si věcí, o prožití cizích kultur nablízko. Jeden takový probíhá pravidelně, vždy v březnu, v Plzni. 

Autor článku: 
Eva Klapka Koutová

Cestování lidi odjakživa fascinovalo. Obliba dobrodružných románů o tom mnohé vypovídá. Skrze cestopisy se dokonce čtenáři mohli alespoň virtuálně přenést do míst, kam by se jinak nedostali. Díky průmyslové revoluci si někteří vyvolení, chápejme zámožní lidé, mohli svůj sen splnit. V době Rakousko – Uherska se nejčastěji cestovalo za prací. Během První republiky si jen ti nejbohatší mohli dovolit zajet k moři, do lázní či do Alp. Doba komunismu veškeré snahy poznat jiné kraje, neřkuli jiné mravy, násilně přerušila. Po roce 1989 cesta ke svobodě otevřela i cestu za poznáním. Zkušenosti dopomohly vydávat se dál a výš i na vlastní pěst. A po podobných zážitcích smělí poutníci dnešní doby dychtí. Cestovatelské festivaly tak mohou být dobrou příležitostí uvědomit si, odkud pocházíme, kam jdeme a zda bychom ještě rádi směřovali někam dál.

Štěpán Pastula ve svých třiceti sedmi letech procestoval více jak třicet zemí světa (z toho dvanáct z nich mimo Evropu). Kdyby své cestování za posledních deset let převedl na čas, byl by, jak sám říká, čtyři roky a osm měsíců „v trapu“.  Poznal jinou přírodu, setkal se s rozdílnými kulturami, s různým přístupem k životu a na svých cestách zažil nejedno dobrodružství. Snad i díky těmto zkušenostem si na svůj cestovatelský blog napsal motto: „Konec konců dobří lidé žijí všude“. Nyní je ředitelem cestovatelského festivalu Letem světem, který letos probíhá po osmé.

Jak to vše začalo?

Jeho touha dát dohromady více cestovatelů s podobnými zkušenostmi a své zážitky předat dál, vzrostla po navštívení, v té době pouze pražského, cestovatelského festivalu Kolem světa. V Plzeňském kraji se do té doby nic podobného nekonalo. „Přišla mi dobrá myšlenka sdílet zážitky a zkušenosti z cestování a přibližovat návštěvníkům nové kultury a místa. Dal jsem se na toto téma do řeči s kamarádem Martinem Pávkem a shodli jsme se na to, že je potřeba místo vyčkávání, až se zde něco objeví, jednat.“ V okamžiku, kdy našli vhodné prostory pro konání akce, festival začal získávat tvar. Psal se rok 2011. Od kraje získali organizátoři grant na rozvoj cestovního ruchu, a tudíž si mohli dovolit mít vstupné pouze symbolické. Za osm let konání festivalu se mnohé změnilo. První tři ročníky byly spíše v duchu setkávání přátel. Dorazili především cestovatelé z Plzeňska a jejich kamarádi. Hosty tenkrát byli například horolezci Honza Trávníček nebo Radek Jaroš. Organizace v té době stála na Štěpánovi Pastulovi a Martinu Pávkovi, s chodem festivalu jim pomáhali kamarádi. Postupně se festival rozšířil z jednoho dne na dva a zároveň bylo nutné změnit také prostory, které svou kapacitou v tu dobu již nedostačovaly. Také zdroj financí bylo nutné poupravit a zajistit si nezávislost na podpoře zvenčí. „Po několika letech se festival osamostatnil a již nejsme tolik závislí na podpoře z grantů. Spolupracujeme s několika firmami, prodejci a lektory, kteří zde mohou poskytnout své služby a produkty konkrétní cílové skupině. Tím se obohatí nabídka festivalu a nastává tak zvaná win-win situace. (spokojené jsou obě strany, pozn. red.)“.

Přednášky

Nosným pilířem Letem světem jsou bezesporu přednášky.  Letos kupříkladu bude na festivalu představeno přes dvacet zemí světa. Výběr přednášejících je volen tak, aby přiblížil různé způsoby cestování a objevování cizích zemí. Je zde velká snaha udělat přednášky více osobní. Cílem bylo už od počátku poskytnout prostor pro sdílení zkušeností s jinými kulturami a zeměmi. Návštěvníci mají možnost si tváří v tvář popovídat s těmi, kteří podobnou cestu uskutečnili. Položit konkrétní otázky, které je zajímají, rozmělnit své obavy a strachy, získat konkrétní informace nebo doporučení. Často se stává, že si cestovatel a festivalový divák vymění kontakty a nadále spolu komunikují. „Hodně na přednáškách vnímám prvek motivace a uvědomění si, že když to dokázali oni, tak proč bych to nedokázal já.“ Svou roli zde hraje i fakt, že mnoho přednášejících není známými osobnostmi. „Sedíte na přednášce, před vámi stojí mladá holčina, která se rozhodla přejet celé Rusko na motorce a říkáte si, jak to zvládla? Na druhou stranu vidíte, že je to hodně o tom chtít a vytyčit si nějaký cíl, a pak už k tomu jen směřovat. A dříve nebo později se vám to splní.“ Fakt, že tato komunikace opravdu funguje dokládá i příběh jedné pětašedesátileté paní, která přišla na přednášku o Íránu a který mi Štěpán přibližuje: „Mluvili jsme spolu a říkala mi, jak má k těm všem informacím přistoupit, když v televizi říkají o Íránu takové hrozné věci a ten pán tady říká úplně něco jiného. Smál jsem se a řekl jí, že jediné, co může dělat, aby věděla, kde je pravda, je zvednout se a jet tam. Za rok jsem ji potkal znovu. Vyprávěla mi, že si našla malou cestovku a ačkoliv jí všichni říkali, aby tam nejezdila, že ji tam zabijí, stejně vyrazila. Paradoxně se tam mnohde cítila bezpečněji než na některých místech v Čechách. Chovali se k ní ohleduplně a každý se jí ptal, jestli něco nepotřebuje. Samozřejmě pomohlo, že tam s ní byla průvodkyně, která všechny upozornila na věci, které by neměli dělat, a aby respektovali tamější kulturu, ale osobně necítila žádný tlak nebo omezení. Bylo to úžasné setkání. V ten moment jsem pociťoval, že přesně pro tyto okamžiky dělám cestovatelský festival.“

Program

Letošní osmý ročník můžeme vnímat i jako částečnou oslavu všech českých cestovatelů, protože letos oslavil sté narozeniny legendární český cestovatel Miroslav Zikmund. Z toho důvodu budou moci návštěvníci shlédnout projekci filmu Jak se točí století, která bude spojena s besedou se spoluautorem filmu Jindřichem Böhmem. Následně se díky Tomáši Vaňourkovi a Lukáši Sochovi přeneseme do míst, kam dvojice Zikmund a Hanzelka cestovala. V rámci projektu Zikmund100 se rozhodli vydat po jejich stopách a vše pečlivě zaznamenat a zdokumentovat. 100 srovnávacích fotografií ke stým narozeninám.

Celoročně dostává Štěpán Pastula nabídky na přednášky od mnohých cestovatelů, ale přednášející vybírá podle zájmu lidí, kteří na festival chodí. „Často se na festivalu ptám, co by chtěli návštěvníci na následujícím ročníku vidět, jakou přednášku by si rádi poslechli, jaká země je láká. Snažím se, aby nabídka byla různorodá. Afrika, Blízký východ, Dálný východ, Amerika, Severské země…“

Amazonii letos na Letem světem představí Martin Pávek. Do divočiny Amazonie a Peru cestuje pravidelně od roku 2014. Dlouhodobě pobýval mezi amazonskými indiány, učil se jejich jazyk, zajímal se o šamanismus a mytologii. Aktivně se také podílí na projektu indiánského dětského domova. V současné době se věnuje také průvodcovství do těchto míst.

Kanada, Hongkong, Singapur. Klára Kutačová povypráví o své cestě, která trvala 222 dní a při níž projela dvaceti státy světa.

Afriku na festivalu představí skrze porevoluční grafitti v Káhiře Kristýna Bartošová, o cestě autostopem Afrikou povypráví Slávek Král.

Pro milovníky Balkánu bude určena přednáška Václava Malinského. Na své cestě chorvatským pohořím Dinara prošel pěšky 1400 kilometrů.

Vzhledem k tomu, že mnoho nadšených cestovatelů již mají nebo plánují rodinu, ale nechce s cestováním přestat, bude jedna přednáška věnovaná cestování s dětmi. Manželé Bízovi procestovali se svým malým synkem již řadu zemí a své zkušenosti sdílí na svém blogu. O svých cestách daleko za hranice země povypráví Michal Bíza.

Ne všichni milovníci cestování jsou však vyznavači cestovatelských festivalů a přednášek. Podle svých slov často naráželi na přednášející, kteří se spíš, na úkor přínosných informací, snažili diváky bavit a prosazovat více svoji osobu než samotné cestování. Takovou zkušenost má i Štěpán Pastula, ale nevidí to tak černě. „Samozřejmě, že mezi přednášejícími se najde nějaký „egař“, ale mám radost, že mnoho z nich je více srdcařů. Když se něco dělá srdcem a s jasným cílem předat informace a posunout druhé (a tím myslím i organizátory), tak se to na výsledku projeví a lidi to chytne.“

Workshopy a doprovodný program

Na festival pravidelně dochází také lidé, kteří raději než na přednášky, chodí především na výstavy nebo taneční vystoupení přibližující danou kulturu. V rámci programu je navíc řada workshopů. Hra na digeridoo – australský hudební nástroj. Workshop výroby barefoot sandálů nebo ukázka toho, jak si správně uvařit tu pravou kávu.  Letos jsou naplánované dva hudební workshopy. První je hra na léčivé handpany – hudební nástroje, které vypadají jako kosmické plechové ufo. Druhý na africké bubny. Návštěvníci si budou moci zkusit zatančit též africké tance.

Zcela praktický workshop vedený Barborou Novákovou nabídne aktivním cestovatelům možnost vytvořit si vlastní itinerář pro své cestování. Poradí, jak si vybrat destinaci, kde a jak nakoupit letenku a kde ušetřit nebo kde například nešetřit, jaké jsou vhodné webové stránky a aplikace.

Vzdělávací platforma

Letem světem funguje také jako vzdělávací platforma. Do organizace se dobrovolně zapojuje řada středoškoláků, kteří tak mají možnost ještě lépe poznat zákulisí organizování podobné akce, ale také nasát vědomosti z daných zemí příjemnější formou než jen posloucháním výkladu ve škole. Díky doprovodným akcím mohou doslova návštěvníci na vlastní kůži poznat, jaké je to nechat se potetovat indickou hennou, ochutnat ruské pirohy nebo si pohovořit s cizinci, kteří do Čech přišli a s čím se museli potýkat. Antonín Kolář, středoškolský učitel, představí cestování jako netradiční perspektivu vzdělávání studentů. Sám se v roce 2016 účastnil projektu NO LIMITS Himalaya – cesty se svými studenty plzeňského gymnázia a vozíčkářem do indických Himálají.

Další úrovní vzdělávání je projekt Letem světem na školách. Ve spolupráci se základními a středními školami nabízí tematické přednášky cestovatelů, kteří na Letem světem přednášeli a jsou ochotni se do této platformy zařadit.  Zatím se projekt uplatnil na Plzeňsku, v Praze, Brně, ale i v severních Čechách.

Letem světem s venkovem

Stejný koncept s menším rozsahem se rozšířil i do okolních obcí Plzeňského kraje pod názvem Letem světem s venkovem. Cílem bylo přinést kulturu cestování také do odlehlých míst mimo velká města. S ohledem na návštěvnost to byla trefa do černého. Koncem května se koná festival v Nečtinech ve spolupráci s Muzeem Nečtiny, na podzim v Přešticích. Organizátoři, ale i návštěvníci si pochvalují převážně rodinnou atmosféru s příjemným zázemím a posezením, ať už v teepee s ohněm nebo na venkovní zahrádce.

 

Letem světem probíhá letos 8. – 9. března. Je určen všem, kteří se odhodlají vydat na cestu, ať už přeneseně nebo doopravdy. 

https://www.svetem.net/

Stopy v písku / Malíř a poustevník Matoušek

BEROUNSKO: Nečekaně se ke mně donesla zpráva, že bude – docela poprvé – vydána novela Diogenes a kočky z pera Karla Mejstříka, mého dědečka. Vznikla na základě jeho setkávání s Václavem Matouškem, malířem samoukem, podivínem, který od roku 1932 obýval nuznou chýši pod zříceninou hradu Týřova u řeky Berounky, daleko od lidí, jen se svými kočkami. Lidí se stranil celé roky, nejbližší vesnice Týřovice byla za řekou a vysoko na kopci, vzdálenější Skryje pak po krkolomné lesní stezce ve strmém srázu nad Berounkou asi 3 km. Jen pár chatařů z malé osady mu bylo blíž, ti tu ale bývali jen přes léto. Osada dodnes nese jeho jméno – Matouškov – a on žije v paměti starousedlíků a dnes i chalupářů jako místní legenda.

Autor článku: 
Martina Fialková

Příběh dvou spisovatelů

Proč tady žil, v chudé chajdě, jak dávný Diogenes v sudu? Živil se z ruky do úst, jen co dal les a hodní lidé, když jim do vsi přinesl obrázek. Nikomu se nesvěřoval. Ale dědovi snad trochu. Karel Mejstřík, učitel, spisovatel a novinář z Rakovníka, se s poustevníkem Matouškem vídal někdy v letech 1946-47, kdy během prázdninových měsíců pobýval s rodinou na letním bytě ve Skryjích. Zřejmě na jeho popud  dorazil na návštěvu k poustevníkovi malíř Václav Rabas, s nímž se děda přátelil, a který v Matouškových obrázcích shledal mnohé stopy impresionismu. V roce dalším, 1948, Matoušek, svérázný podivín s citlivou duší zemřel. Už asi nezjistíme, proč se novela, kterou děda později napsal, nedočkala knižního vydání, přestože během let mu vyšla řada jiných novel či povídek. Snad, že Matouškův příběh obestřený kouzlem tajemství, převyprávěl spisovateli Otovi Pavlovi a ten pak napsal svého slavného Fialového poustevníka – povídku na stejný motiv, která vyšla v roce 1977. Děda Otu Pavla uznával, a tak jeho, možná už hotový Diogenes, zůstal tehdy v šuplíku stolu, za kterým já dnes píšu tyto řádky. Dědův spisovatelský stůl spolu s jeho knihovnou z 30. let stojí totiž v mém pokoji.  A příběh o poustevníkovi po letech dostává novou šanci. Václav Matoušek v něm znovu ožívá díky útlé knížce vydané v jednoduché úpravě skupinkou nadšenců. Kdekoli čtenář bude knížku číst, zavoní mu skryjské stráně, uslyší zpívat Berounku nebo šumět potok Oupoř, protékající tajuplným údolím, kde jsou doma černí čápi.

 

Příběh poustevníkův

Narodil se v Cerhovicích u Zbirohu roku 1883 do chudé chaloupky bez otce. S maminkou se museli uživit sami. Učil se řezbářem, maminka zemřela. Měl tehdy velkou lásku, dívku, která si nakonec vzala jiného, bohatého selského synka, a on, chudý chlapec, to neunesl. Prodal rodnou chalupu a chtěl do světa, daleko odsud. Na čas ale skončil na zbirožském zámku, kde v té době Alfons Mucha právě maloval Slovanskou epopej a potřeboval pomocníky. Matoušek se stal děvečkou pro všechno, štípal dříví, šepsoval malíři plátna a připravoval barvy, vozil prý v kočárku malého Jiřího Muchu. A sám se naučil malovat olejovými barvami. Protože ale stále nemohl zapomenout, musel po několika letech dál. Vandroval světem dalších pět let a dostal se až do Alp, na cestách maloval a živil se prodejem obrázků i všelijak jinak. Dobloudil ale zas zpátky domů a objevil pro sebe Berounku u Týřova. To mu bylo už skoro padesát. Na kouzelné louce pod starobylou zříceninou z dob Václava I. zbudoval svůj nuzný příbytek a zůstal. Své lásce Marii hluboko v lese udělal pomník, ke kterému chodíval a nosil květiny. Žil tu s přírodou, společnost mu dělaly jen kočky.

První obrázek si od něj koupil lesník, další pak lidé ze vsi za mouku, vajíčka. Maso nejedl, když kousek dostal, dal je svým kočkám. Přečkal tu i roky válečné, a snad pomohl i odbojářům, když se ukrývali ve zdejších hlubokých lesích. S chataři, kteří si postupně postavili několik letních příbytků o kus dál na louce, mluvil jen zřídka, když chtěl. Občas mu někdo z města dovezl barvy a plátno. Malování bylo jeho vášní, sám se dostával dál a dál v umění zachytit duši zdejší krajiny, jedné z nejkrásnějších, co znám. Jeho les mluvil, řeka zpívala, nebe nad zlatými snopy obilí žhnulo. Mluvily i květiny v prosté sklenici či džbánku. Ty maloval nejčastěji, když si je objednaly panímámy ve vsi, pro dceru ke svatbě či sobě pro potěchu. Lidi na jeho obrázcích nejsou.

Jak přemýšlel o svém životě? Chudobu, zklamání v lásce, samotu v drsné přírodě proměnil ve štěstí. Rozmlouval s živými tvory, kterých tu bylo v lese, ve vodě i na nebi plno. Žádného nezabil, i na své kočky se zlobil, když ulovily v potoce rybu, ale pak jim odpustil. Přemýšlel o člověku i o Bohu. Možná si psal deník, není však po něm stopy. Zůstalo po něm krom obrázků jen několik vět v památníčku hospodyně ve Skryjích, na jehož stránce rozvoněl křehké fialky.

 A je na dně všeho to, co tam dovedeme najít, a nenacházíme-li ničeho, pak to musíme tam sami dáti. Právě tak, jako jsme i samého Boha na nebesa dali, abychom mohli živit útěchu a měli ke komu upínat i naději svou.

Ani ideál ani myšlenka a víra mne neklame, ale já sebe sám, špatně-li volím. Nemám nikoho kromě dvou koček a po tolik roků v samotě a necítím se osamělým.

Celé generace předků jsou ve mně a z děl kultury jejich „já“ mluví ke mně . Každá rostlinka a ba i kámen nabízí mi přátelství a změť myšlenek mne pojí s celým světem - - -

Své krédo věnuji v upomínku           

Já 

 

Dětský příběh

Listuji doma strojopisem, který nám zůstal po dědovi, než se mi knižní vydání dostane do ruky. A říkám si, jak jej asi bude vnímat dnešní čtenář? Nořím se do Matouškovy mysli – děda totiž zvolil formu deníkových zápisků a proto je text v „ich-formě“. Je psán až překvapivě poeticky. Říkám si v duchu, že vlastně dědečka tak poetického si ve skutečnosti nepamatuji. Ani z jeho vydaných jiných prací, kde jeho styl je místy úsečný.  Jsou tyto básnivé obrazy zde skutečně dědovy věty, nebo autentické Matouškovy? Čtu dál a ještě dál – a najednou je to jinak! S údivem nalézám po mnoha letech táž slova, kterými mně děda vyprávěl o přírodě kolem nás, když jsme se toulali podél Berounky, od Čertovky po jez u Čechova mlýna, čilskou rybárnu. A ovšem lesy na obě strany. Karáskův potok, Skryjská jezírka, Výrovka, Jezevce, Vosník, Vápenný… Ta poezie názvů! S dědou jsme chytali ryby, chodili na houby, plavat nebo jen tak běhali po lesích a vyprávěli si. A teď, po letech, teprve vnímám z textu fiktivního Matouškova deníku, jak dobře tu oba znali každý kámen, každý vzrostlý buk na stráni nad řekou. Malíř – poustevník, rozrušený krásou světa, ke mně mluví dědovými slovy – nebo snad naopak?

Nejednou jsme za Matouškem zašli, to už ale jen na skryjský hřbitov. Prý mu chutnaly babiččiny lívanečky, vyprávěl děda. I o tom, jak malíř chudě, ale šťastně žil – i jak skončil. Má tu navršený hrob s prostým křížkem, kam občas někdo ze vsi pověsí věneček z lučního kvítí. Vždyť jeho obrázky stále zdobí stěny zdejších chalup, dnes krásně opravených. Je tu jen pár starousedlíků, a i ti nejstarší ze vsi byli malými dětmi, když na jaře 1948 Matoušek zemřel. Po zimní povodni, která mu zatopila srub, dostal zápal plic, který ho zabil. Snad prý spadl ze své primitivní loďky do ledové rozvodněné řeky, když chtěl přeplout kočkám pro mléko do Týřovic. Nad hrobem na skryjském hřbitůvku, obklopeném lesy, mluvil tehdy můj děda.

Pro mne bylo kdysi dědovo vyprávění jako pohádka. Ale ten poustevníkův srub u řeky pod hradem opravdu byl. I ten hrobeček na hřbitově, a krásné obrázky u babičky a dědy na stěně. Jeden z nich, skoro až pralesní scenerii, Matoušek namaloval v místech, které důvěrně znám. Stejně jako na dalším hrad Týřov a okolní modré a fialové vrchy. Ten nádech mají, když zjara raší bučiny.  

K Berounce pod Skryjemi se stále vracíme. Nejsou už děda s babičkou Mejstříkovi, kteří tu trávili mnoho let své učitelské prázdniny. Řeka mění své koryto, břehy zarůstají, píše se jiná historie. A mne napadá. Kdyby poustevník přežil rok 1948, co by si myslel o rozmetání řádu, jaký na vsi zažil a znal a z něhož se utekl? Jak by dál žil, když jeho dobrodinci – selky a sedláci z blízkých vsí byli vyhnáni ze svých statků do pastoušek či cihelen? A co by si později myslel o spravedlnosti tento přívrženec beztřídní společnosti?

Loni při příležitosti vydání dědovy novely Diogenes a kočky, skryjští uspořádali malou výstavu z obrázků, donesených z okolních chalup, ty však nejsou na prodej. Na křest knížky i na výstavu se sjela spousta chatařů a chalupářů, trempů i vodáků, kteří milují ten kraj. Dílo i duše Matouškova jsou do něj vrostlé už napořád.

Martina Fialková, rozená Mejstříková, spisovatelova vnučka

 

 

Podnikavky na mateřské: s Michaelou Myshou Gautam

ČR: Mysha Gautam je česká podnikatelka a spisovatelka. Během své mateřské dovolené vybudovala firmu s milionovým obratem. V roce 2010 odjela jako dobrovolnice do Nepálu učit v místní škole angličtinu. Po půl roce, kdy ji nepálské děti přirostly k srdci, se rozhodla podporovat je dlouhodobě. V začátcích získávala peníze od svých přátel, avšak tento způsob podpory byl neudržitelný, proto založila neziskovku a zároveň eshop s nepálskou módou. Přes mnohé nesnáze, všechny její snahy nakonec vyústily ve vybudování úspěšné firmy a dětského domova. To vše během mateřské dovolené se svými třemi dětmi. V roce 2018 vydala knihu Mé nepálské lásky, která se ještě v předprodeji stala bestsellerem. Velmi poutavou formou v ní popisuje budování neziskovky i obchodu. Nyní vydává další dvě knihy. Jednu jako pokračováním nepálských lásek, druhou plnou fotografií z Nepálu. 

Autor článku: 
Eva Klapka Koutová

Vaše kniha se jmenuje "Mé nepálské lásky". O jakých láskách tu mluvíme? A stále trvají?

Stálá zůstala láska k Nepálu. Sice se nepovažuji za jeho milovnici ve smyslu, že bych Nepál měla raději než ostatní země nebo že bych ho nějak nadsazovala a byla z něj ohromená. Tím, že jsem tam strávila velkou část života, podobně jako v Česku, mám k němu silný vztah. Láskami byly myšleny děti a muž, díky kterému jsem tam začala pomáhat.

 

Ve své knize jste velmi upřímná.

Jsem obecně upřímná. Lhát neumím. Myslím, že neříkám ani takové ty malé lži. Spíš něco neřeknu nebo řeknu něco tak, že se to dá vyložit i jinak.

 

Nelitovala jste někdy své upřímnosti, která mohla vzbuzovat rozporuplné názory na vás i na knihu?

Myslím si, že nepříjemné reakce na knihu mají především lidi, kteří ji nečetli. Lidé odsuzující, kteří mají názor, že kdo je třeba jen trochu jiný, měl by jít do plynu. Úplně jim to také nezazlívám. Kultura v Česku tak byla nastavená. Byli jsme odtržení od světa, xenofobie tady je a předává se z generace na generaci. Nutně neberu, že jsou tito lidé zlí. Spíše nejsou informovaní. Tvrzení, že vše cizí je nebezpečné, umocňují navíc i média. Když něco ukradne Rom, zmiňují se o tom, že to byl Rom, když to ukradne bílý, nenapíší, že to spáchal běžný bílý český občan. Proto tento názor lidem nezazlívám. Naopak lidé, kteří knihu četli, na ni reagují naprosto úžasně. Dostávám spousty krásných emailů. Má upřímnost se mi vrací. Popisují mi své osobní příběhy. Řada lidí mi píše, že je pro ně kniha inspirací. Tím, že sdílím své neúspěchy a zvraty, odhaluji, že vše nejde samo od sebe. To vyvolává v lidech soucit a ztotožnění. Otevřou se a vrací se mi to zpět. Sdílení a otevření je dobré. I já jsem byla dřív přesvědčená, že lidé, kteří něco dokázali, jsou jacísi nadlidé, kteří žádné problémy neměli. Neříkám, že jsem bez chyby, spoustu chyb jsem udělala, ale to každý člověk. A chyby, které jsem udělala, se snažím vždy napravit, proto nemám problém s otevřeností. Občas se stane, že se někdo ptá, proč nepomáhám i dětem v Česku. Já pomáhám, ale doteď jsem se tím nechlubila. Takže vidím, že je na čase začít i toto téma marketingově využívat. Dávat o tom vědět, aby se podobné komentáře stále neopakovaly.

 

Opakovaně popisujete ve své knize silné zklamání ze strany Nepálců, co se týče komplikovanosti komunikace a nespolehlivost. Touhu stále pomáhat vám to ale nesebralo. Čím to bylo? Co Vás lákalo stále zpět do Nepálu, po tolika zklamáních?

Vzhledem k tomu, že jsem si prošla spoustou zklamání i v České republice, tak je můj současný pohled na svět takový, že nespolehlivost není speciální vada Nepálců. Obecně jsme jako lidé nespolehliví. Nejsme schopní splnit elementární věci, například být někde včas nebo být na správném místě. Pak jsme ale schopni slíbit druhému, že jej budeme navěky milovat. To nám přijde zcela normální. Člověk, který dokáže splnit slib, že jeho láska bude věčná, už musí být na opravdu hodně vysoké duchovní úrovni. A to většina lidstva není. A to, že taková láska opravdu bude, neznamená, že se nebude vyvíjet a nebude jiná.

Zpočátku jsem měla pocit, že zmiňovaná neschopnost je kulturou Nepálců, v mé knize je to i vidět. Jejich přístup je určitě více flegmatický typu: „nějak to dopadne“, mnoha věcem nechávají volný průběh a aktivně se neangažují. Přesto kolikrát, když se angažujeme my, dopadá to jinak, než jsme si představovali. Je otázka, jaké má pak člověk možnosti. Zahořknout, zapšknout, věřit jen sám sobě a chamtit jen sám pro sebe. I kdybych to zkoušela, neudělalo by mě to šťastnou. Prošla jsem si tím, kdy jsem vydělávala opravdu hodně peněz, přetékaly mi účty a fakt jsem se dostala do situace, kdy jsem nevěděla, co s penězi, takže jsme všude možně cestovali a utrácela jsem, ale paradoxně je to jedno z nejnešťastnějších životních období. Myslím si, že mi klidně Vesmír chtěl ukázat, že toto cesta není. Proto cítím, že nemám jinou možnost, než pomáhat a jít současnou cestou. Snažím se nemít žádná očekávání, protože pak se nemůžete zklamat.

 

Čím to bylo, že se jednalo o nejmíň šťastné období?

Jednalo se o vztahové problémy.

 

Takže to nebyla reflexe na přebytek peněz?

Ne. Za mlada jsem si vždy myslela, že s penězi se pojí i jakási váženost, že je potřeba šetřit, že mít peníze znamená hodně. Obdivovala jsem lidi, o kterých se psalo ve Forbesu. Četla jsem jejich příběhy a chtěla takové úspěšnosti dosáhnout. Tehdy šlo vyloženě o osobní zájem. Myslela jsem si, že jakmile budu mít peníze, bude to ke štěstí stačit. Později jsem zjistila, že to zdaleka nestačí. Mnoho lidí říká, že jejich prioritou jsou děti, ale pak se podle toho nechovají. Jsou například stále v práci, pak dvě hodiny u televize, pak uloží děti a tím to končí.

 

Přiblížila byste situaci v Nepálu s výchovou a vzděláváním dětí? Jaké procento dětí potřebuje podporu?  Kde jsou „vaše“ nepálské děti teď a kde by byly, kdybyste nezafinancovala jejich vzdělávání?

Nepál je rozvojová země, kde nefungují komunikace, nedostanete se do nemocnice, chybí základní ošetření, lidé zde umírají na banální jednoduché infekce, chybí očkování, neexistuje žádné pojištění, takže i kdyby byla například k dispozici antibiotika, ti lidé na ně finančně nedosáhnou. Není překvapení, když se všechny děti nedožijí dospělosti. Děti jsou navíc z velké části pracovní síla a jsou brány jako jakési zabezpečení na stáří. U nás jsou děti životním smyslem, každý se u nás snaží dát dítěti to nejlepší. V Nepálu je dítě bráno jako součást domácnosti – podojí buvola, vyvede kozy, půjde na dřevo. Na druhou stranu je běžné, že Nepálci mají televize, takže žijí v jakémsi paradoxu. Uvědomují si, že se mají špatně v rámci světa. Často to řeší alkoholem a určitou rezignací. Když jsem tam žila, potkala jsem děti, které opravdu toužily po změně. Hodně se učily, chtěly se mnou trávit čas. A já jsem jim opravdu chtěla pomoct. Rozvinulo se to ale tak, že jsem začala pomáhat obecně. Jejich státní školy jsou na špatné úrovni. Ředitelé jsou opilí, učitelé nedojedou do škol, což v soukromých školách samozřejmě není možné.

 

Co konkrétně se za ta léta změnilo, co jste změnila Vy?

Děti, o které se staráme, mají od začátku úplně jiné možnosti než ostatní děti. V současné době se už nejedná pouze o děti, o kterých jsem psala v knížce (děti ze školy, kde jsem učila), ale i děti, kterým po zemětřesení zemřeli rodiče a nemají nikoho, kdo by se o ně zajímal. Pro ně se změnilo opravdu hodně. Místo toho, aby byly dětmi ulice, mají normální domov a kolem sebe lidi, kteří se o ně starají. Permanentně je tam rodina manžela. Tak to vlastně začalo, manžel začal pomáhat, pak se připojila maminka, jeho sourozenci a děti je normálně oslovují babi a strejdo. Mají rodinu, školu, jídlo a pití, prostě domov.

 

Na začátku Vašeho podnikání, které ale nutno dodat, nemělo ambici vydělávat na Vás, ale na dětský domov a školné pro nepálské děti, jste ve svých čtyřiadvaceti otěhotněla.  Právě po synovi jste svůj obchod pojmenovala. Tím celý kolotoč kolem vašeho podnikání nabral ještě další směr. Co to pro vás v ten daný okamžik znamenalo?

Po návratu z Nepálu jsem založila neziskovku a udělala stránky. Do toho jsem pracovala, byla jsem zaměstnaná a po asi třech měsících jsem otěhotněla. To jsem ještě nepodnikala. V průběhu těhotenství jsem zkusila prodat nějaké věci, to bylo na Vánoce, ale zpočátku jsem se tomu až tak nevěnovala. Když se Theo narodil, nastoupila jsem na mateřskou, měla jsem v hlavě jen neurčitý plán, jak by to mělo být a jak by to mělo vypadat. Toto období jsem v knížce moc nerozváděla. Mnoho čtenářů spíš zajímalo, jak to bylo v Nepálu, převážně je bavily exotické pasáže. Mým cílem nebylo napsat deník den po dni. Když bylo Theovi přibližně půl roku, ucítila jsem, že je čas to více rozjet.

 

Ve své knize mluvíte o obrovském pocitu viny, že nejste s děťátkem.

Pamatuju si to, že jsem opravdu cítila velkou vinu, protože všichni kolem to dělali jinak. Já jsem naopak měla pocit, že se potřebuji seberealizovat, zároveň mám být matka, takže svému dítěti mohu strašně uškodit. Podvědomě jsem cítila, že to tak nejspíš není. Celý život jsem žila hodně jinak, než jak se očekávalo. Na gymplu jsem dělala časopis, kterému jsem se věnovala více než škole. Přitom vydávání časopisu (to bylo tenkrát pro všechna gymnázia v Brně), mě naučilo mnohem víc než celá škola. V šestnácti letech jsem se naučila první podnikatelské základy. Pak jsem měla jít na výšku, protože se to ode mě očekávalo, ale já šla místo toho pracovat, takže jsem si musela poslechnout, jak jsem si zkazila život. Skončilo to tak, že mě mamka nacpala do soukromé vysoké školy, s kterou jsem také chtěla skončit, ale v okamžiku, kdy mi řekla, ať jí tedy splatím všechny peníze, které mi na studium dala, usoudila jsem, že pro mě bude jednodušší dostudovat.  U svého syna jsem ale měla strašný pocit viny nebo strachu, protože pokud mají všichni lidi kolem mě pravdu, tak nezkazím život sobě, ale svému synovi. Pokud je v potenciálním „ohrožení“ vaše dítě, cítíte se jinak, než když jste v ohrožení sama. Nakonec jsem se rozhodla podle sebe a jasně si pamatuji, jak jsem se snažila najít nějaké články o pracujících maminkách. Bylo toho ale hrozně málo. Když už to byly pracující mamky, tak se jednalo o články ve smyslu: najděte si na sebe čas aspoň hodinku dvakrát týdně. Pamatuju si, jak jsem si říkala: „Jak dvakrát týdně?  Já nemůžu za dvě hodiny týdně rozjet firmu. Já potřebuji pár hodin denně.“ Dneska už znám pracující matky podnikatelky, které kojí, a přitom chodí normálně do práce, protože se mi změnil okruh lidí. Ony existují, ale není jich zřejmě tolik a není o nich tolik slyšet.

Pamatuju si, že jsem si slíbila, že pokud to dopadne dobře a Theo nebude nijak traumatizován, tak to musím dát vědět světu, protože jsem živoucí důkaz toho, že to může fungovat. Dneska je synovi osm let a máme perfektní vztah. Opravdu si nemůžu stěžovat. Mluví plynně anglicky. Je ke mně upřímný. Jsem ráda, že jsem to udělala tak, jak jsem to udělala.

Když jste doma celou dobu sama s dítětem, tak se vám sociální interakce scvrkne na rok do „paci paci“. Pokud to někomu vyhovuje, tak je to v pořádku. Já mám jen pocit, že vím o spoustě lidech, kterým to zkrátka nevyhovuje. Dělají to pouze proto, že je do toho společnost nutí, jejich chlap to bere jako samozřejmost. V Praze třeba už ne, ale na menších vesnicích pořád ano. V konečném výsledku tím trpí nejen matka, ale i dítě, které ji vidí nespokojenou, věčně vystresovanou. Což je samozřejmé. Pokud se celý den staráte o malé mimčo nebo batole, tak hladina trpělivosti přeteče. Stačí málo a vyjedete, což pro dítě taky není dobré.

 

Právě pro takové maminky rozjíždíte projekt Sama sebou v mateřství. O co se jedná?

Je to projekt pro maminky na mateřské, které se odhodlávají něco změnit. Nebo to může být maminka, která už svůj čas má nějak zorganizovaný a má projekty, ale nefunguje jí to tak, jak by si představovala. Sdílím zde své zkušenosti za posledních deset let, i déle, protože některé strategie jsem se naučila už v těch šestnácti, kdy jsme vyrobili velké množství časopisů, které pak nešlo prodat. Zjistila jsem, že prodej je důležitější než výroba. Toto spousta lidí neví. Začnou řešit eshop, jak jej vyrobit a nakonec zjistí, že jim tam nikdo nechodí. To samo od sebe nezačne fungovat. Když někdy poslouchám businessové plány, chybí tam zásadní myšlenka. Vše je perfektně vymyšlené, ale proč by to měl někdo kupovat, na to už dotyčný nedokáže odpovědět. Nechci ale říct, že je to jenom o podnikání. Je to také o organizaci času, organizaci práce, chce to svou vizi, životní poslání.

 

Jaké je Vaše současná vize neziskovky Thaa? Dá se jít dál? A chcete to vůbec?

Co se týče Nepálu, chceme tam založit školu. Rozhodla jsem se dělat, co mě baví, vydělávat tím peníze a věnovat se charitám, které mi dávají smysl. Budu se podílet na projektu 1000 statečných, který pomáhá v České republice onkologicky nemocným dětem s leukémií, budu přispívat a propagovat tento projekt prostřednictvím Thaa. Dál budeme podporovat projekt přes Člověka v tísni Lepší škola pro všechny. Vizi mám i pomáhat starým lidem, protože v Česku se jedná o dost zásadní téma. Do budoucna bych se také ráda angažovala v boji proti velkochovům. Zatím nevím jak, ale jsem v zásadě proti nim.

Thao bude fungovat dál, přičemž bych ráda rozšířila nabídku i o další sortiment z jiných částí světa.

Také vyjde tento rok série dalších knih na nepálské téma, a navíc mám už v hlavě další knihy. Baví mě to, takže psát budu. A propagovat ostatní charitativní projekty, které mi dávají smysl.

Setkání k nezaplacení na faře v Horních Dubenkách

HORNÍ DUBENKY: Malá obec na Vysočině, s poetickým názvem, ale běžnými starostmi odlehlé vsi…  Pokud si ji ale zadáte na internetu do vyhledávače, zjistíte, že tohle místo zas tak ospalé není. Jeden z prvních odkazů vás nasměruje na tamější aktivní farní sbor Českobratrské církve evangelické. Právě kostel a církevní prostory se staly zázemím pro řadu kulturních a společenských akcí a také projekt Kultura na vsi, jehož cílem je přivádět na venkov kvalitní a cenově dostupnou kulturu. V obci se tak vlastně stále „něco“ děje a tradiční akce jako turnaje, karnevaly, hody doplňují další, i třeba úplně obyčejné a polozapomenuté, jako jsou přástky. Iniciátorem a hnacím motorem všech těchto inspirativních aktivit na podporu spolkového života v obci je paní Eva Tkadlečková a její manžel, kteří se sem s rodinou přestěhovali teprve na podzim roku 2016. Když se jim v Horních Dubenkách podařilo loni v září uskutečnit v rámci projektu Kultura na vsi komorní koncert Jardy Svobody, známého frontmana kapely Traband, nedalo mi to, abych jim za Místní kulturu nenapsala…

Autor článku: 
Irena Koušková

Můžete nám svou obec stručně představit?

Horní Dubenky je obec s šesti sty obyvateli – leží kousek od Počátek nebo Horní Cerekve. Do větších měst je to vlastně všude stejně daleko, cca 30 km do Jihlavy, Jindřichova Hradce nebo do Pelhřimova. Najdete tu Chadimův mlýn s dobovou řemeslnou expozicí, možností ubytování a s biochovem krav. Možná znáte pivo z minipivovaru Kozlíček nebo francouzskou restauraci Bistrot de papa. K Horním Dubenkám patří také Janštejn se svými sklárnami a firmou Brokis s designovými svítidly.  Jsme vlastně malá vesnice, ale máme tu školu, školku, dům s pečovatelskou službou, poštu, obchody s potravinami, hospodu, lékařské ordinace, nová dětská hřiště.

Obec má dlouholetou reformační tradici – bratrský, později evangelický sbor zde v minulosti měl rozhodující vliv na dění v obci. Po vydání Tolerančního patentu (1781) se zdejší nekatolíci odhodlali a požadovali zřízení vlastního evangelického sboru, což se jim po velkém úsilí podařilo v listopadu 1783, za dva a půl roku začali stavět kostel, za půl roku – v říjnu 1786 byla toleranční modlitebna a. v. dokončena.

 

Jak aktivní je tu spolkový život?

V obci působí „dobrovolní hasiči“ a ti pořádají několik setkávání během roku – kromě výchovy malých hasičů a tréninku těch velkých je to také spoluorganizování nohejbalového turnaje, dětského dne a karnevalu. Zvou nás rovněž na rybí či vepřové hody a v jejich režii je i každoroční pálení čarodějnic. Obec navíc organizuje setkávání seniorů. Evangelický sbor už přes dvacet let připravuje letní divadelní festival Parrésia – ráj srdce a labyrint světa, festival slova a divadla, kdy se během letních nedělí setkávají evangelické bohoslužby s divadelními představeními nebo výstavou, více zde: http://www.horni-dubenky.cz/parresia.html

 

Jak vznikl projekt Kultura na vsi? Můžete své kulturní a společenské aktivity přiblížit?

Když jsme s manželem a dětmi na podzim 2016 přišli do Horních Dubenek, vyprávěl nám pan starosta o stěhování obyvatel a o nutnosti dojíždět za prací – doslova řekl, že tu jsou lidi za trest. Máme s manželem dlouholeté zkušenosti právě s organizováním spolkového života a aktivizací občanské společnosti. A tak jsme k již tradiční Parrésii vymysleli projekt Kultura na vsi. Název možná trochu hanlivý, ale každopádně zcela vystihující podstatu – chceme k nám na venkov přivádět kulturu, kvalitní kulturu, která je i cenově dostupná. Máme výhodu zázemí ve sborových prostorách a velkou oporu v samotných členech evangelického sboru, kteří nám dali zelenou.

K divadelnímu festivalu Parrésia  (4–5 divadelních představení, výstava, otevřený piknik, setkání u Studánky Páně pod Javořicí) tedy přibyly koncerty – k tradičnímu adventnímu také velikonoční a pak další ještě během května, června, září a října. Zavedené sborové biblické hodiny v postní a adventní době rozšiřujeme o sborové dny a besedy s hosty s přizváním širší veřejnosti. Prostory kostela s využitím volného prostranství mezi sborovými budovami využíváme pro instalace kratších či dlouhodobějších venkovních výstav, které propagují svobodu vyznání, demokracii, upozorňují na zlo totalitních systémů či na znevýhodňující podmínky pro obyvatele mimoevropské lokality (spolupracujeme s organizací PostBellum či Ekumenická akademie). 

Od roku 2018 pořádáme jedenkrát za měsíc setkávání žen na faře (setkání napříč generacemi), vždy s nějakou výtvarnou/rukodělnou aktivitou, Přástky na faře (pletení adventních věnců, pletení z proutí či pedigu, háčkování, recyklační dílny, malování na hedvábí, tkaní na různých stavech.) Rádi zveme nejen hornodubenské k účasti na celorepublikových projektech Noc kostelů a Férová snídaně, na komorní koncerty, tematické výstavy, jednoznačný je pro nás důraz na osobní rozhovor a pozvání.

Hledali jsme také, jak vhodně připomenout výročí Listopadu 89 – volba nakonec padla na scénické čtení z knihy Mé dětství v socialismu v rámci cyklu LiStOVáNí.  Naslouchali jsme desítkám příběhů známých osobností jejich emocím a vzpomínkám na jejich dětská léta v období před listopadem 89 – vzpomínky na dobu, ve které žila naprostá většina z nás – doba, která byla někdy až absurdní, mrazivá a bolavá, ale i přesto mohou být vzpomínky dojemné a krásné. 

Na konci roku, ještě před začátkem Adventu se také zapojujeme do celorepublikového projektu Krabice od bot, kdy zajišťujeme vánoční dárky pro děti v nesnadné životní situaci, pro sociálně potřebné rodiny a seniory.  A v rámci sborového adventního a vánočního programu také nabízíme možnost nákupu potravin a rukodělných výrobků s certifikátem Fair Trade nebo prezentujeme nabídku keramiky a drobných dárků od chráněných dílen Diakonie apod. 

 

Jak komunita kolem fary funguje?

Vše, co evangelický sbor v Horních Dubenkách pořádá, je otevřeno pro každého, kdo má chuť, odhodlání a odvahu přijít. Církevní, politickou či jinou příslušnost k organizacím nezkoumáme a nevyžadujeme.  Ano, největší část diváků a posluchačů tvoří členové hornodubenského sboru, ale  divadelní představení a koncerty lákají návštěvníky převážně z Horních Dubenek a Janštejna a pak z okolních vesnic a měst (Batelov, Jihlávky, Horní Cerekev, Počátky), ale i z větší dálky (Strmilov, Jindřichův Hradec, Jihlava). Akce jsou také hojně navštěvovány chalupáři ze širokého okolí, kteří již s letním festivalem a koncerty v Dubenkách „počítají“.  Na Přástky chodí ženy převážně místní a spřátelené.  Na besedy, výstavy a třeba Noc kostelů přicházejí také zvídavci zblízka i dáli – díky za ně.

Všechny nabízené aktivity jsou pro příchozí zdarma, resp. rádi přijímáme dobrovolný příspěvek, u Přástek je to úhrada spotřebovaného materiálu. Dobrovolné vstupné bychom chtěli držet už jen z principu "kultury na vsi", tj. dostupné kultury v místě bydliště.

 

Daří se spolupráce s umělci? Co u vás oceňují?

Kultura na vsi nám přináší také jeden velmi příjemný bonus, je to přátelské osobní sdílení s pozvanými. Vím, že to už si tak široká veřejnost neužije, ale pro nás (rodinu a úzkou část organizátorů) je to „setkání k nezaplacení“. Jako samozřejmé považujeme nabídnutí oběda či večeře před a po koncertu/divadle – o pohoštění se starají ženy ze sboru, pokaždé jiná. Účinkující u nás doma také kolikrát nocují. Nejednou se stalo, že po oficiálním koncertě či představení se rozeběhl také ještě neoficiální „mejdan“ nebo beseda v úzkém kruhu. Takhle nám Trombenici (Prague Klezmer Band) hráli v kuchyni melodie z Vinnetoua, Iveta Dušková vyprávěla o Indiánech a přírodě. Víme, jaké je to hrát s orchestrem v chladicí věži jaderné elektrárny, jak nelehké je v sobotu natáčet v Děčíně a v neděli pak účinkovat v Horních Dubenkách. Vnímáme, že to „spočinutí“ oceňují i divadelníci, hudebníci apod.

 

Koho byste chtěli pozvat v nejbližší době?

Mám v „oblíbených“ asi šedesátipoložkový seznam, rozjednaných možností je také dost. Trochu nám narostla křídla, a tak jednáme s Janem Potměšilem či Štěpánem Rakem. Pokukujeme po Vladimíru Mertovi či Karlu Plíhalovi nebo po Divadle Ungelt. A sháníme peníze třeba na…  Víte co, nechte se pozvat!

Za rozhovor děkujeme Evě Tkadlečkové

Informace o aktivitách Českobratrské církve evangelické v Horních Dubenkách: http://www.horni-dubenky.cz/kalendar-akci.html

 

Česká kultura po Sametu, zejména z pohledu neprofesionálního umění.

ČR: "Psychologové rádi říkají, že lidská paměť je velmi selektivní, něco si prostě nepamatujeme nebo si to trochu ´upravujeme´. Myslím, že je to dobrá poznámka k tématu, co přinesla Sametová revoluce české kultuře," zmiňuje v úvodníku k našemu novému redakčnímu cyklu Mgr. Lenka Lázňovská, ředitelka Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu (NIPOS).

Autor článku: 
Lenka Lázňovská

Vraťme se o třicet let zpátky a připomeňme si některá fakta. O umělecké svobodě si umělci, a to zdaleka nikoliv pouze jen profesionální, mohli jen nechat zdát. Pamatuji, že se scénáře nosily na různé orgány a ty - autorské právo sem nebo tam (že Československo bylo i tehdy signatářem Ženevské konvence, no a co tím chcete říci) - v nich bez uzardění škrtaly slova či celé věty. Každé vystoupení muselo mít povolení, a to si orgány pěkně rozmýšlely. Strach z ideologické diverze byl silný, a dokonce nepolevoval ani těsně před listopadem 89. Po velkém úspěchu inscenace Majakovského Horké lázně na festivalu Jiráskův Hronov v srpnu 1989 (soudruzi odjeli v polovině se slovy „to si vyřídíme někde jinde“) to vypadalo, že o příštím programu celostátního festivalu, který měl svá pravidla, bude rozhodovat uliční organizace KSČ v ulici, kde stojí budova divadla. Zvykli jsme si na jistou schizofrenii, s níž se psalo do záhlaví kdečeho „na počest sjezdu KSČ“ nebo něco podobného, že to vlastně nic neznamená, že je to jenom formalita. Někdy opravdu byla, jindy však nikoliv. Museli jsme přijmout, že se nikam nesmělo, tedy až na země tábora míru a socialismu a že si soubor ze sousedního SRN či Rakouska jako zahraničního hosta festivalu nemohl pozvat. Je pravda, že čeští umělci (alespoň někteří) na tzv. západ vyjíždět mohli, neboť tamější pořadatelé (po listopadu mě to hodně překvapilo) dostali prostředky na takovou účast v rámci tzv. pomoci demokratickým silám v socialistických zemích. Dnes takto „pomáhají jiným“, takže mají české soubory často smůlu. Rozsah státního dohledu byl nepředstavitelný. Mimochodem, docela by mě zajímalo, jak tento dohled zvládá tak obrovská země s více než miliardou občanů jako je současná Čína. I to byl patrně jeden z motivů vývoje tak vyspělé techniky jako je Huawai.

Je pravda, že tato schizofrenie přinášela občas nečekané ovoce. Režim např. od 60. let budoval síť tzv. kulturně výchovných zařízení (okresní a krajská kulturní střediska). Měla sloužit propagandistickým účelům a potřebám strany a vlády. Hodně však záleželo na tom, jací lidé v nich pracovali, a co byli ochotni obětovat pro věc samotnou. Je pravda, že mezi zařízeními byly velké rozdíly, a když se např. podařilo v 80. letech udělat z krajských kulturních středisek jednu síť, vznikla ve stínu dohledu tak skvělá věc, jako byly krajské lidové konzervatoře, kde vyrostly dvě umělecké generace. Když po srpnu 68 byla z profesionálních divadel „odejita“ řadu režisérů, začali spolupracovat s amatérskými divadly. Tak vznikala autorská divadla, v nichž všechno od textu až po režii a herectví bylo dílem souboru, která položila základy moderního českého divadla. Tím zajisté vůbec nechci tvrdit, že to byla zásluha režimu. Podařilo se to před ním utajit. Podobně, aniž to režim vůbec tušil, vznikala moderní metoda dramatické výchovy vycházející z inspirace ze zahraničí (především Rakousko a Velká Británie). Byla jak v teoretické, tak praktické části tak daleko, že krátce po listopadu mohl celý systém vzdělávání pedagogů a lidí pracujících s dětmi startovat. O libri prohibiti, tedy nevhodných knihách, jež nesměly vycházet a nesměly samozřejmě být v knihovnách, a to ani v těch odborových, snad ani nemá cenu hovořit. Myslím, že pro připomenutí to docela stačí.

Co se změnilo? Vlastně všechno. Máme uměleckou svobodu i svobodu slova. Svoboda pro amatérské umění však také znamenala, že soubory sice nemusely mít zřizovatele, ale musely se postavit na vlastní nohy. Začátky byly docela krušné. Zmizela síť odborových zařízení včetně různých závodních klubů, takže soubory ve větších městech řešily nebytové prostory – na zkoušení, pro materiál. Nikdo např. nezaplatil kostýmy pěveckým sborům ani kroje pro folklorní soubory.

Chvíli to trvalo, ale za pár let jsme to zvládli. Musíme počítat s většími osobními náklady. Festivaly dnes dospělým účastníků stravování nezaplatí a na dopravu dostanou jen příspěvek. To, že počty neklesají, však svědčí o tom, že se transformace podařila. Musíme si zvyknout na fakt, že vstupujeme do konkurence a rozhoduje kvalita. To platí i o výběru na zahraniční festivaly v režii pořadatelů. Letos se na Světový festival amatérského divadla AITA/IATA (srpen 2019 Kanada) přihlásilo více než 50 souborů, pořadatelé z nich vybrali pouhých dvanáct. Kladenský VaD si může blahopřát k medaili. Nikdo za nás nic neudělá. Chceme postupové přehlídky, ano, tak se o ně musíme postarat. Žádné středisko to nezařídí. Protože na všech úrovních veřejné správy existují dotační řady, tak si myslím, že je to správně. Se svobodou totiž souvisí i odpovědnost za vlastní rozhodnutí a počínání. Svoboda znamená také právo na informace. Tady jsme ušli obrovský kus cesty. Dnes existuje prakticky pro každý obor veřejný portál, kde najdete všechno. Za všechny připomínám databázi českého amatérského, divadla obsahující několik set tisíc údajů. Web navštívily téměř dva milióny unikátních návštěvníků. Cokoliv z umělecké literatury je k dispozici. Samozřejmě dále za podmínek daných autorským právem. Chce-li např. autor 100 dolarů za každé jedno uvedení své hry (tedy za každé představení), je to jenom na mně, zda takové peníze mám nebo si je opatřím. Plakat, že to je hodně, sice mohu, ale proč. Celý svět se otevřel, a to je také něco, co bylo před třiceti lety naprosto nepředstavitelné.

Také si představme, co udělala Sametová revoluce s fenoménem občanské společnosti. Dnes kulturu v malých sídlech (do pěti tisíc obyvatel) v plném rozsahu realizují především spolky jako dobrovolná seskupení. Někdy spravují kulturní dům bez zaměstnanců, někde divadelní budovu a obec na ně spoléhá. Není divu, že jejich členové zasedají v zastupitelstvech obcí. Ostatně v listopadu 89 stáli na pomyslných barikádách malých sídel právě členové různých uměleckých seskupení. Později se stali starosty, primátory, volenými členy zastupitelských orgánů na všech úrovních. Mnohým z nich politika, respektive politická zkušenost, změnila život. Spolky, ústavy, obecně prospěšné společnosti se staly viditelnou součástí české společnosti. O dotačních řadách veřejné správy už byla řeč. Je třeba připomenout, že se rozbíhaly postupně, stát (ministerstvo kultury), obecní úřady, okresy (do r. 2000 působily okresní úřady)a po vzniku krajů 2001 také krajské úřady. Co který orgán může a chce podporovat je dnes více méně jasné. Zase je za tím spousta práce. Musí se napsat grantová žádost a vyúčtovat, spolky musí zpracovat a poslat výroční zprávu Finanční kontrola na dotace je při nejednotném postupu finančních úřadů vždy velká loterie.

Vždy mě trochu zaskočí, když někdo nostalgicky vzpomíná na staré časy, kdy nic nemusel, nějaké středisko to za něj všechno udělalo. Jediná odpověď je: Vzpomeňte si prosím, že jste ale sami nemohli nic. Každý krok podléhal nějakému schvalování. K tomu se přece vracet opravdu nechceme!

Važme si svobody a občas si připomeňme, jak jsme po ní toužili. A nepovažujme ji za samozřejmost, která nic nestojí.

Nechtěla jsem soutěžit v něčem, co se nedá zvážit ani změřit

ČR: Ve svých pěti letech začínala Terezie Kovalová s klavírem a zpěvem. V osmi zřetelně projevovala muzikální nadání, ale svými předpoklady směřovala spíše k violoncellu. Byly dny, kdy toužila violoncello vyhodit z okna, přesto se vypracovala na nejznámější českou cellistku a v kruhu umělců na oceňovanou a žádanou muzikantku.

Autor článku: 
Eva Klapka Koutová

V současné době má na kontě kolem šedesáti alb s různými interprety, svou tvůrčí kapelu Calm Season s Adamem Opičkou nebo spolupráci s Vladivojnou La Chia. Díky koncertování s kapelou Lucie v roce 2016 došlo na projekt Vivaldianno. Podílela se také na baletní inscenaci bratří Bubeníčků Orfeus, kterou se loučili se svou profesionální taneční kariérou.

Všechny projekty, na kterých spolupracuje, však vkládá mezi výuku na ZUŠ Charlotty Masarykové v Praze, kde vyučuje děti hru na violoncello. S hrdostí hovoří o třetí generaci uměleckých učitelek ve své rodině a o pedagogické práci, která ji neskutečně baví.

Povídaly jsme si spolu po plzeňské PechaKucha Night, kde v závěru večera zcela spontánně a s celou svou přirozeností zahrála českou hymnu. Přesně ve svém duchu.

 

Co vám dává učení v ZUŠ?

Je to velká životní škola. Aspektů, co to člověku dává, je strašná spousta. Můj pan profesor Jiří Hanousek mi na konzervatoři říkal: „Učit někoho znamená znova se naučit něco, co tobě šlo samo.“ To bylo pro mě zásadní zjištění. Byla jsem bohužel dítě, kterému šlo všechno samo. Na spoustu věcí jsem si tak musela přijít znova. Zásadní zjištěni bylo, že učitelé jsou primárně psychologové. Hodně mě štve, že povolání učitele je obzvlášť v dnešní době dosti degradované.

 

Jaké to je vidět dítě, u kterého vnímáte nadání, ale zároveň vidíte, že tomu nedává tolik, kolik by mohlo?

Z vlastní zkušenosti vím, že v takové chvíli musí sehrát hlavní roli rodič. U 99 procent lidí, kteří hrají na nástroj, přijde období, kdy toho chtějí nechat. Nebyla jsem v tomhle výjimka. U mě se to zlomilo v okamžiku, kdy mi rodiče koupili hudební nástroj a následně jsem si po půl roce zahrála poprvé sólově s filharmonií. V tu chvíli už jsem byla úplně ztracená. Ale jak říkám, v takový okamžik musí zasáhnout nějaká vnější síla, ať už rodič nebo známý, ideálně nenásilnou formou, která vás natolik donutí setrvat a přesvědčí vás, že to má smysl.  I v okamžiku, kdy pochybujete úplně o všem.

 

Dá se vypozorovat, kdy se to děje?

Většinou kolem puberty. Přijde těžší škola, najednou není tolik času. Nikdy jsem nebyla nastavená na to, že budu vychovávat hlavně muzikanty z povolání. Jde o těžký život – není to něco, co bych někomu jen tak doporučila. Musela bych být opravdu přesvědčená, že talent, a hlavně vůle pracovat na sobě, tam je opravdu nepřehlédnutelná. Snažím se vést děti spíš k tomu, aby dělaly něco, co je baví, i přes to, že jim to až tak nejde. Dokonce ke mně přichází děti od jiných učitelů, protože je drtí.  Jenže tlakem z dítěte talent prostě nevymlátíte.

 

Cítíte se v této pozici, v které jste, svobodná?

Jasně. Nedělala bych to, kdybych se tak necítila. Nevím, jestli mám ADHD nebo něco podobného. Stejně jako mám celoživotně problém mít respekt k lidem, kteří si jej dle mého názoru nezaslouží, tak jednoduše nedělám věci, které mi nic neříkají. Občas se potkám s muzikanty, kteří dlouhodobě hrají v orchestru a berou to jako klasickou práci s pracovní dobou od devíti do čtyř. Když skončí směna, zkrátka se zvednou bez zájmu, že je třeba ještě něco dozkoušet. Na jednu stranu nechápu, proč to dělají, když jim taková práce nepřináší potěšení, ale zase na druhou stranu absolutně chápu potřebu se uživit. Každopádně pro mě je hudba v tomto směru tak posvátná a provázaná s mým životem, že si vůbec nedovedu představit vnímat ji jako práci.

 

Může to být hodně tím, že jsou muzikanti, například v orchestru, špatně ohodnocení.

Samozřejmě. To, že se mně povedlo dostat se na určitou úroveň, je souhra šťastných náhod a okolností, a výhoda toho, jak vypadám – v tomto směru si nebudu nic nalhávat. Stejně tak je spousta učitelů, kteří své povolání nenávidí a dělají ho pouze pro nějaké peníze, aby měli z čeho žít. Také je spousta muzikantů, kteří neumí nic jiného, protože škola je ničemu jinému nenaučila. Zkrátka potřebují žít a živit rodinu.

 

Obecně je hra na hudební nástroj považovaná za velký přínos do života. Co se tím konkrétně myslí?

Benefitů, které získáváte hraním na hudební nástroj, je strašně moc. Společenský benefit – setkáváte se se stejně smýšlejícími lidmi, děláte něco podobného, co vás baví. Sdílíte stejný úkor – chodíte spolu do orchestru a musíte spolu cvičit, můžete si navzájem pomáhat. Také z hlediska rozvoje mozku, koordinace v pohybu, vnímání rytmu, melodie. Když lidé v dospělosti říkají: Mám „hluch“ – platí to pouze pro procento obyvatel, kteří opravdu reálně neslyší a nevnímají rytmus.

 

V rámci ZUŠky jste aktivní ale ještě jinak než jen učitelka.

V současné době jsem součástí projektu MenART (stipendijní program mentoringu uměleckého vzdělávání pro nadané žáky ZUŠ a jejich učitele, pozn. red.), což je druhý pilíř ZUŠ Open – celostátního projektu Magdaleny Kožené a vedu, myslím si, možná úplně první autorský seminář hry na violoncello, který tady kdy byl.  Zajímavé pro mě bylo, že na prvním setkání jsem se ptala dětí, co vlastně poslouchají a zjistila jsem, že neposlouchají skoro nic. Já jsem jako dítě poslouchala všechno. Samozřejmě vše začalo u rodičů, ale díky tomu, že jsem hrála, to jelo samospádem. Proto také nejzásadnější, co jim říkám, je: začněte poslouchat hudbu, utříbí vám to názor, zjistíte, co se vám líbí a co se vám nelíbí, kolikrát člověka překvapí, že se mu líbí věci, které by ani nečekal.

 

Je něco, co byste na ZUŠkách změnila?

ZUŠka je skvělá platforma, která nefunguje jinde na světě. Je moc dobře, že je brána stále jako škola. Když chodíte do kroužku, není to pro vás povinnost. Je to něco, co vy chcete. Jakmile tam nechodíte, tak na vás učitel nemá žádnou páku. Maximálně na vás bude hodný, ale tím vás nic nenaučí. Osobně bych hodiny trochu natáhla, pro mě je čtyřicet pět minut málo. Dítě přijde, já si s ním popovídám, jak se má, co se děje, co ve škole, jestli ho nešikanují spolužáci, co v rodině. Snažím se nimi komunikovat a vědět, co se jim v životě děje. Pak totiž mohou přijít a říct mi, že ten týden byl hrůza, že vůbec necvičily a já jsem ráda, že to vím, protože tomu mohu uzpůsobit hodinu. Není to tak, že je dítě ze mě ve stresu, protože necvičilo a po pětačtyřiceti minutách nepříjemností dojdu k tomu, že jsme to mohli udělat úplně jinak. Pro mě by byla větší výhoda mít více času, abych zjistila, v jakém mentální stavu dítě je, stejně tak dítě se může připravit na to, že ani já nemusím mít stoprocentně stále dobrou náladu.

Na rozdíl od soukromé výuky má ZUŠka svoje výhody. Ve škole vám zapůjčí nástroj, což vám soukromě nikde neudělají. Máte místo, kam každý týden přijdete, učitel tam na vás čeká a každý týden vám musí dopřát čas, který máte vyměřený. Peníze, které zaplatíte, jsou nepoměrně menší, než jaké byste zaplatili za soukromou výuku, … Jsou maličkosti, které by se daly zlepšit, ale nemyslím, že by se mělo něco zásadně měnit.

 

Jak vzpomínáte na toto období vy, jako žačka?

Violoncello samo o sobě patří k náročnějším nástrojům a nevyhnete se tomu, že musíte projít technikou a klasikou. Moje výhoda je, že miluju klasiku a vůbec mi to nevadilo. Mně vadilo, že mi říkali, že ji musím hrát „nějak“. A došlo to až do fáze, kdy jsem byla hodně odvážná v tom, jak jsem ji hrála. Na základě toho jsem začala zjišťovat, že jsem nebyla první, protože… tam mě nevzali do školy, protože…  V určitý moment jsem řekla: a dost!  Nebudu soutěžit, protože nechci soutěžit v něčem, co se nedá vážit ani změřit. I na základě toho odmítám, když mě zvou do soutěží, abych porotovala.

 

Je tedy na interpretovi, jak se skladbou naloží, jak ji provede?

Samozřejmě že u klasiky jsou vždycky přidané základy interpretace, jak danou skladbu hrát, ale ve finále je na interpretovi, co do skladby ze sebe přidá. Mrzí mě, že v rámci klasiky se často stává, že děti drtí k tomu, aby byly technicky dokonalé, ale zároveň zapomínají na to, že mají být především muzikanti. Díky bohu za profesora Hanouska na konzervatoři v Ostravě, který pochopil, že nemá smysl na mě tlačit a v podstatě mě nechal dělat, co já chci. Vedl mě k tomu, abych byla primárně muzikantem srdcem.

 

Spolupracujete také s Vladivojnou La Chia.

Známe se třináct let. Než jsme se seznámily, měla kapela Vladivojny Banana před vydáním poslední desky a dělali k tomu sérii akustických koncertů. Její kolega se znal s mým tatínkem a ona tam chtěla cello. To nás dalo dohromady. Vešla mi takto do života a už tam zůstala. Bylo to naprosto přirozené.

 

Před dvěma lety jste hostovala v nejstarším berlínském kabaretu Wintergarden v představení Der Helle Wahnsinn. Jak se to událo?

Tenkrát mě do toho zatáhla americko-polská cellistka Ashia Grzesik, která před tím hrála v Shakespearovských slavnostech v Marné lásce snaha. Už tenkrát mi říkala, že má v plánu své vlastní turné a tato představení se plánují minimálně rok a půl až dva roky dopředu. Poprosila mě, zda bych za ní dva měsíce, co bude na turné, dělala v kabaretu náhradu. Poslala mi zvukový záznam a scénář, který byl stejně dost doupravovaný. Přijela jsem do Berlína, během víkendu jsem to s nimi jakž takž nazkoušela, ani jednou jsem to nezkoušela celé, a pak jsem s nimi hrála představení vždy od středy do neděle. Bydlela jsem v domě, kde bylo několik apartmánů zakoupených pro umělce a z celého obsazení snad jen dva byli rodilými Němci. Zbytek byli lidé z celého světa.

 

Takže to byl takový ten klasický kabaret, jak ho známe z meziválečné doby.

Ano, přesně tak. Shodou okolností ten příběh byl neskutečně zajímavý. I to, jak to vzniklo. Protože Wintergarden je jediné divadlo v Berlíně, které není dotované státem, to samo o sobě hovoří o tom, co vše umělci dělají, aby fungovalo. „Der helle Wahnsinn“ neboli Čiré šílenství bylo představení, které si napsali sami pro sebe včetně celé hudby. Příběh se odehrával v blázinci v době po druhé světové válce. Začíná u jednoho homosexuála, kterého zavřou, protože v té době byla homosexualita v Německu trestná. Tento homosexuál se začne postupně seznamovat s ostatními lidmi v blázinci. Se schizofreničkou, s kleptomanem, s Tourettovým syndromem. Každý má své vlastní hudební číslo uzpůsobené svému postiženi. Vše se navíc točí kolem příběhu malého Roma z cirkusácké rodiny, kterou esesáci vyvraždili a on jediný přežil díky tomu, že ho rodina převlékla za holku. V dívčích šatech ho našli a zavřeli do blázince, protože přestal mluvit. Já tam hrála sestřičku, která se starala o blázny. Příběh pokračoval tím, že v Americe zjistili, že přežil a chtěli ho jako senzaci přivézt, načež v blázinci zavládne nadšení, protože je možnost, že je odvezou všechny. Načež přijede Mr. Amerika, ve finále sebou odveze pouze majitele blázince a všechny blázny tam nechá. Já, jakožto sestřička, se k těm bláznům přidám. Dávalo mi to smysl – jak se na konci zpívá: „raději být navždycky svobodný v Berlíně než být zavřený v kleci“. Byl to velmi naplňující zážitek. Ze dne na den jsem s mými kolegy bydlela, trávila jsem s nimi drtivou většinu svého času.  Veškeré mluvené dialogy byly v němčině a já německy nemluvila ani slovo, musela jsem se to nabiflovat nazpaměť. Do dnes, kdyby mě někdo vzbudil, dokážu to odrecitovat.

 

To vám muselo hodně dát. Chtěla byste ještě něco podobného zažít – podílet se na podobném projektu?

Určitě. Já jsem velmi otevřená divadlu. Jsem z divadelní rodiny a ve své podstatě mi divadlo chybí. Je to úplně jiný druh platformy. Bylo hrozně hezké vidět, jak si toto představení umělci užívají.

Mateřská.com s Léňou a Bárou

ČR: V letošním roce jsme se rozhodli dát prostor tématu, o kterém se v poslední době stále častěji mluví, a to práci žen na mateřské či rodičovské dovolené (MD). Také do Poslanecké sněmovny se loni dostal návrh přejmenovat toto specifické období (překážku v práci) na mateřskou a rodičovskou péči, protože se nejedná o odpočinek… Co maminky na MD kromě péče o potomstvo dělají, co je vede vedle finanční motivace k tomu věnovat svůj čas dalším aktivitám? Zaměřili jsme se na ženy, které se během MD zabývají nebo zabývaly nějakou prací související s kulturou nebo uměním a věříme, že jejich příběhy, šikovných aktivních kreativních žen na mateřské, budou inspirující. O úvod jsme požádali dvě zpěvačky, které své mateřství dokonale zúročily a proměnily v profesní úspěch. Na idylické téma mateřství se podívaly úplně jiným, humorným a ironickým, pro mnohé kontroverzním pohledem. Před pěti lety vypustily do světa klip k písni Laktační psychóza, jenž se doslova přes noc stal hitem, a v listopadu loňského roku duo Mateřská.com vydalo novou desku Automatka. Bára Vaculíková a Lenka Jankovská

Autor článku: 
Irena Koušková

Co vás k práci při mateřské vedlo – finanční situace, možnost seberealizace, udržení se v oboru atd.?

Bára: Všechny tři faktory. Ale naštěstí mým většinovým motorem zůstává seberealizace. Tlak na finance a „udržení se“ někde, myslím, produkuje jen stres, zaťatost a moc vám na radosti ze života nepřidá. A o radost a pocit štěstí přeci v životě obecně jde. Samozřejmě hned po zdraví. Čím víc tím směrem člověk uvažuje, tím víc se mu cíl vzdaluje. To je aspoň moje zkušenost.

 

Jak vnímáte podnikání při mateřské?

Bára: Myslím, že podnikání obecně není pro každého. Volná noha někdy trochu pokulhává a krom nejasné pracovní doby a nejistého finančního ohodnocení s sebou nese i dost stresu. Tím vším vykoupíte svou svobodu toho, že si třeba uprostřed týdne jednou za čas můžete rozhodnout, že nebudete dělat „nic“ a vezmete si volno. Je důležité se naučit právě hranicím, abyste potom nelitovala času, který už vrátit nejde. Sama vidím, jak to letí a někdy bych si přála se narodit se zlatou lžičkou v peřince, nebo si vzít prince z pohádky a pracovat míň. I když dělám to, co moje duše potřebuje a moje práce je zároveň zábava a naplnění mých snů. Pořád je to dost práce.  

Lena: Podnikání při mateřské vnímám jako důležité. I kdyby to bylo jen pár hodin týdně. Ženy pak neztrácí kontakt se světem a neutopí se tak v plínkách. :) Buď volí aktivity, které jdou realizovat i s dětmi, a tedy s poloviční pozorností, což může být náročné, anebo si seženou hlídání. Pracovní aktivita je potom paradoxně formou relaxace a času pro sebe.

 

Do jaké míry je projekt Mateřska.com firmou? Zvládáte i produkční a manažerské práce samy? Název Mateřska.com odkazuje k tomu, že je náročnost práce na mateřské srovnatelná s podnikáním?

Bára: Právnická osoba nejsme, děláme na sebe. Ale jinak vykazujeme skoro všechny znaky firmy. Jen pracujeme z domova, který se na část dne mění v naši kancelář a zkušebnu zároveň. Většinu produkční práce si děláme samy, jen ohledně bookingu spolupracujeme s externistkami. I tady jsou to ženy. Zjistily jsme, že nám ženský tým v mnoha ohledech víc vyhovuje. Rozhodně si myslíme, že mateřská „dovolená“ vyžaduje zvládat multitask a další schopnosti efektivního manažera.

 

Jak vypadal Váš pracovní život před nástupem na mateřskou dovolenou? Jaké pracovní změny přineslo mateřství?

Bára: Jsem zpěvačka, od osmnácti zpívám s různými kapelami. Krom té viditelné časti mojí práce na pódiu a různých mediálních výstupech, je ale i hodně mravenčího plahočení. Hlavně doma u počítače a ve zkušebnách. Před patnácti lety jsme založily ženskou kapelu Yellow Sisters, se kterou si píšeme vlastní písničky. S dětmi přišlo komické duo Mateřská.com a naše Laktační psychóza. Když jsem se z mateřské oklepala, vydala jsem loni i sólovou desku jako Diva Baara zaměřenou na dospělá ženská témata a vztahy. Na té jsem ale začala pracovat v podstatě, až když dcera Coco šla do školky, takže technicky vzato po mateřské. Uvědomuju si, že jsem asi hodně pracovitá, když se ten záběr pokouším někomu vysvětlit. Vlastně jsem vydala letos už desátou desku.

Během mateřské jsem pokračovala v rozjetém vlaku, ale místo zmírnění jsem paradoxně šlápla na plyn. Upřímně dnes už ani nevím, kde se v nás ta energie vzala. Možná to bylo částečně obavou, abychom nevypadly z kola a nehodily celou kariéru do koše. Každopádně s dětmi přišlo spoustu inspirace a tu bylo potřeba aktuálně zpracovat. Písničku pro děti nebo o pocitech na mateřské prostě napíšete nejspíš v době, kdy se vás to téma týká.

Lena: Před mateřskou dovolenou můj život vypadal velice podobně. Jezdila jsem na koncerty, chodila na zkoušky. Rozdíl byl v tom, že jsem měla hodně osobního času. Ten si potom vzaly děti. :)

 

Je mateřská dovolená spíše omezující nebo inspirující? Z jakých životních pocitů vznikala první deska?

Bára: Mateřství mi přineslo tolik inspirace, že z něj i teď po sedmi letech pořád čerpám. Natočila jsem dvě desky Mateřské.com, s Yellow Sisters vydala dvě desky pro děti Zvěřinec dětem, učím kroužek dětského zpívání a improvizace, připravila jsem desku anglických písniček pro děti a s mámou vydala desku dětských Usínaček. To vše by mě před tím vůbec nezajímalo. Takže inspirace určitě, nová tvůrčí práce ano. Jen ten prostor a čas na ni… Je na místě za to poděkovat našim rodinám. U nás jsou to krom partnera i obě babičky. Moje máma (pozn. red. zpěvačka Petra Černocká) mě svou obětavostí hodně překvapila. Jsou s Coco skvělý tým.  

Lena: Mateřská dovolená je omezující i inspirující zároveň. První deska Mateřské vznikla právě z tohoto přetlaku. Hodně energie a radosti spojené s mateřstvím a zároveň téměř žádný čas jen pro sebe.

 

Je snadné obě role skloubit - zpěvačka, učitelka zpěvu, moderátorka a matka? Zpíváte „jo, ty moje ambice nedají mi klid…“?

Bára: Co myslíte slovem snadné? Co je v životě vůbec snadné? Každý máme jiný metr a hodnoty. Já to měřím mírou radosti v mém okolí a jestli se nám daří žít život, který se nám líbí. Nárazově, když mám práce víc, jsem hrubě nespokojená a všechno, co si přeju je být doma vařit, mazlit se, koukat na pohádky a jet s dcerou na výlet do lesa. To „kloubení“ nesmí prostě nikdy být o vykloubení. Člověk musí v podnikání pořád hledat, kde je ten balanc.

Lze ty role skloubit? Někdy o tom hodně pochybuju, a jsem k tobě sebekritická na obě strany. Na druhou stranu to žiju a jsem toho, že to jde, zřejmě příkladem. Coco se mnou jezdila na mateřské na koncerty, do studia i na zkoušky, snažila jsem se ji zabavit a nechat ji součástí mého pracovního života, co jen to šlo. Ale asi z ní budu mít zpěvačku, nebo herečku, když už jsem ji tak zasvětila a vidím, že to má ráda. Mateřskou jako osobní omezení vnímat nechci, nemám ráda žádná omezení a tohle se děje jen v naší hlavě. Každý jsme pánem svého života, někdy se to zdá nemožné, ale změnit život můžeme stejně jen tady a teď.

Lena: Vlastně sama vůbec netuším, jak to všechno zvládám. Je potřeba být dobrým koordinátorem a mít dobrý management v rámci rodiny. Ale napětí tam je. Jako žena-umělkyně se pohybuji v úplně jiných sférách než jako žena-matka. Na druhou stranu je ale rodina výborným uzemněním. Řešíte praktické a jednoduché věci, abychom měli kde bydlet, co na sebe a co jíst. :)

 

Často se toto kloubení neobejde bez kompromisů. Jaké jsou vaše krásné ztráty?

Bára: Coco si v roce vyrazila zub i s kořenem. Máme ho doma v krabičce. Čím je starší, tím víc jich v té krabičce přibývá. Nemůžu tomu někdy uvěřit. Každý den jejího dětství je pro mě taková malá ztráta.

Lena: Občas si vzpomenu na svůj svobodný život s nostalgií. Být zodpovědná jen sama za sebe. Vstávat, kdy se mi to hodí. Věnovat se svým projektům. Cestovat. Ráda vzpomínám na dobu, kdy jsme s Bárou cestovaly po světě, zpívaly na ulici a vybíraly do klobouku.

 

Laktační psychóza vyšla v roce 2013, pět let nato je tu Automatka… Od písní jako Vylitá (reakce na konec v soutěži Hlas Československa – pozn. red.), Gangsta Matka, Dnes hlídá chlap, Laktační psychóza jste se přesunuly k Být fit, Vím, co chci, Lekce trpělivosti, Jen my dva, Svatební… Kolik je už vašim dětem let? Je čas se vdát?

Lena: Starší dceři je už sedm a synovi tři. Myslím, že z názvů skladeb je dobře každá životní etapa čitelná. Máme opět více času na sebe a na svou práci. Rozvážení na kroužky je aktuálním tématem, ale vyhovuje mi co nejvíce věci řešit lokálně. Ideálně v rámci školy. Svatba je pro mě nejvyšší meta v rámci vztahu. Cesta k ní je proces. Jsem v procesu. :)

Bára: Automatka je pro všechny mámy, které vozí děti na kroužky a připadají si někdy jako taxikářky, mají rády humor, nadhled a těší je, že už nemají mlíko na mozku. Coco je teď sedm let. Zůstala jsem při jednom dítěti, v tom to, myslím, mám na rozdíl od Leni o trochu snazší. Na svatbu se mě občas okolí zeptá. Můj muž má na to ale elegantní odpověď. Když jsme se nevzali, nemůžeme se rozvést a dítě je mnohem větší závazek. 

 

Mateřská.com oslovuje hlavně ženy-matky, které se ve vašem pohledu na mateřství našly, ale máte fanoušky i mezi muži?

Bára: Máme, muži, co mají smysl pro humor, naštěstí ještě nevymřeli. Roli tatínků se snažíme nepřehlížet. Na první desce si s námi zazpívali Vojta Dyk a Dan Bárta, který i CD Laktační psychóza pokřtil. Na druhé desce jsme mužům věnovaly hned několik písní. Zamilovanou Jen my dva a trošku nátlakovou Svatební. Zahostoval si v ní náš kamarád beatboxer Endru. Ten ještě děti nemá, ale humor je jeho doména, a to nás i spojuje.

 

Stylizujete se v nadsázce do rolí „rapujících“ matek. Máte opravdu všechno tak „na háku“? ;-) Kde berete nadhled a k němu potřebné sebevědomí? Křest Automatky jste prezentovaly jako mateřsky-hipsterskou show. Jste hipsterky?

Lena: Nadhled a sebevědomí čerpáme z našeho přátelství. Trávíme společně opravdu hodně času, takže se navzájem podporujeme a máme stejný smysl pro humor. Hipsterky nejsme. Ale klub Café V lese, kde se nové album křtilo, je hipsterský. Byla to opět nadsázka. Co jiného od nás čekat? J

 

Znáte se už dlouho. V čem a jak se doplňujete ve smyslu uměleckého tvoření? Máte nějak rozdělené role?

Bára: Tuším, že jsme se seznámily kolem roku 2000. Já jsem dlouho byla ten, co si toho míň pamatuje, nejsem tak systematická. Ale třeba se o něco lépe orientuju v technologiích, píšu tiskové zprávy, komunikuji s novináři. V dalších oblastech se většinou doplňujeme. Jedna něco navrhne, vymyslí a druhá to doplní, rozvine, realizuje. Takhle třeba píšeme i společné texty.

 

Do jaké míry je nové CD Váš autorský projekt?

Lena: Všechny projekty, které děláme, jsou naše autorské. Jsme v rolích skladatelek i textařek. Mateřská.com není výjimkou. A inspiraci nám přinesl sám život. Právě ten kontrast umělkyně – matka, který jsme prožívaly v rámci soutěže Hlas Československa, nás inspiroval ke složení titulní písně Laktační psychóza. A potom jsme už jen reagovaly na další události, co následovaly. Vytvořily jsme si škatulku avantgardní rap, ale nové CD je hodně popové. Na CD Automatka nám přispělo svojí hudbou šest producentů – Jiří Burian, Honza Horáček, Djei Gogo, Tomato 22, Kim Kanagom, Aleš Hyvnar. A my do jejich hudby složily melodie a texty. Nejvíce času jsme strávily s Alešem Hyvnarem, který desku také míchal a masteroval.

 

Laktační psychóza se stala virální videem, což odstartovalo internetovou veřejnou sbírku na vydání celého prvního alba. Jak to je s druhým CD?

Lena: Druhé CD Automatka bylo rovněž podpořeno veřejnou sbírkou. Řekly jsme si, že pokud se peníze vyberou, vytvoříme pokračování našeho životního příběhu. A podařilo se to. S výsledkem jsem nadmíru spokojené.

 

Co považujete za svůj dosavadní největší životní a pracovní úspěch?

Bára: Jsem pyšná na všechnu svou práci, to je asi výhoda toho, když si děláte „co chcete“. V mém případě, když si skládáte vlastní písničky. Srdečně mě nejvíc těší můj loňský sólový projekt Diva Baara, kde si vychutnávám roli divé divy. Na jednu stranu zpěvačky, která si užívá svou rozkvetlou ženskou sílu, kombinovanou s pokorou a něhou, za kterou asi taky vděčím své dceři. A na druhou divokosti, kterou nám v sobě a pořád mě žene vpřed. Asi největší radost jsem měla z hostování ve Fóru Karlín na koncertu Caro Emerald, před níž jsem vystoupila jako Diva Baara.

Lena: Mým největším životním úspěchem jsou moje dvě zdravé, krásné děti. Za největší pracovní úspěch považuji propojení se svojí hudební legendou – kytaristou Blueym z kapely Incognito. Jednou jsem byla jeho hostem v písni Still A Fried Of Mine a zažila tu atmosféru na vlastní kůži společně na pódiu. Podruhé jsem se svým projektem Lena Yellow vystoupila jako support před jejich koncertem. Obě akce proběhly v pražském Lucerna Music Baru.

 

Mateřskou dovolenou máte za sebou. Jaké jsou návraty nebo nové začátky? Na jakých projektech pokračujete a co už definitivně skončilo?

Lena: Vracím se plně do procesu po sedmi letech a není to úplně jednoduché. Cítím to jako velkou výzvu postavit se znovu pevně na vlastní nohy. Jako dospělá žena-matka. Posledních patnáct let se živím vlastně jen zpěvem. Takže pokračuji ve svojí cestě. Nově jsem se začala nabízet individuální lekce zpěvu, dále pořádám i skupinové hlasové workshopy. Připravuji novou desku v češtině se svým sólovým projektem Lena Yellow a nová deska se chystá i pro Yellow Sisters. Takže neskončilo vůbec nic. Všechny projekty pokračují. Cítím, že jsem v krásném procesu navracení se sama k sobě. Bohatší, naplněná a spokojená, protože mám k tomu všemu krásnou rodinu.

Bára: Pro mě je to asi spíš o nových začátcích, než o návratech. Postavila jsem si sólovou kapelu, obě jsme teď s Lenou činné ve třech kapelách. Vlastně ve čtyřech, protože si v těch sólových navzájem hostujeme jako backvokalistky. Skončil pro mě čas lelkování, není na něj prostor. Nečinnost je krásná věc a může v ní být pro nás muzikanty hodně inspirace k nové tvorbě. To mi trochu chybí. Jako máma si konečně přijdu kompletní a naplněná a spokojená sama se sebou. To byl u mě dlouhý proces. A k tomu žít svůj život… mám stejně pocit, že mi chybí ještě malý krůček, právě abych si mohla častěji dovolit psát nové písničky a víc cestovat. Ta píseň je pro nás motivační. Umění být spokojený s tím, co člověk má, je pro mě životní meta.      

 

Zpěvačka a textařka Bára Vaculíková je dcerou zpěvačky Petry Černocké. Po dostudování žurnalistiky na FSV UK, začínala v roce 1998 jako vokalistka afro-hip-hopové kapely Forbidden Fruit (ČR, ZMB). Působila krátce v řadě hudebních seskupení jako Funky Feast, Gang-ala-Basta, Levelrise (FR), Létající koberec ad. Po ročním pobytu v Austrálii realizovala některé vlastní písně se soul-jazzovým projektem Yellow Family, kde se poprvé propojila s Lenou Yellow. Společně poté vystupovaly po Evropě se street-performance programem a vydaly se i do Afriky (Czech Gambian Connection) a roku 2005 založily akapelu Yellow Sisters. S ní Bára vydala 7 CD a vystupovala ve 13 zemích světa . V roce 2012 se s Lenou zúčastnily hlasové soutěže Hlas Česko-Slovenska, na kterou reagoval kontroverzní projekt Mateřská.com s titulní písní Laktační psychóza. Na podzim 2017 Bára rozjela i svůj sólový projekt Diva Baara, kde vystupuje v roli elegantní divy s vlastními písněmi zaměřenými na ženská témata. Diva Baara se širšímu publiku představila jako předskokanka holandské elektroswingové ikony Caro Emerald ve Fóru Karlín (2018). Má dceru Olivii Coco, vede hlasové dílny pro děti Mateřská.com dětem a vystupuje s Yellow Sisters, Mateřskou.com a Divou Baarou.

Lenka Jankovská aka Lena Yellow se věnuje hudbě a zpěvu od dětství. Momentálně autorsky působí ve třech projektech: Lena Yellow (soul-jazz), Mateřská.com a Yellow Sisters (a capella). Podílí se i na produkci a managementu a příležitostně pořádá hlasové semináře. Vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze (2003) a Vyšší odbornou školu Jaroslava Ježka - obor jazzový zpěv (2009). Sólově zpívat začala v roce 1999. První sólový repertoár zrealizovala s vlastní kapelou Yellow Family, se kterou dva roky vystupovala. V této době také cestovala po Evropě a Africe se street-performance programem. V roce 2005 založila s Bárou, Antonií a Hawou vokální skupinu Yellow Sisters. V roce 2012 se stala semifinalistkou soutěže Hlas Československa. Tato zkušenost spolu s prvním mateřstvím ji inspirovala k další tvorbě a vzniku nového úspěšného projektu Mateřská.com (2013 - CD Laktační psychóza). Od roku 2011 se Lena po boku skladatele a pianisty Tomáše Sýkory realizuje opět sólově. V roce 2014 spolu vydali debut Positivity a turné k desce zakončili jako support světoznámých Incognito v Lucerna Music Baru v Praze.

 

Další informace: http://materska.com/ nebo https://www.facebook.com/Materskacom/

 

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Články a komentáře