Česká kultura před Sametem a po Sametu/ s Jaroslavem Šonským

Česko-švédské návraty Jaroslava Šonského

Jaroslav je především vynikajícím hudebníkem, který vystupoval ve 25 zemích. Nikdy nezapomene na tři z dlouhé řady svých koncertů: Ve Stockholmu hrál pro švédského krále a v Německu pro tři prezidenty při poslední návštěvě Václava Havla v roli české hlavy státu. Třetím nezapomenutelným zážitkem byl loňský koncert ke 100. výročí České republiky v Ženevě, před 700 posluchači z diplomatických kruhů v OSN.

Část tohoto rozhovoru vznikla už před 10 lety, text ale nebyl nikde publikován. K mému velkému překvapení je dodnes velmi aktuální a Jaroslavova slova jsou skoro vizionářská. Rozhovor jsme doplnili o nové dialogy. Čtenář může hádat, které to jsou. 

Pro ty, kdo z Československa emigrovali, bylo těžké začínat. Ty ses rozhodl odejít legálně, šlo o následování švédské manželky. Byla pro tebe situace snazší? 

Ne, absolutně nebyla. Od nikoho jsem nic nečekal a vzal jsem svůj osud do rukou sám. Šel jsem za ženou, která musela opustit švédské ministerstvo zahraničí kvůli tomu, že jsem byl z východního bloku, a tak jsem ji hned od začátku podporoval i ekonomicky. Rozhodl jsem se, že, kromě nabyté svobody a svobody podnikání, která je pro mě přirozeným lidským právem, budu mít třebas i potomka. V žádném případě jsem tenkrát nechtěl dopustit, aby se naše dítě stalo rukojmím komunistické diktatury. Ve Švédsku jsem měl hned místo na střední hudební škole a musel se rychle naučit švédsky. Zpočátku jsem nechtěl hrát v orchestru – to přišlo až později. Chtěl jsem z části být na volné noze a také poznat, jak lidé žijí na menších městech a mimo symfonický orchestr. Nedostal jsem ani korunu podpory od švédského státu. Vytyčil jsem si cíl, že já budu zaměstnavatelem, budu pomáhat druhým, zařizovat koncerty pro jiné, nečekat až mi někdo nabídne koncert. Toho se držím dodnes. 

Jednou z tvých obdivuhodných hudebních partnerek je paní Leonora Josiović. Také její osud je spojen se změnami v Evropě po roce 1989. Stále ještě jste v kontaktu?

O Leonoře Josiović se nedá mluvit krátce, její příběh je velice komplexní otázka a zasloužil by si samostatný článek. Ale zkusím shrnout: Je z Oděsy na Krymu, pak žila v Moskvě. Vystupovala léta s houslistou Semyonem Snitkovským, žákem Oistracha, kteří oba jsou mými velkými vzory. Chtěl jsem studovat u Snitkovského, protože Oistrach již zemřel, ale v Praze mne do Moskvy nepustili, byl jsem už tehdy ženat se Švédkou. Když měl ale Semyon mistrovské kurzy ve Francii, uhnul jsem tenkrát nelegálně z povolené cesty do Švédska na kurz do Francie za ním. Tam jsem potkal i pianistku Leonoru. Semyon a Leonora v duu housle a klavír cvičili 27 let každý den až do Snitkovského předčasné smrti. Nikdo se jim nemohl vyrovnat. A teď k jejímu příběhu. V Moskvě přežila za krutých válečných podmínek jak Hitlera, tak potom Stalina. Když spadla železná opona, Semyon už nežil a Leonoře bylo 60 let. Sbalila v Moskvě tři kufry a odjela do německého Wormsu, kde dříve mívali mistrovské kurzy. Okamžitě požádala o práci na hudební škole ve Frankenthalu, kde náhodou ředitelem byl můj kolega Hans-Jürgen Thoma. Ten ji hned zaměstnal, i když ji měl striktně poslat do penze. 11. května 2019 bude mít Leonora 90 roků, Hans-Jürgen je již sám v penzi, ale Leonora ještě pracuje. A nikdy nepotřebovala žádnou podporu od německého státu.

Dá se tedy říct, že i tvá spolupráce s ní je výsledkem změn po roce 1989?

Vlastně ano, protože nevím, zda bychom spolu hráli, kdyby zůstala v Rusku. Takto jsem s ní začal po jejím příjezdu do Německa vystupovat a odehráli jsme dost koncertů nejen ve Švédsku a Německu. Byl mezi námi výrazný věkový rozdíl, mně přes čtyřicet, jí bylo k sedmdesáti. Hrát s ní bylo něco mimořádného. Vzpomínám na jednu historku: V chladnějším Švédsku se hraje výrazově velice korektně, ne zrovna s velkým espresivem a temperamentem. Když jsem přijel do Wormsu s Leonorou zkoušet, stalo se jednou, že jsem první den hrál tak nějak "švédsky”. Leonora se na mě striktně podívala svýma černýma očima a nařídila: "Igrájtě kak mužčína”! Moje mužnost dostala náležitý úder. Já, který jsem byl v nejlepších středních letech, mohl jen konstatovat, že má energie nestačí ani na dámy v penzijním věku. "Moje Norečka", to je na knihu samo o sobě. Stále o sobě víme.

Zhroucení komunistického režimu jsi měl takříkajíc v přímém přenosu. Byl jsi právě v Berlíně, když padla Berlínská zeď, zatímco listopadovou euforii v Čechách v roce 1989 jsi nezažil. Jaké to bylo tam?  

Bál jsem se té euforie. Sen a procitnutí. Jistě, že máme schované kaménky z Berlínské zdi, ale jinak jsem se držel doma ve Švédsku. Snad mě to i dnes trochu mrzí. Mne ale zajímá, proč tolik let po řecké civilizaci, po napsání Starého a Nového zákona se ještě ve 20. století událo tolik špatného. Určitě jsi viděla filmové záběry po konci první i druhé světové války. Lidé se objímali, slibovali si, že nikdy už nic takového, a co přišlo potom za krátký čas! Jakou volbu udělá člověk (většina, menšina?) až půjde do tuhého? Dobře se ví, že kdo se měl dlouho dobře, je nejzbabělejší. Pro mne změna režimu neznamená, že nám bude dobře navždy…

To od tebe - idealisty - nezní moc optimisticky. Určitě jsi byl vděčen za naději, která se změnou režimu u nás v roce 1989 souvisela… 

Toho nadějného bylo najednou velice mnoho. Krásné je, že můžeme objevovat, poznávat, že najednou všichni tady mají život ve svých rukou. A hlavně, že každý sám se musí naučit vzít odpovědnost za svůj život. Tomu nás komunisti systematicky odnaučovali. Šlo tady tenkrát o to, aby optimismus vydržel, i když novota odpadla. Žili jsme předtím s rodinou rok v Kanadě, kde jsem učil na hudební univerzitě v Brandonu. Moc se nám tam líbilo, uvažovali jsme, že zůstaneme. Ale najednou po roce 1989 byla Evropa zajímavější. Já osobně, jakmile se našla možnost, začal jsem okamžitě spolupracovat se znovu svobodnou Českou republikou i dalšími zeměmi „Ostblocku“ a změnil radikálně životní směr. 

Ještě se ale ohlédněme zpět. Přestože ses po svém odchodu mohl do Československa vracet, nebývalo to zpočátku často. Stýskalo se ti ve Švédsku?

Nemohu říci, že by se mi nějak notoricky stýskalo. Všude jsem se snažil navázat nové kontakty, a nejen ve Švédsku. Chtěl jsem hrát a jezdit. Tenkrát byla svoboda valutou a to dávalo pocit, že když člověk jde za svým cílem, že jde dopředu. To, že rodiče už nežili a já neměl pevný bod kam se vracet, také hrálo svoji roli. Někdy mi bylo smutno, když jsem viděl osudy jiných v Československu. Tenkrát jezdit domů pro mne vždy znamenalo menší depresi a nechtělo se mi vracet.

Emigrace obecně je pojem, kterým se v mysli hodně zabýváš …

Těžká otázka, a zase komplexní. Vystupoval jsem třeba i v africkém Nairobi, kde jsem mohl poznat způsob života tamních. Hned na to jsem hrál ve Švédsku za polárním kruhem. Přijdu do pizzerie a vidím, že vlastníkem je černý Afričan. Padl na mě menší smutek a myšlenky: Jestlipak je tady, tak daleko od svého domova, šťasten? A právě tak i my, co jsme opustili svoji rodnou zem, se v nové zemi nesmíme sami odsoudit do kategorie nespokojených.

Ve Švédsku je dnes rostoucím problémem rozpor mezi domorodci a imigranty, zvláště s islámskou vírou. Rozrůstá se to do rasismu jako kdysi v Americe. Já tady vidím největší problém, že ve dvacátém století se stále hledí na lidi nikoli jako na komplexní osobnosti, citové, kulturní, ale mnohdy jen jako na pracovní sílu nebo zdroj zbohatnutí. Pašeráci v ohavném obchodě s lidmi vydělávají stále miliardy. Na druhé straně přichází mnoho lidí bez respektu ke kultuře země, kam míří. Situace je dnes bohužel taková, že nikdo se neodváží říct, že naše právo i povinnost je chránit si svoji kulturu a převážet ji přes hranice, ale všichni říkají, že naší povinností je respektovat kulturu přistěhovalců. Část švédské společnosti teď paradoxně popírá svoji vlastní identitu. Dokonce byly už i diskuse, že by se s ohledem na nové obyvatele země z jiné kultury neměl slavit „národní den Švédska“. Je to bohužel lidské pokrytectví.

V dobách, kdy jsme tyto problémy zdaleka ještě neřešili, jsi řekl něco, co platí i dnes. A asi už i pro Česko… Tady je deset let stará citace: 

Ve Švédsku není rodinný život zrovna nejlepší. Děti jsou dnes víc v jeslích, školkách než doma. I přes problémy s přistěhovalci vyhlašuje ministr financí, že Švédsko čeká nedostatek pracovních sil. Nejsou-li pracovní síly, musíme je hned po večerech začít vyrábět, mít je rádi, starat se o ně a ne je najednou rychle začít dovážet. 

Spojení hudby s politikou je ti blízké a dodnes v něm vidíš velký smysl - v tom nejideálnějším kontextu -, kdy společně nesou své humanistické poselství. Také proto jsi pomáhal nové, svobodné české diplomacii ve Švédsku hned po roce 1989 navazovat kontakty. Nekomplikuje se to dnes?

Přemýšlím a srovnávám s tou dobou. Od pádu železné opony vyrostla už celá generace. V Rusku je opět diktatura, opozice není slyšet a fyzicky se likviduje. Maďarsko bylo první, které se v r. 1956 postavilo proti ruským komunistům, dnes je politicky rozděleno. Jedna z mých nejkrásnějších vzpomínek je, že jsem mohl vystoupit při poslední zahraniční návštěvě prezidenta Václava Havla v Berlíně na pozvání německého prezidenta Johannese Raua. Když jsme přišli do jeho sídla, přivítal mě šéf protokolu slovy: ”Takovou klientelu jsme tu ještě neměli. Všichni „Bundesprezidenti“ a jiní významní pozvaní se přišli rozloučit s Václavem Havlem. Můžeš být pyšný na svoji vlast.” Za dnešní situace bych takto nikomu hrát nešel.

Mnoho let propaguješ ve světě hudbu skladatele Bohuslava Martinů, která je ti velmi blízká. Byl jsi i členem výboru International Martinů Circle. Martinů žil od roku 1938 v nedobrovolném exilu a kvůli komunistům se do Československa už nikdy nevrátil. Je v jeho hudbě přítomen stesk po domově?

Začal jsem na něj hledět úplně jinak právě po svém odchodu do zahraničí. Když poslouchám jeho hudbu, nacházím v ní více stesku a smutku než optimismu. Dnes už nemohu říct, že bych ho zase tak hrozně litoval. Jeho život mohl skončit mnohem hůř, kdyby se Martinů býval vrátil do komunistického Československa. Mohl být uvězněn, doslova uštván. Je otázka, jestli by napsal tak velká díla jako za hranicemi. Jeho opera Veselohra na mostě a Symfonické fantazie dostaly v Americe ceny jako nejlepší skladby roku. Stýkal se s nejlepšími hudebníky světa, jeho skladby se hrály, měl mecenáše ve Švýcarsku, který se zasadil o provozování jeho děl. Přesto, že se mu jistě velmi stýskalo po rodině i zemi, prožil velice úspěšný a šťastný život. Jeho osud je ovšem stále velkým mementem pro nás, jak vlastní národ často dokáže za určitých okolností „vyštvat“ ty nejlepší talenty.  

Nejenže hudbu Bohuslava Martinů sám hraješ. Prosadil jsi také autorovy skladby ve Švédsku, kde se díky tobě hrály na velkých symfonických pódiích – některé v premiéře. Naučil jsi jeho hudbu hrát i další zahraniční interprety, ba celé orchestry. A v roce 2012 jsi v Praze založil vlastní smyčcový soubor, dostal název Martinů Strings Prague. Ze Švédska sem teď velmi často jezdíš kvůli zkouškám a koncertům, soubor si už vydobyl značné renomé a má i svůj hudební cyklus – Hudba bez hranic. Možná je to tvůj splněný sen…

Je to privilegium mít ”Martinů soubor" v Praze, znovu být v Praze, koncertovat v krásných sálech a vůbec mít možnost věnovat se umění. Stále si toho všeho vážím. A splněný sen? Ten není nikdy splněný. Ten se musí stále hledat, a když se najde, je třeba ho obnovovat, udržovat, vylepšovat. Vše podléhá proměnám času. Ale sny mít musíme, jinak by život nebyl krásný.

Ukázka z dokumentu s Jaroslavem Šonským, České kořeny ve Švédsku (2009)

https://www.youtube.com/watch?v=3MzTy9FKWa0&list=PLBikjsdbfE9a4gM3TRbkp9S9LA0nouM44&index=3