Archiv textů

ČR-ZAHRANIČÍ: Nebylo to naše první setkání. Ale poprvé jsme měli možnost mluvit více do hloubky o jiných než hudebních tématech. Houslista Ivan Ženatý, umělec, který je ve světě vysoce ceněný pro svoje umělecké kvality, strávil celý život na cestách za svým snem – hudbou. Při svých koncertních vystoupeních sklízel úspěchy v Berlíně, Londýně, Paříži, New Yorku i Tokiu, stal se profesorem prestižních univerzit v Clevelandu, Drážďanech nebo Kodani. Pokračujeme tedy v načatém dialogu, který částečně probíhá na dálku, během příprav na další letní cestu Ivana Ženatého do USA. Zde už několik let působí jako pedagog na Cleveland Institute of Music. Než však do tohoto bodu dospěl, předcházela léta studií a začátek kariéry houslového virtuosa ještě v době železné opony mezi Východem a Západem. Rok 1989 a s ním otevření hranic i dalších možností pro Ivana Ženatého přišel ve vhodném okamžiku. V našem prvním rozhovoru citoval větu jednoho ze svých učitelů v rodné Lomnici nad Popelkou, kterou se později, možná podvědomě, řídil: „Vystřelený šíp a promarněná příležitost se nikdy nevrátí.“

ČR-VÍDEŇ: Není sporu o tom, že divadlo samo o sobě je magický fenomén. Když je ale řeč o ochotnickém divadle, může mít pro řadu lidí pořád jakýsi přídech amatérismu. Lidové zábavy pro známý okruh diváků, kteří mnoho prominou a chodí se dívat na své sousedy či přátele, jakou to na divadelních prknech zase sehrají taškařici. Určitě to mnohde už neplatí, a laťka může být velmi vysoko. Jsou ale ochotnické soubory, které plní ještě mnoho dalších úloh, než „jen“ to, že spojují lidi s láskou k divadlu. Takové, které mají doslova poslání. Jedním z nich je zcela jistě Vlastenecká omladina, založená Čechy ve Vídni v roce 1881, jejíž vznik plynul z obav o zánik české řeči mezi krajany. Úředně byl spolek zaregistrovaný v roce 1885 a divadlo hraje dodnes. Vlastenecká omladina tu plní mnoho dalších úloh i v nové době. Vedoucí osobností 135 let staré „Omladiny“ byla poslední dvě desetiletí Anna Vaďurová. Křehce a romanticky vyhlížející žena se srdcem na dlani a ohromnou vnitřní sílou. Alespoň tak jsem ji poznala při natáčení dokumentu České kořeny ve Vídni v letech 2011-12. S podporou manžela Viktora – jinak režiséra – a dalších se jí podařilo soubor výrazně omladit, stmelit a vytáhnout k nebývalým úspěchům. Kde a z čeho tu sílu, která tmelí vídeňské Čechy i Slováky a působí i přes hranice, čerpá? Obě, snad inspirovány předvánoční dobou, spouštíme se spolu do hlubin ubíhajícího času…

ČR-PRAHA: S Janou Koubkovou, první dámou českého jazzu, jsem už jeden rozhovor vedla. Vznikl v roce 2009 pro Listy Prahy 1 a začínal mou vlastní příhodou, kterou jsem Janě vyprávěla: „Když bylo mému synovi asi šestnáct, jednou v parku na Grebovce s partou podobně praštěných bubnovali do všelijakých bubínků a nechávali se unášet rytmem. Ocitl se tam nějaký tvůj známý, který pak celou tu bandu dovedl k tobě na domácí jam-session. Syn mi pak vyprávěl, že byl s těmi všemi kluky a holkami u nějaké starší paní, co měla červenou hlavu a zpívala s nimi. Asi to prý byl jazz. Ale mami, ona byla fakt dobrá! – s překvapením hodnotil ten nečekaný jam. Myslím, že to bylo jeho první setkání s jazzem, a hned u Jany Koubkové. Jenže to on netušil. Okamžitě mne napadlo, že to musíš být ty, a moc jsem se tomu smála, protože jsme se už nějakou dobu znaly.“

Lepší začátek rozhovoru jsem nevymyslela ani teď. Protože pořád platí, že Jana je živel, stále zkouší nové věci, obklopuje se mladými hudebníky, vymýšlí originální projekty. Mnoho z toho, co zpívá, už dávno není jenom jazz. Ale co vlastně? Základem je, že má z čeho čerpat. Když si třeba pustíte její desku A tak si jdu, první, co uslyšíte, je vlastně malý horor s kriminálním koncem. Krátce na to se Jana rozplyne v nostalgii bílé mlhy, následně rockuje v rytmu kapek deště a vrací se do stříbrného ticha v písni Hořela hora…

ČR: Tomáš Czernin je příslušník starobylého českého šlechtického rodu, zmiňovaného od 12. století, jeho tzv. vinořské linie. Kromě správy znovu navráceného rodového majetku, zámku v Dymokurech, kde žije, a příslušných pozemků, se věnuje i službě veřejné – politice. Je místopředsedou TOP 09 a v Senátě předsedou Stálé komise Senátu pro krajany žijící v zahraničí. Takto jsme se setkali na nedávné konferenci, kde jsem jej požádala o rozhovor. Nebude ale politický, nebo jen maličko, chci uklidnit čtenáře. Tomáš Czernin je především charismatický muž s pocitem zodpovědnosti nejen za svoji rodinu, rodové dědictví, ale i za svoji zemi, v níž vyrostl, vystudoval (stavební fakultu na ČVUT) a nyní této své zemi slouží. Jaké bylo pozadí jeho životních rozhodnutí? K tomuto zaměření nás přivedlo plánované datum zveřejnění rozhovoru, státní svátek – Den boje za svobodu a demokracii – 17. listopad.