Archiv textů

ČR-PRAHA: S Janou Koubkovou, první dámou českého jazzu, jsem už jeden rozhovor vedla. Vznikl v roce 2009 pro Listy Prahy 1 a začínal mou vlastní příhodou, kterou jsem Janě vyprávěla: „Když bylo mému synovi asi šestnáct, jednou v parku na Grebovce s partou podobně praštěných bubnovali do všelijakých bubínků a nechávali se unášet rytmem. Ocitl se tam nějaký tvůj známý, který pak celou tu bandu dovedl k tobě na domácí jam-session. Syn mi pak vyprávěl, že byl s těmi všemi kluky a holkami u nějaké starší paní, co měla červenou hlavu a zpívala s nimi. Asi to prý byl jazz. Ale mami, ona byla fakt dobrá! – s překvapením hodnotil ten nečekaný jam. Myslím, že to bylo jeho první setkání s jazzem, a hned u Jany Koubkové. Jenže to on netušil. Okamžitě mne napadlo, že to musíš být ty, a moc jsem se tomu smála, protože jsme se už nějakou dobu znaly.“

Lepší začátek rozhovoru jsem nevymyslela ani teď. Protože pořád platí, že Jana je živel, stále zkouší nové věci, obklopuje se mladými hudebníky, vymýšlí originální projekty. Mnoho z toho, co zpívá, už dávno není jenom jazz. Ale co vlastně? Základem je, že má z čeho čerpat. Když si třeba pustíte její desku A tak si jdu, první, co uslyšíte, je vlastně malý horor s kriminálním koncem. Krátce na to se Jana rozplyne v nostalgii bílé mlhy, následně rockuje v rytmu kapek deště a vrací se do stříbrného ticha v písni Hořela hora…

ČR: Tomáš Czernin je příslušník starobylého českého šlechtického rodu, zmiňovaného od 12. století, jeho tzv. vinořské linie. Kromě správy znovu navráceného rodového majetku, zámku v Dymokurech, kde žije, a příslušných pozemků, se věnuje i službě veřejné – politice. Je místopředsedou TOP 09 a v Senátě předsedou Stálé komise Senátu pro krajany žijící v zahraničí. Takto jsme se setkali na nedávné konferenci, kde jsem jej požádala o rozhovor. Nebude ale politický, nebo jen maličko, chci uklidnit čtenáře. Tomáš Czernin je především charismatický muž s pocitem zodpovědnosti nejen za svoji rodinu, rodové dědictví, ale i za svoji zemi, v níž vyrostl, vystudoval (stavební fakultu na ČVUT) a nyní této své zemi slouží. Jaké bylo pozadí jeho životních rozhodnutí? K tomuto zaměření nás přivedlo plánované datum zveřejnění rozhovoru, státní svátek – Den boje za svobodu a demokracii – 17. listopad.

ČR: Žena s tichým hlasem, kultivovaným a skromným vystupováním je v posledních dnech často citována médii. Architektka, výtvarnice, vnučka Alfonse Muchy vystoupila ze soukromí a stále odhodlaněji vyslovuje svůj názor na vlastnictví Slovanské epopeje a staví se na stranu Prahy ve sporu s Johnem Olmondem Muchou. Přesto, že hlavní město pro Epopej za mnoho desítek let dosud nenašlo důstojné umístění, jaké by si Alfons Mucha přál, paní Jarmila se nepřipojila k žalobě Johna Muchy a nezpochybňuje darování tohoto světově ojedinělého díla městu. Své důvody i komplikované rodinné vazby vysvětlila nedávno v zásadním obsáhlém rozhovoru (6. 4.) pro Lidové noviny. Na něj (a také na můj text o Geraldině Muchové, manželce Jiřího Muchy, který vyšel zde v Místní kultuře 17. 3. t.r.) dnes navazujeme. Zvídavému čtenáři doporučujeme nalézt si oba texty a dát si je do souvislostí.

BUDAPEŠŤ-ČR: To, že jazyků existuje mnoho, patřilo k jeho nejranějším zážitkům. Maminka Roberta Svobody, dnes velmi oceňovaného překladatele z (i do) maďarštiny, vystudovala romanistiku a celkem znala slovem i písmem asi osm jazyků. Její doménou byla francouzština, španělština a italština. Otec zakládal portugalistiku na Karlově univerzitě, dědeček byl profesorem filozofie a jako bilingvní klasický filolog mluvil česky jako německy. Robert Svoboda dnes žije v Budapešti a odtud pracuje pro česká nakladatelství. Ale zdaleka nejen, působí také jako redaktor, vyhledávaný jazykový poradce či mentor mladých překladatelů. V dokumentu pro pořad Babylon v ČT, při jehož natáčení jsme se blíže poznali, říká, že džungle jazyka je úžasný svět, který umožňuje mnohá dobrodružství a průzkumy.