Česká kultura před Sametem a po Sametu / Stanislav Picek

Pocházíte z Lázní Bohdaneč. Stalo se to tam?

Ano, rodiče měli nádhernou novoromantickou vilu se štuky, s prejzovou střechou, terasa s balustrádami do zahrady. Otec měl v přízemí ordinaci jako obvodní lékař, později se stal vedoucím lázeňským lékařem. V Bohdanči jsem začal chodit do školy a možná ta vila byla tím, co mne hned v dětství inspirovalo. Bohužel ji dnes úplně pokazili různými nevkusnými změnami a prvky, takže když jsem v Bohdanči po návratu z emigrace realizoval nové náměstí, tak jsem se svému rodnému domu v podstatě vyhýbal.

Co dalšího ještě přispělo k vašemu zájmu o architekturu?

Otec měl několik kamarádů – architektů, například to byl Richard Podzemný, který v Praze navrhl stadion v Podolí nebo slavný dům v Dejvicích, takzvaný „skleňák“. A ten mi vozil časopisy o architektuře, které jsem si vášnivě rád prohlížel. To už jsme žili v Kladrubech, kde otec založil známý rehabilitační ústav a s architektem Podzemným tam řešili výstavbu bazénů, tělocvičny, podzemní chodby spojující starý objekt s novými. Takže i to mne zajímalo. Navíc jsem měl v příbuzenstvu arch. Vladimíra Weisse, spoluautora Žižkovského nákladového nádraží, dnes je to už národní kulturní památka. Dělal i něco pro Expo 58. A ten k nám jednou přijel do Kladrub a ve vitríně našel zvířátko, snad kočičku, kterou jsem si vymodeloval z hlíny. A tehdy prohlásil: „Z toho kluka bude výtvarník…“

A nebyl daleko od pravdy, protože první odbornou školou, kterou jste navštěvoval, byla Střední uměleckoprůmyslová škola. Takže jste ještě nevěděl přesně, že chcete být architektem?

Když je někomu 14 let, tak se hledá. I politicky to byl problém, byl jsem už přihlášený na řemeslo, pasířství, ale nakonec se nějak podařila ta uměleckoprůmyslová škola v Praze, kde jsem studoval výstavnictví a interiér. A to výstavnictví mne chytlo. Měli jsme i zajímavé další předměty, reklamu, aranžérství, takže jsme třeba aranžovali výklady v Domě módy na Václaváku nebo jsem jezdil na Liberecké výstavní trhy, kde jsem modeloval různé výstavní scény…

Byl na té škole tehdy nějaký kontakt se západním světem nebo jeho trendy?

To jsem nějak nevnímal, ale myslím, že toho moc nebylo. Ale nepochybně v této zemi vždy byli šikovní výtvarníci, a tyto obory byly u nás na výši. To se pak projevilo i na EXPO 58 v Bruselu, kde Češi vyhrávali jednu cenu za druhou.

Ve škole jsem dostal zadání, výstavní stánek, takovou skládačku pro různé využití, a nějaký architekt v maturitní porotě se vyjádřil: „Tak tenhle chlapec bude jednou dělat světovou výstavu.“ Vzpomněl jsem si na to po mnoha letech ve Vancouveru, kde se jeho výrok stal skutečností.

Oba ty výroky byly asi mezníky, které v životě dítěte, mladého člověka jsou důležitými motivačními body. Což si třeba, jako tehdy já, ani neuvědomuje.

Pak přišlo studium samotné architektury na ČVUT, to jsem už věděl, že to chci dělat. První dva roky byly trošku krušné, protože tam byly technické předměty, a já jsem ze střední školy netušil nic o integrálech. Dál už to ale byla zábava…

Jak dnes hodnotíte tehdejší studia? Potřeboval jste si později v zahraničí nějaké znalosti doplnit? Byly v tehdejším systému nedostatky?

Absolutně ne, naopak, úroveň výuky byla vynikající. Když jsem pak byl v tom takzvaném světě, neměl jsem žádný problém, i když jsem v Kanadě musel samozřejmě dělat nostrifikační zkoušky.

Čím si to vysvětlujete, když jsme tady byli tak uzavřeni světovým vlivům? Bylo to třeba tím, že v té době ještě učili takoví kantoři, kteří čerpali z tradic první republiky?

Určitě. Například československý pavilon na Expo 58 navrhli tři autoři. Profesor František Cubr, který mne učil na akademii, opravdu vynikající architekt. Dalšími byli Josef Hrubý, autor obchodního domu Bílá labuť nebo Domu módy na Václavském náměstí, a Zdeněk Pokorný. Většina architektů dělala paneláky, neměli jinou možnost, ale tito tři pánové plus otec Evy Jiřičné, s jehož rodinou jsme se také stýkali, seděli v mansardě bývalého paláce Práce na Václaváku a pracovali na prominentních projektech, protože to prostě uměli.

Důležité pro mne bylo, že jsem měl možnost už jako kluk, do tohoto ateliéru nakukovat. Pánové mi tam vždy nanesli projekty, na kterých pracovali, na jeden stůl a nechali mne se v nich přehrabovat. Pro moje dětské oči to byl zázrak, možná to bylo důležitější než obě dvě vysoké školy potom. Oni mi zkrátka nastavovali laťku – měl jsem obdiv k úrovni jejich práce.

Hezkou historku mám i z doby, kdy jsem byl na technice. Přinesl jsem profesoru Cubrovi několik malých papírových modýlků nějaké budovy, kterou jsme měli navrhnout. Velmi dlouho si je prohlížel, a pak řekl: „Pane Picek, vy máte spoustu nápadů…“ Moje studentské ego vyletělo do 30. patra. Ale on pokračoval. „No jo, ale kdybyste je neměl, tak byste tady nemohl študovat…“ Ego opět spadlo. „A víte, jaký je rozdíl mezi študákem a majstrem?“ Zdvořile jsem čekal, co bude, a on řekl: „Majstr si dokáže z těch mnoha nápadů vybrat ten správný a dotáhnout ho do konce.“ A to je pro mne dodnes memento, kterého se držím a vždy se sám sebe ptám: Je to to ono? Je to dotažené? Když se dnes podíváte na některé stavby, které vznikají, často nejsou dotažené do konce. Nemají konstrukční a funkční logiku, nejsou kompozičně vyvážené.

Co pro sebe považujete za zlom, výzvu nebo první úspěch?

Zase se vracím k profesoru Cubrovi. Když jsem u něj byl na Akademii výtvarných umění, což bylo navazující tříleté studium pro ty, kteří už měli vystudovanou šestiletou techniku, zadali nám školní práci, navrhnout památník Ostravské operace v Hrabyni. Panem profesorem jsem byl vyzván, abych obeslal vypsanou soutěž. Jenže já jsem tam cítil to politické zabarvení a když jsem pak vyhrál druhou cenu (první nebyla udělena), tak jsem se projevil jako nespolupracující, takže byl realizován návrh, který dostal třetí cenu. Ale při práci na tom modelu pan profesor přišel na korekci a měl nějakou poznámku, které jsem tehdy oponoval. Po čase přišel znovu, podal mi ruku a řekl mi: „Pane Picku, já už vás nemám co učit, já mám svoji cestu, vy máte svoji. Buďme přáteli.“ Bylo to velké gesto velkého člověka. Velmi mne to dojalo, ztratil jsem svého guru.

Bral jste v té době práci architekta jako příležitost, jak se dostat z tehdejšího Československa ven?

Tehdy vůbec ne. Po škole jsem sice nevěděl, kam jít, kde začít, tak jsem se nechal zaměstnat v Ústavu školských staveb. Ale tam byla hrozná nuda, jen jsme tam odškrtávali něco podle směrnic, jenže já jsem tvůrčí člověk, který to nemohl vydržet. Šel jsem tedy na volnou nohu, což bylo možné jedině pod tzv. Fondem výtvarných umělců. A to byl úžasný čas, protože jsme byli svobodní. Kamarád Vojta koupil na Šumavě starou ruinu a já mu ji pomáhal přestavět. Přes den jsme v zimě běžkovali a po večerech při lahvi myslivce jsme tvořili. Dokonce se nám neuvěřitelnou souhrou všech okolností podařilo zabránit zbourání řady šumavských kostelíků, určených tehdy k demolici. Později jsem si tam koupil a zrekonstruoval chalupu i já.

V době uvolnění koncem 60. let jsem podnikl pár cest. S kamarádem Dušanem jsme si ve Vídni přivydělávali lisováním van, a pak jsme za ty peníze o prázdninách jezdili stopem po Itálii. V srpnu 1968 jsem byl v přístavu v Bari a nerozuměl jsem tomu hlášení, které se ozývalo z tlampačů… Praga, Praga… Dojel jsem stopem do Vídně, tam jsem se dozvěděl, co se děje. Měl jsem možnost zůstat. Nabízeli mi stipendium ve Vídni nebo i do Harvardu a já pořádně nevěděl, co je Harvard (směje se). Ještě jsem nějakou dobu lisoval ty vany, ale pak jsem ztratil nervy a koupil si lístek zpátky do Prahy. Říkal jsem si, že sem patřím, i když si všichni klepali na čelo. A byl jsem tu ještě 15 let.

Co bylo vaším prvním velkým úspěchem, který vás dovedl do světa?

Měl jsem už na té volné noze něco za sebou, kdosi asi sledoval moji práci z dálky, a představili mne v tzv. Art Centru, které tehdy vyváželo kumštýře do zahraničí. V té době dělali zakázku pro perského šáha k příležitosti 2 500 let perské říše v Íránu, i něco pro Indiru Gándhíovou. A ležela tam poptávka navrhnout pro Teherán muzeum kolem jednoho už existujícího monumentu v zahradách. Připletl jsem se nějak do cesty a dostal jsem úkol něco vymyslet. A moje návrhy se Peršanům líbily. Bylo mi 29 let, toto byla první velká praktická zkušenost. Ministerstvo kultury Iránu požádalo naše ministerstvo, ať tam toho kluka, co to navrhnul, pošlou. V Teheránu jsem pak strávil dva roky, podle mých návrhů tam postavili to muzeum a audiovizuální divadlo, na jehož programu se podílela řada československých umělců. A vznikly ještě další návrhy na velké plovoucí kulturní centrum, které jsem nazval Pangea, podle prakontinentu, který se rozpadl do pěti kontinentů. Technické možnosti stavbu tehdy ještě nedovolily zrealizovat. Dodnes její siluetu používám jako logo).

Přijel jsem zpátky z Íránu a najednou se objevil nějaký pan Kerscher z Německa, který obchodoval s květinami distribuovanými letecky do 24 hodin po celé Evropě. Viděl to muzeum, co jsem udělal v Teheránu, a přišel do Art Centra: „Já chci toho kluka, co to tam dělal.“ Pro něj jsem pak navrhl generální ředitelství firmy Florimex ve Frankfurtu, kam jsem každý měsíc létal.

Takhle nějak se rozběhly moje zakázky po Evropě. A v tom momentě nastoupili tajní od StB. Zajímali se, co dělám v zahraničí, tentýž estébák za mnou chodil jeden den po Frankfurtu a druhý den v Praze. Chtěli spolupráci, chtěli mi zarazit cesty, ale já jsem odolával. Pak už se to ale nedalo vydržet a ve mně to „ruplo“.  Byl jsem na týden v Holandsku, tam tekla nějaká říčka. A já jsem vzal troje klíče – od bytu na Hřebenkách, od chalupy na Šumavě a od auta – a hodil je do té řeky. A šel jsem na kanadskou ambasádu požádat o azyl.

Proč zrovna na tu?

Měl jsem ve Vancouveru už zmíněného kamaráda Dušana, který se ženou utekl v roce 1968. Já byl na dálku kmotrem jejich dceři. A když už mám emigrovat, tak co nejdál. Trvalo ještě šest měsíců, než mi povolili vstup do Kanady. V Holandsku jsem maloval byty, opravoval fasády, hlídal známým dům, když jeli na dovolenou, krmil kočky …A pak jsem letěl do Vancouveru. To byl nejkrásnější moment mého života. Z výšky jsem viděl, jak pravoúhlá osnova Severní Ameriky začala přecházet do nepravidelné struktury Skalistých hor a jezer při západu slunce. Prvně jsem se nadechl svobody a úplně jsem se z toho rozbrečel.

Měl jsem štěstí, protože ve Vancouveru se právě rozjížděly přípravy na EXPO 86, nové síly byly potřeba. Následně se mi s jednou místní firmou podařilo zvítězit v soutěži na pavilon Britské Kolumbie a Náměstí národů, které bylo i po skončení výstavy zachováno až do dnešních dnů.

Na fotkách jsem si všimla, že ve Vancouveru jste měl svatbu se svojí ženou, Belgičankou Edith Volckaert. Kde jste se vlastně poznali? Byla to vynikající houslistka, velmi úspěšná a vyhledávaná virtuoska, která hrála s nejlepšími orchestry a dirigenty nejen v Evropě, ale i v Japonsku, Číně i Americe.

Poznali jsme se už v Praze. Měla recitál v Rudolfinu a byl to tehdy úžasný zážitek. Chtěl jsem jí za celé publikum nějak poděkovat, a tak jsem koupil známou Plickovu fotografickou knihu Praha, a zanechal ji pro ni v hotelu. Myslela si možná, že to nějaký starší pán… Asi za měsíc mi krátkým dopisem poděkovala a poslala mi nahrávku Mozartových koncertů. Pomyslel jsem si, že to je zdvořilá dáma, a nic dalšího mne nenapadlo. Ale pak asi za rok či dva jsem dostal zprávičku, že bude hrát v Praze znovu, na Pražském jaru. Koncert dirigoval Libor Pešek. Šel jsem do Smetanovy síně, poslal jsem květiny, a po koncertě v salonku sledoval frontu zájemců o autogram. K mému údivu se náhle rozhlédla, a zeptala se mne: „Vy jste pan Picek?“ „Ano, jsem…“ „Tak já vás zvu na večeři.“ Ona mne! Nakonec to bylo naopak. Než odletěla, měl jsem možnost jí ukázat Prahu. Po čase už jsem emigroval do Vancouveru. Za nějakou dobu jsem dostal pozvání do Švýcarska, kde jsem měl zajímavou zakázku, rekonstrukci domu z 18. století, takzvaný Mandelbaum. Zde jsme se s Edith znovu sešli. Bylo to ve Vevey, kde měli její rodiče vilu. Následovalo několik společných týdnů v Bruselu a na nakonec za mnou přiletěla na prázdniny do Vancouveru. Zde jsme se na trávníku v Japonské zahradě vzali.

Na podzim Edith zahajovala v Belgii koncertní sezonu, v publiku byla královna Fabiola, se kterou se měly velmi rády. A ta se jí ptala na novinky. Edith odpověděla: „Právě jsem se vdala.“ A panovnice na to, že by tedy ráda poznala pana manžela. „Promiňte, madam, manžel žije na jiném kontinentě.“ Vznikalo z toho spoustu humorných historek, byl jsem v belgické společnosti asi často považován za fiktivního manžela.

Edith pak vždy se mnou pobývala tam, kde jsem právě pracoval, připravovala se na svoje koncerty a pak odlétala na turné. Takhle jsme žili ve Vancouveru, následně v Los Angeles, kde jsem mimo jiné stavěl vilu v Santa Barbaře, k jejímž majitelkám jsme pak moc rádi jezdili i na návštěvu. A pak i v Japonsku, kde jsem měl několik projektů, ale to už Edith začala být nemocná a přála si vrátit domů, do Bruselu. To byl důvod, proč jsem v Japonsku ukončil svoje působení. Edith se v Belgii léčila, stále hrála a vyučovala až do posledních měsíců. V roce 1992 bohužel zemřela a já jsem se z toho vzpamatovával dlouhé roky. Byli jsme vyvážený pár, který se absolutně doplňoval. Díky ní jsem měl to velké štěstí poznat svět klasické hudby, kterou jsem vždy miloval, z největší blízkosti. A také ona byla schopná porozumět mojí práci. Zůstaly mi po ní vzácné housle a mnoho nádherných vzpomínek. Nechal jsem zpracovat řadu jejích živých nahrávek z koncertů na CD a jsou přístupná na YouTube.

Stanislav Picek bere do rukou knížečku ve francouzštině, jejíž vydání inicioval a také graficky upravil, a čte text muzikoložky Noëlle Lans: „Čas od času se zjeví na této planetě vzácná bytost, jejíž eminentní kvality vyzařují zázračné světlo.“

Její osobnost totiž skutečně kromě té muziky vyzařovala ještě něco navíc. Zažil jsem, že na jejích koncertech lidé často plakali.

Máte tři občanství – české, kanadské, belgické. Od roku 1996 opět žijete v Česku, v Praze. Podle řady krásných a naprosto všestranných realizací i podle toho, jak o své práci mluvíte, je vidět, že je vám vším: nejspíš i zábavou, paradoxně možná také odpočinkem. At´ už jde o novostavby, rekonstrukce historických objektů, veřejná prostranství nebo zahrady, vidím tu vždy jakousi lehkost a nadčasovost. Co považujete vy sám v architektuře za nejdůležitější?

Každá stavba by měla mít především funkční a konstrukční logiku. Měla by zapadat do kontextu města, krajiny či přírody, respektovat genia loci daného místa. Dobrá architektura je harmonická a kultivovaná, není rušivá vůči svému okolí. Dokáže se vyvarovat schválností. Jednoduše ctí svůj účel, ne rozmary architekta… a pokud to téma dovolí, měla by mít i nějaký filosofický podtext. A nedej Bože, třeba i trochu poezie