Česká kultura před Sametem a po Sametu / Ivan Ženatý

Pane Ženatý, kdy jste poprvé pocítil, že chcete být hudebníkem?

To vím naprosto přesně. Jako malý chlapec jsem slyšel hrát u nás v Lomnici nad Popelkou zubního lékaře pana Hejduka s amatérským Podkrkonošským orchestrem. Rozumíte – skupina nadšenců pro klasickou hudbu vytvoří těleso složené z učitelů, doktorů, právníků, prostě všech, kteří trochu uměli hrát, a scházejí se pravidelně každý týden, aby si zamuzicírovali a dostali se do toho kouzelného světa snů a tajných přání. A tahle jejich touha nebo vášeň nakazila i mě.

 

Takže o vašem osudu rozhodl zubař?

Rozhodla jeho vášeň pro umění. Ještě donedávna pan doktor jezdil na všechny moje koncerty a vždycky mezi námi proběhla obligátní konverzace. On: Vždycky jsem takhle chtěl hrát! Já: Díky vám takhle hraju!

 

V osmdesátých letech jste začal pravidelně koncertovat a hodně jste cestoval do zahraničí. Měl jste někdy problémy s výjezdem na Západ?

Po úspěchu na Čajkovského mezinárodní soutěži v Moskvě se rázem změnil můj život. Začal jsem hodně veřejně vystupovat, natáčet a cestovat po celém světě. Myslím, že existovaly dva důvody, proč mi tehdejší úřady v mých aktivitách nebránily a daly mi pokoj: Měl jsem přece diplom ze Sovětského svazu, což mi s dílem absurdity vylepšilo kádrový profil. A v neposlední řadě jsem domů přivážel valuty, z kterých mi státní agentura Pragokoncert vždy ukrojila značný díl.

 

Po sametové revoluci jste přijal profesuru na drážďanské Vysoké hudební škole, na Královské akademii v Kodani a na prestižním Hudebním institutu v Clevelandu. Proč ne v Praze?

Z Kartága vede cesta do Říma...

 

Při čtení vašeho dřívějšího rozhovoru pro Hudební rozhledy mne pobavilo a zároveň zamrazilo líčení finále oné slavné Čajkovského soutěže v Moskvě, kam jste se v roce 1982 ještě jako konzervatorista probojoval. Připodobňujete tehdejší atmosféru scénám z Bulgakova. Zažil jste i v Americe, kam často jezdíte učit i hrát, takový pocit jako z nějakého filmu nebo románu?

Rusko bylo na počátku osmdesátých let hroutící se zemí, kde panoval hlad, ale vlály rudé prapory, a propaganda mluvila o ráji pro pracující. Mnozí moji čeští hudební kolegové tehdy nahlas nebo potají platili stranické poplatky, aby své komunistické knížky později decentně ztratili. Stejně tak nám dnes ruský Putin vysvětluje, že žádnou válku nevede, podobně jako slovenský Babiš opakuje, že nikdy nepracoval pro Státní bezpečnost. Bulgakov by k tomu už jen přidal mluvícího kocoura nebo jinou absurditu. Můj americký příběh má spíše parametry idealistického filmu z Holywoodu: Jednoho pátečního večera jsme leželi s mým druhorozeným synem pod piánem a stříleli flintou gumičkami do dveří. Pak zazvonil telefon a prezident Clevelandského Institutu mi nabídl profesuru. Dostal jsem šanci, kterou mi v mé vlasti nedali. Koupil jsem dům poblíž ortodoxní synagogy v Beachwood a pomalu, ale niterně začal pociťovat, že když se k vám lidé chovají dobře, stáváte se taky jakoby lepší. Pak začaly velmi rychle přicházet koncertní nabídky – z Los Angeles, San Francisca, z Kansasu, Indiany, Floridy a konečně z Carnegie Hall v New Yorku.

 

Ohlédněme se ještě jednou zpět. Jak jste – asi hlavně zpočátku vaší kariéry, když jste začal cestovat i do západních zemí – vnímal rozdíly mezi oběma těmito světy, východním a západním? Pociťoval jste třeba v době vašeho dětství nějakou materiální nebo jinou nouzi?

Když jsem o té době vyprávěl svým přátelům v Americe, nepřipadalo jim nijak zvláštní nebo omezující, že jsme si mohli koupit pomeranče jen před vánočními svátky nebo že jsem jako šestiletý procházel po náměstí mezi sovětskými tanky. To, co ty Američany skutečně a drtivě šokovalo, bylo sdělení, že jsme ve škole museli mluvit jinak než doma, že jsme byli cíleně vychováváni ve lži a že jsme si to v tom věku samozřejmě neuvědomovali. A tak se vytvořilo rovnítko mezi osvoboditelem a okupantem, mezi budovatelem a kolaborantem a posléze mezi pravdou a lží. Proto se pro mne hudba o to více stala jakousi rajskou oázou. A je jí dodnes.

 

Jak je patrné z vašich koncertů i jinde, máte rád velké hudební plochy: Aby bylo do čeho si "kousnout". Hrajete dlouhé a náročné programy tam, kde jsou jiní střídmější. Sám také zmiňujete, že nejraději posloucháte operu, a to jsou také velké hudební celky. To všechno vyžaduje spoustu času. Dnešní doba nepřeje dlouhodobé koncentraci, jsme stále něčím rozptylováni. Vy jste vůči všem těm rušivým vlivům imunní? Jak to děláte? 

Mně šlo vždycky primárně o to, abych se mohl dotýkat velké hudby. Ta komerce, které holdují někteří moji kolegové, mě nejen nezajímá, ale dílem i odpuzuje. Já mám jiné ideály a jiné vzory. A taky si od určité doby více vážím každého takto naplněného dne, ať je to na pódiu, doma při cvičení nebo se studenty ve škole. Ty rušivé momenty, o kterých mluvíte, nám zprostředkovávají především masmédia se svou selekcí senzačních zpráv, které nevypovídají o skutečnosti jako takové, ale vytvářejí realitu virtuální, kvalitativně plochou, ale o to hlasitěji a častěji proklamovanou. Hřeje mě, že kolem sebe nalézám lidi se stejnou mentalitou, kteří mě podporují a váží si toho, že do těch laciných projektů neuhýbám.

 

Čtu právě vybranou korespondenci Antonína Dvořáka a také vzpomínky na něj. On měl svoje lokomotivy a holuby, u kterých se od hudby odreagovával. Kdy a jak si vy od hudby dokážete odpočinout?

Především – když někoho miluju, nechci si od něj odpočinout, ale chci být s ním. Hudba mnou prochází neustále a mně je v tomhle proudění dobře. A pokud se ptáte na mé lokomotivy a holuby – já mám svoje knížky, svou poezii, svoje rituály a modlitby. A taky pravidelně a celoročně plavu v jezeře.

 

Zůstaňme ještě u Dvořáka, který se svými skladbami sklízel úspěchy po celé Evropě, ale nejvíc pak v Americe. I vy tam často pobýváte. Bude to tak i letos a co vás tam čeká? Dotknete se nějak i Dvořákovy hudby?

Do Ameriky teď odjíždím na dva měsíce. S novým vedením Meadowmount School of Music v New Yorku, kde pravidelně učím, jsme naplánovali několik koncertních projektů, takže každý týden budu hrát jiný program. Začínáme mozartovským projektem, následovat bude večer s německou hudbou, ale samozřejmě jsem žádán taky o české skladby, kde Dvořák nesmí chybět.

 

David Beveridge, americký muzikolog, který žije v Česku a je velkým znalcem Dvořákova díla, říká, že pojem "česká hudba" je vlastně tak trochu nesmysl. Že když se podíváme na tvorbu Bedřicha Smetany, Antonína Dvořáka, Bohuslava Martinů nebo Leoše Janáčka, jsou naprosto odlišní, a mají společného jen to, že se narodili v této zemi a mluvili jejím jazykem. Souhlasil byste s ním?

Je pro mě svatou pravdou, že velikost hudebního génia utváří především originalita jeho řeči. A nelze nesouhlasit s tím, že všichni jmenovaní Mistři k této kvalitě výsostně dospěli. Ale když jejich díla studujete opravdu detailně, musíte nutně najít zcela jasné důkazy jakéhosi kontinuálního vývoje a ovlivňování. Ale já nejsem povolán k tomu, abych se pouštěl do disputací s teoretiky, podobně jako oni nejsou obdařeni schopností hudbu vytvářet.

 

Podívejme se ale na současnou českou tvorbu. Vidíte tam z vašeho pohledu interpreta nějakého nástupce těchto velikánů? Dřívější skladatelé často neměli dobré hmotné zabezpečení, a přesto vznikala výjimečná díla. Stejně tak interpreti. Ani dnešní poměry, pokud jde o klasickou hudbu, u nás nejsou moc útěšné. V tom jsme asi ve srovnání s USA o dost jinde...

Sponzorství se v Americe odehrává více v privátní sféře, kdežto celá Evropa se v tomto smyslu proměňuje do poněkud obludného systému dotací, státních institucí a podniků ovládaných mnohdy byrokraty, kteří o umění nemají ponětí. Ale na obou kontinentech dospěla společnost do stavu, kdy majoritně podporuje štědřeji fotbalistu než symfonický orchestr. Nad tím by bylo dobré se opravdu zamyslet.

Měl jsem štěstí, že mi mnozí čeští současní skladatelé svoje skladby věnovali. Ve své době jsem se premiérami velmi aktivně zabýval, teď se víc věnuju 19. století. Ale vděčně v té souvislosti vzpomínám na takové osobnosti, jako byl Viktor Kalabis, Otmar Mácha, Ivana Loudová, Juraj Filas nebo v současnosti Jiří Gemrot a Martin Smolka.

 

Česká houslová škola je postavena na pedagogické metodě Otakara Ševčíka, o které i mnoho světových houslistů říká, že nebyla dosud překonána. Běžný domácí konzument klasiky o jejím věhlasu moc neví, zná spíš jen jména skladatelů a interpretů. Čím byl vlastně Ševčík tak výjimečný?

Otakar Ševčík vytvořil velmi detailně rozpracovaný systém týkající se takřka všech aspektů houslové a smyčcové techniky. Tvrdit, že nebyl překonán, je výrazem neznalosti, ale nelze nesouhlasit s tím, že část jeho díla je stále velmi inspirativní. Navíc byl velmi metodicky vyspělým a pracovitým pedagogem a měl také štěstí, že se v jeho třídě objevil Jan Kubelík, který se později zapsal zlatými písmeny do dějin jako fenomenální virtuóz.

 

Tak jako mnohým lidem mimo hudbu jméno Ševčík už nic neříká, platí to samé i o houslařích. Jejich jména od dob Stradivariů a Quarneriů také už běžně lidé neznají, ale vy houslisté je nezbytně potřebujete, aby vaše nástroje měly náležitý odborný servis. A pečovat o takové nástroje, na jaké hrajete vy, to není legrace, ale velká zodpovědnost. Houslař svými zásahy do značné míry také odpovídá za kvalitu zvuku, který se z nástroje line. Komu je svěřujete?

Který ze vzácných nástrojů, na něž jste měl možnost hrát, vám nejvíce přirostl k srdci?

Vy teď vlastně mluvíte o dvou poněkud odlišných oborech – o lidech, kteří stavějí nové instrumenty, a o těch, kteří ty staré nástroje seřizují tak, aby co nejlépe zněly. Pro nás houslisty jsou nedostižným ideálem italské housle z 18. století. Těžko se to vysvětluje, bylo o tom napsáno mnoho knih a je to zkrátka pravda. Já jsem ve svém životě hrál na troje výjimečné housle, které vznikly v dílnách Guarneriho, Storioniho a Vuillauma. Stará se mi o ně pan Reuning v Bostonu a pan Bzirský v Kosoři u Prahy.

 

V současné době sledujeme masivní nástup v používání umělé inteligence, a to i v oborech tak závislých na lidské invenci, jako je literatura, výtvarné umění, ale i hudba. Chtěl byste hrát skladby vytvořené AI? Jaký to může mít dopad na budoucnost klasické hudby, přemýšlel jste o tom?

Pro mě je to podobné, jako s těmi nepřekonanými a nepřekonatelnými starými italskými houslemi. Nebo jako s lidmi, kteří používají nejnovější technologie, o kterých se jejich předkům ani nezdálo, a jsou přitom v neustálém stresu a stěžují si na nedostatek času. Když Beethoven komponoval, tvrdil, že při psaní partitury rozmlouvá s Pánem Bohem. Nejsem si jistý, zda má umělá inteligence podobné konexe...

 

Na co se těšíte v příštích měsících, co vás pracovně čeká?

Budu se v příštím roce nejvíce věnovat Bachovi, budu se zavírat na dlouhé dny do ústraní a budu se pokoušet vcítit se do té nejvyšší barokní hudby, jaká byla stvořena. Podladím svoje struny o půl tón níž než se dnes běžně hraje, a budu hledat charaktery všech těch saraband, preludií, fug a allemand. A pak to pomalu a s rozmyslem natočím. A kromě toho mám samozřejmě v plánu hrát hudbu, kterou znám nejdůvěrněji, tedy české Mistry.