pátek
3. prosince 2021
svátek slaví Svatoslav
Olga a George Schmalzriedovi na premiéře dokumentu "České kořeny v Belgii a v Bruselu"
© Zdeněk Chrapek



Česká kultura před Sametem a po Sametu / Olga Schmalzriedová

ČR-BELGIE: Její jméno vůbec nenapovídá, že by šlo o Češku. Jen koncovka – ová, kterou celoživotně používá, prozrazuje, že má jeho nositelka s Českem nějaké vazby. Křestním jménem by dobře zapadla do ruského prostředí, které měla možnost poznat v dobách studia ruštiny a angličtiny ve Volgogradu. Německy znějící příjmení vyvdala od manžela George, Američana, s nímž ale žije – další překvapení – v Belgii. Jenže Olga je jednou z nejryzejších Češek, jaké znám. Křestní jméno zdědila po mamince, která je dostala po Masarykově dceři. Česko a češtinu miluje nade vše, a také češtinu cizince v Belgii učí. Kromě toho se už pěkných pár let s veškerou energií věnuje vedení Českého krajanského spolku Beseda. Všechno její konání prozrazuje, že se jí povolání učitelky stalo posláním. Umí to s dětmi i s dospělými, ostatně s mužem vychovali čtyři potomky.

Známe se už od roku 2004, když jsem na pozvání Besedy – a tedy Olžino – přijela do Bruselu na oslavu 100. výročí založení spolku. Od té doby jsme ve stálém kontaktu přátelském i pracovním, a tak celkem logicky došlo i k Olžině účasti v dokumentu České kořeny v Lucembursku a Belgii, který jsme s kolegy natáčeli v roce 2017. A už tehdy svou pestrou životní cestu popisovala jako jednu velkou náhodu, a také lingvisticky a kulturně velmi zajímavou pouť. Vydejme se na ni společně.

Autor článku: 
Martina Fialková

Z Bělé do Bruselu přes Volgograd a Vídeň  

 

Nejprve zásadní otázka: Napovídalo už tvoje dětství, jakou cestou v životě půjdeš? Co jsi dostala doma „do vínku“?  

Pocházím z vesničky Bělá u Staré Paky. Od svých čtyř let jsem v podstatě hlídala své dva bratry, žádné školky a jesle na vesnici v mém dětství neexistovaly, mateřská tehdy nebyla, maminka vždy jen odskočila z práce nás zkontrolovat a nakrmit. V šesti letech jsem proto neuměla držet tužku v ruce, o nůžkách nemluvě. Zato jsem uměla dost básniček a lidových písniček, protože naši měli rádi hudbu. Táta hrál na trubku a na akordeon – „heligonku“ a často se u nás zpívalo. Proč o tom všem vyprávím? Protože mě to přivedlo k tomu, čím jsem dosud. Škola mi dala vzdělání a situace v rodině způsobila, že mám celoživotní potřebu starat se o ostatní lidi kolem sebe.

 

Jsi povoláním učitelka – ale co tvé vlastní školní začátky?

Nastoupila jsem do první třídy v září 1961. Tehdy fungovala v Bělé jednotřídka. A naše, tehdy na škole nová učitelka, mi otevřela kouzelná dvířka do světa vzdělání. Dodnes před ní smekám. Ve třídě nás bylo ve čtyřech ročnících osmnáct. Dodnes nechápu, jak dokázala vyučování organizovat tak, aby nás všechny naučila číst, psát a počítat, a čtvrťáky musela taky učit ruštinu. Často jsem nedokončila úkol, protože jsem poslouchala, co dělají ti starší a později zase ti mladší než já. Ve škole se mi líbilo tolik, že jsem si pak na ni chtěla s bratry hrát i doma.

Od páté třídy jsem dojížděla vlakem do tzv. „měšťanky“ ve Staré Pace, a pak na gymnázium do Nové Paky. Hodně jsme se učila ve vlaku, jednotřídka a domov – až do mých 16 let jsme měli doma jen dvě místnosti – mě naučily soustředit se i v neklidném prostředí. Když vás ale to, co musíte dělat, baví, tak vám to nevadí, ani když vás považují za „šprtku“ (směje se).  

 

Jak potom přišel nápad jít studovat zrovna do Ruska? A co všechno jsi tam studovala?

Ten nápad vůbec nebyl z mé hlavy. I na střední škole jsem byla nesmělou holkou z vesnice,  vůbec by mě nenapadlo jít někam do světa. Až si ředitelka pozvala čtyři vybrané studenty včetně mne do ředitelny. Ve Žďáru nad Sázavou se měly otevírat experimentální 4. ročníky gymnázia jako příprava na studium v Sovětském svazu. Jeden z nabízených oborů bylo učitelství ruština a angličtina, a já učit chtěla, což paní ředitelka asi věděla, a navíc jazyky jsem měla ráda.  

Na rozmyšlenou byl jen víkend. Mamka spráskla ruce, že bych měla jít tak daleko, táta řekl, ať jen jdu. Já jsem věřila, že mě, obyčejnou holku ze zapadlé vesnice, stejně nevyberou a že nemám co ztratit. Těžký život perfekcionistky… Stále máte pocit, že to ještě není ono! Tak jsem přihlášku podala. Určitě tam hrály svou roli studijní výsledky a má snaživost. Moji rodiče ve straně nikdy nebyli, já jsem sice vedla pionýry, ale to bylo spíš na zábavu dětí z vesnice, a byla členkou SSM, ale jen formálně. Život je ale často plný náhod a většinou si ani neuvědomujeme, jak nás některé naše rozhodnutí ovlivní na celý další život. Přijali mne, dopis přišel na můj svátek.

 

A když ses pak dostala do Ruska? 

Nevím, zda to má tak každý, ale já mám pocit, že se do mého života připletla spousta paradoxů: ruskou okupaci v roce 1968 jsem brala jako podraz od někoho, kdo nám měl pomáhat, jak nás učili ve škole. Proč jsem se přesto rozhodla tam jet? Snad abych se podívala a přesvědčila se, jací Rusové opravdu jsou. 

V našem ročníku ve Volgogradě pak nás bylo asi 80, z toho polovina Rusů. Pětiletý studijní program byl hodně náročný, učilo se i v sobotu. Studovali jsme všechny aspekty současného ruského jazyka, i obecnou lingvistiku, staroslověnštinu a latinu (ta byla snadná, protože jsem měla latinu 4 roky na gymnáziu, ale studovat ji přes ruštinu byla jiná věc). Podrobně jsme studovali ruskou literaturu. Na angličtinu jsme měli opravdu výborné profesory. Samozřejmě jsme měli všechny předměty související s pedagogikou a psychologií, didaktiku a metodiku vyučování a taky politické vědy a historii komunistické strany SSSR, ale i Československa.  

První dva ročníky byly opravdu těžké. Domů jsme létali jen 2x ročně. Dostávali jsme na místní poměry docela vysoké stipendium, ale kromě suvenýrů a knih často nebylo co koupit.

 

Jak vypadal studentský život?

Bydlela jsem s Ruskami. Ruské dívky mluvily velmi slušně, byly dost tiché a stydlivé. Přestože byly o dva roky mladší, tak my, Češky, jsme si připadaly bezstarostnější, hravější a veselejší. Také jsem zpívala v tanečním souboru Bohemia a byla na zájezdu s několika vystoupeními v Ázerbájdžánu.

Ve Volgogradě v prvních letech našeho studia chyběla spousta potravin. Když bylo horké jaro, slunce ve stepi všechno spálilo a úroda byla ztracená. Nedaleko za řekou Volhou směrem na východ už začínala polopoušť. Počasí bylo vskutku vnitrozemské, v zimě až minus 30, (od - 25 stupňů se nevyučovalo), v létě i čtyřicítky. To jsme se učily s mokrým ručníkem na ramenou a s nohama v lavoru.

Díky stipendiu jsme si ve vyšších ročních mohli občas dovolit zajít do restaurace, kde bylo vždy plno a později už i dost velký výběr kvalitních jídel. A k tomu živá hudba a tanec, Rusové se rádi bavili. V září bývalo všeho dost: trhovci z Gruzie prodávali šťavnatá rajčata, hromady velmi chutných melounů.

 

A Rusové samotní? Jak se ti tehdy jevili?

V domácnostech, které jsme navštívili, nás Rusové hostili vším, co měli. Mnozí byli hodně sečtělí, hlavně co se klasické literatury týče. Co nás šokovalo, že si někteří mysleli, a to včetně našich profesorů, že ČSSR znamená Československá sovětská socialistická republika, a že jsme se doma učili v ruských školách, jako tomu bylo v jiných sovětských republikách. Teprve ve třetím ročníku jsme mohli naší profesorce ruštiny vysvětlit, že tomu tak nebylo.

I když jsme se s Rusy společně bavili, slavili a tancovali, přece jen každý víc tíhl ke svým. Slavili jsme české a slovenské Vánoce, které byly v Rusku zrušené. Na Štědrý den i na vánoční svátky se normálně chodilo do školy, ale na kolejích jsme to večer patřičně oslavili. 

V rámci praxe jsme často chodili do škol na besedy a vyprávěli o Československu. I na okupaci přišla dost často řeč, ale oni opravdu netušili, že nám tím nepomohli. Naopak se leckdy stalo, že znali někoho, kdo u nás v 68. roce zahynul. A to pak bylo samozřejmě citlivé a bolestivé téma. Ve volném čase nás ale spojovala řeka Volha. Po vyučování nebo ve zkouškovém období jsme se koupali, opalovali se a studovali na pláži. Co ale bylo šíleně těžké – fandit našim hokejistům, když se s námi na televizi dívali Rusové.

 

Co si dnes s odstupem myslíš, že ti tvé ruské zkušenosti daly?

Studium v Rusku mě naučilo vážit si mnohých materiálních věcí, které bych jinak asi považovala za samozřejmost. A vážit si přátelství. Když s někým takto prožíváme dobré i zlé, jsou z nás přátelé na celý život. A utvrdilo mě to také v tom, co už jsem znala ze své rodiny a ze své vesnice, že nejdůležitější jsou mezilidské vztahy, důvěra mezi lidmi, pravdomluvnost a upřímnost.

 

V té době ale přišlo i osudové setkání na letišti, jak vím už díky dokumentu, který jsme o tobě a tvém muži Georgovi natáčeli....

A zase jako na začátku: Mám věřit na osud nebo ne? Setkali jsme se v Moskvě na letišti Domodědovo 1. září 1977, když jsem se vracela po prázdninách do dalšího ročníku. Měla jsem tam být o den dřív, jenže kvůli poruše tatínkova auta mi v Praze uletělo letadlo. A díky tomu jsem se – ale až za několik let – vdala. Jmenoval se George, pocházel z Pensylvánie v USA a letěl jiným letadlem do Náběrežnych Čeln, kde tehdy Američané stavěli slévárnu pro továrnu vyrábějící nákladní automobily Kamaz – byl totiž tlumočníkem.

Když už jsme měli nastoupit do letadla, George mě najednou zavolal zpátky a požádal o adresu. Vždy, když si na ten moment vzpomeneme, přejede nám mráz po zádech, protože jsme mohli naši poslední a jedinou šanci propásnout!

Takže jsme si dopisovali. George se pak vrátil do USA. Já měla před sebou ještě dva roky studia, on se rozhodl jít na rok na univerzitu a získat titul MBA. Oba jsme promovali v červnu 1979. V jednom z dopisů George psal o tom, že před pár lety procestoval severní, západní a jižní Evropu, ale nikdy nebyl v Československu. Na to se nedalo reagovat jinak než pozváním. Často ho zlobím, když mu říkám, že se vlastně pozval sám (smích).

Absolutně jsem si tehdy neuměla představit, že bych si někdy vzala za muže cizince a už vůbec ne Američana a George. Navíc jsem v té době už moc dobře chápala, že svazek muže a ženy není nikdy jednoduchý a že i přes velkou lásku nese s sebou všelijaká trápení a nedorozumění. A s cizincem by to bylo ještě mnohem složitější, takže od toho raději dál. Přece si nebudu komplikovat život víc, než je třeba!

 

Ale stalo se, jak už víme. Zase osud?

Musím hodně vynechat, ale: George přijel do Prahy 5. srpna večerním rychlíkem z Mnichova. Po prohlídce hlavního města jsem ho přivezla k nám domů do Bělé. Celá vesnice o jeho příjezdu už věděla. Chápala jsem, že jim přišlo divné, že po pěti letech v Rusku za mnou přijede jako první na návštěvu Američan! Ale vzít si ho? Ani nápad! Já jsem přece ráda, že jsem konečně doma a splním si životní sen – budu od září učit. Měla jsem nastoupit na gymnázium právě do Nové Paky, kde jsem předtím studovala. Tak jaképak teď vdávání? Přes oceán ale křižovaly spousty dopisů. I když sám George v USA pár měsíců pochyboval a vyzkoušel si jiný vztah, nakonec se znovu objevil v Československu, a to za víc než dva roky, zrovna před Vánocemi 1981. A já se tehdy doopravdy zamilovala.

Ale neztratila jsem obezřetnost. Kde budeme bydlet? Já přece nechci nikam do zahraničí a George nemůže přijet bydlet do Československa! Že by to nebylo navždy, pro mě absolutně nepřipadalo v úvahu. A tak jsme se pár měsíců trápili a hledali v dopisech nějaké řešení. Na další návštěvu k nám přijel George koncem dubna 1982. Naše ředitelka mu dovolila účastnit se mých hodin ruštiny i angličtiny, a dokonce mi dala jeden den volno, abych ho vzala na výlet do Českého ráje. Jeli jsme tedy vlakem do Sobotky, navštívili Humprecht a Kost a prošli se romantickým údolím Plakánkem. Na jednom domě na komíně hnízdili čápi a nejspíš předznamenali, co nás ten rok čeká. George šel s námi na oplátku na prvomájový průvod (smích).

 

Co tedy rozhodlo o místě, kde budete žít?

Abych se mohla lépe rozhodnout, zda můžu žít v Americe, pozval mě George na návštěvu. Nebylo to tehdy jednoduché vyřídit, ale podařilo se. S malou dušičkou jsem seděla v letadle ČSA do New Yorku. Pár dní jsme tam zůstali a pak odletěli do Pittsburghu, kde nás čekal Georgeův tatínek a odvezl nás na malou rodinnou farmu mezi Pittsburghem a Erijským jezerem. George je nejstarší z deseti dětí, seznámila jsem se skoro se všemi. Všichni tam na mě byli opravdu milí, v obchodech prodavači ochotní a usměvaví. Nedokázala jsem nikomu vysvětlit, proč tak silně, ale pouze intuitivně cítím, že v téhle zemi žít nemohu, proč mi ta země připadala jako Sovětský svaz naruby. Nepřipadala jsem si tam nijak svobodná. Navíc pak George na úřadech zjistil, že bych v Americe nemohla učit, protože jsem z komunistické země. Risknout by si to prý mohla leda jen nějaká soukromá škola. Vzdát se svého životního snu? To by byl můj konec.

Naštěstí firma právě plánovala přeložit George do Vídně, a to už nebylo tak daleko, tak nám svitla nová naděje. Mezitím jsme si čile vyměňovali dopisy, co a jak zařídit, protože jsem po návratu zjistila, že jsem otěhotněla. Že by to zařídili ti čápi z Plakánku?

 

Řešit v dopisech přes oceán svatbu, potomka, bydlení atd. bylo asi složité?

Spíš ošidné. V podstatě to dopadlo tak, že jsme se rozhádali a rozešli. George k nám na Vánoce nepřijel a trávil je s přáteli v Římě, zatímco já jsem mu nadále pletla svetr. Sešli jsme se znovu v Praze až koncem ledna a 11. února 1983 jsme si v Libštátě podali žádost o uzavření sňatku. Problém byl v tom, že se při svatbě s cizincem muselo tehdy čekat celé tři měsíce a termín porodu byl na konci dubna. Takže syn Martin, který se narodil na Georgeův svátek, byl už samozřejmě mezi svatebčany. Takový „postup“ tehdy ještě nebýval tak běžný jako dnes. Když náš příběh někomu vyprávíme, vždycky se smějeme, že se náš vztah vyvíjel opačným směrem, než je to obvyklé. Že jsme měli rozvod už před svatbou, takže nám v podstatě už nic nehrozí.

Po svatbě jsem si začala zařizovat papíry potřebné k vystěhování do Rakouska, což se v tehdejší době podařilo oficiálně až za rok. George pracoval pro americkou firmu, která měla ve Vídni pobočku, byl tam tedy cizincem. A když na úřadech nezapadáte do připravených kolonek, je řešení jakékoliv situace složité a zdlouhavé i dnes.

 

Dalším řízením osudu jste se ale za dva roky ocitli v Belgii, když byl George nucen hledat nové místo. A znovu pro vás oba nová země s úplně jinou kulturou, a ještě k tomu vícejazyčnou. K vaší angličtině a ruštině nutně musela přibýt francouzština, ale přibyly také děti. Jak jsi to zvládala?

Pro George problém nenastal, francouzsky se učil už na střední škole a se svojí ruštinou, němčinou, španělštinou a italštinou byl tedy i na mnohojazyčnou Belgii vybavený opravdu dobře. Moje němčina na přežití ve Vídni stačila, ale že bych jazyk ovládala plynule, to se říct nedalo.

Rozhodli jsme se hledat bydlení na jih od Bruselu, nájem za řadový dům se zahrádkou poblíž známého Waterloo byl stejný jako za dvou – třípokojový byt v Bruselu. Stěhovali jsme se v lednu 1987. Francouzsky jsem tehdy uměla jen „Bonjour“, „Merci“ a „Je t’aime“. Koupila jsem si tedy učebnici pro samouky a řekla si, že se svými zkušenostmi s jazyky to snad zvládnu. Motivace byla silná. To jsem ovšem netušila, o jak komplikovaný jazyk se jedná. Ta nejjednodušší věta ve všech jazycích, tedy Co je to? – Qu’est-ce que c’est? má ve francouzštině 14 písmen, dva apostrofy a jednu pomlčku. Dodnes se musím pořádně soustředit, když to chci napsat správně. V podstatě to doslova znamená „Co je to, co to je?“ A ve výslovnosti slyšíme jen sedm hlásek, tedy [keskese]!!! Pomyslela jsem si, že francouzština jako diplomatický jazyk nemůže být jednoduchá, aby se ji každý hlupák mohl jen tak lehce naučit. To, že čeština je ještě složitější, aniž by byla jazykem diplomacie, jsem pochopila až později, když jsem začala učit česky cizince (smích).

Mé obavy, jak nás v Belgii jako cizince přijmou, byly liché, k mladé rodině s dětmi byli velmi vstřícní. Složitější to bylo s mojí domluvou, málokdo tu tehdy uměl dostatečně anglicky nebo německy, musela jsem se tedy snažit. U lékaře, ve školce, všude. Připadala jsem si jako neplavec, kterého hodili do hezky hlubokého bazénu.

 

Belgie byla pro tebe už třetí kulturou…Co bylo nejtěžší?

Asi to, že kvůli jazykové neznalosti jsem si nemohla popovídat s ostatními maminkami. Když nemáme možnost sdílet své rodičovské zkušenosti, můžeme mít pocit, že jen my máme problémy. Všechny ostatní děti mi tehdy připadaly dobře vychované a jen ty moje se zdály zlobivé a neposlušné. Byl to také útok na mé pedagogické ego: učitelka a neumí vychovat vlastní děti! Můj muž pracoval dlouho do noci, někdy i o víkendech, často cestoval, tak bylo všechno na mně. 

Krajany jsem neznala a nevěděla ani, kde je hledat, (internet neexistoval), svěřit děti cizím lidem nepřipadalo v úvahu. Syn Martin nastoupil do školky dva týdny pro příjezdu do Belgie a dcera Irenka až na podzim, když jí bylo dva a půl. To už jsme čekali třetí dítě, dcera se narodila v květnu 1988. Čekala jsem, až i Zuzanka (Susanne) nastoupí do školky, což bylo až téměř za 4 roky po našem příjezdu do Belgie. Teprve pak jsem mohla začít studovat v kurzu francouzštinu. Závěrečnou zkoušku jsem udělala v dubnu 1994, den před narozením našeho čtvrtého dítěte, Antoníčka (Anthonyho).

S druhým belgickým úředním jazykem, vlámštinou, jsem se v praxi skoro nesetkávala, bydlíme ve Valonsku. V rámci loajality k Belgii jsem se však později, když i poslední naše „miminko“ začalo chodit do školky, přihlásila na kurz vlámštiny.

Zda to vše bylo náročné? Určitě bylo, kontakt s rodinou a přáteli v Československu byl možný pouze pomocí dopisů. A trvalo dost dlouho, než jsem mohla normálně komunikovat s lidmi ve svém okolí a našla kontakt na krajany. Spoléhat jsem se musela pouze na sebe. Naštěstí to, co nás nezničí, nás posílí.

 

Jak jste vychovávali děti, v jaké řeči? Byly s jazykovou výchovou potíže? Vím, že s Georgem doma mluvíte anglicky. Vlastně ses francouzštinu učila zároveň s dětmi…

Otázku jazykové výchovy dětí jsem naštěstí řešila jen teoreticky před narozením našeho prvního dítěte. Tehdy nebylo vůbec snadné najít si informace o bilingvismu, a pokud člověk něco našel, byla to spíš výstraha. Že vícejazyčná výchova má negativní vliv na analytické myšlení dítěte, že se s druhým jazykem nemá začít dřív, než dítě bezpečně ovládá první jazyk atp.  Není divu, že jsem si kvůli tomu dělala starosti: angličtina, němčina je taky samozřejmost (to, že v Rakousku nezůstaneme, mě tehdy vůbec nenapadlo) a čeština byla v této situaci absolutním luxusem, něčím navíc. Otázky jako: zvládne to moje dítě intelektuálně, psychicky i emocionálně? - mě pronásledovaly celé těhotenství. Když se však syn narodil, všechny  zázračně zmizely. Úplně samozřejmě jsem s ním od první chvíle mluvila česky. Jak bych taky mohla předat dítěti svou lásku, své city v jazyce, který jsem se naučila ve škole pomocí intelektu, a ne v tom, který jsem se učila od svých rodičů svým srdcem a vlastně celou svou bytostí?

V žádném naučeném jazyce neznám říkanky, básničky a písničky pro děti, ukolébavky a tolik přísloví – a že jsem je opravdu často při výchově používala – jako ve své mateřštině. Dokonce ostatní jazyky podezřívám, že jich ani tolik nemají nebo je rodiče prostě nepoužívají či neznají. A co teprve všechna ta láskyplná slovíčka, která máme v češtině. A kolik si jich můžeme díky košatému tvoření slov ještě sami vymyslet! Opomenout nemohu ani zdrobněliny: slovo „ručička“ se do francouzštiny i angličtiny přeloží jako „malá ruka“ – to přece vůbec není stejné! Neumím si představit, že bych mluvila s malými dětmi bez zdrobnělin!

Mnozí Češi, kteří z Československa odešli, mluvili se svými dětmi jazykem země, ve které žili. Snad z obavy, aby zvládaly učivo nebo pod tlakem okolí. Mnozí belgičtí učitelé ještě před desítkou let odrazovali rodiče – cizince, aby s dětmi mluvili svou řečí. Já bych nedokázala mluvit s vlastními dětmi anglicky, i když jsem angličtinu studovala a pak i vyučovala:

 

Jak konkrétně tedy u vás rodinná konverzace probíhá? Ty Češka, muž Američan, děti narozené v Česku a Belgii. Z natáčení a návštěvy u vás už ovšem vím, že čeština tvého muže George je vynikající!

S Georgem spolu dosud mluvíme jen anglicky, výjimečně, v přítomnosti návštěv, česky nebo francouzsky. Na děti jsem mluvila a stále mluvím zásadně jen česky a české byly i jejich odpovědi. Když začaly chodit do školy, stále častěji používaly mezi sebou francouzštinu. U našeho stolu mluvilo a stále mluví třemi jazyky: se mnou mluví všechny děti česky, s mužem anglicky a mezi sebou francouzsky. Francouzština je jejich nejsilnějším jazykem. Problémy ve studiu kvůli vícejazyčnosti nikdo z dětí neměl. Nejstarší syn a mladší dcera jsou dnes již sami rodiči. Je samozřejmé, že jejich čeština není bezchybná, ani v mluvnici, ani v pravopise Ale se svými malými dětmi mluví zásadně česky, i když by pro ně bylo jednodušší mluvit francouzsky. A to je obdivuhodné. Ani jsem nečekala, že se k tomu odhodlají, i když bych se vlastně divit neměla. Mají chápavé partnery, kteří se také učí aspoň základy češtiny a kterým se náš jazyk a kultura líbí. V jazykové výchově vnoučat se sama hodně angažuju, často je hlídám, jsou ještě malé: 4, 2 a 1 rok. Všichni mají rádi české knížky, říkadla, písničky, hlavně ty s tanečky. 

 

Ty jsi ale chtěla pracovat. Jak jsi svoji kvalifikaci učitelky jazyků v Belgii uplatnila?

Pracovní povolení jsem v Belgii dostala až po 10 letech. Práci jsem si hledala ovšem už dřív, když jsem se naučila francouzsky a všechny děti už chodily do školy nebo do školky. Chtěla jsem samozřejmě učit, ale nenapadlo mě zkoušet to s češtinou, protože jsem ji nevystudovala. Rodilých mluvčích v angličtině zde bylo víc než dost. Ptala jsem se tedy na ruštinu: po příchodu Gorbačova a rozpadu Sovětského svazu byl o ni docela zájem. Ale to jsem už čekala další dítě a pracovní zařazení zase muselo pár let počkat. Vyučovat češtinu jsem začala tedy až v září 1997, ve večerních kurzech při bruselské Vysoké škole pro překladatele a tlumočníky, kde se vyučovalo na 25 jazyků. Učila jsem tam do roku 2013. V tomtéž roce jsme otevřeli večerní kurzy pro dospělé cizince při České škole bez hranic, kterou založil náš krajanský spolek Beseda v roce 2010. Také jsem vyučovala češtinu na živnostenský list v různých jazykových školách a firmách. Párkrát se mi naskytla možnost pracovat v evropských institucích v Lucembursku nebo v Belgii, ale nedokázala jsem své studenty opustit, i když má učitelská práce nebyla finančně správně ohodnocena.

Kvůli hlídání vnoučat od září 2020 v ČŠBH v Bruselu již neučím, dosáhla jsem zároveň důchodového věku, který činí v Belgii pro muže i pro ženy 65 let, pro mě ovšem bez nároku na penzi. Nadále tedy učím zájemce o češtinu na živnostenský list.

 

S čím jste v Belgii s Georgem nejvíc bojovali? A nenapadlo vás někdy vrátit se – ať už do USA, odkud pochází on, nebo do Československa, hned po 1989? Vždyť to bylo jen pět let po tom, co jsi odešla.

S čím jsme bojovali? George hlavně se stresem v práci. Já s neznalostí zeměpisu a dějepisu u Belgičanů, která byla opravdu propastná. Když se válčilo v Jugoslávii, mysleli si, že to je u nás. Stále nás strkali a občas ještě strkají do východní Evropy, na to jsem dost háklivá, vždyť je Praha od Bruselu vzdálená jen 750 km. Vídeň ve východní Evropě není, a přitom se nachází východněji než Praha. Jednoduše zaměňovali Evropu politickou a zeměpisnou. Děti ve škole narážely na poznámky spolužáků, že jsme chudí. Po roce 1989 se totiž dělaly sbírky oblečení a dalších potřeb na Polsko a Rumunsko a my jsme prostě spadli do stejného pytle, i když se do Československa nic neposílalo.

Když měl syn někdy v 6. třídě připravit referát o Československu a jediný materiál, který ve školní knihovně našel, byl časopis s článkem, který začínal větou „Československo je kus odtržený od Rakousko-Uherska.“, myslela jsem, že to nepřežiju. Materiál jsem mu zakázala použít a pomohla mu připravit referát se vším všudy – historie od Velké Moravy přes Husa a Karla IV. až do současnosti. Kultura a umění, průmysl, vynálezy i sportovní úspěchy. Na neznalosti okolí jsem narazila i ve škole, kde jsem se učila francouzštinu. Když naše profesorka jmenovala maďarštinu coby slovanský jazyk, rozhodlo to o tématu mého referátu: klasifikace evropských jazyků, óda na mou mateřštinu a slova, která mají ve francouzštině z češtiny.  Na druhou stranu musím říct, že se Belgičané rádi nechávali poučit a měli zájem poznat nás blíž.

Není to tak dávno, kdy jsem si uvědomila, proč se v Belgii cítím tak dobře. Lidé jsou zde otevření a přijímají bez problému cizince, nikdo se nepozastavuje nad tím, že mluvíte ve společnosti svým jazykem. Na našem malém náměstíčku, kde je 21 domů, žijí lidé deseti různých národností. A taky je to malá země jako ta moje. Ve velké zemi, jakou je třeba Francie nebo Německo, stejně tak v USA, bych se cítila nicotná. Navíc je George v posledních letech s vývojem v jeho vlastní zemi sám nespokojený.  

Vrátit se do Československa nebo Česka pro mě nepřipadalo v úvahu z jednoho prostého důvodu: můj muž naši zemi miluje, obdivuje ji a chválí. Kdybychom tam žili, určitě by se našla spousta důvodů ke stěžování a láteření, a to bych rozhodně nepřežila. Kritika poměrů v Česku mi nevadí, jistě toho bylo vždy (a bohužel stále je) ke kritizování víc než dost, ale od svého muže bych ji přijmout nemohla.

Lidi se mě často ptali, zda se v důchodu neodstěhujeme do Česka, když jsem taková vlastenka. Myslím, že každý se víc cítí Čechem v zahraničí než doma v Česku. A když navíc chceme probudit alespoň částečné češství u svých dětí, musíme je projevovat dost silně. V Česku mám stále příbuzné a přátele, moc ráda za nimi jezdím. No a teď, když máme v Belgii vnoučata, to je asi ten nejpádnější důvod, proč tu zůstat navždy. Georgeova případná kritika místních poměrů mě vůbec nezraňuje a jsme tu šťastní.        

 

Během úprav rozhovoru se v duchu přenáším k Olžinu kuchyňskému stolu, plnému plechů na pečení s kynoucími rohlíčky. Přestože text vznikal na dálku, mám až fyzický pocit, jako bychom spolu rozprávěly u Schmalzriedů doma, v pozdním večeru nebo noci. To je čas, kdy Olga nejen připravuje akce spolku Beseda nebo sestavuje čtvrtletník Zpravodaj, který spolek vydává. Jindy, kvůli jazykovým kurzům a péči o stále se rozrůstající rodinu, zkrátka není čas. Olga v noci často i peče, aby bylo na druhý den něco dobrého nejen doma. České dobroty nosí i svým žákům do kurzů, kde se pak stávají předmětem konverzace, nebo na akce Besedy. A podobně nakažlivým způsobem předává i své zaujetí českou kulturou, tradicemi, historií i současností. Mezi Čechy v Belgii zavedla u nich v kuchyni společné pečení vánoček nebo pravidelné charitativní akce. Na téma spolku Beseda bychom mohly sepsat ještě druhý rozhovor. Není tu místo pro všechny její aktivity, ale jednu věc, kterou mi kladla na srdce, ještě zmínit musím: Olga v posledním mailu píše: Další shodou náhod – či osudem? – jsem se v roce 1999 stala předsedkyní Besedy v den mých narozenin. Ale opravdu fascinující bylo pozdější zjištění, že Beseda byla v roce 1904 založená také v den mých narozenin. Byla mi asi už tehdy souzena, ač jsem ještě dávno nebyla na světě. Dojmu, že mne můj osud jakoby všude nastrčil, kam jsem původně sama nechtěla, se už asi nezbavím.

 

Mohlo by vás také zajímat...

ČR-PRAHA: Knihovna Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu je veřejná specializovaná knihovna, která letos slaví 30 let svého trvání. Knihovna pokračuje v budování knihovního fondu, jehož základ tvoří historický fond Masarykova lidověvýchovného ústavu. Knihovní fond reflektuje rozvoj osvětové činnosti, mimoškolního vzdělávání, knihoven a amatérského umění od poloviny 19. století. Zrcadlí přístupy k podpoře osvětové, kulturní a výchovné činnosti tak, jak je ovlivňovaly rozdílné politické podmínky.

Celá ČR, Hl. m. Praha
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média, Divadlo a tanec, Hudba, Vzdělávání
Co se děje
03.12.2021

ZLÍN: Dne 1. prosince 2021 odejel na poslední cestu legendární český cestovatel, spisovatel, fotograf a filmař, inženýr Miroslav Zikmund. V roce 1995 díky etnografovi PhDr. Karlu Pavlištíkovi věnovali oba cestovatelé celý svůj archiv Muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně, které společně s Klubem H+Z uchovává, zpracovává, zpřístupňuje a rozvíjí jejich odkaz.

Zlínský kraj
Cestovní ruch, Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média
Co se děje
03.12.2021

ČR-ZLÍN: Cestovatelská legenda Miroslav Zikmund, který letos v únoru oslavil 102. narozeniny, ve středu zemřel. Potvrdila to Zikmundova rodina i Muzeum jihovýchodní Moravy. Dvojice Zikmund - Hanzelka, která společně navštívila přes 80 zemí, ve světě proslavila tehdejší Československo a vozy Tatra.

Celá ČR, Zlínský kraj
Cestovní ruch, Knihy, literatura, média, Ostatní
Co se děje
02.12.2021

ČR-ZAHRANIČÍ: Odbor amerických států MZV ČR navrhuje, ve spolupráci s velvyslanectvími zemí Latinské Ameriky, Španělska a Portugalska v Praze a kulturními centry Cervantes a Camoes a také dalšími zainteresovanými institucemi, uspořádat ve dnech 16. - 22. května Iberoamerický týden 2022. Jedná se o projekt navazující na Iberoamerický týden, který úspěšně proběhl v roce 2018. Kvůli pandemii Covid-19 nebylo možné akci v letošním roce uspořádat. Hlavním cílem Iberoamerického týdne je podpořit výměnu názorů a zkušeností, posílit kontakty na různých úrovních, rozšířit povědomí o Iberoamerickém regionu v České republice a prohloubit vzájemnou spolupráci.

Celá ČR, zahraničí
Instituce a kulturní zařízení, Ostatní
Co se děje
02.12.2021