čtvrtek
13. června 2024
svátek slaví Antonín
Martin Jan Stránský
© Archiv M. J. Stránského



Česká kultura před Sametem a po Sametu / Martin Jan Stránský

ČR-USA: Pokračovatel známé rodiny Stránských nese náročný úděl služby demokracii a kultivaci svobodné společnosti v této zemi s úsměvem. Má den rozpočtený na minuty, kromě své lékařské praxe řídí polikliniku na Národní třídě, vydává legendární časopis Přítomnost (a ani on nenašel v jeho archivu žádného Hitlera – gentlemana), glosuje do něj i jinam veřejné dění. Ale také pokroky v medicíně a zejména ve svém oboru, neurologii, která má v současné době překotného vývoje IT technologií a umělé inteligence co říci k budoucnosti člověka. Jakožto Homo politicus se prostřednictvím dalších veřejných aktivit snaží vést nekonečný boj s českou povahou, kterou však, dle svých slov, nade vše miluje. A to i přes fakt, že jeho rodina, ve všech svých členech doslova zosobňující Masarykovskou republiku, musela v roce 1948 emigrovat do USA, aby si zachránila životy.  

Pradědeček Adolf Stránský – novinář, politik, zakladatel Lidových novin a také ministr obchodu v Kramářově první československé vládě, spoluzakladatel Československé národní demokracie, od roku 1920 senátor. Dědeček Jaroslav Stránský – právník, novinář a také ministr (spravedlnosti a pak školství). Otec Jan činný podobně jako oni, byl rovněž poslancem československého parlamentu do kritického roku 1948, poté spoluzakladatel Československého stolu Rádia Svobodné Evropy. Jeho syn Martin se již narodil v USA, ale od roku 1990 znovu postupně zakotvil v Česku.  Zvolením do zastupitelstva MČ Prahy 1 v roce 2010 se stal jediným příkladem čtyř generací, které sloužily svobodné republice. 

Autor článku: 
Martina Fialková

Jak moc pro vás byla určující rodina, ze které pocházíte? Probíhalo vaše americké dětství a mládí tak, že musíte být připraven na návrat sem nebo jste se spíš připravoval na tamní život a kariéru? 

Oboje. Protože jsme doufali, že návrat bude, ale nevěděli jsme kdy. Myslím si, že každého překvapila rychlost „sametové revoluce“ – fakticky žádná revoluce to nebyla, takže rychlost pádu želené opony. 

Prakticky řečeno, my jsme vždy žili v mentalitě exilu, a ne emigrantství, protože otec od rána do večera pracoval pro Svobodnou Evropu, dědeček od rána do večera pracoval pro BBC. Byli jsme obklopeni československou komunitou v NY, která de facto také pracovala pro návrat svobody v Československu. Mezi ně patřili Ferdinand Peroutka, Pavel Tigrid a další. A v tom prostředí nebyla pochybnost, že ten den přijde. Pokud jde o mého dědečka, ten mne odmalička vychovával v tom, že jsme Stránští, že máme určitou tradici, jsme českoslovenští patrioti, a předpokládal, že ten návrat přijde během mého života. A podle toho postupoval – ve všem. Takže jsme skutečně „přešlapovali na místě“ a čekali, až to přijde. Mezitím jsem v USA vystudoval vytouženou medicínu a začal pracovat.   

 

A necítil jste se někdy tím rodinným předurčením omezen? Neměl jste nikdy pocit, že vlastně chcete dělat něco úplně jiného, než rodina očekávala? Třeba žít v Americe a dělat tu lékařskou kariéru, než se vracet do nějaké malé země? 

Ale ono se to nevylučovalo. Jako dítě jsem bral tu situaci jako samozřejmost. Vedle toho jsem se vždy chtěl stát lékařem a žil jsem život, jak jsem si myslel, že se má žít. Když přišla ta výzva se sem vrátit, přestože jsem se narodil v exilu, považoval jsem ji opět za samozřejmost, čistě ze dvou logických důvodů. Jednak jsem znal práci mých rodičů a předků pro to, aby se ten okamžik stal. A pak tu byla ta morální křivda, protože bolševik vzal a zničil všechno to, co jsme my, Stránští, vybudovali. Došlo tu k morální korupci a selhání, které bylo nutno napravit. Cítil jsem se tak, jako by někdo mně osobně sáhl do kapsy a vzal mi peněženku, kterou mi tam dali otec a dědeček. A jednoduše řečeno, chtěl jsem ji zpátky. 

 

Dlouhou dobu jste ale musel střídat Česko a USA, kde zůstala většina vaší rodiny … 

Tehdy jsem ještě neměl děti. Otec už byl starší a nemohl zvládat časté cestování. Něco jsem s ním koordinoval, ale padlo to na mne, otec mne zkrátka vyslal. Začalo to tak, že nám Jiří Ruml ještě před revolucí poslal samizdatové Lidové noviny, kde byl tehdy šéfredaktorem, a s nimi dopis. Psal v něm, že se tady asi něco bude dít. A že až se to stane, byl by strašně rád, kdybychom se vrátili, aby se naše síly se znovu spojily, pokud možno na původní adrese. Takže se otec na mne podíval, a řekl: „Tak pojedeš ty…“ 

 

Kdy došlo k tomu pocitu, že už jste opravdu doma tady v Česku, a do USA jedete jen na návštěvu? 

Já jsem se vždy řídil tím, že musím být tam, kde potřebuji být. Pracoval jsem v Americe jako lékař donedávna. Měl jsem standardní soukromou i fakultní praxi (na univerzitě v Yale), což jsem postupně otesával. Když měli na univerzitě nedostatek profesorů, tak jsem tam pobýval víc. Asi do roku 2000 jsem čas dělil tak napůl, ale pak se poměr překlopil sem a nyní jezdím do Ameriky jen tak na 10 dní do roka. Mezitím se věci dávaly dohromady na základě iniciativ, které jsem tu založil a lidí, kteří tu se mnou spolupracují. Práce tady přibývala a tam ubývala, takže to vše choreograficky do sebe zapadlo.

 

Kde se narodily vaše děti? 

Všechny tři jsou narozené v Americe, ale všechny už žijí tady. Začaly školu, už tu mateřskou i základní školy v Česku. Ale bohužel stále platí, že dobrá americká gymnázia i vysoké školy jsou mnohonásobně lepší než ty naše. Můj nejstarší syn si tam po univerzitě našel na nějakou dobu i práci, ale pak stejně přišel sem, do Česka. Mladší syn hned po něm, a dcera, která také dostudovala specializaci v interní medicíně v N.Y. a po dokončení atestace už je tady taky.

 

Takže mají pocit, že jsou v Praze doma a mají být tady? 

Bezesporu… 

 

Zůstaňme ještě chvíli u vašich studií. Proč jste si v medicíně vybral právě neurologii? 

Dělal jsem nejdříve internu, která mne velice zajímala, ale pak jsem se v rámci výuky v ní dostal k neurologickým pacientům. Neurologie se mi líbí proto, že je v ní ještě pořád nutné hodně přemýšlet o tom, co člověk dělá, je velmi důležité mluvit s pacientem. Není to jen objednávání testů. Má takové elegantní “sherlockholmesovské” uvažování ohledně diagnóz. A posléze se ukázalo, že na základě nejnovějších technologií je to fascinující specializace. 

Dnes už víme o mozku tolik, že dokonce můžeme používat neurovědy k řešení filozofických otázek, například Proč jsme si vymysleli Boha? Co je vědomí? Co se stane s myšlenkami po smrti? Dnes to nejsou jen bulvární úvahy, ale přes vědecké poznatky si objasňujeme odpovědi na tyto otázky. 

 

To je fascinující. Co se tedy současná neurologie domnívá, že se s těmi myšlenkami stane? 

To samozřejmě přesně nevíme, ale na druhé straně víme spoustu zajímavých věcí. Například to, že každý atom, který je v našem těle, je tady od počátku vesmíru a bude tu do jeho konce. A víme, že tyto atomy jsou i v našem mozku a vytvářejí část sítě, která tvoří naše myšlenky a naši paměť. Dále víme, že tento náš atomový svět je vlastně složen z menších částic – tak zvaných kvantových částic. A to je úplně jiný svět a má úplně jiná pravidla. Čas v něm neexistuje, ale ohýbá se. Nejen dopředu, ale podle některých výzkumů i dozadu. Zároveň je to svět, který běží rychlostí světla. A když používáme relativistickou fyziku, tak víme, že čím rychleji něco běží, tím více se čas zpomaluje. Dále si představte, že každá částice v tomto světě je spojena s jinou částicí někde ve vesmíru. A ty mohou být pár centimetrů nebo i pár milionů kilometrů od sebe. Když jedna z těch částic změní své charakteristiky nebo svoji rotaci, tak ta druhá, ať je kde je, to okamžitě udělá také. A nikdo neví proč. Jedná se o dvousměrnou ulici. To znamená, že teoreticky to, co se odehraje kdesi ve vesmíru, teď ovlivňuje částice, které jsou v našem mozku. Spojením těchto předpokladů dohromady vzniká hypotéza, že to, co je v naší hlavě, včetně konstrukce myšlenek, může přetrvat v nějaké formě i po naší smrti. Dostáváme se sice do komplikovaných úvah, ale rozhodně, v žádném případě, po tom, co zemřeme, “to nekončí”.  


Tak to je dobrá zpráva! Alespoň máme nějaký důvod se až do konce o něco snažit. Děkuji za povzbuzení pro čtenáře! Ale zpět do přízemního života a k vašemu přesunu do Česka po tom „Sametu“. Vzhledem k tomu, jak jste byl připraven, asi vás tady moc věcí nezaskočilo. Ale přece jen, realitu tady jste neznal. Když jste se tu pak fyzicky ocitnul, bylo něco, o čem jste si říkal: Tak tohle nepřežiju? 

Myslím, že si to jako Češi říkáme všichni každý den (směje se), protože je to v naší povaze. Podle mne je český národ úžasný, miluji ho, je pro mě navíc psychologicky fascinující. Myslím si, že mezi všemi kulturami jsme národ, kde mají lidé v sobě neuvěřitelné protiklady. Když jste v Německu nebo v USA, tak to, co v člověku vidíte, je to, co platí. Ale tady to neplatí. 

 Někdo může na vás působit naprosto roztomile, ale bohužel je schopen i největšího možného podrazu.  Ta charakterní konzistentnost nám chybí. Tento sklon nám zpevnil bolševik, ale bylo to tu i před tím.  Do jisté míry se z toho stále probíráme, musíme si to přiznat.

 

Po roce 1989 jsme se sami sebe ptali, jak dlouho bude trvat, než se z toho všeho dostaneme. Ale to jsou dvě roviny: ekonomická a mentální, společenská, kde to nešlo zdaleka tak rychle jako u ekonomiky. Říkalo se, že to bude tak 20 let, já jsem odhadovala 30, ale vidím, že i to bylo ještě málo. 

Já myslím, že je důležité se zeptat, kde je to měřítko a co má být ten cíl, že jeden den se probudíme a řekneme si: To je ono, teď jsme se „z toho dostali“. Kdysi řekl Masaryk, že to chce 50 let, aby se sem demokracie nejen vrátila, ale byla pevně vybudována. Ale já myslím, že už to neplatí, protože se doba úplně změnila na základě globálního mraveniště, kterým se svět stal. Rozmělňuje se povaha každého národa, tradiční modely se rozpadávají, mění se systémy, lidské chování, právo, a pravidla. Instituce se oslabují, kultury spějí do jedné, demokracie se stává nerelevantní, protože je dávno suplovaná transglobálním kapitalismem a nadnárodními organizacemi.  

 

Pojďme raději zpátky na Národní třídu v Praze, do domu, který působí jako oáza stability. Patřil a znovu patří vaší rodině. Kromě toho, že zde funguje poliklinika, kterou jste založil a vedete, tu sídlí opět i redakce Přítomnosti, a je tu stále i známý Topičův salon – výstavní síň, která vznikla jako součást nakladatelství Františka Topiče, knihy jeho produkce máme mnozí ještě v knihovně po rodičích nebo prarodičích). Jak Topičův salon vypadá dnes? 

Dnes už dobře, poté, co jsme jej během asi 13 let zrekonstruovali. Stálo to hodně peněz a času, protože Československý spisovatel, organizace, která tam do roku 1989 sídlila, při odchodu zničila a ukradla vše, co se dalo, parkety, mramory… Ale od začátku se naštěstí podařilo najít správné lidi, kteří výstavní a aukční tradici převzali. Působí zde firma Art Consulting Brno, a dělají to velice dobře. Salon je rozdělen do dvou částí. V menších síních se střídají výstavy, v té velké je aukční síň. Udržují tradici a mezi veřejností je naše galerie vnímána jako jedna ze tří, ne-li první nejuznávanější soukromá galerie svého typu. Takže z toho mám radost.  

 

Vy sám prostory Topičova salonu občas využíváte pro své další veřejné aktivity, které jste rozvinul ve více směrech. Různá setkání, semináře, konference. Připomenu jen nedávnou konferenci na téma „Doba nejistoty“ s předními novináři a sociology. Jsou podobné akce něčím, co jste chtěl dělat od začátku? 

Nejdřív jsem musel vyhrát vleklý restituční spor se třemi organizacemi, které nám ukradly majetek a nechtěly ho vrátit zpátky. Potom, co jsem se pomalu postavil na nohy, jsem vždy upřednostňoval tu tradici. Už na začátku jsem dostával nabídky od různých investorů. Pamatuju si, že hned v roce 1990, ještě restituce ani neproběhla, jsem dostal nabídku prodat dům za milion amerických dolarů, kterou jsem na místě odmítl. Pak jich chodilo víc, také tu chtěli udělat autosalon Mercedes... Nezapomeňte, že to byla divoká 90. léta. Ale mne ani nenapadlo, že by se dům na Národní třídě nevrátil původní tradici, je to přeci památkově chráněný objekt. 


Jste nejenom lékař, ale zároveň i tvor psavý, takže občasně můžeme číst vaše úvahy a glosy nejen v časopise Přítomnost, o kterém ještě bude řeč, ale i jinde. Nedávno jste přispěl do sborníku Trvalé zdraví zajímavým úvodem. Shrnuje základní body, do nichž dospěla současná lékařská praxe. V podstatě je to dost velká kritika současného zdravotního systému…ovšem s paradoxním závěrem. 

Napsal jsem to, myslím, pro nějaký kongres. Chtěli na mně, abych zhodnotil hlavní body praxe současné medicíny, což je hrozně těžké. Ale nějak se to podařilo a článek se i rozšířil.  Od té doby, co jsem to napsal, se nic nezměnilo, spíše se to všechno jen potvrdilo, což vám odsouhlasí každý lékař tady – například to, jak jsme přehlceni administrativou, pod kterou se pacient ztrácí jako člověk – a to je jen jedna z těch deseti tezí, o kterých tam píšu. 

 

Takže ten systém je tak silný, vlastně silnější než všichni lékaři, kteří s ním nejsou spokojení, dohromady?

V každé zemi je zdravotnictví silným systémem tím, že je založeno na kombinaci různých důležitých faktorů, jako je ekonomika státu, sociální vnímání občanů a tak dále. Je třeba obrovský rozdíl mezi Amerikou a Evropou včetně České republiky. Například Amerika je jediná civilizovaná země, která nenabízí lékařskou péči svým občanům. Všichni si ji musí koupit, a z toho důvodu má nejhorší zdravotnictví ze všech zemí OECD z hlediska efektivity a konkrétních výsledků. 

 

A možná i nejdražší? 

Právě pro to. No a my sice máme velice levné zdravotnictví, ale z hlediska jakékoliv centrální organizace se jedná o typického českého kočkopsa. Náš systém-nesystém tvoří skupina jednotlivých ostrovů, které nemají jasně stanovené vzájemné propojení. Zaprvé jich je moc, zadruhé každý pracovník se chce držet své pozice. Chybí jakákoliv efektizace či standardizace. Hned vedle jedné dobré nemocnice funguje druhá s tristní péčí. Máme tu různé státy ve státě – například firma Agel vládne nad velkou částí Moravy. Na úrovni lékařů, hlavně na venkově, panuje totální absence komunikace mezi jedním a druhým. Pacient je nedoléčen na jednom pracovišti, tam mu řeknou, aby si našel další péči jinde, místo aby mu to zařídili a vykomunikovali. To považuji za absolutní barbarství. Lékař se má hlavně postarat o to, aby pacient byl uzdraven, a když to nedovede, nebo to nechce dělat, musí mít tu slušnost, aby pro něj zařídil další kontakt. To se tady neděje.  Celý stav je navíc odsouzen k neúspěchu tím, že se tu ministři zdravotnictví střídají jako blechy na psovi. 

I tak, nějakým způsobem to funguje, a když se podíváme na výsledky a porovnáme se s Evropou, nejsme na tom špatně.  Navzdory tomu, co jsem řekl, máme tady i skvělé lékaře, kteří jsou obětaví, a kteří se rovnají s těmi nejlepšími všude ve světě. Bohužel, soustřeďují se převážně ve fakultních nemocnicích, nikoliv v těch menších či na venkově.

 

Právě vy ale neordinujete jen tady v Praze, na Národní třídě, ve své poliklinice, ale také na vesnici na okraji Vysočiny, kde máte chalupu. Tam máte ordinaci otevřenou o nedělních odpoledních, a fungujete tam de facto jako všeobecný venkovský lékař. Musí být velmi zajímavé střídat praxi tady v Praze a tam. Co vás k tomu vede? 

Svým způsobem je to pro mne velice důležité. Nejen tady, ale v každé zemi vlastně ten venkov, to je ta země. A když poznáte lidi na venkově, myslím, že oni vám nabídnou pohled na život, který ve městě nedostanete. Mají jiný přístup ke zdraví, nejsou na tom tak finančně dobře. Myslím, že by to měla být povinná část péče o pacienta pro každého lékaře. Měli bychom pomáhat nejen těm lidem, kterým chceme a tam, kde je to pohodlné. Medicína je sice profese, ale také povolání, a v tom vidím důležitý rozdíl. V tom povolání by se měl člověk aspoň částečně obětovat. 

 

Děláte to i kvůli sobě, abyste získal větší přehled o společnosti, protože se společenskými tématy zabýváte i jinde? 

Lidi mne baví, zajímají mne jejich názory na všechno, rád se setkávám s někým, kdo mne něčím překvapí. 

 

S tím zjevně souvisí i humoristicky laděná kniha, které jste se před časem dopustil. Jmenuje se Deník doktora z Mrnic, což je ovšem fiktivní jméno té vesnice. Pokud vím, byl tento pravdivě-fiktivní deník vyhlášen nejlepším humoristickým dílem roku Obcí spisovatelů.

To vzniklo tak, že těch zajímavých případů typu „Vesničko má středisková“ bylo tolik, že jsem si je začal zapisovat. Když uplynulo pár let, zjistil jsem, že už toho mám docela velký štos. Mezitím jsem k nám na chalupu zval kamarády, příbuzné a všichni byli dojatí tím, co v okolí viděli. Dokonce tam dorazilo i pár lidí z České televize, a všichni říkali: “Tohle musíš sepsat“. Ta obec i kraj kolem jsou totiž skutečně nějak unikátní. Tak jsem tu knihu napsal, má dodnes docela úspěch. Práva jsem prodal dokonce i jednomu producentovi, který by z toho rád udělal nějaký seriál. Ale o to nejde. Knížku jsem vlastně napsal i ke 100. výročí vzniku republiky 2018. Mohl bych napsat svůj standardní filosofický článek k tomu výročí, ale to by nikdo nečetl. Tak jsem si řekl, že v rámci toho, co jsem tam u nás zažil a stále zažívám, zkusím zmapovat český charakter jiným způsobem. Chtěl jsem předat jisté nadčasové pocity.  Samozřejmě se mnou potom rok a půl nikdo z té obce nemluvil, i když v knížce mají všichni přezdívky. Ale pak si na to ti, co mají nadhled, zvykli, a teď už je to dobré. Také si asi uvědomili, že neví, jestli někdy zase nebudou potřebovat doktora (směje se). A když zjistili, že by z toho mohl být i nějaký seriál, tak se mne naopak ptají, kdy to bude, a jak moc nebo málo bude v něm ten jejich charakter vystupovat. To psychologické divadlo zkrátka funguje… a jedeme dál. 

 

Tímto se můžeme přesunout na vaši vinici, kterou jste nad obcí na stráni založil. Je tam jediná, protože je to vlastně bramborářský kraj, takže je to de facto místní rarita. Co vás k tomu nezvyklému pokusu vedlo? 

Když jsme koupili náš pozemek, zjistili jsme, že po stavbě chaty zbyla ještě hodně velká část.  Tak jsem vždy musel požádat někoho, kdo by mi to zoral, aby tam nerostly různé plevely. A jeden rok jsem se rozhodl, že ten plevel spálím. Vznikl požár, který byl vidět asi 20 km daleko, přijeli hasiči ze dvou krajů a dostal jsem šíleně vynadáno. Shodou okolností ten rok v obci uspořádali malý festival vinobraní, který organizoval místní občan, Jiří Kocián, který tam má malou vinici. Tak mne napadlo, že když tam má víno on, na takovém zastrčeném pozemku, který moc nevyhovuje, a já to mám krásně slunečné, na kopci nad Želivkou, že bych to víno zkusil. On mne hned spojil s vinaři z Kutné Hory, což je naše nejlepší vinařství ve středních Čechách, ti udělali rozbory půdy atd. Výsledky byly dobré, takže jsem našel 25 dobrovolníků, koupil sud piva, upekli jsme prase a za víkend jsme měli vinici. A od té doby na ní od května do října pracuju každý víkend. 

 

Což je vlastně tak trochu i osa děje vaší knížky… 

Z Prahy odjíždím ve čtvrtek po práci, vracíme se v pondělí. Mám tam ještě jednoho pomocníka, a samozřejmě, když je vinobraní nebo se stříhá víno nebo se dělají jiné větší práce, najímáme další brigády.  Je to opravdu jediná registrovaná vinice na Vysočině, hospodaříme na ní už 10 let a za tu dobu se nám podařilo získat dokonce i zlatou medaili z mezinárodní soutěže. Pěstujeme biovíno, myslím, že velmi chutné, odrůdy Solaris a Hibernal, odolné proti plísním a mrazu.

Mohu ale říci, pokud se do toho chcete pustit, tak to absolutně nedělejte. Je to příšerná dřina. Najděte si blázna, jako jsem já, přijeďte na jeden nebo dva víkendy, užijte si tu práci, kupte si pár láhví a spokojeně odjeďte domů…. 

 

Vrátíme se ale do Prahy. Ještě jsme se nedotkli Přítomnosti, časopisu s velkým kreditem a tradicí, který založil váš dědeček Adolf Stránský, tehdy majitel Lidových novin, z finančního daru, který TGM poskytl mladému talentovanému novináři Ferdinandu Peroutkovi. Peroutka Přítomnost vedl a přitáhl k ní tehdejší novinářskou špičku. Vy v tradici pokračujete. Za dobu, co Přítomnost vydáváte, se už několikrát přerodila, přešla z tištěné do on-line verze, ale stále existuje. Jak se jí daří a jaký má, myslíte, vliv? 

Doba je naprosto nevyhovující pro jakékoli intelektuální časopisy, nemluvě o tištěných na papíře. Kdokoli si dnes chce přečíst fundovaný článek o čemkoli, najde si ho na webu a nemusí za to platit. Jsem přesvědčen, že do konce mého života všechny intelektuální periodické publikace bud’ úplně zaniknou nebo budou fungovat jako ostrůvky dotované svými mecenáši. A to je případ Přítomnosti. Stojí to ohromné peníze, je ztrátová. Ale má svůj klub čtenářů, o který nemůžeme přijít, a který se během doby vytříbil. Objektivně jsem přesvědčen, že patří mezi nejlepší časopisy v této zemi. Většina článků je otevřená, předplatné je velmi nízké. Ze všeho nejdůležitější je, že Přítomnost čtou lidé, kteří umí přemýšlet, a taky kteří rozhodují o věcech. A v tom je její velký vliv. Jsou totiž dva způsoby, jak ovlivnit společnost. Ten první je vytvořit bulvár, který čte každý, a druhý je, vytvořit něco, co využívají hybatelé společnosti. A my nemáme na ten první cíl a ani bychom to nechtěli dělat, a proto se věnujeme tomu druhému.  

 

Sám jste před medicínou studoval také dějiny umění a současně i hru na klavír.  V nedávné době jste se stal mecenášem smyčcového souboru Martinů Strings Prague, co vás k tomu vedlo? 

Na klavír ještě hraju, i na jiné hudební nástroje – v mé knížce i ve skutečnosti dokonce i na skotské dudy. Vždy jsem miloval komorní hudbu, a proto se mi moc líbí tento soubor, který má 12 členů, a repertoár, který hraje. Je to jako trio nebo kvartet, kde slyšíte ty delikátní nuance, ale má už docela robustní zvuk, přestože to není vyloženě velký orchestr. Martinů Strings mají také velmi pěkně dramaturgicky vyladěné programy, které s nimi precizně nastudovává houslista Jaroslav Šonský, jejich zakladatel. A upřímně řečeno, když už jsem se konečně oddlužil z toho, co jsem splácel na rekonstrukce všeho toho kulturního majetku, znovuzaložení Přítomnosti a tak dál, je na čase, abych tu kulturu nadále podporoval.  

 

Nejste sice přímo v politice, ale máte ji geneticky v krvi. Ocitl jste se tak v týmu poradců kolem paní Evy Pavlové, manželky prezidenta. Jak se to stalo a jakou roli zde máte? 

Setkal jsem se s lidmi, kteří začínali plánovat kampaň pana prezidenta. Měl jsem několik poznámek včetně toho, že mne zaujala paní Pavlová, kterou jsem vnímal jako velice sympatickou a důležitou osobnost pro celou kampaň. Byl jsem pak požádán, abych jí v té věci asistoval. Ona totiž toužila, vzhledem k dřívějším povinnostem během působení jejího muže v NATO a vzhledem k nemoci, kterou překonala, spíše po klidnějším režimu. Pomáhal jsem jí, když se pak v kampani stala aktivnější, a nakonec jsem vlastně působil jako takový neformální doktor/psycholog pro celý tým Petra Pavla, včetně toho, že jsem udělal psychologické profily všech kandidátů a připravoval prezidenta na debaty. Dnes jsme právě v situaci, kdy paní Eva hledá cestu, co a jak dál. Jsem v neformální skupině lidí kolem ní, připraven pomoci. Paní Eva má obrovský potenciál už jen tím, že tvoří velice pozitivní tandem s prezidentem a že je elegantní, sympatická a upřímná. Vždyť nic takového, s výjimkou Hany Benešové, jsme tu neměli. Myslím, že pro národ je výborným vzorem. Navíc to pomůže tomu, že posílí pozici žen, což nutně potřebujeme. Mým přáním je, aby se tu zakotvila instituce úřadu první dámy, aby například z rozpočtu kanceláře prezidenta šla určitá část na kancelář první dámy, kde by měli být úředníci a tajemník. Opatrně se snažíme vytvořit něco, co vydrží. 

Musím ale říct jednu věc: Celá ta kampaň za zvolení Petra Pavla byl pro mne obrovský zážitek. Nikdy jsem neviděl tým, který by tak silně dokázal táhnout za jeden provaz. Byla to naprosto mimořádná zkušenost, a to nemluvím jen o České republice, ale i z mých mezinárodních zkušeností. Nikdy jsem tak dobrý tým v ničem, v nemocnici, ve škole, na univerzitě, kdekoli, nezažil. A bylo to pro mne i obrovské zadostiučinění.

A ještě je tu příběh, kterým bych to rád uzavřel: Když totiž Petr Pavel na začátku kampaně oznámil svoji kandidaturu, přinesl jsem mu kravatu, kterou dostal můj pradědeček, Adolf Stránský, člen první Masarykovy vlády, od prezidenta Masaryka. Je to tmavomodrá kravata s českými lvíčky. A řekl jsem Petru Pavlovi, aby ji vrátil na Hrad. Pak řadu měsíců probíhala ta kampaň, a on se prezidentem skutečně stal. A když při inauguraci kráčel Vladislavským sálem kolem mne, ukázal si na hrud´– a měl kravatu na sobě. 

To byl jeden z nejkrásnějších okamžiků mého života, kromě těch, kdy se mi narodily děti. A tady to můžeme skončit.

 

 

Mohlo by vás také zajímat...

ČR: Již po devatenácté se 10. června uskutečnilo předávání Výročních cen OSA, které oceňují přední domácí hudební skladatele a textaře v rámci populární a klasické hudby, a to celkem ve 14 kategoriích. 

Celá ČR
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média, Hudba
Co se děje
12.06.2024

ČR-ZAHRANIČÍ: Divadlo Drak se vrátilo z týdenního zájezdu na Kubu, kam bylo vybráno s inscenací Veroniky Poldauf Riedlbauchové Do hajan! spolu s dalšími 14 zahraničními produkcemi z celkových 542 přihlášených projektů. Inscenaci v Havaně viděly desítky kubánských dětí z pozvaných škol i desítky zahraničních promotérů a odborníků na divadlo pro děti a mládež z celého světa. Divadlo Drak si tak z festivalu přiváží i několik pozvání na další zahraniční festivaly a mnoho cenných kontaktů i zkušeností.

Celá ČR, Královéhradecký kraj, zahraničí
Instituce a kulturní zařízení, Divadlo a tanec, Soutěže a festivaly
Co se děje
11.06.2024

ČR: S Jiřím Šotolou se znám od května 1989. Tento měsíc vymezil příchodem i odchodem na svět jeho život, a tak teď, víc než jindy, vzpomínám. A kdo ví, možná nejsem sama.  Narodil se v květnu 1924 ve Smidarech nedaleko Hradce Králové a zemřel v Praze. Také v květnu, v květnu 1989. Jiřího Šotolu jsem poznala až na jeho pohřbu. Vím, zní to divně. Tehdy jako dítě základní školou povinné jsem byla jednou z žaček, jež paní učitelka kroužku českého jazyka vzala z Luže k nedalekému kostelu Zvěstování Panně Marii v Janovičkách u Dolů na rozloučení se spisovatelem. A já se od té doby k jeho dílu hodně často vracím. Nezapomněla jsem, stejně jako nezapomínají další spolužáci.

Jiří Šotola, ač zemřel v Praze, se tu cítil doma. Měl tu chalupu, příbuzné, přátele, má tu i hrob. Poznáte jej snadno, zdobí ho otevřená kniha s podpisem. Jaká je to kniha? Kdo ví. Možná sbírka básní, možná román a možná i divadelní scénář. To vše dokázal. Být hercem, autorem scénářů, básní, novinových článků, ale hlavně autorem románů.  

Zemřel těžce nemocný, pár měsíců před sametovou revolucí, a já si říkám, jaká je to škoda. Stihl by možná napsat víc děl, ale hlavně by mohl poskytnout rozhovory. Z toho, co o jeho životě a díle vím, skládám následující řádky tak, jako kdybych si s mistrem povídala já osobně. Taková hra na rozhovor.

Celá ČR, Pardubický kraj
Knihy, literatura, média, Divadlo a tanec, Památky
Články a komentáře
12.06.2024

PRAHA-ČR: Inscenace textu Autorka skotské dramatičky Elly Hickson uváděná v Jihočeském divadle v režii Adama Svozila získala Cenu Marka Ravenhilla za nejlepší českou divadelní inscenaci nového textu za rok 2023. Cenu v podobě „kožichu Marka Ravenhilla“ pro letošní ročník navrhla česká designérka Maria Nina Václavková.

Celá ČR, Hl. m. Praha
Divadlo a tanec, Soutěže a festivaly
Co se děje
07.06.2024