Česká kultura po Sametu, zejména z pohledu neprofesionálního umění.

Vraťme se o třicet let zpátky a připomeňme si některá fakta. O umělecké svobodě si umělci, a to zdaleka nikoliv pouze jen profesionální, mohli jen nechat zdát. Pamatuji, že se scénáře nosily na různé orgány a ty - autorské právo sem nebo tam (že Československo bylo i tehdy signatářem Ženevské konvence, no a co tím chcete říci) - v nich bez uzardění škrtaly slova či celé věty. Každé vystoupení muselo mít povolení, a to si orgány pěkně rozmýšlely. Strach z ideologické diverze byl silný, a dokonce nepolevoval ani těsně před listopadem 89. Po velkém úspěchu inscenace Majakovského Horké lázně na festivalu Jiráskův Hronov v srpnu 1989 (soudruzi odjeli v polovině se slovy „to si vyřídíme někde jinde“) to vypadalo, že o příštím programu celostátního festivalu, který měl svá pravidla, bude rozhodovat uliční organizace KSČ v ulici, kde stojí budova divadla. Zvykli jsme si na jistou schizofrenii, s níž se psalo do záhlaví kdečeho „na počest sjezdu KSČ“ nebo něco podobného, že to vlastně nic neznamená, že je to jenom formalita. Někdy opravdu byla, jindy však nikoliv. Museli jsme přijmout, že se nikam nesmělo, tedy až na země tábora míru a socialismu a že si soubor ze sousedního SRN či Rakouska jako zahraničního hosta festivalu nemohl pozvat. Je pravda, že čeští umělci (alespoň někteří) na tzv. západ vyjíždět mohli, neboť tamější pořadatelé (po listopadu mě to hodně překvapilo) dostali prostředky na takovou účast v rámci tzv. pomoci demokratickým silám v socialistických zemích. Dnes takto „pomáhají jiným“, takže mají české soubory často smůlu. Rozsah státního dohledu byl nepředstavitelný. Mimochodem, docela by mě zajímalo, jak tento dohled zvládá tak obrovská země s více než miliardou občanů jako je současná Čína. I to byl patrně jeden z motivů vývoje tak vyspělé techniky jako je Huawai.

Je pravda, že tato schizofrenie přinášela občas nečekané ovoce. Režim např. od 60. let budoval síť tzv. kulturně výchovných zařízení (okresní a krajská kulturní střediska). Měla sloužit propagandistickým účelům a potřebám strany a vlády. Hodně však záleželo na tom, jací lidé v nich pracovali, a co byli ochotni obětovat pro věc samotnou. Je pravda, že mezi zařízeními byly velké rozdíly, a když se např. podařilo v 80. letech udělat z krajských kulturních středisek jednu síť, vznikla ve stínu dohledu tak skvělá věc, jako byly krajské lidové konzervatoře, kde vyrostly dvě umělecké generace. Když po srpnu 68 byla z profesionálních divadel „odejita“ řadu režisérů, začali spolupracovat s amatérskými divadly. Tak vznikala autorská divadla, v nichž všechno od textu až po režii a herectví bylo dílem souboru, která položila základy moderního českého divadla. Tím zajisté vůbec nechci tvrdit, že to byla zásluha režimu. Podařilo se to před ním utajit. Podobně, aniž to režim vůbec tušil, vznikala moderní metoda dramatické výchovy vycházející z inspirace ze zahraničí (především Rakousko a Velká Británie). Byla jak v teoretické, tak praktické části tak daleko, že krátce po listopadu mohl celý systém vzdělávání pedagogů a lidí pracujících s dětmi startovat. O libri prohibiti, tedy nevhodných knihách, jež nesměly vycházet a nesměly samozřejmě být v knihovnách, a to ani v těch odborových, snad ani nemá cenu hovořit. Myslím, že pro připomenutí to docela stačí.

Co se změnilo? Vlastně všechno. Máme uměleckou svobodu i svobodu slova. Svoboda pro amatérské umění však také znamenala, že soubory sice nemusely mít zřizovatele, ale musely se postavit na vlastní nohy. Začátky byly docela krušné. Zmizela síť odborových zařízení včetně různých závodních klubů, takže soubory ve větších městech řešily nebytové prostory – na zkoušení, pro materiál. Nikdo např. nezaplatil kostýmy pěveckým sborům ani kroje pro folklorní soubory.

Chvíli to trvalo, ale za pár let jsme to zvládli. Musíme počítat s většími osobními náklady. Festivaly dnes dospělým účastníků stravování nezaplatí a na dopravu dostanou jen příspěvek. To, že počty neklesají, však svědčí o tom, že se transformace podařila. Musíme si zvyknout na fakt, že vstupujeme do konkurence a rozhoduje kvalita. To platí i o výběru na zahraniční festivaly v režii pořadatelů. Letos se na Světový festival amatérského divadla AITA/IATA (srpen 2019 Kanada) přihlásilo více než 50 souborů, pořadatelé z nich vybrali pouhých dvanáct. Kladenský VaD si může blahopřát k medaili. Nikdo za nás nic neudělá. Chceme postupové přehlídky, ano, tak se o ně musíme postarat. Žádné středisko to nezařídí. Protože na všech úrovních veřejné správy existují dotační řady, tak si myslím, že je to správně. Se svobodou totiž souvisí i odpovědnost za vlastní rozhodnutí a počínání. Svoboda znamená také právo na informace. Tady jsme ušli obrovský kus cesty. Dnes existuje prakticky pro každý obor veřejný portál, kde najdete všechno. Za všechny připomínám databázi českého amatérského, divadla obsahující několik set tisíc údajů. Web navštívily téměř dva milióny unikátních návštěvníků. Cokoliv z umělecké literatury je k dispozici. Samozřejmě dále za podmínek daných autorským právem. Chce-li např. autor 100 dolarů za každé jedno uvedení své hry (tedy za každé představení), je to jenom na mně, zda takové peníze mám nebo si je opatřím. Plakat, že to je hodně, sice mohu, ale proč. Celý svět se otevřel, a to je také něco, co bylo před třiceti lety naprosto nepředstavitelné.

Také si představme, co udělala Sametová revoluce s fenoménem občanské společnosti. Dnes kulturu v malých sídlech (do pěti tisíc obyvatel) v plném rozsahu realizují především spolky jako dobrovolná seskupení. Někdy spravují kulturní dům bez zaměstnanců, někde divadelní budovu a obec na ně spoléhá. Není divu, že jejich členové zasedají v zastupitelstvech obcí. Ostatně v listopadu 89 stáli na pomyslných barikádách malých sídel právě členové různých uměleckých seskupení. Později se stali starosty, primátory, volenými členy zastupitelských orgánů na všech úrovních. Mnohým z nich politika, respektive politická zkušenost, změnila život. Spolky, ústavy, obecně prospěšné společnosti se staly viditelnou součástí české společnosti. O dotačních řadách veřejné správy už byla řeč. Je třeba připomenout, že se rozbíhaly postupně, stát (ministerstvo kultury), obecní úřady, okresy (do r. 2000 působily okresní úřady)a po vzniku krajů 2001 také krajské úřady. Co který orgán může a chce podporovat je dnes více méně jasné. Zase je za tím spousta práce. Musí se napsat grantová žádost a vyúčtovat, spolky musí zpracovat a poslat výroční zprávu Finanční kontrola na dotace je při nejednotném postupu finančních úřadů vždy velká loterie.

Vždy mě trochu zaskočí, když někdo nostalgicky vzpomíná na staré časy, kdy nic nemusel, nějaké středisko to za něj všechno udělalo. Jediná odpověď je: Vzpomeňte si prosím, že jste ale sami nemohli nic. Každý krok podléhal nějakému schvalování. K tomu se přece vracet opravdu nechceme!

Važme si svobody a občas si připomeňme, jak jsme po ní toužili. A nepovažujme ji za samozřejmost, která nic nestojí.