Články a komentáře

Skautkou na doživotí

Narodila se v roce 1929. Jejím dědečkem byl tvůrce a strážce nové československé etikety a také spoluzakladatel Olympijského výboru Jiří Guth Jarkovský. Tatínek pracoval ve službách Schwarzenbergů. Na gymnáziu v Praze se stala členkou 44. dívčího skautského oddílu Vřetenušek a skautkou zůstala celý život. Po maturitě v roce 1948 nemohla kvůli „třídnímu původu“ studovat medicínu, jak bylo její vroucí přání. Absolvovala tedy školu pro porodní asistentky v Liberci. Později byla na medicínu doporučena, ale studia opět z politických důvodů nemohla dokončit.

Ve švýcarském exilu, kam odešli s mužem Rudolfem Seidlem a dcerami v roce 1969, pracovala jako zdravotní sestra. Připravovala ale také výukové materiály pro děti českých krajanů. S manželem tvořili pilíře švýcarského českého skautingu. Pod přezdívkou Pirátka tuto charismatickou bytost s osobitým humorem a vnitřní ušlechtilostí znají všichni její přátelé. Přezdívku má i ve své mailové adrese. Díky důvěrnému vztahu k počítači je Pirátka stále ve spojení s mnoha dalšími Čechy po světě; napsala desítky článků do krajanského tisku a také několik knih. Stále aktivně sleduje českou politiku. Poznaly jsme se ještě v době, kdy byla doma v Curychu, a kdy mne a kolegy z týmu Českých kořenů přesvědčila, že musíme jet natáčet na „Válendu“. Proč, a co je to za místo, dočtete se dále…

 

Jak dlouho už jste zpátky v Česku?

To je těžké říct. Nejdřív jsem pobývala v Praze jen občas, potom se Švýcarskem tak nějak na stejno a nakonec to dopadlo, že jsem už jenom v Praze. Postupně se to překlápělo.  

 

Vím, že kromě toho, když něco nového píšete, nesedíte doma. Čím se tu v Praze vlastně zabýváte?

Ráda chodím za kulturou. A také do Knihovny Václava Havla na jejich pořady a hlásím se hrdě k „Pražské kavárně“ (smích). Mám čilé kontakty i s Libri Prohibiti, knihovnou exilové a samizdatové literatury, kde se také stále něco děje, a Jiřím Gruntorádem, jejím ředitelem. Do Libri Prohibiti jsem také už darovala dost knih. Aspoň 2 metry z Indexu a od Škvoreckých (exilová nakladatelství), i ledasjaké jiné dokumenty z exilu. A užívám si přátel, které jsem měla dříve ze Švýcarska daleko.

 

Je vám tady dobře a nelitujete toho?

Nelituju. Já vím, co chcete slyšet, a řeknu to poeticky: Krev není voda. To víte, že v tom hrály velkou roli emoce, ty řídí naše osudy. V Praze se mi stýská po Švýcarsku, a když tam přijedu, teskním po Praze. Cítím se doma tady i tam, mám dvojí občanství, dvě lásky. Láska je nekonečný lán, tam se toho vejde!

 

Po čem ze Švýcarska teskníte nejvíc?

Po přírodě. Švýcarské hory, to je něco tak nepopsatelně krásného. V náručí té švýcarské přírody jsem se cítila doma. Ale já jsem vlastně celý život měla té přírody málo a nějak mi chyběla. I když jsme jezdili do Alp na skautské tábory, bylo mi to pořád málo. Ale člověk nemůže mít všecko. Tady v Praze mám svoji kulturu, jsem se vším smířená, ale uvnitř zůstává ten pocit.

 

Ve vaší knížce Zrcadlo mé duše jsem četla, jak jste ještě před vaším odchodem jezdívali s mužem a přáteli na horskou chalupu v Krkonoších. A že ta chalupa byla pro vás tehdy únikovým místem. Místem, kde se dalo volně a beze strachu hovořit.  

Scházela se tam celá naše skautská parta. Tu chalupu jsem milovala. Víte, já mám ty dva domovy, český a švýcarský, v mysli pořád jako tu krkonošskou chalupu a Švýcarsko jako „Válendu“. Když se řekne Švýcarsko, nepředstavím si Curych, ale louku, kde teče Rýn, obklopenou horami, a mám to za nejkrásnější místo na světě.

 

Tady asi musíme čtenářům vysvětlit, že „Válenda“ je vlastně počeštěný název velmi staré švýcarské obce Valendas v údolí Horního Rýna, kterou jste kdysi s manželem a dcerami objevili jako ideální  místo pro skautské tábory českých dětí ve Švýcarsku. Konaly se tam pod vaším vedením řadu let a jezdily tam i české děti ze Švédska i odjinud, dokonce i z USA. V devadesátých letech tábor hostil devětkrát i skautský oddíl z Čech.

Později v organizaci táborů pokračovali vaši nástupci. Díky vám jsme se tam měli možnost ještě v roce 2010 podívat i s kolegy při natáčení Českých kořenů a zachytit vás „na místě činu“ i s vašimi pokračovateli a houfem česky brebentících dětí. Pro mne to byl jeden z nejkrásnějších zážitků, když jsme pod Alpami, s horskou řekou za zády, nocovali v teepee pod hvězdnatou oblohou a mohli zažít tu nepopsatelnou atmosféru… Pořád se tam tyto české tábory konají?

Skautské tábory už ne, ale Češi tam jezdí tábořit, několik rodin s dětmi. „Úřední řeč“ už není čeština, ale český duch tam vládne. I okolní sedláci, kteří skautům do tábora dříve dodávali mléko, zeleninu a další produkty, to mají pořád zapsané jako český tábor.

Víte, ti mladí, co do Švýcarska přicházejí pracovat nebo studovat a jsou tam teprve pár let, nenavázali tolik na původní spolky, ale také se činí. Zdá se, že česká enkláva ve Švýcarsku znovu ožila, mladých rodin se tam sešlo tolik, že už založili několik českých školiček z té drobotiny, v Curychu je dokonce i „Český dům“.

 

Nedávno jste svůj vztah ke Švýcarsku, kde jste prožila bezmála 50 let, shrnula do knížky Švýcarské etudy (vydalo nakladatelství Petrklíč)…

Je to vlastně kronika mé druhé půlky života, toho, co zapadlo do mé duše. Ve vzpomínkách se vytvoří síto a zůstane tam to hezčí.

 

Co je právě ve Švýcarsku jiné než u nás?

To je zajímavá otázka. Lidé jsou navenek úplně stejní. Nejen velcí dobráci (jako u nás v Česku), ale občas i lháři, šizuňkové, podvodníci, xenofobové. A kvete-li u nás závist, tam kvete udavačství. Jenom Švýcarky jsou štíhlejší. Na ulici ale nepoznáte, zda ty tlusté jsou cizinky, které tu pracují, turistky nebo azylantky, takže to vyjde na stejno.

Ale abychom se vrátili k té atmosféře: jsme opět v emocích. Ve švýcarském povětří je cítit vyrovnaný klid, pohoda. Ozývá se tu křesťanská důvěra v Boha, dávná minulost náboženských reformátorů, Zwingliho, Kalvína, filosofa Roussea, zakladatele Červeného kříže Dunanta, soucitného celníka Gruningera, který pouštěl Židy přes hranici a bojoval proti vlastnímu státu. A také odkaz zdatného obchodníka Duttweilera, zakladatele obchodního družstva Migros, který neměl rád peníze…

Čerpají Švýcaři z té minulosti? Tomu jsem chtěla přijít na kloub. Tam jsem hledala inspiraci a odpověď, odkud že pramení jejich étos současného života, sebevědomí, spokojenost, víra.

 

Z čeho jste čerpala vy? V knížce je ohromné množství zajímavostí…

Ze šuplíku (smích). To jsem jednou dělala pořádek a našla jsem tam skripta z doby, když jsme se ve Švýcarsku ucházeli o občanství. Z těch vznikl jakýsi tahák, který si všichni Češi předávali. Už jsem to chtěla vyhodit, ale řekla jsem si: Než to vyhodím, přeložím to. Byla to vlastně náhoda.

 

Vezměme to teď ale naopak. Našla jste, když už nyní trvale žijete v Praze, co je tady lepší než ve Švýcarsku?

Ale to víte, že ano. Městská doprava v Praze třeba. Ve Švýcarsku existuje výborné spojení vlakové i autobusové, ale příšerně drahé.

 

Vy asi nejste ta, která by viděla jen nedostatky, že tady nefunguje to a ono? Někdy se stává, že Češi, kteří žili dlouho v zahraničí, se tak chovají a domácí obyvatelstvo je pak nemusí mít rádo, protože se zdá, že příliš kritizují.

Já se krotím. To víte, že se mi to někdy stane. Ale pak si vždy řeknu: Mlč! Z tebe mluví ta „zpovykaná“ Švýcarka (smích). Podívejte se, tady třeba jsem si koupila kancelářské svorky (ukazuje názorně). Já jim říkám bolševické. Tyhle jsou z Česka a tady ty ze Švýcarska. Ta kvalita je úplně jiná. Nebo třeba ubrousky – to je takový rozdíl! Mně je to jasné, proč. Ale nic neříkám a raduju se z toho, co všechno je tady prima.

 

Rozhovor přerušuje kočičí návštěva ze sousedního balkonu. Pirátka ji láká, ale kočička nedůvěřivě sleduje vetřelkyni v mojí osobě a nechce ani nabízený pamlsek. „Ona je taková herečka“, dí Pirátka. Někdy se tváří, jako „ já tě neznám – a vlastně tady ani nemusím být“. Kočka nonšalantně odchází a Pirátka pokračuje. 

Atmosféra od listopadu 1989 se v Česku obrovsky změnila. Když jsme sem ze Švýcarska jezdili v 90. letech, byli jsme něco zvláštního. To dnes už neplatí. Nevím, jestli si to uvědomujete, jak tu pomalu ubývalo určité nedůvěry a strachu i škarohlídství – nejen vůči nám ze zahraničí, ale i vůči sobě navzájem. Lidé si víc pomáhají, jsou mnohem radostnější a pohodovější. Jistěže jsou tu nespokojenci, ale ti se vytrácejí v celkové náladě, která je vlastně pozitivní. Ale tu atmosféru nevytváří minulost. Ta je jen otiskem v písku, tu tvoří právě současnost. A právě v tom se, myslím, česká skutečnost za těch posledních skoro třicet let přiblížila té švýcarské. Nabyla na sebevědomí, pohodě. Nová generace už nic neví o marxleninské ideologii, v jejímž vleku žili jejich prarodiče. A kdysi tak rozšířenému sloganu Kdo nekrade, okrádá rodinu - tomu už snad věří jen premiér Babiš. Mrzuté je, že právě on nás reprezentuje ve světě.

 

S tím ráda souhlasím. Hlavně mladí jsou otevřenější a úplně jiní, co myslíte?

To stoprocentně, ale někdy zase až moc. Dnes už bylo a je tolik mladých lidí venku a je jim to samozřejmé. Až mně je líto, že si neuvědomují, jak my jsme tu byli v té velké kleci zavření. Jak bylo vzácné jen z ní na chvíli vykouknout, alespoň do zemí východního bloku. Ten pocit už vůbec nemůžou mít! Proč my jsme odcházeli? Pořád jsme si říkali, že kvůli dětem, kvůli támhletomu a jinému, ale v podstatě jsme odcházeli za svobodou. Přechod přes hranice pro nás byl největší zážitek, i když jsme pak cestovali třeba z Německa do Francie. Úžasný pocit – už jsme zase v jiné zemi! Jeden Čech ve Švýcarsku mi kdysi říkal: „Já kdybych se nestyděl, tak bych v Basileji (leží přímo na hranicích tří států) chodil pořád ze Švýcarska do Německa a zase do Francie a zpátky.“

 

Vy jste ale i ze Švýcarska před rokem 1989 byla stále v kontaktu s Československem…

Ano, s některými lidmi z Charty jsme dělali všelijaké „neplechy“. Třeba jsem vstoupila do organizace IGFM, mezinárodní společnosti pro lidská práva. Centrálu měla ve Frankfurtu, kde se vždy jednou za rok sešli zástupci všech utlačovaných národů. Zorganizovali jsme jednou tiskovou konferenci k výročí 21. srpna 1968, která se konala zároveň v několika evropských městech. Nebo jsem pořádala řetězovou 24hodinovou hladovku za propuštění Pavla Wonky, politického vězně. Hladovka vyšla z Vrchlabí a já jsem ji ze Švýcarska v tom svobodném světě zorganizovala i mezi krajany tak, že si ji předávali mezi sebou v různých zemích vždy po měsíci, třeba i v Austrálii…

 

Vraťme se ale do Česka. Rozumí Češi podle vás demokracii?  

Tady se to nějak zaseklo. Demokracií si ustavičně vyplachujeme ústa a nebereme v úvahu, že naši spoluobčané, jeden každý z nás, vidí svět z jiného úhlu, z jiné perspektivy. Chce to empatii, schopnost vcítit se do situace toho druhého. A tam se to zašmodrchává, místo horování o demokracii bychom měli hledat cestu z té sebestředné bubliny.

 

Takže nám tu asi ve společenském prostoru, ve výchově něco chybí, abychom z té bubliny unikli?  

Mám dojem, že význam mnohých slov tu v Česku není nijak vysvětlený. Víme, jaký je rozdíl mezi nacismem, nacionalismem a vlastenectvím? Vlastenectví není sprosté slovo. A o tom je potřeba mluvit. Ne o demokracii, tu je potřeba žít. Málo se také zná a mluví o empatii, odpovědnosti, sobectví. Myslím, že kdybychom měli víc empatie, víc odpovědnosti a méně sobectví, měli bychom více demokracie.

 

Tady cítím vaši náklonnost k masarykovskému myšlení. Masaryk také vysvětloval obecné pojmy a zamýšlel se nad jejich významem pro společnost. 

Všechno to by se mělo adekvátně užívat a také trochu lidem vysvětlovat. Těší mne ale, že praneteř mne pozvala do Skautského institutu na Staroměstském náměstí. Byl tam seminář pro starší skauty právě na témata vlastenectví a nacionalismus, a měla jsem možnost k tomu také něco říct. Jsem ráda, že se ten skautský étos pořád pěstuje. 

 

Jak je to tedy s Masarykem a vámi? Před pár lety jste o něm brilantním stylem napsala útlou knížku, TGM Humanista pravdou posedlý (vydalo nakladatelství Primus). Co vás vedlo k tomu, psát o někom tak známém?  

Ale právě, že o něm mnozí nevědí skoro nic. Říkala jsem si, že je potřeba napsat takový životopis, který potřebuje znát a může si přečíst každý Čech, ať je mu 7 nebo 70, ať je to kopáč na ulici nebo ministerský úředník. Ti všichni by měli mít základní představu, kdo TGM byl. Knížka má jen 34 stránek a je to krásně vypravené vydání, aby lákalo k přečtení. Ale ještě se věci musí dobře propagovat, aby nezapadly…No, snad se i to naučím.

 

A máte ještě něco zajímavého v šuplíku?         

Možná něco najdu. Má poslední starost je, zanechat dobrou stopu v písku…

Někdo by si mohl myslet, že na počátku Vašeho podnikání bylo hořké poznání, že jste se na něco důležitého svých blízkých už nestačila zeptat…

Na začátku bylo vyprávění mého vlastního dědečka a jeho barvité popisy míst, kde se narodil, žil, vyrůstal a období, která prožíval. Dostala jsem totiž jeho knížku vzpomínek, již sám napsal a s pomocí členů rodiny vydal do knižní podoby pro své potomky a blízké. Pracoval dříve jako redaktor a zároveň byl skvělým vypravěčem. Tato knížka mě naprosto očarovala. Mohla jsem se rázem dozvědět něco o své prababičce, pradědečkovi i dalších příbuzných, získala jsem vhled do toho, jaké to kdysi bylo, jak se lidé bavili, co považovali za důležité. Jsou v ní záznamy poučné, ale mnohdy i velmi zábavné. Z knížky dnes čtu vlastním dětem.

Takové paměti jsem ale chtěla mít i od manželových obou babiček, neboť z jejich četných vyprávění jsem věděla, že měly obě také velice zajímavý život a i jejich současné názory by stály za zaznamenání. Tak vznikla myšlenka vytvořit vyplňovací alba Babičko, vyprávěj a Dědečku, vyprávěj. Jsou to knížky pro uchování vzpomínek určené každému, kdo má k vyplnění chuť a nemusí být právě spisovatelem. Otázky jsou tu pokládány velmi návodně a věřím, že citlivě tak, aby se odpovídalo a vzpomínalo pěkně.  Na jednotlivých stranách jsou obrázky a dobové fotografie související s tématem, aby se myšlenky lépe přiblížily době, o které babička nebo dědeček píše.

 

Existuje řada knih k narození miminka, deníčky pro rodiče k zaznamenání prvních let života dítěte. Vy jste přinesla vzpomínkové knihy pro opačnou věkovou skupinu… 

Knížky pro uchování vzpomínek Babičko, vyprávěj a Dědečku, vyprávěj jsou hned trojnásobným potěšením. Pokud babička takový dárek dostane, uděláte jí radost, že vás její příběh zajímá. Když se pak pustí do vyplňování, zajistíte jí díky knížce zábavu a náplň na mnoho dnů, které může věnovat příjemnému vzpomínání s pocitem, že něco vytvoří pro své potomky. A třetí radost z ní má potom rodina, která dostane knížku pamětí a v ní svůj rodinný poklad.

 

Zůstaňme ale ještě u Vaší rodinné knížky vzpomínek. Je nějaká historka mezi zápisy, ke které se s dětmi rádi vracíte a proč? Vidíte rozdíl mezi tím, co lidé zaznamenávali dříve a tím, co je důležité pro nás dnes?

Dříve si lidé byli blíž. Pro mě bylo zajímavé třeba to, jak dvě rodiny i s babičkou a dědou žily pod jednou střechou malého domečku na Podskalí. Vánoce slavily dílem v užší rodině a večer měl i společnou část. Dočetli jsme se, jak si kluci hráli, co pro ně znamenalo třeba dětské cyklistické kolo, které se normálně neprodávalo, a pradědeček ho nechal pro ně vyrobit. Dozvěděli jsme se, kam se chodily děti v Chocni koupat. Líbí se nám i konkrétní záznam o pozorování zatmění slunce. Domeček z Podskalí nám dědeček vyrobil z papírového kartonu, abychom si uměli jeho velikost a rozložení představit. Měl i chlívek pro kozu!

 

S vydáváním knih jste začala během mateřské dovolené. Lze skloubit podnikání s péčí o tři děti?

Knížky vznikly v období, kdy jedna dcera byla školačka a mladší právě nastoupila do školky. Na přípravu jsem tak mohla věnovat dopoledne a večery. Je ale pravda, že při rozbíhajícím se projektu si práce vyžadovala čím dále více času a zodpovědnosti, a tedy bez pomoci širší rodiny bych nedokázala knížky a web Babičkářství – dárky pro babičky a dědečky uvést v život během půl roku tak, jak se povedlo. V dalším roce se nám ještě narodil synek a tím, že byl moc hodné miminko, nám umožnil zvládnout vánoční sezónu.

 

To bylo jistě těžké období pro celou rodinu. Musela jste se za pochodu naučit hodně nových věcí kolem obchodu, marketingu a sehnat finance do začátku… Našla jste v sobě obchodního ducha?

Neřekla bych, že obchodního ducha, ale velice mě motivovalo, když jsem viděla, že se lidem knížky líbí a používají je. Příběhy, které jsem se dozvěděla, mi daly další chuť pomáhat rozpovídat starší generaci. To mě hnalo kupředu. Tak vznikla třeba společenská hra Jak to tenkrát bylo?, která umožňuje příběhy vyslechnout. Mnohdy jsou to vzpomínky, na něž by ani v běžném hovoru nepřišla řeč.

Ano, samozřejmě peníze do začátku jsme museli najít v rodině. Byli jsme čerstvě nastěhovaní v novém bydlení a ještě jsme neměli úplně splaceno. I zde bylo nutné splátky o něco oddálit. Šli jsme do rizika, ale věřila jsem, že se mi investice minimálně vrátí. Za pochodu jsem se učila spoustu věcí, jsem, věřím, technicky založená a hodně mě bavila práce kolem tvoření webu. Prohlédla jsem řadu webinářů a účastnila se nejrůznějších školení pro zvládnutí PPC, analytiky… S marketingem například na sociálních sítích jsem si však nechala poradit.

 

Je něco společného v povolání lékárnice a vydavatelky vzpomínkových knih?

Myslím, že společným jmenovatelem může být pozitivní přístup ke starším, určitý obdiv k jejich zkušenosti i k tomu, co většina z nich prožila v minulém století a jak na různé věci pohlížejí. Vždy jsem měla trpělivost, ale i samozřejmě zvědavost, která mi byla přínosná v lékárně i v mém nynějším uplatnění.

 

První knihu jste vydala v roce 2013. Jak na tu dobu vzpomínáte? Nabídla jste svůj nápad nejprve nějakému etablovanému nakladatelství?

Protože jsem představu o knížkách měla, rozhodla jsem se nejprve jít svou cestou a najít grafika, který by mé myšlenky zpracoval do grafické podoby a připravil k tisku. Nebylo to samozřejmě tak jednoduché a knížka se během vzniku měnila a přizpůsobovala díky konzultacím, komentářům a průzkumům mezi rodinou, blízkými i staršími lidmi z řad domovů pro seniory. Náročné bylo například i vybrat dobrý papír a kvalitně nechat knížky zpracovat, aby vazba vydržela náročné zacházení při vpisování i budoucím listování.  S tím současně jsem začala hledat zajímavé dobové fotografie, tiskárnu a zakládala webový portál Babičkářství.cz.

 

Jak vypadá Vaše podnikání dnes?

Dnes se snažím tvořit nové dárky, které obohatí většinou celou rodinu, proto jsem vedle Babičkářství založila i portál Familium – místo, kde najdete originální a smysluplné pozornosti pro celou rodinu. Při každém novém dárku se tak setkávám s mnohými neznámými a hledám ty správné cesty, aby se lidem skutečně líbil. Poslední knížka z naší dílny je Strom života naší rodiny. Umožňuje jednoduchým způsobem zaznamenat rodinný rodokmen. Je velmi chytře propracovaná, takže do ní pohodlně zanesete své předky, ale zároveň i všechny své potomky. Ke každému členovi rodiny lze přidat zajímavé informace o něm a jeho životě včetně fotografie. Případně můžete své příbuzné požádat, aby vám do knihy napsali vzkaz jako do památníku – pro vás a pro další generace.

Do Babičkářství i na Familium vybíráme i další dárky od jiných dodavatelů. Snažíme se, aby měly vždy nějakou přidanou hodnotu. Například pomůcky pro běžný život nebo zdravotní pomůcky, různé otvíráky, nesmeky na boty, zesilovač domovního zvonku nebo obouvák ponožek. Oblíbené jsou i společenské hry, hlavolamy nebo gurmánské dárky. Na webu Babičkářství vám může s výběrem pomoci i dárkový poradce, který na základě vámi zvolených vlastností a potřeb dokáže vybrat dárek přímo pro vaši babičku nebo dědu.

 

Vaše pracovní aktivity jsou od začátku hodně provázané s rodinou. Máte „své“ knížky už doma vyplněné a knihu vzpomínek pro vlastní děti rozepsanou?

Zapsané vzpomínky máme od mého dědečka a dále od manželovy babičky, která o prázdninách na chalupě dětem vyprávěla a její dcera, manželova maminka, zaznamenávala. Pro všechny strany to tenkrát byly krásně strávená období několika týdnů o prázdninách v období dvou let. Moje maminka na knížce svých vzpomínek pracuje a zároveň mi pomáhá s vyplňováním Stromu života naší rodiny. Na tomto atlasu rodinné historie pracujeme od podzimu a budou v něm záznamy ze strany mojí i ze strany mého manžela. Už teď můžu říci, že jsme prožili několik zajímavých setkání a slyšeli dosud neznámé historky z rodinné minulosti.

 

Dnešní doba přeje spíš kultu mládí. Proč se zajímat o to, čím žily, čím se trápily a z čeho se těšily generace před námi?

Jde určitě o poznání, inspiraci a poučení. Myslím, že dozvědět se něco o rodinné historii znamená dozvědět se něco o sobě. Historické filmy, knížky i dokumenty nám dokladují doby minulé, ale slyšet konkrétní zážitky nejbližších je trochu jiné. Také musím říci, že mě samotnou čas strávený s rodinou velice nabíjí, zvlášť když se podaří rozvyprávět dědečka nebo babičku. Je pak zajímavé pozorovat děti, které se leckdy i doptávají a uchovávají si vzpomínky na své prarodiče, nebo dokonce praprarodiče, jež si jednou v budoucnu určitě rády vybaví. Važme si takových chvil, dokud jsou setkání možná.

 

Weby:

www.babickarstvi.cz

www.familium.cz

 

Dlouhodobě se věnujete spravování hesel v internetové encyklopedii Wikipedie a jste ambasadorem projektu Senioři píší Wikipedii. Určitě jste zaznamenal, že Wikipedia přerušila nedávno na den provoz. Tvůrci internetové encyklopedie vypnuli webové stránky české, německé, slovenské i dánské Wikipedie na protest proti chystané unijní směrnici o autorském právu. V tisku se objevily titulky typu „Svoboda internetu je v ohrožení, varují wikipedisté“… Jde opravdu o tak závažný zásah? Je Vaše heslo na Wikipedii (https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Sokol) aktuální a spravujete si ho sám?

Upřímně řečeno si myslím, že to možná byl zbytečný poplach. Směrnice neznamená omezení internetu, ale jen porušování autorských práv. Proti tomu se ale sama Wikipedie od začátku a důsledně brání. Svoje heslo jsem nepsal, jen je čas od času aktualizuji, pokud to neudělá někdo jiný, ale o každé změně se dozvím. Takže článek je v pořádku.

 

Žijeme ve svobodné demokratické společnosti, přesto v čem je naše současnost nesvobodná? Co dnes svobodu nejvíce ohrožuje? Hrozí nám jiný druh totality než před rokem 89?

Veřejný prostor je v ČR svobodnější, než byl kdykoli v minulosti. Osobní moc několika politiků i hospodářských magnátů ovšem i u nás roste. Není to zdaleka tak, jako třeba v Rusku, ale občas i u nás ohrožuje nezávislost prokuratury a soudů. Na to je třeba dávat velký pozor. Jinak občanskou svobodu nejvíc ohrožují její zneužití, pokud je soudy nedokáží potrestat. Z nepotrestaných zločinů žijí političtí demagogové a slabé vlády jsou pro svobodu nebezpečné.

 

Vyučil jste se jako zlatník, později mechanik. Prošel jste učňovskými obory, o kterých ve své knížce vzpomínek „Jak jsem se měl na světě“ velmi hezky mluvíte… Prestiž i kvalita výuky těchto oborů se ale snižuje, zájem o ně ze strany studentů klesá, firmy nemají kde brát kvalifikované zaměstnance, některé obory zanikly úplně. Jak vidíte výuku řemesel a učňovských oborů dnes a do budoucna?

To je dost složitá věc. Společenský význam i prestiž řemesel hodně poklesly, řemeslnou výrobu nahradila průmyslová a řemeslo vytlačila na okraj. Tam je ale jeho šance. Průmysl potřebuje dělníky a techniky, jen výjimečně skutečné řemeslníky. Vedle stavebnictví se řemesla udrží, jen když nás přesvědčí, že řemeslný výrobek je sice dražší, ale také krásnější, kvalitnější a déle vydrží. Zvykli jsme si mít doma hromady levných věcí „na jedno použití“, které brzy zahodíme. V tom řemesla nemohou držet krok a ani opravy se nevyplácejí. Tady by mělo pomoci zelené hnutí a všimnout si, že masová výroba šmejdu je ekologicky neúnosná. Řada řemesel přirozeně zanikla, ale těm, která se snaží o kvalitu a krásu – jako zrovna zlatníkům, kuchařům nebo uměleckým řemeslníkům – nechybí ani dorost, ani zákazníci. To je šance i pro učňovské školy a některé už si jistou pověst vytvořily.

 

V rozhlase proběhla zpráva, že 55 % studentů v ČR odchází z fakult po roce studia, protože ho nezvládají. V honbě za finančními prostředky univerzity stále více snižují kritéria pro přijímání studentů. Sám jste podporoval rozšířené možnosti vysokoškolského vzdělání pro co nejvíce studentů zavedením bakalářských studijních programů či založením nové fakulty, Institutu základů vzdělanosti, dnes Fakulty humanitních studií. Počítali jste s tímto poklesem úrovně výuky? 

Tu zprávu jsem neslyšel a jak někde vidím procenta, trochu pochybuji: s těmi se totiž dá dokázat všelicos. Kdyby to byla hamižnost fakult, určitě by si i špatné studenty nechávaly déle. Pokud to po roce „nezvládnou“, bylo by to naopak svědectví, že úroveň studia se nesnižuje. Radikální rozšíření vysokoškolské nabídky, kterým všechny rozvinuté země prošly už před 50 lety, je i u nás patrně nezbytné a možná i správné. Všimněte si, jak se změnily nároky na zaměstnance, na jejich znalosti, ale také třeba na schopnost učit se něco nového. I vysoké školy si toho musí všimnout a uvědomit si, že mají vzdělávat polovinu národa, nejen těch 10 % odborníků jako v minulém režimu nebo dokonce 2 % nadšenců pro vědy jako před sto lety. Obávám se, že ti, kdo nejvíc naříkají na úroveň studia, jsou právě ti, kdo tohle ještě nevědí. Ale pozor: široká nabídka nesmí znamenat, že všichni dostanou diplom. Naštěstí jsme (zatím?) nezrušili přijímací zkoušky a pro úroveň studia je rozhodující, že ani přijetí ke studiu neznamená titul v kapse. Pokud student po roce pochopí, že tohle studium „nedá“, je to ten nejlepší způsob, jak skloubit masovost a úroveň.

 

Univerzity se stále více přizpůsobují požadavkům trhu a rozmachu nejrůznějších módních trendů ze sféry byznysu, dochází tak nutně ke zpovrchnění, dekontextualizaci a vulgarizaci vědění –  jak varuje např. K. P. Liessmann v Teorii nevzdělanosti. Nevede tento nepříznivý trend k zavedení školného? 

Přiznám se, že s „kulturním pesimismem“ pana kolegy Liessmanna nemohu souhlasit, a když čtu ty vaše hrozné „-izace“, mám dojem, že každý žijeme v jiném světě. Nejenom v ČR přece od rána do večera slyšíme nářky, jak se univerzity právě nepřizpůsobují „požadavkům trhu“, ale naopak požadavkům studentů (a možná jejich rodičů). Ti naivnější „kapitáni“ politiky i průmyslu si pletou školu s výrobou a chtěli by studenty „usměrňovat“ školným, jako komunisté umístěnkami. Jenže tihle kritikové, z jedné i z druhé strany, stále nechtějí pochopit, že univerzity sice mají jistý závazek vůči státu, který nás platí, ale ne proto, abychom učili, jak chce vláda nebo president, ale abychom hledali, jak skloubit odbornou úroveň s přáními studentů. Nevím, co myslíte „módními trendy“, ale mohu vás ujistit, že už několik různých podbízivých nabídek zkrachovalo a zmizelo: pamatujete se ještě třeba na učební obor „manažer“? Lidé nejsou hloupí a pokud se jich něco opravdu týká, dovedou si vybrat.

 

Když se ohlížíte ve svém životě zpátky a zastavujete se u svých životních rozhodnutí, na které uzlové momenty vzpomínáte? Jaká byla Vaše cesta k filozofii?

Ano, moje cesty byly dost klikaté a popsal jsem je v několika knížkách. Ale vůbec toho nelituji a jsem-li za něco komunistům vděčný, je to tahle radikální „transdiciplinarita“, k níž mě přinutili. Filosofie je pro mě pokus pěstovat schopnost věcně a kriticky myslet nejen o filosofech, ale i o člověku, o světě, o lidské společnosti. O pravdě, omylu a lži, o právu a penězích, o svobodě a pravidlech, o mravu, morálce a etice, o přírodě a technice, o dobrém, lepším a nejlepším. To budeme totiž potřebovat úplně všichni, abychom se ubránili demagogům.

 

Váš tchán, Jan Patočka, ač typ akademického znalce, filozofa, se nebál vystavit riziku a obhajovat svůj občanský postoj naplňující myšlenku svobody. Co jste prožívali jako rodina? Báli jste se o něj v těch posledních týdnech?

Ano, tchán si uvědomil, že někteří lidé se možná bez svobody obejdou, ale tvořiví lidé, umělci, vědci, filosofové ji nutně potřebují a měli by se o ni tedy starat. Když ho požádali, aby se stal mluvčím Charty, trochu váhal, ale nakonec přijal a věnoval tomu všechny síly. Nikomu z rodiny Chartu podepsat nedal, já jsem se o tom dozvěděl od přátel a samozřejmě podepsal. Měl z toho radost, ale stejně jsem mu pomoci nemohl. Báli jsme se o něho víc a víc, ale nechtěl jsem věřit, že by smrt mohla přijít tak rychle.

 

A jak vzpomínáte na okolnosti jeho pohřbu, při kterém režim neúctou k mrtvému odhalil svou aroganci a současně ubohost moci?

Jistě, na to ani naše děti nezapomenou, i když to byli ještě školáci. Ale překvapilo mě, kolik lidí přes všechny šikany přece přišlo.

 

Jsme z Místní kultury, kterou vydává Národní informační a poradenské středisko pro kulturu, NIPOS, příspěvková organizace ministerstva kultury, podporující mmj. neprofesionální umělecké aktivity. V příspěvku „Volný čas jako rizikový faktor“ jste napsal:  „I špatný amatérský básník, hudebník, malíř nebo herec má k umění blíž než sebevíce školený konzument.“ Jak jste to myslel?

Neumím posoudit, zda je umění v krizi – to se dnes říká skoro o všem – ale vidím, jak se vztah k umění oslabuje tím, že je lidé jen konzumují a sami nedělají. V rozhlase i na internetu si člověk může kdykoli pustit tisíce koncertů v té nejvyšší myslitelné kvalitě, a tak si řekne – proč bych to zkoušel sám? Jenže to mi připomíná lidi, kteří si pouštějí erotické filmy, ale žijí sami. Je přece něco úplně jiného, když se člověk pokouší zpívat, hrát nebo malovat sám, než když jen sedí a poslouchá, a to i když se nemůže srovnávat se světovými virtuózy, které má v šuplíku. O to totiž nejde.

 

Jaká jsou témata současné filozofie a jaké postavení mezi nimi má svoboda, pravda…? Změnila se nějak pro Vás jejich definice po 30 letech?

Postavení filosofie je také úplně jedinečné. Nikdy nebylo na světě tolik filosofů, kteří se tím dokonce živí, a přece bych neuměl jmenovat nějakou skutečně velkou filosofii současnosti. Dobrá polovina z nich, analytičtí filosofové, se pokoušejí své názory logicky dokazovat a ty druhé vyvracet, jako kdyby filosofie byla logika či empirická věda. Jenže ani oni nemohou přesně definovat, dělat pokusy a měřit. Přou se v učených časopisech, které ale nikdo jiný nečte. Jiní se snaží mluvit do politiky a hlavně kritizovat všechno možné, jenže za to nemají žádnou odpovědnost. A někteří se snaží své čtenáře oslnit a ohromit, aby sami přestali myslet. Čím divočejší a radikálnější názory hlásají, tím jsou často i pro vzdělané lidi „zajímavější“. Když přijde nadšený student, kterého oslnila nějaká celebrita, zeptám se ho nejdřív, co ten člověk říká. Na to jen někteří dovedou odpovědět, a těch se pak zeptám, co si o tom myslí. Nestačí mi, když řekne, že je to „zajímavé“.

Ale ani tohle možná není tak docela unikátní: už Platón si v dialogu Menón postěžoval, že „u nás nastalo jakési sucho v oboru moudrosti“. Představte si: v Athénách, v době Periklově - a „sucho v oboru moudrosti“!

 

VIZITKA: Jan Sokol (* 18. dubna 1936 Praha) je český filosof, překladatel filosofických textů, vysokoškolský pedagog a publicista. Byl poslancem Federálního shromáždění v letech 1990–1992, ministrem školství v Tošovského vládě roku 1998 a posledním protikandidátem Václava Klause ve volbách prezidenta ČR v únoru 2003.

Je jedním z výrazných současných českých křesťanských intelektuálů. Zabývá se hlavně filosofickou antropologií, dějinami náboženství a antropologií institucí. Přednáší na četných českých i zahraničních universitách, zejména na evropská a filosofická témata. Byl prvním děkanem Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy (2000–2007).

Zdroj: Wikipedie

Napadlo vás jako gymnazistu, že jednou budete trávit čas psaním knih? Kdo byli vaši oblíbení literární hrdinové?

Tak to mě tehdy skutečně nenapadlo, už proto, poněvadž jsem (mimo jiné při svém kádrovém profilu) vůbec neuvažoval o profesní dráze vysokošolského učitele. Jenže na té jsem se po „sametové revoluci“ jaksi mimoděk ocitl, a tam už dávno neplatí: docens a docendo, scriptor a scribendo („učitel je od učení – od psaní je spisovatel“) – ba právě naopak: publish or perish! („publikuj – nebo zdechni!“). A právě to je hlavním důvodem, a ne snad nějaká moje grafomanie, že jen můj seznam publikací činí dnes sedmnáct stran. Prostě: ve škole se to vyžaduje.

Pokud jde o mé oblíbené hrdiny, nijak jsem nevybočoval z většiny: májovky, verneovky, kupodivu ne „foglarovky“. Později jsem „hltal“ Remarquea, ale to asi každý v tom věku.

 

Váš první autorský text vznikl tak trochu z nezbytí jako studijní skripta…

Ano, dá se to tak říct. To jsem, tuším, v roce 1994 jako externista učil úvod do práva na Teologické fakultě nově vzniklé Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Aby posluchači měli v ruce aspoň něco, načmáral jsem útlá skripta (88 stran), která mi vydal Strahovský klášter a (poněkud netypicky, zato obratem) vytiskl Ústav jaderných informací v Praze na Zbraslavi.

 

Také knihy o hraběti F. A. Šporkovi jste mnohem později psal především z hlediska své profese – soudního práva. Měl jste ambici rozšířit poměrně skrovnou literaturu o geniálním "producentu barokního areálu na Kuksu"?

Já jsem měl jedno obrovské štěstí, které bych každému přál: práce – alespoň pokud jde o psaní – byla mým koníčkem. Habilitoval jsem se v oboru právní historie, takže všechny monografie i články o soudních sporech hraběte Šporka jsem mohl vykazovat jako vědeckou činnost. Navíc jsem při tom do značné míry zúročil i znalosti z kanonického práva, získané zejména studiem na fakultě kanonického práva v polském Lublinu.

Můj zájem o postavu hraběte Šporka probudila nádherná monografie tehdy docenta FF UK Pavla Preisse Boje s dvouhlavou saní (o Šporkovi a o Kuksu), kterou v roce 1981 vydalo nakladatelství Vyšehrad. Dostal jsem ji pod stromeček a stala se – a dodnes je – mou nejoblíbenější knížkou. V té době jsem  právě začínal studovat práva na Univerzitě Karlově a výborné přednášky z českých právních dějin dokreslovaly na obecné rovině to, o čem pan profesor Preiss psal ve zvláštním, tj. Šporkově, případě. A tak jsem tenkrát spíše snil, než uvažoval o tom, že bych také z tohoto právně historického pohledu o hraběti a jeho sporech, které do té doby nebyly monograficky zpracovány, něco publikoval – obdobně jako profesor Preiss. Ten ovšem psal o Šporkovi na pozadí pojednání o barokní kultuře v Čechách. Pana profesora jsem si tenkrát přál poznat osobně, ale nevěděl jsem, jak se k takové celebritě vnutit. Díky Bohu – obojí  se mi následně splnilo: seznámili jsme se při jeho návštěvě u nás v klášteře a monografie o hraběti Šporkovi a jeho sporech mi vyšly hned tři: Kacířský proces s hrabětem Šporkem, dále Proč seděl hrabě Špork ve vězení pro dlužníky a konečně Záhady kolem sňatku A. K. Šporkové (odborné i popularizační články ani nepočítám). Tak jsem rozšířil literaturu o „geniálním producentovi barokního areálu na Kuksu“ – jen s tou drobnou korekturou, že této literatury není poskrovnu, nýbrž naopak hodně, ovšem vychází většinou z jednoho, zato naprosto vynikajícího, zdroje: z díla vídeňského univerzitního profesora, právníka Heinricha Benedikta F. A. Graf von Sporck (1662 –1738). Zur Kultur der Barockzeit in Böhmen (Vídeň 1923).

 

Co vám psaní přináší? Je to krásná posedlost?

Přiznávám se, že psaní mi přináší jisté uspokojení, ne-li radost: tu větší, tu menší. Prostě platí: littera scripta manet („Napsané slovo zůstává“) – na rozdíl od toho vysloveného, třeba při přednáškách. Nenazval bych to snad přímo posedlostí. Je v tom ta latentní odvěká touha člověka, aby po něm na tomto světě něco – pokud možno hmatatelného – zůstalo. Ale současně je třeba mít na zřeteli, že po člověku zde zůstává daleko více: všechno dobré, co za života vykonal (a ne jenom pár kilo potištěných stránek…). To vše je zapsáno, abych se vyjádřil metaforicky, v Knize života. A právě toho by si člověk měl cenit nejvíce.

 

Básník Zbyněk Hejda řekl, že psaní je snaha spoutat čas, zachytit okamžik, setkání… Soudě podle vaší poslední knihy, věnované páteru Vladimíru Matějkovi, knězi Královéhradecké diecéze, jde současně o splátku dluhu… Vděčíte mu za mnohé?        

Ano, snaha po „zachycení okamžiku“ je člověku imanentní a stojí patrně za většinou tvůrčích aktivit – spisovatelské nevyjímaje. Nikdo to asi nevyjádřil tak působivě jako Goethe ve svém Faustovi. Ale ani jemu – Faustovi – se to nepodařilo, a nakonec po něm paradoxně zbyla jen očazená díra ve stropě… Pýcha nad tím, co jsem dokázal – nebo co si myslím, že jsem dokázal –, není ta správná cesta.

Moje poslední publikace o P. Vladimíru Matějkovi je atypická potud, že nejde o vědeckou práci, jakkoli některé pasáže (např. vyhodnocování materiálů Státní bezpečnosti a soudních akt) by sem patřilo. Jde v první řadě o vzpomínky, mé i těch, kteří jej znali. Ano, je to splátka dluhu, který vůči němu dodnes pociťuji. Vždyť to byl právě on, který mě přivedl k víře a následně i ke kněžství tím, že mi ve své osobě dal příklad vzdělaného ušlechtilého Kristova kněze.

 

Musel mít na vás velký vliv, když vás přivedl k víře. Jaká byla ta jeho? V knize se zmiňujete o jeho oblibě nejveselejšího světce…

Dalo by se říci, že byl mým sociálním vzorem. Absolvoval „jen“ královéhradecký kněžský seminář, přesto byl úžasně vzdělaný (včetně jazykové vybavenosti), takže si vedle něj se všemi svými tituly „před i za“ dodnes připadám s prominutím jako polointeligent. To svědčí i o úžasné úrovni, kterou tehdejší hradecký seminář měl; kéž by takovou měly i naše dnešní teologické fakulty…

Jakkoli byl P. Vladimír teologicky nesmírně fundovaný, jeho víra byla v zásadě prostá. On nevěřil (jen) „v Boha“, ale „Bohu“; důvěřoval Ježíši Kristu, že svou církev i její jednotlivé hříšné údy neopustí, ale bude s nimi až do konce času. Ale to je přece podstata evangelia, a evangelium (doslova přeloženo) znamená „radostnou zvěst“. Radost k víře patří. Jeho víra tedy byla v tomto smyslu ne snad veselá, ale jistě radostná. Vy s tím „nejveselejším světcem“ asi narážíte na sv. Filipa Neri, zakladatele oratoriánů, který bývá tímto atributem označován: ano, byl to skutečně jeden z jeho nejoblíbenějších světců a častěji ho i při kázáních zmiňoval.

 

Práce na knize o páteru Matějkovi nebyla jen radostná. Mnoho času jste věnoval studiu už zmíněných archivních dokumentů StB. Proč v publikaci neuvádíte jména těch, kteří Vladimíru Matějkovi ublížili?

Tady bych to prohodil. Byla to práce zásadně radostná, protože jsem cítil její smysl. Ale veselá vždycky nebyla – naopak člověku bylo většinou smutno z toho, čeho se v období totality – a zvláště v padesátých letech – Češi vůči sobě navzájem dobrovolně dopouštěli. Toto tristní poznání mi umožnil perfektně vedený Archiv bezpečnostních složek v Praze a ochota jeho vedoucího pana Mgr. Petra Zemana. Literatura může klamat, ale archivní prameny většinou nelžou; proto je v oné publikaci tak často cituji. A že jsem neuváděl jménem ty, kteří P. Vladimírovi ublížili? Nejsem Cibulka a nechci nikoho soudit. A komu by to také prospělo? Pravdě? Já na žádnou abstraktní pravdu nevěřím – zpravidla se za ní skrývá tvrdost srdce: Chci-li druhého urazit, řeknu mu „pravdu do očí“. Pro mne Pravda je Kristus. A jistě i P. Vladimír by se mnou souhlasil. Byl přesvědčeným hlasatelem Kristova pokoje a uvádění jmen v takových ošklivých souvislostech by tomuto pokoji nepřispělo – spíše by jen vyvolalo nové animozity. Navíc ti lidé už nejsou mezi námi a nemohou se bránit. A jejich potomci a příbuzní za jejich jednání nemohou.

 

Sesbíral jste do knihy také vzpomínky dalších farníků. Jsou opravdu, jak říkáte, jako „přes kopírák“?

Ano, rád na tom trvám. Všichni oslovení se shodují na tom, že P. Vladimír byl člověkem mimořádně ušlechtilým, empatickým, navíc vysoce inteligentním a vzdělaným, který každému – ať věřícímu či nevěřícímu – v rámci svých možností ochotně pomohl, přirozeně aniž se mu za to vždycky dostalo vděku.

 

Místo epilogu v závěru knihy připomínáte okamžiky církve v proměnách 20. století. Vnímáte dnes paradoxně některá negativa, kterých byla církev v minulosti ušetřena?

To je poněkud ošemetná otázka, jejíž zodpovězení může leckdo vnímat různým způsobem. Za minulého režimu byla církev v Československu zbavena prakticky veškerého svého majetku a neměla v čele biskupy. Její členové (alespoň ti aktivní) byli více či méně persekuováni a věřící byli fakticky považováni za občany druhé kategorie (s tím „nevědeckým“ světovým názorem). Dnes byl církvi u nás majetek alespoň do určité míry restituován a biskupů má tolik, že je ani všechny neznám jménem. Církev se dnes u nás těší svobodě jako snad nikdy před tím v dějinách. A přesto se kostely postupně vyprazdňují, místo aby se spíše plnily, když pominul tlak ateistického režimu na věřící z dob – jak to krásně napsal Milan Kundera v jednom ze svých Sešitů směšných lásek –, kdy „kostely sice nebyly zakázány, nicméně nebylo bez jistého nebezpečí je navštěvovat“. Za těch čtyřicet let jsme se my, věřící, naučili žít v prostředí zjevného či skrytého pronásledování církve; ale žít v prostředí svobody se teprve musíme učit.

 

Přesto všechno – je třeba pokládat to, co dnes žijeme, za něco nesamozřejmého?

Záleží přirozeně na tom, co se považuje za samozřejmé a co za nesamozřejmé. Vnímat vnější svobodu, jíž se dnes těšíme, jako něco samozřejmého a automatického může být nebezpečné, protože si neuvědomujeme, jak snadno o ni lze přijít – a nemusí to být vždycky jen důsledkem násilného mocenského převratu. Halasná kriminalizace jiných než „mainstreamových“ názorů, zřetelná autocenzura v řadě hromadných sdělovacích prostředků, důsledná tabuizace nepohodlných témat, „hyperkorektnost“ vedoucí až k povinnému chování podle Andersenovy pohádky Císařovy nové šaty apod. – to všechno jsou milníky na cestě k nesvobodě.

 

Čemu říkáte zakotvenost srdce?

Na tuhle otázku dal bianco odpověď už Kristus, když řekl: „Neboť kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce.“ (Evangelium podle sv. Matouše 6, 21; podobně u sv. Lukáše 12, 33 – 34). A těsně před tím nám radí, abychom si ty své poklady neukládali na zemi, kde je kradou zloději a kde je žerou moli a kde podléhají korozi, ale abychom si shromažďovali poklady „v nebi“. Tedy nesázet na hodnoty, které nás jednou zradí a nejpozději na prahu smrti se rozpadnou v prach a popel, nýbrž na ty, které půjdou s námi na ten „druhý břeh řeky“, abych si vypůjčil metaforu Michala Tučného. Jenže to se snáze chápe ve věku, kdy už se tomuto přechodu na druhý břeh člověk blíží – dokud je ještě mladý a plný elánu, na tyhle věci moc nemyslívá. To považuji za normální, ale každý, ať mladý nebo starý, by se nad tím měl aspoň občas zamyslet. Kdo je služebníkem svých choutek, kdo je hnán jen touhou po prožitku – nakonec vždy prchavém – za každou cenu, po majetku, po společenském postavení apod., ten vsadil na falešnou kartu.

 

Kde jste zakotven vy?

Správný křesťan by měl mít svůj život zakotvený v Kristu. Zakotvený – to je silné slovo, které znamená, že ať se děje se mnou i kolem mne cokoliv, můj život má ten aristotelovský pevný bod. Ale to jednak zní dosti frázovitě, jednak je to příliš obecný požadavek, i když na něm samozřejmě mnoho je. Na základě víry, kterou mi zprostředkovával mimo jiné P. Vladimír Matějka, se o to lidsky nedokonale snažím. Ostatně nikoho jiného už ani nemám, když jako kněz žiji bez manželky a dětí, bez rodiny. Není to vždycky lehké, ale byla to moje osobní volba či (jak se dnes říká) opce.

 

Jaký máte pocit, když sloužíte mši na stejném místě jako kdysi páter Vladimír Matějka?   

Pořád je to pro mne silný zážitek. To místo v nádherném Niederöckerově barokním kostele Povýšení svatého Kříže v Choustníkově Hradišti vnímám z určitého hlediska jako posvátné – a také zavazující: Považuji-li se za jeho žáka, musím usilovat o to, aby se za mne nemusel stydět. A ať mi promine, že toto úsilí je často nedokonalé…

 

Vášeň pro krajinu kolem Kuksu je zřejmá z mnoha vašich článků a textů. Také vaše poslední práce se váže k jeho blízkému okolí… 

Ano. Královédvorsko obecně a Kuks zvláště je pro mne krajem mého dětství, kde jsem odmala trávil dva měsíce nádherných prázdnin, když jsem před tím deset měsíců v Praze ve škole živořil. A ten region mi tak přirostl k srdci, že rád využívám každé příležitosti o něm něco napsat nebo přeložit. Výborným publikačním médiem je zde Vlastivědné čtení o Královédvorsku, a jsem zavázán jeho šéfredaktorům, pánům Janu Schwarzovi (dnes již emeritnímu) a Bedřichu Machkovi, že mi tam laskavě dávají prostor. Takový časopis by Dvoru mohla závidět několikanásobně větší města

V současné době jsem z němčiny přeložil vůbec nejstarší dějiny Dvora Králové od někdejšího vynikajícího královéhradeckého hejtmana a otce české archeologie Karla Josefa Bienera von Bienenberg (1731–1798). Udělalo by mi radost, kdyby je město Dvůr Králové nad Labem mohlo příští rok vydat u příležitosti svého významného jubilea – 750 let od první písemné zmínky o městě.

 

Jak se vám žije s příjmením Hrdina?

Své příjmení vnímám jako indiferentní a necítím potřebu na něm něco měnit. Výjimku představuje situace, kdy sedím v zubařském křesle – jakkoli moje zubní lékařka paní MUDr. Zuzana Kysilková je ta nejlepší na světě. V takové chvíli bych se chtěl raději jmenovat Antonín Drobeček nebo tak nějak. (smích)

 

Vizitka

Prof. JUDr. Ignác Antonín Hrdina, DrSc., O.Præm. (nar. 1953)

Katolický kněz, kanovník Královské kanonie premonstrátů na Strahově. Studoval teologii, civilní právo a kanonické právo. Doktorát práv na Právnické fakultě UK v Praze v roce 1987, habilitace v oboru právních dějin na Univerzitě Karlově v Praze v roce 2002, roku 2000 licenciát kanonického práva a roku 2004 doktorát právních věd v oboru kanonického práva na Katolické univerzitě Jana Pavla II. v Lublinu, profesura v oboru teologie (kanonické právo) na  Univerzitě Palackého v Olomouci v roce 2008. Přednáší kanonické právo na Katedře pastorálních oborů a právních věd Katolické teologické fakulty UK v Praze. Od roku 2009 působí jako náměstek pražského arcibiskupa pro výkon soudnictví (soudní vikář) a předseda Metropolitního církevního soudu v Praze.

 

Kdy jste se úplně poprvé setkali s pojmem Zikmund a Hanzelka?

L. S.: V dětství jsem našel jejich knížky u babičky, kde jsem trávil jako kluk hodně času, ale nijak jsem to ještě nevnímal – pamatuju si autíčko tatrovku 87, a pak dlouho nic. Až když jsem byl sám plnoletý a začal aktivně cestovat, pomalu to přišlo samo. Každý člověk, který rád cestuje, ať už do Chorvatska nebo na Nový Zéland, zná Z+H, protože jsou to legendy. Takhle jsem je znal i já. Těžko říct, kolik mi bylo, když jsem jejich knihy viděl úplně poprvé, ale určitě vím, že poprvé jsem jejich knížky dostal ke třicátým narozeninám. Byla to celá série, originály od nakladatelství Svoboda.

Od koho to byl dárek?

Od našeho společného kamaráda Tomáše a jeho bráchy. Jejich máma je zástupkyně ředitele knihovny.

Takže vyřazovali? (smích)

T. V.: Přesně tak! (smích)

L. S.: Slavili jsme moje třicetiny a oni přinesli velkou sportovní tašku přes rameno. Hodili ji na zem, já ji otevřel a byla plná starých knížek o cestování. Takže jsem je zařadil do knihovny. Některé jsme dokonce měli s sebou na cestě a doteď je používáme na přednáškách a podobně.

A ty, Tomáši?

T. V.: Moc jsem to nezaznamenával. Až když s nápadem přišel Lukáš. Samozřejmě, že jsem je jako pojem znal, ale že bych je znal nějak důkladně, tak to ne. Až když jsme začali vše plánovat a zjišťovat, kudy přesně jeli a co se na jejich cestě dělo, tak to pro mě opravdu všechno začalo. To byl rok 2017.

Jak se znáte dlouho vy dva?

T. V.: Odmala, my jsme ze stejné vesnice. Takže my ani pořádně nevíme, kdy jsme se poprvé setkali.

Cestovali jste už dřív před touto cestou? Lukáši, ty jsi cestoval na Nový Zéland?

L. S.: Taky. S cestováním jsem začal poměrně brzo. Asi ve dvaceti jsem letěl do Jihoafrické republiky jako nějaký snílek – ještě s jedním kamarádem, který tam na mě čekal. Vůbec jsem nevěděl, co tam budu dělat. Zdržel jsem se tam, tuším, čtyři měsíce. Pracovali jsme jako dobrovolníci na Safari, pak jsem pokračoval na Nový Zéland a do Austrálie. Později jsem objevil Asii, která mě hodně zaujala, takže jsem se tam i přestěhoval a žil jsem tam několik let v Thajsku. Ve volných chvílích jsem cestoval po jihovýchodní Asii. Ale na Západ jsem nikdy neletěl jako Tomáš. To bylo ale jiné cestování než teď ve stopách Z+H. Teď to nebylo nijak svobodné cestování, na které jsem byl zvyklý z minulosti, například, že se můžu kdekoli zaseknout na 14 dní a jen si to užívat, vnímat a mít se dobře. Cestování po stopách Z+H byla práce s přidanou hodnotou. Svobodného, volného času, který mě provázel celá ta léta na předchozích cestách, tam nebylo ani kousek.

Tomáši, ty jsi před tím tedy cestoval na Západ?

T. V.: Z mé strany šlo spíš o rekreační cestování. Žádné hluboké expedice. V Nevadě to bylo super, ale pak jsme jezdili už s Lukášem.

L. S.: On je skromný. Tomáš studoval například ve Vencouveru nebo v Portugalsku, kde dlouhodobě byl a studoval.

T. V.: Ale žádná divočina to nebyla.

L. S.:  Pozor. Já si to pamatuju. Do Kanady jsi jel, když ti bylo šestnáct.

Jak se stane, že šestnáctiletý kluk jede sám do Kanady?

T. V.: To je tak, když vám přijdou Plasy malý (smích). Prioritní účel byl naučit se jazyk a nahlédnout trochu do světa byznysu. Což se povedlo. Myšlenka přišla od mého táty. Mohlo se jet do Anglie, ale Kanada byla nejdál. Trošku si pamatuju, že když jsme se loučili na letišti, tak jsem mu říkal: Víš ale, že se ve dvou třetinách Kanady mluví francouzsky? Tak zůstal zaražený, trochu na mě koukal, a pak řekl: Mluv anglicky!

Takže než jste se vydali na cestu Po stopách Z+H, už jste měli velké cestovatelské zkušenosti.

T. V.: To bych neřekl.

L. S.: Velké ne, ale nějaké jsme měli. Velké cestovatelské zkušenosti – to podle mě může říct člověk, kterému je sto a navštíví dvě stě zemí. To, že jsme devět měsíců brázdili Asii, neznamená vůbec nic.

Jak jste se rozhodli v roce 2017, že do toho půjdete? Odcházeli jste z práce?

L.S.: Já jsem přijel z Thajska do Čech zhruba rok a půl před tím, než jsme odjeli na tuto cestu. Začali jsme mít s Tomášem plán na cestu po stopách Z+H a pomalu jsme se snažili jej realizovat. Tenkrát jsem pracoval za barem, což pro mě bylo ideální, protože to byla práce přes noc a přes den jsme se mohli věnovat vznikajícímu projektu Zikmund100. Tomáš pracoval jako šéf v Kovošrotu. Všechny peníze, které jsme vydělali, jsme sypali do našeho projektu. Koupili jsme dron, začali jsme řešit webové stránky. Peníze se nám v rukách ani moc neohřály. Boom nastal, když se nám pan Zikmund pod náš projekt podepsal, protože se mu moc líbil. Poslal nám jej zpět s blahoželáním a vyjádřením, že nás podporuje a celému projektu fandí. Tento papír s podporou jsme přinesli do Plzně na radnici a v tu chvilku začal takový kolotoč, že už ani nebyl prostor chodit do práce a vydělávat peníze bokem. Ze všeho jsme byli unavení. Od rána do večera jsme furt někam jezdili, ať už do Zlína do archivu nebo do Prahy na rozhovory. Také s přípravou cesty byla samozřejmě velká práce. Nakonec jsme museli posunout i odjezd, který byl naplánovaný na leden. Odjížděli jsme o čtyři měsíce později.

Nezpůsobilo toto zpoždění nějaké problémy, například vzhledem k počasí?

L. S.: Počasí byla jedna z věcí, kterou jsme řešili hodně. Když jsme dávali dohromady trasu a hlavní záchytné body, odvíjelo se vše také od sezóny. Posunem se to trochu zkomplikovalo. Nejde zkrátka plánovat vše úplně do detailu. Pořád po nás někdo chtěl, abychom měli napsané, kolikátého kde budeme. Po čtrnácti dnech jsme ten papír vzali a roztrhali, protože to nešlo. V Sýrii byl konflikt, takže jsme tam nemohli. Tím pádem celý itinerář ztroskotal po prvních dnech. Pak už jsme se řídili tím, jak nám to přišlo vhod. Samozřejmě jsme věděli, kdy máme být doma a co máme mít splněno, takže na tom jsme pracovali. Už jsme ale nebrali ohled, zda je opravdu nutné, abychom 17. 8. byli tam a tam, protože jsme to napsali na nějaký papír.

Byli jste na cestě devět měsíců, to je dlouhá doba. Co vaši nejbližší? Jak reagovali na vaše rozhodnutí?

T. V.: Já mám například s rodinou dost odtažitý vztah. Řekl bych, že teprve teď k sobě nacházíme cestu zpátky. Snaží se mě podporovat v tom, co se děje. Nejspíš vidí, že to má nějaký smysl. Do té doby jsem si žil svým životem. Když jsem rodičům o našem projektu řekl, brali to jako další zhovadilý nápad, který si kluci vymysleli někde v hospodě. Pak se asi docela divili, když jsme byli v Indii. Nakonec za námi i přijeli do Thajska a jeli s námi i na Sumatru, takže si to docela užívali.

L. S.: Mám to podobně. Moje rodiče nemají sklony k cestování. Já jsem v tomto odlišný. Přesto za mnou také přijeli už dříve do Asie do Thajska, když jsem tam pracoval. Cítil jsem ze strany svých rodičů očekávání, že bych si měl najít nějakou normální práci, dělat normální věci jako dělají normální lidi, ženit se, mít děti a žít tady. Na jednu stranu hrozně fandí tomu, co s Tomášem děláme, na druhou stranu myslím, že to byl jeden z těch motivačních bodů, protože když ten projekt vznikal, tak tomu vůbec nikdo nevěřil, vůbec nikdo, ani rodiče. Chodil jsem domů a bylo na mně vidět, jak jsem unavenější a unavenější a jak tomu možná přestávám věřit i já. Tenkrát jsem s nimi prožil jediný konflikt, kdy jsem se sebral a šel jsem pryč, protože mi nevěřili. „Nic nemáš, nic se neděje, to si jako myslíš, že ti dá někdo peníze na cestu kolem světa?, nebuď naivní…“ V ten okamžik bylo hodně motivační dotáhnout vše do konce. Když jsem pak za pár týdnů přišel domů a řekl jsem, že jedeme, měli radost. A myslím si, že můj táta a Tomášova máma patří mezi největší naše sdílitele na všech sociálních sítích.

T. V.: My bychom vlastně s nadsázkou mohli říct, že s naším projektem přišel do Plas facebook. (smích)

Jak to bylo s finančním zabezpečením, když jste sháněli peníze. Měli jste nějaké své rezervy?

T. V.: Naše (v té době) produkční Jiřinka nám zajistila spolupráci s Olympusem. Od nich jsme měli kamery, které byly super a které s námi objely celou cestu. Sami jsme si koupili dron, který jsme s sebou chtěli mít, ale nutností úplně nebyl. Od našeho produkčního jsme dostali akční kamery GoPro. Chyběli nám počítače, chyběli nám telefony, abychom měli jednotný systém – takže jsme vše museli mít od Applu. To jsme si koupili z vlastních zdrojů. To bylo vlastně vše, co jsme měli. Jenže v ten okamžik už jsme neměli žádné peníze – jen jakési dobrozdání od města Plzeň, že nás podpoří určitou částkou, která přišla o půl roku později, což nám také způsobilo problémy. Před cestou jsme sháněli partnery, během cesty také, což se už moc nedařilo. Nakonec jsem na cestě ještě tři měsíce pracoval na dálku přes maily a telefony. Pak přišel Albatros s nabídkou, že chtějí naši knížku, což znamenalo nějaký autorský příspěvek, který šel rovnou do projektu. Přesto to skončilo tak, že se náš projekt musel překlenout úvěry.

Takže stále svou cestu splácíte?

T. V.: Ano. Teď jsme se uchýlili ke kroku uveřejnit náš projekt na Hithitu, protože spousta lidí se na projektu Zikmund100 chce podílet a podpořit ho a kampaň přes Hithit se jevila jako nejlepší vhodné řešení, jak vše spojit do jednoho. Navíc vznikl film Cesta jako žádná ze sta a máme za sebou křest knížky. Čeká nás spousta vystoupení a projekcí po celý rok, protože je o ně zájem.

Měli jste mezi sebou ponorku?

T. V.: Měli jsme tolik práce, že na ponorku nebyl čas.

S tím, že jste měli spoustu práce, souvisí, jak jste zmiňovali, absence svobody, kterou většina cestovatelů na své cestě zažívá. Byli jste limitovaní cestou, kterou jste si naplánovali.

T. V.: To ano, ale pozor, práci, kterou jsme měli, jsme si sami vymysleli. To nebylo tak, že bychom něco museli dělat. Šli jsme si za tím, že bude výstava, že bude knížka, že bude film.

Takže jste se soustředili na to, abyste splnili, co jste si předsevzali.

L. S.: To byl takový magnet, který nás táhnul zpátky domů. Aby to bylo všechno, aby to bylo pohromadě, aby to bylo správně.

T. V.: A bylo to krásně propojené s cestou. Představ si, že jedeš hledat místa, která fotili Z+H a najednou máš všechny fotky, které potřebuješ. Už víš, že můžeš udělat výstavu. Mohli jsme si rovnou říct, že už fotit nemusíme. Jenomže pak nám došlo, že knížku, kterou píšeme, píšeme ze zážitků. Zážitky jsou to, proč to děláme. Takže jsme jeli dál v jejich dobrodružství.

Když jste zjistili, že máte fotky, které jste chtěli, soustředili jste se tedy víc na to, abyste si cestu užili?

L. S.: Ne.

T. V.: Já jsem už v Turecku věděl, že fotky nafotit zvládneme, nebylo to tak těžké, jak jsem čekal. Když jdeš někam, kde to neznáš, jsi plná pochybností. Pak dorazíš na místo a říkáš si: Čeho jsem se tady proboha bál, vždyť je to tady v pohodě. Všechno tady znám, jen se to musím trochu naučit. Fotíš domy a místa, která jsou dobře dohledatelná. Jediné, čeho jsem se obával až do konce, byl fakt, že se může stát cokoliv. Můžeš chytnout nějakou nemoc, můžeš nabourat s autem, můžou ti ukradnout kamery a v tom případě cesta končí. Tenhle pocit mě držel až do Vídně. Až když jsem ve Vídni sedl do vlaku a jel do Prahy, uvědomil jsem si: Už je to pryč. 262 dnů, dopsal jsem poslední deník a v tu chvíli jsem si říkal: Co já teď budu dělat?

L. S.: To, co říká Tomáš, je obrovská pravda. Vnímal jsem to taky tak. Ještě, než jsme se vydali na cestu, jsem měl osobní problém, že tady procházíme médii, přitom se zatím vůbec nic nestalo. Jeden rozhovor tam, druhý rozhovor do České televize. Jen jsem chodil a říkal jsem: Stop! Vždyť jsme ještě nikde nebyli. To je úplná šaškárna! Já toto hrát nechci.

Cítils to jako závazek?

L. S.: Jo, cítil jsem to jako závazek a hrozně mě to obtěžovalo. Protože i Z+H když jeli na svou první cestu, nikdo o tom nevěděl. Kvůli rozhovorům jsem nestihl důležitější věci. Až když jsme byli pryč, tak ten tlak trochu upadl.

Váš film Cesta jako žádná ze sta, který dokumentuje celou cestu, otvírá letošní filmový festival Finále. Jak film vznikal?

L. S.: Měli jsme štěstí. Když se projekt začal rozvíjet, začali se objevovat i lidi. Viktorka – režisérka je navíc partnerka našeho producenta, takže jsme ani jinou režisérku mít nemohli (smích). Půl roku před cestou jsme intenzivně hledali člověka, který by vše "ošetřoval" z České republiky. Najednou jsem se dozvěděl o jméně Jarda Bláha. Dali jsme si schůzku, já jsem přišel do kanceláře, tam se objevil hipster v brýlích a s dlouhými vlasy a já jsem věděl, že je to on. Byl jsem nadšený a šťastný. Následovala první společná schůzka i s Tomášem, kam přišla také Viktorka, která o nás chtěla něco natočit. Scházeli jsme se častěji a častěji. Natočili jsme nějaké postřehy a pocity ještě před cestou a také jsme měli za úkol vybrat zajímavé destinace, kam by za námi mohli přijet. Věděli jsme, že chceme, aby natočili Indii, pak Nepál. Následovala Sumatra, část Indonésie a sešli jsme se ještě v Rusku ve Vladivostoku. Ještě jsme přeletěli na Sibiř. Něco jsme natáčeli i my. Štáb (tři kameramani a režisérka) s námi nakonec strávil asi měsíc a půl. Vzniklo spoustu možná i stovek hodin materiálu.

Plánujete ještě dál zpracovat to množství materiálu?

T. V.: Záleží na tom, jak film bude úspěšný.

Nedávno byla pokřtěná vaše kniha. To jsou vaše společné deníky?

L.S.: Psal to vše Tomáš.

T. V.: Ale je naše! Nejtěžší na té knížce bylo, že jsme vycházeli ze zápisů Hanzelky a Zikmunda, kteří vše psali před šedesáti lety. To znamená, že je to psané specifickým stylem. Chtěli jsme na ně navázat, protože jsme věděli, že jejich knižní tvorba byla násilně ukončena. Jakékoliv publikování měli zakázané. Nebylo jim dovoleno ani dopsat Japonsko a Sovětský svaz. Naší knížkou jsme chtěli na jejich dílo navázat. Takže když někdo bude mít doma staré výtisky Z+H, bude si moci k těmto starým knihám dát Zikmund100 a bude vědět, že cesta Z+H pokračuje. Napsané je to z našich deníků, naším pohledem, přesně tak, jak byly psané jejich knížky. Čtenář se tedy na cestu vydává po šedesáti letech očima dvou obyčejných kluků z vesnice, kteří na té cestě právě jsou.

O projektu Zikmund100: https://z100.cz/

FB projektu: https://www.facebook.com/zikmund100/

Instagram projektu: https://www.instagram.com/stories/zikmund100?hl=cs

Podpořit projekt lze na: https://www.hithit.com/cs/project/5978/zikmund100-uvadi-dokumentarni-film

Že tato myšlenka a tradice sahající až do 60. let 19. století je opravdu živá, dokládá fakt, že v současnosti je pod názvem okrašlovací spolek registrováno ve veřejném rejstříku ministerstva spravedlnosti na 173 spolků a každým rokem přibývají další. Po roce 2000 jich byla řada obnovena, velký boom zažily za první republiky a my se v souvislosti s oslavami století naší země ptali, do jaké míry navazují současné o. s. na tradici a v čem jsou jiné, jaká je jejich pozice mezi místními komunitami, ale třeba i jak je inspiruje soudobý akční guerilla gardening.

Ačkoli se okrašlovací činnost stala v různé míře náplní také mnoha jiných spolků, například pozemkových, vlastivědných, spolků rodáků či přátel města nebo obce, oslovili jsme s jedinou výjimkou jen takové, které se k ideji okrašlování hrdě hlásí svým názvem. Na náš dotazník odpovědělo šest subjektů. Dnes přinášíme informace o Starokolínském o. s., Šumperském o. s. a o Okrašlovacím spolku Budíček. 

 

Krátce o historii okrašlovacích spolků u nás

Zakládání spolků umožnil rozpad bachovského absolutismu. V 60. letech 19. stol. bylo, na rozdíl od let 50., opět povoleno vydávání tisku a byl obnoven přerušený spolkový život.

První okrašlovací spolky vznikly v Kutné Hoře (1861), v Červených Pečkách (1864), v Domažlicích (1867), v Kosmonosích (1869), v Jičíně (1870) a jinde. Významným mezníkem celého okrašlovacího hnutí pak bylo ustavení Svazu českých spolků okrašlovacích v Království českém (30. října 1904), později byl tento svaz, v roce 1909, přejmenován na Svaz českých spolků pro okrašlování a ochranu domoviny v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Podle časopisu Krása našeho domova (č. 6, 1914) působilo v roce založení Svazu na našem území 237 českých okrašlovacích spolků, v roce 1914 již dokonce 402 takovýchto subjektů. Jinak okrašlovací spolky na našem území byly až do počátku 20. století převážně německé. Význam a počty okrašlovacích spolků v Československu pak klesaly během válečných a poválečných let, kdy byla spolková aktivita podkopávána i ideologicky (po nástupu komunistického režimu v únoru 1948 byla činnost okrašlovacích spolků postupně degradována, např. i doporučeními k jejich včleňování do masových organizací, Osvětových besed apod.) a tím nepřímo utlumována, což vedlo v roce 1951 k rozpuštění výše zmíněné zaštiťující svazové organizace.

Až po roce 1989 znovu začaly spontánně vznikat různé organizace cestou zdola, mimo jiné i okrašlovací spolky.
S nimi souvisí i hnutí tzv. pozemkových spolků (v Česku od roku 1998, pod garancí Českého svazu ochránců přírody), které se zabývá ochranou půdy, flóry a fauny na lokální úrovni, a to na principu dobrovolného zapojení osob do praktické péče o pozemky, k nimž má daný akreditovaný pozemkový spolek dlouhodobý právní vztah (vlastnictví, pronájem, smlouva). České pozemkové spolky se hlásí k tradici okrašlovacích spolků a zároveň se inspirují i v zahraničí. ČSOP také od roku 2000 vydává časopis Krása našeho domova.

 

Krátce o okrašlovacích spolcích z dob jejich největšího rozkvětu

Motivem zakládání o. s. byl citový vztah k přírodě, který byl živen romantickým hnutím, a vlastenecké cítění. Účast na spolkovém životě se stal masovou módní záležitostí a znakem jisté sociální prestiže. Zpočátku (ve 2. pol. 19. stol.) kladly o. s. zejména důraz na čistotu a upravené prostředí sídel a jejich vylepšení ozeleněním. Později se do popředí dostává koncept tzv. ochrany domoviny, v němž se doplňuje ochrana přírody s péčí o kulturní a historické památky. Zvlášť s okrašlováním krajiny souvisí významná aktivita výsadby stromů, ať už v podobě zalesňování celých ploch (holých kopců, strání) či výsadeb parků, sadů, stromořadí nebo alejí. Činnost o. s. zahrnovala i účast na širším kulturním životě města nebo obce – organizaci výstav, přednášek, hudebních koncertů, odhalování pomníků atp. Mezi turisticky motivované činnosti patřila např. výstavba odpočinkových míst, laviček, naučných stezek, rozhleden, ale i populární soutěže o nejkrásnější předzahrádky, okenní truhlíky apod.

Na závěr malá literární poznámka. Jak se činnost okrašlovacích spolků stala součástí běžného života obce, leckde se mohla vyvinout jen v „plané spolkaření“ bez výsledků, jak vtipně glosuje Karel Čapek v povídce O lidech spolkových. I to však dokládá, jak stabilní místo tyto spolky v tehdejší společnosti měly.

 

Okrašlovací spolky dnes

Proč dnes vznikají okrašlovací spolky? Jakou činnost vyvíjejí? S jakými obtížemi se potýkají? Co se jim daří realizovat, co je spojuje a na co mají odlišný názor? Oslovili jsme několik spolků napříč republikou, z menších i větších měst a položili jim následující anketní otázky o jejich současném fungování:

 

Anketní otázky pro okrašlovací spolky

A/ Za Starokolínský o.s. z obcí Starý Kolín a Bašta (okres Kolín, Středočeský kraj, 1600 obyvatel) odpovídala Marie Smutná

B/ Za Šumperský o.s. odpovídal Radovan Auer, předseda Šumperského okrašlovacího spolku (Šumperk, Olomoucký kraj, 27 tis. obyvatel)

C/ Za Okrašlovací spolek Budíček, který chce probudit Vroutecko (okres Louny, Ústecký kraj, 1880 obyvatel) odpovídal David Šebesta

 

Kdy a za jakých okolností okrašlovací spolek vznikl, resp. byl obnoven? Jaké byly motivace a důvody k založení spolku?

A/ Starokolínský okrašlovací spolek vznikl v roce 2014 jako nápad Marie Smutné (Zahradníkové) a Blanky Lískové v souvislosti s neutěšeným stavem kostela sv. Ondřeje a dalších historických staveb v jeho blízkosti.

B/ Náš spolek jsme oficiálně založili na začátku roku 2016. Už předtím jsme se angažovali v aktivitách spojených s oživováním a kultivováním veřejného prostoru ve městě. Tou poslední kapkou, momentem, kdy jsme si řekli, že jestli se nezačneme snažit tady nějakým způsobem kultivovat prostředí, dopadne to průšvihem, byla stavba nového domu, asymetrického paneláčku v historickém centru města.

C/ K okrašlování jsme se dostali trochu jako „slepí k houslím“. S několika přáteli jsme v roce 2011 založili občanské sdružení „Budíček“ s cílem získat právní subjektivitu pro pořádání vrouteckých májů. Za několik let jsme se museli transformovat na spolek, včetně možné změny názvu. Náš člen Honza nám obecně řekl o činnosti dřívějších okrašlovacích spolků. Zájem o místní památky či přírodu přesně seděl i na činnost Budíčku. Okrašlovací spolek Budíček byl na světě :-) Jsme založením aktivní lidé a obecně řečeno se nám nelíbilo, že některé věci nechávají všechny ostatní desítky let lhostejné. Například stav barokního kostela ve Vroutku a přilehlého zvandalizovaného bývalého německého hřbitova.

 

Navazujete nějak na historickou tradici okrašlovacího hnutí? Můžete srovnat tehdejší náplň a zaměření spolku s činnostmi, které podnikáte nyní? Souvisí vaše činnost spíše s péčí o krajinu a životní prostředí nebo převažují kulturní a volnočasové aktivity? Zapsala se nějak dřívější činnost okrašlovacího spolku do podoby místa, kde žijete?

A/ Do jisté míry navazujeme v současných podmínkách na tradici okrašlovacího hnutí. Cituji z našich stanov, které jsou inspirovány jinými současnými okrašlovacími spolky: Účelem založení spolku je především ochrana a rozvoj kulturního, historického a přírodního dědictví v katastru obce Starý Kolín, ochrana památek, pořádání kulturních a osvětových akcí, akce na podporu obnovy kostela sv. Ondřeje a celého kostelního areálu, vydávání informačních, odborných a propagačních materiálů, iniciování veřejné i odborné diskuse o současném stavu a budoucnosti kulturního a přírodního prostředí v obci, podpora místních tradic a zvyklostí, pořádání volnočasové aktivity dětí a mládeže, získávání finančních zdrojů na obnovu památek a ekologické aktivity.

V praxi to znamená, že se snažíme pečovat především o kulturní dědictví předchozích generací, hmotné i nehmotné, a zprostředkovávat místním význam místa, kde žijí, resp. žijeme. Naše činnost je za čtyři roky poměrně bohatá – podařilo se v nám v součinnosti s obcí Starý Kolín a kolínskou farností obnovit (i za pomoci veřejné sbírky) dvě krásné barokní kaple a nově i brány v areálu kostela sv. Ondřeje, uspořádali jsme čtyři výlety autobusem za památkami, pět cyklovýletů pro rodiny s dětmi po památkách v okolí, organizujeme sousedská setkání, úklid lesa a okolí obce, vánoční trhy, dělali jsme dvě vánoční hry v kostele, obnovili jsme Tříkrálovou sbírku, účastníme se Noci kostelů, uspořádali jsme tři dětské dny, vydali tři kalendáře (ten nynější vychází z fotosoutěže, které se mohli účastnit děti i dospělí), máme turistickou vizitku a realizujeme řadu dalších aktivit.

Naší snahou je, aby Starokolíňáci byli hrdí na místo, kde žijí, a sami se zapojovali do komunitních činností.

B/ Původní okrašlovací spolek ve městě se jmenoval Verschönungsverein – Šumperk byl ryze německé město. Vznikl v sedmdesátých letech 19. století a stojí za vybudováním veškerých parků ve městě. Tedy jeho činnost je na tváři města jasně rozpoznatelná.

Naše činnost je odlišná. Veřejný prostor a veřejný život vnímáme jako jednu entitu, kterou se snažíme našimi aktivitami kultivovat. Proto je náš záběr hodně široký – pořádáme akce – PechaKucha Nights, Dny architektury, foodfestival Sousedská žranice, Festival literatury a kávy Extrakce. Uspořádali jsme veřejné besedy na téma cyklistiky či zeleně ve městě. Pro město jsme připravili koncepční materiál Šumperk - město blues. Přeložili jsme z němčiny dosud nepřeložené a přitom zcela zásadní Dějiny města, které v nejbližší době vyjdou knižně. Co se týče dlouhodobějších „zásahů“, tam je situace docela těžká, jde to pomalu a jako parta dobrovolných nadšenců se poněkud potýkáme s úřednickou mašinérií. Naši bluesovou lavičku, dílo místního mladého umělce Davida Bachroně, které je první vlaštovkou rozsáhlejšího konceptu oživení veřejného prostoru „Šumperk – město blues“, jsme instalovali nadvakrát, poprvé ji město odstranilo, protože jsme neměli všechna potřebná razítka. Do jednoho parku jsme ale umístili šachový stolek. Bluesová lavička se brzy dočká parkové úpravy svého okolí a poeziomatu. Letos ještě osadíme město knihobudkami. Dále máme schválenou komunitní zahradu, takže na jaře začínáme pěstovat.

C/ Ve Vroutku o okrašlovacím spolku z minulosti zatím nevíme. Ale v sousedních Podbořanech a Kryrech před válkou působily německé okrašlovací spolky. Vybudovaly například nádhernou kryrskou Schillerovu rozhledu či městský park v Podbořanech. Na jejich aktivity přímo nenavazujeme, ale památky a příroda jsou našimi pojítky i v současnosti. Poválečným odsunem byla zpřetrhána kontinuita a o jejich bohulibé činnosti dnes víme pouhé střípky.

 

Nakolik aktivní činnost vyvíjíte? Jakých cílů chcete prostřednictvím spolku dosáhnout? Co vás na této práci těší a co vám ji naopak komplikuje?

A/ Máme to štěstí, že se nám práce daří a je zpravidla velmi pěkně přijímána, viz fotografie z akcí na www.starykolin.cz.

B/ Spolek si teď prochází krizí. Po počátečním nadšení zjistíte, že ti, kdo mají chuť něco takového dělat, jsou obecně lidé aktivní s náročnými povoláními. Na spolkovou činnost jim pak, i když chtějí, nezbývá moc času. Studenti v Šumperku nejsou, starší generace se ještě nenaučila vnímat veřejný prostor jako něco, do čeho by měli vkládat energii. Trochu se v tom teď plácáme a hledáme způsob, jak pokračovat. Nicméně, i kdyby teď spolek jen dotáhl rozjeté projekty a zanikl, tak vidíme, že jsme ve městě inspirovali řadu lidí a komunitní život se rozproudil.

C/ Naše základní krédo je, že děláme to, co nás baví. Postupně se paleta různých aktivit a akcí, které v průběhu roku Budíček pořádá, rozšiřuje. Sázíme a udržujeme lipovou alej nových občánků Vroutku, mapujeme a postupně opravujeme drobné památky na Podbořansku a založili jsme Doupovskou zahradu s regionální květenou. Celoroční prací je starost o vroutecký kostel sv. Jana Křtitele, ve kterém pořádáme tematické akce, např. lidové tradice na Velikonoce a Vánoce, Noc kostelů, benefiční závod John´s bike či poutní mši.

Bohužel ve společnosti převažuje nezájem o vše, co není vyloženě soukromé. Ale nelze kvůli tomu házet flintu do žita! Naopak je to výzva ke změně. Vždy je to také o jisté uměřenosti. Zpětně vidím, že jsme z počátku byli s naším nadšením příliš zbrklí. A akce dělali trochu partyzánsky. Nikoho se moc neptali a vlítli jsme uklízet hřbitov okolo kostela v domnění, že patří církvi, až později jsme se dozvěděli, že patří městu.

 

Jaká je právní subjektivita spolku?

A/ Zapsaný spolek

B/ Jsme zapsaný spolek. Máme IČO, účet v bance a každý rok bychom měli dělat oficiální schůzi.

C/ Po zákonem nařízené transformaci neziskových organizací jsme zapsaným spolkem.

 

Kolik členů spolek sdružuje? Jaké jsou věkové, profesní a genderové charakteristiky členů spolku? Je možné srovnání s dobou největšího rozkvětu spolku (pokud to není nyní)? Jaké jsou povinnosti člena spolku?

A/ Oficiálně máme 14 členů, obojího pohlaví, různého věku a povolání.

Největší rozkvět spolku je nyní (dříve tu nebyl). Povinností je účastnit se svolaných schůzí, volit si předsedu a místopředsedy. Jinak jsou všechny akce ryze dobrovolné.

B/ Spolek má oficiálně, tuším, 17 členů. Aktivních je cca polovina. Ale když svoláme schůzi, sejde se nás s bídou tři až pět. Souvisí to s tím, co jsem psal výše. Většinou jsme lidé ve věku 20-40 let, převážně máme manažerské povolání a čerstvou rodinu, tedy malé děti. Za dva roky, co fungujeme, se už narodily dvě spolkové děti.

C/ V Budíčku oficiální členství příliš neřešíme. Celkově se snažíme papírování udržet na nezbytném minimu. Kolem spolku se vytvořil okruh příznivců, kteří nám nejrůznějšími způsoby pomáhají. Jsou to hodně naše rodiny, přátelé a známí. Většinu tvoří ženy, ale pomáhají nám také například kluci ze sousední základní školy. Je to velmi různorodé.

 

Jaký je vztah spolku k obecnímu zastupitelstvu/magistrátu? Máte jejich podporu?

A/ Ano, máme podporu. Po nynějších komunálních volbách jsou navíc v 11členném zastupitelstvu 3 členové spolku. Je to dáno zřejmě tím, že jsme v obci aktivní a že je naše činnost pozitivně přijímána.

B/ Je to složité, dosud nás město verbálně podporovalo, reálně to však bylo často naopak. Ale nechci jim to moc mít za zlé, je to střet dvou civilizací. Úředníci a politici dosud moc nepochopili, o co nám vlastně jde. Zatímco my se snažíme přinášet do Šumperka koncepty, které fungují na západ od nás, koukáme se na věci, které se dějí ve větších městech – Praze, Brně, Plzni, ale i ve srovnatelném Kolíně či Litoměřicích, šermujeme nápady z Německa, Skandinávie, měst jako Kodaň či Berlín, politici nám na to zatím říkali takové to: „No ale v Prostějově to taky tak dělají a funguje to dobře.“ Navíc v Šumperku není moc vůle k tomu přebírat ideje a nápady odjinud. Teď nás ale začali dobíhat a předbíhat i menší sídla v okolí, velký progres v posledních letech zaznamenal třeba Zábřeh. V polovičním Jeseníku už mají městskou architektku, za kteroužto funkci od začátku neúspěšně horujeme. (Pozn. red.: V březnu Rada města odsouhlasila zřízení funkce městského architekta v Šumperku.) Teď byly komunální volby a situace se diametrálně změnila, lidé ze spolku se vcelku logicky jako aktivní občané rozhodli aktivně do komunální politiky vstoupit. Já jsem se stal radním. Spolek to buď zabije, nebo posílí.

C/ S městem spolupracovat musíme z toho důvodu, že vlastní prostor okolo kostela i většinu námi opravovaných drobných památek. Předseda spolku je řadovým členem vrouteckého zastupitelstva. Odměny za výkon této funkce pravidelně věnuje Budíčku. Město Vroutek přímo na činnost spolku přispívá skrze grantový program ročně 10 tisíc korun na akce pro děti a mládež.

 

S jakými dalšími organizacemi spolek spolupracuje? Kdo vás podporuje? Z čeho hradíte výdaje?

A/ Snažíme se spolupracovat s dalšími spolky v obci – dobrovolnými hasiči, skauty, Sokolem, i dalšími organizacemi, jako jsou ŽS a MŠ, obecní knihovna. Každý rok si žádáme o finanční podporu obec a ucházíme se o další granty, vypsané především Nadací Via, která podporuje komunitní aktivity.

B/ To je jedna z věcí, na kterou trochu narážíme, místní organizace se do spolupráce moc nehrnou, zavedené kulturní instituce v nás trochu vidí konkurenci. Naopak skvěle kooperujeme s obdobnými partami z jiných měst. Se spolkem Švihák z Mariánek z druhého konce republiky nebo se Sturmem z blízké Mohelnice. Co se týče financování, některé naše akce kupodivu generují i nějaký zisk, který pak utrácíme jinde. Každý z nás už do spolku také asi vložil nemalé prostředky, když si nenechal proplatit náklady. Na překlad dějin nebo šachový stolek jsme použili crowdfunding, musím říci, že ten v souvislosti s patriotismem na obdobné věci funguje velmi dobře. Žádáme také o granty na kraji či od Nadace ČEZ či Nadace Via, ale dosud jsme se vyhýbali městským penězům.

C/ Spolupracujeme například s projektem Místa zblízka, který nám poskytuje odbornou podporu při zakládání regionální Doupovské zahrady. Vroutecká základní škola a družina je také naším důležitým partnerem. Jelikož na Podbořansku nyní probíhá renesance spolkové činnosti v oblastech záchrany památek, navzájem se podporujeme a pomáháme si, např. vzájemnou účastí na brigádách. Podporují nás také místní firmy či lidé svými příspěvky v rámci akcí.

 

Jaké projekty jste realizovali? Co se nepovedlo? Na čem pracujete nyní? Na jaký výstup své dosavadní činnosti jste opravdu pyšní?

A/ Odkážu na https://www.starykolin.cz/r/okraslovaci-spolek/, kde jsou veškeré aktivity přehledně popsané. Hrdi jsme na opravu kaplí, na nové informační tabule. 25. 10. 2018 jsme osazovali pamětní desku T. G. Masaryka na budovu úřadu a sázeli výroční lípu – dotáhneme tak do konce snahu našich předků starou 80 let! Navíc jsme přichystali výstavu z prvorepublikových předmětů, které zapůjčili lidé ze Starého Kolína.

Předloni se spolek významně podílel na oslavách 750. výročí obce, které se velice povedly. Mimo jiné byla vydána kniha Starý Kolín a Bašta v běhu staletí, která navázala na dílo místního učitele z roku 1968. Na knihu získala obec grant ministerstva kultury, takže jí bylo možné udělat výpravnou a levnou – již je rozebrána.

Hrdí jsme také na to, že se nám povedlo přivést lidi na vánoční trhy a udělat z nich příjemnou akci setkání, kde je nám spolu dobře.

B/ Jak jsem psal výše, těch hmatatelných trvalejších výsledků je zatím málo, jde to pomalu.

C/ Nejpyšnější jsme na mapování drobných památek Podbořanska, které uskutečnilo deset dobrovolníků. Na základě hledání ve starých mapách jsme objevili více než 200 drobných památek. Většina jich je k nalezení na serveru drobnepamatky.cz. V rámci obvodu města Vroutek jsme jich nalezli dvanáct v různém stupni zničení. Za tři roky jich osm prošlo díky naší iniciativě restaurováním. Během pátrání v archivu jsme objevili osobní příběhy, které stály za vznikem dané památky. Uvedu příklad Schneckových muk. Šípkový keř skrýval výčnělek kamene božích muk. Nebýt historické katastrální mapy, nikdy bychom jej nenašli. Když jsme kopli do země, odhalili jsme téměř všechny části monumentálních božích muk z červeného pískovce. Paralelně s tím jsme ve farním soupisu vyhledali opis dávno setřelého původního nápisu v němčině. Z něho jsme se dozvěděli, že muka postavili manželé Schneckovi, jejichž sedmiletý syn Josef přežil přejetí naloženým povozem. Vše končí: „Rodiče, dávejte pozor na své děti!“.

Také vroutecký kostel nám přináší radost. Připojili jsme ho k elektřině, vyměnili 120 skleněných tabulek, místní řemeslník zrestauroval věčné světlo, nyní opravuje křišťálový lustr. A majitel kostela, církev, získala dotaci na opravu části střechy.

V současnosti uskutečňujeme náš projekt Lavička do krajiny. Z grantu Fondu Logit jsme nechali vyrobit formy k odlévání betonových laviček, které následně instalujeme na vhodná stanoviště. Vytváříme tak místa k zastavení se a pokochání krajinou. Formy také půjčujeme dalším spolkům na Podbořansku. Pokud je to možné, pořádáme besedy na zajímavá témata. Naposledy to byla beseda s Jiřím Padevětem o jeho knize Krvavé léto 1945. Téma, které se našeho regionu bezprostředně dotýká.

Nemáme věci, které by se nám vyloženě nepodařili. Vše je postupný proces, pokud něco nefunguje, nelámeme to přes koleno.

Jsme hrdí, že naše aktivity jsou vidět i navenek. Velice nás těší ocenění Gratias Tibi od Člověka v tísni. (Pozn. red.: cena za občanskou aktivitu mladých lidí do 30 let, kteří pozitivně ovlivňují život ve společnosti. Mladí z Vroutku se stali jejími laureáty v roce 2014). Díky němu mohli dva naši členové týden poznávat neziskové a veřejné aktivity v norském Oslu.

 

Okrašlovací spolky zažívaly boom v dobách první republiky. Organizovali jste nějakou akci, která výročí republiky připomíná?

A/ viz otázka č. 8

B/ Ne že bychom měli něco proti republice, ale jedním z velkých problémů Šumperka je přetržená tradice odsunem původního obyvatelstva. Jsme město, jehož obyvatelé moc neznají jeho historii nebo se k ní nehlásí. Chtěli bychom to pomoci překonat, sedmdesát let po válce už by snad šlo podívat se na česko-německé soužití bez předsudků.

C/ Akci k oslavám vzniku Československa přímo neorganizujeme. Město Vroutek uspořádalo sázení lípy a reprodukci dějinných úryvků čsl. rozhlasu z „osmičkových let“.

 

Připravujete nějakou stěžejní akci či aktivitu v roce 2019, o které byste chtěli čtenáře informovat?

A/ Jsme nadšenci, kteří pracují zdarma ve svém volném čase, děláme to rádi, protože nás to baví a dává nám to smysl. A máme radost, když lidé naši snahu ocení, třeba tím, že s námi na akcích spolupracují. Chceme pokračovat, dokud síly budou stačit.

Naším cílem je opravit kostel sv. Ondřeje a márnici, ze které chceme udělat minimuzeum Starého Kolína. Protože Starý Kolín si to zaslouží!

B/ My teď máme za cíl dotáhnout rozjeté projekty a nechceme se právě pouštět do nových věcí.

C/ Možná bych doplnil tento názor: Pro fungování lokálního spolku je, jak jsme časem zjistili, dobrá práce v komunitě a s komunitou. Myslím, že tento aspekt jsme podcenili a předpokládali, že optimisticky naladěná komunita je samozřejmost. Není a teď je otázka, jak místní dál budeme motivovat ke spoluúčasti. Pak je tu také zjištění, že hybnou silou našeho regionu jsou právě lidé ze spolků. Na radnicích a obecních úřadech „sedí“ spíše úředníci, kteří nám sice vycházejí vstříc, ale určitě zde nevzniká synergie. Mrzí nás, že z daní placení lidé jsou možná méně efektivní než my dobrovolníci.

 

Je třeba dodat…

A/ viz otázka 10

B/ Na spolkovém webu se hlásíte ke guerilla gardeningu… (Pozn. red.: Guerrillové zahradnictví /guerrilla gardening/ je forma přímé akce, převážně praktikovaná environmentalisty. Aktivisté převezmou /zasquatují/ opuštěnou půdu, kterou nevlastní, k sázení rostlin a oživení veřejného prostoru). Jak ho chápete a praktikujete? Ten guerilla gardening byla jedna z úvodních myšlenek, kterou jsme ale přehodnotili, že bude v tomto ohledu lepší jít trochu jinou cestou zmiňované komunitní zahrady.

C/ viz otázka 10

 

Informace: https://www.starykolin.cz/

Informace: http://www.okraslovacispolek.org/

Informace: http://www.budicek.eu/

 

K okrašlovacím spolkům se ještě jednou vrátíme v dalším díle.

 

Zdroje:

http://www.artslexikon.cz

Heřmanová, E. ,Kokošková, V.: Soumrak nebo renesance okrašlovacích spolků? In: www.researchgate.net

Blažek, J.: Novodobé okrašlování. In: https://www.sedmagenerace.cz/novodobe-okraslovani/

Zajoncová, D.: Kulturně historické dědictví v péči místních komunit. In: http://elearning.historickededictvi.com

Historie okrašlovacích spolků - IS MU - Masarykova univerzita

Česko-švédské návraty Jaroslava Šonského

Jaroslav je především vynikajícím hudebníkem, který vystupoval ve 25 zemích. Nikdy nezapomene na tři z dlouhé řady svých koncertů: Ve Stockholmu hrál pro švédského krále a v Německu pro tři prezidenty při poslední návštěvě Václava Havla v roli české hlavy státu. Třetím nezapomenutelným zážitkem byl loňský koncert ke 100. výročí České republiky v Ženevě, před 700 posluchači z diplomatických kruhů v OSN.

Část tohoto rozhovoru vznikla už před 10 lety, text ale nebyl nikde publikován. K mému velkému překvapení je dodnes velmi aktuální a Jaroslavova slova jsou skoro vizionářská. Rozhovor jsme doplnili o nové dialogy. Čtenář může hádat, které to jsou. 

 

Pro ty, kdo z Československa emigrovali, bylo těžké začínat. Ty ses rozhodl odejít legálně, šlo o následování švédské manželky. Byla pro tebe situace snazší? 

Ne, absolutně nebyla. Od nikoho jsem nic nečekal a vzal jsem svůj osud do rukou sám. Šel jsem za ženou, která musela opustit švédské ministerstvo zahraničí kvůli tomu, že jsem byl z východního bloku, a tak jsem ji hned od začátku podporoval i ekonomicky. Rozhodl jsem se, že, kromě nabyté svobody a svobody podnikání, která je pro mě přirozeným lidským právem, budu mít třebas i potomka. V žádném případě jsem tenkrát nechtěl dopustit, aby se naše dítě stalo rukojmím komunistické diktatury. Ve Švédsku jsem měl hned místo na střední hudební škole a musel se rychle naučit švédsky. Zpočátku jsem nechtěl hrát v orchestru – to přišlo až později. Chtěl jsem z části být na volné noze a také poznat, jak lidé žijí na menších městech a mimo symfonický orchestr. Nedostal jsem ani korunu podpory od švédského státu. Vytyčil jsem si cíl, že já budu zaměstnavatelem, budu pomáhat druhým, zařizovat koncerty pro jiné, nečekat až mi někdo nabídne koncert. Toho se držím dodnes. 

 

Jednou z tvých obdivuhodných hudebních partnerek je paní Leonora Josiović. Také její osud je spojen se změnami v Evropě po roce 1989. Stále ještě jste v kontaktu?

O Leonoře Josiović se nedá mluvit krátce, její příběh je velice komplexní otázka a zasloužil by si samostatný článek. Ale zkusím shrnout: Je z Oděsy na Krymu, pak žila v Moskvě. Vystupovala léta s houslistou Semyonem Snitkovským, žákem Oistracha, kteří oba jsou mými velkými vzory. Chtěl jsem studovat u Snitkovského, protože Oistrach již zemřel, ale v Praze mne do Moskvy nepustili, byl jsem už tehdy ženat se Švédkou. Když měl ale Semyon mistrovské kurzy ve Francii, uhnul jsem tenkrát nelegálně z povolené cesty do Švédska na kurz do Francie za ním. Tam jsem potkal i pianistku Leonoru. Semyon a Leonora v duu housle a klavír cvičili 27 let každý den až do Snitkovského předčasné smrti. Nikdo se jim nemohl vyrovnat. A teď k jejímu příběhu. V Moskvě přežila za krutých válečných podmínek jak Hitlera, tak potom Stalina. Když spadla železná opona, Semyon už nežil a Leonoře bylo 60 let. Sbalila v Moskvě tři kufry a odjela do německého Wormsu, kde dříve mívali mistrovské kurzy. Okamžitě požádala o práci na hudební škole ve Frankenthalu, kde náhodou ředitelem byl můj kolega Hans-Jürgen Thoma. Ten ji hned zaměstnal, i když ji měl striktně poslat do penze. 11. května 2019 bude mít Leonora 90 roků, Hans-Jürgen je již sám v penzi, ale Leonora ještě pracuje. A nikdy nepotřebovala žádnou podporu od německého státu.

 

Dá se tedy říct, že i tvá spolupráce s ní je výsledkem změn po roce 1989?

Vlastně ano, protože nevím, zda bychom spolu hráli, kdyby zůstala v Rusku. Takto jsem s ní začal po jejím příjezdu do Německa vystupovat a odehráli jsme dost koncertů nejen ve Švédsku a Německu. Byl mezi námi výrazný věkový rozdíl, mně přes čtyřicet, jí bylo k sedmdesáti. Hrát s ní bylo něco mimořádného. Vzpomínám na jednu historku: V chladnějším Švédsku se hraje výrazově velice korektně, ne zrovna s velkým espresivem a temperamentem. Když jsem přijel do Wormsu s Leonorou zkoušet, stalo se jednou, že jsem první den hrál tak nějak "švédsky”. Leonora se na mě striktně podívala svýma černýma očima a nařídila: "Igrájtě kak mužčína”! Moje mužnost dostala náležitý úder. Já, který jsem byl v nejlepších středních letech, mohl jen konstatovat, že má energie nestačí ani na dámy v penzijním věku. "Moje Norečka", to je na knihu samo o sobě. Stále o sobě víme.

 

Zhroucení komunistického režimu jsi měl takříkajíc v přímém přenosu. Byl jsi právě v Berlíně, když padla Berlínská zeď, zatímco listopadovou euforii v Čechách v roce 1989 jsi nezažil. Jaké to bylo tam?  

Bál jsem se té euforie. Sen a procitnutí. Jistě, že máme schované kaménky z Berlínské zdi, ale jinak jsem se držel doma ve Švédsku. Snad mě to i dnes trochu mrzí. Mne ale zajímá, proč tolik let po řecké civilizaci, po napsání Starého a Nového zákona se ještě ve 20. století událo tolik špatného. Určitě jsi viděla filmové záběry po konci první i druhé světové války. Lidé se objímali, slibovali si, že nikdy už nic takového, a co přišlo potom za krátký čas! Jakou volbu udělá člověk (většina, menšina?) až půjde do tuhého? Dobře se ví, že kdo se měl dlouho dobře, je nejzbabělejší. Pro mne změna režimu neznamená, že nám bude dobře navždy…

 

To od tebe - idealisty - nezní moc optimisticky. Určitě jsi byl vděčen za naději, která se změnou režimu u nás v roce 1989 souvisela… 

Toho nadějného bylo najednou velice mnoho. Krásné je, že můžeme objevovat, poznávat, že najednou všichni tady mají život ve svých rukou. A hlavně, že každý sám se musí naučit vzít odpovědnost za svůj život. Tomu nás komunisti systematicky odnaučovali. Šlo tady tenkrát o to, aby optimismus vydržel, i když novota odpadla. Žili jsme předtím s rodinou rok v Kanadě, kde jsem učil na hudební univerzitě v Brandonu. Moc se nám tam líbilo, uvažovali jsme, že zůstaneme. Ale najednou po roce 1989 byla Evropa zajímavější. Já osobně, jakmile se našla možnost, začal jsem okamžitě spolupracovat se znovu svobodnou Českou republikou i dalšími zeměmi „Ostblocku“ a změnil radikálně životní směr. 

 

Ještě se ale ohlédněme zpět. Přestože ses po svém odchodu mohl do Československa vracet, nebývalo to zpočátku často. Stýskalo se ti ve Švédsku?

Nemohu říci, že by se mi nějak notoricky stýskalo. Všude jsem se snažil navázat nové kontakty, a nejen ve Švédsku. Chtěl jsem hrát a jezdit. Tenkrát byla svoboda valutou a to dávalo pocit, že když člověk jde za svým cílem, že jde dopředu. To, že rodiče už nežili a já neměl pevný bod kam se vracet, také hrálo svoji roli. Někdy mi bylo smutno, když jsem viděl osudy jiných v Československu. Tenkrát jezdit domů pro mne vždy znamenalo menší depresi a nechtělo se mi vracet.

Emigrace obecně je pojem, kterým se v mysli hodně zabýváš …

Těžká otázka, a zase komplexní. Vystupoval jsem třeba i v africkém Nairobi, kde jsem mohl poznat způsob života tamních. Hned na to jsem hrál ve Švédsku za polárním kruhem. Přijdu do pizzerie a vidím, že vlastníkem je černý Afričan. Padl na mě menší smutek a myšlenky: Jestlipak je tady, tak daleko od svého domova, šťasten? A právě tak i my, co jsme opustili svoji rodnou zem, se v nové zemi nesmíme sami odsoudit do kategorie nespokojených.

Ve Švédsku je dnes rostoucím problémem rozpor mezi domorodci a imigranty, zvláště s islámskou vírou. Rozrůstá se to do rasismu jako kdysi v Americe. Já tady vidím největší problém, že ve dvacátém století se stále hledí na lidi nikoli jako na komplexní osobnosti, citové, kulturní, ale mnohdy jen jako na pracovní sílu nebo zdroj zbohatnutí. Pašeráci v ohavném obchodě s lidmi vydělávají stále miliardy. Na druhé straně přichází mnoho lidí bez respektu ke kultuře země, kam míří. Situace je dnes bohužel taková, že nikdo se neodváží říct, že naše právo i povinnost je chránit si svoji kulturu a převážet ji přes hranice, ale všichni říkají, že naší povinností je respektovat kulturu přistěhovalců. Část švédské společnosti teď paradoxně popírá svoji vlastní identitu. Dokonce byly už i diskuse, že by se s ohledem na nové obyvatele země z jiné kultury neměl slavit „národní den Švédska“. Je to bohužel lidské pokrytectví.

 

V dobách, kdy jsme tyto problémy zdaleka ještě neřešili, jsi řekl něco, co platí i dnes. A asi už i pro Česko… Tady je deset let stará citace: 

Ve Švédsku není rodinný život zrovna nejlepší. Děti jsou dnes víc v jeslích, školkách než doma. I přes problémy s přistěhovalci vyhlašuje ministr financí, že Švédsko čeká nedostatek pracovních sil. Nejsou-li pracovní síly, musíme je hned po večerech začít vyrábět, mít je rádi, starat se o ně a ne je najednou rychle začít dovážet. 

 

Spojení hudby s politikou je ti blízké a dodnes v něm vidíš velký smysl - v tom nejideálnějším kontextu -, kdy společně nesou své humanistické poselství. Také proto jsi pomáhal nové, svobodné české diplomacii ve Švédsku hned po roce 1989 navazovat kontakty. Nekomplikuje se to dnes?

Přemýšlím a srovnávám s tou dobou. Od pádu železné opony vyrostla už celá generace. V Rusku je opět diktatura, opozice není slyšet a fyzicky se likviduje. Maďarsko bylo první, které se v r. 1956 postavilo proti ruským komunistům, dnes je politicky rozděleno. Jedna z mých nejkrásnějších vzpomínek je, že jsem mohl vystoupit při poslední zahraniční návštěvě prezidenta Václava Havla v Berlíně na pozvání německého prezidenta Johannese Raua. Když jsme přišli do jeho sídla, přivítal mě šéf protokolu slovy: ”Takovou klientelu jsme tu ještě neměli. Všichni „Bundesprezidenti“ a jiní významní pozvaní se přišli rozloučit s Václavem Havlem. Můžeš být pyšný na svoji vlast.” Za dnešní situace bych takto nikomu hrát nešel.

 

Mnoho let propaguješ ve světě hudbu skladatele Bohuslava Martinů, která je ti velmi blízká. Byl jsi i členem výboru International Martinů Circle. Martinů žil od roku 1938 v nedobrovolném exilu a kvůli komunistům se do Československa už nikdy nevrátil. Je v jeho hudbě přítomen stesk po domově?

Začal jsem na něj hledět úplně jinak právě po svém odchodu do zahraničí. Když poslouchám jeho hudbu, nacházím v ní více stesku a smutku než optimismu. Dnes už nemohu říct, že bych ho zase tak hrozně litoval. Jeho život mohl skončit mnohem hůř, kdyby se Martinů býval vrátil do komunistického Československa. Mohl být uvězněn, doslova uštván. Je otázka, jestli by napsal tak velká díla jako za hranicemi. Jeho opera Veselohra na mostě a Symfonické fantazie dostaly v Americe ceny jako nejlepší skladby roku. Stýkal se s nejlepšími hudebníky světa, jeho skladby se hrály, měl mecenáše ve Švýcarsku, který se zasadil o provozování jeho děl. Přesto, že se mu jistě velmi stýskalo po rodině i zemi, prožil velice úspěšný a šťastný život. Jeho osud je ovšem stále velkým mementem pro nás, jak vlastní národ často dokáže za určitých okolností „vyštvat“ ty nejlepší talenty.  

 

Nejenže hudbu Bohuslava Martinů sám hraješ. Prosadil jsi také autorovy skladby ve Švédsku, kde se díky tobě hrály na velkých symfonických pódiích – některé v premiéře. Naučil jsi jeho hudbu hrát i další zahraniční interprety, ba celé orchestry. A v roce 2012 jsi v Praze založil vlastní smyčcový soubor, dostal název Martinů Strings Prague. Ze Švédska sem teď velmi často jezdíš kvůli zkouškám a koncertům, soubor si už vydobyl značné renomé a má i svůj hudební cyklus – Hudba bez hranic. Možná je to tvůj splněný sen…

Je to privilegium mít ”Martinů soubor" v Praze, znovu být v Praze, koncertovat v krásných sálech a vůbec mít možnost věnovat se umění. Stále si toho všeho vážím. A splněný sen? Ten není nikdy splněný. Ten se musí stále hledat, a když se najde, je třeba ho obnovovat, udržovat, vylepšovat. Vše podléhá proměnám času. Ale sny mít musíme, jinak by život nebyl krásný.

 

Ukázka z dokumentu s Jaroslavem Šonským, České kořeny ve Švédsku (2009)

https://www.youtube.com/watch?v=3MzTy9FKWa0&list=PLBikjsdbfE9a4gM3TRbkp9S9LA0nouM44&index=3

 

Vaše cesta do New Yorku v loňském roce úzce souvisela s výročím 100 let české státnosti. V jakém smyslu?

S trochou nadsázky se dá říci, že ochotníci měli podíl na vzniku ČSR. Připomeňme si pobyt Masarykův v New Yorku, dohodu s americkým prezidentem… Vždyť podpora českých spolků s finančním přispěním těch židovských umožnila vydání deklarace a vznik státu. Tlak českých spolků uznat samostatný stát vyšel z New Yorku.

 

Jak je dnes vlastně silné zastoupení Čechů v Nev Yorku?

K české národnosti se hlásí 1,5 mil. lidí v celých USA, z toho jen asi 300 tis. mluví česky. Nejvíce Čechů se vždy soustředilo v New Yorku a Chicagu. Jako zlatý věk zdejší české komunity můžeme označit období od poloviny 19. století až do 1. světové války. Newyorská česká enkláva se soustředila v pěti ulicích kolem 2. avenue, kde byla česká čtvrť, které se říkalo Little Bohemia, tedy Malé Čechy, na východní straně Manhattanu. Byl tu český kostel, obchody, školy apod., žilo se plnohodnotným životem. Z ekonomických důvodů se ale česká komunita začala rozpadat, Manhattan se stal příliš lukrativním a drahým místem. Češi jsou dnes roztroušeni po celé megalopoli. Český živel z původních míst vymizel a připomíná ho jen kostel, sokolovna a Český národní dům. Českých obyvatel, většinou v pokročilém věku, zůstalo minimum. Spolkový život se tím výrazně utlumil, přežívá ale dál především díky snahám Sokola.

 

Pátrali  jste právě po dokladech této spolkové činnosti, především po materiálech vztahujících se k českým a krajanským divadelním souborům… Co výzkum komplikovalo?

Spolková činnost do 2. světové války probíhala v češtině a byla silná a bohatá. Krajané z první emigrační vlny v 19. století založili české ochotnické soubory. Hrálo se v České národní budově a v Sokole, protože sokolové měli také své ochotnické divadlo. V České národní budově se dochovala původní opona z té doby.

Po 2. světové válce přišly dvě další migrační vlny v letech 1948 a 1968. Bohužel se nesloučily, starousedlíci 2. vlnu 1968-1970 nepřijali, nově příchozí museli hledat práci a bydlení jinde než na Manhattanu, kde existovalo české zázemí. Spolková činnost se tedy kontinuálně nerozvíjela, postupně upadala, hodně spolků zaniklo. Česká komunita se orientovala maximálně k Sokolu.

Až do 50. let ale stále činoherní a loutkové divadlo při Českém národním domě fungovalo. Od 50. let pak v New Yorku nehrál žádný český amatérský divadelní soubor, jinými slovy posledních sedmdesát let tu nevystoupili čeští ochotníci.

 

Říkali jste, že tu krajané provozovali také loutkové divadlo?

Ano, v kostele Mistra Jana Husa na 74. ulici se během rekonstrukce našly starodávné, více než dvě stě let staré loutky z doby rodiny Kopeckých, se kterými hráli krajané dětská představení. Objevil je tu v roce 1990 schované na půdě divadelník a loutkoherec Vít Hořejš, který odešel do Ameriky koncem 70. let. Po tomto osudovém objevu spoluzaložil Československo-americké loutkové divadlo, Czechoslovak-American Marionette Theatre a soustředil se na hraní loutkových pohádek. Jedná se ovšem o divadlo na bázi profesionální činnosti, které kočuje po celé Americe a světě. Za šíření české kultury v zahraničí byl odměněn v loňském roce cenou Společnosti pro vědu a umění. Na okraj je třeba dodat, že v Americe nemá umění podporu ze strany státu a nerozlišuje se profesionální a amatérské. Záleží pouze na síle individuality a individuální jsou také dary mecenášů, tato tradice sahá až do 19. století.

 

Vraťme se k výzkumu. Mluvili jste o tom, že hlavní centra českého spolkového života byla v Českém národním domě a v Sokole…

 

Sokol

V roce 2017 oslavili newyorkští sokolové 150 let existence. V New Yorku jsou čtyři organizace Sokola, jen jedna má ale velkou tradiční českou budovu, s českým nápisem a vlajkou. Měli jsme možnost projít si její archiv. S knihovníky Sokola byla výborná spolupráce, k dispozici jsme dostali běžně nepřístupné materiály.

Sokol měl nejen sportovní, ale i kulturně-společenský odbor zábavní, který sdružoval skupinu desítek lidí. Vedena byla spolková dokumentace, účetní knihy, zápisy z jednání. Stejně jako u nás. Výroční zprávy jsou postaveny na tělocvičných aktivitách, ale divadelní činnost byla bohatá, jako de facto jediná nesla peníze... My se zaměřili právě na kulturní činnost Sokola a digitalizace. Pořídili jsme na tisíc dokumentačních fotek. Zajímalo nás, co daný soubor uvedl za inscenace. Často se v repertoáru odráželo politické klima doby, zvlášť za války se hrála představení na podporu Čechů doma - na nákup šatů, jídla, odrazilo se tu i téma útěku českých Židů. České spolky obecně podporovaly Evropu zbídačelou válkou a divadelní dramaturgie tomu odpovídala. Plakátová část sbírek je stejně důležitý zdroj informací.

Sokolové měli pro divadelní činnost vlastní zázemí. Hrálo se až do 70. let, kdy sokolovna obložená dřevem, pronajímaná na diskotéky, vyhořela. Nicméně to likvidaci Sokola nezpůsobilo. Sokolové sehnali peníze na opravu, ale divadelní činnost již obnovena nebyla, opona shořela, přišli o kulisy, zázemí… Od 70. let tak zanikl zájem něco archivovat.

Dnes žádný divadelní spolek při Sokolu neexistuje. Organizace sokolů má dnes spíše vzdělávací a tělovýchovný charakter.

 

Český národní dům

Byl vybudován na konci 19. století ze sbírek Čechů stejně jako Národní divadlo v Praze. Dnes je to nejreprezentativnější místo v New Yorku, kde může český neprofesionální umělec vystoupit. V budově sídlí Generální konzulát ČR, České centrum NY, český krajanský spolek „Bohemian Benevolent and Literary Association“ (BBLA), v přízemí si výborně pochutnáte v české restauraci, a velkou pýchou budovy je zrekonstruovaný divadelní sál. I český konzul se chlubí jeho velikostí, má kapacitu 400 lidí. Lze tu ale dělat i komornější akce pro 50-100 lidí.

Budova prošla začátkem milénia nákladnou rekonstrukcí, náklady na její opravu v původním slohu dosáhly 750 mil. korun. Financoval je český stát. Od českého krajanského spolku BBLA budovu za 1 dolar koupil s tím, že ji opraví a na 400 let tu má Český krajanský spolek za 1 dolar ročně jedno patro k dispozici. Český národní dům vlastní a provozuje český stát.

Český krajanský spolek zastřešuje šest organizací. Cílem je koordinovat krajanské aktivity v USA. Kulturou se zabývá více či méně každá z nich, nejaktivnější je v současné době Společnost pro vědy a umění, která dělá osvětu, přednášky, pořádá konference. Živá krajanská kultura teď není v Americe ovšem ve větší míře podchycená.

Dnes žádný divadelní spolek ani v Českém národním domě nefunguje. Pouze československo-americké loutkové divadlo Víta Hořejše – viz výše, které si budovu pronajímá.

V Českém národním domě jsou doklady o činnosti českého ochotnického NY spolku a zatím čekají na prozkoumání. Činnost zdejších ochotníků se prozatím nepovedla zmapovat.

Z dosud zachycených vzpomínek divadelníků ale víme, že si lidé s sebou z vlasti odnášeli jako jedny ze svých nejvzácnějších osobních věcí také divadelní texty, sešity, útlé knížky her nebo hudební nástroje, jak dokládá ukázka níže. Že totiž mezi základními věcmi, bez kterých by si nedokázali představit své nové živobytí v Americe, byly také artefakty spjaté s ochotničením a divadlem vůbec, že divadlo bylo jejich potřebou.

Krásně to ilustrují např. vzpomínky „starého ochotníka“ Antonína Jurka, který patřil k první početné emigrační vlně Čechů. Začínají slovy: „Divadlo bylo mi odjakživa takřka tím, co je pokrmu sůl. Oslazovalo mi život.“

Svůj příjezd do Chicaga pak popisuje takto: „Tu stojím! Stanul jsem na nádraží Michigan Southern s 10 centy v kapse, s housličkami pod paždí, v pravé ruce s taškou, obsahující vše, co mi na tom světě náleželo.“ (pozn. red.: celý úryvek vzpomínek na konci textu).

 

Kontaktovali jste také žijící pamětníky?

Mluvili jsme během našeho krátkého dvoudenního pobytu se třemi pamětníky ve věku 80-90 let. Nejvýznamnějším zdrojem informací byl někdejší knihovník Sokola Edward Chlanda. S pamětníky divadla jsme se nesetkali, jen s lidmi, kteří se podíleli na organizaci a chodu divadel.

 

Jak je to s výukou českého jazyka v New Yorku?

Česká škola s výukou českého jazyka působí pod záštitou the Czech and Slovak Cultural Center v budově Bohemian Hall na adrese 29-19 24th Avenue Astoria, New York 11102. Najdeme ji tedy ve čtvrti Astoria a nabízí i dramatický kroužek. Školu navštěvuje asi 168 dětí.

 

Chystáte také knihu…

Během našeho krátkého pobytu jsme získali informace o dalších asi dvanácti divadelních oponách především sokolských divadelních spolků, které by mohly obohatit Databázi českého ochotnického divadla, a zároveň se snad stanou součástí chystané knihy ke 100 letům ochotnického divadla v USA. Vyjít by mohla ještě letos.

 

Jak probíhal Festival českého amatérského divadla v New Yorku?

Kromě samotného výzkumu jsme v New Yorku pořádali také festival. Dva festivalové večery zahájila premiéra Maryši bratří Mrštíků. Představení přivezl český Divadelní soubor Domu kultury Krupka. Druhý večer byl zasvěcen českému loutkářství: česko-americký herec a loutkář Vít Hořejš uvedl originální nastudování českých pohádek O pejskovi a kočičce, Sůl nad zlato aj. Původně jsme chystali větší divadelní přehlídku doplněnou i výstavou o českých divadelních oponách a souborech. Hlavním organizátorem festivalu i výzkumných činností byl NIPOS (Národní informační a poradenské středisko pro kulturu), ve spolupráci s americkou Bohemian Benevolent and Literary Association (BBLA).

 

Na závěr

Chtěli bychom poděkovat všem zúčastněným partnerům za spolupráci, především ministerstvu zahraničních věcí a panu konzulovi v New Yorku. A rádi bychom vyjádřili naději, že se opět rozproudí diskuse o české ochotnické činnosti v New Yorku a USA jako celku, o rozvoji krajanského kulturního dění, o znovuobnovení ochotnického divadla v New Yorku. Neboť zrekonstruovaný sál, budova, zázemí v Českém národním domě tu jsou a čekají na své původní využití.

 

Dochovaná vzpomínka z národního kalendáře Amerikán na odchod ochotníků do Spojených států:

Antonín Jurka: Z UPOMÍNEK STARÉHO OCHOTNÍKA

Ve staré vlasti.

Divadlo bylo mi odjakživa takřka tím, co je pokrmu sůl. Oslazovalo mi život. Miloval jsem je vášnivě. Ba nikdy hudba, jíž v útlém mládí začal jsem se učiti, nevábila mne tak jako zjevy na prknech.  Pamatuji se, že jsem byl jednou v stáří as 7 roků od matinky notně bit, protože jsem stál na svém jíti večer do „divadla” Kopeckého. Zbitý, bos a bez kabátku, bez čepice běžel jsem po sedmé hodině za otcem к „Sládkům”, a tam usedavým pláčem vymohl od otce 2 krejcary šajnů vstupného a svolenou. V zámecké tmavé síni dával se „Život sv. Jiří”. Ptáte se, zdali se mi kus líbil? Není to к vypsání! Později jsme si u přítele Oliveriusa (naše příbytky spolu hraničily) postavili jeviště. Z papíru nalepili jsme si přilbice, matčiny fěrtochy byly nám rytířskými plášti, ohrnuté dolů punčochy rytířskými botkami. Hráli jsme se zápalem, snad hrozně, i divno mi, že přítel Jan se zde v Americe neodvážil na pokračování. Ty Královice vůbec poslaly sem do Ameriky sílu „herců”. Uvažte, mám-li pravdu: Celá rodina Jurkova, Uhlířové, Hájkové, Jan Eckert, Engelthaler a j., a což těch, kteří učinili se prospěšnými neviditelně, za kulisami a v budce, ku př. Friček a Brejcha. Za čas mých studií v Plzni a v Rakovníku nebylo  horlivějšího navštěvovatele divadla, ať již se hrálo česky neb německy, nade mne. Pochybuji, že za sezonu vynechal jsem kdy 3 představení. Když přijel o plzeňském trhu v červenci 1856 Zoellner se svou  společností, v níž i na smrt nemocný Tyl se nalézal, do Plzně, byl jsem na druhém představení ještě s jedním studentem sám v obecenstvu. Vrátili nám po šestáku; nehrálo se. V pátek na to Tyl zemřel, a od té doby, totiž od představení „Strakonického dudáka” ve prospěch pozůstalé rodiny, bývalo divadlo Plzenské každý den jak by nabil. Později jsem viděl Prokopovu společnost v Rakovníku a  mýlím-li se i Zoellnerovu opět; jen že tentokráte s personálem německým. V Praze taktéž jsem byl horlivým navštěvovatelem „stavovského” v neděli odpoledne, kde hrával Kolár st. a ml. Šimanovský a Pešková. Ba jednou sehrál jsem si i se Švandou, rytířem ze Semčic u sv. Mikuláše v „lidu” kus „Fiesko.” Poctivě jsem volal: „Zu Воden mit den Doria! Zu Boden Oheim und Neffen.” Dále jsem to však v Praze nepřivedl. O prázdninách v domovině pak upravili jsme s přítelem Vašmuciusem a Ed. Vajrauchem  jeviště velké. Doma však hrál jsem pouze: Husička z Podháje a Pražský flamendr; neboť již v roku  1863 jsem za svým povoláním odebral se do Chorvatska a do Uher. V Chorvatsku, kdež jsme byli vždy v zimě, měl jsem přece požitek; neboť ve Varaždíně hrála dosti slušně německá společnost; avšak v Uhřích páni sedláci posud nebaví nenáviděné švábské úřadnictvo divadlem.

V nové vlasti.

Trápen jsa v Uhřích, kdež jsem byl adjunktem při katastru, již po druhé, léto gastrickou zimnicí, bylo mi to, mladíku tehdy pětadvacetiletému, velmi, velmi mrzuté. Nic mne netěšilo, a proto s radostí jsem přijal otcovu nabídku, abych odejel před ním do Ameriky. Kynula mi tenkrát „skvělá” vyhlídka státi se redaktorem „Pozoru Amerického” v St. Louis. Mimo to měl můj odjezd do Ameriky příměti i matku к snazšímu rozloučení se s přáteli a s vlastí, vždyť přede mnou byl mladší můj bratr Emanuel již se vystěhoval. Záležitost má vyřízena brzy a 16. prosince 1865 vstoupil jsem na palubu lodi „Hermann,” kteráž tehdy první svou cestu konala a přibyla po dosti bouřlivé cestě dne 4. ledna 1886 do New Yorku. Z Castle Garden byli jsme vybaveni brzo, a narovnavše poněkud údy na pevné zemi a posilnivše se v jedné z pivnic Greenwichstreetských, rozloučili jsme se se spolucestovníky a já veden Janem Jaroměřským к panu Hubáčkovi na pátou ulici, strávil tam s tímto bodrým pánem a mladým Makovským z Prahy příjemný večer. Toť celé mé zkušenosti v New Yorku, neboť cíl můj byl St. Louis. Jelikož však bratr a strýc můj bydleli v Chicagu, koupil jsem si lístek do onoho slavného města a také po rychlé jízdě octnul jsem se v neděli dne 7. ledna vr „prkenném Babylonu”, jak jsme přezdívali tehdy „městu zahrad”. Kdo zná a znal tehdá výstavnost města, kudy se béře dráha Michigan Southern, ten nebude se diviti, že jsem patřil jako vyděšen na tu metropoli západu. Malé, začouzené domky, ulice nedlážděné, věčný cinkot zvonků železničních, jakoby sterých umíráčků — nebyl to  právě radostný pocit, když jsem se octnul na rohu ul. Van Buren a (zdá se mi) Sherman. Poprvé zdálo se mi, že jsem snad svévolně opustil „egyptské hrnce” rakouského eráru, vyměniv je za osud velmi nejistý. Tu stojím! Stanul jsem na nádraží Michigan Southern s 10 centy v kapse, s housličkami pod paždí, v pravé ruce s taškou, obsahující vše, co mi na tom světě náleželo.

Zdroj: Z upomínek starého ochotníka. In: Periodikum: Amerikán: národní kalendář na rok…, ročník 13 (1890), Stránka:  33 - 43 

http://kramerius4.nkp.cz/search/i.jsp?pid=uuid:bc0e08d0-253c-11e5-bcc5-5ef3fc9bb22f

Možná bychom našemu povídání mohli dát hřejivý podtitulek: Chlapče, chlapče, s tebou ještě budou potíže! – Co tomu říkáš?

Tak to se se mnou vleče celý život, z éry rozvinutého socialismu do éry rozvojového kapitalismu. Když si vezmeš, že jsem byl vyloučen už z mateřské školky, což je zřejmě rarita...

 

Prosím?

Ano, já jsem důkazem toho, jak se všechno ve spirále opakuje. Svou vzdělávací kariéru jsem začal tím, že jsem byl vyloučen z mateřské školky a završil ji tím, že jsem byl vyloučen ze studia Univerzity Karlovy.

 

To stojí za přiblížení…

Z mateřské školky jsem byl vyloučen za to, že jsem nabádal děti, aby nejedly rybí tuk, protože je strašně hnusný. S Vladimírem Čechem, později známým hercem, dnes už bohužel mrtvým – jsme vedli vzpouru dětí. A tehdy jsem poprvé zažil i první zklamání v lásce. Když soudružka ředitelka vyzvídala, kdo děti ke vzpouře naváděl, tak ta hezká copatá blondýnka, kterou jsme oba milovali – ale ona měla radši Vladimíra – ukázala na mne a řekla – dodneška slyším její odporný mečivý hlásek: Dvořák!!! Mým rodičům pak bylo sděleno, že už nemám do mateřské školky Českého rozhlasu dále chodit, protože jako rozvratný živel sabotuju všechna zlepšení, která režim dětem nachystal. A to byl teprve začátek mé vzdělávací kariéry.

 

První výstup v roli, kterou ti osud přisoudil. Ale přece jen – byla to tvoje volba.

Nebyla. Volba je něco, co můžeš ovlivnit, ale pro mne bylo tak přirozené chovat se jinak než ostatní, že nešlo o volbu, ale o nutnost. Takže já jsem živoucí důkaz správnosti marxistického tvrzení, že svoboda je poznaná nutnost. (smích)

 

A ještě pár slov ve spirále k tvému vyloučení z fakulty…

Měli jsme na koleji večírek – poměrně bujný, to přiznávám –, protože jsme slavili narozeniny mé slečny. Přišel tam nějaký chlápek, který se vtíral, že by chtěl s námi popařit, že tam máme hodně holek a tak… Věděli jsme, jen tak z doslechu, že je to nějaký zvíře v tom tzv. SSM, kde pochopitelně nikdo z nás nebyl členem, takže jeho společnost pro nás nebyla vítaná. Poslali jsme ho pryč, ale on se za chvíli vrátil s tím, že nás jménem kolejní rady vyzývá, abychom skončili svůj odporný večírek a nerušili studenty, kteří se za dělnické peníze svědomitě připravují na výuku na druhý den. Já mu tehdy řekl jednu jedinou větu: „Vy komunisti nám tady už dlouho poroučet nebudete!“ Spletl jsem se o mizerných 15 let.

 

Co následovalo?

Napřed mě vyloučili z koleje, a protože to nestačilo, kárná komise mě vyloučila i z fakulty. A zas jsem byl světová rarita v tom, že jsem byl vyhozen v posledním, desátém semestru. Už jsem měl za sebou státnici z češtiny jako z nediplomního oboru a měl jsem rozepsanou diplomku z latiny.  

 

To bylo krutý…

To víš, že mně dobře nebylo, ale opět se ukázala hluboká moudrost, že co tě nezabije, to tě posílí. Do té doby jsem si myslel, kolik mám přátel, a najednou jsem viděl, že lidi přecházejí na druhou stranu ulice, aby mě nemuseli potkat a nebyli se mnou viděni. Tomu říkám škola života. A protože jsem neměl dokončenou fakultu, musel jsem jít na dva roky na vojnu. A zas musím být zpětně vděčný, protože jsem vojnu poznal jako normální člověk. Když jsem viděl, jak nabubřele a zpupně se chovají vysokoškoláci, bylo mi jasné, že bych na tom byl asi stejně.

 

Kde jsi tehdy sloužil?  

U motostřelců, ale byli ke mně slušní. Poslali mne do zdravotnické poddůstojnické školy, kde jsem se mohl občas ulejvat na ošetřovně. Dokonce jsem na vojně psal i diplomku, abych se pak mohl vrátit na školu. A taky jsem tady začal s divadlem. A to jsem ho přitom nikdy nechtěl dělat! Snažil jsem se co nejvíc vzdálit od otcovy profese, ale nakonec jsem se k ní musel kajícně vrátit.

 

Musel?

Ano, protože to byla jediná možnost, jak se dostat z kasáren za holkama! A tak jsem založil divadelní kroužek.

 

Co jste tenkrát hráli?

Proslavili jsme se tím, že jsme za jedno představení byli oceněni v divizním kole a čtrnácti dny vězení v armádním kole.

 

Já nepřestávám žasnout…

Možná ti název představení napoví. Ta soutěž se jmenovala ASUT – Armádní soutěž uměleckých talentů. A my jsme vystoupili s divadelním představením ASUT v Kocourkově. Byla to taková krotká satira, která v divizním kole prošla, protože porota byla složená z herců plzeňského divadla a ti se šíleně řehtali. Zato v armádním kole seděli politruci a ti se nějak neřehtali. Já jsem vězení nakonec unikl, v té době už jsem šel do civilu a v armádě jsem hostoval jako civilista, takže mě zavřít nemohli, ale ostatní kluci to odskákali.

 

A tenhle svérázný divadelní kus byl tvoje dílo?

Napůl, psali jsme ho společně s Bédou Zelenkou, tehdy redaktorem Dikobrazu, synem humoristy Bedřicha Zelenky. Už tehdy jsme předznamenali téma, které jsme později rozvíjeli ve dvojici také s Milanem Musilem, téma Ústav. Béďa byl představitelem Ústavu pro zkoumání našich velikánů a já zastupoval Ústav pro ozřejmování hrdé národní minulosti. Takže jsme zkoumali a zkoumali…

 

Pojďme zreflektovat divadelní minulost dvojice Musil – Dvořák, M + D, na kterou v 80. letech chodili diváci do vyhlášeného pardubického Divadla Na Drážce. Na rozdíl od jiných dvojic vaše iniciály byly - jak rád připomínáš - poměrně daleko od sebe.

Ano, my jsme to dovedli ad absurdum, protože zatímco v Čechách platí Suchý a Šlitr, Voskovec a Werich, Vodňanský a Skoumal, tak na Slovensku mají Lasicu a Satinského a ti mají k sobě skoro tak daleko jako my. Takže jsme s vážnou tváří tvrdili, že jediný, kdo se k nám může blížit, je Lasica a Satinský,  zatímco ostatní dvojice jsou daleko za námi. Že jde o rozdíl v počtu písmen, už jsme samozřejmě nesdělovali. (smích) Takže i tohle se dalo obrátit ve fór.

 

S Milanem Musilem jste byli vyladěni na stejnou strunu, oba klauni, šašci s potřebou komentovat to, co jste právě žili.

Bavilo nás vyjadřovat se divadlem k tomu, co je okolo nás, povídat si s lidmi a blbnout s nimi. Ale nešlo jenom o srandu. Vždycky tam musela být přítomna docela vážná výpověď o době a lidech.

 

Jak jste se vy dva vlastně našli?

Potkali jsme se ve třídě režie amatérského divadla Lidové konzervatoře Východočeského kraje. Milan, v té době už režisér souboru Divadla Na Drážce, mi navrhl, jestli bych s nimi nechtěl hrát. Líbilo se mi, co dělali, tak jsem souhlasil a vymysleli jsme spolu teorii tzv. katastrofického divadla. Spočívala v tom, že mám výhradní právo vstoupit, kdykoli uznám za vhodné, do hrané inscenace a coby jakákoliv postava můžu trousit repliky a komentáře, zatímco ostatní na ně musí bezprostředně reagovat. Tuto metodu jsme později aplikovali i s Pepíkem Tejklem během představení hradeckého souboru Obsazeno.

První hru jsme s Milanem napsali v roce 1981 na motivy Pavla Boška a jeho povídek o pomocném důstojníku Humlovi. Vznikla Experimentální dvouhodinovka ve III. B, ve které jsme postavili základy naší spolupráce, tehdy ještě za účasti divadelního souboru. V roce 1983, když nás zakázali jako amatéry a my se z nouze stali profesionály pod agenturou – což je zajímavý paradox, ale co jiného se u mne dá čekat!, jsme začali vystupovat už jen ve dvojici. Byla to zásluha někdejší dramaturgyně - tehdy ještě Divadla Vítězného února v Hradci Králové - Majky Bokové. Prosadila nás na agentuře, zřejmě proti vůli paní vedoucí, která dobře věděla, že s námi ještě budou problémy. A nemýlila se.

 

Stalo se, že jste jako profesionálové přijeli do míst, kde jste byli jako amatéři zakázaní?

Ten zákaz byl vysloven ze dne na den v Pardubicích, takže tam jsme nehráli a velmi jsme se snažili vyhnout také Hradci Králové, protože na našich domácích scénách hrozilo, že by nám zakázali nejen divadlo, ale že bychom museli opustit i naše zaměstnání. Oba jsme totiž pracovali v kultuře. A to by vzhledem k rodinnému životu nebylo zrovna ideální. Hráli jsme mimo Východočeský kraj, aby se ten průšvih rozředil, než dorazí až k nám.

 

A jak vstoupil do tvého divadelního života Vladimír Just?

Vláďa často vystupoval v Divadle Na Drážce, kam ho Milan s bratrem Jiřím zval pravidelně. Občas jsme spolu poseděli a popili. Pak jsme se s Milanem přihlásili na brněnské dílny amatérského divadla a stali se jeho žáky. A čím dál víc jsme začali koketovat s myšlenkou společného vystoupení. Zpočátku jsme s bratry Justovými jezdili na společné šňůry. Bylo to ekonomicky úsporné i pro pořadatele, protože se ušetřilo na dopravě. Až někdy od roku 1987 jsme s Vladimírem začali připravovat představení Boschův brajgl. Hráli jsme ve třech a byla to velká švanda. Nechtěli jsme, aby se to schvalovalo v Hradci, Vladimír zase v Praze, protože co si budeme říkat, to představení bylo daleko ostřejší než to, co jsme dosud dělali s Milanem, a stejně tak Vláďa s bráchou. A zas jsme variovali oblíbené téma – tentokrát Ústav pro sjednocování výkladů, který měl odstranit všechny nežádoucí interpretace z výtvarného umění. Smyslem našeho počínání je - jak zněla replika z představení - kdyby se přes veškerou naši snahu někomu udělal názor, přijedeme a na místě mu ho odoperujeme.

Náš přítel Kosťa Korovin pro tuto příležitost zhotovil krásné diapozitivy. Abychom dali najevo, že jsme vlastenci, rozebírali jsme nejen Bosche a Brajgla, ale i Brožíkův obraz Jana Husa před koncilem kostnickým. Kosťa vytvořil koláž, ve které vyretušoval Husa. Už to nebyl koncil, ale zmatek, z něhož nebylo jasné, oč komu jde a proč. Když jsme Husa nahradili děvenkou v moravském kroji, gesta, která původně vypadala hrozivě, se najednou změnila. Teď se postavy na obraze zálibně dívaly na dívku a hodnotily ji. Kosťa odvedl mistrovskou práci, vždyť tehdy ještě nebyly k dispozici počítače. Musím upřesnit, že s původním nápadem přišel Vladimír, když zjistil, že u nás překládáme i výtvarná díla do češtiny. V jedné monografii našel Brajglův obraz, který všude jinde ve světě vypadal jinak než u nás doma.  V Čechách byly vyretušované takové ty zduřelé poklopce. To, že jsme uslušnili 300 let starého malíře, se nám zdálo velmi podnětné. Byla to příležitost hovořit o cenzuře – alespoň v malířství.  Jindy jsme rozebírali obraz Slepý slepého vede v záhubu. Mudrovali jsme na tím, že se řítíme do průšvihu, když vyměníme luxus vlastního hledání cesty za pohodlí, že nás vede někdo jiný. A dneska, když slyším, jak se o nás ten pan Babiš tak krásně stará, že my důchodci jezdíme skoro zadarmo a že si ho musíme vážit, tak je to zase tady.

 

Napadají tě repliky přímo před publikem? Naostro?

No samozřejmě, ale publikum mě inspiruje stejně jako ta paní v pokladně… Mě inspirují lidi, ale taky když kolem mě proletí pták a sedne si na volební plakát. Mě inspiruje všechno a nic. A buď se něco spojí, nebo ne. Jsou věci, které se přímo nabízejí. Líbilo se mi, když před Mikulášem koloval po internetu vtípek s patřičným obrázkem, že děti musí být hodný, jinak si pro ně přijde Agročert. A tak jsem to jen trochu posunul. Spojení „agro“ je totiž hrozně útočný. Já dost věřím na tyhle věci, navíc mi tam jako latiníkovi skáčou i významy z  latiny, takže ta plodnost toho pána, ta fertilita v tom Agrofertu mě dráždila. A najednou ze mě před publikem, když vidím, že reaguje tak a tak, a když on sám tvrdil, že „neodstoupí a neodstoupí“, tak ze mě vypadlo, že jsem mu napsal, že by si měl nechat přejmenovat Agrofert na Agrofurt, aby bylo jasno. Tohle nejde vymyslet dopředu nebo s tím kalkulovat. Někdo to třeba umí, ale já ne. Ale zas mám výhodu, když něco plácnu a není to moc vtipný, tak se na to rychle zapomene.

 

Listopad 1989 – bod zlomu, sametová revoluce, převrat – to je úhel pohledu pro politology. Jak ho po letech hodnotíš ty? Překvapilo tě, že se mnozí z tvých kolegů, amatérských divadelníků, záhy poté stali starosty, primátory, aktivními politiky?

Mě už v životě nepřekvapí nic, ale než ti odpovím, dám ti hádanku. Myslíš si, že taková přelomová situace, jako listopad 1989 u mě proběhla normálně jako u řady jiných lidí? Nebo jsem zase prožil nějakou šílenost životní?

 

Aha – tak sem s tím.

No to je velice pikantní, protože 17. listopadu 1989 se moje žena domluvila se svým kolegou z práce, že se vlastně mají strašně rádi a že spolu budou žít. Od té doby vždycky říkám - a myslím, že plným právem - že k listopadovým událostem roku 89 mám ambivalentní vztah. Pro mě šlo o předěl nejenom v tom veřejném, ale i soukromém životě. A zas nedovedu říct, jestli to bylo dobře, nebo špatně, prostě bylo to tak. Muselo se s tím žít. Jinak by se můj život odvíjel úplně jinak. Myslím, že v opačném případě bych sotva podlehl tlaku Pepíka Tejkla, abych šel učit na hradeckou lidušku, pozdější zušku. Takhle jsem si vytvořil náhradní svět, abych si na jiných dětech odpracoval to, co jsem nemohl tak úplně dávat těm svým, když jsem o ně „přišel“.

 

Ten život nás nešetří, viď?

Nešetří, ale asi ví, co dělá. Je pravda, že někdo se pod tlakem složí a druhý začne pracovat jinak. Ale zpátky k tvé otázce – proč divadelníci do politiky? Překvapení to pro mne určitě nebylo. Měli jsme letitou dohodu s Martinem Dvořákem, se kterým jsme se znali z různých divadelních akcí, že si spolu zahrajeme – a bohužel nikdy se to nesplnilo – Werichovu úpravu Faltasova pozdního léta. V nás byla ta krásná dvojjedinost z Falstafa a prince Jindřicha, který je z počátku s Falstafem velký kumpán, ale pak se jejich cesty rozejdou a čím dál víc se od sebe vzdalují. Jako bychom tušili, že se i nám stane něco podobného. V 90. roce Martin nastoupil jako místopředseda Okresního národního výboru v Hradci Králové a vytáhl mě k sobě. Do té doby mě nenapadlo, že bych se hrnul do konkurzu na vedoucího odboru kultury, ale on mně vysvětlil, abych tam šel alespoň na čas a pomohl mu odbor personálně stabilizovat a určit, jak by měl pracovat dál. Nakonec jsem tam zůstal jedenáct let, protože jsem tam potkal lidi, se kterými se dalo leccos dělat. Ale do politiky jsem jít nechtěl. Vždycky jsem byl na straně  šašků, zatímco Martin – jak se ukázalo –, měl v sobě kus prince a potřeboval naplnit své ambice v tom nejlepším slova smyslu.

To už byl v roli primátora a patřil k oblíbeným hostům v našem jesličkovském kabaretu, kde jsme rozvíjeli mnohá témata a krásně na sebe útočili – dokonce jsme si nechali udělat i tehdy módní gumáky. Dnes už je jenom princ Harry a já jsem Falstaf. Ale to s sebou život přináší. Zaplaťpámbu za lidi, kteří měli ambice jít do politiky. Neříkám, že to pro ně byla výhra. Někdy jim to pořádně zamotalo jejich osobní život. Jen si vezměme pana prezidenta Havla… Byl to spíš úděl. Velká oběť. Mňačkova knížka „Jak chutná moc“ stále platí. Sebelepší člověk je válcován svou vlastní mocí a svým okolím a nikdo nemůže zůstat úplně normální a stejný jako předtím, když do politiky vstupoval. Což neplatí jen o politice, ale taky o byznysu.

 

Co jsi mohl udělat pro občanskou společnost, když jsi dostal šanci stavět ji na nohy?

My jsme se snažili co nejvíc pomáhat jakékoli lokální aktivitě v jakémkoliv slova smyslu, především neziskovému světu. Vůbec obnově místních komunit. Okresní úřad v Hradci Králové se kromě jiného vyznačoval tím, že v devadesátých letech inicioval revitalizaci a výstavbu nových rybníků. Protože tam byl fanda na pozemkovém referátě, dařilo se mu to nejvíc v celé České republice. Vesnice, která nemá školu a rybník, je ztracená. A najednou se okolo toho rybníka lidé mohli scházet. Pro ně to byla stejně kulturní věc, jako postavit si divadlo v přírodě. Všude, kde si lidé mohou zablbnout a setkat se, tak to je ono. A proto jsem se taky pokoušel – zaplaťpámbu se zdarem – aby zůstalo zachované metodické kulturní středisko, které se transformovalo na středisko amatérské kultury Impuls a stalo se garantem pořádání přehlídek soutěží zájmové umělecké činnosti a metodické pomoci souborům i v době, kdy se většinou všude z vaničky s vodou vylévalo i dítě a říkalo se, že je to přežitek minulých dob.

 

Připomenu ještě jednu tvoji roli, a nebyla jen dílčí, i když zůstala skryta před veřejností. V těch letech jsi začal psát texty a projevy pro přednostu okresního úřadu.

No to je dost nadnesený, dělal jsem jen to, na co oni zrovna v tu chvíli neměli čas. Tím, že jsem se s oběma po sobě jdoucími přednosty stýkal naprosto pravidelně, tak jsem získal cit pro to, co kdo chce říct, ještě dřív, než to řekne. A pak jsem se občas na něčem takovém podílel. (smích)

 

I tady přišel ke slovu klaun?  

To nebylo nic nového. V době, kdy naše krajské kulturní středisko muselo psát projevy pro skutečné, od života odtržené papaláše, jsem si dal závazek, že do každého textu, který budu muset napsat pro místopředsedu Pravdu, vložím alespoň jeden latinský citát. (smích) Napřed mi je škrtali, ale potom jsem to už udělal tak šikovně, že se to škrtnout nedalo, protože by to nedávalo smysl. Pro mne bylo velmi potěšitelné slyšet, jak tito pánové hovoří latinsky.

 

Platí, že humor i v bezvýchodné situaci léčí?

Spíš pomáhá překonávat nejhorší stádia. Že by vysloveně léčil, tomu nevěřím. Vyléčit se člověk musí jinými vlastnostmi – svou odvahou, statečností nebo chutí do práce, ambicí něco změnit. Humor mu to pomůže překonat, nebo přežít.

 

Co je pravdy na tom přísném odsudku, že jsme národem Švejků a že v tomto smyslu máme natrénováno právě z totality, z let před listopadem 1989?

To nemáme z normalizace, to máme z toho šíleného třistaletého období, kdy jsme se nemohli ztotožnit s Rakousko-uherskou monarchií. My jsme vždycky byli my a oni – a svým způsobem bylo jedno, jestli to byli ti bolševici nebo ti Rakušáci, prostě vrchnost. U nás byl vždycky hrdinou ten, kdo se postavil proti vrchnosti a jako by to za nás ostatní odpracoval.

 

To bylo možná nejtěžší v období po listopadu1989 - uvědomit si, že teď už jsme tady jenom my.

A jak vidíš, tak jsme si to do značné míry pořád ještě neuvědomili. My jednou za rok zamáváme práporama, když je mistrovství světa v hokeji, i když poslední dobou zamáváme  jenom v základní skupině a pak už na finále není komu mávat. Ale abychom byli opravdu dnes a denně hrdí na to, co jsme dokázali, takovýhle pidistát, takováhle nudle uprostřed Evropy, že je něčím platná, že má lidi, kteří jsou uznávaní na celém světě...! My se s nimi rádi pochlubíme, to jo, ale abychom byli hrdí jako národ, to prostě nejsme. Hrozná vlastnost! Na druhou stranu rád si dělám srandu z Poláků, jak jsou sveřepě hrdí, ale v podstatě jim v duchu závidím. A zas je to ta dvojlomnost, že všechno je k něčemu dobrý a k něčemu zlý. My prostě máme výhodu, že se nebereme tak vážně. Takže těžko budou Češi v masivní míře tyrany nebo diktátory. Ale bohužel nám zase chybí ta oprávněná hrdost. Werich tomu krásně říká nafrněnost, že je nafrněný na každého Čecha, který něco dokázal.

 

Na koho jsi nafrněný ty?

Nejvíc nafrněný jsem třeba na to, co jsem nikdy nezažil a jen těžko si dovedu představit. Ale moc se mi líbí, že čeští herci byli u začátků slovinského Národního divadla v Ljublani nebo slovenského Národního divadla v Bratislavě. Mám radost, že zpočátku nevadila jazyková bariéra alespoň v těch slovanských zemích. Dneska už je to trošku jinak. Miluju všechny ty krásné historky, jak se Pivec učil slovensky a nešlo mu to. Takový Hrušínský, kdyby mluvil anglicky, byl by sir Olivier na druhou. Ale to neznamená, že ho mám o to míň rád.

 

Dovol na závěr provokativní otázku - stýská se ti někdy po cenzuře?

Svým způsobem… Ale aby bylo jasno, já bych rád, aby se cenzura týkala jenom mě, aby ostatní mohli volně tvořit. Se svýma krátkýma nohama jsem nikdy nemohl aspirovat na to, abych přeskočil laťku na atletických závodech v nějaké slušné výšce, ale hrozně mě bavilo přeskakovat ji tomu cenzorovi pod nosem, dostat se mu na kobylku, a přitom vědět, že jsem tu laťku nepodlezl. Motivovalo mě to k tomu, abych laťku přeskočil a cenzor mi nedal červený praporek.

 

A odměnou ti bylo porozumění publika?

V tom ideálním případě. Někdy jsem laťku přeskočil tak mistrně, že to publikum ani nepoznalo. Což mi mockrát vyčítal Milan Musil, že jsem dělal vtipy, které jsem pochopil jenom já. (smích)

 

Vizitka
PhDr. Jan Dvořák jr. (narozen 28. 8. 1952 v Havlíčkově Brodě), vystudoval Filozofickou fakultu UK v Praze, obor čeština a latina. Působil ve třech zaměstnáních: Krajské kulturní středisko v Hradci Králové ( 1977–1990), Okresní úřad v Hradci Králové (1990–2001), ZUŠ Střezina v Hradci Králové, Divadlo Jesličky J. Tejkla (2001–2013); tamtéž externě od roku 1990 a od roku 2013 až dosud. Amatérskému divadlu se věnuje od vojny (1975-1977).

Cestování lidi odjakživa fascinovalo. Obliba dobrodružných románů o tom mnohé vypovídá. Skrze cestopisy se dokonce čtenáři mohli alespoň virtuálně přenést do míst, kam by se jinak nedostali. Díky průmyslové revoluci si někteří vyvolení, chápejme zámožní lidé, mohli svůj sen splnit. V době Rakousko – Uherska se nejčastěji cestovalo za prací. Během První republiky si jen ti nejbohatší mohli dovolit zajet k moři, do lázní či do Alp. Doba komunismu veškeré snahy poznat jiné kraje, neřkuli jiné mravy, násilně přerušila. Po roce 1989 cesta ke svobodě otevřela i cestu za poznáním. Zkušenosti dopomohly vydávat se dál a výš i na vlastní pěst. A po podobných zážitcích smělí poutníci dnešní doby dychtí. Cestovatelské festivaly tak mohou být dobrou příležitostí uvědomit si, odkud pocházíme, kam jdeme a zda bychom ještě rádi směřovali někam dál.

Štěpán Pastula ve svých třiceti sedmi letech procestoval více jak třicet zemí světa (z toho dvanáct z nich mimo Evropu). Kdyby své cestování za posledních deset let převedl na čas, byl by, jak sám říká, čtyři roky a osm měsíců „v trapu“.  Poznal jinou přírodu, setkal se s rozdílnými kulturami, s různým přístupem k životu a na svých cestách zažil nejedno dobrodružství. Snad i díky těmto zkušenostem si na svůj cestovatelský blog napsal motto: „Konec konců dobří lidé žijí všude“. Nyní je ředitelem cestovatelského festivalu Letem světem, který letos probíhá po osmé.

Jak to vše začalo?

Jeho touha dát dohromady více cestovatelů s podobnými zkušenostmi a své zážitky předat dál, vzrostla po navštívení, v té době pouze pražského, cestovatelského festivalu Kolem světa. V Plzeňském kraji se do té doby nic podobného nekonalo. „Přišla mi dobrá myšlenka sdílet zážitky a zkušenosti z cestování a přibližovat návštěvníkům nové kultury a místa. Dal jsem se na toto téma do řeči s kamarádem Martinem Pávkem a shodli jsme se na to, že je potřeba místo vyčkávání, až se zde něco objeví, jednat.“ V okamžiku, kdy našli vhodné prostory pro konání akce, festival začal získávat tvar. Psal se rok 2011. Od kraje získali organizátoři grant na rozvoj cestovního ruchu, a tudíž si mohli dovolit mít vstupné pouze symbolické. Za osm let konání festivalu se mnohé změnilo. První tři ročníky byly spíše v duchu setkávání přátel. Dorazili především cestovatelé z Plzeňska a jejich kamarádi. Hosty tenkrát byli například horolezci Honza Trávníček nebo Radek Jaroš. Organizace v té době stála na Štěpánovi Pastulovi a Martinu Pávkovi, s chodem festivalu jim pomáhali kamarádi. Postupně se festival rozšířil z jednoho dne na dva a zároveň bylo nutné změnit také prostory, které svou kapacitou v tu dobu již nedostačovaly. Také zdroj financí bylo nutné poupravit a zajistit si nezávislost na podpoře zvenčí. „Po několika letech se festival osamostatnil a již nejsme tolik závislí na podpoře z grantů. Spolupracujeme s několika firmami, prodejci a lektory, kteří zde mohou poskytnout své služby a produkty konkrétní cílové skupině. Tím se obohatí nabídka festivalu a nastává tak zvaná win-win situace. (spokojené jsou obě strany, pozn. red.)“.

Přednášky

Nosným pilířem Letem světem jsou bezesporu přednášky.  Letos kupříkladu bude na festivalu představeno přes dvacet zemí světa. Výběr přednášejících je volen tak, aby přiblížil různé způsoby cestování a objevování cizích zemí. Je zde velká snaha udělat přednášky více osobní. Cílem bylo už od počátku poskytnout prostor pro sdílení zkušeností s jinými kulturami a zeměmi. Návštěvníci mají možnost si tváří v tvář popovídat s těmi, kteří podobnou cestu uskutečnili. Položit konkrétní otázky, které je zajímají, rozmělnit své obavy a strachy, získat konkrétní informace nebo doporučení. Často se stává, že si cestovatel a festivalový divák vymění kontakty a nadále spolu komunikují. „Hodně na přednáškách vnímám prvek motivace a uvědomění si, že když to dokázali oni, tak proč bych to nedokázal já.“ Svou roli zde hraje i fakt, že mnoho přednášejících není známými osobnostmi. „Sedíte na přednášce, před vámi stojí mladá holčina, která se rozhodla přejet celé Rusko na motorce a říkáte si, jak to zvládla? Na druhou stranu vidíte, že je to hodně o tom chtít a vytyčit si nějaký cíl, a pak už k tomu jen směřovat. A dříve nebo později se vám to splní.“ Fakt, že tato komunikace opravdu funguje dokládá i příběh jedné pětašedesátileté paní, která přišla na přednášku o Íránu a který mi Štěpán přibližuje: „Mluvili jsme spolu a říkala mi, jak má k těm všem informacím přistoupit, když v televizi říkají o Íránu takové hrozné věci a ten pán tady říká úplně něco jiného. Smál jsem se a řekl jí, že jediné, co může dělat, aby věděla, kde je pravda, je zvednout se a jet tam. Za rok jsem ji potkal znovu. Vyprávěla mi, že si našla malou cestovku a ačkoliv jí všichni říkali, aby tam nejezdila, že ji tam zabijí, stejně vyrazila. Paradoxně se tam mnohde cítila bezpečněji než na některých místech v Čechách. Chovali se k ní ohleduplně a každý se jí ptal, jestli něco nepotřebuje. Samozřejmě pomohlo, že tam s ní byla průvodkyně, která všechny upozornila na věci, které by neměli dělat, a aby respektovali tamější kulturu, ale osobně necítila žádný tlak nebo omezení. Bylo to úžasné setkání. V ten moment jsem pociťoval, že přesně pro tyto okamžiky dělám cestovatelský festival.“

Program

Letošní osmý ročník můžeme vnímat i jako částečnou oslavu všech českých cestovatelů, protože letos oslavil sté narozeniny legendární český cestovatel Miroslav Zikmund. Z toho důvodu budou moci návštěvníci shlédnout projekci filmu Jak se točí století, která bude spojena s besedou se spoluautorem filmu Jindřichem Böhmem. Následně se díky Tomáši Vaňourkovi a Lukáši Sochovi přeneseme do míst, kam dvojice Zikmund a Hanzelka cestovala. V rámci projektu Zikmund100 se rozhodli vydat po jejich stopách a vše pečlivě zaznamenat a zdokumentovat. 100 srovnávacích fotografií ke stým narozeninám.

Celoročně dostává Štěpán Pastula nabídky na přednášky od mnohých cestovatelů, ale přednášející vybírá podle zájmu lidí, kteří na festival chodí. „Často se na festivalu ptám, co by chtěli návštěvníci na následujícím ročníku vidět, jakou přednášku by si rádi poslechli, jaká země je láká. Snažím se, aby nabídka byla různorodá. Afrika, Blízký východ, Dálný východ, Amerika, Severské země…“

Amazonii letos na Letem světem představí Martin Pávek. Do divočiny Amazonie a Peru cestuje pravidelně od roku 2014. Dlouhodobě pobýval mezi amazonskými indiány, učil se jejich jazyk, zajímal se o šamanismus a mytologii. Aktivně se také podílí na projektu indiánského dětského domova. V současné době se věnuje také průvodcovství do těchto míst.

Kanada, Hongkong, Singapur. Klára Kutačová povypráví o své cestě, která trvala 222 dní a při níž projela dvaceti státy světa.

Afriku na festivalu představí skrze porevoluční grafitti v Káhiře Kristýna Bartošová, o cestě autostopem Afrikou povypráví Slávek Král.

Pro milovníky Balkánu bude určena přednáška Václava Malinského. Na své cestě chorvatským pohořím Dinara prošel pěšky 1400 kilometrů.

Vzhledem k tomu, že mnoho nadšených cestovatelů již mají nebo plánují rodinu, ale nechce s cestováním přestat, bude jedna přednáška věnovaná cestování s dětmi. Manželé Bízovi procestovali se svým malým synkem již řadu zemí a své zkušenosti sdílí na svém blogu. O svých cestách daleko za hranice země povypráví Michal Bíza.

Ne všichni milovníci cestování jsou však vyznavači cestovatelských festivalů a přednášek. Podle svých slov často naráželi na přednášející, kteří se spíš, na úkor přínosných informací, snažili diváky bavit a prosazovat více svoji osobu než samotné cestování. Takovou zkušenost má i Štěpán Pastula, ale nevidí to tak černě. „Samozřejmě, že mezi přednášejícími se najde nějaký „egař“, ale mám radost, že mnoho z nich je více srdcařů. Když se něco dělá srdcem a s jasným cílem předat informace a posunout druhé (a tím myslím i organizátory), tak se to na výsledku projeví a lidi to chytne.“

Workshopy a doprovodný program

Na festival pravidelně dochází také lidé, kteří raději než na přednášky, chodí především na výstavy nebo taneční vystoupení přibližující danou kulturu. V rámci programu je navíc řada workshopů. Hra na digeridoo – australský hudební nástroj. Workshop výroby barefoot sandálů nebo ukázka toho, jak si správně uvařit tu pravou kávu.  Letos jsou naplánované dva hudební workshopy. První je hra na léčivé handpany – hudební nástroje, které vypadají jako kosmické plechové ufo. Druhý na africké bubny. Návštěvníci si budou moci zkusit zatančit též africké tance.

Zcela praktický workshop vedený Barborou Novákovou nabídne aktivním cestovatelům možnost vytvořit si vlastní itinerář pro své cestování. Poradí, jak si vybrat destinaci, kde a jak nakoupit letenku a kde ušetřit nebo kde například nešetřit, jaké jsou vhodné webové stránky a aplikace.

Vzdělávací platforma

Letem světem funguje také jako vzdělávací platforma. Do organizace se dobrovolně zapojuje řada středoškoláků, kteří tak mají možnost ještě lépe poznat zákulisí organizování podobné akce, ale také nasát vědomosti z daných zemí příjemnější formou než jen posloucháním výkladu ve škole. Díky doprovodným akcím mohou doslova návštěvníci na vlastní kůži poznat, jaké je to nechat se potetovat indickou hennou, ochutnat ruské pirohy nebo si pohovořit s cizinci, kteří do Čech přišli a s čím se museli potýkat. Antonín Kolář, středoškolský učitel, představí cestování jako netradiční perspektivu vzdělávání studentů. Sám se v roce 2016 účastnil projektu NO LIMITS Himalaya – cesty se svými studenty plzeňského gymnázia a vozíčkářem do indických Himálají.

Další úrovní vzdělávání je projekt Letem světem na školách. Ve spolupráci se základními a středními školami nabízí tematické přednášky cestovatelů, kteří na Letem světem přednášeli a jsou ochotni se do této platformy zařadit.  Zatím se projekt uplatnil na Plzeňsku, v Praze, Brně, ale i v severních Čechách.

Letem světem s venkovem

Stejný koncept s menším rozsahem se rozšířil i do okolních obcí Plzeňského kraje pod názvem Letem světem s venkovem. Cílem bylo přinést kulturu cestování také do odlehlých míst mimo velká města. S ohledem na návštěvnost to byla trefa do černého. Koncem května se koná festival v Nečtinech ve spolupráci s Muzeem Nečtiny, na podzim v Přešticích. Organizátoři, ale i návštěvníci si pochvalují převážně rodinnou atmosféru s příjemným zázemím a posezením, ať už v teepee s ohněm nebo na venkovní zahrádce.

 

Letem světem probíhá letos 8. – 9. března. Je určen všem, kteří se odhodlají vydat na cestu, ať už přeneseně nebo doopravdy. 

https://www.svetem.net/