Články a komentáře

 

Jak vzpomínáš na své dětství?

Rodiče se velmi brzy rozešli, následně rozvedli, když mi byly tři roky a mému bratrovi dva. Táta se vrátil do Plzně, odkud pocházel, a moje maminka zůstala v Tachově a zapojila se tam do kulturního dění – pracovala tam, říkalo se tomu tehdy Osvětový dům nebo Osvětová Beseda, a měla na starosti ochotníky, knihovníky, muzikanty a kina. Pamatuji si, že pořádala pro ochotníky semináře. Zvala na ně jako lektory herce z plzeňského divadla a někdy i z Prahy, které znala ještě ze svých začátků. Vzpomínám si, že jednou na semináři přednášela mladá krásná Jana Hlaváčová, která přijela z Plzně. Kulturní život v šedesátých letech v Tachově byl opravdu bohatý a velmi aktivní. Lidé na všechno chodili. Když hráli ochotníci Faust, Markétka, služka a já Jiřího Suchého a Ivana Vyskočila, byla tam živá muzika. Nepamatuji si, jaké to bylo divadlo, protože jsem byla malá, ale společnost to byla skvělá, bezvadná. Pak přišel rok 1968 a vše ustalo. Pražské jaro kulturní život paradoxně spíše poškodilo, protože se lidé začali angažovat více v politice (musíme mít na mysli, že je řeč o aktivních mladých komunistech). Pak ale přijely tanky a bylo po všem.

 

Ano, zmiňovala jsi, že ačkoliv jste žili za demarkační čárou, sovětské tanky tam přesto přijely. Jak to tenkrát bylo?

Tanky přijely, ale pak musely zase odjet. Tenkrát moje nejvěrnější kamarádka Anička měla v přízni velitele tachovské posádky – plukovníka Koškára, který žil s její maminkou. Plukovník Koškár byl takový „východňár“, postava trochu jako z Tankového praporu, ale čestný oficír, a ten odmítl Rusům otevřít tachovská kasárna a dát jim je k dispozici. Samozřejmě byl degradován a vyhozen. Armády Varšavské smlouvy tam tedy byly a zdržely se asi týden, ale musely pak zase odjet za demarkační čáru.

 

Jak se vše vyvíjelo po roce 1968?

Maminka byla vyhozena z práce. Nechtěla jsem jít v Tachově na gymnázium, protože po stranických prověrkách byli všichni profesoři z tachovského gymnázia, kteří se s námi přátelili, vyhozeni také. Proto jsem šla do Plzně. Máma tam ještě našla práci v kultuře, o kterou po několika letech ovšem přišla. Tohle období ostatně popisuji ve své knížce Příběh v řeči nepřímé (nakladatelství Větrné mlýny v roce 2015).

 

To byla doba, kdy ses dostala k divadlu Dominik?

V Tachově tenkrát nebyly žádné Základní umělecké školy, které by vyučovaly „dramaťák“. Chodila jsem do hudebky na piano, také jsem seděla pod stolem, když naši hráli ochotnické divadlo a uměla jsem všechno nazpaměť, recitovala jsem, ale amatérské divadlo, ve kterém by hrály děti, tam nebylo. Samozřejmě jsem po něčem takovém moc toužila. V Plzni jsem se dostala do závodního klubu Škodovky, kde působilo hned několik divadelních spolků. Začala jsem chodit do jednoho z nich, který pěstoval něco jako divadlo poezie. Tam jsem se uchytila a divadlo Dominik se z toho potom později vydělilo takovým velmi zvláštním způsobem.

 

Jak to tenkrát bylo?

Divadlo, ke kterému jsem se připojila, bylo velmi tradičně ochotnické. Nebylo to vlastně žádné divadlo poezie. Vráťa Dvořák, který nás vedl, byl, myslím, konstruktérem ve Škodovce. Napsal dramatický scénář o životě Françoise Villona. Role Villona byla zdvojená, jeden byl ušlechtilý – toho hrál Vráťa, druhý grázl, kterého hrál tvůj tatínek Jindra Kout. Do toho se objevovaly různé postavy z villonských balad a já jsem měla Baladu Fortuninu. Kostýmy jsme měli půjčené z divadelní půjčovny a já byla tehdy šťastná, neměla jsem pochybnosti, mimo jiné proto, že balady s námi zkoušel režisér Ota Ševčík. Už tenkrát jsem ale jako sólistka vyjela na Wolkrův Prostějov a tam jsem viděla například Divadlo na okraji. Samozřejmě mi začalo velmi rychle docházet, že to, co děláme s Vráťou, je naivní a hloupé. Sice jsme pak udělali ještě jednu produkci La Fontainových bajek – ale ta byla ještě hloupější. V tomto případě mi to už vadilo.

Zkusmo jsem, nic zlého netušíc, z knížky Ramóna Gómeze de la Serna – Gregerie aneb Co vykřikují věci, kterou jsem snad dostala od maminky k narozeninám, udělala scénář tak, jak jsem to viděla na Wolkerově Prostějově. Jen zevnitř textu, bez přidaných životopisných nebo moralizujících výkladů.

 

To jsi byla hodně mladá?

To mi bylo 16. Byla jsem ve druháku na gymplu.

 

Takže ty jsi v šestnácti udělala scénář?

To mi vždycky šlo. Dělala jsem si scénáře i z Dobrodružství Huckleberryho Finna, ještě v Tachově, kdy nebyla žádná šance, že by se to mohlo hrát, ale mě to bavilo. A scénář na Gregerie jsme si společně nazkoušeli – tři holky a dva kluci. Ve snu by nás nenapadlo, že se to Vráti Dvořáka dotkne. A jeho se to opravdu dotklo strašně, protože svolal schůzi souboru a na ní nechal hlasovat o našem vyloučení. A protože byla doba dosti ostře probíhající normalizace, kdy se stále někdo odněkud vylučoval, tak naši kamarádi ze souboru, kteří s námi Gregerie nezkoušeli, pěkně zvedli ručičky pro naše vyloučení. Byla jsem z toho v šoku. Tak jsme se zvedli, opustili jsme schůzi a tím jsme přestali být členy divadelního souboru Závodního klubu Škoda.

Moje máma, která tenkrát ještě pracovala na Krajském kulturním středisku v Plzni, znala někoho z klubu mládeže Dominik a tím nám pomohla najít náhradního zřizovatele. S Gregeriemi jsme následně vyjeli na Wolkrův Prostějov a získali Cenu poroty. Tím se potvrdilo, že jsme měli pravdu, a tím méně nás měli rádi ti, co nás vyhodili.

 

To vás bylo pět?

Pak k nám přišli další lidé, kteří by asi ve škodováckém souboru nehráli, například bratři Řezáčové, kteří od dětství chodili účinkovat do plzeňského divadla J. K. Tyla v době, kdy tam režíroval například Ota Ševčík nebo Svatoslav Papež. Dělalo se tam dobré divadlo. Později se k Dominiku přidala i Jiřina Bernášková (nyní Pachlová) ze Sokolova, kterou jsme znali jako recitátorku z Wolkrova Prostějova a v Plzni studovala na Pedagogické fakultě. Začal s námi hrát také můj bratr, a ještě jeden kluk, který uměl na kytaru. Tvůj tatínek ho znal z Rožmitálu, byl to prostě „Pepa Kala z Rožmitála“. Další dívky – Eva Hořánková a Jiřina Brožová (nyní Tejkalová), se s námi přirozeně skamarádily a obě se také později dostaly na DAMU.

 

Jaká byla přesně tvoje role v divadle Dominik?

Dělala jsem všechno. Byla jsem dramaturg, scenárista i režisér, V Gregeriích jsem i hrála. Co se týče Gregerií, ještě jsme si s režií tak poměrně abstraktního tvaru nevěděli rady. V době takzvaných socialistických závazků chodili profesionálové z divadla J. K. Tyla spolupracovat s ochotníky. Pozvali jsme si herce Milana Rybáka, který nám s režií pomohl. Přišel například na to, že by bylo dobré, aby ten, kdo se stále prostřednictvím Gregerií dobírá podstaty existence, byl ve vratké pozici. Milan Rybák ji, hlavní postavu, z námi původně vymyšleného houpacího křesla, umístil na závěsnou houpačku. Ukázal nám, co je mizanscéna. Všichni jsme byli mladí a naprosto otevření, takže nám stačilo málo a příště už jsme věděli. Později jsme si vybrali povídku vynikajícího bulharského autora Jordana Radičkova. Tuto inscenaci jsme už dokázali udělat sami.

 

To byl Chléb?

Ano, povídka Chléb z knížky Střelný slabikář, s tím jsme vyhráli Wolkrův Prostějov podruhé, tentokrát i s Cenou diváka. Se zvukovou podobou pasáže, kdy pekárna hoří a je potřeba metaforicky sdělit, že tam i dva pekaři, kteří vše vyprávějí, uhoří, nám pomohl básník a hudebník Zdeněk Barborka. Poradil nám, jak si máme text rozdělit jako hudební skladbu a každý si držet svůj hlas a svoji linii. Vše dohromady to vytvořilo zvuk vzplanutí. To bylo nádherné. 

 

Silnou inscenací byl také Hus, s kterým jste také vystupovali na WP, i když to v té době nebylo snadné.

Sestavila jsem scénář ze Zprávy o odsouzení Mistra Jana Husa v Kostnici středověkého autora Petra z Mladenovic, který Husa do Kostnice doprovázel. Do jeho vyznění se samozřejmě otiskl náš vzdor proti normalizační politice, ale to nikdo nemohl vědět, ani my sami jsme si toho úplně nebyli vědomi. Nazkoušeli jsme inscenaci v roce 1975 a požádali odbor kultury města Plzně o schválení. To nám ale bylo odepřeno s tím, že v roce osvobození republiky (Rudou armádou, která nota bene Plzeň neosvobodila) přece nemůžeme hrát o upálení Jana Husa. Námitka, že ta výročí se budou překrývat vždycky, neobstála. My jsme Husa dozkoušeli a také předvedli – tehdy už jsme byli v Plzni populární, chodili na nás umělci (malíř Vladivoj Kotyza nám namaloval kacířské čerty na Husovu posměšnou mitru a dal nám cennou radu, že gotika je hýřivě barevná, Zdeněk Barborka pomohl s výběrem Husových písní). S nepovoleným textem jsme ovšem do soutěže nemohli. Tvoje maminka Eva Willigová, která tou dobou působila jako metodická pracovnice Ústavu pro kulturně výchovnou činnost, zařídila, že jsme v Prostějově Husa hráli mimo soutěž. Na představení přišel kdekdo, i se o něm diskutovalo, a nikoho samozřejmě netrápilo, jestli je to povolené. Technik Národního domu pořídil zvukový záznam, který jsme jednou půjčili do Divadla J. K. Tyla a tam někde je dodnes. Jen nikdo neví, kde. Je na něm už zaznamenán mimořádný talent budoucího herce Ivana Řezáče (dodneška když se setkáme, zdravíme se celými pasážemi ve staročeštině) i odbojná atmosféra toho představení.

 

Navzdory tomu, že bylo divadlo Dominik velmi úspěšné, nemělo dlouhé trvání.

Byly to tři inscenace a několik večerů poezie. Odmaturovali jsme a všichni, kdo se hlásili na DAMU, se tam dostali. Kromě mě, protože jsem měla politicky špatný posudek. Nedostala jsem ani doporučení z gymnázia, a proto jsem šla pracovat do čistírny odpadních vod. Eva Hořánková, Ivan Řezáč i Jiřina Bernášková se dostali na herectví, Jiřina Brožová na dramaturgii, tvůj tatínek tehdy nastoupil do profesionálního loutkového divadla a Jarda Řezáč, to byl bytostný kantor a tehdy už student Pedagogické fakulty, pak ve Stříbře, kde učil, se svými studenty v cestě Divadla Dominik pokračoval, jeho soubor se jmenoval Jakoubek a slavil velké úspěchy. Všichni z divadla Dominik svým způsobem obohatili českou profesionální scénu.

 

Toto byl vlastně okamžik, kdy ti režim opravdu radikálně zasáhl do tvého života?

Naprosto. A musím říct, že jsem to strašně špatně snášela.

 

Vnímala jsi to jako velikou nespravedlnost?

No jasně. Na DAMU bych se samozřejmě také dostala, když se tam dostali všichni. Ale bylo to tak beznadějné. Hlásila jsem se tam dvakrát, ale bez tehdy nutného doporučení to bylo vlastně zbytečné. Ostatní byli na DAMU a také má kamarádka Jarka Odvárková (dneska už Šiktancová), s kterou jsem se znala z letní divadelní dílny v Hronově, se tam dostala. Později však podepsala Chartu 77 a vyhodili ji. Všichni moji kamarádi byli na DAMU a začali tvořit společné projekty. Seděli U Štiky, to byla hospoda vedle DAMU, měli hlavy dohromady a pořád se bavili o školní inscenaci nebo o tom, co dělají při studiu, a já jsem se cítila jak prodaná. To bylo opravdu asi nejhorší psychické období mého života. Cítila jsem se hrozně. Ani jsem se s nimi nedokázala stýkat. Vlastně jsem úplně přerušila veškerá intenzivní kamarádství, protože mě všechno zraňovalo. Všechno mně bylo líto. Neměla jsem jim co říct – to bylo opravdu hrozné. Nikomu bych to nepřála. Kéž se takové kádrování nikdy nevrátí.

 

Nemohla jsi tedy studovat, co jsi chtěla, takže jsi se musela nějak živit. 

Začala jsem v čistírně odpadních vod, protože mi někdo poradil, že když půjdu někam manuálně dělat, doporučení ke studiu dostanu. Ale to bylo houby platné. Jedno nedoporučení na DAMU už jsem měla, takže to bylo celé zbytečné. Nakonec jsem si vzala svého prvního muže Vlada Zemančíka a měli jsme spolu první dítě. Odstěhovali jsme se na hájovnu a rozhodli se žít tam. Vlado nebyl z kulturních kruhů, a já jsem si řekla, že když to nejde s divadlem, tak prostě budu žít jinak.

 

Chybělo ti kulturní sdílení?

Napřed ne.  Na hájovně byla spousta místa a bylo to tam moc hezké. Velká zahrada, sad, hojnost a lidi za námi rádi jezdili. Ale později, když naše, tehdy už tři, děti povyrostly a já potřebovala jít do práce, protože jsme neměli vůbec žádné peníze, zjistila jsem, že jediné, co můžu dělat, je jít pracovat do lesa. V ten okamžik mi začalo docházet, že tenhle život pro mě nemá perspektivu.

 

Jak dlouho jsi takhle pracovala?

V lese asi tři roky. Pak jsem prodávala v obchodě. Všechno bylo hrozně špatně placené a k ničemu mi to nebylo. Ani já jsem tam k ničemu nebyla. Celá situace se podepsala na našem rodinném životě, takže se nám manželství rozpadlo. Rozvedli jsme se, opustili jsme hájovnu a každý jsme šli jinam. Já se vrátila do Plzně a začalo další kolo života v kultuře.

 

To muselo být těžké, když jsi byla sama se třemi dětmi. Jak jsi to zvládala?

Byla jsem strašně ráda, že jsem zpátky mezi přáteli. Například tvoji rodiče mi byli opravdu obrovskou oporou, ale ne jenom oni, ale i jiní přátelé z Plzně. Abych se vrátila do prostředí amatérského divadla, z něhož jsem úplně vypadla, rozhodla jsem se, že se přihlásím do recitační soutěže. Už jsem měla věk na třetí kategorii. Na krajské přehlídce jsem se setkala s kamarády, kteří seděli v porotách, tak jsme se tomu zasmáli. Bylo ohromně povzbudivé, že na mě nezapomněli – například dramaturgyně z plzeňského divadla Johana Kudláčková. Na přehlídce jsem si odrecitovala svého Brechta a svého Vaska Popu a postoupila jsem na Wolkrův Prostějov. I tam byli mojí staří přátelé už také v porotě, kolem festivalu se pohyboval také kamarád fotograf Bob Pacholík. Byli to lidé, kteří znali historii celého mého nepřijetí na DAMU a konečně mě někdo někde vítal. Opravdu všichni byli rádi, že jsem zpátky. Hned jsme začali spřádat plány, a najednou život vypadal jinak. A děti… nevím, jestli jsem to zvládla úplně dobře, tehdy se mi zdálo, že to nějak dokážeme. Hodně s pomocí tvých rodičů – opravdu. Kdybychom se navzájem neměli, tak by to asi nešlo.

V té době jsme také s tvojí maminkou Evou Koutovou – Willigovou inscenovaly večer poezie z básní Jany Moravcové (která se pak pod jménem Jenny Nowak prosadila jako autorka fantasy románů) nazvaný Křehká rovnováha. Pomohlo to k tomu, že jsem začala spolupracovat s Divadlem Pod lampou, kde se mi sice nepodařilo takové souznění jako v Dominiku, ale měli jsme k dispozici hrací prostor. Tam jsme také uvedli povídky Saši Berkové, na kterou často vzpomínám a myslím, že její hlas v české kultuře velice chybí.

 

Tehdy jsi potkala Petra Nováka, svého druhého muže a odešla jsi na Kaceřov?

Petr byl kastelánem na Kaceřově, ale já jsem za ním jezdila jen na víkendy. Bydlela jsem v Plzni v bytě po svém bratrovi. Petra Nováka později z Kaceřova vyhodili na základě četných udání jeho kolegyně, která na kaceřovském zámku bydlela v druhém služebním bytě. Ostatně můj život je plný toho, jak někdo někoho odněkud nespravedlivě vyhazuje. To se stále opakovalo, až do převratu. Tím to teprve skončilo.

 

Nakonec se ti ale povedlo vystudovat a posunout se dál.

Když jsem se přihlásila do recitační soutěže, abych se dostala na Wolkrův Prostějov, tak jsem se také přihlásila na DAMU. A tvůj tatínek Jindra Kout, který v té době pracoval jako inspicient v divadle J. K. Tyla, mi pomohl k doporučení. Za minulého režimu totiž kdo chtěl dálkově studovat, musel mít doporučení zaměstnavatele – bez toho to nešlo. Potvrzení musel vystavit ředitel příslušné organizace, a bylo jedno, v jaké pozici dotyčný adept studia je. Jindra mi vyjednal u jevištního mistra práci uklízečky. Takže jsem se stala uklízečkou Divadla J. K. Tyla, a tím pádem mi nějakou manipulací, které se dopustily spřátelené dramaturgyně, ředitel jménem Pomahač podepsal doporučení ke studiu dramaturgie na DAMU. A to stačilo. Bylo to absurdní – stačilo být v divadle uklízečkou.

 

Nehrálo tam roli i to, že už jsi neměla své dívčí jméno?

Možná, ale já si myslím, že už to v zásadě roli nehrálo. Poměry na DAMU už byly jiné a přijímací komise byla také jiná. Někteří si mě sice pamatovali, například profesor Císař, ale myslím si, že byl docela rád, že mě vidí a že mě může přijmout. Po nějaké době mého studia na dramaturgii se chebský ředitel divadla obrátil na DAMU, že by potřeboval lektora dramaturgie a jestli by nemohli někoho doporučit. Profesor Císař s profesorem Vostrým doporučili mě. Byla jsem na vrcholu štěstí, protože chebské divadlo mělo senzační pověst.

 

Takže jsi začínala jako lektorka, ale potom jsi přešla regulérně na dramaturgii?

Pak přišel převrat a dramaturg chebského divadla Martin Urban, kterému jsem dělala lektorku, se vrátil do Prahy. V Chebu to bylo opravdu skvělé, tak skvělé, že se mi o tom ani nezdálo.

Zůstala jsem tam už jako dostudovaný dramaturg.

 

Jsi osoba, která může krásně podat svědectví o tom, jak vypadalo pohraničí a lidé v něm právě během revoluce a po revoluci.

To můžu. Pro chebské divadlo byl převrat vlastně rána. Lidé, kteří byli v Chebu „z trestu“ nebo proto, že nemohli být někde jinde, teď konečně mohli domů. To se týkalo i některých herců. Navíc k tomu lidé přestali chodit do divadel. Divácká krize se dotkla všech divadel.

 

Čím to bylo?

Jednak divadlo obecně nevědělo, co má hrát. Lidé měli určitou představu o tom, na co se chodilo v 60. letech, a když se pak stejná hra opět uvedla, byli zklamaní. S diváky najednou nerezonovala. Očekávání s realitou se míjela. Také lidé najednou začali víc sledovat politiku a mít o ni zájem. Mnozí začali podnikat. Takže první léta byla těžká, ale mně to nevadilo. Já měla naprosto jasnou představu o tom, jak má vypadat Západočeské divadlo v Chebu. Například, že má být pohyblivé. Takže jsme udělaly s Alenou Svatošovou Biblické příběhy jako divadlo jednoho herce.

 

Když mluvíš o pohyblivosti divadla, vzpomínám si, jak jsme za tebou jednou přijeli do Chebu a šli se podívat do divadla, kde zrovna probíhala zkouška. Jeden člověk chodil v písku, který mu přepadal z nohy na nohu. Tenhle obraz se mi vryl do paměti.

To byla Alena Svatošová s těmi Biblickými příběhy a byl to Mojžíš v poušti. Hráli jsme to všude možně, v kostelích i v zimě před Vánoci, pro školy, v nejrůznějších prostorách. Bylo to chudé divadlo podle našeho nejvnitřnějšího přesvědčení. A o inscenaci byl zájem, protože počátkem 90. let se lidé o Bibli zajímali. Chebskému divadlu také hodně pomohl režisér Pavel Pecháček, který tam dost intenzivně v 90. letech pracoval. Chebské divadlo sice nemělo bůhvíjaký soubor, ale mělo některé dobré vlastnosti amatérského divadla. Někdy to, co by se nedalo hrát v Národním divadle, v Chebu fungovalo. Hráli jsme Karola Sidona a jeho adaptaci Komenského Labyrintu nebo jsme hráli Ludvíka Aškenazyho – variaci na Tonku Šibenici nazvanou Pravdivý příběh Antonie Pařízkové, lehké holky s dobrým srdcem. Cheb se zrovna tou dobou vyrovnával s fenoménem prostituce, takže to bylo velmi aktuální a podařené představení. Žádné profesionální divadlo, kromě plzeňského loutkového divadla Alfa, nic takového nehrálo. Ale v Chebu to šlo. Sice jsme neměli herce na Hamleta nebo na Fausta, ale měli jsme soubor na to obrovské spektrum postav Komenského Labyrintu. To už jsme na konci devadesátých let. Chebské divadlo v roce 1997 vyhořelo. Ředitel František Hromada vedl divadlo v provizorních podmínkách, kdy se nepřestalo hrát, a ještě uhlídal, aby se při rekonstrukci nic nerozkradlo. Vše se zase v pořádku slavnostně otevřelo Slaměným kloboukem, načež ho radnice kvůli nějakému pofidernímu schodku v rozpočtu odvolala z funkce. To mě tak naštvalo, že jsem odešla pryč. V té době už jsem byla na půl úvazku v rozhlase.

 

Takže jsi se vrátila do Plzně?

V Chebu jsme zůstávali ještě po dobu, kdy tam moje nejmladší dcera Marie chodila do školy a můj muž Petr Novák pracoval v chebském divadle jako šéf dílen a jednu dobu i výpravy. Později, kdy mé tři starší děti byly už dospělé, a Máří odešla na Církevní gymnázium, jsme přes týden byli v Plzni už všichni tři.

 

Nakonec jsi tedy začala pracovat v plzeňském rozhlase.

Od roku 1997. V roce 2004 jsem šla na stanici Vltava, protože se začalo regionální vysílání reformovat s cílem, že umělecké slovo na regionální stanici nemá být, protože je k tomu určená Vltava. V té době se už naše Máří chystala na DAMU na dramaturgii. Řekla jsem si tedy, že mám-li dělat pro Vltavu, tak bude lepší dělat pro Vltavu na Vltavě.

 

V současné době jezdíš pravidelně jako porotce na krajské a národní přehlídky, na Wolkrův Prostějov, kde jsi byla několikrát jako účastník, také na Jiráskův Hronov. Jaké to je?

Na přehlídky jezdím dlouho. Tyto přehlídky byly vlastně moje univerzity, protože o divadle jsem se učila přemýšlet na národních přehlídkách anebo na soutěžích. Bylo to tím, že do krajských porot jezdili mimo jiné i lidé, kteří nemohli pracovat v profesionálním divadle, ale byli vysoko nad úrovní amatérské přehlídky. Mluvili s námi jako rovný s rovným – například profesor Císař nebo Radim Vašinka. To byla skutečně putovní univerzita. Díky tomu se člověk naučil o divadle přemýšlet a komunikovat o něm. Jsem amatérskému divadlu vděčná za základ, který o divadle vím. Díky všem dílnám, seminářům, publikacím, které kulturní střediska vydávala a která byla okamžitě použitelná jako vhodná skripta. Například texty Zdeňka Hořínka, Jana Císaře a Jaroslav Vostrého. Amatérské divadlo absolutně přeneslo myšlení o divadle přes normalizaci. Není náhoda, že lidé, kteří se v 90. letech vyšvihli v oblasti profesionálního divadla jako Petr Lébl, J. A. Pitínský, Jan Borna – jsou lidé, kteří vzešli z amatérského hnutí.

Také Mášu Exnarovou, jejího muže Ivana Exnara, bratra Jožku Stehlíka i další členy rodiny jsem poznala díky natáčení dokumentů z cyklu České kořeny (2010). Od té doby vím, že mám v Basileji i v malé obci Itingen, kousek odtud, přátele. Veselá, energická, praktická a vždy společensky naladěná Máša (jak ji odmala všichni znají, i když v dokladech má psáno Magdalena) je magnetem v každé společnosti. Umí také číst v lidských duších, ale především má ty duše ráda a umí je spojovat. A také proto mnoho let ve své galerii Haus am Bach propojovala českou a švýcarskou kulturu. Hodně chvil, které prožila, ale nebylo veselých. Pevné rodinné zázemí, přestože v emigraci, jí umožnilo, je překonat.

Jak si vybavuji z našeho natáčení, vyprávěla jsi, že kultura byla v celé vaší rodině odjakživa doma, už od tvých dětských let... 

Oba rodiče nás tří sourozenců měli vlastně tak trochu umělecké sklony. Maminka vystudovala pedagogickou školu Vesna v rodných Hořicích v Podkrkonoší, kde se učila hrát na housle i klavír, tatínek studoval tamní „šutrárnu“, dnes známou jako Střední průmyslová škola kamenická a sochařská (má ji i bratr Joža Stehlík), a tam se seznámili. Maminka byla také velice činná v divadle v Hořicích – mám doma ještě krásné plakáty: v hlavních rolích Zdenka Sychrová – tak se o divadle nejen doma mluvilo, ale samozřejmě se navštěvovalo. A já a mí bratři už jako děti jsme taky stáli na těch prknech. K tomu se u nás muzicírovalo, zpívalo, takže to byla atmosféra, ve které jsme všichni vyrůstali. Žili jsme pak v několika dalších menších městech a nakonec v Karlových Varech. Písně mé maminky, pohádky a vůbec idylické dětství se staly kolébkou, která mi dala základ do života. - A stejně jako maminka jsem vystudovala pedagogickou školu, ale v Litomyšli. 

 

Tvůj bratr Joža, který se také ocitl v našem filmovém dokumentu, vzpomínal na kočovné divadlo, v němž jste oba působili…

To už jsme bydleli v Karlových Varech. Joža byl tehdy ještě na vojně. Když se divadélko zakládalo, absolvovala jsem dokonce konkurz, přijali mne, a tak vypukla moje aktivní herecká, řekněme „kariérka“. Zmínila jsem Jožu a slíbila jsem, až dokončí vojnu, že ho přivedu, a to se i stalo. Divadélko se později jmenovalo „KOČKA“- Kočovné divadlo Karlovy Vary. Já jsem ale krátce potom odjela a následovně emigrovala. Joža, miláček spolku, ještě několik let v divadélku pokračoval. (pozn. MF: V dokumentu Joža vzpomíná, jak si vždy před představením „KOČKY“ herci někde museli sami vysmýčit půjčenou tělocvičnu a pak vyvolávat po návsi: „Dneska večer kultůra za bůra…“)

Jenže KOČKA byla zároveň tak trochu i politickým kabaretem, a bylo jasné, že nebude mít dlouhého trvání. A opravdu, po čase ji zakázali. A to byla, myslím, také jedna z věcí, které definitivně přiměly k emigraci i mého bratra Jožku.

 

Jak to bylo s tvým odchodem? Co o něm rozhodlo?

V roce 1968, kdy se ještě mohlo vyjíždět i na Západ, 16. července, v den mých 22. narozenin, jsem odjela do Hamburku, kde jsem se sešla se starším bratrem Zdeňkem. Tam nás zastihl 21. srpen, který změnil naše plány. Návrat domů se nekonal. Zdeněk byl horolezec, Švýcarsko znal a hory ho přitahovaly. Já jsem ho po několika měsících pobytu v Hamburku do Švýcarska následovala. Rok jsme tam zůstali ještě legálně, ale pouto k Čechám a představa, že bych tam nemohla, bylo tak silné, že jsem na Velikonoce 1969 vydala stopem domů do Karlových Varů. Potkala jsem Káju Kryla, měl tam koncert. Domluvili jsme se, že až přijedu do Prahy, mám se mu ohlásit. Pak jsem ho v Praze potkala znovu, náhodou na Václavském náměstí, a on mi říká: „Majdo, dnes slavím čtvrtstoletí. Pojď, oslavíme to spolu.“ A tak jsem s Karlem Krylem oslavila jeho pětadvacetiny. Pak mne odvezl na letiště, daroval mi desku Bratříčku, zavírej vrátka a na obal napsal:“ To první čtvrtstoletí za moc nestálo“ a řekl: „Majdo, utíkej, dokud je čas!“ Poslechla jsem ho. On sám pak v tom roce také emigroval.

 

Byla jsi s Karlem Krylem i potom v kontaktu? 

Byla. Dokonce jsem ho chtěla překvapit na jeho padesátinách. Jednoho dne jsem se účastnila narozeninové oslavy našeho kamaráda... Krátce po začátku tam přišel někdo z Česka a říká: „Víte, co se stalo? Karel Kryl zemřel.“ K padesátinám jsem mu tedy už gratulovat nemohla.

 

Zpět do roku 1969. Jaké to bylo, když už jsi měla jasno, že ve Švýcarsku zůstaneš?

Zejména ty první tři roky byly bolestivé. Stesk po domově, rodině, kamarádech… ztráta milovaného bratra Zdeňka, který mi byl ve Švýcarsku oporou... V Basileji jsem poznala Ivana, byl to jeho kamarád, znali se už v Čechách, oba horolezci. Ivan se stal později mým manželem. V roce 1971 jsme já i moje švagrová, žena bratra Zdeňka, byly v očekávání prvního dítěte. V srpnu, během české expedice v Alpách, které se Zdeněk i Ivan účastnili, došlo k tragické události. Zdeněk a jeho tři kamarádi se už do tábora nevrátili. Na pohřeb z Československa pustili jen jednoho z rodičů…. Po deseti letech zůstal pak ve Švýcarsku i bratr Joža. Pro rodiče dost smutná situace, ale s rozhodnutím souhlasili.

 

Vidím, že na obou stranách musely stát silné osobnosti a že cena svobody je někdy opravdu velká. K tomu je nutné připomenout, že jste asi zpočátku neměli velké prostředky, neuměli dobře jazyk, neznali švýcarskou kulturu a přišli o tu českou... Co vás posilovalo?

Ivan dokončoval studium chemie a pak pokračoval jako vyučující asistent v rámci své doktorské práce. Velká pomoc pro nás byla, že jsme v Basileji bydleli ve studentských domovech. Tam se nám narodil syn Míša. Po Zdeňkově tragické smrti se mezi nás přistěhovala jeho žena, které se narodila dcerka Ivanka. Sdíleli jsme ubytování se švýcarskými i českými studenty, kteří na tom byli stejně jako my. Debatovalo se o situaci v Čechách, ale taky hodně muzicírovalo, zpívalo v češtině…. Když bylo potřeba, děti měl vždy kdo pohlídat. V „našem“ domě jsme se také seznámili s Pavlem Šmokem, který ve Švýcarsku tehdy působil jako choreograf v basilejském baletu, takže jsme měli možnost navštěvovat i jeho představeni. To bylo výborné, v rámci těch finančních téměř „nemožností“. Žena Pavla Šmoka také záhy porodila syna Martina, už třetí české dítě v domě.

 

Jaké bylo počáteční sbližování a poznávání kultury švýcarské?

Většina se jí odehrává ve spisovné němčině a té se dalo celkem brzy porozumět. Se švýcarským dialektem to bylo těžší, dnes mu také dobře rozumím, ale nemluvím jím. Snažili jsme se navštěvovat všechno, co v rámci možností šlo. Když v člověku ta potřeba je, tak zkrátka musí.

 

Kde ses ve Švýcarsku nejdřív uplatnila se svým pedagogickým vzděláním? Práce ve školství je v největší míře postavená na rodném jazyku, a to mohla být potíž. Nebo ne? 

Moje první zkušenost – práce s dětmi – se odehrála v rodině známého psychiatra/psychologa. Jejich tři dcerky mi daly dobrý základ v jazyce. Byla to rodina rakouského původu, takže doma mluvili spisovnou němčinou. Brzy se mi naskytla možnost spolupráce v týmu psychologů a terapeutů zakládajícím první švýcarský experiment – tzv. Psychotherapiestation, stanici pro psychicky narušené děti od šesti let. Uplatnila jsem tu znalosti z psychologie, kterou jsem také v rámci pedagogické školy studovala. To byla vynikající dvouletá zkušenost. Spolupracovala jsem se dvěma terapeuty, kteří mi pak navrhli, že bych mohla založit soukromou školku. A to se i stalo, nejprve v Basileji, později také v Itingenu, kam jsme se v roce 1974 přestěhovali.

 

Neměli rodiče obavy svěřit své děti cizince z důvodu působení jiné kultury?

Ne, měla jsem tam právě díky mé předchozí práci tak trochu privilegovanou společnost dětí a to, na co se ptáš, nebyl tudíž vůbec žádný problém. S dětmi jsem měla hezký vztah. Navíc jsem se naučila poslouchat dialekt, švýcarské písničky, děti si oblíbily i ty české, vše šlo velice dobře. Udělala jsem dobrou zkušenost i se synem Míšou, který navštěvoval povinnou předškolní výchovu. Bez znalosti švýcarského dialektu byl zpočátku v nevýhodě. Když ho paní učitelka vyzvala, aby zazpíval nějakou českou písničku, spustil „Holka modrooká…“ a já jsem druhý den musela foneticky napsat text a poslat do školky, aby se ji naučily i ostatní děti.

 

Jak probíhala výchova vašich synů?

Přirozeně v českém duchu, oba synové umí česky dobře, ale u vnoučat se to už bohužel nepodařilo. S prvním vnoučkem jsme mluvili důsledně česky, on také česky odpovídal. Potom, co se narodil bratr a začali spolu komunikovat, zvítězila švýcarština. A je to ještě zkomplikované tím, že maminka je Holanďanka, mluví na ně holandsky a oni jí tak odpovídají, ale mezi sebou mluví švýcarsky.

Naši synové jsou od sebe 10 let. Starší Míša byl velice muzikální, hrál na piano, takže i jeho bratříčka Dannyho klavír začal přitahovat a už u toho, na rozdíl od Míši, zůstal. Seděl u piana, když mu bylo smutno nebo veselo, nikdy jsme ho nemuseli nutit. Po absolvování gymnázia dostal příležitosti navštěvovat pražskou „Ježkárnu“ (Konzervatoř J. Ježka) – to už bylo po roce 1989. Studoval u Karla Růžičky, který mu dal výborný jazzový základ. Danny si „Růžu“ opravdu zamiloval, dlouho zůstali v kontaktu. Když jsem se po letech ptala, jaké to bylo, přijít do vlastně cizího prostředí, odpověděl, že to byl krásný rok!

 

Občas se pochlubíš jako hrdá maminka jejich úspěchy…

Danny začal po návratu z Čech studovat v Bernu filozofii. Během studia ale dospěl k názoru, že by ho vlastně bavilo herectví. Vystudoval hereckou školu v Mnichově a teď je z něj profesionální herec a pianista. K nalezení je na internetových stránkách – Danny Exnar. Hrdá jsem i na staršího Míšu, žije s rodinou vedle nás a máme tak blízký kontakt.  Vystudoval geofyziku na ETH v Curychu, ale přeorientoval se na IT.

 

Máš pocit, že v tom, co Danny dělá, jsou nějaké stopy toho, že má české rodiče?

Určitě ano. Nedávno třeba natáčel dvě německé kriminálky. V jedné vystupoval jako český komisař mluvící německy. Když jsme si telefonovali, předčítal mi text a ptal se, jestli má v té němčině dost dobrý český akcent, což bylo komické…

 

Vím, že jsi po čase trochu změnila obor. Basilej je známá svými veletrhy, pro které má obrovský areál, a tam jsi pracovala ve firmě Messe Basel. 

To byla další, velmi zajímavá zkušenost. Střídají se tam různě zaměřené veletrhy. Z nich je velice známý největší mezinárodní veletrh moderního umění Art Basel, který jsem měla moc ráda, ale i všechny další byly zajímavé. Pracovala jsem jako hosteska na INFO od roku 1980, celých 23 let. To bylo veletrhů! Možná stojí za zmínku, že režisér Bernard Šafařík, který také emigroval do Švýcarska, natočil zajímavý dokument na téma ART BASEL– olympiáda umění a komerce. Kromě mnoha jiných natočil také dokument My a Matterhorn, Matterhorn a my (2008), jehož námětem je právě československá posrpnová vlna emigrace do Švýcarska a její přijetí švýcarským státem. Ten film jsi u nás doma zhlédla, když jste přijeli natáčet České kořeny ve Švýcarsku.

 

Nesmíme zapomínat na tvého muže Ivana. Vše, o čem si tu vyprávíme, absolvoval s tebou. V dokumentu jsme trochu nahlédli do jeho dřívějších aktivit, kdy pracoval ve výzkumném týmu na universitě v Lausanne. Na svém kontě má několik patentů, pokud jde o vývoj elektrických baterií. Ale představil se tu i jako horolezec…

Pro Ivana byl vždycky nade vše sport, ať už lezení nebo létání na rogalu, a teď s malým sportovním letadlem. To byla a je jeho orientace. Ale samozřejmě, že se účastnil i našeho domácího kulturního života, ať už chtěl nebo nechtěl…

 

A ten život byl téměř dvě desetiletí úzce spojený s tvou malou galerií Haus am Bach (tj. Dům u potoka), která měla velký genius loci. Stojí opravdu nad potokem v městečku Sissach kousek od Basileje. Co vše se tam odehrávalo?

Za 18 let se tam uskutečnilo opravdu hodně programů a výstav. Všichni v okolí věděli, že se tam dějí zajímavé akce, kvalitní koncerty a znali mne jako Mášu z Haus am Bach…. To místo bylo zkrátka v povědomí a v té malé galerii jsem si vším, co jsem tam organizovala, tak trochu plnila své sny o setkávání hudby a výtvarna, muzikantů s malíři, Čechů se Švýcary.  

 

Jak ten nápad vzniknul?

Rok 1989 byl pro mne velice euforickou záležitostí. Měla jsem pocit, že teď se něco musí dít, a to se týkalo velmi konkrétně právě kultury. Dovedlo mne to k nápadu zrealizovat v Čechách nějaké kulturni centrum. Brzy jsem pochopila, že na dálku bych to nezvládla, takže nápad jsem převedla do Švýcarska. Nejdřív bylo potřeba koupit dům, zrekonstruovat do podoby galerie, což zrealizoval bratr Joža, šikovný kamenosochař. Pak jsem začala s provozem. Kontakty jsem měla ještě z dob před emigrací, řada z nich postupně narůstala. Umělecký svět je vlastně velká rodina, ať už malíři či hudebníci, ten zná toho, ten onoho. A kontakty se udržují. Haus am Bach začal žít v roce 1997. Střídali se tam čeští i švýcarští umělci, jak výtvarníci, tak hudebníci, ale i umělci z řady jiných zemí. Z těch českých tam nejčastěji hrál pianista Tomáš Víšek – dvacetkrát! Také další pianista a dirigent Stanislav Bogunia, a řada vynikajících jazzmanů: Laco Deczi, František Uhlíř, Jaro Helešic, Emil Viklický, z mladé generace zpěvák Jan Smigmator, kterého doprovázeli vynikající instrumentalisté. Všechny nemůžu jmenovat… Zvala jsem i různá mezinárodní dua či tria, takto zde vystoupil i český houslista Jaroslav Šonský, žijící ve Švédsku, s francouzskou pianistkou Sylvaine Wiart, hudebníci z Německa i Itálie, ale nejvíc právě Čechů a Švýcarů. Dům jsme před dvěma lety prodali, zůstávají krásné vzpomínky!

 

Mne osobně mile překvapilo, že se dodnes ve Švýcarsku hodně pořádají tzv. Hauskonzerten, a jim se ty ve tvé galerii trochu podobaly útulným, domácím prostředím. Domácí koncerty se u nás v době první republiky dělaly také, ale ta tradice zmizela….

Možná, že ne, nedávno u nás právě Tomáš Víšek říkal, že to v Praze začíná být opět „nová móda“. Ve Švýcarsku to ale rozhodně stále funguje.

 

Když ale mluvíme o galerii, je třeba vzpomenout také výtvarníky, jejichž výstavy tu proběhly…

Z těch českých u mne vystavovali například Aleš Krejča, Jiří Slíva, valašský umělec Josef Pálka, Lutobor Hlavsa, samozřejmě také jako karikaturista a sochař můj bratr Joža Stehlík a mnoho dalších ……

Výstavy jsem často kombinovala po dvou autorech, současně český i švýcarský umělec, a tím se spojovalo i publikum. Také na koncerty chodilo publikum jak švýcarské, tak české – místní i z Basileje, protože to je odtud 20 minut vlakem a v Basileji a okolí žije řada českých krajanů. A o to mi šlo, tak jsem to chtěla. Mým cílem bylo spojovat tyto dva umělecké světy.

 

Teď se často vracíš do Prahy i do Karlových Varů, máš tu i zázemí.

Z Varů jsem kdysi odcházela, mám tam stále přátele. Ráda navštěvuji i filmový festival, kdy Vary ožijí, tu atmosféru miluji. Potkávám se s lidmi, kteří sem přijíždějí. I syn Danny tam byl několikrát. A Praha? To přece není třeba vysvětlovat. Ale například teď (rozhovor natáčíme v kavárně Umělecko-průmyslového musea v Praze) se přiznávám, že v tomto muzeu jsem ještě nebyla a musím to napravit. Po té nedávné rekonstrukci vypadá naprosto úžasně.

 

Z Prahy ale zpět k vám domů do Itingenu, což je obec nedaleko Sissachu, u Basileje. Z terasy vašeho domku vidíš do lesů kolem. Věnuješ se stále i „houbovému poradenství“, jak už viděli diváci dokumentu České kořeny ve Švýcarsku? Pro nás Čechy je sbírání hub velmi typické, a je to také jakási součást české kultury. A pro Švýcary?

Co Čech, to houbař neboli velikánská tradice. A co Švýcar? Ten sbírá houby, které přináší ke kontrole. Švýcar, velice pečlivý človíček, přijde s nádherně upraveným košíčkem hub a s jejich botanickým popisem a chce si ověřit, jestli je to, co našel, opravdu ono. Například Čech nebo Ital hledá houby, aby je snědl, a na kontrolu zajde jen pro jistotu.

 

A co s nimi udělá Švýcar?

Taky je sní, ale chce to mít prověřené. A proto já vystavím každému, kdo na kontrolu přijde, potvrzení a instruuji ho: která houba je jedlá, nejedlá, případně jedovatá. K tomu účelu jsem musela absolvovat kurzy a složit zkoušku, abych se stala státem uznávanou houbovou expertkou s diplomem. Nyní jsem placený poradce pro pět obci v okolí. Každá obec má svého poradce, to je její povinnost. Vždy na konci roku předávám přehled, kolika občanům a z které obce jsem provedla kontrolu, obce se pak společně o financování podělí.

 

To se tedy celé od nás dost liší.

Diametrálně.

 

Tak vidíš, to je ten rozdíl v kulturách, na který jsem se ptala. Přece jsme ho našly.

Kdo hledá, najde (směje se).

 

Ale teď ještě vážněji. Jak se mluví ve Švýcarsku o Česku, jestli vůbec?

Mluví. Teď například o tom, jak Češi závidějí Slovensku novou prezidentku, a usmívají se tomu. A líbí se jim, že konečně má někdo z „Ostblocku“ v této funkci ženu. Protože ve Švýcarsku už jsme prezidentku několikrát měli. U nás je ovšem jiný systém, prezident je v čele státu jen na jeden rok, a je to vždy jeden ze sedmičlenné Spolkové rady volené parlamentem. Švýcaři mnoho o české politice nemluví, sledují spíše ekonomiku. S obdivem hodnotí českou minimální nezaměstnanost, i to, jak se za poměrně krátkou dobu Česká republika (i Slovensko) dostaly nahoru.

 

Co zná průměrný Švýcar z české kultury?

Švýcaři absolutně uznávají českou hudbu, české hudebníky. A například Bohuslav Martinů, který ve Švýcarsku žil (pozn. MF: přes kopec od místa, kde dnes žije Máša Exnarová, v Liestalu) a také zde zemřel, patří nyní už ke Švýcarským ikonám...Krajina, ze které také čerpal svou inspiraci, je u nás…. A to může být, myslím, hezký závěr našeho rozhovoru.

 

V knize Z podzemí ke slunci předkládáte příběh, který má však silné autobiografické prvky. Čtenář přemýšlí, co je a co není pravda. Hned v úvodu vyprávíte o chlapečkovi, který byl přítomen tomu, jak mu odváděli do JZD krávu s telátkem, které viděl, jak se rodilo. Bylo to skutečně tak?

Když se Májina rodila, moji rodiče nepředpokládali, že bychom mohli o něco přijít v rámci kolektivizace vesnice. Byli jsme malí zemědělci, ne žádní kulaci. Měli jsme nějaké tři nebo tři a půl hektaru – to nebylo skoro nic. Jednou ale přišel kolektivizátor, a i když se táta chvíli bránil, dlouho ten zvyšující se tlak nevydržel. Dopadlo to tak, že jsme odváděli naše zvířata do jednotného zemědělského družstva. Myslím, že otec mě naprosto záměrně dal do ruky provaz, který měla Májina uvázaný na krku. Byl jsem malý kluk a bylo to moje telátko, které mi brali a které jsem já musel odevzdat. Ne táta – já! Otec asi věděl, co dělá, protože silnější argument pro výchovu odporu proti kolektivizaci vesnice než provaz na jednom konci v mé ruce a na druhém konci na Májině, silnější argument pro takovou výchovu prostě není.

 

Kolik vám tenkrát bylo?

To jsem šel do první třídy, takže asi šest.

 

Mluvil jste někdy o tom s tatínkem, jestli to takto zamýšlel?

Táta se takovým tématům vyhýbal. Vlastně se vyhýbal všem tématům, která pro něho byla tristní. Když jsem se ho ptal, jaké to bylo ve válce, myslel jsem první světovou, protože otec prošel obě války, nikdy mi na moje otázky neodpověděl a převedl řeč jinam. Až později jsem se ptal strejdy, jestli neví, proč se táta odpovědím vždycky vyhýbal, a strejda mi řekl: "Víš Láďo, kdybys věděl, co prožil, tak se ho nikdy neptáš." - Stejně to bylo i s kolektivizací. 

 

Pocházel jste ze silně věřící rodiny. Cítil jste se vůči ostatním spolužákům, kteří byli v Pionýru, jako někdo jiný? Vnímal jste rozdílnost?

Já jsem chtěl být pionýr. Táta na mě neuplatňoval nějakou tvrdou cílenou protirežimní výchovu. Jestli mu něco vadilo nejvíc, tak jen to, že nás komunistický režim nenechal klidně žít. Možná, že mě nechtěl dostat do příliš velkého konfliktu s realitou, takže mě jen tak nechával. Vyrůstal jsem spíše v prostředí, které bylo podmíněno každodenním bojem o to, aby bylo například v zimě co jíst, protože náš finanční zdroj byl velmi malý a nebýt malých výdobytků z hospodářství, které jsme prodávali na trhu ve Vsetíně, tak bychom asi měli docela problém. Když jsem chtěl nové boty, musel jsem na trhu prodat jablka, abych si na ně vydělal.

Dostával jsem od otce informace, že cokoliv k něčemu vede, např. umíš prodat jablka – vyděláš si na boty – takže načesat a prodat svoje jablka, je dobrá práce. To bylo to nejlepší, co mě táta mohl dát a co jsem následně zúročil na šachtě.

 

Finanční situace byla důvodem, proč jste šel studovat na hornické učiliště.

Přesně tak. Táta by mi nemohl zaplatit žádný internát, takže to byla jediná možnost. Chtěl jsem studovat chemii, vyhrával jsem chemické olympiády, ale zároveň jsem měl spousty slohových prací a za sebou i úspěšné literární soutěže. Učitelka na základce mě přesvědčovala, abych studoval na učitele češtiny. Když jsem ale o tom mluvil s tátou,  řekl mi, že to nepůjde, protože nemá peníze. Že se mohu vyučit ve Vsetíně a stravovat se můžu doma. Jenže ve Vsetíně bylo jen jedno učiliště ve Zbrojovce, jinak nic. A do Zbrojovky brali hlavně děcka z prověřených rodin. Pak jednou přišel do školy náborčí z OKD se všemi výhodami (kompletní letní i zimní ošacení i obuv, ubytování i stravování zdarma) a podmínkami (smlouva s OKD do třiceti let věku, následný vysoký plat 3000 kčs měsíčně, zajištěný byt, a po třech letech studia výuční list, dva roky na to maturita a možnost studia na jakékoliv vysoké škole.) Řekl jsem to tátovi. Že nebudu muset zůstat na šachtě, protože budu moci vystudovat klidně novinařinu, literaturu anebo medicínu. Tak to tatínek podepsal.

 

To jste ale netušil, co se bude dít dál.

To jsem netušil. Domníval jsem se, že mám před sebou skvělou budoucnost. Bylo to něco, co se mohlo zúročit za oboustranně daných podmínek. Z jedné strany OKD a jejich nárok na to, že tam budu do třiceti, z mé strany, že tam zůstanu, ale budu moci studovat, co chci. Takže pro mě to byl v podstatě dar.

 

Studoval jste na učilišti, ale pak se to zvrtlo.

Ano. Přijel jsem studovat jako dítě poezií nepolíbené. Ze základní školy jsem znal pouze básníky jako Holana, Nezvala, Seiferta a podobně, jenomže jsem vůbec netušil, že existují nějací básníci a autoři, o kterých jsme se vůbec neučili. Během prvního ročníku jsem se seznámil s lidmi, kteří pokládali za velmi důležité dát nám, jakožto svým žákům, informace o zakázaných autorech nebo aspoň o autorech, kteří byli možná kontroverzní. I když: nastupoval jsem v roce 1963, kdy nastalo určité uvolnění. Naše učitelka nás informovala o tom, že existují nějací beatníci, které jsme vůbec neměli v osnovách. Od ní jsem prvně slyšel o Ferlinghetim, Corsu, Ginsbergovi. Zároveň se stala vedoucí našeho divadla poezie spolu s dalším kamarádem Láďou Slívou – pozdějším teatrologem, dramaturgem a mým velkým přítelem a druhým otcem. Láďa Slíva mi půjčoval knížky a říkal nám všem, kdo je kdo z těch lidí, o kterých jsme se vůbec neměli šanci dozvědět. Později jsem se začal seznamovat s lidmi, kteří už byli ve sporu s režimem, například s malířem Pavlem Hlavatým, netuše, že ho sleduje StB.

 

Který je v knize jako Pavel Strakatý.

Jak jste se mě ptala, co je pravda…  v kapitolách o Pavlovi jsou naprosto pravdivé situace ze života Pavla a našich vzájemných kontaktů.

 

Takže jste mu venčil psa?

Venčil jsem mu psa Fatimu. Nádhernou „afghánku“! To je vše pravdivé, i to, jak se mi zaběhla do Frýdku. Co v knize ale asi není, je důvod Pavlova uvěznění v roce 1969. Pavel v roce 1969 vystavil obraz, který se jmenoval Přistání kosmonautů na Hané, a za to si šel sednout do kriminálu. Když ho později propustili, nepřestal jsem se s ním stýkat. Chodil jsem k němu do ateliéru, ale chodili tam i jiní. Z tehdejšího úhlu pohledu to byli příživníci, protistátní živlové. A já jsem se stal sledovanou osobou. V okamžiku, kdy jsem 21. srpna ráno podal přihlášku do strany, na kterou jsem napsal, že tam vstupuji proto, abych podpořil Alexandra Dubčeka, jsem si tím podepsal životní ortel. Do té doby jsem byl jen nějaký student, který se stýká s protirežimními hajzlíky, a nad tím režim mávl rukou. Jenže vystoupit veřejně proti srpnové invazi, a navíc podporovat Pražské jaro, to už bylo jiné kafe.

 

Byl jste přítomen i únorovému setkání ve Viole, kam jste jel s Pavlem Hlavatým a kde vystupoval Allan Ginsberg, který byl v té době čerstvě vyhoštěn z Kuby a přijel do Československa. Jel jste i na slavný majáles v roce 1965 v Praze, kde se Ginsberg stal králem majálesu – jak na to vzpomínáte?

Na to nemůžu vůbec zapomenout. Po vystoupení ve Viole nebylo přes kouř vidět, ale pamatuji si ten Ginsbergův hlas. Vůbec nevypadal jako světový básník. Zdál se mi jako takový umorousaný človíček, ale jak promluvil a když zpíval, to bylo neuvěřitelné. Moc dobře se to poslouchalo. Jak se říká, že muži milují očima a ženy ušima – říkal jsem si, že ženské musely toho Ginsberga sežrat se vším všudy. Jenže on byl homosexuál, takže to byl takový paradox. To jsem ale tehdy nevěděl, šlo to naprosto mimo mě. Tato informace se pak následně promítla i do výslechu. Někdo si myslel, že jsem se k němu dostal moc blízko, a protože tenkrát byla homosexualita brána jako kriminální chování, pamatuji si otázky, které na výsleších padaly. Zda jsem nebyl vystaven ze strany kohokoliv nějakému jednání, které by mi bylo nepříjemné, jestli jsem nezaznamenal nějaké doteky… Nevěděl jsem, o čem mluví. Tenkrát jsem ani nevěděl nic o homosexualitě. Myslím si, že režim chtěl dostat lidi, kteří se u Pavla Hlavatého scházeli, do kompromitujících situaci, kdy by mohli být obžalovaní z ohrožení mravní výchovy mládeže. 

 

Po těchto událostech jste začal vnímat změny ve škole, jak popisujete v knize.

Najednou se chování mých učitelů změnilo. Nerozuměl jsem tomu. Tři roky jsem byl na učilišti, a pak jsem nastoupil do čtvrtého ročníku, kde jsem měl končit všeobecnou maturitou. Stále jsem měl samé jedničky, dvojky a najednou bylo pololetí a objevila se jedna nedostatečná, druhá nedostatečná, třetí nedostatečná a já jsem tomu vůbec nerozuměl. Je pravda, že jsem byl vyvolán z fyziky – řekl jsem špatnou definici a hned mi bylo řečeno: sednout – nedostatečná. Zůstal jsem stát, byla to možná první nedostatečná za celé moje devítileté studium, tak říkám: Prosím vás, já jsem to asi řekl špatně. – Sednout, nedostatečná! Fakt jsem nevěděl proč. Chtěl jsem si to opravit, vůbec to nešlo. Tímhle způsobem to pokračovalo. Ačkoliv pro to nemám důkaz, myslím si, že lidé, kteří takto postupovali, byli úkolování, abych dostal nedostatečnou, čímž bych ztratil nárok na stipendium. Kdybych neměl stipendium, nemohl bych studovat – nic bych nezaplatit. Takže jsem musel zpátky na šachtu s tím, že školu dodělám po večerech. V únoru, po půl roce, jsem nastoupil do práce a od září jsem měl začít docházet na takzvané večerní studium při zaměstnání do čtvrtého a následně pátého ročníku. Jenže mezitím přišel povolávací rozkaz na vojnu. S vědomím, že mám odklad a vše vyřízeno, jsem na vojnu nemyslel. Ale odklad jsem měl v Karviné a povolávací rozkaz přišel ze Vsetína. Tak jsem v roce 1967 musel na vojnu. Pak přišel rok 1968 a já jsem vstoupil do KSČ ráno 21. srpna.

 

Takže to bylo úplně přesně tak, jak je to popsáno v knize? 

Ano, stalo se to přesně tak. Všechna slova v knize jsou přesná: „Ráno nás probudil dozorčí roty s tím, že kolem kasáren stojí ruské tanky a rádio vysílá nějaké zmatené informace o okupaci. … Pak přišel zástupce velitele, politruk jsme mu říkali, nechal rotu nastoupit a řekl nám, že naši vlast přepadla vojska Varšavské smlouvy… Politruk nás vyzval: Soudruzi, kdo podporuje obrodný proces, vedený Komunistickou stranou Československa, vystupte z řady. Vystoupilo nás devět. Politruk pokračoval: Kdo podporuje vedení Komunistické strany Československa v čele se soudruhem Alexandrem Dubčekem, tři kroky vpřed. Postoupili jsme všichni, kteří byli ven z řady. Kdo chce na výraz podpory Alexandra Dubčeka a jeho politiky a na výraz odporu proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy na svrchované území naší vlasti vstoupit do Komunistické strany Československa, tři kroky vpřed! Postoupili jsme tři. A během hodiny jsem podepsal přihlášku do KSČ.“ (citace z knihy Z podzemí ke slunci)

Opravdu jsem věřil, že Alexandr Dubček je politik, který prosadí, aby zemi vedla vláda a ne KSČ. Aby to byla normální demokracie se svobodnými volbami. Tehdy to ještě nebyl zlomený člověk, který později podepsal tzv. pendrekový zákon. Samozřejmě po pendrekovém zákoně (z roku 1969, pozn. red.), jsem zažil velké zklamání, protože mi došlo, že se nechal zlomit nebo byl zlomen. Ale do dneška si myslím, že tehdy bylo nakročeno ke svobodným volbám, a proto jsem tenkrát do té strany 21. srpna ráno vstupoval, nic nevěda o tom, že už v Kremlu někdo přesně ví, co bude. A vlastním podpisem do přihlášky KSČ jsem si podepsal i dvacet let v dolech, do kterých jsem si opravdu myslel, že už se nikdy nevrátím. OKD ale porušily smlouvu tím, že mě pustily na vojnu, i když mi smlouva zaručovala, že do třiceti let na vojnu nepůjdu. Přesto jsem musel jít. Řekl jsem si, že tím končí veškeré závazky, smlouva padla. Jenže pak přišla další rána. Měl jsem domluvenou práci referenta pro slovesnost na okresním osvětovém středisku v Prachaticích. Velmi jsem se na to těšil a myslel jsem si, že si dálkově dostuduji vysokou školu – nějaký humanitní obor.

Přišlo devět dní, které mi otřásly světem. Na devět dní jsem musel nastoupit na šachtu, aby doběhla výpovědní lhůta, poté co jsem přišel z vojny. Díky těmto devíti dnům jsem přišel o možnost práce v Prachaticích. Protože jsem měl před svatbou a věděl jsem, že potřebujeme někde bydlet, někam se musí narodit moje děcko, musím zajistit rodinu a všechno kolem. „My ti ten byt dáme,“ zaznělo od kádrováka (dnes personalista, pozn. red.) na šachtě. „Kam bys chodil?“ Tak jsem si řekl, že to nějak dva tři roky přežiji. Jenže jsem netušil, že už jinde práci nenajdu.

 

Zkoušel jste to později?

Zpětně si myslím, že to bylo naprosto řízené. Přihlášky ke studiu jsem podával, přijímačky absolvoval úspěšně, ale vždy přišla odpověď, že nejsem přijat z dalších důvodů. Kamkoliv jsem přišel a chtěl jsem práci, řekli mi: Jo, to by možná šlo. Za dva dny přišla odpověď, že by to nešlo. Takhle to bylo pořád dokola. Zároveň přišlo na svět moje druhé dítě a já už jsem po pěti letech na všechno rezignoval. Respektive nerezignoval úplně, protože jsem začal dělat amatérské divadlo. Znova jsem navázal kontakty s lidmi, kteří mě formovali v těch patnácti letech, s Láďou Slívou a Evou Cáderovou.  V Havířově jsme dali dohromady amatérské divadlo. Dosáhl jsem toho, že jsem nemusel chodit na třísměnný provoz, ale jenom na ranní. Odpoledne jsem měl tudíž volné. Vždy jsem se těšil, že vyfárám, přijedu domů za ženou a dětmi, půjdeme na procházku a večer bude zkouška. Divadlo mně v podstatě začalo nahrazovat potřebnou míru seberealizace, která dělá člověka schopného přežít vlastně cokoliv, protože když máte něco, v čem jste šťastný a spokojený, může vedle toho být něco dalšího, co bolí sebevíc. Po těch letech jsem si zvykl na těžkou práci na šachtě, chlapi mě přestali brát jako, když to řeknu po havířsku, „zkur..ného  intoše“ a najednou jsem byl synek z partie. Navíc fyzická práce mi dělala dobře. Vedle toho všechny ty okruhy odpůrců režimu. Po zkouškách jsme si chodili povykládat, byly to historky úsměvné, které jsme promítali do našich her. Lidé řvali smíchy, a když si tam někdo dělal nějaké zápisky, to už nám bylo jedno. Mě už režim opravdu nemohl poslat níž, než těch 800 metrů pod zem. Chodil jsem na výslechy k estébákům, byl jsem podezřelý z nelegálního napomáhání opuštění republiky, ale nikdo mi nikdy nic nedokázal. Já jsem nebyl žádný disident. Stejně jako táta jsem se jen snažil, abych mohl s rodinou klidně žít. Ale držet hubu jsem také nemohl.

 

Byl na vás vedený spis…

Byl jsem sledovaná osoba. Jednou mě předvolali na schůzi, kam si mě pozvali. Ptal jsem se, proč mě přemlouvají, abych znova vstoupil do KSČ, když já už tam jsem a převyprávěl jsem celou historku o mém vstupu do KSČ. To se rozkřiklo a lidi se na mě začali koukat jako na disidenta. A od roku 1977 do roku 1989 už jsem měl pověst toho, kterého komouši nemají rádi.

 

Že k tomu mají důvod, se ukázalo v týdnu po událostech na Národní třídě.

Okamžitě jsme založili stávkový výbor. Víte, když jste na šachtě a někdo vás zná dvacet roků, tak vás bere z pohledu práce. Pokud dáte třeba jen dva zlepšovací návrhy, které mají usnadnit fyzickou práci, chlapi si vás váží. To vše se za těch dvacet let vybudovaných vztahů zúročilo. Říkali mi: Zůstaneš pořád jeden z nás a budeš nám pomáhat. O to jsem se pokusil aspoň tím, že jsem se ve Federálním shromáždění stal jedním z navrhovatelů zákona o předčasném odchodu do důchodu lidí ze šachty, protože měli poškozené zdraví. To do dneška považuji za splněný úkol.

 

Co přesně vám osobně přinesla revoluce?

Byl jsem jako kanárek, který vylezl z klece. Najednou jsem mohl všechno. Byl jsem zvolen do parlamentu a dva roky jsem byl členem hospodářského výboru Federálního shromáždění. Ty dva roky kontaktu s absolutní intelektuální, ale i duchovní špičkou ve státě pro mě byly neuvěřitelnou školou. Setkání a navázání přátelství s Václavem Havlem, Jiřím Dienstbierem starším, Janem Sokolem, Petrem Pithartem, Dagmar Burešovou, Pavlem Rychetským, na to nelze nikdy zapomenout. Tato setkání a každodenní debatování, ale i práce s těmito lidmi byla pro mě obrovskou školou. Také jsem poznal, jakou sílu má veřejné mínění, když s ním pracují politici, kteří mají obecnou úctu. To mi dala listopadová revoluce. Možnost realizovat se v oboru. I když jsem neměl dokončené vzdělání, tak jsem najednou mohl pracovat jako novinář, posléze divadelník. 

Proti nechtěným dvaceti letům na šachtě už nyní žiji třicet let šťastně, takže to dobré je ve většině.  

Festival pořádáte po čtvrté, dá se již zhodnotit, jestli stálo za to pustit se do nového projektu?

Když jsme v srpnu roku 2016 připravovali první ročník, byla to pro nás velká neznámá. Ústí nemělo zkušenosti s divadelním festivalem pod širým nebem. Konalo se tu pár letních hudebních akcí, ale žádná divadelní. Proto nás všechny v divadle příjemně překvapilo, že se nám podařilo všechna představení vyprodat. Ve stejném režimu pak pokračovaly i ostatní ročníky. Jestli můžu před čtvrtým ročníkem hodnotit, tak jen v pozitivním světle.

 

Celý tým si zkrátil prázdniny a volno, které po divadelní sezóně následují, jak k tomu hlavně herci přistupují?

Herci jsou profesionálové, respektují to. A navíc vědí, že právě přes letní prázdniny, když je divadlo zavřené, nastává čas na letní festivaly. Kapely přes zimu jezdí po klubech, v létě je čekají open air festivaly. Poslední dobou je na tom podobně i divadelní herec, přes rok pod střechou, v létě po festivalech, ať už na hradech a zámcích nebo jako v našem případě v romantické zahradě.

 

Byly pro Divadelní zahradu inspirací Letní shakespearovské slavnosti v Praze?

Letní shakespearovské slavnosti jsou zajetý model. Zcela jistě velkou roli hraje i okolnost, že bývají dlouho dopředu vyprodané. Inspirací nám určitě byly. Ať už proto, že nám pomohly se zorientovat ekonomicky, ale hlavně proto, že nám ukázaly, že Shakespeare je stále populární, lidi na něj slyší i ve 21. století. Ale hlavně nás posunuly v rozhodnutí, že se divadelní festival vyplatí organizovat, že je pro spoustu lidí atraktivní a že se můžeme v určitém ohledu spolehnout na jejich zájem.

 

Proč je podle vás Shakespeare i v dnešní době tak populární? Neuvažovali jste o tom postavit letní divadelní festival jen na současných hrách?

Shakespeare je stále dobrá značka, žije v širokém povědomí, divák nemusí mít dvě vysoké školy, aby znal jeho milostné příběhy nebo tragédie, očekává velké divadlo a zábavu. Činoherní studio mělo a stále v repertoáru má několik jeho her, ale nestačilo by to na celý týden. A pak, Činoherák je současné a nebojím se říct progresivní divadlo, může si vedle Shakespeara dovolit zařadit i kusy soudobých autorů, i tak bude divák spokojený a užije si moderní divadlo.

 

Kdo sestavuje konečnou podobu programu? Jedná se o rozhodnutí jednoho dramaturga, nebo do ní zasahuje širší umělecký tým? Mají své slovo i herci?

Výsledná dramaturgie je prací uměleckého vedení divadla, herec jako zaměstnanec divadla se na podobě programu nepodílí. Máme v repertoáru hry vhodné pro venkovní představení, s těmi se do programu počítá. Ostatně, jak už je u nás v divadle zvykem, na konci každé sezóny uvádíme hru mimo divadelní jeviště, častokrát i pod širým nebem. Tyto hry tvoří základ Divadelní zahrady. K nim pak přibudou další tituly, ty venku neztratí nic ze svého kouzla.

 

Zázemí Wolfrumovy vily, kde sídlí Český rozhlas, bylo volbou na první dobrou, nebo jste pro festival měli v hledáčku i jiné lokace? Co nakonec rozhodlo právě pro vilu?

Na nápadu zorganizovat divadelní festival v zahradě prvorepublikové vily kousek od centra Ústí se shodlo vedení divadla i rozhlasu. V zahradě Českého rozhlasu se čas od času konaly různé koncerty, festivaly, ale vždy jen po jeden den, večer. Přitom rozloha, umístění v samém centru města i zázemí pro divadelníky je v zahradě rozhlasu nadstandardní. Byla to logická volba, žádné podobné místo, které by takto divadlu i divákům vyhovovalo a přinášelo dostatečný komfort, jak pro herce, tak i diváky, Ústí nenabízí.

 

Letos jste do programu zařadili hru A studia Rubín Obludov, kterou napsal Jaroslav Žváček, držitel Magnesie Litery, a režíroval Jan Prušinovský. Byť jde hlavně o jednoaktovkovou komedii, inscenace naráží i na určitá sociální témata, která mohou být Ústečanům blízká. Jak myslíte, že na ni budou reagovat?

My ze zkušenosti počítáme se vzdělaným divákem, poučeným, se smyslem pro humor, pro nadsázku. V televizi měl nedávno premiéru seriál Most!, ten svým úspěchem potvrdil, že humor je nadčasový, mezigenerační a když je dobrý, své diváky si najde, dokážou ho náležitě ocenit. Sociální situace v Ústí a celých severních Čechách není příliš povzbudivá, ale proč si z ní neudělat legraci. Jak Obludov, tak i Most! operují s humorem na hraně korektnosti, ale inteligentní divák si s ním poradí. Myslím, že Obludov bude dlouho dopředu vyprodán, jeho humor je Ústečanům blízký, proto očekávám úspěch. A pokud vzbudí kontroverze, tak jen potvrdí, že je to dobrý text a dobrá inscenace.

 

Kdo jsou diváci festivalu? Jsou to lidé, kteří chodí pravidelně na Činoherák v běžné sezóně? Nebo návštěvníci, kteří by do divadla možná jinak ani nešli a venkovní představení jim umožní se tomuto druhu umění přiblížit?

Valnou většinu festivalového publika tvoří diváci, kteří mají zkušenost z kamenného divadla. A pak se samozřejmě najdou i ti, co se nechají zlákat atraktivním prostředím a formátem divadelní přehlídky. Ústí přes léto moc kultury nenabízí, my s tím počítáme, proto jsme se před čtyřmi lety rozhodli založit v Ústí novou tradici divadelního festivalu. Když se Ústečané vrátí ze svých dovolených u moře, dostanou chuť si ve svém městě zajít třeba na divadlo pod širým nebem. Zatím to tak vždycky bylo. A pokud se nám díky festivalu podaří získat nové diváky do divadla, je to jen dobře. I to je jeden z důvodů, proč Divadelní zahradu organizujeme.

 

Jaké jsou plány do budoucna? Bude se festival proměňovat? Např. nabídkou většího počtu inscenací nebo hostováním v jiných městem v Ústeckém kraji? Letos o prázdninách hrajete dvakrát i mimo festival Sen noci svatojánské na zámku Nový hrad Jimlín a v Děčíně…

Plány na expanzi s Divadelní zahradou zatím nemáme, týdenní festival v centru Ústí se nám zatím jeví jako ideální model. Hostování na dalších letních scénách je ale jiná věc, je závislé na jejich zájmu. Když se nám pořadatelé budou ozývat a zvát nás, velmi rádi přijedeme. Prospívá to prestiži divadla a bez zajímavosti nejsou ani pozitivní ekonomické výsledky zájezdů. S nástupem letního počasí upadá zájem diváků chodit do divadel. Pozorujeme, že hrát přes léto venku je rok od roku čím dále více ekonomicky atraktivní.

 

Celý program Divadelní zahrady 2019: www.divadelnizahrada.cz

Vystudovala jste střední pedagogickou školu, dějiny umění a následně i dějiny kultury na Ostravské univerzitě. Hledala jste se? Živila jste se někdy jako učitelka nebo kunsthistorička? Uplatníte tyto obory ve svém současném tvůrčím životě?

Já jsem se příliš nehledala, nebo jen tak jako každý, na střední škole. Měla jsem velké štěstí, že jsem poměrně brzy našla, co mě baví a mohla se tomu věnovat. Náušnice, ke každému tričku jiné, jsem si dělala už na základní škole, táta mi nosil zbytky drátků různých barev z práce.

Střední pedagogická škola byl maminčin nápad, ona mohla mít maturitu jedině ze zemědělské školy a vysoká škola pro ni nepřicházela v úvahu, o dráze učitelky snila tím pádem marně, tak si ten sen podržela pro mě. Tatínek byl na tom, mimochodem stejně, tomu se nesplnil ze stejných, tj. politických důvodů sen stát se lesním inženýrem. Rodiny obou mých rodičů měly před válkou statek, pro jejich děti nebylo jednoduché studovat…

A já jsem velice brzy zjistila, že plnit sny rodičů není cesta pro mě.

Po maturitě jsem se hned nedostala na dějiny umění, po kterých jsem toužila, přece jen je to obor, kam brali velice málo lidí. Skoro půl roku jsem tedy jako učitelka v mateřské škole i pracovala, nabídli mi to jako záskok za dlouhodobě nemocnou paní učitelku v Lešné u Valašského Meziříčí. Líbilo se mi to, ale příliš radostně jsem si uvědomovala, že jde o dočasné řešení. A denně jsem se připravovala na přijímací zkoušky, četla jsem, studovala.

Vysoká škola v Ostravě byla úžasná. Samozřejmě náročná, ale byla jsem ve svém živlu, takže jsem to zvládla bez nějaké ohromné námahy. A po čase mi začala chybět drobná práce rukama. Když se snažíte do hlavy nacpat telefonní seznam – data, jména, údaje – musíte jednou za čas úplně vypnout. A já si vždycky sedla, pustila rozhlasovou hru a vyráběla šperky. Časem jsem jich měla nadbytek, tak jsem je začala prodávat. Nemusela jsem tím pádem chodit nikam na brigády, přivydělávala jsem si už tehdy dost slušně.

Po vysoké škole jsem chvíli hledala místo v oboru, ale protože žádné hned nebylo, udělala jsem si kurz živnostenského podnikání, že se tím zatím zabavím a nebudu na nikom a ničem závislá. No a pak jsem se přesunula do Prahy a zůstalo při tom.

A jestli uplatním obory? Nevím, jestli ten pedagogický, i když mi dal hodně, přerovská SPgŠ je výborná škola. Ale znalost dějin umění se v určitém období hodně promítla do mých textů.

 

Vydala jste čtyři básnické sbírky, pátou chystáte. Za Krajinu s Ofélií (2003) jste získala Cenu Jiřího Ortena. Jak byste charakterizovala svou poezii? Z jakých prožitků sbírka vznikala a co na ní ocenila kritika (pokud ji čtete) ;-) ?

Trochu schválně říkám, že píšu jen o sobě. Jsem sama sobě lyrickým subjektem. Píšu o sobě v prvním i třetím rodě, jak se to hodí. Plyne to jednoduše z toho, že sama o sobě mohu říct cokoliv a jakkoliv, aniž bych se dopustila bolestivé dezinterpretace. Samozřejmě se neubráním tomu psát o lidech, kteří jsou mi blízcí. A je možné, že se jim to nelíbí, snažím se ale, aby bylo jasné, že se jedná jen o věci, které se mě nějakým způsobem dotkly, a proto je mohu považovat také za „své“ téma. To platí o všech sbírkách.

Krajina s Ofélií se týkala vlastně mého dospívání a témat, která mě zaujala zhruba od šestnácti do třiadvaceti, tedy v době, kdy texty vznikaly. Kritika, pokud vím, oceňovala otevřenost, některé hlasy dokonce psaly o erotické poezii, což mě tehdy překvapilo. Nedošlo mi, že je lze takto interpretovat, ale jistě je to jedna z možností.

 

Následovaly Akty (2006), za Interiéry (2010) jste obdržela Drážďanskou cenu lyriky. Letos vám cca po deseti letech vyjde nová básnická sbírka… Jaké téma se otevře tentokrát?

Akty byly takovým pokračováním Ofélie. Interiéry už byly vystavěné úplně jinak, hodně jsem v nich probírala svůj vztah s matkou, svůj tehdejší vztah a sny, kterými jsem byla fascinovaná. Chystaná sbírka v průběhu těch deseti let asi třikrát kompletně změnila obsah a téma, ve finále se jmenuje Štěstí jistě přijde a jde o mou mateřskou roli.

 

Jak se v této mateřské roli cítíte? Jako maminka jste to neměla na začátku vůbec lehké… Je sbírka o naději v čase obav a úzkostí?

Začátek byl krušný, syn se narodil s úplnou atrézií jícnu a následnou komplikací pak byla rozsáhlá tracheomalácie, to znamená, že jsme měli miminko, které nemohlo jíst a občas ani dýchat. Prodělal dvě velmi závažné operace, druhá se zpočátku ani nejevila jako benefit, trvalo týdny, než začal dýchat bez přístrojů, hrozily další komplikace. Necítila jsem se v roli matky dobře ani zle, spíše jsem byla hodně dlouho úplně mimo sebe a fungovala jsem na autopilota. Sbírka není o naději, spíše je to takové konstatování, shrnutí, popis toho, co se dělo. Podle mě je i vtipná, ale s tímhle druhem humoru se nikdy nestanete královnou večírku… Synovi jsou čtyři roky a je teď úplně v pořádku, jen občas něco společně doháníme a vylepšujeme.

 

Kromě poezie provází váš život kontinuálně také výroba šperků… Jak se vám daří jako šperkařce?

Šperky jsem si dělala od chvíle, kdy jsem mohla sundat náušnice, které jsem měla prakticky od narození. Někdy kolem desátého roku jsem jednu ztratila a od té doby jsem náušnice měnila každý den. Mám to štěstí, že si do uší mohu dát jakýkoliv kov, aniž bych měla zdravotní problém. Pamatuji si, že jsem na jednom táboře nosila v uších tenounké větvičky nějakého keře, které jsem oloupala a vsunula do dírek…

Šperkařinou jsem se pak vážněji začala zabývat na vysoké škole a později. Dnes dokážu udělat šperk prakticky z čehokoliv. Jediný rest, který mám, je, že jsem nedokázala vyrobit nositelné šperky z knih, ale pracuji na tom. Mám vrtačky, brusky, všechny druhy kleští, stolní cirkulárku, kvalitní lepidla, brusné papíry. Ráda bych vyzkoušela pájení, cínování a právě začínám pracovat s pryskyřicí. Toužím po speciální vrtačce na kameny. Cítím příjemné napětí, když si objednávám nový nástroj nebo nový materiál, nemůžu se dočkat, až jim přijdu na kloub.

Za úspěšné považuji to, že se tím uživím.

 

Rozumím tomu správně, že šperkařina je koníček, který vás živí, ale odborné vzdělání k ní nemáte?

Ano, je to tak. Člověk se všechno dobře naučí, když to dlouho dělá. Já svojí šperkařině nepřikládám bůhvíjak velkou uměleckou hodnotu, baví mě úplně stejně dělat složité vybrušované šperky z mosazných trubiček i náušnice z pastelek. A já chci dělat to, co mě baví.

 

Souhlasíte s tvrzením - co by byl život bez poezie!? - Je šperk jen svého druhu poezie?

Určitě, pokud to souvisí s tím, co jsem řekla výše. Poezie je pro drtivou většinu lidí, kteří ji píší, vášeň. Pokud cítí při psaní to mravenčení, nedočkavost, trápí se s výsledkem, který neodpovídá jejich představám, a cítí radost hraničící s euforií, když se to podaří, pak se s tím dá souhlasit. Já to tak s poezií občas mám a občas taky ne. O šperku mohu říct totéž.

 

Provozujete dva obchody s kreativními výrobky s názvem Pokojíček. Vypadá to tedy u vás v obchodě jako doma v pokojíčku? Je nějaká souvislost mezi sbírkou Interiéry a názvem obchodu Pokojíček…? Je vám blízké poetické prožívání míst?

Já potřebuji hnízdit. Potřebuji místo, kde se cítím dobře a v bezpečí, kde mohu v klidu pracovat a žít. Nejsem žádný nomád, nevyhledávám změny (i když se jim nevyhýbám) a nejradši jsem, když věci jedou ve svých kolejích a všechno se děje příjemně předvídatelně a bez velkých vzruchů. Pro někoho je to nebetyčná nuda, pro mě jediný způsob spokojené existence, za který je někdy nutné tvrdě bojovat. Pokojíček se stal Pokojíčkem ve chvíli, kdy jsem tam trávila téměř polovinu svého času a snažila se zabydlet se tam co nejlépe. A chtěla jsem to přenést i na ostatní. Trvá to dlouho a je to metodou pokus – omyl. Odměnou je, když někdo řekne: „Tady je ale útulně“ nebo „Já k vám tak ráda chodím, někdy se mi od vás ani nechce“.

 

Ne každý tvůrčí člověk má současně talent k podnikání. Vám se to zjevně daří kombinovat...

Já jsem v podstatě praktický tvor. Ne vždycky jsem si to o sobě myslela, sama sebe jsem si dříve představovala jako nepraktickou vílu, která si jen tak povlává. Myslím, že jsem tu představu opustila ve chvíli, kdy jsem začala spoluprovozovat maličký obchod v Platýzu.

 

Dá se tedy říci, že jste v sobě praktickou stránku objevila až s mateřstvím?

Vůbec ne, to bylo pět let předtím. Vlastně jsem se tehdy přidala k ženě, která zrovna hledala parťáka na spoluprovozování svého obchůdku. Neznaly jsme se, dávala jsem jí jen šperky do komisního prodeje, ale byla mi sympatická. Spolupracovaly jsme skoro dva roky, a když jsem se osamostatnila, dost se mi ulevilo, protože jsem v sobě tehdy objevila ten druh systematičnosti a praktičnosti, kterého ona nebyla schopná.

Zjistila jsem, že nedokážu pracovat v chaosu a nepohodlí a toho se držím. Dodnes se přátelíme a mám ji moc ráda, dokonce jsem s ní asi po osmi letech znovu zkoušela otevřít obchod, ale po dvou měsících to dopadlo stejně, přátelským rozchodem. Ze stejných důvodů. Za deset let, kdy vedu obchod, dva roky dokonce dva, jsem takových lidí poznala opravdu dost. Jsou úžasní, mají nápady, energii, dokážou strhnout, ale nevydrží. Já všechno dlouho promýšlím, do ničeho bych se nepustila, kdybych je nepotkala, kdyby mi nepředali něco ze svého bezhlavého nadšení, se kterým jsem zvládla ten první nápor příprav v totální euforii. Měla jsem na ně štěstí. Ale následuje trpělivá práce, dny, kdy se zdánlivě nic neděje a člověk trochu propadá panice. To docela dobře zvládám já a to jsou okamžiky, kdy tito lidé přecházejí k dalším projektům. A myslím, že je to tak v pořádku.

 

Děláte si tedy sama např. i účetnictví? Jak nákladné bylo obchod rozjet?

Ano, účetnictví ještě zvládám. Finance do rozjezdu jsem moc nepotřebovala, u mě to tehdy bylo jednoduché – nakoupit materiál, udělat šperk, prodat ho. Obchod jsem zařizovat nemusela, ten byl vlastně zařízen, a když jsem se osamostatnila, všechno, co nebylo moje, jsem postupně nahrazovala a kolegyně si to pomalu odvážela, bylo to finančně téměř bezbolestné. Totéž se dělo, když jsem zařizovala druhý krámek. Pokojíček má navíc tu výhodu, že nechceme designově dokonalý prostor, ani bych v takovém neuměla trávit čas. Prostě jsme všechny obchody zařídily nábytkem za odvoz, který jsme natřely na bílo, nebo jen umyly. Takový nábytek pak člověk používá volně, bez výčitek. Například pokud je nutné odmontovat dveře skříně a použít je jinak, prostě to udělám, aniž bych řešila, jestli tím skříni nějak ublížím. No a navíc to odpovídá naší filozofii neplýtvání. V novém obchodě jsem vlastně investovala hlavně do osvětlení a vývěsních cedulí.

 

Lze dobře sladit roli matky, provozovatelky obchodů a ještě si najít čas na vlastní autorskou práci? Pomáhá vám rodina? Byly krizové momenty?

Dělám to všechno najednou. Jinak to neumím popsat. Bylo samozřejmě období, kdy to nešlo. Pomohla mi moje sestra, v době, kdy jsem po porodu se synem strávila půl roku v nemocnici a další půlrok doma prakticky převzala starost o chod Pokojíčku. A díky tomu jsem udržela podnikání. Partner sice počítal s tím, že se o péči o syna budeme dělit, je také na volné noze, ale od začátku pro něj byla nastalá situace, když se syn narodil s vrozenou vadou a byl celý první rok v ohrožení života, tak těžká, že se několikrát psychicky i fyzicky zhroutil a výsledkem je diagnóza roztroušená skleróza. Než zabrala léčba a než jsme si na danou situaci zvykli, bylo to velmi těžké.

Krizových momentů bylo více. Když rekonstruovali Moskevskou ulici a já měla přede dveřmi pátou díru, přes ni prkno, pršelo, nikde ani náznak chodníku, bláto a nebylo ani pomyšlení na to, že se ke mně nějaký zákazník dostane. Když jsem byla se synem v nemocnici a potřetí se někomu omlouvala, že jsem zase nezvládla udělat objednávku, to jsem taky přemýšlela, jestli to má smysl. Když byly obchody dva a onemocněl syn, dvě brigádnice a třetí potřebovala někam odjet. Když jsem chronicky nevyspalá pracovala v noci, protože jindy se to nedalo, a věděla, že si neodpočinu ani ve dne a ještě budu muset zvládat návaly deprese svého muže, který na tom byl zrovna zdravotně velmi špatně a nebyla ani naděje, že mi někdo na chvilku pohlídá dítě, protože kdo by hlídal dítě, které se obden dusí. Ale práce byla vždycky to, co mi dalo řád a co mě podrželo. Měla jsem dobrý pocit z toho, že něco funguje, že jsem to přese všechno dokázala, že jsem si vytvořila aspoň tady záchytnou síť úžasných žen, které bavilo v krámku prodávat a pracovat.

 

Jak dnes vypadá vaše podnikání a jak se vyvíjelo?

Od sezení u stolu doma v kuchyni v pyžamu až do odpoledne a občasného roznášení šperků do obchodů jsem se přes spoluprovozování krámku dostala k samostatnému obchodu. Tam jsem si přinesla šicí stroj a začala šít nejprve pro sebe a kamarádky a pak na prodej. Následně přestála nucenou pauzu v období po porodu, přibrala druhý krámek a teď aktuálně jsem přenesla ten původní z Vršovic do Dejvic do většího prostoru, protože mě přestalo bavit jezdit přes celé město a neustále organizovat, kdo kdy kde bude. Chtěla jsem se vrátit k myšlence dílny v obchodě, což teď půjde. Prostor jsem uzpůsobila i tomu, že tam se mnou bude občas pobývat syn a zároveň tím usnadním nakupování matkám s dětmi. K dispozici je dětský koutek s hračkami a místem na válení. Jsme tam sice jen krátce, takže režim ještě není ustálený, ale už teď se to jeví jako šťastné řešení – v deset otevřu, šiju, pracuju, ve čtyři běžím pro syna a pak jsme tam spolu do šesti, někdy déle, podle toho, jak to vydrží, nebo jestli ho dřív nevyzvedne můj muž. Obchod je tři minuty od domu, kde bydlíme, takže je to velká úspora času a energie. Jsem jeden den v týdnu v Pokojíčku v Benediktské a tři dny tady, jeden den jsem si nechala na běhání po úřadech a nutná zařizování. No a taky se někdy musím věnovat domácnosti…

 

Co všechno v Pokojíčku nabízíte? S kým spolupracujete? Kdo jsou vaši zákazníci?

V Pokojíčku nabízím hlavně zboží pro ženy – šperky, oblečení, doplňky, drobné radosti. Něco málo knih z vydavatelství Malvern. Z osmdesáti procent jsou to výrobky moje a sestřiny (moje sestra Karla Šťastná vystudovala uměleckoprůmyslovou sklářskou školu a následně design skla a obecný design, věnuje se malbě, grafice, výrobě šperků a oděvů a v poslední době odtajnila i své psaní), těch zbylých dvacet procent zaujímá tvorba zhruba dvaceti lidí, od kterých bereme to, co se nám samotným líbí a jejichž technikám se nevěnujeme. Mám radost z toho, že se z mnoha žen (protože jsou to s devadesáti devíti procent ženy), které nám šperky nosí, postupem času staly naše přítelkyně, v některých případech velmi blízké. Totéž platí o zákaznicích. Nejméně tři z nich, které jsem poznala prostřednictvím obchodu, zahrnuji do svého nejbližšího kruhu, téměř rodiny. Skladba zákazníků je pestrá, většinou k nám chodí lidé, které naše věci baví, mají z nich radost a vracejí se, to je jedno ze znamení, že to děláme dobře.

 

Zaujaly mě i další vaše aktivity v Pokojíčku, které souvisí s budováním komunity, jako jsou autorská čtení, přednášky… Jak byste popsala dramaturgii těchto komorních večerů?

To vzniklo prostě tak, že nám – mně a sestře – bylo líto nevyužít prostor Pokojíčku v Benediktské taky k něčemu jinému, než prodeji. Autorská čtení z toho vyplynula tak nějak automaticky – pohybuji se mezi lidmi, kteří píšou. Proběhlo pár koncertů, přednášky o pomalosti, alternativních ekonomických systémech, večer čtení milostné poezie a jiné. Jasná dramaturgie nikdy nebyla. A taky jsem si z pořádání těchto večerů nechtěla udělat další stresující povinnost, což hrozilo ve chvíli, kdy jsem si dala předsevzetí, že bude jeden večer měsíčně. Zvolnila jsem a mám prostě radost, když se něco podaří.

No, a při otevírání Pokojíčku v Dejvicích už jsme na tyto aktivity myslely předem, celá jedna místnost je pro ně vyčleněna – dětský koutek, stůl a židle, kde bude možné posedět, v klidu nakojit nebo nakrmit dítě (to jsem při pochůzkách městem dost postrádala, na lavičce v parku to opravdu vždycky nejde a do kavárny s dětským koutkem se člověku taky vždycky nechce), doplnit do lahvičky vodu, v případě nutnosti zajít na záchod, přebalit.

Pak tady chceme dělat workshopy, kurzy, dílny, myslím, že se aktivity budou pomalu na sebe nabalovat. Už teď mám domluvenou angličtinu pro děti či kurz domácí kosmetiky. Sama na přání, které přišlo úplnou náhodou z míst, jež s Pokojíčkem nemají nic společného, povedu kurz dějin umění.

Chceme vyčlenit místo na výměnu věcí - polici, na které můžete nechat věci, knihy nebo klidně i marmeládu někomu, komu se bude hodit a kdo za ni dá zase něco jiného.

Chceme dělat občasné bazary a výměnné akce, možná i čtení, promítání filmů, koncerty… Uvidíme. Podle mých zkušeností stačí mít oči a uši nastražené a nepřeslechnout nabídky a možnosti. Věci se dějí, stačí na něco občas kývnout a poskytnout tomu prostor.

 

Jaká je vaše vize do budoucnosti? Mění se nějak nastavení priorit? Hodně přání jste si už zřejmě nakonec splnila, ale přece jen - o čem sníte?

Vize do budoucnosti teď zrovna nejsou nebo se týkají nového prostoru v Dejvicích, tam je to stále v procesu, takže další plány nedělám. Možná až se věci ustálí, začnu mít roupy a přemýšlet o něčem dalším.

Nastavení priorit se samozřejmě mění. Dříve jsem si věci neusnadňovala, nevadil mi krámek bez zázemí, bez toalety, všechno se dalo nějak vyřešit. Teď už věci nechci „nějak“ řešit. Chci pohodlí, zázemí, chci si věci usnadnit. Nechci ztrácet čas a energii přebíháním z místa na místo a nekonečným domlouváním věcí přes telefon. Chci trávit čas se synem a s mužem, chci víc odpočívat a mít volný víkend a sem tam volné odpoledne nebo celý den v týdnu. Nerada to říkám a dlouho jsem si to nepřipouštěla, ale bude mi čtyřicet a zlobí mě záda, jsem víc unavená a tak nějak více fyzicky líná. Nastal čas věnovat se svému zdraví a také svému pohodlí. Sním hlavně o tom, že se nic výjimečného dít nebude, že věci půjdou, jak mají, a přijde dlouhé období klidu. Ale co já vím, odpočinu si a do roka budu mít další sen.

 

Web: http://www.pokojicek.eu/

 

Vizitka: Marie Šťastná (* 6. dubna 1981, Valašské Meziříčí) je česká básnířka. Vystudovala střední pedagogickou školu, dějiny umění a následně i dějiny kultury na Ostravské univerzitě.

Několikrát se úspěšně účastnila literární soutěže Ortenova Kutná Hora, která je určena básnířkám a básníkům do 22 let. Získala postupně třetí cenu v roce 1999, o rok později čestné uznání, v roce 2001 druhou až třetí cenu, v roce 2002 opět čestné uznání a v roce 2003 jako první v historii soutěže také první cenu.

V roce 2004 získala za svou sbírku Krajina s Ofélií prestižní Cenu Jiřího Ortena, která se uděluje autorům do 30 let a mezi jejíž držitele patří i spisovatelé Michal Viewegh a Pavel Brycz nebo básník Radek Malý. Porotce Ivan Binar na adresu knížky prohlásil: „Nevzhledně vyhlížející knížka s podezřelým názvem byla pro mne velkým překvapením a potěšením. Začetl jsem se a neopustil ji, dokud jsem se nedobral konce.“

V roce 2010 získala Drážďanskou cenu lyriky.

Marie Šťastná se pravidelně účastní autorských čtení v Ostravě a Brně, ale také větších literárních akcí, jako je například Literární květen. V současnosti žije v Praze.

Kromě psaní poezie se věnuje také výrobě šperků.

Dílo

• Interiéry (2010)
• Akty (2006)
• Krajina s Ofélií (2003, Cena Jiřího Ortena 2004)
• Jarním pokrytcům (1999)

Zdroj: Wikipedie

Bohumil Gondík (1943) je v současné době činný i v Praze, kde pro Divadlo pod Petřínem nastudoval dvě hry. Je otcem Dalibora a Adély Gondíkových, sourozeneckého dua známého z televizních pořadů.

 

Mluví se o vás jako o učiteli amatérských herců. Jak to vzniklo? Proč jste se nikdy nestal profesionálem?

Já jsem se stal režisérem vlastně z trucu. Moje kariéra v amatérském divadle začala herectvím. Vstoupil jsem do souboru, který tehdy už několik let existoval a v regionu hrál. Režíroval ho bývalý profesionální herec. Když jsem do souboru přišel, bylo zrovna před zahájením práce na nové hře. Tehdy nasadil do repertoáru Šamberkovo Jedenácté přikázání. Mně byla svěřena role ševce Pecky. Už tenhle výběr předurčil mojí budoucí hereckou a potažmo i režisérskou dráhu. Ale nejen to. Sama předloha je bláznivou komedií, což potřebuje vyzrálé herectví. My jsme tehdy byli nezkušení herci a o tom, jak se hraje komedie, drama, vaudeville, předscéna apod., jsme nic nevěděli. Jako ostatně většina podobně spontánně vzniklých souborů. Nemohlo to dopadnou jinak, než že se ta práce zastavila. Nešlo to podle představ režiséra. Řekl nám, že jsme ignoranti, že se herci nikdy nestaneme a od souboru odešel. Zůstali jsme jako sitrotci a nevěděli co dál. A já jsem tehdy řekl, že to dodělám. Už tehdy se ve mně ozval furiantský duch. O režii jsem nic nevěděl, nevěděl jsem nic ani o organizaci a přípravě představení, o scénografii a dalších disciplínách. Prostě nic.  Ale přece o mně nebude někdo říkat, že se hercem nikdy nestanu! A tak jsem se do toho pustil. No, k premiéře jsme se zákonitě také nedopracovali.

Když teď přeskočím další roky, kdy jsem získával vědomosti návštěvou seminářů, absolvováním reřiséských škol a kurzů organizovaných Svazem českých divadelních ochotníků a okresními a krajskými kulturními středisky, vrátil jsem se k režii v nově vzniklém souboru, a tehdy ve mně usídlilo přesvědčení, že nejpotřebnějším článkem ochotnického souboru je skupina velmi dobrých herců. Co je platné, že se podaří inscenace po stránce scénografické, výtvarné nebo světelné, když herci budou na jevišti bezradní a divák tu bezradost nebo chcete-li „ochotničinu“ pozná a bude se na inscenaci dívat se shovívavým úsměvem. To v případě, že zůstane až do konce a neodejde o přestávce domů nebo do hospody. Začal jsem se tedy věnovat průpravě herecké části ansámblu, což mi zůstalo až do současné doby. Tohle všechno se začalo odvíjet až po mé neúspěšné cestě k profesionální praxi. Tehdy v maturitním ročníku střední školy, kterou jsem v Praze studoval, jsem se tajně začal připravovat ke zkouškám na DAMU. Než jsem ale stačil poslat přihlášku, zemřel mi tatínek. A já jsem nenašel odvahu říci mamince, že se nechci věnovat oboru, který jsem vystudoval a že se chci stát hercem. Nastoupil jsem pak po maturitě do zaměstnání, na vojnu a po vojně se odvíjela moje divadelní kariéra tak, jak jsem právě popsal. Zahrnovala roky 1961 až 1989.

 

Když se přesuneme právě do roku 1989, jak osudný byl pro vás Listopad? Jak na tu dobu vzpomínáte? Byl to bod zlomu, nebo se vám zas tolik život nezměnil? Zejména amatérští divadelníci se po Sametové revoluci začali aktivně angažovat v občanském životě - zakládali spolky, občanská sdružení nebo rovnou vstupovali do politiky. Byl to i váš případ?

Sametový rok, přesněji jeho samý závěr byl pro mne velmi zlomový. V hektických dnech a týdnech po listopadu jsem se stal zřejmě prvním nezaměstnaným člověkem v republice. Když jsem viděl, kdo se dere k moci, co do té doby dělal, jak pracoval a jaké zastával postoje ještě na jaře téhož roku, odešel jsem ze zaměstnání na vlastní žádost a tohoto reje jsem se nezúčastnil. Samozřejmě že Listopadem 89 skončila na čas, přesněji na několik let, také práce party ochotníků. Každý člen souboru se potřeboval zorientovat v nastálé situaci, vztah zřizovatel versus soubor přestal existovat a než se začaly vracet touhy po navázání na bývalou pravidelnou divadelní práci, uběhlo hodně vody.

V roce 1995 jsem se k divadlu vrátil jako učitel dramatického kroužku v základní umělecké škole. V té době už se rozbouřené vody uklidnily, soubor, který na čas přestal pracovat, se zase dal dohromady, vytvořily se právní vztahy a stanovily podmínky k činnosti. Tou dobou jsem už měl namířeno do svého nynějšího domova, ale ještě tomu chybělo pět let. Jako mnoho dalších, kteří chtěli této rodící se demokracii pomoci, jsem souhlasil s kandidaturou do městského zastupitelstva a jedno volební období jsem v něm zůstal. Pak už nastal čas stěhování a moje angažná v komunální politice se přeneslo do mého nového bydliště. Po všechna volební období, byly celkem tři, jsem se věnoval kultuře. Byla to doba hledání těch nejlepších cest k rozvoji, nebo lépe řečeno k renesanci, uměleckého žánru, kterému se kdysi říkalo „zájmová umělecká činnost“. A protože jsem vyměnil bydlení v okresním městě za život v malé obci (záměrně neříkám na vesnici), začal jsem zase s aktivní činností na pozici režiséra v souboru, který vznikl v místní sokolské jednotě. Od té doby svoji divadlení činnost odevzdávám České obci sokolské.

 

Celý profesní život jste spojil s amatérským divadlem, v posledních letech se aktivně angažujete v sokolském divadle jako režisér. Co podle vás přinesl obnovený Sokol českému ochotnickému divadlu?

V České obci sokolské jsem našel obrovský kolektiv lidí, který počtem zanícených pro společnou věc přesahuje velikost vesnice či okresního města a dosahuje rozměrů města krajského. Právě na malých obcích a menších městech, kde existují činné a aktivní sokolské jednoty, jsou sokolští ochotníci nositeli kultury jaksi všeobecně. A nejenom divadelní ochotníci, kterých je více než osmdesát souborů, ale také loutkové soubory a folklorní soubory taneční i hudební, v neposlední řadě pěvecké sbory a muzikanti, prostě široká škála uměleckých oborů. V každém tomto odvětví se najde několik velmi dobrých, ba špičkových těles, která jezdí nejenom po republice ukazovat svoje umění, ale také po světě. Česká obec sokolská byla po sametovém listopadu prvním spolkem, který ihned začal organizovat kulturní soubory jako trvalou součást spolkového života. Navazovala tak na tradici založenou před 130 lety. Ta možnost, hned po změně režimu, začít okamžitě pracovat na „prknech“ a odevzdávat svoji práci publiku, byla od nového českého Sokola neocenitelným, ale také prozíravým činem. Kultura se tak dostala i tam, kde by chybějící peníze obnovení činnosti souboru anebo vznik nového souboru třeba neumožnily.

 

Loni jste nastudoval se sokolskými divadelními soubory Stroupežnického Naše furianty pro Národní divadlo jako slavnostní představení k zahájení všesokolského sletu. Stalo se v historii naší první scény vůbec poprvé, že celé představení na prknech „Zlaté kapličky“ odehrál ochotnický soubor. Jak se připravuje inscenace pro Národní divadlo?

Právě sokolská spolková činnost stála u založení tradice zahajování všesokolských sletů divadelním představením nastudovaným pouze sokolskými umělci. Už v roce 2006 se zahajoval XIV. všesokolský slet divadelním představením inscenovaným společně ochotnickým a hudebním souborem. Hrálo se v Divadle Komedie. Jubilejní XV. slet byl otevřen Prodanou nevěstou v podání hned čtyř sokolských uměleckých souborů a hostilo nás Divadlo ABC. Poslední XVI. slet se slavnostně zahajoval v Národním divadle a opět inscenací nastudovanou třemi sokolskými tělesy. Zatím poslední sletová inscenace se ovšem nezačala zkoušet s tím, že se zahájení odehraje v ND. To se ještě tehdy nevědělo. Až po začátku zkouškového období prosákly zprávy, že by to mohlo být ve Zlaté kapličce. Protože se jednalo o rok stého výročí vzniku republiky, uvedení všesokolského sletu v ND by akci slušelo. Z téhož důvodu se mohl ve spolupráci ČOS a NIPOS-ARTAMA zrodit projekt „Kde domov můj“, který přinesl to nejlepší z folkloru, zpěvu, loutek a ochotnického divadla. Všechno v čase, kdy se na dobu před Sametem už skoro zapomnělo.

 

A chtěl byste něco z doby před Sametem v této souvislosti připomenout?

Ano, vybavuje se mi vzpomínka na rok 1979. Chtěl jsem do repertoáru souboru nasadit Čechovovy Tři sestry, s čímž byl velký problém. Tehdy musel soubor předkládat dramaturgický plán svému zřizovateli, a ten ho zase nechával schvalovat na stranické půdě na úrovni města.

Soudruzi z „města“ se  tehdy lekli, že se jedná o autora před VŘSR a zakázali nám hru nastudovat. Navrhovali nám, abychom se drželi mladé sovětské dramatické tvorby. Jenže moje možnosti byly přece jenom o něco jednodušší, nebyl jsem členem téhle party, rudou knížku jsem neměl, a tak jsem se odvolal k „vyššímu“ orgánu, což by straník tehdy udělat nesměl. Nakonec se mezi nimi na „okrese“ našel přece jenom jeden normální člověk a povolení přišlo. Když si tak na tu dobu vzpomínám, je docela dost dobře možné, že bych tehdy měl problém i s nasazením Našich furiantů. Vždyť o čem to je? O sedlácích, kteří se handrkují o věno a majetky. O tom, že jejich otec vypráví s patřičnou úctou, jak vezl kočárem rakouského císaře pána a ruského cara z Protivína do Čimelic. Úsměvná představa. I to je rozdíl mezi dobou před Sametem a po něm. Ty slátaniny, které se tehdy musely hrát z příkazu mocných..., patří do minulosti, to je pro nás, pamětníky, velká úleva.  

 

Vraťme se ale k nazkoušení Našich furiantů pro Zlatou kapličku…

Obnovený Sokol přinesl ochotnickému divadlu třeba právě to, že se sokolská inscenace Stropežnického Našich furiantů hrála na historické scéně ND. Soubor se musel naučit hrát jinak, než je běžné na normální scéně o velikosti jeviště sokolovny. Bylo třeba zvládnout jevištní řeč. Herci musí mluvit zřetelně, musí se naučit mluvit tzv. „nahoru“. Parter má balkóny a galerie a bidýlko a tam také chtějí slyšet a rozumět. Bylo třeba zvládnout jevištní pohyb. Hrát na ploše 25 metrů čtverečních a nebo na ploše pětkrát větší je také úkol, kterému se musí věnovat. Od chvíle, kdy jsem věděl, že se bude hrát v ND, muselo dojít ve zkouškách k posunu hlavně v těchto disciplínách. Musela se také přizpůsobit scénografie. Původní návrh scény byl postavený na menší jeviště, proto jsme prohloubili spolupráci a přípravu samotného zahajovacího představení s technikou ND. Požádal jsem jejich šéfa pana Plevu o zapůčení větších stolů, také zadní prospekt se vytvářel jiným způsobem, tady nestačily jenom klasické černé horizonty. Přestavby doznaly změn oproti představením na jiných scénách. Zkouška, která se konala v den představení, začínala už od dopoledních hodin, aby se vším prošlo, a večer to bylo opravdu prvotřídní. A v neděli večer 1. 7. 2018 to prvotřídní opravdu bylo. I tohle je rozdíl mezi dobou PŘED a PO. Možnosti svobodné dramaturgie, ale také svobodné tvorby, přinášejí vyšší kvalitu. Ale jenom tehdy, když se na ní pracuje. To se nezměnilo. Musí se pracovat (Serebrjakov - Strýček Váňa).  

      

Jak si vysvětlujete, že dnes mnozí lidé na období komunistického režimu vzpomínají nostalgicky s tím, že bylo lépe?

Co je nostalgie? Je to vlastně stesk po něčem hezkém, minulém, po tom, co se navždy vrylo do paměti jako příjemná událost. Jenže to také znamená, že si člověk stýská jenom po krásných věcech. Na ty špatné naopak rád zapomene. Vytěsní je ze své mysli. A tudíž na ně nostalgicky nevzpomíná. Každá nostalgie je především účelová. Je to vzpomínka na něco, co mi dnes chybí. Nostalgicky tudíž vzpomínáme na první lásku, na Svatojánské proudy, na parní vlaky, na chvíle na chmelové brigádě... Jsou to krátkodobé okamžiky života, náhodné vztahy, zapomenuté technické artefakty.

Pak je tu nostalgie po tom, na co už nikdy nedosáhnu. Bývalí funkcionáři v ROH, ve výboru partaje a vedoucí pracovníci počínaje mistrem a konče ředitelem. Proč? No, protože kvetla korupce. A ti, co mohli rozhodovat, brali plnými náručemi. A to je nostalgie přímo zlatá.

Otázka je však položená jako nostalgie na systém. Na (ne)řád. Nejednoduchá, ale krátká odpověď na položenou otázku by mohla znít: „Když je člověk zvyklý žít dlouho v nesvobodě, nenaučí se za krátký čas žít svobodně.“

V té chvíli nastupuje nostalgie jako stesk po „lepších časech“. Je to vzpomínka na určité delší období života, v němž se skrývá všechno, co se života týká. Volnější vztah v zaměstnání, stejné ceny zboží od Šumavy k Tatrám, drobné zlodějny, krádeže, podvádění apod. A protože nás to takhle definovat ani tehdy, ani teď nenapadlo, vzpomínáme na to jako na výdobytek doby, který nám velmi vyhovoval a uměli jsme se v něm pohybovat. Někdo se v té „době“ uměl pohybovat jako štika v rybníce. Dnes se takhle už chovat nemůžeme, a proto vzpomínáme na minulý režim s nostalgií. Není to ovšem nostalgie, ale podvod na duši. Poznávat svobodu, učit se jí rozumět a používat ji, to je nad síly těch, o nichž je řeč. Přitom jsme už zapomněli, že jsme žili podle pravidel někoho jiného a ne podle pravidel svých. Někdo jiný nám dal pracovní povinnost, někdo jiný nám dal povinné prvomájové průvody, někdo jiný nám nařídil tzv. subotniky, někdo jiný říkal, kam smíme a kam nesmíme, někdo jiný nám určil, kdo je nepřítel a kdo přítel, a to všechno bylo pro nás hrozně jednoduché. Věděli jsme, co se od nás očekává, a tak jsme to prostě jenom plnili a měli jsme klid. Že to bylo špatné, jsme jaksi zapomněli. Učit se novému je pro velkou řadu lidí nezvládnutelné. Především proto, že jim nikdo neříká, jak tomu mají rozumět, jak se tomu mají učit. Musí na to přijít sami. Samostatnému myšlení je ten někdo jiný neučil. Dokonce jim to zakazoval. 

Nostalgie po minulých časech komunistického režimu je patologická ztráta paměti.

 

     

 

 

S Vašíčkovými jsem se potkala před deseti lety na křtu publikace o historii Sputniků "Náš kamarádský rokenrol", spojeném s malým koncertem. Nedlouho po vydání knížky byl Tom Vašíček přijat jako zpěvák - dnes se říká frontman - kapely a autor do Síně slávy českého rokenrolu. A vstoupili do ní i Sputnici jako kapela. Od rokenrolu se však Tom později dostal přes muzikál až ke klasice. Nevšední příběh a inspirativní diskuse s Tomem a Táňou způsobily, že se později stali, spolu s dalšími, osobnostmi filmového dokumentu České kořeny ve Vídni, na kterém jsem se podílela. A nejen to. Jako poděkování zemi a místu, kde s rodinou našli nový domov, zkomponoval Tom Vašíček už před lety několikavětou skladbu pro smyčcový orchestr. Jmenuje se podle městečka Gablitz u Vídně, kde Vašíčkovi dnes žijí. Když jsme si během natáčení poslechli živou nahrávku Gablitzké svity, hned bylo jasné, že skvěle doplní hudební složku filmu. 

 

Dá se říct, že díky Českým kořenům zazněla tvá skladba po letech znovu, a to vícekrát, že má tedy svůj další život. Jaká je vlastně historie vzniku Gablitzké svity?

V roce 1986 jsme se domluvili s tehdy začínajícím, dnes ve světě velmi uznávaným dirigentem Leošem Svárovským, se kterým jsme se znali z Hlásné Třebaně. Gablitz by přívítal pražský dámský ansámbl Orchestra Puellarum Pragensis pod jeho vedením a zorganizoval dva koncertní večery. Leoš mi navrhl, abych pro tuto příležitost napsal vlastní skladbu. Napsal jsem tedy Gablitzkou svitu o pěti částech včetně instrumentace pro smyčcový orchestr. Byla to pro mě velká pocta ocitnout se na programu vedle Mozarta a Janáčka. Gablitzká hala byla vyprodaná, přijela i rakouská televize ORF. Leoš později v Praze při koncertě na Hradčanech „propašoval“ jako přídavek část svity Tanec čarodějnic. Tehdejší předseda vlády Štrougal se prý velice bavil. To ale netušil, že poslouchá dílo „zaprodaného emigranta“. Mám také velkou radost, že část Gablitzké svity byla využita k akustickému dokreslení filmového dokumentu České kořeny ve Vídni, který jste u nás v roce 2012 natáčeli. A minulý rok - při jubilejním festivalu Českých kořenů v Senátě ČR - zaznělo finále svity v podání Martinů Strings Prague pod taktovkou Jaroslava Šonského, který je také osobností z cyklu dokumentů České kořeny, ale ve Švédsku. Docela symbolické…

 

Ty ses ale nedopustil jen tohoto počinu v oblasti vážné hudby. Na svém kontě máš další zajímavý opus, který jsi nazval Mezi nebem a zemí - Variace na Schubertovu Německou mši (F-dur). To je další diametrální posun od původního rokenrolu...Co tě k němu vedlo? 

Popularita Schubertovy „Deutsche Messe“ v Rakousku a jižním Německu je srovnatelná s popularitou „Prodanky“ u nás. („Německá“ proto, že v roce vzniku 1826 byla jednou z prvních mší, zpívaných v národním jazyce, nikoli latinsky). Je to dáno srozumitelným textem vyjadřujícím lidské radosti a strasti a odpovídající Schubertovou melodikou a harmonií. Optimismus, který z toho díla vyzařuje, mě inspiroval k pokusu zpracovat mši ve formě variací, které dovolují doplnit originál prvky hudby dvacátého století. Měl jsem to štěstí, že „mše“ mohla být provedena ve vídeňském Stephansdomu během Noci kostelů. Bylo tam kolem 1 500 posluchačů a ta syntéza, ve které zaznívá zdálky možná i ten rokenrol, se - soudě podle nadšení interpretů, kritiky i ohlasu publika - osvědčila. Jako dokument může sloužit nahrávka na CD a video-záznam na youtube.

 

Když jsme u Schuberta - stojí za připomenutí, že jeho předkové pocházejí ze severní Moravy. Také řada dalších významných Rakušanů měla své kořeny na našem území, což je téma, které tě zajímá...

Není sice známo, že by Franz Schubert navštívil severní Moravu, jeho rodiče se potkali ve Vídni, oba ale průkazně pocházejí z oblasti blízko Šumperka. A je pravděpodobné, že se v dětství seznámili s tamní lidovou tvořivostí včetně národních písní, které pak přinesli s sebou do Vídně. Jaké ukolébavky asi zpívala maminka malému Franzovi, že se v dospělosti svými písněmi tak proslavil? Who knows...To jsem volně citoval z knihy Dietmara Griesera Die böhmische Grossmutter.

Víme, že mnohé české kořeny se dostaly až do Vídně. Existují však také dokumenty, které ukazují pohyb v protisměru. Rakouské kořeny v Českých zemích: Franz Schubert, Gustav Mahler, Adalbert Stifter, Egon Schiele, Franz Grillparzer, Sigmund Freud, Gregor Mendel.

 

Jestlipak tyto osobnosti Rakušané takto přijímají a znají? Vědí, že se narodili v Čechách či na Moravě nebo mají jinou úzkou spojitost s naší zemí? A také pátrají po tom, co Rakousku jejich české kořeny přinesly?

Pokud čtou, tak například ta jmenovaná kniha o babičce z Českých zemí o tom hodně vypráví. Vztahy Čechů a Rakušanů se staly tématem řady knih – hlavně v posledních letech – a řada historiků obou zemí se tím zabývá i ve společném týmu. Příklady:

Prager Frühling – Pražské jaro (Stefan Karner a kol.), So nah und so fern – Tak blízcí a přece tak vzdálení (Jiří Dvořák, Niklas Perzi a další), Nachbarn – Sousedé (Šmidrkal, Perzi). Česky snad vyjde také archeologický výzkum v oblasti Dyje a Moravy (tým Stefana Eicharta). I kniha Jana Rychlíka 1918 – Rozpad Rakouska-Uherska a vznik Československa se seriózně historicky zabývá vzájemným vztahem a vyvrací propagandu „tři sta let jsme pod Habsburky trpěli“. Taky činnost Waldviertel Akademie v této souvislosti je velmi pozitivní.

A my cítíme, že Rakušani si na naši adresu říkají: „To jsou naši“. Obráceně to ale nefunguje.

 

Jak to tak vypadá, může mít tato rakousko-česká tradice pokračování i ve vaší rodině díky dceři Caroline, která je dnes velmi známou a populární muzikálovou zpěvačkou...

Ano, ty kořeny u nás, to je pěkný propletenec. Caroline se narodila už ve Vídni, je ale české krve. Zatímco my, rodiče, jsme muzikanti z potěšení, Kája je navíc muzikantkou z povolání.

Zpívala a hrála na jevišti, když jí bylo dvanáct, a postupně se vypracovala k mezinárodní kariéře sólistky na poli muzikálů i činohry. Přihlásil se i film, jedním z jejich partnerů byl Charles Aznavour. Když pak přišla rodina, prohlásila, že je full-time mama, omezila vlastní výstupy a začala pracovat s dětmi. Vydala CD-alba dětských písniček i záznamy z divadelních pohádek s vlastními texty a samozřejmě i hudbou. Organizuje výstupy svých “darebáčků“, kterých musí být aspoň sedm (jako ve Sněhurce nebo Kůzlátkách a zlém vlkovi), ale i víc. Ve volných chvílích píše vlastní šansony, o které projevili zájem dokonce vídeňští filharmonici. Teď má spoluautorku ve své dcerce, třináctileté Marvie, která hraje na klavír, skládá hudbu, píše texty.

Máme ovšem také syna Martina, který vystudoval na vídeňské technice, pracoval v akademickém prostředí a nyní u firmy Magna v oboru elektroautomobilů. V dětství se projevil jako výtečný šachista, pak hudebně jako baskytarista – hrál v jazzovém combu – ale věnoval se také golfu. Je oporou své rodiny, má rakouskou ženu a dvě dcerky.

 

S Táňou jste přišli do Rakouska v září 1968 kvůli nesouhlasu s okupací naší země vojsky Varšavské smlouvy. Asi jsi tušil, že bude rozumnější živit se tím, co jsi vystudoval spíše než rokenrolem, kterým ses proslavil se Sputniky doma. Když jsi porovnal své vzdělání na ČVUT v Praze – i Táni, která vystudovala zdravotní školu, s rakouskými standardy, byli jste v nevýhodě?

Museli jsme se rozkoukat, zabydlet, vytříbit komunikaci v němčině, nostrifikovat vysvědčení a diplomy, představit se potenciálním zaměstnavatelům, obstát v přijímacím pohovoru. Doklady jsme museli nechat přeložit do němčiny, a to šlo do peněz, kterých zpočátku bylo málo. Rakouské instituce měly důvěru v naše školství, vždyť to v obou zemích začalo s Marií Terezií! Na rozdíl od přistěhovalců z jiných zemí jsme nemuseli pro uznání kvalifikace skládat nějaké zkoušky s výjimkou maturity z němčiny, kdy jsme nejenom museli psát na dané téma, ale provést i rozbor básně!

 

Byl to pro vás tehdy velký šok - přechod z omezované, plánované socialistické společnosti do té svobodné s úplně jinými zvyklostmi? Jinou pracovní morálkou i zacházením s občany?   

Zpočátku jsme oba pracovali na nižších pozicích u elektrotechnické firmy Schrack. Já jako zkoušeč telefonních ústředen a Táňa, pro kterou nebylo snadné najít místo v oboru, tahala drátové formy pro ústředny jako pomocná dělnice. Univerzitní diplom zatím odpočíval v šuplíku. Pak se věci rozběhly. Odborný německý časopis Krankengymnastik otiskl náš překlad Tániny diplomky na téma fyzioterapie po infarktu myokardu a to vzbudilo zájem kardiologické kliniky ve Vídni, kde Táňa pak pracovala třicet let. Klinika patřila k předním světovým institutům, a tak se moje žena seznámila s prezidenty (Dr. Kirchschläger), kardinály (Dr. König), lichtenštejnským knížetem, sovětskými delegáty SALT jednání (jejichž hlídači odmítali jim neznámé léky) i šejkem z Kataru (neuměl jet na ergometrickém kole, řka, že pro něho existuje jen velbloud nebo cadillac.) Zkušenost: čím vyšší pán, tím příjemnější pacient. A kolegové a kolegyně s kulturními zájmy, žádní pouzí „Fachtrottel“. Však taky mnozí s námi dělali muziku a divadlo.

 

Její pacienti tedy museli být opravdu zajímaví. Vím, že má Táňa podobných příhod více...

Jedna z nejmilejších: Kardinál König se ptal Táni, máme-li děti. Po přitakání řekl: „Tak je ode mě pozdravujte!“ Táňa cítila, že jim žehná, ale zřejmě nechtěl nás Čechy, proslulé neznabohy, uvést do rozpaků.

Jiná: Jistý kníže, Ing. Dr.......měl být osloven „Durchlaucht“ – Rakušané si na tituly potrpí. (Česky pravděpodobně titul Jasnosti). Když se chystal s Táňou na zdravotní procházku. řekl, že si musí, přece jen jako kníže, obléknout kalhoty. Protože zhubnul, kalhoty mu hned spadly. Táňa: „Durchlaucht, potřebujem kšandy!“ Kníže vyprskl smíchy: „Říkejte mi, jak chcete, jen, prosím, ne Jasnosti, potřebujem kšandy!“

 

Teď zase trochu vážněji. Jak jsi pokračoval ve své pracovní aktivitě ty?

Po roce mě přijala do vývojového oddělení firma Brown Boveri a po dvou letech jsem se stal ajťákem u rakouské části IBM. A tahle americká firma požadovala nejen technické znalosti, chtěla taky vědět, jestli umím anglicky. Tady mi pomohla sputnická kariéra. Začal jsem v angličtině vyprávět, jak jsme dělali v Československu rokenrol – a místo jsem dostal. V IBM, což je mezinárodní koncern, kde jsem se postupně stal odpovědným za obor počítačových sítí, jsem pochopil jednostrannost tvrzení, že zaměstnavatelé utiskují ubohé zaměstnance. Byli jsme tým, který se ztotožňoval s cíli firmy, a její globální mezinárodnost nám dovolovala cítit se doma v jakékoli zemi. Všude jsme nacházeli ta tři písmena. Ten velký svět nám nahrazoval ztracené rodiště. (A navíc jsme poznávali osudově spřízněné: také baťovci byli světoběžníci, kteří též ztratili svoji domovinu, navíc včetně jména. Baťa Zlín byl teď Svit Gottwaldov. I oni měli k svému zaměstnavateli, který nyní sídlil v Kanadě, podobný vztah). V IBM nejen, že byli féroví, ale podporovali své zaměstnance ve vzdělávání a poskytovali množství různých zaměstnaneckých výhod. Snažili se také, aby lidé ve firmě tahali vždy za jeden provaz, a hlavně – dávali jim důvěru. Například i v tom, když se jezdilo na služební cesty a měli jsme firmu reprezentovat.

 

Takže kolegové vám nedávali najevo, že nejste Rakušané?

Naopak. Překvapoval a hřál nás přátelský až štědrý vztah kolegů i nadřízených a v případě Táni i pacientů k nám přivandrovalcům, i jejich zájem o naše muzikantské a divadelní kousky. Po pár letech, kdy jsme se rozkoukali, jsme se totiž k muzice ve volném čase vrátili. Je zkrátka naší přirozeností. A měli jsme štěstí, že jsme objevili gramofonovou desku etablovaného skladatele muzikálů Andrew Lloyd Webbera. Trochu mladší než my, ale stejně odkojen rokenrolem, což se zejména v jeho prvotině nezapřelo.

 

Tady je na místě připomenout, že jste si s Táňou troufli zorganizovat v Rakousku provedení Weberovy prvotiny, muzikálu Josef a jeho pestrobarevný plášť. Jak k tomu vlastně došlo?

Originální název zní Joseph and the Amazing Technicolor Dreamcoat. Ta anglická, pro nás více méně srozumitelná nahrávka na LP působila živelně. Biblická historka o oblíbeném jasnovidci Josefovi, kterého jeho závistiví bratři prodají do otroctví a on, dík svým schopnostem, udělá v cizí zemi politickou kariéru. Nakonec velkoryse zachrání svou rodnou zemi včetně svých zlomyslných bratří – a končí to happyendem. Ten naznačuje, že je lepší odpouštět než nenávidět. Story poskytla autorům i interpretům spoustu momentů, aby se vyřádili. Není divu, že se dostala až na Broadway a na zmíněnou gramofonovou desku – a nás definitivně přivedla k rozhodnutí uvést „Josefa“ u nás v Gablitzi.

Respektovat autorská práva bylo samozřejmostí. Spojili jsme se s vydavatelstvími, která zastupovala autory, a pídili se po německy zpívané verzi, aby naše snažení mělo dopad na co nejširší veřejnost. Německý text ještě neexistoval. Dostali jsme ale povolení vytvořit a uvést za určitých podmínek vlastní překlad s vysvětlením, že práce na přeložení textu už byla zadána, datum zhotovení však nebylo určeno. Proto byla naše premiéra v Gablitzi vůbec prvním uvedením tohoto muzikálu v němčině. Ano, šlo o světovou premiéru, husarský kousek! A také začátek kariéry naší tehdy třináctileté dcery Caroline, provázející celé představení jako vypravěč.

A opět se projevila IBM jako sponzor a propagátor našeho „Josefa“; byli hrdi i na úspěch Káji...Měli jsme štěstí, že jsme zažili dobu největšího rozkvětu obou prostředí. Ale nic netrvá věčně, z doslechu vím, že se hodně změnilo. I k tomuto tématu by se dalo filozofovat.

 

Ráda se s vámi oběma potkávám. Při vašich návštěvách Prahy vždy vedeme inspirativní rozhovory na různá, i velmi ožehavá témata, která hýbou jak Českem, tak Rakouskem. Nedávno jsme narazili na téma roku 1968, které vidíš vlastním pohledem, a sice - že pro Československo to byl šok a následná dlouhodobá deprese. Ale události u nás měly naopak kladný dopad na Západ...

Rok 1968 byl osudový a změnil náš život. Samozřejmě pro nás Čechy a Slováky je srpen a následující doba temna ta nejhrůznější skutečnost. Ale myslím, že si neuvědomujeme, že tato naše "oběť" byla nesmírně důležitá pro zachování západní demokracie. Co se dělo na jaře 1968 v Paříži, Berlíně i ve Vídni? Ničivé a často absurdní demonstrace tehdejších "žlutých vest" jako protest proti buržoazní nesvobodě a za ideály Marxe, Lenina, Che Guevary... Pak ale 21. srpna přišla do Československa bratrská pomoc států Varšavské smlouvy a její následky. A nejen mládež v ulicích, peroucí se za lepší život na Západě, najednou viděla, co je to nesvoboda a pochopila, že se mýlila. I pro komunisticky nakažené intelektuály (J. P. Sartre, Cohn-Bendit a další) to byla poslední kapka, kterou potřebovali, aby začali více přemýšlet. Už Maďarsko 1956 bylo poučné, ale teprve Praha 1968 je z té pomatenosti vyléčila. Je to snad nadsázka, ale dovoluji si tvrdit, že Československo v roce 1968 zachránilo demokracii západní Evropy.

 

Je tu ještě jeden moment v našich dějinách, o kterém přemýšlíš. Rozdělení Československa viděno ze západní Evropy - i když Vídeň je vlastně od Prahy východně, ale to už je takový malý paradox, se kterým se musíme smířit...

Nedovoluji si posoudit nutnost rozchodu Čechů a Slováků. Když se ale podívám, co se dělo během rozpadu Jugoslávie, kolik krve se prolilo, kolik materiálních statků zničilo a kolik nenávisti zaselo, jsem víc než rád, že aspoň my jsme mohli ukázat, že na té příslovečné holubičí slovanské povaze přece něco může být. Ale prezidentskou standartu bych poopravil na "Rozum vítězí!". Co je pravda, totiž není vždy jasné. A co s fake-news?

A co bys řekla tomu, uvést někde jako motto pro přítomnost i budoucnost známý Serenity Prayer, který existuje taky v němčině, ale český překlad jsem nenašel, a proto sám zhotovil. Tato modlitba je, myslím, velice světská a pomáhá, aby rozum zvítězil. A v naší rodině zdomácněla:

Všemohoucí, obdaruj mě rozvážlivostí, abych mohl přijmout to, co nemohu změnit, dej mi odvahu pracovat na tom, co změnit mohu, a učiň mě dostatečně moudrým, abych dokázal jedno od druhého rozlišovat.

 

 

Náprstkovo muzeum, ve kterém je možné výstavu navštívit, má s ženskou emancipací 19. století mnohé společného.

Dům U Halánků, současné Náprstkovo muzeum, patřil rodině Vojty Náprstka, který stál u zrodu Amerického klubu dam. Tento klub měl za cíl kultivovat „něžné pohlaví“. Konaly se zde přednášky nebo se organizovaly výlety pro ženskou společnost, kterých se ovšem čas od času účastnili i muži a děti. Cílem bylo vymanit ženy z domácího prostředí, jelikož v té době nemohly studovat a ani pracovat, a v důsledku toho měly omezené obzory. Neznamenalo to ale, že by snad byly méně inteligentní. Když nemáte přístup ke vzdělání, tak máte zkrátka menší rozhled.

 

Pojďme si přiblížit, jaké bylo postavení žen v 19. století.

Za společenskou normu bylo považováno, že se má žena díky své přirozené fyziognomii starat o děti a domácnost, zatímco muž je živitelem rodiny. Taková byla tehdejší situace, která byla považována za staletími ověřený řád, proti němuž není radno se stavět. Nebylo absolutně společensky přípustné, aby žena pracovala, dokonce to bylo považováno za určitou pohanu. Pokud některá z žen 19. století pracuje, jedná se většinou o ženy solitérní z nižší střední třídy, dělnice, služky – ženy, které jsou nuceny pracovat. Svůj příjem a určitou nezávislost měly také herečky a ostatní jevištní umělkyně, které ale také do určité míry stály mimo „spořádané ženy měšťanského prostředí“. Tento stav byl však dlouhodobě neudržitelný. I v řadách měšťanských žen je problém vdov a neprovdaných žen, které nemají kvalifikaci ani vzdělání a zůstávají „na obtíž“ v rodinách rodičů či sourozenců, kde pomáhají v domácnosti. Stávají se z nich tzv. staré panny. Důvodem je i to, že nemají věno. Takže jejich situace nesouvisí s tím, že by žena byla málo atraktivní, jde opravdu hlavně o ekonomické zajištění rodiny. To, že se dívku tzv. nepodařilo udat, bylo pro ženy velmi frustrující. Proto se derou o to, aby nejdříve mohly studovat a později, počátkem 20. století, přichází na scénu angažování se v politice a větší počet studentek vysokých škol.

 

Jak to bylo konkrétně se studiem žen?

V době 19. století existovaly vzdělávací instituce pro dívky jako například vyšší dívčí škola, která ale neměla status jako gymnázium. Dívky zde nezískávaly žádnou pořádnou kvalifikaci. Studovala zde především děvčata z dobře situovaných rodin – jednalo se tedy o prestižní záležitost. Učilo se zde vyšívání, francouzština atd. V této době ženy nesměly ani skládat maturitu. Anna Bayerová, pozdější lékařka, byla nucena odejít do Švýcarska, kde ji bylo umožněno skládat tzv. zkoušku dospělosti. O to, aby ženy mohly maturovat, usilovala Eliška Krásnohorská. Viděla v nich i budoucí vysokoškolské studentky. Setkávala se však s velmi negativními reakcemi. Lidé přecházeli na druhý chodník, když ji viděli. Nadávali jí, že se postavila proti staletému řádu a Pán Bůh ji potrestá. Přesto se jí podařilo založit dívčí gymnázium Minerva, kam v září 1890 nastoupily první studentky. V prvních letech ještě musely skládat maturitu na chlapeckých gymnáziích. Po čase dívky mohly maturovat i na Minervě.

 

A vysoké školy?

Vysoké školy se pro české ženy začínají otevírat rokem 1897, kdy je jim povoleno studium na filozofických fakultách. V dalších letech se přidávají další fakulty. Musíme si však uvědomit, že druhá polovina 19. století je už dobou, kdy je mnoho žen literárně činných. Literární svět byl k ženám otevřenější než např. výtvarné umění. Ženy výtvarnice nemohly studovat na akademiích, a tak se odcházely vzdělávat do zahraničí, což je i případ Marie Luisy Kirschner nebo Zdenky Braunerové, jejíž skicák s mužskými akty je zastoupen na výstavě. Kresba mužského aktu nebyla v Čechách pro ženu přijatelnou činností. Kresby vytvořila Braunerová v Paříži. Malířky také často zůstávaly neprovdané, například zmíněná Marie Luisa Kirschner i Zdenka Braunerová.

 

Jaké bylo srovnání se světem ohledně pozice ženy ve společnosti?

Úplně jiná je situace na americkém kontinentě, kde byla liberální společnost. Například Vojta Náprstek, který do Ameriky odešel, a pak se zase vrátil do Čech, viděl, že zde ženy leccos mohou, co doma ne. Podobně to vnímal i u své matky, která po smrti otce vedla rodinný podnik – lihovar. Na evropském kontinentě byla situace celkem srovnatelná, kromě liberálnějšího Švýcarska, kde ženy běžně studovaly na univerzitách. Pokud jde o vysokoškolské studium v ostatních zemích se ledy prolamují dříve než u nás, v Rakousku–Uhersku.

 

Postupem času začaly vznikat jednotlivé ženské kluby a spolky, které sdružovaly ženy. O jaké spolky šlo?

Například již zmiňovaný Americký klub dam (AKD), jehož členkou byla i Ludmila Barbora Šimáčková, sestra Josefy Náprstkové. Tato žena je zajímavá tím, že byla podnikatelkou – dealerkou šicích strojů, které Vojta Náprstek přivezl z Ameriky. AKD i Vojta Náprstek propagovali mechanizaci domácnosti –tzn. užívání přístrojů k ulehčení práce, aby se žena nemusela stále jen starat o domácnost, ale měla více času i na sebe. Jak už jsem se zmínila, AKD pořádala společné výlety a přednášky, a právě jednu z těchto přednášek, jež tehdy vedl J. E. Purkyně, navštívila také Anna Bayerová a Bohuslava Kecková, které se poté rozhodly odjet do Švýcarska studovat medicínu. První lékařkou v Čechách byla až o mnoho let později Anna Honzáková, která si speciálně Anny Bayerové velmi vážila, jelikož věděla, s jakými obtížemi se při své cestě za vzděláním musela potýkat.

AKD byl ale elitní třídou. Aby se žena do AKD vůbec dostala, musela být dobře situovaná nebo ji někdo musel doporučit.

Dalším sdružením byl např. Ženský výrobní spolek, který založila roku 1871 Karolína Světlá. Pod hlavičkou spolku fungovala škola, jež vzdělávala dívky v oblasti průmyslu a obchodu. Později zde probíhalo i vzdělávací zařízení pro ošetřovatelky a od roku 1873 organizace vydávala tzv. Ženské listy, které redigovala Eliška Krásnohorská.

 

Pokud ženy musely pracovat, bylo to v továrnách, prádelnách a podobně?

Ano. Žena se neměla prosazovat ve veřejném prostoru, čili jí bylo doporučováno, aby se zdržovala doma. Veřejně činný měl být pouze muž. Za všeobecně dobře přijímané překročení této hranice byla považována filantropie nebo sociální práce. Jednou ze zakladatelek sociální práce se stala Marie Riegrová – Palacká, která aktivně působila ve Spolku Svaté Ludmily, jenž se staral o chudinu, a převážně o dívky. Děvčata z nejchudší vrstvy obyvatelstva neměla žádné sociální zázemí a tím ani žádnou naději na jakoukoliv kvalifikaci. Spolek Svaté Ludmily navíc vytvořil tzv. Průmyslovou školu, která vychovávala například švadleny, což byla práce kvalifikovaná a v mnoha ohledech lepší než postavení služky v domácnosti.  Pracovní podmínky služek byly hrozné. Jejich pracovní doba prakticky nikdy nekončila. Byly stále v práci a neustále k ruce paní domu. Neměly žádný volný čas. Naopak ženy zaměstnané např. v továrně, měly jasně stanovenou pracovní dobu. Přestože byla tato pracovní doba nesnesitelně dlouhá, nakonec úderem určité hodiny skončila a ony se tak mohly odebrat domů, což služky nemohly, jelikož často bydlely u svého zaměstnavatele.

 

V jaké oblasti se ženy nejvíce emancipovaly?

Nesmírně důležitá činnost, která byla dobře vnímaná i společností, byla již zmíněná filantropie. V této době existovaly také herečky, zpěvačky. Stále ale většinová společnost zastávala názor (až do poloviny dvacátého století), že žena není příliš kreativní a není schopna sama něco vytvořit. Přijatelnější bylo obdivovat ženu pro její ženství, to znamená v oblasti reprodukční umění – hraje, zpívá, … zkrátka jen něco tlumočí. Přesto máme v této době i výtvarnice. Ty jsou ale vnímané velmi negativně, ve smyslu, že stejně jejich umění za moc nestojí.

 

V katalogu mě zaujala informace, že ženy například nemohly chodit ani do Sokola.

Je to tak. Bylo společensky nepřijatelné, aby se žena kdekoli veřejně prezentovala. Například dívčí tělocvik začala prosazovat Klemeňa Hanušová, která spolupracovala i s Tyršem a později navázala na jeho práci. Sport byl vnímán jako něco, co bylo určeno mužům. Klemeňa Hanušová se stala propagátorkou dívčího tělocviku, založila Tělocvičný spolek paní a dívek, jehož se stala náčelnicí. Zde vychovávala budoucí cvičitelky.

Jedním společným rysem emancipovaných žen 19. století je to, že se mnohdy realizují ve své profesi, ale zůstávají neprovdané. Bylo obtížné najít natolik tolerantního partnera, který by se dokázal vyrovnat s chytrou a ambiciózní ženou. To je případ i Klemeni Hanušové, Anny Bayerové – lékařky, nebo již zmiňované výtvarnice Marie Luisy Kirschner. Nikdy se neprovdaly a vzdaly se tak rodinného života.

 

Ze zákona prý musely žít učitelky v celibátu.

To je pravda. Tento zákon byl zrušen až na počátku 20. století. Bylo to zdůvodňované tím, že žena není schopná věnovat se profesi a zároveň se starat o vlastní rodinu. Jakmile se vdala, musela opustit profesi učitelky. Na učitelky byl kladen vysoký tlak. Krom toho, že se nesměly provdat, nesměly si žít tak, jak by chtěly. Zároveň se musely chovat téměř jak jeptišky. Nesměly večer nikam chodit, nesměly se zúčastňovat tzv. společenského života. Maximálně se angažovaly v nějakém ženském spolku.

Zároveň žena, která se realizovala v jakékoliv profesi, měla nižší plat než muž. Zdůvodňované to bylo tím, že žena nepotřebuje nikoho živit, protože se stará pouze sama o sebe a pokud pracuje, má zakázáno mít rodinu a plat má tudíž na parádu. Z dnešního pohledu je to samozřejmě úplný nesmysl.

 

Jakou roli v emancipaci žen sehráli muži?

Emancipace v českých zemích hodně souvisí s muži jako je Vojta Náprstek, později Tomáš Garrigue Masaryk. Muži se stávali podporovateli žen a bylo zde několik osvícených osobností. Ti stáli za jednotlivými aktivitami svých žen a podporovali je například finančně. Ve srovnání s Evropou byl tento přístup ojedinělý.

 

Jakým způsobem do procesu emancipace zasáhla první světová válka?

Velice výrazně. V době, kdy muži odešli na frontu, ženy zastávají jejich pozice. Jde opět o spíše pracovní místa nižší střední třídy, například dělnice v továrnách, průvodčí v tramvajích, ošetřovatelky. V této souvislosti také vzrůstá užívání např. uniforem u osob ženského pohlaví. Uniforma je tradičně považována za atribut muže a nyní ho nosí při své práci i ženy. V této době také vzrůstá prestiž žen jako hospodyň a matek, protože byl velký tlak na potravinovou úsporu. Na výstavě máme např. vystavenou Úspornou kuchařku od Anuše Kejřové, tedy knihu v té době k nezaplacení.

 

Dostali jsme se do První republiky, kde nastávají důležité změny.

Zásadní změnou je možnost volebního práva. Letos slavíme sto let od uzákonění, kdy ženy mohou vhazovat lístky do uren a zároveň mohou i kandidovat. To se však dělo už před první světovou válkou. Ačkoliv měly ženy zakázáno se sdružovat v jakémkoliv politickém spolku, v zákoně jim kandidatura nebyla vyloženě zakázána.  Toho samozřejmě několik z nich využilo a skutečně o přízeň voličů usilovaly, například Karla Máchová nebo Božena Viková Kunětická. Ta v roce 1912 opravdu uspěla. Do Zemského sněmu však nenastoupila, protože místodržitel hrabě Thun neuznal její zvolení a nepředal jí příslušná osvědčení. Ale to, že dokázala zvítězit, už něco znamenalo. Logicky ji totiž nevolily ženy, protože volit nesměly, ale volili ji muži. Byla to první vlaštovka. Po první válce se politicky už ženy angažují a nastupují do parlamentu.

 

Co se týče druhé světové války?

Tam je situace velice podobná jako při první světově válce. Ženy zastupují opět pozice mužů. Už v průběhu První republiky vzniká problém nezaměstnanosti. Několik chytrých hlav se dalo dohromady a usmyslelo si, že ženu živí manžel a že pracovat nepotřebuje a vše se vrací na začátek. Opět je ženám zakazovaná práce v určitých pozicích. Pokud se žena vdá a její muž má práci, má své místo opustit a uvolnit jej muži. To se děje už před druhou světovou válkou a změní se to, až když nastane krizová situace.

 

Druhá světová válka je celkově dobou útlumu a krizí společnosti. S nástupem komunistického režimu se to obrací.

Ještě před pár lety žena nesměla pracovat a nyní je veřejně proklamovaná emancipace, ale do té míry, že společenskou normou je zapojení ženy do pracovního procesu a do popředí jsou dávány opět dělnické profese. My se tu věnujeme i traktoristce Zlatě Medunové, která je zřejmě nejmladší traktoristkou v českých zemích. V patnácti letech si udělala zkoušky na řízení zemědělských strojů, ale setkávala se s velmi negativními hlasy, které ji zrazovaly od této profese – jakožto práci pro ženu nevhodnou.

Socialismus ženu tzv. zapřáhnul. Jednak musela pracovat, ale na druhou stranu zde neexistovaly žádné úlevy pro domácnost. S tím se, myslím, můžeme setkat i dnes. Když nějaká žena dělá kariéru, ozývají se hlasy: A má doma uklizeno? A co děti? … Pořád je společensky prosazováno, aby se ženy staraly o domácnost a děti, a pak teprve dělaly všechno ostatní. Socialistická superžena má dvě směny, a tenhle názor do jisté míry přetrvává i dnes.

 

Krásně se dostáváme do současnosti. V současné době je spousta feministických hnutí. Mnoho lidí by si mohlo říct: Co ještě chtějí? Co v současné době ženy potřebují, aby došlo k rovnocennosti.

Já myslím, že dnes jsou otázky různé. Spousta žen si nechce vybrat mezi kariérou a domácností a hledá způsob, jak vše skloubit. Otázky, které se dnes otvírají, jsou také například v oblasti platové nerovnosti. Také se mohou setkat s diskriminací, kdy chtějí mít děti a zaměstnavatel není schopen akceptovat, že po určitou dobu budou na mateřské. Na druhé straně mnoho zaměstnavatelů jde ženám naproti.

 

Proč se výstava se jmenuje Vlastním hlasem?

Chtěli jsme upozornit na věci, u kterých bychom dnes možná ani nevěřili, že tak skutečně byly. Například to, že ženy nemohly studovat, neměly volební právo a podobně. Je dobré si uvědomit, že emancipace jako celek stále žije a je potřeba, aby se ženy hlásily o svá práva, měly svůj vlastní názor a nenechaly si všechno líbit. Název výstavy symbolizuje potřebu mít svůj vlastní názor, být slyšet, vystoupit z řady. Postavit se hlasům, které říkají, co je pro ženu vhodné a co už ne. Když je člověk zticha a nechá si všechno líbit, věci se dopředu nepohnou.

 

Pro pochopení historických událostí je vhodné si celé období vývoje architektury krátce přiblížit.

Před druhou světovou válkou fungoval svobodný spolkový život architektů. Po válce byly všechny prvorepublikové spolky začleněny do komunisty kontrolovaného BAPSu (Bloku československých architektonických pokrokových spolků). Už od roku 1945 začíná zestátňování všech stavebních podniků. Československé stavební závody získávají monopol na veškeré stavební i projektové práce. V roce 1948 začíná budování obřího celostátního podniku Stavoprojekt s regionálními pobočkami po celé republice. Přichází na řadu socialistický realismus a typizace čili výstavba panelových domů v režii Karla Janů, Jiřího Voženílka a Jiřího Šturseho. Taková tendence se zde usadí na dlouhých třicet pět let. Jak uvádí architekt Petr Pelčák ve své studii: „Svojí uniformitou, masovostí a primitivností definitivně zlikviduje šanci na návrat architektury do sféry staveb pro bydlení, ba stane se orwellovským prostředkem na totální zglajchšaltování životů milionů lidí porobených diktaturou proletariátu, kteří od Aše po Košice budou muset mít tutéž postel, tutéž sedačku, tutéž skříňovou stěnu a později tutéž televizi s týmž programem na stejném místě téhož bytu, protože velikost a půdorysné řešení pár typů po celé zemi opakovaných staveb jejich jiné zařízení neumožní.“ Role architekta pozbývá své hodnoty. Jeho práci dostatečně zvládá stavební inženýr „nezasažený vědomím o estetice, etice a historii disciplíny architektury, jakých naše vysoké školy chrlily tisíce“, dodává Pelčák. Nepohodlní architekti a profesoři jsou ze svých postů odklizeni a nahrazeni „vhodnějšími“ adepty vyhovujícími tehdejšímu režimu. Nezřídka jsou perzekuováni a vězněni a následně ve vězení zneužíváni v tzv. basoprojektu – neoficiální název vězeňského projektového zařízení. Vznikla tak například slavná stavba socialistického realismu – pražský hotel International (1952–1956), který měl sloužit jako neveřejný luxusní hotel pro sovětské vládní návštěvy. V šedesátých letech, v uvolněné době, vznikají nová architektonická družstva (např. družstvo Sdružených ateliérů, či liberecké družstvo SIAL – Sdružení inženýrů a architektů v Liberci, které založil autor oceňované věže na Ještědu, Karel Hubáček.)  V roce 1969 vniká z iniciativy K. Pragera, M. Masáka, J. Sirotka a dalších nezávislý Svaz českých architektů. Ale i ten, podobně jako družstevní ateliéry brzy zaniká (v únoru 1971). Po roce 1968 však tato družstva přirozeně ukončují svojí existenci nebo se transformují do poboček Stavoprojektu (například v případě libereckého SIALu). Díky zahraničním stážím z let šedesátých proniká i do Československa brutalistní architektura. Vzniká další pražský hotel Intercontinental (1967–1974), u něhož lze, až s odstupem času, bez historického zatížení, vnímat jeho kvality. Sovětskou okupací nadobro končí jakákoliv oficiální svobodná kultura. Nadále přetrvává monotónní panelová výstavba.  Snaha o kvalitní architekturu přetrvává jen zřídka v jednotlivých skupinách, například Středotlací, Školka ateliéru SIAL, apod. Přesto však podmínky, ve kterých tyto skupiny tvoří, vedly převážně k rezignaci na tvorbu. Řada umělců i architektů se uchyluje do emigrace. Vzniká nový socialistický Svaz českých architektů, složený především z kádrově prověřených členů. Únik z typizovaných panelových sídlišť nachází občané v alternativních možnostech alespoň dočasného bydlení. Zvyšuje se rozsah chatové výstavby, u které už netřeba žádného architekta. Vše si postaví československý „všeuměl kutil“.

Po Sametové revoluci mnoho lidí věřilo v uzdravení nejen kultury, ale celé společnosti. Na valné hromadě Občanského fóra je zrušen Svaz českých architektů, který nahradila Obec architektů – o dva roky později (1992) obec založila Českou Komoru architektů. Architekti opouštěli gigantické státní podniky a zakládali si soukromou praxi. Začíná se podnikat, v restituci se navrací majetek a také díky privatizaci se státní podniky převádí do soukromého vlastnictví. Avšak euforie z nově nabyté svobody brzy ustává. Neexistuje totiž žádná státní bytová politika. Mnoho rychle zbohatlých podnikatelů neumí s penězi hospodařit, což se projevuje převážně v případě stavebních investic. „… byli to vesměs lidé bez kulturní úrovně a světového rozhledu, o čemž dodnes svědčí kýčovitě hrubě postmoderní a nesmyslné drahé fasády tehdy vznikajících peněžních ústavů i „vilové“ kolonie za městy, pro než se ujal výraz podnikatelské baroko.“ uvádí Pelčák. Architektura i po třiceti letech od Sametové revoluce hledá své místo a osvícené investory. Společnost potřebuje kulturu v architektuře a nové stavby, jejichž konečná podoba se neodvíjí pouze od nejnižší ceny, což je v současné době zřejmě největší bolavé místo u státních zakázek. A právě o architektuře před Sametem a po Sametu jsem hovořila s architektem Janem Soukupem.

 

Jak vypadala práce v době vašeho působení v plzeňském Stavoprojektu? V době normalizace se řešila především panelová sídliště.

Do Stavoprojektu jsem nastoupil jako středoškolák po vojně v roce 1968.  Krátce po svém nástupu jsem zaslechl na chodbě podniku, jak si „kádrovák“ stěžuje řediteli, že už tři roky neposlali nikoho studovat a na KNV (Krajský národní výbor) se zlobí. Přihlásil jsem se, že bych studovat šel. Oba zajásali a dovolili mi to, protože jsem byl v té době de facto „dělnický kádr“ a ne člověk z politicky problematické rodiny. Na architektuře jsem diplomoval ve svých třiceti letech v roce 1976. Když jsem se po škole do Stavoprojektu vrátil, kreslil jsem například perspektivy na Dům kultury v Plzni. Pracoval jsem také na projektu teplárny v Plzni nebo na sídlištích, například v Chomutově nebo v Železné Rudě. Když se sídliště v Železné Rudě připravovalo, přišly zadávací podklady z Ministerstva stavebnictví přes KNV. V nich bylo napsáno, pro kolik obyvatel to má být koncipováno, kolik bytů, jaká hustota, jaká podlažnost. Hustota byla zadána 320 lidí na hektar, což bylo skoro stejně jako v Plzni Bolevci! (Velké rozlehlé sídliště v Plzni, pozn. red.) Průměrná podlažnost měla být šest pater! Studie jsem na to dělal asi pět let a pořád mi to vraceli s odůvodněním, že neplním zadání. Nakonec se v Železné Rudě zdařilo, že se postavily paneláky jen tři patra vysoké. Celá sídliště musela být tenkrát tzv. typová. Atypická mohla být pouze družstevní bytová výstavba. Sídliště v Železné Rudě se prohlásilo za typ „Šumava“, a proto mohlo být postavené. Celou touto kauzou mě naštvali, a tak jsem se zařekl, že paneláky projektovat nebudu. Nevěděli však, co se mnou. Stavoprojekt byl založený pro bytovou a občanskou výstavbu. Byl to docela „hodný“ podnik, politika se tam moc nebrala. Vedení nakonec mou osobou založilo skupinu pro rekonstrukce.

 

To jste byl rád.

To jsem byl. V roce 1984 jsem začal s rekonstrukcí Západočeského muzea, později jsem připravoval rekonstrukci Měšťanské Besedy v Plzni, Františkánského kláštera a Spořitelny. To vše ještě za starého režimu. Jenže po revoluci se to muselo zase celé předělat. Týkalo se to především materiálové základny. Začaly se sem dodávat všelijaké nové dlaždičky, jiné kameny, jiná vzduchotechnika…

 

Za starého režimu byla povinná kvóta na výtvarná díla, což znamenalo, že každá státní stavba musela věnovat čtyři procenta z celkového rozpočtu na výtvarné řešení. Tím vznikaly například u dálnic různé betonové skulptury, na sídlištích tzv. parky oddechu a podobně…

Výtvarné dílo bylo například na každém sídlišti. Ano, pro architekty to bylo velmi vítané, protože Stavoprojekt umění nedělal, čímž pádem se výtvarná díla dělala jako melouch, přes Český fond výtvarných umělců.

 

Na základě čeho se vybírali výtvarníci?

Ty si vybíral architekt sám.

 

Ale díla procházela komisí, ne?

Procházela. Některá díla byla bezvadná, ale jiná byla samozřejmě horší. Problém byl, že náměty byly zúžené. Komisaři a úředníci preferovali nekonfliktní jednoznačná témata, např. matka a dítě, ale nerozuměli, pokud šlo o dílo více abstraktní, které mělo vyjadřovat nějakou myšlenku. Tam měli vždycky strach, že se to zneužije a někdo si to vysvětlí jinak.

 

S kým jste spolupracoval vy? Koho jste si k sobě vybíral?

Když jsem dělal sídliště v Jirkově, které spadalo pod Ústí nad Labem, jezdili jsme na komisi do Ústí. Vybral jsem si malíře a sochaře Václava Lokvence z Karlových Varů, protože byl tenkrát velmi těžce pronásledovaný. V Západočeském kraji nemohl dostat žádnou práci, jenže v Ústí ho neznali. V roce 1968 po okupaci totiž sundal v Karlových Varech sochu rudoarmějce a nahradil ji svým pomníkem Utrpení. V té době připravoval výzdobu mariánskolázeňské kolonády. Nechali mu ji celou dodělat, a pak mu řekli, že ji od něj nechtějí a nezaplatili mu práci. Od té doby byl pronásledován. Tak jsem si řekl, když mám tu možnost… dal jsem mu zakázku. Škola, pro kterou dílo dělal, byla v osadě Julia Fučíka a město chtělo, aby tam stála jeho socha. Vysvětlili jsme jim, že když chtějí portrét, musí jít přes ministerstvo kultury, přes jinou komisi a že to bude strašně drahé. Tak mávli rukou a my jsme tam udělali při vstupu keramickou stěnu s kosmickým námětem. Druhý takový, režimem pronásledovaný pro svou víru, byl Gustav Fifka z Klatov. Sice sem tam nějakou sošku prodal, ale nemohl nic dělat. Proto pro mě a Jirkov vytvořil výzdobu polikliniky.

 

Jak se stavíte k současné tendenci, kdy je skupina lidí, která tato díla chce odstranit jako připomínku normalizační doby, a jiní naopak chtějí díla zachovat?

Podle mě by se měla nechat. Komunistický stát si nechal náboženské figury barokní i gotické, i když ne vždy nadšeně, ale respektoval toto umění. Přece se nebudeme chovat hůř. Myslím, že pouze to, co na sebe váže velmi negativní náboj, by se mělo odstranit. Například sochy zločinců jako byl Stalin a Gottwald. V komunismu se vše bralo jako propagace režimu. Například socha sedícího chlapečka hned znázorňovala šťastný život v komunismu. Díla dostávala jiný význam, než jaký umělec zamýšlel. To je to neštěstí. Komunismus naprosto pokazil vnímání symbolů.

 

V květnu roku 1991 byl plzeňský Stavoprojekt rozpuštěn, coby první krajská organizace podniku v Československu. Jak do vašeho profesního života zasáhla změna režimu? Co revoluce znamenala pro architekty? Jak moc zasáhla obecně do způsobu práce architektů?

Jednoznačně osvobození. To, co jsme dělali, byla jen částečně naše volba. Museli jsme použít typové baráky, pořád jsme počítali hustotu a jeřábové dráhy – to s architekturou nemá moc společného. Samozřejmě, že existovala skupina architektů, která dělala například velvyslanectví a exkluzivní budovy, ale šlo o dobré architekty, kteří však museli být také „dobře zapsaní“.

Stavoprojekty si ředitele volily. V lednu 1990 byl komunistický ředitel sesazen a zvolili mě. To bylo však to, co jsem nikdy nechtěl. Zůstal jsem tam ještě rok a půl. Věděl jsem, že 800 lidí v jednom podniku našeho charakteru nemá smysl. Navíc, pokud by ti lidé chodili stále do stejných kanceláří, zůstali by stále stejní. Vždy bylo jasně dané, co se musí vyprodukovat, ale nic víc jsme nemuseli. Nikdo to po nás nechtěl. Pak jsem si řekl, že když teď mají možnost odejít do soukromé sféry, bylo nebezpečí, aby se to nerozkradlo. To jsem ještě netušil, že existuje slovo jako tunelování. Postupně jsem přenášel pravomoci a majetek na jednotky podniku a připravoval je k samostatnému životu. Přemýšlel jsem, jak podnik zprivatizovat, ale nikdo v tom neměl zkušenosti, až jsem nakonec ohlásil, že nemáme dostatečně práce, což mi lezlo špatně přes pusu, ale jinak to nešlo. Následně nás tedy kraj zrušil.

 

Jak to vypadalo se Stavoprojektu v jiných krajích?

Žádný už neexistuje. Dlouho se bránily, ale dopadly stejně. Tam ale docházelo někdy k neblahým jevům a některé to nezvládly vůbec. My jsme byli první Stavoprojekt, který se v klidu rozešel. V květnu 1991 jsem vše podepsal a odešel do soukromí, ale účetnictví muselo ještě rok běžet. Musím vzpomenout na svého ekonomického náměstka Ing. Jana Kdolského, jenž měl ukončení činnosti podniku na starosti, který asi po měsíci podlehl ve svých 32 letech infarktu. Spojitost s vyčerpávající a zodpovědnou prací je zřejmá. Je mi to líto.

 

A jak se se změnou režimu vypořádal stát v souvislosti se státními zakázkami v oblasti výstavby?

V zásadě se vše rozešlo. Velké zakázky úplně skončily. Například sídliště Vinice v Plzni. Mělo dál pokračovat, ale změnou režimu vše skončilo a nyní už tam stojí jiné domy. Začaly se zavírat i panelárny a kolem roku 1990 se zakázky rozdaly těm, kteří vydrželi dál projektovat.

 

V roce 1990 byl zrušen Svaz českých architektů a nově ustanovena Obec architektů. Co to konkrétně znamenalo?

Svaz architektů byla polo politická organizace a hlavní slovo tam měli převážně dobře zapsaní architekti. Vznik Obce architektů bylo vyčištění tohoto svazu. V roce 1989 se svolala valná hromada v prosinci ´89 se odhlasovalo, že svaz končí. Do obce architektů se mohli přihlásit jen ti, kteří nebyli „ušpinění“. Nakonec se tam samozřejmě dostali i ti „ušpinění“, ale moc jich nebylo. Byli zaražení, zaleklí a moc se do takovýchto institucí nehrnuli. Tři roky na to byla zřízena Komora architektů.

 

Jak zpětně vnímáte porevoluční architekturu a jak současný stav? 90. léta jsou u nás například často spojovaná s pojmem Podnikatelské baroko. Jakou roli v porevoluční architektuře hrály nebo stále hrají sociologické, ekonomické a politické aspekty?

To je nejsložitější otázka. Spoustu architektů se stalo obětí nových investorů. Někteří i podlehli. Druhá věc je nezkušenost. Byli jsme jak jehňata, než jsme na vše přišli… Dnes už se mi nestane, že by mi někdo nezaplatil. Tenkrát? Běžně! To vše člověka ovlivňovalo. Prostě se ocitl v džungli. Svobodné zvíře v džungli. A musel se tím nějak prosekat. Někdo má přehled o světě, někdo má rozhled menší, takže se dělala jak dobrá architektura, tak špatná. Mrzí mě, že se nevyužívá příležitosti zvát architekty ze světa, aby zde vznikala nadprůměrná architektura. Příklady totiž táhnou. Čeští architekti také projektují v cizině. Toto promíchávání dělá architektuře dobře. Mně se zdá, jako by se toho společnost zalekla. Například, vyústění kauzy s Kaplického knihovnou je velká škoda. Takové stavby se zkrátka mají stavět.

V roce 2008 byl přijat zákon o zadávání veřejných zakázek, kde jediným rozhodujícím požadavkem byla nejnižší cena. Například: Víte, že je tenhle architekt líný, vše pokazí, ale je nejlevnější. Vy ho odmítnete, ale on se odvolá a půl roku to trvá na ministerstvu, než se vše vyřeší. Je to hrozná situace.

 

Podle architekta Jana Jehlíka přestal být dům obydlím či přístřeším, jedinečným vědomým lidským činem. Stal se zbožím více než kdykoliv v minulosti. Vnímáte to stejně?

Takhle jsem nad tím nepřemýšlel. V jistém smyslu je to zboží, například u velkých developerských projektů. Individuální požadavky, přání či city investorů zde nejsou plněny. Investor se na dům podívá z hlediska toho, jestli na něj má. Toto můžeme koupit, tamten už je moc drahý. Samozřejmě developeři na projektech šetří, takže to ne vždy dělají dobří architekti.

 

Jak by se podle vás měly ideálně dělat veřejné zakázky a vznikat nová výstavba?

Je to v kultivaci společnosti. Všichni musí být kultivovaní a role peněz nesmí být vůdčí. Týká se to i úředníků, oni svým postojem ovlivňují klima společnosti. Mám někdy pocit, že je takový přístup moc nezajímá.

 

Měli by o státních zakázkách rozhodovat architekti?

Já nevím. Na to neexistuje jednoduchá odpověď. Jeden architekt bude rozhodovat o zakázce pro jiného architekta? To si vůbec nedovedu představit. Musí to být v kultivaci celého prostředí, celého národa. Jinak to nejde.

 

Jak ten národ kultivovat?

Musí vidět příklady. Příklady táhnou. Proto říkám, že by bylo dobře, kdyby se zde stavělo hodně špičkové architektury. I když by to projektovali architekti ze zahraničí. Co je vlastně dneska normální? Jedu kolem města a je tam kaše z rodinných domků, která je „normální“. Když vezmete klienty, kteří o věcech moc nepřemýšlí, tak se rozhodnou pro to, co vidí všude kolem sebe. Proto myslím, že musíme vidět špičkové výkony, aby se staly normálními.

 

Je v současné době v Čechách nějaká špičková architektura, kterou jste zaznamenal – jako dobrý příklad kultivace společnosti?

Je toho poměrně dost. Dělá se opravdu hodně krásných rodinných domků. Možná proto, že státní sektor odpadá. Záleží to také hodně na starostech. Známý příklad je Litomyšl. Tam se dá pochválit z poslední doby skoro všechno.

 

Takže osvícený starosta.

Také. To je to kultivované prostředí. Když ho to nebude zajímat, tak tu prostě dobrá architektura nebude.

 

Oba jste se zúčastnili natáčení filmu Bohemian Rhapsody, který získal hned čtyři Oskary (za nejlepší mužský herecký výkon, střih, hudební mix a střih zvuku). Jaké máte na natáčení vzpomínky?

Milan Šatník: Vzhledem k tomu, že jsem hrál v Čechách v různých filmech, napadlo mě zaslat svoje fotografie do 20th Century Fox do castingu, kde prošly výběrem. Poté jsem letěl na týden na natáčení do Londýna. Vidět zahraniční hollywoodskou produkci pracovat - to byla pastva pro oči. Pro mě je to asi největší pocta, jakou jsem během své kariéry zažil, protože bez kapely Queen bych nezpíval. Rami Malek mě ve scéně, kde jsem hrál, oslovuje mým vlastním jménem, což i ve filmu nakonec zůstalo a většinou se to ani nedělá. Totiž režisér Bryan Singer se mě před natáčením zeptal: „Hele, jak se jmenuješ? Milan? To je dobrý, to tam necháme.“

Peter Freestone: Poprvé se o filmu začalo mluvit před deseti, možná dvanácti lety. Už tenkrát si mysleli, že bych jim mohl radit, protože jsem byl Freddieho asistentem posledních dvanáct let jeho života. Mnohokrát se poté řešilo, zda se film vůbec natočí nebo ne. Nakonec jsem v březnu 2017 obdržel telefonát od režiséra filmu, že se chce dozvědět více o Freddiem. Řekl mi, že se se mnou spojí, až se začnou blížit přípravy na film. Ozval se začátkem srpna a sešli jsme se na večeři v Praze, kam za mnou Bryan Singer přiletěl. Bavili jsme se o Freddiem do dvou do rána. Potom mi řekl: „Potřebujeme víc času. Poleťte se mnou zítra do Londýna.“ Zeptal jsem se: „Jaký je čas zítřejšího letu?“ A on mi odpověděl: „Jakýkoliv čas budete chtít. Mám své vlastní letadlo.“ Nakonec jsem v Londýně zůstal až do půlky prosince. Byl jsem k dispozici třem produkcím, mluvil s designéry, kostyméry, rekvizitáři. Chtěli vědět všechno přesně tak, jak to bylo. Třeba z jakého hrnku pil Freddie čaj. Takže scéna, kde Freddie pije čaj z bílého porcelánu se zlatým okrajem - i takový detail je založený na skutečnosti. Nebo když Freddie hraje na piano a telefonuje Mary. Jenže pokoj s japonským vybavením nevypadal zcela přesně tak. Ve filmu bylo moc nábytku a věcí. To Freddie neměl rád. Když začalo natáčení, trávil jsem čas v černém stanu, kde byly monitory, které zobrazovaly, co se natočilo. Štáb obvykle natáčel naráz na dvě až tři kamery. Ve stanu, kde seděli všichni - režisér, skriptaři, supervizor a producent - jsem strávil 85 % natáčení. Asi dvakrát nebo třikrát jsem musel odejít. Některé vypjaté emociální scény mě opravdu dostaly.

 

Které scény máte na mysli?

Peter Freestone: Tu scénu v kanceláři, kdy se Freddie omlouvá členům kapely a ti ho pošlou za dveře, kde se Freddie svěřuje Jimu Beachovi: „A co když nemám čas?“ a přesvědčuje spoluhráče, že pokud nezahrají koncert pro Live Aid, budou toho do smrti litovat. A ta druhá, když Freddie říká kapele, že má AIDS. A pro mě osobně to byla také scéna, kdy Freddie vyhodí z auta Johna Reida a Paul Prenter popisuje svůj život.

 

Film Bohemian Rhapsody není dokumentem, a proto nevystihuje všechny okamžiky Freddieho života zcela tak, jak se ve skutečnosti odehrály. Jaké jsou podle vás ty největší rozdíly mezi realitou a filmem?

Peter Freestone: Například postava Paula Prentera byla vytvořena ze dvou, tří skutečných lidí. Pokud chcete znát celou pravdu, musíte se podívat na dokument. Film nebyl natočen pro deset milionů fanoušků kapely Queen. Je určen 350 milionům lidí, kteří jdou do kina. Je tam hodně skutečných faktů, které by měly uspokojit jakéhokoliv fanouška Queenů, ale vždycky zde budou lidé, kteří řeknou: „Ale tohle se nestalo a tohle se stalo na jiném místě.“ Ale i Brian May řekl, že když máte film, který popisuje patnáct let lidského života a trvá dvě hodiny a pět minut, některé věci musí být zobrazeny tak, jak ve filmu nakonec jsou. Často se mě lidé ptali, proč nejsem ve filmu? Nejsem tam proto, že pro příběh, který zobrazuje, nejsem důležitý. Byl bych postavou, která brzdí akci. Když jsem viděl film poprvé celý, plakal jsem. A když šly závěrečné titulky a byl jsem pozván na pódium, nemohl jsem dojetím promluvit. Víte, většina lidí, kteří mají vůči filmu nějaké námitky, o tom skutečném příběhu nic nevědí.

 

Vyrovnali se Freddieho rodiče s tím, že byl gay?

Peter Freestone: Ne. Pokaždé, když Freddie navštívil své rodiče nebo oni navštívili jeho, byl s Mary. A všichni ostatní museli opustit dům. Freddieho rodiče byli Pársové. Pokud by přijali, že jejich syn je gay, nemohli by být striktní Pársové. A Freddie by je nikdy do takové situace nedostal.

 

Jaký vztah měl ve skutečnosti Freddie s Mary Austin? Zůstala s ním až do konce života?

Peter Freestone: Byli velmi blízcí přátelé, Freddie jí ve všem věřil. Věděla přesně do každé penny, kolik má peněz. Starala se o jeho finance. Mary zůstala v blízkosti Freddieho až do konce. Starala se o něj a on jí za to dával plat, ale zároveň měla svůj vlastní život. Když zemřel, čekala své druhé dítě.

 

Freddie miloval své kočky, což je vidět i v několika scénách filmu Bohemian Rhapsody. Pamatujete si i po letech, kolik jich měl a jak se jmenovaly?

Peter Freestone: Myslím, že za těch dvanáct let měl deset koček. Jeho oblíbená byla Delilah, ale první kočky, které měl s Mary, to byl Tom a Jerry. Měl také Oscara, kterého si vzal od svého přítele. Toho přítele poznal na prvním tour, na kterém jsem pracoval. Bylo to Crazy Tour. Koupil mu tam foťák a místo toho, aby mu přítel poděkoval, přišel a řekl mu: „Nemohli bychom mít taky tu tašku na foťák?“ Během toho tour se k nám začaly dostávat zvěsti o tom, co kde ten dotyčný vyváděl a s kým. Tak ho Freddie vyzval, aby přiletěl do Ameriky, protože měl být doma a měl se starat o Oscara, a řekl mu: „Tak fajn, vrátíš se teď zpátky domů, vezmi si tam všechno, co ti patří, ale tu kočku mi tam necháš.“ Nechal ho posadit na další letadlo zpět a skončil s ním. Nezbývalo mu nic jiného, než to takhle udělat, protože v té době nebyly telefony, které mohly posílat textové zprávy. - Ne, dělám si legraci. Freddie chtěl vždycky mluvit se svými kočkami, když byl na cestách. Takže když volal, musel jsem najít kočku, chytit ji a trochu zmáčknout, aby začala mňoukat do telefonu a Freddie si tak myslel, že na něj mluví. Ale nebojte, kočka byla vždycky potom v pořádku. (smích)

 

Nemrzí vás, že film kvůli dramatičnosti pozměnil pravdu o tom, kdy byla Freddiemu diagnostikována AIDS? (Ve skutečnosti byla zpěvákovi diagnóza sdělena dva roky po Live Aid a ne před vystoupením, jak uvádí film, pozn.: redakce).

Milan Šatník: To je těžká otázka. Pro fanoušky kapely Queen to možná neskousnutelné je, ale musí se počítat s tím, že hollywoodské filmy mají takový ten svůj recept na to, jak by to mělo vypadat. Je tam nějaký nápad, cesta nahoru a pád dolů a vyvrcholení filmu v podobě nemoci. Já si myslím, že Freddie to věděl mnohem dřív, než se všude uvádí, takže je možné, že to opravdu věděl už před Live Aid.

Peter Freestone: Ne, nemrzí. Když se nad tím zamyslíte, on věděl, že má AIDS už předtím, než začal pracovat na největším projektu svého života - albu Barcelona. Freddie se dozvěděl, že je nemocný po Velikonocích v roce 1987, takže tu vidím jistou paralelu. Od začátku bylo jasné, že film bude končit koncertem Live Aid. Byla to jediná možnost, jak to udělat. Je to problém pouze pro lidi, kteří o něm četli knihy, ale ne pro lidi, kteří byli opravdu zataženi do jeho života.

 

Pamatujete si na koncert Live Aid?

Peter Freestone: Ano, stál jsem vzadu. A byl to dobrý koncert, trval jen dvacet čtyři minut, obvykle jste museli stát devadesát minut. (smích) Ne, dělám si legraci. Třeba, pokud si pamatujete, jak Freddie rozdával vzdušné polibky publiku, předtím, než vystoupil, volal své matce a řekl jí: „Pošlu ti pusu.“

 

Co podle vás film Bohemian Rhapsody neukázal, ale ukázat mohl?

Peter Freestone: Je mnoho věcí, které tam mohly být, ale hned na začátku se rozhodlo, že film bude pro určitou věkovou skupinu od 14+. Takže tam nemohly být scény spojené se sexem nebo drogami. Všechno, co se ohledně toho mohlo ve filmu objevit, byly v jedné scéně drogy na stole. Počítalo se, kolik cigaret je vidět v popelnících, kolik ve scénách, když někdo kouřil. Co mi ve filmu chybí, je Freddieho smích. Divák vidí jen tu opačnou stranu, když má Freddie hlubokou depresi. To je extrém, který se v jeho životě nikdy nestal, protože okolo něj byli pořád jeho přátelé. Ale pro film funguje to, že všechno zvládl sám.

Milan Šatník: Líbilo by se mi ve filmu více scén, kde by bylo vidět, jak se skládaly písně, jak to probíhalo ve studiu, jak se třeba i kapela pohádala. Pro člověka, který není tolik zasažený hudbou by bylo dobré zobrazit, jak se hudba vytváří, co to obnáší, což je ve filmu vidět jen u písně Bohemian Rhapsody. A zajímavá by byla i scéna, jak se skládala písnička One Vision. Na té je vidět, jak kapela fungovala společně se svými nápady jako jeden stroj. Ale píseň One Vision vznikla v době, která ve filmu zachycena není.

 

Společně jste dali dohromady projekt s názvem Titanic – Freddie – AIDS, se kterým pravidelně navštěvujete školy jak u nás, tak v zahraničí. Co je hlavním poselstvím vašich přednášek?

Milan Šatník: Projekt vznikl v momentu, kdy jsem byl na jedné akci přítomen šokujícímu pohledu na nezletilou slečnu, která měla nechráněný pohlavní styk s dospělým mužem. Projekt už funguje zhruba sedm let a měl tříletou pauzu. Za tuto dobu ho vidělo asi 11 000 žáků. Přednášky se vrátily do škol od ledna tohoto roku, kdy si projektu všiml producent z Mexika a nabídl nám spolupráci v rámci tour mexické kapely Phoenix, která vzdává hold kapele Queen. Projekt začíná úvodním videem, kde hovoří Brian May, kytarista kapely Queen, což je pro nás obrovská čest. Následně vysvětluji, jak celý koncept vznikl a předávám slovo panu Freestonovi. Ten žákům vypráví smutný příběh o tom, jak se Freddie nakazil až do okamžiku smrti této hudební legendy. Peterova zpověď je necenzurována, a žáci se tak střetávají s tvrdou realitou. Snažíme se také  pomocí videa přiblížit, jak se nemoc postupem času na Freddiem podepisovala. Věřím, že právě díky pravdivému pohledu na tragickou smrt Mercuryho, mají žáci po přednášce jistý respekt vůči nemoci, na kterou po čtyřiceti letech není stále žádný lék. V závěru našeho povídání motivujeme mladé lidi, aby šli za svým snem, který se ale může stát skutečností pouze za předpokladu, že na sebe dají pozor.

 

https://www.tfa-project.com/

https://www.facebook.com/tfaprojectofficial/