HRADEC KRÁLOVÉ: Čech a Brit. Jeden si ve filmu Bohemian Rhapsody (2018) zahrál vedlejší roli, druhý radil režisérovi i v detailech, nad nimiž by jiní mávli rukou. Společně vytvořili projekt Titanic – Freddie - AIDS, který informuje děti a mladistvé v Čechách i v zahraničí o tom, jak nebezpečná je nemoc AIDS, a to právě prostřednictvím příběhu Freddieho Mercuryho. Milan Šatník, východočeský zpěvák a herec, a Peter Freestone, bývalý osobní asistent Freddieho Mercuryho, mají světu hodně co říct. Jak každý zvlášť, tak společně.
Oba jste se zúčastnili natáčení filmu Bohemian Rhapsody, který získal hned čtyři Oskary (za nejlepší mužský herecký výkon, střih, hudební mix a střih zvuku). Jaké máte na natáčení vzpomínky?
Milan Šatník: Vzhledem k tomu, že jsem hrál v Čechách v různých filmech, napadlo mě zaslat svoje fotografie do 20th Century Fox do castingu, kde prošly výběrem. Poté jsem letěl na týden na natáčení do Londýna. Vidět zahraniční hollywoodskou produkci pracovat - to byla pastva pro oči. Pro mě je to asi největší pocta, jakou jsem během své kariéry zažil, protože bez kapely Queen bych nezpíval. Rami Malek mě ve scéně, kde jsem hrál, oslovuje mým vlastním jménem, což i ve filmu nakonec zůstalo a většinou se to ani nedělá. Totiž režisér Bryan Singer se mě před natáčením zeptal: „Hele, jak se jmenuješ? Milan? To je dobrý, to tam necháme.“
Peter Freestone: Poprvé se o filmu začalo mluvit před deseti, možná dvanácti lety. Už tenkrát si mysleli, že bych jim mohl radit, protože jsem byl Freddieho asistentem posledních dvanáct let jeho života. Mnohokrát se poté řešilo, zda se film vůbec natočí nebo ne. Nakonec jsem v březnu 2017 obdržel telefonát od režiséra filmu, že se chce dozvědět více o Freddiem. Řekl mi, že se se mnou spojí, až se začnou blížit přípravy na film. Ozval se začátkem srpna a sešli jsme se na večeři v Praze, kam za mnou Bryan Singer přiletěl. Bavili jsme se o Freddiem do dvou do rána. Potom mi řekl: „Potřebujeme víc času. Poleťte se mnou zítra do Londýna.“ Zeptal jsem se: „Jaký je čas zítřejšího letu?“ A on mi odpověděl: „Jakýkoliv čas budete chtít. Mám své vlastní letadlo.“ Nakonec jsem v Londýně zůstal až do půlky prosince. Byl jsem k dispozici třem produkcím, mluvil s designéry, kostyméry, rekvizitáři. Chtěli vědět všechno přesně tak, jak to bylo. Třeba z jakého hrnku pil Freddie čaj. Takže scéna, kde Freddie pije čaj z bílého porcelánu se zlatým okrajem - i takový detail je založený na skutečnosti. Nebo když Freddie hraje na piano a telefonuje Mary. Jenže pokoj s japonským vybavením nevypadal zcela přesně tak. Ve filmu bylo moc nábytku a věcí. To Freddie neměl rád. Když začalo natáčení, trávil jsem čas v černém stanu, kde byly monitory, které zobrazovaly, co se natočilo. Štáb obvykle natáčel naráz na dvě až tři kamery. Ve stanu, kde seděli všichni - režisér, skriptaři, supervizor a producent - jsem strávil 85 % natáčení. Asi dvakrát nebo třikrát jsem musel odejít. Některé vypjaté emociální scény mě opravdu dostaly.
Které scény máte na mysli?
Peter Freestone: Tu scénu v kanceláři, kdy se Freddie omlouvá členům kapely a ti ho pošlou za dveře, kde se Freddie svěřuje Jimu Beachovi: „A co když nemám čas?“ a přesvědčuje spoluhráče, že pokud nezahrají koncert pro Live Aid, budou toho do smrti litovat. A ta druhá, když Freddie říká kapele, že má AIDS. A pro mě osobně to byla také scéna, kdy Freddie vyhodí z auta Johna Reida a Paul Prenter popisuje svůj život.
Film Bohemian Rhapsody není dokumentem, a proto nevystihuje všechny okamžiky Freddieho života zcela tak, jak se ve skutečnosti odehrály. Jaké jsou podle vás ty největší rozdíly mezi realitou a filmem?
Peter Freestone: Například postava Paula Prentera byla vytvořena ze dvou, tří skutečných lidí. Pokud chcete znát celou pravdu, musíte se podívat na dokument. Film nebyl natočen pro deset milionů fanoušků kapely Queen. Je určen 350 milionům lidí, kteří jdou do kina. Je tam hodně skutečných faktů, které by měly uspokojit jakéhokoliv fanouška Queenů, ale vždycky zde budou lidé, kteří řeknou: „Ale tohle se nestalo a tohle se stalo na jiném místě.“ Ale i Brian May řekl, že když máte film, který popisuje patnáct let lidského života a trvá dvě hodiny a pět minut, některé věci musí být zobrazeny tak, jak ve filmu nakonec jsou. Často se mě lidé ptali, proč nejsem ve filmu? Nejsem tam proto, že pro příběh, který zobrazuje, nejsem důležitý. Byl bych postavou, která brzdí akci. Když jsem viděl film poprvé celý, plakal jsem. A když šly závěrečné titulky a byl jsem pozván na pódium, nemohl jsem dojetím promluvit. Víte, většina lidí, kteří mají vůči filmu nějaké námitky, o tom skutečném příběhu nic nevědí.
Vyrovnali se Freddieho rodiče s tím, že byl gay?
Peter Freestone: Ne. Pokaždé, když Freddie navštívil své rodiče nebo oni navštívili jeho, byl s Mary. A všichni ostatní museli opustit dům. Freddieho rodiče byli Pársové. Pokud by přijali, že jejich syn je gay, nemohli by být striktní Pársové. A Freddie by je nikdy do takové situace nedostal.
Jaký vztah měl ve skutečnosti Freddie s Mary Austin? Zůstala s ním až do konce života?
Peter Freestone: Byli velmi blízcí přátelé, Freddie jí ve všem věřil. Věděla přesně do každé penny, kolik má peněz. Starala se o jeho finance. Mary zůstala v blízkosti Freddieho až do konce. Starala se o něj a on jí za to dával plat, ale zároveň měla svůj vlastní život. Když zemřel, čekala své druhé dítě.
Freddie miloval své kočky, což je vidět i v několika scénách filmu Bohemian Rhapsody. Pamatujete si i po letech, kolik jich měl a jak se jmenovaly?
Peter Freestone: Myslím, že za těch dvanáct let měl deset koček. Jeho oblíbená byla Delilah, ale první kočky, které měl s Mary, to byl Tom a Jerry. Měl také Oscara, kterého si vzal od svého přítele. Toho přítele poznal na prvním tour, na kterém jsem pracoval. Bylo to Crazy Tour. Koupil mu tam foťák a místo toho, aby mu přítel poděkoval, přišel a řekl mu: „Nemohli bychom mít taky tu tašku na foťák?“ Během toho tour se k nám začaly dostávat zvěsti o tom, co kde ten dotyčný vyváděl a s kým. Tak ho Freddie vyzval, aby přiletěl do Ameriky, protože měl být doma a měl se starat o Oscara, a řekl mu: „Tak fajn, vrátíš se teď zpátky domů, vezmi si tam všechno, co ti patří, ale tu kočku mi tam necháš.“ Nechal ho posadit na další letadlo zpět a skončil s ním. Nezbývalo mu nic jiného, než to takhle udělat, protože v té době nebyly telefony, které mohly posílat textové zprávy. - Ne, dělám si legraci. Freddie chtěl vždycky mluvit se svými kočkami, když byl na cestách. Takže když volal, musel jsem najít kočku, chytit ji a trochu zmáčknout, aby začala mňoukat do telefonu a Freddie si tak myslel, že na něj mluví. Ale nebojte, kočka byla vždycky potom v pořádku. (smích)
Nemrzí vás, že film kvůli dramatičnosti pozměnil pravdu o tom, kdy byla Freddiemu diagnostikována AIDS? (Ve skutečnosti byla zpěvákovi diagnóza sdělena dva roky po Live Aid a ne před vystoupením, jak uvádí film, pozn.: redakce).
Milan Šatník: To je těžká otázka. Pro fanoušky kapely Queen to možná neskousnutelné je, ale musí se počítat s tím, že hollywoodské filmy mají takový ten svůj recept na to, jak by to mělo vypadat. Je tam nějaký nápad, cesta nahoru a pád dolů a vyvrcholení filmu v podobě nemoci. Já si myslím, že Freddie to věděl mnohem dřív, než se všude uvádí, takže je možné, že to opravdu věděl už před Live Aid.
Peter Freestone: Ne, nemrzí. Když se nad tím zamyslíte, on věděl, že má AIDS už předtím, než začal pracovat na největším projektu svého života - albu Barcelona. Freddie se dozvěděl, že je nemocný po Velikonocích v roce 1987, takže tu vidím jistou paralelu. Od začátku bylo jasné, že film bude končit koncertem Live Aid. Byla to jediná možnost, jak to udělat. Je to problém pouze pro lidi, kteří o něm četli knihy, ale ne pro lidi, kteří byli opravdu zataženi do jeho života.
Pamatujete si na koncert Live Aid?
Peter Freestone: Ano, stál jsem vzadu. A byl to dobrý koncert, trval jen dvacet čtyři minut, obvykle jste museli stát devadesát minut. (smích) Ne, dělám si legraci. Třeba, pokud si pamatujete, jak Freddie rozdával vzdušné polibky publiku, předtím, než vystoupil, volal své matce a řekl jí: „Pošlu ti pusu.“
Co podle vás film Bohemian Rhapsody neukázal, ale ukázat mohl?
Peter Freestone: Je mnoho věcí, které tam mohly být, ale hned na začátku se rozhodlo, že film bude pro určitou věkovou skupinu od 14+. Takže tam nemohly být scény spojené se sexem nebo drogami. Všechno, co se ohledně toho mohlo ve filmu objevit, byly v jedné scéně drogy na stole. Počítalo se, kolik cigaret je vidět v popelnících, kolik ve scénách, když někdo kouřil. Co mi ve filmu chybí, je Freddieho smích. Divák vidí jen tu opačnou stranu, když má Freddie hlubokou depresi. To je extrém, který se v jeho životě nikdy nestal, protože okolo něj byli pořád jeho přátelé. Ale pro film funguje to, že všechno zvládl sám.
Milan Šatník: Líbilo by se mi ve filmu více scén, kde by bylo vidět, jak se skládaly písně, jak to probíhalo ve studiu, jak se třeba i kapela pohádala. Pro člověka, který není tolik zasažený hudbou by bylo dobré zobrazit, jak se hudba vytváří, co to obnáší, což je ve filmu vidět jen u písně Bohemian Rhapsody. A zajímavá by byla i scéna, jak se skládala písnička One Vision. Na té je vidět, jak kapela fungovala společně se svými nápady jako jeden stroj. Ale píseň One Vision vznikla v době, která ve filmu zachycena není.
Společně jste dali dohromady projekt s názvem Titanic – Freddie – AIDS, se kterým pravidelně navštěvujete školy jak u nás, tak v zahraničí. Co je hlavním poselstvím vašich přednášek?
Milan Šatník: Projekt vznikl v momentu, kdy jsem byl na jedné akci přítomen šokujícímu pohledu na nezletilou slečnu, která měla nechráněný pohlavní styk s dospělým mužem. Projekt už funguje zhruba sedm let a měl tříletou pauzu. Za tuto dobu ho vidělo asi 11 000 žáků. Přednášky se vrátily do škol od ledna tohoto roku, kdy si projektu všiml producent z Mexika a nabídl nám spolupráci v rámci tour mexické kapely Phoenix, která vzdává hold kapele Queen. Projekt začíná úvodním videem, kde hovoří Brian May, kytarista kapely Queen, což je pro nás obrovská čest. Následně vysvětluji, jak celý koncept vznikl a předávám slovo panu Freestonovi. Ten žákům vypráví smutný příběh o tom, jak se Freddie nakazil až do okamžiku smrti této hudební legendy. Peterova zpověď je necenzurována, a žáci se tak střetávají s tvrdou realitou. Snažíme se také pomocí videa přiblížit, jak se nemoc postupem času na Freddiem podepisovala. Věřím, že právě díky pravdivému pohledu na tragickou smrt Mercuryho, mají žáci po přednášce jistý respekt vůči nemoci, na kterou po čtyřiceti letech není stále žádný lék. V závěru našeho povídání motivujeme mladé lidi, aby šli za svým snem, který se ale může stát skutečností pouze za předpokladu, že na sebe dají pozor.
ČR: Národní kulturní památka Rudá věž smrti ve Vykmanově u Ostrova nad Ohří bude nově majetkem státu. Na společné tiskové konferenci o tom informovali zástupci Ministerstva kultury, Ministerstva financí, Finanční správy, Národního památkového ústavu a Konfederace politických vězňů. Jedná se o výsledek společného, zhruba půlročního jednání s cílem zachovat tuto významnou kulturní památku pro budoucí generace.
PRAHA: Celovečerní dokumentární film Architektura ČSSR 58–89 režiséra Jana Zajíčka a autora námětu, hudebníka a multimediálního umělce Vladimira 518 vstoupil oficiálně do kin 7. listopadu. Snímek přináší mimořádný pohled na českou a slovenskou architekturu z let 1958–1989, jež sice vznikala za komunistického režimu, ale dokázala zaujmout i odbornou veřejnost v západním světě. Tvůrci se ve filmu zaměřují nejen na výjimečné a nadčasové budovy postavené v období od světové výstavy EXPO 58 na území tehdejšího Československa, ale i na fascinující a mimořádnou tvůrčí energii, která jejich vznik provázela.
PRAHA: Vláda na svém včerejším zasedání projednala materiál rezortu ministerstva kultury a souhlasila s předáním daru ve formě mobilní jednotky pro záchranu a obnovu tištěného kulturního dědictví ve vlastnictví České republiky, kterou Národní knihovna ČR nechá zhotovit z prostředků vybraných od třetích osob, a to za účelem poskytnutí pomoci Ukrajině při záchraně světového písemného kulturního dědictví.