pondělí
23. prosince 2024
svátek slaví Vlasta

Články a komentáře

Články a komentáře

Petra Dvořáková svými knihami klade před čtenáře otázky

PLZEŇ: Spisovatelka Petra Dvořáková zaujala poprvé v roce 2006 svým debutem Proměněné sny, za který získala Magnesii Literu. Následoval biograficky laděný titul Já jsem hlad a další dvě díla pro mládež. Sociálním tématům se věnovala také v knize Sítě. V roce 2016 vydala čtenářsky úspěšnou Dědinu. Posledním románem Chirurg zacílila na problematiku alkoholu a korupce ve zdravotnictví. Svými náměty spisovatelka často čeří zdánlivě poklidné vody společenských standardů. Pracuje s otázkami sebehodnoty, zneužívání důvěry ve vztahu, překračování hranic či s otázkou, do jaké míry člověka ovlivňuje prostředí, ve kterém žije.

Autor článku: 
Eva Klapka Koutová

Jakým způsobem vznikla vaše poslední knížka Chirurg?

Původním povoláním jsem zdravotní sestra a poslední rok se mi stále zdály sny o tom, že jsem se do zdravotnictví vrátila a jsem zase na operačním sále. V reálu jsem dokonce začala uvažovat, že bych do nemocnice na malý úvazek opět nastoupila, jen abych si to užila. Pak jsem si ale uvědomila, že už nemám takovou praxi, všechno se během doby, co jsem odešla, změnilo, a mohlo by to být pro pacienty nebezpečné. Rozhodla jsem se, že bude lepší, když si vše odžiji jen v příběhu. Tak jsem stvořila Chirurga a přestaly se mi zdát sny, že dělám ve špitále.

 

Takže jste si vlastně vyřešila své sny?

Ano.

 

Teď máte jaké sny?

Teď se mi kupodivu nic nezdá. Dodělávám druhou knížku, která má vyjít v lednu a je z úplně jiného soudku. Jmenuje se Vrány a vypráví o velmi nadané holčičce žijící v docela průměrné rodině, která ji možná právě proto vůbec nechápe. Strašně na sebe naráží. Leitmotivem knížky jsou vrány, které přilétají tam, kde se děje příliš málo na to, aby přišla pomoc. Příběh se tak obrací k archetypu vran.

 

Jaké poselství archetypicky zobrazují vrány?

To bych vám musela vyzradit pointu, a to nechci. Ale pojí se k tomu naprosto neuvěřitelný příběh. Když jsem text dávala do redakce, říkali jsme si, že potřebujeme nějakou výtvarnici, kterou budeme muset hledat. Ve stejném týdnu poslala Tereza Basařová (ilustrátorka, tenkrát žijící v Austrálii) nabídku do vydavatelství, kde jeden z obrázků zobrazoval přesně okamžik, který se stane ve Vránách. Okamžitě jsme ilustraci koupili. Vnímali jsme to jako znamení.

 

Na podzim vám vyšel Chirurg, teď mluvíte o další knize – to je hodně rychlé.

Chirurg byl napsaný energicky, kdežto Vrány jsem psala snad rok a půl a bylo to pro mě velmi těžké. Ne že by mi psaní nešlo, ale téma bylo náročné. U Chirurga jsem si udělala expedici do zdravotnictví a tvořil se mi vnitřně snáz, protože tam neprobíhá žádné velké drama. Vrány vlastně existovaly už před Chirurgem, ale vyjdou později.

 

Jsou tématy vašich knih motivy, které vás potkají v životě a hluboce vás zasáhnou, a proto je potřebujete knižně zpracovat?

Ne. To, že mě něco zasahuje, ještě samo o sobě není důvodem ke knižnímu zpracování. Musím opravdu nějak v sobě, ve své mysli, spatřit daný příběh. Jsem velmi vizuální člověk, takže když potkám na ulici člověka, který mě něčím velmi zaujme, najednou si ho představím v určité roli, například jako chirurga a v hlavě se mi začne rozehrávat celý příběh jako film. Pak už jen píšu a nemusím se ani moc namáhat. Samotná tvorba textu tudíž není plně racionální a vědomá.

 

Ve svých předchozích knížkách velmi často zobrazujete ženské postavy s ženskými tématy. Jak se vám psal Chirurg z pozice muže?

Líp. Mužský charakter jsem si trochu osahala v Dědině postavou řezníka, který mě hodně bavil. Připadá mi, že chlapi se tolik nebabrají v emocích. Když jim něco nejde, nenaříkají, nerozebírají vše tisíckrát, spíš třeba jdou a opijí se. Možná jsem se unavila věčným pátráním v ženských emocích a tématech, takže jsem si dala výdech a napsala víc mužské postavy.

 

V některém z rozhovorů jste zmiňovala, že je pro vás důležité, aby příběh vstupoval čtenáři do života. Jakým způsobem vstupuje Chirurg do života čtenáři?

Podle mě má dobrá kniha v čtenáři probouzet nejednoznačné pocity a nejednoznačné vidění světa. Můžete napsat knihu, která vás pouze dojme a popláčete si. To je pro mě ale málo. Chci, aby příběh před čtenáře kladl otázky například: je chirurg dobrý chlap, nebo špatný? … hodně věcí pokazí, ale uvnitř je rovný… Chci člověka konfrontovat s tím, že je život různobarevný a každý něco pokazí, a něco zase udělá dobře. My si na něj utváříme názor: buď se s ním identifikujeme, nebo je nám odporný. 

Přijde mi, že posledním trendem je čtení jako zábava, což je samozřejmě v pořádku, ale – řečeno ošklivě – je sice „pěkné“ plakat nad knihou o holokaustu, ale když příběh čtenáře neposune nikam dál... Podle mě by ho čtení mělo následně vést třeba k přemýšlení o svobodě, o menšinách, o demokracii. O tom, co ji může zničit nebo jak bude volit...

 

Jaké jsou tedy vaše nástroje k tomu, aby kniha s čtenářem interagovala?

To se asi nedá naučit. Mně to jde nejspíš přirozeně. Někdy rediguji pro nakladatelství HOST. Na rukopisech například vidíte, že je text řemeslně dobře napsaný – to se naučíte. Zbytek už udělá talent, ale i vaše osobnost, to, kým jste. Co do textu vložíte mimovolně, je vždy vidět. S tím potom jdete jako s kůží na trh.

 

Když si vzpomenu na Dědinu, ve které vystupovalo hned několik postav, fascinuje mě, jak každou z nich popisujete – s láskou k ní samotné, ačkoliv jsou naprosto rozdílné a nezřídka i velmi nesympatické.

Strašně mě baví, že si mohu dovolit být člověkem, který v knize vystupuje, a být takovým, jakým je. Každý se má rád a má své názory nebo právo vidění svého světa. Když píšu za danou postavu, dopřávám si toto právo mít, což je pro mě velmi příjemné.

Dědina vzbuzuje velké polemiky. Jsou lidé, kteří podobné situace zažili a znají je. Říkají: „To je úplně naše dědina!“ Takže jsem slyšela neskutečné dohady o tom, že jsou to Práče, či jakási vesnice v severních Čechách, a všichni znají Marunu osobně…

 

Vy jste do knížky pro jistotu vložila ještě plánek vesnice…

… Neprozřetelně! Když dáte kostel doprostřed vesnice a vedle hospodu… čtenáři „svou“ vesnici identifikují.

Mám zkušenost ale i s druhým typem přesvědčení, s kterým se nejčastěji setkávám u lidí kolem třicítky z velkých měst, hlavně z Prahy. Mají často představu o vesnici jako místu naprosto nezkaženém. Takové „bio – eco“ a nevěří mi, že to na dědině může chodit tak, jak popisuji. Samozřejmě netvrdím, že všechno je přesně tak. Vzala jsem jenom určitou výseč a zpracovala ji.

 

Vaše první kniha Proměněné sny se věnuje lidem z katolické komunity. Měla jste na ni nějaké reakce z komunity věřících rodin?

Měla. Proměněné sny vyšly někdy v roce 2006 - byla jiná doba. Dneska už by možná tolik nerezonovaly. Tenkrát nebyly sociální sítě, kde by všichni všechno zveřejňovali, tím pádem byla kniha opravdu šokem pro věřící, protože se odkryly situace, které se v této komunitě děly. Následovaly často velmi negativní reakce ze stran věřících. Dneska už je to „slabá polívčička“ oproti všemu, co vyšlo v církvi najevo. Ale já to tenkrát brala hlavně jako lidské příběhy, které byly velmi silné a ovlivněné náboženstvím (i třeba negativně), než jako odkrývání zákulisí církve. Jenže kritici to vnímali jako poškozování církve. Netušili, co nastane v roce 2016, 2018 a tak dál.

 

Máte velkou empatii se svými postavami. Cítíte takovéto smíření s lidmi i v životě?

Řekla bych, že čím jsem starší, tím mám větší potřebu být s lidmi smířená. Odpustit těžké věci, které jsem nebyla schopná odpustit. Stojí mi to za to i kvůli mně samotné.  I já totiž stojím o odpuštění. Snažím se hodně chápat, že lidé kolem vás nemohou a neumí jinak. Vyrostli v nějakém rodinném modelu, často ubližují, a nemůžou to změnit.

 

Myslím si, že svoje smíření předáváte skrze postavy ve svých knížkách...

… Kéž by. Empatie, kterou vy obdivujete, nemusí být v běžném životě úplně dobrá, protože když se dokážete natolik vžít do druhých, že pochopíte i příčiny, proč vám někdo ubližuje, snáze jej tolerujete a chápete ho, ale on nemusí chápat vás. Není to úplně nejšťastnější pro život, ale pro psaní je to docela výhoda. 

 

Vizitka

Petra Dvořáková

Spisovatelka a scénáristka.

Narodila se v roce 1977 ve Valašském Meziříčí. Vystudovala střední zdravotnickou školu a pracovala jako zdravotní sestra. Do povědomí čtenářů vstoupila svou prvotinou Proměněné sny (nakl. Host 2006), za kterou obdržela cenu Magnesia Litera. Následoval autobiografický titul Já jsem hlad (nakl. Host 2009) a Sítě - příběhy (ne)sebevědomí (nakl. Host 2016). Za knihu Julie mezi slovy (nakl. Host 2013) získala Zlatou stuhu za nejlepší beletristickou knihu pro mládež. Pro děti napsala také další dvě knihy Flouk a Líla (nakl. Host 2015) a Každý má svou lajnu – z florbalového prostředí (nakl. Host 2017). Román Dědina (nakl. Host 2018), který se stal čtenářky velmi úspěšný, zasadila do nejmenované vesnice na Vysočině. Využila zde znalosti dialektu známého z dětství, které na Vysočině prožila. Prozatím poslední titul Chirurg (nakl. Host 2019) se stal krátce po vydání bestsellerem. V lednu má vyjít její zatím poslední knížka Vrány.

Nad H(h)acknutou češtinou – s lexikografem Michalem Škrabalem

ČR: Jaká je současná čeština? Upadající, zhrubělá, pokleslá, nebo zábavná, flexibilní a inspirativní? Loni na podzim se v záplavě knižních novinek objevila kapesní knížka s názvem Hacknutá čeština, s podtitulem neortodoxní slovník naší mateřštiny a vzbudila velký ohlas. Za zhmotněním toho nejlepšího z online slovníku Čeština 2.0, který se už více než deset let plní nejsoučasnějšími, nově vytvářenými slovy, baví všechny jazykově tvořivé a „trolí“ pruderní češtináře, stojí autoři Martin Kavka a Michal Škrabal. Druhého z nich znám z časů studií, a tak společné dílko, možná jakousi jazykovou kroniku své doby, v níž objevíte, co znamená v dnešním newspeaku třeba krachonoš, surikata, jet haldy, milošekunda ad., představil především on, lexikograf z Ústavu českého národního korpusu. Duchovní otec projektu tentokrát jen lehce napovídal. A čtení to nebude rozhodně nudné, ale jako naše mateřština zábavné a inspirativní.

Autor článku: 
Irena Koušková

Web Čeština 2.0 vznikl s jasným cílem: aby zde zájemce našel a vyhledal význam nového slova. Ale s jakým záměrem jste připravili výběr hesel v knižní podobě? Jak s ním pracovat? Proč jste mu dali název Hacknutá čeština?

Slovník jsme zkompilovali s primárním záměrem pobavit čtenáře (a tak trochu taky sebe), v druhém plánu jsme pak chtěli zaměřit jejich pozornost k jazyku, který nám slouží nejen jako komunikační nástroj, ale je rovněž zdrojem myšlenkové kreativity, originality a hry. Pracovat s ním nedoporučuju, práce máme všichni dost jinde – ale zkusme se u něj bavit a opájet se ohebností a originalitou naší mateřštiny.
Jako „hackera češtiny“ přezdil Martina kdysi jeho kamarád – taky „volnonožec“ – Robert Vlach a on si na to při vymýšlení názvu pro knihu vzpomněl. Uživatelé Češtiny 2.0 se totiž vesele nabourávají svými výtvory do češtiny a mění ji, narušujou celistvost a „akademičnost“ spisovné varianty češtiny. Hacking je ovšem nejen vlamování se do systému, ale také jeho vylepšování, aspoň to tak původní hackeři dělali: nešlo jim primárně o to někde „vybrabčit“ data k nekalým účelům.

 

První, co mě napadlo, když jsem si Hacknutou češtinu pročítala, bylo, že práce na ní musela být velká zábava, ale možná se pletu. Co bylo na přípravě slovníku nejtěžší?

Zábavné to skutečně bylo, byť chvílemi jsme oba skřípěli zuby – měli jsme poměrně šibeniční termín a dodržet jej znamenalo dlouhé šichty včetně těch nočních. A taky to vyžadovalo sicflajš, bez toho se ale neobejde žádný slovníkář. Někdy se muselo do definice napsané narychlo uživatelem zásadně sáhnout: vyškrtat z ní slovní vatu, nebo ji naopak doplnit o důležité detaily, někdy ji i víceméně úplně přepsat. Pravda, snažili jsme se zachovat určitý pel amatérské lexikografie a nezglajchšaltovat rukopisy všech přispěvatelů, ale zas vocaď pocaď… Najít v tom mnohohlasí co nejčistší tón – a taky ohlídat jednotné zpracování významově či formálně obdobných hesel – bylo patrně to nejtěžší.

 

Klasické slovníky fixují už ustálenou a zažitou slovní zásobu… To ale nebyl váš případ. Myslíš, že se aspoň některé novotvary, které jste ad hoc do knihy posbírali, opravdu uchytí a stanou se součástí běžné slovní zásoby? Např. sněhánky, státní svátek = státek apod.?

Těžko v jazyce cokoliv predikovat, zvláště na poli lexikálním. Ale drtivé většině slov v našem slovníku moc šancí nedávám: jde o typické okazionalismy /pozn. red.: slova příležitostná reagující bezprostředně a emotivně na reálie naší doby, např. zčápit = získat dotace z veřejných zdrojů na svůj soukromý projekt, dále třeba bémokracie nebo openkrad./, jsou to efemery s minimální životností, pofiderní hvězdičky, jež zazářily a opět zhasly – za pár let po nich neštěkne ani pověstný čokl… Ale to nevadí, nám šlo o to přitisknout lexikografický prstík na tep dnešní doby, setřít lexikální pěnu dní či ještě jinými slovy: pořídit jakousi verbální kroniku našich dnů – třeba se to šikne historikům za nějakých sto půldruhého sta let…

 

Oba dva se češtinou živíte. Kde nejčastěji nacházíte novotvary? Na web Čeština 2.0 přispívají jeho uživatelé novými slovy, které musíte schválit. Dá se rozlišit, jestli novotvar vznikl jednoduše z nutnosti pojmenovat novou skutečnost, nebo uměle jako výsledek záměrného hledání neotřelého výrazu?

Na nová slova narážíme všude okolo sebe – stačí chodit s očima a ušima otevřenýma, kolem nás toho každodenně poletuje neuvěřitelné množství. A taky je toho fůra na internetových diskusích a na socsítích. Je fakt, že to, co se objevuje na Češtině 2.0, je do značné míry projev jazykové kreativity, mnohdy až exhibicionismu – a takové výrazy velmi brzy zapadnou. Ale to nevadí, je to takové podhoubí, jež dává vyrůst opravdu pěkným a originálním novotvarům, které už se bohdá uchytí.

 

Jaké reakce na slovník jste dosud (za rok od vydání) zaznamenali? Co na něj říkali odborníci, tví kolegové?

Vesměs pozitivní, a to jak v laických, tak odborných kruzích. Recenze včetně těch od kolegů jazykovědců jsou pochvalné, maximálně se objeví nějaká drobná připomínka. Lidi se tou knížkou baví, což je skvělé – jak už jsem říkal, byl to náš primární cíl. A jako milý bonus beru reakce od dvou mých kolegů učících na vysoké škole, kteří říkali, že slovník využijou na svém semináři lexikologie. Mimoto se z mnoha zdrojů dozvídáme, že s knihou pracuje řada učitelů také na základních i středních školách a gymnáziích. Paráda – jen houšť!

 

Jaké místo má váš popularizační slovník mezi těmi zaměřenými na nekonvenční češtinu jako Šmírbuch jazyka českého nebo Slovník floskulí a jak ho vnímat oproti klasickým slovníkům neologismů vydávaným Ústavem pro jazyk český?

Skromně a pokorně se k nim staví do řady, je to další synchronní řez na časové ose. Neologické slovníky vzniklé na půdě ÚJČ jsou zpracovány se vší vážností (a je to tak dobře!), my si mohli dovolit být trochu rozverní a neakademičtí. A také jsme se neomezili výhradně na neologismy, ve slovníku jsou i četné výrazy v češtině už dávno etablované, např. (mé oblíbené) přejímky z romštiny. Kromě už výše zmíněného čokl, to pochází z romského džukel „pes“, např. chálovat „jíst“, lováky z romského love „peníze“, benga, tj. policajti, z romského beng „čert“, čórka-krádež z romského čorel „krást“ atd. atp.

I to je svým způsobem hackování, tentokrát toho, jak se sestavujou slovníky na vědeckém pracovišti – dělali jsme si ten slovník zkrátka po svém včetně neslovníkové části, kde najdete rozhovory s různými osobnostmi o češtině nebo patnáct ilustrovaných definic, které spíš připomínají kreslené vtipy. A notně jsme se při tom vyřádili!

 

Ano, součástí knížky jsou vstupy blogerky, lektora tvůrčího psaní, herce, básníka, překladatelky, sloganistky, stand-up komika, lingvistky a profesora slovanské a baltské filologie, pro které je současná čeština pracovním nástrojem a vlastně jaksi ospravedlňují neortodoxnost posbíraných výrazů. Vtipné kresby zaujmou na první pohled…

To byl nápad nakladatelství. Já jsem se nejdřív bál, jak se to snese se slovníkovou částí – ale sneslo, a naopak se mi zdá, že to finální podobě pomohlo, už těmi báječnými ilustracemi Lukáše Fibricha. Pro mě osobně je to zajímavé a poučné čtení, pestrý pelmel různých přístupů k jazyku. Vida kolika lidem pomáhá k obživě…

 

Do mého slovníku se po přečtení už dostávají slova: kurvítko, zkrndit, chčaj, jet haldy, ulajknout se, snaženka, vošťurák, manyžer, háelpéčko, surikata. Jaká jsou tvoje oblíbená a proč?

Opravdu je používáš? A budeš i nadále? Aktivní slovník každého mluvčího je těmhle okazionalismům otevřený jen v omezené míře, myslel bych si. Ale co tak víme od některých uživatelů, nejsi jediná: někteří si určitá slova ze slovníku – webového i tištěného – opravdu vyzobávají a zařazujou do své slovní zásoby. Čili i když slova nežijou ve „velké“ češtině, v té „malé“ se uchycujou a přetrvávají v různých sociálních bublinách, jak se dnes tak rádo říká.
Své favority jsem už prozradil opakovaně: mám rád rafinovanou lechtivost, takové ty nenápadné čuňačinky, umně skryté za nevinná slova (kupř. klekánice). Ale v zásadě se mi líbí každý chytře a originálně vytvořený neologismus. Hlavně proto, že je mi důkazem vitálnosti naší mateřštiny.

 

Některé výrazy jsou přinejmenším opravdu poněkud „lechtivé“. Existuje hranice vkusu, kterou jste si hlídali a jednoduše ji nepřekročili?

Asi nějaká hranice bude, ale nakonec jsme pustili myslím všechno. Prošly i takové „šrapnely“ jako třeba trojdíra, redukující s brutální přímočarostí ženu na sexuální objekt. A proč by neměly projít, proč něco cenzurovat? Jazyk je takový – protože takoví jsou jeho mluvčí. Mám přece ale nezadatelné právo takovéto výrazy, které se mi až hnusí, nepoužívat – to jest použít jakousi sebecenzuru.

 

Červená grafika nejvíce v knížce protežuje tematické rubriky „Pozor, tady je Babišovo“, kde najdeme slova jako andrejovat = lhát někomu, dále „Držhubné, sajrajtovné“ (o poplatcích), další je o sexu a poslední o alkoholu. Znamená to, že v těchto tematických oblastech je čeština nejkošatější a nejtvořivější, anebo tu jde spíše o výběr podle obecné čtenářské atraktivnosti ovlivněný nakladatelstvím?

My se čtenářům nijak zvlášť podbízet nechtěli, vybírali jsme podle svého vkusu. Sex, žrádlo a chlast, politika – bať, z těchto přízemních pater každodennosti se rekrutuje nejvíce výrazů. Marná sláva, člověk je tvor poměrně primitivní, což jazyk odráží velmi trefně. Jsme holt na opačném pólu než autoři pomyslného Slovníku vznešených myšlenek a ctnostných idejí, ale to vůbec neznamená, že náš matroš k analýze není výživný a hodný pozoru!
Též nutno dodat, že v knize má kromě sexu, Babiše, alkoholu a poplatků svůj kout i doprava, tedy přesněji dálnice, jejichž stav je v Česku vskutku zoufalý. Jen věčná škoda, že Hacknutá už nestihla postihnout také skvostný závěr éry ministra Dana Ťoka, díky němuž se čeština obohatila o důvtipný souťok (sbíhání dvou jízdních pruhů do jednoho u jedné z mnoha dálničních uzavírek kvůli rekonstrukci) a ťokťuk (drobná nehoda vyplývající z nedodržení pravidla zipu u souťoku).

 

Budete úspěšný projekt nějak rozvíjet, respektive už ho po roce rozvíjíte?

Martin se pravidelně týden co týden objevuje na TV Seznam, v každém díle probere více než dvacet slovíček z nějaké tematické oblasti. Líbí se mi to, divákům zjevně též. Seriál nicméně ke konci roku skončí, respektive nahradí ho Martinův podcast Tajný jazyk, tentokráte zaměřený hodně na slang – například funebráků, rybářů nebo třeba šotoušů. Další plány zatím nemáme. Vydat druhý díl slovníku – stejně udělaný, jen s dalšími slovy – asi není dobrý nápad: opakovaný vtip přestává být vtipem. Nicméně vzkvétá a bobtná samotný web Čeština 2.0: od doby, kdy slovník vyšel, tu přibylo zhruba 4000 nových slov, aktuálně jich tam je cca 15 500. Letos by mělo přibýt až 5000 nových slov.

 

Co si myslíš o tom, že lidé przní češtinu?

Že je to odvěké lamentování starších generací, které se těžko smiřujou s tím, že se jazyk proměňuje a už není takový, jaký si ho pamatujou z dětství. Ale to jinak ani být nemůže, pokud nechceme, aby jazyk stagnoval a zmrtvěl. Jazyk bez vývoje je – inu, mrtvý jazyk. Pravda, často mu náleží status jazyka klasického – latina, stará řečtina, sanskrt… – ale nikdo jím už nemluví. A my česky mluvit chceme i nadále, ne?
Venkoncem to říká i ve svém (posmrtném) vzkazu profesor Jiří Marvan, jehož jsem měl tu čest zažít ještě jako přednášejícího: „Náš jazyk má budoucnost, pokud se ho ujme mladá generace a bude ho milovat, měnit, vymýšlet nová slova, prožívat ho.“

Web:  https://cestina20.cz/

 

Michal Škrabal (1979)

Na pražské filozofické fakultě vystudoval český jazyk a literaturu spolu s lotyštinou. Od roku 2016 je zaměstnancem Ústavu Českého národního korpusu, vedle lexikografie a kontrastivního výzkumu se zabývá rovněž specifiky básnického jazyka, v současnosti se podílí na kompilaci korpusu současné české poezie. Hacknutá čeština je jeho slovníkářským prvorozenětem, lotyšsko-český slovník zůstává (dlouholetým) deziderátem.

 

Martin Kavka (1977)

Češtinu studoval, ale nedostudoval, to mu nicméně nezabránilo začít do ní fušovat. Nejdříve jako novinář, později jako copywriter a ze všeho nejvíce jako sběratel slov a zakladatel webového slovníku Čeština 2.0. Kromě firemní novinařiny v agentuře Corporate Publishing se věnuje rodinné značce 4 Kavky, pod kterou společně s manželkou a dvěma dětmi oprašuje a vyrábí hry, na něž by se nemělo zapomenout.

 

 

Stopy v písku / Ferdinand Urbánek

ČR: Ne náhodou zahajujeme nový redakční cyklus Stopy v písku právě teď – ve vánočním čase. Rádi bychom prostřednictvím zajímavých osobností připomněli osudy z rodinných kronik, příběhy "vzdálených blízkých". Paní Kateřina Brožová žije uprostřed široce rozvětvené rodiny, jejíž kořeny lze dokumentovat napříč staletími. Jako vedoucí knihovny NIPOS (Národní informační a poradenské středisko pro kulturu) je obklopena publikacemi, jež se dotýkají i jejích slavných předků. Pro tentokrát zalistovala v knihách, které se zmiňují o podivuhodných osudech jejího pra-pra-pra-dědečka – podnikatele, průmyslníka, mecenáše a vlastence Ferdinanda Urbánka.

Autor článku: 
Kateřina Brožová

Zapomenutý předseda Ferdinand Urbánek

"Kdo vzdělává zemi, chlebem nasycen bude."

Ferdinand Urbánek

                                 

Na pamětní desce k poctě předsedů Sboru pro zřízení českého národního divadla ve foyer v 1. patře Národního divadla je vedle Františka Palackého, Karla Schwarzenberga, Karla Sladkovského a Ladislava Riegra i jméno Ferdinanda Urbánka. Jména čtyř předsedů jsou návštěvníkům divadla dobře známá, kdo je však ten pátý?

Ferdinand Urbánek se narodil 19. května 1824 v Kroměříži. Vystudoval tamní gymnázium, poté filozofii v Brně a práva v Olomouci. Jeho otec Václav, nájemce biskupského mlýna v Kroměříži, byl vlastenec, mluvil česky a podporoval obrozenecké snahy. Mladý Urbánek v Kroměříži prožil bouřlivý rok 1848, i následující Kroměřížský sněm. U otce Václava v domě na náměstí bydlel během sněmu kníže Schwarzenberg, který, podle rodinného vyprávění, zůstal dlužen za nájem. Po několika zaměstnáních se díky finanční podpoře svého otce a výhodnému sňatku s Annou Wagnerovou z bohaté pražské rodiny osamostatnil. Se svým švagrem Emanuelem Proskowetze /1/ vybudovali cukrovar v Kvasicích u Kroměříže.  Po deseti letech společného, úspěšného podnikání Urbánek prodal v roce 1860 švagrovi svůj podíl a s velkými podnikatelskými i společenskými ambicemi přesídlil do Prahy.

Životní peripetie Ferdinanda Urbánka až do jeho příchodu do Prahy jsou vylíčeny v románové kronice Lásky a rebelie od Jaroslava Spáčila /2/. Postavy v ní vystupují pod  skutečnými jmény a umělecké ztvárnění jejich osudů se příliš neliší od skutečnosti.

V Praze investoval Urbánek společně se švagrem Wagnerem do modřanského cukrovaru /3/ na břehu Vltavy. Spolupodílel se na provozu cukrovarů u Sadové společně s hrabětem Harrachem a ve Zdicích s Josefem Macháčkem, otcem slavné Nerudovy Rézinky /4/. V roce 1870 i díky jeho úsilí vznikl český cukrovarnický spolek, jehož se stává předsedou. Stál také u vzniku úvěrního ústavu v Hradci Králové a Živnobanky v Praze. Do politiky vstoupil již v roce 1861 a posléze se stal poslancem Českého zemského sněmu.

V roce 1873 nastal konec vlastního Urbánkova podnikání. Jako Macháčkův společník ve zdickém cukrovaru usiloval o zabezpečení početné Macháčkovy rodinu po jeho skonu. Avšak díky nevýhodným smlouvám a nezdařeným investicím znamenala sanace pohledávek pro Urbánka dramatický finanční zásah, k tomu se přidala neúroda toho roku a vše završil krach na vídeňské burze. Urbánek přišel o všechen majetek, a musel v roce 1875 přijmout zaměstnání jako vrchní inspektor cukrovarnický. Toto zaměstnání vykonával svědomitě téměř 11 let. 

Neutuchající bylo Urbánkovo společenské a kulturní snažení o povznesení národního ducha. Úžasné sepětí podnikání s kulturou dokládá jeho účast při vzniku významných spolků a společností. Urbánek je zakládajícím členem Hlaholu, Sokola, Umělecké besedy, Měšťanské besedy, Slovanské besedy ve Vídni či Moravské besedy v Brně. Nejvýznamnější pozicí však bylo jeho předsednictví ve Sboru pro vystavění Českého Národního divadla, které zastával od roku 1865 do roku 1875.

Kniha Národní slavnosti v Praze dne 16. května 1868 Serváce B. Hellera /5/ z roku 1869 uvádí stručně vývoj snah o založení ND, portréty jednotlivých aktérů i proslovy, které během slavnosti položení základního kamene k Národnímu divadlu pronesli. V den položení základního kamene předseda Urbánek jako poslední z řečníků při poklepání na základní kámen uvedl: „Zdar dílu tomuto! Kámen tento mluvil jménem milionů srdcí. Mluv i dále k milionům srdcí!“

Pro rodinu koupil v roce 1861 podolskou usedlost Neumanka s obrovskou zahradou a vinicemi. V roce 1867 došlo před Vánoci k rodinné tragédii. Pět ze šesti Urbánkových dětí zemřelo během čtrnácti dní na záškrt. Jediná dcera unikla tomuto osudu. Byla jí tehdy patnáctiletá Rosa, budoucí matka spisovatelky Anny Marie Tilschové. Ta později vylíčila opojnou nádheru tehdejší zahrady ve své novele Fany /6/. Na místě této zahrady je nyní Ústav pro péči a matku a dítě, kde se téměř o sto let později narodila tři Urbánkova pra-pra-pravnoučata.

Urbánek byl současníky vnímán jako vzor vzdělaného průmyslníka a šlechetný národovec z celého srdce národu oddaný. Kromě toho byl mužem dobrosrdečným, s hlubokým lidským zájmem o veškeré dění, i skvělým společníkem vítaným pro neumořitelný humor, který mu jistě pomáhal přenést se přes mnohá protivenství. Karel Sladkovský říkával: „Stráviti večer ve společnosti Linhy a Urbánka je vlastně jediná opravdová rozkoš, kterou člověk v pustém našem společenském životě míti může./7/

Jedinou památkou rodinnou, kterou kromě několika fotografií máme, je vyřezávaný kus jabloně se zaseknutým kusem granátu, který připomíná bitvu u Sadové v roce 1866.  Ferdinand Urbánek v té době byl společníkem hraběte Harracha v cukrovaru u Sadové. O příhodě s jabloní píše Josef Pfleger, zvaný hrobník od Sadové, ve své autobiografii. Bitva se odehrála nedaleko cukrovaru, ze kterého zaměstnanci šťastně vyvázli.  Během jejich útěku udeřil projektil do kmenu jabloně a díl zůstal v kmeni. Po návratu jej Josef Pfleger nechal vyříznout a tovární truhlář jej překrásně upravil. Vydlabal heslo „Lépe v jabloni než v noze, ti co okolo utíkali 3. července 1866. Rodina Urbánkova bude míti ještě tuto památku ... „ /8/

Příhodu dokládá i noticka v Národních listech ze 7. července 1866.

Rodinné důsledky bitvy u Sadové byly velmi krušné. Jak probíhal rok 1866 u Macháčků v Karlově Dvoře? I o tom příště.

 

 

Knihy v knihovně NIPOS se vztahem k Ferdinandovi Urbánkovi:

BARTOŠ, Jan. Dějiny Národního divadla: Národní divadlo a jeho budovatelé. 1. díl. Praha: Sbor pro zřízení druhého Národního divadla v Praze, 1933.

HELLER, Servác. Slavnost položení základního kamena k národnímu divadlu. V Praze: Tiskem a nákladem dra. Ed. Grégra, 1869.

LAŠŤOVKA, Marek a kol. Pražský uličník: encyklopedie názvů pražských veřejných prostranství. Díl 2, (O-Ž). 1. vyd. Praha: Libri, 1998.

NERUDA, Jan a PRAŽÁK, Přemysl. Milejší o celé milování: Jan Neruda Rezince Macháčkové: [na uctění 50. výročí smrti velkého básníka]. Králův Dvůr u Berouna: Museum Králova Dvora, 1941.

Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. Dvacátýšestý díl, U - Vusín. Vydavatel a nakladatel J. Otto, 1907.

RIEGER, František Ladislav a MALÝ, Jakub,  Slovník naučný. 9. díl. V Praze: I. L. Kober, 1872.

 

Poznámky k textu:

1/ KOUTŇÁKOVÁ, Květoslava. Crescas labore: [tři generace rodu Proskowetzů, odborníků v cukrovarnictví a v šlechtění obilnin) v Kvasicích. Vizovice: Lípa, [2013]. 132 s. ISBN 978-80-87206-38-6.

2/ SPÁČIL, Jindřich. Lásky a rebelie: Románová kronika z časů nár. probuzení Moravy. 1. vyd. Brno: Krajské nakladatelství, 1961. 415, [3] s.

3/ FRAGNER, Benjamin, ed. a ZIKMUND, Jan, ed. Co jsme si zbořili: bilance mizející průmyslové éry - deset let. V Praze: České vysoké učení technické, ©2009. 142 s. ISBN 978-80-01-04387-5

4/ NERUDA, Jan a PRAŽÁK, Přemysl. Milejší o celé milování: Jan Neruda Rezince Macháčkové: [na uctění 50. výročí smrti velkého básníka]. Králův Dvůr u Berouna: Museum Králova Dvora, 1941. 80, [1] s.

5/ HELLER, Servác. Slavnost položení základního kamena k národnímu divadlu. V Praze: Tiskem a nákladem dra. Ed. Grégra, 1869. 112 s.

6 TILSCHOVÁ, Anna Maria. Fany. 3. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1956. 149 s. Dílo Anny Marie Tilschové; sv. 2.

7/ Humoristické listy, Ročník XXIX, číslo 45, 4. listopadu 1887

8/ Pfleger, Josef. Životopis. Praha: Ústřední spolek československého průmyslu cukrovarnického, 1932. 101 s.,


 

Žasnoucí poutník a spisovatel Jiří Peňás vydal knihu cestopisů - Výpravy pro starší a pokročilé

PRAHA-ČR: "Bedekrů, průvodců a různých ´toulek´ jsou plné regály knihkupectví, ale tohle je něco jiného. Podobně jako v proslulých cestopisech Karla Čapka, ani ve Výpravách pro starší a pokročilé Jiřího Peňáse nejde o exotiku, adrenalin ani zjevnou krásu či slávu jednotlivých míst. Mnohem větší čtenářský zážitek tu nabízí autorova nakažlivá touha poznávat blízké i vzdálenější kraje a mravy, umění poutavě předvést nalezená fakta i ochota dělat si z prožitých příhod, a hlavně sám ze sebe, osvěžující legraci. A také jeho vybroušená schopnost o tom všem duchaplně psát." - Přečtěte si víc v rozhovoru s autorem.  

Autor článku: 
Lenka Jaklová

Spisovatel, novinář a filozof G. K. Chesterton tvrdil, že čtvrtek je ten nejlepší den v týdnu. Pokud vím, pro vás je dnem, kdy píšete své novinářské texty. Snese z vašeho pohledu čtvrtek toto chestertonovské měřítko?

To je zajímavé, proč si to myslíte, že píšu ve čtvrtek… Já mám pocit, že píšu skoro pořád. Takže i ve čtvrtek. A sice chápu Chestertona, já bych proti čtvrtku taky nic neměl, ale v mém případě je čtvrtek spíš hrozný, protože to je nejzazší den v týdnu, kdy se už nedá nic odkládat. V časopise Echo máme uzávěrku v pondělí. Takže rytmus je od úterý do pondělka. A ve čtvrtek se tedy musí konečně začít. A tady se střetávají dvě základní tendence: editor, který dává časopis dohromady, pochopitelně chce, aby texty vznikly co nejrychleji, nejlépe do toho čtvrtka. Zájem píšícího redaktora je však zcela opačný. Ten se snaží texty odkládat co nejdéle. Z tohoto napětí a současně kompromisu se každý týden rodí časopis. Takže, když se ve čtvrtek editor neklidně ptá, kde jsou texty, redaktor nad nimi teprve začíná usedat. Samozřejmě, že je to složitější, protože většina časopisů má nyní jak papírovou, tak internetovou podobu, a tím se novinařina stala činností permanentní. Zkrátka čtvrtek je pro mne den, kdy musím konečně něco udělat s tím, co jsem slíbil. Ve skutečnosti ovšem nakonec člověk píše něco skoro každý den.

 

A jak jste na tom právě dnes, když jsem vás vyrušila z toho kolotoče?

Ano, až skončíme, poběžím domů a začnu psát další díl mých cestopisných kapitol, které publikuji v Echu každý týden. Ale rozepsané je mám od úterka. Kromě toho mám psát ještě asi další tři články. Ale není to kvůli tomu, že bych byl grafoman.

 

Máte pro své cestopisné črty nějakou zkratku? Jak jim říkáte?  

Vlastně jsem nebyl schopen je nějak jednoduše pojmenovat. Původně, když jsem s nimi před jedenácti lety na internetu začínal, vycházely pod jménem Fotoblog, protože to editor tak nazval. Byly to totiž moje fotky a k nim delší text. Teď to druhý rok vychází v časopise na papíře, a protože tomu bylo nutné dát nějaké záhlaví, tak jsme to nazvali Genius loci, protože jsme na nic chytrého nepřišli. V knize se to jmenuje Výpravy pro starší a pokročilé.

 

Ale název „genius loci" funguje…

Snad. Není nijak originální, ba dalo by se říct, že je to název již dosti tuctový: když se chce napsat o nějakém místě, i tak se to tak nazve, možná, že mnozí ani netuší, jak by se to dalo přeložit. Lócí… Už jsme slyšel i lokí…Předpokládám, že čtenáři našeho časopisu tomu tak neříkají. Když se bavím s editorem Jaromírem Slomkem, jeho nejčastější otázkou je, kdy bude cestopis. Takže tomu říkám cestopis.

 

Zůstaňme ještě u genia loci - člověk se s ním může setkat nejen v otevřené krajině, ale třeba i v interiéru. Boris Johnson například v knize Faktor Churchill píše v tomto smyslu o Churchillově pracovně, dokonce o jeho pracovním stole. Něco podobného jsem vnímala v Čapkově letním sídle Na Strži. I to je jeden z důvodů, proč putujete?

Jak si může čtenář všimnout, já neprovádím nějaký zvláštní výběr. Je sice možné říci, že téměř každé místo má nějakého „ducha místa“, ale není to tak, že bych po něm šel. Spíš jde o souběh okolností – částečného poznání a mé motivace o tom napsat. A když píšete každý týden, tak genius loci je kdekoli. Nepochybně, člověk už viděl plno krásných interiérů a míst, o kterých si říká, tady je to hrozně příjemné, tady by se dalo sednout a chvíli se usebrat. A pak jsou naopak místa, kde by člověk fakt být nechtěl.

 

Máte na mysli negativní energii těch míst?

Já bych tomu asi neřekl negativní energie, zkrátka je to místo, které je bez ladu, ošklivé, zničené, zanedbané – a takových je mnoho. A může jít jak o interiér, tak exteriér. Samozřejmě nemluvím o extrémech, jako je skládka odpadků nebo vybydlený barák. Ve svých textech popisuju místa, která mají nějakou celistvost. Žijeme ve střední Evropě, v prostoru nasyceném historií, která tu zanechala stopy, což je obrovská přednost. Když si tohle člověk připustí a má pro to cit, tak je to skutečně obohacující. Je to hodnota, kterou si našel a jen tak ho neopustí. Podobně jako kdyby měl dobrý partnerský vztah nebo plno skvělých přátel. Myslím, že takový člověk se v životě nemůže nudit, když k němu neustále promlouvá něco, co tady zanechali jeho předci. A to je pro mne genius loci

 

Co vás především zajímá v místech, kam putujete?

Nejprve jdu ke kostelu, k centrální stavbě ve městě či kdekoli. Potom obhlídnu jeho okolí, často v jeho sousedství býval hřbitov, jsou tam sochy. U nich se vyzkouším z ikonografie. Důležitý je i tvar náměstí. Zda je čtvercové, štěrbinové, někdy kruhové, jestli je náměstí umístěno z kopce nebo do kopce. To mnohé vypovídá. Obvykle tam bývá radnice, nejčastěji barokní. Taky nějaká kašna, a když po návsi teče potok, nemůže chybět mostek se sochou sv. Jana Nepomuckého. A samozřejmě hospoda, někdy zachovalá formanská hospoda třeba z 18. století. Tyhle věci v našem středoevropském prostoru – stejně tak je tomu v Rakousku i Bavorsku –, jsou úžasné a patří k naší civilizaci. Má to nějaký řád a nějaký smysl. Jiná věc je, že člověk v Čechách narazí snadno i na místa poničená. V jedné třetině území – v Sudetech – téměř pravidelně. Tam došlo ke strašnému masakru kulturní paměti.

O tomhle se dá mluvit dlouze a na různé úrovni a může se o tom nekonečně psát. A nekonečně to objíždět. A žasnout. Člověk ušetří za exotické dovolené… Samozřejmě, ani takovou možnost si neodpírám, nakonec v té knížce jsou kapitoly o Sicílii. Pro mě by byl luxus něco o tom nenapsat. A protože cestopisy publikuju každý týden, tak spotřeba těch míst je poměrně velká.

 

Tři muži ve člunu, Saturnin s dědečkem a dr. Vlachem -  muži, muži, muži na cestách. Také vy cestujete hlavně v mužské společnosti. Proč jste tedy k vaší knize zvolil obálku jako z titulu nějakého dívčího románu nebo z prvorepublikového časopisu List paní a dívek? To je záměr?    

Byl to nápad grafika a myslím, že jde o decentní kompromis, i když – připouštím – může to trochu mást. Ale tak to má být. Řekl bych, že na obálce je hezká, mladá, evropská dívka na břehu Žluté řeky Chuang-che, která vyhlíží Mao Ce-tunga nebo nějakou podobnou vodní příšeru.

Pochopitelně muži jsou pro mé zápisky vhodnější, už proto, že si z nich lze dělat lépe legraci. A je možné je zapojit do konverzací, které si více méně vymýšlím. S ženami už to jde poněkud hůř. Z těch jsem si také nikdy legraci nedělal. V tomhle jsem stará škola a vnímám rozdíly mezi pohlavím. Jinak se chová muž a jinak žena. A chování muže k ženě anebo k muži má svá určitá pravidla.

 

Třeba, když jste trval na tom, že mne pozvete na čaj…

No třeba… To ale neznamená, že v mé knížce je všechno pravda. Ženy jen nezasahují do děje. Ale ono jet někam sám, má své výhody. Nikdo vás neotravuje, neříká, pojď, tady už je to blbý, a co tady budeme dělat – tady to není moc zajímavý. Dokonce si myslím, že člověku prospívá, když někde vydrží určitou dobu sám. Aspoň pár dní, jen tak cestovat a s nikým nemluvit. A když – tak jen s místními lidmi. Takhle jsem na jaře putoval týden po Maďarsku. Sedl jsem na vlak a jel, vystoupil jsem, kde jsem chtěl, hotel sháněl na poslední chvíli. Maďarsko je civilizovaná země, kde se člověk nemusí bát, že by se úplně ztratil, ale přesto byl zajímavý ten zážitek pokročilé cizoty dané už tím, že vás obklopí cizí aglutinační jazyk a nápisy třeba: A jövő héten meghalsz nebo Hol hagytad a holtteste? Schválně si to přeložte.

Většina lidí, když někam jede, stráví hodiny a hodiny tím, že si předem prohlíží na internetu, jak vypadají ložnice, kde budou spát a jak to tam vypadá na náměstí. Oni pak už přesně vědí, co kde uvidí. Třeba když cestují do Florencie nebo do Benátek. Také si někdy udělám základní obhlídku, ale hrozně mě těší přijet do města, které jsem ještě nikdy neviděl. Já jsem rád překvapován. Jsem zvědavý na to, jestli tam bude kostel barokní nebo gotický, nebo jakému národnímu hrdlořezovi tam postavili pomník… Ta chvíle objevování je pro člověka mého typu k nezaplacení. Naopak jsou lidi, kteří vědí, že za svůj život, který je krátký, musí objet všechna TOP místa na světě. A když nebudou v Seville nebo v Neapoli, tak bude jejich život strašně ochuzen, skoro bezcenný. Já to chápu, taky se tam rád pojedu podívat, ale vím, že některé věci člověk prostě nemůže zvládnout a o jiné přijde, když se bude orientovat jenom na tyhle „masové povinnosti“.

 

Zalidnil jste své cestopisy přáteli – kněz, redakční kolega a šéfredaktor Dalibor Balšínek a také váš děda z Hané. Zřejmě výrazná postava vašeho dětství. Nenesete si tak trochu v sobě jeho úhel pohledu na svět?

Můj děda Josef Peňás byl profesorem na prostějovském gymnáziu, kde učil jazyky – angličtinu, němčinu, ale ovládal i francouzštinu a také ruštinu, což nebylo úplně typické. Souvisí to s tím, že po ruské revoluci přišlo do Prostějova poměrně dost tzv. bílých Rusů, kteří uprchli před bolševiky, a mezi nimi jistý Machonin, otec překladatele Sergeje Machonina. Já si z dětství pamatuji, že když se dospělí bavili, tak se často ozývalo – „staré Machonin“. „Však to staré Machonin říkal!“ A po letech jsem se seznámil s existencí Sergeje Machonina. Tím chci říct, že můj děda se naučil rusky od starého Machonina. Dokonce pak překládal i klasické ruské autory, třeba Tolstého. Byl to takový sečtělý, starosvětský profesor s knírkem pod nosem, baretem na hlavě, nosil černý kabát. Byl zábavný tím, že mě neustále zkoušel, jestli jsem se naučil už konečně pořádně francouzsky a německy.  Říkal, že jedním z jeho největších životních zážitků byla přednáška Františka Xaverského Šaldy, tak to řekl, když přednášel o tajemství básnického tvaru. Celý život uznával za největšího básníka české řeči Otokara Březinu, který se, jak říkal pateticky, dotkl metafyzického rozměru bytí, kosmického rozměru duše. Můj děda byl vzdělanec, otec tří dětí, který prožil život na malém městě a viděl, jak ty dějiny jdou kolem něho. Taky to byl antisemita, čemuž jsem se divil, ale těžko jsem mu to mohl rozmluvit. Když přijeli Rusové ve 45. roce do Prostějova, tak tlumočil sovětskému veliteli, ale komunista samozřejmě nikdy nebyl, naopak. Zároveň věděl, že nějak s tím režimem musí vyjít. Jako katolík chodil každou neděli do kostela. I babička, když šla kolem, tak se pokřižovala. V mém dětství ještě dožíval tenhle starý svět, řekl bych poslední závan baroka. A já jsem rád, že jsem ho zažil. Kolem našeho domu jezdila parní lokomotiva a pivovarští koně tahali pivní sudy. Vybavuji si vůni koňské moče, chmele a pach té lokomotivy – vůně mého dětství.

 

A do jaké míry vás ovlivnil kontrast těch dvou světů, ve kterých jste vyrůstal – slunná a úrodná Haná a odcizené, chladné Sudety?

V tomhle směru jsem schizofrenik. Kdybych se analyzoval, kdybych se položil na psychoanalytickou pohovku, tak tam tyhle dvě odvrácené strany budou. Zatímco celé prázdniny jsem trávil u babičky v žírné a vlídné krajině Hané, svoje dětství a mládí jsem prožil v naprosté divočině Sudet, v panelákovém sídlišti Rotava na Sokolovsku.  

Prostějov byl usedlé město, kde rody zůstávaly po generace. Nebo se přistěhovaly z okolí. A i když sedláky na hanácké vesnici poničila kolektivizace, každý měl dvorek, kde choval prase, udil maso, dělal jitrnice a pálil slivovici. V důsledku toho pak muži umírali v padesáti šedesáti letech na rakovinu tlustého střeva, ale je třeba říct, že prožili hezký život. Zato v západočeském pohraničí, kam se moji rodiče přestěhovali koncem 60. let, bylo všechno jinak. Otec nastoupil do fabriky jako technický náměstek a matka do účtárny. Možná se chtěli vzdálit od prostějovského příbuzenstva, které žaslo a říkalo mé mámě: „Alko, kde jste se tady vzali? Vždyť tady dávají lišky dobrou noc!“ A taky jo. Do těch zpustlých, zničených Sudet počátkem sedmdesátých let, kam postavili nové panelákové sídliště, se nastěhovalo několik tisíc mladých rodin. Podle toho to tam za chvíli vypadalo. Byla to společnost divokého mixu. V souvislosti s repatriací – osídlováním pohraničí, kdy, jak známo Češi nestačili osídlit nové pustiny - bylo jich devět milionů a vyhnalo se tři a půl milion Němců, po nichž zbyla díra – přicházeli lidé odevšad. Takže nakonec tam byla jedna vůbec z nejzajímavějších skladeb repatriantů: Češi z Volyně, Rumunska, Banátu, ze Srbska, kteří tam odešli někdy v 17. století, ale taky z Argentiny, Belgie i Francie.

Nezapomenu na jeden z mých prvních zážitků z dětství, když se do vyprázdněné vesnice Smolné po odsunutých Němcích stěhovaly romské čili cikánské osady ze Slovenska. To přijely vozy z jiné civilizace. Pro mě to bylo vzrušující dobrodružství. Hrál jsem si na Indiána, který s lukem a šípem pozoruje kmen Siouxů nebo Komančů, zatímco já jsem ten Apač. A všude kolem byly státní statky, kde se pásl dobytek, a cestou na pastvu se občas prohnal sídlištěm s třídou V. I. Lenina a tu a tam se nějaká kráva zatoulala a zůstala trčet třeba v samoobsluze. Mělo to rys, který bych dnes nazval surrealistickým.

Kdybych zůstal v Prostějově, rozhodně bych tak pestrý svět nezažil. Stal by se ze mne nejspíš „takové spokojené Hanák“, jak to vidím na svých milých bratrancích. Ale díky tomu, že moje psychika je vlastně rozhozená, mám rád obě ty strany. A každý rok musím aspoň na chvíli zajet do Prostějova i na Sokolovsko.

Když jsem byl malý, rád jsem četl řecké mýty a moc se mi líbil jeden o Persefoné a Hádésovi. Persefoné vždycky půl roku musela trpět a být u Hádá v temném království, v podsvětí, aby ji potom bohyně Deméter na jaro a léto vynesla na tu druhou stranu. Tak já jsem si představoval, že jsem Persefoné, unesená do temného království – a ono to tak skutečně bylo. Ve studených Sudetech, kde pořád pršelo a sníh tam začal padat v listopadu a vydržel až do dubna. Ale co bylo důležité… V té divočině se dala chytat televize ze západního Německa. A to mě později, když už jsem uměl německy, politicky zásadně ovlivnilo. Začal jsem vnímat, jak vypadá demokracie. Poslouchal jsem zprávy, sledoval jsem politické debaty. Takže už od svých čtrnácti let jsem věděl, že existují různé politické strany – sociální demokrati a CDU a mezi tím nějací Zelení a FDP. Když jsem v polovině osmdesátých let přišel do Prahy na filozofickou fakultu, překvapila mne politická negramotnost mých spolužáků. To neznamená, že by fandili komunistům, ale neměli srovnání. Já jsem sledoval německou politickou scénu a věděl jsem, kdo je u moci. A taky jsem věděl, že tomu vždycky předcházela politická debata, že v parlamentu se vedou ostré spory, že se tam lidé třeba i hádají, a zároveň to má nějakou úroveň, politickou kulturu. V těch sedmdesátých a osmdesátých letech bylo západní Německo úžasným státem.

 

Takže na tom psychoanalytickém kanapi by to na konec dopadlo dobře – všechno, co jsem žil, žil jsem rád…

To víte, že jo… Samozřejmě, že by si člověk mohl představit, že by žil někde jinde. Dnes si mnozí lidé myslí, že je to jedno, kde se člověk narodí, odkud je, že to opustí a půjde někam, kde se mu to líbí víc – ale ta představa je problematická. Jak na úrovni individuální, ale katastrofa je to na úrovni kolektivní. A že je to jedno, odkud kdo je a že se to všechno smíchá do nějaké masy a do nějaké kaše, která nebude mít žádný speciální charakter. A že bude dokonce ožehavé ptát se, odkud kdo je. To asi k tomu směřuje, a myslím si, že je to škoda.

 

Mluvíme o vašich cestopisných črtách, o vašem putování krajinou především střední Evropy. Ale vy jste ve svém životě putoval i jinak a jinudy – tištěnými médii. Ti, kdo vás znají, říkají, že jste se možná nejvíc našel v časopise Echo. Je těžké dnes udržet nezávislé médium tohoto typu?

To je opravdu těžké, já jen doufám, že příští rok ještě Echo bude vycházet.

 

Je vůbec nutné mít taková nezávislá média?

No pro mě jo, protože už nevím, kam bych šel. (smích) Pro mě by to asi byla konečná. Já myslím, že už jsem dnes těžko přesaditelný.

Otázka, jestli jsou nutná svobodná média – ta je samozřejmě banální. Ano, pochopitelně. Ale to ještě neznamená, že to ví společnost. Když si vás nekoupí kritický počet lidí, tak jste prostě ohrožení na existenci. Já můžu říct, že jsem šťastný člověk, kterému nikdo nikdy neříkal, co má psát. To jsem během těch 27 let, co jsem v novinách, nezažil. Taky je to tím, že jsem psával o kultuře, o politice méně, ale i to by si myslím nikdo netroufl a já bych to nepřipustil. Opravdu nikdy jsem se nesetkal s nějakým tlakem. Je pravda, že dnes už bych asi byl nepoužitelný v médiích, kde jsem působil v minulosti. Kdybych byl dnes v Respektu, kde jsem pracoval v devadesátých letech, asi bych se s kolegy neustále hádal. A nemohl bych ani vydržet v Lidových novinách, i když ještě pořád jsou to noviny s kvalitním obsahem, ale pochopitelně s tím stigmatem majitele je to složité. A to i pro lidi, kteří s Andrejem Babišem nikdy neměli nic společného a nikdy pro něho nenapsali ani řádku. Týden – tam jsem byl docela rád – tehdy mně vyhovovalo, že šlo o zpravodajský časopis, který neměl nějakou vyhraněnou tvář. V letech 2000–2007 jsem tam vedl kulturní rubriku. Když na to člověk vzpomíná, tak to pořád ještě byly takové klidné roky, pořád se ještě dalo věřit, že ten vývoj v Evropě a na Západě jde správným směrem.    

 

Potěší vás jako autora, pokud vaši čtenáři budou podle vaší knihy cestovat?

Ano, každého autora potěší, že čtenáře nenudí. Ale pozor, ta knížka není bedeker.

 

Kam nás pozvete příště?

Ještě musím napsat druhý díl o Opavě. Byl jsem tam před čtrnácti dny na takové konferenci, tak toho musím využít. Opava je zajímavé město. Je odtamtud autorka lvice Elsy a můj šéfredaktor Dalibor Balšínek…

 

Poslyšte, nepodkuřujete mu? 

Trochu podkuřuju, ale taky ho chci poučit. (smích) On není úplně z Opavy, on je z Oder, ale k Opavě se hlásí – tak ať se o té Opavě něco dozví. Pomalu mi už dochází zásobárna míst. Musím se zase někam vypravit.

 

Tak já vás zvu na Kuks. Zkuste Kuks.

Je to ostuda, ale přiznám se, že jsem tam ještě nikdy nebyl. Kuks mě nějak míjel. Možná jsem tam byl v raném dětství a odnesl si nějaké trauma. Východní Čechy jsou pro mě možná nejvzdálenější část Čech. Nikdo z rodiny odtamtud nebyl, nechodil jsem vlastně nikdy ani s žádnou Východočeškou… Ono to bude tím, že lidé z východních Čech se moc nestěhují. Jsou rádi, že jsou tam, kde jsou. Ale něco z východních Čech jsem přece jen navštívil. Mám kamaráda katolického kněze, známe se od studií, je to milý člověk, působí v Brně. Před časem jsme se domluvili, že si vždycky na jaře a na podzim dáme sraz v České Třebové, já tam přijedu vlakem, on farním autem. Čeká na mě na nádraží a já řeknu, kam se vydáme. A on souhlasí, nic jiného mu nezbývá. Takhle jsme se spolu vypravili do Lanškrouna a jindy zase do Žamberku… Atraktivní místa.

 

Je váš cestopisný Fotoblog, který publikujete už spoustu let, i šikovný způsob, jak se bránit zapomínání? Je to svého druhu deník?

Samozřejmě, že je to deník. Vlastně je to týdeník! A když se potřebuju někdy podívat, co kde je, tak si to přečtu, protože jsem si to sám napsal. To je užitečné, ne?

 

 

Vizitka

Jiří Peňás

Novinář a literární publicista, držitel ceny Novinářská křepelka (1997), Ceny Ferdinanda Peroutky (2003), autor knih Deset procent naděje (2002) a Výpravy pro starší a pokročilé (2019).

Narodil se v roce 1966 v Prostějově, dětství a mládí prožil v Sudetech (v Rotavě a Kralicích v Krušných Horách). Gymnázium absolvoval v Sokolově, vystudoval na filosofické fakultě UK češtinu a historii – státnice skládal v roce 1989. V té době už jako otec rodiny pracoval coby zeměměřič, knihkupec a noční vrátný. Do novin nastoupil v roce 1992: pracoval v deníku Prostor, Mladé frontě a Lidových novinách. Od roku 1995 vedl kulturní rubriku v Respektu, od roku 2000 ji vedl v časopise Týden, v roce 2009 se vrátil vést kulturní stránky do Lidových novin. Od roku 2016 je členem redakce Týdeníku Echo.

 

 

Česká kultura před Sametem a po Sametu / s Bernardem Šafaříkem

ČR-ŠVÝCARSKO: Podíváte-li se ve Wikipedii na poměrně stručné heslo režiséra Bernarda Šafaříka, zjistíte, že několik krátkých odstavečků o něm silně kontrastuje s dlouhatánským seznamem filmové i jiné tvorby. Početní převahu nad hranými filmy tvoří jeho filmové dokumenty. V Šafaříkově tvorbě je ukryto mnoho z toho, co rušný život, prožitý od roku 1968 ve Švýcarsku a po roce 1990 znovu doma, přinesl. V čase, kdy se zamýšlíme nad změnami, které u nás odstartoval 17. listopad 1989, je jeho příběh doslova esencí všeho, co se v naší zemi od roku 1948 až po dnes událo. Rok 1948 je totiž jeho rokem narození.

Autor článku: 
Martina Fialková

Mluvil jste o vašich předcích, jste z velmi zajímavé české rodiny zakořeněné v Praze. Kde jste se narodil vy?

Maminčina rodina, Schebkové, pocházela ze Šťáhlav u Plzně. Její dědeček Jan Schebek byl významným stavitelem železnic. Stavěl po celé Evropě, například železnici mezi Krakovem a Lvovem, v Praze spojku mezi Smíchovským a Hlavním nádražím. Spolupracoval a také se přátelil se známým podnikatelem Vojtěchem Lannou. Odmítl nabídku k povýšení do šlechtického stavu za své zásluhy v tehdejší monarchii, jeho syn však už ji přijal. Schebkové se tedy stali tzv. „nižší šlechtou“. Tady v Praze postavila rodina palác, stojí v ulici Politických vězňů č. p. 7. Žila také na zámku ve Zruči nad Sázavou, který Schebkové koupili a přestavěli, a na zámku v Hodkově, který byl původně tvrzí. A tam jsem se narodil já. 

 

Původ ze zámku a rok 1948 – tuším, co asi následovalo….

Asi rok a půl po mém narození nás všechny odtud vyhodili, zámek a veškerý majetek propadl státu. Žil jsem pak s rodiči a babičkou z otcovy strany až do emigrace do Švýcarska ve dvoupokojovém bytě v Praze. Nemohl jsem na střední školu, na kterou mne už přijali, ale pak přišel na udání příkaz z ministerstva vnitra a komise zrušila rozhodnutí a doporučila mne do výroby. Šel jsem tedy pracovat do pivovaru, vstával v pět, koulel sudy, čistil kádě. Později jsem se ale díky náhodám přece jen na střední školu dostal – na průmyslovku, a z ní na gymnázium.

 

Jak to bylo z otcovy strany?

To byla typická staropražská rodina, kameníci. Proslavil se Josef Víšek, který založil firmu, podílející se pak na všech velkých stavbách v Praze – kamenické práce na Národním muzeu, podstavec pod sv. Václavem, most Legií a mnoho dalšího. Už jeho otec opravoval Karlův most, syn Jiří Víšek pokračoval. Víškové ale nebyli jen kameníky, jeden se také stal starostou Královských Vinohrad a byl při založení Divadla na Vinohradech. A když mne otec vodil do Národního muzea, hrdě mi tam ukazoval velrybu, na jejíž vystavení také rodina přispěla.

 

Vy se tedy můžete dívat všude v Praze, kudy chodíte, na práci vašich předků. To musí být zvláštní pocit. Stále to vnímáte?

Určitě ano. A je tu ještě jeden předek, pradědeček František Pštross, první český purkmistr v Praze, který zavedl v roce 1861 češtinu jako úřední jazyk na pražském magistrátu, ale také ve školách. Z toho kroku vzešly různé počáteční potíže, protože neměl dost česky mluvících úředníků (tehdy v Praze mluvili téměř všichni vzdělanější lidé německy). Takže přivážel nové zaměstnance, kteří mluvili česky, z venkova, a koupil pro ně za vlastní peníze dům, aby měli kde bydlet, a bylo to blízko k úřadu.  Také založil v Praze „vyšší dívčí“, tedy školu, která vzdělávala dívky, ještě před vznikem prvního dívčího gymnázia Minerva. Všichni mí předci vlastně byli nějak politicky činní. Navíc dědeček jezdil po Evropě a měl přednášky, ve kterých varoval před komunismem. Bylo to málo platné.

 

Když jste s rodiči v roce 1968 opouštěli republiku, kde vaše předkové zanechali tolik stop, jak vám bylo? Přemýšlel jste o tom?

Tehdy, když jsme odcházeli, věděl jsem, že se svým temperamentem a kritickým zaměřením bych tu nemohl vůbec existovat. A s minulostí mých rodičů. Vděk národa za vše, co tu naši předci vybudovali, byl příšerný. Po roce 1948 přišli o všechno, i o zdraví. Snad proto se o minulosti a o majetku u nás v rodině nikdy moc nemluvilo.

Emigrovali jsme na jaře – ještě před srpnovou okupací. Hranice byly tehdy krátce otevřené, a když jsme dostali pozvání, mohli jsme odejít. S rodiči jsme se ale rozdělili, odjeli jsme několik týdnů po sobě. Oni do Bernu a já do Ženevy a pak do Lausanne.  A už jsme se ve stejném městě nikdy nesetkali. Já jsem byl totiž od svých 15 let samostatný.

 

Jaké byly první dny a měsíce?

Tehdy, před srpnem, ve Švýcarsku ještě žádní uprchlíci nebyli, vůbec jsme nevěděli, kde žádat o azyl. Já jsem se dostal v Lausanne na kolej, kde mi pak pomohl farář. Pozval mne na víno a ptal se, co chci dál dělat. Chtěl jsem od mládí psát, měl jsem rád literaturu. Řekl jsem mu, že tady je to na mne moc klidné a on mi poradil: „Pro tebe jedině Basilej, zkus se dostat na univerzitu.“ Ale já neuměl moc německy, jen trochu anglicky. A měl jsem dělat zkoušku v němčině! Čekal jsem asi hodinu na nějakého váženého profesora, který na mne zapomněl… Když pak vyšel z kanceláře, začal se mi omlouvat: A co chcete vlastně studovat? Říkám, že sociologii a politickou filozofii… A on: „Aha? Ano, to je dobré – zkouška udělaná.“

 

Takže jste studoval, ale musel jste se i nějak živit. Čím?

V Basileji je zajímavá kulturní atmosféra, kterou vytváří složení společnosti.  V té době to bylo prakticky nejbohatší město světa, protože se tam rozvinul farmaceutický průmysl, vyrostly ohromné a bohaté firmy, a také banky. A ty podporují a určují kulturní dění, dávaly (a stále dávají) prostředky na kulturu a tím ji ovlivňují. A oni mají opravdu tu filosofii, že je třeba do kultury hodně investovat a podporovat ji. To oni staví muzea, podporují divadla… Samozřejmě existuje také celkem intenzivní kantonální podpora kultury. Takže v tom oboru nebyl problém se uživit.   

Ale nepřišel jsem do Basileje, abych jen nějak ekonomicky prosperoval, chtěl jsem se angažovat. A to se mi podařilo, protože jsem už při studiu dostal možnost psát pro místní noviny, Basler Zeitung, National Zeitung,  evropsky významné Neue Zürcher Zeitung, později i další, z Německa  Frankfurter Rundschau, Stuttagrter Zeitung, Die Zeit a jiné tituly.

 

Byl jste ale v nové zemi, nemohl jste tehdy znát švýcarský život a jeho témata. O čem jste psal?

Zajímala mne literatura jako taková a zejména poezie. A dostal jsem možnost pracovat i pro rozhlas, kde vznikaly moje komponované pořady, básně nebo povídky prokládané hudbou. 

 

Ale to jste se musel orientovat a vyhledávat v různých žánrech literatury i hudby, co je zajímavé, co je mainstream, co je novátorské…

Mohl jsem zpočátku čerpat z toho, co jsem znal. Víte, v druhé polovině šedesátých let  byla v Praze kultura, speciálně literatura, ale třeba i divadlo, velice zajímavá a v mnoha ohledech více inovativní než ta švýcarská. A měl jsem výhodu v tom, že atmosféra nebyla vůči uprchlíkům z Východu nijak nepřátelská. Naopak. Všichni obdivovali odpor části obyvatelstva vůči sovětské okupaci Československa v srpnu 1968. Nikdo se tudíž neptal, proč zrovna já pracuju pro švýcarské rádio.

 

Co jste využil z českého prostředí?

Například poezii Vladimíra Holana. Měl jsem ji velice rád, sbíral jsem ji a měl jsem od něj téměř všechno. V Basileji jsem s herci a s baletkou zinscenoval jeho Noc s Hamletem jako scénické čtení.

 

Tehdy v Československu už probíhala „nová vlna“ ve filmu, ale vy jste právě odešel. A přitom film je již dlouho vaše stěžejní parketa.

To je, ale nestudoval jsem ho ani v Československu, ani ve Švýcarsku. Vždy jsem se utěšoval tím, že můžu jít dělat pivovarníka, když neuspěju (směje se). K filmu jsem dospěl přes psaní a rádio, protože později už mi to bylo málo. Chtěl jsem mít ke slovu a zvuku ještě i ten obraz. Médium, které mělo tehdy největší zásah diváků, byla státní televize. Nebyly ještě ani soukromé stanice, které by těm státním odebíraly diváky. Točil jsem tedy dokumenty pro švýcarskou, později i pro německou televizi (ARD, ZDF), mohl jsem dělat prakticky, co jsem chtěl a mohla to vidět spousta lidí v dobrém vysílacím čase. A nemusel jsem se nikoho ptát, o čem můžu nebo nemůžu točit. Zpracovával jsem v dokumentech švýcarská a německá témata, často i velice kritická, společenská, sociální, ale i politická.

 

Zatímco tady v Československu by to v té době absolutně nešlo. Ale co hraný film?

První, satirickou komedii ze života českých emigrantů Psí dostihy, jsem natočil v roce 1983. I ve Švýcarsku existovala „ nová vlna“, výborní režiséři, jejich filmy měly evropský formát (Tanner, Goretta). Nikdo se ale nezabýval tématem uprchlíků. I můj další hraný film Chladný ráj (1986) byl na toto téma.  Využil jsem v tom příběhu zkušenosti československých emigrantů v polovině osmdesátých let minulého století, ale zobecnil je, stejné situace prožívali i lidé z jiných zemí. Před pár lety běžel i v ČT, kde ho charakterizovali jako příběh o emigraci, lásce a ztracených iluzích na pozadí studeného blahobytu.  Další komedie Zlatá panna o producentech bez peněz pak následovala v roce 1989.

 

Samostatnou kapitolu tvoří ale vaše „Atelierbesuche“, tedy Návštěvy v ateliérech. Dokumenty, které jste dělal pro německou televizi.

To byla velice dobrá fáze, trvala sedm let. Dojížděl jsem z Basileje do Frankfurtu nad Mohanem, kde mne tehdy požádali, abych natočil něco nového o umění. Začal jsem přemýšlet. Tehdy bylo přelomové období, kdy do výtvarného umění přišel tzv. koncept. To je něco, co je v hlavě umělce, ale člověk, když to uvidí, tak tomu často hned nerozumí nebo nechce rozumět a přestává ho to zajímat. Lidé se proto začali odklánět od umění. Tak jsem si řekl, že ve svém filmu musím jít do hlav a do mozků těch malířů a sochařů. Podívat se, co vlastně je tou inspirací a jak oni myslí. Ale to nepůjde s textem. Tehdy byly ve filmu běžné i dlouhé komentáře nebo rozhovory s kunsthistoriky i umělci, ale já jsem se rozhodl dát to všechno pryč a dělat to jinak. Nějak zajímavě filmově podchytit. Čím víc jsem točil a uvolňoval se, tím jsem byl odvážnější a tím víc se to dařilo, takže se z  Atelierbesuche stal docela fenomén.  I když třeba různé pořady se rušily, ty moje zůstávaly a mohly běžet do aleluja, staly se institucí.

 

Nepřišel pak někdy moment, kdy se na stejné téma – návštěva v ateliéru – vytvoří stereotypy a je obtížné se pokaždé podívat jinýma očima, aby film neopakoval stejné postupy?

To je dobrá otázka. Tehdy jsem nepřetržitě buď točil, nebo jsem byl u zpracování filmu. Byl to adrenalin a nebyl čas se něčeho obávat. Zajímavé bylo, že ani v Německu nikdo nezpochybňoval, že to točím já, kdo nemá německý nebo švýcarský pas, ale pouze uprchlický. Spousta jejich vlastních lidí by bývala chtěla mít takové skvělé podmínky a vlastní pořad, ale nikdo mi to nedal najevo. Byl jsem prostě úspěšnou institucí. Ale po těch sedmi letech jsem se opravdu vyčerpal. A chtěl jsem taky dělat hraný film.

 

Proč myslíte, že byly vaše dokumenty o umění tak úspěšné?  

Podařilo se mi vymyslet a zrealizovat novou dokumentární formu, která byla pro diváky srozumitelná a zajímavá. Najednou začali současnému umění rozumět. Přesně ve smyslu úlohy veřejnoprávní televize.

 

Pak ale přišel listopad 1989 a vy jste spěchal do Prahy. Co byl hlavní důvod, když se vám ve Švýcarsku i Německu tak dařilo a navíc vaše manželka je Švýcarka?

Chtěl jsem se angažovat v procesu obnovy společnosti, který po pádu komunistické nadvlády začal. Zřejmě to zavinily geny, zděděné po předcích. Angažovat se, být veřejně činný, mělo pro ně velkou prioritu. Na první svobodný Silvestr v Praze v roce 1989 nikdy nezapomenu. 

 

Brzy jste začas spolupracovat s Českou televizí, zapojil jste se do cyklu dokumentů GEN Fera Feniče nebo do cyklu Jak se žije…

Ano, vznikla tam řada dokumentů, Genů i Ok, později jsme se ale rozešli. Začala další etapa mé spolupráce, a to s producentem ČT Karlem Hynie, ve které jsem se posunul dál při práci na velkých dokumentech celospolečenského významu, jak byly definované. Vzešel z ní například portrét Pavla Landovského Lanďák nebo dokumenty, které mapují české fenomény: taneční, chalupaření a chataření. Nebo trilogie Cenzurované sny o naší socialistické minulosti. V archivu ČT lze najít také hodinový dokument o největším basilejském veletrhu, Art Basel -  Olympiáda umění a komerce nebo zatím můj poslední film, portrét Národní galerie v Praze, objednaný bývalým generálním ředitelem, který však vznikal za poměrně zvláštních podmínek. Ještě dnes se z toho vzpamatovávám. Dal jsem si proto trochu pauzu, ale už přemýšlím, co bych dělal dalšího.

 

Když jsem s kolegy natáčela náš dokument České kořeny ve Švýcarsku, ještě jsem vás neznala. Tehdy nám ale jedna z respondentek pustila váš dokument My a Matterhorn, Matterhorn a my. Na rozdíl od našeho filmu, jehož záměrem bylo představit jednotlivé zajímavé osobnosti a jejich příběhy, ten váš pojednává o té obrovské emigrační vlně do Švýcarska v roce 1968 celkově. A přináší množství velmi zajímavých archivních materiálů. To jsem oceňovala a bylo mi záhadou, jak jste to vše nashromáždil.

Ten film vznikl z popudu švýcarského velvyslanectví v Praze. V roce 2007 mne požádali, abych natočil dokument k blížícímu se 40. výročí srpnových událostí a následné emigrační vlny roku 1968. (Ve Švýcarsku se tehdy ocitlo na 13 000 Čechoslováků, pozn. MF). Na velvyslanectví ale měli jen vágní představu. Věděl jsem, že potřebujeme mít partnera, a tím musí být Česká televize, která má infrastrukturu. A že budou potřeba archivy, bez nichž to nemá smysl. Můj nápad byl, natočit film ze švýcarského pohledu. Tedy jak nás Čechoslováky vnímali Švýcaři. Jaké byly jejich názory. Doposud se tyto dokumenty dělaly vždy z našeho pohledu, našich prožitků.

 

Jak jste získal ty archivní materiály? Jsou tam opravdu působivé. Silný byl třeba archivní záznam ze setkání význačných švýcarských a německých spisovatelů v čele se slavným dramatikem Friedrichem Dürennmattem, ve velkém basilejském divadle, kde všichni tito intelektuálové veřejně československé emigranty podpořili a apelovali na státní instituce i na celou společnost, aby jim pomáhala. A tato pomoc se velmi rychle na všech frontách skutečně i realizovala.

Měl jsem tu výhodu, že jsem pro švýcarskou televizi roky pracoval. Získat materiály z televizních archivů je vždy hrozně drahé, to by nezaplatila ani Česká televize. Zkoušel jsem něco vyjednat a na ředitelství v Bernu mi odpovědný člověk řekl: Podívejte se, my máme možnost jednou do roka udělat gesto a poskytnout archivy zdarma. A ukázalo se, že tento dokument může být tou příležitostí. Velmi drahé jsou i tzv. přepisy dokumentů z archivu, ale tady jsme získali jednu nadaci ve Švýcarsku, která je zaplatila. A pak jsem musel sehnat ty správné Švýcary, kteří tu dobu zažili a mohli by o tom vypovídat.

Velmi dobře přitom zafungovalo švýcarské velvyslanectví v Praze. Úplně náhodou jsem se dozvěděl, že jeden švýcarský ministr před lety (kdy jím ještě nebyl), pašoval českého uprchlíka ve svém autě přes hranice. Tu zajímavou informaci jsem chtěl využít. Dostal jsem kontakt, ale obával jsem se, že bude velmi obtížné dohodnout s ním schůzku přesně na konkrétní den, kdy jsme byli s Českou televizí natáčet ve Švýcarsku. Díky velvyslanectví se to podařilo a pan ministr o té historce velice pěkně vyprávěl.

 

Vzhledem k délce a množství archivních materiálů to muselo být ohromné množství času a práce. Jak dlouho jste film dělal?

Myslím, že tak tři čtvrtě roku. Jenom než jsem všechno prohlédl…. Než jsem vše zkopíroval… Největší práci samozřejmě dal konečný výběr a komponování toho všeho dohromady. Film šel pak v České televizi a dosud běhá po republice při různých příležitostech. 

 

Pojďme ale teď k nám, do Čech, kde se už od devadesátých let hodně zdržujete, a s vámi i vaše švýcarská paní. Co tu má ráda a co ji v Čechách inspiruje?

Moje žena Bertha je malířka. Absolvovala akademii v Basileji. Mnoho lidí ji už dávno nabádalo, aby vystavovala, ale ona se stále bránila, že její věci nejsou dost dobré. A tak se stalo, že první velkou výstavu měla moje žena v Česku. Dnes vystavuje samozřejmě i ve Švýcarsku. Česko má velmi ráda, přestože stále zápasí s češtinou. Je Retorománka, takže jí jdou hlavně všechny románské jazyky. Ale samozřejmě rozumí i mluví česky, jen třeba u lékaře, aby rozuměla opravdu přesně, potřebuje moji pomoc. Přestože žijeme mimo Prahu, na společenský život si rozhodně nestěžuje, máme tu přátele. Do Prahy často jezdíme a ona si velice oblíbila Národní galerii, o které jsem natáčel už zmíněný dokument.  Stala se vlastně jakýmsi jejím neplaceným propagátorem mezi Švýcary, vodí sem své návštěvy.

 

Co vaše paní nejčastěji maluje?

Má velmi ráda Kutnohorsko, kde pobýváme, ta krajina ji inspirovala. Jejím častým tématem jsou přírodní kalamity, což zní zvláštně. Vichřice, bouře, polámané stromy. Nezobrazuje je ale negativně, vidí to jako nový začátek, optimisticky, v jasných barvách. Dokonce se dá říct, že teprve v Čechách potkala své pravé téma.

 

Mimochodem – když už znovu mluvíme o té Národní galerii. Zmínil jste, že vás mrzí, že nemá stále to postavení, jaké by jí náleželo. Že jsou tam poklady, o nichž se neví. Můžete díky svým zkušenostem hodně srovnávat. Má pražská Národní galerie skutečně ten potenciál přitáhnout více domácích, ale i zahraničních návštěvníků, například ve srovnání s Vídní?

Podle mne ano. Bohužel jsem během natáčení viděl poloprázdné a prázdné sály, ale ten potenciál tam je. Chce to ovšem dlouhodobou práci a ředitele, který se bude galerii věnovat naprosto oddaně – nejen napůl, jak tomu v době našeho natáčení bylo. Chce to stabilitu a hledat nové vedení galerie i mezinárodně.   

Co bych ale velice pochválil, to je právě skončená výstava Alberta Giacomettiho, a pak nová koncepce Schwarzenberského paláce. Tam jsou nově vystaveni Staří mistři. Vřele doporučuji k návštěvě. Zúčastnil jsem se znovuotevření expozice, dělal ji Švýcar Marius Winzeler, (architektem výstavních prostor je Josef Pleskot, pozn. MF) a je to znamenité, krok správným směrem.

 

Před nedávnem jsme oslavili 30 let svobody, významné výročí společensko-politických změn v roce 1989, od pádu komunismu. Jaký ve vás to slavení zanechalo dojem?

Rozpačitý. Samozřejmě si vzpomínám na to, co se dělo ještě před listopadem 1989 a na pocity, které jsem tenkrát měl. Ty byly neopakovatelné, protože bylo jasné, že se k politické změně schyluje – ale ne tady. Strůjci byli jinde. Potkával jsem dost lidí z Maďarska nebo Polska a byl jsem informovaný. Jednou jsem natáčel o časopisu Kontinent, který vycházel v Paříži. Vydávalo ho ale německé nakladatelství a redakci tvořili ruští emigranti. V časopise se řešily otázky politického vývoje a bavili jsme se o tom, zda komunistický systém skončí. Já jsem byl skeptický, oni tvrdili, že ano, a že to bude v Polsku. Měli ty správné informace, nakonec to byla pravda.

My jsme v Československu dříve platili za velké aktéry hledání nové cesty, bohužel k tomu nedošlo. Rozdíl před rokem 1989 byl vidět i v tom, jak na různých festivalech v zahraničí se mi čeští tvůrci vyhýbali nebo se chtěli scházet tajně. Kdežto Poláci se hlásili, pozvali mne do Varšavy na festival a představili publiku jako českého emigranta točícího ve Švýcarsku. V Maďarsku jsem točil někdy v roce 1985 pro ZDF téma o tristní bytové situaci. Natáčeli jsme na ministerstvech a byl jsem překvapený, jak tam lidé otevřeně mluvili, byli kritičtí a nepokoušeli se nic skrývat. Co se dělo v Polsku i Maďarsku, jsme mohli na Západě vidět v přímém přenosu. Československo bylo jako předposlední a proto dnes nevím, ty oslavy…

 

Ano, Polsko a Maďarsko byly tehdy před námi, dnes je tam ale demokracie více podkopávaná než u nás. Osobně u nás vidím velkou naději v mladé generaci, která i těmi oslavami, ale i značnou angažovaností dává najevo, že jí další vývoj není lhostejný. Jak to vnímáte vy?

Já se stále potkávám s mladými lidmi. Teď mne například pozvali do Chomutova, kde se bude diskutovat právě o těchto otázkách. Jedu tam, protože to považuji za důležité. Na vývoji tady mi velmi záleží. Celý smysl mé existence, proč dělám filmy tady a ne někde jinde je, aby to tady šlo dopředu, byla možnost jiného názoru, jiného pohledu.

Mám radost z té možnosti, žít střídavě mezi oběma zeměmi. Radost, že člověk mohl být svědkem a také účastníkem změny celého systému. Jsem nadšen, že se tu žije normálním životem. Ale je mi smutno z toho, že se schováváme za Visegrádskou čtyřku, což není pro západ nic moc zajímavého. Nejsme schopni se samostatně prezentovat a jsme stále plni komplexů.

 

Co nám podle vás chybí?

Ssebekritický pohled na sebe sama, na naši minulost. To tady ještě neproběhlo. Sousední země si to absolvovaly například i přes své spisovatele či dramatiky. Němci, Rakušani i Švýcaři – to byli lidé jako Dürrenmatt nebo Frisch, kteří byli neustále v opozici, a kteří se pořád ptali. A člověk se má ptát: Jaká byla naše historie? Je to tak, jak nám to bylo řečeno? Byli ti husité opravdu hrdiny, nebo ne? Proč jsme se stali protektorátem? A tak dál. A dokud toto nezačne, nebude to dobré.

Myslím, že česká kultura a my všichni bychom mohli být mnohem dál. Tím, že zmizel vnitřní a vnější nepřítel, vytváříme si jiné nepřátele sami ve společnosti, která je vlastně ale čím dál normálnější, což je zase pozitivní. Měli bychom se proto nově orientovat a jít dopředu.

Myslím, že největší kulturní kvas tady byl na přelomu 19. a 20. století, kdy většina lidí mluvila plynně česky i německy. Obě kultury se prolínaly, konkurovaly si. Cena za poválečné „očištění“ národa je veliká.

 

Je zajímavé, že vy jako potomek vašeho pradědečka, který tu prosadil češtinu, mluvíte vlastně opačně…

Moji vlastenečtí předci vůbec se asi obracejí v hrobě. Já v té jazykové izolaci ale vidím velký problém, protože lidi tu jsou odkázáni pouze na česká média. Kdežto Švýcaři si běžně pustí německé zprávy, to samé Rakušani, v Lichtenštejnsku, Lucembursku také. Ve Švýcarsku mnozí zároveň mluví francouzsky, italsky. I dnešní Praha by mohla být velice zajímavým, multikulturním městem, i když to slovo se mnohým asi nebude líbit. Problémem je ale čeština, pro cizince většinou těžce zvládnutelný jazyk.

 

I přesto tady už spousta cizinců žije, a jsou tu rádi.

Měli bychom však z Prahy udělat moderní metropoli, přitažlivou i pro opakované, a nejen jednorázové návštěvy. Místo abychom ji rozvíjeli, vytváříme z Prahy skansen. Basilej je také starobylé město, ale moderní architektura tam hraje velmi významnou roli. Je stále velice významným kulturním centrem Evropy a 36% obyvatelstva Basileje jsou dnes cizinci. My v Praze prodáváme stále to, co vybudovali naši předci včetně těch mých, ale bojíme se k tomu přidat něco nového. Z nové architektury je tu pořád strach. A to se přenáší i na tu kulturu obecně. Ale už se to hodně zlepšilo. Kultura udělala velký pokrok, ale je třeba intenzivněji hledat vlastní cestu. Stát se znova evropskou avantgardou.

Principálem loutkového divadla v Americe

NEW YORK: Více než sto let staré marionety objevil v kostele Jana Husa v bývalém „srdci“ české čtvrti na Manhattanu v New Yorku Čechoameričan, loutkoherec a divadelník Vít Hořejš, který do Ameriky emigroval v roce 1979. Překvapivý nález ho o jedenáct let později přiměl ke spoluzaložení Česko-americké loutkové společnosti (The Czechoslovak-American Marionette Theater, CAMT). Navázal tak na dávnou tradici českých loutkářů v Americe. Se svou kočovnou show, osobitým avantgardním pojetím tradičního loutkového divadla pro dospělé, procestoval už celý svět a za šíření české kultury v zahraničí byl odměněn v loňském roce cenou Společnosti pro vědu a umění. Při té příležitosti vznikl následující rozhovor plný autentických vzpomínek a pozoruhodných informací o provozování tradičního českého kumštu jménem loutkové divadlo za velkou louží...

Autor článku: 
Irena Koušková

Emigroval jste do USA v roce 1979 ve svých 29 letech. Co jste dělal v Čechách předtím, než jste odešel za hranice?

Vždy mě to táhlo k divadlu, na FFUK jsem ale studoval francouzštinu a filozofii. Pak jsem zradil svou první lásku, francouzštinu, a zamiloval se do angličtiny, do Shakespeara. V roce 1972 jsem se dostal do Anglie (vyprosil a vyběhal jsem si „devizový příslib“, 50 tolarů na 10 dní a potřebných půl tuctu papírů na „výjezdní doložku“ na neuvěřitelné dva týdny). Pak jsem v Londýně spal v Hyde Parku se stovkami hipísáků a chodil dvakrát denně do divadla…

Nakonec jsem se vrátil do Čech, abych nepoškodil rodinu, i když mě lákalo a lákali jiní tam zůstat. Jenže jsem tu cestu stopem o pár dní přetáhl a sebrali mi pas, takže jsem pak pět let nemohl ani do NDR. 

Na Lidové škole umění jsem při univerzitě studoval herectví u paní Jiřiny Steimarové a ta mi po promoci (diplomka o franko-kanadské literatuře) zařídila audičky (v uměleckém slangu zkušební předehrávky pro případné využití v repertoáru - pozn. red.) v Šumperku, kde jsem pak strávil jeden rok jako herec s plným platem. Jinak jsem byl vždy na volné noze. Zažil jsem tam krásu sezóny v repertoárovém divadle, to je něco, co v USA neexistuje. Jenomže politická situace v umění pro mě byla nepřijatelná. Jen tak tak jsem unikl propagandistickým hrám, SSM, nebo podpisu Anticharty. Volnější už to bylo v Polsku, kam jsem se jezdil nadýchat čerstvého vzduchu. Taky jsem, víceméně ilegálně, dělal asistenta režie u Adama Hanuszkiewicze v Teatru Narodowym na Racinově Faidře.

Moje cesta do Ameriky v roce 1978-79 vedla přes Itálii a Francii. Dostal jsem výjezdní doložku, abych mohl konzultovat s autorem Primo Levim překlad knihy Periodická tabulka. Setkal jsem se s ním, konzultoval, ale řekl jsem mu, že překlad zřejmě nevyjde, protože já zůstanu na západě, což byl podle komunistických zákonů zločin. On na to řekl, „Cokoli je dobré pro vás, už to vyšlo ve více než třiceti překladech, tak o jeden víc nebo míň...“

 

Dělal jste loutkové divadlo už doma v Česku nebo až ve Státech?

Kromě rodinného loutkového divadla mé maminky a jejích sourozenců z 20. let, s nímž jsem si hrál se svým bratrem a sestrou, jsem nic o loutkách nevěděl. Myslel jsem, že loutky nemají budoucnost, že už jsou zastaralé. Ale někdy v roce ´75 jsem inscenoval s tím maminčiným dětským divadélkem pětiminutovou parodii na pimprlovou komedii, při které jsem vlastně objevil, že loutky skýtají spoustu možností. A pak přišel blesk z čistého nebe, objev Divadla Drak, které okouzlilo pražskou uměleckou smetánku. Já k ní nepatřil, ale nějak jsem se k tomu nachomejtl. Kombinace loutek a živých herců mě tehdy v 70. letech uchvátila a inspiruje mě dodnes.

 

Jak jste se dostal k loutkovému divadlu v Americe?

Do Ameriky jsem se bál. Nečekali na mě sice při přistání gangsteři, které jsem si představoval podle detektivek a zřejmě i komunistické propagandy, ale šokovala mě tehdy špína na letišti a odpadky v ulicích. Ale dalo se tam dělat divadlo i s přízvukem, což by v Anglii asi moc nešlo. A tak jsem se od poslíčka na kole přes taxikáře v New Yorku dostal přece jen k divadlu. Začal jsem jako technikář ve slavném Roundabout Theatre, tenkrát ještě „jen“ off-Broadway na 23. ulici (jsou stále ještě nekomerční, ale dnes mají pět scén, z toho tři na Broadwayi).  Byly to podstatně menší peníze než za volantem taxíku, (což taky nebyl žádný zlatý důl). Ale vydělával jsem si divadlem! Už brzy po příjezdu jsem s překvapením zjistil, že tu herci, profesionální, vystudovaní, talentovaní herci, dělají své „showcase“ často zadarmo, nebo do toho i vrazí vlastní tolary!, aby na sebe upozornili, což je běžná praxe. Taky jsem četl anglicky tradiční české pohádky s doprovodem jazzové nebo rockové muziky, většinou pro dospělé, což jsem trochu dělal už v Čechách.

Po dvou malých rolích v Jindřichu IV. (zadarmiko) a Richardovi II. (jeden tolar US za představení!) jsem se pak dostal k avantgardní produkci Goethova Fausta II. V divadle Patchoworks přepisovali a předělávali na modernu ten nesmrtelný a nehratelný druhý díl. Zmínil jsem se režisérce o tradici loutkového Fausta, a ona na to, ať si vyberu scénu, přepíšu ji a udělám s loutkami. Loutky mi posílali z Čech, první byl čert, kterého maminka vymámila od sběratele pana Vorla (za hezkejch pár tisíc), dostal oficiální „výjezdní doložku“. Ještě má od strážců hranic razítko na kopytě a na chodidle. Projekt Faust skončil a z nečinnosti by čert začal dělat neplechu, tak jsem ho začal montovat do těch pohádek. Přišla mi pak ještě od sestry čarodějnice a princezna.

Jednou jsme s těmi třemi loutkami vystupovali v kostele Jana Husa v srdci bývalé české a slovenské čtvrti na Manhattanu, na 74. ulici. No a já v tom českém newyorském kostele udělal objev, který pak dal jasný směr mému dalšímu životu v Americe…

Jedna z posledních českých babiček té presbyteriánské farnosti byla vrátná, paní Lučártová (Luchart), a ta mi řekla, že se tu hrávala loutková představení. Vyptával jsem se na osud loutek, až mě pustila podívat se na půdu − a tam jsem našel několik desítek starodávných loutek, s nimiž kdysi hrávali krajané divadlo, některým kouskům bylo i přes dvě stě let… Čekaly tu vlastně na mě schované na půdě přes padesát roků.

Dlužno říci, že krajané tady měli svou enklávu v pár tuctů ulic kolem 2. Avenue, říkalo se tomu Little Bohemia, a provozovali zde také loutkové divadlo, takže jsem navázal na dávnou tradici. Zajímavé je, že základ české komunity tvořili dělníci z tabákoven, např. z Čáslavi nebo Kutné Hory, kteří tu balili doutníky. Mezi Kutnohorci byli i řezbáři svatých, pro něž výroba loutek byla něco jako melouch.

 

A to už jste přemýšlel o vlastním divadle?

Ještě jsem pár let dělal v černém divadla Ta Fantastika, taková zajížďka, ale v roce 1990 jsem s Honzou „Čágem“ Ungrem (také se mihnul a pak vyhnul divadlu Ta Fa) spoluzaložil Československo-americké loutkové divadlo, Czechoslovak-American Marionette Theatre (CAMT) a stal se ze mě loutkoherec, ale také režisér, překladatel i autor, technikář, švadlenka marionetových kostýmů, takový americký Kopecký (já bych se tak neodvážil nazvat, ale několik krajanů mě tak oslovilo, tak to přijímám). Začali jsme samozřejmě Faustem, což byla vlastně naše jediná tradičně zahraná komedie. Adaptovaných i původních her je už více než dva tucty, odehráli jsme stovky představení, vystupovali ve 34 státech USA a na mezinárodních festivalech ve Francii, Pákistánu, Turecku, Polsku nebo Koreji. Za vším je ale nejen vlastní kumšt, ale také hodiny strávené vyřizováním administrativy, techniky a sháněním grantů.

 

Jak vzpomínáte na 80. léta strávená s Ta Fantastikou Petra Kratochvíla?

Měl jsem z Čech úžasnou vzpomínku na Petrovu roli v Ypsilonce, kde ho jako Michelangelova Davida sochal nezapomenutelně Vašek Helšus. Sešel jsem se s Petrem v New Yorku jen tak na pokec, ale ukázalo se, že je to vlastně jakási přijímací zkouška: Petrovi se rozešel soubor a hledal nové „černé vzadu,“ ty neviditelné manipulátory létajících rekvizit, kteří vytvářejí kouzlo černého divadla. Mluvili jsme pár minut a nabídl mi vstup do souboru. Ještě s neúplným obsazením jsme přezkušovali představení „Snu,“ protože se mělo jet za tři měsíce na festival „Sigma“ v Bordeaux. Poprvé jsem tak dostal v Americe zaplaceno za „hraní divadla.“ I když to byl honorář jen za ten týden ve Francii, a za tři měsíce zkoušek nic, byl to obrovský skok nazpátek nebo vpřed?, k obživě divadlem. A protože to bylo představení beze slov, neměli ani viditelní herci, Petr a Milada Kratochvílovi vpředu, a my neviditelní vzadu, žádný problém s přízvukem. 

Všichni měli samozřejmě ještě různá zaměstnání, Petr a Milada dvě nebo tři, dělali v restauraci Ruč, v obchodě s cukrovinkami na Nádraží střed (Grand Central), Petr byl liftboy v Národní budově, kde ještě fungovalo slavné divadlo Manhattan Theatre Club. Po nocích spolu vyráběli rekvizity a Milada šila kostýmy, barevné i černé sametové, a sametové pozadí a šály do „černé díry“, kde jsme v temnotách my nováčci klopýtali jeden přes druhého. Zkoušelo se v maličké klubovně Bohemian Hall v Astorii, která stojí uprostřed poslední velké zahradní pivnice v New Yorku.

Dalšími členy byli kromě mě a mé partnerky Bonnie Stein také Lenka Pichlíková, Consuela Morávková, Honza „Čágo“ Unger (kdysi jsem se mu obdivoval, když zazářil jako klaun v Cirkusu Alfred Ctibora Turby), Libor Hon (později se přidala jeho žena Alexandra), Richard Balous, Zdeněk a Jitka Lichtág-Loveček a Pavel „Kefalín“ Berka, osvětlovač Jarda Hruška a jeho žena Tracy. Na někoho jsem asi zapomněl, bylo nás 12, někdy 13, jindy 11, počty i tváře se časem měnily.

Po úspěchu v Bordeaux jsme příští rok jeli na dvouměsíční evropský zájezd. Začal v Monaku v Divadle Princezny Grace (bývalé filmové hvězdy Grace Kelly), kde bylo za branou pro kulisy slyšet šumění příboje. Pokračovali jsme přes Francii, Belgii a Lucembursko do Itálie a Švýcarska. A po té slávě se všichni, včetně Petra a Milady, vrátili nazpátek k poslíčkování, za pulty lahůdkářství nebo číšničení. Milada Kratochvílová (dnes už opět Janderová) držela Petra i celé divadlo úžasným způsobem, a já začal pomáhat s produkcí. Když nám ve zkušebně vypnula elektrárna Con Edison nejdřív topení a pak elektřinu, Milada se s Petrem a většinou souboru přestěhovali za teplem na Floridu. Já dostal od nakladatele zálohu na svou verzi sedmi českých pohádek, „Twelve Iron Sandals“, tak jsem si řekl, na půl roku mi to vydrží, koupil jsem si odvážně první osobní kompjůtr, Kaypro II X, a odjel na Floridu taky. Stal jsem se pak Petrovým a Miladiným parťákem, a příštích pět let jsem pendloval mezi Floridou a New Yorkem. 

Naučil jsem se tu dělat veškerou administrativu, psal jsem žádosti o granty (bez velkého úspěchu) a spolu s Bonnie jsme zorganizovali zájezdy do Hong Kongu, Singapuru, Malajsie a na Taiwan a nějaká představení na Floridě, v Kalifornii a jinde po Americe. Brzy po příjezdu na Floridu jsem dostal životní šanci, roli hlavního padoucha v akčním filmu Chucka Norrise: „Invasion USA“. Byly to obrovské peníze a obrovská sranda, měl jsem skákat se samopalem nad hlavou z helikoptery do příboje coby velitel diverzní jednotky Varšavského paktu. A byl jsem ten poslední padouch, ten co dlouho uniká, přežije až do konce filmu... Pak mě měl hrdina Chuck klasicky odstřelit nějakým tím raketometem a mé tělo mělo letět v plamenech skrz okna vládní budovy v Atlantě. Natáčení se odkládalo, až mělo začít ve stejný den, kdy nám začínal jeden z pouhých dvou zájezdů roku, pět představení důležitého festivalu v Jižní Karolíně. Ta Fantastika byla můj vlastní soubor, záviselo na mně dvanáct lidí, kteří přes dva měsíce dřeli na zkouškách. A tak tu prčovní roli hlavního padoucha dostal blonďatej Rus, kterého jsem na audičkách přehrál.

Ta Fa byl můj soubor, jenomže umělecky jsme si naše sny neplnili, pořád to byla ta zastaralá šantánová estetika, se kterou začínal Srnec v 60. letech. Tak jsem se v roce ´89 s těžkým srdcem Miladě a Petrovi omluvil a černého divadla nechal. Vzdal jsem se svého třetinového podílu ještě včas, než do toho přišly opravdové peníze, a šel třít loutkářskou bídu. Od milionů už by pak bylo těžší odejít. Ale byla to úžasná škola pro další práci v „chudém divadle“.

 

Jaký je váš loutkový repertoár v „chudém divadle“? Klasické české pohádky prý potřebovaly další vysvětlení kontextu… O co šlo, jak to vypadalo?

Třeba Vodník se musí vysvětlit, protože neexistuje (nebo o něm nevědí) v Americe. Coby Vodní duch (Water Spirit nebo Water Goblin) byl ale velice známý a blízký indiánskému publiku, pro něž jsem hrál na pár tuctu rezervací v Idahu, Dakotách, Arizoně a Novém Mexiku. Hrát na střední škole pro dospěláky, pro pět set apačskejch válečníků, kteří nehnou ani svalem na tváři, je skutečnej zážitek. Na jihozápadě v „bible belt“ se zase bojí pustit do školy ďábla, neznají komického folklorního čerta. 

V pohádkovém představení spojuji tři klasické pohádky povídáním o původu loutek, o českých, slovenských a rusínských přistěhovalcích. Málo dětí, ale i dospělých mělo ponětí, kde bylo Československo, na otázku z pódia odpovídali v Rusku, v Pensylvánii, v Africe. A najednou jsem po roce 1993 musel přidat vysvětlení, že země odkud já i loutky pocházíme, už neexistuje. Golema jsme zase udělali jako taneční představení, současný tanec. Mísíme často pohybové divadlo, marionety, nalezené předměty, stínové loutky, a vždycky se snažíme, abychom měli živou hudbu. Jako ukázku češtiny, a aby věděli jak správně vyslovit mé jméno s tím unikátním českým „ř“, učím diváky opakovat „třista třiatřicet stříbrných křepelek...“.  Většinou se smějí, ale jednou nějaké dítě vykřiklo „Ty jsi se zbláznil...“. 

Jak už jsem zmínil dříve, ještě v Čechách jsem vyprávěl pohádky pro (mladé) dospělé, s jazzovou nebo i rockovou hudbou. To bývaly méně známé texty. Také má vlastní podvratná pohádka o „dobrém dědečkovi,“ který nejmladšímu laskavému - tedy hloupému - bratrovi nakonec za odměnu utrhne hlavu, patří do tohoto soudku. Ale v Americe, kde neznají žádné z těch pohádek, s nimiž jsme jako děti vyrůstali, jsem se musel vrátit k Němcové a k Erbenovi. A je to krása, jak taková „Sůl nad zlato“ unese diváky všech věků.

 

Pro koho v New Yorku hrajete, kdo jsou vaši diváci?

Máme publikum, které si nás oblíbilo a vrací se, anebo najednou přijdou úplně noví diváci, jako teď na posledního Fausta, který byl vyprodaný v NYC i v Bostonu. Hrajeme pro všeobecné americké publikum, většinou pro dospělé. Pomohli jsme změnit představu, že loutkové divadlo je jen pro malé děti. Jindy zas rodiče přivedou tříleté špunty i na Hamleta. Lidé českého a slovenského původu tvoří jen malou část diváků. Přijdou ale Rusové, Židé, Poláci, Indové, Japonci, Číňani, národnosti, které mají loutkovou tradici. 

 

Jak děláte propagaci?

Pohlednice, letáky, plakáty, sociální sítě, najímáme tiskového agenta, který rozesílá oznámení do médií. Někdy se mu podaří dostat hodně článků a kritik, někdy ne, nedá se to vysvětlit. Ale jak říká, jediné noviny, které se opravdu počítají a přitáhnou diváky, jsou New York Times. A dobrá pověst od úst k ústům.

 

S jakými loutkami hrajete?

Kromě těch historických si loutky necháváme vyřezat v Čechách. Nejdřív jsme hlavně dělali kopie starých loutek z kostela Jana Husa, těch nejkřehčích. Od pana Václava Krčála a pak „trikového“ dupáka od Ivana Antoše. Stavěli jsme je vždy též o něco větší, neb hrajeme někdy pro veliké publikum − teda hlavně moje sólové představení pohádek, které jsem hrál s šedesáticentimentrovými marionetami až pro 900 dětí v tělocvičně ve Phoenixu (naprostý zločin). Tak to dělávali staří loutkáři, když si navzájem stále většími loutkami konkurovali. Některé mnou nalezené loutky byly kdysi vyrobené v Čechách, různými řezbáři u firem Muenzeberg nebo Modrý a Žanda. Ty nejstarší zhotovil zřejmě Mikuláš Sychrovský z Mirotic, jihočeský řezbář, který vyrobil mnoho loutek pro několik generací Kopeckých i jiných slavných rodin. Jeden druh mezi nimi měl ovšem výrazný naivní styl s plochými tvářemi, což je neobvyklé, a usuzuji z toho, že je dělal nějaký amatér v Americe. Profesionál vyřeže výrazné a plastické rysy − někdy ty velké nosy působí až antisemitsky (a někdy skutečně rasistické byly).

Dále používáme dvaceticentimetrové rodinné loutky od Miloše Kasala z Ruzyně, takové, s jakými si hrála v dětství moje maminka a které jsem po ní zdědil já se svými sourozenci (tyto loutky taky po představení prodáváme, což je důležitý zdroj příjmů souboru). Ty prťavé hračky někdy vystupují zároveň s většími loutkami − stejná postava je hrána paralelně loutkami dvou velikostí i živáčkem. 

První kompletní soubor na nové představení nám udělal Kuba Krejčí na Jenovéfu. Jeho loutky si pak zahrály v mnoha kusech, a dokonce zatančily ve sboru v Golemovi. Hlavní postavy udělal Kuba 120 cm velké a tančily většinou na kolečkách, „uvězněné“ seděly do půl těla v takové kleci, která představovala vězení pražského ghetta, stejně jako výprava scénografa Roman Hladíka: stylizované pětimetrové věže pražských kostelů točící se kolem mnohem menší Staronové synagogy. Loutky z Jenovéfy pak byly i v Hamletovi − zloduch Golo si zahrál Hamleta, zatímco kuchař Drago dostal životní příležitost ztvárnit krále Klaudia.    

 

Kde všude jste v New Yorku hrál?

Začali jsme první verzí Fausta v roce 1990 v kostele Jana Husa na 74. ulici, když tam, na Upper East Side, ještě byly nějaké zbytky české komunity. Pak jsme hráli v Národní budově, která už byla zdevastovaná a téměř nepoužívaná, a kromě nějakých krajanských schůzí jednou za měsíc zela prázdnotou. Pro nás to byl výborný prostor, dělali jsme představení, která začala v přízemí − bývaly tam tři scény slavného divadla Manhattan Theatre Club, kde hrál, vedle množství hvězd nebo budoucích hvězd, jako třeba Liza Minelli, taky Voskovec. Uprostřed scény pak loutky proskočily klasickým marionetovým proscéniem a vydaly se, následovány diváky, po budově. Poslední dějství se odehrálo v katastrofálních ruinách tanečního sálu, kde nad hromadami opadané omítky kolem polorozpadlého nápisu „Národ sobě“ létali holubi. 

S Golemem s klezmerovou hudbou Franka Londona jsme se v roce 1997 poprvé dostali do slavného divadla La MaMa na Východní 4. ulici, založeného legendární Ellen Stewart, úžasnou černoškou, která byla skutečná MáMa pro nás, i mnoho později slavných autorů, režisérů a herců. Byla to někdy máma princmetálová. Teď už jsme v La MaMě jedním z domácích, nebo snad „rodinných“ souborů. Kromě toho hrajeme v Theater for the New City na První Avenue a 10. ulici, taky v „East Village“ („Východní vesnice“ je takové nóbl jméno, které dali realitní agenti tomu bývalému vypálenému slumu a podařilo se jim z něj udělat módní záležitost). 

 

V New Yorku existuje údajně jediné loutkové divadlo provozované městem, což je pro kapitalistickou Ameriku velice nezvyklé…

Swedish Cottage v Centrálním parku je marionetové divadlo, většinou pro děti, provozované městem a nadací pro zvelebování parků. Moc hezké divadlo, původně tedy švédská chalupa přivezená na světovou výstavu v roce 1947. Loutkoherci mají pracovní zařazení „Park Ranger“. Bohužel používají nahrané dialogy, někdy pořízené před dvaceti, třiceti i více lety, a loutkáři jen tahají za provázky marionet vyrobených pro stejně staré inscenace. Párkrát jsem tam zaskakoval na jednu zkoušku, nebo mi slíbili zkoušku, ale nezbyl čas. Jen jsem si předem poslechl tu nahrávku. Hercův zlý sen: na jevišti bez znalosti textu, narážek, a bez zkoušek.

 

Jaký zvuk má podle vás české loutkářství ve světě?

Mezi loutkáři a znalci má české loutkářství obrovský zvuk. I lidi, kteří nikdy české loutky nepoznali, často vědí, že je v Čechách silná tradice loutkového divadla i animace. Případně byli v Čechách a viděli loutky prodávané v obchodech pro turisty na každém rohu, nebo zhlédli jednu z komerčních produkcí, která se v Praze hraje už třicet let. 

 

Na čem právě pracujete?

Obnovujeme v novém obsazení a samozřejmě trochu aktualizované podobě "A Christmas Carol, Oy! Hanukkah, Merry Kwanzaa". Dickensova „Vánoční koleda“ se z nějakého důvodu stala nerozlučnou součástí Vánoc v Americe, existuje spousta divadelních i filmových adaptací. My jsme tam přidali tu Chanukku a svátek Kwanzaa, což je (v roce 1966) uměle vyrobená protiváha Vánoc využívající afrických tradic, a zpíváme k tomu české, anglické, hebrejské a svahilské písně. Možná ještě tento rok přidáme španělskou a slovenskou - do souboru čerstvě nastupuje výborná slovenská herečka Katarina Vizina. Kromě ní bude v novém obsazení hrát a česky zpívat také Valois Mickens (ta je hrdá na své africké, keltské a indiánské geny), jedna z dlouholetých členek domácího souboru La MaMa, která už vystoupila v několika našich inscenacích. Nějaký kritik o našem představení napsal: „Je to stále ten původní Dickens, ale jako by příběh převyprávěla česká babička.“

Odehraje se to v Theater for the New City, a také na zájezdě do slavného muzea Detroit Institute of Arts.  V dubnu 2020 jedou české pohádky do Trinidadu − ale ne do teplíčka na pláž – do Trinidadu v Coloradu, městečku na hranicích Nového Mexika. A asi z toho udělám měsíční zájezd nahoru podél Skalistých hor, taková trochu nostalgická vzpomínka na tři a půl měsíce na cestách od Idaha po Arizonu. Tenkrát před třiceti lety jsem odřídil přes 15 tisíc mil a odehrál 151 představení, tj. třináct a půl každý týden. To už si odpustím, bude to tak tucet představení, ale možná zajedu až do Alberty v Kanadě.

Poslední dva roky už pomaloučku polehoučku připravujeme pro naši domácí scénu v divadle La MaMa „Ptáky“ podle Aristofana a Farida ud-Din Attar. Výprava Petr Sís, který podle té perské epické básně z dvanáctého století vytvořil překrásnou knihu. Hudba Michael Kocáb, který skládal, hrál a zpíval ještě jako konzervatorista pro mou první inscenaci v Rubínu v Praze. Bylo to také první veřejné vystoupení Pražského výběru, ještě jazzového, doprovázeli půlhodinovou báseň v próze Apollinairova současníka Blaisa Cendrarse. Tak se tím vlastně uzavře kruh.

Díváme se na videozáznamy statisícových hejn ptáků, kteří jako by tančili po nebi, a snažíme se vymyslet, jak to vytvořit na jevišti, ne promítáním, ale divadelní magií.

Web: http://czechmarionettes.org

Aktuálně k rozhovoru dodáváme, že u příležitosti oslav 100. výročí vzniku republiky se v Národním informačním a poradenském středisku pro kulturu, NIPOS, zrodila myšlenka na zmapování krajanského ochotnického divadla v USA. Za použití mnoha pramenů a kontaktů s krajany v USA DNES vychází publikace "150 let krajanského ochotnického divadla v USA, 1868 - 2018". Jedna z kapitol se věnuje také profesionálnímu loutkovému divadlu v New Yorku, jehož principálem je právě Vít Hořejš. Vydává NIPOS, autor Mgr. Jiří Němec. Další informace brzy na stránkách www.nipos.cz nebo www.amaterskedivadlo.cz

Česká kultura před Sametem a po Sametu/ s Karlem Hvížďalou

PLZEŇ: Novinář, spisovatel a dramatik Karel Hvížďala je známý zejména díky svým knihám rozhovorů s lidmi hlavně z okruhu disentu či exilu. Jeho Dálkový výslech s Václavem Havlem vyšel poprvé česky v Londýně již v roce 1986. Hvížďala kladl otázky v Bonnu, kde žil, Havel odpovídal v Praze. Knihy formou interview v jeho tvorbě převládají. Rozhovory jsou pro autora přirozeným prostředkem pro zachování pamětí lidí s bohatým a často pohnutým osudem. Na Světě knihy v Plzni, kde Karel Hvížďala představil své poslední dílo Exilový orloj, se však ocitl v roli tázaného, a já měla tu čest se ptát – na jeho život.

Autor článku: 
Eva Klapka Koutová

Ve svých vzpomínkách v prvních vašich dvou fejetonových knížkách (Osmý den týdne a Dobře mrtvý dědeček) často zmiňujete své prarodiče. Jsou to oni, kteří vás svou moudrostí a láskou provázeli ve vašem životě?

Zcela bezpečně jsou to prarodiče. Rodiče už byli „zkrouhlí“ německou okupací i rokem 1948. Táta přišel o své postavení v práci. Tím pádem moji rodiče nebyli tak hrdí a pevní jako prarodiče. Když dědu znárodnili, babička říkala: to musíme oslavit, teď budou mít starosti oni a ne my. Byli znalí Evropy a dívali se na všechno trošku s odstupem a s humorem. Mí rodiče navíc pracovali, takže já, jakožto starší ze sourozenců, jsem s babičkou a s dědou své první čtyři roky prožil s nimi dost intenzivně. Jim vděčím za ironický odstup, který člověku brání, aby byl v kritických situacích slepý.

 

Je to znát z vašeho vyprávění, kde hodně zmiňujete babičku. Druhá knížka je zase celá věnovaná dědečkovi, proto jsem byla překvapená, že o rodičích zas až tolik nehovoříte, nepíšete.

Ten důvod jsem zmínil, rodiče měli život před sebou a jejich svět se zřítil.

 

Také v knížce popisujete obraz z roku 1945, kdy se na vaší zahradě ošetřovali ranění ruští vojáci. Bylo to pro tuto dobu běžné?

To já nevím, ale v Lukách pod Medníkem, kde se to stalo, dopadli před naší zahradou dva parašutisté, a jak se později ukázalo, byli to lékaři, kteří se ubytovali u nás. Proto byl nejenom u nás, ale i na vedlejší zahradě lazaret. Ale netrvalo to dlouho, jen pár dní. Pak zas jeli dál.

 

Ale zmiňujete, že ještě dlouho po tom zahrada zapáchala...

... protože ti lékaři na našem zahradním stole operovali, amputovali a obvazy i uřízlé končetiny se nedaleko na louce pálily.

 

Vám byly tenkrát čtyři roky. To musel být pro vás hodně silný zážitek.

Dlouho jsme si pak hráli na chirurgy a uráželi jsme ruce a nohy trpaslíkům, které si tam vojáci donesli z okolních zahrad. Modlili se k nim jako k bůžkům.

 

V roce 1948 vám bylo sedm let. Jaké jsou vaše nejsilnější zážitky a vzpomínky?

Z roku 1948 si pamatuji jen prvomájový průvod: táhl na dvojkoláku umělý pecen chleba, který byl skoro tak široký jako celá ulice a pak, jak mi maminka oznamovala, že Jan Masaryk skočil z okna. Víc si z toho roku nevybavuji. To až rok 51, kdy došlo k znárodňování – to byl takový přelomový moment. Začaly čistky, můj otec odmítl vstoupit do komunistické strany, zbavili ho funkce a společenské postavení naší rodiny spadlo úplně někam jinam.

 

Dále ve své knížce píšete, že jste vstoupil do Československého svazu mládeže a vnímal jste to jako svoji první zradu.

To je pravda. Později jsem se to snažil odčinit tím, že jsem vstoupil do ilegálního skautu, ale tenkrát nás k tomu donutila třídní učitelka, která tvrdila, že když to neučiníme, nebudeme moci studovat na gymnáziu. To bylo první moje selhání, za které jsem se brzy styděl. Trvalo mi dlouho, než jsem se prarodičům přiznal.

 

Jaké další zrady jste měl na mysli?

Ta druhá zrada byla v roce 1978, kdy jsem podepsal Antichartu. Nebyl jsem ani v KSČ ani v ROH, a když za mnou přišli s Antichartou, zdálo se mi to jako menší zlo, než kdybych vstoupil do těchto organizací. Během pár dnů nebo týdnů jsem pochopil, že jsem se mýlil. Cítil jsem to jako velkou zradu sama sebe. Tu jsem se pak snažil v exilu částečně odčinit.

 

Do exilu jste odešel v létě roku 1978. Rozhodnutí ve vás zrálo už delší dobu. Co bylo tím hybným momentem, že jste se rozhodl v daný okamžik opravdu odejít?

Zrálo to dlouho, protože cenzura řádila všude. V časopise Mladý svět, ze kterého mě vyhodili, v Albatrosu, kde jsem pracoval, ale i v rozhlase a v divadle, pro které jsem napsal hru. Důvodem mého odchodu ale byly samozřejmě také praktické okolnosti. Žena dodělala na fakultě kandidaturu věd, já jsem šel na volnou nohu, abych neuškodil nakladatelství, a syn končil první třídu. Žena s dítětem mohly cestovat, protože matka mé ženy byla naturalizovaná Švédka. Přes kamaráda jsem si sehnal devizový příslib a jel jsem na dovolenou do Španělska. Sešli jsme se na nádraží ve Frankfurtu, odkud jsme jeli dál k dědovi, který žil a pracoval v Essenu.

 

Svou poslední knihu Exilový orloj věnujete lidem, s kterými jste exil sdílel. Co pro vás tato komunita v exilu znamenala?

Náhradu za ztracený domov, a to i pro naše děti. Trávili jsme každé Vánoce a Silvestra s vrstevníky literáty nebo historiky a sociology lyžováním v Alpách, kam jezdily i jejich děti, takže ony měly vlastně náhradní rodinu, a některé se dodneška stýkají, i když všechny děti – dnes už dospělí, zůstaly v zahraničí.

 

Jak vzpomínáte na rok 1989, když jste se vracel zpět do Československa. Co to pro vás znamenalo, co se ve vás dělo po tolika letech. Věřil jste tomu?

Začal jsem tomu věřit 5. ledna 1989, když mi zavolal Pavel Tigrid a ptal se mě, jak bych se zachoval, kdyby byl Havel prezidentem. Já jsem mu na to řekl, že to bychom se asi oba vrátili. Pak se to skutečně stalo, studenti se vzbouřili, jak je k tomu po pádu Berlínské zdi vyzýval ze Svobodné Evropy Pavel Tigrid. Později se ukázalo, že těch 12 let, co jsem doma nebyl, bylo poznat. Zjistil jsem, že s přáteli, které jsem opustil v Čechách, máme každý jiné zkušenosti a nejde tak snadno s každým navázat na to, čím jsme každý někde jinde prošli. Trvalo to někdy hodně dlouho, než se tyto rozdíly podařilo překlenout.

 

Máte pocit, že se to teď vyrovnalo, po těch letech?

Ne, úplně se to nevyrovnalo a nevyrovná se to nikdy. Ta díra dvanácti let je příliš dlouhá, ale s některými lidmi to bylo snazší, s některými těžší. Má to ale logiku, nevidím v tom nic fatálního. Tam, kde se dají zkušenosti konfrontovat bez emocí, je tento proces zajímavý pro obě strany. Tam, kde jsou lidé vnitřně zapříčení a jsou hluší, nebo jsou à priori přesvědčení, že jejich způsob existence je lepší a důležitější, tam je to těžší, ne-li nemožné.

 

Cítíte někdy, že vám vyčítají, že jste odjel?

To ne. Mně to skoro nikdy nikdo nevyčetl. Jedině mi těsně po návratu chodily do redakce Mladé fronty pohledy s obrázky, na kterých bylo znázorněno, kde budu viset, až se režim zase obrátí. To ale trvalo jen pár měsíců.

 

Je třicet let po revoluci, v čem jsme se podle vás posunuli a v čem naopak zůstáváme pozadu?

Ten problém je složitější: Díky tomu, že nešlo v roce 1989 o revoluci, ten termín sametová revoluce jsme si nechali vnutit od západních novinářů, kteří potřebovali zapamatovatelný slogan, ale o domluvené předání moci, jak to přesně pojmenoval Petr Pithart v mé knize Výslech revolucionářů z roku 1989, nedošlo ke katarzi: tedy k potrestání viníků. Ta kniha mimochodem právě vyšla ve třetím vydání.

A důsledky této chyby ze začátku devadesátých let nás dohnaly v posledních letech: étos normalizace se kvůli tomu přenesl plynule do nového režimu. Umožnil, že se vlády ujali opět lidé či jejich děti, zplození tehdejší dobou, kteří měli peníze, zkušenost s manipulací a byli navázáni na tajné služby. To mělo za následek, že nám vnutili etiku smíření, která zvítězila nad etikou odpovědnosti za vlastní autentický život. Zase jsme se nechali uplatit konzumem a oni se snaží ovlivnit justici a veřejnoprávní média, aby si lidé nevšimli, že se vrátili k moci. Naštěstí generace ZERO, tedy ti, co jsou narození kolem zlomu století, si to uvědomují, vědí, že problémy má celá naše civilizace a že není kam emigrovat: změny je třeba učinit co nejdříve doma, zvlášť když vláda neinvestuje do nových technologií, neumožňuje získat mladým lidem za rozumné peníze byt a nezaručuje jim důstojné stáří: vypadá to, že nebude na penze. Situace se proto opakuje. Navíc tato generace již ví, že za skutečné informace se platí. Zatím tomu tak je hlavně na Západě, ale sem to přijde taky. A už tato skutečnost pomáhá této generaci snadněji se orientovat v médiích.

Česká kultura před Sametem a po Sametu / s Vladimírem Justem

HRADEC KRÁLOVÉ: Vladimír Just je šťastně dvojjediný - aktivní divadelník z předlistopadových i listopadových dnů roku 1989 a současně divadelní historik. Toto spojení mu umožňuje proniknout i tam, kam se běžný historik nedostane, a vlastně ho to ani nenapadne. Je např. autorem publikace Divadlo v totalitním systému. Příběh českého divadla 1945-89 nejen v datech a souvislostech (Academia, Praha 2010), za kterou získal cenu Kniha roku AV ČR. A jeho esej Teatralita politického procesu s podtitulem Proces s Miladou Horákovou jako divadelní inscenace patří k nejmrazivějším svědectvím o brutalitě československého komunistického režimu. Bude o ní řeč i v následujícím rozhovoru, k němuž jsme se sešli během letošního divadelního festivalu v Hradci Králové, kde jako teatrolog nemůže chybět. Vzhledem k tomu, že jsme se během let stali dobrými přáteli, zůstanu, když dovolíte, u tykání.  

Autor článku: 
Lenka Jaklová

Jsou věty a útržky, které se nám vryly do paměti, a s nimi i určitý kontext. Vybaví se ti taková replika z let normalizačních?

Ano, např. nezapomenutelná poznámka v televizním scénáři „Justa točit tak, aby mohl být střižen!“

 

To zní výhružně. Oč se tenkrát jednalo?

S bratrem Jiřím jsme někdy v půli osmdesárých let byli po delší době pozváni do několika „alternativních“ či „klubových“ zábavných pořadů (např. Šípova Galasuperšou, Nekudova Sešlost aj.). Jiří v té době napsal pro rozhlas scénář Klauni a vlastenci a měl z toho velký malér. Dokonce kolovala fáma, že napsal hru Vlastenci, klauni a bolševici, což nebylo až tak daleko od pravdy. Chudák dramaturg Ivan Škapa kvůli tomu vyletěl z rozhlasu. Bratr sice těsně předtím za jinou hru dostal rozhlasovou cenu, ale paradoxně nesměl na obrazovku. Z televize mi vzkázali, abych na to Galasuperšou přišel jenom já. V té době byly zákazy trvalé i dočasné. Chvílemi je dostal ten, chvílemi zas onen. Jiří mě vyzval, abych nabídku přijal sám a střihnul si svou z divadla osvědčenou, dadaistickou přednášku o obrozeneckém divadle. Předložil jsem text a krátce před natáčením nahlédl do scénáře. Nezůstal tam kámen na kameni. A na titulní straně  vidím drobnou poznámku tužkou: „Justa točit tak, aby mohl být střižen...“ Umíte si představit, jaké to bylo afrodiziakum k vystoupení. Přednášku jsem odehrál, samozřejmě mi ji nehorázně sestříhali, takže nakonec jsem byl rád, že jsem v tak zprzněné podobě „mohl být střižen“. Ale přesto jsem si řekl, že to tak nenechám a případ zobecním. Brzy totiž přišel další důvod k článku.

To už se psala perestrojková léta 1986/87 a Luděk Nekuda nás s bratrem pozval do svého tehdy progresivního pořadu Sešlost. Sehráli jsme dialog Otec a syn, který končil čtyřmi replikami. Otec – což jsem byl já – říká: „Vy mladí máte už dneska všechno. A kdo vám to dal? My staří, když jsme byli mladí. My jsme neměli nic. A všechno jsme vám to dali.“ A bratr říká: „My z toho taky dodnes žijeme.“ A já na to: „A uvědomil sis, kdy nám to vy, jako generace, jednou vrátíte?“ Pak je pauza a bratr říká: „No jakmile to někde najdeme.“

Tuhle pointu vystřihli a zůstal jen stupidní dialog otce se synem o generačních konfliktech. Nekuda se mi omlouval, říkal, že to šlo seshora, že prý musel krátit z časových důvodů: „Ale postihlo to všechny.“ Řekl jsem si, co je moc, to je moc, a napsal jsem rozsáhlou stať do čtrnáctideníku Scéna Justa točit tak... s podtitulem O televizní zábavě zevnitř i zvenčí. A tam jsem semlel úplně všechno. Nejen své osobní zkušenosti, ale i to, jak se všude, i v programu určeném mládeži, vysílají kýče. A taky jsem se ptal, proč do televize nesmí tenhle nebo tamhleten, proč nesmyslně distancují Suchého, Horníčka, Vyskočila nebo písničkáře od Merty po Plíhala a Nohavicu. Psal jsem také o alternativní, tehdy už odvážně se klubající kultuře, hlavně o malých scénách, což bylo moje téma. Argumentoval jsem asi takto: Ano, on se na to zprvu nikdo nebude koukat, bude to menšinový, ale pokud bude vkus čím dál víc upadat a budete se řídit heslem „To je blbý = to se bude líbit“ (i tuto Werichovu rovnici nám totiž v té Sešlosti škrtli – logicky, protože se v ní poznali), nakonec se budete vymlouvat, že to vámi zblblí diváci takhle chtějí a bude to do nekonečna.

Článek vyšel v dvojčísle 21/22  na podzim 1988 a nastal šrumec. Československá televize protestovala u vydavatele časopisu Svazu dramatických umělců, ředitel televize a člen ÚV KSČ Jan Zelenka na protest pokládal svazovou legitimaci. Odvážný šéfredaktor Scény Jan Dvořák, který článek publikoval, chodil od jednoho koberečku k druhému. Také já byl předvolán, abych vysvětlil, jak jsem to myslel, a že to zjednodušuju, že snad jinými slovy chci říct, že je tady nějaká cenzura... Pomyslel jsem si – soudruzi, správně jste to přečetli. Táhlo se to dlouho, až nakonec časopis dostal důtku a snad i pokutu. Podrobnosti si můžete přečíst v knize vybraných statí ze Scény, již teď uchystal bývalý šéfredaktor, kde je samozřejmě i celý můj článek. 

Když přišel Listopad ´89, někdo si na ten článek vzpomněl a od pánů Jindřicha Fairaizla a Jiřího Kantůrka, kteří v lednu 1990 nastoupili do čela Československé televize, jsem dostal překvapivou nabídku, jestli nechci dělat šéfa zábavy a dramatických pořadů v ČT.  Šťastně jsem odmítl, ale za kontroverzní text jsem dostal Cenu křepelek, což byla cena pro odvážné novináře, vyhlášená koncem roku 1989.

 

Takhle ve zkratce jde o zábavný příběh, ale vraťme se ještě do časů pozdní normalizace, kdy jsi svůj kritický článek psal a nemohl sis být jist, zda nebude tvým posledním publikovaným textem…

Já jsem měl obrovskou výhodu, ostatně jako můj bratr, že když nám někde něco zakázali, což se nám na divadle stávalo pořád, mohli jsme jít až na doraz, protože jsme oba měli zaměstnání, z kterého jsme byli daleko hůře vyhoditelní. Bratr pracoval za žebrácký, ale přesto plat ve scenáristickém oddělení Filmového studia Barrandov. Působili tam i scénáristé, kterým třeba patnáct let neschválili scénáře. Oni to ale brali jako příspěvek do penze. Já jsem v té době byl zaměstnán v Akademii věd a připravoval jsem po desetiletí studii o historii, teorii i současnosti divadel malých forem, kterou jsem nakonec úspěšně obhájil; vyšla dokonce jako kniha Proměny malých scén. Měli jsme tedy náhradní píseček, který se v mém případě stal později písečkem hlavním.

Ovšem na jevišti jsme měli absolutní svobodu. Tam jsme si opravdu nenechali nic vnutit. Když nám v médiích nějaká pasáž ve scénáři neprošla, zkoušeli jsme ji na zájezdech v různých odlehlých oblastech republiky – jako třeba ve Valašském Meziříčí, v Tachově nebo v Lázních Jeseník. Vzpomínám na tamní klub Socialistického svazu mládeže Katovna, ten název i s tím spojením nás fascinoval.

 

Inspirace pro pozdější televizní a pak rozhlasový pořad na Rádiu 6 s Janem Rejžkem?

Ano. A teď se vracím k tomu, proč se právě tahle příhoda vynořila z mého potlačeného už dávno minulého života. Tehdy jsme si v klubu Katovna řekli, že si v pořadu Večer s bratry Justy vyzkoušíme na živých lidech, co nám v Praze nepovolili. Když se tamní skvělé publikum začalo scházet, najednou vidíme, že ve druhé řadě sedí Miroslav Horníček a vedle něho sochař Vladimír Preclík. Horníček se tam skutečně léčil a Preclík tam měl zřejmě nějakou vernisáž. Já měl ještě navíc zablokovanou páteř…

 

Už tehdy?

Už tehdy. Horníček říkal, já tě protáhnu lázněmi, to jsou hotové Lurdy, a učinil tak se skleničkou vína v ruce. Bylo to skvělé publikum, lidi reagovali jednak na nás a jednak na Horníčka s Preclíkem. Vzpomínám na to proto, že loni bylo sté výročí narození Miroslava Horníčka. V Plzni se při té příležitosti konala velká akce. Moderoval ji Antonín Procházka, s Horníčkem se taky dobře znal. Moc pěkné setkání. Přišly různé generace diváků, samozřejmě herci, kteří měli s Miroslavem Horníčkem osobní zkušenost jako třeba Bolek Polívka a Chantal Poulen. „Říkal jsem si, když jsem byl pozván, co bych tady vykládal, co jsem kdy kde s Horníčkem… Já raději řeknu, co by asi Horníček říkal dneska,“ tím jsem zahájil své plzeňské vystoupení. „Dneska by možná říkal – tak ten premiér by mi ani tolik nevadil, to beru jako pomstu Slováků za to, že jsme se odtrhli.“ To byla první věta. A druhá: „Ale co jsme kdy udělali Japoncům?“ Chvilku byla pauza a pak to publiku naskočilo a zaburácel smích. Za mnou se rozřehtal Bolek Polívka. A pak jsem si řekl, jak já to zakončím? A zase jsem si vzpomněl na Horníčka, tentokrát autentického. Pro něho bylo typické, že čekal od diváka, že si sám rozbalí vtip. Že nebude jmenovat, a lidi si jméno dosadí. No a tak jsem na závěr zavzpomínal na naše poslední setkání v zákulisí Divadla ABC, kde probíhala oslava k vydání kompletu CD s předscénami Wericha a Horníčka. On tam tehdy přišel jako host a zakončil celý večer. Já jsem ho spolumoderoval. Těsně před posledním výstupem, když přišel z toalety, povídá: „Vladimíre, ty jsi opravdu kamarád, podívej se na mě, nepokapal jsem se?“ Tak jsem se na něj podíval a řekl: „Prosím tě, na to se vy…“ A on řekl: „Ještě to!“ Nic víc, a šel na scénu. A tohle jsem v Plzni řekl na závěr, že v tom je pro mne celý Horníček. „Prostě zaseknout stručnou větou. Nic nerozpatlat. Není to vulgární, je to čisťoučký. Klaunský.“ A 1. ledna letošního roku jsem si pustil televizní záznam z Plzně a nebyla tam ani ta pointa „Ještě to!“, a nebyla tam samozřejmě ani úvodní replika. Zůstalo jenom torzo uprostřed, kdy jsem vykládal, jak byl Horníček stručný a jak uměl zaseknout…

Hned jsem volal Antonínu Procházkovi a on řekl: „No postihlo to všechny.“ A ten slušný pan moderátor netušil, že říká přesně tutéž větu jako Luděk Nekuda před těmi 33 lety. „Je mi to líto, postihlo to i mě, postihlo to všechny, museli jsme krátit.“ Ale že záznam večera prokrátí o můj vstup a o moji pointu a nechají tam jenom blbiny, no to mě naštvalo. A přitom ART, který nemá žádnou velkou sledovanost, se podbízet nemusí. Říkal jsem si, tohle už přece znám. Tohle jsem už někdy zažil! A vzpomněl jsem si na „Justa točit tak.“ Ale já mám tu kliku, že to můžu zveřejnit.

 

Stejně jako před událostmi roku 1989 také dnes žiješ především divadlem. Jako teatrolog a kritik píšeš o divadle, divadlo je pro tebe alfou a omegou. Hledáš divadlo za vším, nebo k tobě přichází samo? 

Ono se mi připomíná všude, i tam, kde bych ho nečekal. Například, když jsem předkládal texty ke své habilitaci. Podmínkou je povinná kvóta odborných publikací i citací v zahraničí. Tehdy jsem si uvědomil, že ty mé statě v italštině, španělštině či angličtině nejsou až tak mojí zásluhou. Že mě publikují především, když píšu články o dramatice Václava Havla. To zajímá odbornou veřejnost někde v Severní i  Jižní Americe, v Římě i v Bogotě. A druhým tématem jsou politické procesy 50. let.

V roce 2006 jsem publikoval esej Teatralita politického procesu s podtitulem Proces s Miladou Horákovou jako divadelní inscenace. To bylo tak. V archivech jsem našel citát, z něhož jsem udělal motto. Šlo o závěrečné hlášení na příslušné oddělení ÚV KSČ: „Vyšetřování je v podstatě skončeno a je možno přejít k inscenaci procesu.“ Podepsán nějaký soudruh Kokeš, vedoucí výslechového oddělení, a náměstek K. Klos. Jako teatrolog jsem si uvědomil, že tady ve své podstatě šlo o divadlo, s předem stanovenými rolemi i tématem inscenace, toho, čemu, říkal Stanislavskij „svěrchzadáča“ - česky „hlavní úkol“. Tedy - proč to divadlo děláme. A kdyby bývalo bylo aktuální jiné téma, například vnitřní nepřítel a hospodářská sabotáž, tak ten provaz nedostala Milada Horáková, ale někdo jiný. Bylo pár let po válce a už hrozila válka nová. Válčilo se v Koreji a Stalin, jak dnes už víme, se opravdu chystal na západní Evropu. Militantní téma viselo ve vzduchu. Příprava třetí světové války. Ideální „svěrchzadáča“!

Žalobce Vieska z Milady Horákové stvořil aktérku páté kolony: „Vy, žena, jste počítala s třetí světovou válkou, že bude bombardovaná Praha, že budou matky umírat, děti umírat!“

Další, co mne zajímalo z hlediska divadelního historika, byl herecký ansámbl a metodika nácviku role. Aktéři se dohromady často viděli poprvé až během soudního procesu. Lidé byli vyslýcháni po řadu měsíců izolovaně, bez jídla, bez spánku, střídali se vyšetřovatelé, aby obviněného dostali do stavu mimo sebe a naučili ho roli. Není divu, že ji nešťastník odříkával jen proto, aby dostal napít nebo aby ho nechali půl hodiny spát.

Proces s Miladou Horáková měl být vzorovým monstrprocesem se všemi typy třídních nepřátel, kteří zavinili, že naše cesta k socialismu je tak kostrbatá a že možná budeme nuceni bránit se imperialistům ve světové válce.

Do hlavních rolí žalobci obsadili národní socialisty v čele s Miladou Horákovou jako jádro celé skupiny a dále lidovce.  Ale bylo jim to málo a po vzoru Stalinovy teze hledání nepřítele uvnitř vlastních řad potřebovali ještě zrádce. Tak sáhli po Záviši Kalandrovi, bývalém komunistovi, marxistovi, kamarádu Karla Teiga, Františka Halase, E. F. Buriana a Vítězslava Nezvala – členu básnické surrealistické skupiny, povoláním archeologa a historika. Kalandra ve 30. letech napsal dvě brožury o moskevských procesech. Jako jeden z mála z Prahy prohlédl a pochopil, že šlo o dokonalé divadlo, a to mu komunisté nikdy neodpustili. Čili náhled na procesy jako na divadlo není žádný můj vynález.

O jak náročnou inscenaci šlo, o tom svědčí archivní filmový snímek, z něhož je zřejmé, že se nic nesmělo ponechat náhodě. Osmihodinový dokument je záznamem nikoli celého procesu, ale hlavních momentů a hlavních viníků - Milady Horákové a Záviše Kalandry. A tady už přichází můj pohled teatrologa, kdy jsem pozoroval herecké výkony.  Obvinění - těsně před procesem notně vylepšení, oholení, učesaní a ustrojení - dostali pokyn, pokud se ani slůvkem neodchýlí od své role, vyváznou možná živí. Ale Milada Horáková si hned podtrhla židli.

Na rozdíl od knižního vydání procesu je na filmovém pásu zřejmý její boj o každé slovo. Když ji prokurátor obvinil: „Vy jste připravovala tu válku, vy jste chtěla válku!“, oponovala: „Ne, já bych to formulovala jinak. My jsme počítali i s možností, že vypukne třetí světová válka.“ „No vidíte, vy jste to tady chystala. A vy jste byla proti socialismu!“„Ne, to bych také vás opravila. My jsme byli proti příliš striktnímu uplatňování té socialistické linie vůči všem vrstvám obyvatelstva.“„Ne, ne, ne, to je špatně, vy jste byla proti našemu zřízení!“ „Já jsem byla pro jiný způsob socialismu, než který se tady uplatňoval.“„Tak to řekněte rovnou. Vy jste byla pro návrat reakce, návrat velkostatkářů, návrat továrníků!“„Já bych to takhle neformulovala….“

 

Obdivuhodný minimalistický zápas…

Ano. Ale přece jen se také u ní projevily pokyny, když uvedla: „Na závěr bych chtěla říct, že naši vyšetřovatelé s námi zacházeli velmi humánně, chtěla bych tu poděkovat státní prokuratuře…“

To byl samozřejmě nesmysl, protože ji trápili… Ale pak to v ní propuklo a dodala. „A přestože s námi tak dobře zacházeli, já bych chtěla říct, že i nadále zůstávám u svých velkých učitelů – Tomáše Garrigua Masaryka…“ A jmenovala i Edvarda Beneše. Ale zároveň v tom okamžiku varovala všechny další, aby nešli její cestou. Záviš Kalandra dokonce poslal budoucím historikům „vzkaz v lahvi“, když doslova a do puntíku citoval Bucharinovu řeč u moskevského procesu.

Stranou pozornosti nezůstaly ani kostýmy. Žalobce Vieska – kupodivu v tomto případě nebyl hlavním aktérem proslulý Urválek – záměrně vystupoval ve vojenské uniformě. Vieska, který na obviněné často řval, předvedl opravdu naturalistický výkon, kde nebylo ani smítko nějakého odstupu, nadhledu,  brechtovského epického herectví. To byl opravdu Stanislavský, dogmaticky uplatňovaný v padesátých letech. Totéž Urválek. Nechyběl ani muž pověřený dohledem na dodržování scénáře – předseda senátu Trudák. Kdykoli se obžalovaný od něj odchýlil, upozornil ho na správný text. Tam jsem pochopil, proč ten osmihodinový film ani v úryvcích nemohl být předveden před veřejností. Obžalovaní vydávali mimoverbální signály, snažili se vystavit roli divákově kritice, často odpovídali dřív, než dostali otázku, a naznačovali tak, že proces je zinscenovaný. Stařičký sociální demokrat Vojtěch Dundr stejně jako Milada Horáková bojoval o formulace. Bylo jasné, že když dostane 20 let, tak je to trest smrti. Také pak umřel ve vězení. Ale on se jich nebál. Věděl, že nemá, co ztratit, nedržel se scénáře a opravoval žalobce.

A teď scénografie! V soudní síni za tribunálem byla instalována výstavka ukořistěných zbraní: nacistická helma a samopal. Přitom odsouzení – převážně intelektuálové, národohospodáři, profesoři, národně socialističtí politici a redaktoři – neměli se zbraněmi vůbec nic společného. Publikum ale mělo nabýt dojem, že každou chvíli vypukne válka.

Celý proces trval osm dní a pokaždé tam přišli jiní diváci, aby si lidé nemohli konfrontovat, co se odehrálo včera.

A další divadelní prvek – hodnocení inscenace. V protokolech jsem si přečetl, že se soudruzi vzájemně hodnotili jako herci, kdo z nich byl přesvědčivější. Najednou jsem viděl – ano, to je regulérní divadlo, dokonce i s publikem, které mělo být naladěno téměř k lynči. Na rozdíl od procesu s Rudolfem Slánským – i tady obžalovaní bojovali o život, ale tam to víc odsejpalo –, v procesu s Miladou Horákovou najdeme vybočení ze scénáře daleko víc. Čili najdeme tam i prvky divadla improvizace, nabourávání divadelní iluze.

 

Jak tě studium těchto dokumentů ovlivnilo?

Strašně. Uvědomil jsem si, proč v té angličtině, němčině, ve španělštině to téma rádi publikují. Protože oni takové inscenované, dokonale provedené procesy podle sovětského vzoru, doma nikdy neměli. A pochopil jsem také, že mi profese divadelního historika umožňuje proniknout i tam, kam se běžný historik nedostane, a ani ho to nenapadne. On se zabývá jen tím, kdo procesy způsobil a kdo je z Moskvy organizoval. A chyba je už na počátku – v nepřesné terminologii. Pokud totiž procesy označím za vykonstruované, tak z nich vyloučím publikum. Ale tohle byl inscenovaný proces se vším všudy.

Taky jsem si uvědomil, že to tak docela není za námi, že divadlo dokáže  manipulovat, protože útočí na city. Když to shrnu – v procesu s Miladou Horákovou bylo pravdou divadlo, které bylo potřeba zakrýt. Ale ono z toho vykukovalo, i když jenom náznakově. Pravdou procesu je právě inscenace. Všechno ostatní je manipulace, vylhanost, vymyšlenost, poskládané trosky faktů.

 

Každá politika i ta současná ale může mít divadelní dimenzi...

Jistě, ale ne nutně v tak negativním slova smyslu. Divadlo může na aktivizaci občana působit pozitivně – důrazem na obraznost, muzikálnost, citovost…. Podmínkou ale je zkušená dramaturgie.

Já si nenechám vzít a otrávit jedem skepse zážitek z listopadových demonstrací v roce 1989. Když ho srovnám s tím současným z demonstrací na Václavském náměstí a na Letné (Milion chvilek za demokracii, pozn. redakce), kde jsem byl také osobně, vidím, že jim tak trochu schází Václav Havel. A rázný kameraman Stanislav Milota, kterého měl ten mírný Havel k ruce. Milota nemilosrdně vyhazoval každého, kdo tam nepatřil… Dokonce i Ludvíka Vaculíka, který z toho měl po zbytek života úraz. Štáb hlídal čas. Stanislav Milota tvrdě držel rytmus, střídání písniček a mluveného a vázaného slova. Tu vystoupil teoretik, politolog vedle účastníka demonstrací a tu a tam někdo z ciziny. Mělo to jasnou havlovskou dramaturgii. Taky proto sametová revoluce byla do značné míry revolucí divadelní. Já to nechci lacině srovnávat a kritizovat, ale trošku divadla – v tom pozitivním slova smyslu promyšlené dramaturgie – by neškodilo. Samozřejmě, výborně působil Vladimír Mišík nebo Tomáš Klus – lidé, kteří za to, co říkají, ručí vlastní osobností i předchozí tvorbou. 

 

Přes všechny dramaturgické nedostatky lze chápat současné demonstrace jako fakt, že lidé už nechtějí být přikrčení, že se občansky probudili?

Ano, probudili se zájmem o věci veřejné. A co mě na tom nejvíc fascinuje, a to už cituji Petra Pitharta, že nedemonstrují, aby byl levnější chleba, nebo aby měli materiální výhody, ale za spravedlivou justici, a dokonce, aby se neničila země a aby se nemuseli stydět. Čili za křehké věci. Za věci, po kterých jde ďábel. Ďábel vždycky jde po svědomí. A nesmrtelná duše, to je to, co se nedá zvážit, změřit, ale to, kvůli čemu tady vlastně člověk je.

 

Ve své studii „Divadlo v totalitním systému“ mimo jiné tvrdíš, že divadelní kultura ze všech druhů umění nejdéle dokázala vzdorovat politickému tlaku. Z čeho tak usuzuješ? 

Na rozdíl od 50. let, kdy bylo divadlo až nechutně ideologické, v období normalizace padla teze Zdeňka Nejedlého (jistě proto, že Nejedlý byl obrozenec z Litomyšle – a jak známo obrození dělali převážně divadelníci), že divadlo je nejdůležitější umění. Byl to omyl. V polovině 50. let kdy začíná televize, byl tady rozhlas a noviny, soudruzi pochopili, že je třeba se soustřeďovat z divadla opravdu jen na to nejreprezentativnější, což bylo Národní divadlo. Díky tomu ty malé scény proplouvaly, byly trpěné, byť čas od času zakazované, některé dokonce drasticky – např. ostravské amatérské divadlo Waterloo, které si to doslova odsedělo. Ale zas tu byli znalí lidé z Divadla Husa na Provázku - jako Petr Scherhaufer, Eva Tálská, Petr Oslzlý a Zdeněk Pospíšil -, kteří využili toho, že divadlo má doslova přesahující charakter. Okamžitě navázali styk s divadelníky z Polska, kde byla atmosféra ve společnosti volnější. Anebo s mezinárodním projektem Divadlo bláznů v Holandsku, který realizovali podle Komenského Labyrint světa a ráj srdce a směli s ním pak vyjet do Amsterodamu, do Kodaně a jinam. 

 

Proklouzli sítí…?

Ano. A prošlo jim i to, což je naprostá rarita, že jako soubor odmítli podepsat Antichartu a fungovali, byť s problémy, dál. Samozřejmě nesměl ho vést vyloučený straník Bořivoj Srba, ale pověřený aparátník, ale zase tam zahrálo něco, co je možné jenom v Brně: brněnský patriotismus. A jim se podařilo toho aparátníka přesvědčit: „Buďte patriot, zachraňte nás! Čelte těm tlakům.“ A tak jednou do roka zahráli něco k říjnu a tím to skončilo. Jinak jejich repertoár byl značně rezistentní, kritický vůči tomu, co se dělo včetně Labyrintu, jehož autorem scénáře byl Ludvík Kundera, tehdy v nemilosti. A to je jen jeden z příkladů, tím posledním bylo konspirativní uvedení Havlovy hry Zítra to spustíme rok před Listopadem ´89.

 

Chceš říci, že pod svícnem byla největší tma?

Ano. Tyto divadelní scény měly pro soudruhy malý dosah.

 

Ale to se mýlili…

Samozřejmě, a na to také dojeli. Když se pak v listopadu 1989 přes noc přestalo hrát a začalo se stávkovat, divadelní scény se proměnily ve střediska odporu a šíření necenzurovaných informací. Soudruzi najednou s hrůzou zjistili, že v Praze je 200 až 300 divadel – včetně malinkých, půdních, sklepních, poloprofesionálních. Také my s bratrem, Honzou Dvořákem a Milanem Musilem (s představením Boschův brajgl, pozn.: redakce) jsme vyrazili jako Kramérius po českém venkově. Přijeli jsme tehdy třeba do Opočna, kde ještě pět dní po 17. listopadu lidé vůbec nevěděli, co se děje. Besedu jsme tehdy končili slovy: "Už jsme klidni, s kým by to tak ješte bolševici chtěli vyhrát, když už i v Opočně se reaguje takhle..."

 

Už to nebyly jen malé jevištní scény, ale malé konspirační scény…

Ano, najednou se přes noc ta přehuštěná divadelní síť, kterou režim nechal být, změnila v konspirační buňky. Divadelní stávka v listopadu 1989 původně vypadala jako šílený nápad. I Milan Lukeš, ostřílený divadelník, varoval: „Prosím vás, vy se jim dáváte na podnos. Vždyť oni nic jiného nechtějí, než abyste přestali hrát. Přijdou mladí, noví, nadějní a ti to za vás převezmou. To nedělejte! Ale mýlil se, jako mnozí jiní. Byla to historická chvíle. Ukázalo se, že nehrát - mlčet je v tu chvíli daleko bouřlivější reakcí než hrát sebeangažovanější hry. A podcenil i to, že sály zůstaly otevřeny, že diváci dostali na vybranou.“Buď vám vrátíme vstupné, pak se nehraje. Proč se nehraje? No tady si to přečtěte, to v novinách nenajdete. Proto se nehraje. Nebo zůstaneme a budeme diskutovat.“ A tak se v divadlech  - kromě naší první scény, kam národ nesměl přijít - diskutovalo. Po zásahu na Národní třídě zůstalo Národní divadlo uzavřené až do 27. listopadu. Deset dní, které otřásaly republikou, jím neotřásly. Zatímco všechna ostatní divadla, včetně Vinohrad, Karlína, dokonce už i divadel v Ostravě, Brně a v Ústí nad Labem, se rozhodla pro tuhle variantu. Takže soudruzi podcenili, že divadlo se může stát šiřitelem informací a lidi si tam konečně můžou vydechnout a stát se občany. Přes noc, jako divadelní diváci.

 

Co tomu říkáš, že se v současnosti zcela vážně připravuje nadnárodní nominace amatérského divadla do Seznamu UNESCO?

To je skvělé, to by se mi hrozně líbilo, protože já jsem zatím moc nerozlišoval mezi amatéry a profesionály. Samozřejmě Češi ano – amatér (původně z latiny amator, milovník od amare, milovat), to je ten, který divadlo miluje, neumí to tolik, ale miluje, a ochotnické divadlo – to je ta obrovská tradice od obrozenecké Boudy až po dnešek.

Pro mě je amatérské divadlo skutečným podhoubím občanské společnosti. Amatérské divadlo rovná se občanská společnost.

 

Vraťme se zpět k útržkům vytrženým z kontextu. Máš nějaký aktuální, zažitý ze současnosti? 

Jistě bych našel něco z divadelního festivalového Hradce Králové, kam se pravidelně vracím. Zatímco do Plzně, která má už 30 let nejreprezentativnější divadelní festival v Čechách, se divadelníci z ciziny i z tuzemska jezdí pochlubit převážně před odbornou veřejností, Hradec je příkladem festivalu, kde divadlo roste „zdola“, kde opravdu žije v ulicích tak, jako nikde jinde v Čechách.

 

Teď jsi mi přece jen připomněl charakteristickou repliku. Před lety - právě v době divadelního festivalu - jsme spolu seděli v jedné z hradeckých kaváren, tehdy jsi hledal příklady otřepaných frází pro připravovaný Slovník floskulí, a já si vybavila oblíbenou “hlášku“ svých studentů divadelního oboru Jesličky. „Co takhle ´dost dobrý´?! "– I tu jsi ve slovníku nakonec uplatnil.

(smích)

Není to tak, že vlastně žijeme „dost dobré“ druhé životy?

Ano, dost dobré životy. Zaplaťpámbu za to.

 

Zaplaťpámbu za nesamozřejmost.

Ale právě pro to. Nejhorší je ta samozřejmost, ta lhostejnost, když lidé berou vše kolem sebe tak, že už to tak být musí. Konzervatismus je dobrá věc, ale nikoli apatie.

 

Třicet let v demokracii očima pamětníků a studentů SŠ Sion High School

HRADEC KRÁLOVÉ: Sametová revoluce představuje poslední skutečně přelomovou změnu politických poměrů, kterou prošla nejenom česká, ale také slovenská společnost. Jak dnes s odstupem třiceti let vnímají listopadové události roku 1989 a jak posuzují jejich důsledky přímí účastníci? Na to se vybraných pamětníků z Královéhradecka zeptali studenti hradecké střední školy - příslušníci generace narozené už v demokracii. Přečtěte si víc v následujícím textu.

Autor článku: 
PhDr. Roman Pazderský, Ph.D. a kolektiv vybraných žáků

V souvislosti s blížícím se výročím listopadových událostí roku 1989 navázala v březnu 2019 královéhradecká Střední škola Sion High School spolupráci s redakcí Místní kultury  a prostřednictvím historika a učitele dějepisu, PhDr. Romana Pazderského, Ph.D., vytvořila studentský projekt s názvem „Třicet let v demokracii“. Projektu se zúčastnilo celkem pět žáků ze současného čtvrtého (v době konání projektu třetího) ročníku gymnázia a pedagogického lycea, mezi nimi i loňská vicevítězka krajského kola soutěže SOČ v oboru dějepis, Dominika Vrablicová. Skupina žáků, tvořená dále Patrikem Hejkrlíkem, Janem Pelcem, Ivou Prášilovou a Nikolou Thýnovou vypracovala ve spolupráci s Romanem Pazderským deset otázek, které prostřednictvím osobního rozhovoru či elektronického dotazníku položila pamětníkům sametové revoluce.

Mezi nimi se nacházely jak významné osobnosti Královéhradecka, konkrétně bývalý biskup Královéhradecké diecéze, dnes kardinál, pražský arcibiskup a primas český Dominik Duka, dále bývalý disident, porevoluční zastupitel města Hradce Králové a občanský aktivista Miroslav Petr, historik, novinář a diplomat PhDr. Aleš Valenta, Ph.D. a bývalý dlouholetý ředitel Klicperova divadla Mgr. Ladislav Zeman, tak i někteří další aktéři a pamětníci daných událostí z blízkého prostředí žáků.

Vyhodnocení dotazníků byly ve škole, kromě jiného, věnovány především jarní projektové dny. Z původního plánu, publikovat v Místní kultuře pouze přepisy interview s významnými osobnostmi, se nakonec stala výzva pro sepsání úvahové studie, která se pokouší zbilancovat provedený výzkum a zauvažovat nad daným tématem z perspektivy zástupců současné mladé generace. Text této studie, nazvané prostě „Třicet let v demokracii“, je výsledkem společné práce výše uvedených žáků s jejich učitelem dějepisu a zároveň historikem, Romanem Pazderským, který se svými podněty a připomínkami moderoval studentské debaty a nakonec provedl finální redakci celého textu. Druhou část publikovaného příspěvku pak tvoří přepis vlastního interview se čtyřmi nejvýznamnějšími respondenty.

 

1. Třicet let v demokracii (úvahová studie)

Listopadové události, které proběhly v Československu roku 1989 a od nichž v tyto dny uplyne již celých třicet let, pokládají historikové za součást tzv. žitých dějin. Je tomu tak nejen proto, že pamětníci tohoto historického mezníku doposud žijí, ale zejména proto, že mnozí z nich tvoří dodnes politicky, kulturně a ekonomicky aktivní občany, kteří stále podstatným způsobem spoluurčují náš současný život (stačí např. připomenout, že i nynější prezident Miloš Zeman patřil k těm, kteří v listopadu 1989 mluvili na Letné a jako důležitý politik devadesátých let představuje dodnes jeden z personálních symbolů české porevoluční transformace). Přestože jsme tedy ne všichni měli možnost osobně prožít tzv. „sametovou revoluci“, skutečně všichni prožíváme v současnosti alespoň její důsledky, a to jak chtěné, tak nechtěné, přímé i nepřímé.

Na počátku každé historické úvahy bývá zvykem uvést důvody, proč je třeba si dané téma i po dlouhých desetiletích znovu veřejně připomínat. Především je nutno si uvědomit, že sametová revoluce představuje dodnes stále poslední skutečně přelomovou změnu politických poměrů, kterou prošla nejenom česká, ale také slovenská společnost. Historický pohled do minulého století nás učí, že možnost prožít třicet let v prostředí relativní politické stability a demokratického systému je v porovnání s mnohem kratšími intervaly bouřlivého dvacátého století nezvyklým luxusem, kterého bychom si měli vážit. Bez ohledu na častou znechucenost velké části dnešní české veřejnosti politikou je proto třeba stále připomínat, že i přes všechny problémy a skandály žijeme za poslední století v nejklidnějším, ekonomicky nejbohatším a občansky nejbezpečnějším období naší moderní historie. V tomto ohledu se atmosféra naší doby nejvíce podobá  nikoli jen Masarykově první republice, kterou si v tomto ohledu často idealizujeme, ale spíše obdobně poklidné atmosféře v pozdním Předlitavsku krátce před vypuknutím první světové války.

Nelze se pochopitelně domnívat, že v uplynulých třiceti letech se česká společnost nijak podstatněji nevyvíjela a neproměňovala. Z tohoto omylu by nás lehce usvědčil i jen letmý pohled např. do českých novin z devadesátých let, který by připomněl všechny obrovské posuny, jimiž jsme od této doby prošli. I přes více méně dílčí politické, sociální a hospodářské změny, které jsou v demokratickém prostředí díky svobodným volbám běžné, však česká společnost skutečně od sametové revoluce nezažila žádnou podstatnější změnu, než byla ta v roce 1989 (uvědomme si přitom, že jsou pryč doby, kdy se u nás na dlouhých čtyřicet let komunistické diktatury pohlíželo z pozice nesrovnatelně kratší „mladé porevoluční demokracie“, neboť od celkové délky trvání komunistického experimentu dělí v tuto chvíli naši postkomunistickou éru už jen relativně krátkých deset let). Hodnocení tohoto faktu může být přitom různé. Jedni se obávají, že příliš dlouhé období klidu je příznivým jevem jen zdánlivě a ve skutečnosti připravuje půdu pro naopak neobvykle prudkou erupci naakumulované energie podobně, jako tomu bylo např. roku 1914. Druzí mají naopak za to, že se česká postkomunistická společnost ocitla po boku západních demokracií na pomyslném „konci dějin“ (jak tvrdil např. F. Fukuyama), v němž staleté politické experimenty nakonec vyústily v trvalý liberálně demokratický systém regulovaného kapitalismu, tradiční soutěž politických idejí se pozvolna rozplývá v těkavém populismu a bojovné revoluce jsou nahrazovány nenápadnými informačními a propagandistickými válkami.

Jaké z těchto prognóz se nakonec ukáží jako pravdivé si netroufáme odhadnout. Jisté však je, že postkomunistické období naší historie je v tomto směru stále neuzavřenou epochou, což nám pochopitelně velmi ztěžuje její interpretaci. Jak známo, provést objektivní hodnocení můžeme jen u těch historických jevů, o nichž už víme, jak skončily, protože u každé éry je to teprve její konec, který jí vtiskuje určitý smysl. Hodnotit např. smysl obrodného procesu tzv. pražského jara z roku 1968 můžeme jen optikou srpnové okupace a následné normalizace stejně tak, jako se např. naše hodnocení významu první Československé republiky musí nutně odvíjet od toho, jak tento projekt roku 1938 skončil. Proto se historikové ve svých výkladech českých dějin – a to včetně učebnic dějepisu – zpravidla zastavují právě v roce 1989, případně v okamžiku vzniku samostatné České republiky roku 1993. Co všechno nám tyto startovací body ještě v budoucnu přinesou, je prozatím ve hvězdách. Jisté je přitom pouze to, že není jisté vůbec nic, a to včetně např. budoucí existence našeho státu, nehledě pak k jeho politické orientaci a hospodářské vyspělosti. Vzhledem k tomu, že se na většině českých škol učí české dějiny stále převážně nacionalisticky, tj. jako strhující příběh etnicky homogenního národa Čechů, kteří měli již v raném středověku svůj vlastní stát, který pak vzkvétal za Karla IV., vydobyl si evropské jméno za husitství, na počátku novověku hrdinně bojoval s Habsburky, po Bílé hoře spal a v 19. století byl slavně obrozen českými vlastenci, často propadáme iluzi, že naše současná Česká republika je jakožto národní stát Čechů logickým výsledkem dějinného vývoje a jako taková zde už musí být navždy. Poučení z dějin je však takové, že státy nejenom vznikají, ale také zanikají, přičemž postupující globalizace v kombinaci s multikulturními trendy a migračními procesy naznačuje pro budoucnost spíše krizi národních států a nahrazení jejich národní (etnické) identity spíše identitou regionální a kulturní. Zda se tak skutečně stane a nakolik to bude krok správným směrem, ukáže teprve čas.

***

Všechny předchozí úvahy vznikaly při našich školních debatách nad výsledky dotazníku, který jsme předložili některým pamětníkům sametové revoluce. Našim cílem přitom nebylo oslovit co nejvíce lidí (náš vzorek představuje celkem patnáct respondentů), ale vyzpovídat lidi různých názorů a pohledů na věc, a to od aktivních tvůrců revoluce až po její pasivní kritiky. Na následujících řádcích bychom proto rádi nabídli stručnou bilanci alespoň některých odpovědí, obohacenou na vybraných místech o naše vlastní postřehy a zamyšlení.

 

Otázka č. 1: Jak jste Vy osobně prožil/a listopadové události z roku 1989 a jak na ně dnes vzpomínáte?

Osobní prožití revolučních dní v listopadu a prosinci 1989 je samozřejmě velice subjektivní. V porovnání s dnešní dobou je však patrné, jak obrovský rozdíl tehdy panoval mezi informovaností lidí v Praze a velkých městech na jedné, a menších periferních obcích na straně druhé. Z rozhovorů s našimi blízkými rodinnými příslušníky např. vyplynulo, že zdaleka ne všichni občané v prvních dnech věděli o tom, co se to v Praze vlastně děje, nebo o tom měli vlivem oficiální státní propagandy velmi zkreslené představy (např., že banda pochybných existencí zneužila pietní shromáždění studentů k uctění památky Jana Opletala a pod vlivem západních médií stále narušuje veřejný pořádek v Praze). Nejskloňovanějšími pojmy respondentů, kteří vzpomínali na své tehdejší prožitky, byla na jedné straně nadějná očekávání, na druhé však také obavy a strach, případně nedůvěra. Tyto pocity nesouvisely jen s politickými názory daných lidí, ale také s tím, do jaké míry by se revoluční změna politických poměrů dotkla jejich osobního života, resp. profese – např. pedagogové či vojáci vnímali průběh a význam revoluce pro svá povolání jinak, než např. dělníci či lidé pracující v zemědělství.

 

Otázka č. 2: Jaká byla roku 1989 Vaše očekávání, čeho především jste chtěl/a dosáhnout a z čeho jste měl/a obavy?

Jak už bylo řečeno, stoupenci zásadních politických změn v Československu přistupovali k revolučním událostem roku 1989 nejen s nadějnými očekáváními, ale také s určitými obavami. U zástupců starší a střední generace v tom hrála roli zejména špatná zkušenost z reformního pokusu pražského jara 1968, který nakonec skončil pod pásy tanků armád Varšavské smlouvy. Jakkoli se na konci roku 1989 československým komunistům už nedostávalo potřebné mocenské opory z Moskvy, neboť se od června 1989 počal nezadržitelně hroutit celý východní blok, lidé se po létech násilného potlačování svobody nemohli docela zbavit strachu z možného silového zásahu proti odpůrcům režimu, a to tím spíše, že ve vedení státu byli stále osoby přímo spojené s potlačením právě pražského jara 1968 a následnou normalizací politických poměrů v Československu. Ze strany antikomunistů se však zdála být ještě mnohem reálnější obava z pouze polovičatého řešení, tedy z toho, že se revoluční ideály nakonec rozplynou v oficiálním programu „přestavby socialismu“ a namísto úplného odstranění komunistického režimu nastoupí jen další pokus o „socialismus s lidskou tváří“.

 

Otázka č. 3: Měl/a jste roku 1989 už nějakou konkrétní představu o tom, jak by mělo vypadat nové, demokratické Československo?

Obavy odpůrců komunistického režimu se v roce 1989 přirozeně odvíjely od konkrétních požadavků a představ toho, jak by mělo budoucí Československo vypadat. Odpovědi našich respondentů jasně ukázaly, že ačkoli nám to tak často připadá, aktivní tvůrci československé transformace na přelomu osmdesátých a devadesátých let rozhodně netvořily jednotnou názorovou skupinu s jasnou představou o budoucí tváři nového demokratického státu. I samotné Občanské fórum tvořilo ze své podstaty velmi pestrou směs lidí s často velmi rozdílnými představami o budoucnosti, která byla tehdy značně nejasná. Prakticky jediným společným jmenovatelem „revolucionářů“ byly tak programové body Občanského fóra, které požadovaly zejména odstoupení některých členů ÚV KSČ z funkcí, řádné prošetření událostí na Národní třídě, propuštění politických vězňů, zrušení cenzury, konec vlády jedné strany a svobodné volby. Mínění, že v rámci Občanského fóra existoval v revolučním období nějaký konsensus o budoucí podobě našeho státu, by proto bylo velmi naivní. Dosti odlišnou představu měli pochopitelně reformní socialisté a levicově smýšlející marxisté (např. Petr Uhl), zcela jinou pak vyložení antikomunisté a obhájci kapitalismu západního typu (např. Václav Klaus), nemluvě o různorodých názorech pravolevých intelektuálů (např. Václav Havel) či představitelů církví (např. Josef Zvěřina). Do tohoto prostředí navíc vstupovala také národnostní otázka, která počala opět obnažovat problém formy dalšího česko-slovenského soužití, a rovněž obecné úvahy o přirozeném místě Československa v Evropě, rozkročené mezi „rodinou“ západních a východních států.

 

Otázka č. 4: Jak dnes, s odstupem času, hodnotíte roli Václava Havla v procesu československé transformace?

„Veliká doba žádá velké lidi“, tak zní úvodní věta slavného Haškova románu Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. V demokratické společnosti je navíc přirozené, že velké postavy naší historie jsou předmětem rozličného hodnocení, které plyne právě z jejich společensky důležitého postavení, jež se jen málokdy vyhne určitým kontroverzím. Hodnocení Václava Havla, jakožto personální ikony sametové revoluce, patří dodnes k živým tématům české společnosti. Otázkou přitom je, nakolik je předmětem těchto hodnocení skutečně autentická Havlova osobnost, a nakolik slouží jen jako projekce ať už naplněných či zklamaných očekávání z porevolučního vývoje těch, kteří se k Havlovi vyjadřují.

Současné hodnocení Václava Havla se nepohybuje jen na přímočaré ose s kladným a záporným pólem, ale u mnohých aktérů sametové revoluce je mnohem složitější, strukturovanější. Vedle těch, kteří Havla buď jednoznačně zavrhují či nekriticky opěvují, existuje totiž široká škála lidí, kteří poukazují jak na pozitivní, tak i negativní stránky jeho společenského působení, a navíc zdůrazňují určitý rozdíl mezi Havlem-disidentem a Havlem-státníkem a prezidentem. Zatímco na Havlově klíčové roli pro přechod od totality k demokracii se více méně shodnou všichni, předmětem sporu se stávají zejména některé jeho prezidentské kroky, které nemusely vždy korespondovat s tím, co od tohoto symbolu sametové revoluce očekávali jeho dřívější podporovatelé. Ti Havlovi často vyčítají např. jeho údajně přílišnou servilitu vůči Spojeným státům a mezinárodním organizacím typu NATO a Evropské unie, lpění na prosazování „nepolitické politiky“ a upřednostňování občanské společnosti před systémem politických stran, nedostatek vůle ke zrušení komunistické strany, podporu vojenských akcí NATO v bývalé Jugoslávii a na Blízkém východě, či omluvu za vyhnání sudetských Němců z Československa po druhé světové válce. Jakkoliv je v demokratickém prostředí normální, že existují rozdílné názory např. na Evropskou unii či akce NATO, v otázce zachování legální existence komunistické strany, která s naším tématem souvisí nejvíce, je třeba uvést, že Havlův postoj vycházel z jeho morálního kréda „nejsme jako oni“, k němuž navíc přispívala jeho důvěra ve vlastní spoluobčany, u nichž naivně předpokládal, že na základě zkušenosti minulých čtyřiceti let pro komunisty ve svobodných volbách tak lehce hlasovat nebudou. Je tedy otázkou, zda fakt, že Komunistická strana Čech a Moravy nachází od svého vzniku stabilní místo v poslanecké sněmovně českého parlamentu, je chybou Havlovy přílišné tolerance, nebo spíše nedostatkem českých voličů, o nichž měl Václav Havel v době, kdy považoval oficiální zákaz komunistické strany za zbytečný, poněkud přehnané mínění.

 

Otázka č. 5: Jak se v důsledku politických změn v Československu po roce 1989 změnil Váš osobní život? Přinesl Vám tento zlom např. nějakou netušenou životní šanci?

Politická transformace Československé republiky v roce 1989 měla pochopitelně celospolečenský dosah. Proto došlo v jejím důsledku ke změně života spousty lidí, kteří nejen, že okusili, co znamená žít ve svobodě, mít možnost cestovat atd., ale také např. využili nových poměrů k realizaci svých osobních a profesních cílů. Mnoho našich respondentů uvedlo rok 1989 jako zásadní mezník v jejich pracovním životě. Některým se otevřela možnost podnikat, jiní mohli po předchozím zákazu opět vykonávat svá povolání a pro některé zase padla dřívější morální překážka dělat práci, v níž by v minulosti museli být poplatní komunistickému režimu. Sametová revoluce 1989 nabývá v tomto smyslu kromě svého politického, kulturního a hospodářského významu také určité důležitosti psychologické, protože svoboda a možnost dělat to, co chceme, je základním předpokladem pro trvalejší udržení psychického zdraví.

 

Otázka č. 6: Zažil/a jste někdy v průběhu polistopadového vývoje pocit zklamaných očekávání? Pokud ano, kdy a v souvislosti s čím?

Každá revoluční změna s sebou přináší určitou euforii, po jejímž odeznění přichází nutně jakési vystřízlivění a často i pocit nenaplněných očekávání či vyloženého zklamání. Ve vztahu k revoluci 1989 bylo mezi respondenty nejčastěji zmiňováno nedostatečné vyrovnání se s minulostí, nekritický obdiv k západním demokraciím a opakování jejich chyb, případně ztráta původní (ve skutečnosti však pouze zdánlivé) jednoty Občanského fóra a její nahrazení ziskuchtivým politikařením a intrikami. Pro stoupence ideje československého státu bylo navíc neblahým důsledkem revoluce i to, že tato nesporně přispěla k pozdějšímu rozdělení Československa na dva samostatné státy.

 

Otázka č. 7: Jaké trvalé pozitivní změny přinesla podle Vás české společnosti sametová revoluce?

Přestože je politický převrat v Československu roku 1989 vzhledem ke svému nenásilnému průběhu nazýván „sametovou“ či „něžnou“ revolucí (někteří správně podotýkají, že spíše než o revoluci šlo o pokojné předání moci způsobené proměnou mezinárodní politické situace a také vnitřními, zvláště hospodářskými důvody), změny, které „samet“ přinesl, byly zcela zásadní. Mezi pozitivními změnami, které se u nás prozatím podařilo udržet, byl respondenty nejčastěji zmiňován návrat k tradici právního státu s demokratickou ústavou, nezávislými složkami státní moci a osobní i politickou svobodou jednotlivců i skupin, dále návrat k soukromému vlastnictví (bez ohledu na praktické nedostatky privatizace) a začlenění České republiky do euroatlantických struktur, jakkoliv můžeme vést spory o jejich aktuálním stavu a fungování.

 

Otázka č. 8: V jakých oblastech zůstaly podle Vás dodnes ideály sametové revoluce nenaplněny, ba dokonce pošlapány?

I po třiceti letech od sametové revoluce si většina námi oslovených respondentů myslí, že máme vůči tomu, co patřilo v roce 1989 k vytouženým hodnotám a cílům, ještě stále určitý dluh. Ten je podle mnohých vidět zejména v obecném úpadku morálních hodnot, což se projevuje také v míře pokleslosti naší soudobé politické kultury. Nezapomeňme však, že ta je ale vždy jen odrazem stavu společnosti jako celku. Nedělejme si navíc iluze o tom, že počátek devadesátých let či období první Československé republiky byly v tomto ohledu nějakými ostrůvky politické korektnosti. Podstatný rozdíl ovšem spočívá v tom, že morální hodnoty veřejného prostoru, stejně jako jeho témata, dnes již neurčují jen velké, charismatické osobnosti, ale stále více anonymní mudrlanti z nedůvěryhodných internetových serverů, kteří jsou prostřednictvím fenoménu „fake news“ schopni spustit téměř jakoukoli informační lavinu, jež ovšem může být v prostředí prohlubujícího se politického populismu náležitě využita. Právě nebezpečná kombinace mezi slepou důvěrou v nedůvěryhodné zdroje na jedné straně, a apriorní nedůvěrou v jakékoli mediální informace na straně druhé, se zdá být tím největším ohrožením pro zodpovědný přístup občanů ke svobodě informací jakožto podstatnému výdobytku polistopadového režimu. Lidé nejsou vždy schopni rozlišit pravdu od manipulace či vyložené lži, stejně tak, jako mají pod tlakem přemíry informací a pohledů často pocit, že je to vlastně stejně jedno, protože „beztoho všichni lžou“. S tím ovšem listopad 1989 počítat nemohl, neboť doba po zrušení cenzury počítala s všeobecným „hladem“ po informacích a nikoli s tím, že informační nabídka různorodé kvality začne relativně brzy vysoce převyšovat společenskou poptávku.

Jestliže měl pravdu T. G. Masaryk, když tvrdil, že státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily, zdá se být jedním z hlavních úkolů současné doby obnovení důvěry občanů v demokratické instituce a jejich reprezentanty, stejně jako jejich motivace k aktivnímu a zodpovědnému využívání svých, roku 1989 pracně vydobytých, politických práv a svobod.

 

Otázka č. 9: Vypořádali se podle Vás Češi dostatečně se svou předlistopadovou minulostí?

Často zmiňovaným problémem české společnosti po roce 1989 bývá údajně nedostatečné vyrovnání se s minulostí, myšleno zejména se čtyřiceti lety komunistické diktatury. „Vyrovnávání se s minulostí“ je sice zdánlivě ušlechtilým ideálem. V praxi se však již mnohokrát zvrhl v radikální přetržení přirozených kontinuit, které jednotlivé historické etapy spojují. Podobné nekompromisní „účtování s minulostí“ je často příznačné právě pro totalitní režimy, o čemž svědčí např. vlny politických procesů po roce 1948, ale také stranických čistek po nadějném období roku 1968. Konec konců i odsun německého obyvatelstva z Československa v letech 1945-1947 byl určitým „vyrovnáním se s minulostí“, kterou v tomto případě tvořilo více než sedmisetleté soužití Čechů a Němců na území českého státu. Toto „vyrovnání“ onen česko-německý problém pro danou chvíli bezesporu „vyřešilo“, je ovšem nade vší pochybnost, že mělo velmi daleko k řešení skutečně morálnímu a navíc i ústavně přijatelnému.

Intelektuální elity, shromážděné kolem Václava Havla, si toto riziko „vyrovnávání se s minulostí“ dobře uvědomovaly. Účtování se čtyřiceti lety komunismu se proto nakonec omezilo „jen“ na sérii restitučních zákonů, a rovněž na zákon lustrační, který zamezoval komunismem nejvíce zkompromitovaným osobám obsadit důležité funkce ve státní správě a jejích orgánech. Kromě (většinou ovšem jen bezzubých a do prázdna vyznívajících) soudních řízení s těmi, kteří se během komunistického období prokazatelně podíleli na násilnostech proti nevinným občanům, se však bývalým členům komunistické strany i spolupracovníkům StB nestalo vůbec nic. Ačkoli se to na první pohled může zdát nespravedlivé, ve skutečnosti nebylo osobní potrestání bývalých komunistů dost dobře možné. Ať už se nám to líbí, nebo ne, KSČ nastoupila v Československu přímou cestu k moci více méně legální cestou (posvěcenou navíc mezinárodními dohodami „Velké trojky“ o poválečném uspořádání Evropy), a sice na základě výsledků procedurálně demokratických voleb z roku 1946. Z tohoto důvodu nelze vrcholným komunistickým politikům přikládat status jakýchsi „samozvaných okupantů“, kteří drželi moc neprávem. V období normalizace se navíc stalo veřejným tajemstvím, že do komunistické strany se vstupuje už více méně jen formálně, a to z čistě kariérních důvodů („být komunistou“ se i v lidovém slovníku změnilo na „být u komunistů“). Jednoznačné oddělení viníků od obětí československého komunistického experimentu proto ztěžuje právě doba normalizace, která vytvořila ve většině společnosti určitý konsensus o tom, že výměnou za rezignaci na občanská práva budou alespoň na oko loajálním občanům státu zajištěny základní sociální jistoty a v jejich důsledku relativně bezproblémový život. Skutečnost, že drtivá většina Čechů a Slováků tuto tichou dohodu s režimem přijala, vrhá kolektivní zodpovědnost za komunistický režim na téměř celou tehdejší společnost loajálních a vůči režimu poslušných občanů.

Jestliže tedy nebylo po listopadu 1989 dost dobře možné potrestat komunisty, mohla být podle mnohých z našich respondentů oficiálně zrušena alespoň komunistická strana. K tomu nakonec nedošlo, přestože však český právní řád obsahuje jak Zákon o protiprávnosti komunistického režimu (zákon č. 198/1993 Sb.), tak paragrafy trestního zákona o podpoře a propagaci hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka, kde je komunismus výslovně zmíněn (§ 403-405 Trestního zákona č. 40/2009 Sb.) či Zákon o účastnících odboje a odporu proti komunismu (zákon č. 262/2011 Sb.). V dané záležitosti je jistě třeba rozeznávat dvě roviny. První z nich je snaha o morální satisfakci vůči těm, kteří se v minulém režimu stali obětí zvůle komunistické strany. Druhou je však naivní představa, že zákaz komunistické strany zbaví českou veřejnost jednou provždy ideologie i stoupenců komunismu. Jak ukazuje příklad ostatních států bývalého východního bloku, kde komunistická strana dnes už oficiálně neexistuje, komunisté z politického spektra nevymizeli, ale stali se zpravidla členy jiných politických uskupení sociálně demokratického typu a své názory proto prezentují dodnes, byť pod jinou politickou „značkou“. Dosavadní existence komunistické strany v České republice představuje tedy podle všeho mnohem více morální ostudu, než reálnou politickou hrozbu. Ta se dnes nachází spíše v populistických hnutích, manipulujících s informacemi skrze jimi vlastněná či “jen” ovlivňovaná média. Není ostatně náhodou, že podle sociologických průzkumů jsou to právě tato populistická uskupení, která postupně přebírají velké množství hlasů právě komunistické straně. Jedinou možností, jak v současnosti demokratickou cestou eliminovat vliv komunistické strany, tak zřejmě zůstává lepší osvěta voličů a zvyšování historicko-politické gramotnosti našich občanů.

 

Otázka č. 10: Čeká podle Vás českou společnost v dohledné době nějaká podobně zásadní společenská změna, jako v roce 1989?

Většina námi oslovených respondentů by uvítala změnu současné politické situace, kterou dlouhodobě nepovažuje za ideální. Namísto jakéhosi „přemazání“ sametové revoluce novým společenským převratem by však podle některých z nich mělo naopak jít o nastoupení cesty k důslednějšímu naplňování právě odkazu roku 1989. Představa o tom, že by v dohledné době mohl nastat politický přelom podobného dosahu, jako byla sametová revoluce, se však zdá být poněkud přehnaná. Všechny velké politické zvraty, jimiž prošli obyvatelé českých zemí od počátku dvacátého století (1918, 1938-1939, 1945, 1948, 1968, 1989), se vždy odehrávaly na půdorysu klíčových proměn v mezinárodní situaci, které v našem prostředí v jistém smyslu vždy nalezly „jen“ svůj ohlas. Nic podobného se v naší přítomnosti prozatím neděje. Na rozdíl od dvou totalitních režimů minulého století neexistuje navíc v současné České republice mocenský monopol jedné jediné strany či politického názoru, což pochopitelně tříští kritiky stávajícího stavu a neumožňuje vznik jednotné opozice se společným jmenovatelem, kterým bylo v roce 1989 zrušení vedoucí úlohy komunistické strany a její nahrazení ideou demokratického pluralismu, postaveného na svobodné soutěži politických stran. Značná část současných občanů České republiky si podle všeho nepřeje systémovou změnu podobnou té z roku 1989, ale spíše kultivaci stávajícího systému prostřednictvím návratu k jeho původním ideálům skutečně svobodného, demokratického a právního státu, jenž je ovšem zároveň státem sociálním s dostatečným porozuměním pro ty, kteří jsou v systému tržního kapitalismu znevýhodněni. Jediným možným prostředkem k obrodě stavu současné české společnosti se tedy zdá být zodpovědné hlasování občanů při volbách, doprovázené však také průběžnou aktivitou ze strany občanské společnosti, které jsou ve zdravé demokratické společnosti politické subjekty povinny skládat účty mnohem dříve, než jednou za čtyři roky.

 

***

Pouhých deset námi položených otázek nemůže zajisté postihnout celý komplex problematiky související s českým znovuzískáním a budováním demokracie v uplynulých třiceti letech. To ostatně nebylo ani naším cílem. Šlo nám především o to, poukázat formulací konkrétních otázek na dosavadní výkladovou nejednoznačnost a diskuzní potenciál některých témat, která zůstávají dodnes buď předmětem sporu a názorových kontroverzí (např. hodnocení V. Havla), nebo jsou určitou částí společnosti nekriticky sdílena ve formě zažitých stereotypů a falešných představ (potvrdilo se např., že během sametové revoluce existovala i mezi jejími tvůrci jen velmi rozostřená a značně různorodá představa o tom, jak by měl nový demokratický stát vypadat). Námi oslovení respondenti, kterým chceme na tomto místě upřímně poděkovat za čas, který věnovali zodpovězení našich dotazů, zcela záměrně netvoří názorově uniformní skupinu. Odlišnost jejich stanovisek přitom chápeme nejenom jako cenný příspěvek k celospolečenské diskuzi nad letošním jubileem sametové revoluce, ale také, a to především, jako živoucí důkaz toho, že možností veřejně říkat různá stanoviska je současnou Českou republiku i při všech problémech, které má, možno stále pokládat za demokratický stát vystavěný na principu zdravého politického pluralismu. Minimálně v tomto smyslu zůstáváme tedy i nadále dědici základních ideí a hodnot sametové revoluce.

Demokracie však není jen určitým způsobem vlády, ale spíše – jak říkával Masaryk – každodenní prací a péčí o to, aby svobodný hlas občanů byl zároveň hlasem zodpovědným a kompetentním a aby se tolerantními dvířky demokracie nedostali k moci ti, jejichž cílem je demokracii záměrně poškozovat a nakonec odstranit. Obojí riziko je eliminovatelné především důrazem na kvalitní vzdělávání a učení se základům občanské gramotnosti. Právě jako školní kolektiv jsme proto rádi, že jsme měli díky milé nabídce Lenky Jaklové možnost uskutečnit tento projekt a podělit se s jeho výsledky se všemi, kterým není situace v naší zemi lhostejná. Vůbec největším ohrožením demokracie totiž není diktatura menšiny, ale lhostejnost většiny, která činí ze zodpovědných občanů lehce manipulovatelný dav.

Doporučená literatura:

Deset pražských dnů. 17. – 27. listopad 1989. Dokumentace, Praha 1990

GJURIČOVÁ, Adéla – KOPEČEK, Michal, Kapitoly z dějin české demokracie po roce 1989, Praha 2008

HUSÁK, Petr, Budování kapitalismu v Čechách. Rozhovory s Tomášem Ježkem, Praha 1997

OTÁHAL, Milan, Opozice, moc, společnost 1969-1989. Příspěvek k dějinám normalizace, Praha 1994

PITHART, Petr, Devětaosmdesátý. Vzpomínky a přemýšlení, Praha 2009

PULLMANN, Michal, Konec experimentu. Přestavba a pád komunismu v Československu, Praha 2011

RYCHLÍK, Jan, Rozdělení Československa 1989-1992, Praha 2012

RYCHLÍK, Jan, Od minulosti k dnešku. Dějiny českých zemí, Praha 2013

SUK, Jiří, Labyrintem revoluce. Aktéři, zápletky a křižovatky jedné politické krize (od listopadu 1989 do června 1990), Praha 2003

 

Rozhovor s významnými pamětníky listopadových událostí roku 1989 z Královéhradecka

Odpovídají:

  1. Mons. ThLic. Dominik kardinál Duka, O.P., arcibiskup pražský a primas český. Před rokem 1989 dominikánský duchovní, od roku 1975 nucený pracovat jako rýsovač v podniku Škoda Plzeň. V roce 1981 odsouzen za ilegální činnost v rámci podzemní církve na patnáct měsíců do věznice Plzeň-Bory. V listopadu 1989 provinciál Československé dominikánské provincie, v letech 1998-2010 biskup Královéhradecké diecéze, v současnosti arcibiskup pražský a primas český.
  2. Miroslav Petr, před listopadem 1989 disident a ekologický aktivista, v devadesátých letech zastupitel města Hradec Králové (zasadil se např. o přiznání zásluh Pavla Wonky ve třetím odboji), organizátor semináře a editor sborníku Podmínky politických vězňů v období pozdního socialismu (2018). V současnosti předseda Východočeské pobočky Společnosti za trvale udržitelný rozvoj.
  3. PhDr. Aleš Valenta, Ph.D., historik, před rokem 1989 pracovník Krajského muzea východních Čech v Hradci Králové, jako disident a signatář Charty 77 z politických důvodů propuštěn (poté pracoval jako topič cihelny v Předměřicích). V období politické transformace jeden ze zakladatelů Občanského fóra v Chlumci nad Cidlinou a poté okresní manažer OF v Hradci Králové. Po revoluci 1989 působil jako parlamentní tajemník ministerstva zahraničních věcí, novinář a politický analytik ODA. V současné době analytik a archivář Institutu Václava Klause.
  4. Mgr. Ladislav Zeman, před listopadem 1989 pracovník Divadla Vítězného února v Hradci Králové, absolvent FAMU a po roce 1989 dlouholetý ředitel Klicperova divadla v Hradci Králové. V rámci své činnosti pozvedl Klicperovo divadlo na evropskou úroveň, provedl jeho vnitřní i vnější obnovu a modernizaci, inicioval vznik mezinárodně uznávaných festivalů Divadlo evropských regionů a Čekání na Václava.

 

1. Jak jste Vy osobně prožil listopadové události z roku 1989 a jak na ně dnes vzpomínáte?

DOMINIK DUKA: Události 17. listopadu 1989 jsem prožil na Národní třídě v kostele sv. Voršily, který v době napadení manifestantů byl otevřen a stal se azylem pro ty, kteří hledali únik před zatčením ze strany jednotek SNB, případně lehké ošetření. Týden do 25. listopadu jsem prožil jako dělník plzeňské Škodovky, při přípravě a manifestacích v jednotlivých dnech. Tyto aktivity vyústily v pátek 24. listopadu v generální stávku, kdy pracující nejenom Škodovky, ale i ostatních závodů napochodovali v Praze na Náměstí republiky. 25. listopadu jsem se účastnil v katedrále sv. Víta bohoslužby celebrované kardinálem Tomáškem. V době manifestace na Letenské pláni jsme jako akční skupina připravovali potřebné požadavky na další jednání a postupy v rámci Římskokatolické církve. Manifestaci jsme sledovali z televizní obrazovky.

MIROSLAV PETR: Aktivní zapojení od prvopočátku, nepřipravenost, improvizace. A pak, naplnění životního snu, vědomí toho, že tohle člověk zažije jen jedenkrát za život. Jedním slovem radost – tehdy i dnes.

ALEŠ VALENTA: Listopad 1989 jsem prožil jako východočeský disident, signatář Charty, v srpnu 1989 propuštěný na nátlak Státní bezpečnosti z Krajského muzea východních Čech v Hradci Králové. Od září 1989 jsem pracoval jako topič v cihelně v Předměřicích. Krátce po 17. listopadu (pražské demonstrace jsem se nezúčastnil) jsem začal ve svém bydlišti v Chlumci nad Cidlinou rozšiřovat první letáky proti režimu a spoluzakládal OF, jehož prvním mluvčím jsem stal – pokud si dobře vzpomínám – spolu s farářem Vackem a Karlem Honcem. Ještě předtím jsem dvakrát promluvil na veřejných demonstracích „za Chartu 77“: na Velkém náměstí v Hradci Králové a v Chlumci nad Cidlinou. Do konce roku jsem byl ještě několikrát v Praze – na největší demonstraci na Letné a na Václavském náměstí 23. listopadu, kde jsme se dozvěděli, že ÚV KSČ podal demisi... V Chlumci jsme zorganizovali OF, začali jednat s předsedou MěNV o jeho odstoupení a s Karlem Honcem jsme formulovali telegram „našemu“ poslanci, gen. Jaroslavu Matyášovi, aby v prosincové volbě prezidenta dal hlas V. Havlovi. Vzpomínky jsou samozřejmě pozitivní a milé – doba plná nadějí, optimismu, člověk byl mlád, získal mnoho nových přátel a známostí, získal spoustu zkušeností.

LADISLAV ZEMAN: Byla to určitá naděje, že se v této zemi konečně něco změní. Vzpomínám na to rád, protože to bylo reálné uskutečnění našich dřívějších přání.

 

2. Jaká byla roku 1989 Vaše očekávání, čeho především jste chtěl dosáhnout a z čeho jste měl obavy?

DOMINIK DUKA: Bylo důležité jak vytvoření Občanského fóra, tak to, co jsme těžko mohli očekávat, ale bylo to velkým obdarováním, když se naplnila slova Václava Havla o svobodných volbách. Obavy z vývoje, že by si komunistická strana udržela určitý monopol.

MIROSLAV PETR: Očekávání ze sametové revoluce bylo totální svržení komunistického režimu, obava z polovičatého řešení, z toho, že by si část starých struktur udržela politickou moc.

ALEŠ VALENTA: Chtěl jsem – tak jako mnozí další, snad většina národa – svobodu individuální a kolektivní. A potrestat komunistické zločince – já se tehdy v rámci OF řadil k tvrdým antikomunistům, jednoznačně jsem podpořil lustrační zákon atd. Obecně – přál jsem si, aby se z nás stala normální svobodná evropská země, podobná těm západním, jak jsem je znal z vysílání „štvavých vysílaček“. Ale skoro nikdo z nás netušil, že Západ už dávno není tím, čím býval. Největší obavy byly v prvních měsících po převratu spojeny s doznívajícím vlivem StB, s přetrvávajícím vlivem komunistů a marnou snahou dosáhnout zákazu KSČ.

LADISLAV ZEMAN: Obavy jsem měl především z toho, že to soudruzi zase nějak začachrují a nestane se nic.

 

3. Měl jste roku 1989 už nějakou konkrétní představu o tom, jak by mělo vypadat nové, demokratické Československo?

DOMINIK DUKA: Určitou konkrétní představu jsem měl původně z osmdesátých let, kdy jsme v borské věznici s představiteli Charty měli určitou vizi vlády, ve které by figurovali disidenti Jiří Dienstbier, Václav Valeš a Václav Havel jako prezident, což byl můj návrh. Druzí mu dávali funkci ministra kultury. Zůstává pravdou, že byla i spekulace s panem Dubčekem, jako předsedou obrozené, spíše levicové než komunistické strany, která by měla své výsadní postavení. Jednalo se o vizi před nastoupením M. Gorbačova.

MIROSLAV PETR: Návrat do rodiny západních demokracií, žádná třetí cesta, jednoznačné přičlenění k Západu, žádný most mezi Západem a Východem.

ALEŠ VALENTA: Viz má odpověď na otázku č. 2.

LADISLAV ZEMAN: Představu jsme samozřejmě měli, ale k demokratickému Československu bylo ještě hrozně daleko. Spíše jsme každý den napjatě čekali, co bude dál.

 

4. Jak dnes, s odstupem času, hodnotíte roli Václava Havla v procesu československé transformace?

MIROSLAV PETR: Klíčová postava díky respektu v domácí opozici, v kulturních a politických kruzích v zahraničí. Nemohl ho ignorovat ani komunistický režim. Mravní osobnost, jejíž vliv přetrvává dodnes.

ALEŠ VALENTA: Roli Václava Havla hodnotím s odstupem času stále kritičtěji. Před rokem 1989 byl pro mne ikonou, dodnes si pamatuji na fascinaci z četby Moci bezmocných, která se mně dostala do ruky jako samizdat během vysokoškolského studia. Tehdy jsem naprosto nechápal, že to je velmi neblahý návod k nepolitické politice, myšlence, která tady po roce 1989 napáchala spoustu škod a patrně je páchá i nadále... Václav Havel měl v době převratu zásadní roli jako symbol odporu proti komunismu a jako jeden z hlavních tahounů obratu k demokracii. Ale jeho moralizátorství (ve vztahu k Německu, Slovensku – likvidace zbrojního průmyslu, fanatická „oddanost“ Americe až do důsledků – viz nekompromisní podpora katastrofální invaze do Iráku roku 2003, ale i do vnitřních poměrů v Československu) bylo a je neštěstím pro českou společnost. Počátku devadesátých let jsem to ovšem viděl jinak a ve sporu mezi Václavem Havlem a Václavem Klausem jsem většinou stál na straně Havla. Teprve od konce devadesátých let, v neposlední řadě v souvislosti s přípravou vstupu do EU, jejímž zásadním kritikem jsem vždy byl, jsem začal vidět prázdnotu Havlova moralizování, jeho neblahý vliv na systém politických stran a bezbřehou naivitu vůči EU, kterou s ním ovšem sdíleli skoro všichni ostatní disidenti. Rovněž nevím, jak jeho heslo „pravda a láska“ souzní s jeho osobním životem, v němž byl dlouhodobě nevěrný své ženě Olze a jako morální vzor může tudíž těžko sloužit.

LADISLAV ZEMAN: Já osobně považuji Václava Havla v procesu československé transformace za klíčovou osobnost, která se konečně nebála říci na rovinu pravdu takovou, jaká je. Na Václava Havla vzpomínám velice rád.

 

5. Jak se v důsledku politických změn v Československu po roce 1989 změnil Váš osobní život? Přinesl Vám tento zlom např. nějakou netušenou životní šanci?

DOMINIK DUKA: Listopadová sametová revoluce radikálně změnila můj dosavadní život a snad nemusím popisovat jak. Neznamená to však, že to byla a je selanka.

MIROSLAV PETR: Především se „přes noc“ vytratil onen Damoklův meč perzekuce ze strany StB a státního aparátu, jakož i neustálá hrozba ztráty zaměstnání. Otevřela se nečekaná možnost zapojit se do správy věcí veřejných, pro mě v komunální politice.

ALEŠ VALENTA: Byl jsem vždy homo politicus, takže jsem samozřejmě vpadl do politiky a žurnalistiky, aniž jsem ovšem zaznamenal větší úspěchy. Kandidoval jsem v roce 1990 do Federálního shromáždění za Občanské fórum, roku 1992 za ODA, ale vždy z nevolitelných míst. Pouze v místní politice v Chlumci jsem pár let působil jako zastupitel. Roku 1991 se mně otevřela kariéra diplomatická, když jsem nastoupil na ministerstvo zahraničí jako parlamentní tajemník, ale po roce jsem víceméně z osobních důvodů odešel a po dvou třech letech tápání na pomezí politiky („chvíli“ jsem byl politickým analytikem ODA) a novinařiny jsem nakonec na patnáct let zakotvil ve svém oboru – historii.

LADISLAV ZEMAN: Určitě přinesl. Když konkrétně vzpomenu na Václava Havla, tak to byl člověk, za kterým jsem tenkrát zajel a začal jsem se s ním radit na téma divadlo. Šlo mi o to, jakým způsobem v Hradci Králové to divadlo, které se tenkrát ještě jmenovalo „Divadlo Vítězného února“, přebudujeme. Měl jsem určité poznámky, nákres toho, jak by to mělo vypadat, chtěl jsem, aby se to vrátilo k názvu Klicperovo divadlo atd. Václav Havel mi s tím velice pomohl.

 

6. Zažil jste někdy v průběhu polistopadového vývoje pocit zklamaných očekávání? Pokud ano, kdy a v souvislosti s čím?

DOMINIK DUKA: Naopak, musím říci, že spíše jsem byl svědkem neuvěřitelných a pozitivních změn. Zklamání nastala ve chvíli, kdy se objevily politické intriky a později se také ukázalo, že pouhá euforie a předsevzetí nestačí k tomu, aby společnost i politická reprezentace postupovaly vždy otevřeně, spravedlivě, s pokorou a úctou ke každému občanovi. Až příliš přežívá pocit vítězné strany, která chce vládnout bez ohledu na druhé, a ve společnosti vznikají zbytečná napětí, která poškozují stát uvnitř i vně.

MIROSLAV PETR: Značná a doposud rozhodující část Občanského fóra se nedokázala transformovat v trvalejší politickou sílu a propadla ve volbách roku 1992. Zklamáním byla i neschopnost řešit slovenskou otázku a rozdělení státu.

ALEŠ VALENTA: Zklamaná očekávání – po každé revoluci nutně přichází vystřízlivění, je to tak trochu jako probrat se z opilosti. Asi nejvíc zklamán jsem byl, když v Občanském fóru převážil „měkký postoj“ ke KSČ a když nový režim nebyl schopen adekvátně potrestat komunistické zločiny. Ale daleko větší zklamání, ba přímo šok, resp. sérii šoků, jsem začal zažívat od konce devadesátých let, když začalo vycházet najevo, v jakém stavu se nachází onen námi kdysi tolik vzývaný Západ....

LADISLAV ZEMAN: Samozřejmě, že zažil. Soudruzi komunisté se poschovávali a čekali, jak to dopadne. Když viděli, že se jim nic nestalo, tak začali zase zlobit.

 

7. Jaké trvalé pozitivní změny přinesla podle Vás české společnosti sametová revoluce?

DOMINIK DUKA: Nejprve bych chtěl zdůraznit, že jsme demokratickým státem s opravdu jedinečnou Ústavou. Absolutně nesouhlasím s příštipkařením a smlouváním určitých změn. Dalším důležitým momentem je částečné odstranění křivd způsobených perzekucí a konfiskací majetku. Za prvořadý pozitivní krok považuji vstup České republiky do NATO, jako i členství v EU, ale patřím k těm, kteří považují za nutnou radikální reformu, která bude respektovat jak princip solidarity, tak princip subsidiarity s větším porozuměním pro tradice jednotlivých regionů a států.

MIROSLAV PETR: Vytvoření demokratických struktur, začlenění do NATO a EU, rozvoj neziskového sektoru... Doufejme, že tyto změny jsou skutečně trvalé.

ALEŠ VALENTA: Převrat z roku 1989, navzdory všem následným chybám a nedostatkům, přinesl to základní, co jsme chtěli – politickou a hospodářskou svobodu a právní stát.

LADISLAV ZEMAN: Revoluce přinesla poznání, že se člověk nemá bát říci, co si myslí a trvat si na tom. Předchozí režim šel tvrdě proti všem, kteří takové myšlenky měli, a ti to odnesli tím, že skončili ve vězení, pronásledovala je policie apod.

 

8. V jakých oblastech zůstaly podle Vás dodnes ideály sametové revoluce nenaplněny, ba dokonce pošlapány?

DOMINIK DUKA: Především vidím velký nedostatek v reformě školství, a to jak v náplni osnov, tak v uplatňování efektivních metod úspěšného studia. Rovněž považuji za potřebnou určitou reformu justice, která bude usilovat o prevenci a ochranu společnosti a jejích institucí jako je rodina, obec, a o prosazování společného dobra ve státě.

MIROSLAV PETR: Naší nedostatečností zůstává nízká politická kultura, dostatečné nenaplňování masarykovských ideálů politicko-mravních, ke kterým sametová revoluce odkazovala. Málo si vážíme hodnoty svobody. Svobody státní i individuální, což představuje riziko i do budoucna.

LADISLAV ZEMAN: Ideály sametové revoluce zůstaly pro mě osobně nenaplněny např. v tom, že u nás, na rozdíl od ostatních států bývalého východního bloku, nebyla zákonem zrušena komunistická strana. To se nestalo a komunisté, jak známo, zlobí dodnes.

 

9. Vypořádali se podle Vás Češi dostatečně se svou předlistopadovou minulostí?

DOMINIK DUKA: Zmíněné nářky shora uvedené ukazují, že jsme se nedostatečně vypořádali nejenom s předlistopadovou minulostí komunistické diktatury, ale že zůstávají i mnohé předsudky, které buď idealizují minulost, anebo ji vykreslují příliš černě.

MIROSLAV PETR: Bohužel ne. Ani právně, ani materiálně, a ani mravně.

ALEŠ VALENTA: Nevypořádali a ani nemohli, i když ono „dostatečně“ je strašně relativní. Co je to „dostatečně“? Brzy po převratu jsem pochopil, že pro společnost, z níž zhruba jedna desetina byla členy KSČ (a nejméně čtvrtina měla tudíž komunistu v blízkém příbuzenstvu) a tím více či méně aktivně podporovala režim, který později parlament označil za zavrženíhodný, není žádné důsledné vyrovnání možné. KSČ nicméně zakázána být mohla, nebýt toho, že Petr Pithart začal již v únoru 1990 zdvihat varovně prst, aby se snad komunistům neubližovalo... Ve stejném duchu nám začali velmi záhy kázat morálku z EU. Zmíněný zákon, veledůležité zákony restituční a zákon lustrační, jehož schválení ve Federálním shromáždění jsem byl osobně přítomen, bylo zřejmě maximum, co se v dané chvíli dalo udělat. A pokud se někdo pohoršuje nad tím (a já se tehdy také pohoršoval), jak v devadesátých letech rozhodovaly soudy v některých restitučních či jiných kauzách, spojených s komunistickou minulostí, nechť si uvědomí, kdo tehdy stále ještě na těch soudech seděl...

LADISLAV ZEMAN: Úplně nevypořádali, často jsme o tom mluvili právě s Václavem Havlem. Ono to bylo těžké, protože téměř každý měl doma „svého komunistu“. Já jsem měl např. svého otce, který si prožil za druhé světové války velké utrpení v lágru, pak v Německu, a na základě těchto zkušeností vstoupil po válce do KSČ. Trvalo to dlouhých deset, patnáct let, než konečně začal věci vidět jasně a z komunistické strany vystoupil.

 

10. Čeká podle Vás českou společnost v dohledné době nějaká podobně zásadní společenská změna, jako v roce 1989?

DOMINIK DUKA: Třicáté výročí a současná politická, společenská a etická situace spojená s výměnou generací vytváří určitý prostor vzduchoprázdna, které bude muset být vyplněno a řada tendencí ukazuje na nebezpečí oklešťovat demokracii, uvolňovat prostor anarchii a korupci, která není pouze v ekonomické oblasti, ale především je v morální oblasti, kde krize rodiny, demografický úpadek a ztráta identity nahrazovaná „tekoucí mentalitou“ spíše než identitou, jsou podle mého názoru velkým nebezpečím nejenom pro nás, ale pro celý evropský kontinent, který není izolován od celosvětové situace.

MIROSLAV PETR: Doufejme, že ne. Primární úkol dneška je udržet orientaci na euroatlantické vazby a zvládnout současnou vlnu populismu bez větších škod na liberálním a demokratickém potenciálu české společnosti.

ALEŠ VALENTA: Fatální změnou jsme prošli po roce 2004 vstupem do EU, kdy jsme ztratili svou státní a národní svrchovanost a od té doby se stáváme čím dál víc provincií Unie. Jediná možná srovnatelná změna by spočívala v rozpadu tohoto polototalitního spolku anebo našem vystoupení; obojí bohužel v dohledné době nenastane.

LADISLAV ZEMAN: Když se tak dívám na naši současnou nejvyšší politickou reprezentaci, tak to vidím osobně spíše jako smutnou grotesku. Už opravdu čekáme na nějakou zásadní změnu.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Studio Najbrt Basics – design, který si pouštíme velmi blízko k tělu

PLZEŇ: Nejznámější české grafické studio slaví 25 let své existence. Pod vedením Aleše Najbrta, který jej v roce 1994 založil, a Zuzany Lednické, zpracovává zakázky národního významu v oblasti tvorby identit, knih, plakátů, webových stránek nebo log měst jako je Ostrava a Praha. Podle Michala Nanoru, kurátora výstavy Studio Najbrt Basics, která právě nyní probíhá k výročí studia v Západočeské galerii v Plzni, je značka Najbrt „pop, ať už to v téhle zemi v posledních dekádách znamená cokoli.“ S Alešem Najbrtem jsem hovořila nejen o výstavě, ale o celé historii studia.

Autor článku: 
Eva Klapka Koutová

Když jste zakládal své grafické studio v roce 1994, v jakém stavu – kondici byla grafika na našem území? Grafiku jste dělal i před revolucí, ale ta změna se musela projevit.

Byla samozřejmě v některých ohledech ve špatné kondici, jako všechny obory lidské činnosti v téhle zemi po 40 letech komunismu, kde se leccos nějakým způsobem poničilo a zdegenerovalo. Po revoluci se objevily nové výzvy, protože jsme vstoupili do kapitalismu a reklama byla najednou potřeba. Za komunismu se dělaly spíš osvětové kampaně, propagovaly se myšlenky a kultura, spíš než komerční značky a produkty. Pro designéry tak přibyla spousta nových příležitostí a možností, ale těch kvalitních tu bylo na množství nové práce málo. Nabytá svoboda a pocit, že můžu dělat, co chci a jak chci, byly pro mě zásadní. To, že můžeme najednou cestovat, založit studio a tvořit, aniž bychom se museli někoho ptát, byl samozřejmě důležitý moment.

 

Působil jste v divadle Sklep, stále vystupujete ve formacích Tros Sketos a Thomas & Ruhller, vyráběl jste také pro „Sklepáky“ plakáty. Odrazilo se vaše divadelní působení také ve vaší designerské práci?

Určitě. Jako grafik jsem začal pracovat už v Baletní jednotce Křeč, kde jsem byl členem. Později jsem pracoval na různých aktivitách divadla Sklep a divadel Pražské pětky. Působení v tom společenství hodně ovlivnilo i můj přístup k designu. V době, kdy jsem studoval, jsem se učil klasickou kaligrafii a později jsem ručně psané písmo začal používat jako hlavní výtvarný prostředek v grafickém designu. Maloval jsem expresivní obrazy, které vycházely z kaligrafie. Pak jsem si ale uvědomil, že jsem moc formální, a proto jsem svůj styl změnil, a vycházel ze svých pocitů a obsahu témat, která jsem zpracovával. Chtěl jsem vyjádřit svoje emoce: naštvanost, radost, něčemu se zasmát anebo se něčemu vysmát. Divadla, kde jsem se pohyboval, v tom hrála velkou roli.

 

Dá se toto vše znázornit v písmu?

Ano. Já jsem se o to každopádně snažil.

 

Někdo si může říct: typografie, co na tom může být zajímavého, vždyť je to jenom písmo.

Písmo může mít obrovské množství chutí, má velmi dlouhou historii a pevnou kostru, která dává široké možnosti.

 

Když kupříkladu vytváříte logo nebo plakát k filmu, vždycky začnete pracovat, až když vám přijde zakázka? Anebo hromadíte svoje nápady, inspirace do nějakého šuplíčku, z kterého potom taháte, když je potřeba?

Nápady si nesbírám, nicméně si dělám deníky, do kterých si lepím spoustu drobných tiskovin. Inspiruje mě mnoho věcí – krásné i ošklivé, povedené i nepovedené, ale že bych si někde vytvářel banku nápadů a v té se potom hrabal, tak to ne. Téma, které mám na stole, je pro mě určující.

 

K čemu jsou vám ty „ošklivé věci“, které si nasbíráte?

Vždycky mě bavily i pokleslé věci. Nacházel jsem v nich určitou krásu a zajímavou estetiku, která mě ovlivnila i v práci. Jsem sběratel všeho, vždycky jsem sbíral lístky, vstupenky, vizitky, a tak dále a všechno jsem si schovával. Pak jsem to zase poztrácel, takže jsem si vše začal lepit do deníků. Nejdřív jsem vytvářel deníky z cest a potom i domácí deník – to je taková moje radost a paměť.

 

Co podle vás musí splňovat dobrý filmový plakát?

Musí vás přilákat. Vzbudit ve vás zájem. Plakát je totiž jenom malá část informace, kterou o filmu dostáváte. Čtete recenze, články, vidíte teasery, ukázky z natáčení, znáte herce nebo další tvůrce… To vše vám dává nějakou informaci a podle toho se rozhodujete. Plakát by měl být ten poslední impuls na film jít.

 

Vždycky vidíte filmy, na které děláte plakáty?

Ano.

 

Stalo se někdy, že jste odmítl vytvořit plakát na film, který se vám nelíbil?

Ano.

 

A který to byl?

Pojďme dál. (úsměv)

 

Co má nést správné logo?

To je velice různé. Ideální je, když nese obsah – což je těžké, ale někdy stačí, když vyjádří pocit, atmosféru, kterou si máte odnést. Nemusí se jednat o ilustrativní obsah, může to být obsah pocitový.

 

Je to tak, že některé logo máte hodně rychle vytvořené a s některým se trápíte strašně dlouho?

Vznik nového loga chce čas. Někdy přijde dobrý nápad rychle, ale pak je potřeba ho prověřit časem a mít určitý odstup a zároveň dál pracovat, abyste se ujistili, že už to líp vymyslet nejde. A ono to většinou ještě vylepšit jde.

 

Když se ohlédnete za dvaceti pěti lety existence vašeho studia, dá se říci, jak jste se vy, ale i celé studio posunulo, kam se vyvinulo?

Mnohem více předávám zkušenosti svým kolegům. Jsem spíš supervizor, ale samozřejmě sám dál pracuju. Týmová spolupráce je pro nás hodně důležitá: umět se domluvit a umět si navzájem pomoci, protože na některých zakázkách pracujeme jednotlivě, na jiných jako dvojice, někdy nás na jedné zakázce pracuje třeba šest.

 

Když se podíváte na své rané práce, stane se vám někdy, že si řeknete: teď bych to udělal úplně jinak?

To víte, že jo. Všechno se nepovede, a právě výstava je dobrá pro určitou selekci. Časový odstup je z tohoto hlediska důležitý. Já se ale stejně radši dívám dopředu.

 

Proč jste se rozhodli s kurátorem výstavy Michalem Nanoru o netradiční prezentaci vaší práce formou tisku na trička?

Michal vyšel z představy, že tradiční výstavy grafického designu se většinou soustředí na jednoho tvůrce a jeho osobitý výtvarný styl, vytržený z kontextu klientského zadání a dalšího života vizuálů. Takové výstavy se většinou instalují na papír na stěně. Místo toho použil objekt, tričko, aby se návštěvník víc zamyslel nad tím, co grafický design dneska znamená – že autorem může být kolektiv, výtvarný styl může střídat podle zakázky, že textil v ulicích předhání papír jako nejčastější nosič grafických prvků, a ty že mají na začátku nějakého zadavatele, pak profesionálního grafika a nakonec příjemce, který design vpouští do svého života, často přímo na tělo. Na každé naší výstavě se vždycky prodá víc triček než katalogů.

 

Jaké období výstava mapuje?

Od mých výtvarných počátků na začátku 80. let, přes založení studia v roce 1994, až po vizuál České filharmonie pro sezónu 2019/2020.

 

Podle čeho jste vybírali práce, které budou na výstavě?

Výstava se jmenuje Basics, takže kurátor hledal prolnutí několika věcí – aby práce byly významné svým dopadem, ukazovaly vývoj studia, způsob práce nebo typ problému a konečně, aby vypadaly dobře na tričku. Logo Prahy je třeba jednou z našich nejznámějších prací, znamenalo pro nás určitý přelom v tom, jaké zakázky jsme zpracovávali, a taky ukazuje grafické řešení, které nestaví na výtvarné stylizaci, ale na slově, což se pak v naší práci objevuje i jinde.

 

Netradiční výstavu rekapitulující historii Studia Najbrt bude možné shlédnout do 3. listopadu v Západočeské galerii v Plzni.

Stránky

Přihlásit se k odběru RSS - Články a komentáře