Články a komentáře

S novou deskou „Love is Gold“ jste měla určitě v plánu jet také koncertní turné. Přesunula jste se plně do online světa? Jak nucenou izolaci snášíte? Máte recept na to, jak z ní vykřesat něco dobrého?

Snáším to dobře, jsem ráda se svými dětmi a manželem, užíváme si, že můžeme být takhle intenzivně spolu. Samozřejmě nás to zasáhlo po finanční stránce, oba jsme s manželem muzikanti a na koncertech z velké části stojí náš příjem, zároveň nás to nutí hledat jiné cesty. Manžel je i skvělý studiový bubeník, takže si doma zařizuje studio a může točit z domova. Já píšu nové písničky, natočili jsme teď live stream pro Vogue a řeší se další možnosti, jak dostat hudbu online k lidem. Je to svým způsobem výzva.

Mimořádnost situace v čase koronaviru vedla u řady z nás k přehodnocení některých životních hodnot. Je to tak, že krize přinášejí nové šance? 

Je to situace, která nás nutí přemýšlet, možná přehodnocovat, měnit a vybočovat ze zajetých kolejí. Naše zahlcená mysl má prostor na trochu jiné myšlenky, máme šanci  zpomalit…z toho může vzniknout něco inspirujícího. Já už mám třeba dvě nové písničky.

Posloucháte vůbec Amy Winehouse nebo Christinu Aguileru, k nimž vás jedno období přirovnávali? Jak se od té doby změnil váš hudební projev?  

Christina Aguilera snad ne :)) Poslouchala jsem ji, ale co se týká přirovnávání, slýchala jsem Amy, Gwen Stefani nebo Lady Gaga… Myslím, že jsem se od dob Toxique posunula jinam. Vzhledem k tomu, že mě s mojí první sólovkou Home hodně ovlivnila Patty Smith, je ten posun zřejmý. 

Jak vlastně přeložit název desky Love is Gold co nejpřiléhavěji? Co na ní akcentujete oproti předešlému albu Home? Stále se držíte angličtiny?

Překládám to jako „láska je poklad“. Celá nová deska akcentuje život jednotlivce, který se obrací sám do sebe a snaží se žít sám se sebou spokojeně, je to láska, kterou obracíme na sebe, je to láska k tomu, co děláme, k naší práci… Home byla hodně o rodině, vesnici…

Prošla jste dlouhou cestu, kterou lemuje rozpad Toxique, nový projekt Klara, porotcování hudební soutěže, přestěhování na venkov, rodina. Nestýská se vám někdy po dobách největší popularity, respektive chtěla byste se vrátit do stejného pracovního tempa, v němž jste žila v období Toxique? Jaké jsou nyní vaše profesní ambice?

Řekla bych, že mám pořád stejné pracovní nasazení. Složit a nahrát desku – to byly dva roky poměrně intenzivní práce. Myslím, že jako máma mám samozřejmě méně času, ale když si ho najdu, pracuju výrazně intenzivněji než kdy před tím. Je pravda, že jsem ořezala mnoho VIP večírků, odkud jsou výstupy do médií, ale z velké části mě to nenaplňuje a já zkrátka ráda dělám to, co mě baví, a hodně si vybírám. Ambice mám snad jen takové, abych pořád milovala svoji práci a měla inspiraci, na kterou si vlastně díky dětem nemůžu stěžovat, dávají mi jí mraky. A bydlím sice na vsi, ale půl hodiny od centra Prahy, takže město si nadávkuju tak, jak je třeba, je to pro mě ideál.
 

Dá se u vás vůbec uspokojivě kloubit práce a rodina?

Dá, ale je to samozřejmě náročný time management. Máme s manželem sdílený google kalendář a aktivity si dáváme do prázdných políček. Ten druhý je s dětmi, takže kdo první zaplní volné pole v kalendáři, je to jeho pracovní čas… Když jsou hraní venku, bereme často děti s sebou. 

Jak prožíváte současná omezující opatření doma s dětmi? Chodí už starší dcera do školy? Co děláte, aby se děti doma nenudily?

Emilka do školy ještě nechodí. Užíváme si to, nepotřebujeme úplně nalajnovaný program, pořád máme nějakou akci, pečeme muffiny, stavíme lego, modelínu, holky se mnou třídí oblečení, hrajeme si na baletky, princezny…, já jsme královna většinou:) Máme dům se zahradou, teče nám tu potok…, v téhle době je zahrada poklad.

Vystudovala jste zpěv na Konzervatoři Jaroslava Ježka. Váš tatínek Vladimír Vytiska je muzikant. Jak jste s hudbou začínala? Chodila jste do lidušky? 

Na housle, devět let, pak čtyři roky na saxofon, pak piano.

Váš manžel Roman Vícha je také muzikant, bubeník. Vedete k muzice také svoje dcery?

Hodně doma posloucháme hudbu, každé ráno většinou zapínáme gramofon a jedeme elpíčka. Holky milujou tanec, ostatně jako všechny děti. Řekla bych, že děti přirozeně na hudbu reagujou tancem už od miminka. Nemáme ambice, naše holky jsou malé, spíš se snažíme zatím jen pozorovat, co je baví a v tom je maximálně podpořit.

Je pro vás zkušenost mateřství spíše omezující nebo inspirující? Co jste se díky mateřství o sobě dozvěděla?

Inspirující! Jednoznačně, moje dcery jsou moje múzy, díky každé z nich se dozvídám něco jiného. Děti jsou fantastické zrcadlo, jen to musíte přijmout, uvědomit si, že se učíte, posouváte navzájem.

Potkala vás během mateřské profesní krize? Neuvažovala jste o tom, že třeba skončíte s muzikou a budete se živit jinak? Pakliže ano, co vás přivedlo zpět? Jak se udržujete ve své branži „in“?  

Během ne, spíš před, mateřství mě vlastně usvědčilo v tom, že miluju to, co dělám, že miluju být na volné noze, ale zároveň vím, že kdykoliv mě to přestane bavit, můžu zkusit něco jiného. Muzikou se živím. A neustále „in“ mi přijde všechno, co je autentické a pravdivé.

Ve videoklipech sdílíte i své intimní chvilky s rodinou. Nebojíte se o své soukromí? 

Písničky na desce Home jsou všechny o mé rodině. Oni mi dali inspiraci k tomu, abych tu desku napsala, a proto jsem si neuměla představit, že do klipu s tak intimní tematikou obsadím herce. Teď jsou ale témata jiná.

Jste pověstná svými extravagantními outfity, nápadným líčením a vůbec kladete důraz na celkovou image. Změnil se nějak váš styl? Sympatizujete s konceptem udržitelné módy? Kde nakupujete oblečení?

Změnil se výrazně, oblékám se jinak, mám ráda výrazné kusy oblečení, ale kombinuju je s jednoduššími, líčím se mnohem méně, jdu více po své podstatě. Miluju módu, udržitelnost je pro mě zásadní, i téma recyklace a vracení věcí do oběhu. Mám ráda kvalitní džínovinu, věci, které vydrží, tady mi vyhovuje třeba Levi´s, značka prověřená časem. Stále nakupuju věci v bazarech a sekáčích a miluju klasická trika z fantastických materiálů od českých návrhářů.

Žijete v Úněticích, kousek od Prahy, kde jste i vyrůstala. Jsme z Místní kultury, sledujete místní kulturní život? Podílíte se na něm nějak?

Ano, určitě. Únětice jsou v tomhle ohledu hodně aktivní, děje se tu toho mnoho už od mého dětství. Často se zde pořádají koncerty, buduje se aktuálně komunitní hřiště, je toho mnoho, což je skvělé.

Vaše nová deska je venku. Víte už, jaké téma rozpracujete na té další?

Nikdy nevím, kam mě to povede, řekla bych, že pro mé psaní písniček bude hodně směrodatné tohle zvláštní období…

www.klaravytiskova.cz

Na začátku rozhovoru na dálku, který jsme původně chtěli doladit osobně v Praze, ale koronavirus to zařídil jinak, píše Milan svým typickým stylem:

Nemůžeme předstírat, že rozhovor vznikl před tímhle průšvihem. Myslím na lidi, kteří žijí od výplaty k výplatě. Na ty miliony skutečně postižených ekonomicky. Lidi umírají a zbohatne spousta šíbrů. Možná to ale společnost probudí z konzumní cvokařiny. Co začít tak, že se oba pokusíme vzpomínkami přivést čtenáře na jiné myšlenky?

Pokusíme se tedy:

Jaký byl život v reálném socialismu? Proč a za jakých okolností emigroval s manželkou Jarmilou a dvěma dětmi do Kanady téměř v padesáti? Co život v Kanadě přinesl a odnesl, o tom jsou Matějčkovy knihy Umírat se má na lačno a Cesta za svobodou. Loni pak vyšel jeho třetí opus, příběh Miláček osudu se značně biografickými rysy. Milan Matějček a jeho žena Jarmila se také stali osobnostmi dokumentu České kořeny ve Vancouveru, který jste mohli vidět v České televizi.

Narodil ses v Praze, roky dětství prožil na Kampě a Malé Straně. Od deseti let to však byly roky bez maminky. Jaké je vyrůstat jenom s tátou, a ještě na přelomu padesátých let?

Jarda, můj táta, byl báječný kamarád. I při výprasku jsme to řešili tak, že předcházela přátelská úvaha, zda si vinu uvědomuji a jestli s několika ranami přes zadek souhlasím. Když se v době Pražského povstání všude kolem ozývala střelba a Jarda se vždy jen na chvilku odněkud vracel přesvědčit se, že jsme s maminkou v pořádku, připadal mi jako vzor statečnosti. Vidím ho stále v důstojnické uniformě, s pistolí a granáty u pasu. Po maminčině smrti jsem spad do studený vody života bez záchranné vesty. (Promiň, Jardo, že tě jako záchrannou vestu neuvádím.) Táta ale našel řešení a dostal mě na, teď již proslulou, internátní školu do Poděbrad, kde vládla spartánská výchova i výuka. Ve skutečnosti jsem žil v jakési mlze, kde se mi ztratily všechny vzpomínky na mámu. Neumím si ji od té doby vybavit, ale cítím ji kolem sebe celý život a nad jejím hrobem jí vždy děkuji za všechno, co ke mně patří, a za téměř dokonalé zdraví.

Internátní školu v Poděbradech navštěvovali třeba i Václav Havel nebo Miloš Forman, ale také další český spisovatel žijící dnes ve Vancouveru, Jan Drábek. Zajímavé je, že oni na ni vzpomínají každý o dost jinak. Jaké jsou tvoje vzpomínky? 

Tu školu jsem měl moc rád, vyprávím o ní na českých školách studentům a vždy se na to těším. Na skoro čistý papír mého dětství, jedináčka téměř bez kamarádů a rodinného zázemí, se začala psát úplně nová kapitola. Internát s ložnicemi pro deset kluků. Nekompromisní prostředí dětí nepromíjející žádné “protispolečenské” prohřešky. Základní atributy přežití; zcela rovné jednání, empatie, všestranná otužilost. Výborní kluci a profesoři i vychovatelé v jedné osobě s námi žili pod jednou střechou Poděbradského zámku a na krátký čas mi nahradili rodinu. Osmileté gymnázium mělo i truhlářskou, zámečnickou a knihařskou dílnu s odborným vedením. Z jednoho oboru, který si žák oblíbil, by si s maturitním vysvědčením odnesl i výuční list.  

Jako známý “průšvihář” jsem ochutnal všechny kázeňské tresty, stříhání vlasů do hola, oficiální výprasky řemenem na “holou” starším spolužákem a podobně. 

Po Vítězném únoru ale ministr Zdeněk Nejedlý usoudil, že je třeba školství předělat a vznikly osmiletky. Báječný ředitel, zakladatel školy pan doktor Jahoda, byl poslán do dolů a škola zanikla. Při náhodném setkání, mnohem později v Praze, jsem mu upřímně za všechno poděkoval. Moc bych si přál, aby se podobnou školu ještě někdy podařilo vybudovat.  

Ale co ti tvoji, dnes tak známí spolužáci, dalo se odhadnout, co z nich bude?

Václava Havla, i když jsme seděli tři roky ve stejné třídě, si moc nepamatuji. Tichý, nesportovní a v bodování všech školních aktivit z devadesáti školáků někde vzadu. A Forman? Neuvěřitelná sranda v jeho studentských divadelních inscenacích v poděbradském divadle Na kovárně. Některé popěvky si vybavuju dodnes a ještě před několika lety na mé zabroukání za zády Miloš okamžitě zareagoval. Můj současný vancouverský „soused“ Honza Drábek, později diplomat a spisovatel, tam byl jen krátce a dělila nás i propast studijního roku. Vnímám ho tedy spíš z jeho aktivit v dospělém věku. Majitel krásného smyslu pro humor a moudrý člověk, který ze sebe nikdy nic nedělal. Se všemi jsem se později někde potkal a vždy bylo na co navázat. Závěr: výbava do další existence k nezaplacení.

Pak ale přišel zlom, únor 1948, a všechno bylo jinak. Jak se padesátá léta, kdy jsi dospíval, podepsala na tvé budoucnosti?

Dá se říct, že padesátá léta mi nasměrovala život až do emigrace. Dědeček byl ředitelem zemské celnice, kde pracoval i táta, a ten si po únoru zpestřoval nějaký čas život v kriminále, ve vyšetřovací vazbě. Absolutně neúplatný a poctivý Jarda seděl po udání, že pomáhal přeživším židům vyvážet majetek do vznikajícího Izraele. Strana a vláda tedy usoudila, že moje dvě dvojky na vysvědčení jsou nejlepší kvalifikace na horníka, ale usmlouval jsem to na tesaře. Stín rodiny nešlo bez legitimace komunistů překročit a v regulérní školní lavici jsem tedy seděl naposled v osmé třídě základní školy. Jsem sice k tomu tesař i aprobovaný učitel a stavební inženýr, ale za jakou cenu? Všechno při práci, dálkově. A můj sen – klasické vzdělání? Poslyš, nemáš nějakou lepší otázku? 

Pokud vím, měl jsi – a stále máš rád sport. Co jsi dostal do vínku po této stránce?

Táta byl velký sportovec, a i krátké chvíle života, kdy jsme byli spolu, mne naučily sport milovat. Válečné letní měsíce jsem trávil s mámou pod stanem na dnes zatopeném úseku Vltavy, na ostrově, „Tajemňák“, a v kanoi mne snad rodiče už i přebalovali. Bez lodě jsem pak nikdy nebyl a moje současná holka, kevlarová krasavice, je na kanadských jezerech mou stálou společnicí.

Nejtvrdší sportovní zkušenost byly ale závody na deblkanoi Budějovice – Praha (za 13,5 hodiny), který jsme s kamarádem Vláďou Fialou absolvovali třikrát a byli jsme dvakrát ve svých kategoriích druzí, o šedesát vteřin za první lodí. Žádná psychicko-fyzická zátěž už mne v životě nemůže moc překvapit. A pak lyže. Pracoval jsem celou jednu zimu vysoko na svazích Krkonoš a odtud byl jen krůček do závodních branek. Postupem času jsem vyjížděl první výkonnostní třídy ve všech sjezdových disciplínách. Teď jsme si koupili s mojí sportovní ženou Jarmilou k padesátému výročí svatby nové sjezdovky a jsou výborné. Nějak se moc vytahuju… Ale co, ptala jsi se. 

Když jsem předtím tebe i tvou ženu blíž poznala při natáčení dokumentu České kořeny ve Vancouveru, bylo to s pádlem v ruce nebo na tvém člunu. V kulisách mořských zálivů a jezer ukrytých v lesích. Pak jsme se úplně náhodou a neplánovaně potkali v úplně jiných kulisách v Praze, v hledišti Státní opery. Vybavuješ si, co v počátcích formovalo tvůj vztah ke kultuře? 

Překvapilo tě, že nás potkáváš v opeře? Kanadský dřevorubce? Snobizmu jsem vzdálen, ale krásu vnímáme s Jarmilou v celé její pestrosti a v míře úměrné ji vyhledáváme při většině příležitostí. A co tedy formovalo můj vztah ke kultuře? Knížky…hodně knížek. Pod vánočním stromečkem jsem se jimi nejprve netrpělivě prokutával k nějakým hračkám. A pak tátova krásná čeština. Hovořil vždy správně a u mne nestrpěl žádné prohřešky. Bydleli jsme kousek od Karlova mostu v bezpečí starého paláce Maltézských rytířů a v rozlehlém bytě byly u nás velmi časté návštěvy. Já jako to neškodně si hrající dítě všechno poslouchal. Jarda byl velmi sečtělý a s oblibou prokládal řeč latinskými citáty. A pokud si pamatuji mámu, tak s knížkou v ruce. I později jsem měl štěstí na partu přátel, kde spontánní rozhořčená reakce Pohleď, jak jsi mne potřísnil! místo Polil´s mi kalhoty, pitomče! nebyla nic nevšedního.

Živit ses ale musel rukama – jako tesař na střechách? Jak ještě?

Bude problém se vyhnout teatrálnímu výčtu, ale zkusím to. Táta šel z vazby k lopatě, ale nějakým neuvěřitelným paradoxem se stal mechanizátorem, a tedy hlavní postavou stavby supertajného vojenského letiště u Plzně. Měl organizační schopnosti a kádrování šlo stranou. Kryt „tajným posláním“ jsem k horníkům nenastoupil, a protože mne Jarda neměl kam dát, šel jsem s ním. Řidičská oprávnění v uzavřeném prostoru stavby nebyla potřeba, a tak jsem v patnácti letech “brigádničil” na všem, co mělo kola nebo pásy. Rozvážel beton sklápěčkami, trápil buldozer nebo zkoušel, co vydrží bagr. V dílnách jsem dělal všechno možný, a to v milých dvanáctihodinových směnách. Únava a bláto. Sám jsem si ale zařídil místo pomocníka na podnikové chatě v Krkonoších, kde jsem pracoval i déle než těch dvanáct hodin denně. Výborný základ k odporu k práci. Musím to nějak zkrátit, dál tedy už jen heslovitě: Tesařské učiliště. Tesař. Řidičské zkoušky na autobusy a všechna nákladní auta. Svářečské zkoušky. Večerní maturita. Večerní aprobace na výuku v dílnách na školách druhého stupně. Učitel. Dálkové studium ČVUT. Inženýr v Divadelním studiu. Divadelní technik. Herec. Soukromník – výroba heraldických erbů – pod Jednotným zemědělským družstvem /JZD/. Pomocný dělník n. p. Barvy – laky. Soukromý podnikatel – opravy střech – Místní národní výbor Chodov. Stačí to do emigrace? Mě už z toho bolí ruce. Že by pomohl jediný podpis na některé z nabídnutých přihlášek ke komunistům a život by se mi změnil, nemusím snad podotýkat. Ale ani omylem.

V Československu v 60. letech minulého století se vzedmula vlna úžasných nápadů: Laterna magika, Černé divadlo, Semafor a další divadla malých forem. Ty jsi na tu vlnu nastoupil. Jak jsi to vnímal?

Byla to hlavně hektická doba mého dálkového studia, kdy i milované lyže musely šest let odpočívat, ale klíčová představení populárního Semaforu a Činoherního klubu jsem viděl. Člověka z půdy s Horníčkem zapomenout nejde. Každá zašifrovaná narážka proti režimu byla odměňována frenetickým potleskem a scény tím žily. Vtipná představení s vynikajícími zpěváky, na které se chodilo. Mladý život byl ještě bez pout internetu. Po promoci jsem vzal místo ve Státním divadelním studiu, ale nikoliv z lásky k umění nebo penězům, protože hůř placené místo by se těžko hledalo, ale z romantiky. Ve všech ročních dobách jsem totiž mohl chodit do kanceláře s výhledem na Vltavu přes Karlův most. A jsme u té nejčistší „kultury". Nenahraditelné zážitky – žiji z nich dodnes. S partou dělníků jsem udržoval v chodu technické vybavení divadel malých forem: Reduta, Činoherní klub, Semafor. Černé divadlo nemělo stálou scénu, ale prostory mé kanceláře byly součástí jeho přístavu, když byl soubor mezi zahraničními zájezdy doma. Často jsem se zájmem také postával v portálech divadel a pozoroval průběh zkoušek. Množství vjemů však setřelo jednotlivosti. Žádný zajímavý osobní kontakt s nikým ”slavným”, žádná fotografie. 

V Černém divadle jsi pak působil se svou ženou Jarmilou. Našli jste se ale jinde…

Znali jsme se už dřív, než jsem šel do Divadelního studia. Dostala se tam pak na regulérní konkurz, a teprve po jejím úspěchu jsem přijal nabízené místo já. Jinak bych to nevzal. Žádný vztah nepřežil odloučení a styl divadelního života. Černé divadlo byla sice vzrušující, ale přece jen pouze životní epizoda. Na seberealizaci málo. Pro mne je nejdůležitější až současné období života, kdy se dostávám k psaní, které bylo mým snem od prvních povídek v mládí.

Přesto – z tehdejšího hlediska musela být možnost pracovat pro divadlo a pak i hrát úžasná. Jaké to byly pocity, když ses dostal na jeviště a pak i do světa? Měl jsi předtím šanci cestovat někam za hranice komunisty zadrátovaného státu, uvažovali jste o emigraci?

Dlouho jsem cítil bázeň před mystikou prostoru jeviště a celé atmosféry divadel, která postupem let ustupovala radosti z kontaktu s divákem. Svět jsem vnímal prizmatem divadelní práce jako krásnou a zajímavou kulisu. Když ale nežiješ déle na jednom místě, nemůžeš tu zemi stejně poznat. Předtím jsem byl jen v Polsku. My o emigraci ještě neuvažovali. A i kdyby – Jarmile emigrovali oba bratři a jí úřady odebraly pas. Situaci vyřešil jeden můj bývalý zaměstnanec v Divadelním studiu, rovný chlap se stranickou legitimací hodně nízkého čísla, a chtěl podat ruku na to, že se vždy vrátíme. Slib bychom nikdy neporušili. 

Co tobě a tvé ženě při zpětném ohlédnutí Černé divadlo dalo?

Léty práce jsme se sice stali profesionály, ale já to stále beru jenom jako nahlédnutí do zajímavé sféry umění. Jarmile umožnilo divadlo rozvíjet pohybové, pocitové a hudební schopnosti a jako společenský člověk si užívala prostředí dobré party, kdy jsme ještě naštěstí nevěděli, kdo z nás o dění v souboru informuje StB. Také se jí splnil dávný sen vidět Paříž a vnímá divadlo jako jedno z nejzajímavějších období života. To skutečně bylo a znamenalo i společenský a ekonomický přínos. Svět jsme poznali skoro celý. 

Tu etapu jste ale oba později dobrovolně sami ukončili. Co vaše rozhodnutí ovlivnilo?

Já byl v divadle, myslím, deset let a Jarmila s různými alternativními záskoky téměř čtrnáct. Svět je veliký, nové premiéry nebyly tolik potřeba a já začal mít špatný pocit z rutiny. Na jeviště se jenom pro peníze chodit nemá. Další podstatný důvod byla nová nutnost, podávat písemná hlášení o stycích v zahraničí. Žádné jsem nikdy nenapsal. Odchod byl ovšem i finanční ztráta. Hlásil se také věk, a rodinu již nebylo rozumné odkládat. Jarmila hrála ještě v pokročilém těhotenství. 

Přišly tedy děti, syn a pak ještě dcera. Ale přiblížil se taky váš – původně neplánovaný odchod do emigrace. Docela odvaha, když si spočítám, že vám bylo už kolem čtyřiceti a padesáti? Musel to být asi pádný důvod….

Žít v Československu “rovně” tehdy šlo nejlépe při manuální práci. Snesitelná daň za relativní klid. A první impulz? Náš sedmiletý Petr nesměl být přijat do třídy s výukou angličtiny, protože jme nebyli v KSČ. A co další školy? Stejné jako za našeho mládí? Rodinné opevnění však dostalo přímý zásah až smrtí Jarmilina bratra, Jana Pohla, amnestovaného emigranta a rakouského občana. Pomáhal tehdy polskému odboji Solidarity a sledován StB byl v Polsku zabit. To byl zlom. Zažádali jsme několikrát o legální vystěhování, již tehdy „možné“ podle Helsinských dohod, ale vždy bylo zamítnuto. V té době Jarmilu hodně vystrašil anonymní telefonát, abychom si dávali pozor na děti. Za Petrem pak skutečně vjelo auto na chodník a srazilo ho z kola. Přežil s modřinami. Vyklízeli jsme dům pomalu. Zemřel Jarmilin táta a bylo třeba podstoupit riziko, že svou zem už nikdy neuvidíme. Zděděný dům v Pikovicích, nové auto, dům v Praze pak už komunistům stačily. Za tyto konfiskáty jsme směli na “dovolenou” do Jugoslávie.  

Proč jste zvolili pro emigraci zrovna Kanadu a co byl pro tebe největší šok po vašem příchodu? Vzpomínám, že Jarmila nám ve filmu vyprávěla, jak v Ottawě chodila po ulicích, byla zoufalá z angličtiny a říkala si: To tady mne nikdy nevstřebá… 

Kanadu jsme znali z divadla jako krásnou a k novým lidem vstřícnou zemi. A v neposlední řadě tam žil druhý Jarmilin bratr s rodinou, emigrant z roku 1968. Přímo o šoku nelze hovořit, ale o tom, do čeho jdeme, jsme věděli hodně málo. Tedy snad jen pocity: pro nás nezvyklé pracovní nasazení šest dní v týdnu, stále přítomný fenomén peněz, bariéra řeči, mrazy. “Velká” kultura oper a koncertů finančně nedostupná. Pomáhala mi hodně čeština přátel, exilové časopisy a svobodné knížky od Škvoreckých.  

Vaše první pracovní příležitosti asi nebyly bůhvíjaké.....Jaký sis tehdy udělal názor na novou zemi? 

Neměli jsme zázemí nějakého předem dojednaného místa a probíjeli se doslova odspodu. Jarmila stále studovala angličtinu potřebnou na značné úrovni i pro začínající sestru v nemocnici. Ve volném čase uklízela domy a hlídala děti. Já začal pomáhat tesařům zatloukat hřebíky. Tehdy jsem rozhodně neměl na Kanadu názor žádný, kromě obdivu k přírodě, pokud jsem ji měl čas a možnost vnímat.  
 

Vím, že pro Jarmilu se v Kanadě později konečně otevřela možnost studovat milovanou medicínu. Že na doktorská studia už si kvůli věku netroufla, ale zvýšila si původní kvalifikaci zdravotní sestry z Československa na maximální úroveň. Čím ty jsi myslel, že uživíš rodinu? 

Bylo to velké riziko a nerad na to vzpomínám. Na obhájení titulu stavaře, v profesi, kterou jsem nikdy nedělal, nebylo v mém věku ani pomyšlení. V životě mi vždy ale vycházela improvizace a podvědomě jsem na ni sázel. Zatím bylo třeba brát druhou a často i třetí práci po zaměstnání večer a spát jenom nezbytné penzum.  

Nesmírně ale obdivuji Jarmilu, protože nesla, jako zodpovědný strážce peněz, celé břemeno účtů a měla lví podíl na výchově dětí. K těžkému studiu na nejvyšší stupeň samostatně pracující registrované sestry se dostala až mnohem později. Odejít trochu dřív, udělala by medicínu jistě.  

Dostal jsi pak příležitost z Ottawy se za prací přesunout do Vancouveru. Jak vám to změnilo život?

Bylo to až v roce devadesát a tahle “příležitost” ho změnila, i na můj vkus dobrodruha, trochu moc. Měl jsem totiž v cizím kosmopolitním městě, kde je někdy těžké se vůbec dorozumět, postavit továrnu pro čtyřicet zaměstnanců. Bez jakýchkoli kontaktů, jenom s telefonním seznamem. To je: navrhnout budovy, výrobní linku, vše zadat, ale za poloviční cenu, než požadovala švýcarská firma. Půl roku sám bez rodiny. Pro mne rozhodně největší životní pracovní nápor a snad i úspěch. Na můj kanadský patent uvolnila vláda pro firmu milion dolarů. Továrna byla hotová a začala expedovat dřevěnou stavební desku do Evropy za devět měsíců. Účetní bylo nutné propustit, ale Jarmila se neuvěřitelně rychle naučila na začínajících kompjůtrech dělat výplaty, platit faktury a dala vše do pořádku. Stala se i nepostradatelnou jako psycholog zaměstnanců pěti národností. Tedy zase spolu. Už to ale zkrátím. Moji dva naivní společníci, čeští ekonomové, nedokázali opatřovat ani materiál ani zajistit odbyt v Evropě. Továrna zkrachovala, přišli o peníze, ze dne na den zmizeli z Vancouveru a nám ze života. Závěr: zůstali jsme bez práce a bylo nutné prodat dům. /Úrok hypotéky 12%/ Blížící se šedesátka. Děti v nákladném věku studentů. Pozitiva: nestal se žádný pracovní úraz, neocenitelná byznysová zkušenost, finanční rezerva a krásný Vancouver, na který ale zatím nebyl čas. 

Období tvrdé práce ale prosvěcovaly návštěvy výborných představení skvělého českého ochotnického souboru ve Vancouveru, Divadla za rohem, které tehdy vedl lékař Josef Skála, dnes náš velmi dobrý přítel. 

To už se ale převalil rok 1989 a přišla možnost návratu, alespoň dočasného. Proč ne trvalého, když to vlastně nebylo zase tak dlouho, abyste si úplně odvykli? Příležitosti byly skvělé i v Česku... 

Deset let intenzivní práce v neznámém prostředí a v cizí řeči změní víc než půl života v normálním rytmu. Máš ale pravdu, příležitosti lákaly. Přijel jsem nejdříve sám a nestačil se divit. Komunistické klany si rozebíraly stát, ale bylo možné realizovat i zcela čistý byznys a skládka zeminy pro dálniční okruh takový byl. (Drobností bylo dvacet tři razítek na povolení stavby.) Jarmila s Adélkou se do Prahy přistěhovaly za mnou, ale Petr již studoval na vancouverské univerzitě. Firma splnila svůj účel a znova jsme stáli na rozcestí. Stačilo by nám jenom hromadit v Česku peníze v nejistém právním prostředí? Volby jasně ukázaly na nutnost charakterové rekonvalescence velké části společnosti. Soud o náš dům, v majetku manželů, samozřejmě příslušníků StB, podle všeho prohrajeme. Pro děti bude víc možností venku. Hodně nám chyběly úsměvy cizích lidí, v Kanadě běžné. Vrátili jsme se tedy do Vancouveru a udělali dobře. Dnes, po třiceti letech, řídí Českou republiku opět lidé, před nimiž jsme odcházeli, a volí je každý třetí člověk, kterého na ulici potkáváme, a to je moc. Výjimkou potvrzující pravidlo je primátor Prahy pan Hřib, hájící sebeúctu národa ve vztahu k Číně, a nesl bych ho do Vancouveru na rukách. Ale hlavně – návštěvám rodné země už nic nebrání.

Ta možnost neustálého srovnávání obou zemí a kultur musí být zajímavá, ale možná i psychicky náročná. Jak jste se naučili vyrovnávat se s tím, že některé věci jsou asi nepřenosné a něco je pro vás lepší v Kanadě a něco jiného tady? Bylo i to příčinou nutkání začít psát? 

Začnu tím psaním. Byl to můj dávný sen a už nanečisto realizovaný v mládí mnoha povídkami, o jejichž publikaci jsem ale nikdy neusiloval. Potom mne pohltil vír života a teprve svoboda a jistý ekonomický komfort mi daly ten správný prostor. Ze střídání zemí žádný stres necítíme. Zkušenosti jsou skutečně nepřenosné a bereme lidi tam i tady takové, jací jsou. Za mluvenou kulturou, která je mi v češtině bližší, jezdíme pravidelně do Čechie, která se nám už tím názvem víc vzdaluje, a opery s hudebními produkcemi světových umělců jsou ve Vancouveru výborné. Pražské výstavy nám trochu chybí, ale ve Vancouveru je asi jen špatně hledáme. V Praze víme, kam jít. Moje milovaná Malá Strana pod invazí turistů umlkla, ale Vltava je stejně krásně upovídaná jako kdysi. Můžeme k pochovaným rodičům a vše má, myslím, svůj snesitelný řád. Kultura existence je spokojenost. A ty nejsilnější “kulturní” zážitky, prožívám na svém kanadském jezeře bez pout signálu.

Jsi dnes autorem tří knih (viz úvod rozhovoru), členem Umělecké besedy a českého PEN klubu. Píšeš česky pro českého čtenáře. Styl tvého psaní se dá vytušit i z našeho rozhovoru. V každé ze svých knih se vracíš k tématům (ne)svobody, demokracie, k osobní zkušenosti z doby před rokem 1989. Myslíš, že kanadské čtenáře by to nezaujalo?

Píšu jenom o tom, co znám, a to je bezesporu vlastní život. V jednom rozhlasovém rozhovoru byla má knížka, Umírat se má na lačno, povýšena na učebnici českého dějepisu. Tedy moje malá pomoc demokracii.

Druhá kniha, Cesta za svobodou, popisuje problém spojený s globalizací – adaptaci na cizí prostředí. Část je přeložena do angličtiny a moje děti jí pomáhají do světa.
Proč přeložena? Pro mne je angličtina jenom šperk za matným sklem mé neschopnosti se ji pořádně naučit, ale, i kdybych ji uměl dokonale, nepsal bych v ní. Tvrdím totiž, že dělat v cizím jazyce literaturu, bez spolupráce rodilého mluvčího, nejde. Lidé to sice dělají a už to asi nevadí, ale… Vnímání vůně pojmů v geneticky utvářeném mateřském jazyce nelze ničím nahradit. Dobří rodilí korektoři a překladatelé tu duši již vdechnout umí.

Třetí kniha, Miláček osudu, je román čerpající z mých hlavních oborů: dobrodružství, ženy a stavařina. Uvidíme.
Čtvrté dítě bude přenošené o šedesát let a narodí se “šuplíkové” povídky. Nevím ovšem, co na to vir a nakladatel.

V knize Cesta za svobodou se v jedné pasáži tvé postavy dostávají v debatě až někam k podstatě existence. Co bys řekl tady sám za sebe?

Smyslem psaní je nabízet pohledy a doufat, že pomohou dotvořit myšlenky jiných. Já nemám to štěstí, abych se uměl spolehnout na držadlo nějaké nabízené víry, ale kompas desatera vítám. Když otáčím globem ve své pracovně a přivírám oči… Co je to? Koule obalená vodou, místy suchá. Povrch prosycen fenoménem život. V pojmech geologického času je to ale jen chvilkový stav bezvýznamné kuličky letící čímsi nepochopitelným. Za okamžik podmínky k životu pominou, ten zanikne a zůstane snad jen stopa v kosmickém prachu.
Ale to přece vůbec nevadí! Je třeba vítat s radostí každý den, využívat všech příležitostí mít z něčeho radost, a nedělat si zbytečné starosti. A to ani s tím, jak to skončí. Mně už to skoro jde.
 

PAVEL FISCHL, mladší bratr spisovatele a diplomata Viktora Fischla (1912-2006), se narodil 23. února 1922 v Hradci Králové, zemřel v Tel Avivu 28. března 2008. Na rozdíl od svého bratra nestačil odejít do emigrace a prošel několika nacistickými tábory. V Terezíně se sblížil s mladými umělci, především s Ortenovým přítelem Gustavem Schorschem, nadaným divadelním režisérem, jedním z organizátorů terezínského kulturního života. Právě v ghettu, kde hrál v několika inscenacích, začalo jeho celoživotní uhranutí divadlem. Po osvobození působil v „Déčku“ E. F. Buriana, později pracoval na Barrandově jako scenárista. V roce 1949 ilegálně emigroval do Izraele, kde vystřídal práci herce, režiséra i dramaturga. V roce 1960 odešel do New Yorku, kde vystudoval psychologii. Poté se vrátil zpět do Izraele a pracoval jako terapeut. Je autorem řady básní, scénářů a dramatických děl. Pod svým hebrejským jménem Gabriel Dagan napsal divadelní hry Jediná země (1948, premiéra v Burianově Déčku), Sambation (1958), Akvárium (1965), Setkání (1990) a Vražda jako poznaná nutnost (1991), seriál pro izraelskou televizi Rodiče a děti (1978) aj., s bratrem spolupracoval na románu Hodinář z uličky zvěrokruhu (1992).

Auschwitz mně stačil na celý život

Jak se vám daří, pane Dagane?

Chcete skutečně vědět, jak se mi daří?

Samozřejmě.

Víte, před lety v New Yorku mi šéf psychiatrického oddělení, kde jsem pracoval, položil stejnou otázku: „How are you?“ A dodal: „Ale to vás nezdravím, já se ptám, jak se doopravdy máte?“ – Tak jsem mu odpověděl, že všechno je v pořádku kromě jedné věci, kromě života. A on se na mne pozorně podíval a pak řekl: „Se mnou je to stejné, ale můj problém je v tom, že já kromě života nic jiného nemám, ale vy, pane Dagane, vy máte ještě tolik jiných věcí…“

Co jste rozuměl těmi jinými věcmi? 

Především smrt. Od té doby, co jsem byl v koncentračních táborech, je mi smrt velice blízká a velice jí žiju, v různých podobách. Taky jsem skutečně několikrát zemřel…

Prosím?

To bylo v Terezíně, měl jsem zápal plic a víc než dva týdny hroznou horečku. Moje kamarádka mě ošetřovala, ale neměla vůbec žádné léky, tak mě alespoň balila do studených prostěradel. A pak už jsem asi pět dní nemohl mluvit ani šeptat, pravděpodobně jsem měl taky zavřené oči, a zdálo se, že umírám. A najednou slyším, jak doktor mé kamarádce říká: „Podívej, Trůdo, nemá cenu, abys tu zůstala další noc, Paťa – lidé mi říkají Paťa, pro každého jsem Paťa – už ráno nebude. Už mu nemůžeme nijak pomoci.“ Chtěl jsem říci, počkejte, ale nevydal jsem ze sebe ani hlásku. A ráno jsem otevřel oči a překvapené Trůdě zašeptal, aby zavolala doktora. A povídám mu: „To už víckrát neříkejte vedle lidí, že nebudou žít, protože z toho člověk může umřít, víte?“

Tak to bylo poprvé, kdy jsem se potkal se smrtí, podruhé se mi to přihodilo v Auschwitzu, tedy v jakési filiálce Auschwitzu, vzdálené odtud asi 20 kilometrů. Patnáctého ledna roku 1945 nás Němci vyhnali z lágru na pochod bez jídla, bez pití, bylo možná dvacet stupňů pod nulou, sníh, vítr – no hrůza. Po válce jsem se dozvěděl, že nás chtěli zavést do plynových komor jiného koncentráku.

Nikdy nezapomenu, jak jsme šli a šli – tři nebo čtyři dny a tři nebo čtyři noci – a ty, kdo už nemohli, na místě zastřelili. Nakonec se rozhodli, že to skončí s námi všemi. Do čtyř stran postavili kulomety a začali střílet do několika set bezbranných zubožených lidí. Padali všude kolem mě, do sněhu, který se barvil jejich krví. V hrůze jsem taky upadl, ale nebyl jsem zraněný. Až za velmi dlouhou dobu jsem se odvážil vstát, stejně jako těch dvacet třicet, kteří přežili. Byli mezi nimi taky dva moji kamarádi. Napadlo mne, že se Němci možná ještě vrátí. Nedaleko stálo malinké dřevěné stavení, navrhl jsem, abychom se tam ukryli. Uvnitř byla postel. Instinktivně jsme pod ní hledali bezpečí. A za několik hodin opravdu vešel nějaký esesák v holínkách, ale nesehnul se a nepodíval se pod postel. Od té doby mám něco s těmi holínkami. Pokaždé, když je vidím, musím na tu chvíli myslet.

A před pěti lety jsem přežil svou třetí jistou smrt tady v Izraeli. Měl jsem rakovinu. Byl jsem operován a operace – jak se říká – se podařila, ale pacient zemřel. Čtyři týdny jsem byl v bezvědomí, a když už si všichni mysleli, že budu podle plánu mrtvý, probral jsem se a zeptal se, jak si vedl nejslavnější izraelský basketbalový tým Makabi při utkání. - Tak tady s vámi sedím a všechno je v pořádku, ale někdy říkám manželce, že počtvrté se to už té smrti asi podaří…

Co radíte jako psychoterapeut svým klientům - trpělivost, pasivní rezistenci, nebo vůli k životu?

To je naprosto individuální. Když jsem končil studia v New Yorku, ptal se můj profesor, který vyučoval systémy psychoterapie, kdo z nás bude tzv. „freudiany“, kdo „jungiany“ atd. A studenti se hlásili k tomu či onomu, jenom já jsem neodpověděl. Když se mne profesor zeptal, jaký je můj systém, řekl jsem, že já můžu být jenom „daganiany“. Co mám dělat? Já můžu být jenom já, ale to přitom neznamená, že nemůžu převzít nějaké poznatky od pana Freuda nebo od pana Junga. A kromě toho tvrdím, že já nemám systém, ale styl, a ten se mění podle klienta, který sedí naproti mně. S každým je jiný dialog a je úžasně zajímavé, jak se tady v tom pokojíku čtyřikrát denně odehrává něco jiného.

Já nejsem schopen je oslovovat jako pacienty. Pro mě jsou to klienti, asi proto, že mě skutečně zajímají. Lidí mě zajímají ze všeho nejvíc. Ne že by mi s nimi bylo nejlépe, je mi daleko lépe s mořem, když jsem s ním sám, nebo s lesy v Čechách, ale lidé mě zajímají víc než to moře a víc než ty lesy. Myslím, že oni to cítí a že je jim se mnou taky dobře. Ale přitom jim vždycky říkám: „Lidičky, já vám nemůžu pomoc, já vám při nejlepším můžu pomoci, abyste si sami pomohli…“

Stín smrti, s nímž žijete, vás něčím obohacuje, nebo jen svazuje?  

Nesvazuje, obohacuje. Především vědomím, že smrt je evidentní, že nám všem je souzeno zemřít. Když se narodil můj jediný syn, doktor mi řekl: „Gratuluji vám, narodil se vám syn.“ Ale on taky mohl říct: „Tak vám gratuluji, váš syn právě začal umírat.“ – Když se narodíme, zároveň přece začneme umírat. Začínáme ten oblouk ke smrti. Jenže to je absurdní a s tím něco musíme dělat. A já jsem si vědom smrti a taky toho, že život je jen jeden a že je velice krátký. Tak žiju co nejvíc a co nejintenzivněji – v každém smyslu. A za to říkám děkuju.

Souvisí s tímto životním názorem váš odchod z Československa v roce 1949?

Bylo mi úplně jasné, že pod komunistickým režimem se nedá žít, dá se existovat, snad živořit, ale žít ne. Byl jsem tři roky v koncentráku a tuhle zkušenost jsem už nechtěl opakovat. Pracoval jsem tehdy na Barrandově jako scénárista, když tam přišel nějaký pan Ždanov a vysvětloval, že Shakespearův Hamlet je revizionistická hra namířená proti dělnické třídě. Chtěl jsem křičet! „Ty, vole, prosím tě, přestaň, vždyť je to úplná blbost!“ Ale věděl jsem, že bych také mohl odjet rovnou na Sibiř. A mně Auschwitz stačil na celý život, tak jsem volil Izrael. Tehdy to už byla svobodná země, země Židů, no a já jsem byl Žid, tady na ruce mám číslo z koncentráku. Podívejte: B 12 703. V šestačtyřicátém roce jsem na něj zkoušel hrát v loterii, ale nic jsem nevyhrál…

I tady v Izraeli jste si nechal říkat Paťo?

Dokud mi lidé říkají Paťo, Paťulko, je se mnou všechno v pořádku. To je můj základní životní postoj – být v pořádku, být sám sebou. Předpokladem je dělat to, co je správné, a pak je člověku dobře. V padesátých letech jsem v Izraeli hrál divadlo, režíroval, pracoval jako dramaturg, měl jsem úspěch, ale ve skutečnosti jsem nebyl spokojený. Vzpomněl jsem si tehdy na setkání v Čechách s překladatelem a spisovatelem Pavlem Eisnerem. Zeptal se mne: „Co teď po osvobození budete dělat?“ Řekl jsem, že jsem v Terezíně začal hrát divadlo a že v tom chci pokračovat. A on se na mne tak smutně podíval a povídá: „Musíte?“ – Ne, nemusím, já chci. - A on se zaradoval: „Tak to je dobrý, tak to je v pořádku.“

Na to jsem nikdy nezapomněl. Já přece nemusím dělat to, v čem nejsem šťastný. A to byl důvod, proč jsem ve svých 38 letech odešel do New Yorku studovat psychoterapii.

A pak zase z New Yorku zpátky do Izraele. Proč? 

V Americe jsem byl sedm let a dařilo se mi, platy tam jsou pětkrát takové jako v Izraeli. Ale narodil se nám syn a já věděl, že nechci, aby můj syn byl Židem v Americe anebo Židem někde jinde. A jak já rozumím tomuhle světu – a já mu moc nerozumím – tak jsem věděl, že kdekoli Žid žije, tak je to ten český Žid nebo německý Žid nebo rakouský, americký – vždycky trošku jiný…

Odlišný?

Ano, odlišný. Tady je sice jeden vedle druhého odlišný, ale všichni spolu nejsme odlišní, protože Izrael je zemí těch odlišných.

V mém rodném listě je napsáno Pavel Gabriel Fischl. Když jsem začal po válce psát básničky a hrát divadlo u E. F. Buriana, tak jsem zapomněl na toho Fischla a byl jsem Pavel Gabriel, což je už méně židovské. Můj syn se jmenuje Michael Filip Dagan. Proč? Bude-li někdy Dagan znít příliš hebrejsky nebo židovsky, no tak ať se jmenuje jenom Michael Filip v Americe nebo Michel Filip ve Francii, a ať zapomene na to židovské příjmení, které mu všude jinde – kromě Izraele – může vadit.

A jak to zatím vnímá váš syn?

Je mu třicet let, pracuje jako novinář, ale on vůbec neví, o čem mluvím. Jeho generace už nezažila tu odlišnost, rozumíte? On by řekl: „Vy jste Češka a já jsem Izraelec. Tak co? My jsme stejní.“ On žije úplně normální svobodný život, jaký jsem já vlastně nikdy nezažil. Já jsem vždycky cítil – už když jsem byl malé dítě –, že jsem jiný. Když přišel pan farář vyučovat náboženství, nesměl jsem zůstat ve třídě. Proč? Mě to hrozně zajímalo. „Ne, ty máš své náboženství s panem rabínem,“ řekli mi. V tu chvíli jsem byl pro ně někdo jiný, ale já jsem nikdy nechtěl být někdo jiný a ani dnes nemyslím, že jsem někdo jiný…

Vraťme se k vaší profesi a současnosti vaší země. Zajímáte se jako psychoterapeut, který poznal mnoho lidských povah, jak – a jestli vůbec – je v Izraeli možné předejít palestinským teroristickým útokům?

To zajímá v této zemi každého, i když nepracuje v oboru psychologie. Podle mého soudu má pravdu bývalý náměstek starosty v Jeruzalémě pan Ben Beništy. Specializoval se na studium arabských jazyků a měl také mezi Araby mnoho přátel. Považuji ho za velice rozumného a moudrého člověka. Nikdy nezapomenu, jak před několika lety odpovídal na podobnou otázku televiznímu novináři: „Co se s tím dá dělat?“ – „Nic, to je c´est cette la condition – podmínka života tady. Já mám souseda Araba, jsme dobří přátelé, léta k němu chodím na kafe, on ke mně chodí léta na kafe. Před několik měsíci před mým domem explodovala bomba. Naštěstí nebyl nikdo zraněn. Policie zjistila, že pachatelem byl syn mého přítele. Zavřeli ho a odsoudili na několik let do vězení. Po čase se ženil jeho druhý syn a pozval mě na svatbu. Co myslíte, že jsem udělal? Samozřejmě, že jsem šel, protože to je ta podmínka, s níž tu žijeme. Nehledejte v tom žádnou logiku. To jsem se měl zlobit na svého přítele, že mi jeho syn dal přede dveře bombu? Něčemu by to pomohlo? A možná ten syn, který je budoucí lékař, jednou zachrání životy mých židovských dětí.“

Když jsem hrál divadlo venku v kibucech, nejméně čtyřikrát na mě palestinští teroristé stříleli. Tak jsem si na jevišti na pár minut lehl a pak jsem znovu pokračoval v hraní. Já už mám tři blízké přátele, kteří ztratili po jednom dítěti. Ale otázka stojí tak: Chcete tady žít? Pak se musíte naučit žít i s touto podmínkou – c´est cette la condition.

Tehdy v Osvětimi a dnes v Izraeli – vlastně stále žijete ve stínu smrti…

Snad… Podívejte, já jsem nezačal věřit v osud nebo v Boha. Já říkám – a o tom jsou taky ty moje tři smrti –, že všecko v životě a taky ve smrti je otázkou, za jakých podmínek dojde k setkání. A to setkání může být s lidmi, se zážitky, ale taky třeba se psem na ulici nebo s bouřkou. A protože podmínkou setkání mezi Židy a Araby jsou i nějací teroristé, no tak tady máme teroristy. Někdy se dají ty podmínky změnit a někdy se změnit nedají. A já doufám, že budu mít dost rozumu rozpoznat, kdy se věci nedají změnit, a pak nebudu vydávat žádnou energii, a že naopak vydám hodně energie, když budu vědět, že je možné něco změnit.

Ovšem změnit realitu v Izraeli je jen nepravděpodobně možné…

Ale to je v pořádku. To nepravděpodobně není důležité, to možné je důležité…

Nestýská se vám někdy po Čechách?

Jedna moje přítelkyně – Češka – mi řekla: „Víš, pro mě krajina Izraele a ta poušť tady je víc a víc moje.“ No tak pro mě vůbec ne. Krajina – to jsou pro mě lesy na Šumavě, hory a potoky a říčky a řeky v Čechách, to všechno ke mně mluví. Izraelská poušť ne.

Když se vystěhujete ze země, kde jste se narodili a kde jste mluvili svou mateřštinou, tak se samozřejmě musíte smířit s tím, že je to ohromná ztráta kousku vašeho já. Ale ve srovnání se svobodou, kterou tím získáte… Samozřejmě se mi pořád vybavuje Čelakovského třída v Hradci Králové a dům, kde jsem prožil dětství. Na rohu Masarykova náměstí stával tatínek a díval se vždycky na hodinky, jezdil jsem okolo na koloběžce a on mě povzbuzoval k větším výkonům. A teď se podívejte – a zase asi budu mít slzy v očích –, vyprávěl jsem vám o pochodu smrti, dny a noci jdeme sněhem a je nám hrozná zima a nemáme co jíst a co pít a najednou si vzpomenu, jak za mnou tou Čelakovského třídou běží tatínek, já jedu na koloběžce, a on na mě volá: „Dopředu, dopředu, Paťulko.“ – A tak já jsem šel a šel a šel…

Není přece jen jistá spravedlnost v tom, že člověk se bolestí protrpí do určité vnitřní krásy a hloubky?

Nikdy jsem na to nemyslel jako na jistou spravedlnost, ale myslel jsem na to jako na fakt, který je, existuje. Možná, že skutečnost, že dnes žiju mnohem hlubší život, než bych snad žil bez té blízkosti smrti, bez té bolesti nad ztrátou všech mých přátel, tetiček, strýčků a bratranců, kteří se nikdy nevrátili z koncentráku, je opravdu něco jako kompenzace. Ale ono by jistě bylo daleko lepší žít bez toho. Možná bych nepřišel do takových hloubek, ale měl bych lepší a lehčí život…

Dříve se hry předávaly z generace na generaci, žádné návody nebyly třeba. Proč se to podle vás přerušilo?

Děti všech generací se kdysi potkávaly venku. Každý den. Bez dospělých. Někdy kolem revoluce se začaly naše životy měnit a tím nemyslím jen příliv úžasných hraček ze Západu, které obyčejné hry s nejobyčejnějšími pomůckami, jako jsou kámen, klacík, míč nebo guma do tepláků, začaly vytěsňovat. I rodiče se postupně mění a dnes jsou úplně jiní než ti naši. To, jak jsem žila jako dítě, je dávno pryč.

Nyní jsou rodiče často ustrašení, nejspíš i vinou médií, kde jednou za čas proletí zpráva o uneseném dítěti. Podle statistik se to sice děje výjimečně, ovšem většina dnešních rodičů se bojí nechávat děti venku samotné a argumentují únosy nebo úchyláky, kteří nazí v baloňáku čekají u dětského hřiště a odhalují se před každým dítětem, které jde kolem. Ale tak to určitě není a venku je rozhodně tisíckrát bezpečněji než doma bez jakéhokoliv dohledu online na síti.

Je škoda, že se dnešní rodiče bojí „světa venku“ (rozhovor vznikl ještě před pandemií koronaviru - pozn. red.). Na kočárcích mají zavěšené lahvičky s dezinfekcí, nepouští děti do trávy kvůli klíšťatům, nenechají je chodit bosky, skákat v loužích a ušpinit se v blátě a hlavně je nenechávají ani chviličku o samotě. Svět se pro mnoho rodičů stal obrazem zkázy a všudypřítomného nebezpečí. Asi i proto se průměrná vzdálenost dítěte od domova, kterou denně ujde samo bez dozoru dospělých, snížila z 6,5 km v roce 1925 na alarmujících 100 m na přelomu tisíciletí, jak uvádí ve své studii Tim Gill, britský odborník na dětskou hru z organizace Rethinking Childhood.

Místo volné hry venku jsou dnes děti „překroužkované“, rodiče je vozí z jednoho kurzu na druhý, se školou a zájmovými kroužky to mají často jako full time zaměstnání a nemají čas běhat jen tak venku a potkávat se s ostatními. Takže kde by vůbec takové vytížené dítě s rodiči za zadkem potkalo kamarády, kteří by s ním hodiny a hodiny skákali gumu nebo házeli čáru s céčky?

Proč se dnes retro opět vrací do módy? Jak přiblížit hry maminek, tatínků a prarodičů dnešním dětem?

Ty nejobyčejnější hry mají pořád stejné kouzlo. Stačí je dětem ukázat. To jsem sama vyzkoušela snad stokrát, a když jsem začala já, všechny děti kolem se radostně přidaly. A nejen děti. Uvědomili jsme si, že naši generaci zahřejí vzpomínky na dětství, protože na ně rád vzpomíná skoro každý. Jen jsem cítila, že nejefektivněji můžu retro šířit online a právě přes rodiče a jejich emoci z dětství.

Nestačilo vytáhnout gumu z tátových tepláků a dát ji do igeliťáku s vytištěnou A4 s pár skoky. Vyrobili jsme a dál vyrábíme designové kousky s krásnými ilustracemi Lukáše Fibricha. Kvalitní balení a opravdu hodně vytuněný návod je pro nás od začátku základ. Vytváříme hry tak, jak by se v dnešní době líbily i nám samotným. Trvanlivé, z kvalitních materiálů, vše vyrobené v ČR, líbivé a designové. Propojujeme kouzlo starého s novým, protože jsme staré zábavě dali moderní formu.

Generace Husákových dětí si díky našim hrám vzpomněla, jak si kdysi hrávala, a začala si hrát a učit to své děti. Díky videím na YouTube se podle našich videonávodů učí i mnohé děti samy, třeba přebírání provázku. Na tomto kanálu máme statisíce zhlédnutí, na Facebooku milióny. Jen to virální video, které jste zmiňovala, má už 2,5 milionu zhlédnutí. Pracujeme na propagaci naší značky 4 Kavky, jsme vidět v médiích, píšeme články, dáváme hromadu obsahu zdarma a radíme, jak si hrát jako kdysi. No a po čtyřech letech práce to začalo fungovat a staré hry se vracejí. Teď díky mé knize Retrohraní by se kouzlo her z našeho dětství mohlo rozšířit ještě víc.

Alice, nechce se mi věřit, že by staré známé hry nejen Husákových dětí zůstaly v literatuře úplně nepopsány a že by se je nikdo předtím nepokusil uvést na trh…

Retrohry coby produkt v roce 2016, když jsem začínala? Objevila jsem jednu českou značku, která dřív vyráběla skákací gumu s miniaturním návodem, kuličky a tak, ale v té době už nebyla k dostání. Zbyly jen fotky na netu. Byly tu k dostání gumy z dovozu bez návodů, daly se koupit hliněnky i skleněnky, ale opět bez návodů. A to je u polozapomenutých her stejné, jako byste si koupila auto bez volantu.

A retro v knihách? Poslední, kdo systematicky sbíral dětské hry a encyklopedicky je popisoval a vydával knižně, byl Miloš Zapletal. Sbíral je po celém světě 40 let, vydal metry knih ve statisícových nákladech u nás i za hranicemi a jeho dílo nemá obdoby. Z jeho knih jsem hodně čerpala, protože je to úctyhodná sbírka. Jenže pan Zapletal skončil se sepisováním her zhruba v době, kdy jsem byla malá. Takže ty nejzásadnější hry, které vznikly v době mého dětství, už nezachytil. Skákání gumy, přebírání provázku, tleskačky, Městečko Palermo a další. 

Existuje pár vizuálně, obsahově i materiálově chuďounkých publikací, které letem světem mapují různé retrohry mého dětství. Ale nic z toho pro mě nebylo použitelné. Sešitek, kde jsou ošklivé obrázky a špatně popsaná hra bez hlavy a paty, pro mě není nic, díky čemuž bych si šla radostně hrát. K dostání je i česká publikace o přebírání, ale text mě mátl, fotografie a jejich řazení ještě víc.

Podoba publikace přitom může usnadnit pochopení obsahu a přinést radost čtenáři, proto vkládáme spoustu peněz do grafik, ilustrací, fotografií i materiálů. Chtěli jsme, aby naše hry byly plně funkční, ryze české a ještě potěšily i smysly, jako jsou zrak a hmat. Potkali jsme se dokonce osobně i s Milošem Zapletalem a moc se mu líbilo, co a jak děláme, což bereme jako největší ocenění naší práce.

Kde jste čerpala informace, když jich tu bylo tak málo?

K některým starším hrám mi pomohly knihy ulovené v desítkách českých antikvariátů, stařičké kousky, které byste dnes už běžně nekoupili. Knih o hraní mám doma asi metr. Nejdůležitějšími zdroji k novějším hrám byla především moje paměť a paměť kamarádů, rodiny a komunity na sítích.

Na českém YouTubu a internetu tehdy taky skoro nic nebylo. Mnoho sestav skákání přes gumu i tleskaček či přebírání jsem nasbírala v terénu. Po hospodách, v parcích, na trzích, kde jsem prodávala své zboží a celý den si vedle stánku hrála a lidi se přidávali. Pomohly i zahraniční zdroje, překládala jsem si z anglických publikací i retroher, které jsem nakupovala po celém světě. Mám myslím docela slušný přehled, jak se kde retro vyrábí, většinou jsou to jen komponenty ke hře a žádný nebo chuďounký návod. Takže jsme si evidentně vybrali dost náročnou cestu. Na designové řešení, jako máme my, jsme fakt nikde jinde ve světě nenarazili.

Vaší Pruženky (tak se v galanterii říká prádlové gumě) se už prodalo mnoho tisíc kusů. V čem spočívá i přes vyšší cenu její úspěch? V čem je vaše edice her jedinečná?

Nemyslím si, že cena je vysoká. Ostatně dneska zaplatíte za oběd s kávou v restauraci klidně dvě stovky a za jakékoliv zábavy s dětmi mnoho stovek nebo tisíc. Jen si vzpomeňte, kolik jste platili naposledy třeba v kině. Jídlo sníte, film zhlédnete, ale hry pro děti vám zůstanou a můžou je dědit i další generace. Tomu cenovému očekávání se říká cenová kotva - lidé mají nějaké vzpomínky a těmi se řídí. Když to stálo za socialismu 10 korun, tak myslí, že to tak bude stát i dneska. Ale tak to není s žádným produktem a je to naprosto normální.

Kdyby lidem stačila guma z galanterie nebo provázek z bavlny, už bychom na trhu dávno nebyli. Jenže srdcem našich produktů jsou návody, které se lidem stejně jako mně vypařily z hlavy a zůstala vzpomínka, že to bylo boží. A tuhle vzpomínku našimi produkty resuscitujeme. Do návodů píšeme i povídání o vzniku hry, přidáváme řadu sestav, k tomu obrázky a čistou, jednoduchou návodnou grafiku, jak se skáče nebo cvrnká. A to se samo neudělá, zabere to čas a kvalitní výroba taky něco stojí.

Zákazníci u nás nakupují, protože se jim líbí, co děláme. Navíc jsme rodinná značka, sami hry hrajeme, točíme videa a spoustu obsahu nabízíme zdarma. No a teď vyšla v Albatros Media moje kniha Retrohraní a tam je detailně popsaných více než 200 her, s hraním vám pomůže přes 100 grafických herních schémat a třeba i velká tabulka na přebírání provázku, kterou jsem dávala hodně dlouho dohromady. A k tomu vaše oko potěší 100 krásných barevných ilustrací. Lidi už nám věří, že vše děláme s láskou, o tom už nikoho nemusíme přesvědčovat a hejty na cenu her už v podstatě nezažíváme.

Ke hrám jste se dostala díky dětem. Mimochodem co vás na hrách po čtyřicítce nejvíc baví?

Jsem starší máma, první dítě jsem měla ve 33, druhé v 35 letech, jsem unavená, líná a navíc na malé děti moc nemám talent a trpělivost. Ale když poporostly do věku, kdy jsem si s nimi mohla začít hrát, stala jsem se matkou roku. Protože hraní mě celý život baví. Třeba deskovky s sebou vozím běžně i do hospody s kamarády. Takže když jsem mohla dceři ukázat skákání přes gumu, byla jsem ve svém živlu.

Ale samotné video, které zafungovalo jako virální reklama, vás ještě nemuselo přivést na cestu podnikání. Jak jste v sobě objevila obchodního ducha? Proč jste se nevrátila do práce v televizi? Jakou roli v tom hrálo vaše rodinné zázemí?

To virální video byl jen záblesk, mohl mě osvítit a mohla jsem zůstat ve tmách. Chytila jsem šanci za pačesy a začala se učit podnikat se svým prvním produktem. Byla jsem na mateřské, která zrovna končila, takže jsem hledala práci na částečný úvazek, abych dobře kloubila čas na práci s časem, kdy mě potřebovaly děti. Vrátit se do televize nepřicházelo v úvahu, tam to sežralo celého člověka a děti bych viděla jen v rámečku na pracovním stole. Muž vydělával dost na to, abych mu děti „odstínila“, jak tomu říkáme.

Flexibilní úvazky nerostou, a tak jsem vlastně jako znouzectnost začala pracovat jako OSVČ. Nikdy jsem po tom netoužila, mám ráda jistoty, za celý život jsem vlastně předtím měla jen dvě práce, 7 let v divadle coby herečka a 7 let v televizi jako reportérka. Opravdu jsem nebyla fluktuant a pracovní dobrodruh. Najednou jsem byla na volné noze a zkoušela se uživit výrobou a prodejem skákací gumy. Nezní to jako sci-fi? 

S čím jste na začátku nejvíce bojovala?

Byl šok stát na vlastních nohou a rozhodovat o sobě i své práci sama. Nést tu zodpovědnost, riziko. Ale jak jsem se učila jednu dovednost za druhou, bylo to stále lehčí a čím dál víc mě to těšilo. Nakonec jsem zjistila, že jsem se našla a že poprvé v životě dělám, co mě opravdu baví, ale s tím, že nad tím mám vládu. Mám startupové myšlení, a to se v korporaci, jako byla televize, ani v divadle nenosí.

V každé práci jsem měla tisíce nápadů a tvrdě dřela, ale nestačilo to. Na volné noze jsem svým vlastním pánem, v pondělí si udělám poradu, naplánuju strategii na celý týden a v pátek se pochválím, jak jsem vše hezky splnila, a jdu si koupit něco za odměnu. Dělám doma, v kanceláři nebo třeba jen s tabletem v kavárně. A hlavně můžu poslouchat své tělo i duši a vyjít jim naproti. Abych mohla podnikat, musím mít vyladěné tělo i hlavu, takže se o sebe starám jako nikdy v životě. Moc nepařím, hodně spím, hodně lenoším, hodně jsem někde zalezlá a pracuju, plánuju strategii, s manželem vymýšlíme nové zajímavé projekty a produkty.

Jako herečka a novinářka jste se musela s rolí podnikatelky spoustu věcí naučit sama. Jak velké to bylo dobrodružství s dvěma malými dětmi?

Z podnikání jsem neuměla nic. Dovednosti naučené z divadla a novinařiny sice dodnes v mnoha ohledech využívám, samy o sobě jsou ale jen zlomkem toho, co musím umět a znát. Ve své knize 21 Insights for 21st Century Creatives píše Mark McGuinness, že podnikání je „Fear Safari“, tedy safari strachu. Souhlasím, je to fakt nářez. Musela jsem se naučit a stále se učím tunu věcí. Ale dřít a pokorně se učit jednu věc za druhou, to umím, osobní růst je pro mě hobby a trochu už i závislost. Bez toho to nejde. Svět se mění a já musím stíhat jeho tempo. I když je mi 44 a mám dvě malé děti (7 a 10 let). Pomohly školky, hlídání u babiček nebo ségry, někdy jsem makala se řvoucími dětmi v zádech. Jinak se to na počátku udělat nedalo.

Dá se vůbec uspokojivě skloubit role pracovní s rolí matky?

Tím, že moje práce souvisí s hraním, dají se do ní děti docela dobře zapojit. Všechny hry vlastně vznikaly postupně pro naše děti. Pruženka pro dceru Bertu, Kuličník pro syna Jáchyma. Pak nám chyběly hry na cesty a vznikly kostky Cézarky a karetní hra Žralovci. Nakonec přebírání provázku s názvem Inujitka a sady her. Děti si s námi hrají, testují hry, fotí, točí videa, což je oba baví. Jsou zvyklé, že na dovolené se před vykoupáním v moři musí nafotit „produktovky“ a natočit pár videí na „jutůbko“. Děti s námi chodí i do televize hry ukazovat, pomáhají napytlíkovat skleněnky nebo spojovat céčka do řetězu. Jako budoucí možní „dědicové impéria“ musejí vidět pod pokličku (smích).

S těmi dědici si dělám legraci, děti už to často dost otravuje, když vylezou na horu Říp a místo aby se kochaly a šly si koupit zmrzlinu, chci po nich, aby u kapličky skákaly gumu. Ale povídáme jim, co to je podnikání a že ta dovolená nebo dárek nebo oblečení platím z peněz, které vydělám za naše hry. Děti už toho podnikatelského ducha taky chytly a myslím, že tomu rozumí. Navíc je baví, že máma je „jutůberka“. To je v jejich očích nejvíc (smích).

Na mateřské jste zkoušela více podnikatelských projektů. Jak se podnikání vyvíjelo? Jak jste řešila krizové momenty? Kdy vás začaly hry opravdu živit?

Při dětech jsem se nudila, i když jsem vlastně padala na hubu a nestíhala. Ale hlava chtěla potravu a ta chyběla. Tak jsem vymýšlela a testovala kde co, ale nic se nechytlo. Až retrohry. To už děti začaly chodit do školky a mohla jsem se tedy věnovat sobě a práci.

Jak jsem řešila krizové momenty? Byla jich hromada, od špatné spolupráce s kamarádkou, přes šílené dodavatele, nekvalitní materiály, neplatiče, hejtery, konkurvenci (tak říkáme nekalé konkurenci) a sprosté plagiátory, kteří nám kradli naše nápady a kopírovali je od A do Z. Jenže morální stránka podnikání je pro mě alfa a omega. Dala jsem fakt hodně peněz do ochrany značky a proti nekalé konkurenci tvrdě vystupuju. Špatné dodavatele jsem vyměnila za lepší a postupně vybudovala tým skvělých lidí a produktovou řadu, na kterou můžu být pyšná. Celé to trvalo skoro 4 roky, ale dnes už mě má práce i živí. „Kopírky“ už se neobjevují, laciné dovozové retrohry už spíš jen podporují naši misi a obchodně nám nevadí.

Čtyři roky po klikaté cestě k úspěchu?

Tak nějak. Nejdřív bylo virální video a supersukces s Pruženkou, ale za půl roku trh zaplavila konkurence lacinými čínskými dovozovými gumami bez návodu a bylo po prodejích. Druhý rok jsme vyrobili další tři hry, pořádně jsme se zadlužili, ale konkurence nás dohnala a zase nám snížila prodeje lacinými čínskými šunty. Pustili jsme se tedy do něčeho, co konkurence nikdy dělat nebude. Povedlo se. Obsah zdarma, který stojí čas i peníze, nás oddělil od stáda a znovu jsme se dostali na výsluní. Vznikla naše značka 4 Kavky.

Půl roku života jsem pod novou značkou věnovala tvorbě obsahu, točení videí, psaní článků. Třeba i těch odborných o podnikání. Pro blog portálu Na volné noze Roberta Vlacha jsem napsala opravdu hodně dlouhý článek o podnikání v handmade od nápadu až k produktu a úspěšnému prodeji. Psala jsem ho měsíc, ale vyplatilo se - díky němu mě např. oslovila VŠE, kde podle článku přednáším pro budoucí podnikatele. Prostě jsme vidět a slyšet a to už teď i v rámci komunity českých volnonožců, našich nových kolegů a kamarádů.

Pro lidi jsme čitelní a uvěřitelní. „4 Kavky, jo jo, to je ta rodina, co skáče se svými dětmi gumu a točí o tom videa, je to ta bláznivá paní s růžovou hlavou, co tak strašně rychle mluví, znáš ji přece, ne?“. Ze všeho, co děláme, už je cítit náš příběh, naše mise: že chceme vrátit staré hry dnešním dětem. A rodina? Jsem nejšťastnější, co jsem kdy byla, nejvíc srovnaná sama se sebou. Děti to cítí a oceňují. I manžel samozřejmě. Oba jsme podnikaví a moc si spolu rozumíme, většinu věcí vymýšlíme a vyvíjíme spolu. Pomáhala jsem muži s jeho knihou, on zas mně s tou mojí a tak je to se vším. Jsme super tým.

Celkem logickým vyústěním vašeho úsilí najít informace k retrohrám je kniha Retrohraní s podtitulem přes 200 her z doby, kdy nebyly mobily. Už víte, co bude následovat? Na čem nyní pracujete, ať už jako podnikatelka nebo autorka?

Kniha. To bylo sousto. Bylo to 10 000 hodin práce, kterou vám nikdo nezaplatí. Rok rešeršování, rok psaní. A že psaní bolí. Musíte si denně prostě odsedět 8-10 hodin. A tak den za dnem třeba rok. Jinak se prostě kniha napsat nedá. Ale i když to bolelo, z knihy mám obrovskou radost. Výsledkem je pořádná herní encyklopedie, která může hrdě stát v knihovně vedle Zapletalových děl.

No a následovat bude neméně tvrdá práce při propagaci knihy. To je teď můj hlavní úkol. Autor, který se v dnešní době neumí nebo nechce o svou knihu postarat, nemá velkou šanci na úspěch. Své knize musíte dělat manažera, marketéra, píáristu i obchodního zástupce v jednom. Tomu se teď věnuju skoro denně. Dělám rozhovory, chystám přednášky o podnikání, kde zmiňuji i knihu, výstupy v médiích s ukázkami retroher, kde propaguji knihu apod. Priorita je pomoci prodejům knihy.

Mimochodem, s manželem jsme si uvědomili, že autorská gramotnost a autorský marketing je možná něco, co mnoho českých autorů neovládá. Rozhodli jsme se proto, že tyto dovednosti začneme taky školit. Individuálně i v kurzech. Už nám rukama prošlo pár oveček a moc nás to baví, věřím, že coby autoři dvou bestsellerů máme co nabídnout.

Moje kniha vyšla v říjnu 2019 a doteď jí bylo vytištěno 8 000 kusů a prodáno už je zhruba 7 000, takže další dotisk není daleko. A to jsme snad teprve na začátku. Kniha je sice plná starších her, ale má velice moderní zpracování, vznikl k ní i videoportál Retrohraní, který je s knihou propojen 60 QR kódy, takže si třeba čtete o skákací sestavě přes gumu s názvem Pekařky a rovnou z knihy si pomocí mobilu načtete video. Retrohraní je prostě moderní interaktivní encyklopedie.

Děti vám vyrůstají. Zůstanete na volné noze?

Volnou nohu miluju a do zaměstnání už bych se asi nikdy nevrátila. Utvrdila jsem se v tom, když jsem nedávno vedle podnikání vzala půlúvazek v jedné startupové líhni coby redaktor a editor blogu jejich nového projektu (lákali mě tam snad už rok). Z firmy se vyklubala jen další korporace a nijak to nezměnil fakt, že to tam byl samý hipster, sedělo se na pařezech a na stěnách byly pozlacené hlavy jelenů. Vedení ani inovativní být nechtělo, blog byl jen reklamní kanál a mě nakonec nepotřebovali. Výpověď mi šéf poslal zprávou přes Facebook v den mých narozenin a už jsem ho nikdy neviděla. Takže ani flexibilní úvazek v „sexy hipsta“ firmě vám nezaručí slušné zacházení.

Na volné noze se mi nic takového už neděje, ladím tým dodavatelů i spolupracovníků, se kterými se k sobě chováme extrémně slušně, protože jen tak to může dlouhodobě fungovat. Na volné noze si nemůžu dovolit chovat se k někomu, jako by neměl přijít zítřek. Dobré jméno je velmi cenný kapitál, který tvoří významnou část značky. Těžce ho budujete, lehce ztratíte. 

S mužem jsme na volné noze oba a naprosto nám to vyhovuje. Je to práce, která vás podrží v horších časech. Teď jsem třeba prožila menší vyhoření a z přemíry stresu a problémů jsem „chytla nerva“. Zánět trojklanného nervu. Nikomu bych to nepřála. Než se přišlo na to, co mi je, žila jsem 10 týdnů s úpornou bolestí pravé tváře. Ale e-shop hezky šlapal dál, já se 2x týdně vyhrabala z peřin a odeslala balíčky. Z postele psala rozhovory, postovala věci na socky a libovala si, že už je podnikání tak dobře nastavené, že se má indispozice zákazníků ani obchodních partnerů nedotkne. 

Jste aktivní v online světě. Vytvořila jste kolem sebe početnou komunitu. Od blogu pro ženy na mateřské Maminátor jste se posunula k blogu o osobním rozvoji PodniKavka (mimochodem velmi nápadité) a dáváte dohromady komunitní vůdkyně… 

PodniKavka je můj blog o osobním rozvoji. Však podnikám a jsem Kavková, tak se to nabízí a tím pádem se k vám opravdu hezky hodím (smích). Tím spíš, že ten bezva obrázek s matkou - chobotnicí, co na stránkách máte, ilustroval náš dvorní ilustrátor Lukáš Fibrich. No a jsem to celá já. Na PodniKavku píšu články o zajímavých knihách a věcech, díky kterým v životě rostu. Třeba byste tam našli seriál o metodě správné komunikace Respektovat a být respektován nebo o metodě, jak se nenechat deptat ostatními od Erica Berneho a jeho knihy Jak si lidé hrají aneb transakční anlýza mezilidských vztahů. Komunitu vlastně buduji nevědomky, prostě se vždy věnuji do hloubky nějakému tématu a lidi, které to samé zajímá taky, si mě najdou. 

A komunitní vůdkyně? S těmi mě propojila kamarádka Miriam Vránová, dělá pro neziskovku Spiralis a už léta mě láká do nejrůznějších projektů. Na mateřské jsem u nich prošla kurzem Řídím svůj projekt s jedním svým „mrtvým koněm“, tedy produktem, který se neujal. Ale Spiralis jsem si zamilovala. Teď mentoruji holky a kluky, kteří prochází kurzy pro lídry komunit všeho druhu. Jako mentor pomáhám s budováním komunit na sockách, osobním rozvojem, ochranou značky, budováním brandu, marketingem vlastní knihy či produktu atd. Spiralis se věnuje především znevýhodněným ženám a dělá to výborně už od roku 1999. Myslím, že je to jedna ze zásadních neziskovek v ČR. Že by tip na další ženu pro vyzpovídání? (smích)

Mluvíte o sobě jako o maminkatelce, dvojmatce. Jako bych slyšela vašeho manžela Martina Kavku, který stojí za internetovým slovníkem novotvarů Čeština 2.0. Oba s manželem jste podnikaví a k tomu už i autoři. V čem je to výhodné a kdy je toho příliš?

U nás není příliš nikdy ničeho, my jsme vážně skvělý tým. Už 13 let. Potkali jsme se, zamilovali snad první večer, za půl roku byla svatba a teď jsme spolu doma a pracujeme vedle sebe už 10 let. Když něco skřípe, najdeme pomoc, naučíme se novou vyjednávací techniku nebo vztahový fígl a jedeme dál. V mnohém jsme si podobní, oba se rádi ponoříme do práce, oba máme milion nápadů a oba potřebujeme to nejdůležitější dotáhnout do konce. Do produktu nebo služby. Jinak by nápady byly jen „psí prd“, jak říkáme.

Já 4 roky sbírám hry, které lidi zapomněli, on 12 let sbírá slangová a nově vytvořená slova, která lidé používali, ale v žádném slovníku nebyla. Vytvořil pro ně online slovník Čeština 2.0, který jste zmiňovala, a 10 let sbíral spolu s dalšími uživateli slovníku slovíčko za slovem. V roce 2018 to nejlepší ze slovníku vydal knižně u Jan Melvil Publishing.

Kniha Hacknutá čeština je bestseller, už je jí na světě 19 000 kusů a měla dokonce svůj vlastní stejnojmenný pořad na Streamu. I třicetidílný TV pořad jsme vlastně brali jako marketing knize. Že by můj muž introvert toužil vykročit ze své komfortní zóny a mluvit před kamerou, se opravdu říct nedá. Ale tady se hodily moje divadelní i televizní dovednosti, proškolila jsem ho, podporovala, rok byla u každého natáčení a hlídala výslovnost, grimasy v obličeji i každičké gesto, dolívala mu vodu a pudrovala nos.

Jsme prostě tým. A když nás baví naše práce a uživí nás, naše děti mají veselejší rodiče a třeba i peníze na dovolenou. To bylo v počátku mého podnikání nemyslitelné, všechny úspory jsem vložila do retroher a ještě si půjčila spoustu peněz. Jsem rodině vděčná, že mě za to nekopla někam, protože prvních pár let jsem nám všem trochu škrtla zábavu. Ale překonali jsme to, rodina mě podržela, a teď už to šlape, jak má. I když jsem matka roku jen občas, doma nemám moc naklizeno a jídlo kupuju hotové nebo rozmrazuju polotovary, jsem spokojená se životem, jaký žijeme. Miluju svého muže a kdo to po 13 letech může s jistotou říct?

Děti jsou čím dál samostatnější a to mě baví. Chodí samy ven a umí tolik starých her, že je učí další děti, když nějaké venku potkají. Kolem nás se zase skáče guma, provázek se přebírá v celé ČR, tleskačky snad nikdy nevymřely, tak je jen připomínáme. Chtěla jsem vdechnout život něčemu, co bylo zapadané prachem na staré půdě. Jako herní archeoložka (tak si fakt říkám) jsem se smetáčkem a kladívkem vykutala staré hry ze zapomnění a snažím se a budu se dál snažit je ukázat co nejvíce dnešním dětem.

Za 4 roky jsem se z frustrované dvojmámy na mateřské stala volnonožkou, která se sama uživí a dělá to, co jí dává smysl. V životě se mi hodně věcí nepovedlo, žádný partnerský vztah mi nevycházel, v práci jsem nikdy nebyla úplně šťastná, málo lidí mi opravdu rozumělo, nemohla jsem se najít. To se všechno změnilo před 13 lety, když jsem potkala svého muže. Myslím, že dobrý vztah se pozná tak, že vám ten druhý umožní a pomůže najít svoje nejlepší možné já. Nevím tedy, jestli jsem mohla totéž udělat pro manžela, protože ten už nejlepší byl, když jsem ho potkala (smích).

E-shop: www.4kavky.cz 

Videoportál: www.retrohrani.cz

Magazín o hrách: www.magazin.4kavky.cz 

Více o mně na: www.alicekavkova.cz

Když vstoupíte do Suchardova domu v Nové Pace „ještě dnes to tam voní sádrou, klihem a lípou. A když ne právě lípou, tak tedy nějakým jiným vzácným českým dřevem, neboť těm, kteří se sem přes půl století slétávali (i jejich synům a vnukům) – je dřevo nad mramor“, to napsal takřka před půl stoletím Adolf Branald.

Suchardovská tradice je v českém, ba i světovém výtvarném umění asi těžko opakovatelná. Vždyť zakladatel umělecké tradice rodu Jan Sucharda nejstarší se narodil ve Staré Pace (1740– před rokem 1826), na něj navázal Jan Sucharda starší (1772–1820). Už jako mladý obdivoval řezbáře při práci v klášterním kostele Nanebevzetí Panny Marie v Nové Pace. Byl vrcholně šťastný, když ho přijali do klášterní huti, kde se naučil řezbářskému a malířskému řemeslu. V roce 1789 si založil ve Staré Pace vlastní dílnu, ale ve světnici si pro jistotu nechal tkalcovský stav. Zakázek měl však dost nejen v Pace, ale i širokém okolí. Jan Sucharda mladší (1798–1861) už tkalcovský stav rozštípal a věnoval se pouze umění. Jeho řezby a plastiky jsou rozsety po širokém okolí. Dodnes můžeme obdivovat sochu Amphitrité na kašně v Jičíně, pomníky a náhrobky. Je také autorem maleb střeleckých terčů a vytvořil půvabný návrh grafiky „Požár klášterního chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Nové Pace". Měl osm dětí, z nichž většina zemřela v mládí na tuberkulózu.

Výtvarnému umění se věnovala Kristýna Suchardová (1833–1865), která byla omylem přes noc zamčena ve vídeňském Belvederu, kde kopírovala obrazy, a následkem nervové choroby zemřela. Sochařem se v Drážďanech stal její bratr Karel Sucharda (1840–1864). Jejich smrtí prakticky vymřela jedna suchardovská větev.

V umělecké tradici rodu pokračoval o patnáct let mladší Janův bratr, Antonín Sucharda starší ( 1812–1886), ale to už působili Suchardové v Nové Pace pro klášter. Staropacký loutkoherec Majzner seznámil Antonína s Václavem Klimentem Klicperou, kterýnavštívil Suchardy v Pace, a řekl, jaká škoda, že nedělají loutky podobné sochám. V sedmnácti letech se Antonín Sucharda starší setkal s Klicperou v Hradci Králové a ukázal mu náčrty loutek, které Klicpera pochválil. Tady někde je počátek doby, kdy Suchardové začali dělat loutky i betlémové figurky. V roce 1848 zhotovil Sucharda odznaky pro Národní gardu. Vyřezal na sta loutek - „ klacků“, které byly až 1 m vysoké a vážily až 6 kg. Kupovali je od něj Kellnerové, Třískové, Finkové, Majznerové a další. Majzner sám prý říkal: „Takovej charakter loutce nedá nikdo, leda packej Sucharda.“

Antonín Sucharda starší byl řezbářem, kreslířem a malířem. Včas rozpoznal talent svého syna Antonína a po vyučení ho poslal na studia do Prahy. Antonín Sucharda mladší (1843–1911) sochařskou a řezbářskou dílnu svého otce skutečně pozvedl. Během pražského pobytu zhotovil podle Mánesova návrhu plastiku sokola na žerď sokolského praporu. K sokolskému hnutí měl vřelý vztah a po návratu do Nové Paky zde byl v letech 1870–1876 náčelníkem a jako starosta Sokola působil v letech 1881–1897. Byl otcem slavného sochaře Stanislava Suchardy. Opět včas rozpoznal jeho talent a vyzval ho ke společné studijní cestě do Itálie. Tam je okouzlila renesance natolik, že si po návratu do Nové Paky postavili dům a dílnu v novorenesančním slohu.

Antonín Sucharda mladší byl spoluzakladatelem spolku Mánes. V Nové Pace uspořádal první přednášku o spiritismu, kde přednášel pozdější vůdce spiritistů Karel Sezemský. Sucharda dokázal do své dílny vybrat zdatné dělníky. Mezi jeho nejlepší řezbáře patřil Jan Mádle (l848–1920), který mimo jiné vytvořil množství krásných loutek a betlémů.

Bratrem Antonína Suchardy mladšího byl řezbář a sochař Jaroslav Sucharda (1851–1897). Příliš o něm nevíme, vydal se za prací do Německa, kde prý vytvořil mnoho zajímavých věcí, zemřel v Erfurtu.

Synem Antonína Suchardy mladšího byl akademický sochař Stanislav Sucharda (1866–1916). Stanislav se nejdříve, jak bylo zvykem, vyučil u svého otce. Potom studoval v Pardubicích a po kratším pobytu na vídeňské akademii studoval figurální sochařství na Akademii výtvarných umění v Praze u J. V. Myslbeka. Již v roce 1892 získal ve Vídni Reichlovu cenu za lunetu „Ukolébavka“. Vytvořil řadu nádherných plaket a medailií, které vycházely z pohádkových a poetických motivů. V podobném duchu vytvořil dekorativní práce pro pražskou spořitelnu, Zemskou banku, Wilsonovo nádraží, Novou radnici, Národní dům v Prostějově, muzeum v Hradci Králové a na dalších místech. Jeho vrcholným dílem je však pomník Palackého v Praze, za jehož návrh obdržel I. cenu v roce 1898. Na pomníku pracoval až do roku 1912. Stanislav Sucharda byl dlouholetým starostou spolku Mánes. V roce 1915 byl jmenován profesorem na Akademii výtvarných umění v Praze. 

Mladší sestrou Stanislava Suchardy byla akademická malířka Anna Boudová – Suchardová (1870–1940). V letech 1889–1893 studovala Uměleckoprůmyslovou školu v Praze u profesora J. Schikandera. Věnovala se malbě a kresbě zátiší s květinami a vytvářela návrhy dekorativních výplní, ilustrovala, pracovala s keramikou, malovala dekorativní festóny ve dvoraně Wilsonova nádraží. V roce 1896 byl v Nové Pace dostavěn Suchardův dům právě kvůli její svatbě s profesorem Aloisem Boudou. Svědky na svatbě byli Mikoláš Aleš a Stanislav Sucharda.

Synem Anny Boudové byl slavný grafik a ilustrátor Cyril Bouda ( 1901–1984 ). Spolu se svým bratrem Jaroslavem (který v mládí nešťastně zahynul) projevoval od dětství veliké výtvarné nadání. V roce 1923 absolvoval Uměleckoprůmyslovou školu v Praze a poté, v roce 1926, grafickou školu Akademie umění jako žák profesora Maxe Švabinského. V roce 1929 se stal asistentem na grafické speciálce prof. Šimona na Akademii výtvarného umění v Praze. Ačkoliv působil většinou jako grafik a ilustrátor, věnoval určitá období svého života malbě, ale navrhoval i mozaiky, známky, vitráže a goblény. Za svůj život vyzdobil asi 700 knih a  vytvořil na 1600 grafických listů. Jeho synem je grafik a ilustrátor Jiří Bouda (1934). Zabývá se volnou a užitou grafikou, vytvořil řadu ilustrací populárně naučného charakteru s dopravní tematikou.

Synem Antonína Suchardy mladšího a bratrem Stanislava Suchardy a Anny  Boudové byl akademický sochař Vojtěch Sucharda (1884–1968). Nejdříve se vyučil u svého otce. V letech 1899–1902 studoval Uměleckoprůmyslovou školu v Praze. V letech 1905–1912  spolupracoval se svým o sedmnáct let starším bratrem, mimo jiné i na pomníku Palackého v Praze. V letech 1907–1934 navrhl a uskutečnil 250 hlavic pilířů Svatovítského chrámu v Praze. V roce 1919 založil loutkovou scénu „Říše loutek“, pro kterou vyřezal 350 loutek a vypravil 137 her. Věnoval se i restaurování plastik (například v letech 1938–1940 restauroval pražskou Loretu). V letech 1945–1947 vytvořil návrh na vnější výzdobu ke konci války poškozeného Staroměstského orloje. Pro orloj vyřezal nové plastiky apoštolů. Vojta Sucharda se ve své tvorbě lišil od noblesního díla svého bratra Stanislava a nejvíce navázal na lidové řezbářské tradice Podkrkonoší a sochařskou a řezbářskou dílnu svých předků.

Dcerou Vojtěcha Suchardy byla malířka a grafička Anna Podzemná-Suchardová  (1909–1996). V letech 1925–1932 studovala na UMPRUM v Praze, na Academii Julien v Paříži   (1933) a u prof. Maxe Švabinského na Akademii výtvarných umění v Praze (1933–1936). Byla členkou SVU Mánes a tvůrčí skupiny Index. Věnovala se malbě, kresbě, grafice, keramice, textilu, plakátové, známkové tvorbě (více než 35 let soustavné práce v tomto oboru) a realizacím v architektuře. Její dcerou je malířka, grafička a restaurátorka Radana Hamsíková (1941).

Tolik tedy jen stručně a faktograficky o některých členech uměleckého rodu Suchardů. Je zajímavé a krásné sledovat, jak starší generace vycházely z místních lidových řezbářských tradic a jejich potomci dosáhli věhlasu především díky tvorbě Stanislava Suchardy, jehož spolupráce s architektem Janem Kotěrou nás nadchne i na budově muzea v Hradci Králové.

Výstižnou reakci na základě naší výzvy poslala za pedagogy paní učitelka Mgr., Bc. Jana Tomášková Nešťáková, ZŠ Nehvizdy.

O rodičovský pohled jsme požádali autorku blogu Nevyléčitelná optimistka a knihy Copatá máma Barboru Bečvářovou, maminku tří dětí, která nejen pro ně vytváří Bojovky s příběhem.

Další rodičovský příspěvek patří Evě Klapce Koutové, mamince tří dětí.

Paní učitelka Jana Tomášková Nešťáková, ZŠ Nehvizdy

Nejprve bych chtěla předeslat, že si cením rodičů žáků své třídy. Pečujeme o kvalitní vztahy. Spojuje nás zájem o vzdělávání dětí. Nyní při vzdálené výuce se nám daří výhradně díky nasazení nás všech. Zároveň bez technické a informační podpory některých rodičů, bez kvalitní komunikace a zpětné vazby bychom se neobešli.

Může normální pracující rodič zvládnout systém online vzdělávání svých dětí? Nejsou děti přetěžovány a s nimi jejich rodiče?

O přetěžování dětí učiteli nyní slyšíme ze všech stran. V mnoha případech to bude realita. Přičítám to překotnému startu domácí výuky a věřím v rychlý vývoj k rozumnějším cílům.

Mé dcery se doma začínají učit v 9 hod. každý všední den a končí často po 15. hod.

Učivo, které má zvládnout mladší dcera, žákyně 5. ročníku, je konstruktivní. Zjišťujeme ho ze školního webu. Nemohu se žel dceři dostatečně věnovat, a proto chybuje a protahuje zbytečně dobu učení.

Má starší dcera se učí samostatně, je žákyní tercie gymnázia. Nemám úplný přehled, jaké úkoly jí přes Google učebnu škola zadává. Nemám čas se jí plně věnovat. V tomto třetím týdnu po zavření škol se učivo racionalizuje.
 

Pomáhají vám školní lekce v ČT, které iniciovalo ministerstvo školství?

Pořad UčíTelka jsme viděli zatím pouze jednou. Asi se k němu na i-vysílaní ČT ještě vrátíme. Myslím, že je škoda o dopoledním čase koukat na školu v televizi. To ale odpovídá naší situaci. Jsou-li někde děti doma samy, může být program UčíTelka dobrý pomocník. ČT přišla s rychlou pomocí tím, co umí a může poskytnout. V době hledání učitelů pro tento pořad jsem si říkala, že pokud bych se přihlásila, byla by to zajímavá zkušenost. Jenže pečuji o naši rodinu a nebudu se osobně setkávat s ostatními více, než je nutné. Učitelé, kteří se natáčení účastní, tyto překážky podstupují, aby pomohli ostatním.
 

Ne všechny děti jsou digitálně vybavené a nemají servisní rodinný tým, který by jim pomáhal zvládat nával učiva a úkolů. Nehrozí, že tento způsob výuky prohloubí rozdíly mezi dětmi a školami?

Ano, domnívám se, že po návratu dětí do škol budou rozdíly ve zvládnutí dálkového vyučování značné. Myslím ale, že nic není ztraceno navždy.  My učitelé se s tím vypořádáme. V mé třídě je skvělé, že i děti u babiček, i děti, jejichž rodiče přestavují zrovna dům, i děti s jedním rodičem, všichni dosáhnou na naši vzdálenou výuku. Máme ji dobrovolnou. Videokonference, domácí úkoly zasílané k mé kontrole, zadaná domácí práce, vše je dobrovolné. Většina dětí třídy plní vše. První dva týdny jsem k zadané práci sdělovala rodičům, aby si ji zkrátili dle svého uvážení. Rodiče ale mnohdy chtěli mít práci hotovou a pracovali s dětmi do úmoru. Tento třetí týden máme změnu, práce zadávám méně, a kdo chce, může si přidat. V polovině týdne ve společné rodičovské skupině na Messengeru vyhodnotíme, zda je učení nyní optimální. Čeká nás ještě několik týdnů, musíme mít síly správně rozvržené.

Co všechno se dá učit na dálku? Jaké nároky na vás tato forma výuky klade? Co vám komplikuje práci – ze strany dětí, rodičů?

Učíme na dálku Čj, Ma, Prv a kolegyně Aj. Nemůže být řeč o stejné kvalitě, která je srovnatelná se školou, ale myslím, že máme optimální výsledky. Žádný náš žáček není ztracený. Obecně si myslím, že nelze učit děti doma bez rodičovské podpory. A čím menší žáček, tím větší podporu vyžaduje. Starší děti jsou samostatnější, potřebují ale technické zázemí a možná často i pomoc s dodržením denního režimu.

Vůbec nemohu napsat, že rodiče, či děti nyní něco komplikují, naopak oni jsou všichni skvělí.

První dva týdny probíhala kontrola domácího učení dětí jen zčásti při videokonferencích. Nyní, tento třetí týden, přibyly též úkoly, které děti vyfotí či namluví a pošlou k mé kontrole WhatsAppem.

Máte k dispozici nějaké elektronické učebnice, programy, softwary na výuku na dálku? Někteří učitelé natáčí i výuková videa a uplatňují tak svou kreativitu…

Disponujeme řadou elektronických titulů ke všem našim učebnicím a pracovním sešitům. Nyní zdarma. Prvouku máme interaktivní. Fotografie učebnic, pracovních sešitů a klíče se správnými řešeními jsou zveřejněné na mém Google disku. Funguje nám již od první třídy žákovský web, takový rozcestník pro všechny naše informace, mimo jiné je zde zveřejněno několik vzdělávacích webů s on-line cvičeními a nově tu najdete i stránku o tom, co mě o možnostech vzdálené výuky zaujalo. Založili jsme si pro komunikaci rodičovskou skupinu v Messengeru. Splněné úkoly mi přicházejì WhatsAppem a já je stejnou cestou slovně hodnotím. Pro videokonference využíváme Zoom. K výkladu nové látky slouží videa z Youtube. Pokud nenajdu vhodné video, natočím ho sama. Zatím to ale nebylo třeba. Využívání všech těchto prostředků je dobrovolné, kladu si za cíl rodinám svých žáčků učení ulehčit, nezatěžovat je více, než je nutné.

Vyměňujete si tipy a nápady s kolegy, jak vést hodiny?

Konzultuji s mnoha kolegy a spolupracuji s několika z nich, kteří mají zájem a možnost zapojit se. Kolegyně angličtinářky učící v mé třídě se přidávají k našim videokonferencím a na žákovském webu naší třidy zveřejňuji odkazy na své nově vzniklé blogy. Kolegyně asistentka a vychovatelka nabízejí individuální pomoc některým našim žáčkům, domlouvají se s rodiči, jak mohou prospět.

Jak relaxujete, abyste se odpoutala od práce? 

Tento třetí týden mám již trochu pocit stabilizování současného stavu. Pro zdraví těla i ducha ráno po šesté, kdy vstávám, abych se připravila na výuku a uvařila oběd dříve, než v osm probudím dcery, cvičím jógu a Tai-chi. Každé odpoledne se snažím vyjet za město a chodit na čerstvém povětří nebo pracovat na naší zahradě. Plánuji vyjížďky na kole, ranní běh, no, v mém případě spíše popoběh a víkendy s rodinou v chalupách na venkově nebo prostě venku mimo lidské hemžení.
 

Blogerka Barbora Bečvářová, maminka tří dětí

Jak jste se dostala ke psaní úspěšného blogu? Co tomu předcházelo? Jakému oboru se jinak věnujete? Kolik let je vašim dětem?

Blog Nevyléčitelná optimistka jsem si založila v době, kdy jsem byla na mateřské, toho času se dvěma dětmi, dálkově studovala sociální pedagogiku a psaní seminárních prací mi nepřišlo dostatečně kreativní. Vždycky jsem psaní měla ráda, chtěla jsem psát knížky, ale na to při studiu a péči o děti nebyl úplně prostor, a tak jsem začala alespoň blogovat.

Sen o knížce jsem si ale splnila o pár let později a věřím, že jsem ji nakonec dotáhla do konce i díky podpoře čtenářů blogu. S nadsázkou říkám, že jsem Copatou mámu (http://barborabecvarova.cz/copata-mama/) napsala pro své devatenáctileté zbouchnuté já, protože právě takový příběh bych si sama v době, kdy jsem těsně před maturitou neplánovaně otěhotněla, ráda přečetla.

Časem jsem začala uvažovat o tom, co budu dělat dál. Měla jsem pocit, že jako bakalářka bez praxe, zato se třemi malými dětmi, toho nemám moc co nabídnout, nicméně díky tomu, že nejstarší syn měl jít do první třídy, začala jsem řešit výběr školy, a nakonec jsme se skupinou rodičů založili školu vlastní.

Tam jsem dva roky působila v roli učitelky, načež jsem se stáhla jen do družiny a věnuji se hlavně Bojovkám s příběhem, což je projekt, který vznikl právě díky blogu.

Dnes je našim dětem 10, 8 a 6, a i když z nich někdy šílím, jsou mi nevysychající studnicí inspirace.

Jak se vám v době koronavirových prázdnin daří kloubit práce (i ta domácí) s péčí o děti? Co vám pomáhá? Jak svůj čas plánujete?

Zpočátku jsem svoji práci hodně osekala, protože důležitější pro mě bylo nějak celou tuhle situaci vstřebat a nepřenášet na děti svoje obavy a nejistoty.

Teď už je to lepší, našli jsme si nový denní rytmus, nové rituály a docela nám to funguje.

Spoustě lidem pomáhá mít pevně stanovený řád a rozvrh, díky kterému všichni členové rodiny vědí, co se kdy bude dít a dává jim to pocit jistoty.

Já mám s řádem a rutinou odjakživa trochu potíže, takže my máme zkrátka několik věcí, které víme, že každý den proběhnou a ty si v tom dni poskládáme, jak potřebujeme.

Patří sem čas na učení, čas venku na zahradě nebo v polích za domem, čas na vaření a můj čas, kdy sedím u počítače a pracuju. Vzhledem k tomu, že děti už jsou poměrně samostatné, a když skončíme s učením, rády si najdou vlastní zábavu, docela to jde. Nebýt tedy toho věčného řevu, dohadování a požadavků, abych jejich spory rozsoudila.

Co se domácích prací a úklidu týče, fungujeme celkem beze změn, to znamená v lehkém provozním „bordýlku“. Ale v tomhle na sebe zkrátka nemám příliš velké nároky… Jen tedy obdivuju všechny, kdo ještě zvládají třídit skříně!

Jak zvládáte nucené domácí vzdělávání svých dětí? Vítáte online vzdělávání a zapojení nejrůznějších technologií? Nejsou děti přetěžovány a s nimi jejich rodiče?

Vzhledem k tomu, že jsem před založením školy hodně zvažovala domácí vzdělávání a potom jsem ve škole s dětmi pracovala, tak si teď tenhle společný učící čas docela užívám a nestresuje mě to. Zatím…

Nicméně velkou výhodu máme v tom, že naše škola najela na nouzový režim naprosto perfektně a ukazuje se, jak jsou už ze školy děti zvyklé pracovat hodně samostatně, samy si z tzv. každotýdenních průvodek se zadanými úkoly volit práci a rozvrhnout si ji v průběhu týdne. V tomhle pracují doma hodně podobně jako ve škole.

Internet a moderní technologie nám pak hodně usnadňují propojení se s učiteli i samotné učení se a sama z toho mám dobrý pocit.

Ovšem obecně mi přijde, že pro spoustu rodičů je tohle nesmírně stresující situace, protože ne všude jsou učitelé se stejným přístupem a ten objem učiva může být někde opravdu neadekvátní tomu, že děti nejsou zvyklé pracovat ve škole samostatně a veškerou zodpovědnost za proces „naučení dětí“ tak přebírají rodiče.

Myslím, že se tu celkově může ukázat, v čem má naše školství mezery a doufám, že by to mohlo být impulzem k potřebným změnám.

Pomáhají vám školní lekce v ČT, které iniciovalo ministerstvo školství? Jaká je realita?

Po pravdě řečeno, s dětmi jsme shlédli ze zvědavosti první den asi hodinu programu a mám za to, že je skvělé, jak rychle ČT zareagovala. Ale nedovedu posoudit, jak moc je vysílání přínosné, protože naše děti dávají přednost jinému způsobu práce a učení.

Třeba ale zapátrám v archivu po nějakém konkrétním tématu, které s dětmi budeme řešit, a budu ráda za jeho zpracování…

Jak děti zaměstnáváte, aby se nenudily? Jak si toto období nuceného setrvávání s dětmi doma užít? A jak relaxujete vy?

Děti se po většinu času zaměstnávají zcela samy. V tomto směru je výhoda, že jsou tři a vždycky s nějakou aktivitou přijdou. To, že se tím také zvyšuje množství řevu a dohadů, to je věc druhá…

Většinou je to tak, že po těch cca dvou hodinách věnovaných škole, se děti ztratí v pokoji nebo na zahradě a jsou celkem rády, že po nich nic nechci.

Společně pak trávíme čas venku na zahradě nebo za domem v polích, testujeme moje Bojovky s příběhem (http://barborabecvarova.cz/bojovky-s-pribehem/), hodně si povídáme u společných obědů, svačinek a večeří, pečeme, vaříme nebo si užíváme domácí kino. Tohle jsou věci, na které občas v těch běžných dnech není tolik prostoru nebo u nich spěcháme a přijde mi, že právě v těch společných běžných činnostech můžeme teď nacházet o to větší smysl a radost.

Aby si člověk tohle období mohl alespoň v rámci možností užívat a nejen přežívat, je to podle mě hodně o změně úhlu pohledu.

Nezaměřovat se na to, co dělat nemůžeme, ale snažit se nacházet radost i v maličkostech a pokusit se naplno prožívat třeba právě to, že teď nemusíme spěchat a můžeme s dětmi upéct bábovku a nechat je, ať se co nejvíce zapojí.

Ale tohle je určitě fajn dělat i v nekoronavirových dobách. Jen na to často nemáme tolik toho času…

Celkově mi ale přijde, že v dnešní době mají děti předpřipraveného programu ve škole a na kroužcích opravdu hodně a možná není od věci nechat je, aby se nějaký čas třeba i trochu nudily a samy přišly na to, co chtějí dělat, co je baví, vymysleli si (pokud možno nedestruktivní) zábavu samy.

A jak relaxuji já? Mám pár svých oblíbených činností, které se naštěstí s nastalou situací nevylučují. Miluju večerní chvilky s knížkou nebo podcastem v horké vaně, procházky, kdy sama se sebou vyrazím do lesa, cvičím jógu, a když je doma řev, já nemůžu zrovna odejít a děti někam zavřít, nasadím si sluchátka, pustím si nahlas písničky a hraju si, že jsem ve filmu.

Představuju si, že právě teď jede taková ta veselá scéna, v níž matka s úsměvem tančí po kuchyni a zpívá do vařečky, děti dělají kdo ví co, ale vypadají při tom spokojeně a nikomu neteče krev a soundtrack v matčiných uších to celé halí do mlhy dokonalé domácí idyly. Na zvednutí nálady to docela zabírá. Alespoň než si člověk ta sluchátka sundá…

Je tato výjimečná situace, kterou právě prožíváme, nějak užitečná? Posunula vás někam? Lze v krizi najít katarzi?

V tomhle si rozhodně netroufám hodnotit a generalizovat, protože pro spoustu lidí je situace opravdu hodně tíživá a je pro ně těžké, ne-li nemožné nacházet v ní nějaká pozitiva.

Na druhou stranu se jedná o tak nestandartní a život v tolika směrech ovlivňující změnu, že věřím, že spoustě z nás v něčem může otevřít oči, donutit nás některé věci přehodnotit, něco nového se naučit…

Takže bych řekla, že je to i o přístupu. Já jako optimista prostě situaci přijímám, jak je, protože vím, že proti ní nemůžu nikterak bojovat a následně se snažím hledat si sama pro sebe ostrůvky něčeho pozitivního, protože tohle mi zkrátka funguje, a kdybych se utápěla jen v tom negativním, za chvíli mi z toho přeskočí.

Za sebe jsem třeba vděčná, že si s dětmi můžu vyzkoušet domácí vzdělávání a jako lehký asociál si zatím užívám i to, že nikam nemusím…

Hodně mi taky vyhovuje celkové zpomalení. To je možná něco, co do určité míry může prospět nám všem.

Na vašem blogu mě zaujalo, že píšete dětem narozeninové dopisy. O co jde? Proč je píšete, v čem jsou důležité nejen pro adresáta - děti, ale i jejich rodiče?

Vždycky se mi líbily upomínkové knížky, které rodiče dělají svým dětem, ale sama vím, že na to nejsem dost organizovaná, abych každému z dětí zapisovala všechny důležité mezníky, a proto jsem pro ně začala psát k narozeninám alespoň dopisy.

Dopisy nepíšu proto, abych v nich shrnula všechny události, které se v jejich životě přihodily, ale proto, abych se pokusila vystihnout atmosféru a emoce, které nás právě provázejí a vyzdvihla, v čem se zase posunuly, jak je vnímám a co bych jim přála.

Tyhle dopisy mi pomáhají uvědomit si i v obdobích, kdy nám to doma skřípe, v čem je každé z dětí jedinečné a jak silné pouto nás pojí. Umožňují mi na chvíli se zastavit a pokusit se vnímat, jak to mezi námi právě je a jak úžasně se zase za ten rok posunuly.

Děti si je vždycky rády vyslechnou nebo přečtou a jsou pro ně takovým rodičovským vyznáním, zpětnou vazbou a zároveň ujištěním, že i když se na sebe občas zlobíme, tak je miluju. Bez podmínek.

Jednou, třeba k osmnáctinám, bych každému z dětí chtěla věnovat album s fotkami, a hlavně narozeninovými dopisy…

Eva Klapka Koutová, maminka tří dětí

Oba rodiče pracujeme z domova, máme tři děti ve věku deset, sedm a pět let. Školou povinná je zatím pouze dcera, ovšem další dvě děti jsou z důvodu uzavření školek doma také.

Výhoda prostoru

Musím přiznat, že nám velmi pomáhá prostor, ve kterém žijeme. Máme dům se zahradou, tudíž se v něm nějak „rozprskneme“. Když je nejhůř a není příliš zima, děti běhají venku na zahradě.

Výhoda zkušenosti s domácím vzděláváním

Další výhodou je, že nejstarší dcera je v režimu individuálního vzdělávání, tudíž na počátku tohoto rozhodnutí jsem počítala s tím, že se dceři budu věnovat naplno. Přesto pár dní chodila do komunitní školy, která jí poskytovala alespoň částečně prostor pro svůj rozvoj a mně umožnila pracovat.

Způsoby výuky doma

Zpočátku jsme zkusili vysílání na ČT UčíTelka, avšak pokud byla hodina pro nejstarší, zbylé dvě děti to nebavilo, takže rušily. Přirozeně jsme se rozhodli pracovat tak, jak jsme byli zvyklí. Ze školy dostáváme během týdne materiály, které jsou doporučené ke zpracování. Máme výhodu tiskárny, tudíž veškeré materiály tisknu. Všechny jsou tvořené zábavnou formou, v duchu celé komunitní školy. Internet je pro domácí výuku v současné době nezbytný.  Každé pondělí a pátek má dcera dopolední online setkání přes internet – někdy přes messenger, někdy přes Zoom, správný a vyhovující kanál se stále hledá. 

Také hodiny ze ZUŠ máme přes WhatApp. Paní učitelka nám vyšla vstříc tím, že nezadává úkoly v takové míře, jako v běžné hodině.

Já nadto pracuji s dcerkou na procvičování rutinních věcí. Zbylým dětem tisknu materiály, které by je mohly bavit, tvoříme spolu, odbíhám od jednoho k druhému, hlídám, aby nerušily tatínka při práci, který má také mnoho online setkání se svými kolegy.

Má práce

Většinou v podvečer, či po obědě mohu pracovat já. Má práce mi dovoluje velkou flexibilitu.

Pokud vše shrnu

Velmi se snažím tuto situaci využít ve prospěch něčeho pozitivního. Zlepšení komunikace v rodině, respektu k druhému, společné vaření a hlavně stále nekončící práce na sobě a trénink v trpělivost a respektu. Uvědomuji si, že naše podmínky jsou mnohem lepší, než v mnoha jiných rodinách. Samozřejmě, že i nám chybí setkávání s kamarády i s rodinou, ale to mnoha dalším. Aspoň jsem se naučila šít roušky.

Vážení čtenáři, a jak jste se s učením dětí během nucené karantény popasovali vy? Napište nám do redakce Místní kultury!

Člověk, jak jde životem, sbírá mimo jiné věci a funkce. Většinou ho to těší a jen tu a tam si uvědomí, jak se mu postupně zaplňuje dům i hlava. Ale někdy se stane, že přijde do životní etapy, kdy ho to začne tížit. Kdy cítí, že všechny ty věci mu brání v rozletu a ty funkce v různých organizacích, kterými svůj život připoutal k jiným lidem, ho svazují. A já to tak teď cítím. Cítím, že se musím odpoutat, dokud mám ještě čas a sílu. Nemohu si dovolit to odkládat. Nevím, stejně jako nikdo jiný, kolik času ještě mám před sebou. Ale vím, co ještě mohu mít před sebou a co bych rád udělal.

Obě dvě naše dcery se mají letos co nevidět vdávat. Nevíme, jestli to bude možné, protože doba je nejistá a vše se mění ze dne na den. Ale pokud to půjde, budu rád, těším se na to. Tím aktem se završí jedna etapa a začne jiná. Chci být nápomocen při začátku této nové etapy a moci se tomu věnovat s celou svou silou a energií. Pokládám za zásadní pomoci mladým, aby se plně postavili na své nohy, stejně tak, jako naši rodiče pomáhali nám. Jsme rodina, nejbližší lidé; děti jsou krev naší krve a kost naší kosti.

Před šesti lety jsem učinil jiné zásadní rozhodnutí, kterého jsem nikdy nelitoval, právě naopak. Rozhodl jsem se tehdy, že až do odvolání se budu ve svém nakladatelství věnovat jenom svým knihám. Samozřejmě také dotáhnu do konce nasmlouvané tituly. Psát knihy považuji za své poslání, za něco, pro co jsem se narodil. Vnímám, možná úplně naivně, že skrze své texty mohu pár lidem předat něco, co mám v sobě a co má třeba nějaký smysl. Možná mohu učinit kousek světa lepším. Proč bych jinak vůbec mrhal svojí energií a časem, kdybych si to ve své troufalosti nemyslel. Tohle se nedělá pro peníze, kdybych chtěl mít více peněz, dělal bych něco úplně jiného.

Letos bych rád vydal tři svoje knihy. Knihu o domácím vzdělávání, kterou jsem napsal a kterou se prokousává teď moje žena a nenechává kámen na kameni. Z uvolněných kamenů slov, vět a odstavců staví nový text, ve kterém se budou odrážet její znalosti a hlavně zkušenosti. Až s tím skončí, vezmu nový text do ruky já a předělám ho tak, aby přesně odrážel moje myšlenky, vědomosti a zkušenosti a v tom procesu budeme pokračovat do té doby, než text bude přesně vyhovovat nám oběma. Všechny předchozí texty jsem psal sám, tenhle je první, který píšeme ve dvojici. Je obrovskou svobodou a luxusem, že nás netlačí termíny, že nemusíme práci uchvátat, že k ní můžeme dozrát. Kromě toho mám rozepsanou sbírku poezie Mísení krve. Poprvé se mi zdá, že některé básně, které jsem napsal, vydrží tlak mojí vlastní autocenzury. Je těžké psát poezii, když člověk rád čte takové velikány, jakými byli například Jan Skácel, František Halas, Galway Kinnell nebo Dylan Thomas. Nemohu ani nechci se s nimi poměřovat, ale poprvé mám pocit, že už by to šlo. Třetí kniha (Ne)chci být hercem je inspirována mojí malou rolí ve filmu Bohdana Slámy Krajina ve stínu, který by měl jít letos v září do kin. Ta zkušenost pro mne byla tak nová a inspirativní, že jsem neodolal a pokouším se ji přenést na papír.

Jediná komplikace je, že musím všem autorům, kteří mne oslovují, abych jim vydal jejich knihu, říkat ne. Je mi to nepříjemné, ale učím se. Nejde to jinak. Vždycky se snažím si buď celý text, nebo alespoň jeho část (ročně mi přichází cca 40 nabídek na vydání knihy) přečíst a každému autorovi pomoci nebo poradit, jak dál. Teď se ale musím naučit říkat ne i v jiných sférách.

V nakladatelství jsem se dokázal odpoutat, zbavit se pout, která mne svazovala a brala mi sílu a energii. Cítil jsem se jako slouha jiných autorů, jako špatný rodič, který zásadně zanedbává svá vlastní dítka na úkor nevlastních. Když jsem udělal ve své mysli radikální řez a přestal jsem přijímat cizí rukopisy, moc se mi ulevilo. Teď tenhle řez ale potřebuji udělat i ve vztazích.

Vždycky jsem se hodně angažoval veřejně. Mám to v povaze, je mi to vlastní. S věkem se to ale mění. Chci se dál účastnit veřejného života, ale už ne z „musu“. Nechci už být členem žádné organizace nebo uskupení. Drtí mne, když nestíhám práci v organizaci tak, jak si myslím, že by se měla dělat, ale ten čas na to si prostě nejsem schopen najít. Už to nechci. Chci se ze své práce těšit. Nechci zažívat úzkost z toho, že šidím svůj vlastní život, abych stíhal to a ono. Způsob naší obživy i obstarávání našich domů, pozemků a zvířat je časově i fyzicky tak náročný, že má-li mi zbýt čas na psaní, rodinu a udržování přátelských vztahů s mými blízkými, čehož se nechci za žádnou cenu vzdát, musím se něčeho zbavit. Cítím se moc dobře a jsem rád na světě, ale běh času člověk nezastaví. Některé věci mi už nejdou tak od ruky, jako tomu bylo dřív.

Prožitý čas má ale mimo jiné svoji cenu v tom, že člověku ve vší nahotě ukazuje zbytečnost jistých věcí i jednání. Léta jsme hřešili na volné úložné prostory, kterými náš starý statek oplývá, a já bych teď rád zásadním způsobem zredukoval množství nakupených věcí tak, abychom tu mohli opět volně dýchat. Zvlášť obtížné to pro mne bude u knih, protože jsem jejich nekritický shromažďovatel. Už to ale takhle dál nejde. Na půdě v krabicích mám tisíce svazků. Nevím vlastně kolik, nikdy jsem je nepočítal. Vím jenom, že pro vlastní potřebu si z toho všeho chci nechat tak tisícovku, knihy, ke kterým se opakovaně vracím jako ke starým přátelům, a knihy, které potřebuji pro svoji práci. Všech ostatních se chci časem zbavit. Bude to ale bolestný proces, řadu těch knih jsem zachránil ze sběrny před roztrháním a slisováním. Pořád je pro mne kniha spíš objektem než jenom předmětem, nedokážu se k ní chovat zcela pragmaticky.

Snažím se vnitřně připravit na nepříjemné kroky, kdy se svým blízkým přátelům pokusím sdělit, že už nechci jít tou cestou, kterou jdu často řadu let. Že už nechci být členem organizace, kterou jsem v některých případech i pomáhal zakládat. Že to není nic proti nim, ale že už nemám dost síly jít stejnými kolejemi, že mne to táhne jinam, a jestli se vůbec budu schopen odpoutat, musím se o to pokusit teď, dokud ještě mám dost energie a odhodlání. Že pokud to neudělám, budu to vnímat jako zmrhání svého života a hřiven, které jsem dostal. Musím při tom riskovat i to, že to někteří nepochopí a že to naše vztahy naruší.

Nejhorší je, že nevím, jestli budu mít dost síly a kázně uskutečnit všechno, co mám v hlavě. Napsat všechny knihy, které tam mám (kousky z nich jsou už i na papíře), dodělat bydlení, jak jsme si ho se ženou naplánovali, vyklidit dům a udělat z něho „Poslední přátelský dům“ pro všechny kamarády, pomáhat dětem při stavbě jejich domů, postarat se o rodový les a dřevo z něho, být dobrým manželem své ženě, tátou svým dětem a kamarádem svým kamarádům. Mám ale do toho chuť a možná, že jsem už dost starý, abych si dokázal říct svým blízkým o pomoc a snesl ji.  

Uvidíme. To zásadní, co mne tvarovalo, mne utvrzovalo, že jsem hrdý chlap, který musí všechno za všech okolností zvládnout sám. Teď, evidentně za půlkou svého života jasně cítím, že to nezvládám. Není jednoduché si to přiznat. Na druhou stranu je to tak úlevné nebýt Rambem, ale být jenom tím pitomým mužským, který už tolikrát padl na hubu a dá-li Bůh, ještě tolikrát padne.

Jsem moc rád doma, čím dál víc. Teď, když nemohu vyjíždět na svoje spanilé jízdy s knihami po knihkupectvích a knihovnách, jsem vlastně doma pořád. Jen tu a tam vyrážím do Volar na poštu a nezbytné nákupy. Ale i před tím, kdy jsem mohl kamkoli a stýkat se s kýmkoli, jsem pak vždycky rád zalézal do brlohu jako medvěd a nikam se mi nechtělo. Mám vedle sebe svoji milovanou ženu, se kterou spolu prorůstáme už víc než třicet let, občas děti a přátele a víc nepotřebuji. Když vyjdu z domu, vítá mne křik káňat a krkavců prolétajících vysoko nade mnou, vidím koně na pastvinách a je mi dobře. Domov, to není jenom ten starý statek. Domov je tráva na loukách, kameny v ní skryté, o které jsem někdy zaškobrtl kosou, domov jsou stromy tu a tam rozházené v krajině, lesík na kopci i Plechý na obzoru. Z modré oblohy, z větru, z kapek deště i spadaného listí cítím Boží přítomnost.

V těchto dnech se nám tak trochu podsouvá, že čelíme katastrofě, která nemá v lidských dějinách obdoby. Nemyslím si, že by to byla pravda. Lidstvo už něco podobného ve své historii zažilo mnohokrát. Jediným podstatným rozdílem je, že díky globalizaci se mohl nový koronavirus tak rychle rozšířit po celém světě. Možná nejlepší radu pro život jsem načerpal od benediktinů. Jejich heslo „Ora et labora – Modli se a pracuj“ je myslím platné i pro naše časy. Nenechme se děsit tím, co se děje okolo nás, ale modleme se, pracujme a buďme bdělí. Já se tím alespoň snažím řídit. Stavím ohrady pro ovce, přestavuji část domu, píšu knihy a tu a tam se zastavím v běhu dne, abych poděkoval za vše, čeho se mi dostalo. Využívám velikonoční čas nejen k fyzickému úklidu domu a jeho přípravě na svátky Kristova nanebevstoupení, ale hlavně k úklidu své hlavy. Čtu knihy, které mi pomáhají k usebrání a k hledání svojí cesty světem, jehož vnějškovosti se tak obrovskou rychlostí mění. Jedněmi z jistot, z majáků, které mne vedou k tomu lepšímu ve mně, jsou kromě Boha, přírody a mé rodiny právě přátelé.

Přeji Vám, kteří máte podobné puzení ke změnám v životě jako já, odvahu k tomu kroku a dost síly a energie, abyste vše dotáhli až do konce. Všem pak přeji požehnané svátky velikonoční, hodně zdraví a vnitřní síly, spoustu životadárného deště pro naši zem a dostatek lásky dávané i přijímané, protože bez ní není nic.

S úctou Ivoš Stehlík

Slovo epidemie, respektive pandemie, mi sice přišlo jako „silný kafe“, ale vědomí toho, jak daleko je od nás Čína, mě ponechávalo celkem v klidu. Když se první nakažení začali sem tam po jednotkách objevovat v Itálii, zamyslela jsem se, jestli se je podaří udržet pod dohledem, a doufala jsem, že můj dubnový výlet do Bologni to neohrozí. Bohužel. Nemoc nezná hranic a čára – v tomto případě hraniční – není zeď.

Pak ale přišla smršť infikovaných a s ní i smršť opatření, pravidel a důrazných doporučení. Ze dne na den jsem se také já nastěhovala i se svými pracovními povinnostmi do mého 2+kk. Na druhý den už jsem si šila roušku podle návodu na youtube.

Zprávy o vytváření téměř válečných zásob mouky a těstovin ve mně vyvolávaly lehké opovržení nad počínáním nakupujících. Nakonec jsem ale podlehla a šla jsem na „velký nákup“ taky, aby na mě něco zbylo. Koupila jsem si o balíček rýže a těstovin víc a objednala žrádlo pro kočku. Naplnila jsem si lednici zeleninou a snažila jsem se sžít s novým režimem.

Prvních pár dnů bylo ve znamení šití roušek. Nemá cenu vykládat, co měla a neměla zajistit vláda. Pro mě jako člověka, který chce pomoct, to znamenalo výzvu. S kamarádkami jsme se denně scházely nad šicími stroji, zásobami látek, které mám naštěstí doma díky svému koníčku, a nad lahví vína. Další den jsme vždy roušky distribuovaly známým i neznámým.

Kamarádi z umělecké branže začali dělat mimo jiné taky různé zajímavé počiny – jedni načítali pohádky pro děti, další natočili videa a nahrávali podcasty. Někteří známí zase vytvořili videolekce z různých oborů nebo zprostředkovali sledování filmů online. Myslím, že v posledních dvou týdnech se nikdo nenudil.

Všichni, které znám, přišli o nějakou část práce, ale obratem věnovali čas, který najednou měli k dispozici, aby prospěli ostatním.

Kamarád se pustil do audiodeníku. Z úryvků nahrávek, které mu poslali jeho známí, i vlastních myšlenek. Poslechla jsem si nahrávku za dva dny, a bylo mi u toho všelijak. Dvakrát deset minut obav, rezignace, negativních prognóz. Uvědomila jsem si, že kdybych si poslechla ještě dalších deset minut, úplně by mi to vzalo vítr z plachet.

Je přirozené, že v situaci, která není růžová, se zamýšlíme nad tím, jak to bude pokračovat, co špatného se může stát, koho může nemoc postihnout. I mě takové myšlenky napadaly. Ale do chvíle, než jsem slyšela tyhle lidi, jak mocně se jich to dotýká, jsem si říkala, že to nějak zvládneme. S humorem – ideálně, a taky že to zvládneme, protože jsme v tom všichni, a viděla jsem, jak se všichni snaží nějakou měrou pomoct.

Jako reakci na tyto dva audio deníky jsem na svůj blog napsala článek: Jak se nezbláznit v časech coronaviru… Stal se z toho takový můj deník, ve kterém humorně glosuji současné dění. Život mezi čtyřmi zdmi. Domácí vězení neboli zaracha. Dělám ho vlastně pro kamarády. Aby nesmutnili. Aby se zasmáli.

Snažím se jim denně z toho mála, co se děje v mém malém bytě, kde sedím já a moje kočka, se kterou si vzájemně lezeme na nervy, vytěžit drobné historky, zamyšlení a sem tam velmi jednoduchý recept. Netvrdím, že je to vysoká literatura. Spíš taková malá tragikomická povídka ze samotky, moták vězně nedobrovolného home officu, glosa úlevy. Jen doufám, že se z ní nestane deník alkoholičky připoutané k naplněné ledničce.

Proto jsem si alespoň trochu nastavila denní režim. Není nijak pevný, ale aspoň v náznaku tu je. A má několik krásných záchytných bodů, které bych jindy přehlédla v zrychleném tempu svého běžného dne. Svět se zpomalil a já se rozhodla si to v rámci možností užít.

Vstávám mezi sedmou a osmou hodinou. Obvykle podle toho, kdy se chce mojí kočce. Jako budíček spolehlivě používá některou z variant: skákání na postel, škrábání pohovky, lezení po šustivém obalu s granulemi nebo hlasité mňoukání s upozorněním, že nehodlá skončit, dokud nedostane najíst. Na tomto ranním rituálu je ještě jedna zásadní věc – světlo! Ještě, než vstanu z postele, kochám se sluncem, které prochází přes žaluzie na stěnu nad mou postelí. Bavím se sledováním jeho intenzity a jeho drahou, kterou urazí od mého probuzení po chvíli, kdy se odhodlám skutečně vyrazit z postele.

Ranní hygiena a snídaně trvá maximálně do 9 hodin. Pak začínám pracovat. Z pyžama se převlékám pouze v případě, že má přijet pošta. Pokud nikoho nečekám, užívám si čas v nočním úboru alespoň do chvíle, než mi začne být zima nebo do doby přípravy oběda, což bývá, když si vzpomenu – řekněme kolem půl druhé.

Vaření a oběd probíhá zároveň se sledováním filmu, seriálu nebo poslechu mluveného slova. Poslední dobou jsem poslouchala zejména youtube kanál Na potítku, protože mají skvěle zpracované rozbory četby klasické literatury. Vzhledem k připravovanému projektu už jsem tak viděla asi všechna filmová zpracování díla Aloise Jiráska, Boženy Němcové a k tomu desítky dokumentů. Jako zábavu jsem si ale dopřávala i jiné žánry. V rekordním čase jsem skoukla americký seriál Drápy a historickou podívanou Borgiové.

Po obědě mívám příjemný útlum, jaký zažívají dobře najezení lidé. Kamarádka tomu říká zkráceně gastrodemence. Obvykle se ani nestihnu rozkoukat a je pět odpoledne. Mezitím mám ale vlastně docela napilno – jedu na nákup, projet se na kole do přírody, dělám utopence nebo vyšívám, hodně fotím. Většinu fotek teď dělám doma na pozadí bílé zdi. V hlavní roli je moje ruka. Je to pro mě nový úhel pohledu – pohled na svět uvnitř. Ruka s ušitými rouškami, ruka s knihami, se sklenicí utopenců, ruka držící květák. Je to můj způsob, jak nahlížet novou situaci. Kdo řekl v jednom filmu „řekni to mé ruce“?

Odpoledne trávím tím, co mě baví. Takže pracuji hodně večer. Moje práce spočívá převážně v psaní textů a vymýšlení různých projektů. Naštěstí si to můžu dovolit. Už jsem si zvykla, že nápady přicházejí bez pozvání, a proto se snažím pracovat, kdykoliv to jde tak nějak samo – následovat inspiraci, rozpoložení těla a mozku a vytěžit z toho co nejvíc. Když to nejde, netlačím na pilu. Už vím, že to nemá smysl. A když se nemůžu soustředit, jdu se na skok provětrat nebo se chvíli zaměřím na něco jiného.

Obvykle tak střídavě pracuji do pozdního večera. Pak trochu bilancuji, co jsem za celý den udělala. Promýšlím, co bych mohla dělat další den, dělám si seznam věcí, které bych měla udělat. Většinou si úkoly píšu tak na týden dopředu. Odškrtávám si ty hotové, označuji si prioritní. Kreslím si nápady do sešitu. Zapisuji si tipy na filmy a knížky. A zase se dívám na filmy. A do půlnoci jdu spát.

Režim je pro mě v tomto období důležitější než jindy. Sleduji sice dění kolem současné situace, ale nepřeháním to. Ráno se podívám na vývoj situace, a zda jsou nějaká nová opatření. Večer se podívám znovu. Svůj čas nechci trávit sýčkováním. Nechci a neviděla jsem projev (našeho) prezidenta. Podívala jsem se na projev prezidentky Čaputové. Nesleduji pětkrát denně statistiky nakažených ani ze dne na den měnící se parametry těch jediných a správných respirátorů. Veškeré informace se na mě i tak valí na sociálních sítích. Nehodlám se tím nechat ani ukolébat ani vystrašit.

Co považuji za potřebné, je zachovat si chladnou hlavu a selský rozum. Ano, i já mám samozřejmě obavy, co bude dál. Nejvíc mě trápí skutečnost, že nedokážeme předvídat, jak dlouho bude tato situace trvat a jaký dopad bude mít na náš život.

Rozumím strachu, který lidé v této situaci mají. Ale nemůžu jen sedět s hlavou v dlaních. Chci pomáhat, kde je potřeba a tak, jak je v mých možnostech. Ať už budu šít dál roušky (i když upřímně doufám, že už to nebude potřeba) nebo se snažit udržet dobrou náladu svoji a mých přátel. A třeba najdu i další způsob.

A vám přeji pevné zdraví, jasnou mysl a dobrou náladu.

A když se budete nudit, přečtěte si třeba, jak jsem si udělala z žehlícího prkna ponk. Snad vás to rozesměje…

Ilona Machová

Blog: https://jedenapulholky.blogspot.com/

Vizitka

ILONA MACHOVÁ

„OBJEVUJU, VYMÝŠLÍM A REALIZUJU PROJEKTY, KTERÉ MAJÍ SMYSL.“

Kreativec, iniciátor, podporovatel, inspirátor, popularizátor, copywriter, PR a tak vůbec.  V minulosti iniciovala vznik brožury o životě sourozenců Čapkových (www.karelcapek.cz), na které i spolupracovala. V roce 2019 se jí podařilo prosadit do seznamu čestných občanů města Hradce Králové spisovatele Karla Čapka, který ve městě strávil čtyři roky na studiích. Vytvořila vlastní texty a koncept brožury o Boženě Němcové u příležitosti 200. výročí jejího narození (https://kladskepomezi.cz/cs/personalitiespage/view/1). V současnosti se věnuje dalším projektům - zejména v oblasti literatury, podpory mladých autorů a dalším. Ve volných chvílích se snaží trávit maximum času na cestách po Evropě - a v současnosti, když to není možné, také zálibě ve vyšívání a drobné tvorbě (https://www.fler.cz/shop/jeden-a-pul-holky).

Tento rok uplynulo 200 let od narození Boženy Němcové. Vyjádřila jste se, že je jí teď všude plno. Máte z toho radost?

Mám radost, ale je to ohňostroj, který zase zhasne. Ale i když zhasne, Božena je už 170 let v Čechách neustále přítomná. Nejenom svým dílem, ale především jako úctyhodný nenahraditelný vzor. Emancipovala se jako občanka i jako žena. České ženy Boženu Němcovou ctí, dodává jim odvahu jednat svobodně.  V Respektu vyšel titul ZÁZRAK JMÉNEM NĚMCOVÁ. Je to přesné, pro mě je dosud nepřekonanou ženskou osobností, svým literárním dílem, svými názory, svojí občanskou a lidskou odvahou, protestem proti politickému režimu a morálním normám 19. století. Dělala to, co považovala za správné. Dnešními slovy byla politickou disidentkou. Tvořila v době, kdy už mělo národní obrození za sebou první stádia emancipace, a česká společnost se stávala občanskou společností. Po roce 1848, v období tzv. bachovského absolutismu, se nebála, byla statečná. To se projevilo i tím, že se k Havlíčkovi po jeho návratu z vyhnanství hlásila na ulici, když se mu jiní vyhýbali. Dopisovala si s ním v době, kdy byl nežádoucí osobou. Existuje legenda, ale ne pravdivá, že na pohřbu položila Havlíčkovi na rakev trnovou korunu. Božena píše:

„Včera 1. srpna v šest hodin pochovali jsme tedy našeho Havlíčka. Nechala jsem vázat krásnou korunu na víko z listů bobkové višně a půlvěnec na čelo z vavřínu, a pak jsem si zamluvila květ mučenky. Tu jsem dostala, a hned šla a dala je Havlíčkovi do rukou. Halánek sám mu dal věnec na čelo a korunu dali na víko.“

Svou osobností překročila století, v němž žila, je naší současnicí. Navzdory politickému pronásledování a společenskému odsudku zůstala svobodná.

Svobodně se chovala i ve vztahu k mužům…

Ve své době se chovala, jako kdyby ani nevěděla, že je žena, že se nemá cpát do veřejného prostoru, že má doma cídit kuchyň a na slovo poslouchat manžela. Šla za hlasem srdce a neohlížela se, co tomu řekne společnost. Její svobodomyslnost se projevovala ve veřejném, ale i v soukromém životě. Fascinuje mě, že neměla žádné předsudky. Pamatuji si na jeden popis situace, kdy u nich byla společnost, přišli přátelé a pánové tančili s jejich služkou. Nad tím se přítomné paničky pohoršovaly: Jak to, že její hosté tančí se služkou! To byla Božena, neuznávala žádné společenské bariéry. Zastávala názor, že jsme si všichni rovni. Synovi Karlovi napsala: Nad nikým se nepovyšuj, před nikým se neponižuj! Se svým mužem se musela neustále stěhovat, a tak jezdila po venkově a sbírala obrazy z venkovského života. A mluvila tam s obyčejnými venkovskými lidmi. Dnes to můžeme považovat za samozřejmou věc, ale tenkrát to obvyklé nebylo. Proto říkám, že Božena Němcová je naší současnicí. Mohla by s námi žít ve 20., i v 21. století. Kdyby se tu zjevila, zjistila by, co se tu děje, a mohla by s námi vést dialog. Božena je zázračná nadčasová bytost.

Stejně jako Babička, která je také nadčasová.

Její Babička je geniální. Když je nějaké dílo věčné, tak je geniální. Genialita se prověřuje trváním v čase. Babičku čte jedna generace za druhou. Je a vždycky bude moderní. Když jsem zjistila, že nějaký hloupý snaživec nechal Babičku přeložit do profánní češtiny, aby děti porozuměly příběhu a nelámaly si mozek básnickým jazykem, říkala jsem si, tak tady se zase prosadil mizomus, ničitel umění. Je to jako kdyby se poezie přeložila do informace, co tím chtěl básník říci. Na Babičce je fascinující právě jazyk!

Jak by se mělo o Boženě Němcové a její Babičce ve školách mluvit?

Mám na to recept. Dát Babičku číst dětem je nesmysl, protože Babička není literatura pro děti. Musí ji číst člověk, který už v životě něco zažil, prožil smrt blízkých lidí, prožil lásku, i hoře z lásky. Doporučuju školám, aby dětem pustily vynikající Moskalykův film z roku 1972 s Libuší Šafránkovou a Jarmilou Kurandovou. Taková filmová Babička už nikdy nebude natočená. A ty zvídavé, duchovně naladěné děti literární Babičku v dospělosti samy objeví. 

Kdy jste se začala o Boženu Němcovou zajímat víc vy?

Poprvé jsem se s ní setkala v devíti letech, kdy jsem dostala k Vánocům dva svazky pohádek bez ilustrací. Lehla jsem si nad ně, a celé je přečetla. Fascinovaná příběhy, a asi i poezií. Pamatuju si, že mi přišlo zvláštní, že některé pohádky nekončí happyendem. Jako u Grimmů, u Andersena. Později jsem si uvědomila, že to napsala žena, která prožila kus života trpkého a ví, že život je bolavý, a když někdo udělá v životě bezcharakterní podraz, může být osudově potrestaný, příběh dopadne špatně, a bez katarze.  

Potom jsem četla Divou Báru. Myslím, že do Divé Báry Božena projektovala svoji touhu po svobodě. Bára je svobodomyslná holka, spjatá s přírodou, která si nic nedělá z předsudků malého města, a postaví se všem. Stejně tak, jako se Božena později projektovala do příběhu Viktorky, která šla za hlasem svého srdce, navzdory všem. A přišel trest. A potom samozřejmě Babička. Čas od času si ji čtu, a vždycky potřebuju kapesník. O tom, že se k Babičce vracíme, píše František Halas v básni Naše paní Božena Němcová.

Vy jste Boženu Němcovou zpracovala už v dokumentu z roku 1997 Nesmrtelná hvězda Božena Němcová. Podruhé to bylo v roce 2017 libreto, které jste napsala k opeře Jsem kněžna bláznů. Jak se ta práce lišila?

Dokument jsem musela natočit, byla to nutkavá nezbytnost. Vybrala jsem si citace z její korespondence, také citace Františka Pavlíčka, který napsal Zprávu o pohřbívání v Čechách, což byla divadelní hra napsaná pro Vlastu Chramostovou a její bytové divadlo. Oba byli v té době jako chartisté persony non grati.

Asi před deseti lety jsem byla oslovena skladatelkou Lenkou Notou, k napsání libreta k opeře o Boženě Němcové. Řekla jsem si: dobře, ale jsem dokumentaristka, takže napíšu dokumentární libreto. Libreto je rozdělené do devíti obrazů a epilogu. Začíná Svatbou, následuje Žofín, Revoluce, Smrt Hynka, Hanuš Jurenka, Pohřeb Havlíčka, Vyznání, Rozvod, Litomyšl a končí Epilogem, ve kterém je použit citát Viktora Dyka z básně Devátá vlna – Památce Boženy Němcové:

„Toť prostá legenda. Toť příběh očí dvou
a srdce jednoho, jež mřelo bez útěchy.
A v ženě ubité ubila lásku svou
ta země podivná, jež jmenuje se Čechy.“

Použila jsem citace Františka Pavlíčka, Jaroslava Seiferta, Františka Halase. Opera je pro patnáct nástrojů, pět pěvců a jednoho herce. Premiéra byla 17. listopadu 2017 v Brně v Opeře Diversa. Hudba skladatelky Lenky Nota je výborná.

Nyní na opeře opět pracujete, ale s jiným tvůrčím štábem.

Vloni jsme se rozhodly, (já, Lenka Nota a režisérka Mlada Šerých) inscenovat operu znova v novém provedení, v pojetí, které by charakterizovalo skutečného ducha osobnosti Boženy Němcové. Brněnské představení se odehrávalo v kuchyni před kuchyňskou linkou ze 70. let. Moje kolegyně, skladatelka Lenka Nota, která Boženu Němcovou zná stejně tak dobře jako já, říkala inscenátorům v Brně, že Božena nikdy nevařila, neměla hrnce, pro jídlo posílala do hospody. A v této inscenaci Božena peče kuře a bábovku. To není jenom neznalost skutečnosti, to je proti duchu životního přesvědčení Boženy o jejím poslání. Ona nutkavě potřebovala psát, vaření jí překáželo.

Teď připravujeme novou inscenaci, kterou režíruje Mlada Kyovská Šerých. Boženu bude zpívat mezzosopranistka Kateřina Hebelková, Němce bude hrát Jaromír Dulava. Premiéra je naplánovaná na 17. června v rámci festivalu Smetanova Litomyšl. Božena v Litomyšli žila dvakrát, jednou tam porodila syna Karla, podruhé tam pobývala před smrtí, když u nakladatele Augusty korigovala druhé vydání Babičky. Strávila tam těžké chvíle, kdy její nemoc – rakovina vrcholila. Opera se jmenuje Jsem kněžna bláznů, je to citace z dopisu Boženy její poslední lásce, Jurenkovi, která zní: „Jsem kněžna bláznů - k pití ne, k milování už ne mladá, k utrpení - k utrpení vyvolená.“

Budete ještě nějak zasahovat do režijní práce?

My nezasahujeme, ale spolupracujeme. Scházíme se ve třech, skladatelka, libretistka a režisérka. Děláme takzvaný brainstorming, vynášíme nápady jako karty, některé zůstanou na stole, jiné pod něj spadnou.

Plánujete jen jedno představení?

Budou se hrát dvě představení. Žádaly jsme o granty, ale nedostaly jsme nic, ani z Ministerstva kultury navzdory tomu, že je rok dvousetletého výročí narození Boženy Němcové! Nějak musíme ty peníze dát dohromady, podpora zatím není žádná, chystáme crowdfunding, takzvaný HitHit. Už jsem si všimla, že na Boženu nejsou nikdy peníze. Možná proto, že ona je taky nikdy neměla, tak se to na ní drží jako přilepené.

Musela jste projít spoustou podkladů. Podle čeho jste se rozhodovala, jaké si vyberete do libreta?

Měla jsem výhodu, že jsem předtím točila dokumentární film, takže jsem měla spoustu materiálů a textů v počítači. Citace z korespondence Boženy, texty básníků. Hodně mi to pomohlo. Bylo to vlastně podobné, jako kdybych dělala film. Opera je múzický tvar a film je také múzický tvar. Ve filmu, myslím v dokumentárním, jsem nejvíc inspirovaná vážnou hudbou, kterou celý život poslouchám. Mám ráda, když je film drama, a opera je také dramatický tvar. Měla jsem odvahu napsat dokumentární libreto také proto, že jsem krátce předtím natáčela film o opeře Aleše Březiny a Jiřího Nekvasila o Miladě Horákové.

Máte na mysli inscenaci se Soňou Červenou?

Ano, jmenovala se Zítra se bude... mám tu operu ráda. Film, který jsem o vzniku této inscenace natáčela, se jmenoval Do samoty v tanci. Aleš a Jiří napsali dokumentární libreto, v němž je mnoho úředních textů z inscenovaného bolševického procesu v roce 1950. Stejně tak mám i já v libretu úřední texty z pronásledování Boženy c.k. rakouskou policií. Jazyk Boženy Němcové i v korespondenci je básnický. Ale mám ráda jednu pasáž zcela pragmatickou, je mluvená. Božena píše, jak probíhá její den. Ráno si jde přečíst do hospody Morgenpost, dá si kafe, pak jde dát psovi žrádlo, pak pere prádlo a krvavé pleny (následek její nemoci), a pak chytá štěnice.

Přenesly se podle vás její ideály i do současnosti?

Do příštích generací se přenášejí myšlenky a ideály všech našich předků, kteří byli inspirativní, geniální. Mám na mysli spisovatele, filozofy, umělce, lékaře, vědce. V mém dokumentárním filmu říká František Pavlíček, že v každé mimořádné české ženě lze najít něco z rysů a povahy Boženy Němcové. Pavel Kohout je přesvědčen, že díky Boženě Němcové nejsou české ženy ani amazonky ani slepice, ale partnerky. Boženu Němcovou obdivovali významní umělci. Franz Kafka napsal, že její dopisy jsou svojí psychologickou jasnozřivostí nepřekonatelné. Pro Bohumila Hrabala byla největší světovou literátkou, prokletou básnířkou, jež hleděla vzhůru, když byla na dně. Pro Jiřího Koláře byla jednou z hvězd, která mu z nekonečné dálky svítila na blátivou cestu plnou výmolů, po níž vlekl svou káru života.

Co máte s Boženou Němcovou společného vy?

Máme společnou touhu po svobodě, protože bez svobody člověk nemůže žít autentický život. Svoboda je drahá, hodně se za ni platí. A Božena zaplatila hodně.

Máte nějaký citát, myšlenku Boženy Němcové, který k vám promlouvá?

Neodháněj nikdy lásku od sebe, je jí tak málo na světě.

Textile Mountain je první textilní galanterie a opravárna prodávající nevyužité skladové zásoby, tzv. deadstock, výrobních firem, studií a jednotlivců. Podobné odpovědné galanterie fungují i v zahraničí, ale kamenný obchod je v tomto segmentu raritou. Na pražské Letné ho Lenka Vacková odvážně otevřela loni na jaře…

!!! Aktuálně v souvislosti s nedostatkem roušek: v Textile Mountain zdarma vydávali všechnu 100% bavlněnou metráž vhodnou k ušití ochranné pomůcky, až do vyčerpání zásob !!!

Problematikou odpovědného nakládání s nevyužitým textilem se zabýváte dlouhodobě. Přibližte na úvod, co se děje s nevyužitým textilem, jak se zpracovává? Jak jsme na tom v porovnání se světem?

Hlavní problém je ten, že textilu a oblečení je prostě tak strašně moc, že už nikdo neví, co s ním a chrlí se pořád další a další. Vyváží se z jedné země do druhé, sem a tam, snaží se upotřebit v charitativních projektech, v secondhandové sféře a stejně to nestačí. Třeba Afrika je zaplavená ostrovy našeho nepoužitého oblečení z jiných kontinentů, protože stále panuje názor, že kde je chudoba, tam přece potřebují oblečení. Ano, jenže ne stotisíce či více tun, které nikdy nikdo neupotřebí. V lepším případě se nevyužitý textil dostane na recyklační linky (u nás) k výrobě druhotných surovin, jako jsou třeba netkané textilie. V horším případě se skládkuje a pálí. Spalovny nicméně začínají být méně bolestivým řešením, protože technologie komínových filtrů velmi postupují, ale ještě to bude chtít čas, aby byly všude.

A jaký význam v tomto globálním problému může mít aktivita jednotlivce?

Celek je tvořen z jednotlivců.

Práci v továrně na recyklaci textilního odpadu jste si ještě jako studentka vyzkoušela na vlastní kůži a s odpadními textiliemi dále pracovala coby módní designérka ve své autorské kolekci, která byla v roce 2017 oceněna na Czech Grand Design. Dá se z recyklovaného textilu vůbec šít a co? Co mělo u lidí největší úspěch? Čím jste akademii oslovila?

Dá i nedá, záleží na postupu a konkrétních materiálech. Nicméně veřejnost upoutaly asi nejvíce z této kolekce svetry sešívané z odstřižků konfekčního oblečení, které nelze recyklovat. To jsou například různé flitry, výšivky, korálky, aplikace a galanterie. Musí se před průmyslovou recyklací odstranit, aby neponičily stroje, které nepotřebný textil zpracovávají. Tím pádem byla tato kolekce výrazná blyštivostí a zároveň ekologičností, a proto snad upoutala. Myslím, že porotu také zaujalo to, že jsem se v rámci své diplomky sebrala, odstěhovala se skoro na dva roky do Klatov a nechala se zaměstnat v továrně jako dělník, abych pochopila celý proces. Tato zkušenost byla k nezaplacení.

V Textile Mountain pracujete s tzv. deadstockem, nevyužitými zásobami materiálů, neprodaným, „mrtvým“ zbožím, zbytky z velkovýroby, které by jinak skončily ve spalovnách. Jak se vůbec k deadstocku, který prodáváte, dostáváte?

Všechny oděvní řetězce mají nepředstavitelné množství tohoto deadstocku, protože vyrábí víc, než se může vůbec prodat. A pokud se tento přístup nezmění, bude to tak i nadále.

K našemu deadstocku se dostat byla v úplném začátku trnitá cesta, kterou jsem si musela projít. Potom se ale projekt začal dostávat do povědomí a už to tak těžké nebylo, a dokonce to teď zčásti funguje i tak, že se mi dodavatelé ozývají sami, což mi práci ulehčuje. Když ale objevím něco, o co opravdu stojím, je to zase od začátku a musím navazovat spolupráce.

Co ta trnitá cesta obnášela?  O co jste naposledy tolik stála, že jste na obtížnou cestu navazování nových spoluprací opět vyšla?

Nic tak hrozného to nebylo, ale větší výrobní firmy a dodavatelé na tento postup nebyli zvyklí. Bylo potřeba hodně věcí vysvětlovat a stát si za svým, nenechat se odradit. Momentálně řeším například jednoho dodavatele, který má krásné textilní materiály (přebytky z výroby), ty se jinak vyhazují, což je velká škoda. Pro firmy se jedná o práci navíc, něco vyhodit je vždycky jednodušší cesta. Pokud se to ale podaří, stojí to za to.

S Textile Mountain jste se stala podnikatelkou, máte svůj vlastní kamenný obchod. V zahraničí fungují spíše online obchody nebo pop-upy. Převažuje u vás prodej zbytkových látek a galanterijního zboží, nebo vás spíše živí opravy oděvů? Jak se váš prostor na Letné vyvíjí a stojíte za ním sama? Byla jste úspěšná i na Hithitu. Potvrzuje se vám, že jdete správnou cestou?

Hithit s Textile Mountain byla super zkušenost a do začátku mi hodně pomohla hlavně i kvůli propagaci a tomu, jak projekt dostat do povědomí. Ale bylo to náročné. Nejsem člověk, který by se rád někde předváděl a zde jsem musela jít opět s vlastní kůží na trh. Pokud bych spočítala čas strávený řešením kampaně a všechno ostatní, co k tomu patří, tak to asi vybranou částku předčí. Byl to „záhul“, ale stálo to za to a bez všech lidí, kteří mi se vším pomohli, by to určitě nešlo. Za to jsem moc vděčná.

Převažuje prodej, ale oprav máme také hodně, obchod se uživí. Doufám, že se vše časem  nějak ustálí a nebude to pořád práce (i když ji mám ráda) na sedm dní v týdnu, prakticky nonstop. K začátkům to bezpochyby patří. Jak píšete výše, stala jsem se podnikatelkou, ale v založení jsem spíše kreativec, takže to byl nejdřív hodně boj a vše jsem se musela naučit od nuly. Mám plnou hlavu nápadů, kam by se projekt dal posouvat a těším se na to, takže se tím snad i potvrzuje, že jdeme správnou cestou. A když ne, tak se ponaučíme a půjdeme jinam. Za Textile Mountain stojím sama, když nepočítám všechny super lidi, co mi pomáhali a pomáhají. Nejzazší plán je teď asi dlouho slibovaný eshop, který už konečně spouštíme.

V čem se lišíte od klasických galanterií?

Ekologickým zaměřením − prodáváme pouze deadstock nevyužité materiály a galanterii z různých zdrojů.

V současné době se stále více píše o pomalé nebo etické módě. Návrháři se snaží pracovat jednak s materiálem, který je kvalitní, a zároveň je dohledatelné, kde a za jakých podmínek vznikl. U vás prý prodáváte látky s příběhem…

Samozřejmě to nelze vždy, ale našim zákazníkům se snažíme sdělovat, odkud naše materiály pocházejí, protože na tom záleží a osobně si na tom zakládám. Pokud informaci nenajdou na cedulce, můžou se vždy zeptat a ochotně jim ji sdělíme nebo dohledáme. Snažíme se být co nejvíce transparentní.

Kde se ve vás vlastně vzal vztah k látkám, šití?

Mám ráda jakékoliv řemeslo. Speciálně látky a šití pocházejí od mých prarodičů. Obě babičky byly švadleny a děda, což je můj největší kámoš už od dětství, šil také, je nejlepším opravářem šicích strojů, teď už ve výslužbě. Takže jsem se odmala pletla pod ruce hlavně jemu, ale i babičce a dost se mi to líbilo. Potom je ještě vtipná souvislost, na kterou jsem si vzpomněla, že i babička i děda byli vždycky docela vetešníci a věci schraňovali. Děda mě bral vždycky na skládky a v té době tam byly opravdu poklady. Když jsem věděla, že pojedeme, tak jsem ani dospat nemohla. No a kam tím směřuji? Propojila se slabost s nevyužitými věcmi a šitím… a jsme doma.

Před revolucí se šilo a přešívalo z nedostatku, dnes je to zase naopak z přehlcení a přebytku. Je s udržitelným rozvojem opět větší zájem o oblečení ze second handu? Nebo je to už přežitý koncept? Nakupujete oblečení z druhé ruky a proč? Neslouží dnes zde nakoupené kusy oděvů spíše k vlastnímu přetváření?

Já mám skoro všechno ze sekáčů a asi se to nezmění. Tohle mám už od malička. Pár kusů mám nových, ale vždy před nákupem se snažím hledat v sekáčích a až když nenajdu, tak koupím nové. No a potom mám samozřejmě i nějaké autorské věci, třeba od přátel návrhářů. Momentálně kvůli časovému vypětí s Textile Mountain bohužel nemám tolik času na vlastní autorskou tvorbu, ale v té jinak používám samozřejmě jenom přebytkové materiály.

V jednom rozhovoru jste řekla: „Nedělá mi problém jíst jídlo z popelnice, nějakou dobu jsem se živila z velké části jenom tak. Ze supermarketů se vyhazuje každý den velké množství jídla, kterému naprosto nic není a má třeba jenom porušený obal.“ Jak aktivně bojujete proti konzumnímu způsobu života?

Snažím se ničím neplýtvat a přemýšlet nad věcmi. On je to ten samý přístup ve všem a nezáleží na tom, jestli jde o jídlo, oblečení... Dřív jsem to nicméně měla asi víc radikální. Dnes prostě, pokud to nejde jinak, udělám výjimku. Jinak bych potom jako dřív řešila jenom to, kde jsem zase selhala, koupila si třeba něco v plastu a neustále se za něco lynčovala. Myslím, že žádný extrém není dobrý a člověk se z toho nesmí zbláznit.

Co říkáte příchodu oděvní značky a obchodu Primark na český trh? Původně irský řetězec s low costovou módou je ve světě velmi populární svým levným zbožím, módními trendy a přitom uspokojující kvalitou. Ekologie ale není jeho silnou stránkou…

Že je to smutné. Hlavně proto, že v dnešní době by tento fenomén měl být chápán už jako přežitek a měli bychom přemýšlet jiným směrem. Bohužel zde opět asi vyhráli peníze.

Asi to nebylo na UMPRUM snadné názorově stát proti smyslu školy vychovávající návrháře, kteří byznys s módou přiživují a stále nové módní trendy vytvářejí. Jak jste vycházela s vedoucí vašeho ateliéru?

Pamatuji se, že jsem byla určitě jedna z prvních. Nicméně Liběna Rochová, která byla mou vedoucí ateliéru, je velice otevřený člověk a když vidí, že student ví, co dělá a proč to dělá, učiní vše, aby jeho vizi podpořila, jak jenom to jde. Tak tomu bylo i v mém případě, a i proto a nejenom proto si Liběny neskutečně vážím a spolupracujeme a vídáme se dodnes, i když již nejsem pár let na škole. Ona samotná s rychlostí módního průmyslu a trendy nesouhlasí.

Na Designbloku 2016 jste se nechala dočasně potetovat krví na protest proti trendům a fast fashion. Nechci vás brát za slovo, ale říkáte o sobě, že nejste člověk, který by se rád někde předváděl… Jak to tedy je? Zdá se, že jste prošla na vysoké škole docela divokým obdobím. Dnes už nepotřebuje šokovat?

Nepotřebovala jsem se zviditelňovat ani v té době. Na škole jsem sice asi měla divočejší období, ale před začátkem akce na Designbloku 2016 jsem se musela strašně moc přemáhat, když jsem měla jít na oči všem a doslova s kůží na trh. S tím byl asi největší problém, vystoupit osobně před všechny ty lidi. Jenže mi to prostě za tu myšlenku stálo.

Jak vnímáte trend eko, bio v oděvním průmyslu?

Je to jeden z těch lepších trendů. O tom, kdo se veze pouze na trendy vlně a kdo to dělá opravdu upřímně, si musí udělat obrázek každý sám a sáhnout si do vlastního svědomí.

Na čem právě pracujete?

Pořád se snažím nějak posouvat Textile Mountain, protože je tam pořád co dohánět. Zároveň chystáme s Bárou Procházkovou a jejím Project Sapience workshopy a novou kolekci. Řeším nové a zajímavé spolupráce. A hlavně se také učím mít soukromý život, klid a pořád jenom nepracovat.

Jak se sama oblékáte? Kde nakupujete oblečení?

Ve všech možných sekáčích, na Vinted.cz, něco mám od lokálních kamarádů návrhářů. Dále z našeho vlastního sekáče v LUV v Čechově ulici, někdy mi něco dají kamarádky. No a sem tam si prostě koupím i něco nového, ale vždy ověřuji zdroj.

Web: www.textilemountain.cz

Kontakt: www.facebook.com/textile.mountain/