Jste rodákem ze Starého Města pražského, rád se sem vracíte. Co jste si s sebou z pražských uliček odnesl do Budapešti?
Praha má tajuplnější a intimnější ráz, v Budapešti je všechno dvakrát větší, na to si musí člověk nejdřív zvyknout. Ale zároveň, jak už si všimly mnohé osobnosti, které mě významem daleko přesahují, má Budapešť podobnou polohu a řekou dělené uspořádání jako Praha. Například Budínský hrad je při pohledu z druhého břehu Dunaje tam, kde Pražský, jenom Dunaj na rozdíl od Vltavy teče ze severu na jih. Ale třeba v centru Prahy se můžete po Vltavě projíždět na lodičkách, což v Budapešti není možné. Další rozdíl například je ten, že v dobách mého mládí se na jaře v Praze hloubily patou důlky a hrály se kuličky, což v Budapešti, když jsem se tam ocitl, nikdo nepraktikoval. V Praze poloviny 60. let barevné skleněnky a stříbrné cíněnky představovaly v dětských očích takovou hodnotu, že se o ně vedly urputné boje. Pamatuji si, že v hračkářství byla tenkrát k mání nová generace o něco větších hliněnek, a já jsem jednoho dne pořád běhal z rohu Benediktské a Dlouhé, kde bylo hřiště, do hračkářství na rohu Staroměstského náměstí a Celetné, abych si přikoupil další velké hliněnky, protože jsem pořád prohrával. Kuličky jsem v Budapešti nikdy nehrál, ale vzpomínky na ně mám stále s sebou.
Prozkoumávání lingvistických tajemství jste tedy měli v rodině, ale jak konkrétně se z vás stal překladatel a šířeji ten, kdo zachází se slovem?
Mě ve skutečnosti nebavily ani tak cizí jazyky, jako Jazyk s velkým "J", tedy komunikační prostředek. Je to tajuplné království nabízející netušené možnosti, s kterým si člověk může hrát, ve kterém se dají objevovat nová, neznámá slova... Četl jsem plynně už od čtyř let a mohl se vydávat do světů, které mi odhalovaly dětské knížky a časopisy, mohl jsem podvědomě "nasávat" styl jednotlivých autorů, a jak jistě víte, česká dětská literatura šedesátých let byla překvapivě kvalitní. Pro děti psali Josef Hiršal i Jiří Kolář, klasiku, třeba Karla i Josefa Čapka jsme měli doma, takže bylo jedno, kdy a jestli se zrovna mohou nebo nemohou vydávat, rovněž třeba starší věci od Ondřeje Sekory, ale od toho každou chvíli vyšlo i něco nového... Těch jmen – i zahraničních autorů v dobrých překladech – by bylo spousta. Hezké bylo, že se v dětské literatuře mohlo zdravě a originálně experimentovat, což se projevilo i na stylu ilustrací; takový Jiří Trnka, Vladimír Fuka, Miloš Noll, Jiří Kalousek, Karel Franta, Zdeněk Seydl, Kamil Lhoták, Adolf Born...tehdejší ilustrátoři mě zásadním způsobem okouzlili! Měl jsem později prakticky stejně blízko ke psaní jako k výtvarnému umění – od ilustrací a kresleného filmu až po scénografii a módní návrhářství. Výtvarné obory mě jednu dobu přitahovaly mnohem víc.
A překládání? Na Akademickém gymnáziu jsme měli latinu a překládali různé texty. A já jsem starověké básníky, i když to nebylo povinné, překládal vždycky ve verších. Jen tak jsem měl pocit, že jsem úkol splnil beze zbytku. V próze se mi to zdálo příliš lehké.
O poetiku, o různé typy strof a veršových forem jsem se začal zajímat už o několik let dříve. Velice jsem si oblíbil například francouzskou baladu, hlavně pro to opakování na konci každé strofy – a na konci to všechno umět shrnout v závěrečném "poslání". Balady (i jiné básně) jsem psal vlastní, i jsem zkoušel po svém přepisovat a "modernizovat" různé starší překlady, například Vrchlického nebo Hrubína. Taková stylistická cvičení, dělal jsem to čistě pro sebe.
Přemýšlel jste už dříve v Česku, když jste se lehce učil jazyky, že byste chtěl žít někde jinde, třeba i na Západě? Nebo ten přesun do Budapešti přinesla náhoda?
Maďarsko, to byla víceméně náhoda. Takzvaný osud. Seznámil jsem se s dívkou, kvůli které jsem se začal učit maďarsky. Do té doby jsem pomýšlel spíš na tu výtvarnou dráhu, zejména animovaný film, v záloze byla klasická filologie. Ale ještě víc mě okouzlila už zmíněná Maďarka, a tak jsem nakonec skončil jako posluchač FF UK na oborech hungaristika a germanistika a posléze v Maďarsku.
Jaká byla Budapešť v čase, kdy jste tam zakotvil, a co jste tam zpočátku dělal?
Po dvou letech studia v Praze jsem přestoupil na budapešťskou univerzitu ELTE a tam studia – už jenom hungaristiky – dokončil. Absolvoval jsem v roce 1980. Už při studiu jsem si začal přivydělávat překlady a tlumočením, a tak jsem získal různé kontakty. Díky nim jsem mohl – poté, co jsem se jako ženatý mladý muž v Budapešti usadil – nastoupit do české a slovenské redakce časopisu Maďarský týden, který vycházel v pěti jazykových mutacích. Zatímco v tehdejším Československu vrcholila "normalizace", Maďarsko až příliš nápadně začalo pokukovat po Západu, a to se projevilo i v médiích. Citelné uvolnění bylo patrné ve všech sférách: Pamětníci si vzpomenou na filmy nebo rockové koncerty, jinde v socialistickém táboře zakázané nebo přinejmenším nevídané... Ošidný pocit přibývající svobody a "tání" měl ovšem kompenzovat snižující se životní úroveň a problémy maďarské ekonomiky sedmdesátých let.
V překladu jsem se hodně procvičil i na dalším místě, v zahraničním vysílání Maďarského rozhlasu. Dostal jsem ke svému překvapení volnou ruku. Dělal jsem tedy monotematické pořady věnované osobnostem maďarské literatury: Frigyes Karinthy, Sándor Weöres, István Örkény, Lajos Kassák a další. A co nebylo přeložené, přeložil jsem si sám. Poměrně hodně jsem ale překládal i do maďarštiny – od reportáží po eseje a beletristické texty a v neposlední řadě rozhlasové hry, což je žánr, který vysloveně miluji. Dodejme, že Maďaři byli v rozhlasových hrách a adaptacích literárních děl vždy na vysoké úrovni. Sám jsem pro Maďarský rozhlas dramatizoval vlastní překlad Loupežnické pohádky Karla Čapka. Z toho vyplývá, že někdy jsem český hungarista, někdy maďarský bohemista, podle toho, co je zrovna potřeba.
V současné době jste překladatel „na volné noze“. Pokud si můžete zvolit práci, co si vybíráte?
Podstatou věci je právě to, že nejsem jen překladatel, ale i redaktor, jazykový poradce, někdy organizátor literárních pořadů, moderátor rozhovorů, propagátor maďarské kultury v Česku a české v Maďarsku, mentor začínajících překladatelů... Takže někdy je všelijakých nabídek opravdu mnoho a různě se prolínají. Musím z toho všeho vybírat. Práce pro mě musí být z nějakého důvodu zajímavá, buď je na ní něco zvláštního, nebo se z ní člověk naučí něco nového. Na překládání je příjemná právě ta rozmanitost: Každý autor je jiný, každé dílo představuje svébytný svět. Nechci, aby tu vznikl mylný dojem, že se snad specializuji jen na takzvanou "vysokou" literaturu. I v dětské nebo oddechové literatuře se najdou vyslovené skvosty (perličky na dně, jak by řekl Hrabal). Určitě bych se ale nepustil do překládání autora, který se mi z nějakého důležitého hlediska protiví. Musím se s tvůrcem originálu duševně sžít.
Knihu Pétera Esterházyho, za kterou jste byl oceněn Magnesií Literou a významnou Jungmannovou cenou Obce překladatelů za nejlepší překlad roku 2013, jste si také vybral sám? Mimochodem, chtěla jsem si ji nechat nadělit pod stromeček, ale zdá se, že je všude u nás vyprodaná, takže zaujala velmi i české čtenáře. Dá se dílo Harmonie caelestis k něčemu z české literatury přirovnat?
Celkem jsem přeložil tři Esterházyho romány (kromě Harmonie caelestis ještě Opravené vydání a Deník se sl. Inivkou) a ke všem jsem byl vybrán. Po tom prvním, oceněném, už zcela vědomě jako "odborník" na Esterházyho. Nabídnuté příležitosti jsem se ovšem ve všech případech rád chopil, protože jde o autora, který mi opravdu sedne, i když by možná trvalo dlouho, než by se mi podařilo precizně formulovat, čím a proč. Prostě takové "souznění duší", které má za následek, že se mi Esterházy překládá výborně.
A jestli se dá Harmonia caelestis přirovnat k něčemu z české literatury? Jistě, pokud najdete spisovatele, který drze rozstříhá Bibli a anály obsahující historii celé země, ba celého našeho kontinentu, smíchá to s výstřižky z bulvárních a lechtivých plátků, se stránkami vytrhanými z vědeckých a pavědeckých publikací, s plakáty a reklamními letáky, potom to zdánlivě bez ladu a skladu všelijak poslepuje dohromady, významným osobnostem na obrázcích přikreslí vousy, fajfky a brýle a udělá z toho půl knihy. A pak k tomu připíše druhou část, která vyhlíží o něco tradičněji, ale pro kterou je – jak si uvědomíte patrně až po dočtení celého románu – ta poslepovaná první část návodem k použití, a sežene nakladatele, který to celé vydá v jednom svazku. Pak najdete Esterházyho dvojníka, který zřejmě napsal něco podobného, jako je Harmonia caelestis...
Máte po tomto obřím díle a jeho úspěchu vůbec ještě nějakou překladatelskou metu, dílo, se kterým byste opravdu chtěl seznámit české čtenáře?
Při rozhovorech s překladateli se často používají slova jako "meta", "cíl", "boj", "zápas", jako by šlo o nějaký závod nebo rvačku překladatele s autorem, jako by se muselo rozhodnout, kdo s koho. Nebo jako by přeložené dílo bylo loveckou trofejí, hlavou s parohy, kterou si pověsíte na zeď, zatímco vydělanou kůži skoleného jedince si rozprostřete před krbem...
Já to tak neberu. Nemyslím si, že po Harmonii caelestis musím za každou cenu postoupit na nějakou objektivně vyšší příčku (nebo zabalit fidlátka a jít od válu). Často se stane, že i v komornějších žánrech, v docela krátké povídce se otvírají překvapivé neznámé světy. Teď právě překládám knihu vynikající, svérázné maďarské povídkářky Ediny Szvoren, laureátky Evropské literární ceny. Její rafinované textové konstrukce, postupně odhalované souvislosti mezi ději a postavami, jemňounká ironie a sotva postřehnutelný, a přesto působivý sarkasmus budou, myslím, i pro českého čtenáře objevem.
Věrnost originálu, autorskému stylu, to je asi to, na co musí každý překladatel nejvíc myslet. Nakolik je možné do překladu vnést vlastní invenci? Nemusíte sám někdy překonávat pokušení autora třeba trochu „vylepšit“? Anebo se to také někdy připouští?
Ono to zase není tak tajuplné, jak by se snad mohlo na první pohled zdát. Poslední dobou sílí v knižní branži prosazování nového trendu, jehož podstatou je, aby u překladové literatury figurovalo na obálce knihy kromě autorova jména i jméno překladatele. Neboť žádná kniha se nepřeloží sama, ale mnohé anotace a recenze to bohorovně pomíjejí. Vy si pak můžete nanejvýš “pogratulovat” za svůj dokonalý převod, vždyť recenzent si ani nevšiml, že nemá v ruce původní české dílo... Ale pojďme zpátky ke jménu překladatele na obálce: Co toto gesto vyjadřuje? Zřejmý fakt, totiž že čtenář může mít i svého oblíbeného překladatele, nejen autora nebo ilustrátora. Možná to zní trochu divně, ale jen do té doby, než si uvědomíme, že překladatelské umění je jedním z umění tzv. interpretačních. Překladatel dělá s překládaným literárním textem totéž, co muzikant, respektive dirigent s hudební skladbou nebo režisér s divadelní hrou. Jako “první čtenář”, čtenář z povolání, nabízí ostatním čtenářům svůj způsob čtení, jinými slovy výklad daného díla. Když dirigent diriguje řekněme Beethovenovu Devátou symfonii, diriguje Beethovena – ale v podání orchestru, se kterým dílo nastudoval on, tak, jak ho slyší pouze on... Vylepšuje něco? Dobrého autora nemusí překladatel “vylepšovat”, ale může mu pomoci, aby se i v přeložené verzi zřetelně uplatnily pokud možno všechny rejstříky, barvy, tóny a podtóny, které v jeho původním díle zaznívají. Vy potom můžete hledat a číst svého oblíbeného překladatele, stejně jako jdete na koncert oblíbeného interpreta, dirigenta nebo se těšíte na inscenaci oblíbeného režiséra. Protože už předem čekáte, že vám předloží něco ve svém stylu, něco zajímavého, něco mimořádného, něco, co můžete dostat jenom od něho.
Zkuste si vzpomenout na nějaké překladatelské oříšky, které vás potrápily. Jak to vlastně řešíte, když dlouho na něco nemůžete přijít?
Já razím teorii “hodného překladatele”, která praví, že kdo se s textem cizího autora umí vhodným způsobem spřátelit, kdo k němu přistupuje s patřičnou úctou a otevřeností, s empatií a fantazií, nepovažuje text za nepřítele, kterého musí pokořit, ale snaží se splynout s jeho duší, ten to má u překladatelského Pánaboha dobré a může počítat s tím, že mu toto božstvo v nouzi nejvyšší přispěchá na pomoc. A obdaruje vás bez delšího přemýšlení slovem začínajícím třeba písmenem “R”, a navíc ještě obsahujícím šest slabik... Prostě tím, co zrovna potřebujete. Ale ujasněme si ten pojem “překladatelský oříšek”; někdo by si třeba mohl myslet, že je to jazykový fenomén, kterému překladatel nerozumí, a proto si s ním neví rady. Jenže obyčejně je tomu právě naopak: Překladatel mu rozumí až příliš dobře, jenom usilovně hledá v cílovém jazyce něco, co by se expresivitou, počtem významových vrstev, přirozeným místem v určitém kontextu atd. co nejvíc blížilo originálu. Zde je role překladatelského Pánaboha nezastupitelná – s ním najdete řešení okamžitě, bez něho nikdy. Nejtěžší bývá věc, která překladatele hodně svazuje: Například románovou postavu v určité situaci napadne citát (sloka, věta) z nějaké mezinárodně známé písně nebo operní árie, protože určitým svým slovem nebo obratem danou situaci přesně vystihuje...
Vy zapátráte v paměti, abyste daný citát vůbec poznali (co je to, odkud je to), a pokud ho poznáte, začnete hledat český text. Ten sice nakonec najdete, ale ukáže se, že se vůbec nepodobá slovům, s kterými si pohrává autor originálu – překlady textu světoznámé árie se od sebe k nepoznání liší... Nejčastěji se to řeší tak, že překladatel zkouší vylovit z paměti nebo z internetu jinou píseň, jejíž český text splňuje nastolené požadavky.
Na přivolávání nápadů a spásných myšlenek má snad každý překladatel svoji individuální metodu. Já vycházím na balkon, a často mám hotové řešení ještě, než tam dojdu. Nebo jdu ven se psem a sleduji, co při procházce zajímá jeho. Hledím tedy na svět ze psí perspektivy, která člověka může zavést na úplně nové cesty myšlení. V nejzávažnějších případech si lehám do vany. Změna prostředí (obklopen vodou místo vzduchem...) stimuluje mozek naprosto spolehlivě, zejména pokud se někdo narodil ve znamení ryb jako já.
Působíte-li jako lektor pro mladší kolegy překladatele, co jim nejvíc kladete na srdce?
Tady si jako odpověď vypůjčím citát z vlastního překladu Ranních rozhovorů v klášteře opata Lin-ťiho, útlé knížky vydané před 15 lety nakladatelstvím Malvern, která přibližuje evropským čtenářům myšlení čchanového buddhismu: “...v Buddhově učení není nic násilného. Kdo chodí rychle, nejde cestou spásy. Kdo Cestu hledá, ten ji nenalezne, jde však po ní ten, kdo ji nehledá. (...) Buďte sami sobě mistry, ať jste, kde jste, a tam na místě dojdete pravdy. Každý den, každé ráno, ať budete kdekoli – ukončil výklad opat Lin-ťi, ve svém klášteře, na břehu řeky Chuo-to.” Možná to neříkám zrovna těmito slovy, ale na mysli mám totéž: Žádné násilí, jen “lehký krok”. Nic než příjemná procházka...
Čeští čtenáři znají díla světově proslulých maďarských romanopisců Sándora Maraie nebo Magdy Szabó (například její úžasný Staromódní příběh), což jsou spíš vážnější reflexe minulosti. Mají také běžní Maďaři smysl pro to, dělat si legraci z vlastních dějin a kultury nebo se berou vážněji než my Češi?
Maďarské tradice vyžadují spíše tragického hrdinu a patetičtější přístup k dějinám, tragikomično nebo horribile dictu komično už mají blízko ke svatkorádeži, ale samozřejmě i Maďarsko má svoje “kacíře”, kterým není nic svaté. Legraci z dějin si například dělá film Magyar vándor režiséra Gábora Herendiho – nelítostná parodie z roku 2004 na tzv. velké okamžiky nebo významné milníky maďarských dějin. Byl to velice úspěšný film, ale přesto si těžko dovedu představit, že by v Maďarsku mohly delší dobu poklidně vycházet například “neuctivé” historické komiksy typu “Oprásků” z českých dějin... Ty by přinejmenším v určitých – nynějšímu vedení poměrně blízkých – kruzích vyvolaly skandál a nejpokrytečtější média by zřejmě zatroubila do útoku proti “odrodilcům” a “vlastizrádcům”. Což by následně odradilo případné sponzory a takovýto drzý časopis by zašel na úbytě. To je nejpravděpodobnější scénář.
A co takový český fenomén Járy Cimrmana? Přeci jen – v zemi bývalé Rakousko-uherské monarchie by mohl nalézt své příznivce. Případně existuje tam nějaká podobná postava?
Jára da Cimrman měl zase jednu ze svých příslovečných smůl, která způsobila, že v uherské části monarchie se dost neproslavil. (Pozn. autorky: Čestnou výjimku tvoří činnost budapešťského spolku Bohemia, která Cimrmanovu postavu přiblížila účastníkům „Českého salonu“ Evy Molnárové.) Jeho obdobu tady nenajdeme, spíše se najde nešťastný hrdina typu Kolománka z románu Kamenný žabák od Györgye Spiróa. Doporučuji přečíst! Kdyby si ale Cimrman získal slávu ve velkém světě, možná by někteří maďarští historici a bulvární novináři zapracovali a časem by se ukázalo, že se Jára narodil na uherském území nebo měl aspoň nějakého maďarského předka – tedy že to byl vlastně Maďar.
Zanedlouho budeme i my v Česku zase jednou tvořit dějiny, tj. volit – nejprve do parlamentu, pak i prezidenta. Vy jako Čech v zahraničí musíte volit jedině na velvyslanectví. Byl byste pro zjednodušení a možnost třeba volit písemně?
Myslím si, že když existuje volební právo, musí k němu patřit také volební zákon, který každému umožňuje i praktické využití tohoto volebního práva. To je podstata věci. Výhody korespondenčního způsobu volby jsou samozřejmě nejlépe vidět v zemích s velkými vzdálenostmi, kde není pro člověka vždycky snadné dostavit se osobně na velvyslanectví nebo na nejbližší konzulát.
Pociťujete nějaká kulturní omezení vzhledem k poněkud jinému ovzduší v současném Maďarsku, které má, bohužel, nyní opět dosti centralizované řízení? Projevuje se to výrazné rozdělení společnosti a oslabování prvků demokracie, o kterém se u nás mluví, i ve vašem oboru?
Současná maďarská vláda se nachází ve fázi “kdo není s námi, je proti nám”, tudíž netrpí ani náznak odporu a jeho ohniska urychleně likviduje. Je to vlastně obnovená forma starého známého normalizačního modelu z Československa sedmdesátých let minulého století. “Národ” vede státostrana, která jediná má patent na rozum. Jedině její řešení jsou správná. Kdo přichází s jiným návrhem, má nepřátelské úmysly. A co je na tom divného, že státní moc svoje nepřátele potírá...? A že na důležité pozice dosazuje svoje lidi...? A že se vždycky najdou lidé, kteří na uprázdněné pozice aspirují...? To by bylo na delší samostatný rozhovor.
Na druhé straně se Maďarsko přece jen hlásí ke společenství demokratických států, musí tedy zachovávat určité dekorum. Nemůže třeba spisovatele zakazovat nebo bránit jejich vydávání, ani zahraničnímu nakladateli nemůže předepsat, koho musí – nebo naopak nesmí – vydat. Stát by teoreticky mohl usměrňovat zájem zahraničních partnerů systémem dotací, ale to v praxi nefunguje. Abych uvedl srozumitelný český příklad: Když chce někdo vydat třeba Jiřího Karáska ze Lvovic a vy mu místo toho nabídnete řekněme Jiřího Žáčka, dotyčný pravděpodobně na takovou změnu nepřistoupí a nemá smysl snažit se vyvážit rozdíl zlatem. Není tedy lehké vydavatelskou činnost usměrňovat, a už vůbec ne centralizovat! Snadno to šlo realizovat například v případě učebnic pro veřejné školy, protože tam byl stát vlastně jediným zákazníkem. Jednodušší forma centrálního řízení literatury by se nabízela prostřednictvím distribuce – vytvořením jediného velkého distribučního podniku, který by si jako monopolní distributor mohl diktovat autory a náklady. A protože by po čase nežádoucí autoři zmizeli, zahraniční nakladatelé by se o nich nedozvěděli; alespoň ne oficiálními cestami. Tady ovšem ještě nejsme a bohdá nebudeme...
Možná, že překladatelská práce je z kulturní oblasti ta nejméně postižená v současné koronavirové době. Ze své podstaty se vykonává doma. Přesto i vy v Maďarsku jistě vyhlížíte konec pandemie.
S první větou bohužel nemohu souhlasit. Překladatel si opravdu může překládat doma, ale doma si můžete hrát i divadlo, zpívat, taky koupit sud a čepovat si pivo. Ale pokud z těchto činností máte žít, potřebujete příjemce: diváky, posluchače, hosty v hospodě. Překladatel potřebuje čtenáře a zprostředkovatele, kteří jeho práci čtenářům nabídnou. Nakladatele, který knihu vyrobí a knihkupce, který ji čtenáři prodá. Ale i když nepřekládá literaturu, potřebuje zákazníka, který zrovna nekrachuje a může mu nějaký překlad zadat. Výhodou ale je, že si dávno zvykl na home office, v tom máte pravdu. I my překladatelé věříme, že pandemie nebude trvat věčně, a připravujeme události na rok 2021, například na jarní Svět knihy v Praze. Prostě se upínáme k naději. Dum spiro, spero – jak říkali staří latiníci: Dokud dýchám, doufám. A dnes to, myslím, platí dvojnásob.
