Články a komentáře

Z Bělé do Bruselu přes Volgograd a Vídeň  

 

Nejprve zásadní otázka: Napovídalo už tvoje dětství, jakou cestou v životě půjdeš? Co jsi dostala doma „do vínku“?  

Pocházím z vesničky Bělá u Staré Paky. Od svých čtyř let jsem v podstatě hlídala své dva bratry, žádné školky a jesle na vesnici v mém dětství neexistovaly, mateřská tehdy nebyla, maminka vždy jen odskočila z práce nás zkontrolovat a nakrmit. V šesti letech jsem proto neuměla držet tužku v ruce, o nůžkách nemluvě. Zato jsem uměla dost básniček a lidových písniček, protože naši měli rádi hudbu. Táta hrál na trubku a na akordeon – „heligonku“ a často se u nás zpívalo. Proč o tom všem vyprávím? Protože mě to přivedlo k tomu, čím jsem dosud. Škola mi dala vzdělání a situace v rodině způsobila, že mám celoživotní potřebu starat se o ostatní lidi kolem sebe.

 

Jsi povoláním učitelka – ale co tvé vlastní školní začátky?

Nastoupila jsem do první třídy v září 1961. Tehdy fungovala v Bělé jednotřídka. A naše, tehdy na škole nová učitelka, mi otevřela kouzelná dvířka do světa vzdělání. Dodnes před ní smekám. Ve třídě nás bylo ve čtyřech ročnících osmnáct. Dodnes nechápu, jak dokázala vyučování organizovat tak, aby nás všechny naučila číst, psát a počítat, a čtvrťáky musela taky učit ruštinu. Často jsem nedokončila úkol, protože jsem poslouchala, co dělají ti starší a později zase ti mladší než já. Ve škole se mi líbilo tolik, že jsem si pak na ni chtěla s bratry hrát i doma.

Od páté třídy jsem dojížděla vlakem do tzv. „měšťanky“ ve Staré Pace, a pak na gymnázium do Nové Paky. Hodně jsme se učila ve vlaku, jednotřídka a domov – až do mých 16 let jsme měli doma jen dvě místnosti – mě naučily soustředit se i v neklidném prostředí. Když vás ale to, co musíte dělat, baví, tak vám to nevadí, ani když vás považují za „šprtku“ (směje se).  

 

Jak potom přišel nápad jít studovat zrovna do Ruska? A co všechno jsi tam studovala?

Ten nápad vůbec nebyl z mé hlavy. I na střední škole jsem byla nesmělou holkou z vesnice,  vůbec by mě nenapadlo jít někam do světa. Až si ředitelka pozvala čtyři vybrané studenty včetně mne do ředitelny. Ve Žďáru nad Sázavou se měly otevírat experimentální 4. ročníky gymnázia jako příprava na studium v Sovětském svazu. Jeden z nabízených oborů bylo učitelství ruština a angličtina, a já učit chtěla, což paní ředitelka asi věděla, a navíc jazyky jsem měla ráda.  

Na rozmyšlenou byl jen víkend. Mamka spráskla ruce, že bych měla jít tak daleko, táta řekl, ať jen jdu. Já jsem věřila, že mě, obyčejnou holku ze zapadlé vesnice, stejně nevyberou a že nemám co ztratit. Těžký život perfekcionistky… Stále máte pocit, že to ještě není ono! Tak jsem přihlášku podala. Určitě tam hrály svou roli studijní výsledky a má snaživost. Moji rodiče ve straně nikdy nebyli, já jsem sice vedla pionýry, ale to bylo spíš na zábavu dětí z vesnice, a byla členkou SSM, ale jen formálně. Život je ale často plný náhod a většinou si ani neuvědomujeme, jak nás některé naše rozhodnutí ovlivní na celý další život. Přijali mne, dopis přišel na můj svátek.

 

A když ses pak dostala do Ruska? 

Nevím, zda to má tak každý, ale já mám pocit, že se do mého života připletla spousta paradoxů: ruskou okupaci v roce 1968 jsem brala jako podraz od někoho, kdo nám měl pomáhat, jak nás učili ve škole. Proč jsem se přesto rozhodla tam jet? Snad abych se podívala a přesvědčila se, jací Rusové opravdu jsou. 

V našem ročníku ve Volgogradě pak nás bylo asi 80, z toho polovina Rusů. Pětiletý studijní program byl hodně náročný, učilo se i v sobotu. Studovali jsme všechny aspekty současného ruského jazyka, i obecnou lingvistiku, staroslověnštinu a latinu (ta byla snadná, protože jsem měla latinu 4 roky na gymnáziu, ale studovat ji přes ruštinu byla jiná věc). Podrobně jsme studovali ruskou literaturu. Na angličtinu jsme měli opravdu výborné profesory. Samozřejmě jsme měli všechny předměty související s pedagogikou a psychologií, didaktiku a metodiku vyučování a taky politické vědy a historii komunistické strany SSSR, ale i Československa.  

První dva ročníky byly opravdu těžké. Domů jsme létali jen 2x ročně. Dostávali jsme na místní poměry docela vysoké stipendium, ale kromě suvenýrů a knih často nebylo co koupit.

 

Jak vypadal studentský život?

Bydlela jsem s Ruskami. Ruské dívky mluvily velmi slušně, byly dost tiché a stydlivé. Přestože byly o dva roky mladší, tak my, Češky, jsme si připadaly bezstarostnější, hravější a veselejší. Také jsem zpívala v tanečním souboru Bohemia a byla na zájezdu s několika vystoupeními v Ázerbájdžánu.

Ve Volgogradě v prvních letech našeho studia chyběla spousta potravin. Když bylo horké jaro, slunce ve stepi všechno spálilo a úroda byla ztracená. Nedaleko za řekou Volhou směrem na východ už začínala polopoušť. Počasí bylo vskutku vnitrozemské, v zimě až minus 30, (od - 25 stupňů se nevyučovalo), v létě i čtyřicítky. To jsme se učily s mokrým ručníkem na ramenou a s nohama v lavoru.

Díky stipendiu jsme si ve vyšších ročních mohli občas dovolit zajít do restaurace, kde bylo vždy plno a později už i dost velký výběr kvalitních jídel. A k tomu živá hudba a tanec, Rusové se rádi bavili. V září bývalo všeho dost: trhovci z Gruzie prodávali šťavnatá rajčata, hromady velmi chutných melounů.

 

A Rusové samotní? Jak se ti tehdy jevili?

V domácnostech, které jsme navštívili, nás Rusové hostili vším, co měli. Mnozí byli hodně sečtělí, hlavně co se klasické literatury týče. Co nás šokovalo, že si někteří mysleli, a to včetně našich profesorů, že ČSSR znamená Československá sovětská socialistická republika, a že jsme se doma učili v ruských školách, jako tomu bylo v jiných sovětských republikách. Teprve ve třetím ročníku jsme mohli naší profesorce ruštiny vysvětlit, že tomu tak nebylo.

I když jsme se s Rusy společně bavili, slavili a tancovali, přece jen každý víc tíhl ke svým. Slavili jsme české a slovenské Vánoce, které byly v Rusku zrušené. Na Štědrý den i na vánoční svátky se normálně chodilo do školy, ale na kolejích jsme to večer patřičně oslavili. 

V rámci praxe jsme často chodili do škol na besedy a vyprávěli o Československu. I na okupaci přišla dost často řeč, ale oni opravdu netušili, že nám tím nepomohli. Naopak se leckdy stalo, že znali někoho, kdo u nás v 68. roce zahynul. A to pak bylo samozřejmě citlivé a bolestivé téma. Ve volném čase nás ale spojovala řeka Volha. Po vyučování nebo ve zkouškovém období jsme se koupali, opalovali se a studovali na pláži. Co ale bylo šíleně těžké – fandit našim hokejistům, když se s námi na televizi dívali Rusové.

 

Co si dnes s odstupem myslíš, že ti tvé ruské zkušenosti daly?

Studium v Rusku mě naučilo vážit si mnohých materiálních věcí, které bych jinak asi považovala za samozřejmost. A vážit si přátelství. Když s někým takto prožíváme dobré i zlé, jsou z nás přátelé na celý život. A utvrdilo mě to také v tom, co už jsem znala ze své rodiny a ze své vesnice, že nejdůležitější jsou mezilidské vztahy, důvěra mezi lidmi, pravdomluvnost a upřímnost.

 

V té době ale přišlo i osudové setkání na letišti, jak vím už díky dokumentu, který jsme o tobě a tvém muži Georgovi natáčeli....

A zase jako na začátku: Mám věřit na osud nebo ne? Setkali jsme se v Moskvě na letišti Domodědovo 1. září 1977, když jsem se vracela po prázdninách do dalšího ročníku. Měla jsem tam být o den dřív, jenže kvůli poruše tatínkova auta mi v Praze uletělo letadlo. A díky tomu jsem se – ale až za několik let – vdala. Jmenoval se George, pocházel z Pensylvánie v USA a letěl jiným letadlem do Náběrežnych Čeln, kde tehdy Američané stavěli slévárnu pro továrnu vyrábějící nákladní automobily Kamaz – byl totiž tlumočníkem.

Když už jsme měli nastoupit do letadla, George mě najednou zavolal zpátky a požádal o adresu. Vždy, když si na ten moment vzpomeneme, přejede nám mráz po zádech, protože jsme mohli naši poslední a jedinou šanci propásnout!

Takže jsme si dopisovali. George se pak vrátil do USA. Já měla před sebou ještě dva roky studia, on se rozhodl jít na rok na univerzitu a získat titul MBA. Oba jsme promovali v červnu 1979. V jednom z dopisů George psal o tom, že před pár lety procestoval severní, západní a jižní Evropu, ale nikdy nebyl v Československu. Na to se nedalo reagovat jinak než pozváním. Často ho zlobím, když mu říkám, že se vlastně pozval sám (smích).

Absolutně jsem si tehdy neuměla představit, že bych si někdy vzala za muže cizince a už vůbec ne Američana a George. Navíc jsem v té době už moc dobře chápala, že svazek muže a ženy není nikdy jednoduchý a že i přes velkou lásku nese s sebou všelijaká trápení a nedorozumění. A s cizincem by to bylo ještě mnohem složitější, takže od toho raději dál. Přece si nebudu komplikovat život víc, než je třeba!

 

Ale stalo se, jak už víme. Zase osud?

Musím hodně vynechat, ale: George přijel do Prahy 5. srpna večerním rychlíkem z Mnichova. Po prohlídce hlavního města jsem ho přivezla k nám domů do Bělé. Celá vesnice o jeho příjezdu už věděla. Chápala jsem, že jim přišlo divné, že po pěti letech v Rusku za mnou přijede jako první na návštěvu Američan! Ale vzít si ho? Ani nápad! Já jsem přece ráda, že jsem konečně doma a splním si životní sen – budu od září učit. Měla jsem nastoupit na gymnázium právě do Nové Paky, kde jsem předtím studovala. Tak jaképak teď vdávání? Přes oceán ale křižovaly spousty dopisů. I když sám George v USA pár měsíců pochyboval a vyzkoušel si jiný vztah, nakonec se znovu objevil v Československu, a to za víc než dva roky, zrovna před Vánocemi 1981. A já se tehdy doopravdy zamilovala.

Ale neztratila jsem obezřetnost. Kde budeme bydlet? Já přece nechci nikam do zahraničí a George nemůže přijet bydlet do Československa! Že by to nebylo navždy, pro mě absolutně nepřipadalo v úvahu. A tak jsme se pár měsíců trápili a hledali v dopisech nějaké řešení. Na další návštěvu k nám přijel George koncem dubna 1982. Naše ředitelka mu dovolila účastnit se mých hodin ruštiny i angličtiny, a dokonce mi dala jeden den volno, abych ho vzala na výlet do Českého ráje. Jeli jsme tedy vlakem do Sobotky, navštívili Humprecht a Kost a prošli se romantickým údolím Plakánkem. Na jednom domě na komíně hnízdili čápi a nejspíš předznamenali, co nás ten rok čeká. George šel s námi na oplátku na prvomájový průvod (smích).

 

Co tedy rozhodlo o místě, kde budete žít?

Abych se mohla lépe rozhodnout, zda můžu žít v Americe, pozval mě George na návštěvu. Nebylo to tehdy jednoduché vyřídit, ale podařilo se. S malou dušičkou jsem seděla v letadle ČSA do New Yorku. Pár dní jsme tam zůstali a pak odletěli do Pittsburghu, kde nás čekal Georgeův tatínek a odvezl nás na malou rodinnou farmu mezi Pittsburghem a Erijským jezerem. George je nejstarší z deseti dětí, seznámila jsem se skoro se všemi. Všichni tam na mě byli opravdu milí, v obchodech prodavači ochotní a usměvaví. Nedokázala jsem nikomu vysvětlit, proč tak silně, ale pouze intuitivně cítím, že v téhle zemi žít nemohu, proč mi ta země připadala jako Sovětský svaz naruby. Nepřipadala jsem si tam nijak svobodná. Navíc pak George na úřadech zjistil, že bych v Americe nemohla učit, protože jsem z komunistické země. Risknout by si to prý mohla leda jen nějaká soukromá škola. Vzdát se svého životního snu? To by byl můj konec.

Naštěstí firma právě plánovala přeložit George do Vídně, a to už nebylo tak daleko, tak nám svitla nová naděje. Mezitím jsme si čile vyměňovali dopisy, co a jak zařídit, protože jsem po návratu zjistila, že jsem otěhotněla. Že by to zařídili ti čápi z Plakánku?

 

Řešit v dopisech přes oceán svatbu, potomka, bydlení atd. bylo asi složité?

Spíš ošidné. V podstatě to dopadlo tak, že jsme se rozhádali a rozešli. George k nám na Vánoce nepřijel a trávil je s přáteli v Římě, zatímco já jsem mu nadále pletla svetr. Sešli jsme se znovu v Praze až koncem ledna a 11. února 1983 jsme si v Libštátě podali žádost o uzavření sňatku. Problém byl v tom, že se při svatbě s cizincem muselo tehdy čekat celé tři měsíce a termín porodu byl na konci dubna. Takže syn Martin, který se narodil na Georgeův svátek, byl už samozřejmě mezi svatebčany. Takový „postup“ tehdy ještě nebýval tak běžný jako dnes. Když náš příběh někomu vyprávíme, vždycky se smějeme, že se náš vztah vyvíjel opačným směrem, než je to obvyklé. Že jsme měli rozvod už před svatbou, takže nám v podstatě už nic nehrozí.

Po svatbě jsem si začala zařizovat papíry potřebné k vystěhování do Rakouska, což se v tehdejší době podařilo oficiálně až za rok. George pracoval pro americkou firmu, která měla ve Vídni pobočku, byl tam tedy cizincem. A když na úřadech nezapadáte do připravených kolonek, je řešení jakékoliv situace složité a zdlouhavé i dnes.

 

Dalším řízením osudu jste se ale za dva roky ocitli v Belgii, když byl George nucen hledat nové místo. A znovu pro vás oba nová země s úplně jinou kulturou, a ještě k tomu vícejazyčnou. K vaší angličtině a ruštině nutně musela přibýt francouzština, ale přibyly také děti. Jak jsi to zvládala?

Pro George problém nenastal, francouzsky se učil už na střední škole a se svojí ruštinou, němčinou, španělštinou a italštinou byl tedy i na mnohojazyčnou Belgii vybavený opravdu dobře. Moje němčina na přežití ve Vídni stačila, ale že bych jazyk ovládala plynule, to se říct nedalo.

Rozhodli jsme se hledat bydlení na jih od Bruselu, nájem za řadový dům se zahrádkou poblíž známého Waterloo byl stejný jako za dvou – třípokojový byt v Bruselu. Stěhovali jsme se v lednu 1987. Francouzsky jsem tehdy uměla jen „Bonjour“, „Merci“ a „Je t’aime“. Koupila jsem si tedy učebnici pro samouky a řekla si, že se svými zkušenostmi s jazyky to snad zvládnu. Motivace byla silná. To jsem ovšem netušila, o jak komplikovaný jazyk se jedná. Ta nejjednodušší věta ve všech jazycích, tedy Co je to? – Qu’est-ce que c’est? má ve francouzštině 14 písmen, dva apostrofy a jednu pomlčku. Dodnes se musím pořádně soustředit, když to chci napsat správně. V podstatě to doslova znamená „Co je to, co to je?“ A ve výslovnosti slyšíme jen sedm hlásek, tedy [keskese]!!! Pomyslela jsem si, že francouzština jako diplomatický jazyk nemůže být jednoduchá, aby se ji každý hlupák mohl jen tak lehce naučit. To, že čeština je ještě složitější, aniž by byla jazykem diplomacie, jsem pochopila až později, když jsem začala učit česky cizince (smích).

Mé obavy, jak nás v Belgii jako cizince přijmou, byly liché, k mladé rodině s dětmi byli velmi vstřícní. Složitější to bylo s mojí domluvou, málokdo tu tehdy uměl dostatečně anglicky nebo německy, musela jsem se tedy snažit. U lékaře, ve školce, všude. Připadala jsem si jako neplavec, kterého hodili do hezky hlubokého bazénu.

 

Belgie byla pro tebe už třetí kulturou…Co bylo nejtěžší?

Asi to, že kvůli jazykové neznalosti jsem si nemohla popovídat s ostatními maminkami. Když nemáme možnost sdílet své rodičovské zkušenosti, můžeme mít pocit, že jen my máme problémy. Všechny ostatní děti mi tehdy připadaly dobře vychované a jen ty moje se zdály zlobivé a neposlušné. Byl to také útok na mé pedagogické ego: učitelka a neumí vychovat vlastní děti! Můj muž pracoval dlouho do noci, někdy i o víkendech, často cestoval, tak bylo všechno na mně. 

Krajany jsem neznala a nevěděla ani, kde je hledat, (internet neexistoval), svěřit děti cizím lidem nepřipadalo v úvahu. Syn Martin nastoupil do školky dva týdny pro příjezdu do Belgie a dcera Irenka až na podzim, když jí bylo dva a půl. To už jsme čekali třetí dítě, dcera se narodila v květnu 1988. Čekala jsem, až i Zuzanka (Susanne) nastoupí do školky, což bylo až téměř za 4 roky po našem příjezdu do Belgie. Teprve pak jsem mohla začít studovat v kurzu francouzštinu. Závěrečnou zkoušku jsem udělala v dubnu 1994, den před narozením našeho čtvrtého dítěte, Antoníčka (Anthonyho).

S druhým belgickým úředním jazykem, vlámštinou, jsem se v praxi skoro nesetkávala, bydlíme ve Valonsku. V rámci loajality k Belgii jsem se však později, když i poslední naše „miminko“ začalo chodit do školky, přihlásila na kurz vlámštiny.

Zda to vše bylo náročné? Určitě bylo, kontakt s rodinou a přáteli v Československu byl možný pouze pomocí dopisů. A trvalo dost dlouho, než jsem mohla normálně komunikovat s lidmi ve svém okolí a našla kontakt na krajany. Spoléhat jsem se musela pouze na sebe. Naštěstí to, co nás nezničí, nás posílí.

 

Jak jste vychovávali děti, v jaké řeči? Byly s jazykovou výchovou potíže? Vím, že s Georgem doma mluvíte anglicky. Vlastně ses francouzštinu učila zároveň s dětmi…

Otázku jazykové výchovy dětí jsem naštěstí řešila jen teoreticky před narozením našeho prvního dítěte. Tehdy nebylo vůbec snadné najít si informace o bilingvismu, a pokud člověk něco našel, byla to spíš výstraha. Že vícejazyčná výchova má negativní vliv na analytické myšlení dítěte, že se s druhým jazykem nemá začít dřív, než dítě bezpečně ovládá první jazyk atp.  Není divu, že jsem si kvůli tomu dělala starosti: angličtina, němčina je taky samozřejmost (to, že v Rakousku nezůstaneme, mě tehdy vůbec nenapadlo) a čeština byla v této situaci absolutním luxusem, něčím navíc. Otázky jako: zvládne to moje dítě intelektuálně, psychicky i emocionálně? - mě pronásledovaly celé těhotenství. Když se však syn narodil, všechny  zázračně zmizely. Úplně samozřejmě jsem s ním od první chvíle mluvila česky. Jak bych taky mohla předat dítěti svou lásku, své city v jazyce, který jsem se naučila ve škole pomocí intelektu, a ne v tom, který jsem se učila od svých rodičů svým srdcem a vlastně celou svou bytostí?

V žádném naučeném jazyce neznám říkanky, básničky a písničky pro děti, ukolébavky a tolik přísloví – a že jsem je opravdu často při výchově používala – jako ve své mateřštině. Dokonce ostatní jazyky podezřívám, že jich ani tolik nemají nebo je rodiče prostě nepoužívají či neznají. A co teprve všechna ta láskyplná slovíčka, která máme v češtině. A kolik si jich můžeme díky košatému tvoření slov ještě sami vymyslet! Opomenout nemohu ani zdrobněliny: slovo „ručička“ se do francouzštiny i angličtiny přeloží jako „malá ruka“ – to přece vůbec není stejné! Neumím si představit, že bych mluvila s malými dětmi bez zdrobnělin!

Mnozí Češi, kteří z Československa odešli, mluvili se svými dětmi jazykem země, ve které žili. Snad z obavy, aby zvládaly učivo nebo pod tlakem okolí. Mnozí belgičtí učitelé ještě před desítkou let odrazovali rodiče – cizince, aby s dětmi mluvili svou řečí. Já bych nedokázala mluvit s vlastními dětmi anglicky, i když jsem angličtinu studovala a pak i vyučovala:

 

Jak konkrétně tedy u vás rodinná konverzace probíhá? Ty Češka, muž Američan, děti narozené v Česku a Belgii. Z natáčení a návštěvy u vás už ovšem vím, že čeština tvého muže George je vynikající!

S Georgem spolu dosud mluvíme jen anglicky, výjimečně, v přítomnosti návštěv, česky nebo francouzsky. Na děti jsem mluvila a stále mluvím zásadně jen česky a české byly i jejich odpovědi. Když začaly chodit do školy, stále častěji používaly mezi sebou francouzštinu. U našeho stolu mluvilo a stále mluví třemi jazyky: se mnou mluví všechny děti česky, s mužem anglicky a mezi sebou francouzsky. Francouzština je jejich nejsilnějším jazykem. Problémy ve studiu kvůli vícejazyčnosti nikdo z dětí neměl. Nejstarší syn a mladší dcera jsou dnes již sami rodiči. Je samozřejmé, že jejich čeština není bezchybná, ani v mluvnici, ani v pravopise Ale se svými malými dětmi mluví zásadně česky, i když by pro ně bylo jednodušší mluvit francouzsky. A to je obdivuhodné. Ani jsem nečekala, že se k tomu odhodlají, i když bych se vlastně divit neměla. Mají chápavé partnery, kteří se také učí aspoň základy češtiny a kterým se náš jazyk a kultura líbí. V jazykové výchově vnoučat se sama hodně angažuju, často je hlídám, jsou ještě malé: 4, 2 a 1 rok. Všichni mají rádi české knížky, říkadla, písničky, hlavně ty s tanečky. 

 

Ty jsi ale chtěla pracovat. Jak jsi svoji kvalifikaci učitelky jazyků v Belgii uplatnila?

Pracovní povolení jsem v Belgii dostala až po 10 letech. Práci jsem si hledala ovšem už dřív, když jsem se naučila francouzsky a všechny děti už chodily do školy nebo do školky. Chtěla jsem samozřejmě učit, ale nenapadlo mě zkoušet to s češtinou, protože jsem ji nevystudovala. Rodilých mluvčích v angličtině zde bylo víc než dost. Ptala jsem se tedy na ruštinu: po příchodu Gorbačova a rozpadu Sovětského svazu byl o ni docela zájem. Ale to jsem už čekala další dítě a pracovní zařazení zase muselo pár let počkat. Vyučovat češtinu jsem začala tedy až v září 1997, ve večerních kurzech při bruselské Vysoké škole pro překladatele a tlumočníky, kde se vyučovalo na 25 jazyků. Učila jsem tam do roku 2013. V tomtéž roce jsme otevřeli večerní kurzy pro dospělé cizince při České škole bez hranic, kterou založil náš krajanský spolek Beseda v roce 2010. Také jsem vyučovala češtinu na živnostenský list v různých jazykových školách a firmách. Párkrát se mi naskytla možnost pracovat v evropských institucích v Lucembursku nebo v Belgii, ale nedokázala jsem své studenty opustit, i když má učitelská práce nebyla finančně správně ohodnocena.

Kvůli hlídání vnoučat od září 2020 v ČŠBH v Bruselu již neučím, dosáhla jsem zároveň důchodového věku, který činí v Belgii pro muže i pro ženy 65 let, pro mě ovšem bez nároku na penzi. Nadále tedy učím zájemce o češtinu na živnostenský list.

 

S čím jste v Belgii s Georgem nejvíc bojovali? A nenapadlo vás někdy vrátit se – ať už do USA, odkud pochází on, nebo do Československa, hned po 1989? Vždyť to bylo jen pět let po tom, co jsi odešla.

S čím jsme bojovali? George hlavně se stresem v práci. Já s neznalostí zeměpisu a dějepisu u Belgičanů, která byla opravdu propastná. Když se válčilo v Jugoslávii, mysleli si, že to je u nás. Stále nás strkali a občas ještě strkají do východní Evropy, na to jsem dost háklivá, vždyť je Praha od Bruselu vzdálená jen 750 km. Vídeň ve východní Evropě není, a přitom se nachází východněji než Praha. Jednoduše zaměňovali Evropu politickou a zeměpisnou. Děti ve škole narážely na poznámky spolužáků, že jsme chudí. Po roce 1989 se totiž dělaly sbírky oblečení a dalších potřeb na Polsko a Rumunsko a my jsme prostě spadli do stejného pytle, i když se do Československa nic neposílalo.

Když měl syn někdy v 6. třídě připravit referát o Československu a jediný materiál, který ve školní knihovně našel, byl časopis s článkem, který začínal větou „Československo je kus odtržený od Rakousko-Uherska.“, myslela jsem, že to nepřežiju. Materiál jsem mu zakázala použít a pomohla mu připravit referát se vším všudy – historie od Velké Moravy přes Husa a Karla IV. až do současnosti. Kultura a umění, průmysl, vynálezy i sportovní úspěchy. Na neznalosti okolí jsem narazila i ve škole, kde jsem se učila francouzštinu. Když naše profesorka jmenovala maďarštinu coby slovanský jazyk, rozhodlo to o tématu mého referátu: klasifikace evropských jazyků, óda na mou mateřštinu a slova, která mají ve francouzštině z češtiny.  Na druhou stranu musím říct, že se Belgičané rádi nechávali poučit a měli zájem poznat nás blíž.

Není to tak dávno, kdy jsem si uvědomila, proč se v Belgii cítím tak dobře. Lidé jsou zde otevření a přijímají bez problému cizince, nikdo se nepozastavuje nad tím, že mluvíte ve společnosti svým jazykem. Na našem malém náměstíčku, kde je 21 domů, žijí lidé deseti různých národností. A taky je to malá země jako ta moje. Ve velké zemi, jakou je třeba Francie nebo Německo, stejně tak v USA, bych se cítila nicotná. Navíc je George v posledních letech s vývojem v jeho vlastní zemi sám nespokojený.  

Vrátit se do Československa nebo Česka pro mě nepřipadalo v úvahu z jednoho prostého důvodu: můj muž naši zemi miluje, obdivuje ji a chválí. Kdybychom tam žili, určitě by se našla spousta důvodů ke stěžování a láteření, a to bych rozhodně nepřežila. Kritika poměrů v Česku mi nevadí, jistě toho bylo vždy (a bohužel stále je) ke kritizování víc než dost, ale od svého muže bych ji přijmout nemohla.

Lidi se mě často ptali, zda se v důchodu neodstěhujeme do Česka, když jsem taková vlastenka. Myslím, že každý se víc cítí Čechem v zahraničí než doma v Česku. A když navíc chceme probudit alespoň částečné češství u svých dětí, musíme je projevovat dost silně. V Česku mám stále příbuzné a přátele, moc ráda za nimi jezdím. No a teď, když máme v Belgii vnoučata, to je asi ten nejpádnější důvod, proč tu zůstat navždy. Georgeova případná kritika místních poměrů mě vůbec nezraňuje a jsme tu šťastní.        

 

Během úprav rozhovoru se v duchu přenáším k Olžinu kuchyňskému stolu, plnému plechů na pečení s kynoucími rohlíčky. Přestože text vznikal na dálku, mám až fyzický pocit, jako bychom spolu rozprávěly u Schmalzriedů doma, v pozdním večeru nebo noci. To je čas, kdy Olga nejen připravuje akce spolku Beseda nebo sestavuje čtvrtletník Zpravodaj, který spolek vydává. Jindy, kvůli jazykovým kurzům a péči o stále se rozrůstající rodinu, zkrátka není čas. Olga v noci často i peče, aby bylo na druhý den něco dobrého nejen doma. České dobroty nosí i svým žákům do kurzů, kde se pak stávají předmětem konverzace, nebo na akce Besedy. A podobně nakažlivým způsobem předává i své zaujetí českou kulturou, tradicemi, historií i současností. Mezi Čechy v Belgii zavedla u nich v kuchyni společné pečení vánoček nebo pravidelné charitativní akce. Na téma spolku Beseda bychom mohly sepsat ještě druhý rozhovor. Není tu místo pro všechny její aktivity, ale jednu věc, kterou mi kladla na srdce, ještě zmínit musím: Olga v posledním mailu píše: Další shodou náhod – či osudem? – jsem se v roce 1999 stala předsedkyní Besedy v den mých narozenin. Ale opravdu fascinující bylo pozdější zjištění, že Beseda byla v roce 1904 založená také v den mých narozenin. Byla mi asi už tehdy souzena, ač jsem ještě dávno nebyla na světě. Dojmu, že mne můj osud jakoby všude nastrčil, kam jsem původně sama nechtěla, se už asi nezbavím.

 

Malířství je jako posedlost

René Pradez (5. března 1933–26. března 2013), někdejší scénograf Národního divadla v Belgii, malíř a profesor výtvarného umění, přišel do Puteax počátkem šedesátých let minulého století. Poznal idylickou atmosféru francouzského venkova, s typickou zástavbou stylových vil obklopených rozlehlými zahradami, a prožil i jeho bouřlivou proměnu v nejmodernější pařížskou čtvrť s hypermoderní architekturou 21. století. – V namodralém skleněném plášti jednoho z mrakodrapů, který nese jméno Kupka, se zrcadlí plující mraky. Nedaleko odtud, v ulici Lemaître číslo 7 v domě s ateliérem, žil a tvořil František Kupka. René Pradez jej už bohužel nezastihl, stačil se však spřátelit s jeho sousedem, malířem Jacquesem Villonem, vůdčí osobností Malířské školy Puteaux, k níž patřil i František Kupka.  

 

Jaké jsou vaše vzpomínky na Jacquese Villona?

Vybavuji si distingovaného, poněkud zdrženlivého muže s krásnými rysy, nesobeckého a vstřícného vůči druhým lidem. Kupka a Villon nikdy opravdovými přáteli nebyli, pouze se vzájemně respektovali. Měli příliš rozdílnou povahu. Villon jako citlivý racionalista usiloval o přesnost v malbě, toužil dosáhnout kompoziční dokonalosti. Dlouho nebyl doceněn, dnes je považován za významného představitele francouzského malířství 20. století. 

Kupka se Villonovou tvorbou nijak neinspiroval. Byl velmi osobitým malířem, individualistou se slovansky lyrickou duší. Vyšel z dokonale zvládnutého klasického umění. Distancoval se od kubismu a nechtěl patřit k žádnému malířskému proudu. Neúnavně pokračoval ve svém hledání pohybu, barev a dynamiky formy. Náměty ke svým abstraktním obrazům často čerpal z hudebních zdrojů, zejména z Bachových skladeb.

 

Co o něm víte jako o člověku?

Nic zvláštního. Na rozdíl od dnešních umělců, kteří nadělají “mnoho povyku pro nic”, žil nesmírně asketicky, pracoval v ústraní a soustředěně. O jeho tvorbě neexistují ve Francii téměř žádná pojednání.

 

Jak byste definoval Malířskou školu Puteax?

Jejím základem byla určitá racionalizace malby procházející počátky kubismu, který byl ovlivněn primitivním africkým uměním. Nejednalo se však o předem promyšlenou teorii, jak se domnívají někteří kunshistorici. Africké umění také nevlastnilo předepsané šablony. Malíř přece nemaluje proto, aby ilustroval nějaký koncept, ale díky emoci, spontánnosti a silnému instinktu formuluje problematiku, z níž se třeba během tvorby vyloupne smysl. Teorie přichází na řadu až mnohem později. Pokud je obraz ilustrací teorie, nejedná se už o malbu.

Za otce kubismu je všeobecně považován Picasso. Ve skutečnosti je jeho nejznámějším představitelem, nikoli zakladatelem. A pokud jde o umělce patřící k jádru Malířské školy Puteaux, scházeli se nejen v ateliéru u Jacquese Villona, ale také u Camilla Renaulta, majitele vyhlášené restaurace a mecenáše moderního umění. Není nadsázkou, že umění v Puteax nejprve procházelo žaludkem.

 

Byl jeho vliv skutečně tak zásadní?

Nepochybně. Díky Renaultovi, který měl vytříbený sběratelský vkus a úžasnou intuici, sem přicházela spousta umělců. Camille Renault si uvědomil, že může získat plátna výměnou za prostřený stůl, a tato pověst se rychle roznesla i mezi montparnasskými a ostatními význačnými malíři, kteří jeho restauraci začali pravidelně navštěvovat, aby tu diskutovali o umění.

 

Poznal jste Camilla Renaulta osobně?

Měl jsem to štěstí. Namaloval jsem asi šedesát jeho portrétů. Byl to muž, který uměl žít. Při jeho výšce 195 cm a váze 250 kg ho nešlo přehlédnout. Byl nesmírně inteligentní, s krásně formovaným obličejem a pronikavě modrýma očima. 

V roce 1925 otevřel legendární podnik v Puteaux, kde se na nekonečných večírcích scházela vytříbená klientela z nejrůznějších oblastí: výtvarní umělci a jejich kritici, sběratelé, obchodníci s obrazy, divadelní a filmoví herci, politici, lékaři i advokáti. Kromě jeho sousedů Villona a Kupky měli v jeho restauraci stále prostřeno Pablo Picasso, André Lhote, Marcel Gromaire, Georges Braque, Guillaume Apollinaire a další. Renault – přezdívaný Big Boy nebo také Dobrotivý král Renault – hostil své přátele výměnou za obrazy na různá témata: koně, ženy, ale nejčastěji žádal o vlastní portrét. 

Renault přicházel se stále novými, originálními nápady. Hostům servíroval vybrané lahůdky ve stylu avantgardního malířství. Chtěl docílit chuťové a zároveň barevné harmonie, a proto zařazoval na jídelníček pokrmy nezvyklých názvů i chutí: Kuře Picasso, Slepice Gauguin, steak Utrillo nebo Křupavá langusta F. Kupka.

V roce 1952 koupil v Normandii bývalou farmu, k níž přistavěl „Hospodu U Kamenné lodě“. Část domu tvořil hotel s patnácti pokoji. Každý z nich nesl jméno uznávaného malíře a byl vyzdoben jeho obrazy. 

V Kamenné lodi byla i prostorná kruhová místnost, v jejímž středu stála stolička podobající se křeslu Francise Bacona, nazvaná ironicky samotným Renaultem “narcissium”. Stěny pokoje byly ověšeny jeho portréty. Rád sedával na stoličce a zálibně si je prohlížel.

Strávil jsem v Normandii tři měsíce. Spal jsem v pokoji s Villonovým obrazem. Znám ho do nejmenšího detailu, dnes je vystaven v muzeu v Rouen. Vždy dopoledne jsem Renaulta portrétoval, v poledne jsme si dopřáli pauzu. Můj mecenáš mi naservíroval něco dobrého k snědku a nikdy nezapomněl na láhev skvělého archivního vína. V jeho společnosti jsem se naučil ocenit výtečnou kuchyň a kvalitní víno.     

 

Existuje Renaultův portrét také od Picassa či Kupky?

Od Picassa ano, ale netuším, kdo ho dnes vlastní. František Kupka jej, myslím, nikdy nemaloval. Renault byl skutečně výjimečný sběratel, jeden z nejprestižnějších znalců moderního malířství té doby. Vlastnil na 15 000 pláten: 1000 z nich bylo význačných, 100 pozoruhodných a 50 mimořádných. Téměř všechny obrazy z jeho sbírky byly prodány v dražbě, protože neměl dědice. Zlomek z nich vlastní město Puteaux, mezi nimi i tři Kupkova figurativní plátna. Na jednom z nich jsou zobrazeny koně; jde  o mimořádný kompoziční styl a mistrné vyjádření pohybu.

       

Bylo hledání “jiné reality” pro umělce soustředěné v Malířské škole Puteaux nevyhnutelné?

Ano, ale nebyli za ně zodpovědní jen malíři, nýbrž i poptávka na trhu – velcí obchodníci s uměním a finančníci. Chtěli nabídnout něco nového, šokujícího. Sám Picasso byl nejen mimořádným umělcem, ale i výborným obchodníkem. Vytvořil krásné a zajímavé věci, ale stal se také obětí komerční frašky. Vše mu padalo do klína. Měl zvláštní vztah k penězům. Představovaly pro něj živoucího tvora, dýchaly…

 

Pane Pradezi, vy jste závislý na sluníčku, že?

Stejně tak jako ostatní malíři… Ale zajímavá jsou i jiná osvětlení.

 

Stále zpracováváte tentýž motiv – tváře, hlavy, které vystupují z vašeho nitra?

Ano, ale námět není to nejdůležitější. Podstatná je forma, jejímž prostřednictvím vyjadřujete zakladní malířské hodnoty: světlo, kompozici a harmonii. Pokud malba akcentuje pouze předmět, ať už více či méně dobře vyvedený, ale neuchvátí diváka světlem nebo duchem, jde o pouhou ilustraci.

 

Vypovídá obraz o kvalitě emocí autora?

Malířská práce je na ní založena. Malba jde za jazyk, za řeč, za smysly. Lze o ní diskutovat hodiny, týdny a měsíce, a nevyčerpáte námět. Je to metajazyk, odehrávající se mimo racionální sféru.

 

Takže divák nemusí obraz chápat, stačí když ho vnímá citem?

Do jisté míry. Malířská plátna vyzařují energii, vlnění, které zatím nedokážeme identifikovat. Proč jsou někteří lidé před určitým plátnem vzrušeni a dojati k slzám, a proč jiní ne? 

 

Je pro vás důležité být zařazen k nějakému stylu?

Mé malby nepatří k žádnému proudu. Všechna ta třídění jsou falešná. Pokud studujete moderní umění, narazíte na četné škatulky, které jsou výsledkem intelektuálního pojetí, to však nezachycuje emoce.

 

Jako roli hraje skutečnost, že kritiky bývají obvykle ti, kteří nikdy nedrželi v ruce paletu a štětec?

Zásadní – a je velice důležité se o tom zmínit. Existují odborné vědecké, lékařské, politické aj. časopisy vydávané profesionály.  Ať už píší o čemkoli, vždy mají příslušné vzdělání. Ale o malířství se vyjadřují lidé, kteří nikdy nic nenamalovali. Co by tedy měli vykládat? Často jsou odsouzeni k předkládání hloupostí.

 

Malujete svá plátna po delším promyšlení, nebo k nim přistupujete spontánně? 

Je k tomu třeba to či ono. Dobrý obraz se neobejde bez tvůrčí svobody i přísné kompozice. Je nutné se odvážit, ostatní přijde až potom. Ale je velmi těžké slovy vyjádřit to, co umělec cítí při tvorbě. Snad by se malba dala přirovnat ke stavu, jaký prožívají velcí mystikové, jako např. Svatá Tereza z Avily, Jean de la Croix aj. Těm se nejlépe daří přiblížit emoce.

 

Drží vás tvorba při životě?

Kdybych nemaloval, zemřel bych. Už řadu let  trpím Parkinsonovou nemocí. Zničila mi velkou část fyzických sil. Mé obrazy na dřevěných podkladech jsou velmi těžké, zatímco dřív jsem je přemisťoval sám, dnes jimi nepohnu ani o centimetr. Naštěstí jsem si ještě uchoval duševní sílu. Maluji na menší formáty, a tak se mohu soustředit na jemnost a subtilnost malby.

 

Jste posledním tvořícím malířem v Puteaux. Je možné říci, že po určitou dobu se tu dařilo malířství, ale že šlo pouze o propůjčený okamžik?

To je velmi zajímavá otázka, která by si zasloužila analýzu z geografického hlediska. Malířství se vylíhlo v mírném podnebném pásu. V současnosti se sice maluje všude, ale v mnoha případech se jedná spíš o obchodní záležitost. Za Gibraltarem například nelze mluvit o malířství. V Africe nikdy nebyli malíři, zato tam jsou mimořádní sochaři. Stejně tak ve Skandinávii. Je tedy zřejmé, že malířství vyžaduje zvláštní podnebí, polojasnou oblohu, rozptýlené světlo. Proč se v Řecku neobjevili velcí malíři? Řecké umění vychází z monumentální, stále stejně modré oblohy. Pro malířství tam nikdy nebyly příznivé světelné podmínky. Není tedy vyloučeno, že se malíři jednoho dne do Puteaux vrátí...

 

Je malířství posedlost? Musel František Kupka tvořit?

Ano. Svým způsobem. Malířství je hledání sebe sama, je to proces zrání vyžadující spoustu trpělivosti. Něco jako poslání. Výzva, která před vámi naskicuje cestu, a vy ji postupně objevujete.

 

Z francouzštiny přeložila Darja Favart

 

                                                                                                        

 

V případě modrotisku se jednalo o nominaci nadnárodní pod názvem BLAUDRUCK / MODROTISK / KÉKFESTÉS / MODROTLAČ, rezervážní ruční tisk a barvení indigem v Evropě. Společná nominace pěti předkladatelských zemí – České republiky, Maďarska, Německa, Rakouska a Slovenska byla koordinována rakouskou stranou. Za naši českou se na přípravě podílely nejenom obě modrotiskové dílny (Modrotisk Danzinger a Arimo), ale i Národní ústav lidové kultury, Ministerstvo kultury a další. Našimi průvodci nelehkou, ale vítěznou cestou na Seznam proto budou etnoložka a autorka textu národní nominace Mgr. Klára Jurková, Ph.D., Iva Bartošková ze strážnické modrotiskové dílny a Jiří Danzinger, ml. z Olešnice (se zástupci obou modrotiskových dílen se setkáme v dalším pokračování).

Pod tzv. nemateriální kulturní dědictví řadíme vedle folkloru (který představuje například lidová hudba, tanec, zpěv či vyprávění) zvyky, obřady, oblast tzv. lidové religiozity, kam spadají vědomosti a představy o člověku, přírodě a vesmíru, o nadpřirozených silách, magie, věštby, pranostiky; léčení a hygienu. V širším pojetí potom problematiku rozličných společenství, rodinných a příbuzenských vztahů, sociálních vazeb v určité komunitě nebo skupině.

 

O modrotisku je v poslední době slyšet z médií poměrně často a dostává se mu širší pozornosti i ocenění. Velkou roli v tom hrála samozřejmě olympijská kolekce Zuzany Osako a bouřlivé diskuse, které jí navržené nástupové oblečení českých sportovců vyvolalo, ale také řada dalších okolností a prezentací modrotisku na výstavách a folklorních akcích. U příležitosti 100. výročí vztahů mezi Japonskem a Českou republikou budeme moci např. už na podzim zhlédnout výstavu „Móda v modré. Tradice a současnost indiga v japonském a českém textilu“ v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze. Modrotisk nás reprezentuje také na přehlídkách krásy – na letošní Miss Universe vynesla česká miss Klára Vavrušková model od Yvony Leitner, která pro výrobu národního kostýmu použila tradiční látky s modrotiskem. Vloni se pro změnu bruselský čurající chlapeček, který symbolizuje belgickou metropoli, poprvé oblékl do modrotiskového českého kostýmu u příležitosti výročí vzniku Československa. V neposlední řadě musíme zmínit také knížky pro děti. Jak unikátní tradici barvení látek atraktivně představit našim nejmenším, už vědí čtenáři titulu Apolenka z modrotisku, jemuž se dostalo ocenění i v rámci Czech Grand Design 2020 v kategorii ilustrátor roku pro Veroniku Vlkovou a Jana Šrámka. Zajímavostí je, že nejde o jedinou knížku pro děti přibližující tradiční výrobu modrotisku, další knižní počin Modrotisková pohádka vyšel také koncem loňského roku v nakladatelství Pointa.

 

Zeptali jsme se etnoložky Mgr. Kláry Jurkové, Ph.D., která se specializuje na problematiku modrotisku a je autorkou textu národní nominace:

 

Jak probíhala příprava na nominaci modrotisku na tzv. Národní seznam? Co stálo u zrodu této myšlenky? Kdo ji inicioval? Mysleli jste už od počátku na možnost nadnárodní nominace a následný cíl pokusit se o zápis na Seznam UNESCO?

K přípravě nominace jsem byla přizvána Evou Kuminkovou, která léta spolupracuje s UNESCO v záležitostech českého kulturního dědictví. Tehdy, na začátku roku 2014, působila na Národním ústavu lidové kultury a měla na starosti seznamy nemateriálních statků. Předešlý rok se ve Vídni zúčastnila setkání středoevropských expertů zajišťujících naplňování Úmluvy o zachování nehmotného kulturního dědictví UNESCO, ke které se všechny státy střední Evropy hlásí. Cílem setkání byla vzájemná diskuze a hledání možností účinné ochrany společných kulturních prvků. Nezávisle na sobě označili účastníci právě modrotisk za vhodného představitele společně sdíleného kulturního odkazu, který by měl být zapsán na reprezentativní seznam UNESCO. Tak vznikla myšlenka nadnárodní nominace, která má velký význam v propojování jednotlivých lokálních tradic výroby modrotisku a jeho chápání v širším evropském kontextu. Podmínkou této nominace je předchozí zapsání jevu na národní seznamy všech zastoupených zemí. V této fázi jsem byla oslovena, abych se podílela na přípravě národní nominace. V dané době jsem se již modrotisku hlouběji věnovala, vyšla mi kniha Modré z kypy pojednávající o tradici a současnosti rodinné dílny Jochových ve Strážnici, v kontaktu jsem byla také s olešnickou modrotiskovou dílnou. K nominaci jsem přispěla tvorbou textu a částečně obrazové přílohy i komunikací s výrobci modrotisku, která je vždy velmi důležitá. Eva Kuminková dohlížela na formální náležitosti, korigovala i obsahovou část, protože s nominacemi a s tím, na co je při jejich hodnocení kladen důraz, měla větší zkušenost než já.

 

Čemu bylo třeba v nominačních podkladech věnovat nejvíce času?

Nejnáročnější pro mě bylo formulovat text jako zdůvodnění, proč modrotisk na seznam patří, hledat co nejvíce argumentů. Na to jsem tehdy nebyla zvyklá. Zásadním bodem potom byla komunikace s nositeli statku, se samotnými modrotiskaři, aby se se zápisem a vším, co z něj plyne, ztotožnili. Za tímto účelem se konalo setkání zástupců NÚLK a obou modrotiskařských rodin v dílně Danzingerových v Olešnici na Moravě. Zde byla společně diskutována zejména záchovná opatření – otázky zachování kontinuity výroby, propagační a osvětové činnost.

 

Jedna z podmínek zápisu na seznam UNESCO zní, že se tradice nesmí zakonzervovat, ale dále rozvíjet, sleduje se, jestli existence nemateriálního statku není v ohrožení kvůli nedostatku pokračovatelů, zda není využíván pro komerční účely nebo infiltrován cizorodými prvky. Jak se za pár let od zápisu život v modrotiskových dílnách podle vás proměnil? Pomohlo uvedení na prestižním seznamu jejich rozvoji? Zvýšil se zájem turistů a zákazníků o modrotiskové výrobky? Neovlivnilo to nějak tradiční výrobní postupy, případně výsledné produkty a jejich nabídku?

Zásadní pro tradiční modrotisk je zachovávání původní technologie. To je základ, bez kterého by modrotisk nebyl modrotiskem. A žádný ze současných modrotiskařských mistrů i v zájmu zachování svého dobrého jména by si nedovolil udělat špatný nebo ošizený modrotisk (ono to ani moc nejde měnit původní postup), naopak se snaží technologii stále zdokonalovat. Velký zájem veřejnosti způsobený nejen získanými oceněními, ale i celosvětovým trendem obracejícím se k pomalé kvalitní ruční práci, lokální výrobě i ekologickým tématům nutí výrobce stále rozšiřovat nabídku, zkoušet nové materiály, techniky a to vnímám nanejvýš pozitivně.

 

S vlastním zápisem na seznam UNESCO i národní seznam je spojena nejen zasloužená prestiž, ale i možnost prostřednictvím nejrůznějších dotačních programů čerpat finanční prostředky na propagaci či podporu vzdělávání další generace. Jak jsou v těchto žádostech úspěšní nositelé statku?

Modrotiskaři mají možnost čerpat finanční podporu nejen jako nositelé statku zapsaného na národní a světový seznam UNESCO, ale i v rámci podpory programu Nositel tradice lidových řemesel. Této možnosti, pokud vím, využívají nejvíce, zejména na opravu modrotiskových forem. V případě, že je žádost dobře zpracovaná, je šance získat dotaci velmi vysoká.

 

Modrotiskaři by se neobešli bez formířů, což je v České republice jedno z ohrožených řemesel…

Samozřejmě a také se na ně často v souvislosti s modrotiskem zapomíná. Ono se to má s formíři tak, skutečný mistr vám vyrobí formu, která vydrží více než sto let. Není to jako s modrotiskem, který se vám po nějaké době ošoupe, a potřebujete nový. Proto formíři větší zakázky nedostávají často, s výjimkou oprav. Vzhledem k tomu oceňuji tvůrčí postup například Petry Gupta Valentové nebo Zuzany Osako, které návrhem vlastních modrotiskových vzorů daly příležitost nejen modrotiskařům, ale také formířům ukázat své umění. Na řemeslnou dovednost posledních českých formštechrů upozornila také Alice Klouzková ve svém projektu Dědictví nebo ministerstvo kultury udělením titulu Nositel tradice lidových řemesel.

 

Dříve se modrotiskem barvilo v každém městě, obci, proč se do dnešních dnů zachovaly jen dvě dílny? Kdy měl modrotisk ve své novodobé historii nejhorší dny a kdy se mu dařilo nejlépe? Jaká záchranná opatření na eliminaci rizik zániku statku byla v souvislosti se zápisem přijata?

Dílny začaly jednoznačně mizet s rozmachem textilního průmyslu v druhé polovině 19. století, dalším mezníkem se staly obě světové války a poslední ránu zasadil nástup komunistického režimu, který nejen že provozovny likvidoval, ale díky nastolené radikální společenské proměně docházelo ke konečnému odkládání tradičního oděvu a tím i ke ztrátě odbytu modrotiskařských dílen. Obě moravské dílny přetrvaly zásluhou nejvýznamnější československé organizace v oblasti péče o tradiční rukodělnou výrobu druhé poloviny 20. století, Ústředí lidové umělecké výroby (ÚLUV). A s tím také souvisí období prosperity a úpadku těchto dílen.

Obecně se dá říct, že vývoj modrotisku po celou dobu probíhá ve vlnách, v závislosti na společenských a hospodářských podmínkách se mu jednou daří více, jindy méně. Nejhůře se určitě v novodobé historii cítili modrotiskaři v první polovině 50. let, kdy byli jako živnostníci upozaďováni a vůbec nebylo jisté, zda bude kontinuita výroby modrotisku zachována. Vzestup pak přišel se zařazením do ÚLUV, které na vysoce profesionální úrovni usilovalo o uchování a aktualizaci rukodělné výroby. V tomto ohledu mohou současní modrotiskaři hovořit i o určité dávce štěstí, že byly vybrány právě jejich dílny. Komplikace nastaly po politickém převratu v roce 1989, kdy byl ÚLUV zrušen, dílny tak procházely procesem privatizace a těžkostmi spojenými s kapitalisticky orientovanou společností, s níž se pojil pokles zájmu veřejnosti o jejich práci, zejména na přelomu tisíciletí. Naopak velký vzestup zažívá modrotisk právě nyní.

 

Modrotisk byl dříve znám především z lidových moravských krojů nebo z výrobků spjatých s folklorem, zajímavé je, že původně ale vůbec nejde o textilní řemeslo vycházející z lidového prostředí… Dnes už je sortiment výrobků z modrotisku širší a v poslední době se mu daří mezi návrháři a designéry…

To je takové to stereotypní vnímání modrotisku, které se s kolegy snažíme změnit. Přitom dosah modrotisku je daleko širší a hlubší. Modrotisk se v Evropě rozšířil v průběhu 18. století a vycházel ze znalostí negativního tisku a barvení indigem v jihovýchodní Asii. Jako novinka zpočátku vyvolal velký ohlas a stal se prestižní záležitostí společensky výše postavených vrstev. Jeho vzory reagovaly na aktuální módu baroka, rokoka, klasicismu či emíru. Od 19. století se v souvislosti s chemickými objevy začal zhotovovat i modrotisk s vícebarevnými vzory, ne jen bílými. V této době jej nosili nejen měšťané, ale masově se rozšířil také mezi rolnické obyvatelstvo. Vzory převzaté z oficiální slohové módy pak byly upravovány podle lokálního vkusu a potřeb. Pro lidový modrotisk je typická také kontinuita, stávající vzory nevyšly z módy, ale byly užívány spolu s novějšími typy, popřípadě pozměňovány podle aktuální situace. Modrotisk rozšířený po celém území (nejen) České republiky byl následně od druhé poloviny 19. století vytlačován průmyslovou výrobou, nejdříve v okolí velkých městských a industriálních center. Nejdéle se jeho výroba udržela v zemědělských a horských oblastech (Šumava, východní Čechy, regiony Horácka, Valašska, Slovácka).

V současné době vidím dvě cesty, kudy by se měl modrotisk ubírat, aby zůstal stále prosperující a životaschopný. První směr spočívá v otevření se široké veřejnosti zhotovováním moderních, ale po finanční i stylové stránce dostupných výrobků. Tuto potřebu naplňují samotné modrotiskařské dílny, ale například i zdařilé počiny krejčové Miroslavy Psotkové. Velmi důležitý je osobní zážitek s modrotiskem prostřednictvím exkurzí pořádaných oběma dílnami i velmi oblíbených modrotiskových workshopů. Příkladem komplexního uchopení může být projekt Malované šaty z modrotisku Dagmar Benešové, v rámci něhož si účastníci navrhnou oděv, namalují či jinými technikami vytvoří vzor a po obarvení ve strážnické dílně si ve spolupráci se švadlenou ušijí šaty, které pak prezentují na závěrečné přehlídce a dále běžně nosí.

Dalším z hlediska rozvoje techniky nezbytným přístupem je tvorba profesionálních textilních a oděvných návrhářů, kteří jsou vybavení k tomu, aby hledali nové možnosti uplatnění. Obzvláště cenná je pak jejich práce nikoli s formou (aby to vypadalo jako původní modrotisk, kroj...), ale s obsahem, se základními tradičními hodnotami, jako je technologie, materiál, praktičnost, univerzálnost. Tyto hodnoty se pak v souladu s moderními trendy snaží zúročit ve své módní tvorbě. Uvedený přístup díky své snaze o promyšlenost a nadčasovost zůstane vždy aktuální a inspirativní. V této souvislosti bych ráda uvedla jména dvou umělkyň, Alice Klouzkové a Petry Gupta Valentové, jimž se nejedná pouze o samotnou tvorbu, ale i o hlubší proniknutí do problémů současných tradičních řemesel a jejich vnímání v širším kontextu.

 

Na území České republiky aktuálně fungují dvě rodinné modrotiskové dílny. Podle bohatství kraje se prý liší používané vzory. V čem jsou jiné tradiční vzory látek tištěné v Olešnici a jak vypadají ty, které vznikají o pár kilometrů dál ve Strážnici? A jak je to v rámci dalšího srovnání s rakouským, maďarským, slovenským nebo německým vzorováním látek a tamější tradicí modrotisku?

To je otázka, jejíž odpověď by vydala na celou knihu. (úsměv) Obecně a ve stručnosti můžeme říct, že tradici jednotlivých středoevropských dílen ovlivňuje stáří motivů a lokální vlivy. K nejstarším patří figurální vzory s náboženskou tematikou provedené jemnou dřevořezbou, s těmito dezény od doby svého vzniku na počátku 18. století dodnes pracují německé dílny v Einbecku a Drážďanech a jedná se o unikátní doklad kontinuální tradice. Také na Slovensku se uchovaly figurální světské i náboženské motivy původem z 18. století, zde ale získaly zlidovělou podobu hrubější dřevořezby. Díky málo industrializovanému a hornatému prostředí Slovenska se užívání staršího typu dřevěných forem na lněných textiliích uchovalo ve větší míře až do poloviny minulého věku. V 19. století dřevořezbové formy doplnily, v případě Německa, Rakouska, Čech a Maďarska spíše vytlačily matrice s jemnými propracovanými rostlinnými vzory vybíjenými hřebíčky a plíšky. V druhé polovině 19. století v reakci na tovární konkurenci převládly na výrobu jednodušší a rychlejší jednobarevné drobné motivy. Podíváme-li se na místní specifika, potom je pro současnou hornorakouskou dílnu Wagner typické užívání lnu a pro provozovnu Josefa Koó z rakouského Burgenlandu oboustranný tisk a pásové vzory s ostrými liniemi. V Maďarsku se například ve velké míře vedle ručního tisku užívá mechanizovaný tisk perrotinou a barvení látky jak tradičním indigem, tak novějším indanthrenem.

 

Jaká další specifika mají obě české modrotiskové dílny? Liší se podle vás přístupem k uchování tradice?

Motivy Danzingerových v Olešnici na Moravě ovlivnil pozdější vývoj a převažují drobné či jemné propracované dezény tištěné kovovými formami, které reagovaly na vkus obyvatel zdejšího kraje. Vzory měly být malé a nenápadné. Na tradičních vzorech strážnické dílny se odráží její poloha mezi Čechami a Slovenskem. Dezény se tisknou sice kovovými formami, jsou ale výraznější, často pásově uspořádané. Také za sebe mohu říct, že dávám přednost výraznějším motivům. Unikátní pro strážnickou produkci je užívání modrotiskových matric navržených a vytvořených pracovníky ÚLUV. Právě ony často lákají současné textilní návrháře ke spolupráci. Oproti tomu olešnická dílna, která je podstatně starší než strážnická, přibližuje atmosféru starých malých rodinných provozoven a zakládá si na práci s původními lokálními motivy.

 

Americké vydání časopisu Forbes zařadilo českou olympijskou kolekci oblečení ušitého také z modrotisku za jednu z nejzdařilejších na letošních světových hrách. Objevilo se tu i vlastní slovo modrotisk vedle mezinárodního blueprint. Bude svět vnímat český modrotisk jinak než dosud?

Nepochybně se jedná o velké zviditelnění modrotisku v očích širokém veřejnosti po celém světě. Jde o nanejvýš prestižní záležitost, o které se pravděpodobně žádnému tradičnímu modrotiskaři nesnilo. Důležité však je, co bude pro svět pojmem modrotisk (nebo jeho ekvivalenty v jiných evropských jazycích) znamenat, zda si pod ním představí cokoli s bílým (obvykle drobným) vzorem na tmavě modrém podkladu nebo jej budou chápat jako produkt tradičního řemesla s unikátní a nezaměnitelnou technologií. V tomto ohledu se mi zdá uchopení a především prezentace olympijské kolekce nešťastné. Její autorka Zuzana Osako přirozeně zvolila modrotisk za prvek propojující tradice naší a hostující země, ocenit lze také opakované upozorňování na práci lidových řemeslníků podílejících se na kolekci, na které mnohdy oděvní návrháři při svých prezentacích zapomínají. Neuvedla však (minimálně o tom v rozsáhlé mediální odezvě dostupné široké veřejnosti nepadla až na výjimku zmínka), že se o skutečný modrotisk jedná pouze v případě vějíře, a oděvní součástky − sako a jupka jsou ušity z moderní textilie zdobené stejným vzorem jako modrotisk, provedené ale digitálním tiskem. To je problém, ke kterému se jako etnolog nemohu nevyjádřit. Již tak zmatená česká respektive evropská veřejnost byla ve své inklinaci k zaměňováním pravého modrotisku s jeho nápodobami a obdobami utvrzena. Máme-li chránit kulturní dědictví, jemuž se dostalo tak vysokého ocenění, jako je zápis na reprezentativní seznam UNESCO, musíme dbát na správné používání termínu modrotisk, protože oceněn byl pouze skutečný modrotisk. Není to kritika práce paní Osako jako takové, ale poukaz na to, že by se v tak choulostivé záležitosti mělo postupovat zodpovědněji. I pouhý doplněk jako vějíř nebo například současná kšiltovka by stačil u tak výrazné textilie, jakou je modrotisk, k tomu, aby splnil svůj symbolický význam. Oděvy z funkčních materiálů se pak i svými vzory mohly hlásit k moderním textiliím, aby byla zachována stylová čistota a nedocházelo k záměně s modrotiskem.

Počátek zimy 1942 znamenal pro drtivou většinu osob židovské víry z měst i vsí Pardubického kraje definitivní ztrátu posledních nadějí na svobodu a život. Do té doby snad ještě existovala jakási jiskřička, byť plná zákazů (pohybu na veřejných prostorách, cokoli cenného vlastnit) a příkazů (nakupovat ve vymezený čas, nosit židovskou hvězdu). Teprve převzetím výzvy k nástupu do transportu veškeré naděje zhasly. Z Pardubického nádraží vedla strastiplná cesta do Terezína a pak zpravidla životy mužů, žen, dětí i starců končily v Osvětimi. Různá místa a jména, osudy stejně zdrcující. Tento příběh – příběh vysokomýtské rodiny Picků – je ale v něčem nepatrně odlišný. Nezištná pomoc zde dokáže nemožné: zachrání lidské životy.

Historie rodiny Pickovy ve Vysokém Mýtě se začíná psát už v 2. polovině 19. století, tou dobou v čele rodu stojí otec Sigmund a matka Arnoštka. Dlouhá desetiletí vlastní prosperující továrnu na jemné likéry a velkoobchod s lihem a vínem. V domě nedaleko centra s nimi žijí rodiny synů Arnošta a Bohumila. Nikdo z dosud popisovaných se nástupu do transportu nedožil. Bohužel této tragédii musely čelit vdovy po Sigmundových synech – Olga se synem Karlem a dcerou Evou, a Ida s dcerou Hanou. Hanin bratr Otto stihl uprchnout do Anglie, kde v RAF působil jako tlumočník. Ida a Hana byly tři měsíce vězněny v koncentračním táboře ve Svatobořicích, kde gestapo separovalo a vyslýchalo příbuzné osob, jež stihly emigrovat za hranice. Ze svatobořické věznice byly obě ženy „propuštěny“ v zuboženém stavu a k ostatním transportovaným se přidaly v Pardubicích. Vzpomínka očitého svědka je více než vypovídající: „Ještě se teď zmíním o Hance Pickové a její matce. Tyto dvě ženy byly zatčeny … a odvlečeny do tzv. internačního tábora ve Svatobořicích. Pro židy se tento internační tábor proměnil v nejhorší koncentrák a byli jsme zděšeni pohledem na tyto dvě ženy, když byly k nám dopraveny do karantény..“

Známe i osudy druhé rodiny Pickovy – vdova po Arnoštovi Olga šla do transportu s oběma dětmi; se synem Karlem a již vdanou dcerou Evou (a jejím mužem Ottou Schwarzem).

Karel Pick (1916) byl drobný pohledný chlapec, ve sbírce vysokomýtského muzea nalezneme jeho tvář například na skupinovém snímku odvedenců z roku 1936. Víme také, že o rok dříve maturoval na vysokomýtském gymnáziu. A také, že se přátelil, mohli bychom říci „chodil“, s jistou Evou Koudelovou (1921).

Eva Koudelová se narodila do úřednické rodiny, otec pracoval jako pokladní Československé průmyslové banky ve Vysokém Mýtě. Roku 1940 také maturovala na reálném gymnáziu ve Vysokém Mýtě. O Evině činnosti, spočívající v obětavé a nezištné pomoci potřebným během 2. světové války a těsně po jejím konci, bychom ve Vysokém Mýtě vůbec nevěděli. Mladá dívka pravděpodobně o své činnosti neuvažovala jako o výjimečné, naopak jako zcela automatické – jejím cílem bylo pomoci milému chlapci a jeho rodině. Nikomu také nevyprávěla, co se jí, a zřejmě i její rodině v nebezpečných válečných letech událo. Informace o její nezištné pomoci známe díky svědectví Otty Schwarze. Eva Koudelová je v dopisech Otty Schwarze z června 1945 (dopisy uchovává rodina dodnes) popsána jako přítelkyně Karla Picka. V korespondenci je označována jako osoba, která zásobovala deportované balíky zasílanými, pokud to okolnosti dovolovaly, do různých koncentračních táborů. Také po návratu z lágrů našli u Koudelových útočiště ti šťastní, kteří se v lágrech dožili osvobození.

Nechme vyprávět dopis, ve kterém Otta svému bratrovi do londýnského exilu dává na vědomí, že přežil. Přináší svědectví o válečných útrapách širokého příbuzenstva. Z tohoto dopisu je použit i samotný název tohoto článku: „Staří lidé a celkem nepracující, nemocní atd., kteří nedostávali balíčky, trpěli v Terezíně hladem. O Evu a o mne se starala Eva Koudelová z Vysokého Mýta (dívka Kajova) a to takovým nádherným způsobem, že mohu bez nadsázky říci, že jí vděčím a rovněž tak má Eva za svůj život."

O několik listů dále najdeme další zmínku: „O týrání, mlácení hnusnými esesáky ani nemluvím. A opět mne zachraňuje svými balíčky, jež konečně nám jsou povoleny, Eva Koudelová. Od ní se též dovídám, že má Eva žije a že jí posílá též balíčky."

Na konci dlouhého a smutného psaní pak poslední citace: „Jsem zde již měsíc, usídlil jsem se u skvělých Koudelových v Mýtě, dostal jsem zatím nemovitý majetek nazpět...“

O Evě Koudelové lze překvapivě nalézt repliku i ve zcela jiném svědectví přeživší. Na webovém portálu Centropa lze pročítat zachycené vzpomínky mnoha stovek osob z celého světa – osob, které během 2. světové války trpěly pro židovský původ. Zde nalezneme i rozsáhlou vzpomínku Anny Mrázkové (rozené Polákové) z nedaleké Luže. Opět narážíme na jméno Eva Koudelová, její rodina poskytla azyl, nocleh a občerstvení navrátivším se z koncentračního tábora. Zmínka také naznačuje, že Eva Koudelová působila jako přirozená kontaktní osoba i pro další navrátilce z koncentračních táborů.

 

Co říci závěrem o osobách našeho příběhu?

Olga Picková – zavražděna, Karel Pick – zavražděn, Eva Picková provdaná Schwarzová a manžel Otto se po válce shledali a vrátili do Luže. Tam se jim v roce 1946 narodil syn Jan, rodina o tři roky později emigrovala do Izraele.

Jan – Benyamin – Schwarz je velmi dojat skutečností, že v polovině září roku 2021 budou jeho zavraždění předci ve Vysokém Mýtě a v Luži pietně připomenuti položením stolpersteinů před domy, kde rodiny dlouhá desetiletí spokojeně žily.

Ida Picková – zavražděna, Hana Picková, talentovaná malířka – zavražděna. JUDr. Otto Pick přežil válku ve službách RAF, později působil v Mnichově v rádiu Svobodná Evropa. Roku 1999 jako jediný přeživší z rodiny vyplnil evidenční listy zavražděných pro svoji matku a sestru – zůstanou navždy uloženy v památníku Yad Vashem.

Eva Koudelová během pohnutých let 2. světové války nezištně pomáhala, pomáhala i v době, kdy věděla, že se milý Kája již nevrátí. O svém životě nikdy nemluvila. Prožité události ji však pravděpodobně poznamenaly do té míry, že zůstala svobodná a bezdětná. Z Vysokého Mýta se odstěhovala v roce 1947 do Prahy, kde na počátku 90. let 20. století zemřela.

Rok 2022 bude představovat smutnou vzpomínku na 80 let od zahájení židovských transportů, většinou bez šance na přežití. Někteří měli ale štěstí jako naše Eva a Otto, po jiných zůstaly jen fotografie, drobnosti a polozapomenuté vzpomínky. I po tolika letech mohou díky trpělivosti badatelů tváře ze starých snímků ožít, stejně jako postavy v tomto příběhu.

 

(Citované archiválie se nachází dodnes v majetku rodiny, fotografie jsou ze sbírky Regionálního muzea ve Vysokém Mýtě.)

Na okraj příběhu: Badatelka Soňa Krátká, autorka tohoto článku, si před časem dodala odvahu a zprávu o Evě Koudelové a její pomoci zaslala do Izraele do Yad Vashem. V tuto chvíli čeká, zda po prověření informací dojde k rozhodnutí o případném udělení titulu Spravedlivý mezi národy.

Vaší iniciativou chcete rozjasnit, oživit a vylepšit skomírající pražské centrum. Míříte přímo Královskou cest, kde je stále plno zbytečných obchodů s cetkami pochybného původu. Nebo podivných muzeí či živností, které s Prahou a Českem nemají nic společného a nejsou pro ni dobrou vizitkou. Co s tím?

Je to hluboko zakořeněný problém, který byl dlouhé roky prakticky neřešitelný.  Ovšem teď je historická příležitost to změnit. Neznám snad nikoho, komu by se centrum v té předcovidové době líbilo. Vy ano? Poptávka je podle mě obrovská. My jsme otevřeli to téma v Elegantním Česku na jaře projektem Ozdobme společně Královskou cestu. Jeho součástí je videoseriál, který chce od podlahy rozvířit a rozpoutat veřejnou debatu, která je nutná. To už se děje. Díky podpoře veřejnosti v crowdfundingové kampani se už seriál začal vysílat. Popis problémů a společné zamyšlení je nutné, aby se věci mohly začít hýbat. Jedna věc je strategie, druhá praktické kroky. Věřím, že Královská cesta bude úplně jiná. Prostě místo cirkusu typu matrjošky, trdelníky, podivné figuríny apod. Královská cesta coby důstojná vizitka a odraz duše českého národa, noblesy a šikovnosti našich lidí – s veškerou otevřeností světu.

 

Jaké probíhají přípravy? A co si pod už zmíněným Salonem republiky máme představit?

Jsme hodně akční a pilně na všem pracujeme. Částí našeho plánu je vyslat konkrétní vlaštovku, že to jde. Momentálně chystáme tzv. Salón republiky v Nerudově ulici, kde budeme prezentovat to nejlepší z práce zlatých českých ručiček. Elegantní Česko dlouhodobě apeluje na to, aby se inteligentně propojovala minulost se současností, to je základ naší filosofie.

Chceme, aby tam výrobky byly k prodeji a zároveň řemeslníci a další profese mohli přímo předvádět svou práci. Čekám kreativní atmosféru, nic statického, ale místo pro setkávání, z čehož vyrostou další nápady. Probíhá zmíněný videoseriál a zároveň chystáme soutěž pro výběr nových, zajímavých tvůrců. A protože ohlasy byly báječné, vypsali jsme na HitHitu ještě pokračování. Máme za sebou sérii letních aktivit, které během prázdnin prakticky mrtvou Královskou cestu oživily. Připravujeme prvorepublikový marš od Obecního domu na Hrad, šňůru rukodělných workshopů a také letních jazzových dýchánků.

 

Bude mít akce i nějaké pokračování nebo trvalejší vyznění? Nebo je to jen jednorázový impulz, který by měl vést odpovědné politiky k zamyšlení, co s centrem Prahy udělat v příštích měsících a letech?

Všechno je v plném proudu, akce jsme postupně obnovili od 18. 6., kdy proběhla v Obecním domě v Praze párty Česko tropí hlouposti. Určitě bychom byli rádi, aby to byl impulz. Ale víte, nejde pořád jen čekat zázraky od politiků. Je to v rukou nás všech. Ostatně už roky máme akce na Malé Straně, včetně populárních Dnů v jiných časech. Čili je to jen logické pokračování. Ta snaha rozhodně bude dlouhodobá, není to jen výstřel do tmy. Naopak.

 

Při přípravě takových projektů je potřeba velké vůle ke spolupráci na mnoha stranách, asi i včetně komunálních politiků. Funguje to?

Spolupráce je opravdu klíčem, a tak jsme samozřejmě zahájili debaty i s nimi. V Česku bychom obecně měli posilovat kooperativního ducha. Je tu spousta lidí, kteří po něm vlastně touží a nelíbí se jim to klima věčného boje. Jenže jiní to zase považují za “normální”. Vždycky když vyjedu ven, vidím obrovský rozdíl, jakkoli nechci idealizovat. Dám vám příklad z mé rodné Litomyšle. Všichni porevoluční starostové se tam potkávají bez ohledu na stranickou příslušnost celé roky pravidelně jednou za měsíc na společném obědě. A tam si povídají, co a jak. Mají motto: “Litomyšl mění starosty, ale nemění směr.” No není to geniální? Navíc, nejde o žádné plkání a Litomyšl podle toho taky vypadá. Je to dokonalý příklad inteligentní koexistence starého a nového.

 

Co vám velí přenášet styl a atmosféru "starých časů" do dneška? Jaké pohnutky mají vaše akce, které Elegantní Česko nabízí na svém webu?

Já jsem od malička takový renesanční typ. Bavilo mě vždycky všechno, byla jsem hrozně zvědavá malá holčička, pořád jsem četla, pátrala na půdách. Litomyšlská stopa se nezapře. Organizovali jsme na gymplu Majálesy, celou plejádu skvělých akcí, včetně mezinárodních, duch toho města je prostě zcela mimořádný. Baví mě vymýšlet nové věci, ideálně se skvělými lidmi, dělat radost. A myslím, že bychom měli opečovávat to nejlepší z minulosti, propojovat to s tím nejlepším ze současnosti. A zakládat taky dobrou budoucnost. To není v očekávání, co kdo za nás vyřeší. To začíná u každého jednoho z nás.

 

Žijeme ve zvláštní době, jakou nikdo z nás dosud nezažil. V téhle tísnivé covidové atmosféře jsme začali léta dvacátá, a vy najednou chcete navazovat na uvolněná a nadějeplná 20. léta minulého století. Je to lék? Jsme přece o 100 let jinde...

Podobností, stejně jako i rozdílů, je tam celá řada. Doba 20. let, to byly po přelomovém roce 1918 a španělské chřipce v českém prostředí (ne až tak slovenském) svého druhu “zlaté časy”. Boom nové republiky, budování státu, nové identity, rozvoj podnikání i kultury včetně módní tvorby. Ta paralela se v mnoha ohledech nabízí. Já věřím, že ještě přes ten šílený začátek vybudujeme nová zlatá dvacátá. Proto naše motto #budujemezlatadvacata. Symbolicky jsme to „rozbalili“ na party Česko tropí hlouposti v Obecním domě. Tedy na místě, kde vzniklo Československo. Z doby první republiky si máme rozhodně co brát jako podněty k přemýšlení.

 

A nejsou to jen hrátky pro ty, kdo mají dost peněz zaplatit si nějaký zážitek a zúčastnit se organizované akce? Máte dojem, že vaše aktivity zanechávají nějaký dlouhodobější dopad na veřejnost?

Ale tak to vůbec není. Elegantní Česko vzniklo jako takový srdeční projektíček a videoseriál, na který jsme vybírali peníze na internetu. Bylo to myšleno jako bezpečný a inspirativní prostor pro lidi, kteří si připadají mimo hlavní proud. Ale ono se ukázalo, že naopak těch, kdo nechtějí žít konvenční život, je hrozně moc. A tak to rostlo, a lidé se začali ptát. To nás vedlo k tomu, že jsme začali pro ně organizovat workshopy, zážitkové dny, akce, vznikla úžasná komunita z celého Česka, podporuje nás také mnoho krajanů ze zahraničí.

Lidé tím, že tyhle akce milují a chodí na ně, umožňují, abychom se tomu naplno věnovali. A otevírali různá témata – jako je třeba právě Královská cesta. V minulosti třeba Výjezdní akademie etikety pro naše ctěné potomstvo, Československý šarm o postavení žen za Masaryka a dnes, projekt na podporu skomírající tradiční krejčoviny Kostým - nejlepší přítel ženy atd. Daly vzniknout naší televizní části, rozvíjíme videoobsah. Věnujeme se společenským tématům, organizujeme veřejné debaty #premyslivasezona a #lecivasezona. Ostatně, na webu je možné se na část toho mrknout. Ale nejlepší je chodit naživo, když to teď zase jde. Vytváříme hravé, ale také chytré a zároveň sdílné prostředí. Kdo to zkusí, většinou už s námi v tomhle dobrodružství jede dál.

 

Červnové akce v Obecním domě, kterou jsme zmínily, jsem se také zúčastnila. Název Česko tropí hlouposti mi nejdřív připadal trochu nadsazený, ale pak jsem se skvěle bavila – zejména taneční ukázky z doby 20.-30. let s odborným výkladem byly vynikající. Oblečení, ve kterém lidi přišli, vskutku elegantní. Jen se mi zdálo, že byli zpočátku jaksi nesmělí a teprve později, s dalším programem, se pomalu dostávali do varu.

Ano, chvilku to trvalo, než se osmělili. Byla to jedna z prvních akcí po dlouhé době sociální izolace na jaře. Až po ní mi došlo, že socializace je vlastně naučená, a když ji nemáte, musíte si znovu zvykat. Bylo vidět, že ta pauza byla opravdu dlouhá, a i teď je na lidech stále vidět ještě opatrnost, trochu i strach, jsou obezřetní. Nekoná se tu žádná sociální exploze, jde to po malých krůčkách. Myslím, že léto lidé potřebovali na odpočinek, trochu se oklepat a teprve až teď v září se začne zase normálněji žít. 

 

Proto jste také přeložili zamýšlený Elegantní marš Prahou, který se už měl konat na začátku srpna, do září?

Ano, myslím, že si to lidé více užijí a moc se na něj těším.

 

Jak si mám takovou událost představit?

Tady na Malé Straně, kde teď sedíme, už menší podobné akce v oblečení stylizujícím zlatá dvacátá a třicátá děláme. To jsou ty zmíněné Dny ve starých časech. Když tu vyjdou takto elegantně oblečení lidé na ulici v průvodu, je to velká legrace. Kolemjdoucí je obdivují, fotí si je, navazují rozhovory, vyptávají se. Všichni mají radost.

A v září takto projdeme celou Královskou cestu. Doufám, že nás letos bude zase víc. Chceme budit pozornost, protože od toho se pak odvine další komunikace s okolím. Pro kolemjdoucí je to vlastně estetický zážitek, podnět. A znovu se vracím k tomu tématu, že by bylo potřeba změnit to, jak to tady v centru Prahy vypadalo před covidem, a nevracet se k tomu.

 

Přestěhovala jste se do Nerudovy ulice pod pražským Hradem proto, abyste měla svůj projekt blíž, anebo to bylo naopak, že jste ho teprve odtud vymyslela, když jste pozorovala okolní život?

Bydlím na Malé Straně už asi deset let. K nápadu na oživení a změnu Královské cesty jsem dospěla, když jsem pozorovala expresivní zpustlé centrum během nejhlubšího covidu a přemýšlela, co tu asi bude potom...Řekla jsem si, že teď je šance na změnu. Myslím si, že na rozdíl od mnoha regionů Praha zatuhla v čase. V regionech je moderní dynamika, nádherné a moderní ubytovací kapacity, skvělé restaurace. Praha ale k domácím turistům nebyla vždy přívětivá a přívaly těch zahraničních tady zakonzervovaly mnoho nešvarů. Je roztomilé, jak teď’ Češi Prahu znovu objevují. Zároveň je tu ale i druhá emoce, a to, že si Praha ten propad v turismu možná tak trochu zaslouží za to, jak se chovala k domácím turistům předtím.  Nebyla k nim vždy přívětivá. Ale teď se to klima kompletně mění snad už i tady v Praze a Elegantní Česko k tomu chce přispět.

 

Jde to i v těchto kulisách památkové rezervace, kde není možné příliš nic modernizovat?

Jde to, už jsme se o tom bavily. A to je to, čeho i já chci docílit v už zmíněném „Salonu republiky“, tady kousek od nás. V Domě u zlatého lva, s dlouhou historií lékárny. (Mimochodem, její zachovalé barokní vybavení bylo přestěhováno na zámek Kuks do tamního muzea farmacie.) Těším se, že tu vybudujeme kreativně intelektuální prostor, kde půjde o setkávání lidí. Příležitost budou dostávat mladí tvůrci, kteří zaujmou svou kreativitou. Chceme tu propagovat české výrobce, kterým umožníme za dostupné ceny pronajmout si třeba na den, týden tento prostor, udělat si tu workshop, pozvat obchodní partnery, udělat malou párty, zkrátka se představit se. Protože tito tvůrci nebo výrobci často zápolí s marketingem a my jim tak můžeme pomoci. Nájem máme na pět let, a bylo by fajn, kdybychom mohli tu myšlenku rozvinout a pokračovat v ní i potom.

Vcházíme do členitého prostoru starobylého domu v Nerudově ulici, a Pavlína ukazuje: Tady bude hlavní výstavní a prodejní část, tady zázemí, tady místnost pro focení…V půli srpna jsou stavební práce dokončené, už je i vymalováno, stačí „jen“ zařídit a vybavit, problémem je ještě venkovní úprava, kde bude třeba dočasný zábor chodníku a jeho povolení poněkud zdržuje další práce.

 

Opakovala jste už vícekrát my, takže je jasné, že Elegantní Česko netvoříte jen vy sama.

Ne, to bych nezvládla, je toho moc. Mám několik desítek spolupracovníků, sít´ lidí, se kterými naše akce připravuji. Máme spřátelené fotografy a další profese. Zejména teď, kdy se snažíme dohnat všechno to, co jsme museli odložit kvůli covidu, potřebujeme posílit i personálně. V této době musíme odbavit každý víkend desítky hostů akcí, na které měli lidé vouchery, a byly odložené.

 

A toho všeho se účastníte osobně?

Hodně, protože mi od začátku záleželo na tom, všechny lidi osobně znát. Spíš mne frustruje to, že při těchto počtech už to vlastně nejde. Jsem společenský člověk, kterého ten rozruch uspokojuje, miluji výměnu nápadů, energie, společný čas. Miluji, když lidi z našich akcí odcházejí šťastní, mají krásné fotky na památku. To je nejkrásnější pocit, co můžete mít.

Připadá mi totiž, že jsme v posledních letech ztratili schopnost radovat se. Jsme dlouhodobě unavení, neumíme si prožít jednoduché věci, které jsou vlastně tím hlavním v životě. A to se možná na našich akcích lidé znovu učí. Pro mne je velmi oblažující, když vidím, že se to daří, to mne nabíjí. Fyzicky si neodpočinu, zejména v posledních měsících, protože před otevřením Salonu je potřeba všechno dotáhnout.

 

Je nějaký obor, do kterého jste vašimi aktivitami ještě nenakoukli?

Těch je moc. Pořád je co objevovat. Věnovali jsme se a stále věnujeme především módě, etiketě, architektuře, také sportu, ale tomu bychom se měli věnovat víc, protože „ve zdravém těle zdravý duch“, jak říkal prezident Masaryk. A mohli bychom více jít také do gastronomie, kde je široké pole působnosti…

 

Když jste s projektem Elegantní Česko začínala, měla jste předobraz nějaké ženy, která vás inspirovala?

To ani ne. Ale bavila mne vždy ta souvztažnost módy a stavu společnosti. Zajímala mne ze sociologického pohledu. Když jsem dělala v ČT 24 celospolečenské speciály – například během povodní, prezidentských voleb nebo návštěvy Baracka Obamy, byla jsem zvyklá myslet celorepublikově. Jsem veřejnoprávní člověk. Takže jsem pak pro svůj projekt vymyslela ten název Elegantní Česko. Jsem svého druhu estét, proto mne logicky baví ta estetická část. A chtěla jsem rozvinout nad tímto tématem debatu.

Respektuji ale velice osobnost prezidenta Masaryka, jakkoli ho nechci idealizovat. Byla to úplně jiná liga – po všech stránkách. A nezapomínejme, že Československo díky Masarykovi a jeho ženě Charlottě bylo jednou z prvních zemí na světě, kde ženy získaly volební právo. Sama jsem se také přesvědčila z deníkových zápisků neznámé mladé dívky z Prahy, které se mi dostaly do ruky, jak vřelý byl vztah mladých lidí k prezidentovi.

 

Nezaskočilo vás, jak se vám Elegantní Česko rozkošatilo? Stíháte ještě nějaké jiné aktivity?

Zaskočilo a těch jiných aktivit mám čím dál méně. Je to vlak, ze kterého už nejde vystoupit. Hodně lidí má už naše kulturní aktivity rádo. A já věřím, že ta doba přijde, že tady můžeme ta „zlatá dvacátá“ vybudovat.

 

To zní optimisticky. Díváte se tak na společnost celkově? Dnes to s optimismem dokáže málokdo.

Já jsem optimisticky založená a myslím, že tady máme neskutečný potenciál. Česko je teď, jakkoli nám to tak nemusí připadat, v neuvěřitelně dobré formě. Nechci generalizovat, ale progres je obrovsky znát. Nesmíme se nechat znechutit špatnou úrovní politiky, vlády, a jejich špatnou komunikací. Současná politika neodpovídá potenciálu ve společnosti. Ukazuje se, že ty věci jsou a můžou ještě být jinak. Všimněte si toho třeba na příkladu nedávného tornáda na Moravě, kde spontánní aktivity lidí nahradily z velké části oficiální mechanismy.  Lidé si začnou sami vymýšlet, jak si pomoci, národ se semkne a je velice kreativní. To jsem viděla i během povodní, kdy jsem byla ještě v České televizi,

Ale nejde jen o Česko. Připadá mi, že tady je a může se ještě rozvinout trend, kdy spoustu nápadů mohou přejímat od běžných lidí i jiné subjekty. Třeba podnikatelé, kteří hledají jiný smysl života, jsou materiálně takzvaně „za vodou“ a mohou proto své prostředky věnovat společnosti. Pro lidi z byznysu je obohacující, když mohou nahlédnout do světa umění, a proto si myslím, že by se měli mnohem víc propojovat lidi z kreativní sféry s lidmi z byznysu. Mohou si být navzájem velice užiteční. V současné generaci třicátníků a čtyřicátníků vyrůstá už jiná generace těchto byznysmenů se společenskou odpovědností. A myslím si, že to může s ledasčím pohnout. Rodí se tu nová dynamika a lidé objevují svůj nový potenciál.  A to je hrozně dobře.

Navíc můžeme stavět na ohromných kulturních základech, je tady – i když trochu zadupaná – tradice vzdělanosti. A v současné digitální době můžeme propojit to staré s tím novým.

 

Jaké plány máte s projektem Elegantní Česko do budoucna, pokud je lze prozradit?

V tomhle projektu nikdy nešlo o žádné poučování. Je o společném hledání toho lepšího v nás, o kultivaci, je příležitostí k vášnivým debatám, ke sdílení (i těžkých momentů, které k životu patří), k tvoření, radosti, včetně té z každodenních “maličkostí”. Lidská nátura je celá tisíciletí taková, jaká je. Ale obrovská síla je v tom, nakolik jsme tvůrci svých osudů. Pokud chceme, tak se přece nemusíme nechat vláčet. Můžeme svůj život stavět jako umělecké dílo. Tahle země má obrovský potenciál a doba covidu možná byla i časem, kdy jsme si víc uvědomili, co ho blokuje. Co chceme. Jaké jsou naše hodnoty. Takže já doufám, že to postcovidové Česko budeme všichni tvořit s vědomím, jak úžasné dědictví tady máme. A moderně i se vším talentem, který tu je, kam se podíváš. Tak, aby nám to tu zase ve vší parádě vykvetlo.

 

Váš otec se původně jmenoval Jan Tausik. Narodil se v Dobrušce a z vašeho vyprávění vím, že pocházel z rozvětveného židovského rodu Taussigů, později Tausiků, kterých v Čechách a na Moravě kdysi bývalo mnoho. Proč je jich dnes jako šafránu? 

Vedle známé dvojice Kohna a Roubíčka šlo o běžné jméno, které se občas také vyskytuje v židovských anekdotách. Roubíček a Kohn byli zkrátka k smíchu, ale ani pan Taussig k nim neměl daleko. Židé se za první republiky masivně přejmenovávali, protože v novém národním státě nechtěli být považováni za cizince, a samozřejmě i kvůli antisemitismu. Po holokaustu je pochopitelně i těch Taussigů velice málo. Ve východních Čechách si někteří Taussigové koncem devatenáctého století v českojazyčném prostředí škrtali německé “s” a “g” na konci příjmení a psali se s “k”. To byl i případ otcovy rodiny z dědovy strany. Děda Arnošt, původně Ernst Tausik, pocházel ze staré židovské rodiny z Přestavlk na Vysočině, kam se jeho předci uchýlili po vyhnání Židů z Prahy za vlády Marie Terezie. Od prvního sčítání lidu za Rakousko-Uherska v roce 1869 rodina uvádí, že jejím rodným jazykem je čeština. Otec později pátral po rodokmenu a vyhledal ho až někam do patnáctého století, stopa se ztrácí v husitských válkách.

 

Vybavíte si nějaký vtip s Taussigem v hlavní roli? 

Co třeba tenhle?

"Taussig, pučej mi stovku."
"Nemám u sebe peníze."
"A co doma?"
"Děkuji, všichni zdrávi."

 

Po celá ta léta, kdy se spolu setkáváme, se náš rozhovor téměř vždy stočí na vašeho otce Jana. Čím byl tak jedinečný a v čem vás ovlivnil? 

Otec měl intenzivní zájem o svět, vědu, filosofii i umění, prostě veškerou vzdělanost. Chtěl přijít na kloub smyslu naší civilizace, tu považoval za výjimečnou, ale zajímal se i o přírodní vědy, kybernetiku, matematiku a logiku, protože vesmír má řád. Jako výborný řečník fascinoval své okolí. Z nedostatku možností působit na univerzitě vzal zavděk i posluchačstvem u rodinného stolu a já jako nejstarší ze čtyř sourozenců jsem byl první na ráně.

Především mě ale ovlivnil zásadním postojem k realitě. K té objektivní, na našem vědomí nezávislé skutečnosti. V nadšení, jak se věci mají, jak to tam venku funguje. Ne, co si myslím já. "Názory? Názory může mít každý, ty mě nezajímají, často jde jen o subjektivní dojmy.“ Podstatou poznání není hloubání ve vlastním vědomí a nedej bože v pocitech, ale zkušenost vnější reality. Strašně mu vadilo, jak lhostejně lidé chodí po ulicích, jako slepci, nevšimnou si nového obchodu, nevědí, jak se jmenuje ulice za rohem nebo nedaleká hospoda. Občas mě zkoušel, aby zbystřil moji pozornost: „Všiml sis, že zrušili ten mandl od vedle, nebo to byla čistírna?”

Aristotelés objevil, že podstatou filosofie je úžas nad tím, jak se věci mají, jakým způsobem existují a jaký mají účel. Vždy je přítomno nějaké tajemství nebo paradox. Podobně i anglický básník, novinář a hluboký myslitel G. K. Chesterton: „Podíváme-li se na svět, vidíme, že v sobě skrývá záhady. Máme dvě oči, dvě uši, dvě ruce, dvě nohy, dvě polokoule mozku, ale jenom jedno srdce na levé straně. Měli bychom mít ještě jedno na pravé straně.“ Úžas nad světem se objevuje ve všech jeho knihách, jedna z nejznámějších nese název Ohromné maličkosti, protože ty nejobyčejnější věci jsou podivuhodné. Otec nám dětem vštěpoval tento realismus a údiv nad paradoxem pravdy v tradici Aristotela a Akvinského.   

 

Kde se v něm vzala ta nevšední touha po vzdělání? Pocházel přece z malého města a malých poměrů z východočeského podhůří Orlických hor. Žili tu převážně drobní zemědělci, tkalci a řemeslníci a jeho otec provozoval malé faktorství. 

Nevím, je to opravdu zvláštní, snad židovská ambice porozumět smyslu světa. Otec nabyl výjimečného vzdělání, tak univerzálního, jaké měl ve své době třeba J. W. Goethe nebo encyklopedisté osmnáctého století. Už v jedenácti letech se rozhodl, že se stane univerzitním profesorem, v patnácti jako samouk četl anglicky. Měl ohromnou znalost evropské hudby, literatury a filosofie včetně antiky, sbíral literaturu pozdního Říma. Jeho milovanými tvůrci byli Karl Kraus a Gustav Mahler. Vykázal se obdivuhodnou pílí i houževnatostí a navzdory pronásledování komunistickým režimem v padesátých letech se nikdy nevzdal. Když nesměl pracovat jako archeolog, vystudoval při zaměstnání geologii a přednášel alespoň kroužku vlastivědných zájemců v hradeckém muzeu.

Myslím, že důvodem jeho posedlosti vzděláním byla také tradice rakouského gymnaziálního školství a všichni ti milovaní profesoři, o nichž žertovně píše Jaroslav Žák. To oni ovládali ducha naší řecko-římsko-židovské civilizace a po staletí jej propagovali. Právě oni dokázali nadchnout mladé lidi i z intelektuálně velmi skromných, venkovských poměrů a podchytit jejich talent.

 

Váš otec měl i mimořádné jazykové nadání… 

Ano. Hovořil plynně čtyřmi jazyky – česky, německy, francouzsky a latinsky, což bylo až na tu latinu ve vzdělaných židovských rodinách za Rakouska dost běžné. On ale dokázal číst téměř ve všech indoevropských jazycích. Ve třinácti letech někde splašil starou německou učebnici angličtiny tištěnou švabachem (Langenscheidt). Našel jsem ji proškrtanou a s poznámkami u babičky na půdě. Zřejmě dospěl k názoru, že se angličtina stane světovým jazykem. A jako osamělý jedináček v nešťastném manželství trávil nad ní dlouhý čas a naučil se všechna slova od A do Z. Na jazyky byl opravdu talent, měl fenomenální paměť. Jako patnáctiletý už četl Agathu Christie a později i další anglické autory detektivek. Tenhle žánr miloval, bavilo ho uhodnout vraha, dnešní thrillery by se mu nelíbily. Nikdy se ale nenaučil té strašidelně složité anglické výslovnosti a pohyblivému přízvuku, takže se na veřejnosti neodvážil mluvit. Litoval, že se světovým jazykem nestala italština. Ta má jednoduchou gramatiku, snadnou pravidelnou výslovnost a díky latině jsme ji mívali v povědomí.

 

Byl tedy na gymnáziu takzvaně premiantem?

Skutečně inteligentnímu a zvídavému člověku nezáleží na samých jedničkách. Otec pohrdal lidmi, kteří měli dva doktoráty. Říkával dupl doktor, dupl vůl. Dnešní diplománie, zejména u studentů žvanivých humanistických oborů, by ho vyděsila. Angličané nepovažují bakalářský diplom za nedokončené vzdělání. Když jsem procházel jeho gymnazijní vysvědčení, všiml jsem si, že každý rok obvykle míval pár dvojek, tu a tam nějakou trojku a najednou šok – obě vysvědčení z oktávy na gymnáziu ve Vysokém Mýtě s vyznamenáním. To maturitní vysvědčení z června roku 1939 zřejmě prozrazuje jeho obavy z nejisté budoucnosti. V roce 1937 se celá rodina přejmenovala na Tomské (po ruském hraběti z Puškinovy Pikové dámy) a po mnichovské kapitulaci otec konvertoval ke katolictví.  

 

Na vašeho otce se vztahovaly rasové norimberské zákony? 

Ano i ne. Oficiálně se na něj nevztahovaly a sám naštěstí nevěděl o židovském původu své matky. Zatímco děda měl židovské kořeny, babička byla pravděpodobně pouze poloviční Židovkou. Její otec, podomní obchodník Redlich z Frankfurtu nad Odrou, si to dítě „uhnal” někde na statku v Domažlicích. Babiččina matka, rozená Marie Kunešová, zemřela v sedmačtyřiceti letech, když její dceři bylo deset, a nic o ní nevíme. Maďarské řádové sestry ze sirotčince v Budapešti, kde vyrůstala, jejího židovského nemanželského otce poctivě zalhaly, takže otec ani netušil, že je na tom se svým původem tak bídně. Zkušenost pronásledování a téměř totální ztráta rozsáhlého příbuzenstva ale způsobily, že se ze stínu šoa po celý život nevymanil. 

 

V jakém jazykovém prostředí otec vyrůstal? 

Ačkoli byla Dobruška ryze česká a on chodil do české národní školy, od dětství poslouchal horalskou němčinu tkalců v otcově dílně, kam přiváželi zadané výrobky, a něco z ní pochytil. V Orlických horách se mluvilo němčinou říšským Němcům naprosto nesrozumitelnou. S vyhnáním sudetských Němců se tento svérázný dialekt rozplynul. Na gymnáziu v Rychnově nad Kněžnou a později ve Vysokém Mýtě se vyučovala němčina jako cizí jazyk. Jeho česká učitelka v Rychnově ovládala jen školní němčinu, takže mu pořádně nerozuměla, když do ní pletl nářečí. Přestože z gramatiky Hochdeutsch zpočátku neprospíval, naučil se německy dobře. České země byly za první republiky dvojjazyčné a pro studovaného člověka znalost němčiny patřila k běžnému vzdělání.

 

Považoval se tedy spíše za Čecha, nebo za Němce?  

Na to se nedá jednoduše odpovědět. Žil v českém prostředí a po příkladu rodičů tíhl nejdříve k českému nacionalismu, k jeho oblíbeným básníkům patřili Svatopluk Machar a Viktor Dyk. Ale v posledních ročnících gymnázia pro něj začala být němčina důležitá, a dokonce si předplatil Prager Tagblatt, což na českém venkově možná vzbuzovalo jistou nelibost. Po válce nevraživě snášel otázku, kam patří, byl bez národnosti, prostě liberál klasického střihu. Inspirovala ho zemská aristokracie, kterou nesvazoval národní jazyk. Četl rakouské básníky a literáty Karl Krause, Hugo von Hofmannsthala, Josepha Rotha, a tak se – zejména po roce 1938 – začal stylizovat jako Rakušan. Být “Sudetendeutsche” bylo pro něj naprosto nemyslitelné. Německý nacionální socialismus ho ohrožoval na životě a český konzervativní nacionalismus ho zřejmě zklamal. 

 

Jak se mu podařilo přežít druhou světovou válku?  

Jak už jsem se zmínil, v lednu roku 1939 se nechal pokřtít. Bydlel tehdy už léta jen s otcem u svého strýce ve Vysokém Mýtě. Po maturitě vstoupil do biskupského semináře v Hradci Králové s několika dalšími kvazi-seminaristy, jak je nazval kardinál Dominik Duka. Můj neemotivní otec, často se špatně skrývaným dojetím, vzpomínal na charismatického spirituála, jezuitu P. Františka Vlka, který možná přesvědčil místního biskupa, aby přijal do semináře několik židovských studentů. Díky němu také během studia poznal antitotalitární encykliky papeže Pia XI. z roku 1937 o komunismu a nacismu (Mit brennender Sorge a Divini Redemptoris). Po válce jej inspirovaly k aktivní účasti v předvolební kampani proti komunistům a mně během studia politických ideologií také pomohly pochopit, jak oba budovatelské režimy v celé své praxi a propagandě byly totožné, až na jeden rozdíl – každá ospravedlňovala svou touhu po moci odlišnou pseudovědeckou teorií vývoje světa. Komunismus vycházel z principu třídního zápasu, nacismus z boje ras. Obě ideologie jsou svého druhu politickým náboženstvím a kultem.  

Koncem roku 1942 někdo – snad zahradník semináře – ukryté židovské studenty udal a místní Němci ve vedení magistrátu je bleskurychle vybavili pasy a odveleli na nucené práce do Breslau (Vratislav). Je možné, že tato záchranná akce později přispěla k otcově nekompromisnímu odmítnutí kolektivní viny českých Němců a jejich poválečného vyhnání. Ve Vratislavi (dnes Wroclaw) ho přidělili k říšské poště jako tlumočníka „totálně nasazených”. Měl ohromné štěstí. Při jednom z prvních náletů byl raněn do nohy a mohl být převezen ještě nerozbombardovanou železnicí do nemocnice ve Vídni. O „pevnost” Breslau se krátce nato strhl zničující boj, který ustal až po dobytí Berlína, a město se tak jako Drážďany nebo Kolín nad Rýnem proměnilo v rozvaliny. Po návratu z války otec navštívil v Praze jezuity a dozvěděl se, že nacisté pátera Vlka v březnu roku 1945 umučili v Terezíně. 

Dodnes nevím, zda otec opravdu konvertoval ke katolicismu, zda upřímně a z přesvědčení, nebo z obavy o život. Jeho žádost o přijetí do semináře je formální a o víře příliš nesvědčí. Po únoru 1948 možná ze strachu z dalšího pronásledování přestal chodit do kostela – buď chtěl chránit rodinu, nebo opravdovou víru nikdy neměl. K církvi choval ohromné sympatie a náboženství považoval za důležité, tím to ale končilo. Tak či onak rodiče v padesátých letech v době perzekuce církve na katolickou výchovu svých čtyř potomků rezignovali a do kostela chodili jen velmi sporadicky na křtiny nebo na pohřeb známých. Jakou psychickou rozpolceností trpěli Židé v době násilných politických ideologií!

Jednoho otcova kamaráda ze semináře, herce a ředitele pražského Realistického (dnes Švandova) divadla Václava Lohniského, si z dětství dobře pamatuji. Jednou se totiž otec rozčílil nad jeho členstvím v komunistické straně a přítel z mládí jej utěšoval, „Jendo, copak nevíš, že jsem ředkvička? Rudej jen na povrchu”. Ovšem kariérismus otec bytostně nesnášel.

 

Trpěl otec syndromem přeživších? Jaké vysvětlení máte pro nečekaný závěr jeho života?

Nepochybně. Mimo jeho nedávné vdovství je to jediné vysvětlení jeho fingované přirozené smrti. Přestal brát prášky na snížení tlaku a nečekaně odjel do alpského hotelu, kde snad po dva dny od rána do večera pil koňak. Číšníci říkali, že byl docela veselý. A víte, kde to bylo? U Hitlerova skalního sídla v Berchtesgadenu. Pocit viny, trýznivá otázka, zda byl právě on hoden přežít, dostihla i největšího ze spisovatelů holokaustu Primo Leviho, právě tak jako Rudolfa Glazera, jednoho ze dvou Čechů, kterým se podařilo uniknout z vyhlazovacího tábora v Treblince. Ke stáru vyskočil z osmého patra jednoho pražského hotelu.

Po letech se vracejí vzpomínky z dětství, otec vyrůstal jako jedináček, ale v rozvětvené rodině bylo mnoho bratranců a sestřenic. Jeho otec Arnošt pocházel z devíti sourozenců a ti všichni měli děti a téměř všechny nacisté zavraždili. Pamatuji se, jak jednou, když jsem přijel k rodičům s několika svými malými dětmi a otec uviděl mého devítiletého syna, svého jmenovce, najednou se prudce otočil a rychle odešel z pokoje. Stihl jsem si všimnout, že zaslzel, a později mi řekl: „Ten tvůj Honza je celej Bondy, v tomhle věku šel do transportu.“ Otec zažil také deportaci svého strýce a tety z Rychnova nad Kněžnou, u nichž jako gymnazista nějaký čas bydlel, bylo jim tehdy už přes osmdesát. Mimochodem, rychnovský strýc špeditér je postavou Obecního města Karla Poláčka. Na jednu otcovu sestřenici, o níž se „ucházel” důstojník SS a která spáchala sebevraždu, vzpomíná jiná jeho sestřenice Hana Demetzová v životopisné novele Dům v Čechách. Byla to hrůzná doba a pro Židy dvojnásob. Otec za války tajně jezdil za svým tátou do Prahy. Předtím, než ho v červnu 1942 zařadili do jednoho z prvních transportů do Terezína, pracoval z donucení v pražských ulicích jako metař. To, co oba zažili, na to lidská představivost nestačí. I mne na stará kolena pronásledují tyhle útržky vzpomínek z druhé ruky.

 

Byl váš otec spíš skeptik, pokud jde o vymýcení antisemitismu po holokaustu? A byl by dnes zděšen, jak tento "démon zahnaný do podsvětí" znovu zvedá hlavu?

O současném antisemitismu jsme spolu nehovořili, protože v osmdesátých letech se ještě nijak významně – a zejména v Německu – neprojevil. Samozřejmě, že by ho vyděsil. O holokaustu (šoa) vyšly na světě statisíce knih, ale dnes už žije třetí, čtvrtá poválečná generace a nezbytně se vytrácí historická paměť, proto máme povinnost tyhle hrůzy připomínat. Otce by návrat antisemitismu překvapil – ani mně se nechce věřit, že bylo něco takového v naší civilizaci, která se pyšnila morálkou a tolerancí, vůbec možné. Rok po válce nepřekonatelný pozorovatel společnosti George Orwell vydal esej o antisemitismu, v němž předvídal návrat této prastaré nenávisti vůči jedinému národu na světě. Podle jeho mínění Hitlerova válka vůči Židům vlastně zvítězila. Předválečné vtipy o Židech jsou sice nepřijatelné, slušná společnost se za svůj nepřiznaný postoj stydí a nehodlá o něm mluvit. Tradiční antisemitismus se podle něj skryl do podzemí, kde se ale výrazně rozšířil. Židé jsou věčným obětním beránkem za nějaké zlo. Za jaké? Za každé. Svým způsobem jsem rád, že se otec té dnešní vlny celosvětové nenávisti vůči Židům nedožil.                                                           

 

Dětství jste prožil v Hradci Králové v rodině s vyhraněnými antikomunistickými názory…

Otec tvrdil, že je jediný Žid, jenž zůstal v Československu a nevstoupil do komunistické strany. Negativní pohled na komunistický režim jsem zdědil z domova, oba rodiče se považovali za antikomunisty, a přestože jsme jako děti nevyrůstaly v náboženském prostředí, židovsko-křesťanský pohled na svět doma přetrvával a poskytoval zásadní důvody k odporu. Po únorovém puči a pronásledování církve, když většina jeho kolegů z biskupského semináře zmizela v pracovních lágrech, se obával, že dojde i na něj. 

Po promoci na pražské filosofické fakultě, kde studoval prehistorii u profesorů Jana Filipa (keltská kultura) a Jana Eisnera (slovanská kultura), získal místo v hradeckém muzeu a díky tomu také byt ve městě. Dostal za úkol pořídit inventář archeologických sbírek východočeských muzeí, což byla pro malého kluka důležitá práce. Třídil jsem papírky s nálezy podle abecedních názvů obcí: Jaroměř, Smiřice, Všestary. Později se otec dostal i k vysněnému archeologickému výzkumu keltského osídlení – přesněji pohřebiště „lidu popelnicových polí”. Během vykopávek v Lochenicích v roce 1954 si pro něj přijela Státní bezpečnost, tzv. estébáci, byl zatčen a vyslýchán na základě podezření z protistátní činnosti. Nevím, kolik dnů nebo týdnů zůstal ve vazbě, bylo mi šest let, ale pro matku to muselo být velmi zlé. Pamatuji si, že jsme byli zcela bez peněz a možná i nějaký čas o hladu.

 

Jaký vliv na vás měla otcova svérázná výchova?

Samozřejmě, že vedla k jisté schizofrenii. Jinak se mluvilo doma a jinak ve škole. Otec komunistickou školu nenáviděl, všecko bylo špatně. Na tehdejší zlou dobu, v rámci možností, dával najevo svůj odpor – na prvního máje nevylepoval na okna vlaječky, nechodil na brigády, nesoudruhoval. Za komunismu se z jednoho platu uživit nedalo, a přesto vědomě volil bídu, matce nedovolil „chodit do zaměstnání”, aby děti nemusely do školky a do družiny. Vstoupit do pionýra nebo svazu mládeže (ČSM), to vůbec nepřicházelo v úvahu. Po přestěhování do Pardubic se rozhodl, že doma potlačí komunistický rozhlas a naladil si rakouskou stanici Österreich Zwei. Dodnes mi zní v uších její sobotní znělka pořadu „Autofahrer unterwegs” a tenor zpěváka, který používal mé jméno jako příjmení, Peter Alexander. Otec potřeboval na střední vlnu rádia velkou anténu a natáhl ji na protější dům přes celé náměstí, z čehož měl po čase opletačky s policií (Veřejnou bezpečností).

Oba moji rodiče vyrůstali dvojjazyčně a tuto duševní výbavu považovali za dobrý trénink do života. Nejvíc se to podepsalo na mně, byl jsem nejstarší, polsky jsem se naučil, ale z němčiny pochytil dost málo. Když už jsem měl dva sourozence, otce nesoustavné pokusy o výuku mé němčiny omrzely. Jeho jazykový experiment jsem ocenil až mnohem později, kdy jsem s pomocí slovníku přece jen dokázal přelouskat jednodušší německé knížky. Doma jsme měli úžasnou sbírku knih vyřazených z veřejných knihoven. Otec neustále brousil po antikvariátech a hledal předválečnou literaturu, kterou antikváři zřejmě prodávali potají tzv. pod pultem.

 

Vy jste na prahu dospívání asi neměl důvod generačně se bouřit proti rodičům?

Pochopitelně, že ne, ale to bylo v konzervativních a antikomunistických rodinách běžné. Rodiče jsem obdivoval, protože se vymezovali vůči odpornému režimu, který pronásledoval nevinné občany, uzavřel národ do klece, nutil do falešného optimismu prvomájových oslav a průvodů, režimu, jaký si dnes nikdo  nedovede představit. Měli jsme být „uvědomělí”, milovat socialistickou vlast a nenávidět západní kapitalismus. Zásluhou svých nekonformních rodičů jsem tuto absurditu začal vnímat už jako malé dítě, vždyť jsem nesměl chodit ani do školky, a vyrůstal jsem v odporu ke kolektivismu. Jedinec měl být pohlcen jakýmsi duchem vyšší smyšlené reality. Dnes tíhneme k opačnému extrému, vzniká pocit, jako by společnost neexistovala; ztratila se z ní přirozená národní oddanost. Stále se potácíme ode zdi ke zdi.

 

Nechce se mi věřit, že se váš otec na jaře roku 1968 rozhodl pro emigraci do západního Německa právě v době, kdy v Československu vládla největší míra svobody za celou dobu komunismu.

Chápu. A také ho všichni považovali za blázna. Do 21. srpna bylo ještě daleko. On ale bedlivě sledoval evropské dění, poslouchal francouzský i rakouský rozhlas a jako správný realista vnímal, co se děje. Po kubánské krizi, kdy prestiž sovětské moci utrpěla porážku a režim musel stáhnout své rakety z „ostrova svobody”, nový vládce Ruska Leonid Brežnev v roce 1964 sesadil Chruščova. Od té doby tam přituhovalo, kdežto u nás se uvolňovalo. Naivní komunisti chtěli zdiskreditovanému režimu dát „lidskou tvář”, více svobody, „glasnost” jako jejich pozdější dědic Michail Gorbačov. Z dnešního pohledu víme, že sovětské impérium stálo ekonomicky na vratkých nohách, ale tenkrát to tak nevypadalo. Západní média hlasitě varovala, ale v Praze vypukla euforie. Naivitu obyvatel měla na svědomí dvě desetiletí trvající izolace, o situaci v Rusku se staral málokdo. Můj otec však iluzemi netrpěl. 

 

Vídali jste se spolu v době, kdy jste žil v londýnském exilu?

Už jako student jsem si pořídil starou kraksnu a jednou ročně jezdil za rodiči do Německa, časem i s několika svými dětmi. Později jako ředitel Kirche in Not jsem pak jezdil služebně třikrát ročně do hlavního stanu organizace v Königstein im Taunus, a tak jsem si mohl odskočit za rodiči do Tübingenu. Otec až do důchodu přednášel v tamním Institutu für Ur-und Frühgeschichte Archäaologie na univerzitě. Jednou jsem je vzal na výlet do jihotyrolského Brixenu, kam jsem jel na pozvání exilové Křesťanské akademie působící z římského semináře Nepomucena. Byl zářivý den. Vyšli jsme si do polí, všude kolem vinice, ovocné sady – především broskvoně – v údolí válo svěží povětří! U nás bývá léto unavené horkem, v podalpí vládne jarní svěžest! Úžasná kombinace. Dodnes si říkám, že jsem se špatně rozhodl a místo do deštivé a sychravé Anglie, jsem měl raději emigrovat do slunné severní Itálie. Na polní cestě jsme přišli k místu, kam z jednoho pylonu dálkového vedení spadly dráty. „Vidíš nápis na té ceduli?“ zeptal se otec, „něco ti předvedu.“ On byl schopen číst italsky stejně dobře jako latinsky. Přečetl jsem si to, ale nechápal jsem, o co se jedná. „Kdyby to tady bylo napsáno německy, a divím se, že není, protože jsme v Brixenu, kde se ještě pořád německy mluví, tak by tu stálo: ´Pozor! Vysoké napětí. Nebezpečí života. Dotýkat se, je striktně zakázáno!´ A vida, Italům stačí tři slova: ´Dotkneš-li se, zemřeš!´“

 

To je poezie!

To je Dante!

 

Vracel se váš otec v závěru svého života ke své židovské identitě?

Pokud myslíte náboženství, tak ne, svou národní židovskou identitu si uvědomil zásluhou nacistů až během války. Sdílel osud židovských spisovatelů a umělců, za mého mládí často poslouchal zneklidňující hudbu Gustava Mahlera, sbíral články a knihy o Franzi Kafkovi. Znal veškerou moderní německou a rakouskou literaturu sekularizovaných Židů. Na rozdíl ode mne z náboženství uznával jen racionální filosofické jádro. Jako mnohým i jemu Hitler připomněl jeho potlačený židovský původ. Ostatně, o židovském traumatu svědčí i otcův odchod ze světa v Berchtesgadenu, kdy se symbolicky připojil ke stínům svého zavražděného otce a příbuzných. 

 

Vytváříme portrét vašeho otce a zdá se mi, že jste se ve vztahu k němu zcela odosobnil. Proč mluvíme pouze o jeho racionalitě, a nikoli o tom, co pro vás znamenal jako blízký člověk? Těžko se vám vybavují takové chvíle?

On nebyl ani citlivý, ani laskavý, naštěstí měl velký smysl pro humor. Jeho vliv byl čistě intelektuální. Učil mne dívat se na svět s hravým úžasem, hledat smysl života. Na to ovšem sama filosofie nestačí... Nastavil mi do života zásadní otázky, na něž usiluji odpovědět.

 

Měl někdy pocit, že v životě dosáhl toho, co si přál?

Kdepak. Nemohl být spokojen, protože neporozuměl všemu, čemu porozumět chtěl. A se svou vědeckou kariérou také ne. Stal se jen v pozdním věku univerzitním profesorem. Osud mu zničil vědecký elán mládí. Svá nejlepší léta prožil v otevřeně nepřátelském světě. Nevím, kolik toho musel dohánět, když se ve svých osmačtyřiceti letech konečně osvobodil. A politický stav Německa jej také nijak nenadchl. Pro klid svého ducha raději odebíral švýcarský deník Neue Zürcher Zeitung. Život mu přinášel samé frustrace!

 

Byl přece za svou vědeckou práci mimo jiné poctěn čestným doktorátem univerzity v Bernu, kde také nějaký čas přednášel.

Ano, to ocenění jej pochopitelně potěšilo a výzkum v Izraeli, kde pracoval dva roky z pověření svého institutu, završil rozsáhlým dvousvazkovým dílem o starší a mladší době kamenné na Blízkém východě (Das Altpaläolithikum im Vorderen Orient a Das Mittelpaläolithikum im Vorde-ren Orient, Wiesbaden 1982 a 1991). Co naplat, tu jeho životní mezeru ani ty dva svazky vyplnit nemohly.

 

Mluvili jsme o tom, co jste převzal od svého otce. Ale vy jste určitě šel dál… Dosáhl jste něčeho, co on už nestihl?

Nemyslím. Otec byl vzdělanější, inteligentnější, řekl bych napůl geniální. Na rozdíl od něho jsem polovzdělanec. On skutečně znal nejen celou evropskou filosofii, ale i literaturu a umění, a to v naprosto nedostižném rozsahu.

U něho se projevovala zvláštní neskromnost a nepokora daná vysokou inteligencí. Chtěl toho vědět příliš mnoho, všemu rozumět a něco z té touhy mi nepochybně předal. Já, když objevím nějakou malou pravdu, hned ji chci poslat dál, proto se věnuji té „pěně dní“. Radost z poznání chci okamžitě sdílet, jenomže, jak se většinou ukáže, je jen částečná. Ale zápas s ideology a politruky není pouhé moralizování, někdy je to i ohromná zábava.

Jsem o dost starší, než moji bratři, na mou výchovu měl otec více času a větší vliv, zvláštní, že mě tak uhranul svým židovským osudem, který s ním teď v druhé generaci – snad v pozitivním významu – na stará kolena sdílím. Životní osud mých rodičů tak jako naší kultury symbolizuje prázdný náhrobek na hřbitově v Tübingenu – bez kříže i bez Davidovy hvězdy.

 

Co myslíte, že je ve vás skutečně židovské?

Stále přemýšlím o smyslu světa a účelu lidského života.                                                

 

 

V roce 2020 jste si na Bečově připomínali 35. výročí nalezení vzácného pokladu, relikviáře svatého Maura, za zvýšené pozornosti médií, ale bohužel v čase omezujících protipandemických opatření a náročných stavebních úprav. Byl provozně a organizačně těžší rok 2020 nebo ten letošní? Co vám z roku loňského nejvíce utkvělo v paměti?

Obě specifické sezóny byly náročné, ale každá ve své podstatě jinak. V loňském roce bylo asi nejobtížnější za pochodu sloučit rozsáhlé stavební akce ve dvou třetinách svěřeného památkového areálu, tj. několika zámeckých budov, hradu, zámeckých zahrad a hradního parku s návštěvnickým provozem dvou expozic na dolním zámku, a to vše za dodržení povinných omezeních a stále se měnících podmínek. Kdežto letos, když pominu nečekanou zimní havárii tarasní zdi pod zámeckým točitým schodištěm, kterou jsme museli bezprostředně řešit uzavřením celé ulice Pod zámkem a začít záchranné zajišťovací práce, byla situace o poznání přehlednější. Bylo jasné, že zahájení návštěvnické sezóny bude posunuto, a proto jsme našli náhradní práci všem našim stálým průvodcům, pokladním a administrativním pracovníkům. Paradoxně se tak dostalo na důležité, ale v běžném zátěžovém provozu stále odkládané aktivity od generálních úklidů všech prostor přes skartaci nepotřebných dokumentů, uspořádání archivů, strategického plánování až po různorodé práce v dosud nepřístupném hradním parku, na kterém je možnost nasazení zvýšeného počtu lidí opravdu znát. Provádění v pandemickém režimu jsme pak zvládali docela dobře, neboť jsme se iniciativně stali v přípravných fázích dobrovolným testovacím objektem pro vyhodnocování ochranných pomůcek průvodců.

 

Státní hrad a zámek Bečov je spravován Národním památkovým ústavem (NPÚ), který zaznamenal v loňské sezóně propad celkové návštěvnosti a tím pádem i pokles tržeb. U vás tomu tak nebylo. Čemu připisujete mimořádnou návštěvnost vašeho objektu během roku s covidem?

Vysvětlení mimořádně vysoké návštěvnosti vidíme zejména v systematické popularizaci hradu a zámku v Bečově nad Teplou, v malebném okolí historického městečka, znovuobnovené botanické zahradě, nabídce řady muzeí či originální naučné stezce vedoucí na Šibeniční vrch. Nezanedbatelná je však dlouhodobá práce s fenoménem relikviáře svatého Maura, unikátně dochovaným středověkým hradem a historickou sbírkou vín a koňaků patřící mezi nejstarší a nejdražší v Evropě. K úspěchům v oblíbenosti a v návštěvnosti též nemalou měrou přispívá i naše specializace na rodiny s dětmi, formální i neformální vzdělávání, rozšiřování netradičních služeb a návštěvnického zázemí v podobě dětských programů, herních prvků (např. cvičná archeologická lokalita, půjčovna kostýmů zdarma, možnost vyzkoušet si herní prvky z minulosti, dřevěné koně, hnací obruče apod.), prohlídkové trasy pro čtyřnohé mazlíčky a v neposlední řadě myslíme také na sportovce, pro které jsme společně s Horoklubem Chomutov vytvořili na skalním ostrohu pod hradní věží lezeckou stěnu. Už samozřejmostí je u nás informační centrum, free wifi, návštěvnická místnost pro nepřízeň počasí, nápojový automat, přebalovací pult, stínící historizující stan a mlhový osvěžovač vzduchu pro parné dny apod.   

V loňském roce nám také hrálo do karet několik skutečností. Slavili jsme zmiňované výročí 35 let od nalezení relikviáře, v rámci něhož byla i po značně redukovaném programu alespoň slavnostně prezentována zlatá investiční mince ČNB s motivem relikviáře a hradu Bečov, vyhlášena celoroční výtvarná soutěž pro děti s virtuální galerií zaslaných a oceněných děl a též se nám za velké pozorností médií podařil díky podpoře ředitele Českého centra husarský kousek, a sice realizace pařížské předpremiéry mezinárodní výstavy „Devět století společné historie“, jež měla být původně zahájena v belgickém Florennes, v místě původního domova relikviáře sv. Maura. V neposlední řadě nám také pomohlo to, že zahraniční návštěvníci, kteří vloni chyběli na většině tuzemských památek, u nás i za běžné situace tvoří spíše nižší procento a dá se říci, že nám proto tolik v celkových součtech nescházeli. Tuzemští turisté byli naopak v Karlovarském kraji podpořeni destinační agenturou Živý kraj a tzv. Karlovy Vary Region Card, díky níž měli u nás vstup zdarma na zámecké interiéry.  

 

Schraňujete druhou nejcennější zlatnickou památku v České republice po korunovačních klenotech, unikátní románskou ostatkovou schránku, mimořádné umělecké dílo. Řešili jste už nějaké pokusy o její poškození nebo zcizení? Relikviář se bude brzy stěhovat do nové muzejně-galerijní expozice, která se má otevřít na podzim. Jaké budou její výhody?

Relikviář svatého Maura je památkou nevyčíslitelné hodnoty a tomu přímo úměrně odpovídají všechna bezpečnostní opatření. V minulosti byla primárně řešena bezpečnostní doktrína v návaznosti na nebezpečí odcizení, v současnosti je pamatováno i na preventivní ochranu před vandalismem, fundamentalismem, činy vyšinutých jedinců včetně protipožárního zajištění. V areálu jsme v minulosti vybudovali unikátní protipožární systém, stálé připojení na pulty centrální ochrany Policie ČR a HZS KK. Probíhají zde pravidelná mezirezortní námětová a prověřovací cvičení, naši zaměstnanci postupují speciální kurzy na ochranu tzv. měkkých cílů, krizových situací a zdravovědy. Vedle sofistikované techniky, ostrahy se zbraní se také nezapomíná na tradiční opatření, jako jsou mříže, pevné zdi či na služebního psa s patřičným výcvikem. V nové muzejně-galerijní expozici, kam se od podzimu relikviář stěhuje do nové právě konstruované vitríny s nejodolnějším vyrobitelným neprůstřelným a nerozbitným sklem, přibude též bezpečnostní rám s obsluhou a další prvky. Už samotné přemístění této významné románské památky do srdce areálu tak bezpečnostní podmínky ještě zlepší. Nová expozice umožní návštěvníkům projít si rozšířenou trasu volně bez průvodce, čeká na ně spousta interaktivních prvků, audiovizí i nových informací.

 

Nebojíte se přicházet s novými, velkými projekty. Máte jako kastelán dostatečné pravomoce, jak ovlivnit rozvoj objektu? Bečov doznal od roku 2002, kdy jste se stal jeho kastelánem a zároveň se zde otevřela expozice relikviáře svatého Maura, zásadních změn. Co je vaším hnacím motorem, kde berete inspiraci a podporu? Na jaké uskutečněné projekty jste mimořádně hrdý? Zůstávají některé vize do budoucna zatím nesplněné?

Dvacet let je opravdu dlouhá doba, za kterou lze hodně věcí pochopit a zvládnout. Naskočil jsem do jedoucího vlaku, naštěstí jsem středním vzděláním strojvůdce (úsměv), a snažil se v té rychlosti nevykolejit. Jsem hrdý, že se mně i celému týmu za tu dobu podařilo alespoň částečně splatit tomuto památkovému areálu více než padesátiletý společenský dluh, kdy po druhé světové válce nebyl i přes naléhání řady odborníků hrad Bečov, patrně z geopolitických důvodů (oblast bývalých Sudet, zřízení nedalekého vojenského cvičišti Prameny, apod.) vybrán do souboru hradů a zámků určených pro zpřístupnění veřejnosti. Areál měl tak utilitární využití, bývala zde škola, družina, ubytovna pracovníků rudných dolů, stanice veřejné bezpečnosti, byty a garáže lesních zaměstnanců apod.

Zapomenutý a zapovězený areál, navíc využívaný více vlastníky, bez zájmu odborné i laické veřejnosti postupně chátral, původní velmi ceněný mobiliář byl rozprodáván, zničen, rozchvácen či rozvezen na jiné zámky či do tzv. sběren. Postupně se nám podařilo stabilizovat několik stavebních havárii, zkolaudovat starší i rozběhlé stavební akce, připravit koncepci využití a obnovy, pátrat po původním mobiliáři a vracet jej na Bečov, pozvolna zvyšovat návštěvnost a hledat vlastní image a konkurenceschopnost svěřeného objektu, popularizovat laické i odborné veřejnosti fenomén relikváře sv. Maura i hradozámeckého komplexu, aktivně se zapojit se do místní samosprávy a spolupracovat s místními neziskovými organizacemi, provádět vlastní badatelské průzkumy či zadávat zpracování restaurátorských záměrů, archivních rešerší, prostě vše, co bylo třeba a co do té doby fatálně chybělo.

Mimo jiné jsme se také rafinovaně naučili pracovat s aurou Maura, začalo nás bavit být první svého druhu (lezecká stěna, dětský web, fakultní objekt UK, modelové pracoviště HZS apod.) a šli si tvrdě za svým. Za hnací motor lze považovat samozřejmě vlastní přesvědčení o smysluplnosti a důležitosti toho, co děláte, neboť když si uvědomíte, že věnujete celý svůj produktivní život a energii do toho, abyste dostali svěřený objekt do kondice, ve které už před socialistickým experimentem byl, tak je vám někdy opravdu ouvej. Samozřejmě, že nám pomáhají též formální uznání naší práce od ceny EUROPA NOSTRA, nejvyššího památkářského ocenění, někdy přezdívaného památkový Oscar, až po udělení ceny Adolfa Heyduka za přístup k hendikepovaným návštěvníkům či příznivé komentáře na sociálních sítích nebo jen rozzářené dětské oči při edukačních a edutainmentových programech.

Z nesplněných vizí bych asi uvedl přání, aby se po té, co se o fenoménu relikviáře podařilo vydat samostatnou monografii, vytvořit písničku, vyrazit zlatou investiční minci, udělat interaktivní dětský web, natočit hraný dokument s přímými aktéry objevení relikviáře, vybudovat novou muzejně-galerijní expozici, nahrát rozhlasovou hru, vydat poštovní známku, též natočila „česká retrobondovka“ o pátrání a nalezení tohoto objevu století ideálně jako celovečerní film. Dále bych si moc přál, aby se povedlo za podpory českého velvyslanectví a rodiny původních majitelů právě rozběhnuté rekorkování několika ohrožených vín ze souboru historické sbírky, pro kterou budujeme ve spolupráci s kreativci zbrusu novou velmi originální expozici a depozitář v jednom.

Je zajímavé, že tak jak měl Bečov smůlu v poválečném vývoji, tak má v poslední době štěstí na lidi, osobnosti, příznivce a podporovatele záchrany a celkového zpřístupnění. Vždycky jsem plánoval zařadit Bečov do TOP desítky nejnavštěvovanějších státních památek, ale že se to podaří ještě před otevřením nové expozice a v době pandemických opatření, to jsem opravdu nečekal. Tak mám radost, že si mohu jednu z věcí na seznamu odškrtnout (smích).

 

Po druhé světové válce sloužil zámek mimo jiné také jako základní škola. Vy na tuto tradici navazujete a s vysokými školami velmi aktivně spolupracujete na různých projektech. Které už běží a co připravujete?

Státní hrad a zámek Bečov se již v minulosti stal jako první svého druhu fakultním objektem Karlovy univerzity, v loňském roce poté navázal oficiální spolupráci i s Filozofickou fakultou (moje alma mater) a Fakultou designu a umění Ladislava Sutnara Zapadočeské univerzity v Plzni. Naše spolupráce běží hlavně na bázi aktivní kooperace na různých badatelských pracích, bečovských zápočtových praktik, vzdělávacích pobytů, návštěv apod. V součinnosti s Fakultou designu a umění mimo jiné vzniká i nová expozice tzv. Tekutého pokladu, v rámci níž bude poprvé veřejnosti neotřelým způsobem prezentována kolekce historické sbírky vín a koňaků z konce 19. století, které byly ukryty spolu s relikviářem a které mají po ověření jejich kvality předními světovými someliéry mnohamilionovou hodnotu. Dochází zde tak k zajímavému spojení mezi naší konzervativní památkovou a kreativní uměleckou institucí.

Vedle vysokých škol též úspěšně spolupracujeme na různých projektech i se základními školami či středními školami cestovního ruchu nebo gymnázii. Například s gymnáziem Přírodní škola, o.p.s., byl v rámci pravidelných expozic vytvořen oblíbený haptický model relikváře s doprovodným programem pro nevidomé či věhlasný program Stíny minulosti připravený pro netradiční prezentaci hradu dětem.

 

Není u nás stále ještě obvyklé, aby měla památka svůj speciální kreslený web pro nejmenší návštěvníky. Jaké akce pro děti jsou u vás nejpopulárnější?

Spuštění dětského webu pro nejmenší návštěvníky památek patří též k aktivitám, které lze v našem oboru považovat za průkopnické, i když princip jsme okoukali jinde. V tomto případě jeho realizace byla o to jednodušší, neboť jsme mohli vyjít z dlouhodobé spolupráce s Mgr. Evou Chupíkovou a jejím projektem První průvodce památkami (s pastelkami) pro děti.

Mezi nejoblíbenější akce pro děti u nás patří dětské prohlídky, které jsou alternativou prohlídek pro dospělé. Holkám a klukům se zde věnuje zkušený lektor, prochází se jinak nepřístupnými prostorami, např. tesanou skalní chodbou či sala terrenou, kde neplatí pravidlo zákazu dotýkat se vystavených předmětů, ale naopak mají příkaz vyzkoušet repliky stolního náčiní, rytířské zbroje nebo šatů komtes a služebnictva, či zahrát si dobové hry. Dále je dětem v exteriéru k dispozici řada herních prvků, jako například archeologiště, hnací obruče, dřevění koně atd. Velmi oblíbená jsou i divadelní představení pořádaná pro nejmenší nebo špacírmapa po zámeckých zahradách či šifra jména hradu Bečov na naučné stezce kolem hradu. Maskotem projektu „Myslíme na děti“ jsou naše mluvící ovce (obvykle se pasou v hradním parku a už umí vyslovit první slabiku jména našeho hradu, druhou část slova je teprve učíme) (úsměv). Tyto ovečky lze též objevovat ukryté v podobě plstěných hraček i na běžné s dospěláky spojené trase. Účastníci na ní zodpovídají otázky a posléze jsou za zásluhy glejtem povýšeni do šlechtického stavu s vlastním erbem.

Atraktivní pro děti i dospělé je i možnost vidět na vlastní oči náš nedávno objevený a na Bečov se za zvláštních okolností navrátivší další poklad, a to Diadém Eleonory Beaufort-Spontin, který se vyznačuje nejen svou hodnotou (jde o 14karátovou čelenku ze zlata potaženou silnou vrstvou stříbra a osazenou 540 kusy výbrusů diamantů a briliant), nýbrž také neobyčejným dramatickým příběhem. Objevených pokladů, mezi které řadíme i mimořádně dochovaný autentický středověký hrad, je tolik, že jsme dokonce museli vytvořit na našem webu samostatnou záložku (smích).

 

Je otevřená Bečovská botanická zahrada? Původní rozsáhlý krajinářský park byl ve své době nazýván druhými Průhonicemi, nyní prochází náročnou obnovou, jak vypadá dnes?

Bečovská botanická zahrada se vzhledem k originálnímu přístupu jejích zachránců a provozovatelů může pochlubit tím, že je otevřena celoročně pro držitele permanentních vstupenek, pro běžné návštěvníky pak od dubna do začátku listopadu. Jedná se o jedinou takto velkou botanickou zahradu, která není zřízena městem, krajem, univerzitou či výzkumným ústavem. Díky osobnímu nasazení jejího ředitele Jirky Šindeláře, jeho celé rodiny a mnoha lidí a spolupracujících institucí toto mimořádné krajinářské dílo nejen že nezaniklo, ale dále doslova rok od roku vzkvétá. Kromě toho, že botanická zahrada s alpinem byla původně součástí beaufortského vévodského panství, pojí zahradu se zámkem a hradem osobní přátelství a též společný projekt unikátní nabídky lezeckých aktivit, kdy v zahradě vznikla první česká bioferrata, na kterou pak navázalo vybudování lezecké stěny pod hradní věží Donjonem.

 

V celém areálu probíhají už několik měsíců intenzivní rekonstrukční práce, přesto jste zůstali částečně otevření. Kdy vám končí letošní návštěvnická sezona a na co můžete čtenáře ještě pozvat?

I v letošní sezóně jsme i přes finalizaci probíhající stavební a památkové obnovy horní části areálu zůstali otevření, i když v omezeném režimu nabídky dvou základních tras v dolním zámku a zpřístupnění pouze prvního nádvoří, avšak s nově vysazenou broderiovou výzdobou a velkými palmami, které jsme získali darem od zámku Troja. Tyto mantinely nám pro letošek bohužel neumožnují s výjimkou několika divadelních představení pro děti na prvním nádvoří realizovat obvyklé ani nové kulturní akce (několik programů se zámeckou tematikou se však alespoň za účasti našeho lektora a haptického modelu relikviáře odehrálo mimo vlastní areál, např. v Botanické zahradě). Otevřeno v tomto režimu budeme mít minimálně do konce října.

Poté by se měl právě kvůli dokončování nové muzejně-galerijní expozice a přesunu samotného relikviáře svatého Maura areál na čas uzavřít a na 24. 11. 2021 je pak plánována za účasti tuzemských i zahraniční čelních představitelů kulturního i politického života slavnostní vernisáž nové expozice a odložené výstavy „Devět století společné historie“. Předdomluvený je též už i bohatý doprovodný program plný překvapení, jedinečných  happeningů a asambláží pod taktovkou věhlasného surrealistického umělce Luba Kristka.  Návštěvníci i příznivci Bečova pak relikviář v nové expozici, multimediální sál, opravené nádvoří, stylizovanou frankofonní kavárnu, vyhlídkovou věž a řadu dalšího budou moci obdivovat první tři adventní víkendy. Po vychytání všech neduhů a provozních zkušeností z pilotního provozu otevřeme příští rok spolu s Karlštejnskou sezónou.

 

Co vás přivedlo na Bečov? Co by nemělo kastelánovi v dnešní době chybět? Jste v kontaktu s kolegy kastelány? Kdybyste si mohl vybrat, jaký objekt chcete spravovat, zůstal byste na Bečově?

Bečov je mou srdeční záležitostí, středověký hrad a jeho zašlá, doposud ne plně objevená sláva a nepochopený význam mě doslova uhranul. Je to tu ale často jako s olivami, buď je milujete, nebo nenávidíte, nic mezi tím. V devadesátých letech jsem s partou báječných lidí z řad trempů, ochránců přírody a hnutí Brontosaurus, dnes bychom řekli dobrovolníků, začali jezdit pomáhat na západočeské hrady, zámky, kláštery a jejich zpustlé zahrady a parky. To prostředí jsem si doslova zamiloval – práce s lidmi, bez lidí, hlavou i rukama, všudypřítomná historie a dobrodružství, vše mělo dokonalou atmosféru, a tak jsem si šel v rámci náhradní vojenské služby vyzkoušet, zda bych byl schopen žít a pracovat na památkovém objektu. Pak už byl jen krůček k doplnění potřebného vysokoškolského vzdělání, účast ve výběrových řízeních, a když se naskytl Bečov, kde jsem před tím působil jako terénní archeolog, bylo osudově rozhodnuto.

Posléze jsem ještě vedle povinností správce areálu vykovával souběžně funkce ředitelů památkových ústavů v Plzni a v Lokti, pod které spadaly všechny státní památky bývalého Západočeského kraje, stal jsem se i soudním znalcem pro obory archeologie a architektonických památek, ale vždy mně nejvíce záleželo na Bečově a jeho předsevzaté příkladné obnově, tak jak jsem nakonec pojmenoval náš Europou Nostrou oceněný a Ministerstvem kultury dotovaný Projekt konzervace a prezentace.

Pro nově nastoupivší kastelány aktuálně vzniká v autorském kolektivu shodou okolností mnou iniciovaná metodika – rukověť správce památkového objektu. Tam snad vše potřebné popíšeme a vysvětlíme. Zdá se ale, že napsat praktický manuál na pilotování malého, středního i nákladního letadla (myšleno od zřícenin přes střední až po velké kolosy hradozámeckých areálů) není nic jednoduchého, ale o to více potřebné. Ukazuje se totiž, že s měnící se dobou, podmínkami práce i s ohledem na zahraniční zkušenosti již nebude samozřejmostí, že kastelán či kastelánka postupně a za pochodu poznává a objevuje svěřený areál a své autentické zkušenosti pak často po desetiletí aplikuje do praxe. Jde nám o to vytvořit jakousi rukověť zahrádkáře tak, aby se vědělo, kdy se co sází, sklízí, chrání před škůdci apod.

To nejpodstatnější je však mít svěřený areál rád, cítit pokoru a sloužit mu dle nejlepšího vědomí a svědomí plus ctít starobylou zásadu předešlých šlechtických majitelů a jejich správců, tedy že danou památku mám za povinnost předat svému nástupci v lepší kondici, než jsem ji převzal! S kastelánskou obcí jsme i přes velkou roztříštěnost v poměrně intenzivním kontaktu a vesměs v přátelských vztazích. Díky endemičnosti našeho povolání bych to přirovnal k fenoménu vodníků. Neboť díky řadě okolností jsou pravověrní kasteláni téměř na vyhynutí a o to více musíme držet pospolu a pomáhat si.

 

https://www.zamek-becov.cz                                        

www.facebook.com/BecovOziveny

Teprve po třiceti letech, až po roce 1989, začali Rathovu osobnost systematicky objevovat členové broumovského spolku Stěnava. Dnes jej připomíná SKI-MUZEUM v Hronově, od roku 2001 lyžařský Přejezd Javořích hor či přespolní běh v Broumově. Na domě, kde žil, je umístěna pamětní deska s nápisem „Olympionik, všestranný sportovec, Evropan“. V roce 2004 mu Klub fair play při Českém olympijském výboru udělil Cenu fair play in memoriam. Však si ji také zasloužil. Nejen pro své pozoruhodné sportovní úspěchy motivované krédem „Sport je práce v hávu radostném“, ale především za nasazení vlastního života při poskytnutí úkrytu židovskému příteli před holocaustem a také ve snaze o záchranu nejslavnějšího českého lyžaře té doby – Bohumila Hanče. Byl to právě on, kdo o Velikonocích roku 1913 nalezl ve sněhové vánici osudného krkonošského závodu vysíleného sportovce, ale sám už mu nedokázal pomoci.

Na tuto neprávem opomíjenou postavu upozornili tvůrci úspěšných broumovských divadelních inscenací: HRA-NIC-e (2015) a Cesta Emericha Ratha (2018).

Rathův sportovní rejstřík je dodnes imponující: atletika, plavání, pozemní a lední hokej, kanoistika, rychlobruslení, fotbal, box… Za Rakousko-Uhersko běžel na olympijských hrách v letech 1908 a 1912 maraton. Zatímco mnozí němečtí závodníci české závody bojkotovali, on se jich pravidelně účastnil. Mluvil i psal stejně dobře česky jako německy a mezi českými závodníky měl několik nejlepších přátel. Za Československo vyhrával mistrovství kajakářů. Po roce 1945 jako antifašista nebyl odsunut. 

Romantik, od mládí hltající dobrodružné romány, se v první polovině 20. století stal průkopníkem trampingu a vegetariánství. Jeho srub na Sázavě, Rathův Ranč, proslul abstinencí, sportováním, indiánskými atributy a otužilstvím. Své záliby uplatnil i v profesi. V Praze si zřídil obchod se sportovním vybavením, který byl však po únoru 1948 znárodněn a zlikvidován. Ratha, coby obchodníka, ale i propagátora skautingu a amerického způsobu života, internovali do převýchovného tábora pro „buržoazní živly“ ve Sv. Janu pod Skalou.

Po propuštění byl nucen živit se jako metař a stavební dělník; přesto nerezignoval.  V roce 1960 si předsevzal, že na olympiádu do Říma pojede na kole a po návratu o své cestě uspořádá přednášky. Ačkoli obdržel oficiální pozvání, výjezdní dokumenty od československých úřadů nedostal.

Město Broumov se mu stalo osudem. Tady jako kluk vyrůstal, tady začal svou vášnivou sportovní kariéru (nejprve jako průkopník lyžování) a tady se také kruh jeho života uzavřel. Svůj „poslední maraton“ doběhl v broumovské nemocnici, kde ve svých 79 letech zemřel na infarkt.  

Zdroj: Článek Petra Hnyka, Teplice nad Metují.

 

Řekli o Emerichu Rathovi:

Radovan Lipus, režisér inscenace HRANIC-e (premiéra: 26. srpna 2015 v sále Dřevník, v zahradě broumovského kláštera)

Historie Broumovska, byť jakkoli pojatá hravě, je přece jen plná křivd a animozit. Určitě nebylo snadné vyvážit na lékárenských vahách všechno to hořké a drsné i jinými ingrediencemi…

Bylo to opravdu těžké, protože jsme nechtěli něco zásadního pominout, a zároveň jsme nechtěli zabřednout do obvyklých stereotypů, takže bylo jasné, že se nevyhneme otázce vyhnání Němců. Ale já jsem Renatě (pozn. redakce: básnířka Renata Putzlacher, scénáristka hry HRA-NIC-e) říkal: „Dobře, když vyhnaní Němci, tak nejdřív musí být vyhnaní Češi, to je jednoduché, to je A – B – C, tak to jde za sebou. Nemůžeme vypíchnout výhradně jednu jednotlivost, jednu křivdu a bolest. A současně tomu musíme dát i nějaké světlo, postavy, které představení prozáří a odlehčí.“ Volba padla na Aloise Jiráska, o kterém je celkem známo, že v Broumově studoval, míň už se ví o Arnoštu z Pardubic, a paradoxně nejzapomenutější a neprávem opomíjený je Emerich Rath, postava přímo bytostně spjatá s tamní krajinou, člověk s obdivuhodně silnými ideály a mravností, který se mimo jiné s nasazením vlastního života snažil zachránit Hanče a Vrbatu a který představuje neobyčejně zvláštní propojení toho česko-německého. – Neuvěřitelná postava téměř na hranici charakteristiky všestrannosti Járy Cimrmana. Člověk tak svobodomyslný, že vadil každé totalitní moci – nejprve nacistům a později komunistům. Emerich Rath se v naší hře objevuje jako partner oživené ženské figury, mýtické a personifikované Hranice."

 

Anotace k představení Cesta Emericha Ratha (premiéra: 22. července 2018 v sále Dřevník, v zahradě broumovského kláštera)

Původní divadelní představení o broumovském hrdinovi...

Kde zemřel poslední český indián? Fiktivní příběh mapuje (nejen) poslední dny života všestranného sportovce Emericha Ratha, jeho poslední závod s časem a velmi starostlivými sestřičkami. Když hrdinové zestárnou a vypráví o svých činech, přecházíme to často mávnutím ruky, jako by šlo o pouhé výplody stařecké fantazie. Ale i ve starých lidech kdysi hořel oheň – a některé z nich vypálil zevnitř do tvrdosti keramické sošky. Zemřel opravdu Emerich Rath v poklidu domova důchodců? Nebo zemřel jinde? Jinak? Zemřel vůbec...

 

Poslední závod, film o tragické smrti Hanče a Vrbaty, připomene hrdinu Emericha Ratha (plánovaná premiéra: ČR, 24. února 2022)

Tomáš Hodan, režisér a scénárista:

„Původně mě to zajímalo ze sportovního hlediska, pak když jsem se ponořoval do historických materiálů, objevil jsem postavu Emericha Ratha, což je Němec. Po válce se nehodil do toho příběhu, takže z něho byl vymazán.

Byl to Emerich Rath, kdo našel polomrtvého Hanče a snažil se ho zachránit. Necelý kilometr ho táhl na zádech na krkonošskou Labskou boudu. Pravdivý příběh německého hrdiny se neobjevil ani ve filmu Synové hor, který v roce 1956 natočil režisér Čeněk Duba.

Marek Adamczyk, filmový představitel Emericha Ratha

„Emerich Rath si zaslouží, aby ten příběh znovu zazněl a aby se v příběhu vyjevila jeho linka, protože tam sehrál obrovskou roli a je to hrozně zajímavá postava.“

Jak jste strávila dobu covidu?

Mám dlouhodobě nasmlouvané úkoly, na kterých jsem mohla pracovat, aniž by mě covid ovlivnil. Dělám betlém do muzea v Třinci – každý rok něco. Také jsem pracovala na svém cyklu panovníků. Dokončila jsem další čtyři desky – český král a císař František I. měl sice čtyři manželky, ale jen tři byly českými královnami. První z nich zemřela dřív, a tak jsem mu ji udělala pouze jako portrét. Všichni moji panovníci jsou teď vystaveni na zámku v Kvasinách spolu s ilustracemi a ukázkami užitého umění. Souhrnná výstava probíhá u příležitosti kulatého jubilea, které letos budu mít.  

 

Kolik panovníků už máte hotových?

Celkem 126, už chybí jenom šest. Teď je na řadě Ferdinand V. jako český král pátý a rakouský císař I. V té souvislosti bych ráda pro inspiraci navštívila Zákupy, které měl jako sídlo. Jako penzionovaný král byl v Čechách velice spokojený, k dispozici měl Pražský hrad. Zřejmě velice dobře hospodařil jako zemědělec, nashromáždil i slušné bohatství, které odkázal svému synovci Františku Josefovi, a ten tak získal soukromý majetek. Ferdinand I. je zajímavá postava, přestože se o něm mluvilo jako o ne příliš chytrém muži. Měl rád hudbu, kytičky, zemědělské hospodaření. Výstava v Praze, konaná zhruba před třemi roky, ukazovala, co také sbíral. Měl pěkný vztah k umění.

 

Co všechno obnáší příprava na další postavu panovníka?

Nastuduju si literaturu a životopis, v něm hledám stránky, které nejsou oficiální – koníčky panovníků, jejich povahové vlastnosti, vztahy. Dál si musím osvojit dobové reálie, jednak oblečení a jednak, co bude tvořit pozadí desky tak, aby se k postavě hodilo. Na pozadí jedné z manželek Františka I. jsem  například zobrazila Beethovena, který pro ni složil skladbu. Habsburkové měli hudbu rádi a Leopold I. byl přímo milovník hudby, měl svůj orchestr, který jsem zachytila na pozadí jeho portrétu.  Františkovi I. jsem udělala alpinky, protože měl první alpinskou zahradu. Skalky jsou dnes populární, hodně se alpinkaří. První byl ale císař František, trochu mu to vnuknul zřejmě jeho bratr Jan, který žil v Alpách. Další z manželek jsem naopak vybavila orchidejemi, protože jedna z jeho dcer se vdávala do Brazílie a on při té příležitosti uspořádal přírodovědnou výpravu, ze které vzešly různé sběry a mimo jiné také orchideje.

 

Jaké barvy používáte na kolorování?

Na panovníky volím olejové barvy. Nedělám šepsový podklad jako při malbě na plátno, olejové barvy se hezky vsáknou do dřeva. Navíc neschnou pod rukama a jsou v tomto případě optimální. Dají se udělat i různé efekty na ozvláštnění. Po vsáknutí se zbytek barvy někdy setře nebo nastínuje. Je pěkné je i vrstvit, proškrabovat atd. Na malé figurky ráda používám tempery.    

 

Je zajímavé poslouchat, co všechno o panovnících víte. Nikdy jste neuvažovala o přednáškách na toto téma?

Některé zajímavosti vyprávím během zahájení výstav, pokud se návštěvníci ptají. K již hotovým portrétům jsem vytvořila stručný katalog nebo spíše rukověť, protože se lidé ve velkém počtu panovníků ztrácejí. Mimo obecně známých panovníků – které lidé snadno zařadí, kdy panovali – už je to horší s manželkami, protože ty většinou zůstávaly v pozadí. Lidé vědí, kdo byla Ludmila, Drahomíra, možná i Eliška Pomořanská, která lámala meče, ale jinak to je s manželkami slabší. A tak jsem vytvořila sešit, aby se každý mohl s jednotlivými postavami stručně seznámit. Až je budu mít všechny hotové, byla bych ráda, kdyby z toho mohla vzniknout publikace, kterou bych chtěla sama i sepsat. Nebyla by to práce historika, jednalo by se o můj vztah k jednotlivým postavám. A nutno dodat, že k nim mám většinou sympatie, protože při studiu nacházím polehčující okolnosti i pro postavy, které nemají úplně dobrou pověst. Samozřejmě pro kn ihu musím najít nakladatele.

 

Na zámku v Kvasinách, kde nyní vystavujete, je k vidění i expozice loutek vaší rodiny.

Ano, vytvořili sjme ji ve spolupráci s dr. Tydlitátem. V jedné místnosti nainstaloval domácí divadélko, které vlastnil s bratrem. Je úžasné – rodiče je bohatě vybavili loutkami i scénami. Zbylé prostory jsem vyplnila naší rodinnou tradicí, kde vše započal dědeček, který se nadchl pro loutkové divadlo a založil sokolské loutkové divadlo v Praze na Smíchově. V jeho nadšení pokračovali jeho synové profesionálně. Můj otec byl akademický malíř, scénograf, navrhoval loutky, strýc byl celý život loutkohercem. Zároveň oba učili na DAMU. Po převratu, už v penzi, původní sokolské loutkové divadélko obnovili a ze strýce se vlastně stal ochotník. Expozice tedy zachycuje vývoj od dědečka, přes tátu, mámu, strejdu, tetu. Jsou tam i ukázky loutek, které dělaly moje děti a vnoučata.

 

Také používáte loutky – hrajete divadlo?

 

V Kvasinách jsou třeba loutky, které hrály i v televizi nebo v Ústředním loutkovém divadle. Zvláštností jsou tzv. stínové loutky k Mozartově opeře Apollo a Hyacint, které hrály a k nim se pouštěla hudba. Kdysi dávno jsem kvůli registraci ve Fondu výtvarných umělců vytvořila loutky loupežníků pro hru Zvířátka a loupežníci a tu jsme sehráli dětem v Sedloňově. Udělala jsem i loutky k Prodané nevěstě ze soustružených dílů. Nadchl mě Rok české hudby a měla jsem představu, jak by se taková hudba krásně doplňovala s animovaným filmem. Tyto loutky použila v propagačním materiálu pro cizinu agentura Orbis – loutky byly nafocené, různě nafázované, diapozitivy šly jeden za druhým a vše se odehrávalo v prostředí jihočeské návsi s barokními statky.

Kdysi jsem vytvořila plošné loutky, s nimiž jsme hráli na předvánoční akci v muzeu. Jeden z mých synů udělal celý soubor loutek pro ochotnické divadlo v Mohelnici, nejmladší vytvořil loutky pro dům dětí a mládeže v Dobrušce.

 

Zmínila jste také vaše betlémy. Kde jsou k vidění?

Celoročně je k vidění betlém na Městském úřadě v Rychnově nad Kněžnou. Ten je majetkem muzea. Jedná se o soukenický betlém, protože Rychnov byl městem soukeníků. Soukeníci pracují na svém řemesle, aby mohli přinést Ježíškovi kabátek, součástí jsou i rychnovské osobnosti.

Další trvale umístěný betlém, tzv. měšťanský, je v Novém Městě nad Metují. Tvoří ho kulisa novoměstského náměstí s chlívkem pro Ježíška a jsou v něm občané města. Požadavky si dává muzeum, ale mohou i samotní občané, kteří chtějí, aby v betlému byli jejich rodiče, prarodiče nebo i řemeslo, které dělají. Mezi postavičkami je např. pan Sekyra, vědec, který hodně cestoval, nejen do Antarktidy i do tropů. Zachytila jsem ho v polárním oděvu a má u sebe tučňáka. Z poslední doby tam je pan Hála, který pracoval jako tlumočník v tamní firmě Stavostroj a jezdil prodávat těžké stroje do cizokrajných zemí. Proto je tam jednak dempr – stroj a jednak pán v tropickém oblečení, jak mluví s nějakým Etiopanem v hábitu. Vedle sebe má i velikou květinu Euforbii. Dál tam jsou sportovci, hudebníci, provazochodec, zeměměřiči, včelaři. Neobvyklé výjevy do betléma patří, k betlému se hlásíme, je to naše historická kulturní tradice, může se do něj pustit kdokoliv.

 

Ráda odložíte dláto a věnujete se ilustracím?

Řekla bych, že je to obohacující a změna pro osvěžení. Vzájemně se to doplňuje. Malování mně pomáhá při tvorbě figur ze dřeva. Jedna technika obohacuje druhou.

 

Jako ilustrátorka jste doprovodila knihy pohádek Josefa Lukáška.

Už vyšly čtyři díly jeho pohádek s mými ilustracemi a mám informace, že díky karanténě se chystá další.  Kromě toho jsem ilustrovala pohádky O bílé lišce od Antonína Špinlera, také vícero pověstí. Dělala jsem i botanické ilustrace do knih, pak také propagační věci jako plakáty a podobně. Vloni jsem udělala návrhy na sedloňovské známky u příležitosti 150 let místní pošty. Vycházela jsem ze sedloňovských tradic, které mám důkladně nastudované. Na jedné známce je například sedloňovská lípa, na další poštovní motivy. Dochovala se historická fotografie, jak vypadala první pošta, ze které jsem mohla vycházet, a udělat vůz s koněm a pošťákem. Nebyla to první zkušenost. Kdysi jsem dělala kaktus pro spolek kaktusářů, který si vydával svoje známky.  

 

Zmínila jste botanické ilustrace. Ilustrovat rostliny je ale poněkud jiná kategorie než pohádky?

Musí být přesné, ale zároveň oproti fotografii ilustrace umožňuje, aby byly vidět detaily. Po vyfocení se těžko spočítají tyčinky, u nakreslené kytky se toto všechno dá zachytit. Mohou tam být i průřezy a různé detaily. Myslím si, že nakreslená květina je pro čtenáře, který se má orientovat, názornější. Fotografie nezobrazí její celou anatomii. Díky tomu se ze mě stal systematik, takže, i když ilustruji pohádku zasazenou do určité doby nebo místa, všechno si najdu, aby byl obrázek přesný a nebyly v něm chyby. Někdy jsem dokonce autora Lukáška popohnala, aby zjistil, jestli opravdu může být v pohádce zasazené do 13. století určitý předmět, jestli se už používal.

 

Co se týče panovníků, zachytila jste velice dlouhou éru. V jaké době byste chtěla žít?

V této. Vůbec nebylo jednoduché a romantické žít v jiné době. Je jistě krásná představa být princeznou, ale princezny to měly těžké. Provdali je, jak se hodilo politice. Jejich ženichové byli často velice problematičtí. Například dceři Františka I., která se vdala do Brazílie, přivodil manžel smrt, protože si našel milenku. Ani v barokní době to nebylo jednoduché.

 

Mimo historických postav českých panovníků jste vytvořila také princeznu Kačenku, vládkyni Orlických hor. Jak vznikl projekt?

Už spisovatel Karel Michl kdysi prosazoval, že by se princezna Kačenka měla zdůrazňovat, protože je to místní postava a patří sem. Vyzdvihnout se ji snažili různí autoři – dr. Václav Šplíchal nebo dr. Rudolf Zrůbek. Nejvíce se ale osvědčil Josef Lukášek, který je učitel a dětem opravdu rozumí, jeho pohádky se tzv. chytly a najednou tu byl zájem o Kačenku.

V roce 2002 starostka Deštného a později senátorka Václava Domšová vymyslela v rámci sdružení horských obcí projekt, kdy každá vesnice měla svoji pohádkovou postavu, na kterou se začaly „navěšovat“ různé aktivity lákající turisty. Vznikly emblémy, razítka, vandrovní knížky, které má každá obec. Například městys Nový Hrádek má skřítka Frymbulína a velice vehementně s ním tam pracují. Mají i naučnou stezku.

V Deštném se nápadu chopili místní podnikatelé a vymysleli Kačenčinu pohádkovou stezku. Je docela náročná, protože měří kolem 25 km. Zdolávat se může i po více dní. Na trase jsou místa s naučnými tabulemi o přírodě, počasí, rostlinách, kamenech, zvířatech. K tomu jsem vyřezala dvanáct velkých Kačenek, další čtyři udělala jiná výtvarnice. Kačenky jsou venku, a tak ty moje dostaly letos v zimě nový „make-up“. Obnovila jsem barvy, opravila uražené části. Tento rok vidí tedy turisté Kačenky  zase v plné kráse.

 

Pocházíte z Prahy, stala se z vás za dobu, co žijete v kraji Orlických hor, patriotka?

Patriotkou jsem už dávno. Cítím se tu opravdu doma. Narodila jsem se v Praze, mám ji ráda, ráda se tam jedu podívat, ale tady si vždycky vydechnu. Nedávno, když se po dlouhé době otevřely výstavy, jsem byla na výstavě malířky Toyen ve Valdštejnské jízdárně, ale lidé chodí v rouškách, není kde si sednout na kávu… Těšila jsem se zpět. Tady u nás – na samotě u lesa – jsme se v době covidu necítili tak svázaní a omezovaní.

 

Kam byste nás pozvala?

Na procházku po Kačenčině stezce. Také na moji výstavu na zámku v Kvasinách včetně výstavy loutek a rozšířené zámecké expozice. Nebo k návštěvě pamětní síně přímo u nás v Sedloňově a k prohlídce celoročních výstav betlémů.

 

VIZITKA

Jarmila Haldová, roz. Havlíková (*1951) si vydobyla jméno ve výtvarném světě nápaditými a sochařsky dovednými dřevěnými skulpturami a reliéfními obrazy, osvědčila se i jako minuciózní malířka botanických krás a jako ilustrátorka pohádek a tvůrce papírových betlémů a řady drobných publikací. – Kromě toho stačila vychovat čtyři syny.

 

Nominace vznikla v gesci Muzea Českého ráje v Turnově za spolupráce České komise pro UNESCO, Národního ústavu lidové kultury, ministerstva kultury a Libereckého kraje. Naší průvodkyní nelehkou, ale vítěznou cestou na Seznam proto bude tehdejší ředitelka Muzea Českého ráje v Turnově, regionálního odborného pracoviště pro péči o tradiční lidovou kulturu v Libereckém kraji, PhDr. Vladimíra JAKOUBĚOVÁ.

Pod tzv. nemateriální kulturu řadíme vedle folkloru zvyky, obřady, oblast tzv. lidové religiozity, kam spadají vědomosti a představy o člověku, přírodě a vesmíru, o nadpřirozených silách, magie, věštby, pranostiky; léčení a hygienu. V širším pojetí potom problematiku rozličných společenství, rodinných a příbuzenských vztahů, sociálních vazeb v určité komunitě nebo skupině.

 

Jak cesta perlařského řemesla na „Seznam“ vlastně začala? Jak jste jako muzeum otevřeli téma perlí a jejich výroby coby kulturního dědictví hodného nominace? Co bylo impulsem, že se právě v roce 2015 této starodávné rukodělné tradici opět dostalo pozornosti? 

Tradiční rukodělná a řemeslná výroba a její dokumentace v regionu je jednou z oblastí, kterou se Muzeum Českého ráje dlouhodobě zabývá.  Od vzniku regionálního pracoviště pro tradiční lidovou kulturu v roce 2004 jsme se zaměřili především na dokumentaci technologií, které jsou pro náš kraj specifické a jedinečné. K nim jednoznačně patří sklářství. Tradice toho oboru v Krkonoších a Jizerských horách sahá do v 16. století, kdy na území hor přišly sklářské rody ze Saska, které hledaly vhodné regiony pro sklářskou výrobu. Od té doby bylo sklářství typickou formou obživy místních lidí. V rámci tohoto široce zaměřeného oboru v našem regionu se v průběhu staletí vyvinuly technologické postupy, které jsou velmi specifické. A právě k nim se řadí rukodělná výroba vánočních ozdob z foukaných skleněných perliček, která má nepřetržitou tradici v obci Poniklá od počátku 20. století, a to při zachování původních starších řemeslných postupů. To bylo hlavním důvodem, proč jsme jmenovanou technologii, která vznikla ve vesnicích v Podkrkonoší, navrhli na zápis na Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury Libereckého kraje a současně na Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury České republiky. Po konzultaci s Ministerstvem kultury a Českou komisí pro UNESCO jsme došli k závěru, že produkce ponikelských perlařů je natolik unikátní, že se pokusíme i o zápis na Reprezentativní seznam nemateriálního kulturního dědictví lidstva UNESCO. 

 

Vaše cesta na „Seznam“ opravdu nebyla přímočará. Úspěšná byla až druhá nominace. Pomohl vám fakt, že v září 2020 byla Česká republika zvolena na čtyřleté mandátní období za člena mezivládního Výboru pro zachování nemateriálního kulturního dědictví? Vycházeli jste z původní dokumentace pro národní seznam? Co a jak bylo třeba přepracovat v podkladech první nominace z roku 2017? Jak moc vám v tom byla nápomocna Česká komise pro UNESCO?

Nominace byla jenom jedna. V roce 2017 jsme ji předložili, v hodnotícím cyklu 2017/2018 však schválena nebyla. Za nedostatečné hodnotitelé považovali vysvětlení vztahů mezi „manufakturou“ (společností Rautis) a ostatními nositeli tradice. Projevili obavu z monopolu „manufaktury“ na danou řemeslnou techniku a upozornili na přílišný komerční aspekt nominovaného prvku. Zástupci české strany sice dostali možnost na jednání výboru se k uvedeným nedostatkům vyjádřit, a zdůvodnění naplnění všech sporných kritérií obhájit. Po konzultaci členů České komise pro UNESCO a ředitele NÚLK ve Strážnici se však jevilo prozíravější přepracovat část nominace a revidovanou verzi předložit v řádném termínu do 31. 3. 2019 a vyčkat na projednání Výboru v roce 2020. Evaluační orgán tento návrh akceptoval a navrhl předložený dokument přepracovat a doplnit.

Ve spolupráci s MKČR, NÚLK ve Strážnici a Českou komisí UNESCO jsme textovou část upravili a doplnili o doprovodnou dokumentaci. Ta měla názorně poukázat na širší zapojení podomáckých foukačů perlí, navlékačů, vzorkařů a dalších domácích řemeslníků do výroby a distribuce ozdob. Společně s manufakturou  Rautis jsme připravili katalog s prezentací osobních vyjádření širšího počtu praktikujících řemeslníků (nositelů tradice). Řemeslníci v něm popsali vztah k nominovanému statku, někteří z oslovených vyjádřili i svůj osobní zájem na zachování řemesla spolu s návrhy na ochranná opatření, která zajistí životaschopnost této tradice (např. předávání know-how na úrovni jejich vlastních rodin nebo případným zájemcům o perlařské řemeslo). Upravená a doplněná nominace byla předložena Sekretariátu UNESCO v březnu 2019.

Naše spolupráce s Českou komisí UNESCO i s celým týmem lidí, který se podílel přepracování sporných bodů a na doplnění nominace, byla skvělá, což potvrdilo i jednání Mezivládního výboru pro zachování nehmotného kulturního dědictví, který na svém zasedání v prosinci 2020 České republice poblahopřál k příkladnému způsobu vypořádání všech připomínek a nominaci v revidovaném znění doporučil k zápisu. Nemyslím, že by to ovlivnila skutečnost, že se Česká republika stala na čtyřleté mandátní období členem mezivládního Výboru pro zachování nemateriálního kulturního dědictví. Podle mého názoru se podařilo všechny nejasnosti správně pojmenovat.  

 

Co bylo na přípravě podkladů nejtěžší nebo nejsložitější?

Při přípravě nominace se nejvíce diskutovalo o tom, jak výstižně popsat systém organizace a dělby práce podomáckých dělníků s firmou Rautis, která foukačům, řezačům a navlékačům stejně jako její předchůdci v minulosti obstarává a zajištuje surovinu a materiál pro výrobu vánočních ozdob. Výroba zdánlivě jednoduché ozdoby je poměrně složitá, není to dílo jednotlivce. Rodící se vánoční ozdoba postupně prochází rukama mnoha podomáckých dělníků, z nichž každý má v rámci pracovního postupu jiný úkol. Popsat tento systém tak, aby byl srozumitelný všem hodnotitelům v limitovaném počtu znaků byl trochu oříšek. 

 

V roce 2017 byly za Českou republiku podány dvě nominační žádosti, kromě vánočních perličkových ozdob z Poniklé také technologie výroby modrotisku, která byla ovšem předložena jako nadnárodní, a uspěla. Neuvažovali jste o tom jít podobnou cestou?

O tom jsme vůbec neuvažovali, protože vánoční perličkové ozdoby jsou světovým unikátem, který skutečně vznikl v Jizerských horách a Krkonoších. Z kulturně-geografického hlediska je to ojedinělý fenomén, neboť nikde jinde na světě stejnou ani podobnou technologii rukodělné výroby tradičních vánočních ozdob nenajdeme. Partnera pro nadnárodní nominaci bychom nenašli.

 

Jsou světovým unikátem samotné perličky, nebo jejich výroba? Co je na ní jedinečné?

Unikátní je vlastní vánoční ozdoba. Předtím, než perlaře napadlo vyrobit z tohoto polotovaru vánoční ozdobu, se duté tenkostěnné skleněné perličky foukaly nad kahanem pro bižuterní produkci. Zručný perlař (tzv. foukač) tak mohl „z ruky“ nafoukat 200 až 300 tuctů perel za den. Později se k foukání perel využívaly dřevěné nebo kovové formičky a foukací strojky s formou, které umožnily vyfouknout naráz až 36 perliček. To výrobcům umožnilo výrazně výrobu rozšířit.  V souvislosti s tradičním obyčejem zdobení vánočního stromku, který se v horách na severu Čech rozšířil na přelomu 19. a 20. století, přišli perlaři s nápadem navlékat jednotlivé perličky na drátky, formovat z nich různé tvary, a použít je ke zdobení vánočních stromků. Obliba těchto ozdob velmi rychle rostla a centrem jejich výroby se stala malá obec Poniklá. Výrobou vánočních ozdob se tu zabývaly celé rodiny, ve kterých se rodily nové tvary i nové způsoby zdobení. Vlastní technologický postup se však příliš neměnil a je dodnes stejný. Začíná foukáním tzv. klaučat (řada dutých perel) ze skleněných trubic, následuje stříbření, barvení, malování a řezání perlí. Z takto připravených perel se ozdoby montují. Perlaři k práci používají stále stejné foukací strojky a formy. Hořáky sice už nejsou na petrolej či benzín, ale na plyn, a místo měchu se používají dmychadla, avšak foukání perliček je stejně jako v minulosti závislé více na zručnosti a zkušenostech foukače, než na dokonalé technologii. Podobně jako na počátku minulého století většinu pracovních procesů zajišťují podomáčtí dělníci.  

 

Řemeslo foukání skleněných perlí a výroby perličkových vánočních ozdob má v Poniklé na Semilsku tradici už od roku 1902. Firma Rautis sídlící přímo v domě původního majitele manufaktury navazuje na faktorskou firmu založenou Stanislavem Hornou. Co to je faktorská manufaktura, jak se tu pracuje? Jak je možné, že se faktorský způsob práce udržel až do dnešních dní?

Organizace výroby perličkových ozdob probíhá tzv. faktorským způsobem, kdy faktor (zprostředkovatel) zásobuje domácí výrobce potřebným materiálem, rozděluje práci mezi jednotlivé pracovníky a po dokončení díla odebírá od podomáckých dělníků hotové ozdoby, které dále expeduje do obchodní sítě. Tak probíhala organizace výroby v minulosti a probíhá tak i dnes. První faktorie specializované na produkci dutých perliček a později i vánočních ozdob vznikaly v Poniklé na přelomu 19. a 20. století. Vedle Stanislava Horny tu byli další faktoři, které výroba perličkových vánočních ozdob živila - Michal Plůch, Jan Hajn, Josef Šír, František Černý, Jan Nechanický nebo Josef Kopal. Největší rozkvět této produkce v Poniklé a okolí zažily ve 20. letech 20. století. Světová hospodářská krize a konkurence levnějšího zboží z dovozu však tento vývoj zastavila. Z jednoho tisíce perlařů tu zbyly na počátku 30. let dvě stovky, z osmi set domácích dělníků pracujících v Poniklé a Vítkovicích jich zůstalo padesát. Po roce 1948 se situace ještě zhoršila. Faktorie v Poniklé byla znárodněna a jako okrajový obor začleněna do provozů podniků Skleněná bižuterie a Železnobrodského sklo. Teprve po roce 1989 se podařilo provozovnu v Poniklé, sídlící v původních Hornových budovách, privatizovat, výrobu vánočních ozdob z perliček oživit, obnovit síť podomáckých dělníků a vánoční ozdoby z perliček vrátit do obchodů nejen u nás, ale i v zahraničí. Manufaktuře Rautis se navíc povedlo zachovat technologii výroby perličkových vánočních ozdob podle tradičních postupů a navázat tak na dlouhodobou tradici, kterou perličkové ozdoby v Poniklé a okolí mají.

 

Jedna z podmínek zápisu na seznam UNESCO zní, že se tradice nesmí zakonzervovat, ale dále rozvíjet, sleduje se, jestli existence nemateriálního statku není v ohrožení kvůli nedostatku pokračovatelů, zda není využíván pro komerční účely nebo infiltrován cizorodými prvky. Platí pro rodinnou firmu Rautis manželů Kulhavých, která vánoční ozdoby vyrábí a prodává, nějaká omezení v souvislosti s podmínkou využívání pro komerční účely?

To si nemyslím. Pravdou je, že na jedné straně je tu tradiční způsob výroby – na druhé straně se i manufaktura Rautis musí přizpůsobit poptávce na trhu. Každý rok tak v kolekci Rautisu najdeme něco nového. A bylo tomu tak vždycky. I v minulosti přibývaly nové kolekce a nové vzory. Jejich návrháři nebo lépe řečeno vzorkaři nebo ti, kteří výzdoby doma montují, tak reagují na různé módní vlny. Důležité je, že technologický postup rukodělné práce zůstává neměnný, a že vzorkaři při tvorbě nových typů ozdob plně respektují původní tradici. Stále pracují se starými matricemi forem, které je limitují při výrobě polotovarů. Ozdoby jsou jen trochu jinak „smontované“. Nicméně z osobní zkušenosti vím, protože i v našem muzejním obchodě perličkové ozdoby prodáváme, že nejoblíbenější jsou ty klasické, vyráběné podle původních starých vzorů – hvězdičky, kočárky, letadýlka, řetězy a mnohé další. A co se týče ohrožení statku – síť podomáckých dělníků v Poniklé je dnes tak početná, že v případě, že by manufaktura Rautis měla nějaký závažný problém, a musela svoji činnost omezit, nebo dokonce ukončit, což vůbec nepředpokládám, určitě by se mezi nositeli statku, tj. mezi podomáckými dělníky, našel jedinec, který by na její práci navázal.  

 

Jaká je spolupráce vašeho muzea s firmou Rautis, která pořádá prohlídky výroby a funguje tak do jisté míry také jako muzeum? Podílíte se aktuálně na nějakém projektu?

My jsme se ke spolupráci zavázali již v době, kdy se nominace připravovala. Snažíme se každý rok připravit jednu větší výstavu nejen v našem muzeu, ale i v jiných paměťových institucích. Těch výstav již proběhlo pět, a kdyby byla v loňském roce normální situace, tak by přibyla další. Z důvodu probíhající pandemie jsme ji přesunuli na závěr letošního roku. Rautis nám pro tyto účely poskytl velkou kolekci perličkových ozdob i doprovodný materiál – formy, dokumentaci, vzorníky, ad.

Celoročně pořádáme v našem muzeu kreativní dílny z polotovarů, které nám Rautis poskytuje, a učíme návštěvníky všech věkových kategorií ozdoby z perliček montovat. V současné době ve spolupráci s Libereckým krajem sestavujeme pracovní skupinu, která by měla manufaktuře pomoci v popularizaci a širší prezentaci tohoto kulturního statku. Společně jsme zapojeni do projektu Libereckého kraje Křišťálové údolí.  

 

Od zápisu uběhlo zatím jen pár covidových měsíců, ale přesto je již dnes z vašeho pohledu patrné, že uvedení na prestižním seznamu pomáhá rozvoji tradice a vede k rozkvětu lokality? Firma Rautis má jistě velký vliv na místní kulturní dění, turistický ruch a kvalitu života v Poniklé.

Na takové hodnocení je opravdu ještě moc brzo. Po zápisu v prosinci roku 2020 vzrostl zájem různých kulturních institucí o perlařské řemeslo, zejména o výstavy a kreativní dílny. Nicméně v Poniklé vzhledem k dlouhému uzavření dílen a prodejny pro veřejnost se nemohlo nic konat. Uvidí se po letošní sezóně. Každopádně ten zájem ze strany veřejnosti se očekává a jak my, tak i ponikelští proto uděláme co nejvíc.

 

Jaká záchranná opatření na eliminaci rizik zániku statku byla zatím přijata?

Už jsem zmiňovala zapojení do projektu Křišťálové údolí, ale faktorie je i členem skupiny Originální produkt – Krkonoše. Podle vzoru MKČR i Liberecký kraj pro nositele a statky, které jsou zapsané v krajském seznamu nemateriálního kulturního dědictví, vytvořil dotační program. Liberecký kraj také spolu s naším muzeum prezentuje perličkové vánoční ozdoby na svých stránkách i na portále www.krajnaseveru.cz/pomahame. S grantovou podporou MKČR vydala Barbora Kulhavá, spolumajitelka manufaktury, o perlařině poutavou a působivou knihu Perličkové ozdoby z Poniklé i s jednoduchými návody, jak si ozdobu z polotovarů zhotovit. Novinkou letošního roku je navíc iniciativa Libereckého kraje na vytvoření dvou pracovních skupin, které by společně s manufakturou řešily jednak její investiční záměry a záměry obce Poniklá, jednak prezentaci a propagaci tohoto jedinečného řemesla.  

 

S vlastním zápisem na seznam UNESCO i národní seznam je spojena nejen zasloužená prestiž, ale i možnost prostřednictvím nejrůznějších dotačních programů čerpat finanční prostředky na propagaci či podporu vzdělávání další generace. Jak je v těchto žádostech úspěšný Rautis?  

Co se týče dotačních programů ve spojení s UNESCO a národním seznamem, manufaktura pravidelně žádá o finanční prostředky z dotačního programu MKČR, a z něj pravidelně každý rok čerpá (např. na vydání knihy, pracovní listy pro exkurze, rozvoj technologie zlacení perlí, modernizace barvírny). Dále bývá úspěšná v dotačních titulech Libereckého kraje, program turistický ruch a regionální výrobky. Tyto tituly ale nejsou určeny primárně pro nemateriální kulturní dědictví, zapsané na Národní seznam a seznam UNESCO. Dotace, které manufaktura získá, pomáhají hlavně ve vytváření nových možností, jak dostávat povědomí o perlařině mezi veřejnost.

 

Když jste společně s kolegy muzejníky shromažďovali materiály o tradici výroby vánočních perličkových ozdob v Podkrkonoší, co vás osobně zajímalo nejvíce? Historie výroby, technologie vzniku výrobků nebo příběhy řemeslníků? Překvapilo vás něco?

Sledovali jsme všechno – historický vývoj, technologické postupy, způsob organizace práce sítě podomáckých dělníků. Zajímaly nás i vztahy mezi perlaři v rodinách – rodinná posloupnost ve znalosti řemesla, jejich sociální postavení, vztah k práci. A taky lidová slovesnost. To bylo tak trochu překvapení − i když v kraji písmáků pod horami se to dalo čekat. Perlaři byli v době slávy svého řemesla uznávanými mezi ostatními řemeslníky, měli relativně stálé příjmy, a byli proto žádanými ženichy. O této skutečnosti svědčí poměrně málo známé lidové písně z Podkrkonoší. Není jich mnoho, ale v jedné z nich se zpívá přímo o perlařích z Poniklé:

Na Poříčí jednou při šejdouci

nabíral mě k tanci Véna – krejčí.

Holájdá, diadola, holájdium, holájdiá, holájdium.

Namluvila sem si však jinýho,

přišli tam perlaři z Poniklýho,

Kdepak dnes krejčí a na vesnici,

ti asi zaniknou po přeslici.

Perlařům možno však záviděti,

uživí ženu a tucet dětí.

A tak jsem jednomu sedla na lep,

ten asi bude mít na oddavek.

Holájdá, diadola, holájdium, holájdiá, holájdium

 

Perličkové vánoční ozdoby, ať už klasické hvězdy či vločky, nebo motivy andělů, autíček, letadel, panenek známe často v zašlé podobě z vánočních stromečků našich babiček. Předpokládám, že ani vám, navíc jako místní patriotce, doma nechybějí. Máte k nějaké zvlášť osobní vztah? Co se vám vybaví, když si ji vezmete do ruky?

Můj děda byl sklář, vyráběl vinuté perle. Ke sklu jsem proto odmala měla hodně blízko. Vánoční stromeček se nám v době mého dětství třpytil různými ozdobami. Kašírovanými domečky a andílky, kouličkami s barevnými výdutěmi, papírovými mačkanými kolečky. A mezi nimi se třpytilo pár perličkových hvězdiček a jeden kočárek. Vůbec nevím, odkud se dostaly do té prazvláštní pestré a barevné rodinné kolekce. Děda mi říkal, když jsem ten kočárek jako malá holka „hrozně potřebovala“, že není na hraní, že patří jen na stromeček, že mu to říkala už jeho maminka. Jako správný muzejník jsem kočárek i s ostatními starými ozdobami věnovala do muzejní sbírky. Dnes už mám doma perličkovou kolekci novou. Některé ozdoby jsme si s vnučkami už smontovaly samy z ponikelských polotovarů a doplnily jsme jimi stromeček, který už ozdobený přinesl Ježíšek.  

 

rautis.cz

https://www.muzeum-turnov.cz/