ČR-FRANCIE: Před 150 lety (23. 9. 1871) se narodil v Opočně František Kupka, český malíř, který dobyl svět. Byl by ale František Kupka zasáhl do dějin výtvarného umění, kdyby jeho cesta nevedla do Paříže? Do města světla a vytoužené mekky všech malířů? A stal by se jedním ze zakladatelů abstraktního umění, kdyby své první kroky neudělal na východě Čech – v kraji blouznivců, spiritistů a mystiků? Podivuhodný příběh talentovaného studenta z konce světa, jehož obrazy jsou dnes ozdobou moderních galerií, je dosud nevyčerpaným námětem na román. A stejně jako v abstraktním umění záleží především na harmonii celku, tak i pro pochopení Kupkova myšlení a cítění je třeba putovat krajinami jeho mládí a inspirace. Na cestě z Opočna, Dobrušky a Jaroměře – až do Paříže a Puteaux. Publicistka Lenka Jaklová se v roce 2008 vydala po jeho stopách. V Puteaux se setkala s René Pradezem, posledním žijícím představitelem tzv. Malířské školy Puteaux, k níž patřil i František Kupka. Jeho pozoruhodné svědectví přinášíme v další části našeho cyklu Stopy v písku.
Malířství je jako posedlost
René Pradez (5. března 1933–26. března 2013), někdejší scénograf Národního divadla v Belgii, malíř a profesor výtvarného umění, přišel do Puteax počátkem šedesátých let minulého století. Poznal idylickou atmosféru francouzského venkova, s typickou zástavbou stylových vil obklopených rozlehlými zahradami, a prožil i jeho bouřlivou proměnu v nejmodernější pařížskou čtvrť s hypermoderní architekturou 21. století. – V namodralém skleněném plášti jednoho z mrakodrapů, který nese jméno Kupka, se zrcadlí plující mraky. Nedaleko odtud, v ulici Lemaître číslo 7 v domě s ateliérem, žil a tvořil František Kupka. René Pradez jej už bohužel nezastihl, stačil se však spřátelit s jeho sousedem, malířem Jacquesem Villonem, vůdčí osobností Malířské školy Puteaux, k níž patřil i František Kupka.
Jaké jsou vaše vzpomínky na Jacquese Villona?
Vybavuji si distingovaného, poněkud zdrženlivého muže s krásnými rysy, nesobeckého a vstřícného vůči druhým lidem. Kupka a Villon nikdy opravdovými přáteli nebyli, pouze se vzájemně respektovali. Měli příliš rozdílnou povahu. Villon jako citlivý racionalista usiloval o přesnost v malbě, toužil dosáhnout kompoziční dokonalosti. Dlouho nebyl doceněn, dnes je považován za významného představitele francouzského malířství 20. století.
Kupka se Villonovou tvorbou nijak neinspiroval. Byl velmi osobitým malířem, individualistou se slovansky lyrickou duší. Vyšel z dokonale zvládnutého klasického umění. Distancoval se od kubismu a nechtěl patřit k žádnému malířskému proudu. Neúnavně pokračoval ve svém hledání pohybu, barev a dynamiky formy. Náměty ke svým abstraktním obrazům často čerpal z hudebních zdrojů, zejména z Bachových skladeb.
Co o něm víte jako o člověku?
Nic zvláštního. Na rozdíl od dnešních umělců, kteří nadělají “mnoho povyku pro nic”, žil nesmírně asketicky, pracoval v ústraní a soustředěně. O jeho tvorbě neexistují ve Francii téměř žádná pojednání.
Jak byste definoval Malířskou školu Puteax?
Jejím základem byla určitá racionalizace malby procházející počátky kubismu, který byl ovlivněn primitivním africkým uměním. Nejednalo se však o předem promyšlenou teorii, jak se domnívají někteří kunshistorici. Africké umění také nevlastnilo předepsané šablony. Malíř přece nemaluje proto, aby ilustroval nějaký koncept, ale díky emoci, spontánnosti a silnému instinktu formuluje problematiku, z níž se třeba během tvorby vyloupne smysl. Teorie přichází na řadu až mnohem později. Pokud je obraz ilustrací teorie, nejedná se už o malbu.
Za otce kubismu je všeobecně považován Picasso. Ve skutečnosti je jeho nejznámějším představitelem, nikoli zakladatelem. A pokud jde o umělce patřící k jádru Malířské školy Puteaux, scházeli se nejen v ateliéru u Jacquese Villona, ale také u Camilla Renaulta, majitele vyhlášené restaurace a mecenáše moderního umění. Není nadsázkou, že umění v Puteax nejprve procházelo žaludkem.
Byl jeho vliv skutečně tak zásadní?
Nepochybně. Díky Renaultovi, který měl vytříbený sběratelský vkus a úžasnou intuici, sem přicházela spousta umělců. Camille Renault si uvědomil, že může získat plátna výměnou za prostřený stůl, a tato pověst se rychle roznesla i mezi montparnasskými a ostatními význačnými malíři, kteří jeho restauraci začali pravidelně navštěvovat, aby tu diskutovali o umění.
Poznal jste Camilla Renaulta osobně?
Měl jsem to štěstí. Namaloval jsem asi šedesát jeho portrétů. Byl to muž, který uměl žít. Při jeho výšce 195 cm a váze 250 kg ho nešlo přehlédnout. Byl nesmírně inteligentní, s krásně formovaným obličejem a pronikavě modrýma očima.
V roce 1925 otevřel legendární podnik v Puteaux, kde se na nekonečných večírcích scházela vytříbená klientela z nejrůznějších oblastí: výtvarní umělci a jejich kritici, sběratelé, obchodníci s obrazy, divadelní a filmoví herci, politici, lékaři i advokáti. Kromě jeho sousedů Villona a Kupky měli v jeho restauraci stále prostřeno Pablo Picasso, André Lhote, Marcel Gromaire, Georges Braque, Guillaume Apollinaire a další. Renault – přezdívaný Big Boy nebo také Dobrotivý král Renault – hostil své přátele výměnou za obrazy na různá témata: koně, ženy, ale nejčastěji žádal o vlastní portrét.
Renault přicházel se stále novými, originálními nápady. Hostům servíroval vybrané lahůdky ve stylu avantgardního malířství. Chtěl docílit chuťové a zároveň barevné harmonie, a proto zařazoval na jídelníček pokrmy nezvyklých názvů i chutí: Kuře Picasso, Slepice Gauguin, steak Utrillo nebo Křupavá langusta F. Kupka.
V roce 1952 koupil v Normandii bývalou farmu, k níž přistavěl „Hospodu U Kamenné lodě“. Část domu tvořil hotel s patnácti pokoji. Každý z nich nesl jméno uznávaného malíře a byl vyzdoben jeho obrazy.
V Kamenné lodi byla i prostorná kruhová místnost, v jejímž středu stála stolička podobající se křeslu Francise Bacona, nazvaná ironicky samotným Renaultem “narcissium”. Stěny pokoje byly ověšeny jeho portréty. Rád sedával na stoličce a zálibně si je prohlížel.
Strávil jsem v Normandii tři měsíce. Spal jsem v pokoji s Villonovým obrazem. Znám ho do nejmenšího detailu, dnes je vystaven v muzeu v Rouen. Vždy dopoledne jsem Renaulta portrétoval, v poledne jsme si dopřáli pauzu. Můj mecenáš mi naservíroval něco dobrého k snědku a nikdy nezapomněl na láhev skvělého archivního vína. V jeho společnosti jsem se naučil ocenit výtečnou kuchyň a kvalitní víno.
Existuje Renaultův portrét také od Picassa či Kupky?
Od Picassa ano, ale netuším, kdo ho dnes vlastní. František Kupka jej, myslím, nikdy nemaloval. Renault byl skutečně výjimečný sběratel, jeden z nejprestižnějších znalců moderního malířství té doby. Vlastnil na 15 000 pláten: 1000 z nich bylo význačných, 100 pozoruhodných a 50 mimořádných. Téměř všechny obrazy z jeho sbírky byly prodány v dražbě, protože neměl dědice. Zlomek z nich vlastní město Puteaux, mezi nimi i tři Kupkova figurativní plátna. Na jednom z nich jsou zobrazeny koně; jde o mimořádný kompoziční styl a mistrné vyjádření pohybu.
Bylo hledání “jiné reality” pro umělce soustředěné v Malířské škole Puteaux nevyhnutelné?
Ano, ale nebyli za ně zodpovědní jen malíři, nýbrž i poptávka na trhu – velcí obchodníci s uměním a finančníci. Chtěli nabídnout něco nového, šokujícího. Sám Picasso byl nejen mimořádným umělcem, ale i výborným obchodníkem. Vytvořil krásné a zajímavé věci, ale stal se také obětí komerční frašky. Vše mu padalo do klína. Měl zvláštní vztah k penězům. Představovaly pro něj živoucího tvora, dýchaly…
Pane Pradezi, vy jste závislý na sluníčku, že?
Stejně tak jako ostatní malíři… Ale zajímavá jsou i jiná osvětlení.
Stále zpracováváte tentýž motiv – tváře, hlavy, které vystupují z vašeho nitra?
Ano, ale námět není to nejdůležitější. Podstatná je forma, jejímž prostřednictvím vyjadřujete zakladní malířské hodnoty: světlo, kompozici a harmonii. Pokud malba akcentuje pouze předmět, ať už více či méně dobře vyvedený, ale neuchvátí diváka světlem nebo duchem, jde o pouhou ilustraci.
Vypovídá obraz o kvalitě emocí autora?
Malířská práce je na ní založena. Malba jde za jazyk, za řeč, za smysly. Lze o ní diskutovat hodiny, týdny a měsíce, a nevyčerpáte námět. Je to metajazyk, odehrávající se mimo racionální sféru.
Takže divák nemusí obraz chápat, stačí když ho vnímá citem?
Do jisté míry. Malířská plátna vyzařují energii, vlnění, které zatím nedokážeme identifikovat. Proč jsou někteří lidé před určitým plátnem vzrušeni a dojati k slzám, a proč jiní ne?
Je pro vás důležité být zařazen k nějakému stylu?
Mé malby nepatří k žádnému proudu. Všechna ta třídění jsou falešná. Pokud studujete moderní umění, narazíte na četné škatulky, které jsou výsledkem intelektuálního pojetí, to však nezachycuje emoce.
Jako roli hraje skutečnost, že kritiky bývají obvykle ti, kteří nikdy nedrželi v ruce paletu a štětec?
Zásadní – a je velice důležité se o tom zmínit. Existují odborné vědecké, lékařské, politické aj. časopisy vydávané profesionály. Ať už píší o čemkoli, vždy mají příslušné vzdělání. Ale o malířství se vyjadřují lidé, kteří nikdy nic nenamalovali. Co by tedy měli vykládat? Často jsou odsouzeni k předkládání hloupostí.
Malujete svá plátna po delším promyšlení, nebo k nim přistupujete spontánně?
Je k tomu třeba to či ono. Dobrý obraz se neobejde bez tvůrčí svobody i přísné kompozice. Je nutné se odvážit, ostatní přijde až potom. Ale je velmi těžké slovy vyjádřit to, co umělec cítí při tvorbě. Snad by se malba dala přirovnat ke stavu, jaký prožívají velcí mystikové, jako např. Svatá Tereza z Avily, Jean de la Croix aj. Těm se nejlépe daří přiblížit emoce.
Drží vás tvorba při životě?
Kdybych nemaloval, zemřel bych. Už řadu let trpím Parkinsonovou nemocí. Zničila mi velkou část fyzických sil. Mé obrazy na dřevěných podkladech jsou velmi těžké, zatímco dřív jsem je přemisťoval sám, dnes jimi nepohnu ani o centimetr. Naštěstí jsem si ještě uchoval duševní sílu. Maluji na menší formáty, a tak se mohu soustředit na jemnost a subtilnost malby.
Jste posledním tvořícím malířem v Puteaux. Je možné říci, že po určitou dobu se tu dařilo malířství, ale že šlo pouze o propůjčený okamžik?
To je velmi zajímavá otázka, která by si zasloužila analýzu z geografického hlediska. Malířství se vylíhlo v mírném podnebném pásu. V současnosti se sice maluje všude, ale v mnoha případech se jedná spíš o obchodní záležitost. Za Gibraltarem například nelze mluvit o malířství. V Africe nikdy nebyli malíři, zato tam jsou mimořádní sochaři. Stejně tak ve Skandinávii. Je tedy zřejmé, že malířství vyžaduje zvláštní podnebí, polojasnou oblohu, rozptýlené světlo. Proč se v Řecku neobjevili velcí malíři? Řecké umění vychází z monumentální, stále stejně modré oblohy. Pro malířství tam nikdy nebyly příznivé světelné podmínky. Není tedy vyloučeno, že se malíři jednoho dne do Puteaux vrátí...
Je malířství posedlost? Musel František Kupka tvořit?
Ano. Svým způsobem. Malířství je hledání sebe sama, je to proces zrání vyžadující spoustu trpělivosti. Něco jako poslání. Výzva, která před vámi naskicuje cestu, a vy ji postupně objevujete.
Z francouzštiny přeložila Darja Favart
ČR: Z redakce Místní kultury Vám naposledy přejeme hezké vánoční svátky a šťastné vkročení do Nového roku. Proč naposledy? Po více než třiceti letech se náš časopis dočká nového názvu PRO KULTURU a s ním také proměny webových stránek www.pro-kulturu.cz, které, jak věříme, budou přehlednější a lépe uzpůsobené pro prohlížení na chytrých telefonech.
Co se však nezmění, bude chuť i nadále vytvářet spolu s Vámi obsah časopisu. Uvítáme Vaše tipy, společně vkládané pozvánky, příspěvky a příběhy a také nové čtenáře, sledující i followery na sociálních sítích.
Pojďte s námi tvořit Pro kulturu – portál dobrých témat a zpráv!
Vaše redakce
ČR: Původně vystudovaná lékařka v oboru pediatrie v roce 1988 tajně složila v Plzni doživotní řeholní sliby a o půl roku později byla přijata do noviciátu mnišek dominikánek. Od roku 1991 až dosud je ve službách dominikánského řádu a církve. V letech 1998 – 2010 působila na biskupství v Hradci Králové jako asistentka biskupa královéhradeckého a poté jako asistentka arcibiskupa pražského, kardinála Dominika Duky OP v Praze. V této roli měla příležitost naplnit heslo sv. Dominika i kardinála Dominika Duky „In Spiritu Veritatis“ a přispět ke kultivovanosti veřejného a církevního života.
Jak ostatně uvádí ve svém životopise: „Jsem vděčná, že jsem mohla být při realizaci sousoší sv. Vojtěcha a Radima na Libici, na jednom z nejstarších archeologicky probádaných míst naší země, nebo sousoší sv. Vojtěcha, Radima a Radly umístěného v katedrále sv. Víta. Podobně zahájení Via Sancta Mariana, rozjímavého putování z Prahy od Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí do Staré Boleslavi k Palladiu země české na sv. Silvestra 2019, chápu jako dar Ducha svatého. Těší mě také spolupráce s Hnutím na vlastních nohou – Stonožka, kde jsem mohla uplatnit svou původní pediatrickou profesi a starost o ty nejmenší.“
ČR: Divadelní streamovací platforma Dramox spouští tolik očekávanou aplikaci pro Google TV (dříve Android). Po chytrých televizích LG a Samsung tak diváci naladí všechny divadelní záznamy Dramoxu i na televizích Sony, Philips, Hisense, TLC a mnoha dalších. Drtivá většina diváků tedy bude moci během svátků sledovat divadlo online pohodlně z velké televizní obrazovky.
ČR-ZAHRANIČÍ: Předáním Archy I. Ukrajině je završen první milník projektu Archa. Vznikl před více než rokem ve spolupráci Ministerstva kultury ČR, Českého výboru ICOM a Národní knihovny ČR za podpory soukromých dárců. Jeho cílem je pomoc Ukrajině při záchraně jejího kulturního dědictví. Speciální mobilní kontejner bude sloužit ke konzervaci vzácných rukopisů, knih a archivních dokumentů, které byly během konfliktu poškozeny nebo jsou ohroženy vlivem externích podmínek.
Finančními partnery projektu Archa I. jsou MND a.s., Nadace Karel Komárek Family Foundation a Libor Winkler a jeho přátelé.