Elegantní Česko navazuje na "zlatá dvacátá"

Vaší iniciativou chcete rozjasnit, oživit a vylepšit skomírající pražské centrum. Míříte přímo Královskou cest, kde je stále plno zbytečných obchodů s cetkami pochybného původu. Nebo podivných muzeí či živností, které s Prahou a Českem nemají nic společného a nejsou pro ni dobrou vizitkou. Co s tím?

Je to hluboko zakořeněný problém, který byl dlouhé roky prakticky neřešitelný.  Ovšem teď je historická příležitost to změnit. Neznám snad nikoho, komu by se centrum v té předcovidové době líbilo. Vy ano? Poptávka je podle mě obrovská. My jsme otevřeli to téma v Elegantním Česku na jaře projektem Ozdobme společně Královskou cestu. Jeho součástí je videoseriál, který chce od podlahy rozvířit a rozpoutat veřejnou debatu, která je nutná. To už se děje. Díky podpoře veřejnosti v crowdfundingové kampani se už seriál začal vysílat. Popis problémů a společné zamyšlení je nutné, aby se věci mohly začít hýbat. Jedna věc je strategie, druhá praktické kroky. Věřím, že Královská cesta bude úplně jiná. Prostě místo cirkusu typu matrjošky, trdelníky, podivné figuríny apod. Královská cesta coby důstojná vizitka a odraz duše českého národa, noblesy a šikovnosti našich lidí – s veškerou otevřeností světu.

 

Jaké probíhají přípravy? A co si pod už zmíněným Salonem republiky máme představit?

Jsme hodně akční a pilně na všem pracujeme. Částí našeho plánu je vyslat konkrétní vlaštovku, že to jde. Momentálně chystáme tzv. Salón republiky v Nerudově ulici, kde budeme prezentovat to nejlepší z práce zlatých českých ručiček. Elegantní Česko dlouhodobě apeluje na to, aby se inteligentně propojovala minulost se současností, to je základ naší filosofie.

Chceme, aby tam výrobky byly k prodeji a zároveň řemeslníci a další profese mohli přímo předvádět svou práci. Čekám kreativní atmosféru, nic statického, ale místo pro setkávání, z čehož vyrostou další nápady. Probíhá zmíněný videoseriál a zároveň chystáme soutěž pro výběr nových, zajímavých tvůrců. A protože ohlasy byly báječné, vypsali jsme na HitHitu ještě pokračování. Máme za sebou sérii letních aktivit, které během prázdnin prakticky mrtvou Královskou cestu oživily. Připravujeme prvorepublikový marš od Obecního domu na Hrad, šňůru rukodělných workshopů a také letních jazzových dýchánků.

 

Bude mít akce i nějaké pokračování nebo trvalejší vyznění? Nebo je to jen jednorázový impulz, který by měl vést odpovědné politiky k zamyšlení, co s centrem Prahy udělat v příštích měsících a letech?

Všechno je v plném proudu, akce jsme postupně obnovili od 18. 6., kdy proběhla v Obecním domě v Praze párty Česko tropí hlouposti. Určitě bychom byli rádi, aby to byl impulz. Ale víte, nejde pořád jen čekat zázraky od politiků. Je to v rukou nás všech. Ostatně už roky máme akce na Malé Straně, včetně populárních Dnů v jiných časech. Čili je to jen logické pokračování. Ta snaha rozhodně bude dlouhodobá, není to jen výstřel do tmy. Naopak.

 

Při přípravě takových projektů je potřeba velké vůle ke spolupráci na mnoha stranách, asi i včetně komunálních politiků. Funguje to?

Spolupráce je opravdu klíčem, a tak jsme samozřejmě zahájili debaty i s nimi. V Česku bychom obecně měli posilovat kooperativního ducha. Je tu spousta lidí, kteří po něm vlastně touží a nelíbí se jim to klima věčného boje. Jenže jiní to zase považují za “normální”. Vždycky když vyjedu ven, vidím obrovský rozdíl, jakkoli nechci idealizovat. Dám vám příklad z mé rodné Litomyšle. Všichni porevoluční starostové se tam potkávají bez ohledu na stranickou příslušnost celé roky pravidelně jednou za měsíc na společném obědě. A tam si povídají, co a jak. Mají motto: “Litomyšl mění starosty, ale nemění směr.” No není to geniální? Navíc, nejde o žádné plkání a Litomyšl podle toho taky vypadá. Je to dokonalý příklad inteligentní koexistence starého a nového.

 

Co vám velí přenášet styl a atmosféru "starých časů" do dneška? Jaké pohnutky mají vaše akce, které Elegantní Česko nabízí na svém webu?

Já jsem od malička takový renesanční typ. Bavilo mě vždycky všechno, byla jsem hrozně zvědavá malá holčička, pořád jsem četla, pátrala na půdách. Litomyšlská stopa se nezapře. Organizovali jsme na gymplu Majálesy, celou plejádu skvělých akcí, včetně mezinárodních, duch toho města je prostě zcela mimořádný. Baví mě vymýšlet nové věci, ideálně se skvělými lidmi, dělat radost. A myslím, že bychom měli opečovávat to nejlepší z minulosti, propojovat to s tím nejlepším ze současnosti. A zakládat taky dobrou budoucnost. To není v očekávání, co kdo za nás vyřeší. To začíná u každého jednoho z nás.

 

Žijeme ve zvláštní době, jakou nikdo z nás dosud nezažil. V téhle tísnivé covidové atmosféře jsme začali léta dvacátá, a vy najednou chcete navazovat na uvolněná a nadějeplná 20. léta minulého století. Je to lék? Jsme přece o 100 let jinde...

Podobností, stejně jako i rozdílů, je tam celá řada. Doba 20. let, to byly po přelomovém roce 1918 a španělské chřipce v českém prostředí (ne až tak slovenském) svého druhu “zlaté časy”. Boom nové republiky, budování státu, nové identity, rozvoj podnikání i kultury včetně módní tvorby. Ta paralela se v mnoha ohledech nabízí. Já věřím, že ještě přes ten šílený začátek vybudujeme nová zlatá dvacátá. Proto naše motto #budujemezlatadvacata. Symbolicky jsme to „rozbalili“ na party Česko tropí hlouposti v Obecním domě. Tedy na místě, kde vzniklo Československo. Z doby první republiky si máme rozhodně co brát jako podněty k přemýšlení.

 

A nejsou to jen hrátky pro ty, kdo mají dost peněz zaplatit si nějaký zážitek a zúčastnit se organizované akce? Máte dojem, že vaše aktivity zanechávají nějaký dlouhodobější dopad na veřejnost?

Ale tak to vůbec není. Elegantní Česko vzniklo jako takový srdeční projektíček a videoseriál, na který jsme vybírali peníze na internetu. Bylo to myšleno jako bezpečný a inspirativní prostor pro lidi, kteří si připadají mimo hlavní proud. Ale ono se ukázalo, že naopak těch, kdo nechtějí žít konvenční život, je hrozně moc. A tak to rostlo, a lidé se začali ptát. To nás vedlo k tomu, že jsme začali pro ně organizovat workshopy, zážitkové dny, akce, vznikla úžasná komunita z celého Česka, podporuje nás také mnoho krajanů ze zahraničí.

Lidé tím, že tyhle akce milují a chodí na ně, umožňují, abychom se tomu naplno věnovali. A otevírali různá témata – jako je třeba právě Královská cesta. V minulosti třeba Výjezdní akademie etikety pro naše ctěné potomstvo, Československý šarm o postavení žen za Masaryka a dnes, projekt na podporu skomírající tradiční krejčoviny Kostým - nejlepší přítel ženy atd. Daly vzniknout naší televizní části, rozvíjíme videoobsah. Věnujeme se společenským tématům, organizujeme veřejné debaty #premyslivasezona a #lecivasezona. Ostatně, na webu je možné se na část toho mrknout. Ale nejlepší je chodit naživo, když to teď zase jde. Vytváříme hravé, ale také chytré a zároveň sdílné prostředí. Kdo to zkusí, většinou už s námi v tomhle dobrodružství jede dál.

 

Červnové akce v Obecním domě, kterou jsme zmínily, jsem se také zúčastnila. Název Česko tropí hlouposti mi nejdřív připadal trochu nadsazený, ale pak jsem se skvěle bavila – zejména taneční ukázky z doby 20.-30. let s odborným výkladem byly vynikající. Oblečení, ve kterém lidi přišli, vskutku elegantní. Jen se mi zdálo, že byli zpočátku jaksi nesmělí a teprve později, s dalším programem, se pomalu dostávali do varu.

Ano, chvilku to trvalo, než se osmělili. Byla to jedna z prvních akcí po dlouhé době sociální izolace na jaře. Až po ní mi došlo, že socializace je vlastně naučená, a když ji nemáte, musíte si znovu zvykat. Bylo vidět, že ta pauza byla opravdu dlouhá, a i teď je na lidech stále vidět ještě opatrnost, trochu i strach, jsou obezřetní. Nekoná se tu žádná sociální exploze, jde to po malých krůčkách. Myslím, že léto lidé potřebovali na odpočinek, trochu se oklepat a teprve až teď v září se začne zase normálněji žít. 

 

Proto jste také přeložili zamýšlený Elegantní marš Prahou, který se už měl konat na začátku srpna, do září?

Ano, myslím, že si to lidé více užijí a moc se na něj těším.

 

Jak si mám takovou událost představit?

Tady na Malé Straně, kde teď sedíme, už menší podobné akce v oblečení stylizujícím zlatá dvacátá a třicátá děláme. To jsou ty zmíněné Dny ve starých časech. Když tu vyjdou takto elegantně oblečení lidé na ulici v průvodu, je to velká legrace. Kolemjdoucí je obdivují, fotí si je, navazují rozhovory, vyptávají se. Všichni mají radost.

A v září takto projdeme celou Královskou cestu. Doufám, že nás letos bude zase víc. Chceme budit pozornost, protože od toho se pak odvine další komunikace s okolím. Pro kolemjdoucí je to vlastně estetický zážitek, podnět. A znovu se vracím k tomu tématu, že by bylo potřeba změnit to, jak to tady v centru Prahy vypadalo před covidem, a nevracet se k tomu.

 

Přestěhovala jste se do Nerudovy ulice pod pražským Hradem proto, abyste měla svůj projekt blíž, anebo to bylo naopak, že jste ho teprve odtud vymyslela, když jste pozorovala okolní život?

Bydlím na Malé Straně už asi deset let. K nápadu na oživení a změnu Královské cesty jsem dospěla, když jsem pozorovala expresivní zpustlé centrum během nejhlubšího covidu a přemýšlela, co tu asi bude potom...Řekla jsem si, že teď je šance na změnu. Myslím si, že na rozdíl od mnoha regionů Praha zatuhla v čase. V regionech je moderní dynamika, nádherné a moderní ubytovací kapacity, skvělé restaurace. Praha ale k domácím turistům nebyla vždy přívětivá a přívaly těch zahraničních tady zakonzervovaly mnoho nešvarů. Je roztomilé, jak teď’ Češi Prahu znovu objevují. Zároveň je tu ale i druhá emoce, a to, že si Praha ten propad v turismu možná tak trochu zaslouží za to, jak se chovala k domácím turistům předtím.  Nebyla k nim vždy přívětivá. Ale teď se to klima kompletně mění snad už i tady v Praze a Elegantní Česko k tomu chce přispět.

 

Jde to i v těchto kulisách památkové rezervace, kde není možné příliš nic modernizovat?

Jde to, už jsme se o tom bavily. A to je to, čeho i já chci docílit v už zmíněném „Salonu republiky“, tady kousek od nás. V Domě u zlatého lva, s dlouhou historií lékárny. (Mimochodem, její zachovalé barokní vybavení bylo přestěhováno na zámek Kuks do tamního muzea farmacie.) Těším se, že tu vybudujeme kreativně intelektuální prostor, kde půjde o setkávání lidí. Příležitost budou dostávat mladí tvůrci, kteří zaujmou svou kreativitou. Chceme tu propagovat české výrobce, kterým umožníme za dostupné ceny pronajmout si třeba na den, týden tento prostor, udělat si tu workshop, pozvat obchodní partnery, udělat malou párty, zkrátka se představit se. Protože tito tvůrci nebo výrobci často zápolí s marketingem a my jim tak můžeme pomoci. Nájem máme na pět let, a bylo by fajn, kdybychom mohli tu myšlenku rozvinout a pokračovat v ní i potom.

Vcházíme do členitého prostoru starobylého domu v Nerudově ulici, a Pavlína ukazuje: Tady bude hlavní výstavní a prodejní část, tady zázemí, tady místnost pro focení…V půli srpna jsou stavební práce dokončené, už je i vymalováno, stačí „jen“ zařídit a vybavit, problémem je ještě venkovní úprava, kde bude třeba dočasný zábor chodníku a jeho povolení poněkud zdržuje další práce.

 

Opakovala jste už vícekrát my, takže je jasné, že Elegantní Česko netvoříte jen vy sama.

Ne, to bych nezvládla, je toho moc. Mám několik desítek spolupracovníků, sít´ lidí, se kterými naše akce připravuji. Máme spřátelené fotografy a další profese. Zejména teď, kdy se snažíme dohnat všechno to, co jsme museli odložit kvůli covidu, potřebujeme posílit i personálně. V této době musíme odbavit každý víkend desítky hostů akcí, na které měli lidé vouchery, a byly odložené.

 

A toho všeho se účastníte osobně?

Hodně, protože mi od začátku záleželo na tom, všechny lidi osobně znát. Spíš mne frustruje to, že při těchto počtech už to vlastně nejde. Jsem společenský člověk, kterého ten rozruch uspokojuje, miluji výměnu nápadů, energie, společný čas. Miluji, když lidi z našich akcí odcházejí šťastní, mají krásné fotky na památku. To je nejkrásnější pocit, co můžete mít.

Připadá mi totiž, že jsme v posledních letech ztratili schopnost radovat se. Jsme dlouhodobě unavení, neumíme si prožít jednoduché věci, které jsou vlastně tím hlavním v životě. A to se možná na našich akcích lidé znovu učí. Pro mne je velmi oblažující, když vidím, že se to daří, to mne nabíjí. Fyzicky si neodpočinu, zejména v posledních měsících, protože před otevřením Salonu je potřeba všechno dotáhnout.

 

Je nějaký obor, do kterého jste vašimi aktivitami ještě nenakoukli?

Těch je moc. Pořád je co objevovat. Věnovali jsme se a stále věnujeme především módě, etiketě, architektuře, také sportu, ale tomu bychom se měli věnovat víc, protože „ve zdravém těle zdravý duch“, jak říkal prezident Masaryk. A mohli bychom více jít také do gastronomie, kde je široké pole působnosti…

 

Když jste s projektem Elegantní Česko začínala, měla jste předobraz nějaké ženy, která vás inspirovala?

To ani ne. Ale bavila mne vždy ta souvztažnost módy a stavu společnosti. Zajímala mne ze sociologického pohledu. Když jsem dělala v ČT 24 celospolečenské speciály – například během povodní, prezidentských voleb nebo návštěvy Baracka Obamy, byla jsem zvyklá myslet celorepublikově. Jsem veřejnoprávní člověk. Takže jsem pak pro svůj projekt vymyslela ten název Elegantní Česko. Jsem svého druhu estét, proto mne logicky baví ta estetická část. A chtěla jsem rozvinout nad tímto tématem debatu.

Respektuji ale velice osobnost prezidenta Masaryka, jakkoli ho nechci idealizovat. Byla to úplně jiná liga – po všech stránkách. A nezapomínejme, že Československo díky Masarykovi a jeho ženě Charlottě bylo jednou z prvních zemí na světě, kde ženy získaly volební právo. Sama jsem se také přesvědčila z deníkových zápisků neznámé mladé dívky z Prahy, které se mi dostaly do ruky, jak vřelý byl vztah mladých lidí k prezidentovi.

 

Nezaskočilo vás, jak se vám Elegantní Česko rozkošatilo? Stíháte ještě nějaké jiné aktivity?

Zaskočilo a těch jiných aktivit mám čím dál méně. Je to vlak, ze kterého už nejde vystoupit. Hodně lidí má už naše kulturní aktivity rádo. A já věřím, že ta doba přijde, že tady můžeme ta „zlatá dvacátá“ vybudovat.

 

To zní optimisticky. Díváte se tak na společnost celkově? Dnes to s optimismem dokáže málokdo.

Já jsem optimisticky založená a myslím, že tady máme neskutečný potenciál. Česko je teď, jakkoli nám to tak nemusí připadat, v neuvěřitelně dobré formě. Nechci generalizovat, ale progres je obrovsky znát. Nesmíme se nechat znechutit špatnou úrovní politiky, vlády, a jejich špatnou komunikací. Současná politika neodpovídá potenciálu ve společnosti. Ukazuje se, že ty věci jsou a můžou ještě být jinak. Všimněte si toho třeba na příkladu nedávného tornáda na Moravě, kde spontánní aktivity lidí nahradily z velké části oficiální mechanismy.  Lidé si začnou sami vymýšlet, jak si pomoci, národ se semkne a je velice kreativní. To jsem viděla i během povodní, kdy jsem byla ještě v České televizi,

Ale nejde jen o Česko. Připadá mi, že tady je a může se ještě rozvinout trend, kdy spoustu nápadů mohou přejímat od běžných lidí i jiné subjekty. Třeba podnikatelé, kteří hledají jiný smysl života, jsou materiálně takzvaně „za vodou“ a mohou proto své prostředky věnovat společnosti. Pro lidi z byznysu je obohacující, když mohou nahlédnout do světa umění, a proto si myslím, že by se měli mnohem víc propojovat lidi z kreativní sféry s lidmi z byznysu. Mohou si být navzájem velice užiteční. V současné generaci třicátníků a čtyřicátníků vyrůstá už jiná generace těchto byznysmenů se společenskou odpovědností. A myslím si, že to může s ledasčím pohnout. Rodí se tu nová dynamika a lidé objevují svůj nový potenciál.  A to je hrozně dobře.

Navíc můžeme stavět na ohromných kulturních základech, je tady – i když trochu zadupaná – tradice vzdělanosti. A v současné digitální době můžeme propojit to staré s tím novým.

 

Jaké plány máte s projektem Elegantní Česko do budoucna, pokud je lze prozradit?

V tomhle projektu nikdy nešlo o žádné poučování. Je o společném hledání toho lepšího v nás, o kultivaci, je příležitostí k vášnivým debatám, ke sdílení (i těžkých momentů, které k životu patří), k tvoření, radosti, včetně té z každodenních “maličkostí”. Lidská nátura je celá tisíciletí taková, jaká je. Ale obrovská síla je v tom, nakolik jsme tvůrci svých osudů. Pokud chceme, tak se přece nemusíme nechat vláčet. Můžeme svůj život stavět jako umělecké dílo. Tahle země má obrovský potenciál a doba covidu možná byla i časem, kdy jsme si víc uvědomili, co ho blokuje. Co chceme. Jaké jsou naše hodnoty. Takže já doufám, že to postcovidové Česko budeme všichni tvořit s vědomím, jak úžasné dědictví tady máme. A moderně i se vším talentem, který tu je, kam se podíváš. Tak, aby nám to tu zase ve vší parádě vykvetlo.