Články a komentáře

Radko, v roce 2015 jsi na Facebooku založila skupinu Jedna, dvě, matka jde… Proč vznikla? Sociální izolaci zažila asi každá maminka na mateřské dovolené. Ne každá ji ale dokáže tvůrčím způsobem využít. Jak jsi s ní bojovala ty? Co všechno díky ní přišlo?

Nejdřív bych asi měla říct, jak ty pocity sociální izolace začaly. První syn se mi narodil, když mi bylo 34 let a nějaký čas předtím už jsem se smiřovala s tím, že děti asi mít už nebudu – nemohla jsem totiž najít vhodného tatínka. (úsměv) Narození syna byl tedy velký dar a první půlrok s ním jsem byla v takové šťastné bublině, úplně mi stačilo ho pozorovat a být s ním. Připadala jsem si ale občas trochu osamělá, měla jsem výčitky, že mi to nestačí. Abych si zachovala vnitřní klid, začala jsem jeden den v týdnu zase pracovat. To mi pomohlo. Chodili jsme také do různých herniček, na procházky po Praze… Ale byla zima a tehdy začal ten jev, kterému říkám „zimní temný tunel bacilů“. Syn byl pořád nemocný, já také, když mu byl rok, tak jsem byla zase už těhotná podruhé, bylo mi špatně, rodinu mám daleko, kamarádky měly děti většinou dříve než já – cítila jsem se stále víc sama. Z toho pocitu vznikla facebooková skupina Jedna dvě matka jde. Dnes je to šest let, prvnímu synovi je sedm a mám kromě něj ještě dvě holčičky.

Skupina mi byla v tom procesu vrůstání do mateřství velkou oporou. Mohla jsem tam probrat víceméně všechno, co jsem potřebovala. Samozřejmě člověk si musí dávat trochu pozor, přece jen nejde o osobní kontakt. Ale mám pocit, že se nám tam podařilo vytvořit celkem chápavé a respektující prostředí s kultivovanou komunikací. K názorovým střetům dochází, jen málokdy jsou však ostřejší. V době, která moc nenahrává reálným kontaktům, kdy o děti se stará víceméně jen úzká rodina – rodiče, ve velkoměstě, kde jsou známí daleko a sousedi reagují zdrženlivě, je virtuální komunikace občas opravdovou záchranou. A nejde jen o to virtuální. Díky skupině se podařilo podniknout a zařídit už docela dost věcí a vznikly tam i reálné vztahy, pracovní či přátelské. Sbírali jsme například věci či peníze pro moje sousedy v nouzi, měli sérii online přednášek v době hlubokého covidu, zorganizovali mateřskou kliku na průvod Sametové posvícení. Jsou mezi námi i ženy pracující v médiích, třeba pro časopis Heroine, které díky skupině sbírají názory na nějakou záležitost, nebo tam dramaturgyně České televize Kateřina Krobová lovila zajímavé ženy pro svůj projekt Protivný sprostý matky. Radíme se ve věcech důležitých, jako je výběr školy, ale pokecáme i na téma školních brašen. Filozofujeme třeba na téma výchova, fyzické tresty, pocit osamění v rodině apod. Probíráme prostě vše, co potřebujeme. Já jsem hodně otevřená a často sdílím své pocity a zážitky až příliš, ale ostatní si mohou vybrat míru toho, jak a co budou sdílet. V tom je skupina skvělá, že každý se může připojit tak, jak mu to vyhovuje.

 

Komunikuješ zde s maminkami o jejich prožitcích, názorech, starostech, úspěších a nesnázích každodenního rodinného života… Jak podle tebe zvládají nároky covidové doby?

Záleží na každé té jednotlivé ženě a podmínkách, které má v rodině a širším okolí. To dělá hodně. Ve skupině samozřejmě zazněla za ty dva roky s covidem spousta stesků a zoufalých výkřiků, v nichž si spolumatky, jak je oslovuju já, vylévaly srdce. Nebylo lehké najet na tu nonstop péči a dělat zároveň několik věcí najednou, i když by člověk řekl, že v tom právě matky jsou kované. Pro mne jako mámu předškolních dětí, která měla doma sedm let neustále nějaké batole či batolata a nechodila ještě naplno do práce, to zas taková změna k horšímu nebyla. Povedlo se mi naopak pracovně posunout: začala jsem tlumočit zprávy na obrazovce České televize, kde jsem předtím spoustu let pracovala v zázemí Zpráv v českém znakovém jazyce (tam jsou na obrazovce neslyšící moderátoři a tlumočník jim jen pomáhá s přípravou). Covid způsobil, že bylo potřeba hodně tlumočníků na živé tlumočení aktuálního dění, tak nás ze zázemí šoupli před kameru. Velká změna a pro mne rozhodně pozitivní – profesní výzva a radost.

Pamatuji si ale, jak v naší matkoskupině zněly stesky maminek starších dětí, kterým se změnil již stabilizovaný strukturovaný svět, ve kterém ony chodily do práce, jejich děti do školy a byly samostatné. Najednou tyhle ženy seděly opět doma, vlastní práce jim často jela dál, jen online, u dalších počítačů v různých koutech bytu seděly děti, které potřebovaly asistenci s online výukou, bylo potřeba zároveň uvařit a nakrmit celou rodinu, udržovat v tom chaosu nějaký pořádek v bytě a taky zajistit v ideálním případě dobrou náladu rodiny, v horším případě, aby se všichni nepovraždili. Pak samozřejmě i ta nemoc sama o sobě byla strašák: úmrtí v rodině, strach, psychické problémy dětí i dospělých. Děti to odnesly maximálně, spíš ty starší. Mají psychické problémy, úzkosti, těžko si zvykají zpátky ve škole apod. To jsou výzvy, které člověk – matka – fakt nečeká. Klobouk dolů před námi všemi, že jsme to zvládly. Společnost to na nás prostě hodila a očekávala, že to nějak dáme. A daly jsme to. Jen nevím, jestli to na nás nenechalo nějaké trvalé následky. (úsměv) V Německu je už od padesátých let tradice, že matky mají jednou za čtyři roky nárok na pobyt v lázních, samy či s dětmi, o které se tam starají, aby matky mohly relaxovat. To bychom taky potřebovaly! Celá společnost by rozkvetla, kdyby matky byly odpočaté, spokojené a radostné.

 

Radko, jak ses vůbec dostala ke světu neslyšících? Neuvažovala jsi nikdy o nějaké výtvarné škole?

Já jsem odmalička milovala dvě věci: čtení a kreslení. Co si pamatuju, četla jsem pořád, nebo jsem něco kreslila, vychodila jsem také ZUŠ v Kutné Hoře, kde jsem vyrůstala. Po gymnáziu jsem chtěla jít buď na výtvarnou školu, nebo na češtinu. Nakonec jsem si vybrala bohemistiku na FF UK v Praze a k ní jsem si jako druhý obor přibrala tehdy čerstvě otevřený obor Čeština v komunikaci neslyšících, ač jsem v životě neviděla neslyšící osobu. A tenhle druhý obor, který jsem si vybrala náhodou, mě pak směroval do budoucna. Nejenže to bylo hrozně zajímavé, třeba znakový jazyk z lingvistického hlediska a neslyšící jako kulturní menšina, ale měla jsem příležitost docela brzy působit na různých pracovních pozicích v komunitě neslyšících. Tehdy byl totiž v komunitě nedostatek profesionálů, kteří by uměli znakovat, ale zároveň se konečně začínal znakový jazyk oceňovat a používat při výuce, začalo se víc tlumočit při různých příležitostech. Tak nás zaškolila praxe: hned po pár letech školy jsem tlumočila, učila češtinu jako cizí jazyk pro neslyšící, vedla oddíl neslyšících skautů. A už jsem u znakového jazyka zůstala. Moc mě to totiž bavilo, ten jazyk i komunita neslyšících. Znakovka mi ale ze začátku vůbec nešla, byla jsem nejhorší ve třídě a nikdo si nemyslel, že bych se někdy mohla stát tlumočnicí, já už vůbec ne. Hlavně jsem měla problém s mimikou a pohyby těla, které jsou důležitou součástí gramatiky znakového jazyka. Byla jsem velmi stydlivá a vadilo mi „předvádět se“ fyzicky na veřejnosti. Jsem tedy živým důkazem toho, že když má člověk něco rád a věnuje se tomu prostě ze zájmu a s chutí, že se to časem poddá.

 

Pojďme od čtení ke kreslení. Výtvarné nadání rozvíjíš i u svých dětí. Dokladem toho je Čáromat. Netvoříš ale jenom s dětmi a pro děti. Jaké realizace z poslední doby jsi poslala do světa? Na „Čaromatím e-shopu“ nabízíš magnetický kalendář pro děti a diář pro matky. Kalendářů i diářů je na trhu spousta, co přinášíš nového nebo jiného?

Výtvarné věci s dětmi jsem začala dělat proto, že jsem byla na mateřské bezradná a občas i otrávená. Co celé ty dlouhé dny s batolaty podnikat, když jsou třeba nemocné a nejde jít ven? Kromě úmorných prací v domácnosti, samozřejmě. Začala jsem s nimi tedy dělat to, co jsem měla sama ráda: hodně číst a kreslit. Vyráběli jsme všechno možné z různých materiálů a věcí, co se tak doma najdou, třeba z krabice, kartonu, plata na vajíčka. Mám ráda, když mám za sebou viditelnou stopu – hlavně kvůli sobě, abych měla důkaz, že jsem nějak dobře strávila ty uplynulé dny. Taky mi některé známé maminky říkaly, že ony s dětmi nic netvoří, že nemají nápady. Založila jsem si tedy nejdřív na FB stránku Čáromat, ten název ke mně přišel asi před třemi lety. A pak i skupinu pro lidi, co se chtějí bavit o čase s dětmi, hlavně o tom tvoření. Nevnímám to jako nějaké takové to zprofanované „tvořeníčko“ z mimibazaru. Je to prostě kvalitní čas, kdy děláme s dětmi něco, co nás baví.

V současnosti máme ty možnosti zábavy s dětmi už širší, jak jsou starší, dá se s nimi třeba koukat na film, hrát deskové hry, jít do muzea, a hlavně si můžeme pořádně povídat. Když byly maličké, nebavilo mne si s nimi pořád jen dokola stavět koleje nebo věže z kostek. Společné tvoření bylo skvělý nápad, mně to dalo pocit dobře stráveného času, kdy jsem s nimi vědomě byla a zároveň dělala něco, co mám ráda. A oni se naučili, že se dá cokoli vyrobit, nakreslit. Mám radost, když teď vidím, že sami ráno zasednou ke stolu a kreslí, vyrábí, stříhají, lepí. U nás se lepidla a papíry spotřebovávají po tunách. Fascinuje mě tenhle důkaz, že děti opravdu dělají to, co rodiče. Možná je tam nějaká dávka dědičných sklonů, ale spíš jsem jim otevřela k tomu tvoření cestu a to je jeden z mála výchovných úspěchů, za které si já sama připisuji kredit.

Jak z toho vyplývá, sama ráda kreslím, vyšívám, píšu, něco vymýšlím. Pro děti jsem nakreslila a vyrobila už pěkných pár věcí, třeba namalovala svítící knížku, ušila panenku apod. Asi před dvěma lety jsem sháněla magnetický kalendář, abych je naučila plánovat si den a týden. To bylo v době, kdy jsem pochopila, že organizace rodiny se třemi dětmi bude asi dost náročná. Nakonec se mi nic na trhu tak nelíbilo, proto jsem nakreslila a dala vyrobit svůj vlastní magnetický kalendář. Teď ho dokonce prodávám, což jsem nebyla do té doby schopná si představit. Ze stejných důvodů, totiž že na trhu nebylo nic, co by mi vyhovovalo, jsem vloni udělala diář pro matky. Zatím ho nazývám takto genderově nekorektně - je to odrazem skutečnosti, že jsou to v současnosti zejména matky, které nesou na svých bedrech tíhu oné zmíněné rodinné organizace, nikdy nekončícího kolotoče povinností i rodinné zábavy. Taky jsou matky často i kronikářky rodiny, schovávají fotky, zapisují si hlášky dětí, důležité milníky atd. Připojila se ke mně kamarádka, která má dva autistické syny a slabost pro diáře.

Náš diář se od ostatních diářů liší autorskou sazbou i obrázky, ale zejména velkorysým prostorem. Zaznamenávat se tam dají organizační věci, ale také vzpomínkové záležitosti, může to být i takový deník. Jinak si kreslím pro radost, drobné obrázky, komiksy, dětem jsem pokreslila zeď v pokojíčku, maluju na nábytek, dělám ze starého nové. Také mám radost ze zakázek pro jiné, například teď před Vánocemi jsem kreslila minikomiks na kelímky na kafe pro skvělou litoměřickou pražírnu Zoban. To mi udělalo velkou radost, výsledek se mi líbí a hlavně jsem si nechala zaplatit v pravidelných zásilkách jejich výborné kávy, to je na tom nejlepší.

 

Jak Ti to jde při práci ještě s podnikáním na rodičovské dovolené? Objevila jsi v sobě podnikavého ducha? Co ses musela za pochodu naučit?

Tak to je pro mne otázka na tělo, podnikání je pro mne španělská vesnice. Všechno se učím za pochodu a nejradši bych vůbec neřešila ekonomické a provozní záležitosti a jen kreslila a vymýšlela, psala na web a hýčkala si své fejsbukové skupiny. To mě baví, ostatní je pro mne ztráta času, takže ekonomicky jsem pořád tak nějak na nule, Čáromat je spíš pro radost, vydělává jen na další projekty, někdy i prodělá. Takže třeba letos mám asi nejdražší diář na světě, protože jsem se nepoučila z prvního pokusu, kdy to vyšlo jen tak tak, že jsme stihly diář před Vánoci prodat, a začala jsem i loni na diáři pracovat pozdě. Když pak nabrala zpoždění i tiskárna a přidaly se problémy v knihárně, nestihli jsme vyhodit prodej před Vánoci včas a neprodali jsme celý náklad. Je to pořád spousta drobností, které musí sedět.

Co jsem se musela naučit? Třeba jak to chodí v tiskárně. Z nadšení jsem si vymyslela magnetický kalendář a pak jen zírala, jak obtížné je tisknout na magnetickou fólii, najít spolehlivou tiskárnu schopnou magnety dobře nařezat apod. S diářem se zase učím, jak dlouho věci trvají, jaké jsou druhy vazeb, papíru, tisku, kdy začít pracovat na diáři, aby byl včas apod. Taky mě dost trápila grafika − sama neumím takové ty začisťovací grafické práce a pořád s tím někoho otravuju a jsou to výdaje navíc. Totéž s webem − teď jsme s kamarádem předělávali web, aby se tam mohl dát e-shop. Když se podnikání věnuje matka tří dětí, která má k tomu ještě jinou práci a navíc nemá kapitál do začátku ani v okolí žádné zkušené podnikatele, ke kterým by se mohla obrátit pro radu, je to vždycky trochu… jak to říct… živelné. (úsměv) Tedy ducha podnikavého mám, ale nějaké praktické záležitosti bych se ještě potřebovala naučit, případně jimi někoho pověřit.

 

Loni v listopadu se konal už desátý ročník Sametového posvícení, satirického průvodu masek, který se vyjadřuje k současným společenským problémům. Průvodu se účastní nejrůznější občanské iniciativy a spolky, které pomocí masek v nadživotní velikosti zhmotňují palčivá témata, kterými se dlouhodobě zabývají, nebo která se jich momentálně dotýkají. Jak se stalo, že jsi se se svou „matkoklikou“ stala jeho aktivní účastnicí? Jak vznikaly ty nádherné masky?

Sametové posvícení a naše „matkoklika“ byl pro mne loni na podzim vlastně hodně osobní zážitek, i když jsem se držela zpočátku trochu v pozadí. Vazbu na Sametové posvícení mám přes svého manžela Jiřího, který od samých začátků posvícení hraje se svou kutálkou v průvodu. Jeho dlouholetá kamarádka Olga Cieslarová, zakladatelka Sametového posvícení a vědkyně věnující se jevům typu karneval či masopust, si vzala za vzor svůj oblíbený švýcarský Fasnacht v Basileji a založila před deseti lety průvod Sametové posvícení v Praze. Jednotlivé „kliky“ tvoří vždy skupiny z nějaké organizace či jinak zájmově spjaté. A právě Olga, sama matka dvou kluků, začala na podzim lobovat za vznik kliky matek vycházející z té naší mateřské skupiny na FB „Jedna dvě, matka jde“. Myslím, že ji to napadlo i vzhledem k současné společenské diskuzi o roli matek během covidu, jejich vytíženosti, podílu otců na práci kolem dětí a v domácnosti apod. Byla to dobrá příležitost na tohle všechno poukázat. Já sama jsem na podzim nejprve nebyla moc aktivní, spíš virtuálně. Koordinace výroby masek se ujala Johanka Bratinka Burghoff, která má tři děti. Ta svým jemným přístupem nakonec přitáhla docela velkou skupinu matek a dětí, které se výrobě masek ve svých volných chvílích věnovaly. Setkávaly se v centru Prahy v prostorách Campus Hybernská a společně tvořily. Je s podivem, že si stále uštvané a uspěchané matky našly čas, ale opravdu našly! A ještě si to užily, jak samy říkaly. Nakonec jsem se přidala i já, byla to skvělá relaxace. Masky se tvoří tzv. kašírováním, lepením malých kousků papíru do předem připravené sádrové formy. Pak se musí natřít barvou a na závěr se jim udělá obličej, vlasy, vyříznou se otvory pro oči. Masky jsou veliké, drží na člověku pomocí helmy či čepice, na kterou se přidrátují či přilepí. Stejně je ale dost náročné je mít delší dobu na obličeji.

Pamfletu (přiložen jako PDF - pozn. red.) se věnovala zejména Marie Štastná, básnířka a majitelka Pokojíčku, obchodu s krásným autorským oblečením a šperky. Vrchol průvodu, nádhernou kašírovanou sochu šestiruké madony osobitě pojaly dvě skvělé výtvarnice Josefína Jonášová a Michaela Tůmová za pomoci řezbáře a truhláře Josefa Koblice. Svítící sochu zachytil fotograf Jan Hromádko na svých úžasných fotografiích. Spolu se sochou ponocného byla jedním z hlavních vizuálních taháků průvodu.

Ten průvod samotný se konal v rámci oslav 17. listopadu a byl pro nás úžasnou příležitostí ukázat s humorem, co matky běžně tíží a zlobí. Měly jsme na sobě přes oblečení stejné modré zástěry, které ušila také Marie Šťastná. Na obličejích ty naše masky. Měly jsme také hudebníky a nahrávky typických unavených a otravných matkohlášek, které se neustále linuly z repráku: „Nechte toho! Už nemůžu. Nelez tam! Vezmi si už ty boty! Nesahej na to! Jestli hned nepřestanete, tak…“ S sebou jsme měly samozřejmě naše děti a občerstvení. Dominantu naší kliky tvořil můj legendární dvojkočár, který odvozil něčí dvoje dvojčata a po nich ještě moje tři děti (úsměv), teď byl plný dobrot a taky konfet, které děti s radostí rozhazovaly po Praze za našich provinilých pohledů. Matky měly i prachovky a obří kapesníky a cestou náhodným přihlížejícím oprašovaly kabáty a utíraly nosy.

Pro mne ten průvod byl jedna velká euforie, jakési symbolické završení těch sedmi let na mateřské a rodičovské. Moje děti totiž tou dobou všechny zrovna nastoupily do institucí – můj sedmiletý syn do první třídy a moje nejmladší tříletá do školky spolu s pětiletou sestřičkou. Najednou jsem cítila tu chuť se radovat, že jsem to zvládla, přežila, a že můžu veřejně ukázat, že mateřství není jen o líbivých fotkách z Instagramu a dojemných momentech. Ale že je to kromě velké radosti a lásky taky práce a práce, neutuchající kolotoč povinností, který se nikdy nezastaví a často je v něm matka sama. Proto také ta šestiruká madona – jako symbol toho, co musíme na denní bázi zvládnout, a zároveň se u toho snažíme plnit představy společnosti – totiž nikdy si nestěžovat, nerouhat se, být vlídné, krásné a šířící kolem sebe měkké světlo něžného mateřství.

 

A jak to vidí doc. Mgr. Radek Chlup, Ph.D., z Ústavu filosofie a religionistiky FFUK, který Sametové posvícení sleduje bedlivě celých deset let jako málokdo: „Oproti jiným skupinám byly matky silné v tom, že nejen upozorňovaly na těžký úděl covidových matek, ale zároveň si sebereflexivně dělaly srandu samy ze sebe. Nejpůsobivější byla ta nahrávka s mateřskými výroky. Byla satirická, ale přitom naprosto realistická a vlastně vážná. Satira je nejúčinnější, když se při ní člověk nemusí pitvořit a může být plně realistický, jen tu realitu prezentuje trochu koncentrovaněji a zarámovaněji. Jedna z nejlepších skupin, jakou jsem kdy na Sametovém posvícení viděl.“

 

Tvrdíš, že být matkou není v současné společnosti žádným faktorem. Co tím myslíš? Vnímáš nějaký vývoj ve veřejném mínění ve vztahu k rodičovství, matkám, fungování rodin?

Měla jsem na mysli, že to není polehčující okolností. (úsměv) Vnímám to zejména v souvislosti s prací. Příklad: Na spoustě pracovišť není ani kojicí koutek, odkojila jsem tři děti v bufetu jedné velké firmy, která má přitom rozlehlé prostory. Proč tam nevznikne malá místnost pro matky s dětmi? Je to tak nepřijatelné, chodit do práce, když kojím? Někteří kolegové či šéfové či náhodní spolupracovníci mi připadají trochu lhostejní vůči tomu, co musí matky, potažmo rodiče zvládnout ve svém každodenním životě. Vím, že je to nezajímá a chtějí prostě, abych o tom nemluvila, nezatěžovala je tím. Já o tom však chci mluvit.  Nemyslím tím asi, že chci dostávat nějaké úlevy, svou práci vždycky vykonám. Ale ráda bych cítila třeba pochopení, když nezvládnu deadline, nebo si na něco nevzpomenu, protože je toho tolik… Chtěla bych, aby ke mně nepřistupovali jen s vlídnou shovívavostí a nenálepkovali mne jako věčného chaotika. Ale aby pochopili, že se můj život změnil a vypadá často jako běh křečka v kolečku křížený s žonglováním, a že je hrozně těžké během žonglování a běhání ještě odpovídat na maily, řešit telefonáty a dělat věci včas. Že děti jsou faktor, a jaký! Těžko si něco plánovat. Snažím se, snažím – a občas to nevyjde. V klidu, udělám to, až usnou! Nebo prostě za pár dní. Nevím, možná je to jen mé specifikum, že chci, aby společnost vnímala, že jsem matkou, ve smyslu mírného pracovního handicapu.

Hodně mých známých, které mají děti, naopak ani nechce, aby jejich pracovní kontakty vůbec vnímaly, že jde o matky. To byla zajímavá diskuze například kolem mého diáře, kdy ženy říkaly, že nemůžou a nechtějí na pracovní schůzce vytáhnout diář s nápisem „diář pro matky“. Za mne, proč ne? Status matky je prostě něco, co nás potkalo, nebo co jsme si vybraly, a kým jsme se staly. Ty organizační starosti a stresy kolem dětí jsou něco, s čím se denně potýkáme. Nejde o vytahování se, nejde o fňukání. Jako matky jsme na tom prostě jinak než dřív. Lidé by si měli uvědomit, že každodenní život matek je opravdu šílená hromada povinností. Já jsem šťastná, že jsem oficiálně ještě na rodičovské a moje práce je navíc velmi flexibilní. Moje zkušenost se zaměstnavateli je zřejmě velmi netypická, všichni jsou víceméně vstřícní, jsem OSVČ, jako tlumočník si mohu zakázky vybírat, v Čáromatu i třeba při práci na překladech si svou práci rozvrhnu, jak potřebuju, i když právě ty drobné náznaky nepřijetí zmíněné výše vnímám. Ale věřím, že spousta matek zažívá v souvislosti s prací mnohem horší zkušenosti. Z chování zaměstnavatelů, z veřejných diskuzí a mediálního prostoru to často vypadá, že rodiče – a matky zejména – přinášejí do pracovního procesu a do společnosti vůbec spoustu problémů.

A co se týče toho, jestli se ve společnosti něco hnulo ve vztahu k rodičům či matkám, nebo dětem – rodinám obecně, určitě je to jiné, než před dvaceti třiceti lety. Moji mámu by ani nenapadlo při malých dětech pracovat, podnikat, mít nějaké svoje záležitosti a cíle, vydávat se samotná s dětmi někam na cesty, jako my s kamarádkami vlakem do Chorvatska, nebo prostě jen tak něco organizovat, chodit s dětmi do kavárny atd. Byla doma a starala se o děti a domácnost. Tečka. Takže hnulo se něco určitě, ale je dál nutné poukazovat na to, že většinu práce doma nadále dělá žena, k tomu pracuje a často nemá žádnou pomoc ze své širší rodiny, ani svého okolí, či alespoň jejich pochopení a laskavost. Také by bylo milé, kdyby lidé byli víc tolerantní k volbám matek, co se týče způsobu a délky mateřské dovolené. Máme jednu z nejdelších mateřských ve světě, je to skvělé pro dítě a pro ty ženy, které to chtějí využít. Ale proč zbytečně ostrakizovat ty matky, které chtějí pracovat, nebo dokonce musejí. Já jsem ten případ, vždycky jsem aspoň trochu pracovala, a setkala jsem se často s kritikou, že tím svým dětem ubližuju. Jenže pokud budu doma pořád a přitom nešťastná, ublížím jim ještě víc. Matka by měla být spokojená, aby byla spokojenost i v rodině. Navíc je dobré mít „víc vajíček v košíčku“, tj. i jiné zájmy a oblasti, v nichž se realizuju. Mám štěstí, že tuhle teorii mi potvrzuje třeba i moje osmdesátiletá tchyně, vědkyně matematička.

 

Je mateřská dovolená spíše omezující nebo inspirující?

Jak jsem výše psala, já jsem při mateřské vždycky trochu pracovala a nakonec si i založila Čáromat – pro svou i naši zábavu. Takže to omezení jsem tolik necítila, protože jsem si našla skulinky, jak unikat. Můj manžel byl hozen do vody a musel se o děti postarat sám, nejdřív jen na chvíli, pak víc a teď zvládne stejně jako já tři děti klidně na týden, a já můžu pracovat. A já to oceňuju, ale zároveň jsou mi proti srsti dotazy typu „A jak on to bez tebe zvládne?“ Jak by to zvládnul, jako já bez něj přece. To jsem odbočila, ale mířím k tomu, že omezení se snažím minimalizovat, dělat občas věci, které chci dělat. Ano, děti mi změnily život, v mnohém k lepšímu, v něčem přinesly omezení. Ale hlavně spoustu lásky, a ta je vždycky inspirující.

 

https://www.sametoveposviceni.cz/−

https://caromat.cz/

Neutloukat dnešní život minulostí

Spisovatelka Anna Maria Tilschová prožila dětství a šťastná mladá léta v monarchii, utrpení za první světové války, emancipaci a kariérní vzestup po první světové válce a ústup do ústraní po únoru 1948. V každém období hledala samostatnou, vlastní cestu, udržela si svoji nezávislost a svůj životní styl. Spisovatelka Anna Maria Tilschová zemřela před sedmdesáti pěti lety, její odkaz je však v mnoha směrech velmi současný. 

 

Anna Maria rodinná

Narodila se v roce 1873, v roce krachu na vídeňské burze, která zle zasáhla jejího dědečka, cukrovarníka a obrozence, Ferdinanda Urbánka. Odlesk slávy jeho pražského působení, kdy patřil k pražské smetánce společenské i finanční, zanechal na Anně Marii trvalou noblesu a vědomí samozřejmého působení v české společnosti. Anna Maria vyrůstala ve společnosti mužů – měla tři mladší bratry a časem se do její rodiny přistěhoval i nevlastní bratranec, její budoucí manžel, Emanuel Tilsch. Sňatek uzavřeli v roce 1895. Manželství bylo zpočátku šťastné, záhy se na Královských Vinohradech narodila dcera Anna Marie. Emanuel se stal profesorem práva na pražské univerzitě a stoupal na akademickém řebříčku, mladá domácnost prosperovala. Anna Maria v té době byla nesmírně půvabná a elegantní, osobitá, ale stále trochu naivní. Pravidelná setkávání s otcem (Josef Karel Tilsch, doktor práv a advokát) a bratry, kde se týden co týden vedly učené debaty, naučily Annu Marii především zcela rovnocennému intelektuálnímu přístupu k sobě samé, nikdy pak netrpěla ostychem v diskuzi, uměla argumentovat a projevovat kultivovaně svůj názor.

Do této doby spadají již první pokusy o autorskou tvorbu. Jednalo se o příspěvky do časopisů a povídkové soubory. Odmítla pasivní roli paní univerzitní profesorové úspěšného manžela a začala si hledat vlastní cestu, vlastní uplatnění a realizaci. Po narození syna Emanuela v roce 1906 nastává spisovatelská pauza, kterou hrozivě prohloubil tragický skon jejího manžela. Jaké důvody, pohnutky a hloubka neštěstí vedly všestranně nadaného a úspěšného Emanuela Tilsche k rozhodnutí vzít si život, dosud nebyly vysvětleny.

Pro Annu Marii manželův skon představoval nejen osobní katastrofu, ale byl to také otřes existenční.  Od této chvíle usilovala o to, aby vždy byla finančně nezávislá. Už v roce 1915 vydala první novelu Fany, ve které se vrací k nádherným prožitkům z dětství, ale zároveň v postavě hlavní hrdinky zdůrazňuje nutnost samostatnosti a emancipace.  Během první světové války ztratila dva bratry, otce, babičku a mladého zetě, jehož smrt na španělskou chřipku byla tragickým vykřičníkem za zbytečnou válkou.

Válečné roky se nesmazatelně zapsaly do života AMT nejen svou tragikou, ale také nutností jít dál přes všechny otřesy. Její pragmatický přístup k finančním problémům ilustruje rada, kterou o mnoho let později dává své dceři, když si stěžuje na nedostatek peněz. Její rada je platná se vším všudy i dnes.

“Vím, že dnešní doba je těžká, vím ale také, že dnes všechny rodiny laborují s tímto problémem. Přesvědčila jsem se, že právě dnes leží velký díl toho, čemu se říká prosperita rodiny, v rukou ženiných. Ležela odedávna a leží dnes o to víc. Pamatuji si na to, že když jsem ovdověla a byla zoufalá nad změněnými hospodářskými poměry, že jsem se vzpírala radě bratra Ferdinanda, když mně radil, abych si vzala tužku do ruky a počítala. Dnes, když jsem k tomu sama nezbytností potom dospěla, vidím, že se to zdá někdy tvrdé, ale je to lepší než mazlení a opájení se sny na strýčka z Ameriky, který nikdy nepřijde.”

Poválečné roky se odvíjejí ve znamení velké radosti ze vzniku nového státu, potvrzení správného ustanovení vlastní cesty, samostatného, emancipovaného postavení ve světě literatury, v osobním i společenském životě. V roce 1923 je jí už padesát let, A v této chvíli se Anna Marie vydává do Michálkovic u Ostravy, aby zcela moderně, na ženu jejího věku a postavení naprosto nezvykle, investigativně získala podklady pro svůj nejznámější a z řady ostatních děl vybočující román Haldy. Strávila v Michálkovicích několik měsíců.  Román poprvé vyšel v roce 1927, autorce bylo 54 let.

 

Úspěšné děti

Tak jako se v AMT spojovala pracovitost, přísnost, korektnost se smyslem pro humor, radostí ze života, láskou k přátelům a společenskému životu, stejně tak rozdělila tyto své vlastnosti mezi své děti. Prvorozená, vždy trochu upjatá, dcera Anna Marie (Marie Úlehlová-Tilschová 1896-1978), se stala úspěšnou odbornou spisovatelkou. Neúnavně propagovala zdravou výživy a napsala řadu kuchařských knih včetně uznávané České stravy lidové. Zásady, které prosazovala, jsou více než platné i dnes - připravovat čerstvé, pestré jídlo z lokálních a sezónních potravin, dbát na jejich účelné zpracování, a respektovat fyzickou námahu strávníka. Opakem své sestry byl syn Emanuel (Emanuel Tilsch, 1906-1900), hedonistický požitkář, s neuvěřitelnými puntičkářskými rysy, který se stal se uznávaným překladatelem z angličtiny (Dickens, Karel May aj.).

Se synem Emanuelem vycházela Anna Maria snadno, stal se jejím stálým průvodcem během let první republiky. Užívali si lázeňských pobytů v Karlových Varech, zimní pobyty ve Špindlerově Mlýně, jezdili společně za dcerou na Slovensko. Uměli si užívat dobré debaty, intelektuální rozepře, vysoký životní standard a radost ze života. Oba se výborně oblékali, četli, diskutovali a hráli karty.

Dvě monografie/1/, které o AMT vznikly, se zabývají především rozborem jejího díla. Její vrstevníci v ní viděli emancipovanou ženu vždy elegantní, pohotovou, vtipnou, s výborným smyslem pro humor, optimistickou. Rodinné historky ji naopak vykreslují jako přísnou, věčně pracující osobu, podle které se všechno muselo řídit. Obě tyto její stránky jsou zakódované v jejím životním sedmeru: Neutloukat dnešní život minulostí – Brát život jaký je, ne jaký by měl být – Láska víc pochopí než kritika – Pracovat – Rozumná životospráva – Sebekázeň – Brát všechno s humorem.

 

Anna Maria společenská

Anna Maria vplouvá do vod pražského společenského života zcela přirozené. Napomáhají tomu široké kontakty navazující na okruhy působení jejího dědečka a otce. Vypsat všechny společenské kontakty zde není možné. Je zřejmé, že vedla přebohatý společenský a kulturní život – od přátelství navázaných v akademických kruzích (rodina profesora Golla), přes umělecké kruhy ve středu se Slavíčkem a Strettim, přes literární salony A.  Lauermannové – Mikšové a svoje vlastní soaré až po četná osobní přátelství, zde zmíníme za všechny Boženu Benešovou a Miroslava Rutteho, až po zapojení do činnosti spolků a seskupení literárních.

Byla první předsedkyní Společnosti Boženy Němcové, k jejímuž založení dala podnět Františka Plamínková. Její přenádherná řeč /2/ ke Spolku rodáků a přátel kraje Boženy Němcové z roku 1948 je i její osobní životní proklamací. Když čteme, čeho si u Němcové váží, vnímáme to také jako odraz hodnot, které ctila – odvahu společenskou a odvahu jít svou vlastní cestou i odvahu literární. Její vyznání bohužel smutně končí konstatováním, že v případě Němcové vlídnost a soucit dostaly na frak od úzkoprsosti a maloměšťáctví.

Po Karlu Čapkovi, celých patnáct let kromě válečné přestávky, byla předsedkyní PEN klubu. Za jejího předsednictví PEN klub pořádal světový kongres v Praze /3/ na počátku války dotáhl do konce myšlenku Karla Čapka na stavbu chaty pro spisovatele v Litomyšli. Chata, která je národní kulturní památkou, byla nedávno krásně zrekonstruovaná. PEN klub byl v roce 1942 nacisty rozpuštěn. Po obnovení PEN klubu byla předsedkyní až do roku 1948.

 

Anna Maria autorská

Při četbě románů AMT se před očima dnešního čtenáře rozvine především pražský středostavovský život s jeho typickými postavami, vykreslený téměř malířským rukopisem a vyjádřený nádherným, bohatým jazykem. Jednání a motivy postav nám však budou povědomé nebo dokonce důvěrně známé z našeho okolí. Také přesné vylíčení poměrů v ostravských dolech během první světové války v románu Haldy nyní získává charakter historické fresky, zachycuje poměry tak kontrastní, že paradoxně mohou evokovat obraz současných životů v bídě a bohatství.

Zcela jiného zaměření je Orlí hnízdo, zachycující pět osudů, pět talentů rodiny Mánesů, kteří své nadání uplatnili či promarnili pod nejrůznějšími vlivy. Životopisný román vykresluje nejen umělecké, ale i praktické problémy umělců, usilujících uživit se svým talentem. Jejich osudy prolíná barvité líčení jejich tvorby i pražského uměleckého života, často velmi problematického a existenčně nejistého.

Pro své povídky vybírala naopak nejrůznější prostředí a dokázala v nich na malém prostoru zachytit „vnitřní pnutí a boje svých hrdinů bez zbytečného okolkování a příkras“. Část povídkové tvorby přináší zcela mimořádné a mezi českými autorkami jedinečné literární zaměření na hororový a fantaskní žánr. Na tento aspekt autorčiny tvorby dlouhodobě upozorňuje Martin Jiroušek, který její dvě povídky zařadil i do nedávného výboru českého hororu Fialoví ďábli /4/ Anna Maria dokázala  mistrně vykreslit atmosféru a vyvolat hrůzné mrazení. Podle její povídky Černá dáma vznikl i scénář k filmu Filmuji sny. Sny rostliny Amicie! /5/který spojuje detektivní, hororovou zápletku s popisem vědeckého výzkumu. Na scénáři spolupracovala s Vladimírem Úlehlou, jedním z tvůrců filmové časosběrné metody pro vědecké účely. Film bohužel nevznikl.

O rehabilitaci jejího díla trvale usiluje Vladimír Novotný /6/ který tak činí i díky významnému slavistovi Karlovi Krejčímu, autoru erudované monografie o Anně Marii Tilschové z roku 1959.

Vzpomínku na spisovatelku, jejíž osobnost i dílo nás může oslovit i dnes, zakončím slovy jedné z povídkových hrdinek, která vystihují i ji samotnou: “A přeci bych já za nic nedala ani své mrtvé ani svůj žal! Vůbec za nic na světě!” /7/

 

Motto: Přání k maškarám: „Výskejte a skákejte hodně vysoko, aby letos bohatá úroda byla!“

Pod tzv. nemateriální kulturu řadíme vedle folkloru zvyky, obřady, oblast tzv. lidové religiozity, kam spadají vědomosti a představy o člověku, přírodě a vesmíru, o nadpřirozených silách, magie, věštby, pranostiky; léčení a hygienu. V širším pojetí potom problematiku rozličných společenství, rodinných a příbuzenských vztahů, sociálních vazeb v určité komunitě nebo skupině.

Vesnické masopustní obchůzky a s nimi spojené masky na Hlinecku jsou součástí obyčejové tradice, která se spontánně uchovala v aktivním povědomí a je dosud praktikována. Ve vesnických masopustních obchůzkách na Hlinecku se projevuje vyjádření tradičních zájmů původně zemědělského společenství: zájem na bohaté úrodě, prosperitě hospodářských zvířat a celého hospodářství, zdraví rodiny. Jsou spojeny i s magickým zajištěním plodnosti. Povědomí o původních funkcích masopustních obchůzek a masek ve vesnicích na Hlinecku stále přetrvává, přestože dnes je již na první pohled dominantní společenská a zábavná funkce. (Zdroj: Národní ústav lidové kultury)

Masopustním veselím a rozpustilostí ožívá v lednu a únoru řada míst v Čechách i na Moravě. Někdy jde jen o masopustní průvody, karnevalové přehlídky masek všeho druhu, jiné mají blíž k původní obyčejové tradici. Známé jsou např. masopusty, ostatky, fašanky atd. v Postřekově na Chodsku, Roztokách u Prahy, Strání na Uherskobrodsku ad. Příkladem městského karnevalu pak jsou Milevské maškary, od roku 2017 rovněž zapsané na národní seznam nemateriálního kulturního dědictví.

 

Co stálo na úplném začátku vaší Cesty za zápisem na národní seznam, potažmo do UNESCO? Kde se vzal ten sebevědomý impuls dostat hlinecký masopust mezi mistrovská díla ústního a nemateriálního dědictví lidstva? Můžete poodhalit zákulisí příprav? Kdo všechno na nominaci participoval?

Výzkumu masopustních obchůzek na Hlinecku jsem se věnovala od svého příchodu do nynějšího Muzea v přírodě Vysočina – to znamená od počátku 80. let 20. století. Fascinovala mě skutečnost, že na Hlinecku většina obyčejů z povědomí lidí vymizela, ale masopust přetrval. Přes všechny zákazy i omezení, které přinášely společenské i historické změny.  Když jsem přicházela do daných vesnic v době masopustních obchůzek, bylo to jako bych se propadala v čase do pradávné minulosti a před očima mi ožívaly dávné rituály. Zdejší masopustní tradice se totiž předávala po generace v téměř nezměněné podobě.

Když nás Národní ústav lidové kultury ve Strážnici (dále jen NÚLK) na přelomu tisíciletí, stejně jako jiné paměťové instituce, oslovil s dotazem, zda je v našem regionu nějaký statek lidové kultury, o němž se domníváme, že by mohl být kandidátem na nominaci pro zápis na Seznam UNESCO, byla volba jasná. Měli jsme velkou radost, když nás NÚLK po čase informoval, že byl hlinecký masopust pro nominaci vybrán. V roce 2003 pověřilo Ministerstvo kultury (dále jen MK) zpracováním nominace naše muzeum s tím, že budeme spolupracovat s NÚLK – konkrétně s PhDr. Janem Blahůškem, PhD. (nyní ředitel Muzea v přírodě Rochus). A dále samozřejmě s MK – konkrétně s Mgr. Michal Benešem, CSc. (vedoucí oddělení pro vztahy s UNESCO) a Mgr. Věrou Skopovou (Odbor regionální a národnostní kultury).

 

Ministerstvo kultury vydává materiál „Podněty k zápisu na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO – tvorba národního indikativního seznamu“ jako metodickou instrukci pro subjekty, které zamýšlejí zapsat vybraný kulturní statek na Seznam UNESCO. Tzv. indikativní seznam navíc určuje pořadí, v jakém budou nehmotné kulturní statky předkládány k nominaci. Jako první byl navržený slovácký verbuňk, druhé masopustní obchůzky z Hlinecka a třetí Jízda králů. Byla pro vás zkušenost, kterou udělali kolegové ze Strážnice, něčím cenná pro tvorbu vlastní dokumentace?

Ano, při tvorbě nominačního návrhu jsme mohli využít zkušeností z podání úspěšné nominace Slováckého verbuňku. Jedna věc je metodika pro nominaci zpracovaná UNESCO a druhá věc je znalost mechanismů a principů. V tomto směru byly neocenitelné rady a postřehy pana Mgr. Beneše, CSc., který se v prostředí UNESCO pohyboval, a navíc se podílel i na přípravě Úmluvy o zachování nemateriálního kulturního dědictví. Tedy dokumentu, na jehož základě byl Seznam vytvořen.

Zpracování nominace trvalo téměř šest let. Důvodem byla jednak změna metodiky ze strany UNESCO, především však skutečnost, že Česká republika přistoupila k přijetí dokumentu Úmluvy až v roce 2008.  V srpnu 2009 jsem měla možnost doprovázet pana Mgr. Beneše, CSc., do Paříže a v sídle UNESCO předat nominaci. Pro mě to byla velká odměna – být přítomna tomuto okamžiku, a navíc v Paříži. Francie, její kultura a francouzština, je totiž mojí velkou láskou, a tak to byl pro mě opravdu velký zážitek. V tu chvíli jsem však ještě netušila, že práce na nominaci neskončila…

Na základě připomínek odborných posuzovatelů bylo totiž třeba nominaci doplnit, dovysvětlit, a to vždy ve stanoveném čase, mnohdy v řádu hodin. Především závěr roku 2009 byl v tomto smyslu náročný. Poslední velkou komplikaci přinesl protest Turecka podaný na půdě UNESCO. Jedna z tradičních masek v obchůzkách z Hlinecka se totiž nazývá turek. Protest se týkal domněnky, že se jedná o znevážení obyvatel Turecka. Do 24 hodin musela Česká republika prostřednictvím MK podat uspokojivé vysvětlení, jinak by byla nominace stažena. Společně s panem Mgr. Benešem, CSc., jsme se horečně snažili vysvětlení zpracovat. Nakonec bylo Tureckem přijato a nominace zařazena mezi kandidáty na zápis.

 

Na seznam nehmotného dědictví Organizace spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO) byly masopustní průvody a masky z Hlinecka přidány 17. 11. 2010 v keňské metropoli Nairobi. Na zápis je navrhlo 11 zemí včetně Česka. Jak na ten den vzpomínáte vy, byla jste přímo u vyhlášení? Můžete přiblížit schvalovací proces? Zůstalo vám v paměti, jakých dalších deset zemí rozhodlo o úspěšném přijetí návrhu na zápis?

Ten den mám v živé paměti. I proto, že ono datum je významné i z hlediska naší novodobé historie. (úsměv) V Nairobi jsem přítomná nebyla, ale měla jsem zprávy prostřednictvím mailové komunikace a zpráv SMS od kolegy PhDr. Jana Blahůška, PhD., který Českou republiku na zasedání zastupoval. Připadalo mi, že jednání je velmi dlouhé, s množstvím peripetií… Pamatuji si hlavně jména států, které nominaci zpočátku nepodporovaly, během jednání se to měnilo a navečer přišla kýžená zpráva! Pak už mi zvonil telefon skoro nepřetržitě, ČTK vydala zprávu o zapsání Vesnických masopustních obchůzek a masek z Hlinecka, volali novináři, kolegové, starostové dotčených lokalit, přátelé …. Dostavila se radost a přesvědčení, že podání nominace byl správný krok.    

 

Od té doby uběhlo už jedenáct let. V Hlinsku jste loni uspořádali také konferenci k 11. výročí zapsání na Seznam. Co vám zápis do UNESCO, od roku 2010, přinesl? Jistě to má kromě prestiže i svoje úskalí… Jak např. řešíte zvýšený zájem turistů?

Pokud myslíte, co zápis přinesl mně osobně, pak mohu konstatovat, že pokračující práci. Ale velmi příjemnou a zajímavou. Naše muzeum jako pověřené regionální pracoviště pro tradiční lidovou kulturu provádí opakovaný výzkum masopustních obchůzek a společně s kolegy z NÚLK se podílíme i na redokumentaci pro potřeby národního seznamu i seznamu UNESCO. Mě osobně zajímá vztah nositelů obyčeje k tomuto statku, přicházejí nové generace a jejich postoje se mohou proměňovat. Jsem velmi ráda, že jsme navázali spolupráci se studenty Gymnázia K. V. Raise v Hlinsku. Podílejí se na našich výzkumech, díky čemuž se více dozvídají o tomto statku tradiční lidové kultury a zároveň mohou získat informace – například od svých vrstevníků, které by se k nám asi jinak nedostaly.

Těší nás, že skutečnost zápisu masopustních obchůzek na Seznam UNESCO nemá negativní dopad na podobu a vnímání obyčeje. Zvýšený zájem turistů se projevuje pouze v našem muzeu. Od roku 1994 zde totiž ve spolupráci s obyvateli konkrétní „masopustní“ vesnice pořádáme ukázku tradiční obchůzky, takže původní ráz každého z vesnických masopustů zůstává zachován a není ovlivněn návštěvami turistických skupin.

 

Jedna z podmínek zápisu na seznam UNESCO zní, že se tradice nesmí zakonzervovat, ale dále rozvíjet, sleduje se, jestli existence nemateriálního statku není v ohrožení kvůli nedostatku pokračovatelů, zda není využíván pro komerční účely nebo infiltrován cizorodými prvky. Jaká z vyjmenovaných skutečností ohrožuje budoucnost tradičního masopustu na Hlinecku nejvíce?

Právě opakovaná redokumentace sleduje vývoj a směřování této tradice. V současné době by existenci statku mohla teoreticky ohrožovat opatření, která jsou přijímána v souvislosti s nákazou COVID-19. Tedy v případě, že by tato situace panovala opakovaně po několik let a obchůzky by se nemohly konat v obvyklé podobě. To se, doufám, nestane. Ohrožujícím faktorem by dále mohl být nezájem o pokračování tradice ze strany mladé generace. Nic takového však nepozorujeme. Udržení a opakování této tradice na Hlinecku je důležité pro samotné obyvatele jednotlivých lokalit. Masopustní obchůzky jsou součástí jejich životů, i života vesnice a dané komunity.   

 

Jaká záchranná opatření na eliminaci rizik zániku statku byla zatím přijata?

Součástí nominačního návrhu byla opatření, která mají zabránit komercializaci statku. Z tohoto důvodu se snažíme směřovat pozornost turistů k obchůzce předváděné v prostředí našeho muzea na Veselém Kopci. Další část těchto opatření byla a je zaměřena na osvětu. Například jsme v prostředí památkové rezervace lidové architektury Betlém v Hlinsku v jednom z objektů vytvořili stálou expozici přibližující masopustní obchůzky. Máme připravený edukační program pro školy všech typů, specifická je naše spolupráce s místním gymnáziem, jak jsem se již zmínila. Intenzivní je i součinnost se základními a mateřskými školami v Hlinsku a okolí. Od roku 2013 se například v Hlinsku o masopustním úterý koná Rozloučení s masopustem, v němž mají právě školy důležité místo.

 

V nominačním protokolu do UNESCO je uvedeno, že tradice je živá v sedmi z celkového počtu 28 obcí v okolí města Hlinsko. Jak je tomu díky zápisu do UNESCO dnes? Jak se masopustní obyčej vyvíjí? V čem byl masopust na Hlinecku jiný třeba před sto lety, než je teď?

Masopustní tradice ve zmíněných obcích dále pokračuje. Navíc, díky zápisu, byly obchůzky v dalších dvou obcích obnoveny. Stál za tím zájem obyvatel, aby i u nich tradice znovu ožila.

V minulosti byly masopustní obchůzky spojeny se životem obyvatelstva, které se věnovalo zemědělství. V současné době již nejsou rodiny zdejších obyvatel na zemědělské výrobě existenčně závislé. Masopustní obchůzky a projevy tradičních masek si však udržují svoje základní funkce spojené s tzv. prosperitní magií. O těchto funkcích a jejich významu si udržují obyvatelé v daných vesnicích všeobecné povědomí a jejich dodržování podléhá kolektivní kontrole. Masopustní obchůzky mají dnes především charakter zábavy, zábavy kolektivní, která sjednocuje obyvatele vesnice díky společnému prožitku.

 

S vlastním zápisem na národní seznam je spojena nejen zasloužená prestiž, ale i možnost prostřednictvím nejrůznějších dotačních programů čerpat finanční prostředky na propagaci či podporu vzdělávání další generace. Jak je to ve vašem případě, když nositelem statku není žádný folklorní soubor, ale masky oblékají obyvatelé z vlastního rozhodnutí a vlastního zájmu? Kdo je zaštiťuje?

V současné době se o organizační záležitosti spojené s obchůzkou: sjednávání hudby, občerstvení, propagace, obstarání drobného materiálu na případnou opravu některých masek (turci a slaměný), ve všech vesnicích starají Sbory dobrovolných hasičů. Stále však platí, že masky oblékají jejich nositelé z vlastního rozhodnutí a také o masky pečují. Pokud se v obci rozhodnou využít možnosti dotačních titulů MK nebo Pardubického kraje, pak žádá právě Sbor dobrovolných hasičů.

(Výjimkou jsou masky laufra (strakatého), ženy a turků – do kostýmů těchto masek se oblékají svobodní chlapci a mohou je nosit pouze do doby, než dospějí. Dříve byl mezníkem odchod do prezenční vojenské služby. Tyto kostýmy se opravují na náklady Sboru dobrovolných hasičů nebo obce.)

 

V říjnu roku 2022 tomu bude deset let, co byla v památkové rezervaci Betlém Hlinsko, v domku č.p. 362 otevřena stálá Expozice masopustních masek a obchůzek z Hlinecka. Expozici spravuje Muzeum v přírodě Vysočina ve spolupráci s městem Hlinsko. Vystaveny jsou tu i důležité dokumenty provázející zápis na seznam UNESCO. Jak jsme viděli v předcházejících dílech našeho seriálu, je podoba nominační dokumentace nápaditá i třeba výtvarně zajímavá…

Ano, stálá Expozice masopustních obchůzek a masek na Betlémě kromě historie a současnosti této tradice přináší i materiály dokumentující proces zápisu. Je zde vystaven i kompletní nominační návrh, který je uložen ve výtvarně zajímavém „obalu“. Pro jeho vytvoření jsme oslovili mladého výtvarníka, tehdy ještě studenta AVU v Praze, Vojtěcha Trochu, který pochází z Hlinska. S V. Trochou a jeho kolegou ze studií Václavem Šubou jsme spolupracovali i na tvorbě návrhu architektonické a grafické podoby stálé expozice. 

 

Jak to bylo s masopusty na Hlinecku v pandemických dnech loni a kdy by se měl masopust konat letos? Bylo to loni poprvé v historii, co se masopust na Hlinecku nekonal?

V roce 2021 se bohužel masopustní obchůzky v obvyklé podobě konat nemohly. V některých vesnicích však hledali náhradní formu, jak si tradici připomenout. Například v místní části města Hlinska, v Blatně, vyzdobili okna Hasičské zbrojnice fotografiemi obchůzek z let minulých, i dávno minulých. Oslovili obyvatele, aby jim případně fotografie či upomínky na předešlé masopusty pro tento účel zapůjčili. Rovněž se zapojily děti, které malovaly a kreslily masky. V další obci – Vortové se zase některé masky oblékly a alespoň před svým domem práskaly bičem, vyskakovaly a výskaly, aby svým sousedům a sobě tradici připomenuly. Tato skutečnost, domnívám se, odkazuje na vztahy nositelů k jevu samotnému. Dokládá to, že je skutečně součástí jejich životů.

V některých vesnicích se obchůzky v minulosti nekonaly z důvodu opatření, která panovala během druhé světové války.

 

A jaké jsou letošní termíny obchůzek?

V některých vesnicích se již nyní rozhodli obchůzku nepořádat kvůli opatřením v souvislosti s šířením covidu.

Hamry u Hlinska – 12. 2.

Hlinsko - Blatno – 20. 2.

Studnice a Vortová – 26. 2.

Rozloučení s Masopustem, Hlinsko – 1. 3.

 

Znamená to, že zahájení na Veselém Kopci letos nebude?

Ano, nebude, bohužel. Panující opatření nám to neumožňují. Na kulturních akcích v muzeu může být jen 1000 lidí. V roce 2020 Masopust na Veselém Kopci navštívilo téměř 5000 zájemců.

 

Bohužel na řadě míst se znovuobnovená masopustní tradice neujala a organizátoři si stěžují, že lidé nemají chuť zúčastnit se průvodu převlečení do maškar, a tak se omezují na pořádání masopustních veselic. Přibývá takových případů až v poslední době? Čím to je? Odkud vycházejí nejčastěji iniciativy na pořádání masopustů? Mění se to v čase?

Je třeba odlišit masopustní obchůzku a karneval. Masopustní obchůzka má svůj řád a pevně stanovené rituály počátku i konce. Na Hlinecku jsou pevně dané masky – jejich podoba i funkce. Ve většině vesnic se za masky převlékají pouze muži. Karnevalové průvody jsou veselicemi, za masky se může převléknout kdokoliv a také kostým může být jakýkoliv. Bylo tomu stejně i v minulosti. V současnosti každá taková aktivita záleží na lidech. Na tom, zda se nalezne někdo, kdo vše „rozpohybuje“ a setká se u ostatních s příznivou odezvou. Iniciativy na obnovení masopustních veselic mohou mít nejrůznější podněty: snaha „rozpohybovat“ společenský život v lokalitě, komerční zájem nějaké skupiny. Snaha o návrat k tradicím…

 

V roce 2019 vyřadilo UNESCO ze seznamu kulturního dědictví karneval v belgickém Aalstu kvůli maskám karikujícím židy. Žijeme v neklidně době, jste v tomto smyslu také ostražitější?

Jsem profesí etnoložka – statky tradiční lidové kultury zkoumám. Snažím se zjistit, proč mají takovou podobu a jakým vývojem prošly a procházejí. Nemohu je hodnotit a poměřovat normami stanovenými v současnosti. Z tohoto důvodu považuji za nešťastné i některé body současné podoby nominační metodiky pro zápis na Seznam UNESCO. Mám na mysli především hodnocení genderové vyváženosti nominovaného statku. Což my, jako odborníci, víme, že to často nelze. Jsou například tzv. iniciační obyčeje, které jsou a byly vlastní třeba jenom mladým chlapcům nebo dívkám. Dané společenství to tak chápe a necítí v tom „nespravedlnost“ či „nevyváženost“.

 

Účastníte se vy sama masopustů jako divák nebo samotný aktér?

Účastním se s radostí jako divák a jako člověk pořizující dokumentaci pro muzeum. Jak jsem psala, masky a jejich kostýmy jsou dané a s výjimkou Blatna se všude do kostýmů oblékají pouze muži. Aktérem tudíž být nemohu. Ale jsem „poučeným“ divákem, tudíž se stávám partnerem masek pro jejich „role“. Masopustní obchůzka na Hlinecku je totiž velké lidové divadlo, které se odehrává v několika rovinách.

 

https://www.nmvp.cz/vysocina/regionalni-pracoviste-pro-tradicni-lidovou-kulturu

https://ich.unesco.org/en/RL/shrovetide-door-to-door-processions-and-masks-in-the-villages-of-the-hlinecko-area-00397?RL=00397

https://ich.unesco.org/fr/RL/les-dfils-de-porte-porte-et-masques-des-jours-gras-dans-les-villages-de-la-rgion-de-hlinecko-00397

Je to už více než půl století od mého prvního nejistého kroku na anglické půdě. Přiznám se, že mi trvalo dlouhá léta, než jsem objevil pravý smysl a význam monarchie. Já znal jen pyšné princezny a popletené krále z pohádek a filmových romantických limonád. Královnu Alžbětu a jejího syna jsem registroval jen díky vzbouřeným levicovým studentům. Ti se vysmívali tradiční rodině, morálce, společenské etiketě, imperiální minulosti a monarchii považovali za přežitek. Karikaturisté se předháněli v zesměšňování královské rodiny. Pamatuji se na obrázek královny na nočníku oblečené do britské vlajky a věčně rozšklebeného korunního prince Karla s netopýříma ušima. V divadle, kině, televizi i rozhlase zrušili hymnu Bože, chraň královnu, kterou končilo večerní představení nebo vysílání. Točily se filmové komedie o potrhlých Angličanech, nepochybně monarchistech, nejznámější satirou byl Monty Pythonův létající cirkus. Postupně se z úšklebku stala smrtelně povinná politická „korektnost” považující minulost za hnus a britskou koloniální říši za největší zločin v dějinách lidstva. Budoucnost státu měla být multietnická a multikulturní, jako je lidstvo, a předvojem lidstva měla být právě Evropská unie. Nezapomínejme, že tenkrát došlo ke generační výměně. Za normálních okolností by změna nebyla tak drastická, ale otcové a dědové mých kolegů prohráli impérium i svůj tradiční svět. Není divu, že mi v té revoluční atmosféře konstituční monarchie připadala jako zbytečný přílepek k demokracii, jako prapodivný relikt minulosti. A přesto neviditelná moc dějin a sláva tisícileté ostrovní tradice nakonec zvítězila.

Po studiu jsem tři roky pracoval ve stavebním průmyslu a měl jsem příležitost pozorovat, jaký pozoruhodný vliv má onen čistě formální status královny, který Walter Bagehot, slavný odborník na nepsanou ústavu, kdysi nazval „dobře uváženou nečinností”. Tak jako každý patriotismus, který neupadl v bombastický šovinismus, je i ten anglický velice stydlivý a nerad mluví o lásce k vlasti. Pochopil jsem, že živé apolitické zosobnění státu v osobě královny, jedním slovem majestát, znamená něco hlubšího než pouhý konstituční formalismus. Naivně jsem se kdysi – naštěstí soukromě – zeptal, jak lze sloučit úctu k dědičné monarchii, tedy k privilegiu pouhého narození, s demokratickou, rovnostářskou a občanskou společností. Soused cosi zamumlal a po chvíli váhavě vykoktal něco jako: „No víte, je to jistota, taková stabilita, nepřipadá vám, že ten francouzskej volenej prezident je komediant? A půlka národa, co ho nevolila, ho nenávidí. Za pár roků si na něj už nikdo ani nevzpomene.”

V tu chvíli jsem si vybavil, kolikrát jsem v anglických domácnostech viděl nad krbem hrneček s různými jubilejními, korunovačními nebo svatebními portréty královského páru. Jednou mi stařenka od vedle vyprávěla nějakou příhodu ze života a mimoděk poznamenala, že to bylo tenkrát, když královna slavila stříbrné výročí svatby. Pochopil jsem, že se ti alžbětinci vztahují ke královským narozeninám, výročím, křtinám a slavnostním pohřbům, neboť události ze života královské rodiny článkují i jejich prožitek doby na rozdíl od pouhé politické pěny dní. A kolik radosti okázalé královské ceremonie přinášejí do jinak chmurných zpráv. A kolik barev pod věčně olovnatou anglickou oblohu.

V dětských kvízech se objevují zábavné otázky, která osoba nepotřebuje pas, jak se nazývá jediný nejmenovaný stát na poštovních známkách světa. Kdy má královna narozeniny – v dubnu, nebo v červnu? Státní svátek královských narozenin se kvůli počasí slaví za každého panovníka ve stejný den. Děti už ze školy vědí, že bez královny by se v Británii život zastavil. To ona jmenuje premiéra i vládu, „otevírá” parlament a vyhlašuje vládní program, to u ní jednou za týden povinně sedává premiér a nechává si v přísném utajení radit. Jejího veličenstva je vláda i opozice. Je hlavou státní církve. Zvláštní, že od doby nešťastné občanské války v sedmnáctém století, kdy krále popravili, si Angličané republiku tak absolutně vtělili do ryze formální monarchie. A ovšem nejen státní pošta, soudy, galerie, univerzity či nemocnice mají přídomek monarchie – královská je i společnost zahradníků, královské jsou různé spolky, charity, organizace i památné rozložité duby. Královský totiž znamená nejen anglický nebo britský, ale i starý, milý a osvědčený.

Politické reformy se často chlubí návratem do minulosti, dnes například obnovou tradičních gymnázií nebo vystoupením z Evropské unie. Neboť jen to, co je staré, je skutečně milované, tak jako můj starý přítel či má stará škola. Slyšel jsem i spojení moje stará dívka, „my old girl“, tak jako se kdysi na Moravě říkalo má „starodávná milá“. Zatímco my si připíjíme na zdraví a mnoho let spokojeného života, konzervativní Angličané se ohlížejí a přejí si hodně šťastných návratů a vznášejí přípitek královně. A ona, na rozdíl od mrtvých královských klenotů, je živým zosobněním tisícileté národní kontinuity. Je také příkladem veřejné etikety a nepřímo politiky vybízí ke zdvořilému chování. Královna je apolitická, je majestátem státní moci, tak nějak jako živá socha. A kdo viděl film Královna, musel obdivovat to ohromné odhodlání a sebezapření této křehké a stále usměvavé ženy v tak náročné ceremoniální roli. Dokázala být osobní i odosobnělá.

Budoucnost krále z boží milosti je dnes samozřejmě nejistá. Nejspíš vždycky bude záviset na osobních kvalitách nositele koruny. Miliony přistěhovalců a jejich dětí se dnes ovšem nepovažují za součást britského národa a jejich počet rapidně stoupá. Téměř nikdy nepotkáte pákistánskou nebo černošskou rodinu na návštěvě hradu nebo zámku. Nemohou uctívat slavnou minulost, na níž se jejich předci nepodíleli. Zatím však ještě většina šťastných ostrovanů holdem královně obnovuje svůj slib, že patří do jedné rodiny mrtvých, živých i budoucích. Jen národ, jenž uctívá své velikány a svou slavnou minulost, může mít budoucnost.

 

Zdroj: Lenka Jaklová, Věčná vzpoura v srdci konzervativce (nakl. LEDA 2021)

 

Oslovili jsme nositele statku, Ing. Zdeňka Rydygra, jednatele PVO s.r.o. (Papírenská výroba a obchod)

„Papírenská výroba v Zákupech trvá nepřetržitě od roku 1884 a je po papírně ve Velkých Losinách nejstarší produkcí u nás. Je také jedinou a poslední svého druhu v Evropě, neboť všechny podobné zahraniční společnosti skončily činnost kvůli levnému čínskému dovozu do Evropy po roce 2000.“

 

Jak dlouho se zabýváte výrobou masopustních masek? A od kdy v roli majitele firmy?

Pocházím z Hradce Králové, zde jsem absolvoval střední průmyslovou školu a pak vystudoval Vysokou školu strojní a textilní v Liberci, dnes Technickou univerzitu v Liberci. Když jsem vracel v roce 1980 podklady na diplomovou práci na téma „Skladové hospodářství OPMP Mimoň – závod 216 Zákupy“, nabídl mi tehdejší vedoucí provozovny Jaroslav Kopp práci a v brzké době podnikový byt. Považoval jsem to tehdy za vtip. V porovnání s výstavným Hradcem Králové, Kotěrovým „salónem republiky“, působily Zákupy tehdy plné sovětského vojska všedně a šedě. Ale stalo se, dostali jsme podnikový byt 2+1 v paneláku v České Lípě a začal jsem v roce 1981 pracovat v Heldovce jako strojní technik. V roce 1986, po odchodu vedoucího provozovny Jaroslava Koppa do papíren v Hostinném, mne jmenovali do funkce vedoucího po něm. Po nezdařeném přímém prodeji továrny do německých rukou ministerstvem pro státní privatizaci šla Heldovka do dražby, kde ji v roce 1994 koupila společnost PVO s.r.o., jež ji vlastní dodnes. S tím rozdílem, že nás bylo na počátku pět společníků a dnes, po osmadvaceti letech, je to malá rodinná firma. Do roku 2000 jsme vyváželi velké objemy do Holandska. Pak sem Evropská unie vpustila Čínu s jejími dumpingovými cenami a my se rázem ocitli v situaci, že tu Číňané prodávali lampiony, serpentýny a další výrobky za cenu, za kterou jsme u nás nekoupili ani materiál na tyto výrobky. Museli jsme přeorientovat výrobu na kooperace a produkci reklamního zboží, padal export, neboť se řízeně zvyšovala minimální mzda a rostly ceny vstupů.

 

Navazujete ve své činnosti na První rakouskou továrnu na patentní listy a luxusní papír, založenou roku 1884 sudetoněmeckým továrníkem Eduardem Heldem. Čím vás inspiruje?

Helda a jeho rodiny si vážím proto, že ač pocházel z chudých poměrů (otec zedník, matka chovala kozy a vyráběla z jejich mléka sýry), vybudoval největší firmu na vánoční a masopustní zboží v Rakousku-Uhersku. Za první republiky měl 360 zaměstnanců a 6 obchodních zástupců v Evropě, dodával do USA i Indie. Rád bych se ho třeba zeptal, co říká dnešní situaci a „Green Dealu“.

 

Výroba masek se udržela i v době, kdy jste pod Severočeskými papírnami vyráběli miliony mávátek a lampionů. Jaký sortiment převládá dnes?

V současnosti tvoří původní výroba včetně masek asi čtvrtinu až pětinu produkce. Abychom ekonomicky přežili, většinu výroby činí zakázky na reklamní zboží a kooperace. Vloni jsme třeba dělali v největší zakázce průhmaty na papírové pytle na ekologický odpad do Švédska a myslivecké reklamní klobouky pro Lesy České republiky s.p. Vyrábíme i nejrůznější krabičky pro malé firmy a živnostníky. Část areálu také pronajímáme.

 

Kolik masek ročně vyrobíte? Kdo jsou vaši odběratelé? Změnilo se u vás v tomto směru něco po zápisu na Národní seznam?

Ročně vyrobíme několik tisíc masek, více je polotovarů, tzn. bílých masek pro dílničky a akce. Odběratelé jsou obchody, sdružení, školy. Hned po zápisu do seznamu se u nás objevila některá média, poskytovali jsme interview nejrůznějším časopisům, točila zde televize (Láďa Hruška) a nyní v lednu nás čeká „Hobby naší doby“ s Jiřinou Bohdalovou. Skutečnost je taková, že o nás lidé a média více vědí po zapsání na seznam, ale finančně nás stát podporuje minimálně. V covidové době přežíváme − zvládáme firmu udržet jen díky rodinné soudržnosti.

 

S vlastním zápisem na Národní seznam je spojena nejen zasloužená prestiž, ale i možnost prostřednictvím nejrůznějších dotačních programů čerpat finanční prostředky na propagaci či podporu vzdělávání další generace. Jak jste v těchto žádostech úspěšní?

Vzhledem k tomu, že jsou naše výrobky “na seznamu” regionálních výrobků Libereckého kraje, můžeme žádat o dotace určené těmto výrobcům. Úspěšně jsme tak získali stotisícovou dotaci na opravu strojů a dotaci v řádech desetitisíců na propagaci. U těchto dotací je standardní, že 70 % je příspěvek ze státního rozpočtu, 30 % si hradíme ze svých prostředků. Pravidelně nám také poskytuje dotaci město Zákupy ve výši okolo 20 tis. Kč ročně. Tyto finanční podpory jsme však získávali i před zapsáním na Seznam nemateriálního kulturního dědictví. Nemáme pocit, že by nám prestižní zápis na seznam "otevřel dveře" k dalším grantům. Politika státu nebyla až doposud vstřícná k malému a střednímu podnikání a v posledních letech kraj vypisuje granty, které nám obsahově neumožňují se jich účastnit.

 

Od roku 2008 provozujete také soukromé firemní muzeum. Budete do budoucna více cílit na turisty? Co pro to děláte?

Naše soukromé muzeum vzniklo v květnu 2008 jako doplněk činnosti firmy a příspěvek ke zvýšení turistického ruchu v Zákupech. Na expozici se podílelo mimo nás a zaměstnanců mnoho dalších lidí darováním předmětů pro vystavení. Josef Stahl nám třeba věnoval pozůstalost po svém otci Antonu Stahlovi, který byl vrchním strojníkem na rakousko-uherském dreadnoughtu (bitevní lodi) Prinz Eugen.

Po několika letech jsme otevřeli další „Expozici mizejícího času“ o místních sudetských Němcích, za kterou stála nápadem i provedením členka místního DS Havlíček Ivana Urbanová s manželem. A do třetice jsme přede dvěma lety otevřeli trvalou výstavu o vzniku paradesantního vojska zde v Zákupech včetně historie letiště Hradčany u Mimoně. Muzeum jsme spojili s dílničkami (workshopy), kde si návštěvníci, především děti, namalují masky, velikonoční vejce, vánoční ozdoby nebo postaví létající draky.

Bohužel i zde nám zasadil ránu čínský virus, kdy jsme po vládním zákazu mohli až téměř po roce teprve znovuotevřít muzeum s dílničkami. Během nuceného zavření muzea jsme doplnili expozice a Ivana Urbanová vytvořila tři seskupení oblečených postav s našimi nasazovacími hlavami – masopustní průvod, karnevalový průvod a čerty a Mikulášem a andělem. V muzeu můžete spatřit několik unikátů získaných v posledním roce, které nemají ani v renomovaných muzeích. Máme třeba originální pianino z roku 1910 včetně mosazných lamp od firmy Franz Kammer, Böhmisch Leipa, jež zanikla po vypuknutí světové války, kopii Mnichovské dohody z roku 1938 nebo originální výsadkářskou blůzu – „kamuflážku“ z roku 1947 od MUDr. Iva Mráze z Blatné spolu s osobními věcmi izraelských dobrovolníků, kteří se zde tenkrát vycvičili. Obdrželi jsme také soubor obrazů, jehož autorem je bývalý ředitel Státního statku Zákupy ing. Mospan. Muzeum si získalo vlastní okruh návštěvníků doslova z celé republiky a má svou regionální perspektivu.

Náš archiv poskytl podklady pro studentské a diplomové páce několika studentům, muzeálně úzce spolupracujeme s VMG Česká Lípa, Oblastním muzeem v Děčíně a Muzeem Českého ráje v Turnově. Po dobu činnosti jsme uskutečnili desítky samostatných výstav nejen u nás, ale po celé republice a jednu dokonce v roce 2011 v Düsseldorfu.

Od června 2021 také nově nabízíme převážně pro turisty ubytování v naší secesní manufaktuře. Dva čtyřlůžkové pokojíky s výhledem na unikátní morový sloup Nejsvětější Trojice jsou umístěny v prostorách, kde žila rodina zakladatele firmy Eduarda Helda. Byli jsme překvapeni velkým zájmem o ubytování a odměnou nám byly pozitivní recenze od našich zákazníků. Manufaktura má svoji originální atmosféru a Zákupy s okolím jsou ideální pro výlety. Odkaz: www.ubytovanizakupy.cz

 

Kde se dají vaše masopustní masky koupit? Jaké typy masek nabízíte? Prodáváte také do zahraničí? O co je největší zájem?

Masky a hlavy dodáváme v celém sortimentu uvedeném na webových stránkách www.karnevalove-zbozi-masky.cz do velkoobchodů, pokud si je objednají. Berou od nás i jednotlivé prodejny. Máme také e-shop, bohužel poštovné často přesahuje cenu výrobku. Obracejí se na nás lidé s nejrůznějšími přáními, které se, pokud je to jen trochu možné, snažíme splnit. Do zahraničí jsme nejvíce dodávali hlavy, masky v poslední době výjimečně. Největší na objemy jsou klasicky čerti, andělé a Mikuláši, i když je to jen zlomek dřívějších počtů. Místo ručně vyrobených masek, a tudíž za odpovídající peníz, raději rodič zakoupí u Vietnamců čínské blikající plastové rohy za 39,90 a trochu načerní dítěti obličej. Největší jednotlivou objednávkou byly lišky pro Českomoravskou stavební spořitelnu.

 

Vyrábíte také masky na zakázku. Ocenění "Českolipský výrobek roku 2020" jste obdrželi za nasazovací hlavu Krampuse. Také zakázková výroba? Museli jste už nějakou zakázku odmítnout, protože byla rasistická, xenofobní, vulgární apod.? Držíte v maskách stálý tradiční sortiment nebo reagujete na současný vkus a poptávku i v sériové výrobě?

Krampuse navrhla a vyrobila naše výtvarnice v počtu šesti kusů, každý jiný. Jsou na skladě. Jinak jsme třeba vyráběli na objednávku tvůrců hry „Chyťte Bureše“ hlavu Babiše, pro pivovar Radegast kdysi několik hlav Radegasta, pro ČT1 hlavy pánů Svěráka a Uhlíře pro vzpomínkový pořad a další. Nejneobvyklejší byla zakázka na hlavu Minotaura. Když jsem zákazníkovi psal, že nemáme takové rohy, přišel mi záhy balík. Doslova pochodoval po stole – když jsem jej otevřel, obsahoval rohy i s kusy masa plného červů někde z jatek. Rohy skončily v popelnici, sehnal jsem pak preparované rohy z afrického buvola od jednoho lovce z Českého Dubu, podle kterých jsme Minotaura dodělali. Jinak obskurní či rasistickou poptávku jsme nikdy nedostali. Hlavy se dělají ze stávajících forem, nebo šikovností naší výtvarnice z více forem. Nové formy na masky byly jen Shrek a liška pro tehdejší ČMSS.

 

Jinak pracujete s původními sádrovými formami starými téměř sto let. Zaujalo mě, že se dříve nevyráběly pouze masky na hlavy, ale také hudební nástroje, ruce, nohy…

Stoleté formy si opatrujeme jako oko v hlavě. Před rokem 1981, kdy jsem nastoupil do tehdejšího OPMP, nechal jeden z předchozích vedoucích provozu vyvézt značnou část těchto forem na skládku. Takže třeba hudební nástroje už neexistují. Ruce a nohy se zachovaly, i obří papírová vesta. Všeobecně dříve, kdy nebyly takové možnosti zábavy, se lidé bavili jinak. Dnes, kdy máte televizi, chytré telefony a možnosti cestovat z kontinentu na kontinent, skončily lidové zábavy, maškarní plesy a zbyly jen masopusty.

 

Jak řešíte nedostupnost kvalitního papíru? Jakou trvanlivost masky mají? Jsou oblíbenější ty papírové nebo gázové?

Zhotovujeme papírové masky a obří nasazovací hlavy, z organtýnu (gázy) masky. Organtýn naštěstí vyrábí tuzemská firma, jež přežila jako jedna z mála. Před lety jsme organtýnové masky skoro více než pro tuzemský trh vyváželi do Holandska, posledních pár let Holanďané neberou. Naši čeští a moravští zákazníci preferují papírové masky. Hlav jsme před čínským virem vyráběli přes 40 ks do roka, většinou na zakázku. V roce 2018 a 19 šla téměř polovina do Francie. U nás si hlavy objednávají malá sdružení a obce, za rok třeba jednu, dvě. Hlavy mají neomezenou trvanlivost, nedoporučujeme je ale nosit za deště, i když jsou několikrát lakovány. A v certifikátu píšeme zákazníkovi, aby po celodenním nošení nechal hlavu u topení otvorem nahoru, aby se vypařila vlhkost z lidského dechu.

Další otázkou je papír na masky. Před rokem 1989 jsme brali papír z dlouhovláknité buničiny z Jindřichova u Šumperka. Po třiceti letech 95 % papírenských firem u nás skončilo a brali jsme tzv. květinový papír z Krkonošských papíren. Tehdy jsme měli jednou papír skvělý, podruhé, pokud byl ze sběrového papíru s příměsí křídového papíru, jenž je pro hladkost natírán kaolínem, úplně nanic – po něm se masky rozlepují. Když jsme dodavateli dali specifické podmínky na dlouhovláknitou buničinu, obratem napsal, že je není schopen zajistit. Dnes bereme papír z Velkých Losin a zatím nám vyhovuje.

 

Jak je to dnes v Zákupech a v nejbližším okolí s masopusty a dalšími lidovými veselicemi?

V Zákupech jsme před více než deseti lety obnovili tradici masopustu, kterou přede dvěma roky převzalo město Zákupy a poslední masopust pořádalo již pod svou záštitou. Nadstandardní vztahy máme se skanzenem v Zubrnicích, Víseckou rychtou v Kravařích, která je pobočkou VMG Česká Lípa a pořadatelem akcí ve městě Úštěk. Zde se zúčastňujeme výstavkami masopustních hlav a masek a jejich prodejem. V loňském roce bohužel i zde zasáhl lockdown kvůli čínskému viru a prodej masek na masopusty se přiblížil nule.

 

Jak vás postihla opatření proti šíření pandemie?

Třeba v roce 2019 jsme absolvovali během roku akce, na které přišlo několik tisíc dětí, které malovaly naše masky! Když stát nezvládl koncem roku 2020 a v první polovině 2021 druhou vlnu čínského viru, skončily workshopy a stát zavřel na dlouhou dobu naše hlavní odběratele – papírnictví, divadla a restaurace s hotely. Netočily se filmy, pro které jsme dodávali inventář. Dětské cestovky, které k nám vozily školáky, do jedné zkrachovaly. Obnovit původní obchod a vztahy bude velmi, velmi složité. S tím souvisí i podnikání – ono je jednoduché podnikat s jedním počítačem ve vlastní nebo pronajaté místnosti nebo s jednou dodávkou vozit zboží, než mít výrobu v areálu na strojích. Pokud jste ve vlastním objektu a v našem případě sakra velkém „brownfieldu“, tak jsou provozní náklady vysoké. Stát dlouhodobě zatěžuje malé a střední podnikatele včetně nás různými požadavky, kontrolami, revizemi, které nás stojí spoustu času a musíte je hlavně zaplatit. Kdybych se rozepisoval, co musíme vše splňovat, vydalo by to minimálně na jednu stránku.

Opatření s byrokratickou zátěží jsou a mohou být posledním hřebíčkem do rakve pro řadu hlavně malých firem. Zatím díky rodinné sounáležitosti současnou situaci zvládáme. Snažíme se nabízet kromě výrobků i nové služby a pronájmy, abychom pokryli propad tržeb. Ale pokud již existujete, vyrábíte a bojujete s konkurencí, určitě vás „potěší“ třeba zpráva, že bylo s velkou slávou 30. října 2017 otevřeno železniční spojení Praha – Yiwa v Číně a nákladní kontejnerové vlaky tuto trasu zvládnou za 16 až 18 dní. Po roce 2021 plánují Číňané vypravovat do Evropy pět tisíc takových vlaků ročně... A kdyby vám toto nestačilo, vězte, že již přes 55 % respondentů z České republiky pravidelně objednává zboží z čínských e-shopů, které do hodnoty 22 euro přicházelo celých 20 let (až do 1. 7. 2021) objednavateli z EU domů bez účtování cla a DPH (clo se platí u zásilek dokonce až od 150 euro výše)!!! Nám Česká pošta doručuje třeba masku za 80 korun v tuzemsku za cenu od 120 Kč za balíček výše a na Slovensko od 200 Kč výše.

 

Jedna z podmínek zápisu na seznam je i to, že statek nezanikne, ale bude zajištěna jeho kontinuita. Máte pokračovatele? Jaké jsou jejich plány dalšího rozvoje?

I přes úbytek zaměstnanců máme v současnosti dvě pracovnice, které proces tvoření masek od vylepení až po malování dokonale znají. Dále to záleží na poptávce trhu a jak jsem již řekl, i na chování lidí po čínském viru. Podnikání ve výrobě je bohužel dnes pro mladé riziková záležitost, do kterého se nehrnou, ani se jim nedivím. Co bude dál, ukáže další vývoj, velikou výzvou je nárůst cen energií a materiálů. Snažíme se proto, aby naše aktivity byly co nejpestřejší. Mimo výroby karnevalového zboží a práce na strojích, chceme dále provozovat muzeum, pořádat workshopy, rozšířit možnosti pronájmu a nabízet ubytovací služby, s kterými jsme začali nově.

 

https://www.karnevalove-zbozi-masky.cz/

https://www.facebook.com/karnevalzakupy/

 

Pozn. red.: Ing. Zdeněk Rydygr se stane naším průvodcem v pokračování článku, které přineseme příští týden.

 

Pod tzv. nemateriální kulturní dědictví řadíme vedle folkloru (který představuje například lidová hudba, tanec, zpěv či vyprávění) zvyky, obřady, oblast tzv. lidové religiozity, kam spadají vědomosti a představy o člověku, přírodě a vesmíru, o nadpřirozených silách, magie, věštby, pranostiky; léčení a hygienu. V širším pojetí potom problematiku rozličných společenství, rodinných a příbuzenských vztahů, sociálních vazeb v určité komunitě nebo skupině.

 

Oslovili jsme autorku návrhu nominace, PhDr. Vladimíru JAKOUBĚOVOU, tehdejší ředitelku Muzea Českého ráje v Turnově, regionálního odborného pracoviště pro péči o tradiční lidovou kulturu v Libereckém kraji

 

Jak probíhala příprava na nominaci zákupských masopustních masek na tzv. Národní seznam? Co stálo u zrodu této myšlenky? Kdo ji inicioval?

Návrh na zapsání tohoto výjimečného kulturního statku, kterým se může pyšnit Liberecký kraj, podalo regionální pracoviště pro péči o tradiční lidovou kulturu Muzea Českého ráje v Turnově na jaře roku 2017 po předchozím zápisu výroby masopustních masek na Krajský seznam nemateriálního kulturního dědictví Libereckého kraje. To, že je technologie ruční výroby masopustních masek jedinečná a zasloužila by si být zapsána na Národní seznam, jsme si uvědomili při prvních rozhovorech s pamětníky při zpracování nominace na krajský seznam. Práce na nominaci na Národní seznam tak navázala na náš předchozí průzkum v terénu i v archivu.

Původní krajskou nominaci jsme doplnili o doklady, které prokazovaly výjimečnost této technologie výroby v rámci České republiky. Zaměřili jsme se především na podrobnou dokumentaci výrobního postupu ručního vylepování obličejových a celohlavových masek papírem nebo papírmaší do negativní sádrové formy a obličejových masek tvarovaných z organtýnu na pozitivní sádrovou formu. Popsali jsme podrobně i konečnou úpravu masek ručním malováním. V místně příslušných archivech jsme získali řadu nových materiálů a dokumentů o výrobě tohoto zboží od konce 19. století do současnosti. Podařilo se nám také zajistit další rozhovory s pamětníky, a především se zaměstnanci, kteří dnes pracují ve firmě PVO s Ing. Rydygrem. Takto zpracovaná nominace byla v roce 2016 postoupena k hodnocení NÚLK ve Strážnici.

Na základě doporučení oponentních hodnotitelů PhDr. Ilony Vojancové, tehdejší ředitelky Souboru lidových staveb Vysočina, a PhDr. Jiřiny Langhamerové, bývalé ředitelky Národopisného muzea v Praze, byla námi předložená nominace Národní radou pro tradiční lidovou kulturu v prosinci roku 2017 panu ministrovi kultury doporučena ke schválení. Schválením pana ministra se ruční výroba masopustních masek ze Zákup stala již třetím kulturním statkem z území Libereckého kraje, který je na Národním seznamu nemateriálního kulturního dědictví zapsán. (pozn. red.: jedná se o České loutkářství /2014, za Liberecký kraj/, Perličky z Poniklé /2015/, v roce 2021 přibyl čtvrtý statek – Ruční výroba skla, nominaci podalo Muzeum skla a bižuterie v Jablonci nad Nisou)
 

V čem je ruční výroba masopustních masek v Zákupech unikátní?

V severočeském městě Zákupy se papírové masopustní, karnevalové a vánoční zboží vyrábí od druhé poloviny 19. století. V současnosti je PVO Zákupy jedinou a asi i poslední firmou, která se v Evropě ruční výrobou tohoto zboží zabývá. Podniky či dílny, které podobnými technologickými postupy vyráběly masopustní či karnevalové masky, svoji činnost ukončily. Vlastní výroba unikátních masopustních nasazovacích celohlavových masek, celoobličejových masek a škrabošek z papírmaše a organtýnu i polotovarů masek, které si může zákazník sám domalovat, je od počátku 20. století velmi úzce spojena s konáním masopustních průvodů a mikulášských obchůzek především ve městech v severních a jižních Čechách. Výroba tohoto papírového zboží má v této pohraniční oblasti silnou tradici a je spojena s někdejším působením německého obyvatelstva.

Znalost výroby papírového zboží si s sebou do Čech z německé papírny přinesla Antonie Heldová, manželka zakladatele firmy Eduarda Helda. Ta zahájila výrobu v roce 1884 jako První rakouská továrna na patentní listy a luxusní papír (Erste österreichische patehenbrief und luxuspapier-fabrik). Největšího rozkvětu dosáhla ve 20. letech 20. století, kdy výrobu řídil Eduard Held mladší. V té době už měla pobočky ve Vídni, Budapešti a v Záhřebu, které vyráběly a nabízely vedle papírenského zboží i papírové vánoční ozdoby, masopustní masky, girlandy, konfety a podobné zboží. Firma prosperovala až do konce 2. světové války. V roce 1949 byla znárodněna a postupně začleněna do n. p. Severočeské papírny, v roce 1951 do n. p. Děčínské papírny. V roce 1960 se závod stal součástí Okresní podniku místního hospodářství v Mimoni. Podle zprávy ČTK závod v polovině 60. let produkoval na 160 tis. karnevalových masek a nasazovacích hlav, 190 tis. škrabošek a 800 tis. papírových čepic. V roce 1994 byl závod privatizován.

Od roku 2005 se majitelem společnosti Papírenská výroba a obchod (PVO) Zákupy stal Ing. Zdeněk Rydygr. Jeho snahou je, aby se charakter výroby masopustních masek neměnil, aby výroba probíhala stále stejným, kompletně rukodělným způsobem. Společnost PVO s.r.o. tak kontinuálně navazuje na původní rukodělnou výrobu papírových masek firmy Held. Působí ve stejném objektu, k hotovení masek využívá původní sádrové formy z počátku 20. století, které se panu Rydygrovi podařilo zachránit před likvidací. Nové formy vytváří ojediněle na zakázku nebo podle původních typů ve spolupráci s výtvarníky. Pracovní postup se od počátku výroby nezměnil, probíhá stejným způsobem jako před více než sto lety. 

 

Čemu bylo třeba v nominačních podkladech věnovat nejvíce péče?

Při zpracování nominačních podkladů jsme se snažili především podrobně popsat tradici této rukodělné výroby v místním prostředí. Zpracovali jsme podrobně historii výroby masopustního a karnevalového zboží v Zákupech od roku 1884 do současnosti, hodně jsme se věnovali jednotlivým technologickým postupům. Velmi nám v tom pomohl pan Ing. Rydygr, který se nezabývá pouze výrobou a prodejem svého zboží, ale také historií nejen svého podniku, ale celého města. Hodně informací jsme tak získali v jeho soukromém firemním muzeu.  

 

Na konci 19. století žilo v Zákupech 90 % německého obyvatelstva, sám zakladatel firmy masopustního a karnevalového zboží v Zákupech Eduard Held byl sudetský Němec. Měla tu masopustní tradice jinou podobu než jinde v Čechách a na Moravě? Objevují se tu spíše maškary s obličejovou papírovou maskou než s pomalovaným obličejem?

Masopustní průvody a obchůzky v libereckém regionu měly v minulosti rozdílnou podobu především v prostředí vesnice a v prostředí velkých měst. Masky vyráběné zákupskou firmou, které najdeme například ve firemním katalogu z roku 1939–1940, byly určeny především pro účastníky masopustních průvodů ve městech. Bez ohledu na skutečnost, zda v nich převažovalo české či německé obyvatelstvo. V některých lokalitách libereckého regionu, které byly až do konce 2. světové války osídleny z větší části německým obyvatelstvem, vykazovaly masopustní průvody a reje více společných znaků s karnevaly, během nichž se symbolicky vyháněli zlí démoni a duchové zimy, vrchnost si vyměňovala místa se sluhy a všude vládlo bujaré veselí. Již od druhé poloviny 19. století se v nich promítly tendence každoročně témata a typy masek přizpůsobit společenskému dění. Proto bylo možné v průvodech vedle tradičních postav Bakchuse, Turka, Žida, Smrti aj. potkat masky zvířecí nebo tzv. komické figury. Charakter těchto masek – četníka, fotografa, hrobníka, bubeníka, kominíka, vojáka či vězně často reflektoval dobové události.

Na vesnicích tomu bylo jinak. Lidé si tu podobně jako v jiných regionech zhotovovali masky a převleky sami, z materiálů, které pro ně byly dostupné – dřeva, slámy, kůže, hrachoviny apod. Jejich výběr měl v mnoha případech symbolickou vazbu k plodinám souvisejícím s hospodářským cyklem. Papírové masky a škrabošky na vesnicích účastníci masopustní obchůzky nenosili, nebo jen v omezené míře. V posledních padesáti letech se tyto rozdíly postupně stírají. Jak na vesnici, tak ve městě potkáme v masopustním průvodu maškary s pomalovaným obličejem a vedle nich maškary s obličejovou papírovou maskou. Výjimečně i masky celohlavové, nasazovací. 

 

Za statek v ohrožení se dle instrukcí Ministerstva kultury považuje takový, jehož nositel nemá následovníky, který je užíván pouze a ryze pro komerční účely související zejména s turistickým ruchem, jehož autenticita je ohrožena silným nánosem cizorodých prvků nebo ztratil své původní sociální a kulturní funkce či přestal být integrální součástí života svých nositelů a společenství. Ruční výroba masopustních masek v Zákupech do této kategorie nepatří. Přesto, co existenci statku ohrožuje nejvíce a jaká záchranná opatření na eliminaci rizik zániku statku byla v souvislosti se zápisem přijata?

Vzhledem k tomu, že si Ing. Zdeněk Rydygr si vychoval svého nástupce, kterým je jeho dcera, které postupně předává veškeré znalosti o technologii tradiční ruční výroby masopustních masek, je zde předpoklad, že se ve výrobních postupech v následujících letech nebude nic podstatného měnit a tato jedinečná technologie bude zachována. Nicméně to, co může ohrozit existenci statku, je samotná poptávka po tomto zboží, které je s ohledem na náročnost a velký podíl ruční práce dražší než levnější zboží lisované z plastu, dovážené z asijských zemí. Pro zachování statku je proto velmi důležitá jeho popularizace a osvěta a rozšíření povědomí o této unikátní výrobě mezi širokou veřejnost.

Muzeum Českého ráje v Turnově proto s nositelem statku spolupracuje na programech, výstavách a animacích, které návštěvníky a účastníky seznamují nejen s historií této unikátní výroby, ale i s užitím masopustních masek v reálné skutečnosti. Takovými akcemi jsou např. Masopust na Dlaskově statku v Dolánkách u Turnova nebo Staročeské řemeslnické trhy či muzeem připravovaný výtvarný Salon. Zároveň spolu se zkušenými lektory naše pracoviště připravuje workshopy a dílny, na nichž si účastníci mohou jednotlivé technologické postupy vyzkoušet. Podobnou spolupráci nositel statku navázal také s Vlastivědným muzeem v České Lípě, kde se účastní akcí např. na Vísecké rychtě v Kravařích, s Muzeem Milevských maškar v Milevsku a dalšími institucemi. Stejné aktivity realizuje i v soukromém firemním muzeu.

K záchovným opatřením se také zavázal Liberecký kraj, který tento statek využívá k propagaci lidové kultury svého regionu. Tradici ruční výroby masopustních masek v Zákupech zařazuje jako významný prvek lidové tradiční kultury v propagačních materiálech a publikacích souvisejících s cestovním ruchem.

 

Výroba masopustních masek je přímo závislá na existenci samotných masopustů. Jak se jim daří ve vašem regionu? Kdy letos masopusty vypuknou, pokud epidemiologická situace dovolí?

Tradici masopustních obchůzek v tomto regionu silně ovlivnila normalizace v 50. letech 20. století. V souvislosti s ní z vesnického prostředí řada lidových obyčejů vymizela nebo byla nahrazena jinými. Konkrétně místo masopustních obchůzek se konaly tzv. dětské karnevaly, pro dospělé maškarní bály nebo Vepřové hody. Tradici se na některých místech podařilo oživit až po roce 1990. Důkazem toho jsou masopustní obchůzky, které dnes organizují v řadě měst i vesnic v celém regionu místní spolky nebo hasiči, popř. skanzeny či muzea. Proto doufáme – ostatně jako ostatní pořadatelé, že po loňském zákazu se letošní masopustní obchůzky uskuteční.

Masopust na Dlaskově statku v případě, že nebudou vydána nějaká omezující opatření, se bude konat 12. února. V současné době už pracujeme na scénáři, podle kterého bude probíhat. Na Dlaskově statku a v obci Bukovina ho pořádáme s kolegy muzejníky a kamarády z folklórních souborů už téměř třicet let. Na masopust se chystají i v mnoha obcích a městech v našem okolí, ve kterých se v posledních třiceti letech podařilo tradiční masopustní obchůzky vrátit do života místních lidí. Některým pořadatelům, jimiž jsou buď obce nebo různé spolky, jsme trochu pomohli s přípravou a organizací nebo s maskami, někde jen oprášili kostýmy, které měly uložené po léta na půdě u babičky a poradili si sami. V mnoha vesnicích a městech v Pojizeří se až do roku 2020 masopusty konaly a my se všichni těšíme, že se konat zase budou.  

 

Jaká je spolupráce vašeho muzea s firmou PVO? Od roku 2008 tu provozují soukromé firemní Eduard Held muzeum, nazvané podle zakládající osobnosti první továrny s papírenským zbožím v Zákupech. Participujete aktuálně na nějakém projektu?

Spolupráce s nositelem statku je více méně standartní. Stejně tak s muzeem, které firma PVO s.r.o. založila a provozuje. Muzeum i firma žije svým životem, realizuje workshopy, komentované prohlídky a další akce. Také vydává místní zpravodaj. Spolupracuje s řadou muzeí – např. se skanzenem v Zubrnici, s muzeem v České Lípě nebo s Muzeem milevských maškar. My se snažíme ve spolupráci s Libereckým krajem unikátní výrobu papírových masek především prezentovat a propagovat, např. v programech, které pořádáme, v přednáškové činnosti, v dílnách pro školy i pro veřejnost apod. V současné době pracujeme na zcela nové databázi všech statků Libereckého kraje zapsaných na krajském i Národním seznamu. Aktualizovaná prezentace PVO Zákupy bude samozřejmě její součástí.

 

Rukodělná výroba masopustních masek v Zákupech byla na Národní seznam zapsána společně s Milevskými maškarami. Šlo o souhru náhod? Co oba statky spojuje?

Náhoda to trochu byla. O tom, že budeme nominovat výrobu masopustních masek ve stejném roce, jako byly nominovány Milevské maškary, jsme nevěděli. Potkali jsme se až při představování obou nominací na jednání Národní rady pro tradiční lidovou kulturu na Ministerstvu kultury. Ale bylo to moc fajn, protože právě Masopust v Milevsku je klasickou ukázkou toho, jak a kde se masky vyráběné ve firmě PVO Zákupy uplatňují. V době, kdy jsme nominaci připravovali, také firma pana Rydygra vyráběla několik nasazovacích celohlavových masek pro rodící se Muzeum milevských maškar. S touto institucí dodnes úzce spolupracuje, zejména při přípravě workshopů a dílen. 

 

https://www.muzeum-turnov.cz/

Považuji se za osobu celkem obyčejnou. První náznak čehosi, co vlastně také pomáhá lidem, přišel náhodou, ačkoli prvotní záměr byl zcela jiný. Většina z nás má obavu z lékařů, nemocničnímu prostředí se snaží vyhýbat, seč to jde. Já se bála injekcí. A tak jsem se rozhodla čelit strachu celkem radikálně – pokusem darovat krev. Nemám problém omdlít, kde to jen trochu jde, ale kupodivu po odběru se mi to nikdy nestalo. Pocit, který se po každém úbytku krve dostaví, je nádherný. Postupně jsem přidala i darování plazmy. Proč? Odběr krve je rychlovka a člověk se ani neusadí a už aby šel zase pryč. Přiznám se, prostě si na lehátko chodím odpočinout. Nejvíc jsem tento odpočinek uvítala na mateřské dovolené. A protože i děti se bojí injekcí, beru ty své občas s sebou, aby zjistily, že to nebolí a co víc, neumírá se při tom. Ratolest pokonverzuje s personálem, pojí něco pečiva a popije něco sladkého čaje. A kdo ví – třeba se jednou i z nich stanou spokojení dárci.

Už je to hodně let, co jsem si poprvé přičichla k možnosti pomáhat jako dobrovolník lidem v okolí, a jak už to tak bývá, i za tím prvním přičichnutím byla náhoda. K narozeninám jsem dostala svého prvního a posledního psa – černého labradora, vyloženého flákače a povaleče. Jednou sedím u kadeřnice a krátím si čas čekáním četbou časopisu. Přiznejme si ženy čtenářky, v kadeřnické dílně většinou nalezneme „holčičí“ čtení. Já tehdy narazila na noviny s inzerátem, ve kterém canisterapeutické sdružení hledalo nové členy. Článek vysvětloval, v čem je canisterapie důležitá jako terapie s pomocí psa. Napadlo mne, že právě touto cestou by se dal můj povalečský pes využít. A opravdu. Ze psa se stal dobrý léčící pes, dokázal nehybně polohovat s postiženými a na pokojích eldéének trpělivě poslouchat stesky a vzpomínky babiček a dědečků.

Naše služba začínala často už ve vrátnici, protože pes v nemocnici působí jako terapeut nejen pro pacienty, ale i pro personál. Jsou chvíle, na které nikdy nezapomenu… třeba když jsme přišli ve chvíli úmrtí jednoho z pacientů, jindy zase v době skonu jedné ze zdravotních sester. Nikdy nevíte, do jaké situace vás osud zavane, a tak jsme dokonce pomáhali i cestou z vycházky při automobilové nehodě, kdy pes dostával z šoku osádku automobilu. Nejkrásnější ale byly cesty za klienty stacionářů. S dobrovolničením jsem přestala postupně a nerada – s narozením prvního syna (nyní 13 let) a s postupující nemocí psího parťáka. Dalšího psa jsem už nechtěla, protože Bára by to už nebyla.

Bez psa – a co tedy dál? Doba pokročila a objevila se celá řada dalších možností, jak pomoci tam, kde se péče nedostává tolik. A tak jsem se stala na chvíli asistentem vozíčkáře, s rodiči postižených jsem ráda vyměňovala madla od mého kočárku za madla invalidního vozíku a pro obě strany to bylo vyloženě terapeutické. Díky tomu, myslím, mají mé děti vztah k postiženým přátelský, s lidmi, kterým jsme asistovala, se dodnes potkávám a pamatují si mě.

Zkoušela jsem být i Ježíškovo vnouče. Splnit přání se mi bohužel nepodařilo. Senior chtěl vyvézt v invalidním vozíku na okružní cestu po městě. Kdo z vás má doma osobu upoutanou na invalidní vozík, dá mi za pravdu – cestovní a výletní možnosti se často scvrknou a jsou místa, kam se najednou dostat nemůžete, a přitom jsou nadosah.  Klient chtěl do města, k řece, do muzea. Akce probíhá v zimě, vzhledem k počasí jsem se tehdy domluvila s Domovem seniorů, že procházku zrealizujeme až roztaje sníh a led. Pán (ačkoli se jinak těšil velmi dobrému zdraví) do jara zemřel. I to se stává. Logicky mi vytane poučka, nabízející se z děje textu. Notoricky známá a pravdivá, obzvláště vhodná pro předsevzetí – tedy „co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítra“. Konec této části vyprávění ale není tak smutný, jak by se na první pohled zdálo. Muzeum, se kterým jsem tehdy domlouvala návštěvu s „mým“ seniorem, mi vyšlo krásně vstříc. A co víc – kolegové se nechali inspirovat do té míry, že začali organizovat spolu s domovem pro seniory obdobné návštěvy. Riskovat další trápení jsem už ale nechtěla a tak se mi do cesty připletla akce Krabice od bot.

Kartonová krabice se zaplní věcmi ne nutně novými, ale v perfektním stavu, a to vždy s ohledem na předem zvolený věk a pohlaví dítěte. Takto podarovaným je děvče, chlapec nebo maminka a tatínek v sociálně znevýhodněné rodině. Nejdřív jsem zabalené krabice sama nosila na sběrné místo. A protože mě to nebavilo, zkusila jsem si takové místo otevřít u sebe doma. Zcela vážně a upřímně – je to náročné. Během posledního listopadového a prvního prosincového týdne se v naší garáží postupně sejde od dárců kolem tří set krabic pro děti právě narozené až po náctileté. Krabice přebírá celá moje rodina, děti si přivykly na rychlé večeře prokládané odbíháním k dárcům. Každý rok se zapovídám, protože lidi zajímá, kam dárky putují a zda znám cílové děti a jejich příběhy. Než se vypovídám, občas se palačinka nebo lívanec k večeři lehce připálí. Ale zatím jsme to všichni bez úhony zvládli. Jsem ráda prostředníkem mezi dárcem a dítětem, ale jsem velmi ráda, že nemusím být přímo tím, kdo dárky dětem dává. Tuto část vždy nechám na sociálních pracovnicích, které děti i příběhy jejich rodin znají. A tak jsme každý rok s mými dětmi a manželem pomocníky Ježíška a ta pravá vánoční atmosféra u nás začíná až poté, co krabice opustí naši garáž. Teprve pak je čas na úklid, cukroví a podobné zbytečnosti. Každý rok je pro mě největší odměnou to, že na konci každého balíčku, který mi dárci přinesli do sběrného místa, je dítě. Dítě, pro které je často právě tenhle balíček tím jediným dárkem, který dostane. Naše domácí sběrné místo vydá takto dětem každý rok kolem tří set krabic – tedy udělá radost stejnému množství dětí. To vědomí mě popohání pořád dál – třeba k tomu vybíhat tři patra schodů z garáže do bytu každý večer sběru třeba dvacetkrát – vždyť trocha pohybu před svátky neškodí. Těší mě ale i jiná věc. Mám podíl (a jsem na to náležitě pyšná) na založení dvou dalších míst v okolí.

Závěr je tedy jednoduchý a prostý. Jsme všichni obyčejní lidé, všichni z masa a kostí, byť každý trochu jiný na pohled. Ale můžeme být navzájem inspirací. I když stále častěji slýchám o nedostatku času na to i ono, zkusme si v nadcházejícím roce najít chvilku. Chvilku na věci třeba první pohled méně zajímavé nebo důležité. Často právě z takových činností pramení největší potěšení. Radujme se z nich. Navíc, nikdy nevíte, odkud a jakou cestou k vám dojde inspirace k budoucímu života běhu. A prosím, všímejme si víc lidí kolem sebe a nechme se jimi inspirovat. Dárce krve nemusí nutně mít vizáž svalovce nebo hasiče, může vypadat i jako nedochůdče. Na invalidním vozíku se může ocitnout kdokoli z nás a problém sociálně slabých rodin není záležitost pouze vyloučených lokalit, tedy míst vzdálených. Mohou to být naši sousedé, kolegové, spolužáci našich dětí. A dobrovolník? Nemusí být nutně spojován s vírou a náboženstvím. Já například jsem bezvýhradná ateistka – až se bojím, že mě za to jednou Pán Bůh potrestá.

Na začátku mého vyprávění byl přiznání si, že můj zájem o bližní možná pramení z absence takového citu v rodině. No a co? Není to sice žádné terno, ale to, čím celé roky procházím, za tu rodinnou absenci citu, myslím, stojí.

Veselý rok 22 plný milých a inspirativních zvratů přeje

Soňa

 

Vizitka

Soňa Krátká je kurátorkou sbírek v Regionálním muzeu ve Vysokém Mýtě, kde se specializuje na tradiční lidovou kulturu. Podílela se mj. na úspěšném zápisu Vodění jidáše na krajský i republikový seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury. Žije v Pardubicích. Je maminkou tří školáků. Ve zbytku vyvzdorovaného volného času – jak potvrzuje tento článek – dělá dobré skutky. 

 

Někteří lidé, když přehlížejí zpětně svůj život, mohou mít pocit, že se s tím nebo s tou, která byla na samém začátku, nepoznávají. Byl, byla jsem to já, to dítě, to důvěřivé mládě, ten, ta na prahu dospělých dní, kdo na mne dnes hledí do zrcadla? Nebo to byl někdo jiný? A odkud vyrůstám, z jakých kořenů? To se v ní Barbara Semenov ptá sama sebe. Příběh jejích prarodičů, rodičů, a hlavně pak její vlastní sledujeme téměř se zatajeným dechem. V následujícím rozhovoru nechci kopírovat témata z knížky, kterou si můžete přečíst, ale spíš je doplnit a zeptat se i něco navíc.  

 

Co myslíš, že ti dali tví rodiče do vínku?

Táta moudrost, lásku k umění a světovost. Máma odvahu, ctižádostivost a perfekcionismus.

 

Vyrostla jsi v rodině, která měla díky tatínkovu povolání lékaře, vysílaného v 60. a 70. letech na zahraniční mise, možnost – i když ne vždy – cestovat a pobývat v zahraničí. Jak moc tě to ovlivnilo? Netoužila jsi už tehdy, v dětském a dívčím věku zůstat někde v cizině, když třeba jednou z vašich "štací" byla pohádková Indie, kde jsi chodila do anglické internátní školy?

Moje cesty po světě začaly skutečně hodně brzy, bylo mi šest let, když jsem se dostala s rodiči do Severní Koreje, do Číny, na Transsibiřské magistrále jsme tři týdny projížděli celé Rusko. Táta pracoval pak také jako námořní lékař, tak jsme se s ním dostali do přístavů – ovšem jen zemí socialistických. Za Železnou oponu stát nikdy nepustil celou rodinu. V Indii jsem žila s rodiči, když mi bylo třináct až šestnáct let, ty tři roky se myslím hodně otiskly na mém dalším dospívání. Píšu o tom ve své knize a jsou to krásné vzpomínky, i když Indie rozhodně není pohádková, je to země nepředstavitelných rozdílů. To se musí vidět a prožít na vlastní oči. V šedesátých letech tam byl stále patrný silný anglický vliv, chodila jsem do anglické klášterní školy, a potom strávila rok v internátní. Na to padl celý plat jednoho z rodičů! Byly to nezvyklé zážitky pro školou povinného českého teenagera. Bylo to zajímavé, dnes bych řekla až fascinující, ale už tehdy jsem věděla, že nechci žít nikde jinde než v Praze. Je to možná zvláštní, ale vysvětlila jsem to ve své knize.

 

Když jsi pak znovu v Praze zakotvila a hledala vysokou školu, co tě dovedlo na žurnalistiku? Také jsem o ní kdysi sama uvažovala, ale odrazovalo mne, že bych se musela podřizovat tehdejšímu překrucování reality. Doma jsem od dětství slýchala něco jiného, než nám říkali ve škole a psalo se v novinách.

Na žurnalistiku jsem původně vůbec nechtěla. Mým velkým snem byla DAMU. Měla jsem herecký talent, vyhrávala jsem veškeré recitační soutěže. Ale neměla jsem protekci, která byla v sedmdesátých letech nezbytná. Moc jsem tíhla k divadlu, kultuře, průmyslu zábavy, a tak jsem si myslela, že přes žurnalistiku se k němu nakonec přece jen nějak dostanu. Plánovala jsem, že z redakce televizních novin přejdu do redakce kulturních a zábavných programů. Nakonec jsem uvízla v novinařině. Na jednu stranu to bylo fajn, protože psaní mi šlo vždy dobře, navíc na tehdejší fakultě žurnalistiky se z toho řemesla člověk hodně naučil. Měli jsme některé úžasné profesory – spisovatele, dramaturgy, herce, kameramany. Byla to žurnalistika na vysoké úrovni, která se dnes už nevidí. Půlka studijní náplně se stala mojí celoživotní novinářskou průpravou. Na druhé straně půlka studia byla úplně zbytečná, vlastně úplně scestná. Dělali jsme zkoušky z naprosto nesmyslných předmětů, jako byl vědecký komunismus, marxismus-leninismus, ateismus, politická ekonomie… Fakulta žurnalistiky byla bizarní svým politickým zaujetím, které jsme ovšem plně pochopili až v praxi. Žurnalistika v období normalizace byla zcela poplatná totalitnímu režimu země.

 

Vrcholem tvé novinářské kariéry před odchodem z Československa byla práce v televizním zpravodajství. To byl přelom 70. a 80. let, jak jsi to tehdy vnímala? A co tě nakonec přimělo k rozhodnutí emigrovat?

V knize jsem toto období popsala v kapitole Kufr iluzí. Jak jsem vyrazila do profesního života s kufrem plným iluzí a jak jsem je všechny poztrácela. Už jsem říkala, jak bylo zpravodajství podřízeno politice státu. Pamětníci si vzpomenou, že tomu období se říkalo „normalizace“, nové generace nemají ani ponětí, co to znamená. Na takzvané normalizaci nebylo totiž vůbec nic normálního. Takže ani ta novinařina. A televizní zpravodajství, to byla špice vrcholné komunistické propagandy. Stačí se podívat na archivní záběry, které občas televize vysílá. Pravda byla neomaleně překrucována, a s tím se prostě nedalo žít, natož být nástrojem všech těch lží. A já se jím vlastně stala. Uvědomila jsem si nakonec, že jsem měla tři možnosti. Mohla jsem se dál přetvařovat a budovat si prospěchářsky svoji televizní kariéru, což se mi vůbec nechtělo, nebo jsem mohla být hrdinka, říct, že nesouhlasím s komunistickou propagandou a skončit někde v kotelně, což se mi teda, taky přiznám, moc nechtělo. Anebo jsem mohla emigrovat, začít úplně znovu, jinde, jinak. To mi připadalo v té složité situaci asi nejlepší. Bylo to nejspíš taky nejtěžší řešení.

 

Emigrovala jsi se sestrou. Měly jste na začátku emigrace nějaký konkrétnější plán nebo opěrný bod? V tvé knize ty první roky popisuješ jako jedno velké dobrodružství bez zmínky o stesku, vzpomínkách na domov, rodiče.

Musely jsme emigrovat obě, kdyby tu jedna z nás zůstala, měla by ze života peklo. Tak už to bylo. A bylo dobře, že jsme emigrovaly spolu, dalo nám to sílu, odvahu, byly jsme si jedna druhé oporou v těch často krušných prvních dobách emigrace. Konkrétní plán jsme určitě neměly, ale osudově jsme potkávaly lidi, kteří nás směrovali dál. To bylo až neuvěřitelné, a proto se lidé podivují dobrodružnému sledu událostí, na které vzpomínám ve své knize. V emigraci jsem vyzkoušela všechno, co bych si asi stěží vůbec kdy mohla představit, kdybych neodešla. V Západním Berlíně jsem třeba našla nejdřív práci barmanky v bordelu, pak, jako v nějaké bondovce, u známé špionské organizace. A když jsme odešly ještě o kus dál – do Států, tak jsem se na Havaji přeškolila na zdravotní sestru. Přitom jsem pracovala navíc ještě ve dvou dalších zaměstnáních – jako instruktorka ve fitnessu a jako manekýnka havajské oděvní firmy. Nakonec jsme ale se sestrou skončily obě jako letušky u jedné z největších amerických leteckých společností, Continental (teď United), se kterou jsme prolétaly většinu světa.

Ptáš se na stesk po domově, po rodičích. Samozřejmě, že rodiče jsme moc postrádaly, ale byly jsme s nimi pořád ve spojení a oni nás ve všem na dálku morálně hodně podporovali. Kromě toho za námi pak přijeli, dokonce i přiletěli do Ameriky. To už neměli jako důchodci pro socialistický stát žádnou cenu, tak je pustili na Západ. A co se stýskání po Československu nebo po Praze týče, to jsme si hned v prvních okamžicích emigrace musely přísně zakázat. Věděly jsme, že by nás jakékoliv ohlížení se zpátky brzdilo v úspěšné integraci, v přežití a v novém životě, pro který jsme se jednou rozhodly, a z kterého nebyla už možnost návratu.

 

Píšeš a vzpomínáš na svou kariéru letušky. Létala jsi hodně a ve své knížce jsi dokázala popsat to povolání ze všech stran. Nejen z té pozlátkové, která láká mladé dívky, nebo která je nejspíš vidět. Součástí té práce je i schopnost řešit opravdu krizové situace. Vlastně jsem se tě nikdy nezeptala, jestli k nějaké takové zásadní během tvého „létacího" období došlo?

Ke krizové, tedy nouzové situaci naštěstí na mých letech nedošlo. Byla jsem na ni ovšem profesně připravena. Když jsme se s kolegy školili na toto povolání, které s sebou nese jistá rizika, bylo nám řečeno, že strávíme většinu života v ocelové trubici – že to budeme milovat, protože uvidíme svět (a ještě za to dostaneme dobře zaplaceno), ale druhá strana mince byla, že budeme muset být připraveni na nebezpečné situace a vědět, jak se v takovém případě umět zachránit. A zachránit nejen sebe, ale především své pasažéry. Je zajímavé, že právě tato zodpovědnost za bezpečí druhých nás vlastně zbavila případného strachu z létání. V těch krizových situacích, na které jsme byli připraveni, převezme roli adrenalin záchranné akce. Osobně nemám ráda třeba turbulence, které mohou být velmi nepříjemné, ale když jsem pracovala na letadle, brala jsem je jako součást svého povolání a nijak mě nevzrušovaly, naopak jsem aktivně zajišťovala bezpečí ostatních cestujících a vůbec mě nenapadlo strachovat se o sebe samu.

 

V emigraci musí být člověk připraven na všechno, možná i na to, vždy znovu "zvednout kotvy". Hlavně zpočátku asi nemůže cítit pevné zázemí, půdu pod nohama, jako ji máme doma, když máme kolem sebe své blízké, své přátele. Vazby se budují roky a stojí na předchozích vazbách a kořenech. Ty jsi tu pevnou půdu našla zřejmě až po letech v Austrálii, u protinožců. Není to trochu "postavené na hlavu?"

Není, byl to jen logický proces mé emigrace. I když jak správně říkáš, v jisté fázi hledání nového domova jsem měla pocit, že jsem natolik vykořeněná, že každý nový přesun představoval už jen pouhé sbalení kufru, zaplacení nájmu a spálení dalšího mostu. Takže ze Západního Berlína jsem se lehce přemístila do Honolulu, odtud do Portlandu, pak do Denveru, New Yorku a tak dál a dál. Bylo to svým způsobem vzrušující, jako skok s padákem – ten pocit úzkosti, strachu z neznáma, šílený volný pád, který byl vzápětí vystřídán vznášením se v napjatém očekávání věcí příštích. Pevnou půdu pociťuje člověk určitě tam, kde má své blízké, svou rodinu a přátele. Já měla sestru, se kterou jsme se neskutečně sblížily v začátcích emigrace, protože jsme si byly navzájem tím jediným opravdovým zázemím. Ale věděly jsme, že spolu nebudeme žít pořád. Moje velké štěstí bylo, že si mě našel můj osudový muž, který mi dal lásku, domov, se kterým jsem mohla založit vlastní rodinu. Byl usazený v zemi protinožců, a proto jsem tam nakonec zapustila nové kořeny. To je tak v kostce. Jak ale víš z mé knihy, byl to příběh neobvyklého hledání pevné půdy a hodně „kupodivu“.

 

Vyhledávala jsi pak v Austrálii spíš české společenství nebo naopak?

Nové kamarády a přátele jsem si udělala v Austrálii jak mezi Čechy, tak mezi Australany. Pavel – manžel, který žil v Melbourne už devatenáct let před tím, tam měl partu báječných Čechů, bylo nás šest párů, se kterými jsme dělali úžasné akce. Já jsem do této naší malé české společnosti přinesla kulturní vyžití – prožili jsme dobrých dvacet Silvestrů pod mojí taktovkou – hrávali jsme ten večer různá divadla, muzikály, opery – dodnes na to všichni vzpomínají a pouštějí si videa z těch večírků. Byla to velká legrace. Podobnou skupinu, která vznikla na základě školy, do které chodily naše děti, jsem měla s australskými přáteli. Co se ale té kultury týče, jak jsem popsala v celé jedné kapitole své knihy, jsem v Austrálii založila skutečnou producentskou společnost, která realizovala řadu koncertů, muzikálů a společenských akcí na profesionální úrovni. Pro naše krajany jsem se podílela na organizaci turné českých a slovenských zpěváků – Karla Gotta, Heleny Vondráčkové, Olympiku, Petera Nagye a dalších, to bylo moc fajn. Ale to už bylo samozřejmě po roce 1989.

 

Co všechno jsi v Austrálii dělala a zažila, si čtenář může přečíst v tvé knížce. Co se tam však nedočte, jak a proč vznikl časopis Čechoaustralan, který jsi roky vydávala. A co pro tebe ta práce znamenala.

Krajané v Melbourne vzpomínali se slzou v oku na jediný pamětihodný krajanský list, který tam kdysi měli – Hlas domova, vydávaný do roku 1979 únorovým emigrantem Františkem Váňou. Pak docházelo ke snahám vydávat něco podobného, ale nikdy to nebylo dostatečně kvalitní a obsažné jako ten slavný list. Doba se změnila, nedostávalo se intelektuálních autorů, kteří pro něj dříve psali. Zbyl z nich jen tehdy nejmladší Miloš Ondrášek, zvěrolékař a spisovatel. Ten mi dal vlastně podnět založit časopis na podobné úrovni. Udělala jsem průzkum mezi krajanskou komunitou, zda by měla zájem, a protože jsem se setkala s dobrou odezvou, rozhodla jsem se vydávat Čechoaustralana. List začal vycházet o skromných šestnácti stránkách v květnu 2008 a postupně se rozrostl na čtyřicet stran, myslím, hodně výživného žurnalismu. Podařilo se mi totiž kolem listu shromáždit skvělé dopisovatele ze všech koutů světa. Redakční porady neexistovaly, nemohly - autoři našich článků žili v Melbourne, v Sydney, v Perthu, na Tasmánii, ale také v Praze, na Českomoravské vrchovině i na úpatí Orlických hor, dále v Kanadě, v Německu, ve Švýcarsku, v Rakousku… Díky jejich světovému rozhledu se Čechoaustralan stal obsahem o to víc bohatší. Ohlasy čtenářů z celého světa potvrzovaly, že se jedná o časopis mimořádného charakteru. Přitom hlavním účelem listu byla především snaha dosáhnout lepšího vzájemného porozumění a pomáhat těm z krajanů, kteří měli potřebu kontaktu, potřebu vztahu ke své komunitě, k rodné zemi a ke svým kořenům. Zakládala jsem si i na tom, že Čechoaustralan byl tištěn na kvalitním papíře a rozesílán do celého světa včetně České republiky. Líbilo se mi, že v Česku mají lidé zájem o ten pohled „z venku“, a o zkušenosti a názory lidí, kteří odešli do zahraničí. Na druhé straně měli zahraniční Češi díky Čechoaustralanu aktuální přehled o tom, co se děje v jejich staré domovině. Myslím, že to byla hodně smysluplná a naplňující činnost. Práce na časopisu byla náročná, ale dělala jsem ji ráda, nevadilo, že nebyla výdělečná. Dnes je časopis Čechoaustralan archivován jako jedno z významných světových krajanských periodik.

 

Také mám několik čísel schovaných doma a mohu potvrdit. Ty jsi v posledních letech trávila vždy část roku v Česku a tu druhou pak v Austrálii, a v Čechoaustralanovi pak mohly vycházet i tvé články a recenze kulturního dění tady u nás. Když máš možnost srovnávat, je v něčem česká divadelní a muzikálová scéna (to tě vždy zajímalo nejvíc) srovnatelná s tou australskou?

Česká divadelní a muzikálová scéna je překvapivě mnohem lepší než australská. Je to dané tím, že Austrálie je především zemí sportu, kultuře se tolik nevěnuje, ale když na ni dojde, dokáže v ní rovněž excelovat. Ale jinak než my nebo Evropa, případně USA. Není to náhoda, že většina těch nejlepších australských herců nebo zpěváků odchází do amerického Hollywoodu nebo do Londýna, kde se teprve proslaví jako světové špičky, a že jich je – Nicole Kidman, Kate Blanchett, Hugh Jackman, Russell Crowe, Olivia Newton John, Kylie Minogue, Bee Gees… Píšu o tom také ve své knize, i o tom, jak jsem narážela na překážky, když jsem se snažila přivézt něco z naší kultury. Australané jsou v jejím vnímání méně nároční, mají rádi jednoduchost. Jen si představ, třeba náš slavný muzikál Dracula, který se stal už evergreenem díky brilantní hudbě Karla Svobody a duchaplným textům Zdeňka Borovce, považovali Australané za příliš sofistikovaný, komplikovaný, zatímco mnozí u nás si myslí, že je to umění pro nenáročného diváka. Takže i to chápání umění je odlišné. V Austrálii jsou stále populární muzikály Pomáda, Chicago, Šumař na střeše. Nic proti této klasice, ale je už trochu zastaralá a přežitá, aby byla donekonečna vytahována ze šuplíku starých hitů. Australané přijímají celkem ochotně vše, co uspěje na londýnském West Endu nebo na Broadwayi. Sami vytvoří jen zřídka něco velkolepého. Ale jak jsem řekla, vynikají zase v jiných oblastech. Při svých návratech do republiky jsem tak většinu večerů strávila v pražských divadlech, abych si vynahradila dlouhý „absťák“ umění. A pak jsem o tom psala recenze do Čechoaustralana. Musím ale pochválit australský balet, který je vynikající. Jak by taky ne, když ho vlastně v Austrálii založil před osmdesáti lety rodák z Přerova Edouard Borovanský. Český otisk dali Australskému baletu i tam kdysi působící Zora Šemberová a Jiří Kylián.

 

Zůstaňme už v Praze. Ta se znovu – již natrvalo – stala tvým domovem. Bylo to tak v plánu, případně co tě k tomu dovedlo?

Těžko říct, zda to bylo v plánu, ale nějak krásně to celé vyplynulo díky tomu, že se naše země stala svobodnou. Znáš mě už dlouho, a tak víš, jaká jsem vlastenka. Česká republika a Praha jsou pro mne ta nejkrásnější místa, jsem s nimi navždy spjatá. Byla jsem skutečně emigrant politický, po jiných zemích bych se nedívala, maximálně jako turista, kdyby naši zemi neovládal totalitní režim. Takže po Sametové revoluci jsem se začala vracet do Prahy stále častěji a častěji. Úplně mě blažilo, jak začala celá země vzkvétat, i když to mělo svá úskalí jako každý přerod společnosti. Ale to bylo normální. Dnes se zde krásně žije, a lidé si to neuvědomují, často si toho ani neváží, jako by zapomněli. Bojím se, aby si to zase nepokazili.

 

Tvá kniha, která vyšla v září, tě dovedla až do současných dní, do doby covidové. Jak jsem ten závěr četla, připadá mi, že jsi se s touto, v mnohém naše osobní svobody omezující dobou docela smířila a vlastně jsi ji dokázala využít. Co jsi v tom posledním čase zjistila o nás, o společnosti v Česku, a také o sobě?

Pandemie je celosvětová a omezuje osobní svobody lidí na celém světě. Je to omezení nezbytné pro uzdravení a možná i ozdravení dnešní společnosti. Problém je v tom, že lidé byli rozmazlení veškerým blahobytem a vymoženostmi, které přinesl neuvěřitelně rychlý pokrok a vývoj poslední doby. Považovali jsme vše za samozřejmost, celkem nic nás netrápilo. A najednou taková nečekaná pohroma. Nikdo a nikde ve světě ji ještě nezvládl. Země se pořád potýkají s tím, jak čelit stále novým a novým vlnám a mutacím. Politici toho dokonce někdy i zneužívají a rozdělují lidi – nejen v Česku, ale všude jinde. V Austrálii, v našem státě Viktoria měli tento rok tvrdý lockdown, který trval tři čtvrtě roku. Ale ne takový lockdown, na jaký u nás nadávají Češi a dělají si stejně, co chtějí. Lockdown v Austrálii chvílemi připomínal až totalitní režim – pouta a vězení pro demonstranty, pokuta 4 tisíce dolarů za nenošení roušky (to je 65 tisíc korun), 5 tisíc dolarů za překročení čtyřkilometrové vzdálenosti. Vše bylo důsledně hlídáno a pokuty skutečně udělovány. Dnes je v Austrálii ale už léto, kdy jak známo covid zeslábne, a život se vrací do normálních kolejí. Během pár měsíců se Australané v klidu proočkovali už z devadesáti procent bez jakýchkoli dramat. Asi jedna z těch lepších ze tří možností, které se nám nabízejí – promořit se, proočkovat nebo umřít.

Česká společnost se stále ještě učí, jak zacházet se svobodou. V současnosti musí být bohužel absolutní svoboda jedince podřízena celkovému zájmu svobodné společnosti. Zjistila jsem, že osobně, na základě svých životních zkušeností, vidím zásadní rozdíl mezi svobodou a nesvobodou. Existuje totiž tenká hranice, kterou je třeba si uvědomovat, než se rozhodneme, zda se považovat za svobodné nebo nesvobodné. Jakmile začne být svoboda omezována, aby vzrostla něčí moc k ovládání druhých, pak se jedná o nesvobodu vedoucí k totalitě. To se myslím, na rozdíl od nesvobody v době vlády komunistů, v době covidu neděje. Ale to je na dlouhou debatu. Pandemie je asi to mírnější zlo ze strašných věcí, které se, tak jako dějiny, neustále opakují.  Myslím teď na války, pogromy, živelní katastrofy, ekonomické krize… Uvažujeme-li stoicky, časem pomine, tak jako pandemie předešlé. Přeju nám, aby to bylo už v roce 2022. Ale nestane se tak bez našeho přičinění.

 

 

Na otázky odpovídá Nika Puci, organizátorka projektu Eterle

 

Jaké okolnosti vedly k tomu, že jste se rozhodly svou sbírku kus po kusu skládanou více než třicet let půjčovat?

Impulsy pro založení fundusu ETERLE byly asi dva. Moje svatba, kterou jsem si vysnila podle obrázků z Pinterestu a následně jsem zjistila, že podobné vybavení je v Čechách nedostupné. Jídelní stoly jsem si nakonec nechala vyrobit na míru a nyní jsou součástí našeho inventáře. Oříškem byly také židle, které jsem nakonec měla zapůjčené z restaurace a nechala jsem si přečalounit sedáky. Nyní máme ve fundusu k zapůjčení už stovky vlastních vintage židlí. Dalším podnětem byla rekonstrukce našeho domu, který zaplnily až po půdu „poklady“ a který bylo nutno vyklidit. Vášeň mojí maminky pro sběratelství nám takřka do slova přerostla přes hlavu a něco prodat ani vyhodit nepřipadalo tehdy v úvahu. Tyto dvě události nás přivedly na myšlenku založit půjčovnu nevšedního nábytku a dekorací.

 

Začínaly jste jako půjčovna dobového nábytku, nádobí, nejrůznějších dekorací a doplňků z rodinné sbírky. Co všechno nabízíte nyní? V čem se lišíte např. od tradičních starožitnictví nebo eventové agentury?

Vždy se mi hledá obtížně slovo, kterým bych Eterle označila. Nemyslím, že jsme „jen“ půjčovna, vždy jsme se snažily přesáhnout hranice pouhého vydávání ze skladu a slovo fundus zase lidé mimo film moc neznají a zní to trochu jako funus. Navíc poměrně nedávno jsme se rozhodly i ke kroku, který jsme dříve zcela odmítaly, a to je prodej. K přiblížení Eterle mi tedy nepostačí pouhé slovo a budu to muset vzít více ze široka…

Jsme rodinná firma, která už po tři generace miluje staré věci a jejich kouzlu jsme propadly natolik, že jsme jich nahromadily více, než kdy dokážeme samy upotřebit. Jenže protože jsme více sběratelé než obchodníci, zavrhly jsme na začátku prodej a rozhodly se pro půjčování. Vždy jsme se snažily, aby v tom bylo víc. Na začátku jsme neměly ani online katalog, protože jsme chtěly být co nejvíce v kontaktu se zákazníkem. Nicméně, později se ukázalo, že pro mnohé je to komplikace a zdlouhavé a tak jsme alespoň část věcí nechaly nafotit a spustily online půjčovnu. Holt svět přeje digitalizaci… Máme radost z každé objednávky, ale především nás těší, pokud můžeme být zapojeni i do procesu výběru a kreativní části tvoření konceptu.

Domnívám se, že náš koncept je zcela jiný než tradiční starožitnosti či eventová agentura. Nefungujeme jako klasický obchod. Máme eshop, kde se ale produkty snažíme prezentovat specifickým stylem, např. vázy i s aranžmá květin, aby si lidé uměli lépe představit, jak budou v reálu vypadat. Pořádáme také vintage markety, které se zase snažíme ladit tematicky a s určitým přesahem, například na vánočním jsme měly foodtruck a workshop adventních věnců. Zároveň i na bazarech se snažíme o prezentaci zboží v určitém seskupení, naaranžované tak, jak se dle nás k sobě jednotlivé kousky hodí. Co se týče srovnání s eventovou agenturou, tak my především vůbec nezařizujeme produkci. Velmi rádi pomůžeme s konceptem a výběrem nábytku a dekorací, ale nezajišťujeme ostatní subdodavatele či organizaci eventu jako takového. Troufám si také říci, že máme velmi individuální přístup. Sama jsem poměrně náročný klient a tak si velmi zakládám na přístupu k zákazníkům.

 

Zaujalo mě, že nábytek a dobovou výzdobu jste dodávaly třeba do Winternitzovy vily, Divadla Royal, Čistírny odpadních vod, Vily Tugendhat… To musela být krásná práce v různorodém prostředí… Co vás na ní bavilo nejvíce?

Je úžasné vidět naše věci na tak krásných a rozdílných místech. Myslím, že z vašeho výčtu je i dobře patrné, že vintage nábytek a dekorace se dají zasadit do nejednoho stylu. Často jsem měla pocit, že si lidé (především ve svatebním světě) spojují vintage s takzvaným boho stylem, ale to je jen jeden směr, jak se dají naše věci uchopit. Celkové vyznění strašně záleží na vzájemné kombinaci a ostatních dekoracích, často jsou to detaily a drobnosti utvářející celkový výjimečný dojem.

 

Dokážete si v tom množství udržet přehled, co všechno vůbec máte k půjčení a prodeji? Proč je na eshopu k mání jen pár kousků z bohaté nabídky?

Popravdě, když vidím to nashromážděné množství, tak někdy také přemýšlím, jak se to tak seběhlo a nakupilo. Ono když dáte mámě prostor, ať je jakkoliv velký, dokáže ho velmi rychle zaplnit. Však už nám začíná být i areál v Tursku malý, což je také jeden z mnoha důvodů, proč jsme přistoupily k prodeji. Lhala bych, kdybych řekla, že si pamatuji každou z našich židlí a je pravda, že někdy když procházím mezi nábytkem, jsem překvapena, co objevím. Je to ale také tím, že maminka přes zákaz nakupovat pořád vozí nové věci, ale dělá to tajně a doufá, že na to nepřijdu…Nicméně si myslím, že přehled máme. Pokud někdo shání určitý styl, myslím, že jsme schopny říct, zda dokážeme poptávku naplnit.

Proč je na eshopu jen pár kousků? Jednak s půjčovnou nekončíme, eshop je jen další větev businessu Eterle, takže k prodeji není vše, co naše sbírka skýtá. Eshop jsme navíc spustily teprve na konci srpna, takže jsme zatím testovaly, jak bude prodej úspěšný. A v neposlední řadě příprava produktů na eshop je časově i finančně poměrně nákladná, některé produkty se vůbec nevyplatí sem dávat.

 

Podle čeho si vaše maminka, posedlá sběratelskou vášní, věci vybírá? Jaké kousky ji oslovují? Kde je objevuje? Mezi značkovými poklady se u vás dají najít i slavná jména, jako jsou Rosenthal, Winterling, Seltmann, Thomas, Thunn, Haas a Czjzek…, ale značka není podmínkou kvalitního designu, souhlasíte?

Já bych byla posedlá také, ale nemohu si to ještě dovolit. Jak říkala máma v jednom videu: „Myslím, že už jsem ve věku, kdy si mohu dělat, co chci.“, no a já v něm holt ještě nejsem a cítím, že někdo v té firmě musí být trochu zodpovědný a bohužel to břímě padlo na mě. (úsměv) Máma vybírá věci především citem, co ji osloví a chytne za srdce. Až následně třeba zjistí, že jde o renomovanou firmu nebo známého návrháře. Pokud jsou věci k prodeji, pak samozřejmě přihlíží i k tomu, co si momentálně lidé žádají. Ráda má především porcelán, oblíbenou značkou je Rosenthal, a to jak klasický, tak moderní. Nejraději nakupuje na burzách, první byl Buštěhrad před 40 lety, nyní už jich je ale více a přibyl také internet, kde hledá hlavně nábytek. Sporadicky vyhledává i ve starožitnostech.

Částečně souhlasím. Značka není podmínkou kvalitního designu, ale je to už určitý předpoklad kvality. Pokud je nějaký design dobrý, tak si jméno vybuduje. Ale tak jako v ničem, ani zde to neplatí stoprocentně. Můžete tedy objevit i krásné věci bez zvučného jména. Ne každý, kdo má tvůrčího ducha a cit pro design je i dobrý obchodník, a tak jeho jméno nemusí nikdy prorazit.

 

Dokážete dodat v perfektním stavu nábytek, který byl sesbíraný po bazarech a anticích. Zaměstnáváte řemeslníky? Jste schopné vyrobit věci i na zakázku?

Nemáme vyučené restaurátory, ale šikovné pomocníky, kteří zvládnou vše. Dříve jsme zaměstnávaly i truhláře, ale nyní s ním spolupracujeme jen externě, stejně tak jako s čalouníkem. Věci na zakázku nevyrábíme, ale občas realizujeme vlastní návrhy.

 

Showroom jste zpřístupnily v bývalém zemědělském areálu v Tursku, kousek od Prahy. V únětickém kravíně zase každoročně organizujete vintage markety… Co si odtud lidé nejčastěji odnášejí domů? Jaký je o akci zájem?

Naše únětické bazary jsou zatím takové pravidelně nepravidelné. V listopadu proběhl první vánoční bazar, kde jsme přizvali i La Porchetta di Simone foodtruck a květinové studio Lukash florist. Chceme lidem nakupování zpříjemnit, aby šlo o celkový hezký zážitek. Pokud bude akce úspěšná, zvažujeme zavedení opravdu pravidelných bazarů v průběhu roku. V září nám vyšlo krásné počasí a celý víkend se nesl ve velmi příjemné atmosféře. Lidé se i po nákupu zdržovali na zahradě a někteří se k nám během víkendu vraceli. Nyní vidíme na facebookové události celkem velký nárůst a zájemci nám i píší, že už se k nám moc těší. Před Vánocemi se dobře prodává sklo a porcelán a spíše nábytek v hezkém stavu. Zkrátka možné dárky pod stromeček či servis na sváteční tabuli.

 

Jak vnímáte rozdíl mezi vintage, retro a antique?

Nevím, zda je pro to nějaká odborná definice, ale já vnímám retro jako 60.−80. léta, vintage tak 30.−50. léta a antique vše starší.

 

Vyrůstala jste mezi starými věcmi, tak je asi přirozené, že k nim máte vstřícný vztah. Spolupracujete ale také s designéry, architekty, umělci, vaše věci se objevily na Designbloku. Jaký současný design je vám blízký nebo práce jakého designéra?

Ano, ke starým věcem chovám více než vstřícný vztah, ale velmi ráda kombinuji staré s moderním. Máme například novou kuchyň s dominantním dřevěno-betonovým ostrůvkem, ale doplněna je o vintage židle a mám vyhlídnutý i retro jídelní stůl. Současný design se mi líbí a nebráním se mu ani doma. Můj pětiletý syn má třeba v pokojíčku nad retro skříňkou 3D tapety letadel od Daniela Piršče a osvětlení v podobě závěsných balónků od Borise Klimka. Zůstanu-li u vybavení domu, tak mě oslovuje design Lucie Koldové a také italská studia Agape (koupelny) a Depadova (nábytek). Šperky mě hodně baví od Zdeňka Vacka, jak jeho starší kolekce pod studiem Zorya, tak jeho nová řada pod vlastním jménem.

 

Sofa z litinové vany, staré kropicí konve jako květináče, svetr jako povlak na polštáři… Dokážete dát nový život starým věcem, což je dnes velmi trendy a odpovídá to společenské potřebě po šetrném způsobu života. Není třeba kupovat nové, ale stylové! Proč je dnes vintage styl tolik oblíbený?

Jde o celosvětový trend napříč odvětvími. Udržitelnost je dnes pro některé možná jen trendy, pro jiné styl života a někdo možná nepohlíží na vintage věci ve smyslu recyklace a udržitelnosti, ale prostě má rád tento styl. My jsme obě vyrostly obklopeny vintage a starožitnými věcmi a vybudovaly jsme si k nim vztah. Máme rády jejich historii, kterou vypráví, kvalitu zpracování a i skutečnost, že i když se třeba dříve jednalo o sériovou výrobu, dnes už takový kousek nenajdete v každé domácnosti. Domníváme se, že lidé, kterým je vintage styl blízký, v něm hledají podobné hodnoty.

 

Jak váš byznys ovlivnila doba covidová? Lidé investovali do nemovitostí, chalup a chat a s tím je spojené také jejich vybavování stylovým nábytkem a doplňky. Svezly jste se na této vlně zájmu nebo jste naopak zaznamenaly pokles poptávky?

Myslím, že jsme tu největší vlnu, kdy lidé renovovali a zútulňovali si svá bydlení, trochu prošvihly. Řádný eshop jsme spustily až na konci srpna. V době největších omezení fungovalo Eterle především jako půjčovna a zde jsme utrpěly hodně. Poptávka velmi klesla. Letos v létě jsme se opět trochu dostaly k realizacím, ale způsob fungování se velmi změnil. Lidé většinou objednávali na poslední chvíli, stále přetrvával strach, že by se svatba nemusela uskutečnit, a tak mnoho zakázek bylo spíše menších.

 

Máte pětiletého syna, začala jste tedy s firmou jako maminka na rodičovské dovolené. Jaké byly vaše podnikatelské začátky? Zažila jste i chvíle, kdy jste si říkala, že podnikat přestanete? Co jste se musela kvůli fungování rodinné firmy naučit?

Já podnikavého ducha určitě nemám, jsem na to moc opatrná, ale můj manžel se do všeho vrhá po hlavě. Přišla jsem s myšlenkou fundusu a už ani nevím, jak se to seběhlo, ale najednou jsme měly sklady v Turksu a firmu. (úsměv) Člověk se školí stále za pochodu a mnohdy si ani neuvědomí, že se něčemu přiučil. Myslím, že když začnete sami podnikat, lépe si uvědomíte, jaké množství práce se skrývá za tím, co je vidět navenek. Kolik kroků, času a lidí se třeba podílí na tom, aby se objevil jeden hrneček na eshopu. Věřím, že jsme se toho naučily již hodně, ale já ze své povahy vidím spíše to, co všechno bych se ještě naučit měla… Dle mého manžela by to mělo být především, jak odpočívat. (úsměv) Skloubit práci a rodinu je někdy náročné, obzvlášť když jste perfekcionista, a občas je to vykoupeno jen pár hodinami spánku.

 

Vánoce u vás doma – budou vintage? Co ve vánoční výzdobě nesmí chybět? Můžete dát našim čtenářům nějaký tip na nevšední vánoční výzdobu inspirovanou vintage stylem?

Asi po třiceti letech se naše Vánoce přesunou z chalupy do domu v Praze. Poprvé jako dospělá je oslavím v domě svého dětství. Výzdoba bude tedy letos asi hodně jiná oproti letům předešlým. Ještě jsem nepřemýšlela o slavnostní tabuli, nejspíš zajedu do Turska a vyberu něco z naší sbírky. Co se ale týče vánočního stromečku, ten ponechám tradiční, tak jak ho znala moje babička, maminka, já a i náš syn. Budeme mít živý stromeček až do stropu, se svíčkami a prskavkami (ty nesmějí chybět) a ozdobičkami všech barev, velikostí a tvarů.

Nevíme, zda se jedná o vyloženě nevšední vánoční tip, ale napadá nás třeba zateplení špaletových oken kostkovanou červenou dekou a na ní položit větvičky a skleněné ozdoby. Na zahradu rodinného domu můžete dát staré lyže a sáňky s ovčí kůží. Jako výzdobu na dveře se nebojte použít i staré brusle a pletené palčáky. V interiéru můžete využít i krásné staré broušené skleničky. Pokud je třeba štíplá, není nutné ji vyhazovat, stačí do ní dát místo alkoholu svíčku a máte krásný elegantní svícen. Máma vymyslí využití asi pro jakoukoliv starou i rozbitou věc, jen aby ji nemusela vyhodit. Přijďte příště na náš bazar, tam takové dekorace uvidíte na vlastní oči.

 

Máte ideální možnost obměňovat své domovy, své soukromé interiéry. Děláte to čas od času, nebo raději „konzervativně“ setrváváte v tradici?

Jsem poměrně konzervativní člověk a hlavně jsem smutný příklad rčení kovářovic kobyla chodí bosa. Už tři roky bydlíme v zrekonstruovaném domě a jeho interiér stále není hotový. Těším se ale, že bych mohla mít brzy z větší části hotovou kancelář, která slouží zároveň jako hostinský pokoj. Dlouho jsem nemohla sehnat adekvátní rozkládací gauč, nyní už ale čeká u truhláře na renovaci…

 

Na Moravě je dodnes zvykem, že na vánoční stůl bývá prostřeno i pro členy rodiny, kteří v tom roce odešli. Víte o tom? Bývají s vámi u vašeho štědrovečerního stolu tak či onak přítomni vaši blízcí?

Vím, že taková tradice je, ale nevěděla jsem, že pochází z Moravy. Tento zvyk se u nás v rodině netraduje. Myslím, že by pro nás byl pohled na prázdný talíř příliš bolestivý. Letos by bohužel toto místo patřilo mé babičce, která s námi každoročně Vánoce slavila. Máme ale tradici, která se u nás u štědrovečerního stolu přísně dodržuje. Jakmile se usedne ke stolu, nikdo už ho nesmí opustit, než se prohlásí večeře za ukončenou. Říká se totiž, že kdo by odešel od stolu, do roka odejde od rodiny. I kdybychom zapomněli na kapra a bramborový salát, tak přes tento zákaz u nás vlak nejede a k večeři bude jen knedlíčková polévka a vánočka.

 

https://eterle.cz/

https://www.facebook.com/FundusEterle

 

Britští akademici vedle odborných knih často publikují také detektivky. Jde o skvělý literární trénink, jehož výsledkem jsou čtivě napsaná vědecká pojednání. V Čechách, pokud vím, jste jako píšící právnička bílou vránou...

To je pravda, já jsem takový netypický právník. Právníci obvykle sedí za stolem, jsou hodně precizní, dbají na každou čárku, každé slovíčko, a to mě tak úplně nebaví.

 

Psala byste beletrii, i kdybyste nepůsobila v justici?

Určitě. Spíš si dovedu představit, že bych se v životě věnovala jiné profesi. Původně jsem chtěla dělat divadlo. Hrála jsem na různé nástroje, zpívala, chodila do ochotnického souboru a moc si přála vystupovat v televizi. Dokonce jsem chtěla zkusit přijímačky na Divadelní akademii múzických umění, ale mým rodičům – lékařům se to nelíbilo. Představovali si, že půjdu na medicínu, ale já jsem si řekla just ne. A tak se stalo, že jsem absolvovala práva. Ale dovedu si sama sebe představit v mnoha jiných povoláních – snad kromě práce v zemědělství.

 

Z vašich knih je zřejmé, že vás vaše profese výrazně ovlivnila. Nejen proto, že čtenáři často nabízíte i trochu toho rodinného práva, které je vaší specializací, ale prozrazuje to i váš spíše věcný autorský styl. I když fabulujete, děj příliš nekošatíte. 

To je zajímavé, že na vás tak působím, protože já jsem všechno jiné než věcná. Já jsem extrovert, jdu po povrchu, všechno mě zajímá, vždycky se nadchnu pro něco nového a do toho se vrhnu. A přitom se snažím udělat si v tom svém bláznivém životě plném lidí a dětí, zahrad a baráku a psů a aktivit pořádek. Když píšu, používám spoustu excelových tabulek, seznamů a nástěnek a na pracovním stole si průběžně dělám hromádky, abych to proboha všechno našla. Ve skutečnosti jsem chaotička a je to jen můj způsob, jak se se vypořádat se světem. A vůbec nejhorší pro člověka mého typu je psát detektivky. To je opravdu zvláštní forma sadomasochismu! V detektivce do sebe musí všechno zapadnout jako puzzle. Nesmíte udělat žádnou botu, protože čtenář je vždycky chytřejší než autor, a navíc se v příběhu může vracet.

 

Jak jste přišla na téma, které jste zpracovala ve vaší první detektivce Mrtvá z golfového hřiště?

Jednoduše. Ráda bych se svým mužem žila spokojeně i ve stáří, proto jsem hledala nějakou společnou aktivitu. A golf mi připadal ideální. Naivně jsem si myslela, že budeme chodit po zelených pláních, budeme popíjet, kouřit a já občas prásknu do míčku. Ale netušila jsem, jaká je to dřina naučit se hrát golf.  A když už jsem byla hodně zoufalá a brečela na hřišti, napadlo mne, že napíšu detektivku a za trest zavraždím mistryni klubu. Zajímavé je, že v okamžiku, kdy jsem ji nechala zabít, najednou mi ten golf začal jít. Takže mám vyřízeno, hotovo a můžu se věnovat něčemu jinému.

 

Čerpáte náměty i ze své advokátní praxe? A dokážete napsat knihu, která má i dobrý konec?

Samozřejmě, příběhy z mé praxe mě inspirují. Třicet let za mnou přicházejí lidé a svěřují mi svá trápení. A já mám tu výhodu, že se ze všech těch frustrací svých klientů mohu vypsat. To jenom vystavíte příběh, vymyslíte nějakou zajímavou zápletku a na konci je mrtvola. Kdysi jsem se pokusila o love story, takovou tu ženskou literaturu, dokonce celá jedna moje kniha se jmenuje Láskyplné povídky, a tehdy jsem si řekla, že napíšu jen dobré konce. Jenže to je plané. Dobrý konec prostě příběhu nedá šťávu. Skutečně zajímavý příběh je ten, když je na konci mrtvola. Ostatně, Láskyplné povídky jsou „láskyplné“ v uvozovkách, kromě dvou povídek končí špatně. A to je fajn, protože se to hezky píše a hezky čte.

 

Je váš muž vaším prvním čtenářem?

Zdvořilostní odpověď pro literární nadšence je ano, a také, že je mým prvním kritikem, ale ono to tak není. I když američtí autoři to o svých manželkách rádi tvrdí. Můj muž je inženýr. Inženýři čtou inženýrské příručky. A můj muž je navíc tak trochu Sheldon Cooper z Teorie velkého třesku. Introvert, který je myslí pořád někde jinde. Nad mou novou knihou obvykle řekne – no dobrý, dobrý –, a tím to končí. Ale pravdou je, že mě podporuje a nechá mě dělat, co chci. Myslím, že asi dvou nebo třech křtů mých knih se zúčastnil.

 

Nad vaší knihou Jak chovat muže aneb Manuál pro otrlé jsem se upřímně bavila. Vyzkoušela jsem si, že stojí za to číst ji nahlas, nejlépe spolu s dalšími ženami, kamarádkami. Tahle inteligentní, vtipná, nekorektní a tu a tam také sarkastická příručka radí, jak dosáhnout „domácího klidu“. Ale vážně – pokusila jste se touto knihou maskovat svou závislost na mužích? 

Ano, přiznávám, že mám muže strašně ráda a že byly doby, kdy jsem je měla radši než všechny ženy kolem sebe. Muže potřebuji ke svému životu. Takže tahle kniha vůbec není proti nim, ale právě naopak. Jde o druhý díl z mé volné trilogie. První knížka, kterou jsem napsala se sexuologem Radimem Uzlem, se jmenuje Jak se žije padesátkám a je určena ženám, které překročily tuto metu.  Vždycky jsem si myslela, že žena, která dosáhne padesáti let, je pro své okolí mrtvá… Například, když moje máti měla padesátku, nechápala jsem, proč si dala šít novou sukni. Přece je jí padesát! Tak k čemu nová sukně?! Mé matce je teď 86 let a je mladší než já, nosí barevnější oblečení, má gelové nehty, permanentní make-up a tak. Teprve když jsem sama oslavila padesátku a zjistila, že se nic neděje, že moje tělo je pořád stejné, vyřídilka stejná, že mi chutnají stejné věci, dál se mi líbí muži, tak jsem s Radimem Uzlem napsala tuto knihu. A o rok později vznikla další – Jak chovat muže, v níž jsem si vylila srdce, jak to mám doma s tím mým Sheldonem Cooperem těžké. Současně je to ale i kompliment, protože já svého muže miluju. Takže jde o úsměvný pohled na to, jak ženy chovatelky mají muže „chovat“, aby jim bylo dobře.

 

Jako jednu z osvědčených taktik na cestě „k domácímu klidu“ doporučujete svým čtenářkám vyvarovat se tzv. Velké výslechové pětky…

Ano, to jsou otázky, které je třeba si jednou provždy zakázat:

Kam jdeš?

Kdy přijdeš?

Kdes byl tak dlouho?

Proč jsi mi nezavolal?

A zejména: Na co myslíš?

Je zábavné, že tuhle knihu nejčastěji kupují maminky a tchyně svým dcerám a nevěstám. Představuji si, jak ty mladé holky–feministky jsou asi z téhle kníždy nadšené.

 

Vy jste si ale také prošla feministickým obdobím. Jak vzpomínáte na své působení v roli ministryně spravedlnosti ve vládě Jana Fišera?

To období bylo hodně hektické a bolestné. Domnívala jsem se, že je třeba, aby se každá žena vyrovnala mužům stejnými zbraněmi, takže jsem se jim snažila dokázat, že jsem taky dobrá. Přitom jsem musela překonat pochybnosti, jestli jestli jsem na politiku dost chytrá. Myslela jsem si, že na těch nejvyšších místech jsou ti nejlepší, nejvzdělanější, nejchytřejší, ti s tou vizí, ti, co přesně vědí, jak to má být, a dokonce jsem doufala (na základě všech těch knih a amerických filmů), že mnoho kroků dopředu vědí, jak se to bude dělat. Až tam jsem zjistila, že jsem si s tím vůbec nemusela dělat starosti. A že i tady, stejně jako všude jinde, platí Gaussova křivka.

Časem jsem pochopila, že když budu bojovat s muži jejich zbraněmi, sedět na nekonečných jednáních a hodiny a hodiny debatovat, přestanou mě brát jako ženu. A samozřejmě, buďto se pak ze mě stane muž, anebo prohraju, protože s těmi mužskými zbraněmi to neumím. Tehdy jsem nosila výhradně kalhotové kostýmy, odpustila jsem si hluboké výstřihy a svoje typická gesta. Chtěla jsem vypadat tak, jak má vypadat správný ministr. A chtěla jsem se zalíbit všem. Dnes si myslím, že je skvělé být ženou a že my ženy máme zbraně, na které si muži netroufnou.

 

Co byste poradila nastupujícímu ministru spravedlnosti Pavlu Blažkovi?

Pavlu Blažkovi radit nemusím, protože on problematiku justice a soudnictví dobře zná. Proto také ví, že justice je konzervativní oblast a že nemá smysl pouštět se do nějakých systémových změn.

 

Jste mimo jiné zakladatelkou Unie rodinných advokátů. Proč je dnes pro rodinného advokáta tak těžké odhadnout, jak může dopadnout případ jeho klienta?

Zatímco před třiceti lety jsme měli poměrně jasné právo a klientům jsme mohli říci: tohle je ve shodě s právem, suďte se a vyhrajete, nebo naopak: tohle jste promlčel, k soudu vůbec nechodťe, ušetříte si peníze, v současnosti neexistuje jasný řád. Právo je natolik různorodé, neustále se mění a je ho tolik, že se v něm žádný právník nemůže zcela orientovat. Takže když za mnou dnes přijde klient, řeknu mu: možná vyhrajete, možná ne. Záleží na tom, jestli se v čase mění zákon, který soudce to dostane, jestli použije ten nebo tamten judikát. V mé specializaci na rozdíl od jiných oblastí je maličko práva ve smyslu paragrafů a zákonů – tak deset patnáct procent, zbytek jsou vztahy, psychologie, komunikace, což jiné kolegy děsí. Mne to naopak inspiruje k tomu, abych nastavila taktiku a strategii. Moje první otázka klientovi, který se chce rozvést, je, co je jeho cílem. Řada lidí má totiž zkreslenou představu. Příklad: většina dnešních tatínků chce střídavou péči. A když ten tatínek pracuje deset dvanáct hodin, tak jak ji chce realizovat? Takže rozebíráme, jestli opravdu touží po střídavé péči, anebo jestli toho chce dosáhnout jen na papíru, protože tak to mají jeho kolegové a kamarádi, anebo tím chce vyhrát nad maminkou. Velmi často zjistím, že klient by rád dosáhl hned několika cílů, které ale není možné zvládnout. Pak terapeuticky hledáme cesty, jak k tomu cíli dojít.

V Unii rodinných advokátů se snažím vychovávat své kolegy tak, aby se zastavili, nespěchali s právními cestami, protože když jeden z účastníků rozjede spor, už neexistuje možnost, jak vztahy zlepšit.

 

Do jaké míry může znesvářeným rodičům pomoci metoda tvz. mediace?

Princip mediace spočívá v tom, když odborník, který umí lidi otevřít, zjišťuje jejich zájmy a snaží se je navést tak, aby zvolili oboustranně přijatelné řešení. K tomu je ale třeba, aby obě strany sporu přistupovaly k řešení dobrovolně. Pokud soud nařídí v rodinných vztazích mediaci, tak se ta dobrovolnost vytrácí. A když jeden z účastníků hraje nějakou hru a přišel na setkání jen proto, aby vytáhl informace z toho druhého, tak se mediace nepovede. Obecně má tato metoda velký efekt například ve sporech zaměstnavatel – zaměstnanec anebo ve sporech zdravotnických, protože tam existuje oboustranný zájem. Ale v rodinných vztazích je úspěšnost jen kolem čtyřiceti procent.

 

Všímá si Unie rodinných advokátů toho, že někteří advokáti během rozvodových řízení vystupují tak, jak jsou zvyklí z oblasti obchodního práva? Že často volí agresivní metody, které ještě přispívají k naprostému rozbití vztahu mezi rodiči dětí?

Máte úplnou pravdu. Dříve si advokáti mezi sebou obvykle stěžovali na soudce nebo na vlastní klienty. A dnes? Největší průšvih je, když se do rodinného sporu pustí kolega z jiné oblasti, třeba obchodní právník, nebo někdo, kdo dělá trestní věci, a myslí si, že rodinné právo je úplná brnkačka, protože je to přece jen pár paragrafů. A že tedy klidně může rozvádět nějakého manažera. Takový advokát, který nezná zvyky, terminologii a u soudu vystupuje agresivně, nadělá velikou škodu. Ovlivní klienta, ten jde jeho zásluhou špatnou cestou a vyjednávání obou stran se nedaří. Unie rodinných advokátů se snaží dosáhnout toho, aby se advokáti, podobně jako je tomu například u lékařů, drželi své specializace.  

 

Vždycky mě zajímalo, jestli má advokát potíže se svědomím, když obhajuje řekněme tu Mirka Dušína a tu Mažňáka…

K tomu máme tříletou koncipientskou lhůtu. Ještě předtím, než právník po škole složí advokátní zkoušky, projde si kolečkem u soudu a tam se velice brzy ukáže, zda je schopen hájit vraha nebo jiné pachatele trestné činnosti. Pokud ne, pak směřuje do jiné oblasti práva. Ale je třeba si uvědomit, že my advokáti nehájíme vraždu, ale pomáháme člověku využít všechny zákonné prostředky, které má. A obdobné je to v obchodní oblasti. Mně by třeba dělalo velký problém napsat nevyváženou smlouvu, což je dnes běžné. Přijde za vámi klient a řekne, napište mi smlouvu s mým obchodním partnerem, abych ji mohl vypovědět jenom já. To my umíme. Aby se ta smlouva na první pohled tvářila jako vyrovnaná, a přitom byla jednostranná. A v rodinném právu to funguje tak, že ti nemorální rodinní advokáti zastupují klienta tak, jak si přeje. Například pokud jeden z rodičů chce úplně odříznout druhého rodiče od výchovy dětí. To já nejsem schopna udělat, protože vidím, že pro to dítě je nejlepší, když se stýká s oběma rodiči.

 

Ačkoli nejste psycholožka, pustila jste se do knihy s názvem Vztahy, 7 + 1 osudových omylů. Co vás k tomu přimělo?

Žijeme v unikátní době, v první době na světě vůbec, která hovoří o emocích. Ve skutečnosti to, co jsme, z nás dělají emoce. V Japonsku a jiných asijských zemích to vědí, a proto učí děti rozpoznávat emoce už na základní škole. Vyplatí se to, protože, to, jak vycházíme ve vztazích – a neplatí to jen pro manžele, ale i pro sourozence, pro děti a rodiče –, to všechno souvisí s našimi emocemi. Základních emocí je asi 7, ve skutečnosti je jich na 120.

 

Dáváte čtenářům své knihy nějaké doporučení?

Ano, zkoumejte, co se s vámi uvnitř děje. Jak vám je teď. Je dobré vědět, že do každého našeho rozhodnutí se promítají silné emoce a že úspěšného kompromisu lze dosáhnout pomocí komunikace.

Na celém světě lidé rádi sledují americký seriál Přátelé. Proč? Protože jeho hrdinové jsou srozumitelní. I když anglicky nerozumíte ani slovo, už na první pohled z výrazu hercovy tváře pochopíte, jakou právě prožívá emoci. Jeden z přátel má radost, druhý je naštvaný, další je vyděšený… Jenže my nejsme herci. Trpíme předsudkem, že jsme pro okolí čitelní. Ne, nejsme. Naše mimika často nezrcadlí to, co se odehrává v naší mysli. Z toho plynou velké komunikační problémy. My vlastně netušíme, co se v tom druhém děje. Nevíme to, protože jsme neprošli žádným výcvikem a protože se nebabráme ve svých emocích. Nenaučili nás to. Za den nás potká spousta emocí. Emoce mají všichni, dokonce i můj introvertní muž, na kterém není vidět vůbec nic. Budťe v klidu, všechny emoce jsou v pořádku.

A teorie o emocích říká: přiznejte si je aspoň sobě. My starší jsme z generace, kdy se emoce moc nepodporovaly. Copak ty radostné, ty úsměvné! Ty dáváme najevo. Ale ty bolestné?  Když nám někdo ublíží ve vztazích… Dnes už víme, že když se lidé hodně trápí a neodžijí si negativní emoce, nedostanou je ze sebe, tak onemocní nebo se zraní anebo si založí na nějaký problematický životní scénář. Často dokonce opakují model, který do nich do jejich čtyř pěti let vložili rodiče.

Moje maminka mi například říkala: ovládej se. Nesmí to na tobě nikdo vidět. Takže i kdyby mě teď bolelo břicho, tak já se na vás budu usmívat, protože hraju nějakou roli. Pokud vám ale tyhle životní scénáře, v nichž se ocitáte jako ve spirále, nevyhovují, pak je můžete změnit.

Tato kniha vypráví z mého pohledu o největších chybách a omylem v našem životě nebo špatných předpokladech, s nimiž vstupujeme do partnerského vztahu. Tohle je teorie varování. A ta teorie objasňuje, s jakými lidmi se dáváme dohromady.

 

Vyzkoušela jste si mnohé, o čem v knížce píšete, na vlastní kůži? Dokážete si třeba uhlídat své hranice a říci ve vztahu NE?

Dnes je to tak, že žádné normy pro vztahy neexistují. Abyste dostala aspoň kapičku práva, tak vám tady ocituji můj oblíbený paragraf 3 odst. 1 z nového občanského zákoníku. On vlastně není úplně nový, ve skutečnosti je inspirován americkou ústavou: „Každý má právo jít za svým štěstím.“ My právníci jsme si tenkrát říkali, taková pitomost, no jo, tak ať to tam je, vždyť je tam 3 000 paragrafů, na jednom nesejde. Ale ve skutečnosti je to ta největší změna od roku 2014, odkdy platí nový občanský zákoník. Chcete vědět proč? Protože v době před dvaceti třiceti lety existoval jasný společenský úzus, jak se k sobě lidi chovají. Jak se chovají muži k ženám, rodiče k dětem, jak se chovají slušně vychované děti a jak mají rodiče vychovávat děti, aby z nich vyrostly slušné děti. A jak je tomu v současnosti? Podle paragrafu 3 odst. 1 má každý z nás právo hledat vlastní štěstí, z čehož plyne, že žádné štěstí není lepší než moje.

Tenhle paragraf, který v rodinném právu působí tolik komplikací, je paradoxně oporou pro to, abyste se ptali sami sebe, jaká je vaše představa o tom, jak má váš vztah vypadat. Jestli máte jako žena vařit, nebo nemáte. Zeptejte se sami sebe, jestli to chcete. A pokud ano, tak to udělejte. Problém ve vztazích není v tom, že bychom se neměli rozcházet, problém je v tom, že se neptáme, co chceme. Že často děláme to, co se od nás očekává. Anebo to, co chce ten druhý. Například já jsem mnoho let ve vztahu s mým mužem hrála sportovkyni a čekala jsem, že to ocení. A přitom jsem žila v mylném přesvědčení. On je ten maličko ovládající a já jsem ta maličko submisivní, takže jeho by vůbec nenapadlo jít recipročně se mnou na procházku, protože on to nechce. A mně trvalo třicet let, než jsem byla schopna říct, že já na to kolo dnes nepojedu.

 

Co je ještě horší než to, že nám zrovna nefungují vztahy?

Tuhle knihu jsem psala v období pandemie a jako extrovert jsem si uvědomila, jak moc mi vadí ta odlidštěnost během lockdownu. To, že musím být zavřená doma, že nemůžu jít do kavárny, do restaurace, že se nemůžu volně pohybovat po městě. Moje maminka v důsledku lockdownu přestala vycházet z domu. Jakmile přestala vycházet, zhoršila se jí pohybová schopnost, takže teď je z ní taková vetchá babička. Na moje doporučení, aby denně alespoň 500 x obešla byt anebo si na chvilku vyšla ven, sílu prostě neměla. Tehdy jsem si uvědomila, že je pořád lepší, když se trápíme se vztahy a pokud je zbabráme, trpíme, protože vůbec to nejhorší, co nás může potkat, je osamělost.

 

 

Vizitka

Daniela Kovářová

Česká advokátka a spisovatelka. Vystudovala právnickou fakultu v Brně a od roku 1990 je advokátkou, v letech 2008-2012 řídila Justiční akademii, 14 měsíců působila jako  ministryně spravedlnosti v úřednické vládě Jana Fischera. Vyučuje právo na vysoké škole, vede advokátní kancelář v Praze zaměřenou na právo rodiny, stojí v čele Unie rodinných advokátů a přednáší etiku advokátním koncipientům. V denním tisku komentuje veřejné dění a popularizuje právo a justiční problematiku. Beletrii píše od mládí, Vztahy, 7+1 osudových omylů jsou její osmnáctou knihou.