Články a komentáře

I po přečtení spousty stránek dalších titulů zůstávají otázky, na které jsem se jako malá a mladá neptala. Dnes se ale vynořují. Podstatné však pro mne je, jak v parku při setkání s dědou pánové smekali ještě v mém dětství klobouky, a on odpovídal stejným gestem – má úcta… Co tedy po něm a jeho díle zůstalo dnes? Na to jsem se zeptala sama sebe i jiných: Kromě řádky novel z tohoto kraje, povídkových cyklů, divadelních her psaných pro zdejší ochotníky a obsáhlé regionální publicistiky je to i Mejstříkova ulice. V 90. letech minulého století pojmenovaná v nové výstavbě Rakovníka – návrh tehdejší městské rady jednomyslně schválen. Také vzkvétající Rabasova galerie, o jejíž vznik se kdysi zasloužil. A možná i ten pozoruhodný pomník slavným operním pěvcům, bratřím Burianům, na rakovnickém hřbitově by nevznikl, kdyby se Karel Mejstřík nezasadil o to, aby Emil Burian byl pohřben právě zde. Je tu i pořad Českého rozhlasu A léta běží, vážení… který byl s Karlem Mejstříkem natočen při příležitosti jeho 90. narozenin v roce 1992. Takže to není snad málo…

 

Diogenes a kočky

Nutkavý pocit dluhu a myšlenka, že svého dědu, Karla Mejstříka musím připomenout, vznikl už dříve, v roce 2018. To když – už řadu let po jeho smrti – skupinka nadšenců vydala ve skromném nákladu jeho knižně dosud nevydané dílo Diogenes a kočky. Novela vypráví o moderním „poustevníku“ Matouškovi, svérázném samotáři, usazeném v lese pod zříceninou hradu Týřova. O podivínském malíři samoukovi, jehož plátna lidé v okolí dodnes opatrují jako rodinné stříbro. Na jeho postavu děda upozornil i svého známého, spisovatele Otu Pavla, který pak Matouška proslavil, když napsal povídku Fialový poustevník. Týž Matouškův příběh v Mejstříkově podání ukazuje, že krásou jazyka i stavbou děje dokáže upoutat i dnešního čtenáře. Ke knížce jsem tehdy napsala předmluvu a z ní vznikl následně delší text, rovněž publikovaný na tomto webu (2019). Velký zájmem o něj, ale i podrobnější studium dědova spisovatelského stylu mne přiměly vyhledat po létech znovu jeho dílo, včetně mnou dosud neprobádaných strojopisů či sešitů s poznámkami. A vydat se tak proti proudu a toku času, tak jako v řece Berounce, kde mne děda učil plavat. V řece, blízko níž se narodil, a k níž se celý život vracel.

Stěžejní pro Mejstříkovu tvorbu je období po roce 1927, již v Rakovníku, kde kromě učitelské kariéry rozvíjí zejména novinářskou. (Berounská etapa jeho mládí, přesun k Rakovníku a také význam přátelství s malířem Václavem Rabasem viz I. část). Archiv Rakovnických novin, které spoluzakládal a kam psal, se bohužel v úplnosti nezachoval. Je ale jisté, že se zde věnoval kulturnímu dění ve městě, výstavám, divadlu, které tu kvetlo v podobě ochotnické ve spolku Tyl na vysoké úrovni. Se spolkem Karel Mejstřík také sám spolupracoval jako autor: zdramatizoval humoresku Zikmunda Wintra Kdo s koho? (Pro lásku a cech), napsal historickou hru o Janu Husovi (Kam jdeš, Jene), vesnické drama z doby po první světové válce (Tvrdá cesta) a později i hru z již socialistické současnosti (Blýskání na časy).

 

Hledání vlastního stylu

Doma buduje svoji knihovnu, do níž přibývají svazky veršů Fráni Šrámka, Josefa Hory, Františka Gellnera, dramata Karla Čapka, Muchův skvostný Otčenáš, sběratelská série reprodukcí s výkladem díla světových i českých malířů a také Šaldovy eseje o umění. To vše inspiruje a spolu s vlastními pestrými aktivitami novináře a kulturního organizátora, pohybujícího se stále mezi lidmi, vyvolává touhu vyjádřit se literárně sám, vlastním stylem. Nedávné roky učitelování v blízkých Senomatech, kde Mejstřík zblízka poznává tehdejší, ještě hodně tvrdou dřinu rolníků i venkovských řemeslníků, ho přivádějí k napsání prvotiny – novely Na přílepském bělidle (1934). Z dnešního pohledu lehce archaický tón venkovské rodinné kroniky lze akceptovat i proto, že děj je zasazen do 18. a 19. století a do okolí zříceniny hradu Krakovec. Kraj nese Husovskou tradici, kterou žijí i zdejší lidé. O úspěchu knížky hovoří několik (snad čtyři) vydání. Mejstříkův jazyk je tu živý, malebný, využívající z velké části přímou řeč. Věty krátké, protkané středočeským nářečím, které dnes dávno již splynulo s rozlézavou „pražštinou“. Je tu zvýrazněno sepětí člověka s přírodou, láska k lidem.

Povzbuzen úspěchem prvotiny vydává Mejstřík v roce 1936 soubor povídek A neuvoď nás. Hledání stylu pokračuje po téže cestě: přímá řeč, věty se tu ale víc košatí, trochu vyumělkované výrazy někdy spíš škodí. Odmyslíme-li si je, zbudou naturalisticky syrové, ale silné příběhy venkovských dívek i starých žen, udřených z práce na poli i v domácnostech sedláků, zneužívaných, týraných cizími i vlastními. Někdy i prožívajících dny štěstí, zakončené však tragickým zvratem, často i smrtí. Cítím tu – a také v pozdějších dědových dílech  – empatii k údělu žen, snahu upozornit na jejich nerovné postavení – nejen na vsi. Podobně později ve své novinářské práci dokáže vyzdvihnout a ocenit i opak – úsilí žen již emancipovaných: rakovnické rodačky, historičky a pedagožky Kamily Spalové, která mezi prvními ženami u nás získala vysokoškolský titul, a dalších. Knížka A neuvoď nás je věnována matce, a můj exemplář také ručním přípisem autora k Vánocům ženě Jitce.

Předmluvu plnou chvály jsem našla v následujícím souboru povídek Režná zem (1947). Zde Mejstřík čerpá náměty již zcela jasně v okolí řeky Berounky. I tady jde často člověku v patách neštěstí či smrt. Zdejší lidé se s ní ale umí vyrovnávat. Je součástí jejich drsného, chudého života lesních nádeníků či chlapů, lámajících kámen, po nichž až příliš často zůstávají vdovy. Přesto tento život v kulisách Křivoklátských lesů nepostrádá krásu – ba ani humor. Spisovatelův styl je už odlehčený, suverénní, využití rázovité řeči místních podporuje spád děje.  

Co umožnilo Karlu Mejstříkovi tak dobře vystihnout místní kraj a lidi? Byly to dlouhé prázdninové týdny, kdy každý rok se ženou, rovněž učitelkou, měli možnost trávit čas na venkově. Ještě před II. světovou válkou si každoročně pronajímají „letní byt“ či spíš místnost s možností vaření v Branově, u některého z místních sedláků či chalupníků. Čas tráví výlety kolem Berounky, rybařením, houbařením,  a také pomocí místním na poli při sklizni. A ovšem hovory s nimi – při práci i oddechu. Tady na Branově možná první krůčky zkouší i Mejstříků malý synek Jiří, můj táta narozený v září 1938. O pár let později, snad po válce, své prázdninové pobyty Mejstříkovi posouvají proti proudu Berounky, do obce Skryje. Stačí „sednice“ v některé z chalup, místní si tak přivydělají. Scénář je podobný. Oba jsou milovníci přírody, turistiky, milují zdejší lesy a řeku Berounku. U ní Karel Mejstřík potkává zdejšího poustevníka – malíře Matouška (řádky o něm viz výše), ale také další spoustu vesničanů ze Skryjí či protějších Týřovic, jejichž osudy mu poskytnou látku pro příští práci.

Na předsádce jedné z jeho povídkových sbírek čteme: „Mejstřík se vyhýbá popisu a líčení, vypravuje střídmě a hutně, používá především dialogu a vnitřního monologu hrdinů – duše kraje jako by promlouvala přímo z postav… jeho povídky mají silný emocionální účin.“ 

Cítím to stejně – od svých dětských let jsem s dědou i babičkou u řeky ve Skryjích strávila spoustu času: V dědových textech je slyšet kukačka, zurčení lesních potoků spěchajících do údolí řeky, cítit pryskyřice. Vidím z lesů vykukovat malá políčka, špičky venkovských kostelíků a střechy chalup. V nich žijí lidé dobří i špatní, k těm i oněm je však potřeba mít lásku a vidět jejich denní dřinu, chvíle štěstí i chvíle tragické, kterých není v drsném kraji nouze. Tak to můj děda vnímal, a tak o tom psal.

 

Malý svět

Zelená vazba, titul Malý svět. Uvnitř strojopisné stránky s krátkými texty fejetonů, zřejmě z Rakovnických novin. Jsou mi dnes dokladem, na co děda myslel a o co se chtěl podělit se čtenáři v tísnivých letech války a těsně před ní. Vtipné úvahy opěvující krásu bodláku, vyzdvihnutí postavy veselého průvodčího, který ve vlaku denně vylepšuje cestujícím svět, humorně a čapkovsky laděný text o tom, jak se dělají noviny (ty Rakovnické). Ale také texty plné rozechvění a lásky, reagující na narození syna – Úsměv a První krok. Zamrazí v momentě, když čtenář zjistí, že první synkův úsměv přišel ve dnech po mobilizaci v září 1938, kdy autor přemýšlí o budoucnosti země i své rodiny, o otcovství, strachu i odvaze.

Období nacistické okupace zpracoval Mejstřík i v dalším svém díle, Smrt a les (1959). Splétá příběhy skupiny vesničanů kolem Berounky, kterým se nezdaří záškodnická akce proti německému vlaku,  musí uprchnout ze svých domovů a skrývat se ve zdejších lesích. Gestapo je jim však na stopě… Zaujme tu – stejně jako v předešlých dílech, autorova znalost zdejší krajiny, schopnost udržet spád děje, ve zkratce vystihnout lidskou zradu i samozřejmou statečnost jiných, a také vcítit se do pocitů odbojářů na útěku. Významnou roli opět hraje příroda. Napětí trvá až ke smírnému závěru, kdy vesnice sčítá oběti, a slibuje si, že na ně nikdy nezapomene. 

K časům německé okupace se Mejstřík vrací opakovaně. Je vidět, že téma zrady a reakce společnosti na ni je pro něj významné. Hledá důvody, které lidi k takovému chování vedou. Novela Smích samoty knižně nevyšla – přesto zaujme. Psychologizující text zpracovává myšlenkové pochody na 20 let za kolaboraci s Němci odsouzeného „Vlajkaře“. Muže, který s dlouhými roky v pracovních táborech dochází k pokání a vyrovnání se svým osudem. Nalezený klid duše a iluzi, že začne nový, lepší život, však rychle ztrácí po návratu do rodného města. Vypravěč postupně odhaluje, že ke vstupu do „Vlajky“ neúspěšného malíře nevedla sympatie k německým nacistům, ale vzdor proti autoritářskému otci, vlastní nezdary v umění i neúspěchy u žen – a touha se pomstít všem těm úspěšným.

 

Jak dál?

V padesátých letech opouští Mejstřík pedagogickou dráhu a působí jako okresní knihovnický a osvětový inspektor a později vedoucí odboru kultury v okrese Rakovník. Do tohoto času spadají prózy o socializaci vesnice Domov můj a Těžké kročeje. Jistě měl ambice – touhu „být u toho a dělat kulturu“. A spíše formální členství v komunistické straně, ve své době pro výkon „lepší“ práce nezbytné. To však Karel Mejstřík po srpnu 1968 okamžitě ukončuje a „rudou knížku“ vrací. I když o dědově působení před rokem 1968 pro mne vyvstávají otazníky, nenarazila jsem osobně doposud ani v Rakovníku ani jinde na stopy zášti, odsudek či konkrétní negativa, která by dokazovala, že kohokoli poškodil – i když asi formálně bylo nutné určitou linku držet. Do tohoto času spadá již zmíněná dědova osobní iniciativa, která vedla v Rakovníku k založení galerie – dnes Galerie Václava Rabase. Stýkal se i s dalšími malíři na Rakovnicku, profesorem Zdeňkem Balašem, Radomírem Kolářem či Pravoslavem Kotíkem, rodákem z nedalekých Slabec. Ilustrace některých doprovázejí Mejstříkovu literární tvorbu. Vedle ní se až do konce života věnoval také žurnalistice. Kromě Rakovnických novin přispívá do Čtenáře, deníku Svoboda, do Rakovnické regionální revue i Zemědělských novin nebo časopisu Čs. Rybářství, kde se může vyznat ze své životní vášně – rybaření na Berounce. Nepochybuji, že svoji práci dělal s nejlepšími úmysly prospět zdejší kultuře. Až do pozdního věku rakovnické dění sledoval, kultivoval i komentoval. V pozdějším období, 70. a 80. letech, které si už sama pamatuji, se vymezoval proti nabubřelosti a prázdnotě normalizačních komunistů. Nelibě nesl, když naproti domu, kde s babičkou bydleli, vyrostl v Rakovníku obrovský betonový Okresní výbor KSČ a park u něj „vyzdobili“ sochou Klementa Gottwalda. Změnu systému v roce 1989 (to už mu bylo 87 let), s úlevou vítal jako naději pro nové generace. I přes vysoký věk se i s babičkou v revolučním týdnu účastnili demonstrace na rakovnickém náměstí.  

V poslední etapě svého dlouhého života se Karel Mejstřík věnuje převážně regionální publicistice s tématy z historie, mapuje významné osobnosti Rakovníka a okolí. Jsou to kratší, ale pečlivě a čtivě zpracované texty, o něž je mezi místními zájem a staly se součástí regionální paměti. Město Rakovník, které kdysi svým Nezbedným bakalářem proslavil Zikmund Winter, i Mejstříkovi přirostlo k srdci, přestože se tu nenarodil. Vychází postupně jeho: Rakovníkem po velkých stopách (1973); Rakovnickem po velkých stopách (1974); Jak jsem je potkal (1976); jsou tu ale i rozverné Rakovnické povídačky (1983 – humorné příběhy podle skutečných událostí), Kulturní Rakovník (1986); či Deset bohatých let (1987) a dílko poslední, již zmíněné případy rakovnických hrdinů a zrádců z doby II. světové války, Vzpomeňte a nezapomeňte. Rakovník 1938–1945 (1990). V roce 1992 Karel Mejstřík slaví 90. narozeniny a při této příležitosti s ním vzniká v Českém rozhlase pořad A léta běží, vážení….

 

Pohled vnučky

Držím v rukou školní sešit. Do něho si děda svým drobným rukopisem psal přípravu pro toto své rozhlasové vzpomínání. Dnes mi poskytl dobré vodítko i pro můj text. Na dědovo písmo jsem zvyklá, psával mi do Prahy dopisy či pohledy, já mu svým dětským písmem oplácela. A je tu spousta jiných vzpomínek…Večery s babičkou a dědou v jejich rakovnickém bytě, nad starými fotkami z jejich pobytu na Podkarpatské Rusi. Dědovo vyprávění o dobrodružné cestě vlakem s kamarády k moři, do nově vzniklé Jugoslávie (kolem roku 1920?). Zvuk psacího stroje, když psal své novinové články. A čas prázdnin u Berounky, kde Mejstříkovi nakonec koupili malou chatu. Dnes v ní hospodařím sama. Tady mi děda vyprávěl o svých setkáních s jeleny, srnci, z řeky tahal jednoho tlouště za druhým a já mu ochotně asistovala. Ani v chatě ale nezapomínal na četbu, vedl tu zajímavé diskuse s dalšími spisovateli, jimž byl tento kraj také blízký: s Miroslavem Ivanovem či Otou Pavlem.

Zvažuji, v čem je hodnota literárního díla Karla Mejstříka. Jsem schopna to posoudit? Nevím. Prošla jsem všechny dostupné texty, nad některými se smála, někde ustrnula nad bídou a tragikou života, všude se těšila nad jeho pozorovatelským talentem, šťavnatostí jazyka i umem vystavět dramatický děj. Byla bych raději, kdyby místo posledních dvou próz, v nichž sleduje (byt´se snahou o vyvážený pohled) vznik zemědělského družstva na vsi, raději vydal knižně své skvělé fejetony a črty Malý svět. Nebo i novelu Smích samoty, která zůstala v šuplíku, stejně jako posmrtně nedávno vydaný příběh malíře – poustevníka Diogenes a kočky. Ten je pro čtenáře, milující přírodní lyriku, malým literárním pokladem. Podobně jako, zas z jiného důvodu, předválečné povídky Režná zem.

Můj děda Karel Mejstřík zemřel v 92 letech, 14. 9. 1994 v Rakovníku, babička rok po něm. Jakou tu zanechal stopu jako člověk? Příležitost napsat tento text mne přiměla k hlubokému ponoru. Nakonec ale v duchu vždy skončím na rakovnickém náměstí, jemuž vévodí gotická nádhera chrámu sv. Bartoloměje, a vidím dědu, jak zdvižením klobouku odpovídá na pozdravy kolemjdoucích. „Dědo, nepůjdeme se spolu podívat do té nové ulice? Rakovničtí ji pojmenovali, už po Sametové revoluci, po tobě…“

 

 

Ó, Velvary, ó, Velvary, kde jsou mé tolary?
Jed jsem, pil jsem, hodoval jsem,
hezké holky miloval jsem,
Velvary, ó, Velvary, kde jsou mé tolary?

 

Podle legendy staré více než šest set let přivezli Velvaráci dle nařízení na stavbu Karlova mostu vejce, která se přidávala do malty. Vejce ale uvařili natvrdo, aby se jim po cestě nerozbila. Od té doby se lidem z Velvar říká Tvrdovaječníci. Dnešní Velvarští se k tradici hrdě hlásí a razí tvrdovaječnictví jako zásadní světonázor, spočívající ve schopnosti vysvětlit si rozličná nařízení po svém a lépe. Spolek Natvrdlí z Velvar dnes ve Velvarech pořádá akci nazvanou Vajíčkobraní, při níž Velvarští vybírají ta nejlepší vejce, vaří je a nosí pěším pochodem v nůších do Prahy na Karlův most.

 

Pane starosto, když se řekne Velvary, vybaví se lidem nejčastěji citovaná píseň a legenda o vejcích vezených do Prahy na stavbu Karlova mostu. Máte tu i první českou hasičskou zbrojnici. Na co dalšího byste upozornil a k Velvarům prostě patří?

Velvary jsou město, které si vás hned podmaní. Máme krásné veliké kamenné náměstí, spoustu památek, tři krásné kostely, množství starobylých domů, milých i tajemných zákoutí, a ačkoli jsme vprostřed podřipské krajiny, která je odedávna silně hospodářsky využívána, pyšníme se i hezkým okolím. Velvary si uchovaly svůj historický ráz, nenajdete tu satelitní přístavby. Ale to hlavní, co Velvary tvoří, jsou lidé. Funguje tu mnoho spolků, které dělají spoustu skvělých věcí, a i díky tomu se udržují a oživují i velvarské příběhy. Vždyť co by byla velvarská legenda o vařených vejcích, kdyby dnešní Tvrdovaječníci nepořádali slavnost Vajíčkobraní a recesistickou pouť s vejci na Karlův most, co bychom byli za kolébku českého dobrovolného hasičstva, kdyby to nebyl silný hasičský sbor, který na ten historický odkaz dbá a rozvíjí ho. Díky těmto a mnoha dalším lidem ve spolcích i neformálních sdruženích se nám daří stále více měnit Velvary v kulturní a společenské centrum kraje a navracet jim tak jejich dřívější pozici. Takže dnešní Velvary už nejsou jen tolary, vejce a hasiči, ale také dobrá kultura, sport, nový kulturní dům, komunitní centrum u rybníka, místo, kam rádi přijedete. Přijeďte!

 

Řada malých měst a obcí čelí odlivu obyvatel do větších center. Především mladí a vzdělaní odcházejí. Vy jste se naopak do Velvar z Kralup nad Vltavou s rodinou přistěhoval. V čem vás osobně Velvary přesvědčily, že tu chcete žít a aktivně se angažovat v jejich správě? Byla to vaše cesta z města?

Do Velvar jsme přijížděli od malička s rodiči nakupovat, po školce mě táta posadil do sedýlka na kole a jelo se. Byl tam vyhlášený řezník, jezdilo se pro boty, pořád se říkalo k Baťovi, pro oblečení, ačkoli Velvary jsou mnohem menší než Kralupy, uchovaly si jméno z dob, kdy byly okresním městem. Až později pak člověk začal vnímat i genia loci toho místa. Dopravovali jsme se sem s kamarády do hospůdek a na zábavy, a když jsme pak hledali, kde koupit domek, bylo rozhodnuto. Ono to bylo tak, že jsme se z Kralup postupně přestěhovali celá veliká parta divadelníků, koupili jsme ruiny starých půvabných domečků a společně si je pomáhali opravovat, tahle skupina lidí, s níž se dlouho přátelíme, se stala bezpečnou kostrou pro pořádání různých akcí, na niž se hned začali nabalovat další lidé, a dnes už se to všechno tak prolíná, že je to jedna veliká parta.

A že jsem se stal starostou? To byla souhra náhod. Zrovinka v době, kdy jsme organizovali jako nadšenci veřejné plánování a svépomocnou opravu bývalé plovárny, jsme si začali říkat, že bychom měli více spolupracovat s městem a pomáhat mu. V tu chvíli se ozvala bývalá paní starostka, která se již chtěla věnovat vnoučatům a hledala někoho za sebe, a začala mne zpracovávat, jestli bych nechtěl převzít veslo, když se nám daří tak dobře aktivovat veřejnost. No, já si to nejdřív neuměl vůbec představit, ale časem mne uhnětla a já souhlasil, že by vlastně mohlo být zajímavé to zkusit. To, že jsem byl přespolní, vlastně pomohlo, protože jsem se bavil se všemi a nebyl zatížen nějakými vazbami z minulosti, takže se dařilo lidi a spolky lépe propojovat. A vyšlo to, zatím mne to moc baví, tak snad i ostatní.

 

Podařilo se vám tu rozproudit bohatý kulturní a společenský život. Nastartovali jste řadu nových projektů (můžete aspoň některé vyjmenovat?) a město začalo žít nejrůznějšími akcemi a aktivitami spolků… Je ve Velvarech více než jinde tolik angažovaných lidí a dobrovolníků? Jak jste si získal důvěru místních napříč generacemi, co vás jako Velvaráky stmelilo? Jak vám v tom pomohl jeden z programů Nadace Via?

Zásadní zkušeností pro mne i pro místní komunitu byla právě spolupráce s Nadací Via, kdy jsme v rámci programu Místo, kde žijeme, začali diskutovat o obnově místní plovárny u Malovarského rybníka, a pak se do ní i pustili. Tohle místo v minulosti vždycky žilo. Za první republiky zde okrašlovací spolek založil plovárnu, kde se scházelo celé město, po znárodnění ale plovárna postupně zanikla, protože byly zabaveny mlýny a přestaly fungovat náhony. V 70. letech se lidé znovu spojili a rybník svépomocně přebudovali na koupaliště a zase to tu žilo. Další úpadek přišel po revoluci, kdy lidé začali jezdit do ciziny a tohle místo přestalo stačit. Přitom to bylo jedno z mála prostranství, kde se ve Velvarech daly pořádat kulturní venkovní akce. Ty náhle začal bojkotovat soused, vadil mu hluk a všechno. Do toho tu byl komerční zájemce, který chtěl areál oplotit. Tehdy jsme si řekli, že by bylo dobré promluvit si o tom, co dál. A náhodou jsme narazili na Místo, kde žijeme, což byl program přímo nastavený na to, aby se lidé v obci naučili domluvit mezi sebou, co v místě chtějí, a zasadili se o to, aby se to stalo.

Tehdy jsme vystoupili na zastupitelstvu, zda by do toho město šlo, zastupitelé souhlasili, obešli jsme všechny spolky a organizace a získali podporu, podali jsme žádost a dostali grant 300.000 na plánovací proces a první práce. A to byla ta určující zkušenost, protože nám Nadace krom peněz dala dar cennější, a to návod, jak projít procesem komunitního plánování, což byl skvělý zážitek, tehdy se nám podařilo strhnout k debatě celé město a stovky lidí chodily i na následné brigády. A tam se to začalo propojovat. Už bylo jedno, kdo je v tom či tamtom spolku, kdo tu bydlí krátce a kdo odmala, měli jsme společný zájem. Byl to úplný zázrak, ani ty peníze od Nadace jsme nemohli utratit, protože nám všichni dávali vše zadarmo, hodně pomáhala radnice. Vyčistili jsme náhon a celé zarostlé prostranství, postavili lavičky, stolky, mobiliář, vyrobili jsme dřevěné prolézačky…, místo bylo zase krásné a všichni tam chodili. Dokonce jsme to dotáhli až tak daleko, že jsme si naprojektovali nové komunitní centrum s jevištěm a bufetem, abychom se měli kde lépe setkávat a hluk z hudebních akcí byl odsměrován od zástavby. A skvělé je, že to centrum už tři roky stojí, je krásné, výborně funguje a opravdu se tam všichni potkáváme.

A tahle zkušenost nás nastartovala na další projekty, začali jsme plánovat nové úpravy prostranství, vymýšlet různá vylepšení do města, jelo se dál, zkusili jsme sázet stromy podél cest, uklízet černé skládky, oživovat různé věci, třeba zapomenuté cesty. Výhoda je, že se do společného dění zapojili lidé všech generací, mladí chtěli něco nového a starší, co si pamatovali, jak město dříve žilo, měli velikou radost, že se to vrací, a podporovali nás aspoň tím, že nám třeba upekli bábovku nebo nás přišli pochválit.

Já se mezitím stal starostou, takže jsem mohl pomoci ještě víc, ale základem je činnost spolků, kterou se snažíme co nejvíc podporovat, takže ty spolky pak mají chuť pouštět se do akcí. S novým kulturákem a komunitním centrem jich je tolik, že to až nejde stíhat. Hasiči pořádají velkou soutěž a ples, fotbalisté pravidelné turnaje, Natvrdlí Vajíčkobraní, cestovatelské večery, divadla a koncerty, máme spolek Velvarská Kostka, který organizuje řadu vzdělávacích akcí v bývalé synagoze, pěvecký spolek, jenž se také činí, velký turnaj každoročně chystají šachisté, chovatelé zas výstavy a další. Když k tomu připočtete akce školy, koncerty a vystoupení ZUŠ a MŠ, jichž je také požehnaně, akce pořádané muzeem a knihovnou, a zahustíte to novým kulturákem, kde probíhají divadla, plesy a nově i taneční, tak to na třítisícové město je až až a jeden neví, kam dřív skočit.

 

Otevřená radnice, participativní nástroje, komunitní setkávání a plánování. Je řada způsobů, jak lze aktivnější účast lidí na veřejném životě podněcovat. U vás máte i tzv. Velvarský nápadník. Osvědčil se?

Určitě! Velvarský Nápadník byl první běh participativního rozpočtu, v němž lidé mohli navrhovat různé nápady na zkrášlení veřejných prostranství, a pak se podílet na jejich realizaci. Ačkoli byl náš první ročník stižen covidem, takže jsme museli oželet veřejné setkání, kde bychom nad projekty diskutovali, tak nápadník příjemně překvapil a přinesl několik moc hezkých projektů. Skupinka nadšených pejskařů obnovila psí hřiště a oživila ho novými překážkami, parta teenagerů vylepšila veřejný altánek s ohništěm, kde se scházejí, díky Nápadníku máme třeba nové houpačky u Malvaňáku. Pravda je, že i náš participativní rozpočet byl trochu velvarsky jiný, protože radě města se líbily přihlášené projekty tak, že jsme nedělali soutěž a podpořily všechny, nebyly příliš finančně náročné. Moc mne potěšilo, že všichni navrhovatelé se pak vrhli s chutí do realizace, tak se těším, co přinese další běh. Možná jsem si jen myslel, že se třeba návrhů projektů sejde více, když jsem se díval na obdobné akce ve velkých městech, ale je jasné, že nás není tolik. A také je pravda, že lidé, když mají nápad, jsou zvyklí rovnou přijít na radnici a domluvit se, a obvykle najdeme možnost řešení, takže ono by se ale dalo vlastně říci, že máme takový průběžný celoroční nápadník.

 

Kdy prožívaly Velvary svůj zlatý věk? Nedusí vás trochu ta velvarská historie? Kdysi byly Velvary správním i hospodářským centrem, ale poradit si dnes s dědictvím minulosti není úplně snadné. Řada veřejných budov ve městě potřebuje revitalizaci, jak se s tím vypořádáváte?

Oživujeme je! Máte pravdu, že Velvary byly dlouhodobě centrem oblasti, existoval velvarský okres, byl zde soud, archiv… Město bylo odedávna kupeckým centrem plným života, vedla tudy obchodní stezka, byli jsme na den cesty s povozem od Prahy, obchodníci směřující na sever tady nocovali, proto to velké náměstí obestavěné velkými domy, to byly povětšinou hostince. Městu se dařilo a měšťané hodně investovali do rozvoje. Vrchol rozkvětu bych viděl na sklonku 19. století, a pak mezi válkami. Velvary byly hodně bohaté, stavělo se zde mnoho honosných budov, kino, sokolovna, nová škola, taneční sál…, byly zde obchodní domy, nakladatelství, množství živnostníků a řemeslníků. Pořádaly se zde pravidelné ovocnářské výstavy, protože město bylo vprostřed zahrad, a šlechtily se zde i místní odrůdy.

Byl zde čilý spolkový život. Hasiči, pěvecký spolek, divadlo, bicyklisté, okrašlovací spolek a další. Vznikaly zde i moderní stavby, třeba nová krásná funkcionalistická synagoga od architekta Libry, která byla poslední předválečnou synagogální stavbou v zemi. Rozhodně tu historii nevnímáme jako přítěž, ale něco, na co jsme pyšní a k čemu se rádi obracíme. Oživujeme velvarské legendy, příběhy slavných rodáků, snažíme se opravovat historické budovy. Památky ve vlastnictví města už máme v pořádku, tak jsme založili městský fond pro obnovu a rozkvět památkové zóny, z něhož se snažíme přispívat soukromým vlastníkům a motivovat je k péči o jejich nemovitosti v souladu s představami památkářů. Pak tu stojí velké budovy společenské, zde už jsme opravili sokolovnu, kulturní dům, ale čeká tu ještě nádherné kino ze 30. let, na to si zatím brousíme zuby, a samozřejmě také hledáme cesty, jak opravu financovat a budovu smysluplně naplnit.

Nevěnujeme se však jen budovám, ale též příběhům, radost máme třeba z obnovování odkazu hudebního skladatele a velvarského rodáka Leopolda Koželuha, který byl ve své době slavnější než Mozart, a jehož skladby překvapí i dnes. Takže nám vznikl další spolek snažící se pořádat koželuhovské koncerty, jmenuje se překvapivě Koželuh. Výhodou pro tohle oživování odkazu historie je fakt, že mnoho starších lidí si ještě pamatuje dozvuky slávy města, proto nás v tom podporují. Ne, že by pamatovali Koželuha, ale fungující sál s plesy ano. (úsměv)

Velvary se po válce začaly vyprazdňovat, jejich význam převzaly s odklonem železnice Kralupy, ruch zde pomalu utichal, až téměř utichl zcela. My to vlastně jen znovu probouzíme a přitom si vybíráme, co probudit chceme. Je to velmi radostná a naplňující činnost.

Ukázalo se, že když se zapřeme a snažíme se, daří se nám hodně míst oživit, teď je otázka, zda se nám podaří je i uživit.     

 

Jaké kulturní instituce ve Velvarech zřizuje město a je nějaká v soukromých rukou? Proč jste v dubnu 2021 založili Velvarskou kulturní společnost?

Máme tu městskou knihovnu, městské muzeum, základní uměleckou školu, spolupodílíme se na provozu Muzea technických hraček a Galerie Tomáše Vosolsobě. Ve Velvarech najdete tři ucelené obrazové sbírky, krom již zmíněné máme soubor obrazů Georga Karse a provozujeme galerii Na Špejcharu, kde můžete zhlédnout krom obrazů Jiřího Corvina také expozici věnovanou pernikářství, protože Corvin se díky svému zájmu o vyřezávané formy a staré receptury stal obroditelem perníkářského řemesla v Čechách. Při muzeu nám působí muzejní pedagožka, která vede edukační centrum Velvareum, v němž vzniká řada edukačních programů pro školy i rodiny souvisejících z velvarskými zajímavostmi. Podporujeme také již zmíněné vzdělávací a volnočasové centrum Velvarská Kostka, které provozuje spolek dam v bývalé synagoze a které nabízí paletu kroužků a volnočasových aktivit pro lidi všeho věku, od batolat pro seniory.

Loni jsme založili novou příspěvkovou organizaci, Velvarskou kulturní společnost, jež spravuje nové kulturní a společenské objekty města. Již zmíněné komunitní centrum Učko u Malvarského rybníka nabízející v letní sezoně řadu kulturních akcí, jež povětšinou pořádají spolky. Dále provozuje nově opravený sál kulturního domu Velvarská Záložna se zázemím, a během covidu jsme si vzali pod křídla též městskou hospůdku, kterou již nájemce nedokázal udržet. Logickou cestou bylo založení samostatného subjektu, jenž bude tyto objekty provozovat a bude mít samostatné hospodaření, protože doby, kdy jsme v počátcích každou tatranku museli prohnat účetnictvím města, byly hodně krušné. Dnes se krok za krokem posouváme vpřed, učíme se za pochodu, co nám oživené objekty přinesou. Máme za sebou první plesy na sále, první běh tanečních pro mládež i dospělé, které se těšily velikému zájmu, a nadechujeme se třeba k postupové přehlídce amatérského divadla, jež bude v dubnu a už se na ni moc těšíme, jen nemůžeme přijít na správný název, zatím vede VelDiVar – velvarská divadelní varna.

 

Ve vedení Velvar jste už devátým rokem. Jen v letošním roce jste otevřeli opravený renesanční kostel sv. Jiří, zahájili první sezónu kulturního sálu obnovené Velvarské Záložny ze 30. let. Na jaký výstup své dosavadní činnosti jste nejvíce pyšný a naopak litujete něčeho?

Oba zmíněné projekty byly veliké a velmi radostné. Oprava kostela sv. Jiří byla dlouholetá práce, která se loni završila tím, že jsme kostel po letech znovu otevřeli veřejnosti. Je to nádherná renesanční stavba z roku 1616, jež nikdy nebyla zkažena pozdějšími stavebními úpravami, ale měla mnohokrát namále. Naposledy v 90. letech, kdy byl kostel několikrát vykraden a po létech bez péče chátral. Převzali jsme jej za korunu od církve do vlastnictví města, to byl rok 2012, a začalo se s opravami. Velkou podporou bylo, že jsme se dostali do Programu záchrany architektonického dědictví MK ČR, který nám pomohl záchranu financovat. Během těch 10 let jsme opravili krov a střechu, vyměnili sanktusní vížku, opravili plášť budovy, včetně kamenných prvků, a pak jsme se pustili dovnitř, tři roky probíhalo restaurování krásných ornamentálních ale hodně poničených okenních vitráží, následovala lahůdka v podobně tříletého odkrývání původních renesančních výmaleb z roku 1616. Už počátkem minulého století se zjistilo, že pod vápennými nánosy je původní vzácná a velmi pestrá výmalba, v roce 1913 se dokonce začalo s odkryvem, ale pak přišla válka a nebyly prostředky. Jsem moc rád, že jsme po sto letech mohli navázat a dílo dokončit, loni na noc kostelů jsme Jiřího opět otevřeli veřejnosti a byla to veliká sláva.

Ještě větší radost pak byla obnova sálu Velvarské Záložny. To je sál, který byl v roce 1931 přistavěn z prostředků městské spořitelny v zadním traktu hotelu na náměstí. Byla to chlouba města, sál pro 500 lidí. S různými peripetiemi fungoval až do revoluce, kdy patřil státními podniku Restaurace a jídelny. Pak přišla nevydařená privatizace, sál s hotelem získaly majitele, který měl sice plány, ale ne dost prostředků na obnovu, ani na péči. Pak se majitelé chvíli střídali a poslední majitelka tu provozovala už jen výprodeje obuvi, černou ubytovnu, a – jak se později ukázalo – byla tu i pěstírna konopí. Sál chátral, teklo do něj, na střeše rostly stromy, vypadalo to, že spadne. Když jsem se stal starostou, uspořádali jsme celoměstskou anketu: co nám chybí ve Velvarech. Jasnou jedničkou byl sál. Spousta lidí volalo po jeho získání, obnově a záchraně. Tak jsme se začali snažit.

Každé pondělí jsem chodil za majitelkou do cukrárny, kterou na náměstí provozovala, na čaj, a ptal se jí, zda neprodá. Nejdřív o tom nechtěla ani slyšet, ale po roce a půl kývla, že by prodala. Ale chtěla 15 milionů, což když jsem řekl v zastupitelstvu, tak všichni málem omdleli, tolik peněz za ruinu, to město nemělo. Tak jsem hledal partnera a podařil se zázrak, osvícený majitel místní metalurgické společnosti přislíbil, že by objekt koupil a věnoval městu. Tak jsme šli na čaj spolu, a plácli si. A my začali projektovat a shánět prostředky, byl to dlouhý příběh, ale nakonec se povedlo stavbu zapsat do databáze brownfieldů a získat dotaci 30 milionů na regeneraci, druhých 30 jsme našetřili. V roce 2020 se začalo rekonstruovat, do toho covid, ukrajinská krize. Sice se často stálo, ale firma to ustála a loni v září jsme sál otevřeli. To byla teprve sláva a radost. Nejvíc mne zahřálo u srdce, když jsem viděl, kolik starších lidí, kteří zde trávili čaje, zábavy a taneční, bylo dojatých. Říkali, že nevěřili, že se toho dožijí. A že někdy starosta s farářem budou společně u toho. Na otevíračce jsem byl opravdu pyšný, že jsme to dokázali.

Radost mám ale i z menších projektů, např. že se nám podařilo udělat hezkou rozhledničku nad městem, vyznačit cyklotrasu… velkou radost mi dělají aktivity, které se nám daří v rámci snah o nápravu krajiny pro zvýšení její odolnosti v přípravě na klimatickou změnu. Hodně lidí nadšeně pomáhá mapovat terén, pracujeme s metodikou Živé krajiny, spousta lidí chodí dobrovolnicky sázet stromy, větrolamy, jsme teď součástí velkého evropského projektu, v jehož rámci jsme jedno ze dvou testovacích území v zemi, kde budeme hledat společná opatření v diskusi s hospodáři a vlastníky pozemků.

A čeho lituji? Že nemám víc času a že některé věci nemohu ovlivnit, i když bych chtěl.

 

Co se zatím nepovedlo? Co v kulturní nebo společenské nabídce Velvar citelně chybí a na co není dost financí?

Zatím se nám daří měnit plány ve skutečnost, něco jde rychleji, něco hůř. Co nám nyní znatelně chybí, je ubytování. Prostorami, které jsme vytvořili, již dokážeme nabídnout zázemí pro veliký festival, konference či jiné události, ale Velvary nemají žádné ubytovací kapacity. Takže teď zahajujeme další projekt obnovy bývalého hotelu, jenž sousedí se sálem, kde bychom chtěli vytvořit ubytování s restaurací a zázemím. V plánu je udělat to v hasičském duchu, aby se k nám sjíždělo hasičstvo z celé země, však kam jinam než do kolébky hasičstva. Budova už je naše, ale jedná se také o brownfield, tak nabíráme síly, protože čerstvá zkušenost z obnovy sálu nám ukázala, že to není žádná hračka. Ale chuť by tu byla. Teď projektovat a hledat zdroje.

Ze starého kina bychom pak rádi udělali školní aulu, chceme ale zachovat historický ráz budovy, což ve vztahu k dnešním normám není snadné. Dalším velkým projektem z ranku společenského je plán úpravy náměstí tak, aby sloužilo více lidem než autům, aby zde byla hezká pobytová zóna, vodní prvek, více zeleně. To si taky užijeme, máme už nějaké studie, tak letos plánujeme veřejnou debatu, kde bychom to probrali a vytříbili si, co vlastně chceme. Také se zabýváme tím, jak vytvořit zázemí pro komunitu v místních částech. Existuje projekt na proměnu Malovarského rybníka v biotop pro koupání, aby to setkávání tam bylo ještě příjemnější. Takže plány by byly, teď už jen sehnat finance a hlavně čas. Ten nám chybí nejcitelněji.

 

Kolik peněz z rozpočtu obce jde do spolkové činnosti? Jste úspěšní při získávání dotací? Nebojíte se získávat a vést větší dotační projekty?

Město ze svých prostředků financuje tři dotační tituly. Na spolkovou činnost máme vyhrazenu každoročně částku 700.000, což pro město naší velikosti není málo. Ale uvažujeme o navýšení, protože zájem ze strany spolků je veliký a poptávku nestíháme uspokojit, přitom nám spolky nabízejí tolik skvělých akcí. Město samo čerpá hodně peněz z dotačních titulů, momentálně máme v procesu téměř dvacet podpořených projektů, čerpáme ze všech operačních programů, získali jsme podporu na obnovu památek, výstavbu kanalizace, opravy místních komunikací, modernizaci školky, regeneraci brownfieldů, výsadbu zeleně a obnovu cestní sítě, automobily pro pečovatelskou službu, nové sběrné místo, komunální techniku, obnovu vodních nádrží…. Za poslední čtyři roky jsme obdrželi podporu v souhrnné výši 200 milionů korun, což je při ročním rozpočtu města cca 70 milionů, z něhož vám na investice zbývá 20, docela slušné, šlo o projekty malé i velké. Těch velkých se nebojíme, mnohdy mají snazší administraci než některé drobnější. Snažíme se projekty pokud možno administrovat sami, ale už jich je tolik, že se opíráme i o pomoc různých agentur. Hlavně jsme rádi, že se nám daří hospodařit tak, abychom měli prostředky na kofinancování a nemuseli se zadlužit.

 

Jak vaše radnice myslí na dospívající teenagery? Volný čas rodin s malými dětmi má většinou prioritu. Jak je to u vás?

Je pravda, že nabídka pro malé děti je pestřejší. Máme několik hřišť, přírodních i s umělým povrchem, hřiště dopravní i vrbové, různé prolézačky, altánky. Ve městě je velká nabídka kroužků a volnočasových aktivit, skvěle funguje ZUŠ, dobrá je nabídka i sportovní − fotbal, jiu-jitsu, hodně rostou mladí hasiči, již několik let u nás navíc funguje fotbalová akademie FA Bohemians Praha 1905, kam se sjíždějí děti z celého okolí a rostou z nich malí klokánci. Zapojit teenagery je těžší, jednak proto, že se v tomto věku moc organizovaně zapojovat nechtějí a jsou raději bokem někde v partičce, ale hlavně proto, že u nás nemáme střední školu a mladí po škole mizí z města na střední školy. Buď bydlí na intru, nebo se vrací domů až večer, takže je tu vlastně moc nevídáme. Chtěli bychom vytvořit střední školu, aby to tu trochu omládlo, ale to jsou zatím jen vize. Takže teenagery zapojujeme aspoň do akcí veřejných, pomáhají nám s organizací koncertů a kulturních akcí, což jim umožní si i přivydělat nějakou kačku. Teď bychom je rádi vtáhli do přípravy postupové přehlídky amatérského divadla, která se bude konat na jaře a zaměří se na studentské a experimentující divadlo, tak bychom chtěli přípravu a organizaci do značné míry nechat na nich. Ale jsem rád, že omladina chodí na místní kulturní akce, a že se stejně jako my starší setkávají v komunitním centru na Učku u rybníka a společně nás to tam baví.

 

Hybatelkami kulturního a společenského dění v obcích bývají často ženy, mámy na rodičovských dovolených. Máte stejnou zkušenost?

Ano, nejvýraznějším úkazem tohoto typu u nás bylo založení již zmíněného spolku Velvarská Kostka v bývalé synagoze. Ve Velvarech byla zrušena zvláštní škola a město hledalo nové využití pro tuhle funkcionalistickou budovu (proto kostka). A podařilo se dát dohromady partu žen s malými dětmi, které se rozhodly, že založí spolek a vytvoří vzdělávací a volnočasové centrum. Každá z nich totiž před rodičovskou dělala skvělé věci mimo město, kočárek je na čas přikoval k Velvarům, tak by byla škoda je nezapojit. A tak díky nim vzniklo místo, kde se konají cvičení pro děti, kurzy keramiky, setkávání seniorů, jazykové kurzy i různé výtvarné a další programy. Pro město je to skvělá věc, protože tyhle úžasné ženy připravují samy nabídku, na kterou by jinak město muselo zřizovat celou organizaci. Takhle jim jenom poskytujeme prostor a přispíváme na energie. A věříme, že jim jejich energie vydrží a po mateřské tu třeba i pracovně zůstanou. Kostka skvěle žije a lidé tam chodí rádi. Co víc si přát? Další maminky vedou běžeckou skupinu, jiné organizují akce při mateřské škole…, ať žijí maminky a ať je jich co nejvíc!

 

Na vašem FB profilu starosty komunikujete s občany, rodáky i ojedinělými hatery. Trpělivě, s humorem i literární lehkostí odpovídáte na dotazy a přidáváte příspěvky, ať už se týkají zaběhnutých pejsků nebo plánování rozpočtu… Do jaké míry vám v tom pomáhají mediální studia a využijete i zkušenosti ochotnického herce?

Komunikace je odedávna cesta, jak se domluvit. Proto komunikuji rád, snažím se s každým, kdo má nějaký námět, osobně sejít a hledat řešení. Na malém městě to je možné, neumím si představit, jak to dělají starostové velkých měst, ale já tu mám tu výhodu, že se povětšinou známe osobně. V komunikaci se snažím hlavně město spojovat, samozřejmě to občas dělám i tak, že s některými tématy pracuji pečlivěji, je velmi snadné rozdělovat, a my, aby se městu dařilo, potřebujeme být spolu, tedy i některým tématům pomáhám. Myslím si, že je prospěšnější psát o tom, jak si rozumíme a máme se rádi, než se nimrat v tématech, která nás rozdělují, a samozřejmě ne na všem se hned shodneme. Starosta má tu důležitou roli, že může pomáhat vytvářet obraz obce navenek, tak se snažím. A zkušenosti z mediálních studií mi v tom velmi pomáhají, především v komunikaci s médii.

A ochotnické herectví? Starosta hraje spoustu krásných rolí, které bych na divadle nikdy nedostal. Jednou jste v roli vážného pána na náročných schůzkách, jindy milého strýčka při vítání občánků, někdy musíte i trochu zašaškovat, abychom se z té vší úředničiny nezbláznili. Snažím se být civilní a psát věci pochopitelně, ony státní správa a samospráva jsou docela složité oblasti a spousta nespokojenosti mezi lidmi vyplývá často i z toho, že nevědí, co vedení města může a zmůže, a co ne. A když si o tom promluvíme, tak je to hned lepší. Takže se snažím vysvětlovat a naslouchat, trpělivě, ale hlavně s úsměvem!

 

Máte také tvrdovaječnictví v krvi, ačkoli rodilý Velvarák nejste? Co vám ve funkci starosty nejvíce ztrpčuje život a co vám dodává energii? Jaká je vaše vize pro Velvary budoucnosti?

Zřejmě to tam někde bylo, nebo jsem třeba důkazem, že k tvrdovaječnictví lze konvertovat i v pozdějším věku. Ono i to tvrdovaječnictví má dvě stránky, občas je to zdravá schopnost trvat na svém a dlouhodobě jít za svým cílem, občas se ale také projeví jako zatvrzelost, takže někdy třeba trvá déle, než nějaký nový projekt prosadíte. Dobrým příkladem z minulosti je třeba stavba železnice. Místní tehdy tvrdovaječnicky trvali na tom, že neprodají pozemky. Tak trať u nás končí a nová vede jinudy. Toto rozhodnutí velvarským ubralo na historickém významu a rozvoj se ubral jinou cestou. Ale na druhou stranu jsme si díky tomu uchovali svou historickou tvář a půvab, což dnes oceníme. Takže i to tvrdovaječnictví vám často život ztrpčí. Na druhou stranu, když se pak povede dotáhnout nějaký projekt do konce, tak vám to nalije šťávu do žil. Osobně mne hodně nabíjí, když vidím, jak se daří oživovat věci, které už málem zmizely, jak se lidé spojují, jsou k sobě milí. Ono to období covidu a počátku konfliktu na Ukrajině bylo hodně náročné, ale na druhou stranu ohromně povzbudivé v tom, jak skvěle fungovala místní komunita.

Velvary budoucnosti? Stále krásné, plné lidí, kteří to tu mají rádi, umějí spolu mluvit a chtějí se domluvit. Zbytek už si zařídíme.

 

Zazpíváte si někdy tu vaši velvarskou písničku? A je vám při té spoustě dnešních starostí vůbec do zpěvu?

Píseň Ó, Velvary je naší městskou hymnou, takže nám zní několikrát denně z rozhlasu, zpívají ji děti na všech vystoupeních a třeba i Mikulášovi, společně ji zpíváme při všech významných příležitostech. Mým snem je uspořádat na náměstí hromadný zpěv všech Velvaranů, po vzoru estonských masových zpěvů. To bude síla! Osobně si zpívám pořád, ale pravda, že někdy i ze zoufalství. Ó, Velvary!

 

Medailonek - PhDr. Radim Wolák

Ve městě Velvary starostuje od roku 2014 jako zástupce sdružení velvarských spolků Oživme Velvary! Byl hybatelem dobrovolnické iniciativy, která vedla celoměstskou debatu a následnou svépomocnou opravu plovárny u Malovarského rybníku, kde si jej všimla místní starostka a motivovala ho k účasti ve volbách. Ve své práci se snaží propojovat místní, obnovovat slávu města a hodně sází na komunitní projekty. Nadšení a zápal se mu vrací v úspěchu velkých projektů zachovávajících kulturní a historický ráz města, jako je záchrana zpustlého kulturního domu či oprava památek a kostelů, hodně se zapojuje do projektů pro nápravu krajiny a přípravy na změnu klimatu. O Velvarech je pod jeho vedením stále více slyšet jako o městě, kde to žije. Je pedagog oboru mediální studia na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Ve volném čase neví kam dřív skočit, má tři děti, hraje divadlo, včelaří a s manželkou provozují známou velvarskou perníkárnu. Starostování bere s humorem a s oblibou využívá různé kostýmy. Je členem spolku Natvrdlí, a proto se často označuje jako natvrdlý starosta, který se snaží razit velvarské tvrdovaječnictví jako důležitý světonázor.

https://www.velvary.cz/

Máte ve své obci nebo městě také nějaký kout, který by si zasloužil vylepšení? Chybí vám místo k setkávání se sousedy? Nadace Via už 25 let podporuje aktivní lidi, kteří vlastními silami zlepšují místa, kde žijí, a v lednu 2023 otevírá nové programy.

Máte se sousedy chuť do společných aktivit, ale na velký projekt nemáte zatím odvahu? Nevadí, vyzkoušejte si své odhodlání na menších projektech a akcích. Inspiraci najdete na https://www.nadacevia.cz.

 

Markoušovice, část obce Velké Svatoňovice, okres Trutnov, Královéhradecký kraj, 340 obyvatel

Markoušovice postihl osud jedné z mnoha obcí v pásmu Sudet. Několikrát zde, v závislosti na jednotlivých režimech, probíhalo vylidňování a opět osidlování. Vesnice chátrala, o veřejná prostranství se nikdo nestaral. V roce 1976 došlo k přidružení obce k Velkým Svatoňovicím. Původní náves zanikla a společně s tím ochabl i komunitní život ve vsi. Dnes už ale svítá na lepší časy.

 

Příběh markoušovické návsi představuje Josef Dvořák, místní aktivista, který o sobě říká:

Já jsem, jak se říká, naplavenina. V roce 2007 jsem zde koupil pozemek s rozpadající se chalupou a postavil nový dům. Nastěhoval jsem se v roce 2014. Zjistil jsem, že zde existují TJ Sokol, Sbor dobrovolných hasičů, Místní skupina Českého červeného kříže a začalo fungovat Mraveniště z.s. – školka, základní škola, komunitní centrum.

Po nastěhování nás přišli přivítat nejbližší sousedé. Konečně, jak je vidět z předchozího, stavěli jsme dost dlouho, a tak jsme se postupně i seznamovali s lidmi kolem sebe. Jak to chodí na vesnici, když něco potřebuješ, zajdi do hospody a domluvíš se.

Já jsem byl zvyklý se zapojovat do dění kolem sebe, a tak jsem začal chodit na volejbal a žena zase do ČČK. Postupně jsme navazovali kontakty s dalšími obyvateli obce.

 

Jak to celé začalo? Jak Markoušovice vypadají? Jsou něčím známé?

V roce 2015 rozpoutal, dá se říci, akci „oživení“ další naplavenina, Jakub Kubját. Ten byl v jiné pozici, neboť se sem přiženil, a jak v jednom rozhovoru uvedl, když projížděl s kočárkem po vesnici, zdálo se mu tu mrtvo. Našel výzvu Nadace VIA a vše to začalo.

Náves zde prakticky nebyla (nutno dodat, že i naše místní část se skládá ze dvou dříve samostatných obcí – Markoušovic a Starého Sedloňova, a když se podíváte do katastru, tak se vcelku zajímavě doplňují), pouze volný neudržovaný prostor mnohdy sloužící jako skládka.

Škola zde fungovala do roku 1976. Stejně tak v období po válce tady působila řada dalších spolků, které však v návaznosti na celkový vývoj upadaly, až zanikly. Na obec dolehlo jak vysídlení po roce 1945, tak zrušení textilní továrny v roce 1952 a nakonec zavření dolu v roce 1962. Tím prakticky zmizela možnost zaměstnání v obci. To, jak víte, má za následek další vystěhovávání, které bylo ještě doplněno v letech 1968−69 odchodem dalších rodin za svými příbuznými do NSR. Ze značné části obce se závěrem 60. let stala chalupářská oblast.

Zde stojí za zmínku, že jedním z chalupářů byl i pan Václav Pavel Borovička, spoluautor scénáře k TV seriálu Chalupáři (je zajímavostí, že on koupil chalupu od Romanových – rodičů Pavla a Evy, mnohonásobných mistrů Evropy a světa v tancích na ledě).

 

V roce 2015 jste se zapojili do 10. ročníku programu Nadace Via Místo, kde žijeme. Do programu se tehdy přihlásilo celkem 34 obcí a neziskových organizací. Markoušovice se staly jedním z pěti žadatelů, kteří byli finančně podpořeni. Jak vůbec vypadala spolupráce s Nadací Via? Kdo byl příjemcem dotace? Spolek, nebo obec?

Když bylo rozhodnuto, že budeme vybráni, museli jsme si zodpovědět otázku, koho postavit do čela týmu a jak jej složit. Nějak přirozeně jsme se dohodli, že by v něm měli být zástupci všech spolků v obci a lidé, kteří mají o dění nějaký zájem. Vedoucím jsme jednoznačně zvolili místního rodáka Jardu Kašpara. Pak jsme si rozdělili jednotlivé funkce. Já vzhledem k tomu, že jsem měl z dřívějška vztah k výchově, vzdělávání a tisku, jsem se uvolil zařizovat propagaci a informování o dění a to mi zůstalo dodnes.

Měli jsme i štěstí v tom, že se plně začalo rozvíjet i Mraveniště z.s., který si pronajal objekt bývalé školy od krajského úřadu a začal v něm provozovat mateřskou a základní školu.

Příjemcem dotace byla obec. My jsme nikdy jako Tým náves, jak se nazýváme, neměli a nemáme právní subjektivitu. Byli jsme také plni rozporů, velkých očekávání, ale i obav. Vše se podařilo překonat díky pomoci nadace a jejího přístupu k celé akci. Pod vedením jejich konzultantky ing. Evy Klápšťové jsme vybrali projektantku, která dostala zadání vzniklé na veřejné schůzi, kde se sešli všichni, jež věc zajímala. Po zpracování návrhu jsme svolali druhou schůzi, na které se rozhodlo o konečném řešení, na jehož základě projektantka celý úkol dokončila.

Je zajímavé, že nakonec lidé zamítli i původní myšlenku vrátit na náves sochu Josefa II., která byla před školou v letech 1883–1924 a dnes je u domu čp. 95 v horní části obce, kde byla vztyčena v roce 1969. Naopak zvítězila vize vytvořit náves jako místo, kde bychom se mohli scházet a pořádat veřejné akce.

To, že lidé mohli promluvit do plánů a vyjádřit se k tomu, co má vzniknout, mělo zásadní vliv na další dění, celý proces budování, ale i trvalý vztah k vytvořenému dílu. Samozřejmě, že se objevili i kritici. Ti jsou snad vždy a všude. Vyskytly se i názory, že by se daly peníze lépe využít, jako např. opravit často poruchový vodovod.

 

Jak probíhala výstavba? Co se při plánování projektu osvědčilo? Udělali byste dnes něco jinak? Naráželi jste na nějaké komplikace?

Po schválení konečné verze projektu nastal čas plánování výstavby. Museli jsme rozdělit celý projekt na části. Co jsme schopni udělat sami za podpory občanů, a naopak vyčlenit ty, které bude nutné zadat odborným firmám, a kde využít firmy s naší, dá se říci, neodbornou pomocí pod jejich odborným vedením. A to vše dát do časové posloupnosti. Nic ale není tak jednoduché, jak se napíše. Hned v začátku jsme narazili na nesoulad našeho plánu s územním plánem rozvoje obce. Všem doporučuji před zahájením jakéhokoli budování věc včas projednat s územními orgány a „sesouladit“ s platnou územní dokumentací.

Naštěstí jsme potřebné ve spolupráci s vedením obce dali do pořádku, ale trochu nás to zdrželo a my stáli před otázkou co a jak. Domluvili jsme se nakonec na rozdělení prací do dvou let. První rok jsme zaúkolovali spíše firmy. I tak jsme zajistili brigády na přípravu prostoru a některé pomocné práce. Velké brigády nás čekaly v roce následujícím. Opět jsme žili v pochybnostech, zda přijdou lidé, kteří měli ještě v paměti Akce Z. Ukázalo se ale naštěstí, že ten, kdo se podílel na přípravě projektu, se chce podílet i na jeho realizaci.

Osvědčilo se dobře zvolené členění na odborné práce od firmy a naše pomocné. Například tesař zhotovil kostru altánu a my při brigádě zajistili jeho olaťování a vzniklo nakonec ucelené dílo. Největší brigádou bylo osázení celého prostoru podle návrhu architektky. Až jsme se divili, ale sešla se skoro stovka lidí a vyhlášenou adopcí se všechny stromy a keře zaplatily z příspěvků brigádníků, kteří si je i sami zasadili. Přítomný zahradník jen uděloval odborné rady. To je znát i dnes po šesti letech. Lidé si váží své práce a jejich vztah k celé návsi je daleko osobnější, než když přijdou do nějakého parku.

 

Jak dlouho vše trvalo a jaký je výsledek?

Náves jsme budovali prakticky dva roky a vedle dotace od Nadace VIA, která nám dala 300.000,- Kč, jsme ještě získali dotaci od T-Mobile ve výši 100.000,- Kč. Zbylou část doplatila ze svého rozpočtu obec. Vzniklo dílo v hodnotě cca 1 milion Kč, a jak řekl při otevření v roce 2017 starosta obce, nejdříve jsem projektu nevěřil, ale když dnes vidím, co vzniklo, tak jsem rád, že jsme do toho šli. To vyjadřuje i změnu přístupu u některých dalších obyvatel. Přesto i nadále zůstali lidé, kteří s návsí nejsou plně ztotožnění a nadále ji, dá se říci, tolerují, ale nevyhledávají.

 

Nová náves je hotová. A co dál?

Tým náves pracuje i nadále. Po dokončení návsi jsme vyměnili vedoucího. Dohodli jsme se, že by to měl být někdo z mladších. Žezlo vedoucí převzala Karolína Dekker, také místní rodačka.

Postupně se snažíme náves doplňovat o další prostory. V roce dokončení se podařilo získat grant na výstavbu dětského hřiště, které bylo také součástí původního projektu. Možná je chybou, že náš „spolek“ nemá právní subjektivitu, a tak o dotace musí žádat obec. To se ne vždy daří. Malých obcí je mnoho a peněz málo. Po čtyřech letech se podařilo získat dotaci na všesportovní hřiště stojící nedaleko návsi. Nyní chceme podle zkušeností z projektu návsi svolat veřejnou schůzi k přípravě revitalizace místní tělocvičny s restaurací a celého prostoru kolem všesportovního hřiště. Vycházíme z toho, že na brigády chodí jak naši příznivci z dřívějška, tak i noví osadníci. Můžeme doplnit, že naše místní část se přes všechny prognózy o vysidlování pohraničí dnes spíše rozrůstá. Staví se nové domy a je zájem o rekonstrukci původních objektů.

 

Jak celé dění kolem revitalizace návsi ovlivnilo společenské a kulturní žití v obci? Co se tu a jak často děje? Vede oživená náves k dalšímu spolčování? Jaké kulturní akce jsou stěžejní? Přijíždějí sem i lidé z okolních obcí?

V roce 2017 se konal nultý ročník rockového festiválku Markoušovické Rubání a letos se uskutečnil již 5. ročník. Nescházejí se zde sice žádné zvučné kapely, ale dáváme příležitost začínajícím skupinám nebo muzikantům z blízkého okolí. Na velké kapely ani nemáme prostředky, ale nám jde o to, aby se lidé sešli a při poslechu hudby si i popovídali a žili pospolu. Přesto se nám nedaří mnohdy oslovit místní, kterých občas přijde poskrovnu, ale nahradí je návštěvníci z jiných, někdy i skutečně vzdálených míst, a přijíždějí i opakovaně. Ještě snad podoktnu, že díky termínu poslední sobota v srpnu jsme festival nepřerušili ani v covidových letech.

Dnes již máme dokonce propracovaný kalendář akcí. Každý rok začínáme Masopustním průvodem. Následují velmi oblíbené Markoušovické sousedské vepřové hody, Stavba májky spojená s pálením čarodějnic, které zaštiťují místní hasiči. Pokračujeme kácením Máje spojeným s folkovým podvečerem, v létě máme letní kino, na konci srpna zmíněný festival Markoušovické Rubání, v listopadu pořádáme VŘSSR – soutěž pod názvem Vepřové Řízky Se Smaží Různě, letos byl již 3. ročník, a v závěru roku se těšíme na slavnost Rozsvěcení vánočního stromu s koncertem v místním kostele sv. Jana Křtitele a vystoupením dětí ze základní školy Mraveniště z.s. S rokem se loučíme Silvestrovským setkáním u ohně na návsi. Zde si popřejeme vše nejlepší a pevné zdraví a s optimismem začneme rok nový.

Z uvedených akcí je snad znát, že si každý může vybrat podle svého gusta. Skutečně je tomu tak. Lidé přicházejí různě, někdy je jich méně, jindy více. My máme heslo, že to děláme pro svou radost, a když někdo přijde, budeme rádi, a zatím chodí. A co je důležité, přicházejí nám pomáhat i náves udržovat při pravidelných brigádách a dnes je těší, jak to tu v kterékoli části roku vypadá. Dokonce zde proběhly i tři svatby.

Nutno dodat, že naše úsilí by bylo k ničemu, kdyby nás nepodporovalo vedení obce. Vše totiž něco stojí a nadšení a ochota lidí by nestačila. A bez ní by to zase nešlo.

Mne osobně těší, že jsem na konec svého života – dnes jsem již delší dobu v důchodu – našel místo, kde jsou lidé, kterým o něco jde, a jsou rádi pospolu. Koneckonců člověk je přeci tvor společenský.

 

FB Náves Markoušovice: https://www.facebook.com/profile.php?id=100057333645484

 

Soňa Sílová pochází z malého půvabného východočeského města Luže. Chodila tu do školy, dodnes se sem hodně vrací za rodiči a známými. Troufám si říci, že tady má kořeny a že se sem třeba jednou zase vrátí z pražského působiště natrvalo. Se Soňou se známe opravdu dlouho. A ačkoli jsme se na základní škole, pokud jde o přátelství, spíše míjely, později se naše cesty propojily a teď si to vynahrazujeme. Dokonce tak, že pro zjednodušení se oslovujeme „ségro“ a mé děti nám říkají Soňa „jedna“ a Soňa „dvě“. Tak tedy Soňa, absolventka gymnázia, Karlovy univerzity, nyní pracující pro Církev adventistů sedmého dne, vdaná, matka dvou synů, zakladatelka úspěšné FB skupiny Vzpomínky na starou Luži, srdce a duše blogu Pomoc Marii, milovnice díla Terézy Novákové, přijala mé pozvání k dialogu.

 

Během covidu jsi zavedla on-line „kázání“ pro ženy. A na jedno z nich jsem se připojila i já. Přiznávám se, že jsem tě jako ateistka se zájmem poslouchala. Tvé myšlenky jsou vpravdě pokrokové, nahlížíš zajímavě na „ožehavá témata”, homosexuality například. Jak ses vůbec dostala po absolvování vysokomýtského gymnázia ke studiu Evangelické teologické fakulty?

To bylo dobrodružství. Jakmile nastal první lockdown, najednou přišel okamžik, kdy jsem si říkala, co budu dělat?!! Moje práce je založená na setkávání se s lidmi, jednotlivě i ve větším množství při shromáždění, v nemocnicích a podobně. Můj kolega ale velmi brzy přišel s nápadem využít už roky fungující techniku s on-line vysíláním a setkávat se několikrát týdně aspoň na dálku. Mě napadlo nazvat je prostě „Jsme spolu” a myslím, že to zvlášť v prvních týdnech mnoha lidem pomohlo.

To, u čeho jsi byla, to bylo on-line čtení a přemýšlení nad biblickými texty. Tehdy jsme, tuším, procházeli prý nejnudnější a nejzbytečnější biblickou knihou – Levitikem, čili 3. knihou Mojžíšovou. Jako vždy jsem zjistila, že je to naopak skvělé, dobrodružné a dodnes aktuální čtení. Zrovna dnes (21. 12.) jsme skončili s novozákonní knihou Skutků apoštolů. Pokrokové myšlenky nemám ani tak já jako právě Bible. Je až nepříjemné, jak umí hrábnout do svědomí a do toho, co by člověk nejradši zapomněl a nechal vyhnít. Ono to ale vždycky někde vypluje a biblický text vybízí k řešení traumat, pocitů viny, neschopnosti odpustit a zdravého sebepojetí a taky přijímání druhých i s jejich chybami.

Evangelická teologická fakulta UK byla pro mě volba proto, že jsem milovala historii, antiku. Učit se řečtinu a hebrejštinu a číst texty v originále byl a dodnes je silný zážitek a vůbec šlo o pronikání do základů naší kultury, do podstaty, na čem dodnes stojí naše společnost, ačkoli si to většinou neuvědomujeme.

 

Co tě přivedlo právě mezi adventisty a co přesně máš na starosti?

Mezi adventisty mě přivedla „náhoda” v podobě mé potřeby číst a poznávat. A Bible byla tajemná a tehdy pro mě nepochopitelná a tenkrát mi v mých nějakých patnácti šestnácti letech kamarádka nabídla setkávání nad Biblí s tehdejším lužským adventistickým kazatelem, a protože to dávalo dobrý smysl a tamější společenství s mnoha mladými lidmi bylo podnětné prostředí, tak jsem se stala ráda jeho součástí.

Dnes jsem v pozici kazatelky, tzn. duchovní či farářky na dvou velkých pražských sborech, což znamená poměrně intenzivní kontakt s nějakými dvěma stovkami aktivních „farníků”. V praxi to je studium a příprava každotýdenních kázání, tedy promluv a aktuálního výkladu biblického textu, příprava setkání nad Biblí, o kterých jsem už mluvila, pak setkávání se skupinami mladých lidí, dětí, návštěvy u starých „farníků” u nich doma, případně ve zdravotnických zařízeních, naslouchání, povídání i o těžkých tématech, podpora při těžkých životních situacích jako jsou všelijaké krize nebo nemoc a úmrtí, příprava pohřbů, ale zase i doprovázení a příprava ke křtu (křtíme ponořením celého člověka do vody v době, kdy se rozhodne pro křest sám za sebe) nebo příprava ke svatbě. Těch životních situací je mnoho, a tak je to práce rozmanitá a neustále vyžadující celého člověka, bez pevné pracovní doby a v případě nutnosti nonstop.

 

Pomoc Marii – představ čtenářům, oč jde, jak dlouho to trvá, co je před námi a co se dosud podařilo...

To se vám takhle ozve kolega, kaplan z ženské věznice, že do se Prahy k dětem vrací mladinká máma propuštěná na podmínku a děti nemají zimní oblečení. To jsou myslím už čtyři roky. Tak jsem zalarmovala hlavně mámy v pražských adventistických sborech a sešlo se dost použitého i nového oblečení. Ale ukázalo se, že Marie a děti nemají prakticky nic, bydlí v mizerných podmínkách v domě, kde se dělo leccos. Tak to šlo jedno za druhým, díky mým kontaktům na Vězeňskou duchovenskou péči a mnoha dalším skvělým lidem se podařilo získat městský byt, sehnat nábytek, ložní prádlo atd. atd. Marie je pro mě zjevením–- člověk, kterému vězení zachránilo život, naučila se tam třeba pečlivě uklízet, její úklidové služby jsem využila já i mnoho mých známých. Ale dostat se ze dna naše společnost v mnoha případech dost dobře neumožňuje, tak už čtvrtým rokem kousek po kousku s přispěním ochotných dárců snad posouváme Marii ke stabilitě. Vypadané zuby, autoimunitní onemocnění, nemoci a narušený vývoj dětí se zkušeností z dětského domova a zanedbávání vlastní babičkou, to je koktejl, ve kterém se tahle mladá žena motá, ale taky statečně zápasí a jsem ráda, že také troje Vánoce měli přes tebe dárky z Krabic od bot – díky za spolupráci! Letos mají možnost v Šatníku Praha i jinde a já občas pro ně udělám nákup.

 

Kdy se ti do cesty připletla Teréza Nováková a deisté, sektáři – prostě blouznivci?

Relativně pozdě – až během vysokoškolských studií. Věděla jsem, že Teréza Nováková psala o kraji, odkud pocházím a který mám ráda, a protože se hodně věnovala i pozorování náboženských poměrů, říkala jsem si, že by to mohla být fajn ročníková práce a třeba i diplomka. Tak jsem se začetla a byla jsem chycená. Nováková se nečte úplně snadno, hlavně její romány, ale třeba její povídky jsou o dost přístupnější a odborné články ukazují, jak pečlivě dělala po vsích a městečkách svůj výzkum. Spousta nářečí, které jsem už trochu znala od svého tehdy budoucího tchána a reálie typu náboženských třenic i osvícených přátelství mezi katolíky, „evanjelíky” a „blouznivci” se pro mne staly neskutečným výletem do minulosti mně známých míst a taky zdrojem pro pochopení zvláštností povah některých lidí, do kterých se tehdejší zápasy dodnes propisují. Tajnůstkářství, strach něco prozradit a potřeba naopak vyzvídat od druhých, lpění na majetku a na obraně pravé víry, s tím se dodnes setkávám. Aniž bych to tehdy věděla, tak část dětství jsem strávila s babičkou u „strejdy”, jehož manželka byla kdysi spiritistickým médiem ve vsi proslulé svojí odbojností. Já se ale v tom starém domě cítila velmi dobře, i když v něm nakonec strejda odešel ze světa vlastní rukou.

 

Vzpomínky na starou Luži – členů máme více než 1200 a je obtížné někdy korigovat názory –, ale musím říci, že skupina je velmi slušná a tolerantní. A je nádherné sledovat to propojení lidí z celé republiky. Lidí, kteří to kolem Luže znají. Co tě přivedlo k založení skupiny?

To byla úplná náhoda. Před čtyřmi lety jsem takhle na podzim na facebooku zahlédla skupinu Vzpomínky na starou Chrudim s historickými fotkami a zajímavými informacemi. Tak jsem si řekla, že si vyzkouším, jak se na facebooku zakládá skupina a cvičně a neoriginálně ji nazvala Vzpomínky na starou Luži a jako obsah jsem tam naskládala naši naskenovanou sbírku historických pohlednic Luže. Čekala jsem pár „lajků”, nic víc. Ale ono se to rozjelo nevídaným způsobem a lidé začali komentovat, vkládat své fotografie, dotazy. Lužáci, i ti dávno odstěhovaní, potomci dokonce ze Spojených států, bývalí pacienti z Hamzovy léčebny… No a pak odborníci jako jsi ty nebo ředitel skutečského muzea, z chrudimského muzea a archivů a taky místní znalci, kteří vědí o všech a všem všechno (nechci psát vyloženě drbny, ale…), to má taky svoji hodnotu. Nejvíc se mi líbí ty objasňované záhady, vzpomínání a setkávání starých známých – to je moc fajn.

 

Aby nebylo všechno tak jednoduché jeden z tvých synů je postižený. Smekám před tebou za to jak, vše zvládáš. Občas vyrážíme na vycházky se všemi našimi dětmi společně a vidím, jak obtížné je někdy korigovat synovy nálady. Ale ty to vždycky obdivuhodně zvládáš.

No není to úplně snadné. Ani nemám pocit, že to zvládám. Zároveň prostě musíš a není v tom žádné hrdinství. Ani žádnou radu vlastně nemám, jen osobní zkušenost a tím pochopení pro podobně obdarované. To obdarované říkám úmyslně. Ono totiž, co je postižení a kdo je vlastně normální? Tihle lidé (v našem případě autismus se silnou poruchou pozornosti) jsou nároční, ale také ukazují, že věci, lidé, situace se dají chápat úplně jinak, jak by mě to nikdy nenapadlo. A kdo z nás má vlastně pravdu? Když syn při snaze nás rodičů o včasný odchod do školy pronese, že želva je taky pomalá a nikomu to nevadí, tak se na sebe podíváš zvenčí a řekneš si, že idiot jsem tu spíš já. Jestli mám přece jen říct nějakou radu, tak pokud to jenom trochu jde, najděte si čas, třeba jen chvilinku pro sebe, netrapte se, co si myslí ostatní bez podobné zkušenosti a heslem je: Vydržet!

 

 

Soňa a Soňa na samotný závěr

Soňa – není to příliš časté křestní jméno. V případě nás dvou je ale nad slunce jasné, že pokud se sešly dvě osoby tohoto křestního jména, tak je to obrovské štěstí. A samozřejmě ty klikaté cesty života. Cesty, které nás svedly do stejné školy a pak k sobě znovu po letech.

Já – Soňa, co se ptala. Sama o sobě, v duchu Járy Cimrmana, říkám, že jsem bezvýhradný ateista, který se ale bojí, že ho za to Pán Bůh potrestá. Se Soňou, jež si se mnou povídala, jsme zavedly tzv. duchovní cvičení, což je jen krycí název. Odradí děti od účasti na společném výletu, a tak máme čas jen pro sebe. V čem spočívá duchovní cvičení? Povídáme, povídáme, povídáme a hodně se smějeme. Doporučuju všem! Povídejte a smějte se! A na cestě rokem 2023 se nechte třeba trochu inspirovat povídáním dvou spolužaček a přítelkyň ze základní školy.

 

Karel Mejstřík se narodil 28. října 1902 v Berouně jako poslední z pěti sourozenců. Otec – strojní zámečník, vážený občan města Berouna a také vášnivý ochotník – měl dílnu a domek přímo u městských hradeb. Jeho zákazníky byli okolní sedláci či mlynáři, pro které vyráběl a spravoval potřebné stroje. Synkovi Karlovi vyrobil vlastnoručně tříkolku a fotografie s ní je asi první fotka Karla Mejstříka. V rodině byly ještě tři starší sestry, které nejspíš nejmladšího, ale záhy ambiciózního Karla rády rozmazlovaly. S nejstarším bratrem Eduardem, později ředitelem zvláštní školy v Berouně, si byli věkově a asi i povahou vzdáleni. Karlovo klukovské dospívání, rošťárny s kamarády na tamní „Špičce“ u řeky Berounky, první citová vzplanutí i postup do tamního reálného gymnázia – „reálky“ už v době 1. světové války, jsou zaznamenány droboučkým, ale čitelným písmem v modrém sešitě se vznešeným nadpisem Vita Mea - Můj život. Válečné ozvěny tehdy třinácti-čtrnáctiletý Karel reflektuje zmínkami o oblíbených učitelích či otcích kamarádů, kteří se ztratili z jeho života, protože narukovali, či také již ve válce padli nebo zmizeli – neznámo na kterém bojišti. Projevují se tu výborné pozorovatelské schopnosti, které později uplatnil jako novinář a spisovatel. Pamatuji si i živé dědovo vyprávění, jak s ostatními studenty v Berouně pořádali slavné majáles.

Ambiciózní Karel chtěl studovat – a možná i žít – v Praze. Už po válce byl přijat na Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde absolvoval přednášky u proslulého F. X. Šaldy, jehož soubor díla si později pořídil do své knihovny, i Zdeňka Nejedlého, tehdy uznávaného literárního vědce. Po krachu otcovy živnosti z důvodu velké nezaplacené zakázky a brzkém otcově úmrtí Karel Mejstřík musel studií z ekonomických důvodů zanechat a jít vydělávat peníze. I přesto, že jej zprvu v Praze finančně podporovaly i již vdané a zajištěné starší sestry. Poválečná hospodářská situace mladého Československa nebyla zjevně jednoduchá, protože všichni sourozenci se později skládali ovdovělé mamince na penzi. Karel Mejstřík však vždy s hrdostí říkal, že je narozen ve stejném dni, 28. 10., jako (o 16 let později) Československá republika.   

 

Z Berouna do Rakovníka

Mladý Karel Mejstřík se dobře uplatnil jako učitel. Nejprve krátce v Čisté u Rakovníka, pak v nedaleké malé obci Senomaty, odkud později vytěžil námět na svoji prvotinu – novelu z 19. století Na přílepském bělidle.

V této době se zde také setkal se světově slavným operním pěvcem Karlem Burianem, který v Senomatech v závěru života žil, a jehož odkaz Karel Mejstřík později jako kulturní činovník udržoval. V roce 1927 začal učit v Rakovníku. Díky, kulturnímu rozhledu, výřečnosti a schopnosti zaujmout pro téma na něj mnoho jeho žáků a žaček dlouho vzpomínalo. Protože mé vlastní zkušenosti z pozdější doby byly obdobné, nepochybuji, že pověst výborného učitele, které se mu dostalo, je pravdivá. Rakovník, kdysi královské město bohaté historií, architekturou i kulturou, si zamiloval. Poskytl mu mnoho inspirace a látky pro pozdější novinářské i kulturní aktivity a také zde našel životní partnerku, moji babičku Jitku, rozenou Tobolářovou. Dceru z vážené evangelické rodiny již však nežijícího profesora Toboláře z rakovnické reálky. Spojoval je obdobný prožitek – i Jitka byla téměř nejmladší z devíti sourozenců, bystrá, krásná, z rodiny přísně vedená, na učitelském ústavu vystudovaná učitelka, která Karla jistě obdivovala pro jeho rozhled, kulturní zájmy a již tehdy začínající literární činnost. Společnou měli i vášeň pro turistiku a pobývání v přírodě, což realizovali během učitelských prázdnin různými cestami a hlavně dlouhými pobyty u nedaleké Berounky, kde si pronajímali letní byt u některého z tamních sedláků či chalupníků. Odtud pak pochází Mejstříkova další literární inspirace, i tu však uplatní až o něco později.

Třicátá léta, doba rozkvětu republiky, přináší i rozkvět kultury. Karel Mejstřík se v Rakovníku věnuje místní kulturní a osvětové činnosti. Stává se členem někdejšího akademického spolku Krakovec, s jehož dramatickým souborem pracoval. Spoluzakládá Rakovnické noviny a po mnoho let je členem jejich redakčního kruhu (od 1930). Publikuje v nich pod šiframi -k, nebo -km své divadelní, výtvarné a literární kritiky, články a fejetony. Přispívá také do řady dalších periodik a periodických sborníků: Národní osvobození (1930–32), Věstník Muzejního spolku královského města Rakovníka a politického okresu rakovnického (1934–1940), Vlastivědný sborník okresu rakovnického s Křivoklátskem a kralovického s Manětínskem (1930–34).

Z této doby pochází také velké album černobílých fotografií, které jsem si jako malá u prarodičů tak ráda prohlížela. V albu je – místy až uměleckými fotkami – zaznamenána prázdninová cesta mladé čtveřice, babičky, dědy a dvou jejich tehdejších přátel, na Podkarpatskou Rus. Tehdy nejvýchodnější část Československé republiky, s dosud nedotčenou přírodou a rázovitou kulturou nedotčenou moderní civilizací, lidmi žijícími v tvrdých horských a podhorských podmínkách, zakotvenými pevně ve své víře i tradicích. Po mnoha letech nacházím v dědově pozůstalosti asi 15 stránek rukopisu, v němž vyjadřuje své dojmy, popisuje zážitky, cituje tamní lidovou poezii, s níž se u zakarpatských horalů setkal a uvažuje nad „náturou“ zdejšího obyvatelstva.  Vybavuje se mi babiččino i dědovo vzpomínání na „Zakarpandu“, která musela být i pro ně, mladé učitele, zážitkem, a která je dnes takřka jedinou, jakž takž bezpečnou částí těžce válkou zkoušené Ukrajiny.

 

Kapitola jménem Václav Rabas

Nedaleko Rakovníka, v Krušovicích, žil a tvořil až do své smrti v roce 1954 vynikající malíř Václav Rabas. Do svého domku na stráni pod lesem, obklopeného poli, zahradou a také vlastnoručně vysázeným sadem, na nějž byl hrdý, zval umělec řadu svých přátel z tehdejší kulturní společnosti. Patřil do kruhu „pátečníků“, proto sem jezdívali i bratři Čapkovi. Častými hosty zde byli i Karel a Jitka Mejstříkovi. Zda se zde Karel Mejstřík osobně s Čapky setkal, bohužel netuším, ale obdiv k nim a pozdější dědovo členství ve Společnosti bratří Čapků by tomu nasvědčovalo. S Václavem Rabasem však vzniklo pevné přátelství. Dovedu si představit jejich diskuse nad malířovým dílem, které Mejstříka oslovilo, nad připravovanými výstavami, jimž byl také nápomocen, i nad vlastním dílem spisovatele, k němuž později přítele malíře požádal o ilustrace. V této symbióze pak byly vydány dvě knihy Karla Mejstříka: Již zmíněná – a ihned velmi kladně kritikou přijatá novela Na přílepském bělidle (1934), kde Mejstřík přitažlivě zpracoval příběh rodiny běliče Václava Fišera z kraje pod hradem Krakovec, poznamenaný povodní, morovou epidemií, ale i mnoha drobnými radostmi venkovského života. Druhým dílem s Rabasovými ilustracemi byl poválečný soubor povídek Režná zem, těžící ze znalosti tvrdého venkovského života chalupníků ve vesničkách Křivoklátských lesů poblíž Berounky. Rabasovy ilustrace i zde vyzdvihly syrovou krásu, krušný úděl, radosti i tragiku Mejstříkem zpracovaných skutečných příběhů kraje, a originály těchto perokreseb se staly i samostatným uměleckým dílem. 

Mezi Karlem Mejstříkem a Václavem Rabasem musely probíhat nejen vzrušené debaty o umění, ale i o politice. Oba muži se sociálním cítěním smýšleli víceméně levicově, avšak z pozice vzdělaných intelektuálů, tak jako řada jiných. To ale neznamenalo, že se ve všech názorech shodli, o čemž svědčí i jejich korespondence po skončení II. světové války, kdy již byla ve vzduchu další politická změna. K té se oba postavili dle svého založení – zřejmě s mnoha rozporuplnými myšlenkami ji přijali, aby se mohli oba nadále věnovat svým kariérám. Té malířské i té spisovatelské.

V roce 1954 o 17 let starší Václav Rabas zemřel. Karel Mejstřík, tehdy již respektovaný kulturní činovník na okrese Rakovník v pozici vedoucího kulturního odboru, krátce na to přesvědčí vedení města o potřebě vzniku zcela nové instituce, galerie. Nový stánek kultury dostane na jeho popud název Rabasova galerie, a soustředí řadu umělcových děl. Během let se stane uznávanou galerií (pod vedením akademického malíře Václava Zoubka, který ji vede dodnes). Karel Mejstřík je do konce svého dlouhého života s galerií spjat – píše do tisku o nových výstavách, sleduje její rozvoj. Rabasova galerie dnes také vlastní bustu Karla Mejstříka vytvořenou ke konci dědova života rakovnickým rodákem, sochařem Miroslavem Pankrácem.

 

Pokračování příště…

Karel Mejstřík (28. 10. 1902 v Berouně – 14. 9. 1994 v Rakovníku), učitel, novinář, spisovatel, dramatik, kulturní činitel

Odcházela jsi z Československa brzy po srpnu 1968 jako velmi mladá dívka. Co jsi stihla do té doby doma pro svůj další život načerpat?

Doma nás bylo pět dětí a měli jsme šťastné dětství. Maminka byla v domácnosti a pečovala o nás, tatínek, doktor práv, měl ještě druhou práci v pojišťovně, aby nás uživil. Nic nám ale nescházelo, tatínek pro rodinu dokonce vlastníma rukama postavil dřevěnou chatu a měli jsme také staré auto, které sestavil se svým otcem. Byli jsme křesťanská rodina a tatínek opakovaně odmítl vstoupit do KSČ. Proto musel v roce 1948 opustit své milované povolání středoškolského profesora a několik let hledal pro sebe a velkou rodinu byt a práci. Uchytil se jako podnikový právník v nových strojírnách na severu Moravy. I pak měl různé problémy, dokonce hrozilo, že bude zametat ulice, ale vždy ho někdo zachránil tím, že poukázal na jeho početnou rodinu, kterou musí živit. My děti jsme věděly, že nemůžeme studovat, ačkoliv jsme všechny měly výborný prospěch. Chodily jsme s rodiči veřejně do kostela a já jsem ve škole skrývala sešit do náboženství pod bundou, aby se mi spolužáci neposmívali. Maturovala jsem na strojní průmyslové škole stejně jako moji starší sourozenci, protože poskytovala ucelené vzdělání i bez vysoké školy. Poprvé jsem pak pocítila hořkost a nespravedlnost, když jsem po maturitě 1967 a s vysvědčením se samými jedničkami těžko sháněla práci. Nakonec jsem ji dostala v konstrukci, ve stejném podniku jako tatínek. Byla bych se i přizpůsobila, kdyby nepřišel 21. srpen 1968. Půlrok předtím byla cítit změna: „Pražské jaro“ vzbudilo novou naději, padla cenzura a lidé pochopili, že je to teď na nich, aby se společnost změnila k lepšímu…

 

Co následovalo, všichni víme. Jaký byl ale tvůj, ještě dívčí pohled na situaci ze severu Moravy?

Radostná doba skončila hlášením v rádiu, u kterého nikdo neskrýval slzy: „Okupanti už pronikli do budovy rozhlasu a hledají vysílač. Zatím se skrýváme, ale až zazní československá hymna, je konec...“ Hymna zazněla a já jsem viděla i staré, ostřílené chlapy brečet. Bylo půl deváté ráno, nikdo nemluvil. Prostě jsme se sebrali a šli domů. Bylo mi 20 let a najednou jsem pochopila, že se přes noc všechno změnilo, že už neplatí to, co bylo včera. Pak projížděly naším městem tanky, my jsme jim hrozili pěstí a mně tenkrát bylo jedno, jestli mě zabijí. V práci mi později lakonicky oznámili, že půjdu na jiné pracoviště, protože jsem nejmladší. A tohle jednání ve mně posílilo pocit, že mě někdo posadil na koleje a já po nich budu muset celý život jet a nevybočit, jinak bude zle. A právě tento pocit společně s okupací „spřátelených vojsk“ ve mně zrodil myšlenku opustit republiku. Měla jsem tenkrát kamarádku, která žila strastiplný život na statku. Její otec byl jedním z mála soukromých rolníků, který vzdoroval systému a nevstoupil do JZD. Devítičlenná rodina neznala nic jiného než dřinu a starost splnit všechny povinné dodávky. Kamarádka měla v Rakousku vzdálené příbuzné a ti nám po příjezdu do Vídně pomohli najít zaměstnání i ubytování.

 

Byla jsi už doma, v Československu, nějak "postižená" divadlem, které se ti později stalo ve Vídni osudným?

Tatínek hrával nejdříve pro nás a děti sousedů ve sklepě loutkové divadlo, pamatuji si na jeho oblíbeného Škrholu. My děti jsme byly u vytržení! Později hrával v neděli dopoledne v městském kulturním zařízení a já mu mluvila princezny. Také se ve městě občas našel někdo zapálený, který dal nějaké představení dohromady. Všechno jsem nadšeně a s úžasem prožívala, dodnes si pamatuji spoustu detailů. Když jednou starší sestra spoluúčinkovala ve sboru ve Fidlovačce, sledovala jsem její přípravy se zatajeným dechem. Netušila jsem, že jednou budu i já v této vlastenecké hře hrát Lidunku a celé představení také řídit coby režisérka. A k tomu ve Vídni! Stalo se tak v jubilejním roce 1975, k 90. výročí založení divadelního spolku Vlastenecká omladina, na jevišti ve zdejší české škole, kde náš spolek hraje dodnes.

 

Jaké byly tvoje první dojmy ze svobodného světa, z velkolepé Vídně, proti moravskému městečku?

Tehdy mi Vídeň připadala ohromující – nevídaná auta na ulicích a výklady u zlatníků mě přímo omráčily! Reálný život pro dvě opuštěné dívky ve velkoměstě byl ovšem skromný. Kamarádka byla už měsíc zabydlená a pracovala, když jsem začátkem prosince 1968 přijela i já. Ve vlaku nebyla naštěstí žádná kontrola, protože kufřík plný dokladů a vysvědčení by mé úmysly nemilosrdně odhalil. Příjezd do zasněžené a zledovatělé večerní Vídně si pamatuji do všech podrobností a dodnes mě udivuje, že jsem ani na chvilku nepocítila strach. Na úřadě práce jsem pak ihned dostala místo v podniku, který mi připomínal ten můj domovský. Jak jsem byla ráda, že mám technické vzdělání a užívala jsem si, že jsem tenkrát byla v konstrukci coby žena jako bílá vrána!

V pronajatém pokoji jsme spaly s kamarádkou v úzké posteli nohama k sobě, abychom se do ní vešly. Na začátku jsem také zažila dost hladu, protože první výplatu jsem dostala až po měsíci. Ale v práci si mě mužští kolegové hýčkali čokoládou a můj budoucí manžel se se mnou dělil o bohaté svačiny, které mu do práce připravovala maminka. Brzo jsem získala malý pokojík ve starém domě. Studená voda na chodbě v litinovém umyvadle, toaleta pro několik partají se musela v zimě přihřívat petrolejkou, aby nezamrzla. Naučila jsem se vodu nosit, ohřívat, prádlo prát ve veřejné prádelně a jednou za týden chodit do veřejných lázní. Pro mé přátele a dokonce i některé mé blízké jsem se stala přechodem hranic tou bohatou na Západě. A já si přitom na nepohodu musela teprve zvykat, protože doma jsem bydlela s nejstarší sestrou v nově postaveném paneláku, kde bylo ústřední topení a koupelna s teplou vodou samozřejmostí. To ale jen na dokreslení skutečnosti. To hlavní byl pocit svobody a vlastní zodpovědnosti. Dokonce ani moje první Vánoce v emigraci nebyly zoufalé, i když byly osamělé. Kamarádka odjela k příbuzným do Vorarlbergu a já si vyšla do nedalekého kostela Votivkirche. Vzpomínala jsem na domov, jedla cukroví, které mi s sebou dala maminka a taky trochu plakala, protože se mi po mé rodině stýskalo. Ale věděla jsem, že to je ta oběť, kterou musím přinést, abych mohla žít tak, jak chci já. Cítila jsem se silná a odhodlaná za svůj život bojovat.

 

Už jsme zmínily Vlasteneckou omladinu, český amatérský divadelní soubor ve Vídni, který už tehdy měl dlouhou tradici. Jak ses do něj dostala a co to pro tebe tenkrát znamenalo? 

Můj budoucí manžel Viktor, tehdy ochotný tlumočník, poradce a ochránce v mém prvním zaměstnání, pochází z autochtonní české menšiny ve Vídni. Jejich rodina tu žije už od 19. století a doma vždy mluvili česky. Ten mě také hned dovedl do Sokola ve Steinergasse, kde jsem byla přijatá s otevřenou náručí. A také do české školy na Sebastianplatzu, kde tenkrát ochotníci hráli výpravnou historickou hru „Na Trojském zámečku“. Sledovala jsem děj a krásně oděné herce patrně s otevřenou pusou, protože se o přestávce Viktor na mě zadíval a zeptal se, jestli nechci taky hrát. Já spontánně vykřikla „ano“! A už jsme byli v šatně, přímo u oblíbené herečky Moniky Ontlové, později Kadlecové, která nádherně zpívala i hrála. Ta mě stejně nadšeně objala a tím jsem byla přijata do Vlastenecké omladiny. Pro mě tam byli všichni tenkrát staří, ale hned mě vzali za svou, udělali jednatelkou a já je pojala do svého srdce. Mám je tam dodnes. Bylo s nimi veselo, našla jsem tam přátele na celý život a v práci jsem se těšívala na večerní zkoušky. Poprvé jsem hrála ve hře „Píseň života“ 28. března 1971. A osud tomu chtěl, že právě v těch chvílích, kdy já si prvně ověřovala, jaké to je stát na prknech, která znamenají svět, příšel o život jeden z mých nejdražších – můj bratr.

 

Jak zasáhlo jeho úmrtí do tvého tehdejšího života v Rakousku? 

Bratr zemřel tragicky, když sjížděl s přítelkyní v kajaku rozvodněnou Moravu. Našli ho až po měsíci a rodiče si mezitím museli vyslechnout, že prolévají „krokodýlí“ slzy. Já tenkrát těžce nesla, že jsem nemohla jít na pohřeb, ale pomohla mi spontánní myšlenka, že už se nemusím bát smrti, když tam nahoře mám bráchu. Časem přibyl celý zástup mých drahých, ale tenkrát mi to bylo útěchou.

 

Založili jste s Viktorem vlastní rodinu a také firmu. Jak jsi přemýšlela o tom, že on je Čech, ale vlastně Rakušan, který nikdy nepoznal život za železnou oponou? Nebo ano?

Tohle u nás nikdy téma nebylo. Viktor měl v Československu příbuzné a také několik přítelkyň, byl vždycky v obraze. Využil své znalosti češtiny k podnikání, zastupoval rakouské firmy a později si založil firmu vlastní. 

 

Spojovala vás láska k divadlu, kde jste byli mezi dalšími vídeňskými Čechy. Ale co rakouské divadlo? Sledovala jsi i co se děje na jeho prknech? Zbýval ti na to čas?

Ale ano, mívali jsme i předplatné. Do divadla a na jazzové koncerty jsme chodili velmi rádi a chodíme dodnes. Občas také letíme do Londýna na náš nejmilejší muzikál Les Misérables, který jsme tam už viděli několikrát. Jezdíme ale i do divadel v Praze nebo v Brně, obhlédnout tamní zajímavé inscenace, protože z nich pak čerpáme poučení pro ty naše, které připravujeme s Vlasteneckou omladinou.

 

K té se ještě podrobněji vrátíme za chvilku. Jste totiž zaangažováni ještě ledaskde jinde. Do Vídně ale s manželem dojíždíte z nedalekého Tullnu, takže vlastně už dlouho nejste praví Vídeňáci. Co se tedy děje tam?

Manžel z Vídně nechtěl pryč. Já vyrostla na malém městě a velkoměsto mi bylo příliš neosobní a hlučné. Když jsme si pak hledali bydlení, zjistili jsme, že naše představy jsou ve Vídni finančně nesplnitelné. Viktor ale našel pro nás a pro své dva přátele pozemek blízko Tullnu, v malé vesnici na úpatí vídeňského lesa. Tam jsme si postavili dům a jsme tam šťastní. Propojení s Vídní zůstalo ale díky divadlu živé. A protože mám na Moravě podnikavou sestru Jiřinku, vymyslely jsme a s pomocí vídeňského Školského spolku Komenský zorganizovaly v roce 2004 velkolepý vánoční koncert uničovského sboru v Karlskirche. U nás na vesnici jsme se s Viktorem zapojili do veřejného života spoluorganizováním zájezdů dechovek – naší místní rakouské, z české strany to pak řídila moje sestra. Fungovalo to několik let, s rakouskou kapelou jsme byli i v Lošticích na slavnosti Tvarůžek. V naší vesnici zase na oplátku vystupovaly s moravskou dechovkou i mažoretky, byla to tehdy nevídaná senzace. Před 15 lety to ale skončilo, když nám dlouhodobě onemocněla maminka a my se sestrami jsme o ni začaly intenzivně pečovat.

 

Česko-rakouské vztahy ale stále tmelíte i prostřednictvím velké vášně tvého muže pro stará auta – veterány. Dodnes vzpomínám na historku, kterou nám vyprávěl při natáčení našeho dokumentu, jak součástky jedné aerovky postupně vozil z tehdejšího Československa, protože celé auto samozřejmě převézt nemohl - to by bylo podezřelé.

Viktor je podnikavý. Na podnět mého tatínka se začal zajímat o veterány a ještě dnes máme Aerovku 662 z roku 1930, která se dlouhých 12 let dávala dohromady. S tou jsme začali jezdit po veteránských akcích. Později přibyly další veterány, a tak jsme s Aerovkou nebo Porsche 356 absolvovali spoustu veteránských závodů v Rakousku, Česku a sousedních zemích. Později jsme organizovali rallye a soutěže už sami a i tady jsme propojili vídeňský divadelní spolek se světem veteránů. Získali jsme tak mnoho přátel a byli jsme na místech, kam bychom se soukromě nedostali. Dnes dokonce někteří z našich pražských veteránských přátel jezdí na premiéry divadelních představení Vlastenecké omladiny do Vídně. Celkově mohu říci, že divadlo i vášeň pro veterány nesmírně obohatily náš život. A možná je to klíč k poznání, proč jsme s Viktorem vydrželi spolu a oslavili i zlatou svatbu.

 

A proto se teď musíme vrátit k té Vlastenecké omladině, protože vy oba jste po dlouhou dobu byli jejím pohonem. A i když jsi už předala žezlo mladší generaci, byli jste to vy, kdo do souboru postarších krajanů vnesl novou krev, přitáhli jste řadu mladých a zrežírovali řadu opravdu náročných inscenací. Od zábavných komedií jste soubor přesměrovali k „velkým titulům“ a k muzikálům, kde všichni musí nejen hrát, ale i zpívat a tančit. Jak se vám to podařilo?

Viktorova přednost jsou překvapivé nápady. Moje úloha je pak rozdělit je na ohromující a inovativní a na ty druhé, nepoužitelné (směje se).

V roce 2001 jsme ve Vlastenecké omladině nečekaně přišli o předsedu i režiséra, kteří spolu předtím dlouhodobě určovali chod spolku. Já se stala předsedkyní a přebírala vyčerpaný, přestárlý soubor. Nevěděla jsem tenkrát, jestli na tu funkci budu stačit a jak se zachází s financemi, když je náš divadelní spolek bez záštity nějaké pomocné instituce.

Ale já jsem si řekla, že to dva roky zkusím. A za ty dva roky se mnohé změnilo, najednou tu byly nápady a pomoc přímo ze spolku. Velmi tenkrát pomohl Zdeněk Homolka, milovník divadla a bohém, který změnil repertoár z původních veseloher a operetek na hry Voskovce a Wericha, později pak na klasiky Moliéra a Shakespeara. Pro mě to byl čas velkého poznání: Dělat předsedkyni je služba. Zároveň jsem si ale uvědomila, jak mám všechny ty lidičky ve spolku ráda, že pro ně ráda obětuji svůj volný čas s organizací, plánováním a také zodpovědnou prací s financemi. V letech, kdy jsem pravidelně jezdila na Moravu pečovat o maminku, jsem nastavovala noci a Silvestra jsem občas trávila k nelibosti manžela tříděním faktur a účtů pro roční uzávěrku. Ale nade vším vítězil pocit, že to pro náš divadelní spolek dělám ráda. Když společně nastudujeme nové představení, které nás stojí velké úsilí a potíme krev a slzy, tak se ve mně rozhostí nádherný pocit všeobjímající lásky. Myslím, že tyhle stavy mají i ostatní a publikum je vycítí. To je pak ta radost, která nám všem září z očí a která stírá rozdíl mezi amatérským a profesionálním výkonem.

 

Přesně tak jsem vás viděla v roce 2011, při generálce na My Fair Lady a o rok později na premiéře Šumaře na střeše. Dáváte do vší té práce srdce, dáváte tam sebe, a tím strhnete všechny ostatní. I mne tehdy najednou přepadla obrovská chuť vylézt tam nahoru na podium za vámi a hrát také. A to jsme ještě nezmínili, že jste i tady využili otevřených hranic a toho, že do Vídně není z jižní Moravy tak daleko, a ke hraní v souboru jste přizvali i některé talenty odtud. Jaké hodnoty přineslo takové propojení Vídně s Moravou?

Profesionalitu mezi nás vnesl herec Zbyněk Háder, který hraje v Divadle bratří Mrštíků v Boleradicích. Nejprve nás zachránil, když nám vypadl před premiérou hlavní představitel hry Agathy Christie „Past na myši“. Hrozilo zrušení představení, ale v nouzi nejvyšší se mi podařilo vypátrat na Moravě herce, který tuto roli uměl a byl ochoten ji s námi zahrát. Ve středu jsme si ho tenkrát jako svátost přivezli do Vídně a v sobotu se hrálo. A pak i v Boleradicích – a od té doby se datuje vřelá a přátelská spolupráce mezi oběma soubory. Toto propojení začalo přinášet ovoce i na straně diváků, protože k nám už začaly pravidelně jezdit autobusy z jižní Moravy. Spolupracujeme i s folklorním souborem Demižon ze Strážnice. Máme z toho velkou radost a ve Vídni se cítíme jako jedna velká česko – slovenská rodina.

Do naší „Omladiny“ přišly tehdy také nové posily, a to vyprovokovalo mého muže Viktora k nápadu na nastudování muzikálu „My Fair Lady“. Ačkoli to byla neprobádaná cesta, ukázalo se, že byla správná a následovaly pak další muzikály – „Saturnin“, „Sugar aneb Někdo to rád horké“ a „Hašleření“ s písničkami Karla Hašlera. Naše asi nejlepší představení byl muzikál „Šumař na střeše“, který vznikl v roce 2012. Tím příběhem jsme byli uchváceni a na scéně jsme nemuseli dojetí pouze předstírat.

Bylo to dlouhé období, kdy se Vlastenecká omladina vezla na veleúspěšné vlně. Ale z čistého nebe nás zasáhly dvě rány – pár herců a hereček opustilo soubor a v roce 2020 vypukla pandemie korony.

 

Nešlo ale jen o divadlo, tuším…

Souběžně s divadelní činností jsme totiž s Viktorem také vedli taneční, v krásném sále Slovanské besedy, v hotelu Post. Vznikly (za podpory spolku České srdce) nejdříve spontánně pro pár přátel, pak se ale rozrostly v pravidelné pondělní setkávání lidiček všech profesí, kteří se chtěli přiučit tančit nebo se jen prostě setkávat, vyměňovat zkušenosti a někam patřit. Osazenstvo tanečních se částečně prolínalo i s naším divadelním souborem. A to vše, divadlo i taneční, bylo covidem brutálně přerušené. Nabyla jsem pocit, že se mi pod rukama hroutí to, co jsem 20 let budovala.

Ale 2021 už jsme zase hráli, tancovali a zpívali. Náš nejnovější počin je muzikál „Rebelové“, měl premiéru letos v listopadu. Máme zase nové herce a herečky. Vedení souboru převzala Martina Pfeffer, které jsem ráda oporou, když je potřeba. Ona sama je také skvělou scénáristkou a režisérkou, a tak se snad opět blýská na lepší časy.

 

Na závěr těžká otázka: Zkusila bys pár slovy zrekapitulovat to, co se mezi těmi prvními Vánocemi ve Vídni a těmito v tobě samotné odehrálo?

Nedávno nám přirostlo do rodiny další vnoučátko. Vánoce budeme slavit společně se synem a jeho rodinou u nás a syn pak ještě i na Moravě ve Strážnici s rodinou své ženy a s přáteli.

Když přemýšlím nad těmi roky, tak cítím vděk a pokoru za všechno, co jsem mohla prožít. Dnes už jsem ve věku, kdy člověk bilancuje a kdy se otáčí, aby poznal pravé hodnoty. Já bych to shrnula do jedné: Je to láska. K lidem, k práci, k věcem, k Zemi, na které žijeme.

A co bych přála všem lidem k nastávajícím Vánocům? Aby byli dobré vůle. Dnes a denně.

 

 

 

 

Četnická „pátračka“ však v Hradci Králové vznikla až roku 1928, zatímco jiné četnické útvary zde sídlily již od roku 1894. V období první republiky prošel četnický sbor – hlavní garant bezpečnosti na celém území státu – značnou organizační a kvalitativní proměnou. Hradecké četnictvo je názorným příkladem tohoto procesu: vedle četnické účtárny, běžných stanic (v Kuklenách, na Novém Hradci Králové či na Hlavním nádraží) zde vznikla četnická silniční kontrolní stanice Hradec Králové – plnící úlohu dnešní dopravní policie, již zmíněná pátrací stanice – řešící vážné kriminální delikty, četnický pohotovostní oddíl – potírající demonstrace a protistátní činnost nebo četnická letecká hlídka – střežící vzdušný prostor východních Čech.

„Výstava má tak dva cíle: pojednat o četnictvu coby primárním bezpečnostním sboru první republiky, o každodennosti četnického života, o tom, co obnášelo být přijat k četnictvu a sloužit jako četník. A za druhé přibližuje osudy četnictva v Hradci Králové a porovnává seriálovou představu a realitu,“ uvádí autor výstavy – historik Jan Hrubecký a dodává.

„Návštěvník se tak může seznámit s životními podmínkami četníků v dioramatech, zjistí, v čem spočíval nadčasový přínos četnictva kriminalistickým vědám nebo spatří zbraně a výstroj četnictva. V případě hradecké části jde o unikátní soubor předmětů, které byly všechny používány hradeckými četníky a byly vystaveny díky pochopení příbuzných těchto mužů zákona.

Fakt, že četnická služba byla velmi nebezpečná, připomíná prezentace padlých četníků ilustrovaná předměty vážících se k projevům úcty padlým projevené nejvyššími představiteli Československé republiky.

Abychom dodali výstavě „lidský rozměr“ může návštěvník využít metodu vyprávění formou QR kódů, kdy se díky dobově oděným hercům známým ze seriálových Humoresek, odvíjí příběh četnických postav, ale i hospodyně na četnické stanici či manželky četníka vytvořený exkluzivně pro tuto výstavu.“  

 

Staňte se četníkem Lebedou

Pro dospívající i dospělé návštěvníky je připraven „četnický simulátor“, který na bázi modifikace počítačové hry Arma 3 prostřednictvím 3D simulace seznamuje návštěvníka s průběhem běžné četnické obchůzky koncem 30. let v československém pohraničí a se všemi náležitostmi služebního postupu četnictva. Tento interaktivní prvek vznikl výlučně pro potřeby naší výstavy.

Jako strážmistr Lebeda z četnické stanice Dolní Lichtenwald (Dolní Světlá) v roce 1937 se hráč ocitne na patrole po svěřeném úseku staničního obvodu. Velmi záhy k němu přiběhne mladý hoch z osady Juliovka a celý uřícený oznamuje strážmistrovi rvačku v místním hostinci. Hráč se tedy vydává oznámení prověřit, zjišťuje, že ke rvačce opravdu došlo a že byla motivována nacionální nesnášenlivostí. Také pojímá podezření, že útočník se dopustil trestného činu, a proto jej následně zatkne a odvádí na stanici. 

„Příběh i kulisy mise, až na drobnosti a limitace hry samotné, byly vytvořeny podle dobových reálií a odehrávají se tak, jak by se před 85 lety mohly skutečně stát. Ostatně i postavy jsou pojmenovány podle skutečných četníků, kteří na stanici sloužil,“ upřesňuje Jan Hrubecký.

Hra samotná je vojenský simulátor ArmA 3 od českého vývojářského studia Bohemia Interactive a.s. sídlícího v Mníšku pod Brdy. “Bohemka”, jak studiu herní komunita ráda říká, stojí za celou sérií vojenských simulátorů ArmA, počínající původní Operací Flashpoint z roku 2001. ArmA 3 pak byla vydána v roce 2013. Tyto vojenské simulátory poskytují hráči skutečně jedinečné možnosti na celém herním trhu – velký plně otevřený herní svět, pokročilé simulace chování postav, zbraní, vozidel a letadel, ale i komplexní editor scénářů, ve kterém jsou herní možnosti limitovány pouze hráčovou představivostí. Na enginech těchto her také studio vyvíjí profesionální simulátory určené pro ozbrojené síly. Řada zemí pak tyto simulátory, včetně České republiky, v určité míře používá k výcviku svých velitelů. 

Již od časů původních “Flashpointů” hráči zdatně tyto hry modifikují. Vytvářejí nové modely, textury, prostředí, funkce a scénáře, a to jak z historie, současnosti, budoucnosti, ale také podle knížek, filmů či jiných her. Vývojáři tento trend zachytili a své hry od počátku koncipují tak, aby si je hráči mohli co nejsnadněji přizpůsobit – od války Britů se Zulu, přes 2. světovou válku po Afghánistán nebo i fiktivní universa Warhammeru, Hvězdných válek či Falloutu. Několik takových modifikací jsme použili i pro naši ukázkovou misi.

Petr Tlach vytvořil pro všechny tituly z herní série ArmA modifikaci ČSA 38-45. Ta přidává do hry uniformy, zbraně a vozidla Československé předválečné armády a Wehrmachtu. Mapu Mařenice, která je takřka úplně shodná s reálným okolím severočeské obce Mařenice, k této modifikaci vytvořil Ondřej Branžovský. Na této mapě je též přesně podle dochovaných map a terénních pozůstatků vybudována linie našeho předválečného lehkého opevnění. Matěj Doležal pak jako sub-modifikaci pro ČSA 38-45, vytvořil variantu, která přidává do hry stejnokroje Československého četnictva a spolu s Vladimírem Chvojkou připravili misi, kterou si ve výstavě může každý zahrát, a stát se tak alespoň na čtvrt hodiny četníkem.

Výstava potrvá do 26. března 2023

 

 

Četnická obchůzka Salonem republiky

Pořadatelé zvou na komentovanou procházku Salonem republiky po stopách prvorepublikových četníků, která se uskuteční 15. ledna 2023 od 14 hodin.

Pojďte zjistit, která z míst v centu Hradce Králové mají co do činění s československými četníky známými ze seriálu České televize Četnické humoresky. Vydejte se s autory výstavy Četnické humoresky v Salonu republiky Janem Hrubeckým a Milošem Bernartem na speciální obchůzku po četnických stopách.

Dozvíte se, kde měl svou četnickou stanici nikoliv Karel, nýbrž Josef Arazim, kde v centru Hradce Králové došlo k potlačení protistátní demonstrace, nebo na které z hradeckých ulic se dochovala pomůcka k vyšetřování prvorepublikových dopravních nehod.

Sraz účastníků je po zakoupení vstupného před budovou Muzea východních Čech.

Časová náročnost je max. 2 hodiny.

Vstupné je 90 Kč.

 

Přestěhovat nakladatelství Rozmluvy z Londýna do Prahy jistě vyžadovalo svůj čas.

Vůbec ne. Během roku 1990 jsem pendloval mezi Londýnem a Prahou, ale už jsem tady bydlel a vydával fotografické reprinty exilových vydání, takže jsem neměl problémy se sazbou a korekturami, proto ten malý formát anglického paperbacku.

 

Domů jste se vracel jako profesionál, podnikatel. Měl jste za sebou zkušenosti nejen s vlastním londýnským nakladatelstvím Rozmluvy, ale také anglickým, v ACN, kde jste pracoval od roku 1985 až do odchodu z Anglie. Navíc jste se orientoval na komerčním trhu… Bylo to znát?   

No jistě, ale i tak mi lecos dlouho nedocházelo. Anglický trh se od českého přece jen dost liší, hlavně svou velikostí. Čtenáři čekají rok i déle na vydání levného paperbacku, vázané knihy bývaly úmyslně předražené, kupovaly je hlavně knihovny – a ty ať platí, když jsou financované z daní. Běžně jsme knihovnám prodali tisíc výtisků. Přes všechny úžasné elektronické vynálezy, které zlevnily sazbu a tisk o dvě třetiny, je kniha na jedno dvě čtení v rodině stále ještě drahá záležitost. Ostrovní domorodci, tak jako našinci, mají k dispozici rozsáhlou síť knihoven a byli ochotni na knihu i dlouho čekat. V rodinách nižší střední vrstvy domácí knihovničku téměř nikde nenajdete. Zato vysokonákladové paperbacky byly velmi levné – masový náklad, žádná spotřební daň – stávaly zhruba čtvrtinu vázaného vydání. Dnes kupodivu stojí polovinu, zhruba tři sta korun, ale vzhledem ke dvaapůlkrát vyššímu průměrnému platu jsou v podstatě za babku. U nás jsou knihy v důsledku malého trhu neřestně drahé a nakladatelé živoří. Ještě, že máme ve zvyku darovat knihu na Vánoce, jinak by snad knižní kultura zahynula. 

Češi mají raději vázanou knihu. Snad je to tím, že za socialismu vycházely ošklivé brožované knížky, špionážní, kriminální a pokleslé žánry v edici Signál nebo Magnet. Ty laciné sešitky na cestu do vlaku s bídnou grafikou, které v obrovských nákladech chrlilo Naše vojsko, se někdy rozpadly dřív, než čtenář dojel do cíle.

 

Kdy jste si to nepsané pravidlo, že v Čechách paperback nefunguje, poprvé uvědomil?

Jakmile jsem vydal humoristickou novelu Ivana Krause To na tobě doschne. V Londýně už jsem ji vydat nestihl (mimochodem autorova nejlepší, jak to u prvotin bývá). Měl jsem v Londýně hotové, bezvadné ilustrace Jana Brychty. Nic to nepomohlo, knížky se prodalo možná deset tisíc, a to v době, kdy stotisícový náklad nebyl nic neobvyklého. Zkusil jsem to ještě s další jeho knížkou a zase žádný zázrak. Po mě převzal Ivana Krause nakladatel humoristických knížek Eduard Světlík. Vydal další čtyři a prodal ještě méně než já. Byly sice vázané, ale příliš tenké.

Začalo mi vrtat mi hlavou, proč ten vtipný Kraus netáhne. Nějakým šestým smyslem jsem zjistil, že je chyba nejen v paperbacku, ale i v nepoměru mezi prodejní cenou a tloušťkou knihy. Někdy v roce 1994 jsem dostal nápad vydat tetralogii, spojit čtyři útlé knížky do jednoho tlustého svazku. Autor souhlasil a vymyslel přitažlivý název Má rodina a jiná zemětřesení, obdobu Durellova světového bestselleru Má rodina a jiná zvířena. O spolupráci na výtvarné podobě knihy jsem požádal proslaveného ilustrátora Adolfa Borna, garanta humoristické literatury. Nadšeně souhlasil, Kraus ho nadchl. 

Kniha šla do prodeje před Vánoci, měla čtyři sta stran, barevné ilustrace a byla vázaná s přebalem. Paperbacky tehdy běžně vycházely v nákladu pět tisíc výtisků, ale já se rozhodl riskovat patnáct tisíc, jinak bych kvůli drahé barvě krámskou cenu nesrazil dolů. Nestačilo by ani deset tisíc výtisků. Platí, čím větší náklad, tím levnější kniha. A můj podnikatelský instinkt mě nezklamal! Celý náklad se okamžitě vyprodal. Brzy na to vyšel dotisk, a nakonec se prodalo sto tisíc výtisků. Academia jen na tom prvním vydání vydělala půl miliónů korun, Ivan Kraus se rozjel a následovalo mnoho dalších, úspěšných povídkových humoresek.

 

Dobrý příklad, jak zabít knížku, nebo naopak z ní udělat bestseller. Ještě pořád u nás přetrvává poptávka po vázaných knihách?

Ano, navzdory vysokým cenám. Veleúspěšné knihy se prodávají dlouho pouze vázané. A když se trh nasytí a vyjde o polovinu levnější paperback, většinou se prodá jen okolo třech až pěti tisíc výtisků. Překvapilo mě, že nakladatelství Leda vydalo Fitzgeraldův román Velký Gatsby ve velice luxusním vydání – na křídovém papíru, ve zlatě, na křídě a s modernistickými ilustracemi. No budiž, v Americe je to kultovní dílo, ale u nás?   

 

Vždy jste kladl velký důraz na knižní obálku, dokonce jste měl svého dvorního grafika...

Měl a vynikajícího, nepřekonatelného vizuálního humoristu Jana Brychtu. Jaká náhoda. Tady jsem objevil také Brichtu, ale s měkkým “i”. A tak mnoho obálek beletrie i literatury faktu pocházelo buď od Brychty z Londýna, nebo od Brichty z Prahy.

 

I mně se líbí publikace s přebalem.

Samozřejmě, a přitom to tolik nestojí. Kniha bez obálky vzbuzuje dobrý dojem. Buď je lesklá jako edice pro děti, nebo působí, jako by byla nahá, nebo budí dojem, že už ji před vámi někdo četl a obálku sundal. Tak jako jsou přitažlivé atraktivně oblečené ženy i knize prospívá, když má hezký obal. Měl by ale ladit s dobou i s obsahem. Můj otec přebal nesnášel, považoval jej za odpudivou komerci nebo socialistickou propagandu, která s obsahem knihou nesouvisí, a okamžitě ji po zakoupení knihy strhl.

 

Největší – doslova fenomenální – úspěch zaznamenalo nakladatelství Rozmluvy s Johnsonovými Dějinami 20. století. Původně jste je chtěl vydat v Anglii, nakonec události nabraly rychlý spád a knihu jste přivezl do Prahy už zredigovanou a připravenou do tisku.

Ano, ta doba tomu nahrála. Prodalo se jí během let dvě stě tisíc výtisků. Neuvěřitelné číslo. Původně se prodávala za 169 korun, ani výpravné barevné obrazové publikace tenkrát nebyly tak drahé. Jenže tahle drahá být musela, zaplatil jsem majlant za autorská práva a čtvrt milionu za překlad. Jan Čulík rukopis překládal asi tři roky. Do Londýna jej posílal po kouskách a shodou okolností ho dokončil někdy na podzim roku 1989.

S vydáním jsem dlouho váhal. Obával jsem se, že tak objemná kniha cenově nedostupná a propadne. Však také, jakmile se objevila, se do mě v novinách opřel ředitel Československého spisovatele, že jsem se zbláznil, že ji nikdo nekoupí. Tím mě ale trochu udělal reklamu. Vypadalo to na katastrofu, horko těžko jsem přesvědčil několik knihkupců, ať to zkusí, vždyť ji mají v komisi a nic neriskují. Vzali si po jednom či po dvou výtiscích, pan Bohumil Fišer, slavný knihkupec z Kaprovy ulice, si odnesl tři. A nic, ticho po pěšině. Vyšla recenze, jedna, druhá, třetí. Kritici knihu chválili, ale prodej nikde. A pak se ozval Fišer, že ty tři výtisky přece jen prodal, ať dodám pět. Jel jsem za ním osobně autem, tehdy se ještě dalo parkovat i na starém městě, a sotva jsem s ním zavedl řeč, už za mnou stáli dva policisté a 100 korun pokuty za nezajištěné vozidlo. Vůbec jsem nevěděl, o čem mluví. Copak nemůžu nechat auto otevřené? V Londýně jsem vůz nikdy nezamykal. Povinnost, pane řidiči, nezajištěným vozidlem riskujete ztrátu pojišťovně. Je to pravda, ale svobodomyslný stát by se nemusel o všechno starat. Hned druhý den mi Fišer znovu zavolal, ať nechám poslat rovnou padesát výtisků. Už se to rozjelo. Kniha šla na dračku. Spisovatel Ivan Klíma a další známé osobnosti Johnsonovy Dějiny 20. století zvolili knihou roku 1991.

Konkurence se divila, jak jsem mohl nasadit tak vysokou cenu. Vždyť průměrný měsíční plat byl nějakých dva tisíce korun. Ale můj zisk i za tu strašlivou cenu nestál za řeč. Později, když inflace ceny knih zvyšovala, já dlouho zdražovat nemusel, vysoký náklad zlepšoval marži zisku. Nakonec se cena vyšplhala na 359 korun. Dodnes je levná, má dva a půl tisíc normostran a téměř tisíc tištěných stran velkého formátu. Už třicet let je na trhu.

 

Měl jste radost, že ji četli především studenti?

Johnsonovy Dějiny 20. století četli všichni, kdo se po čtyřiceti letech izolace zajímali o svět. A bylo těch lidí hodně. Kniha se stala učebnicí moderní historiografie. Příběhy úděsného věku velkých technických vynálezů, vědeckých objevů, ohromného růstu bohatství, ale i bídy, dvou strašlivých světových válek a komunistického teroru po celém světě se čtou jako velké drama lidstva.

Když jsem si na počátku zoufal, že kniha nepůjde na odbyt, napadlo mě, že ji věnuji poslancům Národního shromáždění. Jak jsem se na ně občas díval z okna nebo po cestě od svého knihkupectví na Vinohradské ulici do metra, všiml jsem si, že se shlukují před tou příšernou budovou a zřejmě se nudí. Nepochyboval jsem, že se do dramatického vyprávění začtou. Senátorům jsme nedávno z nakladatelství Leda zaslali jako vánoční dárek Podivnou smrt Evropy Douglase Murrayho. Věřím, že je to dobrá reklama, stovka knih nakladatele nezabije. Reklama je v ženských časopisech předražená, internet sice levný, ale vliv na prodej nepatrný. Reklama v televizi je neúnosná, a tak se knížky objevují jen v pořadu o knihách nebo jako dárek v soutěži. Chudé je podnikání nakladatele.

 

Žádal jste jako nakladatel v Čechách někdy o dotace?

Nežádal, nakladatel má vydělávat na trhu, přestože je to obtížné, a musí se živit komercí. Během studené války jsem dostával peníze na pašování, na vydávání knih – s výjimkou elitního časopisu – ne. Přesto se domnívám, že na malém trhu jako je ten náš, by měla existovat plošná podpora knih a čtenářů, která nedeformuje konkurenci. Nízká spotřební daň na knihy, když už to nejde na nulu, velké dotace na odborné a umělecké překlady, obecní levnější prostory pro knihkupectví, vymýšlet se dá hodně. Líbila by se mi cena za literární výkon ve výši milionu korun. Malé baltské státy na podporu své knižní kultury používají výnosy z tabáku a alkoholu.

 

Jak jste využil své profesionální zkušenosti, když jste v roce 1993 přišel zachraňovat nakladatelství Academia?

Měl jsem výhodu člověka z Marsu. Žádné osobní vztahy, na kterých ztroskotaly pokusy reformovat mnohá státní nakladatelství. Druhý polistopadový předseda Akademie Rudolf Zahradník mi důvěřoval. Byl přesvědčen, že vím, co dělám. Jednou prohlásil „Pan Tomský přišel z Anglie, byl tam deset let nakladatelem, takoví tady nejsou.“ Dostal jsem za úkol postavit podlomený kolos s dvanáctimilionovou ztrátou na nohy. To byly v přepočtu na kupní sílu koruny astronomické peníze. V Akademii věd se tehdy měly rušit ústavy, přísný, nesmlouvavý ministr financí Václav Klaus chtěl redukovat a redukovat. Doba knihám po dlouhém půstu přála. Nebude problém nakladatelství udržet, oznámil jsem vedení, ale musíte mi dát volnou ruku, abych mohl vydávat, co jde na odbyt, včetně komerční literatury – především literatury faktu. Souhlasili pod podmínkou, že si s beletrií budu počínat obezřetně. Trochu jsem si dělal starosti se ztrátou slovenského trhu. Do nakladatelství jsem přišel krátce po rozpadu republiky a věděl jsem, že z počtu prodaných výtisků Klímova Soudce z milosti a Johnsonových Dějin židovského národa Slováci koupili přibližně čtvrtinu nákladu. Nakonec se ukázalo, že slovenští čtenáři téměř přestali kupovat českou beletrii, ale drželi se literatura faktu. České překlady jsou pro ně tak trochu oknem do světa.

Během roku jsem musel téměř o polovinu zredukovat personál, a nakonec až na jednu třetinu. To samozřejmě nebylo příjemné, ale nedalo se nic dělat. Horší bylo, že ti nejschopnější odcházeli sami. V nakladatelství vládl zažitý socialistický nepořádek, příliš mnoho zaměstnanců a byrokracie. A uspořit se dalo všude. Nač vlastnit dvě auta, která za drahé peníze parkovala v centrálních parkovištích pod Palácem kultury. Jedno jsem vyřadil, řidiče propustil a s druhým jezdil sám. Tehdy se ještě dalo pohodlně parkovat v centru. Bylo třeba zlikvidovat drahé skladování neprodejných knih. Tuny výtisků šly do výprodeje nebo do sběru. Najal jsem závozníka na rozvážení knih v malém množství po Praze, abych doplnil mezery v distribuci, zrušil odbory i vrátného. Ihned jsem také pozastavil rozpracované, evidentně ztrátové knihy. Vypověděl jsem řadu nevýhodných smluv a raději zaplatil honorář. V tom prvním roce jsem z původně chystaných 200  titulů vydal jen asi 80. Časem se ukázalo, že v některých případech mohly knihy v malém nákladu vyjít. Už za dva roky byla Academia v plusu se ziskem půldruhého milionu korun.

 

Jak vznikla myšlenka akademických knihkupectví situovaných do několika velkých měst republiky?

Na počátku devadesátých letech, kdy byl ještě po knihách hlad, jsem dostal nápad vybudovat několik knihkupectví pod hlavičkou firmy, aby v nich byl k mání celý sortiment nakladatelství včetně produkce akademických knih, a nejen to, co se líbí nebo nelíbí knihkupcům. Postavili jsme jich s vedoucím ekonomického odboru Akademie pět, v Praze tři a po jednom v Ostravě a v Brně. Olomouc už jsem prosadit nestihl. Získat investice z Akademie bylo na dlouhé lokte. Vlajkovou lodí nakladatelství je knihkupectví na dvou podlažích v Praze ve Vodičkově ulici, kde jsem jako ředitel zbytečně zabíral místo na patře. Musel jsem se odstěhovat do ošklivé frekventované a zakouřené ulice, ale to knihkupectví za to stálo. Prodejny byly poměrně dlouho ziskové, ale když dvojnásobný ministr financí Miroslav Kalousek, naprosto neznalý ekonomie, dvakrát zvýšil daň na knihy, jejich prodej počal klesat a po roce 2000 se knihkupectví dostala do ztráty. Ceny knih patří do citlivé kategorie elastického zboží, náhlé zdražení vede k propadu prodeje. Příjem do státní kasy se zvýšil nepatrně, nestálo to za to, a škodu napáchal velkou. My jsme vůbec ostudná země, nevyjednali jsme si v EU nulovou sazbu. Máme malý trh a knihy potřebují dotace, a když už je naše nekulturní vlády neposkytují, tak by alespoň DPH mohlo zůstat na pěti procentech, odpovídalo by více méně průměru v Evropě.

 

Je sympatické, že akademická knihkupectví byla realizována podle jednoho projektu…

Ano, je důležité mít velké knihkupectví a v něm útulný kout, kde se konají autogramiády, setkání s autory a zákazníci si mohou sednout a knihu v klidu prolistovat. Knihy a kavárna k sobě tak nějak patří, literární kavárny u nás mají tradičně dobrý zvuk, přestože šlo o literáty a nikoli o prodej knih. V době internetové se udrží pouze knihkupectví s obrovskou nabídkou titulů nebo multifunkční. V Londýně mají leckde i koutek pro děti. Jsou tam ovšem i výjimečná knihkupectví, kde mimořádně sečtělé mladé dámy sledují novinky a hloubavému čtenáři poradí co číst.

 

Kde jste se inspiroval?

U jednoho britského specialisty na knihkupectví. Seznámili jsme se náhodou v Budapešti, kam jsem byl pozván na seminář pro nakladatele z východní a střední Evropy, a on tam právě zařizoval největší maďarské knihkupectví. A protože to byl Angličan, trávil jsem v jeho společnosti dost času. Ukázal mi své realizace akademických prodejen v Oxfordu a v Cambridge. I knihkupectví Academia na Václavském náměstí vypadá tak trochu jako v Anglii. Nevěřila byste, kolik bylo při přestavbě prodejny problémů: kudy povede schodiště, jak má být široké, jaké zábradlí? Dostat lidi do prvního patra není jen tak, zvlášť když tam není možné z památkářských důvodů vybudovat pohyblivé schodiště. Kavárna táhne a musí být v patře. Důležitý je vzhled regálů, uspořádání podle žánrů, u kasy stůl s bestsellery, tam se prodá nejvíc. Někteří nakladatelé za vystavení své knihy na tom místě i platí.

 

Jaké knižní tituly jste pro nakladatelství Academia vyhledával?

Platí, že beletrii čtou především ženy, ale nakladatelství bylo tradičně zaměřeno na literaturu faktu, a tu z osmdesáti procent kupují muži. Je také zapotřebí sledovat módní vlny. Zachytil jsem několik – zločiny komunismu, katastrofickou literaturu, zájem o Jane Austenovou a Brontëovy sestry vyvolaly filmové adaptace. Nevím proč, ale najednou u nás vznikla obliba Keltů, snad k tomu přispěla irská lidová hudba, a já si vzpomněl na populárně naučnou knihu akademika Jana Filipa, kterou jsem v mládí objevil v archeologické knihovně svého otce. Kelti byli v módě a prodalo se 36 000 výtisků. Největší úspěch ale zaznamenalo vydání rozhovoru Miloše Čermáka s Karlem Krylem – Půlkacíř. Podařilo se jej vydat před Vánoci roku 1993 a knížka se vzhledem k tomu, že zpěváka znal celý národ, celkem slušně prodávala. Zájem o Kryla po čtyřech letech přirozeně opadl, byl bardem zaniklé éry, vyjadřoval se také dost kriticky k současnému režimu, a tak jej do televize a na koncerty přestali zvát. Na jeden jsme ho šli s Čermákem podpořit, bylo tam jen pár desítek návštěvníků. V jednom satirickém pořadu v televizi se mu posmívali, bylo to otřesně vulgární, nebudu opakovat. Náhle začátkem března v necelých padesáti letech zemřel a národ utrpěl šok, odešla ikona celé generace, mnoho písní znala mládež nazpaměť. Pohřební oslavy nebraly konce. Podruhé jsem viděl kilometrovou frontu před knihkupectvím. Prodalo se tenkrát snad 150 000 výtisků a o knihu byl zájem ještě dalších dvacet let. O úspěchu nakladatele někdy rozhodují náhody.

 

Když se dnes ohlédnete za svým působením v nakladatelství Academia, čeho litujete, co jste už nestihl, případně co byste dnes udělal jinak?

Možná jsem si z idealismu neměl na svá bedra naložit řízení státního nakladatelství, dostal jsem se do spleti složitých vztahů ve vedení Akademie věd, ale mně bylo hrozně líto, že by tak slavný podnik měl zkrachovat, tak jako později Odeon se svými astronomickými dluhy a neúnosným počtem zaměstnanců. Ředitelé státních podniků neměli odvahu své kolegy vyhazovat ani odkládat či dokonce rušit vydání nasmlouvaných knih. Někdy se podnik bez soukromého majitele neubránil korupci. Trápily mě ovšem pomluvy, podezírání a také jsem notně zchudl, když jsem se vzdal vlastního podnikání. Samozřejmě mě mrzí, že jsem nevydal některé některé mně dobře známé knihy, jež se staly po převratu i u nás opožděnými bestsellery, například Letopisy z Narnie C. S. Lewise. Žádný nakladatel se nevyhne riziku, a ne všechny knihy, které jsem vydal, byly komerčně úspěšné, ale většinou za vydání stály.

 

V Academii jste pracoval dvanáct let, následující tři roky jste řídil nakladatelství Národního divadla, kam vás pozval ředitel divadla Daniel Dvořák. I tady jste dostal příležitost ukázat, co umíte?

V Národním divadle jsem měl naprosto volnou ruku a velké možnosti. Dostal jsem za úkol vydávat pár dotovaných knih o divadle, a hlavně vydělávat na beletrii. Nový ředitel Daniel Dvořák vymyslel chytrý název nakladatelství – Abonent. Divadlo mělo k dispozici velké reklamní plochy, plakáty ve vestibulu Nové scény, ale také vitríny na zdech bývalého kláštera sv. Anny naproti Divadlu Na Zábradlí, kde sídlila kancelář. Přálo mi opět štěstí. Vydal jsem zdařilý autobiografický román o radostných šedesátých letech Věry Noskové pod názvem Bereme, co je a risknul velký náklad (15 000), abych srazil cenu. Kniha byla navržena na cenu Magnesia Litera za rok 2006 a strhl se kolem ní menší poprask, což jsem využil k reklamě v tramvajích. Okamžitě, než její sláva zanikne, následovalo vydání autorčiných fejetonů Cesta do ráje na Kanáry a volné pokračování pod názvem Obsazeno. Jak už to bývá, i ona zůstala známá svou jedinou knihou.

 

Bereme, co je – opravdu zdařilý román. Pamatuji si dobře, že vás na něj upozornil Ivan Klíma?

Ano, spisovatelka si jej vydala sama v nevhodné velikosti a brožované vazbě.  Jak důležitý je vzhled knihy! U nás je nutné novely vydávat v seříznutém formátu A5 a vázané. Odlišný formát signalizuje jiný typ literatury, třeba literaturu naučnou. A tu zase nesmíte srazit na menší formát. V Anglii vypadaly knihy jinak, ale také se řídily standardními rozdíly. Čeští čtenáři jsou ovšem výjimečně konzervativní, požadují beletrii pěkně do ruky a vázanou. Když chcete formát pozměnit, musíte si počínat velice opatrně. Amatéři se poznají podle toho, že se chtějí odlišit a vydají třeba čtvercovou publikaci. Jakmile kniha neodpovídá standardnímu vzhledu, je podezřelá.

 

Nakladatelství LEDA, s nímž spolupracujete, vydalo řadu titulů anglo-amerických konzervativních autorů. Zdá se, že jejich leitmotivem je, "jak zachránit západní civilizaci". Jde skutečně o záměr? A jak vůbec došlo k vaší spolupráci?

To bylo tak. Když za absurdní obvinění padl ředitel Národního divadla, ten nový finančně úspěšné nakladatelství zrušil. Do jisté míry měl pravdu, neodpovídalo svým obsahem činnosti divadla, byla to taková přidružená výroba. Bylo mi šedesát, doma manželka s postiženým dítětem – a to zdravé teprve tříleté – a na krku hypotéka jako oprátka. Co dělat? Překládáním, pokud by mělo být kvalitní, bych se neuživil, nejsem profesionál a pracuji pomalu. Žena dostala nápad, abych jel na knižní veletrh do Frankfurtu a promluvil si s českými vystavovateli. Velkou šanci jsem v tom neviděl. Na redakční práci se nehodím a ředitele nikde nepotřebují, na to mají majitele, nakladatelství jsou až na čtyři pět velkých firem jen malé rodinné podniky. Zázraky se ale dějí. Na výstavišti jsem potkal Rudolfa Červenku, majitele nakladatelství LEDA, specializovaného na vydávání jazykových příruček a slovníků. Znali jsme se jen letmo z veletrhů a jednoho jednání o společném vydání slovníku. Napadlo ho, že by mohl rozšířit svůj sortiment, a nabídl mi, abych mu vedl sekci beletrie a literatury faktu. Mnohokrát se podivoval nad tím, že vydávám tolik komerčně úspěšných knih, a tak byla ruka v rukávě. A představte si, opět se stal zázrak, nastoupil jsem do nakladatelství Leda se světovým bestselerem Khaled Hosseini – Tisíc planoucích sluncí. Jsem rád, že jsem ho nezklamal, počtvrté v životě jsem zahájil nakladatelskou činnost komerčním úspěchem.

Neměl jsem nejmenší tušení, jak velký je Červenka konzervativec, ani nemohu posoudit, zda jsem měl na něho nějaký zásadní vliv, všechny moje návrhy na vydání posuzoval výlučně z komerčního hlediska. V posledních pár letech si ale v politickém pohledu na svět dost notujeme. O sobě říká, že jako většina matematiků byl v mládí anarchista, ale dnes si uvědomuje, že Západ ztratil zdravý rozum a je potřeba se proti tomu postavit.

 

Povězte mi, proč stále vznikají nová a nová nakladatelství?

Z jednoduchého důvodu, založit podnik nevyžaduje velkou investici. Můžete úřadovat v kuchyni, náklady na vydání knihy nemusí překročit 200 0000 korun a při troše štěstí vyděláte milion. Netřeba se starat o odbyt, sazbu, zlom a distribuci, pouze to všechno objednat. Je to sice velká loterie, ale šanci na výhru má. Zkuste si založit nějakou firmu s tak malou investicí! Můj bratr dřív, než si mohl dovolit koupit lékárnu, střádal potřebný kapitál deset let. V téhle branži stačí prodat domek po babičce a můžete začít ve velkém. A je tu ještě druhý důvod, mnoho sečtělých lidí si myslí, že jde o snadné podnikání, protože mají rádi literaturu. To je velký omyl, musíte rozumět trhu a mít nos na prodejné knihy, proto tolik nakladatelství stále vzniká a zaniká. Je třeba se zdržet vydávání knihy, která vás kdysi nadchly. Literatura stárne.

 

Proč vlastně knihkupci mají knihy v komisi?

Když prodáváte zeleninu nebo ovoce, dokážete svůj obrat odhadnout, objednat si přiměřené množství a rovnou zaplatit. A nemůžete dlouho skladovat. Knihkupci se zboží nekazí, ale platit na dřevo nemůže, nemá ponětí, co prodá, většina knih je téměř neprodejných a nikdo si nemůže dovolit mít krám plný špatného zboží. A tak nakladateli nezbývá, než vydat 1 500 – 2 000 výtisků a rozhodit je, pokud možno, do všech knihkupectví v republice a čekat, jak to dopadne. Kdyby vydal málo, řekněme 500 výtisků, nejenže by nebyly na všech pultech, ale výdaje na výrobu jednoho exempláře by neúměrně zvýšily prodejní cenu a snížily prodej. Proto je nutné riskovat a vypočítat si optimální poměr mezi nákladem a cenou. Ale i tak je investice do podnikání relativně nízká. Proto se stále objevují noví a noví nakladatelé. Málokdo uspěje. Zbohatnout se na vydávání knih nedá.

 

Vizitka

Alexander Tomský (13. 12. 1947)

Vyrůstal v Dobrušce, Hradci Králové a Pardubicích v rodině archeologa a lékařky. Po odchodu do exilu (1968) studoval mezinárodní vztahy na The London School of Economics a filosofii na The London Institute od Education. Pracoval jako politolog v ústavu Keston College, kde se specializoval na výzkum církve a státu a náboženské opozice ve Střední Evropě (1977–84). Byl ředitelem anglické pobočky světové charitativní organizace Kirche in Not. Založil a vedl exilové nakladatelství Rozmluvy (1981) a stejnojmenný literárně filosofický časopis konzervativní orientace. Po návratu do vlasti v roce 1989 se stal ředitelem nakladatelství AV ČR, Academia a vedl ediční program nakladatelství LEDA. Překládá z angličtiny a publikuje komentáře v českých médiích. O svém životě, literatuře a politice rozmlouvá v knize Lenky Jaklové – Věčná vzpoura v srdci konzervativce  (LEDA, 2021).

 

GreenBus: spolek, který pomáhá potřebným na Úštěcku. Úštěk, Ústecký kraj, 2 900 obyvatel

Na anketní otázky odpovídá Ondřej Pelnář

 

Představte se… Kdy a za jakých okolností váš spolek vznikl? Jaké byly motivace a důvody k jeho založení? Proč Greenbus?

Seznámili jsme se jako cestující v zelených autobusech Dopravní společnosti Ústeckého kraje. Od toho také ten GreenBus. Prostě jsme pravidelně jezdili, kecali a nakonec z toho bylo kamarádství a spolek.

 

Jste zapsaný spolek nebo jen neformální sdružení, máte právní subjektivitu?

Jsme úplně oficiální zapsaný spolek se svým IČ a zápisem v registru spolků. Na začátku jsme byli jen taková parta přátel, ale chtěli jsme tomu dát nějakou oficiální podobu a také jsme potřebovali získat peníze na činnost.

 

Kolik členů spolek sdružuje? Jaké jsou věkové, profesní a genderové charakteristiky členů?

Spolek propojuje sousedy napříč okolím Úštěka. Ke členům patří pouze dospělí lidé. Jsme tu přesně napůl muži a ženy, máme i partnery a páry. Věkově se to pohybuje od 20 do 50 let, takže opravdu veliké rozpětí. Člen sdružení musí mít chuť s námi dělat trochu aktivně to, co ve spolku chceme. Vedle našich členů máme mnoho mladých i starších přátel, kteří se s námi občas někde objeví na konkrétní akci.

 

Nakolik aktivní činnost se spolkem vyvíjíte? Jakých cílů chcete jeho prostřednictvím dosáhnout? Máte ambici stát se hybateli širšího společenského dění?

Spolek jsme založili, abychom společně organizovali nějaké aktivity pro místní komunitu. Prostě okořenili život na Úštěcku. Postupně se z toho vyklubaly brigády na místním hřbitově a jiná obnova a úprava veřejných prostor. Párkrát do roka zveme sousedy ze širokého okolí na Rochojádu, což je taková olympiáda ve vesničce Rochově.
Vedle toho všeho pořád usilujeme o něco jako nízkoprahový klub v Úštěku, „Streetklub GreenBus“, pro takové ty poflakující se mládežníky.

 

Na jaký výstup své dosavadní činnosti jste opravdu pyšní? Co se ne/povedlo? Na čem pracujete nyní?

Hlavně brigád-ničíme. Místo abychom -ničilli, tak budujeme. Asi nejvíc jsme pyšní na dohodu se Židovskou obcí a jejich společností Matana a. s. o tom, že naše parta mladých lidí bude nepravidelně upravovat židovský hřbitov v Úštěku a Radouni. Dohoda funguje již druhý rok.

 

Do jaké míry jsou náplní vaší činnosti také sociální práce?

Sociální práce je nedílnou součástí našich aktivit. Díky takovému streetworku v autobusech místní dopravy se na nás nabalují stále noví a noví potencionální účastníci dalších činností. Těší nás, že máme pořád kolem sebe partu fajn lidí, které neopouští nadšení stále něco dělat a podnikat.

 

S jakými organizacemi spolupracujete? Kdo vás podporuje? Z čeho hradíte výdaje?

Rádi jsme v součinnosti s jinými organizacemi, např. se Zubrnickou museální železnicí, z. s., s nímž sem tam společně uděláme brigádku. Také jsme pomohli založit další spolek „Toulavý kůň − stáj Mukařov“, kde se starají o týrané a zanedbané koně. Takže máme opravdu široké spektrum působnosti. Podpory se těšíme hlavně od vedení města a tento rok jsme získali i grant od společnosti Mondi Štětí v rámci jejich výzvy „Žít mě baví“ pro místní spolky a sdružení.

 

Ústecký kraj, pod nějž Úštěk spadá, patří podle informací z médií k regionům s nejvyšším počtem drogově závislých teenagerů. Navíc je tu nejvyšší podíl lidí nad 15 let, kteří dosáhli pouze základního vzdělání – tvoří zde 20 % populace. Co se dá podle vás proti tomuto demotivačnímu prostředí dělat?

Z našeho pohledu se dá dělat to, co právě plánujeme − otevřít streetklub a věnovat se tam těm, kteří to potřebují. Oni si nás už najdou, nebo už našli. Jediné, o co se můžeme pokusit a považuji to za dost podstatné, je zkusit odklonit jejich volný čas směrem ke smysluplnosti. Proto toužíme otevřít takovou zónu bezpečí bez kouření, alkoholu a drog. Je to jen kousek do mozaiky, ale bez něj ji nesložíme, zůstane neúplná.

 

Máte nějaký pozitivní příklad, kdy se vám podařilo „tonoucímu“ mladému člověku nabídnout šanci ke změně a on ji opravdu využil?

Právě tohle je naše přání, aby vysněný streetklub přesně takto zafungoval. Ale neděláme si vůbec idylické představy, že to klapne. Zatím se nám podařilo mírně pošťouchnout jednoho dospělého alkoholika, bývalého vojáka, fajn chlápka z jedné vesničky na Úštěcku, směrem ven ze začarovaného kruhu alkoholismu. Právě alkohol je asi největší bolístka místních. Chlápek teď chodí do práce a po výkyvech nahoru a dolů, kdy se ocitl i na hranici smrti, dnes celkem funguje. Ale trvalo to dva roky...

S našimi teenagery jsme nějak v kontaktu osobně i přes instáč a moc nemoralizujeme. Chceme jejich důvěru a tak musíme jasně říct, že s tímhle jako nesouhlasíme, ale bereme tě takovýho, jakej seš. 

Až bude zázemí, klub, prostor..., máme šanci těm mladým lidem nabídnout více u fotbálku nebo pinčesu nebo prostě u kávy a čaje. 

 

Jaké možnosti mají podle vás mladí lidé v Úštěku pro smysluplné trávení volného času, především pokud jde o kulturní vyžití? A jaká je poptávka?

V Úštěku − upřímně − toho moc není. Město je velmi friendly k rodinám a dětem, ale pro takové ty grázlíky a lumpíky skoro nic. Oddíl Bobři, skaut, komunitní centrum Ba-vlnka, Dům dětí a mládeže, fotbal, ano, to tu všechno máme. Super. Ale pro, jak my říkáme, neorganizované partičky „problémáčků“ tady nic nenajdete. A poptávka? Určitě. Zkusili jsme to virtuálně na instáči a máme tam @streetklub_ustek a docela slušný followers.

 

Jaký je vztah spolku k obecnímu zastupitelstvu? Máte jejich podporu? V čem byla spolupráce s minulým, oceněným vedením radnice tak mimořádná? Slyší nové vedení města na váš podnět vybudovat ve městě skatepark? Jste ve shodě s širší veřejností? Všichni streeťáci, skejťáci, scooťáci a bajkeři asi nadšeně souhlasí, ale jsou i jiné možnosti, jak může vypadat hřiště pro teenagery, třeba workoutové, lanové nebo parkourové…

Po volbách se nám změnilo vedení města, ale spolupráce jede dál. Minulé zastupitelstvo rozjelo spoustu zajímavých projektů všemi směry, to současné trochu přibrzdilo. Co je ale společné a co trvá dál, je snaha napříč radou, zastupitelstvem, opozicí i komunitními organizacemi, dělat město Úštěk ještě přátelštější rodinám, dětem, mládeži a všem generacím. My z toho uždibujeme svůj dílek v podobě streetklubu, jehož součástí může být brzy i skatepark nebo cokoliv, co zase kousek posune volný čas na jiný level. Snažíme se všechno postupně propagovat v místním Úštětském zpravodaji a postupně lidem servírovat naše plány. Co tak sledujeme, zatím vyloženě negativní reakce nejsou.

 

Pod místní kulturu patří také péče o památkové dědictví v místě bydliště, ve vašem případě v bývalých Sudetech. Píšete, že vizitkou národa jsou čisté záchody a krásné hřbitovy. Čistíte a okrašlujete? Setkáváte se při brigádách na hřbitovech nad opuštěnými hroby místních Němců se stále palčivým tématem usmíření a odpuštění?

Právě smíření a odpuštění je hlavní hybnou silou naší dobrovolné aktivity na hřbitovech. Zrovna jsme třeba objevili zaniklý hřbitov v Habřině pod smetištěm. Skvělá příležitost trochu narovnat dějiny. Ale úplně prvním impulsem byl tragický příběh malého Pepíčka, který se svou rodinou v 70. letech zahynul na přejezdu v Zimoři. Jeho rozvalený hrob nás inspiroval k brigádám. Tedy nezaměřujeme se jen na sudetské hroby, i když jejich smutná historie může být právě při této práci pravdivě vyložena. Asi úplně nechceme být „okrašlovací“ spolek, ale to naše krášlení prostě patří do života místních sdružení.

 

Převzali jste do své správy stránky http://ochotnik.cz, kterým chcete dát nový život. O co jde a jakou máte vizi?

Jedná se o starý projekt pro amatérské divadelní soubory. Jde o stránky s katalogem divadelních her a hříček, kam každý může tu svoji uložit, nabídnout druhým a sám si pak jakoukoliv také stáhnout a se svým souborem nacvičit. Mimo to provozujeme naše stránky greenbus.cz a instáč @streetklub_ustek. Máme výbornou spolupráci s firmou E-parťák, která nám s weby a jejich správou moc pomáhá.

 

greenbus.cz

PRAHA NA KONCI LISTOPADU je text dokumentu, který vznikl v průběhu listopadových událostí roku 1989. Celé dny jsem tehdy chodila po městě, dívala se, poslouchala, opisovala výzvy a prohlášení, sbírala letáky, kupovala a ukládala noviny, účastnila se demonstrací. V té době jsem kromě rodiny neměla žádné místo, na které bych patřila. Mou profesí bylo rozhlasové novinářství. Krátce jsem byla v Československém rozhlase zaměstnaná, v některých letech jsem spolupracovala jako externí autorka, v jiných byla moje spolupráce prohlášena normalizačními šéfredaktory za nežádoucí. Neměla jsem tehdy ani žádné nahrávací zařízení, ale nedokázala jsem v těch vypjatých a převratných chvílích zůstat stranou. Z dokumentů a svědectví, které jsem v průběhu událostí shromáždila, a z mého vyprávění vznikly tři díly rozhlasového dokumentu. První z nich se vysílal 6. ledna 1990. Na třetím jsem pracovala ve chvíli, kdy v Praze poprvé po dvaceti letech zpíval Karel Kryl.

„Ahoj občani!“ pozdravil patnáct tisíc lidí na Koncertě pro všechny slušné lidi ve sportovní hale v Parku Julia Fučíka 3. prosince 1989.

Do jak prudké a hluboké změny jsme během pětadvaceti dnů listopadu a prosince roku 1989 vstoupili, se ukázalo už příštího roku i na mých pořadech. Při prvním výročí Listopadu se jejich nálada a patos natolik odlišovaly od aktuální atmosféry, že jsme se v redakci rozhodli tyto dokumenty nereprízovat. Společnost se už zmítala v konfliktech, sporech, bojích o koncepci dalšího vývoje, národních nedorozuměních a rozepřích. Vynořila se už i první spiklenecká teorie o tom, co vlastně bylo v pozadí za listopadovými událostmi. A po volbách za dva roky se začínala naše země lámat na dvě samostatné části a stát Československo přestal existovat.

A přesto ve mně přetrvával pocit hlubokého uvolnění, štěstí a vděčnosti. Když u nás v únoru 1948 zvítězila moc, která svou vládu udržovala terorem a násilím, bylo mi dva a čtvrt roku. Dalších čtyřicet let jsem stejně jako ostatní žila za dráty pod elektrickým napětím na hranicích. Pohraničníci stříleli na ty, kteří se snažili ze země uniknout. Tajná policie se sítí udavačů, Veřejná bezpečnost se svými dobrovolnými pomocníky, Lidové milice i armáda sloužili všichni té jedné jediné moci – Komunistické straně Československa. Strana a vláda, což bylo totéž, vládla všemu a všem. Školství, průmyslu, zemědělství, vědě, zdravotnictví, kultuře, médiím, rozhodovala o přijímání do práce, o možnosti vzdělávat se, o písňových textech i výtvarném umění. Cenzura a kontrola stranických orgánů zasahovala do všech sfér našeho života. Tedy přesněji řečeno – zasahovali lidé, kteří ve všech těchto „složkách“ byli ochotni pracovat, kteří tu stranu a vládu tvořili a vykonávali. Ti, kteří se tomu nechtěli podřídit a našli odvahu nějakým způsobem protestovat, byli zavíráni do vězení. V prvních letech tohoto režimu i odsuzováni na doživotí nebo k smrti. Dnes tomu říkáme totalita, ale toto jediné slovo vůbec nemůže vyjádřit tíhu, beznaděj, ponížení, bolest – a strach. Ten byl vyvoláván a udržován jako pomocník z nejspolehlivějších.

I v těchto podmínkách jsme se snažili žít, jak nejlíp jsme dokázali. Učili se, studovali, pracovali, vychovávali děti. Byla to existence limitovaná ze všech stran, ale síla života si hledá vždycky cesty a cestičky, jak prosadit svůj účel, uskutečnit to, co je v jejím jádru obsaženo jako cíl. Leccos se podařilo na režimu vyvzdorovat, vznikla i díla, která mají trvalou platnost a hodnotu. Ale vnitřní zadluženost země se stále zvyšovala, byla viditelná v rostoucí zchátralosti materiálních hodnot, staveb, měst, historického dědictví, i v postupujícím propadu etických norem a toho, co je bráno za normu slušnosti a přijatelného chování.

Měnil se i komunistický režim. Po fázi fyzického teroru po převzetí moci, ničení majetkových vztahů, vyhazování lidí ze škol a zaměstnání, po období destrukce společenského života zakazováním spolků, pronásledování církví a věřících, následovalo postupné uvolňování. Vývoj v šedesátých letech byl už otevíráním prostoru pro změnu. Vyvrcholila v první polovině roku 1968. Skončila v létě ze dne na den přepadením vojsky Varšavské smlouvy, v nichž nejpočetnější byli vojáci a zbraně Sovětského svazu. Během noci a rána byly silnice, ulice, náměstí, vojenské objekty a důležité instituce obsazeny tanky, obrněnými transportéry, kulomety a tisíci vojáků.

„Vstávejte, je válka!“ budila nás maminka ráno 21. srpna. To vše v klidné, mírové Evropě, na sklonku šedesátých let… Je to vůbec možné?! Vtrhnout do země, která žije svůj všední každodenní život, kde předtím nikdo nevystřelil a jejíž obyvatelé chtěli jen jedno: rozhodovat konečně sami o sobě?

Ale možné to bylo, jak jsme se přesvědčovali na každém kroku. To obludné násilí byla skutečnost a přinesla následky. Znovu lidé utíkali po tisících ze země, která byla jejich domovem, aniž by měli naději, že se do ní budou moci někdy vrátit. Statisíce byly znovu vyhazovány z práce, bez ohledu na jakoukoli špičkovou odbornost, pokud se předtím angažovali „v obrodném procesu“, jak se během Pražského jara začal nazývat ten pokus o větší svobodu. Z knihoven byla vyřazována díla, která tentýž režim předtím dovolil publikovat, a nedávno natočené filmy mizely v trezorech. Název pro toto období komunistické vlády v sobě obsahoval veškerou absurditu a zvůli, jíž jsme byli vystaveni. Vykonavatelé nazývali toto dění – normalizace. Ale jedno už bylo od této doby průzračně jasné. Na čem tento režim stojí a čím je udržován. Sovětská vojska v zemi „dočasně“ zůstala. Ale vyhazovy a čistky už vykonávali zase naši lidé. A ti, kteří do uprázdněných míst nastupovali, věděli, v jaké situaci a za jakých podmínek se to děje. Lámání charakterů ve velkém způsobilo tu devastaci následujícího dvacetiletí.

Uvědomila jsem si to třeba na učebnicích. Zatímco moje generace se v padesátých a šedesátých letech učila o vzniku Československa sice v ideologickém výkladu, ale jména, osoby a situace tam ještě pořád odpovídaly tomu, co se tehdy dělo, tak v dceřině gymnaziální učebnici v osmdesátých letech byl už naprostý blábol. Vznik našeho státu byl zařazen do kapitoly „Světodějný význam Velké říjnové socialistické revoluce – počátek procesu socialistických revolucí a přechodu společnosti od kapitalismu k socialismu“. Kapitola má 47 stran, většina se týká revoluce v Rusku, 28. říjnu je věnován jeden odstavec a ten uzavírá věta: „Národně osvobozenecký boj Čechů a Slováků v době války postupně narůstal v národní a demokratickou revoluci a pod vlivem Velké říjnové socialistické revoluce vyústil v říjnu 1918 ve vznik společného státu Československé republiky.“ Autoři tohoto díla jsou opatřeni tituly před jmény i za jmény, šéfuje jim člen korespondent Československé akademie věd i Slovenské akademie věd a učebnice pro 3. ročník gymnázia byla schválena ministerstvem školství dne 16. ledna 1986.

A přesto vyrostla nová generace, která už nechtěla žít v tomto marasmu. Také mezinárodní situace se měnila. Protestující mladí lidé svými demonstracemi na počátku roku 1989 vysvobodili z potlačené paměti zoufalý a hrdinský Palachův čin, lidé začali podepisovat petice Několik vět a za propuštění Václava Havla z vězení a události dospěly až k tomu studenému větrnému dni a brutálnímu násilí na Národní třídě.

Dokument Praha na konci listopadu, který vznikal během listopadu a prosince 1989, je možností vstoupit do času, který byl přítomností před třiatřiceti roky, a projít znovu počátek té cesty, jež nás dovedla ke svobodě.

 

Vizitka

Jitka Šestáková (nar. 28. 11. 1945) vystudovala Fakultu sociálních věd a publicistky UK (1964-1970). V Československém rozhlase pracovala od 1. 12. 1968 do 31. 1. 1970. A znovu od 1. 5. 1990 do 30. 9. 1995. V srpnu 1968 se zúčastnila vysílání ve studiu Čs. rozhlasu v Hradci Králové. V letech 1971-1978 byla zaměstnaná v Redakci literatury faktu nakladatelství Orbis (Panorama).