Články a komentáře

Lenka Jaklová / Cestou na národní seznam

Není tajemstvím, že úspěch bývá často podmíněn ve správnou chvíli správně položenou otázkou. Dodatečně se pak zdá, že stačila jen jiskra... Ve skutečnosti „náhoda přeje připraveným“. V prosinci 2012 přibylo na Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury České republiky vedle Slováckého verbuňku, Vesnických masopustních obchůzek a masek na Hlinecku, Jízdy králů na Slovácku, Sokolnictví a myslivosti také Východočeské loutkářství. Tým odborníků se ale pustil do práce na zápisu už o dva roky dříve.

V létě roku 2010 jsem byla požádána, abych do komunálních voleb pro hradeckou TOP 09 zpracovala strategickou koncepci, jak prospět cestovnímu ruchu a kultuře v nejširším slova smyslu a jak zvýšit prestiž města Hradce Králové v obecném povědomí. V čase očekávaných reformních škrtů bylo jasné, že na ně živá kultura doplatí jako první a že je tedy nutné hledat i nekonvenční, finančně nenáročná řešení.

Ve stejné době byla Česká republika v konkurenci šesti zemí zvolena do výboru Úmluvy na ochranu nehmotného dědictví UNESCO. Z tuzemska nesměle probleskly zprávy, že o nominaci do UNESCO bude usilovat Jízda králů a Slovácký verbuňk. To se pro mne stalo výzvou zkusit se podívat na východočeský region z podobného úhlu a najít i v této oblasti nějaký „kulturní statek“.

Přátelství s všestranným divadelníkem Janem Dvořákem, někdejším znamenitým ředitelem, uměleckým šéfem, a nakonec i dramaturgem hradeckého loutkového divadla DRAK, a jeho pohled „za loutkářskou oponu“, který mi po léta zprostředkovával, se náhle staly inspirací. Nepřerušená tradice amatérských loutkářských souborů na východě Čech, první muzeum loutek v republice (Muzeum loutkářských kultur v Chrudimi) a dokonce nejstarší festival amatérského loutkového divadla na světě (Loutkářská Chrudim); k tomu právě otevřené studio Labyrint královéhradeckého Divadla DRAK – to vše dávalo myšlence konkrétní impuls. Zbývalo jen najít spojence a nadchnout možné spolupracovníky.

Tím prvním a klíčovým byla Jana Dražďáková, emeritní ředitelka Divadla DRAK. Na její doporučení jsem do vedení odborného týmu získala prof. Miloslava Klímu. Společně jsme pak požádali o podporu představitele Královéhradeckého a Pardubického kraje. Ti se shodli na tom, že Východočeské loutkářství je výjimečným kulturním fenoménem, zasluhujícím trvalou ochranu. V únoru roku 2011 oba hejtmané (Lubomír Franc za Královéhradecký kraj a Radko Martínek za Pardubický kraj) podali na Ministerstvo kultury ČR žádost o zápis Východočeského loutkářství do národního seznamu.

Tou dobou už měl seznam své pevné předpisy. Ty bylo nutné nastudovat a analyzovat možnosti jejich aplikace na náš případ – žádný podobný precedent neexistoval. Nejprve bylo třeba zřídit „nositele nominace“, právnickou osobu. Vzniklo tak občanské Sdružení pro podporu tradic východočeského loutkářství, jehož členy se stali profesionální loutkáři a řezbáři z východních Čech, ale třeba také Helena Toldová, starostka Studnice u Náchoda, obce, z níž pochází první historicky doložený východočeský loutkář Jan Jiří Brát.

Poté bylo třeba sepsat rozsáhlý nominační text, který přesvědčí odbornou porotu o oprávněnosti žádosti. Pracovní tým složený z historiků loutkářství a teatrologů (Miloslav Klíma, Alice Dubská, Jaroslav Blecha, Nina Malíková, Petr Pavlovský a Alena Exnarová) představil východočeské loutkářství od počátku až do současnosti. Podmínkou prezentace kulturního statku byl i filmový populárně-dokumentární snímek, jehož realizace se ujal režisér Miloslav Kučera, a rozsáhlá fotografická dokumentace. V této fázi nám poskytli cenné metodické rady zejména Ilona Vojancová ze Souboru lidových staveb Vysočiny v Hlinsku a Jan Blahůšek z Národního ústavu lidové kultury, Strážnice, kterým se jako vůbec prvním v České republice podařil úspěšný zápis kulturních statků na seznam UNESCO.

Dne 7. 12. 2012 rozhodla ministryně kultury Alena Hanáková o zápisu dalších fenoménů do Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury ČR. Respektovala  doporučení svého poradního orgánu Národní rady pro tradiční lidovou kulturu a souhlasila se zápisem všech tří předložených nominací: Valašský odzemek, Vodění jidáše, Východočeské loutkářství.

S vlastním zápisem na tzv. národní seznam je spojena nejen zasloužená prestiž pro východočeské loutkářství, ale i možnost čerpat prostřednictvím dotačních programů ministerstva kultury, krajů i měst finanční prostředky na propagaci loutkářství a také na podporu příslušného vzdělávání nejmladší loutkářské generace. 

Ve východočeském regionu se v této souvislosti těší stálé finanční pozornosti např. Muzeum loutkářství v Chrudimi či Festival loutkářská Chrudim.

V roce 2019 zastupitelé Královéhradeckého kraje podpořili v Comoedien-Hausu v Kuksu vznik unikátní expozice Polizinello – galerie loutek z dílny řezbáře Jiřího Nachlingera, inspirované kukskou loutkářskou barokní tradicí přelomu 17. a 18. století. V současnosti dokončený projekt je "originálním propojením a vyvrcholením dosavadních badatelských, památkářských, uměleckých i poutnických návratů do jedinečné perly baroka – Kuksu pro zvídavé návštěvníky od dětí po prarodiče. Galerie Nachlingerových loutek podle Brauna (www.galerieloutekkuks.cz) přímo naplňuje závazek tzv. záchovných opatření vyplývající z patronátu UNESCO (2016) nad českou loutkářskou tradicí včetně plánovaných pravidelných loutkářských představení během léta" (Stanislav Bohadlo).

Říká se, že jenom odvaha uskutečnit cestu učiní, že se cesta ukáže. Východočeské loutkářství zapsané na národní seznam bylo prvním krokem na cestě do UNESCO. To, co se na počátku této cesty v roce 2010 mnohým zdálo jako příliš troufalá – přímo bláznivá – myšlenka, se naplnilo. Neboť zázraky se přece jen dějí…

 

Miloslav Kučera / Jak jsem točil filmy o loutkářství

Je to už deset let od chvíle, kdy mi na stole zazvonil telefon. Ano, v té době jsem ještě měl pevnou linku. Ozvala se mi Lenka, tehdy Jaklová (Krejzová), dnes šéfredaktorka tohoto listu. K mému překvapení mi položila otázku, zda bych nechtěl realizovat film o Východočeském loutkářství. V té chvíli jsem ještě netušil, jak důležitý to byl pro mne okamžik. Od té chvíle se totiž loutky a loutkáři stali součástí mého profesního i soukromého života.

Do jejich světa jsem poprvé nahlédl právě díky filmu Malé velké divadlo, který byl součástí nominace fenoménu východočeského loutkářství na zápis na tzv. národní seznam Ministerstva kultury ČR. Naskytla se mi tak fantastická možnost poznat řadu zajímavých míst a originálních osobnosti. Natáčení začalo na barokním Kuksu, kde nám historik Stanislav Bohadlo vyprávěl o úplně prvním doloženém loutkáři v Čechách Johannu Christophu Neumannovi, který už na konci 17. století bavil lázeňské hosty hraběte Šporka právě na Kuksu. V nedaleké Studnici u Náchoda se narodil Jan Jiří Brát, zakladatel prvního známého loutkářského rodu u nás, který dávno před Matějem Kopeckým objížděl se svými dřevěnými herci města a vesnice v Čechách. Na rozdíl o mediálně známého patriarchy českých loutkářů neskončil v chudobě, ale divadlo mu kupodivu vynášelo do té míry, že si mohl v Náchodě koupit měšťanský dům. Existenci tohoto donedávna neznámého loutkářského rodu objevila a zdokumentovala historička Alena Dubská.

Naše filmařská cesta pokračovala do Jaroměře, kde na Základní umělecké škole F. A. Šporka působí Jarka Holasová, která se svými žáky vytváří loutkové a alternativní inscenace s nezaměnitelnou poetikou. My jsme natočili zkoušku hry Příšerný hotel, kde soubor rozvíjí principy pouťové maňáskové rakvičkárny. Dobře se přitom baví, srší energií, a to vše předává svým divákům. Doufám, že alespoň část této synergie je zachycena v našem filmu. V Jaroměři mají také jedno z nejstarších loutkových divadel u nás. V roce 1924 jej založil učitel Rudolf Bouček a hraje se v něm dodnes. Ještě za první republiky byl pro toto divadélko postaven krásný barevný dřevěný domek, kde se snad ani nic jiného než divadlo pro děti hrát nemůže. Náš snímek měl omezenou stopáž, a tak jsme museli vybírat, které soubory do snímku zařadíme. Výběr to nebyl jednoduchý. Vždyť ve východních Čechách prý bývalo loutkové divadlo téměř v každé vesnici.

O tradicích podkrkonošského řezbářství nám poutavě vyprávěl Miloslav Bařina, emeritní ředitel muzea v Nové Pace. Zpracování dřeva zde mělo vysokou řemeslnou úroveň, a tak není divu, že místní řezbáři prosluli jako tvůrci soch svatých do kostelů i klasických dřevěných marionet. Loutkáři věděli, že nejlepší loutky uměl dělat ,,packej Sucharda“. Figura od něj měla cenu jednoho koně! Ano, odtud pocházel slavný řezbářský a sochařský rod Suchardů. Nás zajímal hlavně Vojta Sucharda, který roku 1920 v Praze založil dodnes existující divadlo Říše loutek, pro které ze dřeva vyřezal celý interiér, vyrobil loutky i kulisy. Sucharda vytvořil po roce 1945 figury apoštolů pro orloj na Staroměstské radnici. A Miloslav Bařina dokazuje, že Suchardovi apoštolové i jím vyrobené loutky mají vzájemnou podobnost. Tak jako tomu asi bylo u zmiňovaných starých řezbářů. Ale to už jsme poněkud překročili hranice našeho regionu.

Během našeho putování za loutkami jsme samozřejmě nemohli vynechat slavné divadlo DRAK v Hradci Králové, které bylo po několik desetiletí vzorem a inspirací pro celou řadu loutkářských souborů. V našem dokumentu tyto pokračovatele reprezentuje zejména Céčko ze Svitav pod dlouholetým vedením Karla Šefrny. Céčko bývalo opakovaně oceňováno na festivalu amatérského loutkového divadla Loutkářská Chrudim. Tohle město má pro české loutkářství vůbec mimořádný význam. Hostí nejen největší loutkářský festival, ale současně zde sídlí i nejvýznamnější paměťová instituce Muzeum loutkářských kultur. S jistou nadsázkou by se dalo říci, že Chrudim je hlavním městem českého loutkářství.

V závěru filmu se opět vracíme na Kuks. Muzikolog Stanislav Bohadlo přetvořil bývalou stodolu na divadelní prostor. Tento Comoedien-Haus navíc vyzdobil originálními sochami-loutkami řezbáře Jiřího Nachlingera. Umělec se inspiroval barokními postavami z časů hraběte Šporka. Tehdy jsem ještě netušil, že tento motiv bude mít své pokračování, a že o něm udělám další film, ale nepředbíhejme. Film Malé velké divadlo byl jakýmsi průletem historií a současností východočeského loutkářství. I když jsem měl určité pochybnosti o pojmu ,,Východočeské loutkářství“, po seznámení se s historií, osobnostmi a soubory regionu si myslím, že něco takového skutečně existuje. Mysleli si to asi i členové komise, kteří tento nehmotný kulturní fenomén doporučili Ministerstvu kultury na národní seznam.                                                                                    

Tohle ale zdaleka nebyl konec mé spolupráce s loutkářským světem. Po dokumentu Malé velké divadlo jsem vytvořil další dva nominační filmy. První byl přílohou k nominaci celého fenoménu českého loutkářství do registru českého ministerstva kultury. Druhý byl složitější, jelikož se jednalo přímo o zápis slovenského a českého loutkářství do UNESCO. Tady jsme měli možnost natáčet i v zahraničí – tedy v Bratislavě – a udělat si představu o tradicích i současném stavu loutkářství na Slovensku. Při realizací těchto filmů jsem spolupracoval a blíže se seznámil s Jaroslavem Blechou, ředitelem Uměnovědného muzea Moravského zemského muzea v Brně, a především jedním z největších znalců v oblasti historie našeho loutkářství. Ve filmech jsme tak mohli využít bohatých sbírek loutek, dekorací a fotografií z fondů muzea. V době natáčení byly všechny tyto artefakty po většinu času ještě ukryty v depozitářích. Před půl rokem byla v Paláci šlechtičen v Brně otevřena velká stálá expozice věnovaná loutkovému divadlu. Zájemce má dnes tedy možnost si vše prohlédnout zblízka.  Fenomén slovenského a českého loutkářství byl před několika lety zapsán na seznam UNESCO. Doufám, že se tak stalo i díky našemu filmu.                                                                                                

Uplynulo několik let a k loutkám jsem se opět vrátil. Začal jsem tam, kde jsem v prvním filmu skončil – na Kuksu. Stanislav Bohadlo se rozhodl, že Comoedien-haus promění v Galerii loutek Jiřího Nachlingera. Na počátku projektu stála jeho teze:,,Je-li loutka oživlým dřevem a barokní socha zkamenělým hereckým gestem, proč by nemohla ožít Braunova socha jako marioneta?“ Záměrem bylo vytvořit na padesát loutek inspirovaných nejen alegoriemi ctností a neřestí Matyáše Bernarda Brauna, ale také jeho sochami trpaslíků, andělů a dalších postav zalidňujících mikrosvět na Kuksu. V poslední fázi Jiří Nachlinger vytvořil i samotného Šporka a sochaře Brauna. Mně připadl úkol zachytit ve sběrném dokumentu celý proces vzniku loutek i samotné galerie. Byla to velmi zajímavá, i když časově náročná práce. Záměrem totiž nebyl jen vznik expozice. Loutky neměly fungovat jen jako výstavní artefakty, ale současně měly být i protagonisty běžných divadelních představení.

A tak jsme zaznamenávali postupný zrod loutek v řezbářském ateliéru rodiny Nachlingerů na Šumavě a paralelně i soubor Geisslers Hofcomoedianten, který právě připravoval inscenaci Jedem s medem. Hra přímo navazuje na poetiku lidových pouličních loutkářů a pracuje s loutkami Jiřího Nachlingera. Nemusím snad připomínat, že nás všechny ovlivnila pandemie covidu, a tak se natáčení nakonec protáhlo skoro na dva roky. Ale bylo na co se koukat a co točit. Už několikrát jsem pozoroval opracovávání kusu dřeva, ze kterého se pak vyloupla tvář loutky. Pokaždé je to napínavé a fascinující. Obdobně poutavou podívanou bylo sledovat sestavování repliky dobového loutkářského vozu.

Jiří Nachlinger přijel dodávkou na Kuks. Všechna prkna a kola vyložil na hromadu a z této stavebnice postupně poskládal barevný komediantský vůz. Můžete ho vidět na vlastní oči v Galerii loutek na Kuksu. I natáčení zkoušek na novou divadelní hru už jsem několikrát absolvoval.  Nicméně sledovat,,Geisslery“ při práci je mimořádný zážitek. Je to asi tím, že vlastní text je pro ně pouhým odrazovým můstkem, který pak rozvíjejí spoustou gagů a nápadů do té míry, že jejich hry je dobré vidět vícekrát, abychom jako diváci byli vůbec schopni většinu vtípků zaznamenat.

Z našeho sběrného natáčení nakonec vznikl půlhodinový dokument Braunova socha loutkou. Film byl promítnut na slavnostním otevření Galerie loutek Jiřího Nachlingera a snad jej brzy uvede i Česká televize. Za poslední roky jsem realizoval řadu televizních pořadů a audiovizí, ale tenhle film je mému srdci pořád nejbližší. Rád bych se ještě ve své práci i v budoucnu věnoval loutkářství, ale nevím, jestli tuto šanci ještě dostanu...       

                                                               

           

Co spojuje eseje v tomto knižním výboru? A jsou tu přítomna všechna Scrutonova velká témata?

Jednotícím prvkem je pochopitelně sám autor, texty prolíná filosofův pohled na svět. V podstatě zahrnují jeho celoživotní zájmy, o nichž napsal mnoho desítek akademických knih, a zde je předkládá ve zkrácené, hutnější podobě. Dotýkají se tří ze čtyř hlavních pilířů filosofie – estetiky, politiky a etiky, metafyzikou se přímo nezabývá, ale nachází se v pozadí, vyhnout se jí nelze. Scruton vysvětluje především ty aspekty lidského života a civilizace, jež se staly kontroverzní, kde se současný svět mýlí – význam krásy v architektuře a urbanismu, vztah estetiky a lásky k domovu jako základu ekologie, postoj k přírodě a zvířatům, smysl a význam národního státu, podstatu západní civilizace rozvíjí v porovnání s islámem – čili mluví o umění vládnout a také o přátelství a lásce.  Scrutonova polemika není nikdy samoúčelná, neuvádí pouze důvody, proč je něco špatně, říká podívejte se, jak by to mělo vypadat.

 

Roger Scruton se považoval za „muže slova“. Je znát, že se kromě filosofických textů věnoval také publicistice a dokonce i beletrii? Dokázal i složité téma jasně a srozumitelně přiblížit čtenáři? A je pro vás slastí či strastí překládat tohoto autora?

Ve filosofii, která nedává tak velký prostor originalitě jako slovesné umění, velice záleží na logické, výstižné a přesné formulaci. Roger se učil formulovat celý život, jeho postřehy jsou často překvapivé a někdy i originální. On dobře věděl, že staré pravdy je nutno vyjádřit nově a neotřele, aniž by ovšem formulace zatemnila původní význam. Tak například: „Láska ve své ušlechtilé podobě přichází jako dar svobodně nabízený druhému s nabídkou podpory. Nesobeckou lásku obvykle zrazuje její objekt, je-li nehodný ji přijmout a neschopný ji opětovat. Je to velké lidské trápení, ukládá na člověka daň, a ten musí nevyřčenému požadavku dostát a zasloužit si důvěru milujícího. Láska je morální výzva k vlastnímu zdokonalování.”

Dobrý překlad je nesnadný, musí se odpoutat od závislosti na originálu, nesmí být doslovný ani podléhat anglickému slovosledu a návykům (floskulím) cizího jazykového stylu, musí, co nejlépe vyjádřit autorův záměr v novém šatě.

Publicistika mívá jepičí život a ani Scruton nebyl výjimkou, kupodivu ale napsal jednu výbornou novelu, která se odehrává u nás (Zápisky z podzemí). Jeho cesty za českými disidenty na něj silně zapůsobily. Cherchez la femme!

 

Roger Scruton dvacet let přednášel estetiku – i proto vyzdvihuje koncepci krásy? Potřebujeme filosofa Scrutona, aby nám ukazoval způsob, jak „opětovně spojit krásu s morálním řádem”?

Výtvarné umění propadlo kultu ošklivosti, hledání krásy prohlásilo za kýč, zatratilo figuru v sochařství, podlehlo funkcionalismu (brutalismu) v architektuře. Rušíme tradiční města s ulicemi, obchody a hospodami a stavíme ohavná nelidská sídliště, byť už ne tak hrůzná jako dříve. Filosof celým svým dílem zápasil za to, co Edmund Husserl nazýval výstižně „lebenswelt”, svět šitý na míru člověka, jako příjemné místo k životu, jak nám názorně předvádějí středověká města. Úsilí o lidský svět má svou estetickou stránku, protože pravda, dobro a krása se prolínají, tvoří jednotu. Ano, v náboženském prožitku dochází někdy „k překonání rozporu mezi estetickým a etickým, v setkání s posvátným splývá prožitek krásy a mravního řádu”. Scruton si uvědomoval, že je současný svět odkouzlený, a hledal způsob, jak vyjádřit lidskou touhu po dobru a posvátno zachránit před úpadkem náboženství.

 

Velkou míru rozhořčení Roger Scruton – hlasatel neoblíbených pravd – svého času vyvolal svými sloupky do Timesů. Potvrdil a prověřil čas, že stál na správné straně? Například, když v roce 1984 varoval před expanzivní politikou Sovětského svazu?

Antikomunisté byli mezi intelektuály a vzdělanci v Británii 70. a 80. let v naprosté menšině, svým způsobem to byli disidenti, a filosofova ostrá kritika marxistických myslitelů, většinou kontinentálních – Foucault, Sartre, Gramsci, Lukács a dalších – způsobila rozhořčení a posměch, a to zejména mezi akademiky, a tak mu nakonec zničila univerzitní kariéru. Scruton stál v té studené válce na straně válečné moci Západu proti zbabělým mírotvorcům, kteří se chtěli z komunisty za každou cenu dohodnout, a jak dnes už víme, americký prezident Reagan sověty „uzbrojil”. Timesy v celé své historii ještě nikdy nedostávaly tolik kritických ohlasů na svého sloupkaře, přestože psal Roger i o víně a záležitostech všedních dnů. Po pár letech skončil. Dnešní progresivismus je mnohem šílenější, než byla sociálně-demokratická levice tenkrát, tehdejší hlasatelé rovnostářského světa ještě neútočili na lidskou přirozenost, nenapadlo je popírat danou odlišnost muže a ženy, dvou stránek téhož lidství, a vysvětlovat západní dějiny rasismem.

 

Do výboru esejí autor zařadil také „kacířskou“ úvahu o včasné smrti. Jsou filosofové, kteří tvrdí, že přemýšlení o smrti nikam nevede. Scruton byl ovšem jiného názoru. Máte už svůj věk – jak s ním souzníte v této otázce? Souhlasíte s tím, že život vyžaduje mírné chátrání?

Samozřejmě velice s ním souzním, ale smrt mě fascinovala už od mládí. Pamatuji se na Holanův verš: „Jen pro toho, kdo se smířil se smrtí, je všechno pod sluncem nové.”  Scruton se ale zabývá problémem současného lékařství, jež umožňuje některým lidem, aby přežili svou smrt. A to považuje za nešťastné, protože člověk je vtělená osoba, tělo bez ducha na světě jen překáží. Ztratí-li vůli, touhu, záměry a vztah k lidem, jako by už nežil, … „hodnota života nespočívá v jeho délce, nýbrž v jeho hloubce”, a proto nemáme v pozdním věku úzkostlivě dbát o své zdraví na úkor aktivit a v rozumné míře i nezdravých radovánek života. On vůbec kritizoval dnešní přehnanou péči o zdraví a bezpečnost, považoval to za známku upadající civilizace.

 

Roger Scruton nedokázal žít bez tvůrčí činnosti. Je ohromující, jakou šíři vzdělání a zájmu o svět obsáhl. Kromě psaní beletrie, hrál na klavír a také komponoval. Osobní zkušenost ze znalosti hudební tvorby dokázal vtělit i do filosofické eseje Hoře z nenávratné ztráty. Jeho úvahy nad Metamorfózami Richarda Strausse jsou strhující. Bez přímé zkušenosti s hudbou by něco takového sotva dokázal napsat…

Stejně jako G. K. Chesterton se i Scruton zabýval čapkovsky řečeno „pěti švestkami obyčejného lidského života”. Patří mezi ně instinktivní patriotismus – láska k domovu. Filosof Scruton tvrdí, že je to jedna z nejsilnějších motivací, která člověka vede ke starosti a péči o svět kolem nás i o jeho soudržnost. Musí být člověk svým založením konzervativní, aby se s touto pravdou ztotožnil?

Nepochybně! Kdo měl šťastné dětství, to dobře ví. Musíme stále bránit domov před jeho nepřáteli, kteří podléhají oikofobii, jak jejich nenávist k domovu a touhu po utopii nazval filosof, musíme z našeho právoplatného dědictví vybírat to nejlepší, co je třeba chránit a rozvíjet, abychom to předali svým dětem.

 

Jak si vždy znovu ve vzpomínkách vybavíte tohoto britského filosofa?

Jako poněkud stydlivého, nesmírně laskavého člověka.

 

O přátelství a spolupráci s Rogerem Scrutonem Alexander Tomský hovoří také v knize autobiografických hovorů Věčná vzpoura v srdci konzervativce (Lenka Jaklová, nakl. LEDA, 2021).

Jak to vlastně tenkrát všechno začalo?

Roger se na mne obrátil s žádostí o spolupráci v roce 1981, když jsem založil exilový časopis a nakladatelství Rozmluvy. Právě se chystal vydávat časopis konzervativní orientace The Salisbury Review a s mnoha kolegy profesory dal dohromady nadaci Jan Hus Educational Foundation na podporu intelektuálních disidentů ve střední Evropě. K nevoli britských úřadů akademici přednášeli v Československu, Polsku a Maďarsku na mnoha tzv. podzemních univerzitách, pašovali k nám české i anglické knihy politické filosofie a mně přiváželi k vydání samizdatové rukopisy. Díky nim jsem vydal rozpravu o Voegelinovi (Voegelin@Patočka), kterého jsem tehdy ještě neznal. Vůbec jsem tenkrát netušil, jak významným filosofem se jednou Scruton stane, zejména pokud jde o obhajobu lidské přirozenosti, patriotismu a konzervativní koncepce společnosti i demokracie. Jeho knihy měly později naprosto mimořádný vliv nejen na mne, ale i na české politické myšlení.

Skupina jeho obdivovatelů, tehdejších brněnských studentů, k nimž mimo jiné patřili František Mikš, Petr Fiala a Jiří Hanuš, je dodnes vedle Občanského institutu Romana Jocha a Matyáše Zrna jádrem politického konzervatismu u nás. Pod vedením neúnavného Mikše vznikaly v Brně po listopadu 1989 časopisy jako Střední Evropa, Proglas, Revue Politika, dnes Kontexty. Jaké bylo mé překvapení, když po mém návratu, někdy začátkem roku 1990, kdosi volal z redakce právě založeného časopisu Proglas, že mají zájem přetisknout všechny statě konzervativních filosofů z mých londýnských Rozmluv. A co teprve Mikšova nakladatelská činnost v různých edicích, počínaje Centrem pro studium demokratické kultury (CDK)! Odhaduji, že za těch třicet let od převratu nejméně polovina konzervativní politologie vydané u nás, zejména anglosaských, ale i francouzských a polských myslitelů, vyšla v Brně jeho zásluhou. Časopis Kontexty svým zaměřením zcela odpovídá koncepci londýnských Rozmluv, s výjimkou statí o výtvarném umění. Mikš jako estetik a velký znalec moderního malířství mu věnuje značnou pozornost, zejména jeho konzervativnější větvi. Napsal několik knih o malířství, kde tak jako Scruton analyzuje bludnou cestu výtvarného umění k avantgardismu a dnešní vyprázdněnosti. Bez Scrutonova inspiračního vlivu by český konzervatismus jen živořil.

 

Proč si britští akademici komplikovali život a trmáceli se do tehdejšího Československa?

Některé fascinovala zkušenost s totalitním režimem a úsilí státu převychovat společnost a přáli si ji osobně poznat, jiní cítili solidaritu s lidmi, kteří touží po filosofii. Už tenkrát si tito konzervativci uvědomili, že něco z utopie marxismu-leninismu v západní Evropě hned tak nezmizí, a chtěli středoevropské svědectví využít. Samozřejmě, že v osmdesátých letech režim u nás už neměl totalitní energii, byl pouze udržovací a těžil ze systému, jenž vytvořili jeho zakladatelé v padesátých letech. Britská vláda se na výlety akademiků nedívala s pochopením, ale nemohla nic dělat.  

 

Rogeru Scrutnovi jste v roce 2020 věnoval nekrolog. Mimo jiné v něm uvádíte, že „nikdo se v obraně západní civilizace, jež se před naším zrakem hroutí, za posledních padesát let nevyjádřil lépe a inteligentněji“.

Ano, a to jsem na London School of Economics měl to štěstí, že jsem ještě zažil konzervativní myslitele jako byl Keneth Minogue nebo Michael Okeshott, dnes už by přednášet také nemohli. Oni ale ještě nezaznamenali nástup dnešních progresivistů jako o generaci mladší Roger.Ti počali ovládat humanitní obory v Británii a v Americe teprve koncem osmdesátých let a Scruton patřil k prvním konzervativcům, jež levice vyhnala z univerzit. Po založení konzervativního čtvrtletníku The Salisbury Review levicoví studenti na londýnské Birkbeck College, kde vyučoval estetiku a architekturu, proti němu pořádali demonstrace a zničili mu kariéru. Stal se symbolem anglického konzervatismu a progresivisté usilovali o jeho vyloučení z veřejného prostoru. Naštěstí existují svobodní nakladatelé a Scruton se vrhl na psaní, každý rok vydal knihu.

S noblesou jemu vlastní dokázal za všech okolností najít pravdivé jádro v názorech svých oponentů. Konzervativní pozici pokládal z principu za neideologickou (vytvořily ji dějiny a odpor vůči utopii), a pokud je to možné, zaujímá pomyslný střet mezi dvěma extrémy. V jeho vrcholném díle z roku 2014 How to be a Conservative (česky Jak být konzervativec, CDK) nám už samotné názvy kapitol ukazují, jak hledat pravdu padni komu padni – pravda nacionalismu, pravda ekologie, pravda socialismu, pravda kapitalismu, pravda multikulturalismu, pravda liberalismu, pravda konzervatismu –, a netřeba ani dodávat, že s žádnou z těchto ideologií v jejich celku nesouhlasil. 

Jeho politickou antropologii snad nejlépe vystihují tato slova: “Stát by měl být menší, než prosazují socialisté, a větší, než si přejí klasičtí liberálové. Vláda má zjevný účel zajistit vnitřní smír a vnější ochranu. Společnost, má-li zůstat soudržná, musí být národní a občané vzájemně sobě oddaní, a to není možné bez solidární sociální pomoci. Zároveň by ale stát neměl být univerzálním dobrodincem a regulátorem společnosti, jak by si přáli rovnostáři, protože hodnoty a loajalita vůči státu vzniká v autonomních rodinách a skupinách zezdola a nikoli nařízením státu seshora. Stát může do jisté míry rozdělovat bohatství, ale opatrně a úměrně ke společenskému souhlasu těch, co jej vytvářejí, protože na něj mají právo.“

 

A jaký byl jako člověk? 

Laskavý, vyrovnaný, poněkud introvertní, během diskuse nikdy nezvýšil hlas, natož, aby se rozčilil. K protivníkovi vždy přistupoval s ohledem a porozuměním, prostě anglický gentleman par excellence, jací se už možná nevyskytují. Měl ohromnou psychickou výdrž a morální odvahu postavit se proti proudu převažujícího liberálního mínění a nadlidskou pracovitost i neuvěřitelné renesanční vědomosti. Vydal šedesát knih a zdaleka ne všechny ze svého oboru politické filosofie, estetiky a kulturologie. Napsal velkou publikaci o ekologii, objemný slovník filosofických pojmů, knihu o víně, o lidském soužití se zvířaty, o hudbě Richarda Wagnera, zdrcující kritiku Evropské unie a také pár novel. Ta nejzdařilejší se odehrává v Československu, kam opakovaně přijížděl až do roku 1985, kdy jej vypověděli. Už v roce 1990 byl zpátky, aby pomáhal mladé demokracii.

Podporoval brexit, nebyl ale žádný izolacionista. Jako každý vzdělaný člověk miloval kulturu evropské civilizace, uměl francouzsky, německy a také poměrně slušně česky, pro Čechy měl slabost v srdci. Obdivoval český humor a skepsi (napsal knihu o důležitosti politického pesimismu), připadal si tu tak trochu jako doma. Českou hymnu považoval za jednu z nejkrásnějších.

 

Řekli o Rogeru Scrutonovi:

Petr Fiala

„Roger Scruton nám předával svou víru ve vzdělání, úctu, poznávání, obdiv ke kultuře, respekt k institucím, péči o skutečné hodnoty a lásku k člověku. Nepřestanu být vděčný za to, že jsem ho mohl poznat a že jsem jím byl inspirován.“

 

Petr Pithart

"Mně samotnému Scrutonův bohatý jazyk, obrazotvornost, jeho přirozená, věrohodná zakotvenost v běžných situacích všedního dne pomohly objevit cosi ve mně dávno usazeného, ale zatím němého. Spíše postoje, konzervatismus jako temperament než jako politický program.“

 

Mark Dooley

„Scruton své ideály vždy zhmotňoval do konkrétních činů, ať už to byla pomoc československým diseidentům nebo odchod z akademické sféry k hospodaření a psaní. Celý jeho život skýtal svědectví o tom, v co věřil a za co tak rezolutně bojoval.“  

 

 

 

Moniko, jak jste se k čalounickému řemeslu vlastně dostala? Co bylo tím konkrétním impulzem začít se věnovat právě čalounění starého nábytku? Co jste vystudovala a v jakých profesích jste do té doby pracovala? 

Rodiči jsem byla vedená ke studiu. Myslím, že jim vzdělání umožnilo žít lepší život, a tak tento lepší život chtěli i pro mě. Vystudovala jsem obor Ekonomie a Management na MZLU v Brně. Ještě v průběhu studia bakalářského titulu jsem odjela na rok do Anglie jako aupair. Na magisterské studium jsem se pak už hlásila do Anglie. Vybrala jsem si univerzitu ve městě Exeter. Měla výborné hodnocení a jihozápad Anglie už jsem trochu znala. Vystudovala jsem tam obor Cestovní ruch a regionální rozvoj. Studium v Anglii mě opravdu bavilo a já jej zakončila s vyznamenáním.

Pracovala jsem pak rok v Anglii v marketingu cestovního ruchu. Po návratu do ČR jsem si našla práci jako back office ve firmě, která dodávala různé propagační předměty. Stresu jsem zažívala tolik, až přišlo vyhoření. Už jsem tušila, že tato práce pro mě není. V kanceláři jsem ale ještě zůstala a to na pozici v marketingu ve firmě, která prodávala boty.

V roce 2015 se nám narodila dcera Karolínka a v roce 2017 syn Vilém. Další roky jsem strávila péčí o děti. Přemýšlela jsem co dál. Zpět do kanceláře jsem nechtěla. Vracela jsem se myšlenkami do dětství a vzpomínala na činnosti, které mě bavily jako malou. Miluju opravování starých věcí, je to jako by měly duši, a ta znova ožila. Už jako malá jsem ráda šila. Měli jsme doma veritasku a já již jako holčička na ní uměla šít. Vyráběla jsem oblečky a stany pro barbie nebo šila hadrové panenky.

Jednou jsem byla s dětmi na návštěvě u kamarádky. Popisovala, jak těžké je najít čalouníka, který by jí očalounil kuchyňskou lavici. Buď jí nebrali telefony, nebo nabízeli dlouhé dodací termíny. A to mě zaujalo. Začala jsem si o čalounění zjišťovat více.

Našla jsem si čalouníka, jemuž jsem začala zdarma chodit pomáhat. Byla to výborná zkušenost. V Brně je možné vyučit se v oboru čalouník/čalounice a na Střední škole stavebních řemesel Brno-Bosonohy. Na školu jsem se přihlásila a po roce získala výuční list.

V domě po babičce a dědovi v Tišnově mám nyní svoji čalounickou dílnu Hačati, kde opravuji stará křesla a židle, a také vedu čalounické workshopy.

 

Začala jste docházet na učiliště už během rodičovské dovolené? To muselo být náročné období…

Ano, na učiliště jsem začala chodit, když byly synovi 2 roky. V té době jsem už pečovala o děti pátým rokem. Do školy jsem tehdy chodila vlastně odpočívat. Možnost soustředit se půl dne na určitou jednu činnost byla pro mě velmi hodnotná. Syn navštěvoval školku dvakrát týdně. Jeden den jsem pomáhala v dílně a druhý chodila na učiliště.

 

Co vás vlastně na čalounění starého nábytku nejvíce těší?

Zajímám se o interiérový design. O upcycling a recyklaci. Miluju bazary, bleší trhy a reuse centra. Baví mě šití a práce s textiliemi. Obdivuji atmosféru ateliérů a řemeslných dílen. Když rozdělávám staré čalounění, tak o tom přemýšlím. Představuji si, za jakých okolností křesílko vznikalo. Postup, jakým tvořím nové čalounění, volím právě podle inspirace, kterou načerpám při odstrojování starého čalounění.

 

Čalouníků je dnes málo, jedná se o nedostatkovou profesi. Čím to podle vás je? V čem vidíte perspektivu oboru? Čalouník se často neobejde bez součinnosti s truhlářem, designérem. Je to také váš případ?

Tím, že každý čalouněný kousek je unikátní, musím při práci dost přemýšlet a rozhodovat se. Ta práce nejde rychle. Je třeba myslet na detaily, estetiku, ale i na funkční stránku, aby bylo křeslo pohodlné a dlouhou dobu zase sloužilo. Čalouníci potřebují zákazníky, kteří toto ocení. I proto vytvářím fotoalba postupu prací. Je tam právě vidět ta časová náročnost. I kurzy zákazníky vzdělávají. Když čalouním se skupinkou pěti lidí podsedák židle, máme na to sedm hodin. Většina vůbec neví, co tam tak dlouho budou dělat a raději si donesou podsedáky dva. Když odpoledne mají sedák vlastnoručně očalouněný, jsou rádi i za ten jeden.

Baví mě kombinace zakázkové práce, autorské tvorby a workshopů. Ráda opravuji stará křesla a židle. Jsem ráda, když se znovu používají a v dnešních interiérech vyniknou.

V Tišnově spolupracuji s restaurátorem dřeva. O tuto součinnost pečuji. Je velice praktické, že jsme blízko sebe.

S designéry zatím nespolupracuji. Ale uvidíme, mohla by to být zajímavá zkušenost.

 

Jste rodačka z Tišnova? Čím vás město ležící kousek od Brna přesvědčilo, že jste se tu usadila, a neopustila jej jako řada mladých vzdělaných lidí při cestě za obživou?

Z Tišnova pochází moje babička a děda. Dům, který teď s mým mužem opravujeme, patřil mým prarodičům. Jako malá jsem běhala po zahradě a sbírala maliny. Děda Antonín nás se sestrou brával do okolních lesů na výlety a babička Josefa výborně vařila. Tišnov je menší město, máme tu ale vše, co potřebujeme. Do Brna je to 30 minut vlakem. Dům stojí hned u lesa, pod kopcem, kde se nachází tišnovská rozhledna. Je tu krásně.

 

Jak jste v sobě objevila podnikavého ducha? Byly krizové momenty a jak jste je překonala? Pomohl vám v tomto smyslu nějak program Silnější hybatelé? V čem vidíte jeho největší přínos, ať už pro váš malý byznys, nebo i pro vás osobně?

Hlavní motivací bylo dělat něco, v čem vidím smysl. Práci, ve které využiji svoje talenty a nadání. Něco, za čím si budu stát a budu mít chuť o tom každému říct. Po zkušenosti z kanceláří jsem si velice přála tvořit něco hmatatelného, vidět výsledky své práce. Můj muž podniká už sedmým rokem a to bylo pro mě taky motivující. Na začátku mě velice podpořil. Podnikání jde ruku v ruce s osobním rozvojem. Jsem pořád na cestě. Je stále na čem pracovat: být si vědomá vlastní hodnoty, umět se ocenit, poslouchat své zákazníky a poznávat je, umět si stanovit priority a organizovat svůj čas. Při tom všem nezapomínat na sebe a vnímat, jak se cítím a kdy potřebuji odpočívat.

V Silnějších hybatelích oceňuji hlavně kombinaci kouče a mentora. S mojí koučkou Hankou Kubátovou jsme nahlédly docela hluboko. Řešily jsme sebehodnotu, strachy, hojnost, zahlcení a potřebu odpočinku. S mentorkou Kamilou Brandejsovou to byly hlavně tabulky, finance, business plán a cenotvorba.

 

Každý řemeslník potřebuje čas, aby získal ve svém oboru potřebnou zručnost, praxi a odkoukal fígle svých zkušenějších kolegů. Z tovaryšů se až po létech stávají mistři. Nevnímáte to trochu jako svůj handicap? Co vám pomohlo získat potřebné řemeslnické sebevědomí? (Předpokládám, že to podnikatelské právě program Silnější hybatelé.) Jste v Cechu čalouníků a dekoratérů?

Čas, který jsem zdarma pomáhala v čalounické dílně, byl pro mě velice hodnotný. Naučila jsem se toho spoustu. Byla jsem jako houba a nasávala každou informaci a dovednost. Ve škole jsem se čtvrtinu času věnovala čalounické teorii. Zbytek hodin jsem strávila ve školní dílně; čalounila klasickou i soudobou technologií. Měla jsem možnost se kdykoli zeptat na to, co mě zajímá.

Avšak, každé křeslo je originál a je třeba o tom takto uvažovat. Stále se učím a myslím, že ještě nějakou dobu budu. A to mě právě baví!

V Cechu čalouníků a dekoratérů nejsem. Cech má docela vysoké roční členské příspěvky a já vůbec nevím, s čím by mi mohl pomoci. Myslím, že je docela škoda, že cech nefunguje lépe. Co mě však zajímá, je skupina na Facebooku: Upholstery friendly forum. Je to skupina čalouníků z celého světa. Kdybych potřebovala poradit, obrátím se na členy této skupiny. Tady také čerpám hodně inspirace.

 

Nesetkáváte se někdy s genderovými předsudky, že lepší řemeslník – čalouník musí být muž? Přece jen jde o technický obor, který vyžaduje používání nejrůznějších nástrojů a někdy i fyzickou sílu.

Ne, to jsem se ještě nesetkala. Zrovna čalounění mi přijde jako obor, ve kterém mohou ženy opravdu vyniknout. Je zde potřeba kreativita, cit pro detail, trpělivost, estetické vnímání. Já jsem například zúžila svoje zaměření na křesla, židle a taburety. To může být vnímáno jako určité omezení. Na druhou stranu staré gauče a velké sedačky se jen zřídkakdy vyplatí opravovat. Když potřebuji pomoct, poprosím svého muže.

 

Pořádáte čalounické workshopy, čímž k řemeslu přivádíte další zájemce, což není úplně běžné. Jak vypadají? Máte více vlastních zakázek, nebo je v současné době větší poptávka právě po těchto kurzech?

O čalounické workshopy zájem je. Lidé mají možnost strávit den v dílně Hačati v Tišnově. Dílna se nachází ve staré vilové čtvrti hned u lesa. Kurzisté si rádi prohlídnou vzorníky potahových látek a vybavení dílny. Často je zajímá typ šicího stroje, sponkovačky nebo kompresoru. Bavíme se o čalounických materiálech a kde je pořídit, nebo si prohlížejí čalounickou literaturu. Za den stihneme očalounit podsedák židle nebo začneme pracovat na opravě křesílka a zájemci si odnesou instrukce k dalšímu postupu. Díky kurzům se setkávám s velice zajímavými lidmi. Často pracují v kancelářích a den u mě je pro ně velice zajímavý a osvěžující.

Baví mě právě kombinace práce na zakázkách a kurzů. Dělat jen jedno z toho by nebylo ono.

 

Kdo jsou vaši zákazníci? Orientujete se jen na zakázky od jednotlivců? Nebojíte se, že teď budou mít lidé hlouběji do kapsy a že si nákladné renovace nebudou moci dovolit?

Zákazníci, pro které čalouním, mají často s křesílky spojenou nějakou vzpomínku. Křesla patřila jejich rodičům nebo prarodičům. Opravou získají zajímavý prvek do interiéru, pohodlné sezení, a zároveň si takto uchovají vzpomínky. Zajímají se o proces čalounění a potěší je fotoalbum, kde zachycuji postup prací. S hotovým křeslem pak předávám osobní psaní.

Účastník workshopu je častěji žena než muž. Chce se něco nového naučit a mít radost z hmatatelného výsledku. Pustit se sama do čalounění netroufá, chce poradit a podpořit. Je ráda, že může strávit den v příjemném prostředí mojí dílny. Na konci dne je nadšená z toho, co vytvořila.

Ráda bych se zaměřila více na autorskou tvorbu. Křesla opravila a až potom předala zákazníkovi. Otvírá mi to možnost tvořit zajímavé a nápadité kousky a vyjít vstříc objednavateli, který hledá retro solitér a chce jej hned. Chce originalitu.

 

Je nějaká zakázka, na kterou nikdy nezapomenete? Ať už je to kvůli její náročnosti, příběhu, který za krásným kusem nábytku, věci s pamětí, stojí apod.?

Zatím asi největší překvapení jsem zažila, když mě oslovili, abych čalounila rakve na ostatky. Jednalo se o truhly z bukového dřeva, které vyrobil restaurátor dřeva, s nímž v Tišnově spolupracuji. Dělali jsme je pro baziliku Nanebevzetí Panny Marie na Mendlově náměstí v Brně a vnitřní polstrování bylo potaženo do tmavě červeného dyftýnu.

 

Už jste zmínila, že jsou vám blízké principy cirkulární ekonomiky, upcyklace, udržitelného způsobu výroby. Profesionální renovací starého nábytku je vlastně naplňujete. Budete tento směr nějak rozvíjet?

Ano, je to tak. Velice s těmito principy souzním. Dělá mi radost, že svojí prací podporuji cirkulární ekonomiku. Ráda bych spolupracovala s tišnovským, nově vzniklým, reuse centrem a párkrát do roka otevřela dílnu místním a pomohla jim s přečalouněním starých židliček.

 

Hačati máte zatím jako vedlejší činnost. Chtěla byste se živnosti věnovat naplno? Jaké překážky vám v tom zatím brání?

Dům v Tišnově opravujeme. Bydlíme zatím v Brně-Kohoutovicích. Denně vozím dceru do školy v Tišnově a syna do lesní školky za Tišnovem. Zařizuji věci okolo rekonstrukce domu. Čas na práci mám omezený. V přízemí domu buduji větší dílnu, kde budu moci vést workshopy i pro skupinku tří lidí. Chci tu mít taky více místa pro skladování materiálu a křesel. Plány jsou, jen vydržet.

 

Dá se uspokojivě skloubit podnikání, domácnost, rodina a další aktivity? Jak dobíjíte baterky?

Uspokojivě jak kdy, ale skloubit se dá. Je to o každodenním balancování a plánování. Abych to zvládla, chodím do lesa běhat, cvičím jógu a odpočívám na zahradě. Těším se, až se přestěhujeme do domu v Tišnově. Opravený starý dům s terasou, zahrada s ovocnými stromy a les za domem...

 

www.hacati.cz

Tvoje příjmení Svoboda je pro tebe, zdá se mi, docela přiléhavé. Za svobodou jsi odešel v roce 1969. Přemýšlel jsi o odchodu už předtím? To jsi byl, tuším, gymnazista. 

Nikdy jsem si nemyslel, že budu žít v jiné zemi. Jsem stále v duchu Čech a Pražák. Samozřejmě, přál jsem si cestovat a poznávat svět. Maminka pracovala v nakladatelství, táta překládal z francouzštiny a ruštiny. Mimo jiné byl v Bruselu na Expo 1958. Když se vrátil, ukazoval mi úžasné, barevné prospekty. Moc se mi líbilo Atomium a přál jsem si procházet se v něm z koule do koule.

Chodil jsem do SVVŠ na Zatlance, kousek od Anděla. Spolužáci se bavili o koncertech ve Sluníčku a Music f klubu (dnes klub Futurum). Zapsal jsem se do klubu také, byl v podzemních prostorách Kulturního domu Prahy 5. Do té budovy jsme chodili i do tanečních a v neděli odpoledne také na čaje. Hrály tam bigbeatové skupiny, známé i začátečnické, nejvíc nás zaujali Primitives Group, tancovalo se, svobodně povídalo. To byly roky 1966–7. Víc nás sice zajímala muzika a beatníci, ale sledovali jsme, že svoboda, kterou jsme měli v klubu, se najednou dostala i do hromadných sdělovacích prostředků.

 

Tvůj sen procházet se Atomiem tedy nebyl tak nesplnitelný?

Měl jsem francouzštinu jako třetí jazyk a dopisoval si už tehdy s jednou belgickou dívkou. Studenti z lycea v Charleroi pak navštívili naši Zatlanku. V dubnu 1968 mi bylo 18 a měl jsem tedy právo na pas. Tenkrát, v době politického uvolnění, bylo cestováni volné. Tak jsem odjel na své první "dospělé" prázdniny do Belgie a přirozeně jsem tu navštívil i Atomium. A právě v Bruselu jsem se dozvěděl o okupaci Československa 21. srpna.

Řekl jsem si: "Pro jednou se něco v Praze děje a já tam nejsem!" Vrátil jsem se asi týden na to téměř prázdným vlakem, zatímco vlaky v opačném směru byly už plné emigrantů. Na nádraží v Norimberku se mne různé organizace snažily přesvědčit, abych se nevracel, a nabízely se tu různé možnosti, ale já jsem tehdy nechtěl. V Praze byly v ulicích ještě tanky a na stanovištích obrněné vozy. V září mě pak Rusové kvůli puberťácké provokaci zatkli.

 

Jak se to stalo?

Začalo to nevinně, ale mohlo to skončit špatně. Šel jsem s jednou dívkou kolem takového stanoviště poblíž Anděla, před místní komandaturou, kde na obrněnci seděli a hlídali Rusové, a chtěl je provokovat. Řekl jsem, že jsem kontrarevolucionář. Jeden z vojáků za námi přiběhl a přátelsky mi řekl: "Tohle nemůžeš říkat, kluku!" Skončilo by to takhle, kdybych se asi za hodinu nevracel kolem nich zase, tentokrát sám. Jiný voják, když mne viděl, řekl někomu: "To byl on!", načež mne zatkli a musel jsem s nimi jít na komandaturu. Jenže to už mne nebavilo. Nějaký mladý důstojník mi pokládal otázky: Jestli jsem po nich střílel… Řekl jsem, že to neumím a nemám zbraň. "A kdybys ji měl?" Odpověděl jsem "ano". On to pokaždé naťukal na stroji a nechal mne to podepsat. Naštěstí pak přišel nějaký vyšší důstojník, asi velitel, s čapkou jako Čapajev a zeptal se, o co jde. Pak mávl rukou a dal rozkaz, at´mne předají české policii. Tam se mnou sepsali krátký protokol a řekli mi, že jsem měl štěstí, že mne neodvezli někam jinam. Pak mne pustili.

Na podzim 1968 lidé drželi ještě spolu a panovala dobrá nálada. To se ale postupně zhoršovalo, až byl odvolán Dubček a k moci se dostal Husák.

 

Co nakonec rozhodlo o tvém odchodu?

Ještě v létě 1969 jsem se vypravil do Belgie znovu, s jednou dívkou, která tam měla známé. Rozhodla se emigrovat, já jsem o tom stále ještě neuvažoval. Doprovázel jsem ji po úřadech a překládal jí. Když vyplnila žádost o azyl, přišel úředník, abych ho také vyplnil. Myslel jsem si, že ho vyplním a rozhodnu se později. To jsem netušil, že už na podzim komunisté opět zavřou hranice. Studentka ze sousedství, Catherine, ale udělala něco, co rozhodlo o mém životě. Zeptala se mne, co bych chtěl studovat. Když jsem řekl, že chemii, strávila se mnou skoro celý den, chodili jsme po různých odděleních bruselské univerzity (ULB), až jsme našli ta správná okénka. A podali moji žádost o uznání čs. maturity, o zapsání na přírodovědeckou fakultu, žádost o stipendium. K tomu všemu jsem musel mít status žadatele o azyl, a to rozhodlo. Status jsem si nechal a tudíž jsem zůstal v Belgii.

 

Přestože jsi tam přišel bez ničeho, mohl jsi jít studovat? Nejdřív asi musela být nějaká práce? A jak to šlo potom?

Myslel jsem si, že studovat zde vysněný obor bude pro mne složité. Akademický rok tenkrát začínal v říjnu. Do té doby jsem pracoval na tři směny v továrně Acec na předměstí Bruselu. Pak přišlo studium ve francouzštině – zpočátku únavné, když jsem neznal specifické termíny. Se stipendiem jsem neměl na vybranou: musel jsem uspět každý rok. A jinak? Hrozil by návrat do továrny. Dnes je to jiné, se stipendiem se může i opakovat, myslím, že to ale snižuje motivaci. Zakončil jsem studia s vysokým vyznamenáním a měl jsem štěstí. Přijali mne jako asistenta na katedře biochemie Lékařské fakulty ULB. Měl jsem své studenty v laboratořích a připravoval se na doktorát. V roce 1974 jsem také dostal belgické občanství a pak šel na belgickou vojnu. Doktorát jsem obhájil v roce 1979 a byl hned na to definitivně přijat do akademického sboru fakulty. Zůstal jsem tam až donedávna, do roku 2020. Ted si užívám penze.

 

Jaká je přesněji tvoje specializace a čemu ses nejvíc věnoval během své kariéry? 

Během doktorátu jsem studoval hormonalni aktivaci pankreatické adenylat cyclasy. Už tehdy bylo dokázané, že protein Gs a jeho aktivace adenylate cyclasy je klíčový mechanismus akce toxinu cholery. V případě buněk střeva to znamená permanentní sekreci vody a tudíž diarheu až desítky litrů denně a dehydrataci pacienta.

Izolovali jsme take toxin z Bordettela pertussis, bakterie způsobující černý kašel. Později jsme se zaměřili na studii genu receptoru téhle rodiny. Byli jsme první, kteří publikovali sekvenci receptoru glukagonu, hormonu, který udržuje hladinu glukózy v krvi během půstu. Později jsme studovali promotér genu tohoto receptoru glucagonu. Ten gen je paradoxálně aktivován glukózou. A my jsme identifikovali element, který tu aktivaci řídí.

 

Díky práci na bruselské univerzitě ses ale dostal i docela daleko do světa. Kam a s jakým posláním? 

Například na různé kongresy – jednou, dvakrát ročně. Rád vždy růstanu nějaký den navíc a cestuji. Byla to už v době doktorátu příležitost, jak poznávat svět. Od roku 1999 mě univerzita začala minimálně jednou ročně vysílat do Bolívie, na univerzitu v Cochabambě. Nejdřív, abych tam vybudoval laboratoř molekulární biologie, v rámci speciálního programu financovaného Belgií. Byl určen studentům s profesionální praxí, takže mým studentům bylo i víc než 30 let. Nejlepší dostávali stipendium na doktorát nebo na tříměsíční stáž v Belgii – na různých univerzitách, ale nejčastěji na naší. Permanentně byli v naší laboratoři 2 – 3 studenti z Bolívie. Vzhledem k tomu, že nemluvili francouzsky, jen trochu anglicky, pracoval jsem skoro dvacet let také ve španělštině, kterou jsem se musel naučit hned ze začátku spolupráce s Bolívií.

 

Co konkrétního jste po vybudování té laboratoře v Bolívii řešili?

Už i to vybudování samotné laboratoře byl zajímavý úkol, když jsem tam na to byl sám. Jeden z dalších úkolů byl naučit Bolívijčany používat PCR metodu testování. Díky Covidu-19 se nyní hodně mluví o PCR testech. Ale tato revoluční metoda byla publikována už v roce 1985 a úplně změnila nejdřív výzkum a analýzu nukleárních kyselin a později s tím spojenou klinickou analýzu.

V Bolívii slouží nyní k detekci kongenitálního nakažení novorozeňat Chagasovou nemocí (způsobuje ji tam parazit Trypanosoma cruzi). V roce 2000 mělo asi 20% obyvatel provincie Cochabama tuto nemoc, přenášenou hmyzem. Dá se léčit první měsíce či rok po nakažení. Později už léky nejsou efektivní. Kolem 30% pacientů po "tiché", asi dvacetileté periodě, má velmi vážné syndromy (srdce, tlusté střevo) končící často smrtí. Asi 5% nakažených matek přenáší kongenitálně tuto nemoc na novorozeně. Pokud je přenos dokázán, dává se novorozeněti lék. Dokazuje se klasicky, pozorováním pupečníkové krve mikroskopem, ale to je snadné pouze, když je parazit přítomen ve velkém množství. Téma doktorátu jedné studentky z Bolívie v naší laboratoři bylo vyvinout a standardizovat metodu, kde parazit byl detekován i v minimálním množství metodou PCR.

 

Tady skromně zamlčuješ, že když jsi laboratoř a studenty vedl, je to zároveň tvůj úspěch – a v Bolívii to pomáhá, jak jsi říkal…

Ty testy PCR se u novorozeňat dnes v Bolívii dělají běžně. Je to určitě užitečné a dobré pro ta novorozeňata, ale ovlivnit tu epidemii samotné testy nemohou. Pro snížení rizika nakažení jsou důležité pesticidy, proti kterým tu v Evropě bojujeme (ještě přesněji tady insekticidy). Hmyz Triatoma infestans (který parazita Trypanosoma cruzi přenáší) žije ve skulinách domů, hlavně v domech postavených z vepřovic na venkově. A nic jiného, než pesticidy, proti němu nepomáhá.

 

Jak dnes zpětně vidíš svoje působení v Bolívii ?

Učit studenty, organizovat laboratoř a řídit jejich výzkumné práce bylo zajímavé, cítil jsem se užitečný. Poslednich pět let jsem ale pak koordinoval všechny programy financované Belgií v Bolívii (celkem 12, od medicíny po sociologii a čtyři studia Master). To jsem jezdil do Cochabamby častěji, ale na kratší dobu. Všeobecná řídící funkce se mi líbila už méně. Diskuse s tamějším rektorátem a vedením univerzity se točila víc kolem politických než akademických požadavků. Byl velký rozdíl mezi mladými, kteří se chtěli učit, a vedoucími volenými pracovníky, kteří hlavně chtěli být v hezkém světle tamní vedoucí strany (MAS).

 

Co jsi tam ještě měl možnost zažít, myslím kromě samotné práce? 

Z Bolívie mám samozřejmě i spoustu jiných zážitků... Protože mne vždy přitahovaly minerály a nerosty, má první soukromá cesta vedla do Potosí. Do města, které leží v 4 000 m n.m. pod horou Cerro Rico (Bohatá Hora). V dobách španělské kolonizace se tam těžilo ohromné množství stříbra. V 16–17. století bylo Potosí největší město s evropskou kulturou, větší než Paříž. Dodnes tam je spousta malých rodinných dolů, které lze navštívit. Je to namáhavé, vhchod do dolu je ve více než 4 200 m. n. m., leze se z patra do patra po žebřících. Venku je chladno, ale uvnitř horko. Je povinné přinést jako dárky listy koky a dynamit. Obojí je tu volně v prodeji. Ostatně ty listy koky je nutné vzít si i kvůli námaze a nadmořské výšce. Celkem jsem byl v Potosi třikrát a navštívil sedm dolů.

Jiná úžasná cesta, kterou jsem také vykonal třikrát, je čtyřdenní túra od solného jezera Salar de Uuni (ve 3 850 m.n.m.) směrem na Laguna Colorada (Červená laguna, kvůli korýšům) a Laguna Verde (Zelená laguna, kvůli rozpuštěné mědi). Solné jezero vypadá jako zamrzlé, je větší než Středočeský kraj a pokrývá ho několikametrová vrstva soli. Také jsou tam bohatá ložiska lithia a je obava, že oblast bude kvůli tomu zpustošená. Cesta k lagunám vede pouští. Na ty čtyři dny musíte mít s sebou jídlo a hlavně dost pití.

Na víkendy jsem jezdil často do tropické zóny. Cochabamba ve výšce 2 500 m.n.m. je oddělená pouze jedním průsmykem od Amazonie, která je 300 m.n.m. Za tři hodiny je člověk v úplně jiné zemi. Místo vlněných svetrů trička.

 

Teď máš konečně víc času na všechny svoje koníčky. Už od mládí máš rád tanec, chodíš taky cvičit, potápíš se. Tím největším koníčkem je ale sportovní létání. Jak ses k němu dostal?

Od dětství mě přitahovala letadla. Pamatuji, že mě rodiče zavedli na letecký den v Ruzyni, myslím tak v roce 1955. Pořád jsem potom maloval letadla. Ale konkrétně jsem začal v plachtařském klubu na univerzitě během doktorátu, až tady v Belgii. Protože v okolí Bruselu větroně létat nesmí a krajina není nejvhodnější, náš klub byl až na letišti v Saint Hubert v Ardenách. Létal jsem tam na československém letounu L-13 Blaník. Byl zbrusu nový, klub ho právě koupil (1973–4). Byl to v té době asi nejlepší školní a akrobatický větroň. Po vojně jsem začal létat na motorových letadlech na letišti v Grimbergenu, pár km od Bruselu. Tam létám dodnes, klub si ponechal jméno "Sabena Aeroclub".

 

Co ti létání dává? Vím, že kromě toho se věnuješ i paraglidingu. Je to ještě znásobená svoboda, kterou jsi v Belgii našel? Možná se z výšky dá lépe najít i dnes tolik potřebný nadhled?

Težko říct. Je to všechno: radost ovládat stroj ve třech dimenzích. Mít nadhled nad krajinou. Vidět zemi jinak než z "přízemního" pohledu. Belgie je velmi plochá, jinak než z letadla pohled do krajiny shora není.

 

Vzpomínám na tvoje přání do nového roku, které znělo:

"Ať už se na ten Sars-Cov-2 adaptuje náš imunitní systém, aby nás různé autority přestaly omezovat v naší svobodě cestování, kultury atd. " To už se vlastně stalo, a horší to s covidem snad už nebude. Přišlo ale jiné globální nebezpečí, které nás všechny ovlivňuje, a to je válka na Ukrajině. Tvoje dospělé děti, syn a dcera, jsou už více Belgičany. Mluvil jsi s nimi někdy o svých zkušenostech z roku 1968, a je jim díky tomu situace jasnější?

Hluboce lituji války na Ukrajině. Myslím, že se jí mohlo s trochou dobré vůle zabránit. At´dopadne jakkoliv, samozřejmě nejvíc ztratí obě válčící země, ale ztratí i celá Evropa. Naproti tomu je to velká příležitost pro USA a Čínu. Škoda, škoda! Samozřejmě jsem vyprávěl dětem o roce 1968, ale pro ně, ročníky 1985 a 1988, to je něco, jako byly pro nás problémy Rakouska-Uherska. Pradávná minulost.

 

Žiješ už dlouho v zahraničí. Co tě s Prahou a Českou republikou spojuje?  

Mám ještě v Česku sestřenice a bratrance, udržuji kontakty s tehdejšími přáteli a některými spolužáky a mám vždycky radost ze společných srazů. V Praze si taky vždy projdu "svoje" místa. Ale jednoho moc dobrého kamaráda, také chemika, mám ještě v Seattle. Je to Franta Tureček, se kterými jsme kdysi dělali první pokusy, když jsme si koupili knihu Chemie a technologie výbušnin. Franta vystudoval doma, na Karlově Univerzitě. Emigroval pak do USA a je tam velice úspěšný. V roce 2010 byl v Česku oceněn titulem Česká hlava a myslím, že v nějakém novinovém článku při té příležitosti také vzpomínal na naše první společné výbuchy, když nám bylo 13-15 let.

Každé místo, město, kraj má svá specifika v mnoha oblastech, kulturní nabídka a její uchopení je jednou z jejich nezbytných částí. Zatímco v Praze, Brně, Ostravě, ale i v menších okresních městech bývá možnost vybrat si z různých druhů kulturního vyžití několikanásobně vyšší, než co je člověk schopen navštívit a pojmout, v jiných částech republiky jsou lidé zvyklí za kulturou dojíždět, zorganizovat si akci sami nebo navštěvovat, co se jim nabízí bez větší možnosti volby.

Šluknovsko je krajinou plnou starých a dávno nefunkčních továren, které v minulosti sloužily k výrobě nití, textilu a skla. V budoucnu by mohly být při dobrém záměru a balíku peněz v zádech využity jako kreativní centra, místa rezidencí, sídel divadel či jiných kulturních spolků. Ale možná je to spíš utopie a nejistý podnik, i když náznaky, například v podobě Nové Perly Kyjov, která vznikla z iniciativy Nakladatelství Divus, se již v kraji objevují. Jedná se o ambiciózní projekt v bývalé továrně na nitě, jenž by do regionu mohl přivést návštěvníky nebo umělce. Součástí Nové Perly je galerie, obytné ateliéry, tiskárna, kavárna. V roce 2022 nabídla prostory jako dočasný domov ukrajinským uprchlíkům a pokračuje v úpravách interiérů, pořádání besed, výstav, jógových cvičení.

Místem s dlouhou tradicí a kulturním ostrovem ve výběžku je další bývalá níťárna − Fabrika Doubice. Doubice je malá vesnice, která se dostala do širšího povědomí nejen české veřejnosti jako místo, kde měl svoji chatu Karel Gott. Ve Fabrice se měnili majitelé, ale vždy bývala dějištěm koncertů, workshopů a setkávání. Některé kapely v prostorech Fabriky i zkoušely, za to pak odehrály koncert. Mezi nimi třeba UDG, Lenka Dusilová, Nightwork. Letos měla Fabrika v květnu na programu vyprodaný koncert Laca Decziho, během prázdnin vystoupil Gerald Clark, alternativní kapela Mutanti hledají východisko, Vladivojna la Chia s elektromantickou kapelou Tepe a září, v srpnu se chystá ještě Harmcore Jazz Band a Tros Discotequos. U Fabriky se nachází od roku 2020 Cifra Gallery − bílá kostka v přestrojení. V této galerii, která je otevřená během vernisáží a na požádání, se 19. 8. uskuteční vernisáž Vladimíra 518 – Cargo. Trans. Logistic. Dle facebooku Cifra Gallery v ní zároveň vzniká pozvolna v přilehlém sadu sochařský zahrada z děl některých umělců, kteří jsou na Cifru napojení.

Když se ohlédneme do minulosti, byl na poli kultury ve Šluknovském výběžku velmi aktivní varnsdorfský Kulturní dům Rozkrok. Jeho dramaturgie se změnila, ale i v současné době nabízí kulturní program, spíše však malých forem. Konají se tam vernisáže, vystoupil v něm Vladimír Václavek na koncertě pro ukrajinské uprchlíky, točil se v něm Odborný dohled nad výkladem snu. KD Rozkrok patří nyní spíše k sousedským klubům, jehož podkrovní prostory jsou vyhrazeny pro alternativní vzdělávání dětí, letos se v nich například koná příměstský tábor pro malé Ukrajince. Kulturu lidé na tento prostor napojení vnímají i ze širšího hlediska udržování kulturních tradic, u Rozkroku je sušárna, moštárna, povidlárna, konají se tam například dožínky a sousedské slavnosti. „Vzhledem k pokročilému věku sousedů a změn rodinného složení organizační skupiny kolem KD Rozkrok není v plánu vracet se k hlasitým koncertům, spíše chceme pokračovat cestou workshopů a podobného sousedského programu,“ říká Michal Šatník, zřizovatel KD Rozkrok.

Ve výběžku se konal Čtverec, hudební festival původně metalových, později alternativních kapel, který se považoval za nejstarší a zároveň nejseverněji položený festivalu v Čechách. Uspořádal více než dvacet ročníků, pak změnil několikrát i místo působení a v současnosti již neprobíhá. U podobných akcí většinou záleží na síle, času a energii pořadatelů, kteří nezřídka mívají svá povolání a kultura je jejich koníčkem. V dnešní době vnímají většinou pořadatelé, a to nejen v této části republiky, že bez silného zázemí prostorového, technického a finančního je po dvou letech covidu a s narůstajícími cenami energií i služeb poměrně velká zátěž a někdy i risk uspořádat větší akci.

Do takového podniku se pustilo město Česká Kamenice, které v červnu uspořádalo velký dvoudenní hudební festival KAMEN!CE. Letos se konal již druhý ročník s kapelami zvučných jmen, mezi nimiž byla hudební skupina Zrní, Vypsaná fixa, Aneta Langerová, Ventolin, Vltava, ale v nabídce nechyběly ani film, divadlo, výstavy. Ohlasy návštěvníků jsou velmi pozitivní a akci vítají jako potřebné rozšíření kulturní nabídky, která je ve výběžku spíše roztříštěná a postrádá vlajkové akce, festival, velké podniky. A jak potvrdil Jakub Bureš, externí zaměstnanec organizační složky Kultura a cestovní ruch České Kamenice, tuto ambici festival má. Chce, aby „KAMEN!CE fest byla jednou s největších kulturních akcí v Ústeckém kraji, o které by po vyřčení jejího názvu věděl každý i na jiných místech České republiky, třeba ve Zlíně“. KAMEN!CE fest má obrovskou výhodu, osvícené vedení města. To alokuje na festival takovou část z jejího rozpočtu, díky které spolu s dalšími finančními zdroji z programu Evropské unie, Ústeckého kraje, Ministerstva kultury, sponzorů a výdělku ze stánků s jídlem či stanového městečka spolu s dobrovolným vstupným je celý festival soběstačný a neocitá se v červených číslech. Organizátoři festivalu chtějí pokračovat ve vysoko nasazené laťce, mezinárodním obsazení i dobrých kapelách, a mají stanovený termín na třetí ročník, 15.−17. 6. 2023.

Ještě jedna akce, která stojí za pozornost, se koná v České Kamenici. Divadelní Fest Broukovec. Letos se konal na začátku května a přivezl do České Kamenice pestrý program v podobě devíti divadelních představení, mezi nimiž nechyběly kusy pro děti, ale například i představení Antiwords pražské Spitfire Company. O České Kamenici bude asi ještě slyšet a rozhodně je jedním z tipů, kam se vydat na výlet, který může být spojený s návštěvou kulturní akce.

Kulturní program ve výběžku nabízí samozřejmě i několik kin, Městské divadlo Varnsdorf, rumburský kulturní dům. Mezi nárazové akce patří Loutkový festival v Dolní Poustevně, na samých hranicích s Německem, Mandava Jazz, přeshraniční hudební festival, který se koná od začátku září do 23. října. Na něm vystoupí na české straně například Dan Bárta a Illustratosphere, Bára Zmeková Trio. Kyjovský festiválek, na louce za obcí Kyjov, letos již 23. ročník. Fly, projekt Vladimíra Václavka, La Banda de Contenedor a další. Svatojánské slavnosti na Vlčí hoře, festival Eastern Tunes v Mikulášovicích zaměřený na podporu tibetské a asijské kultury, s tanečním workshopem, divadelním vystoupením, živou muzikou, jenž letos proběhl v červenci. Další z možností, jak se dostat za kulturou, je funkční spojení sportovní akce a kulturního programu, jako například při tradičním cyklistickém závodu Tour de Zelňák, který se koná v Rumburku vždy první sobotu v září, Houmerův triatlon v Jiříkově, největší triatlonová událost ve Šluknovském výběžku, který letos uspořádal v sobotu 6. 8. již 28. ročník. Ten bývá zakončen Houmerovým hudebním festivalem, letos na něm vystoupily mimo jiné kapely Vltava, Portless a Kamelot. Kulturní program bývá také součástí městských a vesnických slavností, návštěvníci mají možnost zavítat na Tolštejnské slavnosti na hradě Tolštejn, dominantě pod horou Jedlová, nebo Nožířské slavnosti v Mikulášovicích, kde se vyrábí legendární nůž rybička.

Ve Šluknovském výběžku je na poli kultury z čeho vybírat, i když se na návštěvníky nevalí jedna akce za druhou, je možnost najít si pro sebe program dle vlastní chuti. I když možná ne tak často, jak by si někteří přáli. Přesto není ani v tomto možná trochu zapomenutém kraji kultura rozhodně ztracena a v případě některých projektů ukáže budoucnost, jak uspěly a prosadily se.

 

A aby nebyl článek jen popisným shrnutím situace zvenčí, je doplněn o krátký rozhovor s Markem Doušou. Marek Douša, ilustrátor, kreslíř vtipů, publicista. A velký znalec Šluknovského výběžku, kde provozuje webový portál naseveru.net, výběžek.eu, cokolivokoli.cz. Marek Douša, s nímž jsme se na rozhovor sešli stylově přímo ve výběžku, žije v tomhle regionu od první třídy základní školy a kulturních akcí sjezdil a navštívil nepočítaně.

 

Jak vidíš návštěvnickou základnu kulturních akcí ve výběžku?

Většinou jsou to lidi, kteří se večer dívají třeba na Primu a nechtějí nic jiného. Pro ty se často přiveze hotový program externích agentur nebo mainstreamové hvězdy, tím chci říct, že se tu s publikem moc nepracuje. Pro společnost nebo pro rozvoj kultury to ale moc dobré není, protože to je většinou nějaká estráda naživo… Zároveň je to ale lepší, než kdyby nebylo v nabídce nic. Snad.

Varnsdorfské divadlo má nějaké, řekněme, tradiční programy, abonmá, se stálou diváckou obcí, když ale pan ředitel Martin Musílek na podzim pořádá akci Vítr z hor, festival nezávislých divadel, hraje se tam přesilovka, lidé na to nepřijdou, nejsou na to připravení. Je výborný, že to dělá, ale nemá tam podporu, kterou by to potřebovalo.

 

Jsou akce, jimž se tu daří?

Jsou tu malé akce, které třeba dělává Jarda Navara v Kyjově, Kyjovský festiválek. Tam je situace trochu jiná v tom, že to dělá na své louce, ve své režii. Ve Fabrice v Doubici měly koncerty dlouholetou tradici, s diváky se pracovalo, vědělo se, že když tam člověk půjde v pátek nebo v sobotu, vždycky tam něco bude. Publikum nebylo nutně místní, chodili lidi z Prahy, co mají v Doubici chalupu nebo z Nového Boru, lidi z Doubice taky na všechno nešli. Doubice byla výborná v tom, že si dělali svoje divadlo nebo Velikonoce, svoje akce. To si myslím, že je něco, co chybí nejvíc. Takové to: národ sobě.

Ber to tak, že to vidím z břehu spíše undergroundu nebo nezávislé kultury a té se až tak moc nedaří, na druhou stranu nepotřebuješ skoro nic, takže já furt myslím, že se to vrátí do těch garáží.

Můžeš si vymyslet mega festival, potřebuješ ale spoustu peněz anebo budeš pořádat něco menšího, nenápadnějšího, ale bude trvat, než si lidi zvyknou a naučí se na to chodit.

Festival v České Kamenici je fajn a je skvělé, že se jim to letos povedlo. Na druhou stranu je v Kamenici kulturák, kde se bojíš, není v dobrém stavu, není to prostor, který by byl nachystaný na normální a moderní produkci. Pro mě by bylo pochopitelnější a rozumnější, kdyby dali dohromady prostor kulturního domu, aby byl nachystaný na všechny akce.

 

Pořádal jsi někdy nějaké kulturní akce ty sám?

Kdysi jsem dělal filmový festival, Šenovská svině neboli SORRTA, podle časopisu SORRY, v letech 1995 a 1996. Potom jsem po roce 2000 dělal severské filmy, to jich bylo jenom pár a distribuovala je jen jedna firma a bylo jednodušší se s nimi domluvit. Dělal jsem tam taky výstavy po hospodách. Kreslíři, fotografové… Ale i to tě po čase unaví. Přišel jsem na to, že je pro mě jednodušší, když vezmu tři lidi do auta a pojedu někam jinam a všichni si to užijeme, než abych někoho přemlouval, aby přišel na moji akci. Možná je to škoda pro kulturu, ale už jsem neměl sílu. Ztratíš energii, a když nejsou peníze, je cokoli pořádat těžké. Dotace jsou pro mě nastavené podle logiky, kterou nedokážu pochopit, jednat s některými úředníky je pro mě tak velké utrpení, že si to raději odpustím… Naposledy jsme dělali cyklus fotovýstav na Šluknovském zámku, do toho ale hodil vidle covid, a pak se na zámku vyměnili lidé, takže jsem vlastně moc nevěděl, s kým jednat.

 

Co by kultuře v odlehlejších částech republiky pomohlo?

Myslím si, že na venkově je to všude dost podobné. Je snaha, aby to vypadalo, že nějaká kultura probíhá. Z větší části je to taková kultura, jakou lidi chtějí. Až na výjimky velkých měst, tam většinou chybí dramaturgie, systematická práce, která by to někam posouvala a vyvážila. Potom jsou lidi, kteří kulturu dělají, někteří za cenu sebezničení nebo dokud to vydrží. Já nevím, jestli je to dobře nebo špatně, že se to dělá takhle, ale ti lidé zaplaťpánbůh jsou. Kamkoliv přijedeš, tak narazíš na někoho, kdo se snaží. Víš, kde je najdeš. Jdeš kolem hospody a úplně to cítíš, že to tam žije…

Nepřepočítával jsem to, ale má se za to, že celý výběžek má 55 000 obyvatel, to byl počet, se kterým vždycky někdo pracoval. Těch lidí, kteří chodili na akce a vždycky jsi je někde potkal, bylo plus minus 500. Na druhou stranu se často říká, že se tu nic neděje, ale když jsem to objížděl, najel jsem třeba 300 kilometrů za víkend. Teď bude vernisáž v Galerii Cifra. Vladimír 518, vlastně v Čechách dost velké jméno, ale vsadím se, že publikum bude hlavně přivezené. Je to pořád dokola. Kdysi tu bylo více škol, kde byly internáty a studenti, chodili. Ne všichni, ale chodili. Vznikají nové podniky, ale taky zanikají. Koloběh života.

 

Kam případně jezdíš za kulturou mimo výběžek?

Objíždím severní Čechy a nestíhám to. Ústecký Činoherák, liberecké galerie i divadlo, Česká Lípa… Všude se něco děje, ale lidi od nás moc nepotkávám. Jsem tu od první třídy a spolužáky ze třídy na gymplu, kteří tu zůstali, spočítám na prstech jedné ruky. Kdo chtěl něco dělat, odešel. Před časem jsme pracovali se dvěma studenty, kteří byli na gymnáziu teď, a je to stejné, říkají: „My bychom tu rádi zůstali, ale co tu budeme dělat?“.

 

Kdybys měl říct, co je tu největší držák, nejlepší akce?

Nejlepší je jít do lesa. I když je momentálně sežranej broukem a u Hřenska shořel… Ty stromy znovu vyrostou.

 

Muzeum se nachází v areálu bývalého poplužního dvora Ostrov, který zrekonstruovala firma Less v letech 2005−2008. Leží v malé vesničce Ostrov nedaleko Bohdanče, Zbraslavic a Zruče nad Sázavou v okrese Kutná Hora. Expozice lidových krojů byla slavnostně otevřena 4. září 2021, kdy byl zahájen zkušební provoz muzea. V MOLK je nainstalováno na 260 úplných lidových krojů na figurínách, z čehož 40 kompletů tvoří kroje z německých oblastí. Celkem expozice představuje téměř 4 000 exponátů, z toho je například 64 zlatých ženských čepců, 300 ženských šátků, 100 párů historické krojové obuvi a mnoho dalšího. Expozice krojů je doplněna historickými předměty, které sloužily ke zpracování textilních surovin, předení a tkaní. Návštěvníci zde najdou i doprovodnou sbírku šátků, krajek s ukázkou jejich výroby, stuhy, čepce, panenek v krojích a dalších doplňkových předmětů.

 

Pane Mičánku, na Ostrovsku a Bohdanečsku jste znám nejen svými podnikatelskými aktivitami, ale také zájmem o krajinu, v níž žijete a kterou přetváříte i ctíte, ačkoli jste rodák z Brna… Společně s rodinou jste vydal před pár lety hned dvě knihy, které pojednávají o historii Bohdanče a Ostrova. Souvisí s tímto vaším zájmem také muzeum lidových krojů? Co vás k historickým venkovským oděvům vlastně přivedlo? Byla to náhoda? Jaký je váš vztah k tomuto regionu?

Projekt Muzea lidových krojů vznikl díky souběhu několika náhod. První byla rekonstrukce a restaurování areálu ostrovského poplužního dvora, tvořeného komplexem historických budov, převážně sloužících zemědělským hospodářským účelům. Vzniklo tak zvláštní místo, mající kouzlo a atmosféru spojení přírody, práce našich předchůdců a jejich kultury.

Další událostí byla náhodná možnost získat sbírku lidových krojů, kterou vytvořila zesnulá Ivana Buková a kterou jsme koupili od její maminky V. Čurdové. Tato sbírka tvoří základ dnešní expozice v Ostrově (asi 18 %).

Za další náhodnou okolnost můžeme označit fakt, že můj dědeček Martin Ševela vydal jednu z prvních publikací (U žúdra), zabývajících se lidovými kroji a zvyky na Kyjovsku.

Můj vztah ke zdejšímu regionu může charakterizovat dávný rozhovor s mým synem. Bylo mu tehdy asi osm let a zeptal se mě, jestli bude mít také děti.

„Ano, doufej, že ano. Mít děti je jeden z mála důvodů, proč jsme na světě,“ říkám mu moudře. „Prostě až budeš velikej, tak si najdeš ženu, kterou budeš mít rád, a budete mít spolu děti.“

„Jakou ženu?!“ zděsil se.

„No to já nevím, ale už je asi někde na světě. Počkej, až ji potkáš. Určitě poznáš, že je to ona,“ říkám.

„To jako myslíš úplně cizou ženskou? Ale jak můžu mít s cizou ženskou děti?!“ říká synek drtivě logicky.

„To je tak vždycky, tak je to na světě zařízený, to prostě nejde jinak. Podívej se na mě, taky jsem musel najít maminku, a když jsme se měli rádi, tak ses nám narodil,“ říkám poučně.

„Ale tatínku, to není spravedlivý, když tys mě měl s maminkou a já budu muset hledat úplně cizou ženskou!!“.

Mojí maminkou je sice Brno a Morava, ale mojí ženou a celoživotní láskou se stal zdejší kraj. Máme spolu spoustu dětí a uvedené knihy i Ostrov a zdejší muzeum jsou některými z nich.

 

Mecenáši se někdy pouští do projektů zvelebujících rodnou krajinu nebo pečující o tradiční kulturu také z toho důvodu, že mají pocit, že musí své domovině něco vrátit, že hodně získali a mají co předat zpět. Je to také váš případ? Považujete se za mecenáše?

Mecenáš je člověk, který podporuje (zpravidla finančně) někoho jiného (zpravidla umělce). Termín mecenáš ve spojení s mojí osobou je zcela nepatřičný. Všechno dělám především pro sebe, pro svoje potěšení a radost. Je samozřejmě vynikající a příjemné, pokud tím udělám radost i někomu jinému.

 

Jakými cestami se jednotlivé exponáty do muzea dostávaly, abyste opravdu postihli celou pestrost jednotlivých krojových oblastí? Je s nějakým krojem spojen třeba zajímavý příběh? Doplňujete stále sbírky? Máte na to prostory?

Je třeba odlišit sbírku a expozici. Expozice je tvořena našimi vlastními sbírkovými předměty, ale také exponáty zapůjčenými z muzeí Čech, Moravy a také z Německa (asi 15 % expozice) a zápůjčkami od soukromých osob. Sbírka je tvořena našimi vlastními kroji v expozici a rozsáhlou kolekcí v depozitáři. Sbírku a tím i expozici muzea neustále doplňujeme, a to jak dary, tak novými nákupy a hodláme v tom pokračovat i v budoucnosti. Vážně uvažujeme o dalším rozšíření výstavních prostor, kterých máme v Ostrově potenciálně dostatek.

 

Většina krojů pochází z 19. nebo zač. 20. století, tudíž na nich už zapracoval zub času. Opravy krojů jsou ale velmi náročné jak časově, tak co do zručnosti pracovníků, i finančně. Spolupracujete s restaurátory?

Ano, dlouhodobě spolupracujeme s restaurátory a specialisty pro jednotlivé krojové součástky. Restaurování, opravy a rekonstrukce lidových oděvů je často náročná a po odborné stránce i obtížná práce. Spolupracujeme s odborníky, kteří se zabývají obuví, jinými pro krajky a výšivky atd. I tak zdánlivě prosté věci, jako je bílení, škrobení a žehlení textilu je často velice složitá operace. Nemluvě o tak speciálních věcech, jako je například údržba a restaurování voskových částí pentlení, lidových šperků, zlatých čepců apod.

Při restaurování se lze setkat i se zajímavými příběhy. Příkladem může být chodská kordule, kterou pro nás renovovala paní Jana Knejflová-Fajtová, profesionální restaurátorka textilu. Ve výplni jelítek pro zavěšení sukní objevila makulaturu ze starých novin, na nichž bylo uvedeno datum jejich vydání – 2. srpna 1874. Díky takovéto náhodě bylo možné určit naprosto přesně rok vzniku zmíněné krojové součástky. Úžasné.

 

Na jaké kousky ze své sbírky jste opravdu hrdý? Je to unikátní sbírka bot, nebo kroje německy mluvícího obyvatelstva, moravských Charvátů a slezských Poláků? Kdo vám ji pomohl odborně zakládat a spolupracujete třeba s Ústavem lidové kultury?

Spolupracujeme dlouhodobě s Mgr. Janem Kučou, jedním z nejlepších odborníků na problematiku lidových krojů v České republice. Tato součinnost vedla nakonec k tomu, že se Mgr. J. Kuča stal kurátorem našich sbírek. Není ovšem jediným odborníkem, se kterým dlouhodobě konzultujeme a spolupracujeme. Z dalších mohu uvést například doc. PhDr. Irenu Štěpánovou, CSc., PhDr. Martina Šimšu, Ph.D. – ředitel NÚLK, PhDr. Daniela Dědovského, Ph.D., a mnozí další.

V našich sbírkách najdete desítky skutečných unikátů. Pokud mám uvést příklady, tak mezi ně jistě patří kompletní svatební pentlení nevěsty, družiček a ženicha ze Strání, hanácká úvodnice z Kojetína (pozn. red.: krásně vyšívaná plachta, která se dávala ženě do výbavy. Když měla dítě, ke křtu je nesli v úvodnici.). Jistě sem náleží celá kolekce krojů z německy mluvících oblastí, dámský kožich z Horňácka a tak bych mohl pokračovat.

 

Chloubou muzea Ostrov lidových krojů je podrobná mapa krojových oblastí Česka. Jak vznikala?

Vznikla tak, že jsme ji spolu s Mgr. Janem Kučou nakreslili. Můžeme být myslím hrdí na to, že se jedná o první takovéto dílo v České republice. Důležitá je také mapa odkládání (zániku) lidových krojů dle jednotlivých oblastí. Prostřednictvím této mapy si můžeme učinit představu o tomto procesu v prostoru a čase.

 

Na eshopu https://www.eshop-muzeumkroju.cz/ je k dostání mimo jiné Atlas lidových krojů ČR, unikátní publikace, která poprvé představuje lidové kroje všech oblastí Čech, Moravy a Slezska včetně německy mluvících menšin. Obsahuje 202 barevných ilustrací ženských a mužských svátečních krojů jednotlivých regionů a slovní popis. V atlasu najdeme také mapu krojových oblastí, jazyků a časovou mapu prezentující odkládání krojů. K dispozici je ve třech jazykových mutacích. V čem je vaše kniha jiná než doposud vydané odborné práce o lidových krojích?

Atlas lidových krojů České republiky je vlastně prvním pokusem o představení krojů všech oblastí naší země veřejnosti. Podobná publikace zatím na našem trhu neexistovala. O tom, že na trhu něco podobného chybělo, svědčí fakt, že se kniha velmi dobře prodává.

 

Kdy a proč se vlastně kroje začaly odkládat?

Proces odkládání tradičních venkovských oděvů začal již hluboko v osmnáctém století a probíhal během následujících cca dvou set let. Opouštění krojů souviselo s širšími procesy probíhajících změn na českém venkově – s industrializací, zrušením poddanství v roce 1848 a počínající převahou módy městského oblečení. Venkované, často z dnešního pohledu paradoxně, opouštěli svoje tradiční oděvy proto, že se za ně styděli. Prostě přijeli do města a byli tam za burany.

 

Předpokládám, že vy sám tu a tam obléknete kroj. Pokud ano, jaký je to pocit? Platí, že se člověk cítí docela jinak? Že šaty z vás dělají (jiného) člověka? 

Strávil jsem v kroji většinu svého života. Byla jím lesnická uniforma. A ano, cítil jsem se v ní jinak než v civilu.

 

https://www.muzeumkroju.cz/

 

Evo, pojďme si na začátek říci, co vlastně sděluje váš slogan „Tenisky bez morální kocoviny“…? Jak je váš koncept upcyklace vymyšlen?

Tenisky KAVE vyrábíme u nás v Čechách (přesněji ve Zlíně) z odpadních nebo recyklovaných materiálů, na původních strojích s použitím již existujícího vybavení. Jak svršky, tak podešve jsou zhotoveny v jednom továrním areálu a spojeny dohromady zcela bez lepidla, vulkanizací. Krabice z recyklovaného papíru pak máme ze 20 km vzdálené továrny. To vše v sobě skrývá právě slogan „vyrobeno bez morální kocoviny“. Zákazník prostě ví, že kupuje lokální jedinečný produkt, který má minimální dopad na životní prostředí. A to, že tenisky takové opravdu jsou, bylo potvrzeno i velmi podrobnou analýzou, zpracovanou odborníky z Vysoké školy chemicko-technologické v Praze pro potřeby právě probíhající výstavy ECO?, kterou pořádá Czech Design. Tato výstava zavítá i do Berlína, Bratislavy, Bukurešti, Budapešti, Milána, Stockholmu a Varšavy.

 

Značka Kave Footwear ale není jediná. Na českém trhu v segmentu značek s udržitelnou obuví je už z čeho vybírat. Stoupá počet zákazníků? Neperete se tak trochu o ně? V čem je vaše konkurenční výhoda? Kolik párů bot jste loni prodala? Jak váš obchod ovlivnily vlny pandemií covidu? Kdo jsou vaši zákazníci?

Jsem moc ráda, že značek, pro které jsou principy udržitelnosti důležité, přibývá. Já sama se ale pojmu „udržitelnost“ vyhýbám, jelikož se tento termín stal prázdným marketingovým slovem používaným v kampaních, které jsou často greenwashingem (pozn. red.: záměrné klamání spotřebitele o ekologické prospěšnosti produktu, služby či celé firmy). Sama se snažím, aby tenisky byly vyrobeny s co největším ohledem na životní prostředí i lidi, kteří je vyrábějí.

Koncept KAVE je založen na výrobě limitovaných kolekcí, často pouze 100 párů od modelu. Jakmile se vyprodají, nejsou už nikdy vytvořeny znovu ty stejné tenisky. (Nicméně několik neutrálnějších modelů už dnes opakujeme s různými obměnami.) Za minulý rok se prodalo cca 3500 párů. Už teď vím, že letos to bude kolem 4000, což je pro mě maximum. Více párů vyrobeno nebude. Značka není směřovaná na růst. Jde mi hlavně o to, zachovat originalitu, unikátnost a také určitou nedostupnost. (V některých velikostech zhotovíme třeba jen čtyři páry). Tenisky KAVE jsou opravdu jen pro vybranou klientelu. (úsměv)

O zákazníky se s jinými značkami určitě nepereme. Já sama jsem je nikdy nevnímala jako konkurenci. Každá značka je něčím specifická a má své zákazníky.

Moje konkurenční výhoda? Tenisky jsou vyrobeny v limitovaných kolekcích. Díky speciální technologii výroby je každá teniska barevným unikátem. Žádná není nikdy stejná. Proto je číslujeme třeba jako grafické tisky (1/100, 2/100 atd.). Jednoduše si je koupí člověk, který chce být originální, chce vystoupit z řady a chce nosit produkt, o němž ví, kdo a kde ho vyrobil. Je to člověk se silnou osobností.

A pandemie? Ta mě ovlivnila velmi pozitivně. Tenisky se už od založení značky prodávaly výhradně jen online přes eshop. Už před covidem jsem je posílala do celého světa. Hned při startu pandemie se zvedl počet objednávek a jsem velmi ráda, že se stále držíme i v této stále těžší době.

 

Uživí vás dnes již značka Kave Footwear, nebo ještě stále pracujete pro zahraniční firmy jako designer a product developer? Jak vaše malé podnikání vlastně funguje?

Ano, značka mě už několik let živí. Je ale pravdou, že někdy přijmu i nějakou další zakázku. Je pro mě důležité si udržet rozhled. A ten mi poskytuje právě práce externího designéra. (úsměv)

Na značku jsme teď momentálně tři holky. Já, Venda, která se stará o eshop a kompletuje balíčky, a Petra, která má pod palcem sociální média. Dále kolem sebe máme skvělé lidi, na něž se můžem vždy obrátit, když je potřeba. Třeba na Toma a Pepu, kteří vždy rádi pomůžou s technickou stránkou webových stránek.

 

Vystudovala jste Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti, poté magisterský program designu obuvi na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně a také školu v Nizozemí. Studijně jste hodně pobývala na pracovních stážích v zahraničí, pracovala pro velké firmy jako designérka, ale také v továrnách s obuví na směny jako dělnice. Podnikat sama za sebe jste začala v roce 2015 a v současné době v rámci doktorského studijního programu přednášíte také na univerzitě. Jak jste v sobě jako kreativec objevila podnikavého ducha a jak se vám ve 32 letech učí? Udělala byste dnes něco jinak? Co studenty učíte?

Začít podnikat pro mě bylo naprosto přirozené. Nikdy mě ani nenapadlo, že bych si měla hledat zaměstnání. A to také učím studenty. To, že na ně po škole nikdo nečeká. Že neexistuje jejich vysněné pracovní místo, že realita je jiná než vytvořená představa. Pokud chceme být v životě opravdu spokojení, musíme si to své pracovní místo vytvořit na míru. Jít si za svým snem. Tak to vidím já. (úsměv) Oficiálně ale učím technologii a konstrukci střihu produktu.

Zda bych udělala něco jinak? Vůbec ne. Každé rozhodnutí, které uděláme, má nějaký smysl a posune nás v životě dál. I když se něco může zdát jako chyba, já to vidím jako něco, co bylo třeba vyřešit. A právě ta zkušenost mě vždy posunula nejdál.

 

Bota je pro vás kombinací fashion, průmyslového designu a sochařství. Platí to i pro obyčejné tenisky, kecky? Vámi navržených extravagantních kozaček si všiml i prestižní časopis Vogue… Přesto jste začala vyrábět právě tenisky… Nabízíte pod svou značkou také další zboží?

Určitě to platí i pro kecky. Bota prostě musí fungovat, jinak by se nedala nosit. Musí to být dokonalá harmonie funkčnosti a designu. Je pravdou, že zatím pod značkou KAVE najdete jen tenisky, ale plánuji představit také nové produkty. Uvidíme. (úsměv)

 

Často se u příběhu vaší značky zdůrazňuje, že vytváříte veganské tenisky, do podešví přidáváte např. odpad z kávy, kávovou sedlinu – jinými slovy, že každá bota obsahuje jednu dávku espressa apod. Do jaké míry je to marketingová strategie a do jaké míry jde opravdu o inovaci, která má vliv na praktické vlastnosti vašich bot? Proč jsou vaše tenisky odolnější vůči opotřebení?

Určitě to ovlivňuje praktické vlastnosti. Káva působí jako plnivo, díky kterému je třeba použít mnohem méně nového materiálu. Tenisky jsou také lehčí. Díky zpětné vazbě od zákazníků také víme, že když si tyto tenisky večer zují, tak nohy tolik nezapáchají. (úsměv)

Až zákazník tenisky donosí, tak mi je může poslat zpět (dostane jako odměnu 15% slevu na boty nové). Já ty staré vyperu, pak se rozdrtí a drť se použije pro výrobu tenisek nových. Tím se mi daří krásně vyrábět plátěnky na principech cirkulární ekonomiky.

Samotnou mě vždycky štvalo, že se mi každé tenisky brzy prošoupaly zespodu na patě a objevily se díry a pod nimi jakási mřížka, kde se zasekávaly kamínky. Moje tenisky mají tu výhodu, že žádnou takovou mřížku nemají. Podešev je homogenní blok materiálu, který se jen tak neprošoupe.

 

Děláte tenisky v limitovaných kolekcích cca 100 párů. Každá bota je trochu jiná a číslujete je stejně jako třeba grafické tisky. Zaujaly mě třeba Zlíňanky v modré a zlaté, v barvách Zlína, vyrobené k letošnímu 700. výročí města. Chcete se do budoucna orientovat ještě více na custom produkci (drobné zakázky pro firemní klientelu nebo i jednotlivce)?

Výrobě pro firemní zákazníky se věnuji stále. V minulosti to byl třeba Oktagon (MMA), CoffeeSpot nebo teď poslední třeba Kofola. Tato práce mě neskutečně baví. Co se týká jednotlivců, tak na to bohužel nemám prostor a ani by to finančně nedávalo smysl. Takové tenisky by totiž musely stát mnohem více.

 

V soutěži Creative Business Cup se vaše značka stala za rok 2021 druhým nejlepším startupem (další ocenění jste posbírala jako Živnostník roku). Porota ocenila ekologické tenisky vyrobené ze zbytkových materiálů a podešve vytvořené z kávové sedliny. Co je klíčem k úspěchu firmy a jak vidíte její budoucnost?

Klíčem je určitě dělat to, co milujete a dělat to srdcem. Když děláte svou práci s nadšením a láskou, tak to ostatní poznají. Když svému produktu věříte, ostatní mu budou věřit také. Já prodávám vlastně sebe. (úsměv)

Do budoucna bych určitě chtěla pracovat na dalším vývoji použití recyklovaných materiálů a pomoci tak k ochraně našeho životního prostředí.

 

Zdá se, že jste zvyklá žít v rychlém tempu a vysokém pracovním nasazení. Přijímáte výzvy a neustále se učíte. Netrpí tím ale váš osobní život? Pomýšlíte už na vlastní rodinu?

Postupně se učím pracovat méně a dovolit si mít osobní život. Ještě nedávno jsem ale pracovala 16 hodin denně… Dnes už vím, že práce není všechno. Na vlastní rodinu se už určitě těším.

 

Jaké boty nejraději nosíte a volíte podle nich i oblečení, tedy vylaďujete celý outfit podle obutí a přizpůsobujete ho tak, aby vynikla právě obuv?

Většinou mě potkáte oblečenou celou v černé. Má to mnoho důvodů. Černou miluju, je praktická, nemusím přemýšlet nad kombinováním jednotlivých kousků. Vlastně mi usnadňuje život. Černý outfit ráda doplňuji právě barevnými teniskami. Miluju ty nejbarevnější, které vznikly ve spolupráci s Ondrou Konupčíkem (alias Ondrash - pozn. red.) a Radimem Kašpárkem.

 

https://www.kavefootwear.com/

 

Nejsem si jistá, zda bychom se my dva za normálních okolností vůbec měli šanci potkat blíže. Pavel Karal – sportovec. Soňa Krátká – absolutní nesportovní talent. Ale Pavel a jeho přátelé organizovali charitativní akci pro mého těžce postiženého a životem zkoušeného spolužáka ze školy. Od té doby stále odolávám a říkám si, že jednoho dne chůzi změním v běh, pokud za mnou poběží medvěd. Ale kdo ví….

 

Dětství, mládí, rodina

Pavel Karal se narodil ve Vysokém Mýtě v roce 1970. Takže silný ročník ´70, Husákovo dítě. Většinu života tráví v malebném východočeském městečku Luže, má to tu rád a k místu má velmi pevný vztah. Základní školu vychodil právě tady a se zdravým jádrem spolužáků se pravidelně potkává každý rok. Rozhodnutím rodičů zkusil rok na střední škole stavební ve Vysokém Mýtě, ale studium se ukázalo být dosti náročným. A tak přestoupil na učiliště v Chrudimi a vyučil se zámečníkem. S láskou vzpomíná na nezapomenutelné dětství u babičky v tatínkově rodné vísce Doubravice.

 

Rok 1989 – pro někoho demonstrace v Praze, pro Pavla rok nástupu na vojnu

Na jaře 1989 Pavel dostal povolávací rozkaz – cílová stanice Michalovce. Ani pořádně nevěděl, kde to místo je. A tak nastoupil v podivné zlomové době pádu starého režimu a příchodu toho nového demokratického na vojnu. Jaké to vůbec bylo? Narukoval na dva roky, ale během služby došlo ke krácení. Nakonec z toho bylo dvacet měsíců. Ze Slovenska putoval na opačný konec Československa – do Stříbra.

„Být na vojně v roce 1989 bylo zvláštní, nic jsme nevěděli. Jediné, na co jsme se mohli dívat, byly zprávy, ale i ty v krizové listopadové době přestaly. Pro mě to byla navíc smutná doba. Na začátku listopadu mi zemřela maminka a já jel vlakem přes Prahu na pohřeb. A tam bylo divné rušno, ale já neměl náladu zjišťovat, o co jde. Po návratu už televize vůbec v kasárnách nevysílala, jen nám velitelé řekli, že možná budeme muset být jako armáda nasazeni, spali jsme v maskáčích a nevěděli jsme proč. Na vojně bylo všechno zpožděné, ani ne v řádech týdnů, spíš měsíců jsme se dozvídali, co se venku děje. Byla to zvláštní a pro vojáky ne zrovna příjemná doba.“

Po vojně se Pavel oženil. Manželka Renata pochází z nedaleké vesnice. Společně vychovali tři děti a těší se ze dvou vnoučat. Letos oslaví třicet let společné cesty životem. Životem, který nebyl vždy zalitý sluncem, a proto je Pavel za tu třicet let trvající oporu skutečně hodně vděčný.

 

Sportovec na dně

Pavel od útlého dětství hodně sportoval, fotbal byl jeho vášní. A kolem něho bylo hodně lidí, kteří byli přesvědčeni, že před sebou má slibnou kariéru. Ale on si moc nevěřil. Sám říká, že asi nedokázal talentu plně využít. Ve sportu je hodně důležité si věřit, vést správnou životosprávu. Ale Pavlův život nebyl zrovna urovnaný a jeho nedílnou součástí se stal alkohol. Na tuhle těžkou životní etapu Pavel není zrovna pyšný, ale je to dodnes kus jeho příběhu, který nelze vymazat ani obejít. Jedinou možností je, jej přijmout. A tím se se vším vyrovnat. Velkou oporou byla tehdy Pavlovi rodina. A podle jeho vyprávění bylo také moc zajímavé sledovat chování okolí. Přesně se ukázalo, kdo je skutečný kamarád, a kdo ne. Kdo se vysmívá, a kdo se snaží skutečně pomoct odrazit se topícímu se zoufalci od dna. Zlomovým okamžikem byla chvíle, kdy samotnému Pavlovi došlo, že musí něco udělat, pokud se nechce utopit. Sám začal chtít, a ode dna se odrazil plnou silou. Došlo mu, že za jeho trable nemůže svět a lidi kolem, že náprava je v jeho rukách. Uvědomil si, že hodně lidí na světě je na tom hůř než on a že nemohou najít správnou cestu. Pavel se přestal litovat. Bylo mu něco přes čtyřicet a jeho život nabral nový směr. Ze dne na den přestal pít, aniž podstoupil léčení, a vše zkusil zvládnout sám.

„Jak říkám, je super, když má za sebou člověk lidi, co za ním stojí, ale nejde to bez toho, aby sis to sám uvědomil. Každý tu šanci má a vše je v jeho rukách.“

Pavel měl nadváhu. Bývalý sportovec začal běhat. V zimě. Ve tmě, aby ho nikdo neviděl. A na několik pokusů, protože je těžké začít. Vydržel vždy dny, týdny, měsíc… až najednou překonal tu zrádnou začáteční fázi, kdy se člověk často trápí, a našel si své tempo. Pochopil, že při běhu se člověk může kochat. Najednou překvapeně objevoval známé město ze zcela nových úhlů. A běh se stal pro něho závislostí. Dlouho běhal sám a vyhovovalo mu to. Byl rád sám se sebou.

„I kdybych měl najít jednoho člověka, kterého běh těší, tak je to fajn. A to byl začátek skupiny Rozběháme Luži.“

Když Pavel tehdy sám na sobě zjistil, že běh je prima, rozhodl se, že zkusí najít podobné šílence. Psal se rok 2019 a Pavel na Facebooku založil skupinu Rozběháme Luži. Čekal, co se bude dít. Začali se ozývat zájemci o společné běhání. A postupně se nabalovali další a další, lidé, kteří se časem poznávali. Jejich společnou vášní nebylo nečinné sledování televize z kanape, ale pohyb. A pak se jednou skupina nadšenců rozhodla vše posunout dál. Slovo „rozběhat“ dostalo nový rozměr. Tedy rozpohybovat se nejen pohybem, ale také kulturně historicky.

 

Charitativní běhy, kulturně společenské akce

Mezi městem Luže a hradem Košumberk vyrostla na počátku 20. století léčebna doktora Františka Hamzy. Léčebna pro děti s tuberkulózou. Později se přeměnila na léčebnu růstových poruch páteře. Dnes se v Hamzově ústavu léčí dospělí a děti po těžkých úrazech a chorobách. A zde hledali členové skupiny fanoušků běhu osoby vhodné pro charitativní běh. První akcí byl Běh pro Patrika. Tehdy nikdo neměl zkušenost, jen odhodlání pomáhat během. Ze skupiny nadšenců se stal oficiálně zapsaný spolek Rozběháme Luži. Od té doby se snaží nejen rozpohybovat stojaté vody malého městečka.

Velkých charitativních akcí bylo šest a podařilo se vybrat skoro milion korun. Velké akce mají velké finále, s koncertem a bohatým kulturním programem pro každého. Výrazným počinem byl den věnovaný připomínce pilota RAF a místní osobnosti – plukovníka Josefa Koukala. Den do poslední minuty pečlivě rozplánovaný začínal mší v kostele, pokračoval pietním ceremoniálem na náměstí v Luži a během do Jenišovic. Tam také probíhal program a pak hlavně celodenní program s přednáškami v budově sokolovny. O téhle události se skutečně hodně mluvilo.

Další aktivitou spolku jsou menší akce pro děti a dospělé, např. Strašidýlkový běh, Valentýnský běh, Výzoběh. Členové věnují čas a energii přípravám, neváhají si přehodit směnu nebo vzít si dovolenou. Odměnou všem je pak spokojenost a radost účastníků.

Dnes to už to není skupina nadšenců kolem Pavla Karala. Z původní komunity se stal rovnocenný tým, který společně probírá nápady, na pravidelných schůzích hledá cestu k řešení, jak a komu efektivně pomoci. Jedinec je tady dílek skládačky – skupiny. Zdravé jádro tvoří 20 osob. Skupina má na sociálních sítích téměř 900 sledujících. A to byla původní Pavlova myšlenka – nakopnout kohokoli k aktivitě. Pavel má očividně běhání rád, ale chápe, že ne každému je tato aktivita souzena. Věří ale, že mnoho lidí on a jeho přátelé dokázali inspirovat.

A proto jsem vděčná za to, že zakladatel skupiny Rozběháme Luži, Srdcař Pavel Karal, byl ochotný se o svůj příběh podělit. Zároveň ale nechtěl, aby tohle vyprávění bylo jen o něm. A tak bude závěr trochu netradiční. Klobouk dolů Pavle, Renato, Karle, Míro, Romane, druhý Pavle, druhá Renčo, obě Moniky, Terezo, Sabino, Petře, Jano. A taky Matěji, Pavlíno a Liduško. Vy všichni moc dobře víte, že nelze pomoci každému. Ale na vlastní kůži si při přípravě akcí stále uvědomujete, že každý může pomoci někomu. Stačí jen chtít. A pro vás, které text inspiroval k běhání, mám od Pavla Karala vzkaz: Nejtěžší je naučit se běhat pomalu.

 

Před nějakými dvacet lety jsem trávil kousek léta posedáváním na pláži Forte dei Marmi u toskánského městečka Pietrasanta, kam se sjíždívá hodně sochařů, protože tam jsou nejlepší kameníci a slévači na světě, staré řemeslnické rody už od starého Říma. Jedním z takových sochařů je můj někdejší spolužák, moravský rodák, francouzský občan a milovník Itálie Ivan Theimer. Při jednom posedávání nad rybí večeří v baru přímo na pláži se odehrává scéna, při níž si uvědomím rozdíl mezi stylem konverzace italské, anglické a české. Anglický konverzační styl a úzus spočívá v tom, že někdo položí otázku a nechá druhého domluvit do konce, vyslechne ho, pokusí se pochopit, co řekl, a pak v námětu pokračuje nebo přejde na další. Italové a Češi si skáčou do řeči, ale dělají to každý jinak. Češi se hádají a překřikují, Italové se doplňují a dělají jeden druhému nápovědu, i když na první poslech, a hlavně nerozumíte-li italsky, vám i italská konverzace může připadat jako hádka.

Naše italské sezení u večeře na pláži probíhá tak, že někdo nakousne nějaký námět a začne vyprávět, druzí mu neustále skáčou do řeči krátkými větičkami. Abychom si to ilustrovali, vymysleme si jako příklad stručnou příhodu, jak by ji odvyprávěl Angličan:

„Tak vám tuhle jdu po náměstí, v tlačenici, jak se lidi vracejí z práce, a najednou zakopnu o něcí nohu. Otočím se, abych se omluvil, případně někomu vynadal, a ona to jedna moje spolužačka, s kterou jsem se na studiích párkrát pomazlil a patnáct let jsem ji pak neviděl. Sedí u stolku na chodníku kavárny, sundá si sluneční brýle a chechtá se. Nebudu vás nudit dalšími podrobnostmi, ale domů jsem se dostal až druhý den ráno.“

Soustolovníci by pár vteřin mlčeli, aby si ověřili, že skončil, pak by chvilku přemýšleli, zda se ho mají ptát na podrobnosti oné noci, nakonec by si řekli, že jim do toho nic není, do Angličanova soukromí se neleze. A pak by někdo řekl:

„Zajímavé.“

A pak by si možná rozebrali filozofické, politické a morální aspekty příběhu a udělali by si z toho srandu. Proto má angličtina tak málo oper a tolik muzikálů.

V italštině by totéž proběhlo velmi svižně takto (a hlavního řečníka si napišme kurzivou, abychom si ho odlišili od ostatních spolusedících, jimi jsou muži i ženy):

„Tak vám tuhle předevčírem jdu…“

„Kde?“

„Piazza del Campo.“

„Dopoledne nebo odpoledne?“

„K večeru.“

„Svítí slunce nebo prší?“

„Neprší, ale je pod mrakem.“

„K večeru jako na konci pracovního dne?“

„Jo.“

„To už musí být na ulici velká tlačenice.“

„Davy.“

„To znám, já to mám každý den na cestě z práce.“

„A hlavně okolo Piazza del Campo, tam to nebývá k hnutí.“

„Ty to tam znáš?“

„Jistě, mám kancelář hned za rohem.“

„A navíc se to tam hemží turisty.“

„No, skoro tam nezaslechneš italské slovo.“

„A kavárny jsou tam předražené.“

„Ty už jsou dnes předražené všude.“

„Samí zloději.“

„Za to může to euro, všecko nám zdražilo.“

„Že.“

„Staré dobré liry.“

„Právě, každý z nás byl tehdy milionářem.“

„A tak ty ses, Giancarlo, tou tlačenicí protlačoval směrem, kterým to, vlastně?“

„Z ulice dei Fiori…“

„Tam máš kancelář?“

„Jo.“

„Šel jsi sám nebo s tou svou krásnou sekretářkou, co jsem tě s ní nedávno přistihl na večeři v Drago Verde?“

„Sám.“

„Škoda.“

„Chudáček, úplně sám.“

„Tu jsem ti záviděl, měl bys mě s ní seznámit.“

„Na tu si dávej pozor, ona jde jen po boháčích.“

„Jako ty?“

„Já nejsem žádný boháč.“

„Podle toho, s kým se srovnáváš.“

„Neblbni, jen se slušně živím.“

„To dnes bohatě stačí.“

„Kdo se dneska slušně uživí.“

„Že, s těmi horentními cenami.“

„Šels po té straně, jak je pojišťovna, nebo kino?“

„Kino.“

„Co dávali?“

„Nevšiml jsem si, dost jsem spěchal

„Toho posledního Antonioniho dávají.“

„Tys to už viděla?“

„Ne, jen jsem četla kritiku v Corriere della Sera.“

„Ty čteš Corriere della Sera, takový pravicový plátek?“

„Nepatří Berlusconimu?“

„Dobrá kritika?“

„Taková trochu rozpačitá.“

„Ale že Corriere patří Berlusconimu?“

„Nepatří.“

„Určitě?“

„Na beton. Hergot, tohle je dobrá ryba.“

„Co to je?“

„Zubatec.“

„Jo, zubatec, to je naše nejlepší ryba.“

„A nejlíp takhle jednoduše na grilu.“

„Skvělá.“

„A kam jsi to vlastně spěchal?“

„Domů, měl jsem hodně práce k dodělání. A jak tak spěchám, najednou vám…“

„Do někoho vrazíš.“

„Zakopnu…“

„Nepovídej, o co?“

„To budou ty špatně udržované chodníky, člověk o ně zakopává pořád.“

„O nohu. Takhle jednoduše politá dobrým olivovým olejem, skvělá.“

„Noha?“

„Ryba.“

„Že, žádné komplikované omáčky jako Francouzi.“

„Nebo obalovaná jako Angličani.“

„Někdo ti nastavil nohu?“

„To snad ne, to musela být nehoda.“

„Nebyla to nehoda.“

„Bylo to schválně?“

„Jo.“

„Dals mu hned facku?“

„Ne.“

„Ale alespoň jsi mu vynadal?“

„Ne, byla to ženská.“

„Ženě bys přece nevynadal.“

„Na to nespoléhej.“

„Krásná?“

„Ne úplně na první pohled, ale jo, ještě docela hezká.“

„Hergot, mně hezká ženská podrazit nohu, tak ji hned obejmu.“

„Taky jsem ji hned objal.“

„Jen tak, cizí ženskou?“

„Copak neznáš našeho Giancarla, ten nenechá žádnou ženskou na pokoji.“

„Nebyla cizí.“

„Tys ji znal?“

„No, byli jsme spolu na univerzitě.“

„A byli jste spolu taky jako, víš, co myslím?“

„No, byli, no, párkrát.“

„Jenom tak párkrát?“

„No, nevím, šestkrát.“

„Takže žádná velká láska?“

„Sedmkrát vlastně.“

„Takže velká láska přece jen.“

„A že si to tak přesně pamatuješ?“

„Včera jsme si na to vzpomínali.“

„Včera? Neříkals předevčírem?“

„Předevčírem jsme se potkali. Včera ráno jsme na to vzpomínali.“

„Jo vy jste jako hned tohle?“

„Přece znáš Giancarla.“

„Jo tak proto mně včera u tebe v kanceláři řekli, že jsi nemocný, když jsem ti volal.“

„Hergot, ta ryba je dobrá.“

 

V tomhle stylu nějak podobně útržkovitě probíhala naše konverzace na žádné konkrétní téma při večeři na pláži Forte dei Marmi. Kdyby takhle někdo skákal do řeči Angličanovi, naštval by se a už by s ním nikdy nemluvil. Kdybyste naopak nechali Itala doříct celou větu, chraňpánbůh dovyprávět celý příběh bez přerušování, urazil by se, že ho neposloucháte. V angličtině je přerušování nezdvořilost, v italštině spoluúčast.

Tu a tam se mezi hovorem něco zeptali Ivana i mě, aby nás udržovali v partě. Ivan odpovídal stručně několika slovy, já jsem se sice dost dobře, ale anglickým konverzačním stylem, snažil skutečně odpovědět, na co se mě ptali. Nejpozději na začátku druhé věty mě pokaždé usekli a přeskakovali na něco jiného. Když se mně to stalo popáté, obrátil jsem se na Ivana s otázkou:

„Proč se mě na něco ptají, když mě nenechají odpovědět?“

„Ale vždyť oni se nás na nic neptají. To oni si jen tak zpívají.“

„Jak zpívají?“

„My umíme oba dobře italsky mluvit, ale neumíme to po italsku zazpívat. Italské společenské konverzace nejsou o tom, že by se někdo od někoho chtěl něco dozvědět nebo někomu něco sdělit. Nikdo neposlouchá přesně, co říkáš, a nikdo si nebude pamatovat, cos řekl. Tak se neobtěžuj jim něco vysvětlovat.“

„Tak o čem to je?“

„O pospolitosti. O harmonii kamarádství. O společné veselosti a dobré náladě. Vykašli se na to, co říkají, nic to neznamená, poslouchej radši tu jejich muziku.“

Mlčím a poslouchám. Po chvíli se mě Ivan ptá, co slyším.

„Rossiniho.“

„No vidíš. A ty jim do toho zpíváš Janáčka.“

 

Kdyby s námi tehdy Leoš Janáček večeřel, zapisoval by jako blázen. A pak by z toho napsal operu. Klasickou italskou. Jako jeho téměř přesný vrstevník Puccini. Ale protože místo toho celý život poslouchal a zapisoval kdejaký plk na Moravě, my dnes musíme poslouchat Jenůfu.

----------------------------------

Pozn. redakce: Aby nedošlo k omylu, nutno dodat, že Benjamin Kuras je velkým ctitelem Leoše Janáčka. Vždyť mu také věnoval knížku nazvanou Klestění zarostlého chodníčku aneb Janáček pro samouky.

 

Vizitka

Benjamin Kuras - "humorista, jehož berou vážně" (The Prague Post)

Spisovatel, dramatik, novinář, esejista, překladatel. Ve své tvorbě se řídí přístupem 4P– pobavit, poučit, a přimět k přemýšlení.

Je autorem 19 her, 40 knížek a více než 3000 článků.

Narozením (1944) Zlíňan, od tří let Olomoučan (absolvent tamní anglistiky), od podzimu 1968 po většinu života Londýňan (řadu let v BBC, anglicky psané hry uváděné v 5 zemích), dnes Pražan.

Od roku 1990 pravidelně okořeňuje českou žurnalistiku a publicistiku v periodicích Respekt, Český deník, Bajt, Xantypa, Reflex, Playboy, na internetu Neviditelný pes.

 

 

 

Jmenuji se Kristýna Janáčková. Jsem herečkou. Ženou. A mámou. Jsou však chvíle, kdy se vydávám s krosnou na zádech hledat své příběhy a stávám se tak po ten čas intuitivní cestovatelkou.

Vše začalo poutní cestou do Santiaga de Compostela a skončilo Tibetem. Zatím. Nyní jsem na mateřské. Ale jakmile mi děti povyrostou, čekají mě mé další vysněné poutě.

Během nich si vedu detailně cestovní deníky, ve kterých se zpovídám ze svých pocitů, do kterých zaznamenávám vše důležité. Je to taková má Terapie cestováním. A tak se stane, že z nich pojednou vznikne kniha. Jako zatím ta nevydaná o poutní cestě do Santiaga de Compostela s názvem Z mámy poutníkem.

Kniha je intimním příběhem. Mým příběhem. Příběhem o ženě, která se rozhodla zanechat doma své tříleté dítě a svého muže, aby se vydala se svou kamarádkou Lucií na poutní cestu do Santiaga de Compostela s cílem najít opět samu sebe a uzdravit vše, co ji tížilo a komplikovalo být dobrou matkou a ženou. Kniha je nejen o poznání a uvědomění si, o potkávání andělů v podobě lidí, o zázracích, jež se dějí, o snech, které se plní, ale i o radosti a různých kuriozitách, které vás na této cestě provázejí. Protože nic se neděje náhodou. Natož na této pouti.

Moje ukázka z této knihy pojednává o čtvrtém dni cestování, kdy jsem zdaleka nebyla ještě ani v půlce, ale moje tělo už mi pomalu vypovídalo službu a já si psychicky sáhla na pomyslné dno:

Pršelo a byly jsme opět první poutnice, které vyrazily zdolat další kilometry a přiblížily se tak k vysněnému městu Santiagu. První jsme, jako obvykle, nebyly dlouho. Brzy nás zdravili dobře známým poutnickým pozdravem ,buen camino ́ jiní poutníci, kteří nás svižnou chůzí míjeli. Naštěstí jich v tomhle období nebylo mnoho.

,,To chci okamžitě taky!!,“ zvolala jsem a co nejrychlejším tempem, které mi jen kyčle dovolily, jsem se dokulhala k zázračné mušli z kamene. Objala jsem ji svými pažemi a nechala kapky deště, aby nás spojily. Zavřela jsem oči a tím i pomyslné brány okolního světa. Bylo mi tak dovoleno svobodně si říkat, co chci.

Nejdříve jsem ale stála mlčky. Potřebovala jsem nabrat dech. Přece to jen bude dlouhý monolog. A taky jsem se modlila, aby byla z dostatečně pevného kamene a tu tíhu bolesti a stesku vydržela.

Vše začíná ránem. Jakmile se probudím, už mám pocit, že se nezvednu. Vstává se mi hodně těžce a to mě čeká cesta do koupelny, kde musím zvládnout ranní hygienu a po ní si téměř hodinu ošetřovat bolavé nohy plné odřenin a puchýřů. Sedím pokaždé někde v koutku společenské místnosti a přeji si, ať mě u toho nikdo nevidí a taky ať zvládnu ujít naplánované kilometry. Pokaždé mi totiž dlouho trvá, než se rozchodím a najdu přijatelné tempo, které mi uleví při chůzi.

Ani dnešní ráno nebylo výjimkou. Slzy mi tekly proudem už při pouhé představě, že si obuju boty a půjdu minimálně dvacet pět kilometrů. A slzela jsem dál u kamenné mušle, zatímco jsem snila o tom, že se mi jde radostně a lehce.

A tak jsem ji při loučení prosila nejen o sílu, ale i o to, aby už ta fyzická bolest utichla společně s bolestí v srdci, protože se mi neskutečně moc stýskalo po domově. Kamenná mušle však neodpovídala. Logicky. Tiše dál mokla, společně se mnou. Poděkovala jsem jí tedy za vyslechnutí a případný zázrak a vydala se za Lucií, která se už svým tempem vzdalovala od ruiny. Změnu jsem zatím necítila. Naopak. Měla jsem pocit, že mě tělo bolí mnohem víc než před tím, a tak jsem se nepřestávala modlit a prosit své tělo, aby mě v těchto těžkých chvílích neopustilo a pomohlo mi zdolat náročnou pouť, na kterou jsem se dobrovolně vydala. Slibovala jsem mu po návratu domů luxusní wellness a poprvé k němu pociťovala nesmírnou vděčnost a úctu.

A začalo se dařit. Buď byly mé modlitby vyslyšeny, nebo se už ti nahoře nemohli dívat na podivně kulhající postavu, nebo spíše krosnu, za kterou jsem byla důkladně schovaná, navíc před deštěm zahalená do mohutného ponča, takže mi byly vidět pouze trekové boty, které mi pomáhaly držet přijatelné tempo.

Do první zastávky.

Moc se mi nechtělo zastavovat, ale pravdou bylo, že jsme ještě nesnídaly a káva s džusem z čerstvých pomerančů přišla vhod. Navíc zde měli vařená domácí vajíčka, nejen lepkové potraviny, tak jsem si mohla dát i něco k jídlu.

Zprvu jsem pocítila vděčnost, že se mi po sundání krosny chodí dobře a moc nekulhám, ale jakmile se zastávka prodlužovala, nohy začaly slábnout. Zároveň jsem zjistila, že se mi roztrhl řetízek a můj anděl z ametystu na něm nebyl. Lucie mi sdělila, že jsem do svého přívěsku natahala hodně negativní energie a tím, jak kámen nemyju pod tekoucí vodou, abych ho očistila, tak to nezvládl a opustil mě. Tak dík. Uklidnila mě alespoň myšlenka, že můj přívěsek najde někdo, komu udělá radost.

Během svého přemítání o osudu krásného ametystu jsem snědla tři vajíčka, vypila fresh juice, záhy lahodnou kávu a chystala se společně s Lucií k odchodu, když tu jsem si všimla, že u vedlejšího stolu sedí poutníci. Na tom by snad nebylo nic tak zvláštního, kdyby s neskrývaným zaujetím nezkoumali naše krosny, které se chlubily dvojnásobnou velikostí, než měly ty jejich, což jsem vůbec nechápala, protože v těch našich bylo opravdu jen to nejnutnější. Hrdě jsem si svou krosnu, která byla nejvíce středem pozornosti, hodila na záda a se vztyčenou hlavou šla dál, předstírajíc, že je to ta nejlehčí krosna na světě. Samozřejmě, že nebyla.

A to se i po pár metrech projevilo. Nohy mi bohužel zeslábly mnohem více, než jsem čekala. K tomu se začala ozývat pravá kyčel a to natolik, že mě okamžitě napadlo jet kus cesty autobusem. Bylo mi zároveň jasné, že bych se pak sama sobě nemohla podívat do očí, a tak jsem raději hledala způsob, jak nejlépe ulevit kyčli a nemuset danou situaci řešit tím nejkrajnějším způsobem.

Bylo mi stydno, když jsem se svou neidentifikovatelnou chůzí procházela kolem jednoho páru, který mě při svém odpočinku sledoval. Brala jsem to jako své selhání a v duchu se sama sebe ptala, proč právě já? Proč já mám tady prožívat takové bolesti? Co se mi tím chce říct? A takových proč jsem si řekla nespočet a možná bych i pokračovala, kdybych nespatřila Lucii, jak kousek od cesty sbírá pod rozkvetlými stromy spadlé pomeranče. Sedla jsem si se svým zoufalstvím do trávy a obdivně se dívala, s jakou lehkostí se pohybuje. Přistihla jsem se, že jí to závidím, protože já nemůžu. A chtěla bych. Přišlo mi krásný, jak vkládá pomeranče do svého trička jako do zástěry. Fleky, které po sobě na jejím bílém triku zanechaly a které mi pak smutně ukazovala, mi přišly bezvýznamné a nepodstatné. Byl to okamžik, který za to stál. A triko je jen materiální věc.

Z hromady pomerančů, které mi nabízela, jsem si vybrala dva a s námahou je snědla. Pozorovala jsem přitom milenecký pár, který nás míjel, a který před několika minutami pozoroval mě. Když jsem spolkla poslední sladké sousto plné vitaminů, poprosila jsem Lucii o věc, o které jsem si myslela, že ji nikdy nebudu potřebovat. Lék proti bolesti. Věděla jsem, že bez něj už neujdu ani krok. Lucie mi soucitně věnovala celé plato ibuprofenu, abych měla do zásoby.

Ulevilo se mi brzy. Tedy ne úplně, ale aspoň tak, abych mohla pokračovat v cestě.

Opět jsem hledala léčivou energii, kterou jsem nejvíce nacházela ve svých myšlenkách. Dávaly vzniknout láskyplným příběhům, ve kterých měl hlavní roli můj syn Luis Frederik společně se svým otcem Michalem. Vždy jsem z nich čerpala tolik sil, kolik bylo potřeba. Zároveň jsem se nad nimi tak hezky dojala, že se mi pokaždé zaleskly oči. I tentokrát. Šla jsem tedy ke studánce, která mi vstoupila do cesty, abych si mohla opláchnout obličej. Byla osvěžující, i když plná řas. Nad sebou měla kamennou stříšku. Položila jsem si na ni pravou ruku, abych si opřela své rozpálené čelo. Vychutnávala jsem si chlad, který z ní šel. Zavřela jsem oči pro silnější prožitek. Poslouchala jsem šum lesa a mlčky odpočívala.

V prvních dnech po návratu domů jsem se cítila jako na obláčku. Pohybovala jsem se po domě i po venku jako náměsíčná. Neustále jsem se usmívala a pojídala mléčnou čokoládu. Pozorovala jsem své dítě, jak si bezstarostně hraje a užívá si mé přítomnosti. Téměř vůbec jsem nemluvila a když, tak jsem nad každou větou neobvykle dlouho přemýšlela a následně ji vyslovovala nezvykle tiše, a k tomu spisovně a s rozvahou. Nikam jsem nespěchala. Nebyl důvod. Radovala jsem se z každé maličkosti, která se mi stala, kterou jsem spatřila, nebo procítila, a byla vděčná za přírodu, která mě obklopovala. Chránila mě milosrdně nejen před ruchem civilizace, ale také mi připomínala poutní cestu do Santiaga de Compostela, po které se mi už velmi stýskalo. Kamkoliv jsem pak jela autem mimo Prahu, vždy jsem si představovala, jaké by to bylo krásné a osvobozující jít tu cestu pěšky s krosnou na zádech. Musela jsem se pousmát nad tím, jak dokážu rychle zapomínat, jak si už zdaleka nepamatuji na vůni propoceného oblečení a na silnou bolest v nohou, která mě během poutě provázela.

Pozorovala jsem se, jak jsem po návratu mnohem vnímavější ke všem detailům, které jsem měla kolem sebe, jak jsem citlivější k energiím, které proudily kolem mě, a pozornější ke znamením, která mi neúnavně vstupovala do cesty. Jak se přestávám uzavírat do své ulity, prosycené klamnými představami a příběhy, a jak otevírám své srdce, abych mohla bez podmínek milovat sebe a tím všechno v mém životě. Jak ctím své tělo a denně mu děkuji za vše, co pro mě dělá.

Nestal se však okamžitý zázrak, jak jsem si před poutní cestou do Santiaga de Compostela představovala, ale otevřela mi mnoho dveří, které jsem od raného dětství až doposud v sobě uzavírala. A tím mě naplnila bezbřehou láskou, štěstím a vděčností.

Pochopila jsem pojednou spoustu věcí a upravila si žebříček svých hodnot. Ale co bylo nejdůležitější, začala jsem mít ráda samu sebe. Z mé nelásky k sobě, jak jsem si později uvědomila, pramenila většina mých problémů a neporozumění. Od té doby nenastal den, kdybych na sobě nepracovala a nepoučila se z chyb, kterých jsem se dopouštěla. Tahle pouť však nebyla mou poslední. Moje dobrodružná duše se i nadále nechávala a nechává vtahovat do dalších cest, u kterých jsem věděla a vím, že jsou nezbytné pro můj osobní růst.

Nebýt však poutní cesty do Santiaga de Compostela, nezačala bych zřejmě s ozdravným procesem a neudělala bych tak velký pokrok, jaký jsem doposud udělala. Poutní cesta do Santiaga de Compostela byla tak počátek všeho.

 

,,Nikdy není pozdě na to začít žít svůj sen.

Stačí jen vykročit s odvahou a věřit v něj.

Hodně štěstí a lásky na své cestě měj.´´

 

Ale největší vliv a neutichající sílu lásky, klidu a míru ve mně přeci jen zanechal Tibet. To putování s mým mužem napříč Himálajemi, spaní ve velmi skromných příbytcích domorodců, pobývání mezi nimi, to bylo nezapomenutelné. Nepopsatelně silné a dechberoucí. Dojemné a obohacující. Něco, co ve mně bude žít navěky. Něco, co mě proměnilo k lepšímu. Něco, co mi dalo vnitřní svobodu. Něco, za co každý den děkuji.

A i zde jsem si psala deník.

 

Jsme v cíli. 3776 m.n.m. Neuvěřitelný. Stojíme tam. Jen tak. A přijímáme kouzlo okamžiku, který nám byl dán. Nezapomenutelný. Silný. Magický. Jako celý dnešní trek. Byla jsem dojatá. Vděčná. Užívala jsem si každou minutu a nemohla uvěřit svým očím. Stojíte tam nahoře. A před sebou máte ten nejúžasnější výhled, jaký jen můžete mít. Člověk by si až myslel, že je to pouhá kulisa, namalovaná tím nejtalentovanějším malířem všech dob. Ale byla to skutečnost.
Roztřesenou rukou jsem ti pomohla natáhnout naše modlitební vlaječky, které jsme si pořídili ve městě Leh a nechali je rovnou posvětit místním mnichem, abychom je zde, na samém posvátném vrcholu hory Fokhar, pověsili za celou naši rodinu. Byl to nejnáročnější výstup, jaký jsme doposud absolvovali. Tolik valašských písní, abych zahnala svůj strach z výšek, jsem ještě snad nezazpívala. V těchto chvílích jsi moc dobře věděl, že mi máš být na blízku a dávat mi sílu a energii, kterou jsi mnohdy sám těžce hledal. Ale i přese všechno to byl magický zážitek, který v nás zůstal navždy. Vůbec se nám nechtělo jít dál. Seděli jsme vedle sebe, na samém vrcholu hory, a sledovali to kouzlo. Ten zázrak. Tu nádheru. To nebezpečí. Himaláje, které pro nás měly ještě jedno překvapení.

Klášter vytesaný přímo do skály a hluboké skalní otvory kolem něj, které sloužily k meditacím. V těch nejhlubších z nich jsi objevil velice skromnou, do skály vytesanou kuchyň. Byla propojená se spací místností a oltářem, nad nímž se nacházely další otvory. Do nich ses už ale nevydal kvůli nebezpečně kluzkému povrchu. I když ses musel k ústupu celkem přemlouvat, protože jsi byl jimi přímo fascinován. Do samotného kláštera jsme tak vešli společně, abychom se v něm záhy plazili po čtyřech. Tak byly ty vnitřní prostory malé a nízké. A taky temné. Plálo v nich pouze věčné světlo, které nás dovedlo až k oltáři se šesti Future Buddhami, Stupou a meditační místností. V ní byly další sošky Buddhů, které díky své menší velikosti byly vystavené ve skalních výklencích. Sundal sis boty, abys usedl na tvrdou zem a uchýlil se ke své osobní meditaci a modlitbě za nás za všechny. Usedla jsem vedle tebe a byla jsem pyšná, jak úžasného a vnímavého mám muže. A jako symbol díků a vděčnosti jsem závěrem na oltář pověsila bílou šálu a šla tě čekat ven. Rozhodl ses totiž vrátit do těch nejmenších místností v klášteře. Sám. Abys nikým nerušen vnesl do svého srdce vše, co máš.

Průvodce na nás už čekal, aby nás vyzval k návštěvě místního posvátného domu, na jehož dveřích jsme si však přečetli: Jsem momentálně v hluboké meditaci, prosím nerušit. A tak jsme jen v blízké místnosti, ve které voněl olej a větrem praskala střecha, zapálily vonné tyčinky a svícen a vydali se zdolat nebezpečně krásnou a malebnou soutěsku.

 

https://cs-cz.facebook.com/kristynajanackovaofficial