neděle
5. února 2023
svátek slaví Dobromila
Karel Mejstřík (vpravo) s malířem, národním umělcem Václavem Rabasem
© Rodinný archiv



Stopy v písku / Karel Mejstřík

RAKOVNÍK: „Tak jen pojď dál, milý Ježíšku! To jsme rádi, že jsi k nám zase zavítal. A vidím, že máš s sebou nějaké dárky pro tu naši holčičku. Počkej, otevřu ti pořádně okno…“ slyším dědu hovořit svátečním, zvučným, divadelním hlasem. Stojím za dveřmi pokoje u dědečka a babičky Mejstříkových v Rakovníku a vidím přes matné sklo, že se rozsvěcejí malá světélka. Ani nedýchám. Za chvíli je slyšet, jak se děda loučí s Ježíškem. „Tak děkujeme, Ježíšku, a za rok si na nás zase vzpomeň!“ volá z okna. Slyším zacinkat zvonek. Jsou mi tak čtyři roky nebo pět? Sourozence ještě nemám, a tak se vše dědovo i babiččino vánoční snažení točí kolem vnučky. Dveře se konečně otevírají, za nimi stojí rozzářený stromeček a děda mává do tmy a zavírá okno za Ježíškem. Dědečkův herecký výstup mne v paměti provází každé Vánoce. Tento rok v říjnu uplynulo od narození Karla Mejstříka, učitele, novináře, spisovatele a dramatika, ale také kulturního činovníka, 120 let. Toho, že jsem se i já řízením osudu stala novinářkou a kulturní manažerkou, se nedožil. Také proto vzniká tento článek. Cítím vděk za to, co mi s babičkou, také učitelkou, oba poskytli. Za čas, kdy jsem s nimi poznávala nádhernou přírodu kolem řeky Berounky, kde trávili léto na své malé chatě. Za čas, kdy mne více než 60letý děda učil bruslit na rakovnickém kluzišti. Kdy mne s sebou vzal poprvé do zdejšího kostela na vánoční mši, později pak do Tylova divadla na mého prvního Shakespeara, do rakovnického muzea a také do zdejší Rabasovy galerie. Za čas, který se mnou strávil u své bohaté knihovny a psacího stolu, na němž stával psací stroj, kupily se Rakovnické noviny, do kterých psal, a hromádky dědovy korespondence byly zatížené krásným zeleným skleněným těžítkem...   

Autor článku: 
Martina Fialková

Karel Mejstřík se narodil 28. října 1902 v Berouně jako poslední z pěti sourozenců. Otec – strojní zámečník, vážený občan města Berouna a také vášnivý ochotník – měl dílnu a domek přímo u městských hradeb. Jeho zákazníky byli okolní sedláci či mlynáři, pro které vyráběl a spravoval potřebné stroje. Synkovi Karlovi vyrobil vlastnoručně tříkolku a fotografie s ní je asi první fotka Karla Mejstříka. V rodině byly ještě tři starší sestry, které nejspíš nejmladšího, ale záhy ambiciózního Karla rády rozmazlovaly. S nejstarším bratrem Eduardem, později ředitelem zvláštní školy v Berouně, si byli věkově a asi i povahou vzdáleni. Karlovo klukovské dospívání, rošťárny s kamarády na tamní „Špičce“ u řeky Berounky, první citová vzplanutí i postup do tamního reálného gymnázia – „reálky“ už v době 1. světové války, jsou zaznamenány droboučkým, ale čitelným písmem v modrém sešitě se vznešeným nadpisem Vita Mea - Můj život. Válečné ozvěny tehdy třinácti-čtrnáctiletý Karel reflektuje zmínkami o oblíbených učitelích či otcích kamarádů, kteří se ztratili z jeho života, protože narukovali, či také již ve válce padli nebo zmizeli – neznámo na kterém bojišti. Projevují se tu výborné pozorovatelské schopnosti, které později uplatnil jako novinář a spisovatel. Pamatuji si i živé dědovo vyprávění, jak s ostatními studenty v Berouně pořádali slavné majáles.

Ambiciózní Karel chtěl studovat – a možná i žít – v Praze. Už po válce byl přijat na Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde absolvoval přednášky u proslulého F. X. Šaldy, jehož soubor díla si později pořídil do své knihovny, i Zdeňka Nejedlého, tehdy uznávaného literárního vědce. Po krachu otcovy živnosti z důvodu velké nezaplacené zakázky a brzkém otcově úmrtí Karel Mejstřík musel studií z ekonomických důvodů zanechat a jít vydělávat peníze. I přesto, že jej zprvu v Praze finančně podporovaly i již vdané a zajištěné starší sestry. Poválečná hospodářská situace mladého Československa nebyla zjevně jednoduchá, protože všichni sourozenci se později skládali ovdovělé mamince na penzi. Karel Mejstřík však vždy s hrdostí říkal, že je narozen ve stejném dni, 28. 10., jako (o 16 let později) Československá republika.   

 

Z Berouna do Rakovníka

Mladý Karel Mejstřík se dobře uplatnil jako učitel. Nejprve krátce v Čisté u Rakovníka, pak v nedaleké malé obci Senomaty, odkud později vytěžil námět na svoji prvotinu – novelu z 19. století Na přílepském bělidle.

V této době se zde také setkal se světově slavným operním pěvcem Karlem Burianem, který v Senomatech v závěru života žil, a jehož odkaz Karel Mejstřík později jako kulturní činovník udržoval. V roce 1927 začal učit v Rakovníku. Díky, kulturnímu rozhledu, výřečnosti a schopnosti zaujmout pro téma na něj mnoho jeho žáků a žaček dlouho vzpomínalo. Protože mé vlastní zkušenosti z pozdější doby byly obdobné, nepochybuji, že pověst výborného učitele, které se mu dostalo, je pravdivá. Rakovník, kdysi královské město bohaté historií, architekturou i kulturou, si zamiloval. Poskytl mu mnoho inspirace a látky pro pozdější novinářské i kulturní aktivity a také zde našel životní partnerku, moji babičku Jitku, rozenou Tobolářovou. Dceru z vážené evangelické rodiny již však nežijícího profesora Toboláře z rakovnické reálky. Spojoval je obdobný prožitek – i Jitka byla téměř nejmladší z devíti sourozenců, bystrá, krásná, z rodiny přísně vedená, na učitelském ústavu vystudovaná učitelka, která Karla jistě obdivovala pro jeho rozhled, kulturní zájmy a již tehdy začínající literární činnost. Společnou měli i vášeň pro turistiku a pobývání v přírodě, což realizovali během učitelských prázdnin různými cestami a hlavně dlouhými pobyty u nedaleké Berounky, kde si pronajímali letní byt u některého z tamních sedláků či chalupníků. Odtud pak pochází Mejstříkova další literární inspirace, i tu však uplatní až o něco později.

Třicátá léta, doba rozkvětu republiky, přináší i rozkvět kultury. Karel Mejstřík se v Rakovníku věnuje místní kulturní a osvětové činnosti. Stává se členem někdejšího akademického spolku Krakovec, s jehož dramatickým souborem pracoval. Spoluzakládá Rakovnické noviny a po mnoho let je členem jejich redakčního kruhu (od 1930). Publikuje v nich pod šiframi -k, nebo -km své divadelní, výtvarné a literární kritiky, články a fejetony. Přispívá také do řady dalších periodik a periodických sborníků: Národní osvobození (1930–32), Věstník Muzejního spolku královského města Rakovníka a politického okresu rakovnického (1934–1940), Vlastivědný sborník okresu rakovnického s Křivoklátskem a kralovického s Manětínskem (1930–34).

Z této doby pochází také velké album černobílých fotografií, které jsem si jako malá u prarodičů tak ráda prohlížela. V albu je – místy až uměleckými fotkami – zaznamenána prázdninová cesta mladé čtveřice, babičky, dědy a dvou jejich tehdejších přátel, na Podkarpatskou Rus. Tehdy nejvýchodnější část Československé republiky, s dosud nedotčenou přírodou a rázovitou kulturou nedotčenou moderní civilizací, lidmi žijícími v tvrdých horských a podhorských podmínkách, zakotvenými pevně ve své víře i tradicích. Po mnoha letech nacházím v dědově pozůstalosti asi 15 stránek rukopisu, v němž vyjadřuje své dojmy, popisuje zážitky, cituje tamní lidovou poezii, s níž se u zakarpatských horalů setkal a uvažuje nad „náturou“ zdejšího obyvatelstva.  Vybavuje se mi babiččino i dědovo vzpomínání na „Zakarpandu“, která musela být i pro ně, mladé učitele, zážitkem, a která je dnes takřka jedinou, jakž takž bezpečnou částí těžce válkou zkoušené Ukrajiny.

 

Kapitola jménem Václav Rabas

Nedaleko Rakovníka, v Krušovicích, žil a tvořil až do své smrti v roce 1954 vynikající malíř Václav Rabas. Do svého domku na stráni pod lesem, obklopeného poli, zahradou a také vlastnoručně vysázeným sadem, na nějž byl hrdý, zval umělec řadu svých přátel z tehdejší kulturní společnosti. Patřil do kruhu „pátečníků“, proto sem jezdívali i bratři Čapkovi. Častými hosty zde byli i Karel a Jitka Mejstříkovi. Zda se zde Karel Mejstřík osobně s Čapky setkal, bohužel netuším, ale obdiv k nim a pozdější dědovo členství ve Společnosti bratří Čapků by tomu nasvědčovalo. S Václavem Rabasem však vzniklo pevné přátelství. Dovedu si představit jejich diskuse nad malířovým dílem, které Mejstříka oslovilo, nad připravovanými výstavami, jimž byl také nápomocen, i nad vlastním dílem spisovatele, k němuž později přítele malíře požádal o ilustrace. V této symbióze pak byly vydány dvě knihy Karla Mejstříka: Již zmíněná – a ihned velmi kladně kritikou přijatá novela Na přílepském bělidle (1934), kde Mejstřík přitažlivě zpracoval příběh rodiny běliče Václava Fišera z kraje pod hradem Krakovec, poznamenaný povodní, morovou epidemií, ale i mnoha drobnými radostmi venkovského života. Druhým dílem s Rabasovými ilustracemi byl poválečný soubor povídek Režná zem, těžící ze znalosti tvrdého venkovského života chalupníků ve vesničkách Křivoklátských lesů poblíž Berounky. Rabasovy ilustrace i zde vyzdvihly syrovou krásu, krušný úděl, radosti i tragiku Mejstříkem zpracovaných skutečných příběhů kraje, a originály těchto perokreseb se staly i samostatným uměleckým dílem. 

Mezi Karlem Mejstříkem a Václavem Rabasem musely probíhat nejen vzrušené debaty o umění, ale i o politice. Oba muži se sociálním cítěním smýšleli víceméně levicově, avšak z pozice vzdělaných intelektuálů, tak jako řada jiných. To ale neznamenalo, že se ve všech názorech shodli, o čemž svědčí i jejich korespondence po skončení II. světové války, kdy již byla ve vzduchu další politická změna. K té se oba postavili dle svého založení – zřejmě s mnoha rozporuplnými myšlenkami ji přijali, aby se mohli oba nadále věnovat svým kariérám. Té malířské i té spisovatelské.

V roce 1954 o 17 let starší Václav Rabas zemřel. Karel Mejstřík, tehdy již respektovaný kulturní činovník na okrese Rakovník v pozici vedoucího kulturního odboru, krátce na to přesvědčí vedení města o potřebě vzniku zcela nové instituce, galerie. Nový stánek kultury dostane na jeho popud název Rabasova galerie, a soustředí řadu umělcových děl. Během let se stane uznávanou galerií (pod vedením akademického malíře Václava Zoubka, který ji vede dodnes). Karel Mejstřík je do konce svého dlouhého života s galerií spjat – píše do tisku o nových výstavách, sleduje její rozvoj. Rabasova galerie dnes také vlastní bustu Karla Mejstříka vytvořenou ke konci dědova života rakovnickým rodákem, sochařem Miroslavem Pankrácem.

 

Pokračování příště…

Karel Mejstřík (28. 10. 1902 v Berouně – 14. 9. 1994 v Rakovníku), učitel, novinář, spisovatel, dramatik, kulturní činitel

Mohlo by vás také zajímat...

ČR: S novým rokem přichází také Místní kultura s formátem podcastu, který je dnes součástí většiny internetových médií. PODCAST MÍSTNÍ KULTURY přináší dialogy s lidmi, kteří mají, co říci. Autorsky ho bude připravovat zkušená rozhlasová publicistka a dokumentaristka Hana Soukupová.

Celá ČR
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média
EDITORIAL
05.02.2023

LIBOCHOVANY: Pro milovníky starých pověstí mohu nabídnout výpravu na místo, které již je na mapě označeno, ale značené cesty tam nevedou. Odměnou vám může být nezvyklý výhled a na místě si můžete pustit v případě dostatku dat i audiovizuální zpracování pověstí o tomto místě.

Libochovany leží na tak zvané lysecké trati. To je železniční trať z Lysé nad Labem do Děčína. Když vystoupíte v Libochovanech, kde je i krásný opravený ale nepřístupný zámek, je zapotřebí vyndat mapy v mobilní aplikaci. Severovýchodně od obce se tyčí pás zalesněných vrchů a jeden z nich je označen Čerťák.

Dojdete pod něj již zarostlou úvozovou cestou. Je to vrch plný skalnaté suti. Na něj musíte vystoupit vlastní cestou okolo bývalého lomu s velkým převýšením. Výhled na lomy na Deblíku a na Trabicích ale stojí za to. Také Libochovany i se zámkem máte krásně pod sebou, včetně Labe klidně se třpitícím v mírné zákrutě. Není nad to posadit se na některý z kamenů a pustit si audio- vizuální pověst o Čertově drápu, jak se vrchu dříve říkalo.

Naleznete jej na tomto linku na YouTube:

https://youtu.be/Q2iUBjan4fo

Poté se můžete pokusit najít otisky čertových drápů sami, ale pozor, ať nespadnete na dno bývalého lomu! Zelená značka vás pak pohodlně odvede na Kalvárii, kde se tyčí tři kříže, a poté už sestoupíte do Velkých Žernosek, odkud můžete pokračovat vlakem libovolným směrem.

Celá ČR, Ústecký kraj
Cestovní ruch, Děti a mládež, Knihy, literatura, média, Hudba, Památky
Co se děje
03.02.2023

ČR: V polovině ledna vybrala Česká televize pětici interpretů, kteří se přihlásili do letošního ročníku Eurovision Song Contest. Výběr národního zástupce odstartoval přímý přenos na youtubovém profilu soutěže a v iVysílání ČT. Hlasy pro zpěvačky Maellu, Pam Rabbit, Markétu Irglovou, dívčí skupinu Vesna nebo pro písničkáře RODANA mohou fanoušci posílat do půlnoci 6. února.

Celá ČR
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média, Hudba, Soutěže a festivaly
Co se děje
02.02.2023

ČR: Na základě hodnocení dotační komise Odboru mezinárodních vztahů a EU Ministerstva kultury, které se uskutečnilo počátkem ledna 2023, získalo podporu 135 projektů v celkové výši 107 649 667 Kč.

Dotační titul Mobilita vznikl na podporu projektů konaných v zahraničí a na mezinárodní spolupráci. Podporuje aktivity zasíťování, ať už formou odborných konferencí, stáží či workshopů a profesních akcí orientovaných na stimulaci mezinárodní spolupráce, profesního růstu a rozvoje.

„Mezinárodní spolupráce v oboru přináší nenahraditelnou zkušenost, která tvorbu posouvá dál. Důležitou přidanou hodnotou pak je prezentace české kultury v zahraničí a navázání kontaktů pro spolupráci do budoucna,“ podotýká ministr kultury Martin Baxa.

Celá ČR
Instituce a kulturní zařízení, Ostatní
Co se děje
01.02.2023