čtvrtek
29. února 2024
svátek slaví Horymír
Karel Mejstřík (vpravo) s malířem, národním umělcem Václavem Rabasem
© Rodinný archiv



Stopy v písku / Karel Mejstřík

RAKOVNÍK: „Tak jen pojď dál, milý Ježíšku! To jsme rádi, že jsi k nám zase zavítal. A vidím, že máš s sebou nějaké dárky pro tu naši holčičku. Počkej, otevřu ti pořádně okno…“ slyším dědu hovořit svátečním, zvučným, divadelním hlasem. Stojím za dveřmi pokoje u dědečka a babičky Mejstříkových v Rakovníku a vidím přes matné sklo, že se rozsvěcejí malá světélka. Ani nedýchám. Za chvíli je slyšet, jak se děda loučí s Ježíškem. „Tak děkujeme, Ježíšku, a za rok si na nás zase vzpomeň!“ volá z okna. Slyším zacinkat zvonek. Jsou mi tak čtyři roky nebo pět? Sourozence ještě nemám, a tak se vše dědovo i babiččino vánoční snažení točí kolem vnučky. Dveře se konečně otevírají, za nimi stojí rozzářený stromeček a děda mává do tmy a zavírá okno za Ježíškem. Dědečkův herecký výstup mne v paměti provází každé Vánoce. Tento rok v říjnu uplynulo od narození Karla Mejstříka, učitele, novináře, spisovatele a dramatika, ale také kulturního činovníka, 120 let. Toho, že jsem se i já řízením osudu stala novinářkou a kulturní manažerkou, se nedožil. Také proto vzniká tento článek. Cítím vděk za to, co mi s babičkou, také učitelkou, oba poskytli. Za čas, kdy jsem s nimi poznávala nádhernou přírodu kolem řeky Berounky, kde trávili léto na své malé chatě. Za čas, kdy mne více než 60letý děda učil bruslit na rakovnickém kluzišti. Kdy mne s sebou vzal poprvé do zdejšího kostela na vánoční mši, později pak do Tylova divadla na mého prvního Shakespeara, do rakovnického muzea a také do zdejší Rabasovy galerie. Za čas, který se mnou strávil u své bohaté knihovny a psacího stolu, na němž stával psací stroj, kupily se Rakovnické noviny, do kterých psal, a hromádky dědovy korespondence byly zatížené krásným zeleným skleněným těžítkem...   

Autor článku: 
Martina Fialková

Karel Mejstřík se narodil 28. října 1902 v Berouně jako poslední z pěti sourozenců. Otec – strojní zámečník, vážený občan města Berouna a také vášnivý ochotník – měl dílnu a domek přímo u městských hradeb. Jeho zákazníky byli okolní sedláci či mlynáři, pro které vyráběl a spravoval potřebné stroje. Synkovi Karlovi vyrobil vlastnoručně tříkolku a fotografie s ní je asi první fotka Karla Mejstříka. V rodině byly ještě tři starší sestry, které nejspíš nejmladšího, ale záhy ambiciózního Karla rády rozmazlovaly. S nejstarším bratrem Eduardem, později ředitelem zvláštní školy v Berouně, si byli věkově a asi i povahou vzdáleni. Karlovo klukovské dospívání, rošťárny s kamarády na tamní „Špičce“ u řeky Berounky, první citová vzplanutí i postup do tamního reálného gymnázia – „reálky“ už v době 1. světové války, jsou zaznamenány droboučkým, ale čitelným písmem v modrém sešitě se vznešeným nadpisem Vita Mea - Můj život. Válečné ozvěny tehdy třinácti-čtrnáctiletý Karel reflektuje zmínkami o oblíbených učitelích či otcích kamarádů, kteří se ztratili z jeho života, protože narukovali, či také již ve válce padli nebo zmizeli – neznámo na kterém bojišti. Projevují se tu výborné pozorovatelské schopnosti, které později uplatnil jako novinář a spisovatel. Pamatuji si i živé dědovo vyprávění, jak s ostatními studenty v Berouně pořádali slavné majáles.

Ambiciózní Karel chtěl studovat – a možná i žít – v Praze. Už po válce byl přijat na Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde absolvoval přednášky u proslulého F. X. Šaldy, jehož soubor díla si později pořídil do své knihovny, i Zdeňka Nejedlého, tehdy uznávaného literárního vědce. Po krachu otcovy živnosti z důvodu velké nezaplacené zakázky a brzkém otcově úmrtí Karel Mejstřík musel studií z ekonomických důvodů zanechat a jít vydělávat peníze. I přesto, že jej zprvu v Praze finančně podporovaly i již vdané a zajištěné starší sestry. Poválečná hospodářská situace mladého Československa nebyla zjevně jednoduchá, protože všichni sourozenci se později skládali ovdovělé mamince na penzi. Karel Mejstřík však vždy s hrdostí říkal, že je narozen ve stejném dni, 28. 10., jako (o 16 let později) Československá republika.   

 

Z Berouna do Rakovníka

Mladý Karel Mejstřík se dobře uplatnil jako učitel. Nejprve krátce v Čisté u Rakovníka, pak v nedaleké malé obci Senomaty, odkud později vytěžil námět na svoji prvotinu – novelu z 19. století Na přílepském bělidle.

V této době se zde také setkal se světově slavným operním pěvcem Karlem Burianem, který v Senomatech v závěru života žil, a jehož odkaz Karel Mejstřík později jako kulturní činovník udržoval. V roce 1927 začal učit v Rakovníku. Díky, kulturnímu rozhledu, výřečnosti a schopnosti zaujmout pro téma na něj mnoho jeho žáků a žaček dlouho vzpomínalo. Protože mé vlastní zkušenosti z pozdější doby byly obdobné, nepochybuji, že pověst výborného učitele, které se mu dostalo, je pravdivá. Rakovník, kdysi královské město bohaté historií, architekturou i kulturou, si zamiloval. Poskytl mu mnoho inspirace a látky pro pozdější novinářské i kulturní aktivity a také zde našel životní partnerku, moji babičku Jitku, rozenou Tobolářovou. Dceru z vážené evangelické rodiny již však nežijícího profesora Toboláře z rakovnické reálky. Spojoval je obdobný prožitek – i Jitka byla téměř nejmladší z devíti sourozenců, bystrá, krásná, z rodiny přísně vedená, na učitelském ústavu vystudovaná učitelka, která Karla jistě obdivovala pro jeho rozhled, kulturní zájmy a již tehdy začínající literární činnost. Společnou měli i vášeň pro turistiku a pobývání v přírodě, což realizovali během učitelských prázdnin různými cestami a hlavně dlouhými pobyty u nedaleké Berounky, kde si pronajímali letní byt u některého z tamních sedláků či chalupníků. Odtud pak pochází Mejstříkova další literární inspirace, i tu však uplatní až o něco později.

Třicátá léta, doba rozkvětu republiky, přináší i rozkvět kultury. Karel Mejstřík se v Rakovníku věnuje místní kulturní a osvětové činnosti. Stává se členem někdejšího akademického spolku Krakovec, s jehož dramatickým souborem pracoval. Spoluzakládá Rakovnické noviny a po mnoho let je členem jejich redakčního kruhu (od 1930). Publikuje v nich pod šiframi -k, nebo -km své divadelní, výtvarné a literární kritiky, články a fejetony. Přispívá také do řady dalších periodik a periodických sborníků: Národní osvobození (1930–32), Věstník Muzejního spolku královského města Rakovníka a politického okresu rakovnického (1934–1940), Vlastivědný sborník okresu rakovnického s Křivoklátskem a kralovického s Manětínskem (1930–34).

Z této doby pochází také velké album černobílých fotografií, které jsem si jako malá u prarodičů tak ráda prohlížela. V albu je – místy až uměleckými fotkami – zaznamenána prázdninová cesta mladé čtveřice, babičky, dědy a dvou jejich tehdejších přátel, na Podkarpatskou Rus. Tehdy nejvýchodnější část Československé republiky, s dosud nedotčenou přírodou a rázovitou kulturou nedotčenou moderní civilizací, lidmi žijícími v tvrdých horských a podhorských podmínkách, zakotvenými pevně ve své víře i tradicích. Po mnoha letech nacházím v dědově pozůstalosti asi 15 stránek rukopisu, v němž vyjadřuje své dojmy, popisuje zážitky, cituje tamní lidovou poezii, s níž se u zakarpatských horalů setkal a uvažuje nad „náturou“ zdejšího obyvatelstva.  Vybavuje se mi babiččino i dědovo vzpomínání na „Zakarpandu“, která musela být i pro ně, mladé učitele, zážitkem, a která je dnes takřka jedinou, jakž takž bezpečnou částí těžce válkou zkoušené Ukrajiny.

 

Kapitola jménem Václav Rabas

Nedaleko Rakovníka, v Krušovicích, žil a tvořil až do své smrti v roce 1954 vynikající malíř Václav Rabas. Do svého domku na stráni pod lesem, obklopeného poli, zahradou a také vlastnoručně vysázeným sadem, na nějž byl hrdý, zval umělec řadu svých přátel z tehdejší kulturní společnosti. Patřil do kruhu „pátečníků“, proto sem jezdívali i bratři Čapkovi. Častými hosty zde byli i Karel a Jitka Mejstříkovi. Zda se zde Karel Mejstřík osobně s Čapky setkal, bohužel netuším, ale obdiv k nim a pozdější dědovo členství ve Společnosti bratří Čapků by tomu nasvědčovalo. S Václavem Rabasem však vzniklo pevné přátelství. Dovedu si představit jejich diskuse nad malířovým dílem, které Mejstříka oslovilo, nad připravovanými výstavami, jimž byl také nápomocen, i nad vlastním dílem spisovatele, k němuž později přítele malíře požádal o ilustrace. V této symbióze pak byly vydány dvě knihy Karla Mejstříka: Již zmíněná – a ihned velmi kladně kritikou přijatá novela Na přílepském bělidle (1934), kde Mejstřík přitažlivě zpracoval příběh rodiny běliče Václava Fišera z kraje pod hradem Krakovec, poznamenaný povodní, morovou epidemií, ale i mnoha drobnými radostmi venkovského života. Druhým dílem s Rabasovými ilustracemi byl poválečný soubor povídek Režná zem, těžící ze znalosti tvrdého venkovského života chalupníků ve vesničkách Křivoklátských lesů poblíž Berounky. Rabasovy ilustrace i zde vyzdvihly syrovou krásu, krušný úděl, radosti i tragiku Mejstříkem zpracovaných skutečných příběhů kraje, a originály těchto perokreseb se staly i samostatným uměleckým dílem. 

Mezi Karlem Mejstříkem a Václavem Rabasem musely probíhat nejen vzrušené debaty o umění, ale i o politice. Oba muži se sociálním cítěním smýšleli víceméně levicově, avšak z pozice vzdělaných intelektuálů, tak jako řada jiných. To ale neznamenalo, že se ve všech názorech shodli, o čemž svědčí i jejich korespondence po skončení II. světové války, kdy již byla ve vzduchu další politická změna. K té se oba postavili dle svého založení – zřejmě s mnoha rozporuplnými myšlenkami ji přijali, aby se mohli oba nadále věnovat svým kariérám. Té malířské i té spisovatelské.

V roce 1954 o 17 let starší Václav Rabas zemřel. Karel Mejstřík, tehdy již respektovaný kulturní činovník na okrese Rakovník v pozici vedoucího kulturního odboru, krátce na to přesvědčí vedení města o potřebě vzniku zcela nové instituce, galerie. Nový stánek kultury dostane na jeho popud název Rabasova galerie, a soustředí řadu umělcových děl. Během let se stane uznávanou galerií (pod vedením akademického malíře Václava Zoubka, který ji vede dodnes). Karel Mejstřík je do konce svého dlouhého života s galerií spjat – píše do tisku o nových výstavách, sleduje její rozvoj. Rabasova galerie dnes také vlastní bustu Karla Mejstříka vytvořenou ke konci dědova života rakovnickým rodákem, sochařem Miroslavem Pankrácem.

 

Pokračování příště…

Karel Mejstřík (28. 10. 1902 v Berouně – 14. 9. 1994 v Rakovníku), učitel, novinář, spisovatel, dramatik, kulturní činitel

Mohlo by vás také zajímat...

LITEŇ: Na zámku v Litni se chystá připomínka kulatého výročí Jarmily Novotné, součástí slavnostního programu bude i otevření novorenesanční hrobky rodu Daubků.

Středočeský kraj
Cestovní ruch, Děti a mládež, Instituce a kulturní zařízení, Divadlo a tanec, Hudba, Výtvarné umění, Památky, Soutěže a festivaly, Vzdělávání
Co se děje
28.02.2024

PRAHA: Poslední únorovou neděli mohli diváci v Divadle v Celetné vidět první fázi jednoho zajímavého experimentu. Spolek Kašpar uvedl veřejnou zkoušku nově připravované inscenace hry Williama Shakespeara KRÁL LEAR v režii Jakuba Špalka, která vzniká rozfázovaně do několika etap.

Hl. m. Praha
Cestovní ruch, Instituce a kulturní zařízení, Divadlo a tanec, Památky
Co se děje
28.02.2024

ŠVÉDSKO-ČR: Česká historička Blanka Karlsson, žijící od roku 1984 se švédským manželem v Norrköpingu, patří k těm obětavým duším, které „na oltář vlasti“ dokážou přinést ohromnou spoustu času. K těm, kteří nelitují vlastních prostředků a s celoživotním zápalem se věnují svému vyvolenému tématu. Tím je pro ni zcela logicky mapování švédských pobytů dvou mimořádných postav české kultury a historie: Jana Amose Komenského a Bedřicha Smetany. Smetanovo 200. výročí narození 2. 3. 1824 dalo také vznik našemu dnešnímu rozhovoru na dálku.

S Blankou se známe díky natáčení dokumentu České kořeny ve Švédsku (2009) a dalším četným kontaktům, které se od něj odvíjely. Mohla jsem tak zblízka poznat její ryzí vlastenectví, které u mnohých často probudí až pobyt v zahraničí; ne tak u ní. Má jej zkrátka v krvi.

Výsledky svého třicetiletého bádání o Smetanovi ve Švédsku shrnula do své publikace vydané ve vlastním vydavatelství Blanka Pragensis.  

Celá ČR, zahraničí
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média, Hudba, Vzdělávání
Články a komentáře
28.02.2024

ČR: Výpravy po schwarzenberských místech je název už pátého dílu Výprav, osobitého cestopisu literárního publicisty a spisovatele Jiřího Peňáse. Autor svou pouť zahájil v létě 2023 ve společnosti Karla Schwarzenberga. Další destinace pak objel sám, protože do putování s knížetem zasáhl osud. Výsledkem je poutavé čtení. Z něj vystupuje originální portrét Schwarzenberga, s nímž Peňás napsal patrně poslední knižní rozhovor. Kromě toho Výpravy nabízejí zábavné, čtivě podané putování po krajině, historii a architektuře. Zápisky ze schwarzenberských míst v Česku a v Rakousku i tentokrát prostupují autorovy vtipné postřehy a osobní vzpomínky. Knihu vydává Echo Media. Zde je od 19. února k mání v e-shopu, v knihkupectvích se objeví od 28. února.

Celá ČR, Hl. m. Praha
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média, Ostatní, Vzdělávání
Nepřehlédněte
26.02.2024