neděle
5. února 2023
svátek slaví Dobromila
Portrét Alexandra Tomského
© Archiv Alexandra Tomského



"Zbohatnout se na vydávání knih nedá," říká v rozhovoru nakladatel, politolog, publicista a překladatel Alexander Tomský

ČR: Jeho londýnské exilové nakladatelství Rozmluvy (založeno 1981), pašující do komunistického Československa knihy zakázaných autorů, se stalo pojmem. Značka dvou k sobě obrácených R ještě dlouho provázela také knižní tituly vydávané doma v Čechách, kam se vrátil hned při první možné příležitosti – už v prosinci roku 1989. S Alexadrem Tomským, který 13. prosince letošního roku oslaví své 75. narozeniny, se ohlížíme za jeho bohatou a dobrodružnou nakladatelskou érou.  

Autor článku: 
Lenka Jaklová

Přestěhovat nakladatelství Rozmluvy z Londýna do Prahy jistě vyžadovalo svůj čas.

Vůbec ne. Během roku 1990 jsem pendloval mezi Londýnem a Prahou, ale už jsem tady bydlel a vydával fotografické reprinty exilových vydání, takže jsem neměl problémy se sazbou a korekturami, proto ten malý formát anglického paperbacku.

 

Domů jste se vracel jako profesionál, podnikatel. Měl jste za sebou zkušenosti nejen s vlastním londýnským nakladatelstvím Rozmluvy, ale také anglickým, v ACN, kde jste pracoval od roku 1985 až do odchodu z Anglie. Navíc jste se orientoval na komerčním trhu… Bylo to znát?   

No jistě, ale i tak mi lecos dlouho nedocházelo. Anglický trh se od českého přece jen dost liší, hlavně svou velikostí. Čtenáři čekají rok i déle na vydání levného paperbacku, vázané knihy bývaly úmyslně předražené, kupovaly je hlavně knihovny – a ty ať platí, když jsou financované z daní. Běžně jsme knihovnám prodali tisíc výtisků. Přes všechny úžasné elektronické vynálezy, které zlevnily sazbu a tisk o dvě třetiny, je kniha na jedno dvě čtení v rodině stále ještě drahá záležitost. Ostrovní domorodci, tak jako našinci, mají k dispozici rozsáhlou síť knihoven a byli ochotni na knihu i dlouho čekat. V rodinách nižší střední vrstvy domácí knihovničku téměř nikde nenajdete. Zato vysokonákladové paperbacky byly velmi levné – masový náklad, žádná spotřební daň – stávaly zhruba čtvrtinu vázaného vydání. Dnes kupodivu stojí polovinu, zhruba tři sta korun, ale vzhledem ke dvaapůlkrát vyššímu průměrnému platu jsou v podstatě za babku. U nás jsou knihy v důsledku malého trhu neřestně drahé a nakladatelé živoří. Ještě, že máme ve zvyku darovat knihu na Vánoce, jinak by snad knižní kultura zahynula. 

Češi mají raději vázanou knihu. Snad je to tím, že za socialismu vycházely ošklivé brožované knížky, špionážní, kriminální a pokleslé žánry v edici Signál nebo Magnet. Ty laciné sešitky na cestu do vlaku s bídnou grafikou, které v obrovských nákladech chrlilo Naše vojsko, se někdy rozpadly dřív, než čtenář dojel do cíle.

 

Kdy jste si to nepsané pravidlo, že v Čechách paperback nefunguje, poprvé uvědomil?

Jakmile jsem vydal humoristickou novelu Ivana Krause To na tobě doschne. V Londýně už jsem ji vydat nestihl (mimochodem autorova nejlepší, jak to u prvotin bývá). Měl jsem v Londýně hotové, bezvadné ilustrace Jana Brychty. Nic to nepomohlo, knížky se prodalo možná deset tisíc, a to v době, kdy stotisícový náklad nebyl nic neobvyklého. Zkusil jsem to ještě s další jeho knížkou a zase žádný zázrak. Po mě převzal Ivana Krause nakladatel humoristických knížek Eduard Světlík. Vydal další čtyři a prodal ještě méně než já. Byly sice vázané, ale příliš tenké.

Začalo mi vrtat mi hlavou, proč ten vtipný Kraus netáhne. Nějakým šestým smyslem jsem zjistil, že je chyba nejen v paperbacku, ale i v nepoměru mezi prodejní cenou a tloušťkou knihy. Někdy v roce 1994 jsem dostal nápad vydat tetralogii, spojit čtyři útlé knížky do jednoho tlustého svazku. Autor souhlasil a vymyslel přitažlivý název Má rodina a jiná zemětřesení, obdobu Durellova světového bestselleru Má rodina a jiná zvířena. O spolupráci na výtvarné podobě knihy jsem požádal proslaveného ilustrátora Adolfa Borna, garanta humoristické literatury. Nadšeně souhlasil, Kraus ho nadchl. 

Kniha šla do prodeje před Vánoci, měla čtyři sta stran, barevné ilustrace a byla vázaná s přebalem. Paperbacky tehdy běžně vycházely v nákladu pět tisíc výtisků, ale já se rozhodl riskovat patnáct tisíc, jinak bych kvůli drahé barvě krámskou cenu nesrazil dolů. Nestačilo by ani deset tisíc výtisků. Platí, čím větší náklad, tím levnější kniha. A můj podnikatelský instinkt mě nezklamal! Celý náklad se okamžitě vyprodal. Brzy na to vyšel dotisk, a nakonec se prodalo sto tisíc výtisků. Academia jen na tom prvním vydání vydělala půl miliónů korun, Ivan Kraus se rozjel a následovalo mnoho dalších, úspěšných povídkových humoresek.

 

Dobrý příklad, jak zabít knížku, nebo naopak z ní udělat bestseller. Ještě pořád u nás přetrvává poptávka po vázaných knihách?

Ano, navzdory vysokým cenám. Veleúspěšné knihy se prodávají dlouho pouze vázané. A když se trh nasytí a vyjde o polovinu levnější paperback, většinou se prodá jen okolo třech až pěti tisíc výtisků. Překvapilo mě, že nakladatelství Leda vydalo Fitzgeraldův román Velký Gatsby ve velice luxusním vydání na křídovém papíru, ve zlatě, na křídě a s modernistickými ilustracemi. No budiž, v Americe je to kultovní dílo, ale u nás?   

 

Vždy jste kladl velký důraz na knižní obálku, dokonce jste měl svého dvorního grafika...

Měl a vynikajícího, nepřekonatelného vizuálního humoristu Jana Brychtu. Jaká náhoda. Tady jsem objevil také Brichtu, ale s měkkým “i”. A tak mnoho obálek beletrie i literatury faktu pocházelo buď od Brychty z Londýna, nebo od Brichty z Prahy.

 

I mně se líbí publikace s přebalem.

Samozřejmě, a přitom to tolik nestojí. Kniha bez obálky vzbuzuje dobrý dojem. Buď je lesklá jako edice pro děti, nebo působí, jako by byla nahá, nebo budí dojem, že už ji před vámi někdo četl a obálku sundal. Tak jako jsou přitažlivé atraktivně oblečené ženy i knize prospívá, když má hezký obal. Měl by ale ladit s dobou i s obsahem. Můj otec přebal nesnášel, považoval jej za odpudivou komerci nebo socialistickou propagandu, která s obsahem knihou nesouvisí, a okamžitě ji po zakoupení knihy strhl.

 

Největší – doslova fenomenální – úspěch zaznamenalo nakladatelství Rozmluvy s Johnsonovými Dějinami 20. století. Původně jste je chtěl vydat v Anglii, nakonec události nabraly rychlý spád a knihu jste přivezl do Prahy už zredigovanou a připravenou do tisku.

Ano, ta doba tomu nahrála. Prodalo se jí během let dvě stě tisíc výtisků. Neuvěřitelné číslo. Původně se prodávala za 169 korun, ani výpravné barevné obrazové publikace tenkrát nebyly tak drahé. Jenže tahle drahá být musela, zaplatil jsem majlant za autorská práva a čtvrt milionu za překlad. Jan Čulík rukopis překládal asi tři roky. Do Londýna jej posílal po kouskách a shodou okolností ho dokončil někdy na podzim roku 1989.

S vydáním jsem dlouho váhal. Obával jsem se, že tak objemná kniha cenově nedostupná a propadne. Však také, jakmile se objevila, se do mě v novinách opřel ředitel Československého spisovatele, že jsem se zbláznil, že ji nikdo nekoupí. Tím mě ale trochu udělal reklamu. Vypadalo to na katastrofu, horko těžko jsem přesvědčil několik knihkupců, ať to zkusí, vždyť ji mají v komisi a nic neriskují. Vzali si po jednom či po dvou výtiscích, pan Bohumil Fišer, slavný knihkupec z Kaprovy ulice, si odnesl tři. A nic, ticho po pěšině. Vyšla recenze, jedna, druhá, třetí. Kritici knihu chválili, ale prodej nikde. A pak se ozval Fišer, že ty tři výtisky přece jen prodal, ať dodám pět. Jel jsem za ním osobně autem, tehdy se ještě dalo parkovat i na starém městě, a sotva jsem s ním zavedl řeč, už za mnou stáli dva policisté a 100 korun pokuty za nezajištěné vozidlo. Vůbec jsem nevěděl, o čem mluví. Copak nemůžu nechat auto otevřené? V Londýně jsem vůz nikdy nezamykal. Povinnost, pane řidiči, nezajištěným vozidlem riskujete ztrátu pojišťovně. Je to pravda, ale svobodomyslný stát by se nemusel o všechno starat. Hned druhý den mi Fišer znovu zavolal, ať nechám poslat rovnou padesát výtisků. Už se to rozjelo. Kniha šla na dračku. Spisovatel Ivan Klíma a další známé osobnosti Johnsonovy Dějiny 20. století zvolili knihou roku 1991.

Konkurence se divila, jak jsem mohl nasadit tak vysokou cenu. Vždyť průměrný měsíční plat byl nějakých dva tisíce korun. Ale můj zisk i za tu strašlivou cenu nestál za řeč. Později, když inflace ceny knih zvyšovala, já dlouho zdražovat nemusel, vysoký náklad zlepšoval marži zisku. Nakonec se cena vyšplhala na 359 korun. Dodnes je levná, má dva a půl tisíc normostran a téměř tisíc tištěných stran velkého formátu. Už třicet let je na trhu.

 

Měl jste radost, že ji četli především studenti?

Johnsonovy Dějiny 20. století četli všichni, kdo se po čtyřiceti letech izolace zajímali o svět. A bylo těch lidí hodně. Kniha se stala učebnicí moderní historiografie. Příběhy úděsného věku velkých technických vynálezů, vědeckých objevů, ohromného růstu bohatství, ale i bídy, dvou strašlivých světových válek a komunistického teroru po celém světě se čtou jako velké drama lidstva.

Když jsem si na počátku zoufal, že kniha nepůjde na odbyt, napadlo mě, že ji věnuji poslancům Národního shromáždění. Jak jsem se na ně občas díval z okna nebo po cestě od svého knihkupectví na Vinohradské ulici do metra, všiml jsem si, že se shlukují před tou příšernou budovou a zřejmě se nudí. Nepochyboval jsem, že se do dramatického vyprávění začtou. Senátorům jsme nedávno z nakladatelství Leda zaslali jako vánoční dárek Podivnou smrt Evropy Douglase Murrayho. Věřím, že je to dobrá reklama, stovka knih nakladatele nezabije. Reklama je v ženských časopisech předražená, internet sice levný, ale vliv na prodej nepatrný. Reklama v televizi je neúnosná, a tak se knížky objevují jen v pořadu o knihách nebo jako dárek v soutěži. Chudé je podnikání nakladatele.

 

Žádal jste jako nakladatel v Čechách někdy o dotace?

Nežádal, nakladatel má vydělávat na trhu, přestože je to obtížné, a musí se živit komercí. Během studené války jsem dostával peníze na pašování, na vydávání knih – s výjimkou elitního časopisu – ne. Přesto se domnívám, že na malém trhu jako je ten náš, by měla existovat plošná podpora knih a čtenářů, která nedeformuje konkurenci. Nízká spotřební daň na knihy, když už to nejde na nulu, velké dotace na odborné a umělecké překlady, obecní levnější prostory pro knihkupectví, vymýšlet se dá hodně. Líbila by se mi cena za literární výkon ve výši milionu korun. Malé baltské státy na podporu své knižní kultury používají výnosy z tabáku a alkoholu.

 

Jak jste využil své profesionální zkušenosti, když jste v roce 1993 přišel zachraňovat nakladatelství Academia?

Měl jsem výhodu člověka z Marsu. Žádné osobní vztahy, na kterých ztroskotaly pokusy reformovat mnohá státní nakladatelství. Druhý polistopadový předseda Akademie Rudolf Zahradník mi důvěřoval. Byl přesvědčen, že vím, co dělám. Jednou prohlásil „Pan Tomský přišel z Anglie, byl tam deset let nakladatelem, takoví tady nejsou.“ Dostal jsem za úkol postavit podlomený kolos s dvanáctimilionovou ztrátou na nohy. To byly v přepočtu na kupní sílu koruny astronomické peníze. V Akademii věd se tehdy měly rušit ústavy, přísný, nesmlouvavý ministr financí Václav Klaus chtěl redukovat a redukovat. Doba knihám po dlouhém půstu přála. Nebude problém nakladatelství udržet, oznámil jsem vedení, ale musíte mi dát volnou ruku, abych mohl vydávat, co jde na odbyt, včetně komerční literatury – především literatury faktu. Souhlasili pod podmínkou, že si s beletrií budu počínat obezřetně. Trochu jsem si dělal starosti se ztrátou slovenského trhu. Do nakladatelství jsem přišel krátce po rozpadu republiky a věděl jsem, že z počtu prodaných výtisků Klímova Soudce z milosti a Johnsonových Dějin židovského národa Slováci koupili přibližně čtvrtinu nákladu. Nakonec se ukázalo, že slovenští čtenáři téměř přestali kupovat českou beletrii, ale drželi se literatura faktu. České překlady jsou pro ně tak trochu oknem do světa.

Během roku jsem musel téměř o polovinu zredukovat personál, a nakonec až na jednu třetinu. To samozřejmě nebylo příjemné, ale nedalo se nic dělat. Horší bylo, že ti nejschopnější odcházeli sami. V nakladatelství vládl zažitý socialistický nepořádek, příliš mnoho zaměstnanců a byrokracie. A uspořit se dalo všude. Nač vlastnit dvě auta, která za drahé peníze parkovala v centrálních parkovištích pod Palácem kultury. Jedno jsem vyřadil, řidiče propustil a s druhým jezdil sám. Tehdy se ještě dalo pohodlně parkovat v centru. Bylo třeba zlikvidovat drahé skladování neprodejných knih. Tuny výtisků šly do výprodeje nebo do sběru. Najal jsem závozníka na rozvážení knih v malém množství po Praze, abych doplnil mezery v distribuci, zrušil odbory i vrátného. Ihned jsem také pozastavil rozpracované, evidentně ztrátové knihy. Vypověděl jsem řadu nevýhodných smluv a raději zaplatil honorář. V tom prvním roce jsem z původně chystaných 200  titulů vydal jen asi 80. Časem se ukázalo, že v některých případech mohly knihy v malém nákladu vyjít. Už za dva roky byla Academia v plusu se ziskem půldruhého milionu korun.

 

Jak vznikla myšlenka akademických knihkupectví situovaných do několika velkých měst republiky?

Na počátku devadesátých letech, kdy byl ještě po knihách hlad, jsem dostal nápad vybudovat několik knihkupectví pod hlavičkou firmy, aby v nich byl k mání celý sortiment nakladatelství včetně produkce akademických knih, a nejen to, co se líbí nebo nelíbí knihkupcům. Postavili jsme jich s vedoucím ekonomického odboru Akademie pět, v Praze tři a po jednom v Ostravě a v Brně. Olomouc už jsem prosadit nestihl. Získat investice z Akademie bylo na dlouhé lokte. Vlajkovou lodí nakladatelství je knihkupectví na dvou podlažích v Praze ve Vodičkově ulici, kde jsem jako ředitel zbytečně zabíral místo na patře. Musel jsem se odstěhovat do ošklivé frekventované a zakouřené ulice, ale to knihkupectví za to stálo. Prodejny byly poměrně dlouho ziskové, ale když dvojnásobný ministr financí Miroslav Kalousek, naprosto neznalý ekonomie, dvakrát zvýšil daň na knihy, jejich prodej počal klesat a po roce 2000 se knihkupectví dostala do ztráty. Ceny knih patří do citlivé kategorie elastického zboží, náhlé zdražení vede k propadu prodeje. Příjem do státní kasy se zvýšil nepatrně, nestálo to za to, a škodu napáchal velkou. My jsme vůbec ostudná země, nevyjednali jsme si v EU nulovou sazbu. Máme malý trh a knihy potřebují dotace, a když už je naše nekulturní vlády neposkytují, tak by alespoň DPH mohlo zůstat na pěti procentech, odpovídalo by více méně průměru v Evropě.

 

Je sympatické, že akademická knihkupectví byla realizována podle jednoho projektu…

Ano, je důležité mít velké knihkupectví a v něm útulný kout, kde se konají autogramiády, setkání s autory a zákazníci si mohou sednout a knihu v klidu prolistovat. Knihy a kavárna k sobě tak nějak patří, literární kavárny u nás mají tradičně dobrý zvuk, přestože šlo o literáty a nikoli o prodej knih. V době internetové se udrží pouze knihkupectví s obrovskou nabídkou titulů nebo multifunkční. V Londýně mají leckde i koutek pro děti. Jsou tam ovšem i výjimečná knihkupectví, kde mimořádně sečtělé mladé dámy sledují novinky a hloubavému čtenáři poradí co číst.

 

Kde jste se inspiroval?

U jednoho britského specialisty na knihkupectví. Seznámili jsme se náhodou v Budapešti, kam jsem byl pozván na seminář pro nakladatele z východní a střední Evropy, a on tam právě zařizoval největší maďarské knihkupectví. A protože to byl Angličan, trávil jsem v jeho společnosti dost času. Ukázal mi své realizace akademických prodejen v Oxfordu a v Cambridge. I knihkupectví Academia na Václavském náměstí vypadá tak trochu jako v Anglii. Nevěřila byste, kolik bylo při přestavbě prodejny problémů: kudy povede schodiště, jak má být široké, jaké zábradlí? Dostat lidi do prvního patra není jen tak, zvlášť když tam není možné z památkářských důvodů vybudovat pohyblivé schodiště. Kavárna táhne a musí být v patře. Důležitý je vzhled regálů, uspořádání podle žánrů, u kasy stůl s bestsellery, tam se prodá nejvíc. Někteří nakladatelé za vystavení své knihy na tom místě i platí.

 

Jaké knižní tituly jste pro nakladatelství Academia vyhledával?

Platí, že beletrii čtou především ženy, ale nakladatelství bylo tradičně zaměřeno na literaturu faktu, a tu z osmdesáti procent kupují muži. Je také zapotřebí sledovat módní vlny. Zachytil jsem několik – zločiny komunismu, katastrofickou literaturu, zájem o Jane Austenovou a Brontëovy sestry vyvolaly filmové adaptace. Nevím proč, ale najednou u nás vznikla obliba Keltů, snad k tomu přispěla irská lidová hudba, a já si vzpomněl na populárně naučnou knihu akademika Jana Filipa, kterou jsem v mládí objevil v archeologické knihovně svého otce. Kelti byli v módě a prodalo se 36 000 výtisků. Největší úspěch ale zaznamenalo vydání rozhovoru Miloše Čermáka s Karlem Krylem – Půlkacíř. Podařilo se jej vydat před Vánoci roku 1993 a knížka se vzhledem k tomu, že zpěváka znal celý národ, celkem slušně prodávala. Zájem o Kryla po čtyřech letech přirozeně opadl, byl bardem zaniklé éry, vyjadřoval se také dost kriticky k současnému režimu, a tak jej do televize a na koncerty přestali zvát. Na jeden jsme ho šli s Čermákem podpořit, bylo tam jen pár desítek návštěvníků. V jednom satirickém pořadu v televizi se mu posmívali, bylo to otřesně vulgární, nebudu opakovat. Náhle začátkem března v necelých padesáti letech zemřel a národ utrpěl šok, odešla ikona celé generace, mnoho písní znala mládež nazpaměť. Pohřební oslavy nebraly konce. Podruhé jsem viděl kilometrovou frontu před knihkupectvím. Prodalo se tenkrát snad 150 000 výtisků a o knihu byl zájem ještě dalších dvacet let. O úspěchu nakladatele někdy rozhodují náhody.

 

Když se dnes ohlédnete za svým působením v nakladatelství Academia, čeho litujete, co jste už nestihl, případně co byste dnes udělal jinak?

Možná jsem si z idealismu neměl na svá bedra naložit řízení státního nakladatelství, dostal jsem se do spleti složitých vztahů ve vedení Akademie věd, ale mně bylo hrozně líto, že by tak slavný podnik měl zkrachovat, tak jako později Odeon se svými astronomickými dluhy a neúnosným počtem zaměstnanců. Ředitelé státních podniků neměli odvahu své kolegy vyhazovat ani odkládat či dokonce rušit vydání nasmlouvaných knih. Někdy se podnik bez soukromého majitele neubránil korupci. Trápily mě ovšem pomluvy, podezírání a také jsem notně zchudl, když jsem se vzdal vlastního podnikání. Samozřejmě mě mrzí, že jsem nevydal některé některé mně dobře známé knihy, jež se staly po převratu i u nás opožděnými bestsellery, například Letopisy z Narnie C. S. Lewise. Žádný nakladatel se nevyhne riziku, a ne všechny knihy, které jsem vydal, byly komerčně úspěšné, ale většinou za vydání stály.

 

V Academii jste pracoval dvanáct let, následující tři roky jste řídil nakladatelství Národního divadla, kam vás pozval ředitel divadla Daniel Dvořák. I tady jste dostal příležitost ukázat, co umíte?

V Národním divadle jsem měl naprosto volnou ruku a velké možnosti. Dostal jsem za úkol vydávat pár dotovaných knih o divadle, a hlavně vydělávat na beletrii. Nový ředitel Daniel Dvořák vymyslel chytrý název nakladatelství Abonent. Divadlo mělo k dispozici velké reklamní plochy, plakáty ve vestibulu Nové scény, ale také vitríny na zdech bývalého kláštera sv. Anny naproti Divadlu Na Zábradlí, kde sídlila kancelář. Přálo mi opět štěstí. Vydal jsem zdařilý autobiografický román o radostných šedesátých letech Věry Noskové pod názvem Bereme, co je a risknul velký náklad (15 000), abych srazil cenu. Kniha byla navržena na cenu Magnesia Litera za rok 2006 a strhl se kolem ní menší poprask, což jsem využil k reklamě v tramvajích. Okamžitě, než její sláva zanikne, následovalo vydání autorčiných fejetonů Cesta do ráje na Kanáry a volné pokračování pod názvem Obsazeno. Jak už to bývá, i ona zůstala známá svou jedinou knihou.

 

Bereme, co je – opravdu zdařilý román. Pamatuji si dobře, že vás na něj upozornil Ivan Klíma?

Ano, spisovatelka si jej vydala sama v nevhodné velikosti a brožované vazbě.  Jak důležitý je vzhled knihy! U nás je nutné novely vydávat v seříznutém formátu A5 a vázané. Odlišný formát signalizuje jiný typ literatury, třeba literaturu naučnou. A tu zase nesmíte srazit na menší formát. V Anglii vypadaly knihy jinak, ale také se řídily standardními rozdíly. Čeští čtenáři jsou ovšem výjimečně konzervativní, požadují beletrii pěkně do ruky a vázanou. Když chcete formát pozměnit, musíte si počínat velice opatrně. Amatéři se poznají podle toho, že se chtějí odlišit a vydají třeba čtvercovou publikaci. Jakmile kniha neodpovídá standardnímu vzhledu, je podezřelá.

 

Nakladatelství LEDA, s nímž spolupracujete, vydalo řadu titulů anglo-amerických konzervativních autorů. Zdá se, že jejich leitmotivem je, "jak zachránit západní civilizaci". Jde skutečně o záměr? A jak vůbec došlo k vaší spolupráci?

To bylo tak. Když za absurdní obvinění padl ředitel Národního divadla, ten nový finančně úspěšné nakladatelství zrušil. Do jisté míry měl pravdu, neodpovídalo svým obsahem činnosti divadla, byla to taková přidružená výroba. Bylo mi šedesát, doma manželka s postiženým dítětem – a to zdravé teprve tříleté – a na krku hypotéka jako oprátka. Co dělat? Překládáním, pokud by mělo být kvalitní, bych se neuživil, nejsem profesionál a pracuji pomalu. Žena dostala nápad, abych jel na knižní veletrh do Frankfurtu a promluvil si s českými vystavovateli. Velkou šanci jsem v tom neviděl. Na redakční práci se nehodím a ředitele nikde nepotřebují, na to mají majitele, nakladatelství jsou až na čtyři pět velkých firem jen malé rodinné podniky. Zázraky se ale dějí. Na výstavišti jsem potkal Rudolfa Červenku, majitele nakladatelství LEDA, specializovaného na vydávání jazykových příruček a slovníků. Znali jsme se jen letmo z veletrhů a jednoho jednání o společném vydání slovníku. Napadlo ho, že by mohl rozšířit svůj sortiment, a nabídl mi, abych mu vedl sekci beletrie a literatury faktu. Mnohokrát se podivoval nad tím, že vydávám tolik komerčně úspěšných knih, a tak byla ruka v rukávě. A představte si, opět se stal zázrak, nastoupil jsem do nakladatelství Leda se světovým bestselerem Khaled Hosseini – Tisíc planoucích sluncí. Jsem rád, že jsem ho nezklamal, počtvrté v životě jsem zahájil nakladatelskou činnost komerčním úspěchem.

Neměl jsem nejmenší tušení, jak velký je Červenka konzervativec, ani nemohu posoudit, zda jsem měl na něho nějaký zásadní vliv, všechny moje návrhy na vydání posuzoval výlučně z komerčního hlediska. V posledních pár letech si ale v politickém pohledu na svět dost notujeme. O sobě říká, že jako většina matematiků byl v mládí anarchista, ale dnes si uvědomuje, že Západ ztratil zdravý rozum a je potřeba se proti tomu postavit.

 

Povězte mi, proč stále vznikají nová a nová nakladatelství?

Z jednoduchého důvodu, založit podnik nevyžaduje velkou investici. Můžete úřadovat v kuchyni, náklady na vydání knihy nemusí překročit 200 0000 korun a při troše štěstí vyděláte milion. Netřeba se starat o odbyt, sazbu, zlom a distribuci, pouze to všechno objednat. Je to sice velká loterie, ale šanci na výhru má. Zkuste si založit nějakou firmu s tak malou investicí! Můj bratr dřív, než si mohl dovolit koupit lékárnu, střádal potřebný kapitál deset let. V téhle branži stačí prodat domek po babičce a můžete začít ve velkém. A je tu ještě druhý důvod, mnoho sečtělých lidí si myslí, že jde o snadné podnikání, protože mají rádi literaturu. To je velký omyl, musíte rozumět trhu a mít nos na prodejné knihy, proto tolik nakladatelství stále vzniká a zaniká. Je třeba se zdržet vydávání knihy, která vás kdysi nadchly. Literatura stárne.

 

Proč vlastně knihkupci mají knihy v komisi?

Když prodáváte zeleninu nebo ovoce, dokážete svůj obrat odhadnout, objednat si přiměřené množství a rovnou zaplatit. A nemůžete dlouho skladovat. Knihkupci se zboží nekazí, ale platit na dřevo nemůže, nemá ponětí, co prodá, většina knih je téměř neprodejných a nikdo si nemůže dovolit mít krám plný špatného zboží. A tak nakladateli nezbývá, než vydat 1 500 – 2 000 výtisků a rozhodit je, pokud možno, do všech knihkupectví v republice a čekat, jak to dopadne. Kdyby vydal málo, řekněme 500 výtisků, nejenže by nebyly na všech pultech, ale výdaje na výrobu jednoho exempláře by neúměrně zvýšily prodejní cenu a snížily prodej. Proto je nutné riskovat a vypočítat si optimální poměr mezi nákladem a cenou. Ale i tak je investice do podnikání relativně nízká. Proto se stále objevují noví a noví nakladatelé. Málokdo uspěje. Zbohatnout se na vydávání knih nedá.

 

Vizitka

Alexander Tomský (13. 12. 1947)

Vyrůstal v Dobrušce, Hradci Králové a Pardubicích v rodině archeologa a lékařky. Po odchodu do exilu (1968) studoval mezinárodní vztahy na The London School of Economics a filosofii na The London Institute od Education. Pracoval jako politolog v ústavu Keston College, kde se specializoval na výzkum církve a státu a nábožeenské opozice ve Střední Evropě (1977–84). Byl ředitelem anglické pobočky světové charitativní organizace Kirche in Not. Založil a vedl exilové nakladtelství Rozmluvy (1981) a stejnojmenný literárně filosofický časopis konzervativní orientace. Po návratu do vlasti v roce 1989 se stal ředitelem nakladatelství AV ČR, Academia a vedl ediční program nakladatelství LEDA. Překládá z angličtiny a publikuje komentáře v českých médiích. O svém životě, literatuře a politice rozmlouvá v knize Lenky Jaklové – Věčná vzpoura v srdci konzervativce  (LEDA, 2021).

 

Mohlo by vás také zajímat...

ČR: S novým rokem přichází také Místní kultura s formátem podcastu, který je dnes součástí většiny internetových médií. PODCAST MÍSTNÍ KULTURY přináší dialogy s lidmi, kteří mají, co říci. Autorsky ho bude připravovat zkušená rozhlasová publicistka a dokumentaristka Hana Soukupová.

Celá ČR
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média
EDITORIAL
05.02.2023

ČR: Masopust, slavnostní období, které začíná po svátku Tří králů, se mimo jiné vyznačuje obdobím hodování, veselí a bujarými zábavami. Na nich byl dostatek příležitostí pro skupinové hrátky.

Celá ČR
Lidová kultura
Co se děje
03.02.2023

LIBOCHOVANY: Pro milovníky starých pověstí mohu nabídnout výpravu na místo, které již je na mapě označeno, ale značené cesty tam nevedou. Odměnou vám může být nezvyklý výhled a na místě si můžete pustit v případě dostatku dat i audiovizuální zpracování pověstí o tomto místě.

Libochovany leží na tak zvané lysecké trati. To je železniční trať z Lysé nad Labem do Děčína. Když vystoupíte v Libochovanech, kde je i krásný opravený ale nepřístupný zámek, je zapotřebí vyndat mapy v mobilní aplikaci. Severovýchodně od obce se tyčí pás zalesněných vrchů a jeden z nich je označen Čerťák.

Dojdete pod něj již zarostlou úvozovou cestou. Je to vrch plný skalnaté suti. Na něj musíte vystoupit vlastní cestou okolo bývalého lomu s velkým převýšením. Výhled na lomy na Deblíku a na Trabicích ale stojí za to. Také Libochovany i se zámkem máte krásně pod sebou, včetně Labe klidně se třpitícím v mírné zákrutě. Není nad to posadit se na některý z kamenů a pustit si audio- vizuální pověst o Čertově drápu, jak se vrchu dříve říkalo.

Naleznete jej na tomto linku na YouTube:

https://youtu.be/Q2iUBjan4fo

Poté se můžete pokusit najít otisky čertových drápů sami, ale pozor, ať nespadnete na dno bývalého lomu! Zelená značka vás pak pohodlně odvede na Kalvárii, kde se tyčí tři kříže, a poté už sestoupíte do Velkých Žernosek, odkud můžete pokračovat vlakem libovolným směrem.

Celá ČR, Ústecký kraj
Cestovní ruch, Děti a mládež, Knihy, literatura, média, Hudba, Památky
Co se děje
03.02.2023

ČR: V polovině ledna vybrala Česká televize pětici interpretů, kteří se přihlásili do letošního ročníku Eurovision Song Contest. Výběr národního zástupce odstartoval přímý přenos na youtubovém profilu soutěže a v iVysílání ČT. Hlasy pro zpěvačky Maellu, Pam Rabbit, Markétu Irglovou, dívčí skupinu Vesna nebo pro písničkáře RODANA mohou fanoušci posílat do půlnoci 6. února.

Celá ČR
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média, Hudba, Soutěže a festivaly
Co se děje
02.02.2023