SRDCAŘI / Malé velké příběhy lidí kolem nás / Soňa Sílová

Soňa Sílová pochází z malého půvabného východočeského města Luže. Chodila tu do školy, dodnes se sem hodně vrací za rodiči a známými. Troufám si říci, že tady má kořeny a že se sem třeba jednou zase vrátí z pražského působiště natrvalo. Se Soňou se známe opravdu dlouho. A ačkoli jsme se na základní škole, pokud jde o přátelství, spíše míjely, později se naše cesty propojily a teď si to vynahrazujeme. Dokonce tak, že pro zjednodušení se oslovujeme „ségro“ a mé děti nám říkají Soňa „jedna“ a Soňa „dvě“. Tak tedy Soňa, absolventka gymnázia, Karlovy univerzity, nyní pracující pro Církev adventistů sedmého dne, vdaná, matka dvou synů, zakladatelka úspěšné FB skupiny Vzpomínky na starou Luži, srdce a duše blogu Pomoc Marii, milovnice díla Terézy Novákové, přijala mé pozvání k dialogu.

Během covidu jsi zavedla on-line „kázání“ pro ženy. A na jedno z nich jsem se připojila i já. Přiznávám se, že jsem tě jako ateistka se zájmem poslouchala. Tvé myšlenky jsou vpravdě pokrokové, nahlížíš zajímavě na „ožehavá témata”, homosexuality například. Jak ses vůbec dostala po absolvování vysokomýtského gymnázia ke studiu Evangelické teologické fakulty?

To bylo dobrodružství. Jakmile nastal první lockdown, najednou přišel okamžik, kdy jsem si říkala, co budu dělat?!! Moje práce je založená na setkávání se s lidmi, jednotlivě i ve větším množství při shromáždění, v nemocnicích a podobně. Můj kolega ale velmi brzy přišel s nápadem využít už roky fungující techniku s on-line vysíláním a setkávat se několikrát týdně aspoň na dálku. Mě napadlo nazvat je prostě „Jsme spolu” a myslím, že to zvlášť v prvních týdnech mnoha lidem pomohlo.

To, u čeho jsi byla, to bylo on-line čtení a přemýšlení nad biblickými texty. Tehdy jsme, tuším, procházeli prý nejnudnější a nejzbytečnější biblickou knihou – Levitikem, čili 3. knihou Mojžíšovou. Jako vždy jsem zjistila, že je to naopak skvělé, dobrodružné a dodnes aktuální čtení. Zrovna dnes (21. 12.) jsme skončili s novozákonní knihou Skutků apoštolů. Pokrokové myšlenky nemám ani tak já jako právě Bible. Je až nepříjemné, jak umí hrábnout do svědomí a do toho, co by člověk nejradši zapomněl a nechal vyhnít. Ono to ale vždycky někde vypluje a biblický text vybízí k řešení traumat, pocitů viny, neschopnosti odpustit a zdravého sebepojetí a taky přijímání druhých i s jejich chybami.

Evangelická teologická fakulta UK byla pro mě volba proto, že jsem milovala historii, antiku. Učit se řečtinu a hebrejštinu a číst texty v originále byl a dodnes je silný zážitek a vůbec šlo o pronikání do základů naší kultury, do podstaty, na čem dodnes stojí naše společnost, ačkoli si to většinou neuvědomujeme.

Co tě přivedlo právě mezi adventisty a co přesně máš na starosti?

Mezi adventisty mě přivedla „náhoda” v podobě mé potřeby číst a poznávat. A Bible byla tajemná a tehdy pro mě nepochopitelná a tenkrát mi v mých nějakých patnácti šestnácti letech kamarádka nabídla setkávání nad Biblí s tehdejším lužským adventistickým kazatelem, a protože to dávalo dobrý smysl a tamější společenství s mnoha mladými lidmi bylo podnětné prostředí, tak jsem se stala ráda jeho součástí.

Dnes jsem v pozici kazatelky, tzn. duchovní či farářky na dvou velkých pražských sborech, což znamená poměrně intenzivní kontakt s nějakými dvěma stovkami aktivních „farníků”. V praxi to je studium a příprava každotýdenních kázání, tedy promluv a aktuálního výkladu biblického textu, příprava setkání nad Biblí, o kterých jsem už mluvila, pak setkávání se skupinami mladých lidí, dětí, návštěvy u starých „farníků” u nich doma, případně ve zdravotnických zařízeních, naslouchání, povídání i o těžkých tématech, podpora při těžkých životních situacích jako jsou všelijaké krize nebo nemoc a úmrtí, příprava pohřbů, ale zase i doprovázení a příprava ke křtu (křtíme ponořením celého člověka do vody v době, kdy se rozhodne pro křest sám za sebe) nebo příprava ke svatbě. Těch životních situací je mnoho, a tak je to práce rozmanitá a neustále vyžadující celého člověka, bez pevné pracovní doby a v případě nutnosti nonstop.

Pomoc Marii – představ čtenářům, oč jde, jak dlouho to trvá, co je před námi a co se dosud podařilo...

To se vám takhle ozve kolega, kaplan z ženské věznice, že do se Prahy k dětem vrací mladinká máma propuštěná na podmínku a děti nemají zimní oblečení. To jsou myslím už čtyři roky. Tak jsem zalarmovala hlavně mámy v pražských adventistických sborech a sešlo se dost použitého i nového oblečení. Ale ukázalo se, že Marie a děti nemají prakticky nic, bydlí v mizerných podmínkách v domě, kde se dělo leccos. Tak to šlo jedno za druhým, díky mým kontaktům na Vězeňskou duchovenskou péči a mnoha dalším skvělým lidem se podařilo získat městský byt, sehnat nábytek, ložní prádlo atd. atd. Marie je pro mě zjevením–- člověk, kterému vězení zachránilo život, naučila se tam třeba pečlivě uklízet, její úklidové služby jsem využila já i mnoho mých známých. Ale dostat se ze dna naše společnost v mnoha případech dost dobře neumožňuje, tak už čtvrtým rokem kousek po kousku s přispěním ochotných dárců snad posouváme Marii ke stabilitě. Vypadané zuby, autoimunitní onemocnění, nemoci a narušený vývoj dětí se zkušeností z dětského domova a zanedbávání vlastní babičkou, to je koktejl, ve kterém se tahle mladá žena motá, ale taky statečně zápasí a jsem ráda, že také troje Vánoce měli přes tebe dárky z Krabic od bot – díky za spolupráci! Letos mají možnost v Šatníku Praha i jinde a já občas pro ně udělám nákup.

Kdy se ti do cesty připletla Teréza Nováková a deisté, sektáři – prostě blouznivci?

Relativně pozdě – až během vysokoškolských studií. Věděla jsem, že Teréza Nováková psala o kraji, odkud pocházím a který mám ráda, a protože se hodně věnovala i pozorování náboženských poměrů, říkala jsem si, že by to mohla být fajn ročníková práce a třeba i diplomka. Tak jsem se začetla a byla jsem chycená. Nováková se nečte úplně snadno, hlavně její romány, ale třeba její povídky jsou o dost přístupnější a odborné články ukazují, jak pečlivě dělala po vsích a městečkách svůj výzkum. Spousta nářečí, které jsem už trochu znala od svého tehdy budoucího tchána a reálie typu náboženských třenic i osvícených přátelství mezi katolíky, „evanjelíky” a „blouznivci” se pro mne staly neskutečným výletem do minulosti mně známých míst a taky zdrojem pro pochopení zvláštností povah některých lidí, do kterých se tehdejší zápasy dodnes propisují. Tajnůstkářství, strach něco prozradit a potřeba naopak vyzvídat od druhých, lpění na majetku a na obraně pravé víry, s tím se dodnes setkávám. Aniž bych to tehdy věděla, tak část dětství jsem strávila s babičkou u „strejdy”, jehož manželka byla kdysi spiritistickým médiem ve vsi proslulé svojí odbojností. Já se ale v tom starém domě cítila velmi dobře, i když v něm nakonec strejda odešel ze světa vlastní rukou.

Vzpomínky na starou Luži – členů máme více než 1200 a je obtížné někdy korigovat názory –, ale musím říci, že skupina je velmi slušná a tolerantní. A je nádherné sledovat to propojení lidí z celé republiky. Lidí, kteří to kolem Luže znají. Co tě přivedlo k založení skupiny?

To byla úplná náhoda. Před čtyřmi lety jsem takhle na podzim na facebooku zahlédla skupinu Vzpomínky na starou Chrudim s historickými fotkami a zajímavými informacemi. Tak jsem si řekla, že si vyzkouším, jak se na facebooku zakládá skupina a cvičně a neoriginálně ji nazvala Vzpomínky na starou Luži a jako obsah jsem tam naskládala naši naskenovanou sbírku historických pohlednic Luže. Čekala jsem pár „lajků”, nic víc. Ale ono se to rozjelo nevídaným způsobem a lidé začali komentovat, vkládat své fotografie, dotazy. Lužáci, i ti dávno odstěhovaní, potomci dokonce ze Spojených států, bývalí pacienti z Hamzovy léčebny… No a pak odborníci jako jsi ty nebo ředitel skutečského muzea, z chrudimského muzea a archivů a taky místní znalci, kteří vědí o všech a všem všechno (nechci psát vyloženě drbny, ale…), to má taky svoji hodnotu. Nejvíc se mi líbí ty objasňované záhady, vzpomínání a setkávání starých známých – to je moc fajn.

Aby nebylo všechno tak jednoduché jeden z tvých synů je postižený. Smekám před tebou za to jak, vše zvládáš. Občas vyrážíme na vycházky se všemi našimi dětmi společně a vidím, jak obtížné je někdy korigovat synovy nálady. Ale ty to vždycky obdivuhodně zvládáš.

No není to úplně snadné. Ani nemám pocit, že to zvládám. Zároveň prostě musíš a není v tom žádné hrdinství. Ani žádnou radu vlastně nemám, jen osobní zkušenost a tím pochopení pro podobně obdarované. To obdarované říkám úmyslně. Ono totiž, co je postižení a kdo je vlastně normální? Tihle lidé (v našem případě autismus se silnou poruchou pozornosti) jsou nároční, ale také ukazují, že věci, lidé, situace se dají chápat úplně jinak, jak by mě to nikdy nenapadlo. A kdo z nás má vlastně pravdu? Když syn při snaze nás rodičů o včasný odchod do školy pronese, že želva je taky pomalá a nikomu to nevadí, tak se na sebe podíváš zvenčí a řekneš si, že idiot jsem tu spíš já. Jestli mám přece jen říct nějakou radu, tak pokud to jenom trochu jde, najděte si čas, třeba jen chvilinku pro sebe, netrapte se, co si myslí ostatní bez podobné zkušenosti a heslem je: Vydržet!

Soňa a Soňa na samotný závěr

Soňa – není to příliš časté křestní jméno. V případě nás dvou je ale nad slunce jasné, že pokud se sešly dvě osoby tohoto křestního jména, tak je to obrovské štěstí. A samozřejmě ty klikaté cesty života. Cesty, které nás svedly do stejné školy a pak k sobě znovu po letech.

Já – Soňa, co se ptala. Sama o sobě, v duchu Járy Cimrmana, říkám, že jsem bezvýhradný ateista, který se ale bojí, že ho za to Pán Bůh potrestá. Se Soňou, jež si se mnou povídala, jsme zavedly tzv. duchovní cvičení, což je jen krycí název. Odradí děti od účasti na společném výletu, a tak máme čas jen pro sebe. V čem spočívá duchovní cvičení? Povídáme, povídáme, povídáme a hodně se smějeme. Doporučuju všem! Povídejte a smějte se! A na cestě rokem 2023 se nechte třeba trochu inspirovat povídáním dvou spolužaček a přítelkyň ze základní školy.