Články a komentáře

Antré – rozhovor nad knihou s historikem Martinem Boštíkem

Psal jste knihu rozhovorů s člověkem mimořádně osobitým a spontánním. Jako příklad uvedu jeho slogan pro krajské volby: „Nemyslím, na sex, myslím na Pardubický kraj.“ Jak se vám dařilo vtěsnat do přijatelné formy spisovného jazyka muže tak nespoutaného, aniž byste jeho vyprávění upřel autenticitu?

Je pravda, že se Miroslav mnohdy vyznačuje nekonvečním chováním. Kdo ho zná, ví dobře, o čem mluvím, protože on, jak srší energií a nadšením, tak si příliš nedává ubrousek před pusu, a expresivita jeho výrazů, v kontextu humorná, každému třeba nesedí. V knize uvádíme řadu historek, jak mu to nedalo a zareagoval, a jak se to pak objevilo v televizi a pak se říkalo, že Litomyšl má sprostého starostu. (smích)

V našem případě dialog probíhal poměrně neproblematicky. Zjistili jsme, že máme na spoustu věcí podobné pohledy a že jsme schopni – a to je nesmírně důležité – vyjít si vstříc. Domluvili jsme se, že knihu budeme psát spisovně s tím, že občas ponecháme vyprávění i v těch expresivnějších podobách. Od počátku jsem ale myslel na to, že nepůjde jen o nějaké povídání u kávy, ale o vzpomínání, které bude mít seriózní dokumentační ráz.

Přístup hodný historika... Jistě také proto knihu vydalo Regionální muzeum v Litomyšli. Dovolím si povzdech jako obyvatelka města Hradce Králové – jaká promarněná šance, že podobné hovory neexistují s legendárním starostou Františkem Ulrichem, tvůrcem Salonu republiky.

No bezesporu. Za první republiky tady v Litomyšli byl purkmistrem František Lašek, všekulturní osobnost, která přivedla město k obrovskému rozvoji. Podle něho se také jmenuje cena, která je tu v současnosti udílena. František Lašek napsal paměti z období druhé poloviny 19. století, kde zaznamenal z vlastní zkušenosti i z vyprávění jiných různé děje, které se zde odehrály. Je to krásné čtení z pokladnice solidních historických znalostí. Velká škoda, že autor už nestačil zachytit období svého starostování od roku 1919 až do roku 1941 a popsat všechno zevnitř. Jak to viděl on jako jeden z hlavních aktérů.

Také z toho důvodu považuji naši knihu za nesmírně cenný zdroj informací, který umožňuje pochopit, jakým způsobem s pomocí vnějších i vnitřních příčin mohla Litomyšl dojít k tak nebývalé proměně.

Mnozí z nás si ještě pamatují šedivé socialistické městečko, kde to vypadalo jako krátce po válce. Na oprýskaných fasádách historického náměstí nebyla snad jediná barva. Zámek komunisti sice opravili, ale reálně hrozilo, že piaristický chrám nechají zbourat. Všude kolem nálety bříz a navezená suť. Najednou uteklo deset let a o Litomyšli se psalo na stránkách prestižních architektonických časopisů jako o symbióze historické a moderní architektury a už se formulovala myšlenka „litomyšlského zázraku“. Myslím, že se nám v knize podařilo podrobně zachytit právě tento moment přerodu. Co k tomu vedlo? Jakým způsobem toho Litomyšl dosáhla? A že tou hlavní osobou, která za tím vším stála, byl právě Miroslav Brýdl.

Co podle vás rozhodlo o úspěchu Miroslava Brýdla v čele města?

Bezesporu jeho houževnatost a permanentní nasazení. A pak také jeho obdivuhodný talent shromažďovat kolem sebe lidi a motivovat je ke společným cílům. To je první a základní předpoklad jeho úspěchu. Ale nepředstavujte si, že s ním vždycky všichni souzněli.

Litomyšl je samozřejmě se vším všudy maloměsto. Počátkem 90. let tu občané ještě žili v představě oné jiráskovské malebnosti „Filosofské historie“. Jakýkoli vstup moderních prvků do historického jádra vnímali neblaze a velmi kriticky. Proto se také v knize důkladně věnujeme situaci v roce 1992, kdy se ve městě rozhodovalo o přestavbě dnešního supermarketu Kubík. Památkáři tehdy zavrhli vítězný návrh architekta Josefa Pleskota, ale je třeba připomenout, že jejich tradicionalistický postoj naprosto souzněl s viděním většiny obyvatel. Na výstavě v domě U rytířů, prezentující Pleskotův návrh, lidé zapisovali do knihy jednoznačné odsudky.

Postupně se však ledy začaly prolamovat. Rozhodujícím bodem obratu se stala realizace „modré“ základní školy, která byla architektonicky oceněna, psalo se o ní na celonárodním fóru a Litomyšlané ji skutečně přijali. Pak přišla řada dalších staveb a myslím, že o správnosti této cesty veřejnost definitivně přesvědčila revitalizace Klášterní zahrady.

Vaše kniha se ohlíží za pozoruhodnou érou polistopadové Litomyšle. K ní neodmyslitelně patřil i hostinec U Černého orla, v současnosti zavřený. Nestálo by za to, aby tu jednou visela pamětní deska, která bude připomínat, že právě tady zasedal svého druhu litomyšlský Senát, kde se odehrávaly přelomové diskuse s občany, a jemuž předsedal Miroslav Brýdl?

To rozhodně stojí za úvahu. Tam se skutečně rodilo mnohé z toho, co se pak realizovalo. Kolik jen bylo návštěv, které tam Mirek vodil, včetně španělského královského páru! A jestli máme zvenku na Černém orlu napsáno, že tam kdysi hrál Josef Kajetán Tyl, no tak by zevnitř mohla být připomínka těchto časů. Nehledě na to, že je tam na zdi nádherná kresba Karla Kryla, kterého tam přivedl v roce 1992 Bohdan Kopecký.

Miroslav Brýdl: Ano, byl jsem u toho.

Ve správný čas na správném místě – rozhovor s Miroslavem Brýdlem

Dnes je až neuvěřitelné, co všechno jste už v prvních letech starostování dokázal iniciovat, rozpohybovat. Co vám tehdy pomohlo? Měl jste takzvaně „natrénováno“?

Mě už to tady za komunistů v 80. letech tak štvalo, že jsem říkal své ženě Pavle, že buď budeme emigrovat, nebo musíme něco udělat. Nebyl jsem sice nějak hodně kontrolovaný, ale přece jen mě hlídali estébáci. Když se to začalo ideologicky trochu rozvolňovat, založil jsem soukromou prodejní galerii, abych se dostal z toho uzavřeného světa. Jenže v tom přišel listopad 1989, v republice se to hnulo k lepšímu, a tak jsem šel do toho a stal se starostou. 

Jako student jsem v Praze zažil zlatou éru poválečné kultury. A teď jsem se vlastně do těch 60. let začal vracet. A byl to úžasný základ – tehdy jsem navštěvoval výstavy moderního západního výtvarného umění, chodil do divadel – Na Zábradlí, Za branou, do Činoherního klubu. Později jsem se spřátelil s mnoha vzdělanými lidmi, např. s kunsthistorikem Emilem Kodytkem, a také s umělci. Hodně jsem četl a prostřednictvím literatury jsem se začal zajímat o architekturu, především o konfrontaci té historické a nové, což se mi jako starostovi Litomyšle náramně hodilo.

Starosta, který rozumí kumštu a architektuře

Přicházel jste s nápady, které rozhodně nebyly pomíjivé, ve městě jste upevňoval tradice (Smetanova Litomyšl), ale zakládal jste i tradice nové (Smetanova výtvarná Litomyšl, festival Lázně ducha, Archimyšl), utvářel kontinuitu. Bylo to vědomé?

Těžko říct. Já si na zpětnou vazbu moc nepotrpím. Když se pro něco rozhodnu, tak za tím jdu!

Vzpomínám si, jak jsme na jaře roku 1990 vyjeli do Rotterdamu na setkání zástupců samospráv ze zemí východní a západní Evropy. Jel s námi i předseda Svazu měst a obcí České republiky Oldřich Černík, v době pražského jara v roce 1968 předseda vlády. A tam jsem si uvědomil, že historická města jsou v docela jiné situaci než ta nehistorická. Tak jsem přišel s nápadem, že založíme Sdružení historických sídel Čech, Moravy a Slezska. A takhle se rozjel celostátní orgán, který pak přinesl spoustu dobrých věcí nejenom pro Litomyšl, ale pro celou republiku

Architekt Josef Pleskot kdysi zavzpomínal, že litomyšlský architektonický zázrak byl možný proto, že jste byli schopni vnímat Litomyšl jako celek.

Je to tak. V Litomyšli nešlo pouze o historické jádro, to je sice úžasné, ale nebylo možné vystačit si jen s historickým kontextem. Ve městě chyběly školy, tak jsme je postavili, dobudovali jsme sportovní stadion, začali jsme uvažovat o průmyslové zóně, naše koncepty byly dlouhodobé. Oporou mi byla Zdena Vydrová a architekti, s nimiž jsem našel blízký vnitřní vztah. To je trojice, o níž často mluvím – Vydrová, Pleskot, Burian. Oni Litomyšli pomáhali vědomě. Zdena oficiálně jako hlavní architektka města, Aleš Burian a Josef Pleskot ze své dobré vůle. A takhle jsem se dostal k těm nejlepším architektům. Nikdy mi nevadilo, že ti lidé jsou chytřejší než já. Třeba Josef Pleskot – to je hloubka sama o sobě. A naopak, on se nepozastavoval nad tím, že se vyjadřuji spontánně. Věděl, že mám skutečný zájem o věc, že do toho dávám energii a snažím se získat i lidi kolem sebe. A to bylo podstatné.

V této souvislosti věčná otázka – je kultura jenom nadstavba?

To je nesmysl. To je přece podstata! Kdyby nebylo kultury a umění, tak co? Tak budeme jenom jíst? Kultura je bytostně spjata se samou podstatou lidskosti, není jen jejím nahodilým či vnějškově determinovaným produktem.     

Největší lobbista České republiky

K tomu, aby se věci hýbaly, bylo třeba získat značné finanční prostředky. A nejen pro Litomyšl. Miroslav Kalousek o vás svého času prohlásil, že jste největší lobbista České republiky. Byla to ironie, nebo výraz uznání?

To bylo velké uznání. Během starostování jsem jezdil jednou týdně do Prahy, chodil na ministerstva, za úředníky i za poslanci do Parlamentu. Stále jsem s nimi udržoval kontakt a získával informace o různých programech a možnostech dotací. Někteří poslanci se přede mnou schovávali. Ale já jsem se nedal. S mnohými jsem nakonec navázal přátelské vztahy.

Jednou jsem se dostal v Parlamentu do rozpočtového výboru a řekl jsem, že zastupuju historická města ČR a že chceme peníze na obnovu. Já si sedl, ministři stáli, ale mně to bylo jedno. Říkal jsem si, že dokud mě nevyslechnou, tak nevstanu.

A nerozpakoval jsem se obrátit také na poslance Krause, ačkoli stál na „na druhé straně břehu“. Když místní komunisti usilovali o to, aby v Litomyšli postavili fabriku, chtěl jsem po nich, aby mi na oplátku pomohli s Krausem. Svůj slib splnili.

Tak tedy starosta–vizionář a současně starosta–pragmatik?

To se nedá nic dělat. Musíte v sobě překonat ideologické zábrany. Já jsem třeba nezpřetrhal vztahy s lidmi, s kterými jsem se stýkal za komunismu. I když mně v něčem vadili, tak jsem si říkal: Jestli udělali něco pro Litomyšl dobrého, tak to je víc, než jestli mě naštvali za komunismu.

Dnes se o to hádáme v hospodě Na Veselce s mými přáteli, kde se pravidelně scházíme. Já hájím Havla, to, že po listopadu 1989 bylo nutné udělat tlustou čáru. Tak jako dnes, když se vytahuje před volbou prezidenta, jaký ten generál Pavel byl. Přece se nemůžu pořád dívat, co ten člověk dělal před třiceti lety? Tady nějaké to odpuštění fakt musí být, nebo se nikam nedostaneme a zvítězí ještě někdo horší.

To je to biblické, že i hříšníkovi může být za určitých okolností odpuštěno…

Vždyť já jsem byl taky hříšník! A ne malý. (smích)

Martin Boštík: Problém je v tom, že komunisté se za hříšníky nepovažovali. Na druhé straně se tu budovala nová realita na základech, které nikdo nenaprojektoval tak, aby byly ideální. Dost dobře nebylo možné odmítat projekty – byť bývalých funkcionářů – které byly všeobecně prospěšné. Proč by takoví lidé nemohli v nové době prospět? Odvádět daně, zaměstnávat lidi?

Nakonec vy jste z nich, Miroslave, učinil i litomyšlské mecenáše kulturních událostí...

Jen z některých, jiní naštěstí zkrachovali. Ale to je život. Ono se to dneska dobře říká, jenže tenkrát některé zákony platily, jiné neplatily, rozbíhalo se soukromé podnikání, a nikdo to pořádně neuměl. A stejně tak na radnici. Za komunistů město nemělo vlastní pořádný rozpočet, najednou jsme se museli učit, jak ho sestavit. Hodně záleželo na tom, jací lidé se sejdou v zastupitelstvu. A můžu říct, že hned ta první sestava byla výborná. Zastupitelé pochopili, o co mi jde a neházeli mi klacky pod nohy. A i když třeba za mnou přišli, že se jim to či ono nelíbí, sedli jsme si u piva a mluvili o tom. Dnes to vypadá jednoduše, ale někdy to bylo doslova na krev.

Co si o tom myslí váš syn Daniel, další Brýdl a současný starosta Litomyšle?

Když si přečetl knihu, řekl mi, táto, tenkrát to bylo úplně jiné. A má pravdu. Dnes se všechno tak zbyrokratizovalo, že ani běžné věci nejdou normálně. Na všechno musíte mít projekt. A bohužel, znovu se vrátilo podezřívání a nedůvěra, a to všechno dohromady překračuje snesitelný rubikon.

Jaká byla tedy 90. léta z vašeho pohledu? Náročná, vyčerpávající, divoká, ale svým způsobem nesmírně tvořivá?

Samozřejmě. Já jsem nikdy neměl respekt před autoritami. S tím jsem měl potíže, už když jsem dospíval a protestoval proti všem nepravostem. Vzpomínám si, jak nás, starosty, prezident Havel poprvé pozval na Hrad a jak z toho byli všichni vykulení a trpělivě na něho čekali. A já jsem řekl, brácho, než přijde, pojď, něco si dáme. A Jirka na to, co blbneš! Ale no tak, třeba se k němu dostaneme. Nakonec jsem se s Václavem Havlem sblížil, zato s Václavem Klausem ne – hned jsem vycítil, že jsme oba jiní. Moje ego je sice taky velké, ale na to jeho nemá. Samozřejmě, že bez ega to nejde, ale nesmíte jím ničit ostatní.

Historka s Daliborem Balšínkem, šéfredaktorem ECHA, kterou uvádíte v knize, ale naznačuje, že ani vy netrpíte „přílišnou skromností“. (smích)

Já myslím, že člověk by se neměl stydět za to, že něčeho dosáhl. To mně dodnes vadí, jak z minulé doby přechází anonymita. Proč si nepřipomínat architekta, který navrhl pěkný dům? Na západě jsou všude na radnici vystaveny fotografie starostů, šlechta portrétovala své předky. V ECHU publikovali, že starosta Litomyšle to tady dělal dobře. Tak jsem napsal panu Daliboru Balšínkovi, že jsem rád, že to napsal, ale když o někom píše, že ho má taky jmenovat. A on to hned v příštím čísle napravil. Aby bylo jasno, mně nejde jen o mě, jde mi o princip, aby si lidi uvědomili, že za těmi projekty jsou živí lidé, kteří do nich dávají svůj um, svou energii a že to má být oceněno. Lidi přece nejsou dav, jsou to také osobnosti a je třeba je vyzvedávat.... Ještě jeden příklad – ve Svitavách vydali nově zpracované dějiny města a můj bratr (bývalý starosta města) je v knize zmíněn jen okrajově. Řekl jsem mu: „Jirko, to je docela blbý, vždyť v těch Svitavách jsi začal válčit ty. Když se předělávalo náměstí, tak proti tobě byly veliké útoky.“ A je pravda, že on to měl ve Svitavách nesrovnatelně těžší než já v Litomyšli.

Je důvodem především to, že Litomyšl je historicky české město, zatímco sousední Svitavy bývaly německé a po válce se tu vyměnilo obyvatelstvo?

Samozřejmě, v našem městě se odjakživa daří patriotismu, to je to podhoubí. A když mě někdy trochu štval, označoval jsem ho jako „národní opruzení“.

Když shrneme, že se v Litomyšli opravdu podařil zázrak, za nímž stáli konkrétní lidé a jehož jste byl vlastně producentem – souvisí s tím i skutečnost, že v roce 2012 odtud vzešla tzv. Litomyšlská výzva? Čeho se týkala? A proč jste cítili potřebu ji vydat?

Vadilo nám a dodneška vadí, že se v architektonických soutěžích vybírají stavby především podle nízké ceny. A to je špatně! Samozřejmě, že cena je důležitá, ale stejně tak je důležitá i kvalita a vysoká estetická hodnota, a ta se cenou vyjádřit nedá. Naše výzva pak sice trochu zapadla, protože začala politická krize, ale stále cítíme, že s tímhle problémem se musíme v České republice vypořádat. Teď svitla naděje při architektonické soutěži na pražskou Filharmonii. Ta už byla realizovaná na mezinárodní úrovni.

Dost, nebo málo Havla?

Co by si od vás mohli jinde převzít, je také vzácná litomyšlská kontinuita, která pokračuje jako štafetový běh. Setkávání emeritů. Obávám se však, že něco takového je nepřenosné.  

Vlastně ani nevím, jak se to mohlo stát, ale děje se to. My všichni litomyšlští polistopadoví starostové se vzájemně respektujeme. Když nastoupí nový starosta, neneguje toho předchozího a jeho éru, ale pokračuje v tom, co bylo rozdělané. A to platí dodneška. Pravidelně se také scházíme já a moji nástupci Jan Janeček, Michal Kortyš, Radek Kašpar a nakonec i můj syn Daniel jednou za dva měsíce na oběd a vyměňujeme si názory. Můj syn v této tradici pokračuje. A není nic špatného na tom, že chce překonat svého otce – takové soupeření je přirozené. Jen já se musím brzdit, abych mu neřekl: "Hele, Dane, tohle se mi nelíbí!" Je přece normální, že on už vidí věci generačně jinak.

V knize připomínáte vzkaz prezidenta Václava Havla, že se snad někdy setkáte U Černého orla. K tomu už ale nikdy nedošlo, že?

Zato jsme se setkali v krásné Třeboni. Jenže já si přál, aby se nám to povedlo v hospodě, bez ženských. Nakonec nám setkání umožnil Láďa Horáček v pražské Pasece. Myslím, že to byl můj syn Tomáš, kdo mi vytkl, že je v knize moc Václava Havla. Ale já si to nemyslím, on mi byl lidsky blízký. My jsme si nemuseli příliš vyprávět, a přesto jsme si rozuměli. Když jsem s ním byl ve Washingtonu a viděl jsem, jak ho Američani uznávají, a pak jsem ho doprovázel na banket pořádaný na jeho počest ve Světové bance, jehož se zúčastnila i Madeleine Albrightová a další ministři, byl jsem nesmírně hrdý. Říkal jsem si, jaký je to zázrak, že tak malá země jako Česká republika, má ve svém čele takového muže. A jinak byl naprosto normální, jistě proto, že zažil spoustu věcí, nemohl studovat, což člověka taky formuje. Ano, možná je tam hodně Havla, ale ať si říká, kdo chce, co chce, třeba i v té hospodě Na Veselce, mně to nevadí. 

Mimochodem, kdo jsou klíčoví muži vašeho života, o které jste se mohl opřít a kteří na vás měli vliv?  

Sochař Olbram Zoubek, malíř Bohdan Kopecký, nakladatel Láďa Horáček, z architektů Josef Pleskot, Aleš Burian, historik umění Emil Kodytek, který mě orientoval ve světě památek.

A pokud jde o ženy?

Malířka Lída Jandová, architektka Zdena Vydrová…. Ale já jsem měl s ženami už od mládí vždycky problém. A je to pochopitelné. Muž cítí sílu ženy a nechce se jí úplně podvolit, i když žena má většinou pravdu.

Zas to ego?

No jistě. Přitom já jsem pro to, aby ženy byly emancipované.

Váš bratr Jiří vám prý řekl, že vaše knížka je dobrá, ale že její hrdinkou je ve skutečnosti Pavla?

No jo, vždyť to tak je. Moje žena Pavla mi byla a je opravdu velkou oporou. V době, kdy jsem starostoval, nejenže mi vytvořila zázemí, ale zhostila se i společenské role. V Litomyšli založila pěvecké sdružení Sbor paní a dívek. A když přijel španělský královský pár nebo prezidenti sedmi evropských zemí, a vůbec kdokoli ze světa – tak se chovala přirozeně, ona má totiž v sobě „morašickou noblesu“.

Nikdy jsem si nepomyslel, že si budu tak považovat rodiny. Bál jsem se, že to bude větší průšvih. Můj vzdělaný přítel Emil Kodytek mě strašil a říkal, že pak už budu úplně mimo. Přiznám se, že jsem při svatebním obřadu ani nemohl vyslovit ano, jak se mi sevřelo hrdlo. Dnes vím, že bez rodinného zázemí by můj život nestál za nic.  

Manželství našich dětí zatím fungují, máme výborné vnuky. A tak jsem rád, že přes všechny pestré životní peripetie – a já jsem právě nebyl ten, kdo by se snadno přizpůsobil – jsou, myslím, mé rodinné výsledky docela dobré.

České loutkářství je uznáváno jako významný kulturní a společenský fenomén, jehož masové rozšíření po českých zemích se datuje do poloviny 20. století. Loutkářství se po regionech začalo šířit o celé století dříve. Marionetáři, kteří hráli česky, se tehdy stali součástí procesu národního obrození. Česká tradice loutkového divadla se v současnosti projevuje ve dvou liniích – lidové či amatérské loutkářství a profesionální loutkářství, které se odehrává v divadlech, nezávislých scénách nebo které je předváděno jednotlivci. V Česku nyní působí devět profesionálních loutkových divadel, stovka nezávislých skupin a dalších cca 300 amatérských.

Od poslední třetiny 19. století se rozvinulo jednak spolkové loutkové divadlo (zejména sokolské), také díky masívnímu rozšíření rodinného loutkového divadélka (vlastnila je téměř každá měšťanská rodina) se loutkové divadlo stalo lidovou zábavou. Kontinuální tradici českého loutkového divadla dokládají mnohé scény existující od svého založení dodnes (např. Kacafírek Chrudim, zal. 1913, Říše loutek Praha, zal. 1920, Divadlo S + H, zal. 1930). Počet loutkových divadel ve 20. a 30. letech 20. století byl podle historických pramenů nejvyšší v Evropě. Zapojovaly se vzdělané a talentované osobnosti (výtvarníci, spisovatelé, hudebníci, herci) a poprvé v českém kontextu začalo být loutkové divadlo chápáno jako estetický fenomén. Velmi tomu napomohl první loutkářský časopis na světě Český loutkář (1912), který pod názvem Loutkář vychází dodnes.

Loutkářskou tradici v tuzemsku rozvíjí řada festivalů. Loutkářská Chrudim existuje od roku 1951 a je nejstarší svého druhu v Evropě. Dalšími festivaly jsou například Mateřinka v Liberci, Mezinárodní festival loutkářského umění v Praze, Mezinárodní festival Spectaculo Interesse v Ostravě či Skupova Plzeň (koná se obvykle po dvou letech).

Zdroj: NIPOS

Zeptali jsme se ředitelky NIPOS Lenky Lázňovské:

Kdysi každá běžná prvorepubliková rodina měla vlastní loutkové divadlo. V memoárech mnoha českých umělců najdeme vzpomínku na prvotní okouzlení loutkovým divadlem. Čím si vysvětlujete toto očarování? Zažila jste jako dítě podobné setkání s loutkami?

S divadlem jsem spojená celý život, takže i práce na nominaci byla pro mě velkou radostí. Když vzpomenu na své dětství, hned se mi vybaví domácí loutkové papírové divadlo. Rodiče mně a mladšímu bratrovi hráli pohádky. Divadlo bylo nejběžnější kulturní aktivitou naší rodiny. Jako přeučovaný levák vděčím znalostem o divadle i za to, že pro mě vstup do první třídy nebyl tak komplikovaný. Loutkové pohádky mají děti rády, obraz světa, který nabízejí, je jim blízký, s loutkami se snadno ztotožní a bezpečně se orientují v tom, co je dobro a zlo.

Ano, počet loutkových divadel ve 20. a 30. letech 20. století byl podle historických pramenů nejvyšší v Evropě, což znamená, že vlastnit loutkové divadlo bylo zcela běžné. Dnes de facto po sto letech se nám to zdá jako naprostý zázrak. Vyplynul ze dvou důležitých skutečností. První z nich je tehdejší silné postavení Sokola. Stále se málo ví, že tato tělovýchovná organizace, jež byla doslova všude, měla vždy i vzdělávací odbor s hudební a divadelní sekcí, a to i v nejmenších vískách, jak dokládá množství loutkářských souborů zachycených v Databázi českého amatérského divadla, kterou NIPOS provozuje. Druhý důvod, proč se loutková divadla tolik rozšířila, tkví v tom, že začala být průmyslově vyráběná a měla i kvalitní podobu, např. Mikoláš Aleš maloval prospekty, navíc se vše dalo snadno pořídit, časopis Loutkář tiskl loutkové texty, každý si je mohl koupit. Rodinná divadélka byla opravdu velmi oblíbená jako dostupný prostředek zábavy.

Kdy mělo české loutkové divadlo ve své novodobé historii nejhorší dny a kdy se mu dařilo nejlépe? Jak je tomu dnes? V moderním alternativním divadle loutky hlavní roli zrovna nemají. Nevylili jsme s vaničkou i dítě?

Svět se změnil a divadlo musí reagovat na sofistikovanější, složitější svět, v němž žijeme. Využívá k tomu všech prostředků, které má k dispozici a já si nemyslím, že je to špatně. Takže různé druhy loutek − manekýni, marionety, maňásci ad. v kombinaci s činoherci, výraznou výtvarnou a hudební složkou, tak to dělá třeba královéhradecké Divadlo Drak. Vezměte si třeba vizuálně silné představení Poslední trik Georgese Mélièse, které získalo už téměř před deseti lety Cenu Erik jako nejlepší inscenace roku na oborové přehlídce Přelet nad loutkářským hnízdem, a hraje se dodnes.

Živý herec se na loutkovém jevišti objevuje už od 50. let, což přináší další možnosti vyjádření, např. emoce se tak lépe přenášejí prostřednictvím vztahu loutky a vodiče. Loutky v loutkovém divadle vystupují jako jeden z mnoha výrazových prostředků, čímž se možnosti jejich využití rozšiřují. Pro UNESCO je důležité, že tento tradiční kulturní statek má stále ve společnosti odezvu, že je životaschopný, nemusí mít jen tradiční podobu. To dokládá také fakt, že s loutkou pracuje třeba reklama. Využívá toho, že loutka může být zajímavější než živý člověk – může cokoli.

Proměnila se i profesionální příprava mladých herců. Na DAMU v Praze už neexistuje samostatná katedra loutkového divadla. Nahradila ji Katedra alternativního a loutkového divadla. Jaký kumšt budou studenti v praxi dělat, záleží čistě na nich. Loutkářství je ale docela těžká disciplína vyžadující také manuální zručnost a trpělivost, protože osvojení si nezbytné technologie trvá podstatně déle než třeba u činoherního herectví, u kterého může přijít úspěch (tedy vystoupení před diváky) téměř okamžitě.

Dějiny loutkářství jsou složité a odpovídají tomu, jak se vyvíjela česká společnost. Největší boom ve 30. letech vystřídala válka – Sokol byl zakázán, po r. 1945 tři roky svobody a Divadelní zákon přinesl jiný systém, jak má loutkářská scéna fungovat. Objevily se krajské scény, které se nakonec neosvědčily. Živnost se nepovolovala, kočovní loutkáři skončili. Zajímavostí z této doby 50. let je, že se přecházelo od tradičního repertoáru, který neodpovídal socialistickým idejím, k adaptacím klasických činoherních kusů pro loutky, takže se hrál loutkový Shakespeare nebo třeba Tyl. V roce 1951 vznikla Loutkářská Chrudim a na nohy se začalo stavět amatérské loutkářství. Až tady se opět divadlo rozvíjí a po dílčích ztrátách mezi profesionálními scénami se jejich počet stabilizuje, amatérských loutkářů je dnes přibližně stejné množství jako tehdy.

Kromě těžkých 50. let bych ještě vzpomněla na jedno horší období v dějinách loutkářství, a to 1. pol. 80. let, kdy proti sobě stálo moderní a tradiční divadlo. Tento var byl logickou reakcí moderního divadla na tradiční repertoár a dramaturgii, které se neposouvaly vpřed. Dnes má právo na život všechno. Hraje se s lávkou tradiční marionetové divadlo nebo alternativní produkce, kde vedle loutky má svou úlohu třeba předmět.

Cesta k zápisu českého loutkářství do UNESCO vedla přes zápis Východočeského loutkářství a Českého loutkářství jako lidového interpretačního umění na národní seznam. Nominaci na národní seznam jste připravila, stejně tak jste byla za českou stranu u nominace do UNESCO. Vycházeli jste z původní dokumentace? Co a jak bylo třeba přepracovat? Jak náročná byla koordinace dvou zemí? Má větší šanci uspět nominace, v níž se jako v tomto případě, spojí několik států?

Nadnárodní nominace jsou v UNESCO velmi oblíbené. Také Česká republika uspěla už několikrát při společné nominaci několika zemí, např. se sokolnictvím nebo modrotiskem. Pokud jde o vlastní dokumentaci, vyšla jsem z východočeské nominace, která svým způsobem mapovala historii loutkářství obecně pro celou zemi, ale musela jsem samozřejmě vložit zprávu o situaci v dalších regionech, i těch, kde není tradice tak silná. Národní nominace spěchala, měla jsem na to cca měsíc. Se zpracováním textů mi pomohl za Moravu dr. Jaroslav Blecha z Moravského zemského muzea a za loutkářství v Čechách divadelník a režisér Luděk Richter. Poté se pravidelně scházel česko-slovenský tým i s dr. Michalem Benešem z České komise pro UNESCO.

Co vše je potřeba doložit a zdokumentovat? Co vám dalo nejvíce práce? Vyskytly se cestou na Seznam nějaké komplikace, které bylo třeba vyřešit?

Předepsáno je několik součástí nominační dokumentace. Natáčel se film se stanovenou metráží 10 minut, s titulky v obou jazycích, autorem jeho scénáře byl za českou stranu dr. Blecha, režie se ujal Miloslav Kučera. Dále jsme dokládali 5 fotografií, které dokumentují historickou hodnotu daného statku. Promyslet jsme zároveň museli, kdo budou nositelé statku, oslovili jsme nakonec profesionální loutkové scény, města s loutkářskou tradicí a vybrané amatéry. Nejpracnější součástí příprav ale bylo vlastní psaní dokumentu. Museli jsme srozumitelně popsat, proč společná nominace i specifikovat pro mezinárodní společenství, v čem je české a slovenské loutkářství osobité a liší se od jiných loutkářských tradic.

Co přináší praktikujícím loutkářům (ať už amatérům, nebo profesionálům) značka UNESCO?

Především společenskou prestiž. Značka UNESCO neznamená automaticky otevřené dveře kamkoli, negeneruje hned finanční podporu. Ve světě má přitom mnohem větší zvuk než u nás. Stačí se podívat na zájezdy japonských turistů za památkami UNESCO. My to jaksi stále ještě neumíme správně uchopit a využít, zejména pokud jde o nemateriální kulturní dědictví. Pozitivním příkladem jsou snad jen soubory, které hrají často v zahraničí, např. Divadlo Spejbla a Hurvínka, jemuž se otevírají i exotické štace díky velmi účinné propagaci, k níž využívají také zápis do UNESCO. Žádný z regionálních souborů s tím neumí tak dobře pracovat. Jinak vlastní zápis měřitelné výsledky nemá, např. festivalu Loutkářská Chrudim nevzrostlo množství účastníků, počet dílen je konstantní. Loutkářství ale není ohroženým statkem, přirozeně se vyvíjí a není třeba přijímat další opatření.

Pro NIPOS jako organizaci to byl v roce 2014 první zápis na národní seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury ČR, který se později přetavil v zápis na Seznam UNESCO. Druhý zápis z roku 2017 patří Ochotnickému divadlu v ČR. Věříte, že se české amatérské divadlo na prestižní seznam světového kulturního bohatství lidstva jednou dostane?

Myslím si, že tam patří. Jednání o zápisu už před časem odstartovala opět na nadnárodní úrovni. Napřed jsme oslovili znovu slovenskou stranu, potom jednali s Němci, kteří měli o společný postup zájem, začaly přípravné práce. Bohužel dnes již nepokračují. Německá strana se rozhodla pro samostatný postup a jiné vymezení statku. V pořadí statků, které bude Ministerstvo kultury předkládat k nominaci do UNESCO, jsme se posunuli na konec fronty a jsem sama zvědavá, jestli toto zdržení využijeme k obnovení jednání o společné česko-slovenské nominaci. Snažím se pro to udělat maximum.

Zeptali jsme se Juraje Hamara, generálního ředitele SĹUK:

V lednu příštího roku si připomeneme výročí 30 let od rozdělení Československa. Spolupráci obou zemí v oblasti kultury dokládá např. úspěšná nominace Loutkářství na Slovensku a v Česku na seznam UNESCO v roce 2016, kde slovenská strana sehrála klíčovou roli. Co bylo impulsem podat návrh na zápis do UNESCO společně s českou stranou? Inspirovalo vás zapsání Východočeského loutkářství na tzv. Národní seznam v ČR?

Nie, ja som v tej dobe ani netušil, že v Českom národnom zozname je zapísaný aj prvok Východočeského loutkářství. Ten nápad vznikol spontánne. V našom zozname sme mali od roku 2013 zapísaný prvok Tradičné bábkarstvo na Slovensku. V tom čase už UNESCO prijalo technické opatrenia vo svojich interných smerniciach k Dohovoru o ochrane nehmotného kultúrneho dedičstva, podľa ktorých platil systém 1 krajina = 1 nominácia. Ale medzinárodné nominácie neboli limitované počtom prihlásených kandidátov. Dlhodobo sa venujem výskumu tradičného bábkarstva na Slovensku a zároveň už tri desaťročia úzko spolupracujem s Národným ústavom lidové kultury v Strážnici. Tá česko-slovenská tradícia bábkarských rodín, histórie, repertoáru, poetiky a estetiky divadla kočovných bábkarov na Slovensku a v Čechách sa nedajú od seba oddeliť. Vnímam to ako jeden fenomén. Tak som zatelefonoval vtedajšiemu riaditeľovi NÚLK v Strážnici Dr. Janovi Kristovi a on inicioval ďalšie kroky na českej strane. V prvom rade (ak mala byť nominácia spoločná), musel prvok bábkarstva zasahovať celé územie Českej republiky a nielen Východočeský kraj. Ešte v roku 2014 bol do českého zoznamu zapísaný prvok České loutkářství – lidové interpretační umění. Veľmi rýchlo sme spoločne vytvorili tím expertov, zástupcov NIPOS, NÚLK, MK ČR a na našej strane MK SR, nášho Centra pre tradičnú ľudovú kultúru. Začala intenzívna spolupráca a pravidelné stretnutia v Prahe, Brne a Bratislave.

Je pro malé státy obtížnější se jednotlivě v UNESCO prosadit? Co bylo na přípravě podkladů nejtěžší nebo nejsložitější?

Určite áno. Tak ako aj pri iných veciach vo svete „veľkej diplomacie“, malé štáty to majú ťažšie a musia o svoje „miesto na slnku“ bojovať a lobovať veľmi silno. Česká republika má ale skvelých reprezentantov, bolo ich vidieť a počuť najmä v období kedy sa Česko stalo členom medzivládneho výboru. No a na príprave podkladov bolo vo finále najzložitejšie nájsť pre daný prvok vhodný názov. Podklady sme mali veľmi kvalitné, ale aj samotný názov prvku je veľmi dôležitý a ovplyvňuje ho strašne veľa kultúrnych, historických, umeleckých, antropologických, etnologických a napokon aj politických kontextov. V istom okamihu sme mali dokonca na stole názov pod ktorým by ani českí, ani slovenskí odborníci i samotní bábkari ani netušili o aký prvok ide. Napokon sme sa zhodli na názve Bábkarstvo na Slovensku a v Česku (Loutkářství na Slovensku a v Česku). Veľmi veľké napätie sme zažívali aj vo finále, kedy na zasadnutie Medzivládneho výboru pre nehmotné kultúrne dedičstvo UNESCO v Addis Abebě, na ktorom sa malo hlasovať o našej kandidatúre, cestovala len česká delegácia. On-line sme riešili niektoré nejasnosti, ktoré mal Výbor k našej nominácii a ktoré boli skutočne len technickým nedorozumením a napokon to dobre dopadlo.

Jak je vlastně bohatá loutková tradice na Slovensku a v čem jsou její specifika? Jaký je váš pohled na současný stav loutkářství na Slovensku? Aktuální obraz českého a slovenského loutkářství je velmi rozdílný. Na Slovensku převažují rodinné loutkářské firmy a profesionální divadla a je velmi málo aktivních amatérů. V Čechách se obor skládá z aktivních amatérů a několika profesionálních divadel, z nichž každé má osobitou podobu (Drak, Alfa, Naivní divadlo, Minor jako by neměly nic společného). Měl byste pro tento zajímavý fakt jako aktivní loutkář nějaké vysvětlení?

Bábkarská tradícia na území Slovenska sa nedá oddeliť od dejín európskej divadelnej tradície a už vôbec nie od tej českej. Koncom 16. a začiatkom 17. storočia prichádzali do Strednej Európy divadelné spoločnosti zahraničnej proveniencie. K prvým záznamom patrí napríklad zmienka o účinkovaní takejto spoločnosti v Bratislave z roku 1609. Ja sa venujem najmä historickým podobám bábkarstva rodinných kočovných spoločností do pol. 20. storočia. Neviem posúdiť, či je vývoj na Slovensku a v Čechách veľmi rozdielny. Tiež nesúhlasím s tým, že u nás prevažujú rodinné bábkarske firmy, pretože posledný predstaviteľ takéhoto rodinného podniku, bábkar Anton Anderle, zomrel v roku 2008 a za „rodinnú firmu“ možno považovať len tradičné bábkové divadlo Tyjátr z Nitry pod vedením principála Ivana Gontku. Ale veľmi dobre pracujú naše profesionálne bábkové scény. Samozrejme ako každé profesionálne divadlo, aj profesionálne bábkové divadlá majú svoju autentickú podobu, atmosféru, repertorár... Ale za tým vždy stoja osobnosti tvorcov, takže je to celkom prirodzený trend. Každý autor si hľadá svoju autentickú podobu, túži po originálnej výpovedi, a preto častokrát zdanlivo nemajú nič spoločného.

Jak vypadá péče o statek po zápisu do UNESCO, jak se sledují a vyhodnocují dopady zápisu a co z toho pro nositele vyplývá? Jak v tomto smyslu funguje slovensko-česká spolupráce? Jaké konkrétní počiny ji dokládají?

Možno práve tento náš rozhovor ma bude inšpirovať k povzbudeniu a obnoveniu inštitucionálnej spolupráce pri starostlivosti a ochrane prvku Bábkarstvo na Slovensku a v Česku. V súčasnosti je to skôr o osobných kontaktoch, ale vznikly aj zaujímavé spoločné projekty. Napríklad v roku 2017 vydal NÚLK v Strážnici publikáciu venovanú zápisu prvku Loutkářství na Slovensku a v Česku do zoznamu UNESCO. V roku 2018 Slovenské centrum pre tradičnú kultúru pri SĽUKu spoločne s podporou Ministerstva kultúry SR, Ministerstva kultury ČR a redakciou Loutkář vydalo reprezentačnú monografiu Slovenský Loutkář 1928. Bolo to pri príležitosti 100. výročia Českej republiky. Bohužiaľ som nezaznamenal recenziu na toto unikátne dielo ani v samotnom Loutkáři. Ja som osobne v pracovnom kontakte najmä s Dr. Jaroslavom Blechom z Moravského zemského múzea v Brne, aktuálne autorom stálej expozície českého tradičného bábkarstva Loutkářské umění. Absolvoval som výskum u prof. Milana Knížáka, ktorý pred pár rokmi sprístupnil výstavu tradičných bábok zo svojej súkromnej zbierky na Zámku v Strážnici. Začali sme, aj v spolupráci s bábkarmi z Čiech, tradíciu dvoch medzinárodných festivalov tradičného bábkového divadla v Banskej Bystrici (Anderleho Radvaň) a v Bratislave (Bábky v parku). Robíme osvetu a množstvo predstavení. Žiaľ tá predstava a očakávanie mnohých reprezentantov bábkového divadla na Slovensku je také, že napriek tomu, že sa na procese nominácie nijako nepodieľali, ich prvé reakcie po zápise do zoznamu UNESCO boli otázky či môžu dostať nejaké peniaze na ich činnosť. Nepochopili základný cieľ tohto Dohovoru UNESCO – o každý prvok sa musia starať hlavne jeho nositelia. Starať, rozvíjať a ochraňovať!

Zeptali jsme se Michala Drtiny, odborného pracovníka NIPOS-ARTAMA:

„Pokud by Východočeši uspěli také v UNESCO, byla by to bomba!“ prohlásil teatrolog Petr Pavlovský poté, co Východočeské loutkářství bylo zapsáno do Seznamu nemateriálních statků tradiční a lidové kultury České republiky (prosinec 2012), a dodal: „Východočeské loutkářství (můžeme vztáhnout na české loutkářství obecně – pozn. red.) má nade všemi jeden nesporný prim: není to pouze kontinuita, spočívající na tradičních postavách, tradiční technologii, tradičním hereckém stylu. Je to i neustále, především od poloviny 20. století, rozvíjené divadlo moderní, současné. Amatérská i profesionální tvorba, která se dlouhodobě drží v samé špici českého divadelnictví. Tohle o sobě jiné tradiční loutkářské kultury nikde na světě říci nemohou!“ Souhlasíte? Mohl byste to ilustrovat na nějakém příkladu?

Souhlasím, a pokud chcete ilustraci, můžete sáhnout po kterémkoliv programu festivalu Loutkářská Chrudim. Tam najdete soubory, které zastupují to nejlepší z amatérského loutkového divadla v jednotlivých sezónách a na listopadovém Přeletu nad loutkářským hnízdem se tito amatéři potkávají se zástupci nejlepších zřizovaných i nezřizovaných loutkových divadel. Za amatéry mohu konkrétně jmenovat například soubor Rámus Plzeň, Bažantovu loutkářskou družinu z Poniklé, soubory ze ZUŠ Petra Ebena v Žamberku, svitavské Céčko, turnovské Čmukaře a mnoho dalších. Nebo například na festivalu Týden české loutky (Czech puppet week), který v říjnu v Bruselu prezentoval současnou českou loutkářskou scénu, vystupovaly vynikající profesionální soubory, jako jsou Naivní divadlo Liberec, Divadlo Alfa z Plzně a špičkový amatérský soubor Loutkové divadlo V Boudě z Plzně.

Že je české loutkové divadlo fenomén, si mohl každý ověřit sám, třeba od třetího do šestého listopadu v Praze, a zajít na některou z inscenací festivalu Přelet nad loutkářským hnízdem.

Jak ovlivnila amatérskou loutkovou scénu nominace do UNESCO?

Nedomnívám se, že by se běžný chod amatérských souborů změnil zápisem loutkářství na Reprezentativní seznam UNESCO, ale pokládám za velmi přínosné, že se zvýšilo povědomí o loutkovém divadle i hrdost amatérských loutkářů, že byli na seznam UNESCO zapsáni. Amatérským souborům umožňuje zápis zajímavější pozici při jednání například s představiteli krajů, měst a obcí o různých možnostech jejich podpory.  

Na seznam UNESCO se zapisují tradice, které jsou považované za součást kulturního dědictví lidstva. Kandidující státy se musí zavázat, že je budou zhodnocovat a podporovat jejich přenášení z generace na generaci. Co tradici českého loutkářství z vašeho pohledu ohrožuje nejvíce a jaká záchovná opatření byla zatím přijata? Pomohl zápis rozvoji statku? V čem a jak?

Z mého pohledu ohrožuje tuto tradici nezájem. Místo loutkového divadla by loutkáři začali hrát třeba činohru nebo tenis. To se však neděje. Medializace úspěšného zápisu na seznam UNESCO zvýšila zájem o loutkové divadlo. Podstatné je, že pozornost neutuchá ani v amatérských souborech, ani v odborných kruzích. Loutkové divadlo se reflektuje, má své vědecké pracoviště, oborová muzea, vydávají se o něm vědecké publikace, vychází odborný časopis, konají se odborná kolokvia a konference.

Zdá se tedy, že všechna záchovná opatření, která si kladla za cíl podporovat soubory, festivaly, publikační i sbírkovou činnost, fungují. 

Zápis vyvolal velký mediální zájem, a tak loutkové divadlo zaznamenali i ti, kteří loutkovou scénu normálně nesledují. Obecně mi přijde, že zápis zvýšil prestiž loutkového divadla mezi odbornou i laickou veřejností a především mladí umělci začali zjišťovat, že prostředky loutkového divadla lze sdělovat i velká témata. Že loutkové divadlo nejsou jen pohádky pro děti.

V čem je české amatérské loutkové umění jedinečné ve srovnání se světem a loutkovými tradicemi jiných států?

Jednoduše bych řekl, že nekonzervuje jednu loutkářskou dovednost nebo styl, které by následně předvádělo v ustálené podobě. Na seznam byl zapsán prvek, jenž se sice drží tradice, ale ta se rozvíjí a modernizuje. To je české loutkové divadlo. Existuje v obrovské šíři, s velkým množstvím aktivních souborů, jednotlivých loutkářů, systémem postupových přehlídek, vzděláváním amatérů i profesionálů, systémem malých i velkých festivalů a především s neskutečným množstvím nadšenců loutkového divadla, kteří si v souborech předávají své zkušenosti, tradiční postupy, dědí lásku k loutkovému divadla z generace na generaci, ale nekonzervují je, tedy alespoň ve většině případů. Na základech tradice tvoří moderní a současnou podobu loutkového divadla. Tím se naše loutkářství odlišuje od všech ostatních. Kromě toho se můžeme chlubit i vlastnictvím významných světových prvenství. V roce 1912 začal v Československu vycházet první loutkářský časopis na světě a existuje dodnes pod názvem Loutkář, v roce 1929 byla v Praze ustanovena mezinárodní loutkářská organizace UNIMA, která stále funguje a sdružuje téměř 100 národních organizací. A v roce 1952 byla založena loutkářská katedra na pražské DAMU, první vysokoškolské loutkářské pracoviště na světě.

Jak to bylo na samém počátku? Přišel k vám filmový námět o Josefu Myslivečkovi, nebo vy k němu?

Já k němu, on ke mně… Myslím, že člověk – nebo alespoň já – nenachází téma úplně racionálně. Zajímala mě hudba, osud umělce, zajímala mě Itálie té doby. Nejdřív je to jen takové podhoubí – rád byste vyprávěl v tlumeném světle svíček o italském hudebním baroku, a najednou si řeknete – á, vždyť je tu Mysliveček! Muž, který se skrývá pod maskou, který se fyzicky rozpadá, zatímco jako umělec se krystalizuje, mě zajímal.

Ta maska byla důležitý moment, který vás přitahoval?

Asi ano. V dětství mě fascinovaly filmy jako např. Muž v železné masce. Dokonce existoval seriál, který údajně neměl rád Gustáv Husák, a proto ho zakázal. Vybavuji si, jak si nějaký muž v železné masce stoupnul před princeznu, aby ji ochránil před šípem, který tak zabil jeho. Tyhle prožitky z dětství utvářejí touhy, které později krystalizují v našem životě. V mém případě patří do těch prazákladů i vztah mé rodiny k hudbě. Když jsem si později uvědomil, že bych jako Čech žijící ve Francii mohl mluvit o českém umělci žijícím v Itálii, připadalo mi, že bych s takovýmto tématem mohl působit důvěryhodně. A také ano. Získal jsem na námět filmu o Myslivečkovi stipendium Francouzské akademie v Římě. Mohl jsem rok žít ve Ville Medici, cestovat po Itálii, věnovat se rok pouze rešerším a psaní.    

Asi není náhodou, že ve vašem filmu hraje důležitou roli jistá nedořečenost, tajemství, šerosvit…

Ano. Myslivečkův osud a dílo jsem pečlivě studoval. To, jaký přesně Mysliveček byl člověk, není zdokumentováno. My ostatně o nikom přesně nevíme, jaký je to člověk. Proto jsem už do scénáře zakódoval metodu nedořečenosti. Rád bych, kdyby si divák mezi jednotlivé střihy vkládal svou vlastní interpretaci. Často víc než Myslivečka kamera snímá okolní realitu, lidi, kteří ho formují a proměňují jeho vidění světa. Když se například poprvé ocitne v posteli s milenkou, nesoustředím se na něj, na to, jak je zamilovaný a spokojený, ale nechám mluvit ženu, která je velice moderní, morálně i sexuálně svobodná. A chci, aby její postoj, její osobnost osvítila jeho postavu. 

Jak tenká je pro autora hranice mezi historickou realitou a fabulací? A překračujete ji snadno?

To je citlivá otázka. Když si vypůjčíte reálnou osobu, vytváříte si s ní reálný vztah a tyto pochyby vás pronásledují. Co můžu a co nemůžu? Jak dalece smím fabulovat? Jak toho člověka nezradit? A je tu i další problém: jakou selekci motivů byste zvolila, kdybyste měla ve tříhodinovém filmu obsáhnout váš vlastní život? Váš život, který tak dobře znáte, který je plný motivů? Jedině skrze dramaticky zúžené téma. Skrze ostrý výběr motivů, který vypráví váš život dejme tomu ve sto čtyřiceti obrazech. To samo už vede k fikci, ne?

Taková „fikce“ je do jisté míry možná také film o vás a o tom, co právě prožíváte, čím sám zrajete…

Určitě, člověk nemůže uniknout sám sobě. Do všeho dáváte vlastní životní zkušenost, vlastní názory, takže i selekce motivů ze života Josefa Myslivečka prochází filtrem mého zájmu. Můj pohled na tuto postavu se rozhodně bude lišit od pohledu jiného autora, a to je naprosto v pořádku.

Jaká je vaše zodpovědnost k postavám?

Filmy mají velkou moc. Vytvářejí mýtus. A já jako tvůrce jsem zodpovědný za Myslivečkův obraz, za to, jak ho od této chvíle lidi budou znát. Ale doufám – přestože jsem se jistě dopustil posunů a fabulací –, že tím, že jsem znovu objevoval jeho hudbu a představil ho jako skladatele v tom nejlepším světle, že jsem mu prokázal službu. A kdyby teď kolem nás obcházel jeho duch, myslím, že by mi toho mnoho nemohl vyčítat.

Silným okamžikem v Il Boemo je Mozartovo velkorysé gesto, loajalita vůči příteli, když po jeho smrti přepracuje Myslivečkovu vyškrtnutou operní árii a vrátí ji v plné síle. Bylo to něco, na co jste jako režisér a scénárista v jedné osobě myslel od začátku, nebo to vyplynulo až v průběhu natáčení?   

Ono to vlastně vyplynulo trojím způsobem. Ve scénáři šlo o to vyjádřit vztah mezi Myslivečkem a zpěvačkou Caterinou Gabrielli. Když jsme později s Václavem Luksem, dirigentem Collegia 1704, vybírali hudbu do filmu, navrhl mi, abych dal na konec Il caro mio bene. Jeho nápad se mi líbil, ale bál jsem se, aby si diváci, kteří znají Ridente la calma, nepomysleli, že jsem si celého Myslivečka a jeho hudbu vymyslel. Proto jsem dal na závěr filmu, kde vysvětluji, že Mozartova Ridente la calma je téměř doslovným přepisem Myslivečkovy árie, Il caro mio bene.  V té době jsem už věděl, že tuto árii Mozart přepsal tři roky po autorově smrti. Ve filmu nebylo možné plně rozebírat zlom v Myslivečkově přátelství s otcem a synem Mozartovými. Reálně šlo o to, že Mozarti z něho byli zklamáni, protože nezařídil, tak jak slíbil, získat Wolfgangovi zakázku v Neapoli. V mém filmu vidíme, že to už ale nebylo v jeho silách. Když Mysliveček říká, vezměte si Mozarta, nové vedení divadla již syfilisem nemocného Myslivečka neposlouchá. Mozart ale nemohl vědět, co se přesně v Neapoli stalo, a měl dojem, že se na něj Mysliveček vykašlal. Osobně si myslím, že přepracování té árie je jakási forma smíření, přátelské gesto vůči starému příteli, ale třeba i to, že Leopold a Wolfgang Mozartovi pochopili, že byl Josef v těžké situaci, a že jim prostě pomoci nemohl.

František Pavlíček, skvělý dramatik a spisovatel, kdysi prohlásil, že tvorba je úžeh a jiskření, ale také, že to není jen šťastná láska… Jak tomu podle vás bylo v případě Josefa Myslivečka? A je pro génia tvorba dar, nebo prokletí?  

Já nejsem schopen rozpoznat, jestli Mysliveček byl geniální, nebo jestli se v jeho případě jednalo spíš o velký talent a nesmírné pracovní úsilí. Myslím si, že génius nutně nemusí udělat lepší práci než velmi talentovaný člověk. Génius pracuje nesmírně rychle, vše mu jde, jako by tam ani nebylo úsilí. Někdy v nás budí dojem, jako by si pamatoval své umění ze svých předešlých životů, protože mu jde vše samo. Je možné, že Mysliveček byl velmi talentovaný a Mozart geniální. Ale jaká byla vaše otázka?

Jestli je tvorba dar, nebo prokletí?

Jednoznačně dar, protože člověk může nepřízeň světa sublimovat a realizuje se skrze vlastní tvorbu, což je samo o sobě nádherné. Samozřejmě, že Mysliveček umřel nehezky. Od chvíle, kdy u něho propukla syfilis, musel mít velmi těžký život, ale zanechal po sobě dílo, které nás dojímá a zajímá ještě 240 let po jeho smrti. Takže jednoznačně vnímám jeho osud jako šťastný. Na konci mu nezbývá nic – ženy, které měl rád, už mít nemůže, nemá peníze, rodinu, ani přátele. Stává se hudbou. Ve filmu ho na konci nenechávám zemřít. Loučím se s ním ve chvíli, kdy se transformuje v hudbu.

Přihodilo se vám totéž, co Miloši Formanovi? Také žijete a tvoříte v zahraničí a pro filmovou látku jste se obrátil do historie. Vyprávět o současnosti je pro tvůrce odjinud téměř nemožné?   

Miloš Forman po příchodu do emigrace natočil Taking off. Je to opravdu nádherný film, hrozně jemný, a Forman v něm skvěle popisuje Ameriku své doby. Američané to nepřijali. Dokonce mu snad řekli: "Jestli si chceš dělat srandu z Ameriky, vrať se do Sovětského svazu." On se postupně obrátil k adaptacím a k historické látce, protože jako cizinec nemohl sám psát pro zemi, ve které nevyrostl. Já jsem o tomhle vedl vážné hovory s Věrou Chytilovou. Už na škole jsem měl v úmyslu, že se jednou odstěhuju do zahraničí. A ona mi říkala: „Přece nepůjdeš pryč? Co tam budeš dělat? Budeš muset točit jako Forman zfilmované divadlo! Tady to je jediná společnost, které rozumíš.“  Ona a Forman byly pro mě dva modely: buď ven a prát se s osudem cizince, a nebo zůstat doma a prát se s malostí. Forman i Chytilová skvěle obstáli, každý po svém. Chytilová i přes veškerá protivenství dokázala v totalitě dělat svobodné filmy. Můj osobní případ se postupně vyvíjel tak, že jsem si řekl, že díky absenci železné opony a otevřenosti současného světa bych mohl dělat něco mezi Formanem a Chytilovou: i venku i v Čechách.

Když teď vidíte svůj film s odstupem, stane se, že v něm najdete ještě jiné významy, jiná vyjádření, než jaká jste původně ve scénáři měl na mysli? Jinými slovy – a to je půvab tvorby, že je chytřejší než sám autor?

Jeden můj kamarád střihač tvrdil, že farář a režisér mají jedno společné – a to, že se dotýkají věcí, kterým přesně nerozumí a které je převyšují. Ve střižně se soustředíte na ty základní věci: aby měl film rytmus, aby tam zůstalo z herců jen to nejlepší. A postupně, jak ten film vidíte pořád dokola, tak vás napadají nové významy. A nejen vůči psychologii postav. Třeba děláte zvuk a najednou si uvědomíte, že máte pocit, že někdo otevřel dveře a že tam možná cítíte víc zimu. Zároveň máte ale období, kdy máte dojem, že v tom filmu není vůbec nic a že je to jedna velká volovina. (smích)

Il Boemo očima muzikologa Stanislava Bohadla, spolupracovníka na scénáři a konzultanta

Nadchla mě už sama příprava filmu. Petr Václav se seznámil se všemi dostupnými prameny a dokumenty, byl neobyčejně pečlivý a systematický. A nejen to, fascinovalo mě, že přečetl také celé Casanovy paměti, které tehdy nově vyšly francouzsky v nezkrácené verzi – doslova dva metry knih –, ale také paměti Gozziho a Goldoniho. Jako dokumentaristu ho nesmírně zajímaly právě historické reálie. Studoval je velmi odpovědně, a teprve pak se pustil do synopse. Právě kostýmy a lokace jsou naprosto podstatnou součástí filmu, která je vidět i slyšet a působí ohromně vizuálně a dokumentárně. To nejsou žádné kulisy někde v ateliéru, a byť je to v jakémsi druhém plánu, nakonec kamera je vedena tak, aby je ukázala a snímala. Ne náhodou pracuje také se světly v šerosvitu, který známe z obrazů 17. a 18. století. Ztlumené světlo zvyšuje napětí a dojem. A i když někdy malinko potlačuje vlastní obraz, je to právě proto, že režisér od samého počátku uvažoval o tom, že do neuralgického bodu celého filmu postaví muziku. A to muziku, která je snímána kontaktně. Divák vidí v makrodetailu tváře pěvců, což je něco úžasného, to se dost dobře nedá dabovat. Hudba ve filmu je kromě jediné výjimky nově a interpretačně objevně natočená Collegiem 1704 Václava Lukse.

Musím se přiznat, že během projekce mě mrazilo právě v těchto momentech – ne v hereckých, ale pěveckých. Pro mne to byly ty nejdramatičtější okamžiky filmu. Když vidíme, jak pěvkyně Raffaella Milanesi přivírá oči, a přitom se snaží modulovat přirozeně tón…. věříme jí. Mimika pěvce je jiná, než kdyby tu roli hrál herec a mluvil ta slova. Pro mne je tenhle prvek ve filmu vůbec nejsilnější.

Pokud bude mít Il Boemo šanci uspět mezi zahraničními filmy na Oscara, co by to pro nás – Českou republiku – znamenalo?

Už sama nominace je velkým oceněním. Kdyby se Il Boemo dostal do pětice nominovaných filmů – to už je další významný stupeň. Ta možnost tu je, a dokonce podle mého soudu v několika kategoriích, třeba právě v té originální práci s muzikou… Tak určitě bychom si to přáli.

Il Boemo

Česko, Itálie, Slovensko, 2022, 140 min.

Režie: Petr Václav

Scénář: Petr Václav

Kamera: Diego Romero Suarez-Llanos

Hrají: Vojtěch Dyk, Barbara Ronchi, Elena Radonicich, Lana Vlady a další

Pozn. redakce: Oscarový shortlist 15 zahraničních filmů bude zveřejněn 21. prosince 2022 a nominace budou vyhlášeny 24. ledna 2023. Datum slavnostního ceremoniálu v pořadí 95. ročníku cen americké Akademie filmového umění a věd je stanoveno na 12. března 2023.

Co říkáte tomu, že někteří z pamětníků událostí roku 1989 jsou přesvědčeni o tom, že "sametová revoluce" byla předem připravena, a dokonce koordinována z exilu právě Pavlem Tigridem?

To je typický příklad absurdní konspirační teorie. Což o to, Pavel Tigrid o Havlovo zvolení za prezidenta vehementně usiloval a o průběh událostí se i zasloužil, říkalo se, že ve vysílání rádia Svobodné Evropy vyzýval studenty k demonstracím a nechal vyrobit „pecky” s nápisem „Havel na Hrad”. Ale daleko větší vliv na dění měla sama existence vysílání rozhlasových stanic Svobodné Evropy, BBC a Hlasu Ameriky, jež disidenty podporovaly a o vývoji odporu v komunistickém bloku dlouhodobě informovaly. Všichni, kdo jsme sledovali, co se dělo, jsme věděli, že bez podpory Sovětského svazu budou jednotlivé komunistické režimy padat jak kostky domina. Při oslavách čtyřicátého výročí založení Východního Německa (NDR) v říjnu 1989 Michail Gorbačov naznačil, že berlínská zeď nemusí být trvalá. A to už bylo čtyři měsíce po volbách v Polsku a vzniku disidentské vlády Solidarity s komunisty. Spikleneckou teorii o převratu posílila také skutečnost, že se k privatizovanému státnímu majetku dostali mnohdy komunisté a také, že nedošlo k vyrovnání s minulostí a pohlaváři režimu nebyli odsouzeni. Že byl převrat naplánovaný, šířili i někteří zklamaní funkcionáři komunistické strany jako Miroslav Štěpán.

Připomeňte, za jakých okolností jste se v emigraci s Pavlem Tigridem setkal…

Už jako chudý student jsem si předplácel Svědectví a nedočkavě očekával nové číslo, pokaždé bylo jako zjevení. Jediné, co mne mrzelo, že ten čtvrtletník někdy vyšel jen třikrát za rok. Po mém nástupu na Keston College (pozn. redakce: soukromý politologický institut založený v Londýně roce 1969 anglickým pastorem Michaelem Bordeaux) jsem objevil, že Tigridova žena Ivanka vydává pro Francouze informační bulletin o střední Evropě. Tak jsem ji nechal zasílat náš zpravodaj a časem se některé mé články objevovaly francouzsky. Tigrid mi pomohl s financováním čtyř knížek Václava Havla. On totiž dávno před Chartou rozpoznal jeho mezinárodní potenciál. Jako dramatik měl Havel podporu PEN klubu a tím i západních levicových intelektuálů a jeho vůdčí role mezi disidenty byla po Chartě zřejmá. Snad už od poloviny osmdesátých let v něm Tigrid viděl budoucího prezidenta. O brzkém rozpadu komunistického impéria také nepochyboval, svou neochvějnou intuicí všechny překvapoval. Když si proberete jednotlivá čísla Svědectví, jak šla za sebou, všimnete si, že v osmdesátých letech nabírají čím dál sebevědomější tón. Sovětský svaz a jeho satelity ekonomicky i politicky chřadly. Na jedné straně zoufalá expanze do Afgánistánu, na druhé hospodářský úpadek a ideologická stagnace, tak typická pro normalizační Československo. Ideologický režim bez víry, který vyžadoval pouze rituální konformismus (Obnovení pořádku, Milan Šimečka), dávno přestal snít o přesvědčování svých poddaných. Příznaky konce už byly zvenčí patrné, zůstávalo otázkou, jak dlouho to ještě potrvá.

Během osmdesátých let také výrazně přibývalo přispěvatelů do Svědectví – z exilu i z domova. Snad na každé univerzitě v Británii a v Americe působil nějaký Čech, který měl co objevovat a o čem psát. Tigrid si autory pečlivě vybíral, aby neztratil punc umírněné levicovosti, budování mostů mezi Východem a Západem. Nám bojovným konzervativcům jeho taktické manévry připadaly někdy za hranou, ale kvalita příspěvků a jejich politický dopad byl nepopiratelný. 

Do Svědectví přicházeli turisté, kteří riskovali, že je zachytí kamery, hlavně mladí lidé, v nichž Tigrid spatřoval budoucnost republiky. Na čas zaměstnal Jana Pelce, autora kultovní knihy českého undergroundu A bude hůř, na jejíž drsný jazyk a nihilistický postoj k životu jsem neměl žaludek.

Jednou nás doma v Londýně Pavel Tigrid navštívil a překvapivě mi nabízel finanční pomoc. Propovídali jsme celé hodiny a on nechal čekat taxík, jako kdyby mu na penězích vůbec nezáleželo. Udivilo mne, že se ubytoval v Hiltonu, nejdražším hotelu v Londýně. Možná tím chtěl dát najevo, že na půjčku pro mou rodinu má.

Kdy jste se viděli naposledy?

Naše poslední setkání v exilu se odehrálo v mnichovské kavárně. Měl tam schůzku s hrabětem Richardem Belcredim, který mu pomáhal organizovat frankenská setkání (pozn. redakce: neformální sjezd spisovatelů, novinářů a nakladatelů, kteří pracovali v exilu "pro českou věc", pořádaná v bavorském Frankenu z iniciativy opata Anastáze Opaska a jeho OPOUS BONUM ve spolupráci s Pavlem Tigridem). Belcredi nás dva s poťouchlým výrazem v oku chvíli pozoroval a pak řekl: „Nemáme my šlechtici s vámi Židy vlastně něco společného? Také stojíme stranou společnosti, nemyslíte? Tigrid na něho nakysle pohleděl a tím svým kamarádským, plebejským stylem mu odpověděl: „No, ty možná, ale já rozhodně ne!

Jak byste ho charakterizoval?

Po Ferdinandu Peroutkovi a Karlu Čapkovi byl Pavel Tigrid náš nejlepší komentátor a novinář. Razantní, jazykově vynalézavý, čtivý, dramatický. Za války působil v českém vysílání rozhlasové stanice BBC. Dokonce se tam seznámil s Grahamem Greenem a později tvrdil, že pod jeho vlivem konvertoval ke křesťanství. No, mám jisté pochybnosti, katolicky jeho životní styl rozhodně nepůsobil. Byl rozený homo politicus, perfektně odhadoval politickou situaci, včas utekl před nacisty v roce 1939 i před komunisty v roce 1948. Časopis Svědectví dokázal přitáhnout nalomené komunistické intelektuály, předpověděl pád režimu i zvolení Havla prezidentem. Tigrid vynikal pozorovacím a literárním talentem, z novinařiny vykutal drama, uměl zdařile vyjádřit obecné konkrétním. Jeho kniha Vzestup a pád naivního marxisty Alexandra Dubčeka perfektně ilustruje, že totalitní režim nelze liberalizovat. Politická svoboda je nedělitelná. To už věděli staří Římané, kteří heslo vynalezli. Ta buď je, nebo není. Poloviční svoboda je oxymorón. Podobně bystrým pozorovatelem byl i Josef Škvorecký. Jedna z postav v jeho románu Mirákl o Dubčekovi říká: „No víte, von to byl takovej hodnej vůl.“ To žádný politolog netrumfne.

Všimněte si, že ti nejlepší spisovatelé a novináři bývají velcí introverti, moc toho nenamluví, o to víc pozorují dění kolem sebe. V tomhle byl ovšem extrovertní Tigrid naprostou výjimkou. Jedním z velkých témat, které přispělo k rozkolu československého politického exilu, bylo poválečné vyhnání českých Němců. Pavel Tigrid se k němu kriticky vyjádřil už v Praze jako šéfredaktor Vývoje, lidoveckého časopisu pro mládež, kam ve stejném duchu jednou přispěl i můj otec. Oba považovali nařčení z kolektivní viny za nemorální, žádné šovinistické úvahy o nemožnosti života v jednom státě je nemohou ospravedlnit.

K tématu vyšlo celé jedno číslo Svědectví s důkladným rozborem vyhnání a popisem devastace Sudet od slovenského disidenta a historika Danubia (Jána Mlynárika). Zajímavé bylo, že komunisté a šovinisté v exilu tenkrát vytvořili zuřivou jednotnou frontu. Čeští komunisté tíhli k národnímu socialismu, koneckonců i v Rusku se po internacionální fázi prosadil ruský imperiální nacionalismus. Hitlerismus a stalinismus byla dvojčata.

V roce 2000 dostal Pavel Tigrid Velký kříž s hvězdou, nejvyšší německé vyznamenání, získal jej za zásluhy o porozumění mezi národy. Existuje krásná fotografie, jak po dekorování líbá ruku manželce, sedící vedle něho. Ve Franken jsem si všiml, s jakou svůdnou grácií se chová k ženám. Podlamovala se jim kolena. Bez něho by setkání ve Frankenu neměla ten pravý náboj. Měl v sobě ukrytý vulkán duševní energie. Jakmile předstoupil před publikum a promluvil, přímo z něho sálala. Přitom nedosáhl univerzitního vzdělání. Za války studovat nemohl a pak už na to nikdy neměl čas ani peníze. V Americe začínal jako číšník a myl nádobí. Dokázal se prosadit svou vůlí a možná trochu hraným kamarádstvím, jakému se tam naučil. Připomínal mi Woodyho Allena, který byl také s každým zadobře. Jako rozený politik ke všemu, o čem se mluvilo, dodal něco pozitivního, a zároveň vždy narýsoval vektor budoucnosti. Jeho projevy posluchače fascinovaly. Za normálních okolností by se pravděpodobně stal premiérem nebo prezidentem Československa.

Na letošním, jubilejním ročníku, vystoupí Nor milující českou hudbu, Leif Ove Andsnes, v Hamburku žijící Anna Vinnickaja, kritikou nazvaná „lvice za klaviaturou“, rodák z Brna Igor Ardašev, který osobně zažil spolupráci s Rudolfem Firkušným, a klavírní bard a mystik Grigorij Sokolov. Na minulých ročnících jsme měli možnost v Praze slyšet takové klavírní osobnosti, jako například přímého žáka Rudolfa Firkušného, amerického klavíristu Yefima Bronfmana, vystoupili zde Khatia Buniatishvili, Garrick Ohlsson, Sir András Schiff a řada dalších světových jmen, z nichž některá se již na festival i vracejí (letos právě Grigorij Sokolov). Z domácích pak své umění předvedli například Jitka Čechová, Martin Kasík, Lukáš Vondráček nebo Tomáš Víšek, který ve svém recitálu přinesl svědectví o Rudolfu Firkušném jako autorovi.  

Za zvláštní zmínku stojí také výjimečný, zahajovací koncert 2. ročníku festivalu v roce 2014, kdy pořadatelé využili hostování Berlínských filharmoniků, se kterými debutoval na doporučení Pražského jara klavírista Ivo Kahánek. Vítěz Mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro z roku 2004 se stal teprve druhým českým klavíristou, který s Berlínskými filharmoniky vystoupil. Tím prvním byl právě Rudolf Firkušný. Koncert se uskutečnil v rámci evropského turné Berlínské filharmonie k 25. výročí pádu Berlínské zdi a k výročí Sametové revoluce a byl označen za nejvýznamnější koncertní událost roku 2014.

Ohlédněme se ale za vznikem, ideou a významem festivalu, který si u domácího, a snad už také zahraničního publika, které do Prahy přijíždí i za klasickou hudbou, našel své místo.

Jak uvedeno, pořadatelem Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného je Pražské jaro o.p.s. Festival je věnovaný oslavě klavíru a osobnosti největšího českého klavíristy Rudolfa Firkušného, který byl mj. právě s Pražským jarem těsně spjat. Byl u jeho zrodu spolu s Rafaelem Kubelíkem v roce 1946 a festival Pražské jaro stál téměř symbolicky pokaždé jako první u Firkušného návratů na česká koncertní pódia. Jako již světoznámý pianista vystoupil na jeho úplně prvním ročníku, ihned po svém návratu z II. světovou válkou vynuceného exilu v USA. Po komunistickém puči však následoval exil druhý a od roku 1948 až do 1990 se Firkušného jméno z našeho povědomí vytratilo. Umělec koncertoval v nejznámějších sálech a s nejlepšími dirigenty a orchestry celého světa, v Československu však ani jednou. Firkušného druhá emigrace symbolicky skončila jeho opětovným vystoupením na Pražském jaru v roce 1990. Návrat to byl, po tak dlouhé době, triumfální, podobně, jako u jeho přítele, dirigenta Rafaela Kubelíka. V letech 1993-1994 byl pak Rudolf Firkušný prezidentem Pražského jara. Jakou osobností skutečně tento umělec byl? Tady už mohu citovat z mého rozhovoru s Romanem Bělorem pro Listy Prahy 1 v roce 2015.

Znal jste se s Rudolfem Firkušným, už za života legendou, osobně?

Vzpomínám, že můj tatínek, operní pěvec, vždy říkal, když komentoval různé pražské koncerty: „Jo, kdyby tady byli Kubelík a Firkušný …“ Nikdy jsem si nemyslel, že ho uvidím a již vůbec ne, že jej osobně poznám. Bylo to pak pro mne jako ve snu, když jsem se krátce po svém nástupu do FOK s panem Firkušným setkal na festivalu v Edinburghu, kam byl orchestr v létě roku 1990 pozván. V roce 1993 jsem s ním ještě absolvoval zájezd Pražských symfoniků po Británii, na což často vzpomínám. V České republice pak Rudolf Firkušný vystoupil ještě několikrát, také zde nahrával, měl další plány – vím o recitálu plánovaném na podzim 1994, bohužel však v létě roku 1994 v New Yorku zemřel.

Jaký ve vás zanechala ta setkání dojem?

Byl to úžasný člověk, gentleman ze staré školy, takový demokratický aristokrat. Velice noblesní, přitom měl velký smysl pro humor. Zosobňoval, snad bych řekl, dokonce jakýsi ideál češství. Vzpomeňme jen jeho přátele: co jméno, to významná osobnost. Byl privátním žákem Leoše Janáčka. Vybavuje se mi, jak vzpomínal na různé, velmi humorné Janáčkovy komentáře po brněnských operních premiérách. Celý život se přátelil s Bohuslavem Martinů, jehož mnohé klavírní skladby premiéroval, a přirozeně s Rafaelem Kubelíkem, světově proslulým dirigentem, zakladatelem Pražského jara, který žil také v exilu. I při svém věhlasu to byl velice skromný člověk.

Proč vás vlastně napadlo založit tento nový festival, když je podzimní Praha plná dalších velkých hudebních akcí? Jaký je tedy jeho smysl?

Rudolf Firkušný byl skutečnou světovou osobností, jakých mnoho nemáme, a je třeba jej připomínat. Prvním impulsem byla velice zdařilá klavírní soutěž, kterou jsme dedikovali jeho památce, a kde jeho syn i dcera předávali ceny vítězům. To nás pak dovedlo k založení dnešního festivalu…Zjistili jsme také, že je velký zájem o špičkové klavírní recitály a že je to segment na kulturním trhu, který mají posluchači obzvláště rádi. Nejen ti, kteří klasiku vyhledávají a detailně se v ní orientují, ale i ti, kdo zajdou na koncert třeba jen občas. A asi nás také právě na klavír hrálo v dětství nejvíc. Je to fascinující nástroj, který je do jisté míry svým zvukem a harmonickou šíří schopen nahradit i orchestr. Také jsme zjistili, že během Pražského jara nejsme schopni uspokojit zájem o tento typ koncertů a řada osobností, které bychom rádi pozvali, nemá možnost přijet v květnových termínech pražskojarních koncertů. Udělali jsme tedy jakýsi „průzkum bojem“, uspořádali v roce 2013 první ročník a byli zvědaví, co to s námi i s posluchači udělá. Výsledek byl velmi dobrý, a proto pokračujeme. A Firkušného festival má ještě jednu logiku. Rok je dlouhý a my takto říkáme, že jsme tady, že Pražské jaro po zbytek roku nespí a hned po jeho ukončení vyhlašujeme program Firkušného festivalu….

Festival se tedy letoškem přehoupne do druhého desetiletí existence, ale shora uvedené stále platí. Překonal i dvouleté období koronavirové pandemie, přičemž osmý ročník v roce 2020 se uskutečnil v alternativní podobě – přímými přenosy koncertů umělců, kterým se do Prahy podařilo přijet, a jako povzbuzení do Prahy dorazil také zveřejněný pozdrav Firkušného rodiny. V roce 2021 se do sálu již mohli vrátit diváci, ale i tak se ještě pandemie podepsala na průběhu festivalu. Doufejme tedy, že letošní, desátý ročník už pandemie neovlivní a bude moci proběhnout v plánovaném rozsahu a beze změn. Nový ředitel Pražského jara, Pavel Trojan, potvrzuje pojetí Firkušného festivalu slovy: „Festival plánujeme rozvíjet ve formátu, který mu byl dán do vínku při jeho založení. Tedy dva koncerty zahraničních umělců špičkové úrovně, jeden mladý zahraniční talent, jeden domácí reprezentant.“

Koho tedy letos uvidíme a uslyšíme? Festival letos 5. 11. otevře norský klavírista Leif Ove Andsnes, umělec se vřelým dlouholetým vztahem k české hudbě. Publikum jistě ocení i jeho další počin v tomto směru, a to nastudování Dvořákova cyklu Poetické nálady, jehož skoro padesátiminutová délka a nesmírná hráčská náročnost způsobily, že se na koncertních pódiích objevuje jen zřídka, a pokud vůbec, tak jen výběrově. Kromě Dvořáka na koncertě zazní ještě i dílo dalšího českého autora, Janáčkova Klavírní sonáta 1. X. 1905, ale také Bagatela ukrajinského skladatele Valentina Silvestrova a Beethovenova sonáta Patetická.   

Druhý koncert provede 8. 11. Anna Vinnickaja, vítězka nejvýznamnější klavírní Soutěže královny Alžběty v Bruselu roku 2007. Je pověstná nejen svou bravurní technikou, ale i schopností „malovat na klavír velká plátna a vyprávět příběhy“. Deník Washington Post o ní píše „Vinnickaja je za klaviaturou skutečnou lvicí, která požírá i ty nejtěžší stránky s nezlomnou silou. Skoro jako by si technické houštiny vychutnávala…“  V jejím podání zazní mj. náročná díla Skrjabinova, Chopinova, a také virtuosní Ravelův La Valse.

Igor Ardašev, který bude mít recitál 10.11., se patrně jako jediný český žijící klavírista může pyšnit tím, že v roce 1994 natočil pro Supraphon s Rudolfem Firkušným na čtyři ruce Janáčkovu raritní skladbu Žárlivost. „Pan Firkušný byl ohromně noblesní, profesionalita se u něho spojovala s krásnými lidskými vlastnostmi,“ vzpomínal na mimořádné setkání v rozhovoru pro Harmonii. Tentokrát na festivalu zazní v jeho podání mj. klavírní sonáty Beethovenova č. 3 a Čajkovského G Dur.

Festival letos uzavře ruský klavírní mystik Grigorij Sokolov. Atmosféru jeho koncertů těžko popsat, stejně jako jeho hru, která je spíše magickým hudebním obřadem či „mší za hudbu“. V ní se umělec pohrouží sám v sebe a splyne s nástrojem a hudbou v čase, kdy pro něj téměř nedýchající publikum přestává existovat, a Sokolov slouží jen jí. Letos se můžeme seznámit s jeho interpretací Purcellových skladeb pro cembalo, ale zazní i Variace a fuga na vlastní téma Ludwiga van Beethovena a na závěr Tři intermezza Johannese Brahmse.

Kdybych mohla, položila bych otázku všem zahraničním interpretům, kteří na festival přijíždějí, zda skutečně vědí, čí jméno nese. Zda Firkušného legenda není legendou jen v našich očích a myslích, poté, když naše země v roce 1989 znovu nabyla svobody a začali se navracet její ztracení synové, o kterých se tu předtím nesmělo mluvit. Které dřívější režim vytěsnil z národní paměti a my se jejich jména v uplynulých třiceti letech snažíme připomenout hlavně sami sobě. Vynikajících klavíristů na světě přece bylo a je…

Přesto věřme, že jméno Rudolf Firkušný nerezonuje jen v díle, vzpomínkách či dopisech Bohuslava Martinů nebo Jiřího Muchy, či mezi českým exilem v Americe či Kanadě (kde na něj také stále s láskou a úctou pamětníci vzpomínají). Doufejme, že i další generace klavíristů ve světě si jeho jméno vyhledá alespoň ve Wikipedii, když zjistí, že zde máme festival k jeho poctě. A že festival zůstane i nadále vyhledávanou příležitostí pro ty nejlepší, jak se děje už dnes, a tím natrvalo obohatí mapu Prahy a České republiky o další kulturní událost evropské – a vlastně i světové úrovně.

Nadace Via se zrodila 4. září 1997. Od té doby ušla dlouhou cestu a v mnohém se proměnila, ale její základní myšlenky a cíle – podpora komunitního života, aktivit lidí "zespoda"– živých sousedství, dárcovství, filantropie, demokracie – zůstaly stejné. Je těch 25 let důvod k oslavám, nebo obavám?

Určitě k oslavám. Lidi berou věci do svých rukou, tento trend v ČR neobyčejně narostl. Poznáme to na množství neziskových organizací, spolků, iniciativ, dárců. Stoupá počet velkých filantropů, mecenášů, byznysmenů. Jako v anglosaském světě to zatím sice není, ale trend je jasný. Nicméně i přesto obavy zůstávají. Demokracie je křehká vždy. Nebezpečí vidím především v jednoduchých řešení, která jdou proti těžce a dlouhodobě budovanému společenskému ekosystému, zkrátka že to někdo po několika dekádách rozbije, tato obava bohužel sílí.

Co se změnilo za těch pětadvacet let? Je už na čem stavět?

Ze začátku tu existovalo pár jednotlivců, bláznů, co se vymykají, šťouchali do pasivního okolí, které bylo přirozeně nečinné po předchozích dekádách. Pak přibyli lidé, co se vraceli ze světa, z ERASMU atd., kde nabrali rozhled a zkušenosti a vrátili se do svého rodného města a začali si klást otázku, jak tady žít, když se tu nic neděje. Postupně vznikaly spolky i v Sudetech a pohraničí. Spolky už netvoří pár jednotlivců, bláznů, ale staly se dobrým mainstreamem. Takto vzniklé party lidí pak jdou do komunální politiky a velmi často uspějí.

Velkou výzvou pro nás je propojovat jednotlivé skupiny, iniciovat spolupráci spolků, municipalit, ministerstev, církve, byznysu. Zatím to u nás moc není. Chceme být tmelem společnosti.

Existují nástroje, jak přibližovat jednotlivé sektory?

Ano, otevřená radnice, participativní nástroje, komunitní setkávání a plánování. V nadaci poskytneme konzultanta ke zprostředkování dohody. Klasický příklad – místní chtějí oživit prostranství uprostřed vsi, musí se dohodnout, co tam bude stát. Na vybudování pódia jim poskytneme grant, oni přiloží ruce k dílu, starají se pak také o údržbu lépe, než kdyby vše bylo zaplaceno pouze z evropských grantů. Dobrovolnická práce je pak i pro obec levnější a funguje to dlouhodobě.

V Sudetech a odlehlých regionech poptávka po společných aktivitách ale zrovna velká není…

Sounáležitost lidí na jižní Moravě se budovala po generace a je značná, ukázalo to i tornádo. V Sudetech vznikly příkopy mnohem větší. Kolem velkých měst, hlavně ve Středočeském kraji, funguje občanská společnost velmi dobře, těch spolků, dobrovolnických organizací a malých institucí existuje hodně, takže se chceme více zaměřovat na periferie. Známe ale i místa, kde to žije – Jeseník, Broumov, která jsou už i zdrojem nějaké energie. Jedná se ale spíše o výjimky. Jako rodák z Jeseníků vím, že stačí třeba deset lidí, kteří zvládnou úplně změnit atmosféru daného místa, je to až neuvěřitelné. Nabalí se na ně další, pořádají festivaly, vznikne škola, stěhují se noví lidé a dobře se tam žije. 

Loňský rok byl pro nadaci Via mimořádně úspěšný hlavně díky humanitárním aktivitám – Moravou se prohnalo tornádo, covid, probíhající válka na Ukrajině – lidé jsou během katastrof štědřejší, a své také dělá snadno dostupná možnost pomoci na stále populárnějším portálu Darujme.cz. Jaký je pro vás ten rok letošní? Jste i v těchto těžkých časech optimista, co se týče filantropie, dárcovství, ochoty pomáhat nejen v krizových situacích, a nejen v oblastech, jako je pomoc nemocným, sociálně vyloučeným nebo handicapovaným, ale také třeba kultury, umění, památek?

Letošní rok je v číslech ještě úspěšnější než loňský. Teď zase přichází energetická krize. Když dárcovství poklesne, tak zkušenost říká, že už to nebude na tu úroveň, která byla před krizí. Lidem přináší umění darovat pocit štěstí a naplnění a jsou rádi součástí většího celku.

Dárcovství na kulturu a umění patří stále k oblastem spíše podfinancovaným. Důvod tkví v tom, že jde o sféru méně atraktivní vyžadující už dobře prosperující společnost. Chceme ukazovat témata, která nejsou tolik podporovaná a nasvícená, mezi ně například umění patří, ale také třeba otázka drogově závislých, která je nyní na okraji zájmu, zatímco v devadesátých letech to bylo velké téma.

Humanitární aktivity Nadace Via nikdy nebyly hlavní náplní činnosti. Tou je podpora dárcovství a demokracie odspodu. Pokud ale přijde krize, chceme reagovat na aktuální výzvu – covid, tornádo, Ukrajina. Plníme ovšem roli propojovatelů, koordinujeme aktivity, dopomáháme svými zdroji humanitárním organizacím.

Prostřednictvím Ceny Via Bona jste oceňovali inspirativní filantropické počiny. Celkem bylo v historii Ceny nominováno přes 1 000 příběhů a za své aktivity bylo oceněno 140 jednotlivců, kolektivů i firem. Název Srdcaři jsme si vypůjčili právě od vás – dvě kategorie ocenění Srdcař a Mladý srdcař se udělovaly v rámci Ceny Via Bona až do roku 2020. Nyní už je tu nenajdeme. Kam se ztratily? Všimla jsem si, že se pozměnila celá struktura programů… Jaká jsou nová témata, která především je třeba ve společnosti podpořit?

Cena Via Bona vznikla v 90. letech, aby ukázala první vlaštovky – dárce, aktivní lidi, kteří něco změnili. Dnes už bychom nevěděli, koho oceňovat dříve. Vzniká spousta jiných cen. Společnost se posunula, už i média chápou, že pozitivní příběh má svou roli. Dává nám teď větší smysl pracovat na propojování sektorů, jak jsem o tom mluvil výše. Dárce máme, organizace na místní úrovni také, schopné radnice s dobrými starosty… Posunuli jsme se. Plánujeme proto filantropickou konferenci na příští rok, kde by se setkávali dárci s organizacemi, státní správou. Umění se dohodnout a dělat věci v konsensu, to je základ demokracie. Spolupráce napříč.

Všichni tito lidé, které podporujeme, jsou srdcaři, dělají to ve svém volném čase, nemusejí, nikdo je nenutí, nemají z toho peníze, jenom nervy, ale je v nich nějaká energie, že by měli dělat něco víc, nejen pečovat o svůj život osobní a svou rodinu, to je dělá Srdcaři. Touha změnit místo, kde žijí a zlepšit o kousek život lidem ve svém okolí.

Je to ale nevděčná práce, která si vybere svou daň. Často ztrácejí sílu, vyhoří. Chceme přijít s podporou, aby dlouhodobě vydrželi, pracovali efektivněji a dokázali přilákat další, musí si umět rozdělit role – někdo dělá fundraising, někdo komunikaci, plánovat. Nejdřív jejich činnost všichni kritizují a pak, když skončí, jim řeknou, jak to, že to není, my si už zvykli…

Součástí vaší práce je fundraising a péče o dárce. Nadace Via totiž čerpá peníze výhradně od dárců, firem a z výnosů nadačního jmění, čímž udržuje svou nezávislost. Je to ta část ředitelských povinností, která vás nejvíce baví?

Když jsem před covidem zvažoval, zda nastoupit do funkce ředitele, tak fundraising bylo něco, co mě od toho odrazovalo. Chodit za bohatými lidmi a žádat je o peníze jsem si neuměl představit. Postupem času jsem ale zjistil, že to tak není, fundraising spočívá v něčem jiném – budování vztahu důvěry mezi dárcem a organizací. Nejde o to říct si o peníze, to je až sekundární věc, primárně se soustředíme na diskusi s dárcem, jak on by chtěl změnit svět, v němž žijeme, jaké on má vnitřní představy, co ho trápí tady v Čechách, co ho štve, každý to vidí jinak. Komunikace s dárcem ukáže, jestli to, co nadace dělá, mu dává smysl. Třeba to není jeho téma. Snažíme se trpělivou, spolehlivou prací ukázat, že se dá nadaci věřit, dělá reálnou práci, má dopad, který se dá i změřit, což je pro byznysmeny, vědce, investory důležité − mít data, a že nadace má nějakou kontinuitu. Trvá dlouho, než se odhodláme říci si o dar. Fundraising má zkrátka své profesní standardy. Značná část mého pracovního času jsou schůzky s dárci. Spolupracujeme s firmami, nadacemi, filantropy, se zahraničními nadacemi. Budujeme dárcovské vztahy. Dary musí pokrýt rozpočet vyšších desítek milionů korun ročně, tyto peníze je třeba získat.

Zaměříme se na programy, které nejvíce souvisejí se zacílením Místní kultury, tedy Místo, kde žijeme a Dobro-druzi.

Programy dělíme do jednotlivých okruhů: pro mladé lidi do 26 let jsou tu Dobro-druzi: pro ty, co chtějí být aktivní a měnit místo, kde žijí. Program pro dospělé Místo, kde žijeme: velký balík různé podpory. Pro ty, co vstupují do komunální politiky, máme ještě speciální vzdělávací program. Často překvapivě uspějí díky svým komunitním aktivitám a najednou musí vládnout. Chceme jim v začátcích pomoci.

Kolik žádostí o podporu v rámci programu Místo, kde žijeme ročně přijmete a kolik peněz na granty vyplatíte? Určitě je řada projektů, které jste se rozhodli nepodpořit. Co bývá nejčastějším důvodem, že žádosti nemůžete vyhovět? Vidíte v těch žádostech postupem času nějaký posun?

Místo, kde žijeme – obsahuje velký balík podpory pro spolky, dobrovolnické organizace – desítky tisíc korun dostanou na realizaci svých plánů, propojíme je s dalšími organizacemi, dostanou základní vzdělávání, ukážeme jim, kde získat další zdroje. Na portálu Darujme.cz jim založíme sbírku a dvojnásobíme do dvaceti tisíc její výtěžek. Chceme je přimět, aby se naučili v místě, kde žijí získat si vlastní zdroje od sousedů, místních firem. Příště to mohou udělat bez nás.

Každoročně lidé vyplní přes 400 vstupních dotazníků, jak chtějí změnit místo, kde žijí a my se jim ozveme zpátky a prodiskutujeme to společně. Letos jsme podpořili přes 200 projektů. U Dobro-druhů je to méně.

Často se stává, že jdeme se stejnými lidmi delší cestu. Začnou jako mladí v jednom programu, pak dostanou větší grant, pečují o krajinu, dělají něco většího a vstoupí do komunální politiky. Krásným příkladem je Petra Soukupová, zakladatelka Police Symphony Orchestra, mladého symfonického orchestru z Police nad Metují, která získala jednu z cen Via Bona. Dnes má orchestr evropské ambice. Z dobrovolnické aktivity přesahující už dnes hranice regionu může vzniknout něco velkého. Drobnými granty je stále podporujeme.

Kolik peněz na granty vyplatíme za rok? Složitá otázka, protože takový standard je 30 mil. Kč ročně, ale tím, jak bylo tornádo a krize, tak rozpočet stoupl. Zahrnout musíme i spolupráci s firmami a podporu místních uskupení i mimo ČR. Do budoucna chceme být alespoň v omezené míře aktivní i směrem na Západ. Geograficky jsme ve středu Evropy a pro všechny blízko, tak proč toho nevyužít.

A proč jsme některý projekt nepodpořili? Většinou kvůli nízké míře spolupráce. Nechceme podporovat uskupení, které vyvolává ve vesnici velké tenze. Musí docházet ke konsensu, součinnosti, zapojit různorodé skupiny, žijeme v době sociálních bublin a právě tyto komunitní projekty mají moc, že se spolu začnou bavit lidé, kteří by se jinak nepotkali – lidé různých profesí, názorů, věku, a to chceme. Samozřejmě hlídáme také dopad a rozpočet – efektivitu projektu.

Chcete lidem pomoci vytvářet místa, kde je radost žít. Jak takové místo vypadá? Mluví z toho i vaše vlastní zkušenost z rodného Bruntálska? Říkáte, že ubývá míst, kde „chcípl pes“. Když se dnes rozjedete na Jesenicko, došlo tu k výrazné proměně také díky vaší pomoci? Je nějaký z regionů v ČR výrazně aktivnější co do počtu žádostí o podporu? Litovali jste někdy nějaké uskutečněné pomoci?

Je to místo, kde se dobře žije v mnoha ohledech. Ekonomické aspekty, solidní životní prostředí a infrastruktura, kde někoho znáte, je energie, bezpečí, kde se člověk necítí izolován a osamocen, kde je otevřená radnice, dobrá škola, můžete se zapojit do něčeho, funguje kulturní život, je kam jít s rodinou, dobře se najíst. Dobrý starosta, který ví, co dělá. Pak se nechcete stěhovat pryč. Je tu spolkový život, sousedi, vztahy, řada důvodů, proč neodejít, vytvoří se identita místa.

Pocházím z jedné vesničky na Bruntálsku. Před dvaceti lety tam měla nadace svůj projekt a ten dokázal spojit lidi a dát jim prostor, aby se líp seznámili, budovat historii místa a vztah k místu, dát jim pocit, že tam patří, což je důležité právě v Sudetech, kde zakořenění není tak silné.

Příkladem pozitivní proměny na Jesenicku je Tančírna v Račím údolí, zrenovovaná secesní restaurace s tanečním sálem, jejíž majitelé chtějí, aby to tu žilo koncerty a tanečními lekcemi, nebo obec Bílá Voda, která se stala všeobecně známou díky úspěšném románu Kateřiny Tučkové, unikátní místo s dobrou komunitou lidí. Nadace oba projekty před časem podpořila. Je to region specifický a vlastně těžký na život.

Aktivnějšími regiony jsou městečka okolo Prahy – Mníšek pod Brdy, Říčany, ale také třeba Liberec, Velvary, Mnichovo Hradiště. Méně žádostí chodí z Moravskoslezského kraje. Občanská pasivita je tu větší.

Ne vše je vždy snadné. Když intervenujete ve společnosti, může se stát, že někomu dáte peníze a tím si znepřátelíte jiné a vyvoláte konflikt. Stalo se to. 1−2 projekty ze 300 za rok jsou problémové. Patří to ale k naší práci. Je třeba si připustit, že když dáme peníze jednomu spolku, můžeme zapříčinit v komunitě problémy. Samozřejmě existují metody, jak tomu předejít, např. si komunitu předem zmapovat. Pokud se jedná o větší projekt, jede tam konzultant, protože čím je podpora vyšší, tím stoupá i riziko, že nebude po chuti všem.

Vedete zejména mladé lidi k tomu, že je dobré dávat, je-li člověk o to požádán, ale mnohem lépe je pochopit a dávat (darovat a pomoci) bez požádání?

Je to jedna z cest. Ideální stav vypadá asi takto: každý z nás má trvalý platební příkaz na podporu organizace, která mu dává smysl. Nemusí to být velká organizace, stačí klub, místní školka, které dáváme něco navíc. Drobný příspěvek místnímu spolku, divadlu. Darování se stane běžnou součástí životů, protože to ve finále pomůže všem. Občanská společnost pak není závislá na státu, na dotacích. S pravidelným příspěvkem pak mohou nevládní organizace počítat. Prospěch plyne i pro darujícího, je prokázané, že člověk má touhu dělat něco více, podělit se o to, co mu společnost dala a darování mu přinese pocit naplnění. Společnost jako celek bohatne, stále více lidí si darování může dovolit a doplnit svým darem potřeby v oblastech, kam stát nedosáhne. Srdce je ale nejdůležitější, kdyby nebylo, zbyde pouhá technokracie.

www.nadacevia.cz

Čtyřiačtyřicetiletá Monika Vintrlíková pochází z Břeclavi a už jako studentka vysoké školy pracovala v rodinné firmě Alba-Metal na výrobu kovových dílů pro automobilový průmysl, kterou založil její otec. Před deseti lety přišla s manželem do americké Atlanty, hlavního a největšího město amerického státu Georgie, kde má komunita Čechoameričanů bezmála dva tisíce členů, s cílem vybudovat pobočku české rodinné firmy. Podařilo se jí zde rozjet firmu ALBAform, již s manželem řídí, a z vydělaných peněz podporují aktivity, které zviditelňují moravskou lidovou kulturu u nás i v cizině. Od října 2020 plní paní Monika roli honorární konzulky České republiky ve státě Georgie.

Ze své diplomatické pozice máte na starosti ekonomický rozvoj pro české firmy a pak také asi mnohem příjemnější povinnost – propagaci české kultury v zahraničí. Ve vašem případě vývoz moravského folklóru a kulturních pokladů rodného kraje do USA. Proč jste se rozhodla představit v Americe právě tradice jižní Moravy? Jaké akce jste už zorganizovala? Kde se konají a kdo jsou vaši partneři na americké straně?

Můj pobyt v zahraničí byl samozřejmě jeden z mnoha důvodů, proč jsme založili nadační fond. Oficiálně byl ustanoven v roce 2020, ale já jsem moravskou kulturu do USA dovážela dlouho předtím, vlastně hned po tom, co jsme sem s rodinou přijeli. Výtvarné a folklórní programy mojí kamarádky Dáši Benešové, která je dnes ve správní radě fondu, jsem podporovala i na Moravě – seznámily jsme se v dětském souboru Charvatčánek, kde jsme obě měly své děti. A to už bude dobrých 16 let. Vyplynulo to ze situace, aktivity se rozrůstaly, chtěli jsme to dělat pořádně, profesionálně, mít dobrý tým. Jmenování honorární konzulkou byla čest, přebrala jsem konzulát po Georgi Novakovi, ten je mezi českými honorárními konzuly zde v USA legendou. Moje laťka po něm je nastavena velmi vysoko, pro Čechy na jihovýchodě za téměř 25 let služby udělal strašně moc, chci kvalitu honorárního konzulátu v Atlantě udržet vysoko a Moravská krása mi pomáhá.

Je toho hodně, co v Americe děláme. Výstavy, výtvarné dílny, zveme hosty – ilustrátory, spisovatele, výtvarníky, fotografy, dělali jsme český filmový festival, teď už je český film součástí evropského festivalu. Vždy slavíme 28. října, Vznik Československa, slavnostní večeří, letos zveme na koncert operní hvězdu Ester Pavlů. Snažíme se českou komunitu zaujmout. A máme skvělé partnery – buď Českou a slovenskou školu v Atlantě, nebo Národní české a slovenské muzeum a knihovnu v Cedar Rapids v Iowě.

V rámci Galerie moravského ornamentu představíte příští rok v Iowě práci 17 slováckých maléreček a maléřů… O co konkrétně půjde, v čem spočívá výjimečnost této nevšední výstavy, co ji v České vesnici v Americe dále čeká? Jsou na velkoplošných obrazech s lidovými ornamenty zastoupeny všechny slovácké regiony?

Na počátku projektu bylo oslovení od ředitelky národního muzea v Cedar Rapids, paní Cecilie Rokusek. Ona naši práci sleduje a ví, že se snažíme skládání a malování ornamentu povznést na cech. Má to svá pravidla a zákonitosti, my chceme ornament ze Slovácka zviditelnit, aby jej lidé poznali a věděli, který ornament je z Moravy, který ze Slovenska a který například z Polska. A aby na ten náš byli patřičně hrdí tak, jak jsou na něj pyšní právě krajané v USA. Národní muzeum sídlí v Cedar Rapids v České vesnici (Czech Village) a právě tam si místní zastupitelé usmysleli, že chtějí v ulicích více ornamentu. Původně měly malérečky jet malovat přímo tam, ale byl covid a nesmělo se cestovat. Vznikl tak nápad ornamenty namalovat jako přenosné obrazy – a my tak měli možnost se celou galerií pokochat ještě před jejím odjezdem do USA. Byla to Dáša, která povýšila malování na galerii, protože chtěla, aby se na ní objevil ornament z každé části Slovácka, a měla už z předešlých let i kontakty na ty správné výtvarníky.

Mezi představenými lidovými umělci jsou také dva muži, malíři. Jemná malířská práce na lidových ornamentech je tradiční výsadou žen. Jaká byla cesta pánů k této zálibě? Věnuje se někdo z vystavujících malování ornamentů profesionálně, nebo jde pouze o koníček?

Mužů máme méně, ale jinak jsou stejně šikovní, myslím. Jedná se o výtvarníky, ať už jde o ženy nebo muže. Ale samozřejmě jsme na chlapy ve skupině hrdí. Všichni to dělají jako koníček a dostali se k tomu jako k rodinné tradici. Převzali to po svých předcích.

Je zřejmé, že vaše srdce bijí pro jižní Moravu. Je nějaký projekt, který zatím nosíte třeba jen v hlavě, ale který byste jednou rádi v Americe uskutečnili?

V hlavě toho máme spoustu. Chceme především programově naplnit výstavní prostory naší Havlíčkovy vily, přemýšlíme tedy dva až tři roky dopředu. Pokud se nám požadovaný program nedaří sehnat, procujeme na vlastní dramaturgii, jak to bylo třeba u Galerie moravského ornamentu. A rozrůstat se budeme opačným směrem, to znamená severoamerický folklór přivezeme na Moravu, už máme nějaké projekty v jednání.

Když se vám v Americe zasteskne po domově, co se vám vybaví jako první? Máte doma kroj? Podařilo se vám lásku k folklóru udržet i ve vlastní rodině?

Určitě rodina. Moc se nám stýská po mých neteřích, když vidíme, že se rodina schází na různých oslavách a my tam být nemůžeme. Na druhou stranu naše aktivity na Moravě vyžadují četné videohovory se členy týmu a také časté fyzické návštěvy, takže Moravy máme pořád dost. Kroj jsem si přivezla sem do USA – dostala jsem jej v roce 2017 od naší dnes už čestné členky, malérečky Marie Švirgové. Ale neoblékám jej. Dcery měly dětské kroje, vynosily je na všech hodech – od Popic, přes Velké Bílovice až po Charvátskou. Dnes se spíš snažíme nosit běžné oblečení s prvky folklóru, od vyšitého ornamentu na saku po modrotiskové šaty.

Od začátku roku 2021 je ve vašich rukách tzv. Havlíčkova vila z počátku 20. století, pojmenovaná po obchodníkovi, vlastenci, odbojáři, někdejším starostovi a neúnavném bojovníkovi za národnostní otázku Aloisi Havlíčkovi. Dlouhá léta sloužila jako bytový dům a také zdravotní středisko. Vám se podařilo ji citlivě zrenovovat. Slavnostně otevřena byla právě před rokem. Na jakou akci, která se tu dosud konala, nejraději vzpomínáte, měla např. největší ohlas, a na kterou byste chtěli naše čtenáře pozvat?

Nejraději vzpomínám právě na oslavu otevření vily, spojili jsme ji i se slavností roční existence nadačního fondu. Sjeli se za námi do Havlíčkovy vily opravdu všichni naši spolupracovníci, kamarádi i partneři. Úžasné jsou ale i vernisáže – ty mají zase kouzlo odhalení něčeho nového a vila je v tomto případě velmi fotogenická, ať tam dáte sochy, černobílé fotografie nebo folklórní čelenky, vše zde vypadá jedinečně. Odhalení je vždy pěkný pocit. Musím podotknout, že dramaturgii si jako nadační fond připravujeme sami a jsem na svůj tým patřičně pyšná, dělají to prvotřídně.

Jedním z poslání vašeho nadačního fondu je, aby tradice zůstaly viditelné a atraktivní pro mladou generaci, aby přetrvaly jako součást moderních životů, aby minulý a současný folklór měly možnost dialogu. Jaký vámi organizovaný počin to zatím nejlépe dokládá?

Každý měsíc máme výtvarnou dílnu malovaného ornamentu nebo modrotisku, přijďte se podívat, s jakým nadšením u nás tvoří všechny generace výrobek svýma vlastníma rukama. Dokážeme nadchnout malé i velké, baví je to, ale zároveň se učí něco od našich lektorek. Něco, co zase předají dál, a pomohou nám tak ornament a folklór popularizovat.

Chuť vytvářet rukama a vidět hmatatelné výsledky své práce začíná být v dnešní přetechnizované době čím dál větší. Právě tomuto trendu vycházíte vstříc workshopy, dílnami ornamentu a modrotisku. Budete daný směr ještě nějak rozvíjet?

Ano, máme v plánu přidávat více výtvarných dílen, ať už něco nového pro naše skalní příznivce, nebo jiné formy výtvarných dílen – třeba výjezdní nebo virtuální tak, aby se i milovníci folklóru ze vzdálenějších míst mohli podílet.

Krásným dílčím příkladem, jak úspěšně konfrontovat folklór s moderním designem, který nás během letošního léta zaujal, byla pražská výstava Moravské krásy v obchodě Heleny Dařbujanové, známé architektky a úspěšné designérky. Společně s moravskou folklórní výtvarnicí Marií Švirgovou vytvořily limitovanou kolekci sedátek zdobených ornamenty…

Přesně tak, toto byl opravdu počin, kde se nám podařilo mírumilovně propojit pražskou architektku a malérečku z Moravy. Každá měla svoji představu, jak na to, a názory se lišily, ale v Havlíčkově vile je takové čarovné prostředí a náboj, že nakonec to spolu dotáhly to zdárného konce a vzniklo něco překrásného. Moderní a tradiční se spojilo – přijďte na sedátka mrknout do naší nově otevřené kavárny.

Poskytujete granty? Jaké umělce jste zatím podpořili? Co musí umělec splňovat, aby vás oslovil?

V prvním roce našeho působení vznikla formou grantu fotografická výstava Krajina paměti. Také celá Galerie moravského ornamentu byla formou grantu. Podpořili jsme tak téměř už 20 umělců, kteří se na projektech podíleli. V obou případech se podařilo opravdu velké dílo. Cílem je poskytnout grant o podobném rozsahu každý rok. Na příští rok připravujeme grant pro studenty uměleckých škol. Jediné, co musí umělci splňovat, je trefit se do našeho tématu. A musíme si sednout i lidsky, chceme kolem sebe pozitivní lidi, které práce baví – tak, jak to baví nás.

https://moravskakrasa.cz/

Říká se, že dvakrát do stejné řeky nevstoupíš. Vám se to svým způsobem podařilo dokonce třikrát – nejdřív měla v roce 2005, kdy jste se z Hradce Králové vracel na Provázek, premiéru vaše Balada pro banditu. Tuto divadelní inscenaci jste pak v roce 2012 převedl do televizního zpracování a nakonec vás ten příběh inspiroval k tomu, že jste natočil film. Co vás na tom Nikolovi Šuhajovi tak fascinuje?

Že někdo tak kategoricky trvá na svobodě. A přijde o všechno, svoboda jediná mu zůstane. On nelituje. Neumí.

Co vás vůbec k němu přivedlo poprvé, jak to bylo podruhé a proč potřetí?

Poprvé šlo o to prokázat, že Provázek má před sebou příběh – ne stále jen nějaký takový legendární za sebou. Že v tom příběhu budou se zas míhati hvězdy, radosti že bude do rána. Divokosti se stanou – kdekdo bude zas čubrnět. Podruhé šlo o to, aby se všechna ta jedinečná setkání talentů zaznamenala – uviděla se svobodná, nahá u řeky. No a potřetí bylo dobré si přiznat, že to už skončilo – zůstal myslím hezký stesk. A v té Zakarpatské Ukrajině – kde se to všechno odehrává – jsou do toho všeho ještě ohroženi válkou. A to je, jako kdybychom byli ohroženi my. Je třeba na ty lidi myslet každičký den. Nechat je účinkovat ve svých filmech. Jsou všemu a všem příkladem.  

A bude i nějaké počtvrté nebo už jste se s tím tématem vypořádal jednou provždy?

Nelze odpovědět.

Kdy vlastně bude premiéra a proč to tak dlouho trvalo, než film vznikl? Točit jste začali, tuším, už v roce 2019…

Premiéra bude letos v Jihlavě, na ni naváže hodně výstřední série promítání po celé zemi – u toho vždycky někdo nějak naruší projekci. A tak dlouho to nejspíš vznikalo proto, že to bylo k smrti těžké. Zas pustit všechny ty písně z řetězu – nebýt u toho banální. Nebýt u toho vyčůraný. Nebýt u toho lživý. Aby to všechno mělo žár. Aby to všechno mělo téma. Aby to mělo bolest, přiznání.  To byl ten problém – aby se ten film k něčemu přiznal. Vždycky jsme postříhali nějakou tu verzi jedenáct a verzi čtrnáct a verzi dvacet šest – pustili si ji a já zjistil, že je banální a vyčůraná. Že nemá žár. Tenkrát ten Sís s Pospíšilem udělali velkolepou věc: definovali princip přesahu ve filmovém muzikálovém průmyslu Československé socialistické republiky. Teď tedy šlo zejména o to: kde ten přesah vzíti tentokrát. Nelhat u toho. Přísahat. Rýt držkou zem – v prospěch něčeho, co nelze zpochybnit. U mě to nakonec jsou dva fenomény: Divadlo Husa na provázku a Ukrajina.

Jak se během té doby měnil scénář? A o čem to tedy nakonec je?

Neměnil se. Jen jsme vždy našetřili toliko na několik málo obrazů – pak museli čekat, až se zas něco naspoří. Celé je to přitom o tom, jak na jednom zájezdu Divadla Husa na provázku umřel Naveky. Vydražil kvůli tomu nestihnul svou svatbu a nestihnul ani nějaké to natáčení. Představení přitom mělo být zlatým hřebem velkolepé kulturní akce, na které se– každá svým dílem– podílely EU (peníze), Česká republika (humor), Slovenská republika (úzkost) a Ukrajina (kompars). Ta svatba měla být zlatým hřebem dvacetiletého žití Jana Vydražila bez snubního prstýnku. Jenže tu výpravu i tu svatbu začnou hned od začátku stíhat rána za ranou, nakonec přijdou i nějaká ta zatčení na hranici, různých tchýní brání jména Vydražil nadarmo. Nějaký řev krav hodně už zblízka. Nějaká ta úplně zbytečná smrt.

O tom to je? Celý ten film?

Ne. Úplně nejdůležitější postavou filmu je tam nakonec mladinká ukrajinská dívka. Kontrast její neobratnosti s obrovskou schopností odevzdat se je, myslím, pokaždé znovu odzbrojující – a to pro všechny účastníky zájezdu. A i když se to tedy na závěr všechno už jen a jen kazí – ona ani jedinkrát nezaváhá – odevzdává se pořád znovu své představě o tom, jak koho kdo by měl mít na té Koločavě rád. Do čehož vždy na chvíli vypadne obraz a ozve se: Není tu Není tu – ona s tímto svým odevzdáváním se ideálům nepřestane ani tak. Což myslím dojímá a imponuje. Inspiruje. Zavazuje. Vybízí. Všechno to nějak spraví. Pakliže jde spravit smrt.

Různými cestami se ubíral i název, můžete ten vývoj naznačit?

Chvíli se jmenoval Balada o naději, chvíli se jmenoval Nikola Šuhaj podvodník. Teď se to jmenuje (už definitivně) Bandité pro baladu. Podtitul je Balada dvě.

A jak jste naložil s hudbou? Balada pro banditu byl původně muzikál, Štědroňovu hudbu nelze odpárat… bude to hudební film?

Bude. Vlastně se tam až tak moc nemluví. Jen závratně teče čas a Gabriela Vermelho ječí steskem v různých melodických strukturách, které nápadně připomínají ty struktury Miloše Štědroně. Do čehož Jihočeská filharmonie hraje Baladu – jsou tam všude slyšet mraky smyčců a jsou tam někde i tympány. Stesku na kila. Mlčení.

Jaký klíč jste zvolil, pokud jde o obsazení hlavních rolí?

Vydražila hraje Zadražil, Navekyho Teleky. Tu roli, co měl hrát Jiří Pecha, hraje Norbert Lichý. Bolek Polívka hraje Boleslava Ohřátého. Ivana Hloužková pak Ivanu Hloužkovou.

Kromě hlavních postav tam hraje spousta dalších lidí… skoro to vypadá, jako kdybyste vyhlásil, že všechny, které máte rád, hrají ve vašem filmu… jak se rodilo obsazení? A jak se i během natáčení proměňovalo, protože je pravda, že někteří se bohužel nedožili…

Ano – je to nejspíš zpráva o tom, koho všeho miluji v Divadle Husa na provázku Brno. Nebo jsem kdy miloval. Nepřestanu nikdy milovat.

A pak jste obsadil taky místní obyvatele Koločavy, kde se natáčelo… jak se pracovalo s nimi?

Byli uctiví. Krásní. Bojácní. Obětaví. Několik dnů jsme točili v řece – neváhali si kvůli tomu zničit svá soukromá oblečení. Půjčit nám na různé věci svá soukromá obydlí.

Jak vůbec probíhalo natáčení na Koločavě? To asi bylo zážitků, že by to vydalo na román…

O tom je celý ten film: jak někdo něco velice moc chtěl. A jak to nedokázal. Jak se následkem toho omezovalo. Jak se nahrazovalo. Jak se diktovalo. Jak se žvástalo. Jak se nevěřilo, jak se úplně klidně popíralo. Když přijedete do Užhorodu, tak vidíte ty snahy českých prvorepublikových architektů emancipovat zdejší městskou architekturu ve prospěch českého vidění světa. Když ještě existovalo Československo a hroutil se Sovětský svaz, tak právě zde tito zakarpatští Ukrajinci přijeli do Prahy a požádali o zpětné připojení k československému státu. Ale byl listopadu 1989 a všichni měli spoustu jiných starostí. „Děkujeme, registrujeme váš zájem, ale nezlobte se – máme teď jiné věci na práci“ – odpověděli jim prý. A prd se stalo. Takže ti zakarpatští Ukrajinci nemohli naplnit svou dávnou vzpomínku na to, jak kdy milovali Masaryka, Janáčka, Jiráska, Vrchlického, Máchu. Uhdeho. Štědroně...

Kde všude se vlastně ještě točilo?

Myslím, že nakonec to bylo dobře třicet natáčecích dnů. Větrné mlýny jsou kabrňácké seskupení – našetřily vždy tak na týden. Ten první jsme byli na Koločavě. Ten druhý na cestě z Koločavy – odnesly to různé hraniční přechody. Pak jsme jeden týden v Brně předstírali, že jsme někde úplně jinde-hlavně jsme předstírali Prahu – a nakonec byla helikoptéra a stěhování ostatků. V laciných studiích napříč republikou hledání pravdy při vyslovení věty: „Zabili, zabili: chlapa z Koločavy. Řekněte hrobař – kde je pochovaný...?"

Vaše divadelní inscenace vznikají zpravidla neortodoxním způsobem, předpokládám, že i celé to natáčení byla punková jízda… zvlášť, když to produkovaly Větrné mlýny, které jsou původně nakladatelství… jak k té filmové produkci vlastně přišly?

Myslím, že jsou schopni enormní lásky. Schopnosti veliké oběti. Obrovité odvahy. Mám je moc rád.

Jaký osud teď váš film čeká? Distribuce v kinech? Na festivalech? Zahraničí? A v České televizi, která to koprodukuje…?

Přijde všechno, co říkáte. Pocítění opravdovosti času a prostoru v souvislosti s vyslovením věty: „Kdo nemá zájezd, nežije." A pak ještě kdosi dodá: „Při koupání zde hrozí smrt."

Eva Koudelová – obětavá a dnes zapomenutá pomocnice židovských spoluobčanů

Na začátku pátrání po ní bylo jméno, které zaznělo několikrát ve výpovědích dvou osob přešivších holocaust. Nechme vyprávět dopis, ve kterém Otta Schwarz z Luže svému bratrovi, v té době ještě v londýnském exilu, dává na vědomí, že přežil. Popisuje válečné útrapy sebe, své ženy i jejich rodičů a širokého příbuzenstva. Dopis je uložen v rodinném archivu: „O Evu a o mne se starala Eva Koudelová z Vysokého Mýta (dívka Kajova) a to takovým nádherným způsobem, že mohu bez nadsázky říci, že jí vděčím a rovněž tak má Eva za svůj život“.

O několik listů dále najdeme další zmínku: „O týrání, mlácení hnusnými esesáky ani nemluvím. A opět mne zachraňuje svými balíčky, jež konečně nám jsou povoleny Eva Koudelová."

To je první zmínka o Evě Koudelové, přítelkyni Karla (Kaji) Picka. Další nalézáme na webovém portálu Centropa (https://www.centropa.org/). Zde lze prostudovat zachycené vzpomínky mnoha stovek osob z celého světa, jejichž jedinou spojkou bylo utrpení pro židovský původ během 2. světové války.

Anna Mrázková rozená Poláková z Luže byla ochotná ke stáru vzpomínat a svoji zpověď zaznamenat na videozáznam…. Tato zpověď pak byla přepsána a uveřejněna na webu Centropa. Anna Mrázková například zmiňuje okolnosti svého návratu z koncentračního tábora a popisuje je takto: „Do Vysokého Mýta jsem dorazila tuším kolem 15. července 1945, a jelikož byla neděle, spojení do Luže už nebylo. Rodina Evy Koudelové mi nabídla, že bych mohla přespat u nich ve Vysokém Mýtě a pak v pondělí je to Luže. Na přivítání a pohoštění mi její rodina udělala vepřovou pečeni s knedlíky, zelím a pečenou husu.“

Anna Mrázková je také zároveň jediná, kdo ve své výpovědi zcela mimoděk poskytl drobnou, ale zásadní informaci poukazující na vzhled Evy Koudelové – „vypadala jako deset židů, ta vypadala židovštějc než ten její Kája, kterej byl žid“.

Kdo tedy byla Eva Koudelová? Dívka zasnoubená s židovským chlapcem Karlem Pickem. Dívka, která podle výpovědí přeživších běsnění holocaustu bez zaváhání posílala balíky a dopisy se zásobami celé široké rodině svého snoubence a která se o navrátilce obětavě starala. Pomoc nabízela v době, kdy už věděla, že její snoubenec Karel byl v koncentračním táboře zavražděn.

Několik odpovědí se podařilo objevit při pátrání v archivních pramenech.

Eva Koudelová (pokřtěná Eva Marie Milada) se narodila 3. května 1921 do úřednické rodiny, otec Alois pracoval jako pokladní Československé průmyslové banky. Sídlo peněžního ústavu bylo přímo na náměstí ve Vysokém Mýtě. Otec se narodil roku 1895. Matka Milada (rozená Knittlová) se narodila roku 1897 v Orlici čp. 73 v okrese Žamberk. Mimo dcery Evy měli manželé ještě druhou dceru Olgu, narozenou v roce 1922. Eva se narodila v čp. 208 Mánesově ulici a zde v podnájmu u otce bydlela ještě v roce 1947. Lze tedy předpokládat, že k tomuto domu se vztahují veškeré vzpomínky osob zmiňovaných v textu tohoto článku. Eva Koudelová se z Vysokého Mýta odhlásila 22. března 1947 a odstěhovala se do Prahy do Spálené ulice.

Velkou neznámou představovala ona zmiňovaná „židovská“ podoba Evy. Ta roku 1940 maturovala na reálném gymnáziu ve Vysokém Mýtě. Jejím spolužákem byl například František Frischmann, zavražděný v Osvětimi v červnu 1943. Další spolužačkou byla dcera profesora latiny Karla Finka, Helena Finková provdaná Zounková. Kontakt na potomky Heleny Zounkové jsem už v minulosti hledala, a tak stačilo zkusit štěstí a zeptat se, zda si nepamatují na dívku tohoto jména. Neuvěřitelná náhoda – bývalé spolužačky ze třídy zůstaly kamarádkami po celý zbytek života. Eva Koudelová a Helena Zounková se setkávaly ještě v 60. letech 20. století. Dcery Heleny Zounkové si Evu Koudelovou dodnes velmi dobře pamatují. Nikdy ji neslyšely vyprávět zážitky z války, zároveň také věděly, že Eva Koudelová se nevdala a neměla děti. Další střípek z života dívky Evy postupně přibyl do mozaiky a zaplnil tak prázdné místo. Díky dcerám Heleny Finkové Zounkové se podařilo zrekonstruovat podobu mladé dívky Evy. A tak z tváří maturitního tabla vykoukne Eva s tmavými vlasy, temnýma mandlovýma očima a výrazným orlím nosem. Skutečně byla Eva Koudelová „židovštější než deset židů“. A další prázdné místo se zaplnilo.

O obětavé a nezištné pomoci potřebným během 2. světové války a těsně po jejím konci bychom ve Vysokém Mýtě vůbec nevěděli. Eva Koudelová pravděpodobně o své činnosti neuvažovala jako o výjimečné, naopak jako zcela automatické – jejím cílem bylo pomoci milému chlapci a jeho rodině. Nikomu také nevyprávěla, co se jí, a zřejmě i její rodině v nebezpečných válečných letech událo. Informace o její nezištné pomoci máme jen díky přeživším holocaust. Materiální pomoc, kterou ochotně zasílala, je třeba obzvlášť ocenit v kontextu doby, kdy bylo obtížné zajistit základní potraviny pro sebe a rodinu. Pro internované v táborech, trpící ve všech směrech, potravinová pomoc znamenala onu tenkou hranici před smrtí vyhladověním a vyčerpáním. Každý drobný příspěvek navíc představoval víc sil na práci, tudíž větší naději uniknout selekci. Eva Koudelová zjevně zasílala balíky více lidem z rodiny svého chlapce do různých táborů, a rovněž se aktivně starala o jejich osud i po válce, kdy po nich pátrala a snažila se jim pomoci s návratem domů.

Zmínka přeživší Anny Mrázkové také naznačuje, že Eva Koudelová s rodinou působila jako přirozená kontaktní osoba také pro další navrátilce z koncentračních táborů.

Autorce článku se podařilo objevit osobu v jejím rodném městě dnes zcela neznámou. Podařilo se zjistit maximum informací, oživit podobu a celou řadu velmi důležitých drobností. Eva pravděpodobně zůstala skromnou a o svém mládí nevyprávěla. Ve Vysokém Mýtě není pohřbena a na výzvy při hledání pamětníků nikdo nereagoval. Pokud budou náhodou tento text číst lidé, jimž její jméno, podoba a životní data budou povědomá, budou vítáni se svými informacemi na adrese sona.bezdickova@seznam.cz.

Zpráva o Evě Koudelové včetně fotografií byla v loňském roce odeslána do památníku v izraelském Yad Vashem. Tento památník dokumentuje a archivuje vše o utrpení židů během 2. světové války. Pracovníci památníku pečlivě ověřují veškeré informace a vybraným osobám je pak uděleno ocenění nejvyšší – Spravedlivý mezi národy.  Při rozhodování o udělení titulu hraje velkou roli bezprostřední nasazení vlastního života při záchraně životů jiných osob. Velmi důležité je také možnost ověřit informace u žijících osob. Zpráva o Evině pomoci židovským spoluobčanům byla ověřena a zůstává natrvalo uložena v archivech památníků.

Eva Koudelová prozatím vysoké a vážené ocenění Spravedlivý mezi národy neobdržela, a ocitla se tak ve společnosti dalších neoceněných, například Sira Nicholase Whintona. A to je vskutku velmi dobrá společnost. Eva Koudelová zůstala po celý život spravedlivou, vnímavou a obětavou. Zemřela v polovině dubna 2004 v Českém Brodě v okrese Kolín. Čest její památce!

Lenka Jaklová / Cestou na národní seznam

Není tajemstvím, že úspěch bývá často podmíněn ve správnou chvíli správně položenou otázkou. Dodatečně se pak zdá, že stačila jen jiskra... Ve skutečnosti „náhoda přeje připraveným“. V prosinci 2012 přibylo na Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury České republiky vedle Slováckého verbuňku, Vesnických masopustních obchůzek a masek na Hlinecku, Jízdy králů na Slovácku, Sokolnictví a myslivosti také Východočeské loutkářství. Tým odborníků se ale pustil do práce na zápisu už o dva roky dříve.

V létě roku 2010 jsem byla požádána, abych do komunálních voleb pro hradeckou TOP 09 zpracovala strategickou koncepci, jak prospět cestovnímu ruchu a kultuře v nejširším slova smyslu a jak zvýšit prestiž města Hradce Králové v obecném povědomí. V čase očekávaných reformních škrtů bylo jasné, že na ně živá kultura doplatí jako první a že je tedy nutné hledat i nekonvenční, finančně nenáročná řešení.

Ve stejné době byla Česká republika v konkurenci šesti zemí zvolena do výboru Úmluvy na ochranu nehmotného dědictví UNESCO. Z tuzemska nesměle probleskly zprávy, že o nominaci do UNESCO bude usilovat Jízda králů a Slovácký verbuňk. To se pro mne stalo výzvou zkusit se podívat na východočeský region z podobného úhlu a najít i v této oblasti nějaký „kulturní statek“.

Přátelství s všestranným divadelníkem Janem Dvořákem, někdejším znamenitým ředitelem, uměleckým šéfem, a nakonec i dramaturgem hradeckého loutkového divadla DRAK, a jeho pohled „za loutkářskou oponu“, který mi po léta zprostředkovával, se náhle staly inspirací. Nepřerušená tradice amatérských loutkářských souborů na východě Čech, první muzeum loutek v republice (Muzeum loutkářských kultur v Chrudimi) a dokonce nejstarší festival amatérského loutkového divadla na světě (Loutkářská Chrudim); k tomu právě otevřené studio Labyrint královéhradeckého Divadla DRAK – to vše dávalo myšlence konkrétní impuls. Zbývalo jen najít spojence a nadchnout možné spolupracovníky.

Tím prvním a klíčovým byla Jana Dražďáková, emeritní ředitelka Divadla DRAK. Na její doporučení jsem do vedení odborného týmu získala prof. Miloslava Klímu. Společně jsme pak požádali o podporu představitele Královéhradeckého a Pardubického kraje. Ti se shodli na tom, že Východočeské loutkářství je výjimečným kulturním fenoménem, zasluhujícím trvalou ochranu. V únoru roku 2011 oba hejtmané (Lubomír Franc za Královéhradecký kraj a Radko Martínek za Pardubický kraj) podali na Ministerstvo kultury ČR žádost o zápis Východočeského loutkářství do národního seznamu.

Tou dobou už měl seznam své pevné předpisy. Ty bylo nutné nastudovat a analyzovat možnosti jejich aplikace na náš případ – žádný podobný precedent neexistoval. Nejprve bylo třeba zřídit „nositele nominace“, právnickou osobu. Vzniklo tak občanské Sdružení pro podporu tradic východočeského loutkářství, jehož členy se stali profesionální loutkáři a řezbáři z východních Čech, ale třeba také Helena Toldová, starostka Studnice u Náchoda, obce, z níž pochází první historicky doložený východočeský loutkář Jan Jiří Brát.

Poté bylo třeba sepsat rozsáhlý nominační text, který přesvědčí odbornou porotu o oprávněnosti žádosti. Pracovní tým složený z historiků loutkářství a teatrologů (Miloslav Klíma, Alice Dubská, Jaroslav Blecha, Nina Malíková, Petr Pavlovský a Alena Exnarová) představil východočeské loutkářství od počátku až do současnosti. Podmínkou prezentace kulturního statku byl i filmový populárně-dokumentární snímek, jehož realizace se ujal režisér Miloslav Kučera, a rozsáhlá fotografická dokumentace. V této fázi nám poskytli cenné metodické rady zejména Ilona Vojancová ze Souboru lidových staveb Vysočiny v Hlinsku a Jan Blahůšek z Národního ústavu lidové kultury, Strážnice, kterým se jako vůbec prvním v České republice podařil úspěšný zápis kulturních statků na seznam UNESCO.

Dne 7. 12. 2012 rozhodla ministryně kultury Alena Hanáková o zápisu dalších fenoménů do Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury ČR. Respektovala  doporučení svého poradního orgánu Národní rady pro tradiční lidovou kulturu a souhlasila se zápisem všech tří předložených nominací: Valašský odzemek, Vodění jidáše, Východočeské loutkářství.

S vlastním zápisem na tzv. národní seznam je spojena nejen zasloužená prestiž pro východočeské loutkářství, ale i možnost čerpat prostřednictvím dotačních programů ministerstva kultury, krajů i měst finanční prostředky na propagaci loutkářství a také na podporu příslušného vzdělávání nejmladší loutkářské generace. 

Ve východočeském regionu se v této souvislosti těší stálé finanční pozornosti např. Muzeum loutkářství v Chrudimi či Festival loutkářská Chrudim.

V roce 2019 zastupitelé Královéhradeckého kraje podpořili v Comoedien-Hausu v Kuksu vznik unikátní expozice Polizinello – galerie loutek z dílny řezbáře Jiřího Nachlingera, inspirované kukskou loutkářskou barokní tradicí přelomu 17. a 18. století. V současnosti dokončený projekt je "originálním propojením a vyvrcholením dosavadních badatelských, památkářských, uměleckých i poutnických návratů do jedinečné perly baroka – Kuksu pro zvídavé návštěvníky od dětí po prarodiče. Galerie Nachlingerových loutek podle Brauna (www.galerieloutekkuks.cz) přímo naplňuje závazek tzv. záchovných opatření vyplývající z patronátu UNESCO (2016) nad českou loutkářskou tradicí včetně plánovaných pravidelných loutkářských představení během léta" (Stanislav Bohadlo).

Říká se, že jenom odvaha uskutečnit cestu učiní, že se cesta ukáže. Východočeské loutkářství zapsané na národní seznam bylo prvním krokem na cestě do UNESCO. To, co se na počátku této cesty v roce 2010 mnohým zdálo jako příliš troufalá – přímo bláznivá – myšlenka, se naplnilo. Neboť zázraky se přece jen dějí…

Miloslav Kučera / Jak jsem točil filmy o loutkářství

Je to už deset let od chvíle, kdy mi na stole zazvonil telefon. Ano, v té době jsem ještě měl pevnou linku. Ozvala se mi Lenka, tehdy Jaklová (Krejzová), dnes šéfredaktorka tohoto listu. K mému překvapení mi položila otázku, zda bych nechtěl realizovat film o Východočeském loutkářství. V té chvíli jsem ještě netušil, jak důležitý to byl pro mne okamžik. Od té chvíle se totiž loutky a loutkáři stali součástí mého profesního i soukromého života.

Do jejich světa jsem poprvé nahlédl právě díky filmu Malé velké divadlo, který byl součástí nominace fenoménu východočeského loutkářství na zápis na tzv. národní seznam Ministerstva kultury ČR. Naskytla se mi tak fantastická možnost poznat řadu zajímavých míst a originálních osobnosti. Natáčení začalo na barokním Kuksu, kde nám historik Stanislav Bohadlo vyprávěl o úplně prvním doloženém loutkáři v Čechách Johannu Christophu Neumannovi, který už na konci 17. století bavil lázeňské hosty hraběte Šporka právě na Kuksu. V nedaleké Studnici u Náchoda se narodil Jan Jiří Brát, zakladatel prvního známého loutkářského rodu u nás, který dávno před Matějem Kopeckým objížděl se svými dřevěnými herci města a vesnice v Čechách. Na rozdíl o mediálně známého patriarchy českých loutkářů neskončil v chudobě, ale divadlo mu kupodivu vynášelo do té míry, že si mohl v Náchodě koupit měšťanský dům. Existenci tohoto donedávna neznámého loutkářského rodu objevila a zdokumentovala historička Alena Dubská.

Naše filmařská cesta pokračovala do Jaroměře, kde na Základní umělecké škole F. A. Šporka působí Jarka Holasová, která se svými žáky vytváří loutkové a alternativní inscenace s nezaměnitelnou poetikou. My jsme natočili zkoušku hry Příšerný hotel, kde soubor rozvíjí principy pouťové maňáskové rakvičkárny. Dobře se přitom baví, srší energií, a to vše předává svým divákům. Doufám, že alespoň část této synergie je zachycena v našem filmu. V Jaroměři mají také jedno z nejstarších loutkových divadel u nás. V roce 1924 jej založil učitel Rudolf Bouček a hraje se v něm dodnes. Ještě za první republiky byl pro toto divadélko postaven krásný barevný dřevěný domek, kde se snad ani nic jiného než divadlo pro děti hrát nemůže. Náš snímek měl omezenou stopáž, a tak jsme museli vybírat, které soubory do snímku zařadíme. Výběr to nebyl jednoduchý. Vždyť ve východních Čechách prý bývalo loutkové divadlo téměř v každé vesnici.

O tradicích podkrkonošského řezbářství nám poutavě vyprávěl Miloslav Bařina, emeritní ředitel muzea v Nové Pace. Zpracování dřeva zde mělo vysokou řemeslnou úroveň, a tak není divu, že místní řezbáři prosluli jako tvůrci soch svatých do kostelů i klasických dřevěných marionet. Loutkáři věděli, že nejlepší loutky uměl dělat ,,packej Sucharda“. Figura od něj měla cenu jednoho koně! Ano, odtud pocházel slavný řezbářský a sochařský rod Suchardů. Nás zajímal hlavně Vojta Sucharda, který roku 1920 v Praze založil dodnes existující divadlo Říše loutek, pro které ze dřeva vyřezal celý interiér, vyrobil loutky i kulisy. Sucharda vytvořil po roce 1945 figury apoštolů pro orloj na Staroměstské radnici. A Miloslav Bařina dokazuje, že Suchardovi apoštolové i jím vyrobené loutky mají vzájemnou podobnost. Tak jako tomu asi bylo u zmiňovaných starých řezbářů. Ale to už jsme poněkud překročili hranice našeho regionu.

Během našeho putování za loutkami jsme samozřejmě nemohli vynechat slavné divadlo DRAK v Hradci Králové, které bylo po několik desetiletí vzorem a inspirací pro celou řadu loutkářských souborů. V našem dokumentu tyto pokračovatele reprezentuje zejména Céčko ze Svitav pod dlouholetým vedením Karla Šefrny. Céčko bývalo opakovaně oceňováno na festivalu amatérského loutkového divadla Loutkářská Chrudim. Tohle město má pro české loutkářství vůbec mimořádný význam. Hostí nejen největší loutkářský festival, ale současně zde sídlí i nejvýznamnější paměťová instituce Muzeum loutkářských kultur. S jistou nadsázkou by se dalo říci, že Chrudim je hlavním městem českého loutkářství.

V závěru filmu se opět vracíme na Kuks. Muzikolog Stanislav Bohadlo přetvořil bývalou stodolu na divadelní prostor. Tento Comoedien-Haus navíc vyzdobil originálními sochami-loutkami řezbáře Jiřího Nachlingera. Umělec se inspiroval barokními postavami z časů hraběte Šporka. Tehdy jsem ještě netušil, že tento motiv bude mít své pokračování, a že o něm udělám další film, ale nepředbíhejme. Film Malé velké divadlo byl jakýmsi průletem historií a současností východočeského loutkářství. I když jsem měl určité pochybnosti o pojmu ,,Východočeské loutkářství“, po seznámení se s historií, osobnostmi a soubory regionu si myslím, že něco takového skutečně existuje. Mysleli si to asi i členové komise, kteří tento nehmotný kulturní fenomén doporučili Ministerstvu kultury na národní seznam.                                                                                    

Tohle ale zdaleka nebyl konec mé spolupráce s loutkářským světem. Po dokumentu Malé velké divadlo jsem vytvořil další dva nominační filmy. První byl přílohou k nominaci celého fenoménu českého loutkářství do registru českého ministerstva kultury. Druhý byl složitější, jelikož se jednalo přímo o zápis slovenského a českého loutkářství do UNESCO. Tady jsme měli možnost natáčet i v zahraničí – tedy v Bratislavě – a udělat si představu o tradicích i současném stavu loutkářství na Slovensku. Při realizací těchto filmů jsem spolupracoval a blíže se seznámil s Jaroslavem Blechou, ředitelem Uměnovědného muzea Moravského zemského muzea v Brně, a především jedním z největších znalců v oblasti historie našeho loutkářství. Ve filmech jsme tak mohli využít bohatých sbírek loutek, dekorací a fotografií z fondů muzea. V době natáčení byly všechny tyto artefakty po většinu času ještě ukryty v depozitářích. Před půl rokem byla v Paláci šlechtičen v Brně otevřena velká stálá expozice věnovaná loutkovému divadlu. Zájemce má dnes tedy možnost si vše prohlédnout zblízka.  Fenomén slovenského a českého loutkářství byl před několika lety zapsán na seznam UNESCO. Doufám, že se tak stalo i díky našemu filmu.                                                                                                

Uplynulo několik let a k loutkám jsem se opět vrátil. Začal jsem tam, kde jsem v prvním filmu skončil – na Kuksu. Stanislav Bohadlo se rozhodl, že Comoedien-haus promění v Galerii loutek Jiřího Nachlingera. Na počátku projektu stála jeho teze:,,Je-li loutka oživlým dřevem a barokní socha zkamenělým hereckým gestem, proč by nemohla ožít Braunova socha jako marioneta?“ Záměrem bylo vytvořit na padesát loutek inspirovaných nejen alegoriemi ctností a neřestí Matyáše Bernarda Brauna, ale také jeho sochami trpaslíků, andělů a dalších postav zalidňujících mikrosvět na Kuksu. V poslední fázi Jiří Nachlinger vytvořil i samotného Šporka a sochaře Brauna. Mně připadl úkol zachytit ve sběrném dokumentu celý proces vzniku loutek i samotné galerie. Byla to velmi zajímavá, i když časově náročná práce. Záměrem totiž nebyl jen vznik expozice. Loutky neměly fungovat jen jako výstavní artefakty, ale současně měly být i protagonisty běžných divadelních představení.

A tak jsme zaznamenávali postupný zrod loutek v řezbářském ateliéru rodiny Nachlingerů na Šumavě a paralelně i soubor Geisslers Hofcomoedianten, který právě připravoval inscenaci Jedem s medem. Hra přímo navazuje na poetiku lidových pouličních loutkářů a pracuje s loutkami Jiřího Nachlingera. Nemusím snad připomínat, že nás všechny ovlivnila pandemie covidu, a tak se natáčení nakonec protáhlo skoro na dva roky. Ale bylo na co se koukat a co točit. Už několikrát jsem pozoroval opracovávání kusu dřeva, ze kterého se pak vyloupla tvář loutky. Pokaždé je to napínavé a fascinující. Obdobně poutavou podívanou bylo sledovat sestavování repliky dobového loutkářského vozu.

Jiří Nachlinger přijel dodávkou na Kuks. Všechna prkna a kola vyložil na hromadu a z této stavebnice postupně poskládal barevný komediantský vůz. Můžete ho vidět na vlastní oči v Galerii loutek na Kuksu. I natáčení zkoušek na novou divadelní hru už jsem několikrát absolvoval.  Nicméně sledovat,,Geisslery“ při práci je mimořádný zážitek. Je to asi tím, že vlastní text je pro ně pouhým odrazovým můstkem, který pak rozvíjejí spoustou gagů a nápadů do té míry, že jejich hry je dobré vidět vícekrát, abychom jako diváci byli vůbec schopni většinu vtípků zaznamenat.

Z našeho sběrného natáčení nakonec vznikl půlhodinový dokument Braunova socha loutkou. Film byl promítnut na slavnostním otevření Galerie loutek Jiřího Nachlingera a snad jej brzy uvede i Česká televize. Za poslední roky jsem realizoval řadu televizních pořadů a audiovizí, ale tenhle film je mému srdci pořád nejbližší. Rád bych se ještě ve své práci i v budoucnu věnoval loutkářství, ale nevím, jestli tuto šanci ještě dostanu...