středa
7. prosince 2022
svátek slaví Ambrož, Benjamín
Z natáčení filmu v Koločavě
© Serhij Korovajnyj



Při koupání zde hrozí smrt – s Vladimírem Morávkem o jeho novém filmu Bandité pro baladu

ČR-KOLOČAVA: Vladimír Morávek je režisér, který se nechal zlákat již mnohými uměleckými druhy a žánry. Ponejvíc činohrou, ale také operou či muzikálem a diváky si získal i svými filmy. Dnes již legendární komedie Nuda v Brně byla ověnčena pěti Českými lvy a slavila úspěchy i na zahraničních festivalech. Za dva roky poté přišli Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště a pak už se na dlouhou dobu zdálo, že Vladimír Morávek pověsil filmovou tvorbu na hřebík. Až do letošního roku, kdy bude mít premiéru jeho dlouho očekávaný nový film inspirovaný slavným českým muzikálem Balada pro banditu. O tom, jak to všechno s tím novým filmem bylo, prozradí, aspoň zčásti, následující předpremiérový rozhovor s režisérem a také scenáristou Vladimírem Morávkem.

Autor článku: 
Lucie Němečková

Říká se, že dvakrát do stejné řeky nevstoupíš. Vám se to svým způsobem podařilo dokonce třikrát – nejdřív měla v roce 2005, kdy jste se z Hradce Králové vracel na Provázek, premiéru vaše Balada pro banditu. Tuto divadelní inscenaci jste pak v roce 2012 převedl do televizního zpracování a nakonec vás ten příběh inspiroval k tomu, že jste natočil film. Co vás na tom Nikolovi Šuhajovi tak fascinuje?

Že někdo tak kategoricky trvá na svobodě. A přijde o všechno, svoboda jediná mu zůstane. On nelituje. Neumí.

 

Co vás vůbec k němu přivedlo poprvé, jak to bylo podruhé a proč potřetí?

Poprvé šlo o to prokázat, že Provázek má před sebou příběh – ne stále jen nějaký takový legendární za sebou. Že v tom příběhu budou se zas míhati hvězdy, radosti že bude do rána. Divokosti se stanou – kdekdo bude zas čubrnět. Podruhé šlo o to, aby se všechna ta jedinečná setkání talentů zaznamenala – uviděla se svobodná, nahá u řeky. No a potřetí bylo dobré si přiznat, že to už skončilo – zůstal myslím hezký stesk. A v té Zakarpatské Ukrajině – kde se to všechno odehrává – jsou do toho všeho ještě ohroženi válkou. A to je, jako kdybychom byli ohroženi my. Je třeba na ty lidi myslet každičký den. Nechat je účinkovat ve svých filmech. Jsou všemu a všem příkladem.  

 

A bude i nějaké počtvrté nebo už jste se s tím tématem vypořádal jednou provždy?

Nelze odpovědět.

 

Kdy vlastně bude premiéra a proč to tak dlouho trvalo, než film vznikl? Točit jste začali, tuším, už v roce 2019…

Premiéra bude letos v Jihlavě, na ni naváže hodně výstřední série promítání po celé zemi – u toho vždycky někdo nějak naruší projekci. A tak dlouho to nejspíš vznikalo proto, že to bylo k smrti těžké. Zas pustit všechny ty písně z řetězu – nebýt u toho banální. Nebýt u toho vyčůraný. Nebýt u toho lživý. Aby to všechno mělo žár. Aby to všechno mělo téma. Aby to mělo bolest, přiznání.  To byl ten problém – aby se ten film k něčemu přiznal. Vždycky jsme postříhali nějakou tu verzi jedenáct a verzi čtrnáct a verzi dvacet šest – pustili si ji a já zjistil, že je banální a vyčůraná. Že nemá žár. Tenkrát ten Sís s Pospíšilem udělali velkolepou věc: definovali princip přesahu ve filmovém muzikálovém průmyslu Československé socialistické republiky. Teď tedy šlo zejména o to: kde ten přesah vzíti tentokrát. Nelhat u toho. Přísahat. Rýt držkou zem – v prospěch něčeho, co nelze zpochybnit. U mě to nakonec jsou dva fenomény: Divadlo Husa na provázku a Ukrajina.

 

Jak se během té doby měnil scénář? A o čem to tedy nakonec je?

Neměnil se. Jen jsme vždy našetřili toliko na několik málo obrazů – pak museli čekat, až se zas něco naspoří. Celé je to přitom o tom, jak na jednom zájezdu Divadla Husa na provázku umřel Naveky. Vydražil kvůli tomu nestihnul svou svatbu a nestihnul ani nějaké to natáčení. Představení přitom mělo být zlatým hřebem velkolepé kulturní akce, na které se– každá svým dílem– podílely EU (peníze), Česká republika (humor), Slovenská republika (úzkost) a Ukrajina (kompars). Ta svatba měla být zlatým hřebem dvacetiletého žití Jana Vydražila bez snubního prstýnku. Jenže tu výpravu i tu svatbu začnou hned od začátku stíhat rána za ranou, nakonec přijdou i nějaká ta zatčení na hranici, různých tchýní brání jména Vydražil nadarmo. Nějaký řev krav hodně už zblízka. Nějaká ta úplně zbytečná smrt.

 

O tom to je? Celý ten film?

Ne. Úplně nejdůležitější postavou filmu je tam nakonec mladinká ukrajinská dívka. Kontrast její neobratnosti s obrovskou schopností odevzdat se je, myslím, pokaždé znovu odzbrojující – a to pro všechny účastníky zájezdu. A i když se to tedy na závěr všechno už jen a jen kazí – ona ani jedinkrát nezaváhá – odevzdává se pořád znovu své představě o tom, jak koho kdo by měl mít na té Koločavě rád. Do čehož vždy na chvíli vypadne obraz a ozve se: Není tu Není tu – ona s tímto svým odevzdáváním se ideálům nepřestane ani tak. Což myslím dojímá a imponuje. Inspiruje. Zavazuje. Vybízí. Všechno to nějak spraví. Pakliže jde spravit smrt.

 

Různými cestami se ubíral i název, můžete ten vývoj naznačit?

Chvíli se jmenoval Balada o naději, chvíli se jmenoval Nikola Šuhaj podvodník. Teď se to jmenuje (už definitivně) Bandité pro baladu. Podtitul je Balada dvě.

 

A jak jste naložil s hudbou? Balada pro banditu byl původně muzikál, Štědroňovu hudbu nelze odpárat… bude to hudební film?

Bude. Vlastně se tam až tak moc nemluví. Jen závratně teče čas a Gabriela Vermelho ječí steskem v různých melodických strukturách, které nápadně připomínají ty struktury Miloše Štědroně. Do čehož Jihočeská filharmonie hraje Baladu – jsou tam všude slyšet mraky smyčců a jsou tam někde i tympány. Stesku na kila. Mlčení.

 

Jaký klíč jste zvolil, pokud jde o obsazení hlavních rolí?

Vydražila hraje Zadražil, Navekyho Teleky. Tu roli, co měl hrát Jiří Pecha, hraje Norbert Lichý. Bolek Polívka hraje Boleslava Ohřátého. Ivana Hloužková pak Ivanu Hloužkovou.

 

Kromě hlavních postav tam hraje spousta dalších lidí… skoro to vypadá, jako kdybyste vyhlásil, že všechny, které máte rád, hrají ve vašem filmu… jak se rodilo obsazení? A jak se i během natáčení proměňovalo, protože je pravda, že někteří se bohužel nedožili…

Ano – je to nejspíš zpráva o tom, koho všeho miluji v Divadle Husa na provázku Brno. Nebo jsem kdy miloval. Nepřestanu nikdy milovat.

 

A pak jste obsadil taky místní obyvatele Koločavy, kde se natáčelo… jak se pracovalo s nimi?

Byli uctiví. Krásní. Bojácní. Obětaví. Několik dnů jsme točili v řece – neváhali si kvůli tomu zničit svá soukromá oblečení. Půjčit nám na různé věci svá soukromá obydlí.

 

Jak vůbec probíhalo natáčení na Koločavě? To asi bylo zážitků, že by to vydalo na román…

O tom je celý ten film: jak někdo něco velice moc chtěl. A jak to nedokázal. Jak se následkem toho omezovalo. Jak se nahrazovalo. Jak se diktovalo. Jak se žvástalo. Jak se nevěřilo, jak se úplně klidně popíralo. Když přijedete do Užhorodu, tak vidíte ty snahy českých prvorepublikových architektů emancipovat zdejší městskou architekturu ve prospěch českého vidění světa. Když ještě existovalo Československo a hroutil se Sovětský svaz, tak právě zde tito zakarpatští Ukrajinci přijeli do Prahy a požádali o zpětné připojení k československému státu. Ale byl listopadu 1989 a všichni měli spoustu jiných starostí. „Děkujeme, registrujeme váš zájem, ale nezlobte se – máme teď jiné věci na práci“ – odpověděli jim prý. A prd se stalo. Takže ti zakarpatští Ukrajinci nemohli naplnit svou dávnou vzpomínku na to, jak kdy milovali Masaryka, Janáčka, Jiráska, Vrchlického, Máchu. Uhdeho. Štědroně...

 

Kde všude se vlastně ještě točilo?

Myslím, že nakonec to bylo dobře třicet natáčecích dnů. Větrné mlýny jsou kabrňácké seskupení – našetřily vždy tak na týden. Ten první jsme byli na Koločavě. Ten druhý na cestě z Koločavy – odnesly to různé hraniční přechody. Pak jsme jeden týden v Brně předstírali, že jsme někde úplně jinde-hlavně jsme předstírali Prahu – a nakonec byla helikoptéra a stěhování ostatků. V laciných studiích napříč republikou hledání pravdy při vyslovení věty: „Zabili, zabili: chlapa z Koločavy. Řekněte hrobař – kde je pochovaný...?"

 

Vaše divadelní inscenace vznikají zpravidla neortodoxním způsobem, předpokládám, že i celé to natáčení byla punková jízda… zvlášť, když to produkovaly Větrné mlýny, které jsou původně nakladatelství… jak k té filmové produkci vlastně přišly?

Myslím, že jsou schopni enormní lásky. Schopnosti veliké oběti. Obrovité odvahy. Mám je moc rád.

 

Jaký osud teď váš film čeká? Distribuce v kinech? Na festivalech? Zahraničí? A v České televizi, která to koprodukuje…?

Přijde všechno, co říkáte. Pocítění opravdovosti času a prostoru v souvislosti s vyslovením věty: „Kdo nemá zájezd, nežije." A pak ještě kdosi dodá: „Při koupání zde hrozí smrt."

 

Mohlo by vás také zajímat...

ČR-BRUSEL: Pod názvem Umění spojuje se včera večer 5. prosince uskutečnil v Bruselu u příležitosti Českého předsednictví v radě EU slavnostní koncert žáků základních uměleckých škol z různých krajů ČR. Koncertu předcházelo slyšení zástupců členských států v Evropském parlamentu na téma uměleckého vzdělávání. Právě systém základního uměleckého školství a rozsáhlá síť základních uměleckých škol patří ke světovým unikátům. V Bruselu jej odprezentuje Irena Pohl Houkalová, ředitelka celostátního festivalu ZUŠ Open, který pořádá Nadační fond Magdaleny Kožené s cílem zviditelnit význam ZUŠ. Na koncertě přímo v Evropském parlamentu vystoupili žáci i pedagogové z pražských ZUŠ Jana Hanuše a ZUŠ Popelka, Ostravské ZUŠ Mariánské hory, ZUŠ J. B. Foerstera v Jičíně, ZUŠ Bystré, ZUŠ Teplice, ZUŠ Liberec, ZUŠ Kroměříž a ZUŠ Havlíčkův Brod. Program akcentoval virtuositu a zapálení nejmladších generace a byl sestaven z ikonických děl mistrů české klasické hudby i světových autorů s přesahem do filmové a populární hudby a soudobé autorské tvorby.

Celá ČR, zahraničí
Děti a mládež, Instituce a kulturní zařízení, Hudba, Soutěže a festivaly
Co se děje
06.12.2022

ČR: Novinkové CD Příští stanice muzikálová má poměrně zajímavou genezi svého vzniku. Jeho sólisty jsou Bára Basiková a Jakub Hübner. Bára se s Jakubem potkala několikrát na koncertech, kde oba vystupovali. Například na koncertě Muzikál expres 30 v Hudebním divadle Karlín. Postupem času mezi oběma vznikl vzájemný respekt i sympatie. První jejich společnou nahrávkou byla skladba Byl den a padla noc, která vyšla loni na Jakubově vánočním CD a je i bonusem toho dnešního. Muzikál expres se tedy rozhodl dát ve své letošní produkci se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu prostor právě jim.

Celá ČR
Hudba
Co se děje
06.12.2022

KRÁLOVÉHRADECKÝ KRAJ: Každou první středu v měsíci nabídnou od prosince do konce roku 2023 volný vstup bezmála dvě desítky muzeí, galerií a hvězdáren v Královéhradeckém kraji. Poprvé budou expozice krajských kulturních zařízení přístupné zdarma ve středu 7. prosince. Pro děti do 10 let a seniory starší 65 let bude platit volný vstup od prosince do konce příštího roku na všechny dny v měsíci.

Královéhradecký kraj
Děti a mládež, Instituce a kulturní zařízení, Ostatní, Památky, Vzdělávání
Co se děje
05.12.2022

KRÁLOVÉHRADECKÝ KRAJ: Královéhradecká krajská centrála cestovního ruchu uspořádala vůbec 1. ročník Kolegia cestovního ruchu. Akce pro všechny aktéry cestovního ruchu Královéhradeckého kraje proběhla 1. 12. v Petrof Gallery v Hradci Králové za účasti náměstkyně hejtmana pro cestovní ruch Martiny Berdychové, zástupců destinačních společností i mnoha odborníků, včetně zástupce Ministerstva pro místní rozvoj.

Královéhradecký kraj
Cestovní ruch, Instituce a kulturní zařízení
Co se děje
06.12.2022