Cestou na Seznam − Loutkářství na Slovensku a v České republice

České loutkářství je uznáváno jako významný kulturní a společenský fenomén, jehož masové rozšíření po českých zemích se datuje do poloviny 20. století. Loutkářství se po regionech začalo šířit o celé století dříve. Marionetáři, kteří hráli česky, se tehdy stali součástí procesu národního obrození. Česká tradice loutkového divadla se v současnosti projevuje ve dvou liniích – lidové či amatérské loutkářství a profesionální loutkářství, které se odehrává v divadlech, nezávislých scénách nebo které je předváděno jednotlivci. V Česku nyní působí devět profesionálních loutkových divadel, stovka nezávislých skupin a dalších cca 300 amatérských.

Od poslední třetiny 19. století se rozvinulo jednak spolkové loutkové divadlo (zejména sokolské), také díky masívnímu rozšíření rodinného loutkového divadélka (vlastnila je téměř každá měšťanská rodina) se loutkové divadlo stalo lidovou zábavou. Kontinuální tradici českého loutkového divadla dokládají mnohé scény existující od svého založení dodnes (např. Kacafírek Chrudim, zal. 1913, Říše loutek Praha, zal. 1920, Divadlo S + H, zal. 1930). Počet loutkových divadel ve 20. a 30. letech 20. století byl podle historických pramenů nejvyšší v Evropě. Zapojovaly se vzdělané a talentované osobnosti (výtvarníci, spisovatelé, hudebníci, herci) a poprvé v českém kontextu začalo být loutkové divadlo chápáno jako estetický fenomén. Velmi tomu napomohl první loutkářský časopis na světě Český loutkář (1912), který pod názvem Loutkář vychází dodnes.

Loutkářskou tradici v tuzemsku rozvíjí řada festivalů. Loutkářská Chrudim existuje od roku 1951 a je nejstarší svého druhu v Evropě. Dalšími festivaly jsou například Mateřinka v Liberci, Mezinárodní festival loutkářského umění v Praze, Mezinárodní festival Spectaculo Interesse v Ostravě či Skupova Plzeň (koná se obvykle po dvou letech).

Zdroj: NIPOS

Zeptali jsme se ředitelky NIPOS Lenky Lázňovské:

Kdysi každá běžná prvorepubliková rodina měla vlastní loutkové divadlo. V memoárech mnoha českých umělců najdeme vzpomínku na prvotní okouzlení loutkovým divadlem. Čím si vysvětlujete toto očarování? Zažila jste jako dítě podobné setkání s loutkami?

S divadlem jsem spojená celý život, takže i práce na nominaci byla pro mě velkou radostí. Když vzpomenu na své dětství, hned se mi vybaví domácí loutkové papírové divadlo. Rodiče mně a mladšímu bratrovi hráli pohádky. Divadlo bylo nejběžnější kulturní aktivitou naší rodiny. Jako přeučovaný levák vděčím znalostem o divadle i za to, že pro mě vstup do první třídy nebyl tak komplikovaný. Loutkové pohádky mají děti rády, obraz světa, který nabízejí, je jim blízký, s loutkami se snadno ztotožní a bezpečně se orientují v tom, co je dobro a zlo.

Ano, počet loutkových divadel ve 20. a 30. letech 20. století byl podle historických pramenů nejvyšší v Evropě, což znamená, že vlastnit loutkové divadlo bylo zcela běžné. Dnes de facto po sto letech se nám to zdá jako naprostý zázrak. Vyplynul ze dvou důležitých skutečností. První z nich je tehdejší silné postavení Sokola. Stále se málo ví, že tato tělovýchovná organizace, jež byla doslova všude, měla vždy i vzdělávací odbor s hudební a divadelní sekcí, a to i v nejmenších vískách, jak dokládá množství loutkářských souborů zachycených v Databázi českého amatérského divadla, kterou NIPOS provozuje. Druhý důvod, proč se loutková divadla tolik rozšířila, tkví v tom, že začala být průmyslově vyráběná a měla i kvalitní podobu, např. Mikoláš Aleš maloval prospekty, navíc se vše dalo snadno pořídit, časopis Loutkář tiskl loutkové texty, každý si je mohl koupit. Rodinná divadélka byla opravdu velmi oblíbená jako dostupný prostředek zábavy.

Kdy mělo české loutkové divadlo ve své novodobé historii nejhorší dny a kdy se mu dařilo nejlépe? Jak je tomu dnes? V moderním alternativním divadle loutky hlavní roli zrovna nemají. Nevylili jsme s vaničkou i dítě?

Svět se změnil a divadlo musí reagovat na sofistikovanější, složitější svět, v němž žijeme. Využívá k tomu všech prostředků, které má k dispozici a já si nemyslím, že je to špatně. Takže různé druhy loutek − manekýni, marionety, maňásci ad. v kombinaci s činoherci, výraznou výtvarnou a hudební složkou, tak to dělá třeba královéhradecké Divadlo Drak. Vezměte si třeba vizuálně silné představení Poslední trik Georgese Mélièse, které získalo už téměř před deseti lety Cenu Erik jako nejlepší inscenace roku na oborové přehlídce Přelet nad loutkářským hnízdem, a hraje se dodnes.

Živý herec se na loutkovém jevišti objevuje už od 50. let, což přináší další možnosti vyjádření, např. emoce se tak lépe přenášejí prostřednictvím vztahu loutky a vodiče. Loutky v loutkovém divadle vystupují jako jeden z mnoha výrazových prostředků, čímž se možnosti jejich využití rozšiřují. Pro UNESCO je důležité, že tento tradiční kulturní statek má stále ve společnosti odezvu, že je životaschopný, nemusí mít jen tradiční podobu. To dokládá také fakt, že s loutkou pracuje třeba reklama. Využívá toho, že loutka může být zajímavější než živý člověk – může cokoli.

Proměnila se i profesionální příprava mladých herců. Na DAMU v Praze už neexistuje samostatná katedra loutkového divadla. Nahradila ji Katedra alternativního a loutkového divadla. Jaký kumšt budou studenti v praxi dělat, záleží čistě na nich. Loutkářství je ale docela těžká disciplína vyžadující také manuální zručnost a trpělivost, protože osvojení si nezbytné technologie trvá podstatně déle než třeba u činoherního herectví, u kterého může přijít úspěch (tedy vystoupení před diváky) téměř okamžitě.

Dějiny loutkářství jsou složité a odpovídají tomu, jak se vyvíjela česká společnost. Největší boom ve 30. letech vystřídala válka – Sokol byl zakázán, po r. 1945 tři roky svobody a Divadelní zákon přinesl jiný systém, jak má loutkářská scéna fungovat. Objevily se krajské scény, které se nakonec neosvědčily. Živnost se nepovolovala, kočovní loutkáři skončili. Zajímavostí z této doby 50. let je, že se přecházelo od tradičního repertoáru, který neodpovídal socialistickým idejím, k adaptacím klasických činoherních kusů pro loutky, takže se hrál loutkový Shakespeare nebo třeba Tyl. V roce 1951 vznikla Loutkářská Chrudim a na nohy se začalo stavět amatérské loutkářství. Až tady se opět divadlo rozvíjí a po dílčích ztrátách mezi profesionálními scénami se jejich počet stabilizuje, amatérských loutkářů je dnes přibližně stejné množství jako tehdy.

Kromě těžkých 50. let bych ještě vzpomněla na jedno horší období v dějinách loutkářství, a to 1. pol. 80. let, kdy proti sobě stálo moderní a tradiční divadlo. Tento var byl logickou reakcí moderního divadla na tradiční repertoár a dramaturgii, které se neposouvaly vpřed. Dnes má právo na život všechno. Hraje se s lávkou tradiční marionetové divadlo nebo alternativní produkce, kde vedle loutky má svou úlohu třeba předmět.

Cesta k zápisu českého loutkářství do UNESCO vedla přes zápis Východočeského loutkářství a Českého loutkářství jako lidového interpretačního umění na národní seznam. Nominaci na národní seznam jste připravila, stejně tak jste byla za českou stranu u nominace do UNESCO. Vycházeli jste z původní dokumentace? Co a jak bylo třeba přepracovat? Jak náročná byla koordinace dvou zemí? Má větší šanci uspět nominace, v níž se jako v tomto případě, spojí několik států?

Nadnárodní nominace jsou v UNESCO velmi oblíbené. Také Česká republika uspěla už několikrát při společné nominaci několika zemí, např. se sokolnictvím nebo modrotiskem. Pokud jde o vlastní dokumentaci, vyšla jsem z východočeské nominace, která svým způsobem mapovala historii loutkářství obecně pro celou zemi, ale musela jsem samozřejmě vložit zprávu o situaci v dalších regionech, i těch, kde není tradice tak silná. Národní nominace spěchala, měla jsem na to cca měsíc. Se zpracováním textů mi pomohl za Moravu dr. Jaroslav Blecha z Moravského zemského muzea a za loutkářství v Čechách divadelník a režisér Luděk Richter. Poté se pravidelně scházel česko-slovenský tým i s dr. Michalem Benešem z České komise pro UNESCO.

Co vše je potřeba doložit a zdokumentovat? Co vám dalo nejvíce práce? Vyskytly se cestou na Seznam nějaké komplikace, které bylo třeba vyřešit?

Předepsáno je několik součástí nominační dokumentace. Natáčel se film se stanovenou metráží 10 minut, s titulky v obou jazycích, autorem jeho scénáře byl za českou stranu dr. Blecha, režie se ujal Miloslav Kučera. Dále jsme dokládali 5 fotografií, které dokumentují historickou hodnotu daného statku. Promyslet jsme zároveň museli, kdo budou nositelé statku, oslovili jsme nakonec profesionální loutkové scény, města s loutkářskou tradicí a vybrané amatéry. Nejpracnější součástí příprav ale bylo vlastní psaní dokumentu. Museli jsme srozumitelně popsat, proč společná nominace i specifikovat pro mezinárodní společenství, v čem je české a slovenské loutkářství osobité a liší se od jiných loutkářských tradic.

Co přináší praktikujícím loutkářům (ať už amatérům, nebo profesionálům) značka UNESCO?

Především společenskou prestiž. Značka UNESCO neznamená automaticky otevřené dveře kamkoli, negeneruje hned finanční podporu. Ve světě má přitom mnohem větší zvuk než u nás. Stačí se podívat na zájezdy japonských turistů za památkami UNESCO. My to jaksi stále ještě neumíme správně uchopit a využít, zejména pokud jde o nemateriální kulturní dědictví. Pozitivním příkladem jsou snad jen soubory, které hrají často v zahraničí, např. Divadlo Spejbla a Hurvínka, jemuž se otevírají i exotické štace díky velmi účinné propagaci, k níž využívají také zápis do UNESCO. Žádný z regionálních souborů s tím neumí tak dobře pracovat. Jinak vlastní zápis měřitelné výsledky nemá, např. festivalu Loutkářská Chrudim nevzrostlo množství účastníků, počet dílen je konstantní. Loutkářství ale není ohroženým statkem, přirozeně se vyvíjí a není třeba přijímat další opatření.

Pro NIPOS jako organizaci to byl v roce 2014 první zápis na národní seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury ČR, který se později přetavil v zápis na Seznam UNESCO. Druhý zápis z roku 2017 patří Ochotnickému divadlu v ČR. Věříte, že se české amatérské divadlo na prestižní seznam světového kulturního bohatství lidstva jednou dostane?

Myslím si, že tam patří. Jednání o zápisu už před časem odstartovala opět na nadnárodní úrovni. Napřed jsme oslovili znovu slovenskou stranu, potom jednali s Němci, kteří měli o společný postup zájem, začaly přípravné práce. Bohužel dnes již nepokračují. Německá strana se rozhodla pro samostatný postup a jiné vymezení statku. V pořadí statků, které bude Ministerstvo kultury předkládat k nominaci do UNESCO, jsme se posunuli na konec fronty a jsem sama zvědavá, jestli toto zdržení využijeme k obnovení jednání o společné česko-slovenské nominaci. Snažím se pro to udělat maximum.

Zeptali jsme se Juraje Hamara, generálního ředitele SĹUK:

V lednu příštího roku si připomeneme výročí 30 let od rozdělení Československa. Spolupráci obou zemí v oblasti kultury dokládá např. úspěšná nominace Loutkářství na Slovensku a v Česku na seznam UNESCO v roce 2016, kde slovenská strana sehrála klíčovou roli. Co bylo impulsem podat návrh na zápis do UNESCO společně s českou stranou? Inspirovalo vás zapsání Východočeského loutkářství na tzv. Národní seznam v ČR?

Nie, ja som v tej dobe ani netušil, že v Českom národnom zozname je zapísaný aj prvok Východočeského loutkářství. Ten nápad vznikol spontánne. V našom zozname sme mali od roku 2013 zapísaný prvok Tradičné bábkarstvo na Slovensku. V tom čase už UNESCO prijalo technické opatrenia vo svojich interných smerniciach k Dohovoru o ochrane nehmotného kultúrneho dedičstva, podľa ktorých platil systém 1 krajina = 1 nominácia. Ale medzinárodné nominácie neboli limitované počtom prihlásených kandidátov. Dlhodobo sa venujem výskumu tradičného bábkarstva na Slovensku a zároveň už tri desaťročia úzko spolupracujem s Národným ústavom lidové kultury v Strážnici. Tá česko-slovenská tradícia bábkarských rodín, histórie, repertoáru, poetiky a estetiky divadla kočovných bábkarov na Slovensku a v Čechách sa nedajú od seba oddeliť. Vnímam to ako jeden fenomén. Tak som zatelefonoval vtedajšiemu riaditeľovi NÚLK v Strážnici Dr. Janovi Kristovi a on inicioval ďalšie kroky na českej strane. V prvom rade (ak mala byť nominácia spoločná), musel prvok bábkarstva zasahovať celé územie Českej republiky a nielen Východočeský kraj. Ešte v roku 2014 bol do českého zoznamu zapísaný prvok České loutkářství – lidové interpretační umění. Veľmi rýchlo sme spoločne vytvorili tím expertov, zástupcov NIPOS, NÚLK, MK ČR a na našej strane MK SR, nášho Centra pre tradičnú ľudovú kultúru. Začala intenzívna spolupráca a pravidelné stretnutia v Prahe, Brne a Bratislave.

Je pro malé státy obtížnější se jednotlivě v UNESCO prosadit? Co bylo na přípravě podkladů nejtěžší nebo nejsložitější?

Určite áno. Tak ako aj pri iných veciach vo svete „veľkej diplomacie“, malé štáty to majú ťažšie a musia o svoje „miesto na slnku“ bojovať a lobovať veľmi silno. Česká republika má ale skvelých reprezentantov, bolo ich vidieť a počuť najmä v období kedy sa Česko stalo členom medzivládneho výboru. No a na príprave podkladov bolo vo finále najzložitejšie nájsť pre daný prvok vhodný názov. Podklady sme mali veľmi kvalitné, ale aj samotný názov prvku je veľmi dôležitý a ovplyvňuje ho strašne veľa kultúrnych, historických, umeleckých, antropologických, etnologických a napokon aj politických kontextov. V istom okamihu sme mali dokonca na stole názov pod ktorým by ani českí, ani slovenskí odborníci i samotní bábkari ani netušili o aký prvok ide. Napokon sme sa zhodli na názve Bábkarstvo na Slovensku a v Česku (Loutkářství na Slovensku a v Česku). Veľmi veľké napätie sme zažívali aj vo finále, kedy na zasadnutie Medzivládneho výboru pre nehmotné kultúrne dedičstvo UNESCO v Addis Abebě, na ktorom sa malo hlasovať o našej kandidatúre, cestovala len česká delegácia. On-line sme riešili niektoré nejasnosti, ktoré mal Výbor k našej nominácii a ktoré boli skutočne len technickým nedorozumením a napokon to dobre dopadlo.

Jak je vlastně bohatá loutková tradice na Slovensku a v čem jsou její specifika? Jaký je váš pohled na současný stav loutkářství na Slovensku? Aktuální obraz českého a slovenského loutkářství je velmi rozdílný. Na Slovensku převažují rodinné loutkářské firmy a profesionální divadla a je velmi málo aktivních amatérů. V Čechách se obor skládá z aktivních amatérů a několika profesionálních divadel, z nichž každé má osobitou podobu (Drak, Alfa, Naivní divadlo, Minor jako by neměly nic společného). Měl byste pro tento zajímavý fakt jako aktivní loutkář nějaké vysvětlení?

Bábkarská tradícia na území Slovenska sa nedá oddeliť od dejín európskej divadelnej tradície a už vôbec nie od tej českej. Koncom 16. a začiatkom 17. storočia prichádzali do Strednej Európy divadelné spoločnosti zahraničnej proveniencie. K prvým záznamom patrí napríklad zmienka o účinkovaní takejto spoločnosti v Bratislave z roku 1609. Ja sa venujem najmä historickým podobám bábkarstva rodinných kočovných spoločností do pol. 20. storočia. Neviem posúdiť, či je vývoj na Slovensku a v Čechách veľmi rozdielny. Tiež nesúhlasím s tým, že u nás prevažujú rodinné bábkarske firmy, pretože posledný predstaviteľ takéhoto rodinného podniku, bábkar Anton Anderle, zomrel v roku 2008 a za „rodinnú firmu“ možno považovať len tradičné bábkové divadlo Tyjátr z Nitry pod vedením principála Ivana Gontku. Ale veľmi dobre pracujú naše profesionálne bábkové scény. Samozrejme ako každé profesionálne divadlo, aj profesionálne bábkové divadlá majú svoju autentickú podobu, atmosféru, repertorár... Ale za tým vždy stoja osobnosti tvorcov, takže je to celkom prirodzený trend. Každý autor si hľadá svoju autentickú podobu, túži po originálnej výpovedi, a preto častokrát zdanlivo nemajú nič spoločného.

Jak vypadá péče o statek po zápisu do UNESCO, jak se sledují a vyhodnocují dopady zápisu a co z toho pro nositele vyplývá? Jak v tomto smyslu funguje slovensko-česká spolupráce? Jaké konkrétní počiny ji dokládají?

Možno práve tento náš rozhovor ma bude inšpirovať k povzbudeniu a obnoveniu inštitucionálnej spolupráce pri starostlivosti a ochrane prvku Bábkarstvo na Slovensku a v Česku. V súčasnosti je to skôr o osobných kontaktoch, ale vznikly aj zaujímavé spoločné projekty. Napríklad v roku 2017 vydal NÚLK v Strážnici publikáciu venovanú zápisu prvku Loutkářství na Slovensku a v Česku do zoznamu UNESCO. V roku 2018 Slovenské centrum pre tradičnú kultúru pri SĽUKu spoločne s podporou Ministerstva kultúry SR, Ministerstva kultury ČR a redakciou Loutkář vydalo reprezentačnú monografiu Slovenský Loutkář 1928. Bolo to pri príležitosti 100. výročia Českej republiky. Bohužiaľ som nezaznamenal recenziu na toto unikátne dielo ani v samotnom Loutkáři. Ja som osobne v pracovnom kontakte najmä s Dr. Jaroslavom Blechom z Moravského zemského múzea v Brne, aktuálne autorom stálej expozície českého tradičného bábkarstva Loutkářské umění. Absolvoval som výskum u prof. Milana Knížáka, ktorý pred pár rokmi sprístupnil výstavu tradičných bábok zo svojej súkromnej zbierky na Zámku v Strážnici. Začali sme, aj v spolupráci s bábkarmi z Čiech, tradíciu dvoch medzinárodných festivalov tradičného bábkového divadla v Banskej Bystrici (Anderleho Radvaň) a v Bratislave (Bábky v parku). Robíme osvetu a množstvo predstavení. Žiaľ tá predstava a očakávanie mnohých reprezentantov bábkového divadla na Slovensku je také, že napriek tomu, že sa na procese nominácie nijako nepodieľali, ich prvé reakcie po zápise do zoznamu UNESCO boli otázky či môžu dostať nejaké peniaze na ich činnosť. Nepochopili základný cieľ tohto Dohovoru UNESCO – o každý prvok sa musia starať hlavne jeho nositelia. Starať, rozvíjať a ochraňovať!

Zeptali jsme se Michala Drtiny, odborného pracovníka NIPOS-ARTAMA:

„Pokud by Východočeši uspěli také v UNESCO, byla by to bomba!“ prohlásil teatrolog Petr Pavlovský poté, co Východočeské loutkářství bylo zapsáno do Seznamu nemateriálních statků tradiční a lidové kultury České republiky (prosinec 2012), a dodal: „Východočeské loutkářství (můžeme vztáhnout na české loutkářství obecně – pozn. red.) má nade všemi jeden nesporný prim: není to pouze kontinuita, spočívající na tradičních postavách, tradiční technologii, tradičním hereckém stylu. Je to i neustále, především od poloviny 20. století, rozvíjené divadlo moderní, současné. Amatérská i profesionální tvorba, která se dlouhodobě drží v samé špici českého divadelnictví. Tohle o sobě jiné tradiční loutkářské kultury nikde na světě říci nemohou!“ Souhlasíte? Mohl byste to ilustrovat na nějakém příkladu?

Souhlasím, a pokud chcete ilustraci, můžete sáhnout po kterémkoliv programu festivalu Loutkářská Chrudim. Tam najdete soubory, které zastupují to nejlepší z amatérského loutkového divadla v jednotlivých sezónách a na listopadovém Přeletu nad loutkářským hnízdem se tito amatéři potkávají se zástupci nejlepších zřizovaných i nezřizovaných loutkových divadel. Za amatéry mohu konkrétně jmenovat například soubor Rámus Plzeň, Bažantovu loutkářskou družinu z Poniklé, soubory ze ZUŠ Petra Ebena v Žamberku, svitavské Céčko, turnovské Čmukaře a mnoho dalších. Nebo například na festivalu Týden české loutky (Czech puppet week), který v říjnu v Bruselu prezentoval současnou českou loutkářskou scénu, vystupovaly vynikající profesionální soubory, jako jsou Naivní divadlo Liberec, Divadlo Alfa z Plzně a špičkový amatérský soubor Loutkové divadlo V Boudě z Plzně.

Že je české loutkové divadlo fenomén, si mohl každý ověřit sám, třeba od třetího do šestého listopadu v Praze, a zajít na některou z inscenací festivalu Přelet nad loutkářským hnízdem.

Jak ovlivnila amatérskou loutkovou scénu nominace do UNESCO?

Nedomnívám se, že by se běžný chod amatérských souborů změnil zápisem loutkářství na Reprezentativní seznam UNESCO, ale pokládám za velmi přínosné, že se zvýšilo povědomí o loutkovém divadle i hrdost amatérských loutkářů, že byli na seznam UNESCO zapsáni. Amatérským souborům umožňuje zápis zajímavější pozici při jednání například s představiteli krajů, měst a obcí o různých možnostech jejich podpory.  

Na seznam UNESCO se zapisují tradice, které jsou považované za součást kulturního dědictví lidstva. Kandidující státy se musí zavázat, že je budou zhodnocovat a podporovat jejich přenášení z generace na generaci. Co tradici českého loutkářství z vašeho pohledu ohrožuje nejvíce a jaká záchovná opatření byla zatím přijata? Pomohl zápis rozvoji statku? V čem a jak?

Z mého pohledu ohrožuje tuto tradici nezájem. Místo loutkového divadla by loutkáři začali hrát třeba činohru nebo tenis. To se však neděje. Medializace úspěšného zápisu na seznam UNESCO zvýšila zájem o loutkové divadlo. Podstatné je, že pozornost neutuchá ani v amatérských souborech, ani v odborných kruzích. Loutkové divadlo se reflektuje, má své vědecké pracoviště, oborová muzea, vydávají se o něm vědecké publikace, vychází odborný časopis, konají se odborná kolokvia a konference.

Zdá se tedy, že všechna záchovná opatření, která si kladla za cíl podporovat soubory, festivaly, publikační i sbírkovou činnost, fungují. 

Zápis vyvolal velký mediální zájem, a tak loutkové divadlo zaznamenali i ti, kteří loutkovou scénu normálně nesledují. Obecně mi přijde, že zápis zvýšil prestiž loutkového divadla mezi odbornou i laickou veřejností a především mladí umělci začali zjišťovat, že prostředky loutkového divadla lze sdělovat i velká témata. Že loutkové divadlo nejsou jen pohádky pro děti.

V čem je české amatérské loutkové umění jedinečné ve srovnání se světem a loutkovými tradicemi jiných států?

Jednoduše bych řekl, že nekonzervuje jednu loutkářskou dovednost nebo styl, které by následně předvádělo v ustálené podobě. Na seznam byl zapsán prvek, jenž se sice drží tradice, ale ta se rozvíjí a modernizuje. To je české loutkové divadlo. Existuje v obrovské šíři, s velkým množstvím aktivních souborů, jednotlivých loutkářů, systémem postupových přehlídek, vzděláváním amatérů i profesionálů, systémem malých i velkých festivalů a především s neskutečným množstvím nadšenců loutkového divadla, kteří si v souborech předávají své zkušenosti, tradiční postupy, dědí lásku k loutkovému divadla z generace na generaci, ale nekonzervují je, tedy alespoň ve většině případů. Na základech tradice tvoří moderní a současnou podobu loutkového divadla. Tím se naše loutkářství odlišuje od všech ostatních. Kromě toho se můžeme chlubit i vlastnictvím významných světových prvenství. V roce 1912 začal v Československu vycházet první loutkářský časopis na světě a existuje dodnes pod názvem Loutkář, v roce 1929 byla v Praze ustanovena mezinárodní loutkářská organizace UNIMA, která stále funguje a sdružuje téměř 100 národních organizací. A v roce 1952 byla založena loutkářská katedra na pražské DAMU, první vysokoškolské loutkářské pracoviště na světě.