Klavírní festival Rudolfa Firkušného – už desátý

Na letošním, jubilejním ročníku, vystoupí Nor milující českou hudbu, Leif Ove Andsnes, v Hamburku žijící Anna Vinnickaja, kritikou nazvaná „lvice za klaviaturou“, rodák z Brna Igor Ardašev, který osobně zažil spolupráci s Rudolfem Firkušným, a klavírní bard a mystik Grigorij Sokolov. Na minulých ročnících jsme měli možnost v Praze slyšet takové klavírní osobnosti, jako například přímého žáka Rudolfa Firkušného, amerického klavíristu Yefima Bronfmana, vystoupili zde Khatia Buniatishvili, Garrick Ohlsson, Sir András Schiff a řada dalších světových jmen, z nichž některá se již na festival i vracejí (letos právě Grigorij Sokolov). Z domácích pak své umění předvedli například Jitka Čechová, Martin Kasík, Lukáš Vondráček nebo Tomáš Víšek, který ve svém recitálu přinesl svědectví o Rudolfu Firkušném jako autorovi.  

Za zvláštní zmínku stojí také výjimečný, zahajovací koncert 2. ročníku festivalu v roce 2014, kdy pořadatelé využili hostování Berlínských filharmoniků, se kterými debutoval na doporučení Pražského jara klavírista Ivo Kahánek. Vítěz Mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro z roku 2004 se stal teprve druhým českým klavíristou, který s Berlínskými filharmoniky vystoupil. Tím prvním byl právě Rudolf Firkušný. Koncert se uskutečnil v rámci evropského turné Berlínské filharmonie k 25. výročí pádu Berlínské zdi a k výročí Sametové revoluce a byl označen za nejvýznamnější koncertní událost roku 2014.

Ohlédněme se ale za vznikem, ideou a významem festivalu, který si u domácího, a snad už také zahraničního publika, které do Prahy přijíždí i za klasickou hudbou, našel své místo.

Jak uvedeno, pořadatelem Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného je Pražské jaro o.p.s. Festival je věnovaný oslavě klavíru a osobnosti největšího českého klavíristy Rudolfa Firkušného, který byl mj. právě s Pražským jarem těsně spjat. Byl u jeho zrodu spolu s Rafaelem Kubelíkem v roce 1946 a festival Pražské jaro stál téměř symbolicky pokaždé jako první u Firkušného návratů na česká koncertní pódia. Jako již světoznámý pianista vystoupil na jeho úplně prvním ročníku, ihned po svém návratu z II. světovou válkou vynuceného exilu v USA. Po komunistickém puči však následoval exil druhý a od roku 1948 až do 1990 se Firkušného jméno z našeho povědomí vytratilo. Umělec koncertoval v nejznámějších sálech a s nejlepšími dirigenty a orchestry celého světa, v Československu však ani jednou. Firkušného druhá emigrace symbolicky skončila jeho opětovným vystoupením na Pražském jaru v roce 1990. Návrat to byl, po tak dlouhé době, triumfální, podobně, jako u jeho přítele, dirigenta Rafaela Kubelíka. V letech 1993-1994 byl pak Rudolf Firkušný prezidentem Pražského jara. Jakou osobností skutečně tento umělec byl? Tady už mohu citovat z mého rozhovoru s Romanem Bělorem pro Listy Prahy 1 v roce 2015.

Znal jste se s Rudolfem Firkušným, už za života legendou, osobně?

Vzpomínám, že můj tatínek, operní pěvec, vždy říkal, když komentoval různé pražské koncerty: „Jo, kdyby tady byli Kubelík a Firkušný …“ Nikdy jsem si nemyslel, že ho uvidím a již vůbec ne, že jej osobně poznám. Bylo to pak pro mne jako ve snu, když jsem se krátce po svém nástupu do FOK s panem Firkušným setkal na festivalu v Edinburghu, kam byl orchestr v létě roku 1990 pozván. V roce 1993 jsem s ním ještě absolvoval zájezd Pražských symfoniků po Británii, na což často vzpomínám. V České republice pak Rudolf Firkušný vystoupil ještě několikrát, také zde nahrával, měl další plány – vím o recitálu plánovaném na podzim 1994, bohužel však v létě roku 1994 v New Yorku zemřel.

Jaký ve vás zanechala ta setkání dojem?

Byl to úžasný člověk, gentleman ze staré školy, takový demokratický aristokrat. Velice noblesní, přitom měl velký smysl pro humor. Zosobňoval, snad bych řekl, dokonce jakýsi ideál češství. Vzpomeňme jen jeho přátele: co jméno, to významná osobnost. Byl privátním žákem Leoše Janáčka. Vybavuje se mi, jak vzpomínal na různé, velmi humorné Janáčkovy komentáře po brněnských operních premiérách. Celý život se přátelil s Bohuslavem Martinů, jehož mnohé klavírní skladby premiéroval, a přirozeně s Rafaelem Kubelíkem, světově proslulým dirigentem, zakladatelem Pražského jara, který žil také v exilu. I při svém věhlasu to byl velice skromný člověk.

Proč vás vlastně napadlo založit tento nový festival, když je podzimní Praha plná dalších velkých hudebních akcí? Jaký je tedy jeho smysl?

Rudolf Firkušný byl skutečnou světovou osobností, jakých mnoho nemáme, a je třeba jej připomínat. Prvním impulsem byla velice zdařilá klavírní soutěž, kterou jsme dedikovali jeho památce, a kde jeho syn i dcera předávali ceny vítězům. To nás pak dovedlo k založení dnešního festivalu…Zjistili jsme také, že je velký zájem o špičkové klavírní recitály a že je to segment na kulturním trhu, který mají posluchači obzvláště rádi. Nejen ti, kteří klasiku vyhledávají a detailně se v ní orientují, ale i ti, kdo zajdou na koncert třeba jen občas. A asi nás také právě na klavír hrálo v dětství nejvíc. Je to fascinující nástroj, který je do jisté míry svým zvukem a harmonickou šíří schopen nahradit i orchestr. Také jsme zjistili, že během Pražského jara nejsme schopni uspokojit zájem o tento typ koncertů a řada osobností, které bychom rádi pozvali, nemá možnost přijet v květnových termínech pražskojarních koncertů. Udělali jsme tedy jakýsi „průzkum bojem“, uspořádali v roce 2013 první ročník a byli zvědaví, co to s námi i s posluchači udělá. Výsledek byl velmi dobrý, a proto pokračujeme. A Firkušného festival má ještě jednu logiku. Rok je dlouhý a my takto říkáme, že jsme tady, že Pražské jaro po zbytek roku nespí a hned po jeho ukončení vyhlašujeme program Firkušného festivalu….

Festival se tedy letoškem přehoupne do druhého desetiletí existence, ale shora uvedené stále platí. Překonal i dvouleté období koronavirové pandemie, přičemž osmý ročník v roce 2020 se uskutečnil v alternativní podobě – přímými přenosy koncertů umělců, kterým se do Prahy podařilo přijet, a jako povzbuzení do Prahy dorazil také zveřejněný pozdrav Firkušného rodiny. V roce 2021 se do sálu již mohli vrátit diváci, ale i tak se ještě pandemie podepsala na průběhu festivalu. Doufejme tedy, že letošní, desátý ročník už pandemie neovlivní a bude moci proběhnout v plánovaném rozsahu a beze změn. Nový ředitel Pražského jara, Pavel Trojan, potvrzuje pojetí Firkušného festivalu slovy: „Festival plánujeme rozvíjet ve formátu, který mu byl dán do vínku při jeho založení. Tedy dva koncerty zahraničních umělců špičkové úrovně, jeden mladý zahraniční talent, jeden domácí reprezentant.“

Koho tedy letos uvidíme a uslyšíme? Festival letos 5. 11. otevře norský klavírista Leif Ove Andsnes, umělec se vřelým dlouholetým vztahem k české hudbě. Publikum jistě ocení i jeho další počin v tomto směru, a to nastudování Dvořákova cyklu Poetické nálady, jehož skoro padesátiminutová délka a nesmírná hráčská náročnost způsobily, že se na koncertních pódiích objevuje jen zřídka, a pokud vůbec, tak jen výběrově. Kromě Dvořáka na koncertě zazní ještě i dílo dalšího českého autora, Janáčkova Klavírní sonáta 1. X. 1905, ale také Bagatela ukrajinského skladatele Valentina Silvestrova a Beethovenova sonáta Patetická.   

Druhý koncert provede 8. 11. Anna Vinnickaja, vítězka nejvýznamnější klavírní Soutěže královny Alžběty v Bruselu roku 2007. Je pověstná nejen svou bravurní technikou, ale i schopností „malovat na klavír velká plátna a vyprávět příběhy“. Deník Washington Post o ní píše „Vinnickaja je za klaviaturou skutečnou lvicí, která požírá i ty nejtěžší stránky s nezlomnou silou. Skoro jako by si technické houštiny vychutnávala…“  V jejím podání zazní mj. náročná díla Skrjabinova, Chopinova, a také virtuosní Ravelův La Valse.

Igor Ardašev, který bude mít recitál 10.11., se patrně jako jediný český žijící klavírista může pyšnit tím, že v roce 1994 natočil pro Supraphon s Rudolfem Firkušným na čtyři ruce Janáčkovu raritní skladbu Žárlivost. „Pan Firkušný byl ohromně noblesní, profesionalita se u něho spojovala s krásnými lidskými vlastnostmi,“ vzpomínal na mimořádné setkání v rozhovoru pro Harmonii. Tentokrát na festivalu zazní v jeho podání mj. klavírní sonáty Beethovenova č. 3 a Čajkovského G Dur.

Festival letos uzavře ruský klavírní mystik Grigorij Sokolov. Atmosféru jeho koncertů těžko popsat, stejně jako jeho hru, která je spíše magickým hudebním obřadem či „mší za hudbu“. V ní se umělec pohrouží sám v sebe a splyne s nástrojem a hudbou v čase, kdy pro něj téměř nedýchající publikum přestává existovat, a Sokolov slouží jen jí. Letos se můžeme seznámit s jeho interpretací Purcellových skladeb pro cembalo, ale zazní i Variace a fuga na vlastní téma Ludwiga van Beethovena a na závěr Tři intermezza Johannese Brahmse.

Kdybych mohla, položila bych otázku všem zahraničním interpretům, kteří na festival přijíždějí, zda skutečně vědí, čí jméno nese. Zda Firkušného legenda není legendou jen v našich očích a myslích, poté, když naše země v roce 1989 znovu nabyla svobody a začali se navracet její ztracení synové, o kterých se tu předtím nesmělo mluvit. Které dřívější režim vytěsnil z národní paměti a my se jejich jména v uplynulých třiceti letech snažíme připomenout hlavně sami sobě. Vynikajících klavíristů na světě přece bylo a je…

Přesto věřme, že jméno Rudolf Firkušný nerezonuje jen v díle, vzpomínkách či dopisech Bohuslava Martinů nebo Jiřího Muchy, či mezi českým exilem v Americe či Kanadě (kde na něj také stále s láskou a úctou pamětníci vzpomínají). Doufejme, že i další generace klavíristů ve světě si jeho jméno vyhledá alespoň ve Wikipedii, když zjistí, že zde máme festival k jeho poctě. A že festival zůstane i nadále vyhledávanou příležitostí pro ty nejlepší, jak se děje už dnes, a tím natrvalo obohatí mapu Prahy a České republiky o další kulturní událost evropské – a vlastně i světové úrovně.