Příběh znovuzrození návsi v Markoušovicích

Máte ve své obci nebo městě také nějaký kout, který by si zasloužil vylepšení? Chybí vám místo k setkávání se sousedy? Nadace Via už 25 let podporuje aktivní lidi, kteří vlastními silami zlepšují místa, kde žijí, a v lednu 2023 otevírá nové programy.

Máte se sousedy chuť do společných aktivit, ale na velký projekt nemáte zatím odvahu? Nevadí, vyzkoušejte si své odhodlání na menších projektech a akcích. Inspiraci najdete na https://www.nadacevia.cz.

Markoušovice, část obce Velké Svatoňovice, okres Trutnov, Královéhradecký kraj, 340 obyvatel

Markoušovice postihl osud jedné z mnoha obcí v pásmu Sudet. Několikrát zde, v závislosti na jednotlivých režimech, probíhalo vylidňování a opět osidlování. Vesnice chátrala, o veřejná prostranství se nikdo nestaral. V roce 1976 došlo k přidružení obce k Velkým Svatoňovicím. Původní náves zanikla a společně s tím ochabl i komunitní život ve vsi. Dnes už ale svítá na lepší časy.

Příběh markoušovické návsi představuje Josef Dvořák, místní aktivista, který o sobě říká:

Já jsem, jak se říká, naplavenina. V roce 2007 jsem zde koupil pozemek s rozpadající se chalupou a postavil nový dům. Nastěhoval jsem se v roce 2014. Zjistil jsem, že zde existují TJ Sokol, Sbor dobrovolných hasičů, Místní skupina Českého červeného kříže a začalo fungovat Mraveniště z.s. – školka, základní škola, komunitní centrum.

Po nastěhování nás přišli přivítat nejbližší sousedé. Konečně, jak je vidět z předchozího, stavěli jsme dost dlouho, a tak jsme se postupně i seznamovali s lidmi kolem sebe. Jak to chodí na vesnici, když něco potřebuješ, zajdi do hospody a domluvíš se.

Já jsem byl zvyklý se zapojovat do dění kolem sebe, a tak jsem začal chodit na volejbal a žena zase do ČČK. Postupně jsme navazovali kontakty s dalšími obyvateli obce.

Jak to celé začalo? Jak Markoušovice vypadají? Jsou něčím známé?

V roce 2015 rozpoutal, dá se říci, akci „oživení“ další naplavenina, Jakub Kubját. Ten byl v jiné pozici, neboť se sem přiženil, a jak v jednom rozhovoru uvedl, když projížděl s kočárkem po vesnici, zdálo se mu tu mrtvo. Našel výzvu Nadace VIA a vše to začalo.

Náves zde prakticky nebyla (nutno dodat, že i naše místní část se skládá ze dvou dříve samostatných obcí – Markoušovic a Starého Sedloňova, a když se podíváte do katastru, tak se vcelku zajímavě doplňují), pouze volný neudržovaný prostor mnohdy sloužící jako skládka.

Škola zde fungovala do roku 1976. Stejně tak v období po válce tady působila řada dalších spolků, které však v návaznosti na celkový vývoj upadaly, až zanikly. Na obec dolehlo jak vysídlení po roce 1945, tak zrušení textilní továrny v roce 1952 a nakonec zavření dolu v roce 1962. Tím prakticky zmizela možnost zaměstnání v obci. To, jak víte, má za následek další vystěhovávání, které bylo ještě doplněno v letech 1968−69 odchodem dalších rodin za svými příbuznými do NSR. Ze značné části obce se závěrem 60. let stala chalupářská oblast.

Zde stojí za zmínku, že jedním z chalupářů byl i pan Václav Pavel Borovička, spoluautor scénáře k TV seriálu Chalupáři (je zajímavostí, že on koupil chalupu od Romanových – rodičů Pavla a Evy, mnohonásobných mistrů Evropy a světa v tancích na ledě).

V roce 2015 jste se zapojili do 10. ročníku programu Nadace Via Místo, kde žijeme. Do programu se tehdy přihlásilo celkem 34 obcí a neziskových organizací. Markoušovice se staly jedním z pěti žadatelů, kteří byli finančně podpořeni. Jak vůbec vypadala spolupráce s Nadací Via? Kdo byl příjemcem dotace? Spolek, nebo obec?

Když bylo rozhodnuto, že budeme vybráni, museli jsme si zodpovědět otázku, koho postavit do čela týmu a jak jej složit. Nějak přirozeně jsme se dohodli, že by v něm měli být zástupci všech spolků v obci a lidé, kteří mají o dění nějaký zájem. Vedoucím jsme jednoznačně zvolili místního rodáka Jardu Kašpara. Pak jsme si rozdělili jednotlivé funkce. Já vzhledem k tomu, že jsem měl z dřívějška vztah k výchově, vzdělávání a tisku, jsem se uvolil zařizovat propagaci a informování o dění a to mi zůstalo dodnes.

Měli jsme i štěstí v tom, že se plně začalo rozvíjet i Mraveniště z.s., který si pronajal objekt bývalé školy od krajského úřadu a začal v něm provozovat mateřskou a základní školu.

Příjemcem dotace byla obec. My jsme nikdy jako Tým náves, jak se nazýváme, neměli a nemáme právní subjektivitu. Byli jsme také plni rozporů, velkých očekávání, ale i obav. Vše se podařilo překonat díky pomoci nadace a jejího přístupu k celé akci. Pod vedením jejich konzultantky ing. Evy Klápšťové jsme vybrali projektantku, která dostala zadání vzniklé na veřejné schůzi, kde se sešli všichni, jež věc zajímala. Po zpracování návrhu jsme svolali druhou schůzi, na které se rozhodlo o konečném řešení, na jehož základě projektantka celý úkol dokončila.

Je zajímavé, že nakonec lidé zamítli i původní myšlenku vrátit na náves sochu Josefa II., která byla před školou v letech 1883–1924 a dnes je u domu čp. 95 v horní části obce, kde byla vztyčena v roce 1969. Naopak zvítězila vize vytvořit náves jako místo, kde bychom se mohli scházet a pořádat veřejné akce.

To, že lidé mohli promluvit do plánů a vyjádřit se k tomu, co má vzniknout, mělo zásadní vliv na další dění, celý proces budování, ale i trvalý vztah k vytvořenému dílu. Samozřejmě, že se objevili i kritici. Ti jsou snad vždy a všude. Vyskytly se i názory, že by se daly peníze lépe využít, jako např. opravit často poruchový vodovod.

Jak probíhala výstavba? Co se při plánování projektu osvědčilo? Udělali byste dnes něco jinak? Naráželi jste na nějaké komplikace?

Po schválení konečné verze projektu nastal čas plánování výstavby. Museli jsme rozdělit celý projekt na části. Co jsme schopni udělat sami za podpory občanů, a naopak vyčlenit ty, které bude nutné zadat odborným firmám, a kde využít firmy s naší, dá se říci, neodbornou pomocí pod jejich odborným vedením. A to vše dát do časové posloupnosti. Nic ale není tak jednoduché, jak se napíše. Hned v začátku jsme narazili na nesoulad našeho plánu s územním plánem rozvoje obce. Všem doporučuji před zahájením jakéhokoli budování věc včas projednat s územními orgány a „sesouladit“ s platnou územní dokumentací.

Naštěstí jsme potřebné ve spolupráci s vedením obce dali do pořádku, ale trochu nás to zdrželo a my stáli před otázkou co a jak. Domluvili jsme se nakonec na rozdělení prací do dvou let. První rok jsme zaúkolovali spíše firmy. I tak jsme zajistili brigády na přípravu prostoru a některé pomocné práce. Velké brigády nás čekaly v roce následujícím. Opět jsme žili v pochybnostech, zda přijdou lidé, kteří měli ještě v paměti Akce Z. Ukázalo se ale naštěstí, že ten, kdo se podílel na přípravě projektu, se chce podílet i na jeho realizaci.

Osvědčilo se dobře zvolené členění na odborné práce od firmy a naše pomocné. Například tesař zhotovil kostru altánu a my při brigádě zajistili jeho olaťování a vzniklo nakonec ucelené dílo. Největší brigádou bylo osázení celého prostoru podle návrhu architektky. Až jsme se divili, ale sešla se skoro stovka lidí a vyhlášenou adopcí se všechny stromy a keře zaplatily z příspěvků brigádníků, kteří si je i sami zasadili. Přítomný zahradník jen uděloval odborné rady. To je znát i dnes po šesti letech. Lidé si váží své práce a jejich vztah k celé návsi je daleko osobnější, než když přijdou do nějakého parku.

Jak dlouho vše trvalo a jaký je výsledek?

Náves jsme budovali prakticky dva roky a vedle dotace od Nadace VIA, která nám dala 300.000,- Kč, jsme ještě získali dotaci od T-Mobile ve výši 100.000,- Kč. Zbylou část doplatila ze svého rozpočtu obec. Vzniklo dílo v hodnotě cca 1 milion Kč, a jak řekl při otevření v roce 2017 starosta obce, nejdříve jsem projektu nevěřil, ale když dnes vidím, co vzniklo, tak jsem rád, že jsme do toho šli. To vyjadřuje i změnu přístupu u některých dalších obyvatel. Přesto i nadále zůstali lidé, kteří s návsí nejsou plně ztotožnění a nadále ji, dá se říci, tolerují, ale nevyhledávají.

Nová náves je hotová. A co dál?

Tým náves pracuje i nadále. Po dokončení návsi jsme vyměnili vedoucího. Dohodli jsme se, že by to měl být někdo z mladších. Žezlo vedoucí převzala Karolína Dekker, také místní rodačka.

Postupně se snažíme náves doplňovat o další prostory. V roce dokončení se podařilo získat grant na výstavbu dětského hřiště, které bylo také součástí původního projektu. Možná je chybou, že náš „spolek“ nemá právní subjektivitu, a tak o dotace musí žádat obec. To se ne vždy daří. Malých obcí je mnoho a peněz málo. Po čtyřech letech se podařilo získat dotaci na všesportovní hřiště stojící nedaleko návsi. Nyní chceme podle zkušeností z projektu návsi svolat veřejnou schůzi k přípravě revitalizace místní tělocvičny s restaurací a celého prostoru kolem všesportovního hřiště. Vycházíme z toho, že na brigády chodí jak naši příznivci z dřívějška, tak i noví osadníci. Můžeme doplnit, že naše místní část se přes všechny prognózy o vysidlování pohraničí dnes spíše rozrůstá. Staví se nové domy a je zájem o rekonstrukci původních objektů.

Jak celé dění kolem revitalizace návsi ovlivnilo společenské a kulturní žití v obci? Co se tu a jak často děje? Vede oživená náves k dalšímu spolčování? Jaké kulturní akce jsou stěžejní? Přijíždějí sem i lidé z okolních obcí?

V roce 2017 se konal nultý ročník rockového festiválku Markoušovické Rubání a letos se uskutečnil již 5. ročník. Nescházejí se zde sice žádné zvučné kapely, ale dáváme příležitost začínajícím skupinám nebo muzikantům z blízkého okolí. Na velké kapely ani nemáme prostředky, ale nám jde o to, aby se lidé sešli a při poslechu hudby si i popovídali a žili pospolu. Přesto se nám nedaří mnohdy oslovit místní, kterých občas přijde poskrovnu, ale nahradí je návštěvníci z jiných, někdy i skutečně vzdálených míst, a přijíždějí i opakovaně. Ještě snad podoktnu, že díky termínu poslední sobota v srpnu jsme festival nepřerušili ani v covidových letech.

Dnes již máme dokonce propracovaný kalendář akcí. Každý rok začínáme Masopustním průvodem. Následují velmi oblíbené Markoušovické sousedské vepřové hody, Stavba májky spojená s pálením čarodějnic, které zaštiťují místní hasiči. Pokračujeme kácením Máje spojeným s folkovým podvečerem, v létě máme letní kino, na konci srpna zmíněný festival Markoušovické Rubání, v listopadu pořádáme VŘSSR – soutěž pod názvem Vepřové Řízky Se Smaží Různě, letos byl již 3. ročník, a v závěru roku se těšíme na slavnost Rozsvěcení vánočního stromu s koncertem v místním kostele sv. Jana Křtitele a vystoupením dětí ze základní školy Mraveniště z.s. S rokem se loučíme Silvestrovským setkáním u ohně na návsi. Zde si popřejeme vše nejlepší a pevné zdraví a s optimismem začneme rok nový.

Z uvedených akcí je snad znát, že si každý může vybrat podle svého gusta. Skutečně je tomu tak. Lidé přicházejí různě, někdy je jich méně, jindy více. My máme heslo, že to děláme pro svou radost, a když někdo přijde, budeme rádi, a zatím chodí. A co je důležité, přicházejí nám pomáhat i náves udržovat při pravidelných brigádách a dnes je těší, jak to tu v kterékoli části roku vypadá. Dokonce zde proběhly i tři svatby.

Nutno dodat, že naše úsilí by bylo k ničemu, kdyby nás nepodporovalo vedení obce. Vše totiž něco stojí a nadšení a ochota lidí by nestačila. A bez ní by to zase nešlo.

Mne osobně těší, že jsem na konec svého života – dnes jsem již delší dobu v důchodu – našel místo, kde jsou lidé, kterým o něco jde, a jsou rádi pospolu. Koneckonců člověk je přeci tvor společenský.

FB Náves Markoušovice: https://www.facebook.com/profile.php?id=100057333645484