Stopy v písku / Karel Mejstřík – 2. část

I po přečtení spousty stránek dalších titulů zůstávají otázky, na které jsem se jako malá a mladá neptala. Dnes se ale vynořují. Podstatné však pro mne je, jak v parku při setkání s dědou pánové smekali ještě v mém dětství klobouky, a on odpovídal stejným gestem – má úcta… Co tedy po něm a jeho díle zůstalo dnes? Na to jsem se zeptala sama sebe i jiných: Kromě řádky novel z tohoto kraje, povídkových cyklů, divadelních her psaných pro zdejší ochotníky a obsáhlé regionální publicistiky je to i Mejstříkova ulice. V 90. letech minulého století pojmenovaná v nové výstavbě Rakovníka – návrh tehdejší městské rady jednomyslně schválen. Také vzkvétající Rabasova galerie, o jejíž vznik se kdysi zasloužil. A možná i ten pozoruhodný pomník slavným operním pěvcům, bratřím Burianům, na rakovnickém hřbitově by nevznikl, kdyby se Karel Mejstřík nezasadil o to, aby Emil Burian byl pohřben právě zde. Je tu i pořad Českého rozhlasu A léta běží, vážení… který byl s Karlem Mejstříkem natočen při příležitosti jeho 90. narozenin v roce 1992. Takže to není snad málo…

Diogenes a kočky

Nutkavý pocit dluhu a myšlenka, že svého dědu, Karla Mejstříka musím připomenout, vznikl už dříve, v roce 2018. To když – už řadu let po jeho smrti – skupinka nadšenců vydala ve skromném nákladu jeho knižně dosud nevydané dílo Diogenes a kočky. Novela vypráví o moderním „poustevníku“ Matouškovi, svérázném samotáři, usazeném v lese pod zříceninou hradu Týřova. O podivínském malíři samoukovi, jehož plátna lidé v okolí dodnes opatrují jako rodinné stříbro. Na jeho postavu děda upozornil i svého známého, spisovatele Otu Pavla, který pak Matouška proslavil, když napsal povídku Fialový poustevník. Týž Matouškův příběh v Mejstříkově podání ukazuje, že krásou jazyka i stavbou děje dokáže upoutat i dnešního čtenáře. Ke knížce jsem tehdy napsala předmluvu a z ní vznikl následně delší text, rovněž publikovaný na tomto webu (2019). Velký zájmem o něj, ale i podrobnější studium dědova spisovatelského stylu mne přiměly vyhledat po létech znovu jeho dílo, včetně mnou dosud neprobádaných strojopisů či sešitů s poznámkami. A vydat se tak proti proudu a toku času, tak jako v řece Berounce, kde mne děda učil plavat. V řece, blízko níž se narodil, a k níž se celý život vracel.

Stěžejní pro Mejstříkovu tvorbu je období po roce 1927, již v Rakovníku, kde kromě učitelské kariéry rozvíjí zejména novinářskou. (Berounská etapa jeho mládí, přesun k Rakovníku a také význam přátelství s malířem Václavem Rabasem viz I. část). Archiv Rakovnických novin, které spoluzakládal a kam psal, se bohužel v úplnosti nezachoval. Je ale jisté, že se zde věnoval kulturnímu dění ve městě, výstavám, divadlu, které tu kvetlo v podobě ochotnické ve spolku Tyl na vysoké úrovni. Se spolkem Karel Mejstřík také sám spolupracoval jako autor: zdramatizoval humoresku Zikmunda Wintra Kdo s koho? (Pro lásku a cech), napsal historickou hru o Janu Husovi (Kam jdeš, Jene), vesnické drama z doby po první světové válce (Tvrdá cesta) a později i hru z již socialistické současnosti (Blýskání na časy).

Hledání vlastního stylu

Doma buduje svoji knihovnu, do níž přibývají svazky veršů Fráni Šrámka, Josefa Hory, Františka Gellnera, dramata Karla Čapka, Muchův skvostný Otčenáš, sběratelská série reprodukcí s výkladem díla světových i českých malířů a také Šaldovy eseje o umění. To vše inspiruje a spolu s vlastními pestrými aktivitami novináře a kulturního organizátora, pohybujícího se stále mezi lidmi, vyvolává touhu vyjádřit se literárně sám, vlastním stylem. Nedávné roky učitelování v blízkých Senomatech, kde Mejstřík zblízka poznává tehdejší, ještě hodně tvrdou dřinu rolníků i venkovských řemeslníků, ho přivádějí k napsání prvotiny – novely Na přílepském bělidle (1934). Z dnešního pohledu lehce archaický tón venkovské rodinné kroniky lze akceptovat i proto, že děj je zasazen do 18. a 19. století a do okolí zříceniny hradu Krakovec. Kraj nese Husovskou tradici, kterou žijí i zdejší lidé. O úspěchu knížky hovoří několik (snad čtyři) vydání. Mejstříkův jazyk je tu živý, malebný, využívající z velké části přímou řeč. Věty krátké, protkané středočeským nářečím, které dnes dávno již splynulo s rozlézavou „pražštinou“. Je tu zvýrazněno sepětí člověka s přírodou, láska k lidem.

Povzbuzen úspěchem prvotiny vydává Mejstřík v roce 1936 soubor povídek A neuvoď nás. Hledání stylu pokračuje po téže cestě: přímá řeč, věty se tu ale víc košatí, trochu vyumělkované výrazy někdy spíš škodí. Odmyslíme-li si je, zbudou naturalisticky syrové, ale silné příběhy venkovských dívek i starých žen, udřených z práce na poli i v domácnostech sedláků, zneužívaných, týraných cizími i vlastními. Někdy i prožívajících dny štěstí, zakončené však tragickým zvratem, často i smrtí. Cítím tu – a také v pozdějších dědových dílech  – empatii k údělu žen, snahu upozornit na jejich nerovné postavení – nejen na vsi. Podobně později ve své novinářské práci dokáže vyzdvihnout a ocenit i opak – úsilí žen již emancipovaných: rakovnické rodačky, historičky a pedagožky Kamily Spalové, která mezi prvními ženami u nás získala vysokoškolský titul, a dalších. Knížka A neuvoď nás je věnována matce, a můj exemplář také ručním přípisem autora k Vánocům ženě Jitce.

Předmluvu plnou chvály jsem našla v následujícím souboru povídek Režná zem (1947). Zde Mejstřík čerpá náměty již zcela jasně v okolí řeky Berounky. I tady jde často člověku v patách neštěstí či smrt. Zdejší lidé se s ní ale umí vyrovnávat. Je součástí jejich drsného, chudého života lesních nádeníků či chlapů, lámajících kámen, po nichž až příliš často zůstávají vdovy. Přesto tento život v kulisách Křivoklátských lesů nepostrádá krásu – ba ani humor. Spisovatelův styl je už odlehčený, suverénní, využití rázovité řeči místních podporuje spád děje.  

Co umožnilo Karlu Mejstříkovi tak dobře vystihnout místní kraj a lidi? Byly to dlouhé prázdninové týdny, kdy každý rok se ženou, rovněž učitelkou, měli možnost trávit čas na venkově. Ještě před II. světovou válkou si každoročně pronajímají „letní byt“ či spíš místnost s možností vaření v Branově, u některého z místních sedláků či chalupníků. Čas tráví výlety kolem Berounky, rybařením, houbařením,  a také pomocí místním na poli při sklizni. A ovšem hovory s nimi – při práci i oddechu. Tady na Branově možná první krůčky zkouší i Mejstříků malý synek Jiří, můj táta narozený v září 1938. O pár let později, snad po válce, své prázdninové pobyty Mejstříkovi posouvají proti proudu Berounky, do obce Skryje. Stačí „sednice“ v některé z chalup, místní si tak přivydělají. Scénář je podobný. Oba jsou milovníci přírody, turistiky, milují zdejší lesy a řeku Berounku. U ní Karel Mejstřík potkává zdejšího poustevníka – malíře Matouška (řádky o něm viz výše), ale také další spoustu vesničanů ze Skryjí či protějších Týřovic, jejichž osudy mu poskytnou látku pro příští práci.

Na předsádce jedné z jeho povídkových sbírek čteme: „Mejstřík se vyhýbá popisu a líčení, vypravuje střídmě a hutně, používá především dialogu a vnitřního monologu hrdinů – duše kraje jako by promlouvala přímo z postav… jeho povídky mají silný emocionální účin.“ 

Cítím to stejně – od svých dětských let jsem s dědou i babičkou u řeky ve Skryjích strávila spoustu času: V dědových textech je slyšet kukačka, zurčení lesních potoků spěchajících do údolí řeky, cítit pryskyřice. Vidím z lesů vykukovat malá políčka, špičky venkovských kostelíků a střechy chalup. V nich žijí lidé dobří i špatní, k těm i oněm je však potřeba mít lásku a vidět jejich denní dřinu, chvíle štěstí i chvíle tragické, kterých není v drsném kraji nouze. Tak to můj děda vnímal, a tak o tom psal.

Malý svět

Zelená vazba, titul Malý svět. Uvnitř strojopisné stránky s krátkými texty fejetonů, zřejmě z Rakovnických novin. Jsou mi dnes dokladem, na co děda myslel a o co se chtěl podělit se čtenáři v tísnivých letech války a těsně před ní. Vtipné úvahy opěvující krásu bodláku, vyzdvihnutí postavy veselého průvodčího, který ve vlaku denně vylepšuje cestujícím svět, humorně a čapkovsky laděný text o tom, jak se dělají noviny (ty Rakovnické). Ale také texty plné rozechvění a lásky, reagující na narození syna – Úsměv a První krok. Zamrazí v momentě, když čtenář zjistí, že první synkův úsměv přišel ve dnech po mobilizaci v září 1938, kdy autor přemýšlí o budoucnosti země i své rodiny, o otcovství, strachu i odvaze.

Období nacistické okupace zpracoval Mejstřík i v dalším svém díle, Smrt a les (1959). Splétá příběhy skupiny vesničanů kolem Berounky, kterým se nezdaří záškodnická akce proti německému vlaku,  musí uprchnout ze svých domovů a skrývat se ve zdejších lesích. Gestapo je jim však na stopě… Zaujme tu – stejně jako v předešlých dílech, autorova znalost zdejší krajiny, schopnost udržet spád děje, ve zkratce vystihnout lidskou zradu i samozřejmou statečnost jiných, a také vcítit se do pocitů odbojářů na útěku. Významnou roli opět hraje příroda. Napětí trvá až ke smírnému závěru, kdy vesnice sčítá oběti, a slibuje si, že na ně nikdy nezapomene. 

K časům německé okupace se Mejstřík vrací opakovaně. Je vidět, že téma zrady a reakce společnosti na ni je pro něj významné. Hledá důvody, které lidi k takovému chování vedou. Novela Smích samoty knižně nevyšla – přesto zaujme. Psychologizující text zpracovává myšlenkové pochody na 20 let za kolaboraci s Němci odsouzeného „Vlajkaře“. Muže, který s dlouhými roky v pracovních táborech dochází k pokání a vyrovnání se svým osudem. Nalezený klid duše a iluzi, že začne nový, lepší život, však rychle ztrácí po návratu do rodného města. Vypravěč postupně odhaluje, že ke vstupu do „Vlajky“ neúspěšného malíře nevedla sympatie k německým nacistům, ale vzdor proti autoritářskému otci, vlastní nezdary v umění i neúspěchy u žen – a touha se pomstít všem těm úspěšným.

Jak dál?

V padesátých letech opouští Mejstřík pedagogickou dráhu a působí jako okresní knihovnický a osvětový inspektor a později vedoucí odboru kultury v okrese Rakovník. Do tohoto času spadají prózy o socializaci vesnice Domov můj a Těžké kročeje. Jistě měl ambice – touhu „být u toho a dělat kulturu“. A spíše formální členství v komunistické straně, ve své době pro výkon „lepší“ práce nezbytné. To však Karel Mejstřík po srpnu 1968 okamžitě ukončuje a „rudou knížku“ vrací. I když o dědově působení před rokem 1968 pro mne vyvstávají otazníky, nenarazila jsem osobně doposud ani v Rakovníku ani jinde na stopy zášti, odsudek či konkrétní negativa, která by dokazovala, že kohokoli poškodil – i když asi formálně bylo nutné určitou linku držet. Do tohoto času spadá již zmíněná dědova osobní iniciativa, která vedla v Rakovníku k založení galerie – dnes Galerie Václava Rabase. Stýkal se i s dalšími malíři na Rakovnicku, profesorem Zdeňkem Balašem, Radomírem Kolářem či Pravoslavem Kotíkem, rodákem z nedalekých Slabec. Ilustrace některých doprovázejí Mejstříkovu literární tvorbu. Vedle ní se až do konce života věnoval také žurnalistice. Kromě Rakovnických novin přispívá do Čtenáře, deníku Svoboda, do Rakovnické regionální revue i Zemědělských novin nebo časopisu Čs. Rybářství, kde se může vyznat ze své životní vášně – rybaření na Berounce. Nepochybuji, že svoji práci dělal s nejlepšími úmysly prospět zdejší kultuře. Až do pozdního věku rakovnické dění sledoval, kultivoval i komentoval. V pozdějším období, 70. a 80. letech, které si už sama pamatuji, se vymezoval proti nabubřelosti a prázdnotě normalizačních komunistů. Nelibě nesl, když naproti domu, kde s babičkou bydleli, vyrostl v Rakovníku obrovský betonový Okresní výbor KSČ a park u něj „vyzdobili“ sochou Klementa Gottwalda. Změnu systému v roce 1989 (to už mu bylo 87 let), s úlevou vítal jako naději pro nové generace. I přes vysoký věk se i s babičkou v revolučním týdnu účastnili demonstrace na rakovnickém náměstí.  

V poslední etapě svého dlouhého života se Karel Mejstřík věnuje převážně regionální publicistice s tématy z historie, mapuje významné osobnosti Rakovníka a okolí. Jsou to kratší, ale pečlivě a čtivě zpracované texty, o něž je mezi místními zájem a staly se součástí regionální paměti. Město Rakovník, které kdysi svým Nezbedným bakalářem proslavil Zikmund Winter, i Mejstříkovi přirostlo k srdci, přestože se tu nenarodil. Vychází postupně jeho: Rakovníkem po velkých stopách (1973); Rakovnickem po velkých stopách (1974); Jak jsem je potkal (1976); jsou tu ale i rozverné Rakovnické povídačky (1983 – humorné příběhy podle skutečných událostí), Kulturní Rakovník (1986); či Deset bohatých let (1987) a dílko poslední, již zmíněné případy rakovnických hrdinů a zrádců z doby II. světové války, Vzpomeňte a nezapomeňte. Rakovník 1938–1945 (1990). V roce 1992 Karel Mejstřík slaví 90. narozeniny a při této příležitosti s ním vzniká v Českém rozhlase pořad A léta běží, vážení….

Pohled vnučky

Držím v rukou školní sešit. Do něho si děda svým drobným rukopisem psal přípravu pro toto své rozhlasové vzpomínání. Dnes mi poskytl dobré vodítko i pro můj text. Na dědovo písmo jsem zvyklá, psával mi do Prahy dopisy či pohledy, já mu svým dětským písmem oplácela. A je tu spousta jiných vzpomínek…Večery s babičkou a dědou v jejich rakovnickém bytě, nad starými fotkami z jejich pobytu na Podkarpatské Rusi. Dědovo vyprávění o dobrodružné cestě vlakem s kamarády k moři, do nově vzniklé Jugoslávie (kolem roku 1920?). Zvuk psacího stroje, když psal své novinové články. A čas prázdnin u Berounky, kde Mejstříkovi nakonec koupili malou chatu. Dnes v ní hospodařím sama. Tady mi děda vyprávěl o svých setkáních s jeleny, srnci, z řeky tahal jednoho tlouště za druhým a já mu ochotně asistovala. Ani v chatě ale nezapomínal na četbu, vedl tu zajímavé diskuse s dalšími spisovateli, jimž byl tento kraj také blízký: s Miroslavem Ivanovem či Otou Pavlem.

Zvažuji, v čem je hodnota literárního díla Karla Mejstříka. Jsem schopna to posoudit? Nevím. Prošla jsem všechny dostupné texty, nad některými se smála, někde ustrnula nad bídou a tragikou života, všude se těšila nad jeho pozorovatelským talentem, šťavnatostí jazyka i umem vystavět dramatický děj. Byla bych raději, kdyby místo posledních dvou próz, v nichž sleduje (byt´se snahou o vyvážený pohled) vznik zemědělského družstva na vsi, raději vydal knižně své skvělé fejetony a črty Malý svět. Nebo i novelu Smích samoty, která zůstala v šuplíku, stejně jako posmrtně nedávno vydaný příběh malíře – poustevníka Diogenes a kočky. Ten je pro čtenáře, milující přírodní lyriku, malým literárním pokladem. Podobně jako, zas z jiného důvodu, předválečné povídky Režná zem.

Můj děda Karel Mejstřík zemřel v 92 letech, 14. 9. 1994 v Rakovníku, babička rok po něm. Jakou tu zanechal stopu jako člověk? Příležitost napsat tento text mne přiměla k hlubokému ponoru. Nakonec ale v duchu vždy skončím na rakovnickém náměstí, jemuž vévodí gotická nádhera chrámu sv. Bartoloměje, a vidím dědu, jak zdvižením klobouku odpovídá na pozdravy kolemjdoucích. „Dědo, nepůjdeme se spolu podívat do té nové ulice? Rakovničtí ji pojmenovali, už po Sametové revoluci, po tobě…“