Sonda do života uměleckých spolků v obcích do 3 tis. obyvatel – Dubáci

Dubáci: spolek, který se zabývá pořádáním kulturních akcí a obnovou památek na Českodubsku. Český Dub, Liberecký kraj, 2 800 obyvatel

Na anketní otázky odpovídá Mgr. Jan Havelka, předseda spolku

Motto: „Uvědomujeme si, že bez živé kultury a vůbec života kolem jsou památky samy o sobě beze smyslu.“

Spolek Dubáci na sebe výrazně upozornil před dvěma lety, když získal Cenu Národního památkového ústavu Patrimonium pro futuro 2020 s podtitulem Společenské ocenění příkladů dobré praxe. Cena v kategorii Záchrana památky byla udělena Janu Havelkovi, Petrovi Pivoňkovi, Aleně Pivoňkové a Spolku Dubáci za obnovu Beranova hostince v Trávníčku na Českodubsku. Ta se stala vítězem i u online hlasování veřejnosti a získala cenu s názvem Památky děkují. Právě kombinaci ukázkové památkové opravy roubeného hostince za použití tradičních technologií provedené do nejmenšího detailu a obnovy původních kulturních akcí ocenila porota především.

Pane Havelko, jste rodilý Pražák, dnes už trvale v kraji žijete. Co vás podobně jako kdysi dávno Karolinu Světlou na tomto místě tolik uchvátilo a co vás spojilo s Trávníčkem?

Úplně původně jsme sem jeli v roce 2006 na třídní výlet, do chatek nedaleko Českého Dubu.  Podještědí, příběh johanitské komendy a vesničky Letařovice, Hradčany a Trávníček mě natolik uchvátily, že jsem využil pohostinnosti kamarádů a už prakticky půlku léta na místě strávil. Začal jsem pátrat po osudech místních rozpadajících se roubenek a jejich obyvatel, ptát se pamětníků… Trávníček je ves, kde je zachována řada krásných příkladů lidové architektury, byť už značně sešlých. To mě k němu přitahovalo.

Jaké byly motivace a důvody k založení spolku Dubáci? Jak se jeho činnost za deset let existence vyvíjela? Proč jste se začali o Beranův hostinec vlastně zajímat?

Spolek jsem se dvěma dalšími přáteli, manželi Pivoňkovými, založil v roce 2012. Každý jsme z jiné strany Českého Dubu, já od Letařovic a Trávníčku, oni od Sobákova, objevovali místní historii, staré fotografie a zajímali jsme se o obnovu drobných památek v krajině. Až jsme na sebe narazili. Od začátku jsme začali organizovat kulturní akce spojené s památkami, které běží dodnes. Za tu dobu jsme přijali nové členy, spousta věcí se podařila. Ale pořád to beru jako malé sdružení.

Beranův hostinec byl jedním ze zástupců lidové architektury Podještědí, o kterých psal už architekt Svatopluk Technik ve svých článcích či knížce Lidové stavby v Podještědí na Českodubsku. Když jsme jezdili kolem, viděli jsme, jak si ho příroda postupně „bere zpět.” A pak byl najednou na prodej…

Kolik členů spolek sdružuje? Jaké jsou věkové, profesní a genderové charakteristiky členů? Jaké jsou povinnosti člena spolku?

Členů je aktuálně dvacet. Povinností není mnoho, každý se zapojí podle svých možností. Členské schůze byly teď kvůli covidu utlumené, tak to letos musíme dohnat. Základna je věkově, profesně i genderově velice pestrá – od důchodců po mladou restaurátorku.

Jak to vypadá v hostinci Pod Lípami Antonína Berana dnes? Chtěli jste zde provozovat regionální muzeum s výčepem – živé muzeum s atmosférou hostince kolem roku 1905. Jsou už všechny práce dovedeny do vítězného konce, nebo je to ještě běh na dlouhou trať a po devadesáti letech od ukončení provozu hostinec stále na svůj comeback čeká?

Cíl je jasný, otevřít zde muzeum s výčepem. Je to běh na dlouhou trať, protože jde o finančně nákladnou rekonstrukci. Naštěstí nám pomáhá Liberecký kraj a Ministerstvo kultury ČR i další dárci. Myslím, že důležitý je i proces, kdy lidé, kteří k nám již nyní zavítají, vidí, jak to postupně dáváme dohromady. Letos třeba přibylo litinové kolo pro historický výčep, čímž ožila celá síň. Zásadní ale v létě bude vybudování záchodů a čističky odpadních vod, aby objekt skutečně mohl sloužit veřejnosti. Muzeem a galerií ale už objekt občas bývá při pravidelných akcích.

Pořádali jste dosud řadu dobových akcí alespoň v okolí Beranova hostince a podařilo se vám obnovit i některé polozapomenuté tradice. Stali jste se hybateli širšího kulturního dění? Jaká z akcí je nejnavštěvovanější? Na kterou se vy osobně těšíte nejvíce? Jak tenká je při jejich pořádání hranice mezi recesí na jedné straně, staromilstvím na té druhé a jak docílit toho, aby historická tradice opravdu ožila v současném světě?

Myslím, že v současnosti nám vykrystalizovaly jako nejoblíbenější dvě akce. „Pouť mezi dvěma Jány” je malý festiválek, který pořádáme společně s farností kolem kostela sv. Jakuba v Letařovicích. Letos to bude již posedmé, co obnovujeme tradici božítělového procesí po okolí za zvuků barokní hudby Ritornello a s jásavými barvami podještědských krojů našich Horaček (pozn. red.: Folklórní soubor Horačky se zabývá zpěvem lidových a zlidovělých písní z Podještědí a udržováním tradic, podještědského lidového oděvu (kroje), nářečí a tance.). Dva dny jsou protkané koncerty, přednáškami či jarmarkem a divadlem. Akce vznikla s myšlenkou vdechnout krásnému baroknímu kostelu trochu života a vetknout tak smysl i probíhající náročné rekonstrukci areálu. Proběhne 17.—18. června.

V Trávníčku u Beranova hostince pak 23.—24. července společně s dalšími místy v Libereckém kraji pořádáme „Beranovy hody” v rámci Dnů lidové architektury. Propojujeme zde gastronomické zážitky, koncerty, divadla, historické výstavy s ukázkami řemesel, či vystoupením právě folklorního souboru Horačky. Kromě vzývání tradic se snažíme akcentovat regionalitu — zveme třeba lokální výrobce.

Takže v tom možná bude odpověď. Kombinace různých aktivit, moderních i staromilských, které zapadnou do kulis starých památek. Jaká je skutečná udržitelnost tradic v současném světě, a jestli to co děláme, je závdavek pro vznik nějaké tradice, to nevím.

Vznikaly obavy, že po covidu se zájem lidí o tradiční lidové akce pomalu vytratí. Vnímáte to také tak, anebo naopak sílí chuť ke společným setkáním, jejichž důvod je díky tradicím zcela přirozený, protože v nás hluboce zakořeněný?

Myslím si, že setkávání je něco, co lidem teď dva roky velice chybělo a krásná místa u nás v ČR, jakož i různé akce budou velice vyhledávané obecně, nehledě na jejich typ.

Rád si prý hrajete na hostinského Berana a stylizujete se do dob Rakouska-Uherska. Čím vás on a jeho doba inspirují? O čem byste si v jiném životě rád popovídal nad půllitrem dobrého piva s panem Beranem?

Role hostinského Berana na mě jaksi zbyla. Když jsme pořádali první Beranovy hody, říkali jsme si, že by bylo dobré mít ho na plakátu. Ale jak, když zemřel v roce 1915? Někdo se za něj musel převléknout.

Samozřejmě doba pozdního mocnářství je moje srdcovka, hostinec celý ladíme interiérově do doby kolem roku 1908—9. Obdivuji zejména estetiku dané doby, ale i zápal pro věc, šlo o dobu, kdy už po obrozenském 19. století fungovaly kvalitní české instituce. Austroslavista profesor Masaryk měl před sebou životní roli… Byla to také krutá doba, to nemyslím jen válku. Antonín Beran třeba zemřel ve 39 letech na tuberkulózu, stejně tak i jeho děti. Takže bych tehdy žít nechtěl, použiji okřídlené „ještěže člověk nikdy neví, co ho čeká.” S Antonínem bych si rád popovídal o pivě, které mu chutnalo nejvíc, pořádání akcí a zábav, stejně jako boji s úředním šimlem, jenž se dnešní době nápadně podobá. To bychom si asi zanotovali.

Jako vystudovaný historik z Katolické teologické fakulty jste zde určitě našel živnou půdu k dalšímu studiu, čehož dokladem je kniha/y, kterou/é jste také napsal…

Ano, již při studiích vznikl coby bakalářská a diplomová práce základ pro knihu Příběh podještědské obce I., v níž jsem zúročil svá bádání v archivech a rozhovory s pamětníky. Jsou v ní vetknuté historické informace právě o Letařovicích, Trávníčku a další vesničkách v okolí. Nyní pomalu, ale jistě pokračuji s druhým dílem, který se věnuje obci Petrašovice o kousek dál. Objevuji další podnětné příběhy. Třeba jak dcera vlasteneckého řídícího učitele, který společně s Karolinou Světlou bojoval za české školství v pohraničí, uhranula básníka Fráňu Šrámka.

Ačkoli pivo ještě v hostinci nečepujete, vaříte vlastní v tzv. létajícím pivovaru. O co se jedná? Kde je možné vaše pivo ochutnat? Jak se daří Beranovu pivovaru po dvou letech s pandemií? Je pivovarnické podnikání hlavním zdrojem vašich příjmů?

V hostinci přímo se pivo netočí, čekáme na konec rekonstrukce. Mezitím ale vznikl venkovní výčep, kde už třetím rokem obsluhujeme hosty naším pivem. Beranův pivovar jsme založili na počest Antonína Berana v roce 2018. Myšlenka byla taková, dát ekonomický motor celému projektu. Pravda je nakonec trochu jiná a oba projekty jsou v tomto směru oddělené. Doposud fungujeme jako létající, tedy pronajímáme si prostor v jiných kamenných pivovarech. Naším mottem je regionalita, myslím, že se celkem daří budovat místní síť spolupracujících hospod, restaurací, kaváren… Pandemie byla pro nás samozřejmě těžké období, ale paradoxně jsme ji asi lépe přežili díky tomu, že ještě nemáme ten kamenný pivovar. V mnoha ohledech nás nakopla kupředu, hodně věcí jsme museli rychle zmodernizovat, racionalizovat… Já se v současné době živím jako správce našeho pivovaru.

Zájem o historii je jedna věc, ale koupit a opravit zdevastované stavení, sehnat peníze z grantů a dotačních programů, podnikat s létajícím pivovarem, organizovat společenské a kulturní akce je věc druhá. Jste tou iniciační, podnikavou a výkonnou duší spolku?

Tahounů je, zaplať pán Bůh, víc. Jen já jsem asi, taky díky roli hostinského, nejvíce na očích.

Jak činnost spolku ovlivnily dva roky s pandemií? Zvládáte financovat pořádané akce? Kdo vás podporuje? Z čeho hradíte výdaje? Spoléháte také na dobrovolníky? Jaký je vztah spolku k obecnímu zastupitelstvu? Máte jejich podporu? S jakými dalšími organizacemi spolupracujete?

Spolek během pandemie trochu hibernoval, dělo se jen to, co se smělo. Nyní jedeme opět naplno, začínáme organizovat sbírku na havarijní barokní kostnici v Letařovicích. S financováním kulturních akcí je to těžké, často bychom to bez nějaké podpory nezvládli. V tomto ohledu máme štěstí na perfektní spolupráci s naší obcí Bílá, která si cení toho, že se v jejím katastru něco děje. Stejně tak máme podporu v Libereckém kraji. Spolupracujeme s hasiči u nás v Trávníčku, to je základ. A pak také s místní římsko-katolickou farností a panem farářem Mirkem Maňáskem.

Na co se v nejbližší době nejvíce těšíte a co vám dodává energii k další činnosti?

Aktuálně mě nejvíce těší moje rozrůstající se rodina a práce na druhé knížce.

www.dubaci.cz