V osmdesátých letech minulého století Alexander Tomský působil jako politolog v Keston College, kde se specializoval na výzkum církve a státu a náboženské opozice ve střední Evropě. Institut vydával publikace, které po celé Anglii ochotně distribuovali dobrovolníci z řad studentů. V jejich řadách Tomský získal také pašeráky do Československa, odkud přiváželi samizdatová periodika. Ukázalo se, že disidenti chtějí jako protihodnotu exilové publikace, a to byl i jeden z důvodů, proč v roce 1981 vzniklo nakladatelství Rozmluvy. Mnohé, doma žádané knihy byly dávno vyprodané a manželé Škvorečtí neměli finanční odvahu jít do reprintu. Tomský jako první knihu vydal novelu Zdeny Salivarové (Škvorecké) Honzlová. Ta se vzápětí – zvláště v Praze – stala „trhákem“.
Takže román Zdeny Salivarové Honzlová z vás vlastně udělal nakladatele?
To by byla nadsázka jak hrom, nakladatelství vzniknout muselo už kvůli Rio Preisnerovi a disidentům. Byla to ale moje první vydaná kniha v roce 1981 a ihned komerčně úspěšný titul. Vydávat české knihy na malém trhu, čistě na komerční bázi, ovšem nemohlo uživit rodinu. A to jsem se měl řídit zájmem domácích disidentů? Ke svému údivu jsem zjistil, že právě reedice nejžádanějších knížek doma jako byla „Honzlová” nebo romány Škvoreckého, (zejména Mirákl) odpovídaly zájmu českých čtenářů i na Západě, ztrátové nebyly, částečně i proto, že se dalo ušetřil za sazbu. Proto jsem vydal humoristický „bestseller” Vladimíra Škutiny „Tak jsem tady s tím vápnem, pane Werich”, Švandrlíkovy slavné „Černé barony”, zakázanou buržoazní kuchařku Marie Janků-Sandtnerové. Ukázalo se, že mám ke čtenářům v Mnichově, ve Vídni a Curychu, kde se soustředila česká emigrace, podstatně blíž než torontské nakladatelství, a s „imprimé”, poštovní slevou na zásilky knih a časopisů v Evropě, přijdou „reprinty” podstatně laciněji než v severní Americe. Tenhle populár (náklad 2 000 od titulu, marže zisku vysoká) postavil podnik finančně na nohy a umožnil vydávat i ztrátovou poezii a filosofii. Na téměř neprodejný časopis to pochopitelně nestačilo, ten ale naštěstí získal dotaci.
V Keston College jsem měl možnost číst v samizdatu celé svazky zakázaných spisovatelů, kteří v exilu většinou nevycházeli, a ve mně se opět probudilo poetické nadšení z objevu Demla, Reynka, Zahradníčka, Čepa nebo mně tehdy neznámého básníka Františka Daniela Mertha. Zatímco živí autoři, pokud mají silnou vůli psát do šuplíku, pro samizdat nebo vydávat v exilu, mají šanci přece jen působit, ti mrtví sami sebe neprosadí. A tak jsem se soustředil, jak to trefně pojmenoval básník Antonín Brousek, na botanizování na hřbitově. Hodlal jsem do české literatury vrátit velké zakázané literární osobnosti dvacátého století. A to se mi alespoň symbolicky v malém podařilo. Vydal jsem Durychovy skvělé povídky Rekviem, Reynkovy sebrané básně, Jana Zahradníčka, Josefa Palivce a Jakuba Demla.
V Anglii jste se rozpomenul na „českou poetickou revoluci šedesátých let a její – smrtící sílu slova“?
Ano, spojenectví poezie a politického protestu – jak jsem to zažil osobně v šedesátých letech u nás – bylo také, jak jsem zjistil, velkou inspirací sovětských disidentů. A jakou neobyčejnou morální sílu vyzařovalo Solženicynovo umělecké slovo, jak dramaticky zněl jeho vášnivý protest proti nelidskému režimu ze Souostroví gulagu nebo pamfletu Nežít se lží. Jakkoli historiograficky důkladná byla Solženicynova dokumentace komunistických táborů otrocké práce, síla tohoto monumentálního eposu spočívá v morální výzvě k odporu! Uvědomil jsem si v těch depresivních sedmdesátých letech, že nic není ztraceno. Působil jako věštec, když s neotřesitelnou jistotou prohlásil, že se vrátí do vlasti. Od toho dne jsem věděl, že v nedobrovolném exilu nezemřu, že je dočasný a je zapotřebí pilně pracovat na porážce sovětského totalitarismu
Do smrti nezapomenu na televizní rozhovor v roce 1976 s vychrtlým, rtuťovitým, vrásčitým a zdevastovaným Solženicynem po jeho vyhoštění ze Sovětského svazu. Vypadal, jako by se právě vynořil z pekla Gulagu. Kritizoval politiku uvolňování, západní zbabělost a poukazoval na to, že na sověty platí jen brutální síla. Nelze vyjednávat v dobré vůli s někým, kdo usiluje o vaše zničení a světovou nadvládu. To podstatné řekl ovšem svým dílem: „Každé velké zlo se ospravedlňuje ideologií. Inkvizice zachraňovala křesťanství, kolonizátoři civilizaci, nacionalisté slávu otčiny, nacisté rasu a jakobíni, ti dávní i dnešní budovatelé rovnosti a bratrství, zachraňují celé lidstvo… Bez nich by nikdy Gulag nepovstal.”
Další zbraní ve vaší válce s komunisty byla filosoficko-literární revue Rozmluvy. O co usilovala a na jaké čtenáře se orientovala?
K založení časopisu mě inspiroval křesťanský historik a filosof Rio Preisner, který doufal, že v exilu vznikne důsledně antikomunistická, antiosvícenská a antimarxistická platforma. Rozmluvy svým zaměřením měly zachraňovat to nejlepší ze samizdatové produkce, nejen katolické, a tím likvidovat hranici mezi exilem a domovem a přinášet ukázky ze západní konzervativní politologie. Vycházely proto souběžně v malém pašovacím formátu. Shodou okolností jsem právě začal přednášet sovětologii a objevil francouzského myslitele Alaina Besancona, Rio mě upozornil na filosofa dějin Erica Voegelina a v Keston College jsem měl na starosti archiv samizdatu a poznal mnoho polských a ruských antikomunistických spisovatelů.
Někdy v roce 1981 jsem se seznámil s filosofem Rogerem Scrutonem, který mě uvedl do anglosaské konzervativní tradice, a já začal studovat dílo Edmunda Burka. Rozmluvy měly domácímu publiku rozmlouvat tradiční český socialismus i ateismus, vysvětlovat podstatu totalitarismu a obhajovat tržní hospodářství. Mým hlavním spolupracovníkem se stal Jiří Gruša, jenž se právě objevil na Západě. Shodli jsme se, že je třeba formulovat konzervativní myšlení pro všechny (dnes bych řekl zejména kulturní křesťany), pokud možno bez explicitního odkazu na víru a teologii. Oba jsme s potěšením kvitovali českou renesanci křesťanství, která mohla vytvořit „paralelní polis” a zrodit silnou, politickou opozici vůči komunistickému náboženství, jak nás přesvědčoval Václav Benda. Ohromným příkladem bylo samozřejmě Polsko a papež Jan Pavel II. Když si dnes s odstupem času pročítám svůj úvod k prvnímu číslu, připadá mi, že jsme význam křesťanství v Čechách hodně přecenili. Daleko větší lákadlo představoval západní supermarket a turistika.
Hned první číslo byl karambol, a zároveň záchrana. Preisner svým úvodním esejem v Rozmluvách zatratil evropskou kulturu, potažmo i tu českou, protože od racionalismu osvícení je smrtelně postižená nelidským utopismem. Samizdat ani opozice skutečnou křesťanskou alternativu nepředstavují. Nemají tudíž význam. To první číslo jsem disidentům poslat nemohl. Preisnerův esej Grušu zklamal a otevřeným dopisem autorovu apokalyptickou tezi zamítl.
Co se ale nestalo! Navštívila mě ředitelka velké mezinárodní charitativní nadace na podporu pronásledovaných křesťanů Kirche in Not (Církev v nouzi), která sídlila v Německu. K mému překvapení jsem se od ní dozvěděl, že nadace finančně podporuje i protestantský Keston College. Někdo si u nich nechal udělat posudek na Rozmluvy a oni se rozhodli financovat vydávání časopisu a zejména jeho pašování do Československa. Z Reaganovy Ameriky už také přicházely objednávky na nákup knih pro domov, což mě nutilo aktivně organizovat pašování. Netrvalo dlouho a nadace mě jmenovala ředitelem své pobočky v Británii a chudá rodina se sedmi dětmi byla zajištěna.
Kdo vlastně přišel s názvem Rozmluvy?
Spisovatel Josef Jedlička, v šedesátých letech se proslavil antitotalitárním básnickým textem Kde život náš je v půli se svou poutí, v exilu pracoval v rádiu Svobodná Evropa. Název myslel jako ekvilibristiku na udržení rovnováhy. Rozmlouvat někomu něco. Rozmlouvat individualistický liberalismus, rozmlouvat liberálně levicovou teologii, rozmlouvat třetí cestu mezi socialismem a kapitalismem a koncepci pečovatelského sociálního státu… Samozřejmě to nikdo nepochopil a novináři často místo rozmluvy psali rozhovory, anebo se domnívali, že vyhlašujeme dialog.
Klíčovým spolupracovníkem nakladatelství Rozmluvy byl básník a spisovatel Jiří Gruša, spoluzakladatel časopisu Tvář a Sešity nebo samizdatové Edice Petlice, s nímž vás pojil i bytostně konzervativní a antikomunistický postoj ke světu a rovněž uhranutí poezií.
Samozřejmě velkou roli v mém nepokrevním příbuzenství s Grušou, o němž on ani nevěděl, hrálo rodinné curriculum vitae. Vždyť i můj otec, kterému zachránili život za války v hradeckém semináři, ztratil zaměstnání i svou profesi, protože neuhnul, a snad jako kvazi-seminarista na čas získal i katolickou víru. Vražedné metafyzice pozemského ráje na zemi jsme doma dobře rozuměli.
Osud nebo náhoda, či vtip prozřetelnosti, tomu chtěl, že po nuceném vyhnání, obloukem přes Ameriku se někdy v roce 1981 Jiří Gruša usadil v Bonnu a začal pilně spolupracovat na edici i časopisu Rozmluvy, jehož první neumělé číslo jsem právě vydal v Londýně. Stal se mým mentorem, hlavním redaktorem a učitelem stylistiky, kolegou, organizátorem, pašovatelem a dodavatelem samizdatových, říkával ineditních děl tehdy zakázaných autorů, které s neobyčejnou bravurou editoval. Bylo neuvěřitelné sledovat jeho práci s textem včetně redakce/redukce. Po zkrácení upovídaného románu Ivana Klímy (právě se naučil psát na počítači) z 1 160 stran na 640, který vlastně z gruntu a podle indicií škrtů přepsal a přejmenoval na Soudce z milosti, nám autor poslal děkovný dopis s přípisem, že teď je kniha o třídu lepší.
Gruša to v Německu neměl lehké, přestože dostal azyl, občanství a vyšly mu knihy. O úživnou obživu bylo těžko a exilové vydávání nevynášelo. A ke všemu tu vládla pokroková literární fronta ostpolitiky, budovatelů mostů na východ, prošpikovaná agenty Stasi. Párkrát ho sice, dokud byl mediálně známý, na nějaké to placené sympozium pozvali, ale když zjistili, že je básníkem negace, byl i tady konec. S cílem komunistického inženýrství – rovnost, sociální péče a bratrství souhlasili, chtěli reformovat, nikoli bourat. A našim bývalým českým soudruhům, v exilu dobře etablovaným, byl rovněž trnem v oku, zvláště když inicioval a zorganizoval na dálku Dálkový výslech a knihu vydal v pravicovém (reakčním) londýnském nakladatelství.
Gruša, podobně jako jeho vzor Josef Palivec, žil v zakletí slov. Stejně jako Angličané miloval jejich náhodné konfigurace a jiskření kalambur (puns), a protože byl skvělý pozorovatel, dokázal je chytat jako neviditelné motýly ze vzduchu a okolí. Neustále vymýšlel neologismy – má někdejšice, předválečný mezimír, deo-svět, ismus-stát, Gottwaldjugend, kosmopolicismus a samozřejmě i oxymorony jako pěší ptáci, mír bez míry či udobřování zla a polepšovatelé světa. Trávil mnoho času ve své sluji slov, kde jako Hefaistos svářel i kul, a tak nenapsal mnoho a jeho prózy se občas zauzlily. Bylo mu posláním, „miřte jim na obličej“ (těm pachatelům dobra) a posléze i mužná lyrika.
Byl věrný svému údělu nežít se lží, byl básníkem negace, negace pekla, a držel se statečně.
Kolik knih jste v londýnských Rozmluvách vydal?
Myslím, že osmdesát šest a sedm čísel Rozmluv, ale krk bych za to nedal. Nakladatelství vlastně skončilo dost předčasně, v největším rozmachu. Kdyby ten režim – tedy nedej pámbu – vydržel ještě deset let, byla by se nakladatelská činnost jistě pořádně rozběhla. Měl jsem připravenou filosofickou edici a také edici básnickou. Jmenovala se Kra a vedl ji Gruša. Samozřejmě jsme vůbec nezvládali vydat záplavu knih, které samizdat v osmdesátých letech produkoval. On spočítal, že jich exilová nakladatelství publikovala nanejvýš třicet procent, což mě připadalo poměrně dost, zdaleka ne všechno ale stálo za vydání.
Jak se vaše knížky a časopisy dostávaly do Československa?
V Keston College jsem přicházel do styku se studenty, kteří chtěli pomáhat. Tradice charitativní dobrovolné práce je v Anglii velmi silná, podporovaná školou a monarchií (cena prince Filipa, vévody z Edinburghu), a mladí lidé také toužili zažít dobrodružství. Byl jsem ve výhodě, protože jsem měl víc než dost kandidátů ochotných knihy pašovat – posílal jsem je letadlem přímo do Prahy nebo výletním víkendovým autobusem z Mnichova. Ten byl obzvlášť výhodný, stačilo přijít ráno o něco dřív a strčit neoznačený kufr do hloubi úložného prostoru, tašku s osobními věcmi si ponechat u sebe a ke kufru se v případě zjištění nehlásit. Nebezpečí ale nehrozilo. Celníci na hranici samozřejmě nekontrolovali všechna zavazadla, podívali se tak nanejvýš do pěti nebo do šesti a když byli pilní, prohledali jich dvanáct. Jenže kufrů a ruksaků bylo čtyřicet i víc. Byli mírně podplacení, aby turisty nezdržovali. Měl jsem v Německu předplatitele Rozmluv a ti sháněli někoho mezi příteli, kdo by byl ochoten jet o víkendu na výlet do slavného Die Goldene Stadt nad Vltavou. Měli zaplacenou cestu i hotel. Dobrovolníků bylo ale málo, získali jsme jen pár dívek, které chodily s chlapci emigrantů, žádného muže nelegální činnost v době německého „budování mostů a spolupráce” nelákala. Jednu svou zaměstnankyni z lékarny mi dohodil můj bratr z Tübingenu a ani mi neprozradil, že se s ní hodlá oženit. Zato angličtí studenti, kteří mají dobrodružnější povahu než Němci, se jen hrnuli. Chtěli vidět zemi za "železnou oponou" a někteří dokonce doufali, že je zatknou. Režimu se pochopitelně nebáli, byl už zesláblý a unavený, psala se osmdesátá léta a pašerákům nanejvýš hrozilo, že je po výslechu pošlou zpátky. Ale to se často nestávalo, během deseti let pamatuji jen tři případy zadržení. Ovšem některé situace spojené s transportem knih působily až zázračně.
Můžete být konkrétní?
Snažil jsem se, jak to jen šlo, vyhnout se kontrolám. Jednoho z kurýrů jsem vyslal na Silvestra, předpokládal jsem, že pohraniční stráž bude o půlnoci namol. Můj kolega ze školy, fyzicky zdatný mladík, cestoval se dvěma kufry, jeden vážil snad třicet kilo, kvůli nadváze cestoval vlakem, dva by na letišti neprošly. Oba umístil na polici nad sebou. O půlnoci vešla do kupé zcela střízlivá policistka, ale kurýra ani kufry nevnímala. Zkontrolovala jeho dva spolucestující a jemu nedala ani razítko do pasu, jako by ho vůbec neviděla, jako by tam neseděl. Když se vracel z Československa, měl problém vysvětlit, proč nemá v pase razítko. Byl katolík a na tu noc si objednal tři řádové sestry, aby se za něj modlily. Jakmile přejel hranici, šly spát. Když se jich později zeptal, v kolik hodin, řekly ve 12.05. Na minutu přesně.
O takových věcech ovšem nemá smysl mluvit, protože většina lidí řekne, že je to pitomost a že jsem si to vymyslel. Ale život je daleko dobrodružnější než literatura. Beletrie musí být uvěřitelná. Komickou příhodu zažila Jean, má kestonská spolupracovnice, na hranici v Rozvadově. Dost jsem se na ni zlobil, když za mnou o prázdninách přijela do Tübingenu s tak malým autem naládovaným předměty a stanem na táboření, pod nimiž ukrývala cyklostyl. Měla ohromnou kliku. Mladý celník, narvaný do těsných módních kalhot, se při prohrabávání rekvizitami příliš nahnul, kalhoty mu vzadu praskly a obnažily špinavé spodky. Za huronského smíchu okolostojících utekl a policisté ji odmávli, ať jede.
G. K. Chesterton říká, že nepřekvapivější na zázracích je, že se opravdu dějí. V tomto kontextu působí i nástup prezidenta Ronalda Reagana a Margaret Thatcherové do světové politiky.
Opravdu to vypadalo jako naprostý zázrak! Měl tři stupně jako v nějaké pohádce. V říjnu 1978 byl zvolen papežem neohrožený Polák Karol Wojtyla – Jan Pavel II, v květnu 1979 vyhrála volby Margaret Thatcherová neboli „železná lady” a v listopadu 1980 se stal americkým prezidentem Ronald Reagan, který se netajil tím, že je zásadovým antikomunistou, ačkoli dobře věděl, že v pokrokových kruzích jde o nadávku. Ve snu by mě tenkrát nenapadlo, že je možné zmobilizovat Západ k odporu a odmítnutí „ušlechtilé mírové” politiky uvolňování vztahů se Sovětským svazem.
Pro mne osobně Reaganova politika znamenala ohromnou životní změnu. Z nakladatele jsem se najednou stal pašovatelem. Prostřednictvím americké podpory jsem mohl dostávat všechny exilové knihy a časopisy zadarmo a ty své, pokud se expedovaly do Československa, mohl vyúčtovat jakémusi literárnímu centru v New Yorku podléhajícímu Kongresu, aby se neřeklo, že diverzi podporuje kontrarozvědka CIA. Objednávky spravoval spolupracovník Pavla Tigrida, velký vlastenec, Vilém Brzorád. Z Ameriky mě pravidelně navštěvoval tajuplný muž, tajný agent nebo možná důstojník CIA, jmenoval se George Minden, původně rumunsky Mindenescu, který inicioval intelektuální podporu americké politice už od padesátých let a měl na starosti tajné financování zejména liberálních a levicových časopisů antistalinské orientace. Je to smutné, ale bez americké podpory by vynikající klasicky liberální měsíčník jako např. britský Encounter nikdy nevznikl a totéž platilo pro převážně židovský americký časopis Commentary nebo katolický Communio.
V Londýně jsem se s Mindenem vídal zhruba dvakrát do roka. Nevolal z hotelu, ale z budky, a setkávali jsme se v parku a účtovali na lavičce. Byl to velice vzdělaný, distingovaný muž středního věku, v perfektně padnoucím obleku. Padli jsem si okamžitě do oka. I moji kurýři na něj udělali výborný dojem. Když jsem zanedlouho získal další finance na cestovní náklady také od katolické nadace Kirche in Not, posílal jsem 12–15 studentů ročně, každého s dvaceti kilogramovým kufrem, výjimečně se dvěma. Miniaturní formát knížek obnášel roční kontraband téměř tisíc výtisků. A nejen to. Kurýři získávali adresy odvážnějších občanů, na které bylo možné zasílat poštou krabice Persilu s vloženou knihou nebo pěti šesti miniaturami zasypanými pracím práškem. Číst tak mrňavé písmo pod lupou bylo samozřejmě nepohodlné, ale mnozí to rádi podstoupili.
Protože jsem v ústavu organizoval i sbírku polského samizdatu, vypravoval jsem cestovatele také do Polska. Našel jsem za hranicemi dvě fary, které s radostí přijímaly dvacetikilogramové zásilky, polskou cenzuru totiž české knihy nezajímaly. Největší pašovací terno byl ale německý kulturní atašé před penzí, Wolfgang Scheuer, s nímž se ještě před svým vyhoštěním z republiky seznámil Gruša. Ten byl ochoten nechat si zasílat do Prahy objemné zásilky diplomatickou poštou z Bonnu, čímž samozřejmě porušoval diplomatický protokol i západoněmeckou oficiální ostpolitiku „spolupráce a zmírňování napětí.” Dožil se pádu režimu a za zásluhy obdržel od Václava Havla řád T. G. Masaryka.
Nakladatelství samozřejmě fungovalo na koleně. Ústav měl dobrovolné spolupracovníky a nijak nenamítal, že pomáhali i mně. Moje žena vedla účetnictví prodeje a neúnavně – i při pěti a později sedmi dětech – balila a vozila knihy na poštu. Redakční práci jsem dělal po večerech, honoráře se autorům neplatily, sklad v garáži nic nestál. Finance jsem potřeboval jen na grafika, sazbu, korektury a tisk. A každoročně přibývalo návštěvníků z Československa, kteří byli ochotni riskovat celní prohlídku a pár knih si domů odvézt. Všichni přítomní u nás byli vítáni, dostali do batohu knihy, někdy povečeřeli nebo i přespali. Měli jsme velký dům s hostinským pokojem. V posledním roce režimu nával nezvaných hostů už začínal být nad naše rodinné možnosti.
I když jsem měl k ruce pomocníky, většinu rutinní administrativní práce jsem musel vykonávat sám. Byl jsem doslova zavalen zásilkami nebojácných grafomanů z domova i těmi z emigrace, jimž jsem postupně přestal na dopisy odpovídat. Nedovedl jsem – jako někteří nakladatelští kolegové – nad jejich výtvory jásat a vymluvit se na zoufalou finanční situaci. Zato velkou posilou ducha přinášely literární skvosty, padaly nečekaně z nebe, a druhé potěšení přinášely v materiální podobě vytištěné knížky. Patřila k nim kompletní poezie Bohuslava Reynka, Hrabalovy zakázané Proluky, paměti Josefa Hiršala nebo vynikající Machoninův překlad Kolymských povídek Varlama Šalamova, jež jsem už nestihl vydat. Zadal jsem do Prahy překlad Dějin dvacátého století Paula Johnsona a těšil se, jaká to bude senzace, až vyjde. Jednou nás pošta překvapila objemným balíkem snad čtrnácti svazků Demlových sebraných spisů poslaných, světe div se, až z Tahiti. Ty jsem už také vydat nestihl.
Kdo z autorů z politického hlediska byl pro nakladatelství Rozmluvy tím nejdůležitějším?
Jednoznačně Václav Havel – a nejen pro mne, pro celý politický exil. Vybudoval si prestižní nadstranickou pozici mezi rozdělenými skupinami v disentu a Chartě 77, ale navzdory propagaci Svobodné Evropy jej širší veřejnost téměř neznala, jak jsem zjistil během letního rozdávání knih českým a slovenským rekreantům v Jugoslávii. Už si nepamatuji, kdo ten stánek pro Čechy a Slováky na jadranském pobřeží založil. Střídali jsme se tam o prázdninách, kempy byly někde u města Šibeniku, a já si tam dal schůzku s evangelickým pastorem a chartistou Alfrédem Kocábem. Překvapil mě svým pesimismem ohledně možné změny režimu. Zdálo se mi, že je protestantská opozice chmurná a katolická příliš optimistická. O Havlovi mezi davy československých turistů ale slyšel málokdo. Proto jsme s neúnavným Vilémem Prečanem, zakladatelem dokumentačního střediska českého samizdatu v bavorském Scheinfeldu, v roce 1984 připravili k vydání objemný svazek Havlových fejetonů, esejí, úvah a polemik pod názvem O lidskou identitu. Když pak dostal ve Francii čestný doktorát univerzity v Toulouse, obdivuhodný organizátor Gruša přišel s nápadem udělat s ním na dálku knihu rozhovorů. Jiří tenkrát bydlel v Bonnu a přemluvil ke spolupráci zkušeného novináře Karla Hvížďalu, žijícího někde poblíž. Než se ale podařilo shromáždit komplikovanou diplomatickou poštou prostřednictvím Scheuera všechny Havlovy odpovědi, uplynul víc než rok, a tak kniha sice pod názvem Dálkový výslech vyšla, ale až k Havlovým padesátinám v říjnu 1986, které autor trávil ve vězení. Vyprodala se rychle a o dva roky později jsem mohl vydat reprint, ale ten už se prodával převážně v Praze.
Následovaly autorovy další knihy a také divadelní hry. Vyrozumění dokonce uvedl anglický divadelní soubor. Vzpomínáte si na ten zážitek?
Vydal jsem zajímavý komentář Sidonia (Zdeněk Neubauer) k šestnácti Havlovým filosofickým dopisům manželce Olze z vězení na Borech pod názvem Výzva k transcendenci. K dopisům jsme s Jiřím Grušou přidali také Havlovu přednášku pro univerzitu v Toulouse, klíčový esej Politika a svědomí, o antipolitické politice disidentů a „moci bezmocných”. Václav Havel byl bystrý pozorovatel společnosti a jeho charakteristika totalitarismu, oné „bytostně jiné moci”, je nepřekonatelná.
Ano, nadchlo mě anglické divadelní představeni Vyrozumění (The Memorandum) v richmondském divadle Orange Tree Theatre a hned jsem se rozhodl vydat tři dramatikovy hry z šedesátých let. Angličané bývali největšími divadelníky světa (dokud nepodlehli diktátu politické korektnosti) a v Havlově hře o ideologizaci jazyka („ptydepe”) jako nástroje k moci, rozehráli fantastickou frašku o záludnostech byrokracie, jakou známe ze seriálu „Jistě, pane premiére.“
K autorům, jejichž knihy jste vydal nejen v Londýně, ale po návratu domů také v Čechách, patřil Ivan Klíma. Přispěl jste k jeho prosazení na Západě?
Když koncem sedmdesátých let vyšly u Škvoreckého v Torontu povídky Má veselá jitra, byla to pro politický exil událost. Ivan Klíma se stal teprve třetím spisovatelem, který se odvážil vydat knihu v českém exilovém nakladatelství. Prvenství s románem Štěpení měl Karel Pecka. Bývalý mukl, vězeň padesátých let, považoval normalizační režim bez vnitřního motoru marx-leninské víry za ochablou udržovací mašinérii totalitarismu a vůbec se ho nebál. Druhou knihou, dodanou autorem z domova, byly paměti Václava Černého. Ale teprve vydání Klímových povídek způsobilo převrat a s rukopisy se roztrhl pytel. Počet zakázaných či nepublikovatelných spisovatelů v republice jsme odhadovali téměř na stovku, a to jsme všechny ani neznali. Klímovy povídky v čapkovské tradici se smyslem pro detail byly velkou obžalobou režimu. Odehrávaly se v chmurné atmosféře nesvobody a popisovaly vedle apatické většiny, plné vzájemné nedůvěry a nevraživosti, činorodou profízlovanou společnost zlodějů, flákačů a šíbrů. Všeobjímající šeď potlačené spontánnosti na mě padala i z českých filmů, nejvíce ale z normalizačních veseloher. Elán kinematografie let šedesátých normalizace přetvořila na křečovitý rádoby humor.
Klíma nepodepsal Chartu 77, nicméně jeho odsudek režimu byl jednoznačný. Politická moc jej sice sledovala a odposlouchávala, ale tolerovala, a nechala ho žít ze zahraničních honorářů, jako by byla ráda, že nechodí mezi lidi do zaměstnání. Podobně se snažila izolovat i chartisty. Veselá jitra se relativně dobře prodávala (1 500 výtisků během pěti let), a tak jsem po letech mohl vydat pro exilový „evropský trh” druhé vydání v Londýně. Náhoda tomu chtěla, že ve vedlejší čtvrti bydlel redaktor Jiří Theiner. Za druhé světové války absolovoval v Anglii elitní gymnázium a během své druhé emigrace se stal šéfredaktorem časopisu Index on Censorship, který se specializoval na ukázky z tvorby pronásledovaných spisovatelů z celého světa. Jednomu malému nakladateli doporučoval k vydání zakázané autory a tahle sbírka se mu zamlouvala pro její přesvědčivý tíživý popis situace, jaká se sotva dala na Západě někomu vysvětlit. Později jsem se od Klímy dozvěděl, že si knížku přečetl šéf největšího nakladatelství Allan Lane, známého slavnou edicí paperbacků Penguin (beletrie) a Pelican (literatura faktu), a navštívil ho v Praze. A tak se Ivan Klíma stal slavným spisovatelem nejen ve Švédsku.
Vydal jsem ještě jeho čtyři prózy a objemný román Soudce z milosti, který jsem doporučil k vysílání na pokračování rozhlasové stanicí Svobodná Evropa. Po návratu do Prahy vyšla Má veselá jitra už začátkem února 1990 jako první knížka Rozmluv ve stotisícovém nákladu a lidé stáli v kilometrové frontě na mrazu od knihkupectví Na můstku v dolní části Václavského náměstí až k Hybernům. Po zkušenostech s řízenou ekonomikou netušili, že by si ji bez potíží mohli koupit později, protože záhy následoval padesátitisícový dotisk. Stihl jsem pak vydat už jen dvě z jeho knih, Klíma totiž velice spěchal, aby jeho díla vyšla co nejdříve, a poskytl je i jiným nakladatelům. Tehdy měly ještě státní tiskárny omezenou kapacitu, byly zahlcené objednávkami, papíru nedostatek a on dobře věděl, že konjunktura na disidentskou literaturu, reflektující zaniklý svět socialismu, brzy pomine.
Není podivuhodné, že svatořečení Anežky Přemyslovny předjímalo události listopadu 1989?
Ano, i to možná patří do kategorie zázraků. Anežka Přemyslovna byla už ve středověku prohlášena za blahoslavenou, což je v katolické církvi první stupeň svatořečení. Jistě měla vlivné přímluvce ve svých špitálských bratřích, jediném mužském řeholním řádu na světě, který založila žena. Není to zvláštní, že se Rytířskému řádu křižovníků s červenou hvězdou po sedm století nepodařilo tento bohulibý úmysl prosadit?
O legendě, že její svatořečení přinese do vlasti svobodu, jsem se dozvěděl v Římě; letěl jsem tam se dvěma kufry knih pro české poutníky. V osmdesátých letech se ve Vatikánské knihovně našla její korespondence se svatou Klárou, a to u papeže Jana Pavla II. rozhodlo; možná mu o té středověké legendě také řekli. Režim zcela nečekaně pustil na slavnost do Říma několik tisíc lidí a ti brali zakázané knihy útokem. Nikdo už se nebál. A na hranicích je kupodivu neprohlíželi. Tahle událost měla vliv i na Václava Havla. Už jako prezident prosadil padesátikorunu s portrétem Anežky Přemyslovny. Škoda, že zanikla, ale inflace papírové bankovky vytlačuje a nahrazuje kovem, mince vydrží v oběhu i sto let.
Je možné říci, že vám londýnské nakladatelství Rozmluvy dalo křídla?
Ano. Všechny mé nechtěné, okolnostmi vynucené osudové strasti jako by byly k dobrému a směřovaly k cíli – polština i ekonomie, exil i uhranutí poezií. Nestýskalo se mi, už od dětství jsem měl svůj domov v hájemství básnických obrazů a metafor. Iluzí, že prací v exilu jsem pro kolektivní dobro národa něco podstatného vykonal, jsem nikdy netrpěl. Svobodu přinesli jiní: Thatcherová, Reagan a Jan Pavel II. A národ si s ní musí poradit, jak umí. Mnohým lidem však exiloví nakladatelé předali Slovo, z něhož vytryskla radost i nová naděje. Občas ty lidi potkávám.
