Články a komentáře

Obrozenecká vlna ve druhé polovině 19. století přinesla mnoho politických, společenských a kulturních změn. Projevila se však také v soukromých životech známých osobností a jejich dětí.

V rodině vlastence, buditele a úspěšného podnikatele Josefa Macháčka^[1], který se do probíhajících změn zapojil plnou měrou, se v roce 1847 narodila dvojčata Marie Terezie a Terezie Marie. V Macháčkově pohostinné domácnosti, ať v Praze v Thurn Taxisově paláci, nebo na zámečku v Králově Dvoře u Berouna, se setkávali politici, vlastenci, umělci a další rodinní přátelé. Sestry denně obklopovaly zprávy z divadelního života, neboť bratr jejich matky, Josef Sklenář, byl tajemníkem Prozatímního divadla. Do rodiny téměř patřila jeho chráněnka herečka Otýlie Malá, která byla o pouhé tři roky starší než dvojčata. Otýlie se stala již ve dvaceti letech hvězdou českého divadla a zůstala jí po celých 40 let.

 

Kmotrami sokolského praporu

Uvolnění politické represe spustilo lavinu obrozeneckého dění, do kterého se Josef Macháček plně zapojil. Nechyběl ani u zrodu Sokola, neboť Macháčkovi patřili k českým rodinám, s nimiž se Fügnerovi stýkali. Přátelství s Macháčkovými významně posílilo Fügnerův vlastenecký postoj.

Není tedy divu, že se dvojčata stala spolu s dalšími dívkami z vlasteneckých rodin kmotřenkami prvního praporu sokolského, který navrhl Josef Mánes. Prapor byl Sokolu^[2] předán na slavnosti dne 1. června 1862. Prapor věnovaly pražské dámy, za něž promluvila Karolina Světlá. Terezie Marie a Marie Terezie už tehdy upoutaly ještě dětským, nicméně jímavým zjevem. Týden poté se společnost sokolská během jedné z prvních organizovaných akcí zastavila i v Králově Dvoře, kde společnost uvítaly dvě kmotry sokolského praporu. Sokolům se dívky zapsaly do srdcí tak, že ještě po letech na ně vzpomínali.^[3]

 

Průvod Shakesperovský^[4]

Významný kulturní počin Umělecké besedy, nově vzniklého uskupení, jehož cílem bylo propojení jednotlivých tvůrčích odvětví, představoval Průvod ke slavnostem Shakespearovým v roce 1864.^[5] Živé obrazy ze Shakespearovských her defilovaly na scéně Novoměstského divadla. Jak Umělecká beseda proklamovala, spojily se při přípravě průvodu především malířské dovednosti Karla Purkyně, hudební Bedřicha Smetany, divadelní a herecké Františka Kolára. Kromě návrhů kostýmů zachytil Karel Purkyně také průvod v  osmi podélných skicách velké barevné krásy. Na jedné z nich najdeme i dvojici Macháčkových dcer v kostýmech Violy a Sebastiana.

Příbuzenství s Josefem Sklenářem^[6] a důvěrné přátelství s Otýlií Malou, přirozeně vedlo k účasti sester Macháčkových na slavnosti. Tentokrát se k nim přidala i jejich mladší sestra Jindřiška. Dívky se odmalička  pohybovaly ve společnosti, vždy budily pozornost  a jistě jim lichotil obdiv, který vzbuzovaly. To, jak zapůsobily na veřejnost během slavnosti, ale muselo překonat všechna, snad i bláhová, očekávání.

“Ač jsem u divadla zestárnul, neviděl jsem ještě tolik půvabu a tolik podobnosti zároveň. Kdyby  byl tato dvojčata znal Shakespeare, pak bych pochopil,  proč napsal Večer tříkrálový, “ vyjádřil své nadšení ředitel Novoměstského divadla Thomé ^[7], když spatřil blíženky v rolích Sebastiana a Violy.

 

Terezie Marie a Jan Neruda

Úspěch celé akce, které měla mimo jiné vyzvednout propojení české scény se světovým divadelnictvím, byl nesmírný. Jedním z dopadů významných pro českou poezii bylo milostné vzplanutí Jana Nerudy k jedné z dvojčat - Terezii Marii. Vztah s Terezií Marií - Rézinkou je v nerudovské literatuře popsán obšírně. Nečekaně prudká láska vlévá Nerudovi do žil  elán a naději na nový začátek po neuspokojivém vztahu s Karolínou Světlou.

Korespondenci mezi dvěma zamilovanými zprostředkovávali Josef Sklenář a Otýlie Malá, která byla dobrou Nerudovou přítelkyní. Po letech se však k lásce mladé Rézinky ve svých pamětech stavěla poněkud blahosklonně. “Měla jsem mladou, sličnou příbuznou^[8] dcerku velice vážené rodiny; zbožňovala jej s horoucností, jaké schopna jest jen blouznivá mysl dívčí. Byla to láska platonická, milování z dálky, Dobře vím, že se oba vůbec nesešli. Avšak dopisovali si, a já byla poslíčkem něžných vzkazů, květinových i psaných.”^[9]

Láska zůstala nenaplněna. Z jedné strany bránila vztahu rodina ze  společenských, možná i politických důvodů, hlavní překážku však představovalo Rézinčino onemocnění tuberkulózou. Několikaměsíční námluvy, zprostředkované a uložené v dopisech, ukončila Rézinčnina smrt 9. října 1865. Slavný pohřeb, při kterém u kostelíčku v Počaplech^[10] drželi sokolové stráž, smutně zdůraznil marnou ztrátu mladého života. Poslední rozloučení s Rézinkou mělo tragickou dohru. Fügner, který při držení stráže na počápelském hřbitově prochladl, na následující komplikace zemřel.

Osud Terezie Marie Macháčkové je tedy díky Nerudovi znám. Nenaplněná láska mladičké Rézinky a Jana Nerudy  přinesla české literatuře novou hloubku básníkovy tvorby. Díky Nerudovi se Rézinka stala nesmrtelným symbolem lásky a odevzdání. Jaký byl osud Márinky?

 

Nápadník Josef Tilsch

Co prožívala v době Nerudovy lásky k Rézince její sestra Marie Terezie? Nebyla snad stejně půvabná, neměla tedy také nápadníka či nápadníků několik? Tak, jako planulo srdce Nerudovo, jistě i jiní by se rádi stali nápadníky některé z dvojčat. K Nerudovu vyznání na plese Národní besedy v únoru 1865 nedošlo, protože začínající tuberkulóza zabránila Rézince v účasti. Vyznal zde svoji lásku Márince její nápadník Josef Tilsch?

Josef Tilsch se narodil jako šesté dítě bohatého obchodníka s plátnem z Mezilečí u Hořiček. V druhém otcově manželství byl však synem prvorozeným, a tak se mu dostalo stejného vzdělání jako prvorozenému synovi z prvního manželství, tedy právnického. Studia absolvoval s vyznamenáním již ve dvaceti třech letech. Mezi přáteli rodiny Macháčkovy se objevil kolem roku 1862 snad jako známost Fügnerova,  možná jako právnická známost Sklenářova. Byl velmi činorodý, pracoval pro Sokol a byl u zrodu Právnické jednoty. Podnikateli Macháčkovi poskytoval právnické rady a do rodiny pravidelně docházel a přivedl tam i svého mladšího bratra Vladislava.

 

Zásnuby

Smutek za Rézinkou sice omezil společenský život Macháčkovy rodiny, ale  ubytování pruských důstojníků během prusko-rakouské války v roce 1866 v Králově Dvoře nakonec vedlo k veselému společenství, jak popisuje Otýlie Malá v Idyle za pruské války^[11]. Jak rozdílný je to obrázek od popisu bitvy u Sadové a útěku zaměstnanců tamního  cukrovaru. Jak mohou být rozdílné vzpomínky na otřesnou válečnou zkušenost.

Náklonnost k Márince necítil jenom Josef Tilsch, ale i v zámečku ubytovaný pruský důstojník Brüllow. Dokonce spisovatelka Popelka Biliánová matně vzpomínala, že Márinku z nešťastné lásky pruský důstojník snad zastřelil. To se nestalo. Brüllow zůstal nevyslyšen, zásnuby slavil s Márinkou Josef.

Josef pro rodiče představoval ideálního nápadníka. Právník z bohaté rodiny, se zajištěnou budoucností a ve správném věku se navíc projevoval jako pracovitý a cílevědomý muž. Márinka byla velmi společenská, však její účast na divadelních představeních, sokolských vystoupeních a společenských akcí byla hojná a úspěšná. Sňatek představoval pro Márinku úplnou, ale snad šťastnou, změnu života. Zcela jistě uspokojoval rodičovské a společenské ambice jejích rodičů.

 

Smutný  konec

Skromná svatba v mrazivém lednovém dni u svatého Štěpána v roce 1867 naznačila, jakým směrem se bude ubírat život mladé paní. Odklon od společenského výsluní k rodinnému životu, kdy většinu času trávily spolu dva páry - sestry Márinka a Jindřiška s bratry Josefem a Vladislavem. Márince osud dopřál pouhé tři roky klidného, bezpečného a pohodlného manželského života rozděleného mezi Králův Dvůr, Prahu a Meziléčí u Hořiček.

Márinka podlehla tuberkulóze 29. září roku 1870. Byla pohřbena vedle své sestry na počápelském hřbitově. Tak téměř mizí její stopa. Vše, co zbylo, je pár lístků, prstýnek, vějíř, portrétní fotografie, dopis zamilovaného Brüllowa a dušičková vzpomínka Jana Nerudy z roku 1878: “Obě pochovány venku na osamělém počápelském vršíku berounském. Venek dal ty lesklé zjevy českému našemu životu, když tento počal rozkvétat ideálně; vzal si je zase zpět, než život zapadl v pozdější náš společenský hnus.”

Josef Tilsch vrátil rodině věno a výbavu, protože dříve v témže roce zemřel i otec dvojčat Josef Macháček, a situace vdovy a zbylých osmi dětí, jimž se Josef stal poručníkem, nebyla lehká. V roce 1872 převedl poručnictví na bratra Vladislava, zřejmě proto, že se Vladislav oženil s Jindřiškou Macháčkovou, mladší sestrou dvojčat, která jako jediná z deseti Macháčkových dětí založila rodinu. Josef Tilsch se podruhé oženil v roce 1873. Vzal si Rosu Urbánkovou, dceru cukrovarníka, obrozence a nadšeného vlastence, Ferdinanda Urbánka, společníka Macháčkova ve zdickém cukrovaru. Prvorozená dcera Josefa Tilsche,  Anna Marie, se stala spisovatelkou.

Proč jsi odešel z Bosny a jak tě napadlo odstěhovat se zrovna do České republiky?

V té době bylo krátce po válce v Jugoslávii. A poválečná situace v Bosně a Hercegovině nebyla zrovna růžová – kolektivní vina, smiřování se s minulostí. Mnozí říkali, že proces odpouštění a vyrovnávání mezi lidmi bude trvat minimálně dalších padesát let, což mě jako někoho, kdo prožil čtyřletou válku a komu byli také zabiti příbuzní, sousedé a přátelé, nemotivovalo k tomu, abych tam zůstal.

Také jsem cítil potřebu pokračovat ve svém vzdělávání, cestování a veselejším životě, ale v jiné zemi. Vzhledem k tomu, že jsem spolupracoval na několika projektech s Českým velvyslanectvím v Sarajevu, český národ jsem si oblíbil. Česká republika mě zaujala svou kulturní tradicí, především divadelní.  Netušil jsem, že po opuštění Bosenského národního divadla v Zenici budu v ČR pracovat ve své umělecké branži, hrát a překládat divadelní hry, a ještě k tomu učit divadlo. Nejprve jsem působil v Olomouci a Brně, později jsem se odstěhoval do Prahy.

 

Jak ses potkal s Karlem Čapkem?

Během mých studií jsem objevil v Městské knihovně v Sarajevu knihu Válka s mloky, kterou jsem kvůli nepovedenému překladu nedočetl celou (dnes tuto látku hraji v pražském divadle D21). Na stejné poličce jsem našel knihu Obrázky z domova, kterou editoval dr. Miroslav Halík, a díky ní jsem se seznámil se zajímavou cestopisnou fejetonistikou Karla Čapka. Kdo ví, možná to byl ten okamžik, kdy jsem si zamiloval do té doby neznámou československou krajinu.

Od té doby mě Karel Čapek doprovází přes mé magisterské studium na Masarykově univerzitě až po doktorát na DAMU. V roce 2010 mě na čapkovské konferenci Divadla na Vinohradech oslovila skupina členů výboru Společnosti bratří Čapků a zanedlouho poté jsem se stal jeho členem a čapkovským aktivitám už není konce. Jsem za to velmi vděčný, je to můj život, mé štěstí…

 

Dílo Karla Čapka je přeloženo i do bosenštiny. Jaká je obliba jeho děl u vás v Bosně a Hercegovině?

Mezi dvěma světovými válkami se téměř všechna Čapkova dramata uváděla. Těsně před německou okupací byla v Sarajevu zakázaná Matka. Měla ale velký úspěch u partyzánských divadelních ansámblů během II. světové války. Po válce se kromě Pošťácké pohádky, coby povinné četby pro druhý ročník základní školy, Čapek příliš nepřekládal, ani neuváděl v divadlech. V posledních deseti letech se situace změnila. S kolegyní Adisou Zuberović jsme vydali v Bosně a Hercegovině všech pět her Karla Čapka a tři společně napsané s jeho bratrem Josefem. Spolu s dalšími kolegy jsme udělali mnoho rozborů textů, přednášek, mediálních vystoupení, několik inscenací, Loutkové divadlo v Mostaru bylo dokonce pojmenováno po Karlovi Čapkovi. Nejvíce mě těší, když mi kolegové z bývalých jugoslávských států posílají práce svých studentů o Čapcích. Dokonce jsem spolupracoval na dramaturgii Bílé nemoci v makedonském Skopje v roce 2018, kterou uvedla místní Fakulta dramatických umění.

 

Mají Čapkova díla význam i pro bosenského čtenáře? Vidíš nějakou spojnici mezi čapkovým dílem a bosenským prostředím?

Karel Čapek byl vždy aktuální. V každém díle je něco objevného i konkrétního. Jeho hra Matka je Čechům v současnosti hodně vzdálená. Naopak v Bosně je aktuální, jako by byla psána pro dnešní bosenskou realitu. Každá matka ze Srebrenice ztratila syny a manžela. Osobně znám případy žen, které pochovali i šest blízkých, což je více než pět synů Čapkovy matky – Dolores.

 

Jaké je tvoje nejoblíbenější Čapkovo dílo?

Vždy se můžu vracet k noetické trilogii, zejména mám na mysli novely Povětroň a Obyčejný život, pořád bych se toulal krajem Devatera pohádek. Novinařinu mám rád také, stále v ní mám co objevovat, a jakoukoliv Čapkovu korespondenci mohu číst stále dokola.

 

Ty sám překládáš české autory do bosenštiny. Jaké české knihy mimo děl Karla a Josefa Čapka se do Bosny dostávají?

Snažím se nabídnout to, co mě osobně zajímá, a v čem vidím překladatelské příležitosti. Snažím se pomoci divadlům vyhledat dramaturgii, která by uspokojila „jugoslávské“ prostředí.

Sto jedna básní Jana Skácela byla vydána Dobrou knihou v Sarajevu. Jejím přebásněním jsem chtěl poděkovat Moravskému kraji za stipendium. Snažím se nabídnout nakladatelům i někoho jiného, nepřeloženého, protože každý u nás zná například Kunderu, Kafku, Haška… Kromě čapkovského divadelního souboru her se mi podařilo uspořádat a vydat antologii současného českého dramatu. Z mých románových překladů sklidil úspěch Hrdý Budžes. Překladatelů české literatury je v Bosně a Hercegovině málo.

Vznikly u nás ale i zajímavé překlady historických knih spojených s českými badateli z rakousko-uherského období, například Čtení o Bosně a Hercegovině Ludvíka Kuby. Já osobně jsem editoval a přeložil sborník práce o Alfonsu Muchovi a jeho zásluze na výzdobě Bosenského pavilonu na světové výstavě v Paříži.

Naopak z prostředí bývalé Jugoslávie rád vyhledávám nové texty a podněty pro české divadelnictví.

 

Nejsi zrovna člověk, který se nudí. Vystupuješ na přednáškách, hraješ divadlo, přispíváš do různých periodik. Navíc čas od času provázíš zahraniční hosty na cestách za Karlem Čapkem nebo naopak jezdíš přednášet do ciziny. Kde nejdále jsi byl za Čapkem?

Asi v Japonsku. Potkal jsem se s profesorem Shunsukem Nakatou, který mi objevil současný tokijský čapkovský svět. V knihkupectví jsem našel police plné překladů Karla Čapka, kavárna Dášeňka žila svým životem, a kouzelná čajovna pojmenovaná po Karlu Čapkovi je také zážitek. Viděl jsem divadla, ve kterých se uváděly hry Karla Čapka. Pan profesor Nakata mi říkal, že Čapek je kosmopolita, a proto nás cizince tak oslovuje. Z evropských cest bratří Čapků jsem byl v každém jím navštíveném místě, mimo Anglii – a to dokonce několikrát.

 

Současná doba cestování ani potkávání nepřeje. Jak pociťuješ přesun vzdělávacích a kulturních aktivit do on-line světa?

I v on-line prostředí se velmi snadno dá pracovat, organizovat, zpracovávat množství záležitostí. Některé jsou pro mě dokonce jednodušší. A tak se ptám, má ještě smysl dělat některé věci kontaktní formou?! Jinak je to tak, že kdo byl zodpovědný před tímto on-line obdobím, bude poctivý i nyní. Technologie jsou budoucností světa vzdělávání. Kulturní aktivity se dají on-line dělat jen omezeně – třeba divadlo tato forma nenahradí.

 

Stejně jako Karel jsi i ty nadšeným sběratelem uměleckých předmětů, věnuješ se cestování i zahradničení. Co ještě máš společného s Čapkem?

Stále něco dělám, a jak říká sám Čapek, když nemám co dělat, pracuji… Také si myslím, že jsem nadprůměrně zvídavým člověkem. Stejně jako on mám rád pořádek, ale samozřejmě mezi námi je i spousta odlišností. Nikdy bych si nedovolil se s ním srovnávat. Vnímám ho spíš jako svůj vzor.

 

Jaké jsou tvé plány do roku 2021?

Leden 2021 začíná velmi „roboticky“. Budeme vzpomínat na sto let od inscenování R.U.R. V této souvislosti budu vystupovat na třech konferencích, na které jsem byl osloven Divadelním ústavem, Ústavem pro českou literaturu Akademie věd ČR a také University of Cambridge.  Budu se mj. také zabývat knihou Umělý člověk Josefa Čapka. V lednu mě čeká premiéra Kuby Kubikuly, mého milovaného pátečníka Vančury, a v dubnu Kafkova Amerika. Obě premiéry budou v kmenovém divadle D21. Také vytvářím studijní materiály a skripta pro kombinované studium Kulturní dramaturgie na Slezské univerzitě v Opavě. Slíbil jsem pro bosenský divadelní časopis zmapovat novou bosensko-hercegovinskou dramatiku v České republice a dokončit překlady her několika jihoslovanských současných dramatiků. Poslání jménem Mlýn Papírna v Hronově (mlýn, ve kterém bydlela část rodiny Čapkových, pozn. autora) musí dále pokračovat. Sice jsme čapkovský mlýn od prodeje zachránili, ale je třeba pracovat na myšlence vzniku čapkovského památníku právě v Hronově. Rád bych také dokončil knihu korespondence z exilu Bohuslavy Bradbrookové a Otokara Vočadla (badatelka a autorka monografie o Karlu Čapkovi a osobní přítel Karla Čapka, pozn. autora). Byl to můj slib dr. Bradbrookové, s níž jsem spolupracoval v posledních letech jejího života.

V příštím roce bych snad měl získat české občanství, které mi umožní mj. bezvízovou cestu do Anglie za Čapkem. V dalším roce budu rád propagovat výstavu věnovanou bratřím Karlu a Josefu Čapkovým, kterou jsem připravil pro Trmalovu vilu. Nově jsem začal spolupracovat se Střední školou logistickou v Karlových Varech, a to se ani neptejte, kolik projektů tam plánuji vytvořit…

Pro Společnost bratří Čapků nadále píšu scénáře pro jejich literární pořady a jsem zodpovědným redaktorem jejich Zpráv. Stačí?!

 

Co bys popřál čtenářům Místní kultury k letošním Vánocům?

Aby si užili ještě barevnější a veselejší Vánoce než doposud, navzdory „covidovému“ roku. Aby si znovu uvědomili, že laskavost, důvěra, trpělivost a láska k druhým je to zásadní, co je třeba k fungování vesmíru. Že je potřeba poslouchat přírodu, jelikož ji potřebujeme. Ona bez nás může existovat, ale my bez ní nikoliv! Život nám stačí tak dlouhý, jaký je, a je jen na nás, jak kvalitně ho naplníme.

 

Mgr. Hasan Zahirović, Ph.D

*28. ledna 1975 (Brčko, Bosna a Hercegovina)

Vystudoval Filozofickou fakultu v Sarajevu, obor pedagogika, a Fakultu humanitních studií v Mostaru, obor herectví. V roce 2006 se přestěhoval do České republiky, kde absolvoval magisterské studium divadelní vědy na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity a doktorské studium na DAMU, obor Scénická tvorba a teorie scénické tvorby. Pracuje jako pedagog - obor Kulturní dramaturgie Slezské univerzity, působí jako herec v pražském Divadle D21, věnuje se životu a dílu rodiny Čapkových a rozvíjení jejich odkazu. Dále překládá knihy a divadelní hry, přednáší, atd.

Zcela zapomenutý příběh odvahy a solidarity začal znovu ožívat poté, když bratislavský novinář Martin Mozer náhodou narazil na jeho slovenskou stopu. To bylo v roce 2013. Během svého pátrání komunikoval s českým velvyslanectvím a informoval zde o svých poznatcích. Výsledkem bylo nejprve odhalení pamětní desky na budově. V roce 2018, při příležitosti 100. výročí republiky, byla pak ve sklepě otevřena trvalá výstava, která hrdinství Emanuela a Josefa Zímových, a také příběhy zachráněných připomíná. Jejím autorem je Juraj Chmiel, velvyslanec v Budapešti v letech 2014–2019. Když jsem se letos v Budapešti ocitla znovu, bylo mi jasné, že výstavu musím vidět a dozvědět se ještě víc. A s těžko uvěřitelným příběhem seznámit i čtenáře.

 

Místo děje

Budova dnešního velvyslanectví České republiky, kde se vše událo, stojí na rohu ulic Szegfü a Rozsa, jen pár metrů od jedné z hlavních budapešťských tříd. Zajímavé je, že bývalý palác hraběte Zichyho zakoupil pro Československo za účelem zřízení velvyslanectví Hugo Vavrečka, dědeček Václava Havla. Ten se stal také prvním československým velvyslancem v Budapešti v letech 1922–1926. Výstavnou budovu s dvoranou bylo samozřejmě třeba průběžně udržovat, vytápět a opravovat, a proto bylo nutné najmout šikovného domovníka a údržbáře, který by nad provozem budovy měl dozor. Tím se v roce 1928 stal pan Emanuel Zíma, narozený 19. 12. 1881 v Březových Horách u Příbrami. Rok po sňatku se s manželkou odstěhoval do Budapešti, a než přijal práci domovníka na ambasádě, pracoval tu v různých profesích, i jako pekař nebo cukrář. Zímovi měli dva syny, staršího Eduarda (maďarsky Ede) a mladšího Josefa. Otec Emanuel byl u pracovníků velvyslanectví velmi oblíbený jako vstřícný, šikovný a hodný člověk. Stal se dobrou duší ambasády, v jejíž budově pracoval 20 let, až do roku 1948, kdy se rodina vrátila do Prahy. Ve válečném období však československého velvyslance vystřídal v budově jiný nadřízený. Palác Zichy si totiž pro sebe zabrali nacisté a sloužil také jako součást jejich ambasády. Jenže i oni potřebovali domovníka, a tím zůstal ten, kdo znal budovu a její složité technické zázemí do posledního detailu – Emanuel Zíma. Pracoval zde dál, i když asi ne zrovna nadšeně. Doba však byla zlá a bylo nutno živit rodinu a starat se o postonávající ženu. Pak ale vážně onemocněl i pan Zíma a musel se podrobit operaci. V židovské nemocnici ho zachránila lékařka Mária Flammová. Vděčný Zima nabídl lékařce pomoc, kdyby ji někdy potřebovala ona.

 

Peklo Budapešť

Na židovské obyvatelstvo v Maďarsku (země byla od roku 1940 spojencem Německa), byly aplikovány protižidovské zákony ještě tvrdší, než byly ty německé, zvané Norimberské. Po zvratu v maďarské politice, kdy bylo Maďarsko v březnu 1944 obsazeno německou armádou, se situace ještě radikálně zhoršila. Nejprve na venkově, v červenci pak i v samotné Budapešti, kde bylo na 70 000 Židů soustředěno v otřesných podmínkách v ghettu. Následně byli vyhnáni na pochod smrti nebo rovnou v hlavním městě vražděni příslušníky tzv. Šípových křížů, maďarskými fašisty. Hrůzy, kterým bezbranní lidé neměli možnost nijak čelit, předčily vše, co si jen dovedeme představit. Svědectví o tehdejším utrpení Židů v Budapešti podává mj. příběh švédského diplomata Wallenberga, který se jim snažil dlouhodobě pomáhat, za což nakonec zaplatil životem – paradoxně v sovětském gulagu. (www.holokaust.cz).

 

Pod svícnem tma

Za této situace prosí lékařka Mária Flammová pro sebe, bratra - politika, který je šéflékařem Univerzitní nemocnice, a pro jeho ženu o pomoc Emanuela Zímu. Český domovník – je mu tou dobou už 63 let – se dlouho nerozmýšlí. Někdy koncem června 1944 je ukrývá přímo v budově, kterou tak dobře zná, a jejíž jedno křídlo je již poškozené bombardováním. V bytě ve II. patře, který nebyl kvůli tomu využíván, v jednom objektu s nacisty, kteří tu přes den úřadují. Jako pod pověstným svícnem… V noci však může Zíma chodit pomáhat. Ještě v červenci k Flammovým přibývají jejich příbuzní, Margit Keményová a její muž Gábor, kterému se podařilo uprchnout z nucených prací. Ukrývaní slýchají hovor Němců na chodbách budovy po několik týdnů, ale daří se jim nijak se neprozradit. Pak kvůli bombardování Němci budovu na čas vyklízejí a stěhují se do Šoproně, domovníka Zimu chtějí vzít s sebou. Ten má ale doma vážně nemocnou manželku, a tak se mu podaří vymluvit a nakonec odjet nemusí. Naopak, nyní může ještě rozšířit svou záchrannou aktivitu.

To, že budova velvyslanectví je vyklizena, ale pro ukrývané vůbec neznamená větší bezpečí, protože v okolních ulicích zuří boje a němečtí okupanti i maďarské jednotky při nich vtrhnou i do budovy. Zázrakem však úkryt neobjeví. A k dosavadním pěti lidem ještě přibývají další – celkem se tu ukrývá už dvanáct lidí. Je tu Hillel Kornfeld, o kterém mnoho nevíme, a také celá rodina Rosenthalových. Tibor Rosenthal – Rival, dříve vojenský lékař, který nacistům utekl při převozu vězňů z náklaďáku, a jeho žena a dvě děti. A také Aron Grünhut s manželkou, obchodník a významný člen židovské samosprávy v Bratislavě. Grünhutovi již dříve uprchli do toho času bezpečnější Budapešti, ale když se zhoršila situace, ačkoli Grünhut v Bratislavě pomáhal jiným, potřeboval nyní sám pomoc.

Emanuel Zíma, když již sám na všechno shánění nestačí, zasvětí do záchranné mise i mladšího, tehdy třicetiletého syna Josefa. O ukrývaných nikdo další nic neví, ani žena a starší syn, a tak to zůstane. Jeden z ukrývaných, Gábor Kemény, později vzpomínal, že když nemohl přijít Emanuel Zíma, donesl základní potraviny Josef. Byl prý to čestný muž, který svému otci tuto nebezpečnou činnost nikdy nerozmlouval.

Další úkryt je nyní ve sklepě, bezpečnějším před zásahy bomb, kde je kotelna a nejzadnější místnost, plná uhlí až po strop. Tady Emanuel Zíma všechny své chráněnce shromažďuje a v zimních měsících s nimi zůstává v budově. Dokonce se mu podaří odvrátit i návrat Němců z velvyslanectví, které přesvědčí, že budova po bombardování již není bezpečná, a najde jim jinou možnost, kde se usadit. A stále své chráněnce s největší opatrností zásobuje potravinami, teplým oblečením i léky, pokud je v katastrofální situaci sežene. Za hromadou uhlí, kde se, kdoví jak, všichni vejdou, přežívají další dlouhé týdny. Zvenčí do sklepa jde světlo a vzduch jen ze tří úzkých průduch ve zdi do ulice, pár centimetrů nad chodníkem. Představuji si, jak se tu lidé musí tísnit v hrozném strachu, ve tmě a v mouru, který dýchají. Na jaře 1945 se v Budapešti objevuje Rudá armáda, a opět hrozí, že pokud Rusové všechny najdou, ukrývaní to nepřežijí.

Konečně válka v dubnu 1945 pro Maďarsko končí a zachránění po tři čtvrtě roce mohou ze tmy vyjít ven, na světlo, na svobodu. Jejich cesty se rozcházejí, mnozí si nechávají své vzpomínky pro sebe. Jeden z nich, Aron Grünhut, se ale později dostává do Izraele a tam, když vzniká památník Jad Vašem, oznamuje jména svých zachránců. V roce 1971 stát Izrael uděluje Emanuelovi i Josefu Zímovým ocenění, které má velkou váhu. Titul „Spravedlivý mezi národy“ je udělován těm statečným nežidovského původu, kteří se, nehledě na svůj život a bezpečí své rodiny, zasloužili o záchranu židovských životů v době holokaustu. Nikdo v Izraeli ale netuší, jak Zímovy vypátrat, protože v Budapešti již nejsou k nalezení a Emanuel v té době bohužel již ani nežije. O významném ocenění se rodina Zimových proto vůbec nedozví. Až po mnoha letech nachází jméno Arona Grünhuta při jiném pátrání novinář Martin Mozer v Bratislavě. Hledá totiž „Wintonovy děti“ ze Slovenska a Aron Grünhut je otcem jednoho z nich, Bennyho. Od jména Grünhut a setkání s Bennym pak vede první nitka, za niž se začíná po mnoha letech rozmotávat klubko zapomenutého hrdinství Emanuela a Josefa Zimových. A postupně se vyjevují i příběhy těch, které ukrývali ve sklepě československého velvyslanectví v Budapešti.

 

Detektivní pátrání Martina Mozera

Benny Grünhut z Wintonova vlaku si ale jméno budapešťského zachránce svého tatínka nepamatuje. Martin Mozer pátrá logicky nejprve mezi Slováky v Budapešti, ze seznamu zaměstnanců velvyslanectví ale vyplývá, že jediným domovníkem byl tehdy Čech, Emanuel Zíma. Rodina Zímových se po válce vrátila znovu do Prahy, kde Emanuel zemřel v roce 1963. Syn Josef se dožil roku 1984, v Praze (snad) působil jako hudebník, houslista a violista, rodinu neměl. Mladší syn Ede, který jediný zůstal v Budapešti, tam zemřel roku 1998. Koho se tedy dál ptát, kde a koho hledat? Martin Mozer vzpomíná, jak vyzkoušel snad všechny budapešťské archivy, pomoc přišla až od historika Pala Šalamona z Centra pro výzkum holokaustu. Adresa, kterou objevili v telefonním seznamu, ale už neexistovala, dům byl mezitím zbourán. Naštěstí se ale našla nová adresa Zimových v Tökolyho ulici, v domě, který byl postaven v roce 1963 pro pracovníky československé ambasády, kde tou dobou pracoval i Eduard (Ede) Zima (psán již maďarsky, s krátkým i) . A tam Martin Mozer nakonec objevil Idikó Beliczovou, pravnučku Emanuela Zímy, a na jiném místě v Budapešti pak vypátral i jejího bratra Miklose. Ani jeden z nich nic o pradědečkově a prastrýcově odvážném skutku, který zachránil životy dvanácti lidí, netušili. Strýc Josef z Prahy prý je občas navštěvoval, ale nikdy se o ničem takovém nezmínil. Kruh se tedy uzavírá. Miklos a Idikó jsou pochopitelně překvapení a jejich statečného činu si váží. Později přijímají pozvání velvyslanectví nyní již jen České republiky, na slavnostní otevření výstavy v červnu 2018. Mozer se ale snaží hledat i potomky těch, které oba Zímovi zachránili.

 

Výstava místo uhlí

Dnešní sklepení bývalého paláce Zichy, v současnosti budovy velvyslanectví, je čisté a vyklizené. Potichu tu pracuje moderní systém vytápění a po uhlí není ani památky. Bíle vymalované chodby, kotelna i místnost, kde se tehdy ukrývalo dvanáct lidí. A v ní výstava, která tuto historii připomíná. Vstupuji sem v lednu 2019 už podruhé, při mé první návštěvě tu byly jen holé stěny. Dnes na nich visí fotografie, historické listiny a dokumenty z památníku Jad Vašem, a ovšem velký portrét Emanuela Zimy, postaršího muže s knírkem. Prý dovedl zachovat klid i ve vypjatých situacích, a vždy si věděl rady – tak jej popisoval ve vzpomínce jeden ze zachráněných. A tak i rozvážný pohled jeho očí na fotce působí.

Hlavním impulzem ke vzniku výstavy byla iniciativa Martina Mozera, to on na stopu příběhu narazil a v roce 2013 jej začal rozplétat. Pátrání věnoval spoustu času. Díky informacím z archivů a z rozhovorů s rodinnými příslušníky, které hledal na několika místech Evropy i v Izraeli, se mu pozvolna dařilo spojovat jednotlivé články. O svém pátrání informoval českou stranu a velvyslanectví na základě zjišťovaných skutečností začalo příběh Zimových připomínat. Nejprve v roce 2014 slavnostním předáním ocenění Spravedlivý mezi národy dvěma prapravnukům Emanuela Zímy, Idikó Beliczové a Miklosovi Zimovi. Stalo se tak 50 let poté, kdy medaile se jmény Emanuela a Josefa byla v Izraeli uložena ad acta proto, že nikdo z rodiny nebyl nalezen. Proces obnovení případu v Jad Vašem opět inicioval Martin Mozer.

V roce 2015 byla odhalena i pamětní deska na budově velvyslanectví. Najdete ji vedle vchodu na český konzulát a do Českého centra (Szegfü utca 4). V roce 2016 pak byla jména Emanuela a Josefa Zímových připsána na pamětní tabuli „Pravda světa” v parku u synagogy v centru Budapešti (Dohány utca). A vyvrcholením snah připomenout trvale tento příběh a jeho hrdiny, je současná výstava, zahájená v červnu 2018. Tehdy se vernisáže zúčastnila také novinářka Judita Matyášová, která o setkání s potomky Zimových a o celém příběhu napsala pěkný článek do Lidových novin. Cituji z něj na závěr:

„Byl to zvláštní pocit, vidět své příbuzné na seznamu hrdinů,“ říká Miklós Zima na vernisáži výstavy. „Mrzí mě, že o té ceně nevěděli, určitě by je to potěšilo. Až na webu jsem si přečetl, co se tady dělo za války. Vůbec jsem netušil, co se Židům v Maďarsku stalo. Já jsem chodil do školy v osmdesátých letech a nikdo nám nevyprávěl o deportacích. Teprve teď mi dochází, jaká to byla statečnost a jak moc riskovali. Snažil jsem se to vysvětlit i svým synům. Jenže jsou to puberťáci, tak je to nebere. Až včera, na té slavnosti, se mě začali ptát. To bylo poprvé v životě, kdy se zajímali o naši rodinnou historii.“

Martin Mozer i po otevření výstavy pokračuje ve svém pátrání. Jeho výsledky, o které se se mnou podělil pro tento článek, umožní výstavu ještě doplnit. Přibudou i další fotografie a při této příležitosti by měli být pozváni i další nalezení příbuzní zachráněných. Doma v Bratislavě natočil pro RTVS dokument o Aronu Grünhutovi, obchodníku a funkcionáři ortodoxní židovské náboženské obce. Grünhut dokázal sám zachránit ještě před odchodem do Budapešti na 1 300 židovských spoluobčanů, kterým zajistil možnost odplout po Dunaji do Izraele. A díky práci na tomto tématu vyšla najevo i budapešťská historie Zímových. Není tedy na čase natočit ještě další dokument?  

Poznámka na závěr:

Výstava je přístupná po dohodě s konzulátem ČR Budapešť.

 

Autorka tohoto textu děkuje: 

Martinu Mozerovi za poskytnutí nově zjištěných i ověření dřívějších informací a některých fotografií

Juditě Matyášové za svolení k práci s informacemi z jejího článku vydaného v LN /2018

Českému velvyslanectví v Budapešti za součinnost a poskytnutí fotografií z výstavy

Juraji E. Chmielovi, autoru výstavy, t. č. velvyslanci v Ljublani, za propojení s ostatními v Budapešti

Evě Molnárové z Přátelského kruhu Bohemia v Budapešti za poskytnuté kontakty a podporu

 

Ve své tvorbě se zaměřujete na poezii – za sbírku básní Větrní jste dostal cenu Magnesia Litera. Čím vás v dnešní digitalizovaně nepoetické době tento – pro mnohé čtenáře okrajový – žánr oslovuje?

Poezií jsem se začal z jakési intuitivní vnitřní potřeby zabývat už asi ve čtrnácti letech a od té doby mě neopustila. V každé době si najde své místo, i když proměňuje své podoby.

 

A jak jste si k poezii našel cestu? „Způsobila“ to nějaká konkrétní sbírka, nebo šlo o pozvolný proces?

V mládí, ale v dospělosti se až jakási potřeba psaní básní ustálila. Šlo a jde o proces velmi pozvolný, domnívám se, že nikdy nekončící.

 

Vzpomínáte na první sbírku poezie, která se vám dostala do rukou a opravdu vás ohromila, nadchla nebo něčím překvapila?

V babiččině knihovničce měla pro mě zvláštní místo sbírka dětských básní Zdeňka Kriebla s tajuplným názvem Stradivárky z neonu. Posměšky na plot. Rozuměl jsem máločemu, ale fascinoval mě řád, symetrie, ale i narachie, které v těch verších panovaly.

 

A „leží“ vám poezie i na nočním stolku, nebo se oddechově věnujete spíš jiné literatuře? Která kniha vás v poslední době zaujala?

Jsem velký fanoušek silných, magických příběhů. Na nočním stolu mám aktuálně Bizarní povídky Olgy Tokarczukové a Safírové ledňáčky Bogdana Trojaka.

 

Byl jste žákem Ludvíka Kundery. Jak vás ovlivnil? Byl a je pro vás dodnes inspirací?

Pan Ludvík byl literárně všestranným mužem, který mě s naprostou samozřejmostí vedl k tomu, že je v pořádku poezii psát, překládat, redigovat i bádat o ní. Vzácný muž, dotek minulého století.

 

Kromě vlastní tvorby se zabýváte i překlady středověkých německých milostných písní. Kolik už jste jich přeložil?

Asi tři písně jsem přeložil před mnoha lety na přání jednoho nakladatele. Projekt ovšem nedopadl.

 

A narazil jste při jejich překladu na nějaký středověký překladatelský oříšek?

Jedna z nejstarších německých milostných písní si rafinovaně zahrává s genderem, kdy není jasné, jestli je mluvčím muž nebo žena. V češtině to bohužel fungovat nemůže, překladatel se musí rozhodnout.

 

Stává se někdy, že je překlad do češtiny „neuskutečnitelný“? Nebo natolik komplikovaný, že musíte kontaktovat autora originálu a překlad s ním konzultovat?

To je docela běžná situace u současné poezie. Překládám pro Drážďanskou cenu lyriky a bez konzultace s autory by básně nebylo často možné vůbec pochopit.

 

Vracíte se – nejen v překladech z němčiny – do světa, ve kterém v Československu žili a tvořili Češi a Němci?

To bylo mé dětství, počátek osmdesátých let na olomouckém sídlišti Povel. Zdejší hřbitovy byly a jsou plné německých jmen. Až mnohem později jsem pochopil, že tuto část Olomouce Němci obývali.

 

Jak vás ovlivňuje vaše dvojjazyčnost?

Dvojjazyčný nejsem, protože němčinu stále vnímám jako cizí jazyk. Ale mám dvojjazyčné děti a rád se jimi nechám opravovat.

 

Jste autorem učebnic češtiny pro děti – můžete přiblížit, jak taková učebnice vzniká a jaké těžkosti musí autor při její tvorbě překonávat?

Učebnice vzniká v pedagogickém nakladatelství a vyžaduje především získání tzv. doložky Ministerstva školství – aby mohla fungovat v systému právě jako učebnice.

 

Vdechl jste do učebnic i něco ze své poetiky?

Mé první básně pro děti vznikaly právě do učebnic, takže předpokládám, že ano.

 

Vyučujete tvůrčí psaní… Myslíte, že se dá spisovatelskému „řemeslu“ naučit?

Jistě, stejně jako jakémukoli umění. Velkou výhodou je ovšem talent.

 

Máte nějaký oblíbený tvůrčí trik či fígl, který doporučujete svým studentům?

Krátit!

 

Nedávno jste přijal pozvání k rezidenčnímu pobytu v Literárním domku broumovského kláštera. Jaký význam pro vás tento pobyt měl? A vyhýbáte se, či naopak vítáte setkání se čtenáři?

V Broumově jsem pobýval v tandemu s ilustrátorem Matějem Formanem a společně jsme tvořili jakousi básnickovýtvarnou mapu celého kraje. V tomto ohledu jsou rezidenční pobyty nenahraditelné jako místo inspirace, kontemplace, ale i klidu na práci, ke které se spisovatel v běžném provozu dostane zřídka. S broumovskými čtenáři jsme se setkali na besedě v klášterní kavárně a myslím, že setkání bylo oboustranně obohacující.

 

 

Vizitka

Radek Malý (*1977, Olomouc) je bohemista, básník, překladatel, autor knih pro děti a vysokoškolský pedagog. Na Univerzitě Palackého v Olomouci vystudoval bohemistiku a germanistiku, kde byl žákem spisovatele Ludvíka Kundery. Je držitelem Ceny Jiřího Ortena a dvou ocenění Magnesia Litera. Je autorem šesti básnických sbírek: Lunovis, Vraní zpěvy, Větrní, Malá tma, Světloplaší a Všehomír. Pro děti napsal knihy František z kaštanu, Anežka ze slunečnic, Kam až smí smích, Poetický slovníček dětem v příkladech, Příhody matky Přírody, Listonoš vítr, Moře slané vody, Kamarádi z abecedy a Všelijaké řečičky pro kluky a holčičky.  Je autorem antologií německé poezie Držíce v drzých držkách cigarety a Malé lalulá, dále autorského Slabikáře s ilustracemi Matěje Formana a spoluautorem učebnice českého jazyka a literatury pro 1. stupeň základních škol.

Kdybyste měla jedním slovem popsat přípravy letošního ročníku – jak by znělo?

Jedním slovem to vyjádřit nelze, ale možná je to nejistota.

 

Pandemie koronaviru je problém zasahující do všech činností a oblastí. Do jaké míry se dotkla příprav Noci literatury? Vzešlo z ní také něco pozitivního?

Museli jsme se rozhodnout, zda a kdy Noc literatury uspořádáme. Když jsme se shodli na podzimním termínu, narazili jsme na obtíže s komunikací, protože hlavní část příprav připadla na dobu dovolených a prázdnin. Také původně domluvení herci měli často v novém termínu jiné závazky, musela se změnit i čtecí místa. A objevila se řada dalších problémů.

Získaný čas jsme naopak využili k přípravě nové webové stránky, kterou jsme už dlouho potřebovali, anebo práci na velmi vydařené kampani na sociálních sítích. Ohromným přinosem byly krátké a nápadité videospoty, jež vytvořila mladá Františka Bakošová. Každý týden jsme tak představili na facebooku dvě knihy. A získali jsme skvělé stážisty, kteří pracovali spolehlivě a samostatně.

 

Akce přes všechny překážky proběhla úspěšně, o čemž svědčí nadšené ohlasy návštěvníků, a za pět minut dvanáct… Měli jste plán „B“, kdyby platily restrikce?

O streamování jsme neuvažovali, lidé jím byli v říjnu už přesyceni. Plánem B bylo natočit jednotlivá čtení v přednesu domluvených herců na příslušných místech, ale bez posluchačů, abychom Noc alespoň takto zaznamenali. Měli jsme určité plány, jak bychom s takovými záznamy naložili dále, ale naštěstí jsme to nemuseli řešit. S tím souvisí i další pozitivum letošní Noci literatury, navázali jsme totiž spolupráci s FAMU. Studenti z průběhu večera natočili záznam všech čtení a skvěle zachytili atmosféru celé Noci.

 

Co všechno obnáší práce hlavního koordinátora ústředního projektu?

Je to práce poměrně náročná už vzhledem k tomu, že partnerů ze strany institutů či ambasád EUNIC (Sdružení  národních kulturních institutů EU), které se ho účastní,  bývá okolo dvaceti a se všemi je třeba jednat individuálně.  Před první schůzkou pro nový rok už je v  Praze zvolená městská část a domluvená spolupráce. Začíná výběr knih, mapování městské části, příprava grafiky a ukázek, oslovení regionálních knihoven, výběr stážistů… Práce je opravdu hodně a jednotlivé kroky na sebe navazují, nelze je přeskakovat.

 

Na jaký moment vzpomenete jako Moment s velkým M optikou organizátora události? 

Moment M je vždy 18 hodin, kdy se najednou projekt na všech dvaceti čtecích místech spustí.

 

Jak probíhá výběr herců a míst?

Po té, co jsou vybrané ukázky, se sejdeme s dramaturgem a začíná naše nejmilejší práce. Probíráme typologii postav a prostředí, kde by se měly jednotlivé ukázky číst. Když se domluvíme na typech herců, začínám je podle toho oslovovat. Není to snadné, protože herci mívají práci naplánovanou dlouho dopředu a vzhledem k tomu, že výběr knih a ukázek vyžaduje určitý čas, často musí nabídku odmítnout a je třeba pátrat dál. V té době už jsou také vytipované lokace, které k ukázkám přiřazujeme, a snažíme se vytvořit logickou trasu a místa mezi sebou propojit. Někdy je ale třeba hledat dál, aby prostředí s textem určitým způsobem souznělo.

 

Kdo se stará o „úryvky“?

Ukázky připravuje dramaturg projektu Ondřej Kavalír z nakladatelství Labyrint. Ten spolu se zástupci kulturních institutů či ambasád a překladateli vybírá knihy – jedná se o nové překlady zahraničních titulů do češtiny. Domluví se na pasáži, z níž se ukázka připraví, často je ale kniha teprve ve fázi překladu, takže se vše protáhne. Pak začne Ondřej ukázku připravovat a zpracovávat tak, aby její přečtení trvalo 10−15 minut, aby byla čitelná, měla ucelenou podobu a umožnila posluchačům udělat si o knize určitou představu. Když jsou všechny texty připravené, posíláme je do regionů a můžeme se posunout do další fáze příprav, tedy výběru herců a míst.

 

Jak vypadá Noc literatury v regionech? Letos neobvykle probíhá v různých termínech. Mají města zájem se zapojit? Většinou jsou pořadateli knihovny, ale najdou se i výjimky? Máte z nějakého místa v regionech mimořádný ohlas? Někde Noc pojímají jako literární procházku městem…

Před začátkem pandemie se do projektu přihlásilo rekordních 72 měst a míst v České republice. Zájem je nejen ze strany knihoven, ale i divadel či místních kulturních organizátorů. Postupně se jejich počet v důsledku současné situace snížil, někteří organizátoři přesunuli konání na pozdější, bezpečnější termín. Všem zasíláme připravené ukázky a z nich si místní organizátoři podle svých možností vybírají. Měli by si vybrat minimálně tři a číst by je měli alespoň na třech různých místech. Také jim posíláme připravený vizuál, ale ostatní necháváme na nich, protože oni sami nejlépe znají své prostředí a vědí, jak nejlépe Noc literatury ve svém místě uspořádat. My se pak těšíme na jejich fotografie a zprávy. Tradičně má velký ohlas plzeňská Noc literatury, letos se četlo např. i v Moravských Budějovicích, Jindřichově Hradci, Chlumci nad Cidlinou, Kutné Hoře, Choceradech, v Ústí nad Labem, Dačicích, Litoměřicích, Jihlavě a řadě dalších míst, informace teprve zpracováváme.

 

Populární herci čtou literaturu v Praze. Jak je to v regionech? Kdo tam předčítá?

Do některých míst pozvou organizátoři známé herce a současně využijí místní osobnosti, jinde čtou herci z místních divadel či představitelé města, učitelé, členové kulturních sdružení, je to velmi pestré.

 

Co vás letos nejvíce překvapilo?

Mám vždy radost, když mají provozovatelé míst zájem, aby u nich akce proběhla. Někdy je třeba dlouhé vysvětlování, ale letos mne mile překvapila jejich vstřícnost a zájem. A nesmírně nás všechny potěšila spolupráce studentů z FAMU a záznam letošní Noci.

 

Kdo jsou návštěvníci akce? Jak byste typického fanouška literárního happeningu charakterizovali? Mění se to postupem času?

Máme řadu věrných návštěvníků, kteří na Noc literatury chodí každý rok. Typickým příznivcem Noci bývaly spíše ženy střední generace, ale v průběhu let se publikum mění a přibývají muži a zástupci mladé generace. To bylo vidět zejména letos a moc nás to potěšilo.

 

Je Noc literatury českým vynálezem?

Noc literatury v této podobě je českým vynálezem. Vznikla v roce 2006 a jejím specifikem je propojení několika vjemů: zajímavého místa, originálního přednesu a kvalitního textu z děl současných evropských autorů.

 

Jak letos probíhala Noc literatury v zahraničí?

V zahraničí Noc literatury původně plánovala řada Českých center, některá musela myšlenku opustit, jiná přizpůsobila formát současné situaci. Noc literatury uspořadala Česká centra v Bratislavě, Budapešti, Sofii, Amsterdamu, Paříži a v listopadu se k nim přidá New York.

 

Jaké postavení má Noc literatury mezi projekty, které Česká centra organizují?

V České republice je Noc literatury největším projektem Českých center.

 

Čtrnáctý ročník je za námi, půlkulatá „patnáctka“ je vlastně za dveřmi. O čem bude?

Nechci předbíhat, teprve vydechujeme po tom letošním. Ale určitě bude stát za to.

 

Ohlednutí za letošní pražskou Nocí literatury a procházku po jednotlivých čtecích místech natočily čtyři štáby studentů a studentek FAMU. Podívejte se, jak se jim podařilo zachytit atmosféru letošního ročníku na Praze 10: https://www.youtube.com/watch?v=qV_ZDxO32TQ&feature=youtu.be

 

www.nocliteratury.cz

 

Kuks a jeho génius loci

Proč myslíte, že hrabě František Antonín Špork miloval podzim - a zvláště na Kuksu?

Kuks je krásný po celý rok, ale pravdou je, že podzim ho ozlatí, ozdobí a prozáří. Na podzim příroda působí barevně jinak a jinak také funguje světlo. A to světlo tady dělá zázraky!

 

Co vám na Kuksu bere dech?

Duch místa. Pokaždé, když se postavím na most přes Labe, nebo nejlépe na terasu před Hospitalem, uvědomím si velkolepost a velkorysost myšlenky, která je na tomto místě tak zakořeněná, že přes všechny nepřízně času a dob, kdy to tady spláchla řeka, Šporkův zámek padl popelem a Kuks chátral, tak i fragmenty barokního komplexu mají jedinečnou výpovědní hodnotu. Bylo to právě baroko, které v 17. a 18. století natrvalo spojilo obyvatele této země s přírodou. Jsem si jist, že každý, kdo má v sobě trochu citu, to pochopí.

Já se na Kuks vracím pravidelně, v intervalu dvou tří let. Přijíždím se studenty podle předem daného scénáře. Do Braunova Betléma se vypravíme těsně před setměním. Posadíme se u kašny, já otevřu knížku Dojmy a potulky od Miloše Jiránka (pozn. redakce: výtvarný teoretik, malíř a spisovatel), kde je  neuvěřitelná pasáž o Braunovi a Brokoffovi. A zatímco čtu, zvolna zapadá slunce, takže dvě poslední věty už odříkám v houstnoucím šeru zpaměti. Okolo nás balvany, stromy a příroda najednou působí jako věci s poselstvím. A to je to usebrání – okamžik vytržení, který dokáže vyjádřit jen umění.

 

A zmíněné Jiránkovy věty?

České země měly štěstí na velké sochaře. A pánové Brokoff a Braun dali české zemi to nejlepší, co mohli!

 

Historik architektury je v Čechách vzácnější než anglický král

Působíte jako historik architektury a těch – na rozdíl od historiků umění -  je u nás jako šafránu. Jak jste se k této profesi dostal?

Můj tatínek, historik umění, byl dlouhá léta ředitelem Národní galerie, takže já jsem v podstatě vyrostl mezi obrazy a knížkami. Ale původně jsem chtěl být stavitelem lodí a taky chemikem. Doma jsem měl různé křivule a odebíral jsem časopis ABC, lepil modely a chodil do Národního technického muzea a do holešovických loděnic. Tatínek si toho moc nevšímal, až teprve v roce 1967, když  mi bylo šestnáct let, tak mě na čtrnáct dní odvezl do Paříže – jen já a on – a ukázal mi Paříž, jak ji znal. A to byl naprostý gejzír galerií, muzeí a návštěv. Byli jsme u malíře Josefa Šímy, ale taky třeba ve vyhlášené kavárně U Dvou Magotů: „Pozor, tamhleten pán je slavný Giacometti a támhle je Fernard Léger!“ Tatínek byl gurmán, takže následoval festival nejrůznějších šneků a francouzských sýrů. Vzpomínám si, že jsme pořád seděli v kavárnách, pili aperitivy a zásadně jsme se přesouvali taxíkem. Celých těch čtrnáct dní jsem byl jako u vytržení.

Po návratu tatínek poznamenal: „No, jmenuje se to dějiny umění, a když tak – studuje se to na filozofické fakultě.“ Zbystřil jsem. (smích) Tatínek nelenil a příští rok udělal to samé ještě s Itálií. Takhle mi věnoval dvakrát čtrnáct dní prázdnin, a tím mě prostě dostal.

Taky mě hodně ovlivnilo, že jsem se narodil na Malé Straně. Starou Prahu a její historii jsem měl moc rád. V josefovské škole pod kopulí sv. Mikuláše jsme měli turistický kroužek mladých průvodců Prahou a zúčastňovali jsme se orientačních her Poznej a chraň památky. Později jsem se kromě dějin umění a historie začal zajímat také o památkovou péči, která s architekturou souvisí. Hlavně jsem se ale chtěl odlišit od svého tatínka. Zatímco on se věnoval modernímu umění, především malbě a sochařství,  já si umínil, že se budu orientovat na architekturu a baroko. Když se uvolnilo místo historika architektury na Akademii výtvarného umění, kde jsem čtyři roky externě působil, tatínek, který byl velmi potěšen, mi řekl: „No, toho si hodně važ! Protože těch, kteří v dějinách Akademie přednášeli dějiny architektury, bylo míň než anglických králů!“ Pak jsem si jednou prolistoval školní almanachy a skutečně jsem zjistil, že od založení Akademie jsem teprve pátým pedagogem, který tam přednáší.

 

Nomen omen (jméno znamení)

Jak jste přišel ke svému křestnímu jménu Tomáš?

To je velmi prosté. Moje maminka pocházela z jižní Moravy, která je dosud takovou výspou tradice a víry. Můj dědeček se jmenoval Graubner, a když přijel do Prahy zhlédnout svého čerstvě narozeného vnoučka, zjistil, že není pokřtěn. Velice se  rozčilil, protože podle jeho vědomí, svědomí a výkladu světa bylo nutno okamžitě zjednat nápravu. S nikým se nebavil a s otcovskou autoritou vůči své dceři (mé matce) zašel do nejbližšího kostela na Malé straně, kde s tamním s farářem okamžitě domluvil křtiny. Pak povolal mého strýčka, svého syna Emila z Plzně,  společně mně šli za kmotry a pokřtili mě. A protože to bylo v kostele sv. Tomáše, dostal jsem křestní list, kde je napsáno Jiří Tomáš Kotalík. Já jsem o tom samozřejmě dlouho nevěděl, až jsem jednou ten křestní list našel. Tak jsem se zeptal, tuto historku vyslechl, a když jsme se v určité fázi mého života začali profesně s otcem překrývat a z hlediska citací a publikací nastal problém, neboť lidé si nás pletli a já se nechtěl chlubit cizím peřím, tak jsem své křestní jméno, nejčastěji jako zkratku, začal používat jako podpis pod autorské texty. Ale mělo to ještě jeden zajímavý moment. Maminka mi občas říkala i Tomášku, a tak jsem slavil dva svátky. (smích)

 

Platí, že jméno utváří naši identitu?

Musím říct, že když jsem zjistil, že moje křestní jméno se odvozuje od Tomáše Akvinského, že tedy jde o duchovno a filozofii, že mně to velmi povzbudilo. Ale původně jsem se měl jmenoval Krok. Protože tatínek v době, kdy jsem se narodil, bádal o českém pohanství a jméno Krok mu připadalo důstojné. Maminka mu v tom samozřejmě zabránila. I když jmenovat se Krok Kotalík – asi by to bylo nepřehlédnutelné! (smích)

 

Zaznělo ještě jiné jméno - příjmení Graubner, které je na Moravě hodně známé.

Ano, zejména ve Strážnici, odkud pochází polovina mé rodiny. Můj pradědeček Ludvík, úspěšný kožešník, měl tři syny. Všichni se stali významnými podnikateli. V té době byla Strážnice důležitým centrem obchodu, vzdělání a prosperity. Ale ti tři bratři, i když se jim dobře dařilo, se nesnášeli. Nemluvili spolu, ačkoli bydleli nejenom v jednom městě, ale dokonce v jedné ulici a v sousedních domech.

 

Možná je nakonec přece jen propojila doba – drsná padesátá léta...

To je pravda, všichni přišli o své živnosti. Zejména tvrdě byl postižen strýc, který provozoval největší textilní závod ve Strážnici. Když mu ho znárodnili, sbalil kufry a emigroval do Francie. Druhému strýci zase združstevnili kožešnický závod. A železářství, jehož vlastníkem byl můj třetí strýc, převzala Osvobozená domácnost Brno. Ale toho se už naštěstí pradědeček nedožil.

Jméno Graubner má na Moravě dodnes svůj zvuk, protože jeden člen tohoto klanu usedl do křesla arcibiskupa olomouckého, metropolity moravského. Jan Graubner je můj bratranec z druhého kolena, což znamená, že naši dědečci byli sourozenci.

 

Dávej a bude ti dáno

Spolu se členy Řádu maltézských rytířů se vracíte do nejznámějšího křesťanského místa – do Lurd a během cesty pomáháte hendikepovaným poutníkům. Co vám přináší tato služba?

Nejsem rytíř, ale pouhý maltézský dobrovolník. Jednou za čas v květnu se vydávám do poutních míst – ostatně to je i velké téma barokní architektury a vůbec české kulturní krajiny; něco z té tradice ještě zůstává na jižní Moravě. Přál jsem si tu pouť jednou zažít, ne však jako turista, ale jako účastník s aktivním úkolem. Shodou okolností mě jedna moje známá pověděla o maltézských poutích do Lurd. Stačí jen zaplatit si cestu, převzít starost o jednoho těžce fyzicky postiženého pacienta, kterému se dobrovolně týden věnujete, vozíte ho na rikše, doprovázíte na obřady. Do Lurd se sjedou stovky takových lidí z celého světa, postižení jsou nadšeni, že o ně pečujete, že s nimi komunikujete. Je to nepopsatelný zážitek, neuvěřitelné zklidnění. A všichni si to náramně užívají a jsou na sebe hodní. Tak jsem si to jednou takhle odpracoval a od té doby se do Lurd inkognito jednou za čas rozjedu pro duchovní očistu. Myslím, že v dnešní uspěchané době je to zvláště důležité.

 

Jaká je odměna pro člověka, který slouží?

Odměna je nad všechny odměny. Jednak vidíte okamžitou zpětnou reakci lidí, kterým pomůžete, které respektujete, a kteří i za drobnost, již si v chvatu dnešního dne neuvědomujete, dokážou být nesmírně vděční.

A druhý dojem? Uvědomíte si sounáležitost s ostatními lidmi, kteří uvažují obdobně. A není ani tak důležitá víra, ale především solidarita, porozumění a pomoc. Maltézský řád má ve svém erbu právě toto spektrum činností, které jsou jistě chvályhodné a důležité: Pomáhat, pečovat.

 

Heslo dnešní společnosti je spíš ber, zatímco vy jste to vzal z druhého konce. Dávej…

To je jednoduché. Dávej a bude ti dáno. 

 

Vybaví se vám z maltézských poutí do Lurd konkrétní zážitek?

Vzpomínám na ten úhelný okamžik, svíčkový průvod, kdy lidé ze všech koutů světa vytvoří poutnické formace, setkají se na horním náměstí v Lurdech. Večer za zpěvu mariánské litanie jej obcházejí kolem dokola, takže vlnící davy připomínají mořskou hladinu, která vás nadnáší, a vy se stanete součástí kosmu, všech jeho elementů - nebe i země, vody…  

 

Co kromě jmenovaného poslání Pomáhej a pečuj vás na Řádu maltézských rytířů přitahuje?

Maltézský řád je nejstarším rytířským řádem na světě. Také v Čechách má svou historickou tradici, mimo jiné i jako podporovatel umění. Od svého počátku, tj. od dob románských, zaujal strategické místo na levém břehu Vltavy u paty Juditina mostu, aby ho chránil a bránil. Celá čtvrť kolem dnešního Maltézského náměstí byla dokonce vyňata z jurisdikce Malé strany a spadala pod jeho jurisdikci. Maltézský řád inicioval významné architektonické stavby románské i gotické. Kostel Panny Marie pod Řetězem v Praze na Malé Straně, který husitské války nedovolily dokončit, je dílem parléřovské huti. Jeho barokní přestavba následovala po třicetileté válce podle projektu Carla Luraga, hlavní oltářní obraz chrámu je dílem Karla Škréty. Maltézští rytíři zaměstnávali Matyáše Bernarda Brauna, velké majetky měli v jižních Čechách, a tam, kam vstoupili, vždy po nich něco zůstalo: Strakonický hrad s gotickými freskami, Radošov a řada velkolepých barokních poutních projektů v jižních Čechách. Řád maltézských rytířů, který obnovil svou činnost v Čechách v roce 1989, v kontextu mé profese a mého zaměření znamená skutečně mnoho.

 

Poutníkem po vlastním osudu

Může být člověk v dnešním slova smyslu poutníkem i bez toho, že by se stal dobrovolným členem řádu maltézských rytířů?  

Samozřejmě, a každému tuto zkušenost doporučuju. Pouť můžete učinit i tak, že půjdete na procházku k nějakému místu, které je ve vašem okolí. A když je tam poutní kostel nebo kaple, tím lépe, nebo jenom prostá boží muka, kříž na kopci, i taková cesta stojí za to. To ovšem neznamená, že tam přijedete autem, vystoupíte, vyfotografujete to místo a hned zase odjedete. Ten akcent cesty je nesmírně důležitý, vlastně je symbolem života a jeho pokračování. A takový duchovní prožitek je přístupný každému, ale jen za podmínky, že se tomu duchovnímu zážitku otevřete, že ho připustíte.

 

V roce 2008 ve Stanovicích u Kuksu byla zpřístupněna sochařská křížová cesta tří generací současných českých sochařů -"Příběh putování a nadějí člověka". I pro  nás, kteří jsme vyrůstali v sekulární společnosti, může jít o naléhavou metaforu života. Tato křížová cesta je ovšem zvláštní tím, že je otevřená. Není zřejmé, kde je její konec a kde počátek. Je to, či není výhoda?

Já myslím, že je to reakce na dnešní dobu a že je zcela na místě. Není to křížová cesta ve smyslu liturgickém, není dána konkrétními zastaveními s konkrétním obsahem. Je to skutečně metafora, symbol. Výsek životní pouti, která vždy vede mezi radostí a strastí. Cesta, která je naplněním lidského života. To, že věnujete svoje léta a energii tomu, že něco prosazujete... A ta cesta má, měla by mít, logické směřování. Možná je materiálně a fyzicky neuchopitelné, ale spočívá v tom, že má kontinuitu. Svět běží a my jsme jeho součástí. A před námi byli jiní jeho součástí a po nás budou zas jiní, a všichni společně, ať chceme nebo ne, jsme součástí tohoto světa a této civilizace. A to je ta paralela cesty, cesty žalu a utrpení, cesty radosti a spásy.

 

A cesty člověka k člověku, nebo v dnešní době spíš osamělého poutníka?

To je zajímavá otázka. Pouť v minulosti a v tradici vždy znamenala sdílení. Putovaly celé skupiny, putovaly davy, člověk s člověkem v nějaké vazbě, v nějakém celku…

 

To citované moře?

Ano. Samozřejmě si vybavíme ve vztahu k přírodě romantického osamělého poutníka Karla Hynka Máchu, ale ta skutečně duchovní záležitost je záležitost lidská a ta vždy nabízí sounáležitost. Moře lidí, kteří stejně cítí, stejně dýchají, je obrovskou vzpruhou a povzbuzením na naší cestě životem. Prostě, že je nás víc…

 

Dominika Jana Bohušová, dominikánka / Setkání v Lurdech

Poprvé jsem tam byla ještě se svou maminkou, která krátce po návratu zemřela. Pro mě jsou Lurdy setkáním s maminkou – s maminkou nebeskou, i s mojí vlastní maminkou, a proto je to pro mne velmi svaté místo. A tak jsem byla moc ráda, když jsem se po letech mohla znovu vrátit, tentokrát jako doprovod pana Dominika Duky, tehdy královéhradeckého biskupa, který pouť vedl. A najednou jsme v tom množství lidí zahlédli známou tvář pana Kotalíka. Otec biskup k němu přistoupil a oba si podali ruce. Potěšilo nás, že jsme při té pouti společně. Vzpomínám si, že nás zaskočila jeho pokora. Vždyť docent Jiří Tomáš Kotalík je člověk, který má ve společnosti významné postavení a jemuž je prokazována úcta. A tento muž oblékne kombinézu a od tkaniček od bot až po nakrmení lžící jako jeden z mnoha, nepoznán, dnem i nocí pomáhá nemohoucímu. A je třeba říci, že taková péče je opravdu náročná, že jde o tvrdou řeholi. A to, že pan docent Kotalík slouží, pokorně slouží, je i naplněním poslání Řádu maltézských rytířů. (Praha, 2008)

 

Jiří Tomáš Kotalík (narozen 14. 2. 1951 - zemřel 2. 7. 2020)

Český historik umění a architektury, rektor Akademie výtvarných umění, v letech 2003–2004 generální ředitel Národního památkového ústavu, od roku 2008 předseda Spolku výtvarných umělců Mánes, autor řady publikací propagujících architekturu, např.: Deset století architektury, Obrazy z dějin české architektury, Socha domu Jiřího Kaloče, Drobné perly české architektury aj. Spoluautor monografie o Josefu Gočárovi.

 

Jste z Dobřichovic. Jak se tu daří divadlu?

Naše městečko má speciální atmosféru různých spolkových činností, kulturních akcí, společného scházení. Pořád se tady něco děje – kromě našich letních divadelních slavností se tu pravidelně konají vinařské slavnosti, Food festival, farmářské hudební koncerty a festival staré hudby, soutěž o nejlepší svíčkovou, závody dračích lodí, je toho opravdu hodně. Často slyšíme od návštěvníků Dobřichovic, že by tady chtěli žít. Krásné prostředí zámku v údolí řeky Berounky příjemnou atmosféru ještě podtrhuje. Daří se nám tady dobře. Potýkáme se jen s jedním pro nás významným faktem, že totiž nemáme vlastní divadlo, budovu, kde bychom hráli, zkoušeli, scházeli se, ukládali ceny a diplomy z divadelních přehlídek, kulisy a rekvizity.

Hrajeme v létě venku na nádvoří dobřichovického zámku (Residence Řádu křížovníků), kde je sice úžasná atmosféra, nezaměnitelný genius loci, ale počasí ovlivnit neumíme.

 

Kdy a za jakých okolností váš divadelní spolek vznikl, resp. byl obnoven? Jaké byly motivace a důvody k založení spolku?

DDS se v letošním roce dožívá dvanácti let svého trvání. Základem všeho je láska k divadlu. U samého počátku byla parta spřízněných duší, scházející se ve vinárně U Caldů, která měla ráda divadlo. Někteří ho provozovali amatérsky, třeba v Řevnicích nebo na dobřichovických zahradách k oslavám narozenin, někteří byli i profesionály. U lahvinky vína se to krásně plánuje, a tak slovo dalo slovo a vznikla Dobřichovická divadelní společnost. Principálem se stal a stále je Petr Říha. V  červnu jsme uvedli naše první divadelní představení a od té doby stále zkoušíme – hrajeme – zkoušíme...

S naší divadelní činností navazujeme na naše předky, ale historie zdejšího ochotnického divadla není zatím dobře zmapována, abychom mohli říct, kdy a kde jsou přesné počátky.

 

Nakolik aktivní činnost vyvíjíte? Kolik premiér do roka připravíte? Jak často a kde hrajete? Máte i vlastní autorská představení? Jakých cílů chcete prostřednictvím spolku dosáhnout? Máte ambici stát se hybateli širšího kulturního dění?

V každém roce připravujeme jednu až dvě premiéry, a ty obvykle představíme na Dobřichovických divadelních slavnostech, které se pravidelně konají od konce června do konce července. Během roku hrajeme u našich sousedů – v řevnickém kině nebo v Praze, kde si pronajímáme profesionální divadla, jako například ABC, Semafor, Rokoko, Divadlo Bez zábradlí, Divadlo Járy Cimrmana, Divadlo Radka Brzobohatého apod. Jezdíme také po našich vlastech českých – tam, kde nás pozvou, nebo se domluvíme na recipročním představení.

Vedle pozvaných hostujících amatérských i profesionálních divadelních spolků a hudebníků z celé republiky, předvedeme během prázdninových měsíců asi deset vlastních představení. Hrajeme převzaté tituly, téměř vždy se jedná o komedie, ale nechybí ani muzikály s živým orchestrem. Uveďme třeba nestárnoucí Zvonokosy, premiéru navštívil scenárista Petr Markov, Světáci, pohádka Byl jednou jeden král či výpravný „skoromuzikál“ Tři mušketýři. Autorkou scénáře i textů písní je naše členka Alena Říhová.

Naším cílem je kromě vlastního potěšení z přípravy a realizace her také propagace amatérského divadla jako takového a v neposlední řadě i reprezentace našeho krásného městečka. Dá se říct, že se podílíme i na dalším kulturním dění Dobřichovic – jsme účastníky i spolupořadateli Královského průvodu Karla IV., naši členové působí např. v dámské vokální skupině Cabinet, vedou dětské divadlo Kukadýlko, hrají už deset let představení s Poberounským souborem, např. v muzikálu Noc na Karlštejně či v Postřižinách s profesionálními herci a zpěváky, vedou herecké kurzy pro seniory, jejichž zakončením bylo absolventské představení kabaretu, též organizovali pokus o největší piknik do Guinessovy knihy rekordů, sjezd korvet z celé republiky, akce Milionu chvilek, akce k výročí republiky nebo sametové revoluce apod. Náš principál Petr Říha se v době výročí republiky představil v roli prvorepublikového ministerského předsedy Karla Kramáře nejen v Dobřichovicích, ale i v rodném městě tohoto politika, ve Vysokém nad Jizerou.

 

Oslovujete všechny věkové skupiny? Daří se vám podporovat mezigenerační dialog? 

V našich hrách účinkují děti, mladí herci, herci střední generace i senioři. V publiku se objevují také všechny generace, nedá se říct, kdo převažuje. Snad se nám daří i mezigenerační dialog – dovedeme se dohodnout, i když někdy je to složité. Vždycky ale vyhraje to, že máme divadlo opravdu rádi a že chceme dojít ke společnému cíli.

 

Co vás na této práci těší a co vám ji naopak komplikuje?

Těší nás tato práce sama – od přípravy až po konečné ztvárnění her. Všichni dělají všechno. Připravujeme kulisy, rekvizity, kostýmy, někdy vypomáhají profesionálové, jako např. scenáristka Jitka Nejedlá apod. Existuje samozřejmě tzv. „zdravé jádro“, které je mnohem aktivnější než ostatní, ale na tom asi není nic zvláštního. Někdy je trochu „o nervy“ sladit termíny zkoušek, všichni jsou dost vytíženi v zaměstnáních. No a musím opakovat největší problém našeho souboru – nemáme budovu, kterou můžeme využít k naší činnosti.

 

Jste zapsaný spolek nebo jen neformální sdružení, máte právní subjektivitu?

Dobřichovická divadelní společnost vznikla jako občanské sdružení se schválením stanov Ministerstvem vnitra. Po změně zákona figuruje jako zapsaný spolek v rejstříku spolků.

 

Kolik členů spolek sdružuje? Jaké jsou jejich věkové, profesní a genderové charakteristiky a jaké povinnosti?

V současné době má DDS 38 členů. Jde o divadelní amatéry různého věku a povolání, přibližně stejný počet mužů a žen. Povinnosti členů spolku vycházejí ze stanov DDS.

 

Jaký je vztah obecního zastupitelstva/magistrátu ke spolku? Máte jejich podporu?

Od naší obce pravidelně získáváme finanční podporu, rovněž tak od kraje. Tři starostové po sobě jdoucí jsou členy DDS a všichni si několikrát zahráli v malých rolích v našich představeních.

 

S jakými dalšími organizacemi spolek spolupracuje? Kdo vás podporuje? Z čeho hradíte výdaje?

Spolupracujeme s Poberounským souborem amatérů a profesionálů, dětským divadlem Kukadýlko, agenturou Gei-Ša, dámskou vokální skupinou Cabinet a dalšími. Naše výdaje hradíme z grantů od města a kraje, ze vstupného, darů od sponzorů a členských příspěvků.

 

Na jaký výstup své dosavadní činnosti jste opravdu pyšní? Jaká inscenace z vašeho repertoáru je nejvíce reprízovaná? Na čem pracujete nyní?

Na co jsme nejvíc pyšní? Na to je jednoduchá odpověď. Dvakrát jsme se probojovali na celostátní přehlídku amatérských divadel v Hronově, a to s představeními Peklo v hotelu Westminster (2018) a Je úchvatná (2020). Tam jsme zažívali asi vrchol našeho snažení. Ale hrát na prknech, která znamenají svět, například v Semaforu nebo v ABC – to je také nezapomenutelné. Nejvíc repríz měla představení Peklo v hotelu Westminster a Brouk v hlavě. Dvakrát jsme se s úspěchem zúčastnili Bratislavského kulturního léta.

V současné době připravujeme inscenaci známé komedie Charleyova teta. Vzhledem k pandemii zatím další hru nenacvičujeme.

 

Jak vaše plány na letošní rok zkomplikovala současná mimořádná situace? Vzešlo z ní pro vás také něco dobrého? Zůstali jste v kontaktu s diváky i přes nucené uzavření divadla? Jak se vám v téhle zmatené době daří plánovat věci příští?

Doba koronavirová nám zkomplikovala přípravu nové inscenace komedie Charleyova teta, už teď je dvakrát odložená premiéra. Moc radosti nám to nepřináší, ale nedá se nic dělat, musíme se s tím smířit. Samozřejmě nám odpadla i některá představení. Před létem, kdy jsme připravovali naše divadelní slavnosti, nám několik souborů odmítlo účast na přehlídce z důvodu obav ze zavedených antikoronavirových opatření. Museli jsme dát hlavy dohromady a připravit slavnosti s trochou rizika jinak – za účasti tří profesionálních divadelních souborů a tří hudebních skupin. Nevěděli jsme, zda přijdou diváci, zda to všechno poplatíme, ale nakonec to dopadlo výborně, dokonce nad naše očekávání. Mohu zmínit úspěšné představení Lakomec Divadla Radka Brzobohatého, Boss Babiš Divadla RePublika, Drahá legrace Agentury Harlekýn, koncerty Jitky Vrbové, Tomáše Kluse a Bratří Ebenů. My sami jsme předvedli dvě představení, celkem v osmi reprízách.

 

Spolupracujete s Tomášem Klusem. Jak to vzniklo?

Tomáš Klus se svoji Cílovou skupinou u nás letos vystoupil poprvé. Jan Seidel, jeho manažer, je členem DDS a zároveň jedním z nejobsazovanějších herců. Tamara, žena Tomáše Kluse, se v Dobřichovicích narodila, takže jeho účast u nás vyplynula celkem přirozeně. Bylo jen otázkou času, kdy k tomu dojde. A my si toho velmi vážíme, jeho koncert byl skvělý a účast posluchačů byla mimořádná.

 

Spadá pod vás i provoz Zámeckého dobřichovického letního kina?

Zámecké dobřichovické letní kino vzniklo zásluhou dvou členů DDS Jiřího Geisslera a Petra Širce. Letní kino v Dobřichovicích chybělo a byla by škoda nevyužít nádherného prostředí zámeckého nádvoří právě pro promítání pod širým nebem. První film jsme zhlédli letos v rámci divadelních slavností, tři dny po premiéře byl uveden film Havel. Nádvoří praskalo ve švech, lidé seděli na dekách nebo jen na trávě a vznikla tady nezapomenutelně přátelská, sdílená atmosféra. Ale jinak provoz letního kina pod divadelní společnost nespadá.

 

Slovo na závěr…

Divadlo nám přináší radost, umožňuje nám zapomenout na každodenní starosti a bolesti. I když před premiérou je to často doslova k zbláznění, nadšený potlesk diváků dává na všechno zapomenout a dodává nám sílu k další činnosti.

Největším naším snem je mít už konečně k provozování divadla to hlavní – střechu nad hlavou. Ať žije divadlo a to naše zvlášť! (naše heslo)

 

http://www.divadlodds.cz

 

Vizitky

Mgr. Kateřina Filla Věnečková (1964)

Absolvovala pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem. Celý život pracuje s dětmi jako učitelka angličtiny, společenských věd a lektorka dramatických a výtvarných kurzů. V posledních letech také učí jógu pro dospělé. Dobrovolně pracuje pro nadační fond Ecolibri, kde pomáhá vzdělávat se dětem mayských indiánů. V Dobřichovické divadelní společnosti je produkční, amatérská herečka, kostymérka, nápověda, podle toho, co je třeba. Kromě divadla se ve volném čase věnuje zpěvu v dámské vokální skupině Cabinet a hodně ráda cestuje do cizokrajných zemí, hlavně v Africe.

 

JUDr. Petr Říha (1947)

Absolvent Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Amatérskému divadlu se věnuje od svých 15 let, jeho první rolí byl Karel ve hře Příliš štědrý večer. Za svůj pětapadesátiletý ochotnický život sehrál mnoho velkých i menších rolí, např. Falstafa, Demetria, Švandu dudáka, Argana, Doollitla, Karla IV., krále Ubu a další. Posledních patnáct let se věnuje i režii, pracoval na titulech jako Lucerna, Pygmalion, Brouk v hlavě, Dámský krejčí, Ten, kdo utře nos, Suchého Já jsem otec Bemle a já matka Žemle, Mátový nebo citron, Bordel na ministerstvu, Řeči, Peklo v hotelu Westminster, Nerušit, prosím a další. Založil v r. 2008 Dobřichovickou divadelní společnost, v níž je dodnes principálem, podílí se  každoročně na divadelní přehlídce Dobřichovické divadelní slavnosti. Získal mnoho cen za herectví, ale v poslední době zejména za režii, na krajských i národních přehlídkách. 

Beatrix a Marek Jerie – švýcarsko české souznění

Marek je výjimečný hudebník, přes všechny úspěchy na světových podiích skromně působící. Na pražské HAMU byl v oboru komorní hudby žákem Antonína Kohouta a violoncello studoval u pedagogů hudební fakulty té doby. Jeho umění dále formovaly světové osobnosti, violoncellisté Pablo Cassals, André Navarra či Mstislav Rostropovič. Své zkušenosti předával řadu let studentům na Vysoké hudební škole v Lucernu, dnes stále na soukromých kurzech. S paní Beatrix oba rádi vzpomínají na dobu, která zformovala jejich hudební cítění, i na své česko-švýcarské začátky. Vznikl tak „dvojrozhovor“, který si žádá trochu čtenářské trpělivosti, slibuje však mnoho zajímavého.

 

Pokud vím, ani jeden z vašich rodičů nebyl hudebníkem, ale umělecké geny ve vaší rodině byly…

Marek Jerie: Ano, můj otec byl sochař – samouk. Vystudoval Vysoké učení technické v Praze a po roce 1953 musel živit rodinu jinak než sochařinou, které se ale stále věnoval. Maminka byla učitelkou eurytmie, což je druh pohybového umění, které se snaží zobrazit hudbu nebo zviditelnit řeč pohybem. (Wikipedie uvádí, že eurytmie vznikla nejprve jako jevištní umění, od roku 1919 se stala součástí waldorfské pedagogiky jako protiklad klasické tělovýchovy a později se prosadila i jako léčebný obor.) Byla ale za okupace Němci zakázána, a stejně tak později i komunisty.

 

Bylo v ní příliš svobody? 

Učení vycházelo z filosofie Rudolfa Steinera, rakouského filosofa, pedagoga a sociálního myslitele, a ten byl pro svůj monistický ale protimaterialistický názor zakázán. Maminka učila eurytmii ještě před válkou v Praze v tzv. Eurythmeu, později vedla doma soukromé kurzy. Když nás pak komunisti v roce 1953 vysídlili do Raspenavy, mohla ji kupodivu učit na hudební škole.  V té zasunuté oblasti to naštěstí nikdo neprověřoval. Napsala také tři knihy pro děti, všechny vyšly ještě před koncem války v Topičově edici.

 

Jak je jméno Topič spojeno s vaší rodinou?

Paní Milada Topičová, vdova po nakladateli Jaroslavu Topičovi, byla blízkou přítelkyní naší rodiny, moji maminku podporovala na studiích. Byla to velice vzdělaná žena, překládala, hovořila sedmi jazyky, velmi ovlivnila naši rodinu, v Raspenavě s námi pak i žila. Nám dětem vyprávěla třeba pohádku o Jurovi, chlapci, který z malé české vesnice prošel celý svět, a tak nás seznamovala s různými kulturami. Byla to velká osobnost, která se velmi zasloužila o literaturu a výtvarné umění, v Praze před válkou vedla mj. známý Topičův salon. Přátelila se s mnoha světovými spisovateli, např. se Selmou Lagerlöfovou. 

 

Vaše rodina vlastnila na Vinohradech, kde si povídáme, tento dům. Vy jste pak ale mládí prožil v pohraniční Raspenavě, kterou už jste zmínil. Proč? 

V tomto domě bydleli mí prarodiče a rodiče, dědeček Jerie tady vedle měl malou čokoládovnu. Bonboniéry Jerie byly docela známá značka. Můj otec se tam již neúčastnil, protože vstoupil určitým podílem do Topičovy edice, ale měl podíl na vinohradském domě a ten byl pak včetně dílen znárodněn. Naše rodina byla vystěhována v tzv. akci B. Přišel zkrátka příkaz, vytipovala nás místní domovnice (ty dámy tehdy referovaly úřadům). Důvody byly nasnadě. Rodiče neměli razítko v občance, že jsou někde zaměstnáni, měli svobodná povolání. Otce nepřijali do tvůrčí skupiny Purkyně, proto ho neregistrovali ani v Díle, což byl jediný (a státní) řetězec galerií, takže on tam nemohl prodávat. Po vystěhování do Raspenavy si musel sehnat jakékoli zaměstnání. Pracoval jako lesní dělník a později se jako vystudovaný inženýr chemie uchytil v laboratoři v Krajské hygienické a epidemiologické stanici v Liberci a dělal například odběry vody. 

 

Je tedy jasné, že u vás geny i rodinné prostředí vedly zákonitě k citu pro umění. Byla ale hudba jasnou volbou od počátku, nebo jste měl někdy v mládí pocit, že byste chtěl dělat něco jiného?

Jako malý jsem měl různé nápady, že budu lékařem nebo lékárníkem. Asi v páté třídě jsem si myslel, že budu kouzelník. Měli jsme ve škole kouzelnická představení a já jsem si pak nastudoval všechna možná kouzla, byl jsem v tom velmi úspěšný. Ale asi od šesté třídy bylo úplně jasné, že chci být hudebníkem, violoncellistou, a moji rodiče to velmi podporovali. Bylo jim jasné, že pouze v tomto oboru je možné mít i za komunistů řadu osobních svobod.

 

Jaké bylo dětství v Raspenavě? Pro vaše rodiče, usazené v Praze, to musel být obrovský kontrast…

Byl jsem dítě, mně se tam dařilo dobře. Byla tam krásná příroda, měl jsem řadu kamarádů. Tehdejší tíživou situaci rodičů, kteří byli odříznuti od kulturního dění, jsem nevnímal, netušil jsem, co předtím vytrpěli. Měl jsem velmi rád tátovy sochy, kterými jsem byl obklopen. Bratrovi a mně vyřezal kolébku i dětskou postýlku, pak také dřevěné divadlo a loutky, které moje maminka s paní Topičovou oblékly. Byl jsem u toho, když táta tvořil, měl doma svůj ateliér. Každý rok dělal nejen novoročenky, ale i pozdrav k Velikonocům jako dřevoryt, a ty jsme s bratrem tiskli na lisu. S každým tím kouskem jsme museli tím lisem zatočit…a zase zpátky.

 

Do Prahy jste se vrátil až v době studií na konzervatoři a HAMU. Bydlel jste tedy na koleji? Co Praha té doby mladému člověku přinášela?

Bylo to období radostné. Že fasády jsou špinavé nebo že pouliční lampy skoro nesvítí, to mi nevadilo, protože jsem nevěděl, že to má být jinak. Ale jezdily tu tramvaje s otevřenými plošinami a do nich jsem naskakoval za jízdy (ovšem jen bez violoncella). Měl jsem okruh kamarádů, mezi nimi byl i starší spolužák Jiří Bělohlávek, tehdy také violoncellista. A ten mne první dovedl do baru. Seděli jsme tam, mně to připadalo velice nepatřičné, objednali jsme si polévku a zase jsme šli….

Bydlel jsem u tety, což byla matka houslisty Ivana Štrause, spolu s dvěma dalšími bratranci v jednom pokoji a ve shodě. Problém byl jen, že druhý bratranec byl klarinetista a museli jsme se střídat ve cvičení. A když jsem třeba dělal úkoly na hodiny harmonie, při jeho klarinetovém cvičení to moc nešlo. Třetí bratranec už naštěstí nerušil, ten studoval chemii.

 

Kdy jste se poprvé seznámila s Prahou a Československem?

Beatrix Jerie: Chodila jsem doma do waldorfské školy a v osmé třídě jsme nastudovali se spolužáky Grillparzerovu hru Libuše. V té jsem dostala hlavní roli (samozřejmě v němčině), a tehdy jsem objevila Prahu.

 

Takže když jste přednášela „Vidím město veliké… “, řekla jste si, že byste se tam měla jet někdy i podívat? Nebo jste sem přišla za českou hudbou?

Za českou hudbou? Ne, to byl Marek (úsměv). S Markem jsme se seznámili už v roce 1966, v té době totiž studoval tři roky v Basileji. I já jsem tam studovala hru na housle. Ale znala jsem už svého profesora, Ivana Štrause, ke kterému jsem jezdila do Prahy v létě na hodiny houslí. Na HAMU do Prahy jsem nastoupila až v roce 1970.  

 

Pro vaše příbuzné ve Švýcarsku to musel být exotický vztah. Nesetkávala jste se doma s nepochopením? 

Ne, moji rodiče Markovi velice fandili už v době jeho studií ve Švýcarsku. Báli se zpočátku hlavně zdejšího režimu. Poprvé tu byli ještě předtím, než jsem v Praze začala studovat, a to udělali špatnou zkušenost. Čtyři hodiny je vyslýchali na hranicích, protože si koupili něco, co se nesmělo převážet přes hranice, a to oni nevěděli. Pak řekli, že sem už nikdo z rodiny nepojede. Měla jsem hodně práce je přesvědčit po celý další rok, a byl to velký boj. Ale pak za námi přijeli i na návštěvu.

 

Co pro vás, jako mladou, hudbymilovnou Švýcarku z lékařské rodiny, studia v Praze znamenala?

Byl to pro mne obrovský objev. Doma jsem vyrůstala „ve skleněném paláci“, bezstarostně, všechno bylo – a všechno bylo možné. Ale tady jako bych se znovu narodila, tady jsem poznala život. Chtěla jsem žít jako druzí, chodit do menzy, nechtěla jsem být někým jiným… Poznala jsem tu hodně přátel, které mám dodnes.

 

Hrála jste tady s Pražskými komorními sólisty, i váš muž se od počátku věnoval komorní hudbě. Byli jste typickým hudebním manželstvím. Vystupovali jste někdy i spolu?

Ano, třeba jsme hrávali duo Martinů, Ravela, nebo Luboše Fišera pro housle a cello. Jednou, to už jsme měli dvě děti, hráli jsme s Pražskými komorními sólisty u sv. Václava na Smíchově, Marek jako sólista. Vzali jsme děti s sebou, hlídaly je tam tety. Ladili jsme a tříletý Lukáš, když mne uviděl na podiu, volal: „Máma, máma!“ Pak začal koncert, ale on se najednou rozběhl za mnou. Museli jsme přestat hrát. Kostelník ho pak odvedl dozadu a do přestávky ho tam krmil čokoládou.

 

Jak jste v Praze uvažovali o dalším společném životě? Cestovat a hrát na Západě bylo pro mnoho českých hudebníků problematické, někdy i za cenu jisté spolupráce s tehdejším komunistickým režimem.

Marek Jerie: Já jsem zažil nejméně dva výslechy na StB, a nebyl jsem sám. Bylo to nepříjemné. Každý z mých kamarádů, kteří měli podobnou zkušenost, měl na to jinou metodu. Já jsem se jim snažil dokázat, že jsem hudebník celou duší, myslím jen na hudbu a jsem pro ně úplně nepoužitelný. Pak jsem šel za naším právníkem, kterému jsem se svěřil, a chtěl jsem poradit. Říkal jsem mu, že jsem si od nich nechtěl vzít ani kafe, aby mi tam něco nepřimíchali. On se smál, že to jsem si klidně mohl dát, ale jinak že jsem to udělal dobře.

Beatrix Jerie: I mne jednu dobu hlídali muži v žigulíku, který byl zaparkovaný před naším domem. Opravdu jsem nevěděla, co mám dělat, když jsem šla třeba ven s dětmi. Bála jsem se, nakonec mi v jedné situaci pomohli na švýcarském velvyslanectví. Nevěděli jsme také, co by děti v budoucnu vlastně v Česku mohly dělat. A ta schizofrenie, když něco jiného se říkalo doma a něco jiného ve škole, že se o mnoha věcech nesmělo veřejně mluvit, musí mít hrozné následky na dětskou psychiku. To jsme nechtěli dopustit.

Beatrix Jerie: Rozhodli jsme se, že se přesuneme do Švýcarska, až první dítě půjde do školy. To se stalo v roce 1984

 

Co bylo pro vás v této zemi těžké, přestože jste prostředí už znal z dřívějška?

Marek Jerie: Těžká je švýcarská němčina. Tu jsem se naučil, protože pak je člověk lépe přijímán. Je tu i spousta detailů v běžném chování, kterým jsem se musel přizpůsobit, ale přestože se říká, že Švýcaři jsou chladnější, tak to nemohu potvrdit. V rodině hudebníků si ale často nemusíte nic vykládat, přes hudbu se komunikuje snadněji.

Také jsem si na začátku uvědomil, že si moc nezahraju. V Basileji byla komorní společnost, ale kdybych si domluvil, že mne pozvou, bude to trvat 5-10 let, než mne pozvou znovu.  A to vedlo Beatrix k tomu, že v roce 1985 založila cyklus Komorní hudba o půl osmé, a tam jsme pak začali hrát i s Guarneri triem Prague. Ten nápad přišel odsud z Česka, protože ve Švýcarsku začínaly koncerty vždy až ve 20.15. Ale už nezačínají, postupně se i další pořadatelé přizpůsobili té půl osmé, Beatrix tu tradici změnila.

Beatrix Jerie: Nedávno jsme slavili 35. výročí těchto koncertů. Staly se součástí hudebního života v Basileji.

 

Mluvili jste s vašimi dětmi i ve Švýcarsku česky? 

Beatrix Jerie: První roky v Česku jsme s dětmi mluvili převážně švýcarsky. Náš tříletý Lukáš chtěl rozumět švýcarskému dědečkovi. Ale pak ve Švýcarsku jsme to přehodili a mluvili s dětmi česky. Všichni tři hovoří výborně.

 

Ale vaše čeština je obdivuhodná!

Beatrix Jerie: Tehdy jsem také dva roky chodila na soukromé hodiny, protože česká gramatika je opravdu složitá. Nejvíc mi pomohla latina, kterou jsem se učila dříve. Mám dojem, že teď mluvím hůř než v době, kdy jsme tu začínali.

Marek Jerie: To není pravda, jedině delší dopisy, které Beatrix napíše, jí někdy pro jistotu zkontroluji. Ale naši přátelé mají radost z toho, jak Beatrix tvoří v češtině nová slova, třeba: „Já jsem z toho jelenová“ nebo „to je moc slušivá holka“.  

 

Švýcarsko je obklopeno hudebními velmocemi – Německem, Rakouskem Itálií, Francií, a vlastně i Česko bychom mohli považovat za další hudební velmoc. Švýcarsko zdaleka nemá tolik hudebních skladatelů, ale vše se tam taví. Jak s tím Švýcaři zacházejí?

Marek Jerie: Oni vědí, že mají svého Artura Honeggera, i když Francouzi jim ho nechtějí dát. Známých skladatelů sice tolik není, kdyby to tak ale nebylo, co by jinak česká země mohla dát? Je dobře, že máme svého Dvořáka, Janáčka a také třeba Martinů… Ve Švýcarsku je dnes ale celá řada vynikajících souborů a sólistů.

 

Basilej, kde žijete, je poblíž místa, kde právě Bohuslav Martinů pobýval na počátku své světové kariéry, a také později zemřel.

Ano, podporoval ho dlouhodobě švýcarský mecenáš Paul Sacher, který takto pomáhal i dalším skladatelům. Tuto podporu Martinů, který mu byl i přítelem, můžeme považovat za obrovský přínos české hudební kultuře. Osobně jsem se setkal s paní Charlotte Martinů, vdovou po skladateli… Byla to roztomilá stará dáma, potkali jsme ji v pražském hotelu U Tří pštrosů. Tehdy už nemohla moc chodit na koncerty, tak jsme pro ni s Ivanem Štrausem hráli Martinů první duo pro housle a violoncello. A pak na jejím pohřbu v Poličce s pianistou Josefem Páleníčkem jsem hrál Variace na slovenskou píseň, což je poslední skladba, kterou Martinů napsal.

 

Stěžejní ve vaší kariéře je působení ve známém Guarneri triu Prague, které vzniklo v roce 1986 a hrajete v něm s houslistou Čeňkem Pavlíkem a pianistou Ivanem Klánským. S triem jste dosáhli na nejvyšší mety ve světové komorní hudbě. Jak v době před rokem 1989 mohlo fungovat, když už jste žil ve Švýcarsku?

Měl jsem český pas a švýcarskou ženu, nebyl jsem emigrantem, mohl jsem jezdit do Česka. A hra v klavírním triu má tu obrovskou výhodu, že zatímco smyčcové kvarteto nemůže bez pravidelného cvičení existovat kvůli nácviku intonace, klavírní trio může zkoušet intenzivně a pak může mít třeba dva nebo tři týdny pauzu. Je to spíš logistický problém, kde se bude zkoušet. Často se nám proto stávalo, že před koncertem přišel pořadatel a divil se, co to hrajeme, že to není na programu koncertu, ale my jsme zkoušeli něco jiného už na pozítří… 

 

Vy jste přestala s aktivním hraním a věnovala se rodině. Vytváříte ale také zázemí pro manželovy hudební aktivity, vedete jeho agendu.

Beatrix Jerie: To se tak nějak přihodilo. Jsem zkrátka dívka pro všechno (úsměv).

Marek Jerie: Někdo přece jen musí poslat fotky, texty, životopisy ke koncertům všem těm agentům po světě, někdo musí spojovat ty nitky, aby byly informace aktuální. A to je také náročná práce.

 

Hudba naplňuje váš život v největší míře. Ve Švýcarsku stále ještě soukromě učíte, hrajete v triu, v duu s klavírem i jiné koncerty. Dá se ještě při tak dlouhé kariéře objevovat pro váš nástroj nebo i pro klavírní trio něco nového a zajímavého? 

Určitě ano. Je celá řada skladatelů, kteří nejsou tak známí, ale mají skvělá díla. Pro nás v triu je samozřejmě základem Beethoven, který napsal 13 klavírních trií. Natočili jsme všechna, a také všechna další podstatná tria klasicko-romantického repertoáru: Mozartova, Dvořákova, tria Mendelssohna, Brahmse… Z těch současných jsme vždy moc rádi hráli trio Luboše Fišera, které na publikum zapůsobí už při prvním poslechu. Vypadá složitě, ale hudebníkům se dobře hraje. Hodně jsme s Lubošem Fišerem spolupracovali i u jiných jeho skladeb, vždy si rád zkontroloval, jestli se to dá dobře zahrát, což ne každý skladatel dělá. 

 

Jak jste prožili zlom v roce 1989? Náš rozhovor vyjde k 28. říjnu, tedy na svátek republiky, a odtud není do 17. listopadu daleko. Jak vzpomínáte na tehdejší událostí?

Beatrix Jerie: Pro nás to bylo velice intenzivní období. Žili jsme už čtyři roky ve Švýcarsku, ale naše starší děti, Renata a Lukáš, měli už z dřívějška v Česku kamarády, a měli o ně strach. Nikdo nevěděl, jak se to vyvine, jestli třeba nezasáhne armáda.

Marek Jerie: V prosinci jsme měli plánovanou soukromou cestu do USA, ale 4. prosince jsme ještě letěli do Prahy, chtěli jsme se také zúčastnit. Další den byla demonstrace na Václavském náměstí a dostali jsme se tam na střechu jednoho z domů, byl to úžasný zážitek. Dokonce za mnou po návratu do Basileje přišli reportéři švýcarského rozhlasu a ptali se mne, kdo myslím, že bude prezidentem. Jestli Čestmír Císař nebo někdo jiný. Já jsem řekl, že jsem přesvědčen, že to bude Václav Havel, protože za ním stojí studenti, mladí lidé, což je naše budoucnost. To se pak stalo. Ale představte si, že za mnou pak ve Švýcarsku přišel tajný policista a zjišťoval, jak to, že mám takové dobré informace.

 

V Česku trávíte opět hodně času, obě země střídáte a máte tak kontinuální srovnání. Co byste importovala do Česka ze Švýcarska?

Beatrix Jerie: Samozřejmě děti a vnoučata, máme jich už sedm. A když se tu dívám na ten politický systém, tak bych si přála, aby tu byla ta upřímnost, která je u švýcarských politiků. Přestože i tam se dějí různé věci, tak toto je velký rozdíl. Před 30 lety tu byly velké naděje, které se nenaplnily.

 

Co máte ráda z české kultury? 

Samozřejmě je mi blízká česká hudba, ale i malířství, ráda chodím i do divadla a mám tady i přátele a mé nejbližší kamarádky, Helenu Konstantinovou, malířku, a Janu Kuhnovou, která pracuje na švýcarském velvyslanectví. Známe se už ani nevím, jak dlouho – a to jsou velmi úzká spojení. Jsem v Praze a v Česku moc ráda. (Zde nutno podotknout, že v roce 2018 paní Beatrix obdržela z rukou ministra kultury ČR ocenění Gratias Agit za vytrvalou propagaci české hudby ve světě.)

 

Ve Švýcarsku kromě vašich basilejských koncertů pořádáte každoročně i další zajímavou hudební událost...

Ano, je to letní festival ve Wengenu, v menším alpském středisku. Převzala jsem ho po 10 letech existence a už sedm let je v mé péči. Chtěla jsem ho pozvednout na vyšší úroveň a udělat z něj takovou malou švýcarskou Mekku pro komorní hudbu. Letos to bylo složité, můj tým si v dubnu myslel, že festival budeme muset zrušit. Umělci ale měli „hlad“ si zahrát. Také jsem přidala ještě před začátkem festivalu mistrovské kurzy. A přestože bylo letos cestování omezené, výborně se vydařily. Z českých umělců letos vystoupili duo Milan Al-Ashab s Adamem Skoumalem, a samozřejmě Guarneri trio Prague. Pokračuji i s komorní řadou O půl osmé v Basileji. Koncerty se vrátily do komorního sálu zrekonstruovaného Stadtcasina Basel a vánoční koncerty se konají v kostele sv. Martina.

 

S triem hrajete po celém světě, teď je to komplikované pandemií v Evropě, ale i v zámoří. Guarneri tria Prague se ale dotkla i politika jedné Číny, kdy vám byly už předtím zrušeny koncerty kvůli Praze v názvu souboru…

Marek Jerie: Je hrubá chyba, když se hudba promísí s politikou, k tomu nemá dojít.

 

Ani v tom dobrém smyslu, kdy hudba pomáhá při nějakém výročí například zvýšit povědomí o našem národě, jeho kultuře?

To určitě ano, protože hudba nepotřebuje překlad. Ale toto chování Číny bylo zneužitím kultury. A má příchuť pomsty, která je levná. Když se zruší turné Pražské komorní filharmonie nebo našeho tria, tak je to dobře vidět, ale ekonomické důsledky nejsou tak velké, jako když se zruší nějaký obchodní kontrakt a obě stany přijdou o velké miliony. Do Číny už nepojedeme. 

 

Co má Guarneri trio Prague před sebou?

V dnešní době nejde moc plánovat, ale v příštím roce máme jet do Jižní Ameriky a na podzim do Japonska. Cestou tam nebo zpět bychom mohli zahrát i v Tchai-Pei na Tchaj-wanu, kde se nyní budují dobré vztahy. A také 10. listopadu 2021 vystoupíme v Rudolfinu, ve Spolku pro komorní hudbu na oslavu 35. jubilea našeho souboru. Je pro nás velmi krásné, že budeme moci oslavit toto pro nás důležité jubileum doma v Praze, v Rudolfinu, které je pro komorní ansámbl tím nejvýznamnějším pódiem v celém Česku, na které může dosáhnout. Budeme hrát skladby pouze českých skladatelů: Suk, Smetana, Dvořák.

Beatrix Jerie dodává: Marek tomu říká „naše písničky“.

Dlouhá léta jste působil jako vedoucí Vlastivědného muzea v Dobrušce. Proč jste si vybral právě tento obor?

Přestože jsem nevystudoval historii, ale sociologii se specializací sociologie lidských sídel, k historii jsem měl vždycky velmi blízko. I moje diplomová práce se zabývala historií, konkrétně šlo o analýzu dobrušského společenství v 19. století.  Sociologie mi umožňovala trochu jiný pohled na dějiny, než na jaký jsou zvyklí historikové. Už od patnácti let jsem chodil do dobrušského muzea k dr. Hladkému a historie Dobrušky byla mým velkým a později i naplněným životním snem.

 

Vloni jste dokončil a pokřtil knihu Záhady a taje Orlického kraje, o níž jste řekl, že jste jí chtěl vzdát úctu kraji, v němž žijete. Čím především si to podle vás region Podorlicka a Orlických hor zaslouží?

Já si to dovolím zase trochu obrátit. Pro mne je velkou poctou, že mohu o tomto kraji, který považuji za jeden z nejhezčích v naší vlasti, něco napsat. Je to nádherný tichý kraj, v němž vás může na každém kroku něco hezkého potkat. A když znáte jeho minulost, promlouvá k vám poutavými příběhy, které stojí za to, aby byly zaznamenány.

 

Na jaké místo ve vašem kraji rád zajdete?

V podstatě kamkoliv. Mám samozřejmě rád Dobrušku, ale i Hlinné, kde jsem prožil úžasné dětství, a mnoho dalších míst v Orlických horách.

 

V současnosti už píšete knihu další. Kolikátá v pořadí bude a prozradíte o ní něco?

Právě v těchto dnech je již v tiskárně moje 23. kniha, která nese název Toulky krajem Orlických hor a je vlastně takovou pozvánkou na zajímavá místa regionu. Není to průvodce, vypráví spíše příběhy, které jsou s těmito místy spojeny. Bude i velice pěkně vypravená, doprovází ji mnoho barevných fotografií Pavla Grulicha. Aby vyšly opravdu kvalitně, je to všechno na křídovém papíru, na čemž má zásluhu vydavatelství Víkend, kde knížka vychází.

Zároveň ale pozvolna dokončuji další publikaci, která má pracovní název Zmizelé Orlické hory a vypráví o tom, co všechno zde v minulosti bylo a už není, například o zmizelých mlýnech, tkalcovnách, dolech, hamrech, sklárnách, ale také o zmizelých židovských a německých obyvatelích, o zmizelých cestách a proměně krajiny, o zmizelých zvycích a tradicích, jídelníčcích našich předků, či o jejich nářečí a lidové slovesnosti.

A aby toho nebylo málo, mám rozepsanou další knížku o sochách našeho kraje (ta si ale vyžádá více času) a chtěl bych napsat i publikaci, z níž prozradím jen název: Místa zastaveného času. Ta by měla vyjít v nakladatelství SEN v Hlinném.

 

Dobruška, město, kde žijete, slaví letos 700 let od první písemné zmínky.  Co obsahuje?

Jde o první listinu, která se týká Dobrušky jako města. Historikové ji pojmenovali Mutinovým narovnáním a pan Mutina z Dobrušky jí poskytuje městu celou řadu výsad, z nichž asi nejdůležitější bylo osvobození od robotní povinnosti a potvrzení práva vařit pivo. Podrobněji se s dokumentem můžete seznámit např. v publikaci Dobrušská privilegia. Od pana Mutiny bylo hezké, že listinu datoval jen rokem 1320, takže slavit se může po celý rok.

 

V Dobrušce se narodil buditel František Vladislav Hek, František Adolf Šubert, první ředitel Národního divadla, vydavatel Jan Laichter a mnoho dalších. Jak si vysvětlujete, že tak malé město přineslo naší národní kultuře tolik významných osobností?

To je spíše otázka z oboru sociální psychologie, ale domnívám se, že šlo o kultuře příznivou sociální atmosféru vlastenectví 19. století. K těm osobnostem bych určitě přiřadil i Františka Kupku. Ač se zde nenarodil, Dobruška formovala jeho dětství a mládí a položila velmi důležité základy pro jeho další život.

 

Samostatnou pozornost si zaslouží také Josef Archleb, starosta Dobrušky – vizionář, hybatel dění, zakládající člen Spolku českých žurnalistů, ředitel Výzkumného ústavu kvasného. Kde především spatřujete jeho význam?

Archleb byl podnikatelskou osobností tzv. gründerského, čili zakladatelského typu. A ona snaha a touha prosazovat stále něco nového, jít neprozkoumanými cestami, je nejzákladnější charakteristikou jeho osobnosti. Jeho přínos pro Dobrušku nespočívá jen v samotné podpoře průmyslového podnikání, ale i ve vytváření příznivého klimatu pro kulturní rozvoj města.

 

Josef Archleb podporoval také začínajícího malíře Františka Kupku. Projevila se i tady jeho pokrokovost?

Nevím, jestli bych to nazval zrovna pokrokovostí, ale tihle zakladatelé moderní české společnosti měli to, čemu se říká čich na talenty. Zřejmě jej nepostrádal ani Archleb a jeho podpora Kupky je toho jedinečným důkazem.

 

František Kupka Archlebovy naděje nezklamal. Dnes je považován za malíře světového významu a cena jeho děl neustále stoupá. Kde v Dobrušce najdeme malířovy stopy?

Unikátní záležitost je v prostorách staré radnice v podobě expozice Mládí Františka Kupky s galerií jeho prvotin. Je to nejvzácnější památka, kterou Dobruška po Kupkovi má. Je zde také škola, která nese Kupkovo jméno, stejně jako ulice, která k ní vede. U školy je Kupkův památník a na domě, kde žil, pamětní deska. Ale to nejdůležitější je, že dobrušští obyvatelé o Kupkovi vědí, váží si ho a mají ho za svého spoluobčana.

 

Máte v „galerii“ místních osobností svého favorita? Kdo je vám obzvlášť sympatický a proč?

Zajisté, že jsou zde osobnosti, které se nejvýrazněji zapsaly do regionální i národní historie: Hek, Šubert, Kupka, Laichter a řada dalších, kteří si nepochybně zaslouží naši úctu. Mnohým jsem se věnoval i v tom, co jsem napsal. Chtěl bych ale připomenout ty, o nichž se tolik nepíše, ale kteří si toto uznání zaslouží rovněž. Za všechny bych jmenoval alespoň Václava Matouše a Ladislava Hladkého, kteří byli zakladateli moderní dobrušského dějepisectví. Jsem rád, že jsem mohl patřit mezi jejich přátele. Mimo jiných lidí také jim vděčím za to, že mám Dobrušku a její minulost rád.

 

 

Vizitka

Jiří Mach (nar. 30. června 1950)

Absolvoval dobrušské gymnázium (1968) a Filozofickou fakultu Karlovy univerzity v Praze, obor sociologie lidských sídel – andragogika (1973).

Pracoval na ONV v Rychnově n. Kn. ve Státním okresním archivu a na odboru kultury v oblasti péče o památky. Od poloviny 80. let až do roku 2017 vedl dobrušské vlastivědné muzeum.

Napsal více než tři desítky knih a publikací (převážně v žánru literatury faktu) zaměřených na regionální historii. Publikuje také v místních a regionálních periodikách a sbornících.

 

Groš, z. s.: národopisné soubory Groš a Rožínka, Dolní Rožínka, okres Žďár nad Sázavou, kraj Vysočina, 592 obyvatel

 

Na anketní otázky odpovídala Mgr. Simona Špačková – předsedkyně zapsaného spolku, vedoucí souboru Rožínka

 

Jak váš spolek představíte? Čím se zabýváte? Odkud pocházíte?

Jsme zapsaný spolek, který díky národopisným souborům GROŠ a ROŽÍNKA udržuje lidové tradice folklórní oblasti Horácko. Naše domovská obec je Dolní Rožínka, ale díky velké přízni obcí Blažkov, Bukov a Rožná můžeme rozvíjet děti a mládež regionu Bystřicka. V programu obou souborů jsou nastudovány dětské hry, říkadla, písně, tance a zvyky na Vysočině. Naší snahou je ukázat a přiblížit krásu rodného kraje. Od roku 2013 jsme držiteli titulu Nositel tradic Bystřicka, který nám byl udělen u příležitosti oslav 30 let naší činnosti.

 

Kdy a za jakých okolností spolek vznikl, resp. byl obnoven? Jaké byly motivace a důvody k jeho založení?

Zapsaný spolek GROŠ vznikl v červnu 2015 na základě nové platnosti občanského zákoníku, takže byl pouhým právním pokračováním tehdy občanského sdružení GROŠ. Historie vzniku (bez ohledu na současný název) národopisných souborů Rožínka a Groš sahá až do školního roku 1982/83, kdy učitelka zdejší základní školy paní Věra Palatická založila třídní národopisný kroužek.

V té době nikdo netušil, co to obnáší, ale všichni ve třídě byli nápadem nadšeni tak, že dokázali ovlivnit i rodiče. Ti pomáhali s šitím prvních krojů. Děti (mezi něž jsem patřila i já) si tehdy především hrály a opravdu je to bavilo.

Za celou dobu byly hlavním a nejdůležitějším motorem děti, které do souborů přicházely. Dalším důležitým faktorem nepřetržité činnosti souborů byla snaha všech vedoucích pokračovat v předávání odkazu našich předků – předávat dětem písně a zvyky, pracovat ve věkově různorodé skupině, která spolu žije a vzájemně se ovlivňuje.

 

Věnujete se lidovým tradicím folklórní oblasti Horácko. Můžete nám je přiblížit? Podařilo se vám v tomto regionu objevit „skrytý poklad“?

Náš folklórní region se řadí mezi jeden z největších v Čechách a na Moravě. Jde o oblast, která není po folkloristické stránce tak známa jako např. Chodsko, Valašsko a Slovácko.

Hornatá krajina a drsné podnebí určovaly charakter života lidí v minulosti. Horácko bylo chudé na úrodu. Proto jsou jeho kroje krásné, ale skromné, plně podléhající funkčním hlediskům. Především v oblasti písní a tanců pak patří Horácko k nejbohatším a nejpestřejším etnografickým regionům. Na jeho tvorbu působily vlivy pramenící především z pohybu obyvatelstva jak české, tak i moravské strany.

Naše soubory jsou součást Bystřicka, což je malebná hornatá krajina s četnými památkami. I u nás na Rožínce máme kulturní památku – zámek, ke kterému se váže bohatá historie spojená s rožíneckým panstvím. V naší blízkosti ve Zlatkově se narodil František Štourač a z jeho kroniky víme, že se zlatkovští obyvatelé považovali za Horáky. Bylo to dáno tvrdými životními podmínkami, které odpovídají životu v horských oblastech (kruté zimy, silné větry a chudá půda, jež vyžadovaly stálou, úmornou práci).

Hudební a taneční repertoár tohoto území se přiklání k Jimramovsku a Poličsku. Je to mimo jiné i oblast tanců se střídavým taktem (mateníků, směsků, přes nohu atd.).

V různých variantách se zde tančí špacírka, řemeslnické tance, šotyška, písmeny, strašák, sedlák, hulán, husar, židovská, holubička. Z trojicových tanců je to hrách, zahradník, mysliveček. Objevují se tu i taneční hry, kolové tance a tance milostného rázu.

Bystřicko bylo lnářským krajem, proto se téměř v každé obci o masopustu tančilo „na len“ a při dotrhávání lnu pak na poli „tanec kolem věnečku“, který byl spojen i s jeho válením. Tyto tance byly spjaté se zvyky pro zajištění budoucí úrody lnu.

Bystřicko vždy patřilo k místům, které taktéž vynikalo lidovými muzikanty (p. Mareš z Pivonic, p. Bartoň z Víru, p. Veselý ze Zlatkova, p. Macháček z Lísku a p. Bervid z Domanína), kteří se podíleli na udržování tak velkého počtu písní a tanců.

Mezi velké muzikanty a šiřitele místních lidových písní a tanců náležel ředitel školy ve Věchnově, později v Bystřici, vedoucí pěveckých sborů, dirigent a skladatel p. Josef Kšica.

Při výzkumu lidových tanců pomáhal bystřický sběratel, písmák, kronikář a informátor p. Josef Pavelka.

Díky bohatému odkazu můžeme s těmito materiály pracovat a být na jejich obnovu pyšní. Jedním z nich je vítání dětí do života podle starých zvyků z Horácka. Dívky představují starší ženy, které dříve chodívaly po narození do domu, aby dítě přivítaly, matce donesly silnou lokšovou polívku, rosolku a napečené koláče. Samy si pak dítě prohlédly, poklebetily, obdarovaly ho (např. chlebem, aby nikdy nepoznalo nouzi a hlad) a popřály mu do života.

Dalším takovým naším skvostem je pásmo: Dotrhávání lnu. Pro naše soubory tento starý zvyk choreograficky zpracoval pan Miloslav Brtník a my se k němu vracíme vždy, když nám dívky dospějí do věku, že jeho podstatu pochopí a jsou schopné představovat ženy na lněném poli. Podle zvyku na něm nechaly zbytky úrody jen na malý rulíček, který z toho spletly, smotaly jej k zemi, tancovaly kolem něj a po rozloženém lnu prováděly skákání nebo válení. (Pozn. red.: Jak tento zvyk vypadal, se určitě podívejte na videu v odkaze zde: http://www.lidovakultura.cz/2018/03/22/d-27-hry-a-tance-pri-trhani-lnu-na-zapadnim-horacku/.  Autorka odpovědí je tou osobou, kterou při tlučení kozla zvedne dívka nad hlavu, a pak ji vozí na trakaři a schválně z něj shazuje.)

 

Jak vůbec s tradicemi pracujete? Na co navazujete? Pátráte i v archivech? 

Za všechny popsané tance a zvyky na Horácku vděčíme mnoha pracovitým lidem, kteří vydali svoji energii, aby se hledání v archivech a sbírání materiálů věnovali. Byla bych však velmi špatným Horákem, kdybych zde nevzpomněla dvě jména, která ovlivnila nejen mě, ale všechny, kteří se Horácku věnují. Těmi lidmi byli paní Zdeňka Jelínková a Míla Brtník. Jejich školení byla vždycky náročná, ale obdivuhodná.

V současné době se o nás stará Horácké folklórní sdružení, které vydává obnovené zápisy, jež už nejsou jinak dostupné. Vydávají DVD, nahrávky písní a tanců, organizují soutěže, školení a dokážou vždy poradit. Je to pro nás takový bezpečný přístav, ve kterém se rádi zastavíme.

Díky antikvariátům se člověk dostane ke knihám, které o Horácku vycházely a v nichž jsou krásně popsané zvyky. Takto jsem si nakoupila spoustu brožurek, knih a zpěvníků písní, z nichž mohu vycházet. O našem regionu jich je opravdu dost, a když k tomu přidám nové zpěvníky, které vznikly v posledních letech, mám pro práci s tradicemi podkladů dostatek.

Když chci vytvořit novou choreografii, tak přemýšlím, pro jakou skupinu dětí program dělám a na ni svoje nápady „napasuji“. Protože se nám děti střídají, tak využíváme i staré choreografie, které oprášíme a nacvičujeme znovu s jinými dětmi tak, abychom byli schopní mít v zásobě na každé roční období aspoň jedno nacvičené představení.

Pokud mám říct, na koho navazuji, tak je to především zakladatelka souboru paní Věra Palatická, díky níž jsem k zapomínanému Horácku přirostla. Právě ona nám dopřála „taneční školu“ Ing. Miloslava Brtníka, kterému vděčím za to, že ovládám horácké tance a jsem schopná zpracovávat materiál do podoby vystoupení. Dále bych mohla vyjmenovávat spoustu dalších současných učitelů, folkloristů, etnografů, muzikantů, s nimiž se setkávám a i oni přispívají k mému rozvoji a tím k rozvoji práce v souboru.

 

Nakolik aktivní činnost vyvíjíte? Jakých cílů chcete dosáhnout? Máte ambici stát se hybateli širšího kulturního dění?

Pracujeme celoročně, vystoupení uskutečňujeme podle potřeby obcí a zájemců, kteří nás kontaktují. Pravidelně to bývá o Vánocích v Domově pro seniory na Mitrově, v kostele sv. Havla v Rožné, účastníme se Krajské přehlídky dětských souborů a soutěže Zpěváček. Každoročně v červenci zajišťujeme program na Veselém Kopci a pořádáme pro děti letní soustředění.

 

Oslovujete všechny věkové skupiny? Daří se vám podporovat mezigenerační dialog? 

Většinu našich členů tvoří děti z 1.−9. třídy, ale jak nám postupně rostou a jejich zájem o práci neupadá, tak jsme nyní ve fázi, že sdružujeme děti, mládež i dospělé, kteří v souborech aktivně pracují. Všichni společně trávíme týden o prázdninách na soustředění, kde se propojují všechny generace a starší (v pozici instruktorů) připravují program pro mladší. Vzájemně se ovlivňují.

Díky každoročnímu vystoupení v domově pro seniory se nám daří opakovaně se setkávat s lidmi, kteří nás několik let rádi poslouchají a my jim přinášíme radost v podobě lidové písně. Zároveň tak sbližujeme děti s nejstarší generací.

 

Co vás na této činnosti těší a co vám ji naopak komplikuje?

Mám radost z toho, kolik dětí za celou dobu našimi národopisnými soubory prošlo. Na výročí 30 let činnosti v roce 2013 jsem to zhruba počítala a už tehdy to bylo přes tři sta. Raduji se z povedených vystoupení, ze spolupráce s ostatními vedoucími a s rodiči dětí.

Těší mě, že máme prostory na pravidelné zkoušky, že dokážeme zajišťovat obnovu krojového vybavení a veřejná vystoupení.

Komplikace přináší čas – někdy jsou to nevrácené kroje, někdy problém s nedostatkem muzikantů, občas někdo nepřijde na vystoupení, jindy nemáme dostatek krojů ve všech velikostech. Vždycky se nějaký problém objeví a musíme se s ním vyrovnat. Jsou těžší roky, které přinášejí více rozhodování, a jindy je veselo. Za tak dlouhou dobu by to ani jinak nešlo.

 

Jste zapsaný spolek nebo jen neformální sdružení, máte právní subjektivitu?

Jsme zapsaný spolek GROŠ, z. s., a máme svoje stanovy i logo.

 

Kolik lidí spolek sdružuje? Jaké jsou jejich věkové, profesní a genderové charakteristiky a jaké povinnosti ze členství vyplývají?

Počet členů, kteří aktivně pracují, je deset a dále je stav ovlivněn tím, kolik dětí chodí do souborů. Člen spolku má povinnosti vyplývající ze stanov dostupných na našich webových stránkách – především se podílet na činnosti, chránit majetek (to je hlavně naše krojové vybavení). Všichni členové spolku v něm pracují ve svém volném čase, bez nároku na odměnu. V současné době jsou to lidé, kteří v souborech vyrostli. Nejdříve jsme byli dětmi, postupně jsme se proměnili v tanečníky, teď stárneme a stali jsme se vedoucími. Má to velkou výhodu, neboť se nám dobře počítá, kolik let už na Rožínce existujeme.

 

Jaký je vztah obecního zastupitelstva/magistrátu ke spolku? Máte jejich podporu?

Podporu naší obce i obcí okolních máme velkou. Zatím jsem se na žádném jednání nesetkala s překážkami. Je to pro nás pomoc především finanční, ale ceníme si i vstřícného jednání v případě nějakého problému.

 

S jakými dalšími organizacemi spolek spolupracuje? Kdo vás podporuje? Z čeho hradíte výdaje?

Kromě obcí spolupracujeme se Základní a Mateřskou školou v Dolní Rožínce, která nám poskytuje prostory pro zkoušky, půjčuje některé vybavení, podporuje naše vedoucí a pomáhá se zajištěním dozoru na velkých vystoupeních.

Výdaje hradíme z dotací obcí Dolní Rožínka, Rožná, Bukov a Blažkov. Hlavní finanční obnos jde z Rožínky, ale i ostatní obce jsou k nám štědré. Další výdaje (např. dopravu) proplatí ten, kdo si nás pozve na vystoupení.

 

Jaké projekty jste realizovali? Co se ne/povedlo? Na čem pracujete nyní? Na jaký výstup své dosavadní činnosti jste opravdu pyšní?

Nevím, zda mám přemýšlet o úspěších za dobu, když jsem ještě byla dítětem – to by pak byla účast na folklórním festivalu ve Strážnici a natáčení videotéky horáckých tanců, kterého jsme se účastnili.

Pokud bych měla myslet na úspěchy souborů celkově, tak k dalším největším patří vystoupení na mezinárodním festivalu v Liptále, v Brně, opakovaná účast v celostátních kolech soutěže Zpěváček ve Velkých Losinách, účast v celostátním kole přehlídky dětských folklórních souborů a setkání se soubory středního Německa-Hesenska. Členové souborů spolupracovali i s Bystřickou kapelou při natáčení pořadu České televize Ta naša kapela a také jednom díle pořadu Naše tradice.

Jak už bylo řečeno výše, jsem velmi ráda, že se podařilo udržet tradici vítání občánků v obřadní síni v Dolní Rožínce, jež vzniklo podle starých zvyků na základě materiálů převzatých z Horáckého muzea v Novém Městě na Moravě.

 

Jak motivujete děti?

Pokud chtějí, tak se k nám přihlásí. Některé zapíší rodiče, protože oni v souboru také vyrostli. No a my se pak snažíme společně prožívat souborový život. Nevím, jestli „ta naše děcka“ musíme nějak zvlášť motivovat. Oni chodí, protože chtějí. Hrajeme s nimi hry jejich předků, seznamujeme je s písničkami, tvoříme pásma pro vystoupení, jezdíme na týdenní soustředění. Vystupujeme v jejich dědinách třeba pro hasiče nebo babičky, takže je vždycky doma pochválí… A když nechtějí, tak skončí a odejdou.

 

Pracujete s dětmi a vystupujete často venku, což může přinášet řadu složitých, ale i veselých situací. Můžete na nějakou takovou zavzpomínat?

Těch by bylo. Oni ty situace vždycky vypadají složitě, ale po čase se jim v souboru smějeme. Je pravda, že jsou to někdy infarktové stavy především pro mě, ale když uplyne čas a přemění se na vzpomínky, děcka začnou prohlížet fotky a vzpomínají. Pak se společně smějeme především situacím, kdy jsme museli něco zachraňovat a improvizovat.  Bylo by to na dlouhé vyprávění…

 

Jak vaše plány na letošní rok zkomplikovala současná mimořádná situace? Vzešlo z ní pro vás také něco dobrého?

Situace zkomplikovala především naše týdenní letní soustředění, které jsem musela odvolat. Byla zrušena všechna naše vystoupení a nekonaly se zkoušky. Zatím nevím, co by pro nás mohlo vzniknout dobrého. Snad jen jsem měla víc času na ušití nových spodnic, košil a vesty. To jediné bych mohla považovat za dobré – jinak se pro nás činnost zastavila.

 

Slovo na závěr…

Všechny akce, vystoupení, nácviky, zajištění programu, prostě vše, co děláme, by se nikdy neuskutečnilo, kdyby v našem spolku nebyli lidé, kteří nám pomáhali, pomáhají a pomáhat budou. V každé etapě naší historie to byli především vedoucí souborů, ale také nadšenci, kteří nás podporují, rádi něco podrží, přinesou, odnesou. Těch si velmi vážím.

 

Web: gros.zsdr.cz