pátek
3. prosince 2021
svátek slaví Svatoslav
Lidová muzika z Chrástu
© Foto: Milan Svoboda



Sonda do života uměleckých spolků v obcích do 3 tis. obyvatel – Lidová muzika z Chrástu

CHRÁST (okr. Plzeň-město): Česká republika je kulturním státem a má se v tomto ohledu čím pochlubit, jeho velká síla tkví v hojném kulturním a uměleckém dění v menších sídlech a obcích. Často se v Národním informačním a poradenském středisku pro kulturu (NIPOS) setkáváme s dotazy, kolik lidí v České republice se vlastně věnuje ve svém volném čase umění a kultuře, a zda a jak by se tomuto sektoru dalo pomoci. Dnes vám proto představíme folklorní soubor Lidovou muziku z Chrástu a spolek, který činnost souboru zaštiťuje – Chrásteckou muziku, z. s. Letos jim vyšlo nové album, první folklorní vinyl po mnoha desetiletích.

Autor článku: 
Irena Koušková

Lidová muzika z Chrástu/ Chrástecká muziku, z. s., folklorní soubor, Chrást, okres Plzeň-město, Plzeňský kraj, 1800 obyvatel

Na anketní otázky odpovídá Vojtěch Kouba – vedoucí kapely

 

Představte se… Na Facebooku píšete, že jste folklorní soubor, který chce hrát muziku tak, aby dávala smysl. Co to konkrétně pro vás jako mladou kapelu znamená a jak záměr naplňujete?

Na folklor (zvlášť u nás na západě Čech) je často nahlíženo jako na aktivitu, která je spojena pouze s dětmi a jejich výchovou, a která je zcela závislá na podpoře a pomoci zvenčí. To je zčásti pravda, podpora ale nesmí být spojena s dojmem, že jde o něco neživotného, nezábavného. Většina z členů naší muziky prošla specifickým prostředím dětských folklorních souborů. V určitý čas jsme museli přemýšlet, zda chceme pokračovat v tom, co jsme dělali jako děti, a jakým způsobem. Chceme hrát hudbu, kterou máme rádi, protože má svoje kvality: je jednoduchá, je nám blízká, je spojena se silnými texty.

 

Kdo jsou vaši fanoušci? Může folklor a lidová píseň oslovit i mladé lidi, kteří nemají základ v domácím muzicírování a poslouchají úplně jiné žánry?

Určitě ano. Jen o tom ne vždycky vědí. Mám pokaždé radost, když mi otevření lidé různého věku a z různých prostředí říkají, že nečekali, že se jim bude takhle líbit lidová hudba. Pokud ovšem uspořádáme koncert, musíme se o publikum zasloužit, základem potom jsou naši známí. To ale myslím znají i mnozí profesionálové. Ve chvíli, kdy nás někdo pozve na svoji akci, dochází právě k těm překvapením.

 

Záleží vám na autentičnosti, používáte tradiční lidové hudební nástroje?

Hrajeme na klasické, většinou nijak výjimečné nástroje – smyčce, klarinety a flétny. Jediným výrazným specifikem naší kapely jsou chodské dudy z dílny Jaromíra Konrádyho.

S autentičností je to složité. Ve chvíli, kdy se setkám se skutečnou, živou tradicí, chci se k ní připojit, nechávám se jí strhnout. Ale lidová hudba v Čechách je už desítky let předávána v upravené podobě, prostřednictvím škol nebo folkloristického hnutí. Dokonce i chodské kapely se v dnešním složení, s basou a houslemi, objevily až v padesátých letech. Nebudeme už nikdy hrát jako muzikanti zachycení na voskových válečcích, i kdybychom se převlékli do jejich krojů a zkusili zrekonstruovat jejich nástroje. Máme jiné hlasy, nemáme tak hrubé ruce, žijeme v jiném světě. Přesto věřím, že se můžeme přiblížit tomu, co chtěli ve svých písních vyzpívat.

 

Pátráte v archivech?

Ano, i když na to bohužel nemám moc času. Fascinuje mě bohatství zápisů lidových písní uchovávané v Etnologickém ústavu Akademie věd i na dalších místech. Jsem rád, že alespoň části z těch tisíců zápisů vycházejí v edicích a moc se těším, že snad brzy dojde k digitalizování všech těch záznamů. Snad ještě zajímavější jsou písně Lužických Srbů, včetně těch zapsaných českými folkloristy (Ludvíkem Kubou či Adolfem Černým). Na CD Za čěskimi horami jsme představili písně většinou z nejznámější, Smolerovy lužickosrbské sbírky. K dispozici jsou ale stovky dalších, mimořádně krásných zápisů.

 

Kdy, kde a za jakých okolností váš soubor vznikl? Jaké byly motivace a důvody k jeho založení? Co bylo katalyzátorem?

Soubor vznikl v devadesátých letech v rámci základní umělecké školy v Chrástu pod vedením Zuzany Klepalové. Já jsem byl součástí jeho první generace. Silná generace spojená s mými mladšími bratry dokázala přežít odchod zakladatelky i proměnu z dětského souboru v dospělý. Jsem rád, že jsem mohl být při tom a že to muzikanty se mnou pořád baví. Při ZUŠ Chrást pořád existuje Malá muzika, která je s naší kapelou propojená.

 

Podílíte se aktivně na kulturním dění v obci, nebo jen vycházíte z folklorní tradice plzeňského regionu?

Chrást je příměstskou obcí s průmyslovou minulostí, živých tradic je tu opravdu málo a všichni vědí, že za kulturou si mohou dojet do blízké Plzně. Fungují tu ale ohniska, která spojují aktivní lidi. Patří mezi ně jistě chrástecký farní sbor Českobratrské církve evangelické s aktivním farářem Karlem Šimrem, základní umělecká škola s ředitelkou Pavlou Sovovou a přes údolí všemožné aktivity v obci Smečice spojené s loutkářem Vladimírem Sosnou. S těmi všemi spolupracujeme, podílíme se pochopitelně také na akcích obce. V Plzni jsme před mnoha lety převzali organizaci jarního Setkání dětských lidových muzik, které bohužel už dvakrát zrušily dopady koronaviru.  

 

Nakolik aktivní činnost s kapelou vyvíjíte? Jakých cílů chcete dosáhnout? Máte ambici stát se hybateli širšího kulturního dění?

Jsme skuteční amatéři, z latinského amare. Děláme to, co máme rádi jako součást našich životů, vedle našich zaměstnání nebo škol. Ano, chceme být hybateli kulturního dění, ale nedáváme si nesplnitelné cíle. Chceme hrát a oslovovat ty, kteří budou chtít poslouchat. Rádi podporujeme zajímavé kulturní projekty, teď aktuálně to bude obnova barokní fary v obci Holostřevy, která je duchovním a kulturním centrem pro mnoho lidí nejen z Plzeňska.

 

Oslovujete všechny věkové kategorie? Daří se vám podporovat mezigenerační dialog?

Je to rozhodně naším cílem. A je to přirozené – zpíváme písně většinou o lásce, které napsali mladí lidé. Na výchovných koncertech v mateřské škole to ještě všichni chápou, my starší si to musíme občas připomínat.

 

Folklor je jakýmsi mostem mezi námi a našimi předky. Stojí za to se dnes ohlížet a srovnávat kontext naší doby a té jejich? Lze v tom najít naději a povzbuzení, nebo takto neuvažujete? 

O minulosti a svých předcích nejspíš někdy uvažoval každý. Ve skutečnosti ale nemáme stroj času, nedokážeme, a většinou ani nechceme se vrátit někam zpátky. Žijeme teď a tady. Pokud zpíváme jejich písně, zpíváme je jistě v jiném kontextu. Musíme si je přivlastnit, musíme je zpívat po svém. Ale věřím, že je možné napojit se na ně, zpívat se stejnou radostí.

 

Co vás na hraní a zpívání těší a co vám „dělání muziky“ naopak komplikuje?

Co nás těší, je snad jasné – možnost hrát jednoduchou, ale přitom smysluplnou hudbu. A potkávat se díky ní s dobrými lidmi. To v současnosti pochopitelně výrazně komplikuje koronavirus. V minulém roce se nám naštěstí podařilo natočit album Svatební & pohřební, plánované také jako vinylová deska. Během podzimních opatření jsme měli spoustu práce s jeho dokončováním a s crowdfundingem, který nám pomohl výrobu desek financovat. Teď, na jaře, už jenom čekáme, asi jako všichni muzikanti.

 

Jste zapsaný spolek nebo jen neformální sdružení, máte právní subjektivitu?

Činnost souboru zaštiťuje spolek Chrástecká muzika, z.s.

 

Kolik členů spolek sdružuje? Jaké jsou věkové, profesní a genderové charakteristiky členů sdružení? Jaké povinnosti z členství vyplývají?

Členů spolku je aktuálně 13, což odráží počet muzikantů v kapele. Ne vždy ovšem vystupujeme všichni. Většina členů souboru už má studia za sebou a pracuje – máme mezi sebou několik učitelů, ale také počítačového grafika, datového experta, nadějnou vědeckou pracovnici nebo průvodce plzeňským historickým podzemím.

 

Jaký je vztah spolku k obecnímu zastupitelstvu? Máte jejich podporu?

Ano, myslím, že je vše v nejlepším pořádku. Chrást má malý, ale aktivní tým kolem starosty, úřad funguje s dobrými výsledky, včetně ekonomických. Obec podporuje spolky drobným finančním příspěvkem, my jsme obci k dispozici, pokud je potřeba.

 

S jakými dalšími organizacemi spolupracujete? Kdo vás podporuje? Z čeho hradíte výdaje?

Klíčovými partnery v Chrástu jsou pro nás místní evangelický sbor, v jehož prostorách zkoušíme, a také ZUŠ Chrást. Neformální spolupráce probíhá mezi většinou folklorních souborů, jejichž členové se potkávají a často si i různě vypomáhají. V tomto ohledu jsme v mnohém vděčni souboru Gaudeamus VŠE, Praha nebo Malé české muzice Jiřího Pospíšila, v současnosti spolupracujeme se souborem Šáteček ze Semic.

Výdaje se snažíme udržovat při zemi. V letech, kdy se nám podaří vyjet na nějaký folklorní festival, žádáme o dotaci na podporu mobility Odbor regionální a národnostní kultury Ministerstva kultury ČR. Vznik filmu Naše zvony pěkně znějí a ušití několika kostýmů podpořil Plzeňský kraj.

 

Jaké projekty jste realizovali? Co se ne/povedlo? Na čem pracujete nyní?

Máme za sebou několik CD, včetně alba Za čěskimi horami s písněmi Lužických Srbů. V roce 2016 se nám podařilo vydat knihu Plzeňské písně, která obsahuje hned dvě CD s naším výběrem toho nejzajímavějšího ze sbírek lidových písní z Plzeňska. Natočili jsme také film Naše zvony pěkně znějí. A minulý rok jsme žili svatebními a pohřebními písněmi, které vyšly na dvou gramofonových deskách.

Pochopitelně, že se mnohé nedaří. Vcelku málo jezdíme na různé větší festivaly, také proto, že nemáme tanečníky, tím jsme hodně limitovaní. V roce 2020 jsme konečně měli být součástí festivalu Strážnice, na to jsme čekali mnoho let. Bohužel, Strážnice, stejně jako festivaly v Lužici, jsou za současné situace jen krásným snem.

 

Na jaký výstup své dosavadní činnosti jste opravdu pyšní?

Ještě máme plnou hlavu svatebních a pohřebních písní. Spíš než slovo „pyšní“ bych ale použil „vděční“. Natáčeli jsme už podruhé s Jaroslavem Krčkem, ve studiu ČRo Plzeň. Obal dvojalba zpracovala skvělá výtvarnice Michaela Dušková. A díky crowdfundingu jsme vybrali dostatek peněz na to, aby album mohlo vyjít. Víme, že to není samozřejmost a máme z toho radost. A už se těšíme, až bude možné udělat slavnostní koncert.

 

Jak plány spolku na letošní rok zkomplikovala současná mimořádná situace? Vzešlo z ní pro vás také něco dobrého?

Je nám líto festivalu Strážnice 2021. Připravovali jsme pořad věnovaný lužickosrbskému folkloru, takže i kdyby se letos festival mohl konat, jistě by byl bez Lužických Srbů. Opatření proti koronaviru odsunula také jednu souborovou svatbu. Oproti hrůzám, které zažívají zdravotníci, to ale nic není. A pokud mluvím za sebe, mimořádná situace mi přinesla několik klidných, a přitom intenzivních měsíců s rodinou. Naopak jedním z nejsmutnějších zážitků letošního jara bylo zjištění, že majitelé domu č. p. 12 v Chrástu nenávratně zlikvidovali poslední z kamenných špejchárků, který jsme v obci měli, ale to s pandemií nijak nesouviselo.

 

Na webu píšete, že jste v současnosti jediným folklorním souborem v České republice, který do svého programu zařazuje lidové písně Lužických Srbů, nejmenšího slovanského národa, jehož příslušníci žijí v německých spolkových zemích Sasko a Braniborsko. Co vás k zájmu o Lužici přivedlo?

Lužice je krásná, relativně blízká, a přitom exotická krajina kousek od našich hranic. Poprvé jsem tam byl před lety s rodiči. Velikonoční jízdy katolických Lužických Srbů se stovkami koní pro mě byly setkáním se skutečným folklorem, o kterém jsem snil dlouhá léta v dětských souborech. Trvalo to hodně let, ale dostal jsem se i k lužickosrbské lidové hudbě. Členové souboru se potom oprávněně ptali, proč bychom měli zpívat v cizím jazyce cizí folklor. Poznat Lužické Srby ale skutečně znamená najít blízké příbuzné, jsou nám bližší, než třeba Slováci. Odbočka k srbskému folkloru je tedy způsobem, jak lépe poznat náš vlastní.

 

Letos vám u Radioservisu vyšlo album s „písněmi, které doprovázely na cestu“, třicet svatebních a pohřebních písní z Čech, západní Moravy, Horní a Dolní Lužice. Není to poprvé, co jste úspěšným crowfundingem pokryli náklady na vydání nosičů. Pokračujete tedy v konceptu započatém před pěti lety albem Plzeňské písně?

Plzeňské písně vznikly před pěti lety jako pokus vytvořit „best of“, popsat šíři a možnosti plzeňského folkloru. Tahle snaha byla spojena s titulem Evropské hlavní město kultury 2015. Dneska žasnu nad naší odvahou. Díky mnoha milým lidem se nám povedlo vybrat dostatek peněz, díky designérce Štěpánce Bláhovcové vznikla zajímavá a netypická kniha, jejíž součástí jsou třeba pohlednice nebo mapa, a také DVD s animovanými a hranými videoklipy.

Svatební & pohřební už si nekladly žádný takhle velký cíl. I když, vydat první folklorní vinyl po mnoha desetiletích, to vlastně není špatné.

 

Spolupracujete s řadou talentovaných lidí, výtvarníků, filmařů, třeba z plzeňského festivalu animovaného filmu Animanie, kteří dávají folkloru nový šmrnc. Videoklip k písni „Za Škodovkou nad komíny“ je zábavný, hravý, trochu punkový, a přitom skvěle s hudbou souznící.

Děkujeme, vyřídíme to Kubovi Čermákovi. Mně při sledování toho klipu trochu mrazí, protože je natočen na místě bývalé obce Škvrňany, ze které nezbylo téměř nic. Co nepodlehlo náletu na konci války, zaniklo při stavbě panelového sídliště. Plzeňáci často ani nevědí, kde původní obec byla. A náš kamarád Cermaque kvůli ní přijel, nechal na sebe to místo působit a výsledkem je tenhle klip.

 

Zdá se, že rádi překračujete hranice folkloru, že se jím bavíte a chcete bavit i ostatní. Pořádáte v Praze např. Městský folklorní festival Strašnice nebo Folklorní mejdlo…

Pozor, Folklorní mejdlo, jeden z nejzajímavějších počinů současného folkloristického hnutí, nepořádáme my, ale naši skvělí pražští přátelé. My se pyšníme tím, že jsme na téhle skvělé akci, spojené pochopitelně především s moravskými kapelami, zahráli jako první česká muzika. Stejně tak jako jsme už několikrát roztančili účastníky tanečních večerů Balfolk.

Městský folklorní festival Strašnice v prostorách Trmalovy vily je naopak naší myšlenkou, zatím proběhl první ročník (v roce 2019) s výbornými ohlasy. Získali jsme záštitu a podporu Prahy 10, zdálo se, že může vzniknout životaschopná tradice. Pak přišla epidemie. Uvidíme, v jaké podobě se festival rozjede po ní.

 

Jste regionální ekonom, ale doktorát jste získal z kulturologie na FFUK, působíte jako vysokoškolský učitel na VŠE v Praze, máte tedy vliv na studenty Art managementu… Dá se říci, že díky vám popularita folklorních tradic mezi budoucími ekonomy strmě stoupá? 

Pro začátek bych byl rád, kdybych se zase se studenty mohl vidět i jinak, než online, takhle je působení učitele opravdu hodně virtuální. A co se týče popularity folkloru – jsem odmala zvyklý spíš na předsudky vůči lidové hudbě a folklorismu. S téměř úplným vymizením lidové hudby z veřejného prostoru, kterého je mi pochopitelně líto, zmizely i tyhle předsudky. Pro mnohé studenty je česká i moravská lidová hudba stejně exotická jako jakákoliv jiná world music. S tím právě pracuje Folklorní mejdlo a vlastně i my. Připomenu taky, že na Vysoké škole ekonomické funguje už sedmdesát let folklorní soubor Gaudeamus. Pod zdánlivě sterilním povrchem téhle velké vzdělávací instituce se skrývá mnoho zajímavého. 

 

Jak jste se vlastně dostal k folkloru vy sám?

Žádný specifický příběh to nebyl. Nemám rodiče ve folklorních souborech, byť se u nás doma vždycky zpívalo. Hodně způsobila právě chrástecká základní umělecká škola. Dlouho jsem také hrál v plzeňském dětském souboru Jiskřička a dalších uskupeních. Klíčové bylo rozhodování tak v osmnácti letech, jestli toho celého nechat. Řekl jsem si, že ne, že mě to baví.

 

www.chrlis.cz

Mohlo by vás také zajímat...

ČR-PRAHA: Knihovna Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu je veřejná specializovaná knihovna, která letos slaví 30 let svého trvání. Knihovna pokračuje v budování knihovního fondu, jehož základ tvoří historický fond Masarykova lidověvýchovného ústavu. Knihovní fond reflektuje rozvoj osvětové činnosti, mimoškolního vzdělávání, knihoven a amatérského umění od poloviny 19. století. Zrcadlí přístupy k podpoře osvětové, kulturní a výchovné činnosti tak, jak je ovlivňovaly rozdílné politické podmínky.

Celá ČR, Hl. m. Praha
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média, Divadlo a tanec, Hudba, Vzdělávání
Co se děje
03.12.2021

ZLÍN: Dne 1. prosince 2021 odejel na poslední cestu legendární český cestovatel, spisovatel, fotograf a filmař, inženýr Miroslav Zikmund. V roce 1995 díky etnografovi PhDr. Karlu Pavlištíkovi věnovali oba cestovatelé celý svůj archiv Muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně, které společně s Klubem H+Z uchovává, zpracovává, zpřístupňuje a rozvíjí jejich odkaz.

Zlínský kraj
Cestovní ruch, Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média
Co se děje
03.12.2021

ČR-ZLÍN: Cestovatelská legenda Miroslav Zikmund, který letos v únoru oslavil 102. narozeniny, ve středu zemřel. Potvrdila to Zikmundova rodina i Muzeum jihovýchodní Moravy. Dvojice Zikmund - Hanzelka, která společně navštívila přes 80 zemí, ve světě proslavila tehdejší Československo a vozy Tatra.

Celá ČR, Zlínský kraj
Cestovní ruch, Knihy, literatura, média, Ostatní
Co se děje
02.12.2021

KRÁLOVÉHRADECKÝ KRAJ-DOBRUŠKA: Téměř celý život dr. Josefa Ptáčka se odehrál v kraji ohraničeném řekami Orlice a Metuje a hřebenem Orlických hor. Objevoval a zviditelňoval příběhy neznámých osobností, mapoval historii zajímavých domů, firem i spolků, byl vášnivým sběratelem všeho, co souviselo s „jeho“ Dobruškou, a část své sbírky dokonce publikoval v knize. Svoji práci regionálního historika díky šířce záběru trefně přirovnal k práci obvodního lékaře. _Setkali jsme se v pátek 5. listopadu a bylo patrné, že ho zájem Místní kultury velice potěšil. O týden později, kdy rozhovor autorizoval, si přál odlehčení na závěr, a tak vyslal do éteru humorně laděný pozdrav. Nemoc, s níž bojoval od začátku roku, mu radost ze zveřejnění bohužel nedopřála. Zemřel 25. listopadu.


 

Královéhradecký kraj
Knihy, literatura, média, Památky, Vzdělávání
Články a komentáře
01.12.2021