středa
14. dubna 2021
svátek slaví Vincenc
Jidáš v celé své kráse i s koledníky v průvodu, Vinary
© Soňa Krátká



Velikonoční zvyk klapání a obchůzek s maskou jidáše na Vysokomýtsku

VYSOKOMÝTSKO: Původně jsem Velikonoce nesnášela, říká - s upřímností sobě vlastní - Soňa Krátká. Teď jsem naopak názornou ukázkou toho, jak vzpomínky z dětství ovlivní lidský život. Soňa Krátká je kurátorkou sbírek v Regionální muzeu ve Vysokém Mýtě, kde se specializuje na tradiční lidovou kulturu. Podílela se mj. na úspěšném zápisu Vodění jidáše na krajský i republikový seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury. Tento obyčej se dosud vyskytuje na území Pardubického kraje ve 29 vesnicích v prostoru mezi Holicemi v Čechách, Vysokým Mýtem, Luží, Chrastí a Hrochovým Týncem. Obchůzka s jidášem se koná jeden den v roce – na Bílou sobotu, navazuje na obchůzky s řehtačkami a klapačkami, konané v předcházející dny (Zelený čtvrtek a Velký pátek). Autorčinou vzpomínkou zároveň zveme k novému redakčnímu cyklu Cestou na Seznam, v němž od letošního května představíme další unikátní nemateriální statky tradiční lidové kultury ČR.

Autor článku: 
Soňa Krátká, Regionální muzeum ve Vysokém Mýtě

Narodila jsem se na konci 70. let 20. století v jedné malé vísce Pustina nedaleko Vysokého Mýta, na samotném začátku měsíce dubna a tou dobou bývají často Velikonoce. Jako děvče jsem skutečně neměla tyto svátky v oblibě, koledník mi nařezal na zadek pomlázkou, aby mě omladil v rámci rituálu, a obratem mi popřál všeho nejlepšího k narozeninám. Jako by to nestačilo – o pár dní dřív mám ještě svátek. Jako dítě si ale pamatuju z tohoto období ještě jeden zážitek. Ráno, ještě za tmy prochází kluci v zástupu kolem našeho domu a hlasitě klapají dřevěnými klapačkami v pravidelném rytmu. Vždy od Zeleného čtvrtka do Bílé soboty, ráno – poledne a večer. Na bílou sobotu jsem pak chodila otvírat průvodu kluků, v jejich čele stála děsivá postava, celá zahalená do ustrojení z rákosí a slámy, s vysokou čepicí na hlavě a zamaskovaným obličejem. V sobotu totiž za klapání, kterým kluci nahrazují utichlé zvony, jež podle pověry odlétají do Říma, vyžadují koledu – sladkosti, peníze. Dodnes si vybavuju zvláštní mrazení, snad podobné tomu, když přicházel Mikuláš s čerty. Pamatuju si také babičku bydlící v sousední vesnici, která u nich, ale ani ve své rodné vísce nikdy nic podobného neviděla.

Pár dní po maturitě jsem pak nastoupila do Okresního (dnes regionálního) muzea ve Vysokém Mýtě, zprvu jako průvodce a záhy jako kurátorka sbírek textilu a dalších; vysokoškolské studium následovalo dálkově. A najednou od kolegy etnografa slyším, jak je velikonoční klapání s obchůzkou s jidášem zajímavé a hlavně unikátní. V 19. století ještě hojně dodržovaný zvyk se ve druhé půlce století následujícího udržel velmi sporadicky, hojně kupodivu ale právě v oblasti širšího Vysokomýtska. A o pár let později, ještě na mateřské rodičovské s dětmi, se vlastně sama vracím do dětství - jezdím po vesnicích a zvyk dokumentuji v terénu. Maska jidáše má být podle tradice zhotovena z přírodních surovin a představitel nesmí být na první pohled poznat, tedy pokud obličej nekryje čepec ze slámy nebo rákosí tak je alespoň důkladně zamalován. Stejně jako od čtvrtka chodí kluci s klapačkami jakýsi okruh vesnici, tak i sobotní trasa tento okruh dodržuje. Zvuk klapaček odhání zlé síly v době, kdy místo nechrání hlas zvonů. V sobotu se také podle tradice musí alespoň část masky spálit. Za vsí, v polích, tak oheň rituálně očistí vesnici od zlých sil a konečně může přijít jaro. Tyto prvky zakořeněné v dětské jarní obchůzce jasně ukazují, že jsme zde svědky projevů rituálu ještě z pohanských dob. Stáří zvyku samotného lze jen těžko odhadnout. V rámci opakovaných návštěv vesnic v tomto období bývám svědkem nejen oblékání nejstaršího z hochů do leckdy dost náročné masky. Alespoň část trasy se snažím jít s průvodem, a tak mám možnost sledovat reakce okol. Průvod u každého domu zastav a chlapci recitují popěvek. Jeho obsahem je postesknutí nad zradou Jidáše, který zradil Ježíše za třicet stříbrných, a také žádost o koledu za dobré klapání. Ve většině případů jsou děti štědře obdarovány sladkostmi, penězi a také syrovými vajíčky. Koledu odkládají do vozíků nebo košů a putují dům od domu.

Mohlo by se zdát, že je to jednotvárný zvyk, ale chyba lávky! Stejně jako se mezi vesnicemi odlišuje podoba masky, tak se liší i text a jeho délka, někde vychází podle tradice průvod dopoledne a do oběda musí maska hořet. V sousední vsi ale průvod vychází až odpoledne. Veškeré odlišnosti se snažím už několik let sledovat a zaznamenávat. A také sbírám staré fotografie obchůzek, velmi důležitá jsou místa, v nichž již obchůzky zanikly. Tak tomu bylo i ve vesnici mého dětství – chlapci, jako hlavní aktéři odrostli, a další děti se již nenarodily. To ale neznamená, že je zvyk mrtvý. Důkazem může být například Zámrsk, kde podle vyprávění místních zanikl zvyk v 50. letech 20. století. Tehdy prý paní učitelka ve škole, dříve vychovatelka v nápravném zařízení pro mladistvé na místním zámku, všem dětem do žákovských knížek zapsala, že se zakazuje dětem chodit s jidášem, protože se jedná o žebrání. A tak se stalo. Teprve před pár lety se podařilo nadšencům zvyk znovuobnovit a obchůzka zatím vykazuje dobrou životaschopnost. Další oblastí, na kterou jsem zaměřila pozornost, byly návštěvy na školách, kde v rámci výukové hodiny děti zjistily, že takový zvyk existuje. Zcela záměrně jsem ale také chodila do škol, kde zvyk děti velmi dobře znají – zajímal mě dojem, jaký mají z obchůzky. Chlapci byli vždy hrdí, že smí chodit od malička klapat a tím si vyslouží postup v hierarchii a později i šanci být jednou za život jidášem. Tato šance se neopakuje – jidášem smí být chlapec jen jednou za život. Děvčata se účastní jen zřídka.

Zvukotvorné klapací nebo hrkací strojky mimoděk propojí dětskou kolední obchůzku s církevním prostředím. Na Zelený čtvrtek, když v kostelích utichnou zvony, i tam při mši používají jednou za rok stejné klapačky jako kluci venku. I kostelní klapače začínáme v rámci Pardubického kraje sledovat.

Zvyk jako takový je zapsán na Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury Pardubického kraje a také seznam republikový. Zasluhuje naši pozornost a ochranu. Pokud by čtenáři chtěli vidět obchůzku, poradím, že mnoho vesnic naleznou mezi Vysokým Mýtem, Luží a Chroustovicemi, pak také u Pardubic.

Jako malá jsem skutečně velikonoční svátky neměla ráda, s údivem ale zjišťuji, jak mohou vzpomínky z dětství ovlivnit profesní zaměření v dospělosti. Teď je ze mě vlastně velikonoční nadšenec. A tak přeji hezké Velikonoce i vám všem.

Mohlo by vás také zajímat...

ČR-ZAHRANIČÍ: Dagmar Straková a Marta McCabe. Dvě energií a nápady překypující ženy sice vedou v zahraničí české školy, ale poznaly se (zatím jen virtuálně) díky jinému společnému cíli. Tím je podpora korespondenční volby pro Čechy v zahraničí. Dagmar a Marta spolupracují úzce v rámci mezinárodní iniciativy Chceme volit distančně, která už dokázala spojit obrovské množství Čechů po celém světě. Všech těch, kteří mají zájem snadněji volit v českých volbách. O obou dámách se dá říct s trochou nadsázky, že se jim podařilo pohnout českým světem napříč světadíly, ale částečně už i českým parlamentem:

Celá ČR, zahraničí
Články a komentáře
14.04.2021

NEDVĚDICE: Česká republika je „kulturním národem“ a má se v tomto ohledu čím pochlubit, jeho velká „síla“ tkví v hojném kulturním a uměleckém dění v menších sídlech a obcích. Oficiální statistika kultury tuto oblast nesleduje. Často se však setkáváme s dotazy, kolik lidí v České republice se vlastně věnuje ve svém volném čase umění a kultuře, a zda a jak by se této oblasti dalo pomoci. Národní informační a poradenské středisko pro kulturu (NIPOS), příspěvková organizace Ministerstva kultury, oslovil proto s žádostí o spolupráci knihovny, které bývají v obci centrem kulturního dění nebo mají o kulturním dění v dané lokalitě ucelenější přehled. Dnes představíme jejich tip na spolek, který přináší smysluplné využití volného času dětem i dospělým, komunitní a volnočasové centrum Freedom Art z Nedvědice u Brna.

Jihomoravský kraj
Děti a mládež, Instituce a kulturní zařízení, Hudba, Výtvarné umění, Lidová kultura, Senioři, Vzdělávání
Články a komentáře
07.04.2021

ČR: Na titulní straně obálky nám staré časy a příchod jara připomíná fotografie hejna hus, které svého času hlasitě kejhaly v hradišťském skanzenu Rochus. Zadní stranu pak zdobí snímek kostela ve Zlechově.

Celá ČR, Jihomoravský kraj, Zlínský kraj
Cestovní ruch, Děti a mládež, Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média, Divadlo a tanec, Architektura, Hudba, Výtvarné umění, Lidová kultura, Senioři, Ostatní, Památky, Soutěže a festivaly, Vzdělávání
Co se děje
06.04.2021

KUTNÁ HORA, ČÁSLAV: Lada Bartošová vystudovala divadelní historii, a když pracovala na své disertaci, hledala k ní podklady v kutnohorském archivu, který se nachází v budově bývalé továrny Lidka. Ano, řeč je o kdysi proslulé čokoládě Lidka, jež za první republiky sklízela úspěchy po celém světě. Historie místní čokoládovny ji před pěti lety nadchla natolik, že založila v Kutné Hoře muzeum čokolády a společně s manželem začali také s jejím prodejem a postupně i výrobou své vlastní. Covidový rok 2020 podnikatelsky ustáli, ale prkna, která znamenají svět, Ladu přece jen zlákala znovu… Od loňského léta se stala ředitelkou Dusíkova divadla Čáslav, s.r.o. O znovuobnovení značky Lidka a stálé expozici čokolády v unescovém městě, současných úspěších kutnohorských čokolád na mezinárodních soutěžích i o prvních měsících nové ředitelky v čele divadelní scény v době mimořádných opatřeních se dočtete na následujících řádcích.

Středočeský kraj
Cestovní ruch, Instituce a kulturní zařízení, Divadlo a tanec
Články a komentáře
24.03.2021