čtvrtek
13. května 2021
svátek slaví Servác
Jidáš v celé své kráse i s koledníky v průvodu, Vinary
© Soňa Krátká



Velikonoční zvyk klapání a obchůzek s maskou jidáše na Vysokomýtsku

VYSOKOMÝTSKO: Původně jsem Velikonoce nesnášela, říká - s upřímností sobě vlastní - Soňa Krátká. Teď jsem naopak názornou ukázkou toho, jak vzpomínky z dětství ovlivní lidský život. Soňa Krátká je kurátorkou sbírek v Regionální muzeu ve Vysokém Mýtě, kde se specializuje na tradiční lidovou kulturu. Podílela se mj. na úspěšném zápisu Vodění jidáše na krajský i republikový seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury. Tento obyčej se dosud vyskytuje na území Pardubického kraje ve 29 vesnicích v prostoru mezi Holicemi v Čechách, Vysokým Mýtem, Luží, Chrastí a Hrochovým Týncem. Obchůzka s jidášem se koná jeden den v roce – na Bílou sobotu, navazuje na obchůzky s řehtačkami a klapačkami, konané v předcházející dny (Zelený čtvrtek a Velký pátek). Autorčinou vzpomínkou zároveň zveme k novému redakčnímu cyklu Cestou na Seznam, v němž od letošního května představíme další unikátní nemateriální statky tradiční lidové kultury ČR.

Autor článku: 
Soňa Krátká, Regionální muzeum ve Vysokém Mýtě

Narodila jsem se na konci 70. let 20. století v jedné malé vísce Pustina nedaleko Vysokého Mýta, na samotném začátku měsíce dubna a tou dobou bývají často Velikonoce. Jako děvče jsem skutečně neměla tyto svátky v oblibě, koledník mi nařezal na zadek pomlázkou, aby mě omladil v rámci rituálu, a obratem mi popřál všeho nejlepšího k narozeninám. Jako by to nestačilo – o pár dní dřív mám ještě svátek. Jako dítě si ale pamatuju z tohoto období ještě jeden zážitek. Ráno, ještě za tmy prochází kluci v zástupu kolem našeho domu a hlasitě klapají dřevěnými klapačkami v pravidelném rytmu. Vždy od Zeleného čtvrtka do Bílé soboty, ráno – poledne a večer. Na bílou sobotu jsem pak chodila otvírat průvodu kluků, v jejich čele stála děsivá postava, celá zahalená do ustrojení z rákosí a slámy, s vysokou čepicí na hlavě a zamaskovaným obličejem. V sobotu totiž za klapání, kterým kluci nahrazují utichlé zvony, jež podle pověry odlétají do Říma, vyžadují koledu – sladkosti, peníze. Dodnes si vybavuju zvláštní mrazení, snad podobné tomu, když přicházel Mikuláš s čerty. Pamatuju si také babičku bydlící v sousední vesnici, která u nich, ale ani ve své rodné vísce nikdy nic podobného neviděla.

Pár dní po maturitě jsem pak nastoupila do Okresního (dnes regionálního) muzea ve Vysokém Mýtě, zprvu jako průvodce a záhy jako kurátorka sbírek textilu a dalších; vysokoškolské studium následovalo dálkově. A najednou od kolegy etnografa slyším, jak je velikonoční klapání s obchůzkou s jidášem zajímavé a hlavně unikátní. V 19. století ještě hojně dodržovaný zvyk se ve druhé půlce století následujícího udržel velmi sporadicky, hojně kupodivu ale právě v oblasti širšího Vysokomýtska. A o pár let později, ještě na mateřské rodičovské s dětmi, se vlastně sama vracím do dětství - jezdím po vesnicích a zvyk dokumentuji v terénu. Maska jidáše má být podle tradice zhotovena z přírodních surovin a představitel nesmí být na první pohled poznat, tedy pokud obličej nekryje čepec ze slámy nebo rákosí tak je alespoň důkladně zamalován. Stejně jako od čtvrtka chodí kluci s klapačkami jakýsi okruh vesnici, tak i sobotní trasa tento okruh dodržuje. Zvuk klapaček odhání zlé síly v době, kdy místo nechrání hlas zvonů. V sobotu se také podle tradice musí alespoň část masky spálit. Za vsí, v polích, tak oheň rituálně očistí vesnici od zlých sil a konečně může přijít jaro. Tyto prvky zakořeněné v dětské jarní obchůzce jasně ukazují, že jsme zde svědky projevů rituálu ještě z pohanských dob. Stáří zvyku samotného lze jen těžko odhadnout. V rámci opakovaných návštěv vesnic v tomto období bývám svědkem nejen oblékání nejstaršího z hochů do leckdy dost náročné masky. Alespoň část trasy se snažím jít s průvodem, a tak mám možnost sledovat reakce okol. Průvod u každého domu zastav a chlapci recitují popěvek. Jeho obsahem je postesknutí nad zradou Jidáše, který zradil Ježíše za třicet stříbrných, a také žádost o koledu za dobré klapání. Ve většině případů jsou děti štědře obdarovány sladkostmi, penězi a také syrovými vajíčky. Koledu odkládají do vozíků nebo košů a putují dům od domu.

Mohlo by se zdát, že je to jednotvárný zvyk, ale chyba lávky! Stejně jako se mezi vesnicemi odlišuje podoba masky, tak se liší i text a jeho délka, někde vychází podle tradice průvod dopoledne a do oběda musí maska hořet. V sousední vsi ale průvod vychází až odpoledne. Veškeré odlišnosti se snažím už několik let sledovat a zaznamenávat. A také sbírám staré fotografie obchůzek, velmi důležitá jsou místa, v nichž již obchůzky zanikly. Tak tomu bylo i ve vesnici mého dětství – chlapci, jako hlavní aktéři odrostli, a další děti se již nenarodily. To ale neznamená, že je zvyk mrtvý. Důkazem může být například Zámrsk, kde podle vyprávění místních zanikl zvyk v 50. letech 20. století. Tehdy prý paní učitelka ve škole, dříve vychovatelka v nápravném zařízení pro mladistvé na místním zámku, všem dětem do žákovských knížek zapsala, že se zakazuje dětem chodit s jidášem, protože se jedná o žebrání. A tak se stalo. Teprve před pár lety se podařilo nadšencům zvyk znovuobnovit a obchůzka zatím vykazuje dobrou životaschopnost. Další oblastí, na kterou jsem zaměřila pozornost, byly návštěvy na školách, kde v rámci výukové hodiny děti zjistily, že takový zvyk existuje. Zcela záměrně jsem ale také chodila do škol, kde zvyk děti velmi dobře znají – zajímal mě dojem, jaký mají z obchůzky. Chlapci byli vždy hrdí, že smí chodit od malička klapat a tím si vyslouží postup v hierarchii a později i šanci být jednou za život jidášem. Tato šance se neopakuje – jidášem smí být chlapec jen jednou za život. Děvčata se účastní jen zřídka.

Zvukotvorné klapací nebo hrkací strojky mimoděk propojí dětskou kolední obchůzku s církevním prostředím. Na Zelený čtvrtek, když v kostelích utichnou zvony, i tam při mši používají jednou za rok stejné klapačky jako kluci venku. I kostelní klapače začínáme v rámci Pardubického kraje sledovat.

Zvyk jako takový je zapsán na Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury Pardubického kraje a také seznam republikový. Zasluhuje naši pozornost a ochranu. Pokud by čtenáři chtěli vidět obchůzku, poradím, že mnoho vesnic naleznou mezi Vysokým Mýtem, Luží a Chroustovicemi, pak také u Pardubic.

Jako malá jsem skutečně velikonoční svátky neměla ráda, s údivem ale zjišťuji, jak mohou vzpomínky z dětství ovlivnit profesní zaměření v dospělosti. Teď je ze mě vlastně velikonoční nadšenec. A tak přeji hezké Velikonoce i vám všem.

Mohlo by vás také zajímat...

ŘEVNICE: Česká republika je kulturním státem a má se v tomto ohledu čím pochlubit, jeho velká síla tkví v hojném kulturním a uměleckém dění v menších sídlech a obcích. Často se v Národním informačním a poradenském středisku pro kulturu (NIPOS) setkáváme s dotazy, kolik lidí v České republice se vlastně věnuje ve svém volném čase umění a kultuře, a zda a jak by se tomuto sektoru dalo pomoci. Dnes vám proto představíme Kino Řevnice a spolek, který bio provozuje – Gong, z. s. Od října loňského roku je kino stejně jako všechny ostatní biografy i řada dalších kulturu poskytujících subjektů v Česku uzavřeno. Jak se připravují na znovuotevření, počítají vůbec ztráty a jak snadné nebo obtížné je dnes kino provozovat?

Středočeský kraj
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média
Články a komentáře
12.05.2021

ČR-BROUMOVSKO: Miloš Doležal (*1970, Háj u Ledče nad Sázavou) je český novinář, nakladatel, prozaik a básník, jehož díla byla přeložena do francouzštiny, němčiny, polštiny, angličtiny, řečtiny, chorvatštiny a italštiny. Na Univerzitě Karlově vystudoval Fakultu sociálních věd, obor nakladatelství. Dvacet let působil jako dramaturg v Českém rozhlase. Vydal několik básnických sbírek, knih rozhovorů, řadu fejetonů a esejí. Jeho kniha Jako bychom dnes zemřít měli o životě a smrti číhošťského faráře Josefa Toufara vyhrála v anketě Lidových novin ocenění Kniha roku 2012. Nejnověji pracuje na dokumentární povídce o Broumovsku v létě 1945. Inspiraci hledal mimo jiné i během letošního pobytu v "literárním domku" v Broumově.

Celá ČR, Královéhradecký kraj
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média, Ostatní
Články a komentáře
05.05.2021

HRADEC KRÁLOVÉ-ČR: Hostem dalšího streamu Antré byla ve čtvrtek 28. ledna ředitelka Centra uměleckých aktivit Impuls Hradec Králové Martina Erbsová. Antré vysílá živě z Galerie Václava Havla v Hradci Králové Volné sdružení východočeských divadelníků. Martina Erbsová coby amatérská herečka začínala v královéhradeckých Jesličkách Josefa Tejkla, pět let ředitelovala Open Air Programu mezinárodního festivalu Divadlo evropských regionů, dlouhodobě se věnuje oživování veřejného prostoru, má za sebou roky produkční a manažerské práce. A o tom všem byl rozhovor v Antré, který s ní vedl Josef Jan Kopecký.

Celá ČR, Královéhradecký kraj
Instituce a kulturní zařízení, Divadlo a tanec
Články a komentáře
28.04.2021

CHRÁST (okr. Plzeň-město): Česká republika je kulturním státem a má se v tomto ohledu čím pochlubit, jeho velká síla tkví v hojném kulturním a uměleckém dění v menších sídlech a obcích. Často se v Národním informačním a poradenském středisku pro kulturu (NIPOS) setkáváme s dotazy, kolik lidí v České republice se vlastně věnuje ve svém volném čase umění a kultuře, a zda a jak by se tomuto sektoru dalo pomoci. Dnes vám proto představíme folklorní soubor Lidovou muziku z Chrástu a spolek, který činnost souboru zaštiťuje – Chrásteckou muziku, z. s. Letos jim vyšlo nové album, první folklorní vinyl po mnoha desetiletích.

Plzeňský kraj
Knihy, literatura, média, Hudba, Lidová kultura
Články a komentáře
21.04.2021