pondělí
15. července 2024
svátek slaví Jindřich
Setkání s příslušníky 82. výsadkové divize v historických stejnokrojích 82. výsadkové divize v muzeu na pláži Utah v červnu 2023. Jan Hrubecký druhý zprava.
© Archiv Jana Hrubeckého



80 let od spojenecké invaze do Normandie / rozhovor s historikem Janem Hrubeckým

ČR-NORMANDIE: Svět si připomněl největší vyloďovací operaci ve vojenských dějinách z 6. června 1944 v Normandii. Jak ji hodnotí současný vojenský historik Jan Hrubecký? „Když bych měl charakterizovat Den D, zvolil bych metaforu ´program Apollo druhé světové války´. To je něco, co dokáže jen lidská vůle, lidská tvořivost, když se potká s nesmírně složitým úkolem. Něco, z čeho čerpáme útěchu a sebevědomí, které nás pohánějí životem. Jinými slovy – žádný úkol není nesplnitelný, když se k němu lidská mysl upne opravdu v odhodlaném a upřímném úsilí.“ Více v následujícím rozhovoru.

Autor článku: 
Lenka Krejzová

Normandský region jste v posledních letech navštívil dvakrát. V roce 2022 pracovně formou stáže u francouzských a amerických kolegů a v roce 2023 soukromě v rámci vojenskohistorických aktivit. Letos jste sice přihlížel jen zpovzdálí, přesto můžete říci, v čem bylo výročí Dne D tentokrát jiné?

Je v podstatě veřejným tajemstvím, že se ho naposledy zúčastnili vojenští veteráni. Těmto mužům je vesměs sto a více let. Naprostá většina z nich přicestovala z USA, ze Spojeného království, stejně tak z Francouzské republiky. Elysejský palác se nenechal zahanbit a pojal tuto událost ve velkém stylu.

Výjimečné je i to, že jsme si Den D připomněli ve světě, který je opět nebezpečně rozdělený. Při oslavách chyběl Vladimír Putin, hlavní politický zástupce Ruské federace, nástupnického státu Sovětského svazu, za druhé světové války člen protihitlerovské koalice. V současné době Rusko vede největší ozbrojený konflikt v Evropě od roku 1945 a nepokrytě využívá zdroje z dalších totalitních států jako je Severní Korea a zejména Irán. Výhrady vůči ruskému režimu jsou tedy oprávněné. Přesto, pokud disponujeme objektivním náhledem na historii – a ten je jedním z definic demokratické a sebevědomé společnosti –, pak nesmíme zapomenout, že to byl právě Sovětský svaz, který zaplatil obrovskými lidskými a materiálními oběťmi za vítězství nad nacistickým Německem. V tomto kontextu reagoval na nedávné konferenci americký vojenský historik a spisovatel s polskými kořeny Steven Zaloga, jehož děd i tatínek se jako američtí vojáci vylodili v den D na pověstné pláži Omaha v Normandii. Když byl vyzván, aby zhodnotil okamžitý dopad Dne D, odpověděl: „Za dva týdny začala operace Bagration Rudé armády a ta rozdrtila obrovská uskupení nacistických vojsk.“

 

Vylodění v Normandii bylo počátkem osvobozování západní Evropy od nacismu – v tom je tato historická událost skutečně nepřehlédnutelná.

Ano, jednoznačně. Můžeme se bavit o tvrdých faktech, kolik lidí padlo, kolik lidí se zúčastnilo a podobně, ale když se díváte pohledem historika, tak zjistíte, že spousta těch top – největší, nejkrvavější – tam vlastně není. Den D vyšel mnohem snáz, spojeneckých vojáků při něm zemřelo podstatně méně než v jiných bitvách.

Veřejnost často mívá sklon k povrchnímu hodnocení. Po letech jsem si uvědomil, že není klíčové, kolik vojáků v Normandii padlo, podstatné je, že všichni tito lidé bojovali za svobodu našeho národa, za to, aby Evropa byla zbavena nacismu. Rád bych všem těm, kteří sklouzávají do schematičnosti a argumentují počtem padlých, vzkázal: A kolik vojáků by mělo umřít, abyste mohli žít život, jaký chcete, aby vám to bylo dost dobré?

 

Nejde jen o ojedinělý názor?

Bohužel nikoli. Podívejte se na sociální sítě. S tím, jak naše společnost hrubne, se tento pohled stává stále frekventovanějším. Není jediná popularizační akce, kde bych nemusel vyvracet mýty, předsudky a lži, které se v našem prostoru datují od komunistického režimu a vztahují se ke Spojeným státům a jejich ozbrojeným silám v naší zemi.

 

Proč jste si k našemu rozhovoru přinesl knihu Toma Brokawa The Greatest Generation z roku 1998?

Tato kniha, která dosud v češtině nevyšla, je pozoruhodná tím, že ji nenapsal historik, ale americký novinář. Autor prostřednictvím skutečných příběhů hledá odpověď na to, proč generace Američanů, sestávající buďto z veteránů první světové války, tedy lidí, kteří dobře věděli, co je totální hrůza, nebo z generace mladší, poznamenané velkou hospodářskou krizí, generace, která musela přerušit studia a potýkala se s rekordní nezaměstnaností, dokonce s chudobou, tak jak je možné, že tyto generace vzaly za své ideál, že jsou tady od toho, aby šly bojovat za lepší svět. Protože ten starý svět potřebuje svět nový, aby ho zachránil.

Mě na tom fascinují dvě věci. Zaprvé – samotný pojem The Greatest Generation (v překladu nejskvělejší generace), což  je ve Spojených státech synonymum označující druhou válečnou generaci.

Zadruhé – po svém vydání v roce 1998 kniha našla mocného spojence, další médium, v oscarovém filmu Stevena Spielberga Zachraňte vojína Ryana. Snímku, který redefinoval žánr válečného filmu. Kniha i film slavily fenomenální úspěch. Americké veřejnosti představily vojáka naturalisticky, syrově, a především nesmírně lidsky.  

Právě rok 1998 je rozhodujícím momentem, kdy Spojené státy konstituovaly náhled na The Greatest Generation.

Proč je toto téma pro Američany tak důležité, jsem měl možnost pochopit během své pracovní stáže ve Verdunském památníku Francouzské republiky a jednak na válečných hřbitovech, které se týkají posledních bojů na západní frontě 1. světové války.

V dlouhých debatách s francouzskými a americkými kolegy jsem si uvědomil rozdílnost našeho vnímání, pokud jde o pohled na první světovou válku. Zatímco pro nás je konfliktem, který zrodil naši státnost, pro Američany je okamžikem, který Spojené státy definoval jako moderní supervelmoc.

Když prezident Wilson v dubnu 1917 předstoupil před Kongres, aby obhájil nutnost jít do války, jeho projev zahrnoval i tuto zásadní větu: „Svět musí být zabezpečen pro demokracii.“ Doslova uvedl, že Spojené státy nepůjdou do války, aby získaly materiální kompenzace za toto své svobodné rozhodnutí. Že nepůjdou do války kvůli území nebo moci. Že jdou do války proto, že je to křížová výprava za demokracii. Že jdou do války za hodnoty, které Ameriku zrodily a které jí před desítkami a desítkami let daly ústavnost. Tenhle neuvěřitelný ideál byl velmi blízký také myšlenkám T. G. Masaryka.

 

Stojí za zmínku, že na plážích v Normandii bojovali i Češi, byť v americké uniformě… Odkud se vzali?

To je podle mého názoru rovněž zajímavá kapitola. Imigrace do Spojených států z českých zemí byla velmi silná. Spekuluje se o tom, že první imigranti přišli  v pobělohorském období. V americké občanské válce na straně Unie už dokonce bojovala česká jednotka. Imigrace vrcholí začátkem 20. století. V roce 1910 jsou Češi sedmým nejpočetnějším přistěhovavším se národem do Spojených států a v roce 1920 jejich počet překročí jeden milion. Máme k tomu statistické údaje, víme, ve kterých státech a městech se usazovali především. Nejvyhledávanější bylo Chicago, jehož starostou se v roce 1931 stal kladenský rodák Antonín Čermák. O dva roky později zachránil čerstvě zvolenému prezidentu Franklinu Delano Rooseveltovi život při pokusu o atentát.

Když byl Edvard Beneš v říjnu roku 1938 nucen abdikovat na funkci prezidenta, odešel právě do Spojených států. A je symbolické, že ačkoli se už vlastně jednalo o soukromou osobu, Američané ho v Chicagu přivítali s vojenskými poctami a poctami náležejícími hlavě státu.

 

Hrála Benešova přítomnost ve Spojených státech roli v tom, proč Češi bojovali v Normandii?

Ne, ti lidé byli většinou dospělými teenagery nebo dětmi rodičů, kteří se přestěhovali do Ameriky, a poté, co Spojené státy vstoupily do války, se na ně vztahovala odvodní povinnost.

A pak jsou tu uprchlíci z Československa – ať už z Protektorátu Čechy a Morava nebo dokonce ze Slovenského štátu  –  kteří využili příbuzenských kontaktů s krajanskými komunitami, aby vstoupili do amerických ozbrojených sil. Doufali, že jako američtí vojáci budou osvobozovat Evropu, s nadějí, že jednoho dne dojdou až do Československa.

To byl také případ vojína Andreje Babjaka, jehož jsme v loňském roce zásluhou kolegů – slovenských historiků mohli uctít na Americkém normandském hřbitově. Díky pochopení amerických kolegů jsme mu přivezli na hrob prsť půdy z jeho rodné slovenské vesnice.

Andrej Babjak se přihlásil k americkým výsadkářským jednotkám. Bohužel padl hned v prvních hodinách 6. června 1944. Utonul v rozvodněných řekách v oblasti Normandie, kterou Němci uměle zaplavili.

V americké uniformě ale bojovala řada dalších zajímavých Čechoslováků. Na nejslavnější fotografii 2. světové války – Vztyčování vlajky na Iwodžimě – je zachyceno šest příslušníků námořní pěchoty Spojených států, kteří během bitvy vztyčují americkou vlajku na vrcholu hory Suribači. Snímek posloužil jako předloha pro sousoší odlité v bronzu nacházející se u Arlingtonského národního hřbitova. Třetí člověk zleva je Čechoslovák Michael Štrank, jehož rodiče přesídlili do Spojených států. Stojí za zmínku, že když tuto skutečnost Američané později zjistili, spustili projekt s cílem připomenout, že Štrank nebyl rodilý Američan, ale Rusín z Československa.

Mimochodem, o fenoménu této fotografie Clint Estwood v roce 2006 natočil film Vlajky našich otců a do role Michaela Štranka obsadil známého hollywoodského herce Barryho Peppera. To jsou pozoruhodné průniky.

 

Mé generaci propaganda bývalého komunistického režimu zatajila podíl amerických vojáků na osvobození západních Čech. O co jsme tím vlastně přišli?

Těmi čtyřiceti lety komunistické propagandy jsme byli ochuzeni o objektivní náhled na druhou stranu světa. Byli jsme ochuzeni o to, že lidé na Západě jsou stejní jako my, že mají své běžné starosti, ale také o to, že se k nám američtí vojáci chovali slušně, že si nás vážili, že jejich vojska u nás zůstala ještě půl roku. Lokální prožitky se komunistům sice vymazat nepodařilo, zato nám sebrali vzpomínky na to, že Spojené státy nám materiálně ohromně pomohly, že nám dodaly velké množství techniky, jídla a léků, že během toho půl roku po válce se v amerických nemocnicích narodily spousty dětí. A především nám pokřivili příběh pražského květnového povstání v roce 1945 – tedy, jak jsme si zachránili hlavní město. Že se jednalo o povstání všech vrstev společnosti, že na něj máme být hrdí, že vojenští velitelé – legionáři a prvorepublikoví armádní důstojníci –,  jednoznačně souhlasili s nabídkou americké pomoci ohrožené Praze. A je neuvěřitelné, že komunistický režim čekal dlouhých dvacet let, aby zcela bezostyšně přiznal, že to byl Josef Smrkovský jako člen České národní rady (v té době vrcholného politického orgánu domácího odboje), který v komplotu se Sovětským svazem plánovitě lhal a nabídku americké pomoci odmítl. Výsledkem bylo to, že i přes ohromnou statečnost lidí na barikádách se do Prahy probily posily zbraní SS a bestiálně povraždily stovky civilistů, těhotné ženy i malé děti. Dodnes nad tou brutalitou zůstává rozum stát.

Josef Smrkovský v roce 1965 do odborného tisku, rozhlasu a televize dokonce veřejně prohlásil, že tato nabídka americké pomoci skutečně existovala, ale on ji nemohl připustit, protože by znamenala návrat buržoazní Masarykovy a Benešovy republiky. Budoucnost politické síly komunistické strany a budoucnost Československa spojoval se Sovětským svazem a „dokud se kozácký kůň nenapije z Vltavy“, tak by ji nebylo možné zajistit. Předseda Parlamentu tak přiznal, že má na rukou krev stovek lidí v hlavním městě v poslední bitvě 2. světové války v Evropě a že mu to vůbec není líto.

 

Ani bezmála 80 let po 2. světové válce vám není lhostejná přítomnost Američanů na našem území. V pátrání po padlém americkém vojákovi usilujete o to, aby dostal šanci konečně se „vrátit domů“. Proč to tak dlouho trvá?   

Bezprostředně po druhé světové válce vyrazily do osvobozených území americké komise, tehdy služby pro registraci hrobů, a snažily se zjistit, kde jsou padlí američtí vojáci. Musíme si uvědomit, že u nás se to týká také řady amerických letců. Americké letectvo nad Protektorátem Čechy a Morava a v po Mnichovu zabraném pohraničí ztratilo 769 lidí. Nehledě na více než 120 amerických vojáků, kteří zde zemřeli na jaře 1945. Ostatně i Hradec Králové je jedním z míst, kde na konci května 1945 umírá americký voják, seržant letectva Harry Kincaid. Byl pochován na Pouchově v Hradci Králové se všemi vojenskými poctami. V roce 1947 je po dohodě exhumován a poté pohřben v obci Saint-Avold ve východní Francii, což je největší americký hřbitov 2. světové války v Evropě.

Jiný voják tolik štěstí neměl. Jedná se o svobodníka Lawrence Ordwaye; narozen na Aljašce, odveden v Pensylvánii v únoru 1943 ve věku 21 let. Víme o něm, že byl svobodný, bezdětný a pravděpodobně vychodil jen základní školu. Se svou jednotkou byl přesunut do Francie, pod Dni D bojoval na frontě, dokonce obdržel Bronzovou hvězdou, což je 4. nejvyšší americké vyznamenání.

Na jeho případ mne upozornil můj kamarád, vojenskohistorický kolega ing. Martin Maťha. To on si všimnul, že v Ďáblicích je jakýsi provizorní náhrobek, kde je uvedeno Ordwayovo jméno. Tak jsme začali bádat a zjistili jsme, že zemřel na českém území, 11. května 1945, v pražské nemocnici na Bulovce. Patrně byl zajat v severní Francii, přemístěn do německého zajateckého tábora a později odtud evakuován do protektorátu. Američané Ordwaye vypátrali až v roce 1948. Takže smůla. V roce 1954, dokonce na popud Antonína Zápotockého, Ministerstvo zahraničí ČSR zamítlo oficiální americkou žádost o repatriaci jeho těla. Když v roce 1968 vyhořela budova správy ďáblického hřbitova, byl zničen i plán hřbitovních míst a zřejmě také došlo k poškození náhrobku tohoto „nežádoucího“ amerického vojáka. Hned po roce 1989 americká strana obnovila pátrání po Ordwayovi. Předpokládáme, že jeho ostatky jsou pod náhrobní deskou. Ta je z roku 1997, ale netušíme, kdo ji inicioval. Nicméně tento voják je veden na americkém vojenském hřbitově ve Francii stále jako nezvěstný. Jsme v kontaktu s jeho ředitelem. Uvidíme, jestli se podaří v té věci zjistit něco nového. Dost možná dojde k úpravě na zdi pohřešovaných. Američané mají pro to i proceduru, aby ukázali, že voják, který se našel, už není pohřešovaný.

 

Je známo, že Američanům záleží nejen na každém lidském životě, ale i na každém padlém vojákovi Spojených států. Je to až dojemné.

Ano, je to neskutečně dojemné. Američané od roku 1923 disponují organizací federální vlády, která se stará pouze o hřbitovy a památníky, má na starosti personálie pochovaných a snaží se tuto problematiku dostávat do veřejného prostoru.

Největší americký hřbitov druhé světové války v oblasti Normandie u obce  Colleville-sur-mer, který vznikl v roce 1949 přímo nad invazní pláží Omaha, tam, kde spojenecká vojska krvácela nejvíc, je velkolepou poctou vojákům, kteří položili své životy za naši svobodu.  

Měl jsem možnost ho osobně navštívit. Je inspirován Washingtonským národním památníkem. V moderní kapli vedle židovské a křesťanské symboliky je přítomna také státní symbolika Spojených států. Nápis ve zlatě hlásá: „Nesmutni jenom nad jejich odchodem, pamatuj na slávu jejich ducha.“

Jaké neuvěřitelné péči se hřbitov těší, svědčí i to, že pokud se prokáže, že vojáci pohřbení pod typizovanými kříži z bílého mramoru (mimochodem Američané ho od první světové války dovážejí z téhož lomu v Itálii) byli židé, jsou tyto kříže z iniciativy vlády USA nahrazovány Davidovou hvězdou. V této souvislosti rabín, který má tento proces na starosti, pronesl symbolickou větu. Řekl, že mnozí lidé věří, že americká vlajka nevlaje kvůli větru, ale vlaje kvůli poslednímu dechu každého vojáka, který zemřel, když ji bránil.

 

Měl jste příležitost setkat se osobně s někým z přímých účastníků Dne D?

Já věřím, že se tak stane příští rok v Plzni, protože i ti poslední američtí veteráni, dnes už století pánové, do Plzně hodlají přijet. Jak říkají, i kdyby je to mělo stát život!

A co se týká našich veteránů, nesmíme zapomínat na to, že to byli také českoslovenští letci, i když samozřejmě v řadách RAF, kteří chránili vzdušný prostor nad invazními vojsky. Měl jsem možnost s nimi hovořit při nejrůznějších příležitostech křtů knih a vojenských historických akcích. Jedním z nich byl například Emil Boček, stíhací pilot, který rovněž letěl krytí v Den D.

 

Proč by měla být pro americké veterány přítomnost v Plzni stejně důležitá jako ta letošní v Normandii?

Protože Plzeň – to je konec války. Pro ně je Československo závěrem tohoto příběhu. Posledním padlým americkým vojákem v Evropě je svobodník Charley Havlat, občan Spojených států českého původu, který zemřel dokonce 8. května ráno v jižních Čechách. Poslední americký letec padlý v boji je nadporučík Virgil Kirkham, byl sestřelen 30. dubna 1945, v den Hitlerovy sebevraždy, na Domažlicku, poslední americký tank je zničen 8. května 1945 ráno v boji před Karlovými Vary a takto bychom mohli pokračovat.

V roce 2022 jsem hovořil s americkým veteránem druhé světové války a letos v Plzni  už jen s jeho potomky. Řekli mi: „Tatínek osvobozoval Paříž, ale lidé ho uvítali královštěji v Plzni! On o tom vždycky takhle mluvil, že v Plzni cítil tu neuvěřitelnou vřelost, vděčnost, touhu spřátelit se. Pro něj to byl ten nejlidštější zážitek.“

Američané dokonce mají památník posledního výstřelu války v Evropě. Jedná se o reliéf pušky M1 Garand na základně US Army ve Fort Benning v Georgii, kde je napsáno: „Vypálili jsme poslední ránu proti německému nacismu 8. května 1945 v Československu.“

Když jsme odhalovali na výročí Dne D pomník americké 90. pěší divizi (první jednotky US Army na území ČSR) v bývalé šumavské obci Zhůří, který symbolizuje cestu amerických vojáků od vylodění na pláži Utah v Normandii, přes Francii, Lucembursko, Belgii, Německo až na západ Čech a na němž je vyryt nápis „Z pláže Utah do Československa,“ šlo o záměr, protože na pomníku stejné jednotce na pláži Utah je v bronzu odlito „From Utah Beach to Czechoslovakia“.

Tomuto pietnímu aktu byl přítomen také zástupce amerického velvyslance. V nesmírně civilním projevu řekl: „Ptáte se mě, co pro nás znamená odkaz Greatest Generation, která vybojovala 2. světovou válku? Liberty.“

 

 

 

 

 

Mohlo by vás také zajímat...

KRÁLOVÉHRADECKÝ KRAJ: Známe výsledky letošního ročníku Ceny Hereditas obligat, kterou Královéhradecký kraj udílí za obnovu a záchranu architektonického dědictví na svém území. Odborná porota letos z 12 nominací vybrala opravu zámeckého areálu Karlova Koruna či bývalého vodojemu, restaurování historicky cenných náhrobků a cenu za popularizaci památkové péče získal Jiří Němeček.

Královéhradecký kraj
Instituce a kulturní zařízení, Památky, Soutěže a festivaly
Co se děje
15.07.2024

ČR: V Poslanecké sněmovně tento týden v prvním čtení prošla novela zákona č. 496/2012 Sb. o audiovizuálních dílech a podpoře kinematografie, zkráceně novela zákona o audiovizi. Vláda ji schválila koncem června. S její účinností se počítá k 1. lednu 2025. Hlavními změnami, které přináší, jsou rozšíření selektivní podpory o televizní a VOD tvorbu, podpora herního průmyslu a vylepšení mechanismu filmových pobídek.

Celá ČR
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média
Co se děje
12.07.2024

ČR-ZAHRANIČÍ: Česká centra a Kancelář generálního komisaře vyhlašují otevřenou výzvu pro umělce a projekty s cílem podílet se na kulturním programu českého národního pavilonu na světové výstavě EXPO 2025.

Celá ČR, zahraničí
Instituce a kulturní zařízení, Ostatní, Soutěže a festivaly
Co se děje
11.07.2024

PRAHA: Nová interaktivní výstava Praga Magica zprostředkovává svým návštěvníkům jedinečnou procházku Prahou, a to v prostorách nově zrekonstruovaného domu U Červené lišky na Staroměstském náměstí. Dominanty Prahy i známá pražská místa spatří z naprosto nevšedních perspektiv a navštíví magická zákoutí, ve kterých mohou hrát i svůj interaktivní příběh. Poznejte Prahu, jak jste ji nikdy neviděli!

Hl. m. Praha
Cestovní ruch, Instituce a kulturní zařízení, Památky, Vzdělávání
Co se děje
11.07.2024