pátek
3. prosince 2021
svátek slaví Svatoslav
Herminia Fric Ferreira v kruhu své indiánské rodiny, 2005
© Rodinný archiv Fričových



Stopy v písku / Fričovi, část třetí

ČR–ZAHRANIČÍ: „Zpráva o potřebě poznávat jinakost. Poznávat, aniž bychom nenávratně měnili. Při cestách do druhého světa však vždycky hrozí, že se domů vrátí někdo úplně jiný.“ To je úryvek z anotace, kterou uvádí brněnské divadlo Husa na provázku svou novou inscenaci Čerwuiš (https://www.provazek.cz/cs/cerwuis). Dramatizace příběhu indiána Čamakoko, který přijel v roce 1908 do Čech s cestovatelem A. V. Fričem, aby se u nás uzdravil a přivezl lék svému vymírajícímu kmeni, se v režii Davida Jařaba odehrává ve vodě. Mělký bazének na jevišti představuje řeku Paraguay, kde příběh začal i skončil, i nekonečný oceán, který museli oba překonat cestou tam a zase zpátky – fyzicky lodí, i obrazně, ve svých myslích a srdcích. Když jde pak člověk z divadla, napadá ho, že stejně na vodě se mohou ocitnout i všechny naše jistoty a pravdy – v kterých jsme byli vychováni a jsme o nich přesvědčeni –, když je začneme srovnávat s danostmi jiné kultury. Mně se to stalo.

Autor článku: 
Yvonna Fričová

V roce 2000, kdy si svět připomínal 500. výročí geografického „objevení“ Jižní Ameriky (resp. přistání portugalského mořeplavce Cabrala u břehů pevniny později nazvané Brazílie), také já a můj manžel jsme „objevili Ameriku“. Půl století po smrti manželova dědečka A. V Friče (ani jeden jsme ho nepoznali, zemřel dlouho před tím, než jsme se narodili, v roce 1944) jsme zjistili, že kdesi v nitru kontinentu, v „zeleném pekle“ paraguayského Gran Chaka žije naše skoro stoletá indiánská tetička, která se jmenuje Herminia Fric Ferreira. Dcera AVF a jeho čamakokské milé Lorai, o které kdysi napsal něžnou povídku „Měla mne ráda, zvěděl jsem to pozdě“. To „pozdě“ bylo na jeho zpáteční cestě do Evropy, kdy si uvědomil, že tak krásný cit, který k sobě pocítili během krátkého setkání v kulisách dramatické povodně zkraje roku 1905, už asi nikdy nepozná. Možná svou Lorai vyhledal při svých dalších dvou pobytech v Americe, možná ji už nikdy nepotkal (její nomádský kmen se pohyboval po nedozírných pustinách Gran Chaka), možná ji schovali její příbuzní, aby si ji nebo její dceru neodvezl do neznáma jako Čerwuiše. Od Hermíny jsme se na konci jejího života (zemřela v roce 2009) dozvěděli, že maminka na tatínka pořád čekala, byla smutnější a smutnější, až nakonec umřela na nějaké „neštovice“, když ona byla ještě dítě. Vychovával ji potom Fričův starý přítel Magpiota, a AVF už víckrát nepřijel (v dalších cestách za indiány mu zabránila první světová válka, a pak už šel jeho osud jinudy). Také Hermína čekala. Už se nedozvíme, jestli o ní její otec věděl. Ona neznala ani jeho křestní jméno ani zemi, odkud pocházel. Pořád ale věřila, že se její neznámá evropská rodina k ní jednoho dne přihlásí a vysvětlí jejím potomkům všechny ty divné nové věci, které je během dlouhého dvacátého století potkaly a změnily jejich život k nepoznání.

Co si počít s takovým dědictvím po dědečkovi? Co si počít s dopisem, v němž vám z nebe spadlý indiánský bratranec Rodolfo děkuje za laskavost bavit se s ním a jeho rodinou, i když jsou jen „špinaví indiáni“? Jak se po naší první návštěvě v Gran Chaku (2002) postavit k Rodolfově prosbě: „Přál bych si, abyste informovali vládu ve vaší zemi, že v Paraguayi existují indiáni českého původu, kteří potřebují pomoc a podporu svých krajanů, aby mohli začít žít jako ostatní civilizovaní lidé. Tuto pomoc nežádám po vás, protože vím, že sami máte rodinu, o kterou se musíte starat. Vím velmi dobře, že život bělochů je těžší, složitější a nákladnější než náš, a proto bych nechtěl, abychom pro vás byli přítěží. Představuji si to tak, že byste sestavili nějakou listinu a dali ji nějakému úřadu, který má na starosti chudé lidi. Věřím, že to zvládnete, protože se vyznáte ve městě a umíte zacházet s těmi vašimi papíry.“

Po další návštěvě příbuzenstva na konci světa (2004), kam jsme se jich jeli zeptat, jak by si naši pomoc a svou civilizovanou budoucnost představovali, po důkladném průzkumu, jak (ne)fungují různé rozvojové projekty, a po velkém váhání, zda si komplikovat život a riskovat dědečkovo i naše vlastní jméno pro nějaké Čamakoky z 21. století, kteří mají hodně daleko k romantickým Vinnetouům, jsme v roce 2005 založili sdružení Checomacoco. Dodnes jsme v něm jen tři dobrovolníci: já s manželem a překladatelka Andrea.

Jsme zajedno v tom, že nikomu nic nenabízíme, nedáváme nevyžádané rady, nevyvážíme naše geniální nápady ani chytrá zařízení, která jsou často přímo pro „třetí svět“ vymýšlena. Zato se hodně zajímáme o jejich názory, důvody a zkušenosti, a jak to vidíme my, jim vysvětlujeme, jen když se ptají. Pouštíme se pouze do věcí, o které sami bez úspěchu a dlouhodobě usilují, ale nedaří se jim z důvodů finančních, organizačních nebo byrokratických. Odpovědnost za výsledek nesou sami, my jen pořád dáváme najevo, že nás zajímá, jak to dopadne. Většinou je to velká zkouška naší trpělivosti.

Poprvé jsme pochopili rozdíl v náhledu na to, co je potřeba, když jsme zjistili, že v žádné z pěti čamakokských vesnic není pitná voda, že se pije z řeky a hlouběji ve vnitrozemí z louží a že nejčastější příčinou úmrtí je tam dehydratace z průjmu. Za nás to bylo jasné: postaráme se o čistou vodu! Jenže oni to odmítli. Nebyla to jejich priorita, takhle žijí odnepaměti. Potřebovali od nás něco jiného: krávy. Vlastnit jich pár v každé rodině a mít tak perspektivu, že nepůjdou žebrotou, když jim ekologové půl roku z roku zakazují lovit ryby (jediná možnost výdělku v pustém kraji) a když jim paraguayské úřady do vesnice nedoručí žádnou potravinovou pomoc, léky, školní pomůcky, sociální dávky nebo úplatky před volbami. Občas jim nějaká nevládní organizace ve vesnici zasadí stromy, postaví školu nebo zdravotní středisko. Žádný učitel ani doktor tam ale s holýma rukama dlouho nevydrží. S každou vážnější nemocí se musí do hlavního města, tisíc kilometrů, pokud seženete nějaký transport a peníze na ošetření.         

A. V. Frič zastihl před sto lety Čamakoky jako pravěké lidi s tajemnými rituály, kteří neznali zemědělství, neměli trvalá obydlí a kromě hliněného hrnce, luku a šípů žádný majetek; úlovky, lesní ovoce a celá krajina patřily všem. Dnes jsou lesy vykácené a nově vzniklé pastviny si oplotili bohatí farmáři. Důležitým majetkem je mobil: na Facebooku každý vidí, jak je třeba žít, oblékat se, k jakému Bohu se modlit.

V jejich kraji, větším než Česká republika a zabydleném jako poušť (žije tam celkem 15 000 obyvatel), není žádná pracovní příležitost, snad jedině nárazové pomocné práce na farmách nebo v domácnostech movitějších Paraguayců. Někteří mladí indiáni zkoušejí najít zaměstnání v hlavním městě Asunciónu, ale prosadit se tam je bez protekce obtížné, i když chcete být zednický přidavač nebo ochranka v supermarketu. Paraguay je druhou nejchudší zemí jihoamerického kontinentu a šestina obyvatelstva žije za míň než dva dolary denně. Kdo začne vydělávat, stává se podporovatelem široké rodiny. Do hlavního města musí také ti, kdo pochopili, že cesta vede přes vzdělání. „Chci někým být, abych pomohl sobě a své rodině,“ končí skoro každý dopis, který nám posílají žadatelé o podporu ve studiu. Jeden za všechny: „Seděl jsem na břehu řeky a přemýšlel, jestli tam skočím dnes, nebo až zítra. Ale teď s vaší pomocí studuji na učitele. Chci dát naději dětem, jako jsem ji dostal já.“

To je nejviditelnější změna za posledních patnáct let, kdy jsme s našimi Čamakoky v nepřetržitém spojení. Na začátku se rodiče divili, že by jejich desetileté děti měly dál zbytečně sedět ve škole, když už se naučily číst a trochu psát. Je toho potřeba tolik dělat kolem domu, starat se o početné mladší sourozence, nosit vodu, shánět dříví na vaření, pomáhat na rybách. Dnes má většina dětí kompletní devítiletku a ti nadaní pokračují na colegiu. Někteří maturanti z venkovské školy se tam ale nenaučí ani znát hodiny nebo malou násobilku a neumějí napsat životopis. Ti, kteří vzdělání myslí vážně, musí zase do Asunciónu. Těší nás, že řada z nich si (v Paraguayi plně placené) studium už může dovolit, protože jejich rodiče nebo prarodiče úspěšně chovají dobytek. Z našeho původního daru (140 krav a tři plemenní býci) jsou dnes dvě úctyhodná stáda. Některá rodina dobytek prodala pro krátkodobý zisk, ale někteří s ním hospodaří podle vzoru paraguayských farmářů (v zemi je velkochov dobytka oporou ekonomiky). Někdy se u toho hádají a vytvářejí soupeřící koalice, někdo pracuje víc a někdo se jen veze, asi jako na každé vesnici tvořené mnoha příbuznými rodinami. Ale děti jsou svorně jejich naděje a pýcha. I naše.

„Naší“ první absolventkou vysoké školy byla Soledad, někdejší z Asunciónu vyjukaná studentka pedagogické fakulty. Dnes je z ní učitelka v předměstské indiánské škole a rázná autorita tamního indiánského „ghetta“. Její dvě sestry absolvovaly vojenskou akademii a slouží v rodném kraji jako policistky, bratr studuje veterinu, další sestra sice nedostudovala, ale pracuje jako streetworkerka s bezprizornými dětmi z indiánských komunit, které byly definitivně odsunuty ze svých původních teritorií. Čamakokové mezi nimi naštěstí nejsou. Svoje území jsou odhodlaní si udržet, právě v těchto dnech podávají určovací žalobu na neoprávněné užívání části jejich půdy. Sepsal ji „náš“ Santiago, vloni dostudovaný právník. Na práva chodí i jeho další dvě sestřenice, ale největší zájem je o obor diplomovaná zdravotní sestra. Podporujeme několik studentek, v době covidové jim například kupujeme respirátory, rukavice, dezinfekce atd., co po nich vyžadují jejich školy, aby je mohly poslat na praxi do nemocnic nebo očkovacích center. Lékařku máme zatím jednu, další mladík studuje poslední ročník medicíny na Kubě – dostal vládní stipendium pro mimořádné studijní úsilí a touhu pracovat ve prospěch své komunity. Pomáháme každému individuálně, podle jeho aktuálních potřeb a podle stavu našeho účtu. Skládají se na ně dárci z České republiky, kterým se líbí, že naše pomoc je adresná a transparentní. Studenty upozorňujeme, že nedáváme stipendia, na které má uchazeč nárok po splnění určitých kritérií, ale že podporujeme podle našich možností ty, kteří jsou ochotní být s námi v průběžném kontaktu, sdílet s námi svoje kroky a nebát se obtíží a překážek. Ti, kteří se pod vlivem různých projektů naučili dělat ze své etnicity výhodu bez odpovědnosti, většinou po prvním kontaktu a seznámení se s našimi pravidly odpadnou.

Aniž jsme o to zvlášť stáli, stali jsme se prostředníky mezi „dvěma světy jedné země“, jak zní podtitul té nové brněnské hry. Máme výhodu, že nás rodina naší indiánské tetičky Hermíny (dnes čítá asi 200 lidí) od počátku bere jako příbuzné, takže můžeme být otevření. Hodně věcí si musíme vyjasňovat – často si nerozumíme, nejen kvůli španělštině. Naše otázky je občas štvou, ale většinou je baví, že se ptáme, na co se jich nikdo bílý zatím neptal. Také oni nás někdy štvou, třeba tím, že nazývají českou pomoc „zrnkem písku“ (a to už jsme do Paraguaye naposílali skoro 4,5 miliónu korun!) a že někdy ani nepoděkují. Jenže, jak popsal ve své knize Indiáni Jižní Ameriky už jejich legendární (prapra)dědeček: podle indiánské etikety, když někoho obdaruji, zavazuji ho tím k povinnosti dar opětovat. Když obdaruji někoho něčím, co mi plnohodnotně oplatit nemůže, je to pro něj ponižující. Pak je slušné dar nekomentovat a tvářit se, že je bezvýznamným „zrnkem písku“, aby se dárce necítil zahanben, že zahanbuje obdarovaného.

Myslím, že je užitečné zajímat se o jinakost, člověk se o sobě hodně dozví. Naši dárci se snad zahanbeně necítí, vždyť jen vyslyšeli Rodolfovo přání: „Kéž nezapomenete na své bratry, české indiány, zvané Išir ybytoso neboli po bělošsku Čamakoko“.

 

www.checomacoco.cz

číslo transparentního účtu sdružení Checomacoco: 2800123841/2010

 

Mohlo by vás také zajímat...

ČR-PRAHA: Knihovna Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu je veřejná specializovaná knihovna, která letos slaví 30 let svého trvání. Knihovna pokračuje v budování knihovního fondu, jehož základ tvoří historický fond Masarykova lidověvýchovného ústavu. Knihovní fond reflektuje rozvoj osvětové činnosti, mimoškolního vzdělávání, knihoven a amatérského umění od poloviny 19. století. Zrcadlí přístupy k podpoře osvětové, kulturní a výchovné činnosti tak, jak je ovlivňovaly rozdílné politické podmínky.

Celá ČR, Hl. m. Praha
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média, Divadlo a tanec, Hudba, Vzdělávání
Co se děje
03.12.2021

ZLÍN: Dne 1. prosince 2021 odejel na poslední cestu legendární český cestovatel, spisovatel, fotograf a filmař, inženýr Miroslav Zikmund. V roce 1995 díky etnografovi PhDr. Karlu Pavlištíkovi věnovali oba cestovatelé celý svůj archiv Muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně, které společně s Klubem H+Z uchovává, zpracovává, zpřístupňuje a rozvíjí jejich odkaz.

Zlínský kraj
Cestovní ruch, Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média
Co se děje
03.12.2021

ČR-ZLÍN: Cestovatelská legenda Miroslav Zikmund, který letos v únoru oslavil 102. narozeniny, ve středu zemřel. Potvrdila to Zikmundova rodina i Muzeum jihovýchodní Moravy. Dvojice Zikmund - Hanzelka, která společně navštívila přes 80 zemí, ve světě proslavila tehdejší Československo a vozy Tatra.

Celá ČR, Zlínský kraj
Cestovní ruch, Knihy, literatura, média, Ostatní
Co se děje
02.12.2021

ČR-ZAHRANIČÍ: Odbor amerických států MZV ČR navrhuje, ve spolupráci s velvyslanectvími zemí Latinské Ameriky, Španělska a Portugalska v Praze a kulturními centry Cervantes a Camoes a také dalšími zainteresovanými institucemi, uspořádat ve dnech 16. - 22. května Iberoamerický týden 2022. Jedná se o projekt navazující na Iberoamerický týden, který úspěšně proběhl v roce 2018. Kvůli pandemii Covid-19 nebylo možné akci v letošním roce uspořádat. Hlavním cílem Iberoamerického týdne je podpořit výměnu názorů a zkušeností, posílit kontakty na různých úrovních, rozšířit povědomí o Iberoamerickém regionu v České republice a prohloubit vzájemnou spolupráci.

Celá ČR, zahraničí
Instituce a kulturní zařízení, Ostatní
Co se děje
02.12.2021