pátek
3. prosince 2021
svátek slaví Svatoslav
Karel Havlíček Borovský, kresba Jany Bačové Kroftové
© Archiv Jany Bačové Kroftové



Jak mi našli Havlíčka

V neděli 31. října uplyne rovných 200 let od narození zakladatelské osobnosti české žurnalistiky – Karla Havlíčka Borovského. Osamocený rebel, nesmiřitelný kritik rakouské vlády usilující o reformu systému, který nerespektoval rovná práva utiskovaných národů, své názory publikoval ve vlastním časopise Slovan, a to až do doby, kdy byl policejně internován v Brixenu. Ačkoli Havlíček v posledních letech není v médiích příliš připomínán, zůstává inspirativní osobností i dnes, jak potvrzuje v následujícím zamyšlení publicista Milan Dus. 

Autor článku: 
Milan Dus

Začínal rok 1977. Zrovna jsem se vrátil z jakési stáže na univerzitě a v televizi v Lipsku, kam nás vyslali coby studenty pražské fakulty žurnalistiky. Z mého tehdejšího pohledu jedinou důležitou věcí, kterou jsem si z Lipska přivezl, byl dlouhý objektiv, po němž jsem už léta prahnul. A taky jsem ho hned chtěl vyzkoušet.

Z pražské koleje Větrník, kde jsem tenkrát nocoval, jsem se po ránu vydal k plochodrážnímu stadionu Na Markétě, odkud se ozýval kravál, tentokrát však méně obvyklý než hluboké basy plochodrážních strojů. V tamním depu nesmyslně túrovali malé motorky s odšroubovanými výfuky. Cvak. Nezajímavé. Nevysoko nad hlavou mi přeletěl vrtulník a zamířil nad nedaleký hřbitov Břevnovského kláštera. Cvak. U hřbitovní zdi se potloukalo pár chlápků. Na jednom místě byla ke zdi navezena hromada štěrku a z ní chlapík se super kamerou, jakou jsem neviděl ani v televizi, točil, něco za zdí. Stoupl jsem si vedle něj. Kolega, říkal jsem si. Cvak. Byl to pohřeb. Nedaleko za zdí jsem u hrobu zahlédl několik povědomých tváří. Cvak, cvak, cvak… Divný funus, kde pár kroků od rakve kvůli řevu motorek a kraválu vrtulníku neslyšíte slova kněze. Sebral jsem se a zamířil pryč, když se mi jeden z těch obejdů, dvoumetrové hovado, postavil do cesty se slovy: „Dej sem ten film.“

„Co si to dovolujete?“

„Dej sem ten film!“

Po krátké trapné konverzaci mi došlo, že ho neukecám, nepřeperu ani jim neuteču. S třesoucí se rukou jsem vyndal z aparátu kazetu a pak z kapsy občanku. S gustem vytáhli z kazety film a vrátili mi ho, takže mi vlastně nic nevzali. Jen ve škole, kde už jsem to měl tak dost polepené, mohl být další průšvih.

Pár týdnů po pohřbu profesora Patočky, jednoho z duchovních otců Charty 77, jsem měl skládat zkoušku z historie české žurnalistiky. Přednášela ji docentka Beránková, svérázná osůbka, která byla chvíli zábavná a chvíli pouštěla hrůzu. Kdo u ní chtěl obstát, nestačilo mu nastudovat skripta, ale musel mít načteného jejího milovaného Karla Havlíčka Borovského. Já v té době četl Kerouaca, Bondyho a tak.

Četba z donucení. Ale vyletět jsem nechtěl.

Měl jsem štěstí. První Havlíčkův text, který se mi dostal do ruky, byly Epištoly kutnohorské. Odmala mě obě babičky braly do kostela, před spaním jsem musel odříkávat Andělíčku, můj strážníčku… a korunu tomu nasadil táta, o jehož víře silně pochybuju, ale ze mně chtěl mít ministranta. Podle mne otec bral kostel vyloženě jako společenskou záležitost, myslím, že nejvíc se mu líbilo, když tam vozil zpěvačky (byli jsme ekumenická rodina, táta Volyňák jezdil do pravoslavného – Hospodin pomííílúúúj…). Moje ministrování naštěstí nemělo dlouhého trvání a farář, který si mne vyhlédl, mě navíc později jako člověk, natož jako duchovní tuze zklamal. Od té doby sice víru, lásku a přátelství považuju za nejkrásnější lidské city, ale ústřední výbor víry k tomu nepotřebuju.

A teď jsem měl v ruce text autora, který to viděl podobně. Dokonce vstoupil do semináře, z kazatelny chtěl „pracovat ku prospěchu národa svého,“ ale za rok, nejdéle za dva, měl jasno a dal se na dráhu žurnalistickou. V Epištolách navázal na myšlenky Husovy, tedy mimo jiné, že kšeftování s hříchem je zlo, ale šel dál. Celibát je podle něj protivení se přírodě, staví propast mezi laikem a duchovním. Všímal si toho, že z každého náboženství se dřív nebo později pro určitou skupinu lidí stane řemeslo a obživa. Že absolutismus církevní není nic jiného, než poduška absolutismu světského. A za největší kacířství považoval nepoctivost, kdy se někteří lidé schovávají za boha, aby mohli podvádět jiné, ale taky hloupost, když se jiní lidé takhle podvádět nechají.

Paní docentka byla spokojená, oči jí zářily. Věděl jsem, že zkoušku mám, a tak jsem si dovolil být aktuální: „Jen mi vrtá hlavou, že tenhle z tehdejšího pohledu kacíř a rozvratník absolutismu, který nedělal nic jiného, než že se v rámci sice oktrojované, vnucené ústavy, snažil bojovat proti absolutismu státnímu i církevnímu, tedy mimo jiné i proti jakémusi ústřednímu výboru víry, byl za svůj zákonný odpor potrestán luxusním hotelem v Alpách s plným zaopatřením, zatímco jeho skoro jmenovec Václav Havel, který se 130 let poté dožaduje dodržování Helsinského protokolu podepsaného generálním tajemníkem ústředního výboru komunistické strany, sedí na Pankráci."

Paní docentka zvážněla. Pohlédla ke dveřím, jakoby se chtěla ujistit, že jsou zavřené, a řekla: „Ale – nepletu-li se – o tomhle jsme na přednáškách nemluvili.“ Vzala index a napsala mi známku – už ani nevím, jakou.

Byl jsem rád, že zkoušku mám a že mě z fakulty nevyrazí. Ale to nejdůležitější je – proč to celé vyprávím – že se od té doby čas od času přistihnu, jak porovnávám současnou žurnalistiku a politiku Havlíčkovým metrem. Říkám si, proč se často tak neohrabaně pitváme v něčem, co on už dávno jasně a srozumitelně formuloval a není na tom třeba nic měnit. Ti, co znají víc než Krále Lávru a víc než onu ostudnou legendu o brixenském mučedníkovi (jestli tam něčím trpěl, pak hlavně tím, jak rychle na něj doma všichni zapomněli) vědí, že tohle je skutečný zakladatel moderní české žurnalistiky a moderní české politiky.

„Byl to on, kdo založil to, čemu se později začalo říkat nepolitická politika nebo občanská společnost. To znamená, jak si počínat v situacích, kdy nemáme šanci měnit stav věcí, kdy prohráváme. On měl okamžitě praktické plány co dělat. Bylo-li to možné, tak se šlo přes politiku, když to možné nebylo, tak přes osvětu. V tomto smyslu Havlíčka objevil Masaryk,“ řekl mi nedávno při natáčení rozhlasového pořadu o Havlíčkovi politik a historik Petr Pithart.

Mluvili jsme i o Havlíčkově vztahu k Rusku. O tom, jak rusofil, který ve velké zemi na východě nějaký čas žil, poté, co poznal bídu tamního venkova, nadřazenost takzvaných elit a sebestřednost mnoha intelektuálů, za pár měsíců vystřízlivěl. Přestal věřit v pomoc velkého slovanského bratra a raději začal uvažovat o modernizaci zkostnatělé monarchie. Jak je možné, že v myslích řady současných politiků ty sentimentální úvahy o bezpečí pod ruskými křídly přetrvávají? Aniž by tam jeli a přesvědčili se na vlastní oči jako Havlíček nebo později Masaryk.

I na populismus, který tolik hýbe současnou politikou, měl Havlíček čich:

„…při všech politických bouřkách a zmatcích vždy mnozí lidé nepoctiví jako hmyz se objevují a pro sebe něčeho urvati se snaží. Ti pak zapletou všechno mnohem více a pokazí tolik, že to ani celý věk napraviti nedovede. Jest ale prostředek proti takovým lidem. O každém, který se vám v politických a veřejných záležitostech za rádce nabízí, hleďte se vždy strany jeho domácího a privátního života přesvědčiti, je-li zachovalý muž. Kdo je ničema sám osobně a nedovedl si mezi těmi, kteří jeho domácí život z předešlých a nynějších let znají, ani jméno poctivého a řádného muže zachovati, ten také jistě se nemíchá do politiky z poctivých úmyslů, a musí míti nějaké tajné, ale jistě nečisté ohledy. Také jest jistá jiná známka: Kdo sám sebe, svou rodinu zachovalým a řádným způsobem živiti neumí, nevěřte mu, že dovede radu dáti, jak by se zlepšil stav celé země. A právě mnoho takových lidí se nejvíc roztahuje a potlouká ve veřejném životě, jistě jenom ke zkáze země a národa.“ (Karel Havlíček Borovský: Vysvětlení nynějších okolností, Národní noviny 1849)

Havlíčka nemučednického a inspirativního jako první objevil tehdejší univerzitní profesor Tomáš Garrigue Masaryk. Svou knihu Karel Havlíčeksnahy a tužby politického probuzení napsal v devadesátých letech předminulého století krátce poté, co se poprvé v životě pokusil vstoupit do politiky. Byla to politika mladočeská a ten pokus tenkrát příliš úspěšný nebyl. Zato Havlíčka načetl Masaryk velmi pozorně, kriticky, nicméně nakonec se vyznal:

„Přiznávám, že Havlíček je mně osobně velmi milý. Byl to člověk čistý duší a ryzí charakterem. A cením ho velmi. A právě to kladu tak vysoko, že podal politickou filozofii, jak sám o sobě říkal, zdravého rozumu, stoje při tom vcelku na poznání lepších autorit své doby. To má cenu svou zvláštní, a právě tím stal se buditelem všeho českého lidu v době nad jiné důležité. Jeho jasnost, určitost a celkovost právě v rozčilení roku 1848 měla vliv tím větší a vliv dobrý. Tím Havlíček posud může a má mít vliv co nejširší.“

(T. G. Masaryk: Karel Havlíček – snahy a tužby politického probuzení, 1896)

Uplynulo dvacet let a Masaryk začal uskutečňovat to, oč usiloval Havlíček. – Ale zpátky k té mé příhodě s paní docentkou. Když jsem po letech sám na nějaký čas stanul před studenty a hledal zdroje, sáhnul jsem i po skriptech Mileny Beránkové. Je to historie zhruba od doby rudolfínské po vznik republiky, tam se nic moc měnit nedá. Samozřejmě jsem si všímal drobných úlitbiček a vynechávek, ovšem – podotýkám – nikterak zásadních. Sotva asi paní docentka mohla psát o tom, jak Havlíčka štval Marx svým pohrdáním malými slovanskými národy, jimž předvídal brzký zánik. Byla přece doba prvomájových průvodů, v jejichž čele se nosily i vousaté podobizny taťky světového proletariátu. Čím dál častěji jsem ale uvažoval o tom, jak nás paní docentka nutila číst Havlíčka a přemýšlet o tom, co psal. A říkám si, nebo spíš chci věřit, že se nám tím snažila říct, co se v letech nejtužší normalizace na školách říkat nesmělo.

 

Poznámka redakce: Havlíček na vlnách Čro 3 Vltava

Rozhlasový pořad autora tohoto textu nazvaný TGM: Můj Havlíček, ve kterém o tom, čím mohl Karel Havlíček Borovský inspirovat Tomáše Garrigua Masaryka a v čem mohl být Masaryk Havlíčkovým pokračovatelem, uvažují politik a historik Petr Pithart a publicista Pavel Kosatík, si můžete poslechnout na stanici ČRo Vltava 28. října od 17 do 18 hodin. Pořad bude k poslechu i na webových stránkách Vltavy.

 

Mohlo by vás také zajímat...

ČR-PRAHA: Knihovna Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu je veřejná specializovaná knihovna, která letos slaví 30 let svého trvání. Knihovna pokračuje v budování knihovního fondu, jehož základ tvoří historický fond Masarykova lidověvýchovného ústavu. Knihovní fond reflektuje rozvoj osvětové činnosti, mimoškolního vzdělávání, knihoven a amatérského umění od poloviny 19. století. Zrcadlí přístupy k podpoře osvětové, kulturní a výchovné činnosti tak, jak je ovlivňovaly rozdílné politické podmínky.

Celá ČR, Hl. m. Praha
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média, Divadlo a tanec, Hudba, Vzdělávání
Co se děje
03.12.2021

ZLÍN: Dne 1. prosince 2021 odejel na poslední cestu legendární český cestovatel, spisovatel, fotograf a filmař, inženýr Miroslav Zikmund. V roce 1995 díky etnografovi PhDr. Karlu Pavlištíkovi věnovali oba cestovatelé celý svůj archiv Muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně, které společně s Klubem H+Z uchovává, zpracovává, zpřístupňuje a rozvíjí jejich odkaz.

Zlínský kraj
Cestovní ruch, Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média
Co se děje
03.12.2021

ČR-ZLÍN: Cestovatelská legenda Miroslav Zikmund, který letos v únoru oslavil 102. narozeniny, ve středu zemřel. Potvrdila to Zikmundova rodina i Muzeum jihovýchodní Moravy. Dvojice Zikmund - Hanzelka, která společně navštívila přes 80 zemí, ve světě proslavila tehdejší Československo a vozy Tatra.

Celá ČR, Zlínský kraj
Cestovní ruch, Knihy, literatura, média, Ostatní
Co se děje
02.12.2021

ČR-ZAHRANIČÍ: Odbor amerických států MZV ČR navrhuje, ve spolupráci s velvyslanectvími zemí Latinské Ameriky, Španělska a Portugalska v Praze a kulturními centry Cervantes a Camoes a také dalšími zainteresovanými institucemi, uspořádat ve dnech 16. - 22. května Iberoamerický týden 2022. Jedná se o projekt navazující na Iberoamerický týden, který úspěšně proběhl v roce 2018. Kvůli pandemii Covid-19 nebylo možné akci v letošním roce uspořádat. Hlavním cílem Iberoamerického týdne je podpořit výměnu názorů a zkušeností, posílit kontakty na různých úrovních, rozšířit povědomí o Iberoamerickém regionu v České republice a prohloubit vzájemnou spolupráci.

Celá ČR, zahraničí
Instituce a kulturní zařízení, Ostatní
Co se děje
02.12.2021