"Havel je pro Tchajwance neuvěřitelný symbol," říká sinoložka Táňa Dluhošová

Předpokládám, že vám lidé často předhazují onen legendární citát Jana Wericha o rozvržení rolí v domácnosti, kdy „Manželka rozhoduje o takových maličkostech jako například: co s penězi, které vydělám, kdy mám odejít z domova, kdy se mám vrátit, co na sebe, kdy bude oběd, kdy bude večeře... A takový zásadní věci jako například: jaký je náš poměr k Tchaj-wanu, to dělám já.“ Říkal pro pobavení Werich…

O tom se zatím nikdo nezmínil (smích). Ačkoli Tchaj-wan v 50. letech, kdy tato předscéna vznikla, geograficky vzdálený ostrov, který měl s událostmi v Československu jen málo společného, byl díky sílící studené válce přítomen v denním tisku. Proto generace našich rodičů bezpečně zná jméno prezidenta Čankajška. Kolegyně Hilbertová z Masarykovy univerzity sleduje, jak byl Tchaj-wan a zejména prezident Čankajšek zobrazován v časopise Dikobraz v rámci politické satiry. Takže Werichův výrok do tohoto kontextu krásně zapadá.

Vy to ale rozhodně ve vaší rodině máte obráceně, protože právě Tchaj-wan je vaší odbornou specializací, a to především jeho moderní literatura…

Můj partner je sinolog. Studoval na Tchaj-wanu, kde jsme působili v naší kanceláři a společně se synem tam tři a půl roku žili. (Pozn.: Výzkumné centrum Orientálního ústavu na Tchajwanu působí od prosince 2015 při Institute of History and Philology, Academia Sinica v Taipei. Jeho smyslem je sloužit jako platforma ke zprostředkovávání a posilování akademické výměny mezi českými a tchajwanskými badateli a institucemi. Táňa Dluhošová vedla toto výzkumné centrum v roce 2019.) Takže v naší rodině jsme odborníci na Tchaj-wan všichni, i když přes literaturu asi jen já.

Když se teď pokusím Werichův výrok parafrázovat slovy: Jaký je náš český poměr k tchajwanské literatuře – co mi odpovíte?

Přímé vztahy mezi literaturami lze nejlépe sledovat na překladové literatuře. První sbírka povídek Ranní jasmín vyšla až v roce 2001, což je poměrně pozdě, vzhledem k tomu, že obě země se demokratizovaly zhruba ve stejné době, na konci 80. let. Sborník redigovala Zdenka Heřmanová, jazyková odbornice a bývalá pracovnice Orientálního ústavu, která patří ke generaci žáků prof. Průška (Pozn.: zakladatel tzv. Pražské sinologické školy a v padesátých letech 20. století dlouholetý ředitel Orientálního ústavu).

Druhá sbírka z roku 2006, Chuť jablek, navazovala na tu první. Editovala ji doc. Lucie Olivová, která sice sama není odbornicí na tchajwanskou literaturu, ale často na Tchaj-wanu pobývala, a tak se s jeho literaturou a kulturou seznámila. V obou případech se jednalo o průřezový výběr, který vznikl ve spolupráci s Národním muzeem tchajwanské literatury.

Od roku 2011 se však objevuje nová generace překladatelů a překladatelek, kteří společně překládají sbírky povídek, ale vznikají i překlady románů. Zde je třeba vyzdvihnout úsilí Jany Benešové Šimonové, která získala doktorát z čínské a tchajwanské ženské literatury na Národní univerzitě v Čcheng-čchi, a práci Pavlíny Krámské, která svou disertaci zaměřila na tchajwanskou ekologickou literaturu. Tyto dvě dámy stojí za dvaceti knihami vydanými od roku 2011, z nichž čtrnáct vyšlo  v jejich překladu. Všechny tituly najdete ve dvou nakladatelstvích, s nimiž překladatelky spolupracují: Mi:lu publishing a IFP publishing.

A co překlady v opačném gardu? Nakolik znají na Tchaj-wanu českou literaturu?

Česká literatura se na ostrov dostává třemi způsoby. Jedním z nich jsou překlady čínských bohemistů v ČLR, které lze zakoupit i na Tchaj-wanu. Nejlepším příkladem jsou Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války (2008), ačkoli nedávno vyšel na Tchaj-wanu překlad z němčiny. Druhou možností je překlad prostřednictvím jiného světového jazyka. Kunderovo dílo bylo pochopitelně překládáno tímto způsobem. V neposlední řadě se jedná o překlad přímo z češtiny. Takovým počinem se nedávno stala Erbenova Kytice (2021), kterou přeložila prof. Melissa Lin (Lin Shi-hui) z Ústavu slovanských studií na Národní univerzitě Čcheng-čchi.

K nejpopulárnějším autorům patří Kafka, Hrabal a samozřejmě Václav Havel. Jejich dílo rezonuje s historickou zkušeností Tchajwanců, kteří rovněž žili v autoritativním režimu, toužili po svobodě a demokracii. Havel je pro Tchajwance neuvěřitelný symbol. Jeho morální integrita a odvaha postavit se nadvládě moci je stále živá také kvůli neustálému tlaku ze strany ČLR.

Existují mezi čínskými a tchajwanskými autory a autorkami nějaké vazby? Jak se navzájem ve své tvorbě ovlivňují?  

Ve dvacátých letech 20. století hledali tchajwanští intelektuálové pod tíhou japonské asimilační politiky inspiraci na pevnině, ale od třicátých let začali rozvíjet svou literární tradici převážně v japonštině. O deset let později byla do čínštiny přeložena některá tato tchajwanská díla.Po roce 1945 a zejména po roce 1949, kdy se Čankajšek se svými stoupenci přesunul na ostrov, zaplavili tchajwanskou scénu čínští autoři, kteří vytvořili jiný styl. Tito spisovatelé byli i v zahraničí vnímáni jako autoři čínské literatury z Tchaj-wanu.

Domácí spisovatelé se, ať už z jazykových nebo politických důvodů, odmlčeli. Napětí mezi nově příchozími a původními obyvateli tchajwanské společnosti se odrazilo i v literatuře a svým způsobem vyvrcholilo koncem sedmdesátých let 20. století v debatě o literatuře rodné půdy, nebo jinak řečeno o specifičnosti tchajwanské literatury ve vztahu k čínské literatuře. Po demokratizaci ostrova se naplno rozvinula debata o kulturní identitě ostrova. Mladší generace spisovatelů už napětí mezi oběma skupinami nevnímají, protože se cítí být Tchajwanci.

Můžete uvést nějaká konkrétní díla, která se v tomto čínsko-tchajwanském kontextu zvláště vyjímají?

Přestože obě území byla až do devadesátých let 20. století vzájemně uzavřena a cenzura hrála na obou stranách průlivu významnou roli, neznamená to, že se některá díla nestala fenoménem. Je příznačné, že se to podařilo právě literatuře populární, žánrové. Jedním z takových zjevení byl autobiografický cestopis tchajwanské spisovatelky San Mao Příběhy ze Sahary, kde nějaký čas pobývala se svým španělským manželem. Exotické obrazy, tajemství a úvahy o smyslu života našly v nesvobodné Číně ohlas u mladé generace a tuto knihu četly celé generace čtenářů – San Mao se však nikdy do kánonu tchajwanské literatury nedostala.

Druhým vynikajícím příkladem je spisovatel Ťin Jung (Jin Yong). Narodil se v roce 1924 v Číně, ale působil v Hongkongu, který byl díky svému statusu britské kolonie mostem mezi Čínou a Tchaj-wanem. Jin Yong v období 50.-70. let psal bojové hrdinské romány, wu-sia. Odehrávaly se v císařském období, hlavními postavami byli bojovníci s vysokým morálním kreditem, prožívající různá dobrodružství. Z tohoto fiktivního prostředí čerpá i známý film režiséra Anga Leeho Tygr a drak z roku 2000. Ťin Jung napsal dvanáct románů a dvě novely, které vycházely na pokračování nejprve v Hongkongu. ČLR i Čínská republika na Tchaj-wanu jeho dílo zpočátku z politických důvodů zakázaly, takže bylo na Tchaj-wanu šířeno aspoň samizdatově. V roce 1979, kdy se tchajwanský režim začal postupně uvolňovat, vyšlo dílo Ťin Junga knižně a stejně jako v případě San Mao ovlivnilo generace čtenářů. V ČLR publikoval Ťin Jung v osmdesátých letech nejprve časopisecky a knižně až po úplném otevření v roce 1994. V roce 1995 se v Singapuru objevilo další vydání pro čínskou komunitu v jihovýchodní Asii. 

Tchaj-wan je v současnosti jedním z posledních čínsky mluvících území, které není pod kontrolou Komunistické strany Číny. Po masových demonstracích v Hongkongu v roce 2020 se sem uchýlilo mnoho hongkongských intelektuálů a tchajwanská nakladatelství již nějakou dobu představují jedinou možnost publikování spisovatelů na pevnině zakázáných.

Tchajwanští autoři, kteří nejsou nijak kontroverzní, mohou odjet do Číny a vydat tam svá díla v zjednodušených znacích. Je to obrovský trh a pro mnohé velká příležitost. Na druhou stranu tito autoři vědí, že jejich dílo je interpretováno jako čínská literatura z Tchaj-wanu. Jejich přítomnost v ČLR je v podstatě podmíněna latentním přijetím principu jedné Číny. Alespoň tak tomu bylo před několika lety. Nevím, jak se to změnilo v posledních letech, kdy vztahy mezi oběma zeměmi značně ochladly.

Čína samu sebe a svou kulturu ráda prezentuje jako národnostně jednotnou, i když její podstata je multikulturní. Jak je tomu na Tchajwanu?

Žádná jasně definovaná tchajwanská národnost neexistuje. Obyvatelstvo Tchaj-wanu tvoří z velké části etničtí Číňané. Ti se dělí podle toho, kdy přišli na Tchaj-wan. Tedy na: osadníky – mluvící čínskými jazyky (Hoklo, Hakka), kteří bývali historicky i kulturně odlišní, a čínské přistěhovalce – ti přišli po roce 1945 spolu s Čankajškem a až do demokratizace ostrov ovládali. Další skupinou je původní austronéské obyvatelstvo ostrova – tvoří asi jen 2 %. Současná tchajwanská národnostní politika, definovaná v devadesátých letech 20. století, je inkluzivní, zahrnuje všechny skupiny a podporuje multikulturalismus – to je rozdíl oproti čínskému přístupu. I když je třeba říci, že skupina čínských přistěhovalců byla zpočátku marginalizována, aby byl dán prostor dříve utlačovaným etnickým skupinám. V poslední době se začalo diskutovat také o specifikách této skupiny a o novější historii Tchaj-wanu.

V současnosti vláda čelí výzvě, jak se vypořádat s novými migranty, což jsou ekonomičtí migranti z oblasti jihovýchodní Asie. Zde tato inkluzivita pocítila své limity, ale pod tlakem občanské společnosti se situace řeší. Opět něco, co byste v Číně pravděpodobně nenašli.

A jak se tento multikulturní obraz Tchaj-wanu odráží v současné literatuře?

Tchajwanská literatura tyto společenské trendy kopíruje. Od devadesátých let 20. století máme literaturu etnických skupin Hakka a Hoklo, které se vymezují svým jazykem či dialektem. Stejně tak literatura původních obyvatel. Zpočátku se jednalo o záznamy ústní literatury, ale dnes máme několik osobitých spisovatelů. V českém překladu vyšly Badai, Láska bílého jelena (IFP Publishing 2018), Oči nebes od Syamana Rapongana (IFP Publishing, 2017) a Horští nosiči od Salizana Takisvilainana (Mi:lu Publishing, 2021). Tato literatura je většinou psána čínsky s některými variantami, které záměrně ukazují, že standardní čínština není mateřským jazykem autorů.

Jakou pozici zastávají v moderní tchajwanské literatuře ženy?

Myslím, že v současné době docela významnou. Pokud ale mluvíme o celé moderní literatuře od dvacátých let 20. století, tak tomu tak samozřejmě není. Stejně jako v jiných společnostech i zde v literatuře dominovali muži. Tchajwanská společnost byla silně ovlivněna konfuciánským myšlením, které ve veřejném životě upřednostňovalo muže. V patriarchální společnosti bylo postavení žen pevně dáno rodinnými vazbami, které zůstaly nezměněny navzdory probíhající modernizaci mnoha oblastí života (např. dostupnost vzdělání a medicíny, rozvoj průmyslu a finančnictví atd.). Po válce byly ženy organizovány do různých svazů, podobně jako tomu bylo v Československu – šlo o nástroj státu k ovládání jedné (ne zrovna malé) skupiny obyvatelstva. 

Ženská literatura zažila svůj první velký rozmach v padesátých letech 20. století. Týkalo se to "brakové" literatury, která byla pod rozlišovací schopností cenzury, a proto měla možnost se rychle šířit. Romantickými příběhy však probleskovala závažná témata týkající se každodenního rodinného života, jako je nedostatek jídla, výchova dětí, ale i taková témata jako nucená prostituce, uzavření sňatku v důsledku tíživé ekonomické situace, uvěznění ženy v pevných rodinných vazbách a tradičních hodnotách apod. Tato literatura vytvořila podhoubí pro další vývoj. Některé literární přílohy vedly schopné redaktorky, které s autorkami přepracovávaly jejich rukopisy tak, aby měly šanci na vydání. Jejich zásluhou se později objevila silná generace spisovatelek.

Takže dnes můžeme mluvit vyloženě o feministických autorkách?

Feministické hnutí se na Tchajwanu začalo formovat jako součást vznikající občanské společnosti v sedmdesátých letech. Vedla jej Annette Lu (Lü Hsiu-lien), aktivistka, politická disidentka a později, v letech 2000 a 2004, viceprezidentka nominovaná do té doby opoziční Demokratickou pokrokovou stranou. Annette Lu spolu s dalšími aktivistkami založila feministické sdružení Probuzení, dnes Awakening Foundation. Annette Lu byla významnou osobností a zastávala radikální postoje. Protože se zapojila do zakázaného demokratického hnutí, byla v roce 1979 spolu s dalšími aktivistkami zatčena. Do čela feministického hnutí se v osmdesátých letech dostala Lee Yuan-chen, literární vědkyně, zastávající mírnější přístup. Ten zahrnoval osvětu, založení časopisu a nakladatelství, jehož prostřednictvím by se šířily informace o právech žen. Sdružení dále zřídilo anonymní linku pro týrané ženy a pomáhalo jim. Zneužívání a znásilňování v manželství se ignorovalo, rozvod byl společenským tabu, žena byla ve společnosti ostrakizována a po rozvodu zůstaly děti manželovi.

Pokud vás zajímá literární zpracování tohoto tématu, doporučuji román tchajwanské spisovatelky Li Ang Řezníkova žena (Pozn.: česky vyšel v překladu Jany Benešové Šimonové v nakladatelství IFP v roce 2013). Novela byla autorčiným prvním románem a vyšla v roce 1983, tedy dlouho před demokratizací ostrova. Otevřeně popisuje sexuální násilí v manželství, kvůli němuž byl nejdřív zakázán. Jedná se o nejpřekládanější tchajwanské dílo, které se zároveň stalo významným mezníkem v tchajwanské ženské literatuře.