středa
17. srpna 2022
svátek slaví Petra
Historik Jan Hrubecký
© Archiv Jana Hrubeckého



Atentát na Heydricha. Před 80 lety Jan Kubiš a Josef Gabčík skoncovali s mužem, jehož nazývali „Bohem smrti“.

ČR: „Ve středu 27. května 1942 v 10.35 hodin vybuchla v Praze-Libni vedle mercedesu se značkou SS-3 bomba, vržená vojákem čs. zahraniční armády Janem Kubišem poté, co selhala zbraň v rukou jeho druha Josefa Gabčíka. Atentát na zastupujícího říšského protektora a generála policie SS-obergruppnführera Reinharda Heydricha se stal skutečností… Celý svobodný svět přijal tuto zprávu s velkým ohlasem… v žádné jiné okupované zemi nebyl proveden úspěšný útok na tak vysokého nacistického hodnostáře.“ Píše v knize Smrt boha smrti Jaroslav Andrejs, který se jako první už v roce 1947 pokusil objasnit pozadí a průběh atentátu a pro něhož se toto téma stalo celoživotní vášní. Jak ale vnímá tuto událost Jan Hrubecký, příslušník mladé generace současných historiků? Přečtěte si v následujícím rozhovoru Lenky Jaklové.

Autor článku: 
Lenka Jaklová

Existuje domněnka, že atentát na Reinharda Heydricha byl načasován v souvislosti s narozeninami Edvarda Beneše. Co ve skutečnosti rozhodlo o datu jeho provedení?

Narozeniny prezidenta byly za první republiky velkou událostí. Také československá exilová vláda ve Velké Británii je vnímala jako velmi významné datum. Je třeba si uvědomit, že její představitelé včetně našich vojáků, kteří odešli do emigrace do Británie, ve svém nitru zůstali Čechoslováky. Vnitřní život jednotek československé exilové armády zůstal československým – po stránce jazykové, po stránce kultury, po stránce vojenských řádů apod. Ačkoli překonali jazykovou bariéru, v podstatě se neasimilovali, protože sledovali cíl obnovy samostatného státu. Takže symbolika narození prezidenta republiky u nich silně rezonovala. O načasování atentátu však podle mého názoru rozhodly informace z okruhu spolupracovníků exilové vlády z pražského Hradu. Důležitou roli také sehrálo počasí a další faktory, které ovlivňovaly situaci přímo na místě.

 

Z dnešního pohledu je zřejmé, že provedením atenátu významně vzrostla prestiž domácího odboje i československé exilové vlády. Byl politický zisk pro exilovou vládu tou největší motivací?

Vojenský historik dr. Eduard Stehlík před časem vyslovil tezi, že rozhodování o útoku na Heydricha bylo na politické kruhy až příliš rychlé a že se v podstatě jednalo o operaci vojenskou, jejíž význam politici začali chápat teprve později. Pravda bude někde na půl cesty. Bezprecedentní teror prvního stanného práva, který se odráží ve velkém počtu popravených lidí, klíčových pro odboj (důstojníci československé armády, v řadě případů bývalí legionáři, mj. poslední generál ve frontovém boji Oleg Svátek – velitel Hraniční oblasti 42, tedy jednotek čs. armády a Stráže obrany státu, bránící Podkarpatskou Rus), vyvolal v kruzích londýnské emigrace touhu po odplatě. Tomu odpovídá i dynamické načasování útoku, které je však na čas zhaceno zraněním Karla Svobody a nutností vyměnit tandem atentátníků výběrem Jana Kubiše.

Nemyslím, že atentát měl pouze politický rozměr. Jeho význam byl zejména vojenský (v té době je obrana národa především vojenskou záležitostí), protože prospěl morálce vojáků jak doma, tak za hranicemi. Samozřejmě pro nás, kteří žijeme více než ¾ století po této události, je jeho dopad jasný.

 

Připomeňme v této souvislosti odvahu mužů a žen z řad domácího odboje, kteří přispěli k tomu, že se atentát podařil, a kteří podporou parašutistů nesmírně riskovali. Byla to hra se smrtí nejen pro ně, ale jak se ukázalo, také pro jejich rodiny a blízké. Co bychom o nich měli vědět, abychom dnes dokázali pochopit jejich mentalitu a smysl jejich oběti?

Představte si, že si vezmete do bytu člověka, kterého jste nikdy předtím neviděli, který je doporučen vaším společným známým. Ujmete se ho v situaci, kdy existuje přídělový systém, kdy vy sami nemáte dost základních potravin a váš život je už tak plný restrikcí. Vezmete ho pod ochranu s vědomím, ne že za to zaplatíte vy, ale že za to zaplatí vaše děti. A to je něco neskutečného! Zejména pokud si uvědomíme, že mezi těmi spolupracovníky byli veteráni první světové války, lidé, kteří strávili první republiku v bezpečnostních složkách, policisté, četníci, tedy lidé zvyklí na nebezpečí. Ale toto nebezpečí bylo přece jen jiné – bylo absolutní, existenční. A zároveň v jejich řadách byli i lidé nejrůznějších povolání: řemeslníci, akademici, úředníci… V národním odboji si žádná společenská vrstva nemohla privilegovat primární postavení.

Byli to vlastenci, kteří obranu národa chápali jako službu státu. Z dnešního hlediska se to zdá možná patetické, ale opravdu tomu tak bylo. A ještě je třeba zmínit jednu, velmi specifickou vrstvu – a to sokoly. V té době byl Sokol organizací trochu jiného zaměření, než jak ho známe dnes. Akcentoval nejen sport, ale měl i značný společenský, výchovný a kulturní vliv: ve zdravém těle zdravý duch. V těžkých dobách po vzniku první republiky sokolové dokonce ve státě suplovali bezpečnostní roli. Všesokolské slety byly ohromnou celonárodní událostí. Zejména ten jubilejní – desátý – v roce 1938, v době smrtelně ohrožené republiky nacismem, se stal vyjádřením toho, že společnost se nebojí, že je silná a zdravě sebevědomá. Sokolství překračovalo hranice sociální i vzdělanostní. V jeho řadách se setkal řemeslník s dělníkem, úředníkem nebo příslušníkem vyšší sociální třídy. Němci si to moc dobře uvědomovali, a proto hned na počátku druhé světové války funkcionáře České obce sokolské masově zatýkali a deportovali do koncentračních táborů. Nejen českoslovenští vojáci v exilu, ale i sokolové měli důvod k odplatě. Bylo třeba pomstít své přátele a bratry.

 

Měl jste možnost setkat se s rodinnými příslušníky, pamětníky těchto událostí. Litovali někdy toho, co následovalo po atentátu v době heidrychiády, když Němci rozpoutali teror, když dnes a denně umíraly stovky vlastenců, jejichž počet od 27. května do 3. července dosáhl více než 5 000 osob?

To je asi ten nejsilnější prožitek. V roce 2017 jsem poznal pana Vratislava Ebra, příbuzného jednoho z těch sedmi statečných parašutistů z chrámu sv. Cyrila a Metoděje a rovněž jsem se setkal s panem Antonínem Burdychem, členem rodiny, která ukrývala parašutistu Jiřího Potůčka u nás ve východních Čechách v Bohdašíně. Oba přišli o své rodiče. Zatímco první muž své rodiče ani nepoznal, protože jeho matka byla popravena v době, kdy mu byly sotva týdny, v druhém případě jde o člověka, který si naprosto detailně pamatuje, jak gestapo zastřelilo jeho tatínka, jak mučilo jeho prarodiče a poté je odvezlo z jejich rodné chalupy. A přesto jsem u nich nezaznamenal lítost ve smyslu výčitek – to se nemělo stát, oni to neměli dělat, vždyť za nás měli zodpovědnost, oni nás ohrozili! Nejde o líbivou frázi, kterou řeknete do médií. Jde o obdivuhodný, autentický postoj – naši blízcí bojovali proti zlu a jejich smrtí jsou vinni pouze jejich vrazi. Existuje ovšem skupina lidí, u kterých šok z represí byl tak hluboký, že toto neplatí, a to jsou lidické ženy. Jejich prožitek hrůzy byl tak extrémní, že přebil naprosto všechno. Máme zdokumentováno, že když se po válce vrátili do Lidic dva příslušníci československých perutí v Britském královském letectvu, museli čelit řadě nevybíravých invektiv ze strany některých přeživších. Jde však o ojedinělý případ, kdy si pozůstalí potřebovali vybít frustraci na někom jiném než na těch, kteří nesli zodpovědnost, což byli nacističtí okupanti.

 

Zajímá vás jako historika, jak byla tato událost zdokumentována a posléze umělecky zachycena v literatuře či ve filmu? A do jaké míry se v uměleckém zpracování odrážela doba realizace, případně to, že tato událost byla komunistickým režimem dlouho tabuizována?

Atentát, respektive jeho obraz ve společnosti, opsal sinusoidu, která je totožná s vývojem v poválečném Československu. Během třetí republiky byl atentát na Heidrycha každoročně připomínán tradicí zádušních mší za popravené a spolupracovníky skupiny Anthropoid – jednalo se o 294 vlastenců zavražděných v říjnu roku 1942 v Mauthasenu ranou do týla. Je zajímavé, že první účastníci této mše byli českoslovenští parašutisté, ovšem z východní fronty. Třetí republika bohužel trvala příliš krátce. Dala však vzniknout několika filmům, které jsou dodnes hodnotné, mimo jiné i proto, že všechny použité reálie jsou stroprocentně dobové, autentické. V rolích atentátníků dokonce účinkovali přeživší parašutisté. Dochoval se i filmový snímek, na němž se podílel major Karel Paleček, člověk, který v britském exilu osobně vybíral aktéry atentátu na Heydricha.

V roce 1947, v rámci 30. oslav bitvy u Zborova, je na pravoslavném chrámu v Resslově ulici odhalena pamětní deska. Při této příležitosti největší československá veteránská organizace Obec legionářská přijímá do svých řad účastníky druhého odboje. Mezi čestnými hosty pietních obřadů nechybí prezident republiky Edvard Beneš. Tato gesta spjatá s atentátem jsou ve společnosti velice výrazná. Jenže mraky se už začínají stahovat. Je to období tvz. limitované demokracie, které dláždí komunistům cestu k absolutnímu uchopení moci ve státě. Po únoru 1948 se tento narativ zásadně mění a v 50. letech atentát mizí z povědomí, jako by nikdy neexistoval. Začátkem 60. let sice vychází několik publikací na toto téma, které jsou však naprosto odstrašující. Historici v nich přebírají ideologicky deformovaný narativ. Za první republiky společnost vnímala legionářský apel, že čest je víc než život. Komunistická historiografie naopak vykresluje spolupracovníky parašutistů jako oběti nikoli jako aktivní bojovníky proti totalitě. Snaží se operovat s tím, že atentát byl bezvýznamný, že neměl žádný zásadní geopolitický význam, Edvardu Benešovi podsouvá aspirace, které ve skutečnosti neměl, konstruuje jakousi domnělou zradu československé buržoazie. Tato historiografie v rámci atentátu není ale ničím výjimečná, sleduje širší diskurs a ten odpovídá náhledu komunistů na první republiku. Zatímco spolupracovníkům parašutistů šlo o obranu demokratického československého státu, narativ komunistů zůstává neměnný – dobře, my tu máme stát, ale radovat se nebudeme, protože není výsledkem národní revoluce, ta nám byla buržoazií ukradena a my musíme trpně čekat.

Dočkali se už v únoru 1948. Slovy Klementa Gottwalda – a ta republika bude konečně naše, konečně nám začíná éra samostatnosti. Ve skutečnosti šlo o éru vazalaství Sovětského svazu. Takže atentát je zneužit. Ale není zneužit o nic víc než jiné události, které komunisté účelově deformují: význam prvního nekomunistického odboje, mnichovského diktátu, realitu života a hospodářské vyspělosti první republiky apod.

A pak se stane něco zvláštního. V roce 1964 vznikne Atentát, dodnes považovaný za vůbec nejhodnotnější filmové zpracování útoku na Heydricha. I když ve filmu je řada nepřesností, i tak nezbývá než pozitivně kvitovat jeho kvalitu. A co je opravdu zajímavé – podivuhodná katarze jeho režiséra Jiřího Sequense. Ten ještě v roce 1956, pouhých osm let před vznikem Atentátu, zpracoval téma Mnichova a 15. března 1939 ve filmu Neporažení, který je tím nejhorším komunistickým ideologickým škvárem. A náhle, o pár let později, natočí snímek, kde je ideologie téměř nepřítomná, a který oslavuje západní odboj.

 

Hle, procitl…

Musíme si uvědomit, že Atentát má premiéru rok potom, co vznikají komise revidující politické procesy 50. let. Nastává doba politického tání. Tání, které samozřejmě ještě má své hranice… A přijdou léta sedmdesátá, vrcholící normalizace, a atentát je opět zasazen do kontextu komunistického pohledu na dějiny jako například ve filmu Otokara Vávry Sokolovo z roku 1973. Režisér v něm zachází s historickou realitou šokujícím způsobem, když ve scéně popravy lidických mužů zcela pomine obětavého faráře, zato lidičtí muži tváří v tvář německé popravčí četě volají: „Ať žije komunistická strana.“

Změna ve vnímání atentátu přichází paradoxně už před pádem komunistického režimu v polovině 80. let. Nová generace historiků, badatelů, která v té době ještě studuje na univerzitě a sbírá první zkušenosti, bude v blízké budoucnosti pro objektivní poznání této látky velmi důležitá. To ona bude klást pamětníkům, jejichž svědectví je do té doby přijímáno nekriticky, nepříjemné otázky. V 90. letech vycházejí první autorské studie, které navazují na unikátní knihu Jaroslava Andrejse Za Heydrichem stín (nakl. Naše vojsko, 1947) a její doplněné vydání z roku 2008 Smrt boha smrti (nakl. Jota). V té době už se atentát v historiografii etabluje na svém místě a dostává se do zájmu muzeí, paměťových institucí, ale i veřejnosti. Počínaje rokem 2002 se objevují také první široce tematické výstavy.

 

Co máte na mysli výrazem, že se atentát etabluje?

Atentátu se vrací jeho autenticita a vrací se do povědomí širší veřejnosti. Před deseti lety Česká televize uvedla vydařený dokumentární seriál Heydrich – konečné řešení. Od té doby i v laické oblasti narůstá obrovský zájem o tuto problematiku. Atentát se vrátil v plné síle, a nejenom ve smyslu jeho geopolitického významu, ale především z hlediska s ním spojených lidských osudů. A samozřejmě toto téma silně rezonovalo během 75. výročí v roce 2017.

 

Jak úspěšné byly zahraniční pokusy o filmové zobrazení tohoto námětu? 

Světová proslulost atentátu je spojena zejména s poselstvím holocaustu. V této souvislosti tvůrce zajímá především konec Reinharda Heydricha, člověka, který tu hrůzu způsobil. Z roku 2016 existuje film Anthropoid a posléze film Smrtihlav. Je zajímavé, že ani jeden z nich nedosahuje kvalit Sequensova Atentátu, nejvíc se mu asi blíží snímek Anthropoid. I tady však dochází k manipulaci s osudy parašutistů na samé hranici umělecké licence a k přehnané dramatizaci událostí.

V americkém filmu z roku 1975 Operace Daybreak (v překladu Operace úsvit), který zpracovává průběh Operace Anthropoid, Martin Shaw, britský herec známý ze seriálu Profesionálové, hraje Karla Čurdu. Motivace jeho chování a rozhodování má ovšem pro české diváky doslova komické konotace.

Snímek Anthropoid z pohledu historika přestává být realistický už ve druhé sekundě, kdy parašutisté dopadnou do lesa, a nikoli do pole, krátce nato Jan Kubiš zastřelí jakéhosi kolaborujícího hajného, a tak podobně. Čurda je na místě atentátu, a spolu s ním i jiní lidé, kteří se ho prokazatelně nezúčastnili. Působivá a velmi emotivní je však scéna boje o kostel, i když i v tomto případě je moderní historické poznání reflektováno jenom z poloviny.  

 

Takže dochází k dalšímu zkreslení, byť už nikoli z ideologických, ale uměleckých důvodů?

Ano. Ale snímek Anthropoid je myslím použitelný pro zahraniční diváky. Drží se hlavní dějové linky, rozhodně není zklamáním. Naopak velmi problematický je film Smrtihlav. Jeho hodnota spočívá v jediném uměleckém záměru, a sice, že jde o první pokus o recepci Heydrichova soukromí, o kořeny jeho motivace, o jeho pohled do širšího rodinného zázemí, o personální sondu. Bohužel, celková realizace je katastrofální. Myslím, že každý, kdo je obeznámen s geografií České republiky, tak ví, že v Nehvizdech u Prahy, kam Anthropoid omylem seskočil, skutečně nejsou alpské ledovce, kde se natáčela honička mezi parašutisty a německými horskými myslivci. A konec štábního kapitána Václava Morávka? Ten se ve filmu odpálí na balkóně na Hradčanech v obklíčení gestapa bombou, která vypadá, jako by ji sestrojil Tycho de Brahe na dvoře Rudolfa II. V závěrečné přestřelce v kostele by se výborně uplatnili John Wayne a další westernové legendy. Ten film je naprosto tragikomický.

 

Čeká toto téma ještě na své adekvátní filmové zpracování?

Film Atentát je i po 58 letech pro tuzemského diváka přijatelný svou citlivostí vůči autentické látce. To je faktor, s nímž se nedá úplně soupeřit. Navíc Atentát je jediným filmem, na kterém participovali bývalí parašutisté, paradoxně bezprostředně po svém propuštění z komunistických lágrů, což je hodně silné. Rovněž je potřeba vzdát hold nadčasovému umění tehdejší produkce Barrandovských ateliérů. Co dokázali filmoví architekti a výtvarníci, je naprosto fantastické. Zejména když si uvědomíte, že scény z kostela se nenatáčely v chrámu v Resslově ulici, ale ve skutečnosti jsou dílem výtvarníků.

Zdali atentát ještě čeká na nějaké ideální uchopení, to je téma spíš pro umělce nikoli pro historika. Já si ale myslím, že ano. Kdyby se toho chopil režisér, který si k námětu najde vztah, mohl by být příjemně překvapen, že se sveze na divácky úspěšné vlně obrovské popularity, kterou zaplaťpámbu, jak už jsem říkal, operace Anthropoid v české populaci má. Ale je to otázka, protože těch příběhů v rámci moderních národních dějin, které ještě nebyly zpracovány, je tolik… Naštěstí máme film Atentát.

 

Hovoříme o události, od níž v letošním roce uplyne 80 let, ale nedá mi to hledat paralelu v této zvláštní, složité době – v kontextu války na Ukrajině. Jaké myšlenky se v této souvislosti honí hlavou historikovi?

Samozřejmě těch paralel je mnoho. Když si vezmete narativ, který ve svých projevech používá Vladimír Putin. On dělá totéž, co kdysi Adolf Hitler ve vztahu k nám – a to je popírání státnosti. V projevu odvysílaném těsně před invazí na Ukrajinu, Putin říká, že architektem Ukrajiny je Vladimír Iljič Lenin, že Ukrajina nemá skutečné kořeny, že nemá právo na svou státnost. Rétoricky je to velmi podobné tomu, co do světa vytruboval o Československu v roce 1938 Adolf Hitler.

 

Z naší historické zkušenosti víme, jak moc je to nebezpečné…

Ano, je to nebezpečné, ale tady ta paralela končí, protože svět se k Ukrajině staví úplně jinak než k nám. Možná, že svět reflektuje oněch 30 let postupné globalizace i jinak než jenom z hlediska ekonomických zájmů. 

Kéž by býval svět v roce 1938 věnoval stejnou porci objektivní pozornosti Československu jako dnes Ukrajině. Samozřejmě, jako historik nemohu říct, co by kdyby, ale troufám si tvrdit, že kdyby ze zahraničí přišla podobná podpora, Edvard Beneš by na mnichovský diktát nikdy nepřistoupil. A slova náčelníka hlavního štábu Československé armády generála Krejčího ze začátku září 1938 o tom, že Čechoslováci po dvaceti letech budou opět bojovat za svoji svobodu a budou bojovat tak, že celá Evropa poklekne v úžasu, ta by došla naplnění, stejně tak jako svět dnes pokleká v úžasu před celonárodním odporem Ukrajinců proti ruské agresi.

 

My Češi vynikáme v zálibě v sebemrskačství, v tom, že se často vidíme v mnohem horším světle, než jaká je objektivní realita. Když se vrátíme k atentátu na Heydricha, po němž následovala výzva gestapa, aby lidé udávali a posílali oznámení na pachatele tohoto činu... Jak jsme v tomto smyslu obstáli?

Obstáli jsme velmi dobře. Současně je třeba si uvědomit, jaké zájmy měla německá okupační moc v protektorátu. Němci se především obávali otevřeného povstání. A z toho důvodu německá okupační politika v protektorátu je od počátku zcela jiná než např. v Polsku a dalších okupovaných zemích.

 

Z jakého důvodu? Protože jsme byli zbrojnicí třetí říše?

Ano. V době, kdy Reinhard Heydrich umírá, Protektorát Čechy a Morava kryje 29 procent veškeré zbrojní produkce třetí říše. Němci si uvědomovali, že pokud bude český dělník zahnaný do kouta bídou a represemi, tak se vzbouří.

Tady je potřeba vidět jednu zásadní věc – Heydrich přichází do Čech s úmyslem rozdrtit český odboj, protože odboj Němce děsí. Děsí je to, že lidi ve Škodovce stávkují. Několik desítek jich poslali do koncentračních táborů a oni za týden stávkují znovu. Děsí je, že v Náchodě sabotážní skupina Obrana národa vyhodí do vzduchu skladiště benzínu Wermachtu, v něm Němci skladují půl milionu litrů benzínu. Gestapo zatkne sto lidí a z toho patnáctitisícového města se nikdo nepřihlásí s udáním. Děsí je, že Funkabwehr (tedy odposlouchávací služba) zaznamenává desítky depeší z protektorátu a děsí je to, že byť v září 1939 a poté v únoru 1940 provedli obrovský zátah na Obranu národa a 28. října 1939 stříleli do davu, domácí odboj se nevzdává a stále burcuje k odporu. Dokonce ministerský předseda generál Eliáš je v kontaktu s největším zločincem a vyvrhelem z pohledu Němců – Edvardem Benešem.

Připomeňme si, že 28. říjen 1939 je vůbec největším občanským projevem odporu proti nacistické okupaci. To se nestalo v Polsku, v zemích Beneluxu ani ve Francii. Teď nemluvím o ozbrojeném odboji, kvantitě odbojových skupin, partyzánském hnutí apod., tam je situace jiná. Mluvím o tom, že běžní občané si vezmou zakázané symboly svého bývalého svobodného státu a na svůj zakázaný svátek státní nezávislosti jdou do ulic bez ohledu na to, co je bude čekat, což je naprosto nevídané.

Druhá věc: žádný jiný premiér podrobeného státu nebyl popraven za odboj – jedině Alois Eliáš. A chybělo velmi málo k tomu, aby Němci stáli ještě před další blamáží, což byl pád protektorátní vlády. Po zatčení generála Eliáše došlo k hlasování. Padl premiér, padne vláda. Symbolické gesto jednak politické praxe, ale jednak loajality k Eliášovi. Skončilo to patem. Tady bychom, pokud jde o zmíněné sebemrskačství, mohli být očištěni od pocitu provinění z kolaborace.

Zda Edvard Beneš počítal s tím, že atentát vyvolá takové běsnění na německé straně a oni tuhle substrukturu zruší a nahradí ji přímým systémem okupační správy, to znamená polským modelem, těžko říci. Já myslím, že pokud s tím počítal, tak právě z tohoto důvodu. Ukázat světu, byť z dnešního pohledu je to nesmyslně brutální, že my nejsme kolaboranti. To, co troubí do světa filmové týdeníky, a to že u nás v uvozovkách zdánlivě není takový teror, ještě neznamená, že se máme dobře, že Němci jsou vůči našemu státnímu zřízení loajální. Tím se dostávám k další věci: Protektorát Čechy a Morava nikdy nebyl mezinárodně zakotven jinak než výnosem říšského kancléře Adolfa Hitlera z 16. března 1939. Neexistuje žádná právní norma mezinárodního práva, která by protektorát uznávala. A zároveň z pohledu tuzemské legislativy není žádná právní norma, která by determinovala státní zřízení protektorátu. Nikde se nedočtete, že protektorát je republika. Takže je zřejmé, že to všechno mělo jediný účel – divadlo, vytvoření iluze, že Čech se bude mít naoko dobře, že sice nebude moci cestovat, studovat, ale bude moci pracovat tak dlouho, než říše zvítězí na všech frontách, a pak ho bude čekat jenom plynová komora. Vždyť je to západní Slovan a ten je přece nebezpečný. A koneckonců, jak prohlásil právě Reinhard Heydrich na Pražském hradě – tento prostor musí být konečně osídlen Němci.

A poslední příměr k protektorátní realitě: aby člověk byl terorizován, k tomu nemusí být terorizován fyzicky, stačí psychicky, k čemuž je potřeba sledovací aparát. Není bez zajímavosti, že v protektorátu byl 5x větší počet příslušníků gestapa než například v Beneluxu. Jak se vám bude žít, když víte, že máte pět donašečů na jeden domovní vchod a ne jenom jednoho? Bude se vám žít hůř. Míra nacistické tyranie a její aplikace v praxi se tedy lišila.

Jestliže máme pochybnosti o našem charakteru a do dneška si myslíme, že jsme  za protektorátu byli národem kolaborantů, není to pravda. My jsme hráli určitou historickou roli, kterou jsme museli hrát v mantinelech, jež nám bohužel byly určeny… 

 

Už víte, kde budete trávit čas během 80. výročí atentátu na Reinharda Heydricha? 

Při příležitosti 75. výročí této události v roce 2017 jsem zamířil do Prahy, a byl to opravdu silný zážitek. Tentokrát se omezím na region východních Čech a patrně navštívím Bohdašín, kde se ukrýval parašutista Jiří Potůček z výsadku Silver A.

 

 

Vizitka

Mgr. Jan Hrubecký

Absolvent Filozofické fakulty Univerzity Hradec Králové, obor historie. Působil jako kurátor Regionálního muzea ve Vysokém Mýtě, v současnosti odborný pracovník Muzea východních Čech v Hradci Králové, vedoucí Muzea války 1866.

Mohlo by vás také zajímat...

ÚSTECKÝ KRAJ: Šluknovský výběžek. Severní část České republiky s poměrně nízkým osídlením, několika městy a krásnou krajinou. Místo, kam se jezdí za odpočinkem a turistikou spojenou nejčastěji s Národním parkem České Švýcarsko. Letošní léto k němu směřovala a stále směřuje pozornost kvůli ničivým požárům a vzniklým škodám, ale i následným možným přínosům pro krajinu. Záměr alespoň částečně zmapovat místní kulturu v tomto možná trochu zapomenutém koutě Čech však vznikl dlouho před létem a načasování je jen synchronicitou.

Ústecký kraj
Cestovní ruch, Děti a mládež, Instituce a kulturní zařízení, Divadlo a tanec, Hudba, Výtvarné umění, Památky, Soutěže a festivaly
Články a komentáře
17.08.2022

ČESTLICE: Skupina KROUŽKY, která je jedním z největších organizátorů zájmových a vzdělávacích kroužků a volnočasových aktivit pro děti přímo ve školách a školkách po celé ČR a zastřešuje také Základní uměleckou školu a Středisko volného času FLOW v Čestlicích, oznámila jmenování Josefa Feča (44), momentálně nejžádanějšího kontrabasisty v ČR, novým zástupcem ředitele ZUŠ FLOW.

Středočeský kraj
Děti a mládež, Instituce a kulturní zařízení, Hudba, Vzdělávání, Menšiny a cizinci
Co se děje
16.08.2022
BRNO-ZAHRANIČÍ: Z Festiwalu Szekspirowski w Gdańsku získáváme "Prosperovu knihu", cenu za nejzajímavější scénické zpracování děl Williama Shakespeara, která byla udílena vůbec poprvé a porota vybírala ze všech odehraných inscenací celého festivalu! Cenu Polské shakespearovské společnosti "Prosperova kniha" získalo Divadlo Radost z Brna za představení "HAMLET ON THE ROAD".
Jihomoravský kraj, zahraničí
Děti a mládež, Instituce a kulturní zařízení, Divadlo a tanec, Soutěže a festivaly
Co se děje
16.08.2022

SUDETY: Sedm opuštěných kostelů, sedm vesnic v Sudetech, sedm příběhů. A sedm Poesiomatů, které je vyprávějí. O Češích a Němcích, o místě, o víře. Poesiomaty recitují, zpívají či zvoní zvukem zvonů, které už kostel opustily. Nový projekt spolku Piána na ulici kavárníka Ondřeje Kobzy, Česko-německého fondu budoucnosti a Nadace PPF poukazuje rovněž na příběhy jednotlivců a spolků, jež se snaží o záchranu unikátních kulturních památek.

Celá ČR
Cestovní ruch, Ostatní, Památky
Co se děje
17.08.2022