sobota
23. ledna 2021
svátek slaví Zdeněk
Ivo Stehlík, nakladatel, spisovatel a vášnivý čtenář
© Archiv autora



Šťastné putování novým rokem ve společnosti knižních přátel

BRIXOVY DVORY: Milí přátelé, milí čtenáři Místní kultury, v těchto časech, kdy jsme všichni do jisté míry izolováni ve svých domovech a kdy všechna média plní zprávy o množství nakažených a mrtvých, jsem záměrně zvolil jako téma svého zamyšlení knihy. Knihy jsou mi v každé době zábavou, poučením i útěchou a dost možná, že podobně je tomu i u Vás. Moje zamyšlení může sloužit jako inspirace, ale pokud někdo z Vás bude zklamaný, protože doporučovaná kniha na něj nezapůsobí zdaleka tak silně, jako na mne, bude to jen další důkaz toho, jak jsme každý jiný a jak je ten svět pestrý.

Autor článku: 
Ivo Stehlík

Za okny je tma, všichni ostatní ještě spí a já se po opět letech nořím do nádherné Hrabalovy knihy Městečko, kde se zastavil čas. Užívám si ten jedinečný jazyk, to pábení, žasnu nad jeho schopností vykřesat z banální situace poezii. Odcházím přiložit do kamen a najednou mi bleskne hlavou, kolik mi už prošlo rukama knih? Kdybych myslel fyzicky, byly by jich možná statisíce. Myslím ale ty, které jsem přečetl. Těch byly jenom tisíce. Nejvíc bylo těch, které jsem přečetl jenom jednou, nenašel jsem důvod se k nim vracet. Poslední dobou se mi stává, že některé knihy ani nedočtu. Můj čas je pro mne čím dál vzácnější a já ho nechci věnovat knihám, které mne buď nechytnou, nebo mi přijdou mizerně napsané. Čím dál častěji se vracím k prověřeným hodnotám, ke starým knižním přátelům. Rád bych se s Vámi podělil o knihy, které mne v některých případech provázejí většinu mého života.

Knoflíková válka - táta měl tuhle geniální knihu ve své knihovně a už tehdy byl její žlutý obal mladofronťácké edice 13 dost odřený. Klukovské války sousedních vesnic Lovernu a Velran, protkané rujnými nadávkami, všichni ti hrdinové, Velký Janek, Hejl, Souška, Prcek z Brodu… Četl jsem to jako kluk a moc rád se k tomu stále vracím, vzpomínám na naše vlastní klukovské války na žďárském sídlišti, které se za mého dětství teprve stavělo, a kde bylo tolik skvělých příležitostí pro dobrodružství a rošťárny. Je málo knih, které mohou číst děti a k nimž se mohou celý život vracet i v dospělosti. Jako dítě jsem miloval Foglara, Karla Maye. Pokusil jsem se je číst později, ale nešlo to. To je typ knih, které - pokud je nepřečtete v životní etapě, pro kterou byly napsány - už si nepřečtete nikdy. Knoflíková válka je jiná, myslím, že její autor - Louis Pergaud za ni měl dostat Nobelovu cenu. Možná by ji jednou dostal, bohužel zahynul ve třiatřiceti letech v první světové válce, stihl toho napsat strašně málo.

Jen jediný detektiv je takovým milovníkem svých orchidejí, jídla a pohodlí, že prakticky nevychází ze starého pískovcového domu v New Yorku. Ostatně váží sedminu tuny. Nero Wolfe řeší většinu svých případů ze speciálně zhotoveného křesla, ve kterém se cítí pohodlně, a jeho asistent, pomocník a skvělý glosátor Archie Goodwin mu vodí klienty i podezřelé domů. Vracím se k těm detektivkám - jako je třeba Příliš mnoho kuchařů, Pohřbený César nebo Černé orchideje - často a vůbec mi nevadí, že vím, jak to dopadne. Odpočívám u nich a vychutnávám si prostořeký Goodwinův jazyk i genialitu Wolfovy mysli. A hlavně invenci Rexe Stouta, který to všechno napsal, a my se jím a vlastní fantazií můžeme nechat vést po starém New Yorku a ochutnávat v duchu skvělé speciality Wolfova osobního kuchaře Fritze Brennera. Mám i další oblíbené detektivy, jako jsou Soudce Ti ze staré Číny, Napoleon Bonaparte z australského buše nebo bratr Cadfael, benediktinský mnich ze staré Anglie, ale Wolfe je jednička.

Někteří moji kamarádi dlouho básnili o knize Jan Cimbura. Příběh jihočeského sedláka z Putimi, který skutečně žil, obrovského (měřil prý 192 centimetrů), silného a v knize moudrého člověka, takového ideálu všech venkovských hospodářů, mne dlouho míjel. Říkal jsem si, přece nebudu číst nějaké pokračování Hanýžky a Martínka, což jsem měl, bůhvíproč, zafixováno z dětství, aniž jsem to četl, jako pěknou blbost. Nakonec jsem ale po Cimburovi, kterého jsme měli doma, sáhl. A byl jsem zasažen. Moje selské kořeny promluvily. Samozřejmě, že Jindřich Šimon Baar, autor románu, svého hrdinu zidealizoval. V Cimburovi zobrazil esenci českých sedláků, rozvážných hospodářů, spjatých s půdou. Přestože kniha vyšla v roce 1908 a popisuje život na jihočeské vesnici v 19. století, vnímám, že Cimburovy názory na školu, na hospodaření jsou až překvapivě moderní, právě proto, že jsou "uzemněné". A když se Cimbura pře s knížetem Schwarzenberkem o podobě školy, když Kláskovi vmete do tváře, co proti němu má, když putimským vyčte, že jsou lačni po krvi, vidíte chlapa, jakého byste chtěli mít po svém boku v každé situaci, podobného těm, kteří jsou zobrazeni v těch nejlepších westernech. Jednoho takového jsem poznal osobně. Adolf Pojsl z Mlynářovic je sice už na pravdě Boží, ale já na něj pořád vzpomínám. Dokázal být nekompromisní v situacích, kdy se to nenosilo, a také za to tvrdě zaplatil. Ale nemohl jinak. Vracím se k té knize a jejím prostřednictvím se vracím k Pojslovi, ke svému dědovi a babičce z Křížů i k babičce ze Svratky, i k dalším předkům, které jsem nikdy nepoznal, kteří ale všichni byli ze selského.

Od malinka jsem miloval westerny, dá se říci, že jsem jimi odkojen. Snil jsem o dalekých obzorech prérií v době, kdy jsme nemohli ani do Jugoslávie. Ale jsou westerny a westerny… Jedním z vůbec nejlepších, podle mého, je Muž se srdcem kovboje od Jacka Schaefera. Monte Walsh se svojí hláškou „Do frasa, dyť je to jenom kůň!“ se stal ideálem mužů, kteří pracují s dobytkem a koňmi. Ale možná ještě trochu raději mám jinou Schaeferovu prózu. Není tak známá, vyšla v Čechách ve dvou vydáních, ve dvojím překladu. Osobně doporučuji ten, který vyšel pod názvem Paličák v knize povídek z Divokého západu Šerif se žení. Všechny povídky v knize jsou skvělé, ale Paličák (v druhém překladu se jmenuje Keanův pozemek) je esencí pionýrského ducha prvních usedlíků. Příběh lovce, armádního stopaře, přítele Indiánů a později farmáře Brenta Keana, člověka přímého až k sršatosti, opravdového chlapa, který by si mohl podat ruku s Cimburou nebo Pojslem, směřuje neochvějně k tragickému konci. Nebudu Vám víc prozrazovat. Ale je v něm to, co miluji na dobrých westernech. Prosté, jasné hodnoty. Rodina, tvrdá práce, nelíčená zbožnost, skromnost, soběstačnost, touha po svobodě. Jednou podaná ruka je lepší než deset právníků, když se někdo z těch lidí pro něco rozhodne, nic s ním nehne a jde až do konce, stůj co stůj.

Když v roce 1978 vyšel poprvé v Čechách Hobit s nádhernými Šalamounovými ilustracemi, byl jsem nadšen. Putoval jsem s Bilbo Pytlíkem tam a zase zpátky a dodnes v tom rád pokračuji. Na záložce knihy jsem se také dozvěděl, že J. R. R. Tolkien sepsal pokračování Hobita, jmenuje se Pán prstenů. Na české vydání jsme si museli počkat až do roku 1990, kdy Mladá fronta vydala Společenstvo prstenu. Za všechny ušetřené peníze jsme si tehdy s manželkou Jitkou koupili letenky a jízdenky a přes Leningrad jsme odcestovali do Finska a pak stopem přes celé Finsko a severní Norsko a zase celé Finsko a Leningrad zpět domů. Taková cesta tam a zase zpátky. V batohu jsme jako velikou svátost vezli první díl Pána prstenů, čerstvě upečený ve skvělém překladu Stanislavy Pošustové, a při zastávkách jsme si ho rvali z ruky a těšili se z té nádhery. Navíc drsná krása zejména norské krajiny na nejzazším severu ladila se scénami knihy tak, že jsme jen čekali, kdy se některý z velkých balvanů odvalí, z nory vyskáčou skřeti a přinutí nás robotovat v podzemí pro velkého pána Saurona. Ač mnozí literáti nad knihou ohrnují nos, já ji považuji za veliké dílo, zvláště spolu se Silmarillionem. Z filmové podoby Pána prstenů Petera Jacksona jsem nebyl nijak nadšený, ale poctivě přiznávám, že by mne možná zklamal jakýkoliv tvůrce, protože znám knihu příliš dobře a mám jasnou představu o její vizuální podobě. Jacksonova filmového Hobita ale považuji za naprostý přehmat, který s tou nádhernou a milou knížkou má jen málo společného.

Když jsem byl podruhé v osmdesátých letech na vandru s kamarády v rumunských Karpatech, jeden z nich se zmiňoval o knize Miloslava Nevrlého Karpatské hry. Tehdy jsem o ní slyšel poprvé, a když po revoluci vyšla, koupil jsem si ji a mám ji dodnes. Kombinace svérázných popisů pětatřiceti rumunských pohoří, z nichž pět jsem sám navštívil, a delších textů, tzv. her, mi přišla skvělá. Ostatně názvy některých her mluví samy za sebe: Hra na veselou skromnost, Hra na jitřní radost, Hra na poutníka s lehkým srdcem… Ke knize se vracím opakovaně, těším se z nádherného jazyka a z myšlenek, se kterými tak souzním. Svým drobným dílem jsem také pomohl šířit po Čechách nejen Karpatské hry, ale i další knihy Míly Nevrlého (Nejkrásnější sbírka, Kniha o Jizerských horách, Chvály Zadní země, Zašlá chuť morušek). Všechny vydala ve svém nakladatelství Vestri jeho kamarádka Alena Beňadíková. Když jsem si k ní jezdil do Liberce pro knihy, opakovaně jsem se s Mílou potkával. Rád vzpomínám na jeho vyprávění, specifický humor a zoban nosu uprostřed houští šedivého plnovousu. Většinu, možná všechny své knihy, napsal trochu pod nátlakem, tak jsem to alespoň slyšel a myslím, že nejlepší je dát slovo přímo jemu, aby vysvětlil, proč to vlastně dělal: „Dostával jsem nejkrásnější dopisy od plachých a ušlechtilých lidí z celého Československa. Teprve až z oněch dopisů jsem si opožděně uvědomil, že jediným omluvitelným důvodem pro psaní knih by měla být touha dělat lidi lepšími, pomáhat jim objevit to, co je v nich dobré. Všechno ostatní je bezcenné.“ Přeji Mílovi ještě mnoho plných let života, radost z dětí, z vnuků a z té nádherné jizerskohorské krajiny, kde prožívá většinu svého bytí.

Kniha, ke které se vracím každý rok a čtu si ji stále znovu, přestože ji znám skoro nazpaměť, se jmenuje Slyšel jsem sovu zavolat své jméno. Kanadská spisovatelka Margaret Cravenová vytvořila drobné dílko jiskřivé krásy, z něhož bych ani slovo neubral, ani slovo nepřidal. Mladý kněz, který neví, že je nevyléčitelně nemocný, je poslán do osamělé vesnice indiánů Kwakiutl. Pomalu se sžívá s jejími obyvateli, učí se jazyk i běžné dovednosti nutné k přežití v kraji, kde výdobytků civilizace je poskrovnu. Je to příběh o pozvolném a bolestném pohlcování jedné kultury druhou, a zároveň příběh nadčasový o hledání štěstí a smyslu života. Je to kniha, která mne znovu a znovu dojímá a pomáhá mi být alespoň na chvíli lepším člověkem, než jsem. Dostal jsem ji kdysi (zřejmě k Vánocům) od svých rodičů, ještě jako kluk. Myslím, že vůbec netušili, jak skvělý dárek mi dali.

Mohl bych psát dál, protože knižních přátel, ke kterým se opakovaně vracím, jsou desítky. Bylo by toho ale už přespříliš, tak na závěr jenom pár jmen, která ještě musím zmínit. Muž, který sázel stromy, Chrámový tygr, verše Jana Skácela rozeseté po všech možných sbírkách, Vyhoďme ho z kola ven. Dost, stačí! Knihy jsou moje vášeň, mohu o nich mluvit a psát hodiny a hodiny. Představa dokonalého odpočinku je, když přijdu utahaný z venku ze zimy, sednu si do křesílka za rozpálená kamna, udělám si hrnek dobrého čaje a vytáhnu si jednu z mých zamilovaných knih a čtu si. Možná mne u toho přemůže spánek, ale nevadí. Budu si číst i u čištění zubů a pak i v posteli, někdy mne ukonejší už druhá věta, někdy přečtu ještě pár stránek, ale spánek přijde vždycky, s tím jsem zaplať Bůh nikdy neměl problémy.

S knihami je to jako s lidmi. Tak jako se vracím rád a opakovaně ke svým knižním přátelům, moc rád se vracím i ke svým lidským přátelům. Letos to šlo s většími obtížemi, než v minulých letech. Dej Bůh, abychom se zase nerušeně mohli potkávat, objímat a trávit spolu radostné chvíle.

Přeji Vám všem hlavně dobré zdraví a v novém roce schopnost láskyplného přijímání i předávání všeho, co nám život přinese.

Váš Ivo Stehlík

 

Vizitka

Ivo Stehlík je spisovatel, nakladatel, distributor knih, vášnivý čtenář - a také někdejší dřevorubec. Se svou ženou žije ve starém statku u Volar na Šumavě.

 

Mohlo by vás také zajímat...

ČR: Buřinka, knírek, hůlka a ikonická chůze. Také bouřlivý smích umně smíchaný s dojemnými scénami. Režisér a herec, který zásadně ovlivnil dějiny kinematografie, se vrací do českých kin. Charlie Chaplin stojí za vznikem několika desítek filmů, které svou nadčasovostí a komikou patří mezi světové kulturní dědictví a dokáží oslovit diváky napříč dobou i zeměmi. V roce 2021 se na plátnech znovu objeví tři z nich – The Kid, Cirkus a Psí život. Groteska o tulákovi, který se ujme nalezeného dítěte, The Kid, navíc slaví 21. ledna 100 let od uvedení. Jako dárek k tomuto jubileu vzniknou tři nové originální soundtracky od českých hudebníků – jazzového trumpetisty Laca Décziho, femipunkové kapely Mucha a beatboxera Nastyho.

Celá ČR
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média
Co se děje
22.01.2021

HRONOV, KARLOVY VARY: Festival Jiráskův Hronov patří k mezinárodně uznávaným značkám. Jde vůbec o nejstarší divadelní festival na světě. Od roku 1931 se konal každoročně, a to i za těch nejobtížnějších podmínek. Během druhé světové války, po únoru 1948… Dokonce i v loňském, podivuhodném „koronapandemickém roce“ přivítal s otevřenou náručí vybrané soubory. Jiráskův Hronov je totiž „festivalem festivalů“. Už sama přítomnost na Hronově je potvrzením špičkové úrovně divadelních inscenací. Ale nejde jen o to zúčastnit se. Součástí přehlídky jsou také dílny a semináře − pravé kolbiště názorů, zkušeností a dovedností. Jak vnímali atmosféru festivalu a příležitost být jeho aktéry, nejen na to jsme se ptali členů Divadelního studia D3 Karlovy Vary. Za všechny „Déčkaře“ odpovídala Mgr. Petra Richter Kohutová.

Karlovarský kraj, Královéhradecký kraj
Divadlo a tanec, Soutěže a festivaly
Články a komentáře
20.01.2021

TELČ: Loni v létě se na půdě Univerzitního centra Telč, bývalé jezuitské koleje, konala výstava „Telč a jezuité. Řád a jeho mecenáši“, která byla vyvrcholením stejnojmenného projektu. Navázáním další spolupráce telčského pracoviště Národního památkového ústavu a Univerzitního centra Masarykovy univerzity, došlo k její přeměně do pokračujícího výstupu v podobě virtuální i redukované reálné expozice.

Kraj Vysočina
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média, Památky, Vzdělávání
Co se děje
20.01.2021

ČR: V reakci na celospolečenskou nejistotu a strach z budoucnosti, vyvolanou pandemií koronaviru, napsala česká autorka Blanka Vun Kannon praktický čtyřicetistránkový e-book, srozumitelný a dobře proveditelný návod, jak posílit pocit bezpečí a sounáležitosti napojením se na sílu rodové linie. Ke stažení je zcela ZDARMA na této webové adrese: www.opritseopredky.cz

Celá ČR
Knihy, literatura, média
Co se děje
18.01.2021