S devadesátkou na krku / Jiráskův Hronov slaví unikátní jubileum (5)

Proč D3? Jste dnes jediný divadelní amatérský soubor, který v Karlových Varech působí? Jak se tu žije divadlu?

Zakládací listina Divadelního studia D3 byla podepsána v roce 1961. Tzv. Déčko založila trojice nadšenců, manželé Honsovi a Arnošt Kasal. Marie Honsová byla profesionální herečka, tou dobou zaměstnankyně okresního kulturního střediska bez hereckého uplatnění, Miloš Honsa zaměstnán jako inspektor hlediště profesionálního divadla s výtvarným talentem (jeho scénografická práce je dodnes nedoceněna), Arnošt Kasal, bankovní úředník s uměleckými, především hereckými ambicemi. Někteří říkají, že název D3 proto, že zakladatelé byli tři – a jiní tvrdí, že proto, že původní záměr byl pěstovat tři divadelní druhy: divadlo pro dospělé, divadlo pro děti a divadlo poezie.

Prvním uvedeným titulem byla Píseň o Viktorce (premiéra duben 1962), která se v repertoáru Déčka objevil ještě jednou: režisér Petr Richter ji nazkoušel v roce 2011 pro oslavy 50. výročí založení souboru, samozřejmě v jiné, modernější, k tomu rozšířené podobě (první polovinu tvořil příběh Viktorky podle Boženy Němcové, druhou scénické obrazy na Seifertovu poemu). Inscenace postoupila v roce 2013 nejen na národní přehlídku jednoaktových her v Holicích, ale i na Jiráskův Hronov. Hrála se o půlnoci v Jiráskově divadle – a pro mnohé, účinkující i diváky, to byl zážitek…

V průběhu těch šedesáti let samozřejmě fungovaly ve Varech i jiné soubory (např. divadlo Kapsa, kabaret Známí neznámí, divadélko Jen tak Majky Kotisové…), některé se vydělily přímo z Déčka, např. Divadlo buďAnebo, legendární Klobrouk (později Divadlo Bezdirky), Divadlo Dagmar, jehož zakladatelka Hanka Franková v Déčku absolvovala první divadelní krůčky před odchodem na DAMU a nástupem do profesionálního Divadla V. Nezvala, a Pouliční divadlo Viktora Braunreitera, který byl naším členem v letech 1991-1992 a 2003-2006. Divadlo Dagmar funguje dodnes na poloprofesionální bázi, výsostný komediant Viktor Braunreiter dělí svůj čas mezi profesionální Karlovarské městské divadlo a chebské Západočeské divadlo, komerční pouliční projekty a mnoho dalších aktivit – včetně toho, že pro nás píše; z jeho pera vzešly prozatím dva tituly, uváděné v rámci Divadelního putování (o tom později)…

Mimochodem karlovarské obyvatelstvo tu a tam trpí pocitem, že se ve Varech nic neděje, a pokud ano, za nic to nestojí, protože kdo něco umí, ten přece není ve Varech, ale v Praze… Jako náplava toto nízké sebevědomí a pohodlnost zjistit si, co se děje za humny, nesdílím – a z mého pohledu opak je pravdou. Kromě Karlovarského městského divadla, které je vedeno jako honosně se tvářící kulturák a uspokojuje, zdá se, nevyčerpatelné bažení místních po bulvárních komediích, působí v Karlových Varech partička uvádějící černohumorné autorské počiny na pomezí literatury a divadla HELLBOGEN; Honza Kindl vede Divadlo loutek a s Vankem Benderským spolek BendersKindl; pobočka Krajské knihovny na Lidické sdružuje komunitu, která se pokouší o scénická čtení; skupina Drahomíra ve spolupráci s jazzovými hudebníky prezentuje poezii; aktivita Vzbuďme Vary se zaměřuje na dovoz zajímavých divadelních alternativních projektů. S většinou těchto subjektů spolupracujeme, Karlovy Vary jsou malé, všichni se mezi sebou znají, tu a tam to vypadá, že těch, kteří chtějí divadlo dělat, je více než těch, kteří ho chtějí sledovat… (úsměv)  

Některé tvůrčí osobnosti s potěšením „migrují“, baví je nové výzvy. Třeba Eliška Malíková, Magda Hniličková a Tomáš Mutinský se přestěhovali do Chebu, kde jsou dílem v angažmá, dílem spolupracují se Západočeským divadlem, ale zůstávají s námi – za prvé z lidských důvodů, za druhé z těch tvůrčích: mohou si zahrát role, k nimž se prozatím u profesionálů nedostali (Tomáš mykologa Aleše v Srnkách, jeho výkon na hranici grotesky je vynikající; Eliška jednu ze čtyř náročných rolí ve Třech verzích života Yasminy Rezy, během kterých 80 minut prakticky neopustí jeviště; Magda pozoruhodnou hlavní ženskou roli, slepou dívku Rozárku v Körnerově Psí kůži; obě ženy se každý rok vracejí do předvánočního Betlému, v němž Eliška hraje Anděla a Magda Marii – a obě vehementně protestují, když někdo jen nesměle naznačí, že Betlém by si po těch více než deseti letech, co je na repertoáru, zasloužil pomalu derniéru… (úsměv).   

 

Kdy a za jakých okolností váš divadelní spolek vznikl, resp. byl obnoven? Jaké byly motivace a důvody k jeho založení?

Déčko funguje kontinuálně 60 let, jsme nejstarší průběžně působící soubor v Karlových Varech. Takže studio od založení v sezóně 1961-1962 svou činnost nikdy nepřerušilo. V průběhu těch šedesáti let se v jeho vedení vystřídali Marie Honsová, Vlastimil Ondráček, Jiří Hlávka, Anna Ratajská, Petra Kohutová, Martin Cirkl – a v současné době se o organizaci souborového života skvěle stará Petr Johanovský. Motivace divadelního působení členů je asi jasná – touha dělat divadlo, jeho prostřednictvím něco sdělit a zároveň se při tom bavit ve společnosti podobně „postižených“ přátel. Pěstujeme především klasickou činohru, snažíme se stavět na promyšlené dramaturgii, poctivé režii a zejména výsostných hereckých výkonech. Anička Ratajská i Petr Richter mají nejen talent a režijní schopnosti, ale také schopnosti pedagogické a hereckou zkušenost – takže výchova nových herců a provokování a posunování těch stávajících je samozřejmostí.

 

Oslovujete všechny věkové skupiny? Daří se vám podporovat mezigenerační dialog? 

Mezigenerační spolupráci pěstujeme průběžně (nejstarší, byť již ne činné člence souboru, se kterou jsme nicméně v kontaktu, je 88 let, nejmladšímu 11); v minulých letech byl repertoár přizpůsobován i přílivu mladých adeptů. Jednak dostávají z logiky věci příležitost na vagantu či DivPutu (o tom viz dále – pozn. red.), a také jsou průběžně uváděny tituly vhodné pro první seznámení s tím, co znamená zkoušení a divadlo jako takové – mezi nimi např. scénická čtení Čtyři sestry Matěje T. Růžičky (2010) nebo Přidalovy Sáňky se zvonci (2017), dialogy rozvíjející základní herecké dovednosti Zdravotní vycházka (2012), ONA (2018), Svobodnej národ (2020), aktovky V Kadani je krásně nebo Kvůli čemu se nevraždí…

Do Déčka přicházejí také absolventi Dětského studia Divadla Dagmar; po postupech dramatické výchovy se u nás potkají s klasickou činohrou. Před pěti lety jsme uspořádali na Husovce konkurs, ze dvou velmi mladých dívek je s námi jedna dosud, druhá dala přednost koním. A velmi často zkusí jeviště odrůstající potomci stávajících členů. S Kubou Johanovským jsme dělali scénické čtení s tím, že se potřebuje naučit srozumitelně mluvit a vystupovat na veřejnosti (v nostalgické komedii Vertigo účinkoval se svým otcem, který hrál jeho „starší Já“ – byl to přes věcnost provedení silný zážitek), poté odešel na studia a zůstává s námi v kontaktu jako správce webu. Týnka Šollová absolvovala jednu hlavní a tři menší role mezi svým jedenáctým a čtrnáctým rokem a svou „divadelní kariéru“ považuje za ukončenou, zvítězily jiné zájmy. Naopak jedenáctiletý David Štěpán a čtrnáctiletá Terka Cirklová sloužili na DivPutu, zkusili si tvorbu role ve Svobodným národu – a mají chuť pokračovat. Takže obsadit připravovanou dramatizaci Kubuly a Kuby Kubikuly, kterou připravuje režisér Petr Richter, asi nebude problém…

 

Jste zapsaný spolek nebo jen neformální sdružení, máte právní subjektivitu? Kolik členů sdružujete? Jaký je vztah obecního zastupitelstva/magistrátu ke spolku? Máte jejich podporu? S jakými dalšími organizacemi soubor spolupracuje? Kdo vás podporuje? Z čeho hradíte výdaje?

Déčko je zapsaný spolek, podporovaný Krajským úřadem, od něhož čerpáme dotaci na pořádání Karlovarského Harlekýna, a Magistrátem města Karlovy Vary, který nám poskytuje dotaci na činnost a hlavně od roku 2002 umožňuje zkoušet a hrát v divadle Husovka. Na počátku svého působení totiž Déčko nemělo stálou scénu, vlastní prostory získalo až po deseti letech existence v K klubu v Rybářích; pak působilo v Klubu Paderewski, v LD Tosca, drahovické Kapse nebo v Motýlu v Tuhnicích, v Husovce je až od roku 2002. Je to zásadní pomoc, i když nezanedbatelný počet repríz uvádíme na zájezdech, ať už na pozvání nebo na nejrůznějších přehlídkách.

 

Nakolik aktivní činnost vyvíjíte? Kolik premiér do roka připravíte? Jak často hrajete?

Za padesát devět sezón bylo uvedeno 150 premiér (nečekané, ale hezky kulaté číslo). Dnes má Déčko přes 25 členů, z toho zmiňované režiséry, dramaturga, výtvarníka, také několik hudebníků a množství herců, kteří se v průběhu let naučili hrát role vážné i komické, na malých i velkých jevištích a zvládat divadlo pod širým nebem, na ulici či na návsi.

A proto nyní může mít Déčko na repertoáru Tři verze života Yasminy Rezy a režisérky Anny Ratajské, docela ujetou komedii Srnky Tomáše Svobody a režiséra Petra Richtera, mikrokomedii V Kadani je krásně regionálního autora Teodora Kravála a režisérky Petry Richter Kohutové, Máchův Máj Mirky Exnerové, pro pouliční produkci určené Legendy (z) kraje pod horami Viktora Braureitera a režiséra Luboše Štěpána, vagantovou Pohádku o vose Marcelce režiséra Petra Richtera – a již zmiňovanou Komedii o narození Ježíška aneb Betlém autora Vlastimila Pešky a režisérky Anny Ratajské.

Chápu, že to trochu vypadá, že na Husovce trávíme veškerý čas denní i noční, všechny víkendy a prázdniny k tomu, ale není to tak žhavé… (úsměv) Je nás plus minus pětadvacet, takže se dělají dvojáky či trojáky, každá partička zkouší dvakrát týdně, pokud někdo přijme role ve více projektech, hledají se cesty, jak práci rozložit a zvládnout. Pokud se nestane něco nemilého, jako letošní pandemie, hrajeme tři- až šestkrát do měsíce, podle období (v lednu či v únoru prostě diváci nechodí – naopak pozdní jaro je velmi oblíbené), plus hostíme soubory v rámci Harlekýna atd. Jsme spolu rádi – to je asi podstatné.

 

Na jaký výstup své dosavadní činnosti jste opravdu pyšní? Na čem pracujete nyní?

Těžko hledat kritérium, podle kterého určit, co se nejvíce povedlo. Ono je to dost individuální, jinak to vnímají naši režiséři, jinak účinkující… Když se to pokusím definovat přes vrcholné přehlídky – na ty jezdíme rádi, protože spolu můžeme pobýt intenzivněji a mimo všednodenní existenci, a potkat se s podobně postiženými. Navíc, pokud jde o přehlídky soutěžní, od lektorů se dozvíme leccos zajímavého. A uznání pochopitelně potěší…

Třeba Utíkej, smrtko, utíkej režiséra Petra Richtera zahajovalo Jiráskův Hronov v roce 1985. O Písni o Viktorce jsem se zmiňovala na začátku, Čučudejské pohádky dovedl až na rakovnickou Popelku, Svobodovy Srnky na poděbradský FEMAD – a kruh se uzavřel: v roce 2020 zahajovala Jiráskův Hronov jeho inscenace docela ujeté komedie Tomáše Svobody Srnky…

Anička Ratajská se na Hronov se probojovala v roce 2002 se se svou druhou režií, šlo o boccacciovské variace, Mor brněnského Karla Tachovského (titul vhodný pro současnou koronavirovou společnost)… (úsměv) Potrpí si na dramatika Antonína Přidala – dosud režírovala tři jeho noční hry a chystá se na čtvrtou. A jdou jí i komedie – třeba Holbergův Jeppe z Vršku s profesionálním hercem Františkem Olšovským, který po zrušení karlovarského profesionálního souboru na počátku tisíciletí osiřel a Jeppe se stal jeho posledním divadelním počinem v životě (vzpomínáme a oslava 60. sezóny Déčka, přesunutá z podzimu na jaro 2021, si nemůže přát lepšího patrona). Poděbradský FEMAD před rokem opanovala Körnerova a její Psí kůže. A její inscenace Peškova Betlému je prozatím nejúspěšnější inscenací Déčka; počet repríz přesáhl padesátku – a derniéry nedohlédneš... (úsměv)

Mirka Exnerová zase píše – nastudovala několik autorských pohádek – a momentálně uvádí ve spolupráci s folkovou skupinou Netřísk Máchův Máj. Jiří Hnilička získal cenu za scénografii pro Psí kůži na horažďovické přehlídce a Velkou sokolovskou čurdu za roli dirigenta Bělohlávka v Srnkách. A jsme pyšní na to, že se daří vychovávat nástupce – postupně se z hereckého souboru režijně vyprofiloval Luboš Štěpán, jenž dosud nastudoval inscenace pro DivPut a měl rozezkoušenou černou komedii Muž sedmi sester. Covid bohužel rozhodl jinak – dvojí přerušení zkoušení nakonec vedlo k tomu, že jsme premiéru zrušili.  

Takže v tomto období uklízíme Husovku, fundus i archiv, připravujeme jarní oslavy (jejich součástí by mělo být kromě rozjásaného víkendu s uvedením tří našich komedií i setkání s bývalými členy – a třeba vydání další části almanachu, mapujícího naši činnost) a chystáme další tituly: Petr Richter zdramatizoval Kubulu a Kubu Kubikulu, Anička Ratajská pro něj šije kostýmy; já upravuji aktovku Sex Pavla Kohouta, již chceme rozezkoušet hned, jak nouzový stav pomine, dílem s lidmi z Déčka, dílem z Hellbogenu; s Lubošem Štěpánem hledá nový titul… Snažíme se zůstat v kontaktu, jak nejvíc to jde – telefonickém, elektronickém – a rozmohly se nám osobní návštěvy, byť se sejdou tak tři lidi maximálně.

To nejdůležitější, co Déčko drží při životě, jsou lidé. Jejich talent, píle, obětavost – a v této době taky vůle neztratit kontakt a nerezignovat. I když při neustálých změnách pravidel ze strany vlády a jejím evidentním pocitu, že kultura je zbytná a sociální kontakt nedůležitý, je to tu a tam těžké. 

 

Provozujete i tzv. vagant. Je to mezi amatérskými divadly výjimečné? Vyjeli jste i minulé léto?

Na tzv. vagant – putování po vlastech českých s divadlem – se vyjelo poprvé v roce 1981. K jeho uspořádání vedla snaha zapojit do divadelního dění rodiny s dětmi a užít si divadla i o prázdninách. První výjezd vedl na Domažlicko, Hanka Franková a Jirka Hnilička tam nastudovali středověké Svitáníčko. V následujících letech se ustálil tvůrčí tým – břímě organizace leželo na Jiřím Hniličkovi, režisérem byl Petr Richter, kronikářkou vagantu Magda Hniličková (a to od svých šesti let); nejčastěji vedly kroky ochotníků do Liberka v Orlických horách, ob rok zajížděli i jinam (Chebsko, Litoměřicko, Vysočina). V posledních třech letech se dochází k pomalému střídání generací, organizaci přebírá Martin Vančura, tvůrčí část Magda Hniličková. Poslední premiérou byla v roce 2019 Pohádka o vose Marcelce, uváděná na Ústecku, reprízovaná letos v jižních Čechách, s Andreou Kiralyi v titulní roli.

Vagant má v dramaturgickém plánu i fermanu Déčka stálé místo (odehrává se v posledním červencovém týdnu), stejně jako v rozpočtu (organizátoři dostávají příspěvek na provoz – zbytek se financuje z příspěvků účastníků a po odehrání představení koluje mezi diváky klobouk). Trpíme pocitem, že vagant je něco zvláštního a originálního, ale už jsem na internetu našla akce podobného typu… pokud by se nám chtěl někdo ozvat a vyměnit si zkušenosti, budeme jenom rádi.

Na podobném principu jako vagant se zrodil před čtyřmi lety tzv. DivPut čili Divadelní putování. Pod vedením Luboše Štěpána se jelo první rok na Domažlicko s Pověstmi Vašeho kraje, dramatizací pověstí z knihy Zdeňka Šmída Dudáci a vlčí hlavy z pera Viktora Braunreitera; v červenci 2020 se DivPut odehrál již počtvrté, tentokrát byly premiérovány Legendy (z) kraje pod horami stejného tvůrčího týmu. A protože záměrem je v průběhu let proputovat všechny kraje, říkáme, že příští projekt bude třetím ze zamýšleného čtrnáctidílného cyklu… (úsměv)

 

Organizujete přehlídku Karlovarský Harlekýn. Před pěti lety jste obnovili její tradici. Jaký je z vašeho pohledu zájem o ochotnické divadlo?

Přehlídku Karlovarský Harlekýn začalo Déčko organizovat v roce 1985, vydržela sedm let. V roce 2015 jej Déčkaři obnovili jako přehlídku kvalitních ochotnických souborů. Nově se koná v průběhu celé sezóny, dílem ho tvoří hosté z řad regionálních výrazných umělců, dílem inspirativní hosté z celé republiky, třeba Zmrazovač divadla Ad Hoc Praha, Její pastorkyňa pražských „Májovců“, Tohle není Maryša pražského souboru Maškara, Jacobowski a plukovník Rádobydivadla Klapý a další.

Podzimními „harlekýnskými“ představeními měla být tibetská pohádka Žebrák a princezna Honzy Kindla v neděli 25. října a vynikající Zlatý drak pražského souboru Hrobeso v režii Štěpána Pácla v neděli 1. listopadu – ale covid nedovolil, takže v obou případech jednáme o náhradních termínech…

Co se „harlekýnských“ diváků týče, od totálního nezájmu na začátku (v sále seděli jen Déčkaři a příbuzenstvo) jsme dospěli k tomu, že máme zhruba třicet diváků „z ulice“ jako stálý základ. Co se repríz našich komedií týče, je to hodně podobné − premiéra a dvě reprízy jsou plné, pak hrajeme pro pár desítek lidí, hojíme se na zájezdech. Ta třicítka nevypadá nijak závratně – ale v západních Čechách to tak bylo vždycky: místní divadelníci měli, nadsazeně řečeno, na většinu svých diváků telefonní číslo. (úsměv)

 

Jak vaše plány zkomplikovala současná mimořádná situace? Vzešlo z ní pro vás také něco dobrého? Zůstali jste v kontaktu s diváky i přes nucené uzavření divadla?

Doba covidová si vyžádala své oběti; kromě zrušené komedie Muž sedmi sester také 22 zrušených představení. O připravovaných projektech jsem se zmiňovala dříve, kromě Kohoutova Sexu a Kubuly a Kuby Kubikuly by měla ze spolupráce s karlovarským uskupením BenderKindl vzejít inscenace na motivy Daniila Charmse a režisérka Anna Ratajská pročítá dramatickou verzi Singerovy povídky Tajbele a její démon. S diváky jsme vlastně zůstali v kontaktu jen při prázdninových aktivitách, když to stav společnosti dovolil.

 

Loňská sezona byla pro vás stejně jako pro Jiráskův Hronov jubilejní. V září jste vstoupili už do šedesáté… Jak jste Hronov 2020 prožívali? Zahajovali jste komedií Srnky, která se už dříve na festivalu objevila…

Na Jiráskův Hronov se D3 poprvé probojovalo v roce 1973, a to s hrou Hermana Heyermanse Loď jménem Naděje v režii Miloše Honsy. Nejenže tam dostal cenu za mladý herecký výkon začínající Ondřej Pavelka, ale také byla zahájena tradice ochotnických svateb – Jiřina Postlová se provdala za Ladislava Fímana. Na tuto národní přehlídku se později jelo ještě čtrnáctkrát, z toho třikrát v posledních deseti letech – kromě Viktorky s inscenovaným čtením Smíření a několikrát zmiňovanými Srnkami. Letošní Hronov byl opravdu svátkem – hrálo se skvěle a debata s lektory, zejména milou Janou Sloukovou, která nás vyfasovala jako svůj první hronovský „výkop“ v životě, byla pozitivní. Pobavila Alena Zemančíková, která v rámci rozboru konstatovala, že Srnky musí v západních Čechách fungovat – hlavní role hrají čtyři „lůzři“ a Západočeši si jako „lůzři“ odjakživa připadají… (úsměv) Bohužel jsme se mohli zdržet jen dva dny a naši neměli štěstí na zhlédnutá představení – Gedeonův uzel utrpěl prostorem a klášterecké Knězovy děti se od jara, kdy excelovaly na Lounském divadlení, úplně rozpadly. Já na tom byla líp, protože jsem nehrála, a tak jsem si do dna užila meteorového Černého kocoura a pozoruhodné „dokumentární“ S čaganem lamag nohy.

 

Setkáváme se v NIPOS často s tím, že lidé netuší, kolik hereckých profesionálů vyšlo z amatérského prostředí, které dokázalo podchytit začínající talenty. Ve vašem případě jsou to třeba dobře známí Ondřej Pavelka, Aleš Háma a další…

Z řad Déčka vzešli kromě Vámi zmiňovaných třeba Jan Anděl, skladatel a moderátor televizních Nocí s Andělem, Viktor Braunreiter, provozovatel Pouličního divadla, herecký spolupracovník karlovarského a chebského divadla, Eliška Huber Malíková, t.č. pravidelně hostující v Chebu, Matěj Samec, nynější dramaturg Meetfactory Praha… Zvláštním případem je rodinný klan Hniličků, kromě herečky Hany Frankové a scénografa Jiřího Hniličky s Déčkem spolupracovala sestra Hany Jana Franková, herečka, a jejich maminka Anna Franková, dramaturgyně, pravá ruka režiséra Vlastimila Ondráčka (v té době v angažmá v Chebu). Pozornost si tento rod zaslouží i v nejmladší generaci: František Hnilička v Déčku hostoval těsně předtím, než nastoupil na DAMU, hrál anděla Jofaniela v Andělích všedního dne – a dnes je členem Jihočeského divadla, Jan Hnilička, t.č. studující jak jinak než divadlo, hrál mimo jiné titulní roli v Hugo Karasovi. A již zmiňovaná Magda Hniličková působila v Divadle Dagmar, Déčku, Činohře Karlovarského městského divadla – a v současné době je v profesionálním angažmá v Chebu, aniž by některý ze svých dosavadních souborů opustila.

Znovu opakuji: lidé jsou ten nejcennější kapitál, který Déčko má. U některých se letos dostavilo také poděkování nadregionální – Svaz českých divadelních ochotníků ocenil čtyři osobnosti, Martina Cirkla, Magdu Hniličkovou, Elišku Huber Malíkovou a Petra Johanovského. Ocenění jim předala zástupkyně SČDO Hana Šiková na přehlídce Sokolovská čurda. Zařadili se tak po bok již oceněných Petra Richtera a Jiřího Hniličky, nositele Zlatého odznaku J. K. Tyla. A na jarní oslavě má být předáno morální ocenění Divadelnímu studiu D3 Karlovy Vary jako celku – prestižní Čestné uznání Václava Klimenta Klicpery.

Všem, i těm, které jsem prozatím nezmínila, patří velký dík…

 

http://www.divadlod3.cz/

 

Vizitka

Mgr. Petra Richter Kohutová, absolventka Střední knihovnické školy a oboru dramaturgie na DiFa JAMU, v profesionálních angažmá v ostravském Divadle Petra Bezruče (1995-1998) a Městském divadle Karlovy Vary (1998-2000), v současné době spolupracující s Činohrou Karlovarského městského divadla. Kmenová dramaturgyně Divadelního studia D3 Karlovy Vary a stálá spolupracovnice režisérky Anny Ratajské a režiséra Petra Richtera, na dálku spolupracovala či spolupracuje s režiséry Akramem Staňkem (2005-2006, 2015-2016), Romanem Černíkem (2010-2011), Františkem Zborníkem (2014-2018) a Jaroslavem Kodešem (2020). Vede režijní školu ADA, účastní se jako lektorka i nadšený pozorovatel přehlídek ochotnických souborů. A ve volném čase (mimo jiné) provází na hradě Loket...