Sonda do života uměleckých spolků v obcích do 3 tis. obyvatel – Dobrovodští kohouti

O uměleckých spolcích v menších obcích

Do dotazníkového šetření se prostřednictvím knihoven zapojilo 182 obcí ze 13 krajů (kromě Prahy). Z kladných odpovědí 202 působících spolků či souborů např. vyplývá, že nejčastěji provozovaným druhem umění je zpěv, následovaný hudbou a divadlem, nejméně je zastoupena audiovizuální tvorba (výtvarné umění, film, fotografie). Nejvíce odpovědí pocházelo z obcí z Jihomoravského kraje, významněji jsou zastoupeni respondenti z Plzeňského a Středočeského kraje. Většina spolků provozuje pouze uměleckou činnost, některé se kromě umělecké činnosti podílejí či jsou přímo organizátorem kulturního dění v dané obci/lokalitě a jiné zajišťují pouze organizování kulturních akcí a pečuje tak o kulturní tradice. 

Informace zjišťovalo Národní informační a poradenské středisko pro kulturu (NIPOS), příspěvková organizace Ministerstva kultury, která se stará o amatérské/neprofesionální umění v České republice, pořádá přehlídky, festivaly, setkání, vzdělávací akce pro děti, mládež i dospělé v nejrůznějších uměleckých oborech.

 

Dobrovodští kohouti, z. s.: ochotnický divadelní spolek, Dobrá Voda u Hořic, okres Jičín, Královéhradecký kraj,  576 obyvatel

 

Na anketní otázky odpovídá Michal Pavel - jeden ze zakladatelů spolku, herec, nejčastější režisér a hlavně principál divadla

 

Kdy a za jakých okolností váš spolek vznikl, resp. byl obnoven? Jaké byly motivace a důvody k založení spolku? Co bylo katalyzátorem?

Byť historicky u nás v obci ochotníci existovali a fungovali, tak o obnovení bych rozhodně nemluvil. Vznikli jsme vlastně na popud paní starostky, která si přála, aby taková skupina v obci fungovala a alespoň zkusila nacvičit nějaké představení. Podařilo se jí celkem snadno nadchnout a přemluvit kolegyni Lenku Horáčkovou, která mi už na schodech u obecního úřadu volala a oznamovala, že odteď děláme divadlo. Tohle se stalo před Vánocemi roku 2013, nicméně pak jsme společně ještě sháněli pár týdnů vhodnou hru a herce. Spolek tedy vznikl definitivně až v roce 2014, neformálně už někdy v lednu, kdy jsme se poprvé sešli a začali nacvičovat nenáročnou komedii Doba kamenná. Premiéru jsme odehráli v červenci, a to s velkým a pro nás hlavně neočekávaným úspěchem. Na základě toho jsme se dohodli, že hrát budeme oficiálně. Během krátké doby jsme nastudovali a zařídili vše potřebné a od září 2014 jsme zapsaným spolkem jako Dobrovodští kohouti, z. s. Zvolili jsme si jasně identifikovatelný název odkazující na obec, kterou tímto reprezentujeme i na svých štacích po blízkém, ale dnes i vzdálenějším okolí. A proč kohouti? To je velmi prosté, protože ve znaku Dobré Vody je kohout.

 

Nakolik aktivní činnost se souborem vyvíjíte? Jakých cílů chcete prostřednictvím spolku dosáhnout? Máte ambici stát se hybateli širšího kulturního dění?

Hlavní náplní naší činnosti je především uvést každý rok novou hru. To samo zabere poměrně dost času, protože všichni pracujeme, někteří na směny, máme děti ve školkovém a školním věku a musíme si sami vytvořit i kulisy, sehnat rekvizity a tak dále. Nemáme nikoho, kdo by byl rekvizitář, švadlena na kostýmy apod. Všichni dělají všechno, a pokud něco nedokážeme, musíme prostě sehnat někoho, kdo nám s tím pomůže. Ale takhle to asi funguje i ve spoustě jiných malých spolků. Tím chci jen říci, že často je dost pracné třeba i zorganizovat zkoušky tak, aby jich byl dostatek a aby se jich mohli účastnit všichni.

Kromě toho se snažíme spolupracovat i na akcích, které obec pořádá povětšinou pro děti, jako je Dětský den, Den duchů nebo organizujeme Mikulášskou nadílku, a to i v místní škole a školce. Ambice stát se hybateli širšího kulturního dění? Spíše bych řekl, že ne. Myslím především ve smyslu „širšího“, protože víc už bychom toho asi v současné situaci smysluplně nezvládli. Čeho bychom chtěli dosáhnout? Především spokojených diváků, což se prozatím daří. Lidé rádi přicházejí a chválí. Pokud vám někdo řekne, že se opravdu pobavil a strávil velmi příjemný večer, že to třeba na poprvé ani nečekal, že se smál, až se za břicho popadal, že přišel na jiné myšlenky atd. To nás těší, v tom vidím smysl i cíl našeho konání, protože pokud někomu pomůžeme v dnešní ukvapené době plné stresu se na chvíli od všech starostí odpoutat a zprostředkovat uvolňující zážitek alespoň na dvě hodinky, tak to je super. Spokojený divák nás pak odmění potleskem, pozitivním hodnocením a přijde zas a příště třeba přivede někoho dalšího, a hlediště se tak plní. A pokud je hlediště plné lidí, kteří se rádi přijdou uvolnit a zasmát se, tak se i lépe hraje.

Další pozitivum vidím v tom, že přijdou i starší lidé, kteří by už za kulturou nevyrazili někam do města, ale tady se seberou a jdou. Jdou, protože je to blízko a snadno dostupné i finančně. Navíc má polovina představení k dispozici hospodu nebo přinejmenším provizorní bar, tak přijdou s jinak osamocenými dámami i pánové, kteří oceňují, že nemusí do obleku a po dobu představení si mohou dát to jedno dvě pivka, což je vlastně lepší než ho cucat sám doma u telky. Možná trochu úsměvné? Ale vlastně jsou pak spokojení v páru oba.

 

Oslovujete svým divadlem všechny věkové skupiny? Daří se vám podporovat mezigenerační dialog?  

Vlastně jsem to načal už v minulé odpovědi. Pravdou je, že převažuje spíše starší generace, čtyřicet, možná padesát a výš. Ale i když jich je většina (kolem 75 %), přijdou nakonec i ti mladší, třeba s dětmi. Dorazí děti s babičkou, starší děti přivedou rodiče. Asi se nám, byť v menší míře, daří podporovat i mezigenerační dialog. A vlastně nejen ten, ale i  mezipartnerský, jak jsem již zmiňoval.

 

Co vás na ochotničení těší a co vám práci naopak komplikuje?

To je těžká otázka. Těší mě a věřím, že všechny členy, byť každý jsme jiný, že můžeme udělat něco, co má smysl. Jsme skvělá parta vcelku mladých lidí, to zmiňuji proto, že ostatní ochotnické spolky, s nimiž se potkáváme, bývají většinou staršího věkového složení, s odrostlými dětmi, „důchodci“, a to nemyslím nijak špatně. Směřuji k tomu, že nás těší se potkávat a něco spolu zažívat. Už samotné zkoušky bývají často vzpruhou po pracovních útrapách. Těší mne, že po nějaké době úsilí a práce vidíme výsledek, který je dobře přijat a ohodnocen. A tím nemyslím jen na domácí scéně, kam přijdou známí, rodina a kamarádi, ti mají předem tak trochu zkresleně pozitivní pohled. Ale pokud jsou nadšení i lidé, kteří k vám nemají žádný vztah, dokazuje to, že svou „práci“ děláme dobře.

Co mi/nám práci komplikuje? Především nedostatek volného času, protože jsme všichni aktivně pracovně vytížení. Máme děti, které nemůžeme nebo jsme nemohli nechávat večer v době zkoušek bez dozoru samotné doma, a musíte se jim věnovat i přes den. Tady chci poděkovat za neocenitelnou podporu našich rodičů, kteří nám vlastně umožnili toto realizovat a chodili a jezdili hlídat jak v době zkoušek, tak v době představení. Vlastně jsme celkem úkazem se svým věkovým průměrem 36 let.

 

Jste zapsaný spolek nebo jen neformální sdružení, máte právní subjektivitu?

Ano, jsme zapsaným spolkem s IČ.

 

Kolik členů spolek sdružuje? Jaké jsou věkové, profesní a genderové charakteristiky členů spolku? Jaké jsou povinnosti člena spolku?

V současné době je nás 12 členů. Soubor se od svého založení nijak výrazně nezměnil, pouze lehce stárne. O věkovém složení jsem psal již výše. Co se týká profesního zařazení, jde o všehochuť od řemeslníků přes účetní či IT technika až po pojišťovacího agenta. Vzhledem k tomu, že se poměrně dobře známe, nelpíme na žádných povinnostech, všichni se v rámci svých možností snaží přispět k cíli spolku.

 

Jaký je vztah spolku k obecnímu zastupitelstvu/magistrátu? Máte jejich podporu?

Od počátku nás obec podporuje. Od minulého období jsou navíc dva z nás i členy místního zastupitelstva. Snažíme se spolupracovat v rámci možností na projektech obce, stejně tak jako ona se snaží podporovat nás. Koneckonců ji velmi dobře reprezentujeme při svých výjezdech ven.

 

S jakými dalšími organizacemi spolupracujete? Kdo vás podporuje? Z čeho hradíte výdaje?

V současné době asi jen s obcí a potažmo lehce s místní školou a školkou. V naší činnosti nás podporují především naši nejbližší, bez jejich pomoci a shovívavosti bychom to dělat nemohli. Nyní, kdy máme třeba 10 představení ročně, jsme schopni své výdaje uhradit sami. Povedlo se nám především vlastní šikovností a pílí získat si určité stálé diváky, vypracovat si svou image, vytvořit dobrou propagaci na internetu atp. Díky tomu všemu jsme schopni vybrat dostatek prostředků, abychom zafinancovali kulisy, rekvizity a další náklady spojené s představeními. Navíc je tu vždy podpora ze strany obce – možnost používat kdykoli bezplatně sál, případně příspěvky.

 

Jaké projekty jste realizovali? Co se ne/povedlo? Na čem pracujete nyní? Na jaký výstup své dosavadní činnosti jste opravdu pyšní?

Našimi projekty jsou vlastně výhradně divadelní představení. Sice se podílíme na obecních akcích, ale ty nepočítám jako čistě naše projekty, byť se snažíme i do nich vnést něco nového, něco zábavného. Narážíme však na určitý nezájem ze strany dospělých, kteří se odmítají účastnit zábavy a stát se její součástí, ještě tak v roli pozorovatele z vnějšku. Zkoušeli jsme například s obcí zorganizovat už po dva roky divadelní minipřehlídku, kdy k nám po naší premiéře dorazí po následující dva víkendy další dva ochotnické spolky, ale zájem je mizivý. Na nás sice přijde stovka lidí, ale na ně dorazí pětatřicet, včetně většiny našich členů. To se mi jeví jako smutné.

V současné době pracujeme zase na nové hře, která má vždy premiéru v září a celý podzim s ní vyjíždíme po okolí. Snažíme se, a zatím úspěšně, přijít každý rok s novou hrou. A byť jsme pyšní vždy na tu hru, kterou se nám povede uvést, nebo na potěšující detaily, jako je tisící návštěvník, tak vlastně v kontextu věcí můžeme být nejvíce pyšní na to, že stále fungujeme, že máme stále chuť tomu věnovat energii a že se nám daří nacvičit a připravit každý rok novou porci zábavy.

 

A co to bude letos? Zasáhla vás současná mimořádná situace?

Naší novou hrou měl být letos Veberův Blbec k večeři. S ohledem na letošní situaci a její vývoj, jsme se nakonec rozhodli v roce 2020 naše představení Blbec k večeři neuvést.
Věřte, že to nebylo jednoduché rozhodování a všem je nám to líto. S nadšením a odhodláním nevynechat ani letos jsme začali zkoušet hned první den, kdy to podmínky dovolily. Nicméně situace je velmi nestabilní, zprávy i z okruhu blízkých jsou takové, že lidé váhají, nebo se rovnou omlouvají z představení.
Povinnost nosit roušky na vnitřních akcích nad 100 lidí tomu také nepřidá, protože nikomu zavírat dveře před nosem a posílat ho domů nechceme! V tom případě by to ale znamenalo pro vás prosedět a pro nás odehrát celé představení v rouškách, což není příjemné nikomu a celý zážitek by to jen znehodnocovalo. My také potřebujeme mít plný sál spokojených a smějících se diváků, protože právě to nám dodává sílu hrát a užít si to a toho bychom letos zřejmě nedosáhli.

 

Kdy jste se naposledy (na zkoušce vašeho souboru) od plic zasmál?

To je velmi záludné. Vážně se smějeme stále a furt. Dobíráme si jeden druhého a děláme si občas naschvály, házíme po sobě všelijakým textem a hláškami..., bohužel většina není vhodná k publikování. Známe se příliš dobře na to, abychom si k sobě dovolili i věci, jež vytržené z kontextu situace a znalosti vztahu budou vypadat spíš jako sprostá urážka než legrace, za kterou to všichni máme. Nicméně si naštěstí vybavuji i použitelnou situaci a to bylo tak…

Při zkoušce za kulisami si každý zhruba hlídá úsek, kdy má jít na scénu, ale mezitím se probere kdeco jiného, vypráví se zážitky a takhle se stalo, že kolegyně prospala už dvakrát svůj nástup. Po třetí to nechtěla připustit, a tak si to vážně hlídala. Na otázku, zda tam už nemá být, v tu chvíli chyběla téměř stránka textu do jejího vstupu dveřmi, mi odpověděla, že si to hlídá a na zdůraznění vážnosti i vztyčila ukazovák. V tu chvíli mě škodolibě napadlo jí to trochu znemožnit, a tak jsem začal: „Tak ty si to hlídáš? A víš opravdu, kde jsme? Já myslím, že už vážně zaznělo...,“ a takhle jsem ji znervózňoval podobnými výmysly. Pochopil to i další kolega a začal přitakávat z druhé strany, až došlo přesně k tomu, k čemu jsme směřovali… Zase to nestihla, a protože fungujeme jako správný tým, když se to pokoušela dohnat, tak třetí kolega, který na ni na jevišti čekal, jí ještě přidržel zavřené právě ty dveře, kterými měla na scénu vpadnout. Možná to takto nevyzní, ale my se skutečně řehtali jako koně. Stála tam přilepená na těch dveřích a vypadlo z ní jen „vy jste takoví hajz...é“. 

 

Web: https://dobrovodstikohouti.cz/