Paměť opočenských domů

První otázka tedy zní – PROČ?

Když jsem se v roce 2008 stala kronikářkou města Opočna, zjistila jsem, že zde existuje úžasná letopisecká komise. Byli v ní milovníci města, kteří sbírali a soustředili vše, co se týkalo jeho historie. Díky nim vznikla rozsáhlá sbírka fotografií, pohlednic, plakátů a nejrůznějších dokumentů. Brzy jsem se jejich nadšením nakazila a stala se sběratelkou všeho, včetně vzpomínek pamětníků, kteří byli ochotni vzpomínat. Ale posléze mě začalo trápit, že tyto cenné materiály nenacházejí uplatnění. Říkala jsem si, že sbírání je krásné, ale - co vlastně nabízíme lidem, kteří nás tak obdarovávají? A tak se začala rodit kniha…

Proč se kniha věnuje právě domům?

Představte si, že máte řekněme 30 tisíc dokumentů a chcete o nich napsat. Potřebujete najít přehlednou cestu, aby se kniha nestala chaosem. A touto cestou se pro mě staly domy. Cestou, která dovoluje nejrůznější odbočky, z nichž se člověk rád vrací k hlavnímu směru. Lidé a jejich příběhy, události vážné i nevážné, vzpomínky dětské i dospělé, to je to, co vdechuje domům život; tím se kniha stává příběhem nejen domů, ale také všeho, čím domy žijí.

Mluvíte o příbězích a vzpomínkách. Neztratí se v nich samotný dům?

Příběh každého domu je rozdělen na dvě části. Ta první přináší základní informace o domě, včetně zdrojů, z nichž jsem čerpala. Druhá část, rozsáhlejší, obsahuje dobové fotografie, pohlednice, reklamy a další dokumenty. Ke každému obrázku přísluší popisky (citace z kroniky, vzpomínky pamětníků apod.), které mi umožňují  již zmíněné odbočky. Vše dohromady je práce časově náročná, a když tak přemýšlím, na prvním díle jsem pracovala minimálně čtyři roky.

A nyní uzrál čas k pokračování?

První díl vydalo Město Opočno, finančně jej podpořil i Královéhradecký kraj. Město má o druhý díl zájem, nic tedy nebrání v nastartování práce. Kniha bude pojata stejným způsobem, ale tentokrát se bude věnovat Trčkovu náměstí. V roce 2010 se zde uskutečnil archeologický  průzkum, během něhož bylo v horní části náměstí nalezeno osídlení ze sklonku doby kamenné a sídlištní vrstva z období popelnicových polí. Samotné domy jsou pro mě zatím velkou neznámou a já už se těším, až budu objevovat jejich příběhy.

Mluvíte v budoucím čase. Skutečně se druhý díl teprve rodí?

Kdybych řekla, že o těch domech nevím nic, lhala bych. Něco už znám, ale to nejtěžší mě teprve čeká. Za těch pět let, která mě dělí od prvního dílu, narostl počet naskenovaných a uložených dokumentů na zhruba 50 tisíc. Jak vidíte, dobrovolníci nezahálejí. Naštěstí mají systém využívání klíčových slov, ale přesto – když si zadáte některé číslo popisné a z katalogu na vás vyjukne nějakých tři sta dokumentů, první reakcí je úlek. A to nemluvím o dalších zdrojích. Takže už teď vím, že mě čekají minimálně dva roky dřiny – dokončení plánuju na rok 2022 nebo 2023. Přesto se těším, protože objevování má své kouzlo.

Je některý dům, který si zaslouží zvláštní pozornost?

Nemyslím. Těším se na všechny stejně, ale na jeden jsem obzvlášť zvědavá. Má to na svědomí jeho majitel. Před několika lety mi vyprávěl zajímavý příběh o dětském pláči, který občas slyšeli z jednoho pokoje. Pláč zaznamenala i „chůvička“, ale dítě, které mělo v pokoji postýlku, zcela evidentně spalo pevným a pokojným spánkem. Tehdy se ptal, zda vím něco z historie domu, co by aspoň trochu toto tajemno osvětlilo. Zatím je však pro mě i jeho dům zavřený a uvidíme, zda nám časem něco prozradí.

Co nám dům „prozradí“? Takže věříte, že domy žijí?

Nevím. Ale pokud ano, doufám, že do domu s tak temným životem, jako měl např. Dům v růžích od Stephena Kinga, nikdy nevstoupím. Nicméně – snad každý cítí, že starý dům dýchá úplně jinak než novostavba v satelitním městečku. Vidíte, už zase jsem to řekla – dýchá…! Ale to je tím, že jsem s nimi a s těmi, kdo v nich kdysi žili, trávila tolik času. To člověka musí poznamenat.

Můžete citovat pár ukázek z chystané knihy?  

Zatím mohu nabídnout jen obrazové dokumenty, protože textová část se skutečně teprve začne rodit. Ale snad i samy obrázky postačí. Vždy, když se na ty staré fotky nebo pohlednice dívám, nemohu než blahořečit všem dárcům a dobrovolníkům, díky nimž se tyto skvosty zachránily.

Vizitka

Danuše Marková (nar. 1958), autorka prvního dílu knihy Opočno v proměnách, se v roce 2017 z Opočna odstěhovala. Přesto se pouští do práce na druhém díle. „Žiju teď ve vesnici kousek od Hořic a životní styl se mi diametrálně změnil – z paneláku do přírody. Psaní knihy o Opočně, které je teď pro mě trochu z ruky, bude dost těžké,“ připouští autorka. První díl však nemůže zůstat bez druhého, jeho napsání považuje za svou povinnost. Pracovat už začala a to nejobtížnější prý má za sebou. „Už se dokážu odpoutat od přírody, zalézt k notebooku a přenést se do Opočna. Hlava to dlouho odmítala, ale už jsem ji přesvědčila.“