Studio Najbrt Basics – design, který si pouštíme velmi blízko k tělu

Když jste zakládal své grafické studio v roce 1994, v jakém stavu – kondici byla grafika na našem území? Grafiku jste dělal i před revolucí, ale ta změna se musela projevit.

Byla samozřejmě v některých ohledech ve špatné kondici, jako všechny obory lidské činnosti v téhle zemi po 40 letech komunismu, kde se leccos nějakým způsobem poničilo a zdegenerovalo. Po revoluci se objevily nové výzvy, protože jsme vstoupili do kapitalismu a reklama byla najednou potřeba. Za komunismu se dělaly spíš osvětové kampaně, propagovaly se myšlenky a kultura, spíš než komerční značky a produkty. Pro designéry tak přibyla spousta nových příležitostí a možností, ale těch kvalitních tu bylo na množství nové práce málo. Nabytá svoboda a pocit, že můžu dělat, co chci a jak chci, byly pro mě zásadní. To, že můžeme najednou cestovat, založit studio a tvořit, aniž bychom se museli někoho ptát, byl samozřejmě důležitý moment.

 

Působil jste v divadle Sklep, stále vystupujete ve formacích Tros Sketos a Thomas & Ruhller, vyráběl jste také pro „Sklepáky“ plakáty. Odrazilo se vaše divadelní působení také ve vaší designerské práci?

Určitě. Jako grafik jsem začal pracovat už v Baletní jednotce Křeč, kde jsem byl členem. Později jsem pracoval na různých aktivitách divadla Sklep a divadel Pražské pětky. Působení v tom společenství hodně ovlivnilo i můj přístup k designu. V době, kdy jsem studoval, jsem se učil klasickou kaligrafii a později jsem ručně psané písmo začal používat jako hlavní výtvarný prostředek v grafickém designu. Maloval jsem expresivní obrazy, které vycházely z kaligrafie. Pak jsem si ale uvědomil, že jsem moc formální, a proto jsem svůj styl změnil, a vycházel ze svých pocitů a obsahu témat, která jsem zpracovával. Chtěl jsem vyjádřit svoje emoce: naštvanost, radost, něčemu se zasmát anebo se něčemu vysmát. Divadla, kde jsem se pohyboval, v tom hrála velkou roli.

 

Dá se toto vše znázornit v písmu?

Ano. Já jsem se o to každopádně snažil.

 

Někdo si může říct: typografie, co na tom může být zajímavého, vždyť je to jenom písmo.

Písmo může mít obrovské množství chutí, má velmi dlouhou historii a pevnou kostru, která dává široké možnosti.

 

Když kupříkladu vytváříte logo nebo plakát k filmu, vždycky začnete pracovat, až když vám přijde zakázka? Anebo hromadíte svoje nápady, inspirace do nějakého šuplíčku, z kterého potom taháte, když je potřeba?

Nápady si nesbírám, nicméně si dělám deníky, do kterých si lepím spoustu drobných tiskovin. Inspiruje mě mnoho věcí – krásné i ošklivé, povedené i nepovedené, ale že bych si někde vytvářel banku nápadů a v té se potom hrabal, tak to ne. Téma, které mám na stole, je pro mě určující.

 

K čemu jsou vám ty „ošklivé věci“, které si nasbíráte?

Vždycky mě bavily i pokleslé věci. Nacházel jsem v nich určitou krásu a zajímavou estetiku, která mě ovlivnila i v práci. Jsem sběratel všeho, vždycky jsem sbíral lístky, vstupenky, vizitky, a tak dále a všechno jsem si schovával. Pak jsem to zase poztrácel, takže jsem si vše začal lepit do deníků. Nejdřív jsem vytvářel deníky z cest a potom i domácí deník – to je taková moje radost a paměť.

 

Co podle vás musí splňovat dobrý filmový plakát?

Musí vás přilákat. Vzbudit ve vás zájem. Plakát je totiž jenom malá část informace, kterou o filmu dostáváte. Čtete recenze, články, vidíte teasery, ukázky z natáčení, znáte herce nebo další tvůrce… To vše vám dává nějakou informaci a podle toho se rozhodujete. Plakát by měl být ten poslední impuls na film jít.

 

Vždycky vidíte filmy, na které děláte plakáty?

Ano.

 

Stalo se někdy, že jste odmítl vytvořit plakát na film, který se vám nelíbil?

Ano.

 

A který to byl?

Pojďme dál. (úsměv)

 

Co má nést správné logo?

To je velice různé. Ideální je, když nese obsah – což je těžké, ale někdy stačí, když vyjádří pocit, atmosféru, kterou si máte odnést. Nemusí se jednat o ilustrativní obsah, může to být obsah pocitový.

 

Je to tak, že některé logo máte hodně rychle vytvořené a s některým se trápíte strašně dlouho?

Vznik nového loga chce čas. Někdy přijde dobrý nápad rychle, ale pak je potřeba ho prověřit časem a mít určitý odstup a zároveň dál pracovat, abyste se ujistili, že už to líp vymyslet nejde. A ono to většinou ještě vylepšit jde.

 

Když se ohlédnete za dvaceti pěti lety existence vašeho studia, dá se říci, jak jste se vy, ale i celé studio posunulo, kam se vyvinulo?

Mnohem více předávám zkušenosti svým kolegům. Jsem spíš supervizor, ale samozřejmě sám dál pracuju. Týmová spolupráce je pro nás hodně důležitá: umět se domluvit a umět si navzájem pomoci, protože na některých zakázkách pracujeme jednotlivě, na jiných jako dvojice, někdy nás na jedné zakázce pracuje třeba šest.

 

Když se podíváte na své rané práce, stane se vám někdy, že si řeknete: teď bych to udělal úplně jinak?

To víte, že jo. Všechno se nepovede, a právě výstava je dobrá pro určitou selekci. Časový odstup je z tohoto hlediska důležitý. Já se ale stejně radši dívám dopředu.

 

Proč jste se rozhodli s kurátorem výstavy Michalem Nanoru o netradiční prezentaci vaší práce formou tisku na trička?

Michal vyšel z představy, že tradiční výstavy grafického designu se většinou soustředí na jednoho tvůrce a jeho osobitý výtvarný styl, vytržený z kontextu klientského zadání a dalšího života vizuálů. Takové výstavy se většinou instalují na papír na stěně. Místo toho použil objekt, tričko, aby se návštěvník víc zamyslel nad tím, co grafický design dneska znamená – že autorem může být kolektiv, výtvarný styl může střídat podle zakázky, že textil v ulicích předhání papír jako nejčastější nosič grafických prvků, a ty že mají na začátku nějakého zadavatele, pak profesionálního grafika a nakonec příjemce, který design vpouští do svého života, často přímo na tělo. Na každé naší výstavě se vždycky prodá víc triček než katalogů.

 

Jaké období výstava mapuje?

Od mých výtvarných počátků na začátku 80. let, přes založení studia v roce 1994, až po vizuál České filharmonie pro sezónu 2019/2020.

 

Podle čeho jste vybírali práce, které budou na výstavě?

Výstava se jmenuje Basics, takže kurátor hledal prolnutí několika věcí – aby práce byly významné svým dopadem, ukazovaly vývoj studia, způsob práce nebo typ problému a konečně, aby vypadaly dobře na tričku. Logo Prahy je třeba jednou z našich nejznámějších prací, znamenalo pro nás určitý přelom v tom, jaké zakázky jsme zpracovávali, a taky ukazuje grafické řešení, které nestaví na výtvarné stylizaci, ale na slově, což se pak v naší práci objevuje i jinde.

 

Netradiční výstavu rekapitulující historii Studia Najbrt bude možné shlédnout do 3. listopadu v Západočeské galerii v Plzni.