Petra Dvořáková svými knihami klade před čtenáře otázky

Jakým způsobem vznikla vaše poslední knížka Chirurg?

Původním povoláním jsem zdravotní sestra a poslední rok se mi stále zdály sny o tom, že jsem se do zdravotnictví vrátila a jsem zase na operačním sále. V reálu jsem dokonce začala uvažovat, že bych do nemocnice na malý úvazek opět nastoupila, jen abych si to užila. Pak jsem si ale uvědomila, že už nemám takovou praxi, všechno se během doby, co jsem odešla, změnilo, a mohlo by to být pro pacienty nebezpečné. Rozhodla jsem se, že bude lepší, když si vše odžiji jen v příběhu. Tak jsem stvořila Chirurga a přestaly se mi zdát sny, že dělám ve špitále.

Takže jste si vlastně vyřešila své sny?

Ano.

Teď máte jaké sny?

Teď se mi kupodivu nic nezdá. Dodělávám druhou knížku, která má vyjít v lednu a je z úplně jiného soudku. Jmenuje se Vrány a vypráví o velmi nadané holčičce žijící v docela průměrné rodině, která ji možná právě proto vůbec nechápe. Strašně na sebe naráží. Leitmotivem knížky jsou vrány, které přilétají tam, kde se děje příliš málo na to, aby přišla pomoc. Příběh se tak obrací k archetypu vran.

Jaké poselství archetypicky zobrazují vrány?

To bych vám musela vyzradit pointu, a to nechci. Ale pojí se k tomu naprosto neuvěřitelný příběh. Když jsem text dávala do redakce, říkali jsme si, že potřebujeme nějakou výtvarnici, kterou budeme muset hledat. Ve stejném týdnu poslala Tereza Basařová (ilustrátorka, tenkrát žijící v Austrálii) nabídku do vydavatelství, kde jeden z obrázků zobrazoval přesně okamžik, který se stane ve Vránách. Okamžitě jsme ilustraci koupili. Vnímali jsme to jako znamení.

Na podzim vám vyšel Chirurg, teď mluvíte o další knize – to je hodně rychlé.

Chirurg byl napsaný energicky, kdežto Vrány jsem psala snad rok a půl a bylo to pro mě velmi těžké. Ne že by mi psaní nešlo, ale téma bylo náročné. U Chirurga jsem si udělala expedici do zdravotnictví a tvořil se mi vnitřně snáz, protože tam neprobíhá žádné velké drama. Vrány vlastně existovaly už před Chirurgem, ale vyjdou později.

Jsou tématy vašich knih motivy, které vás potkají v životě a hluboce vás zasáhnou, a proto je potřebujete knižně zpracovat?

Ne. To, že mě něco zasahuje, ještě samo o sobě není důvodem ke knižnímu zpracování. Musím opravdu nějak v sobě, ve své mysli, spatřit daný příběh. Jsem velmi vizuální člověk, takže když potkám na ulici člověka, který mě něčím velmi zaujme, najednou si ho představím v určité roli, například jako chirurga a v hlavě se mi začne rozehrávat celý příběh jako film. Pak už jen píšu a nemusím se ani moc namáhat. Samotná tvorba textu tudíž není plně racionální a vědomá.

Ve svých předchozích knížkách velmi často zobrazujete ženské postavy s ženskými tématy. Jak se vám psal Chirurg z pozice muže?

Líp. Mužský charakter jsem si trochu osahala v Dědině postavou řezníka, který mě hodně bavil. Připadá mi, že chlapi se tolik nebabrají v emocích. Když jim něco nejde, nenaříkají, nerozebírají vše tisíckrát, spíš třeba jdou a opijí se. Možná jsem se unavila věčným pátráním v ženských emocích a tématech, takže jsem si dala výdech a napsala víc mužské postavy.

V některém z rozhovorů jste zmiňovala, že je pro vás důležité, aby příběh vstupoval čtenáři do života. Jakým způsobem vstupuje Chirurg do života čtenáři?

Podle mě má dobrá kniha v čtenáři probouzet nejednoznačné pocity a nejednoznačné vidění světa. Můžete napsat knihu, která vás pouze dojme a popláčete si. To je pro mě ale málo. Chci, aby příběh před čtenáře kladl otázky například: je chirurg dobrý chlap, nebo špatný? … hodně věcí pokazí, ale uvnitř je rovný… Chci člověka konfrontovat s tím, že je život různobarevný a každý něco pokazí, a něco zase udělá dobře. My si na něj utváříme názor: buď se s ním identifikujeme, nebo je nám odporný. 

Přijde mi, že posledním trendem je čtení jako zábava, což je samozřejmě v pořádku, ale – řečeno ošklivě – je sice „pěkné“ plakat nad knihou o holokaustu, ale když příběh čtenáře neposune nikam dál... Podle mě by ho čtení mělo následně vést třeba k přemýšlení o svobodě, o menšinách, o demokracii. O tom, co ji může zničit nebo jak bude volit...

Jaké jsou tedy vaše nástroje k tomu, aby kniha s čtenářem interagovala?

To se asi nedá naučit. Mně to jde nejspíš přirozeně. Někdy rediguji pro nakladatelství HOST. Na rukopisech například vidíte, že je text řemeslně dobře napsaný – to se naučíte. Zbytek už udělá talent, ale i vaše osobnost, to, kým jste. Co do textu vložíte mimovolně, je vždy vidět. S tím potom jdete jako s kůží na trh.

Když si vzpomenu na Dědinu, ve které vystupovalo hned několik postav, fascinuje mě, jak každou z nich popisujete – s láskou k ní samotné, ačkoliv jsou naprosto rozdílné a nezřídka i velmi nesympatické.

Strašně mě baví, že si mohu dovolit být člověkem, který v knize vystupuje, a být takovým, jakým je. Každý se má rád a má své názory nebo právo vidění svého světa. Když píšu za danou postavu, dopřávám si toto právo mít, což je pro mě velmi příjemné.

Dědina vzbuzuje velké polemiky. Jsou lidé, kteří podobné situace zažili a znají je. Říkají: „To je úplně naše dědina!“ Takže jsem slyšela neskutečné dohady o tom, že jsou to Práče, či jakási vesnice v severních Čechách, a všichni znají Marunu osobně…

Vy jste do knížky pro jistotu vložila ještě plánek vesnice…

… Neprozřetelně! Když dáte kostel doprostřed vesnice a vedle hospodu… čtenáři „svou“ vesnici identifikují.

Mám zkušenost ale i s druhým typem přesvědčení, s kterým se nejčastěji setkávám u lidí kolem třicítky z velkých měst, hlavně z Prahy. Mají často představu o vesnici jako místu naprosto nezkaženém. Takové „bio – eco“ a nevěří mi, že to na dědině může chodit tak, jak popisuji. Samozřejmě netvrdím, že všechno je přesně tak. Vzala jsem jenom určitou výseč a zpracovala ji.

Vaše první kniha Proměněné sny se věnuje lidem z katolické komunity. Měla jste na ni nějaké reakce z komunity věřících rodin?

Měla. Proměněné sny vyšly někdy v roce 2006 - byla jiná doba. Dneska už by možná tolik nerezonovaly. Tenkrát nebyly sociální sítě, kde by všichni všechno zveřejňovali, tím pádem byla kniha opravdu šokem pro věřící, protože se odkryly situace, které se v této komunitě děly. Následovaly často velmi negativní reakce ze stran věřících. Dneska už je to „slabá polívčička“ oproti všemu, co vyšlo v církvi najevo. Ale já to tenkrát brala hlavně jako lidské příběhy, které byly velmi silné a ovlivněné náboženstvím (i třeba negativně), než jako odkrývání zákulisí církve. Jenže kritici to vnímali jako poškozování církve. Netušili, co nastane v roce 2016, 2018 a tak dál.

Máte velkou empatii se svými postavami. Cítíte takovéto smíření s lidmi i v životě?

Řekla bych, že čím jsem starší, tím mám větší potřebu být s lidmi smířená. Odpustit těžké věci, které jsem nebyla schopná odpustit. Stojí mi to za to i kvůli mně samotné.  I já totiž stojím o odpuštění. Snažím se hodně chápat, že lidé kolem vás nemohou a neumí jinak. Vyrostli v nějakém rodinném modelu, často ubližují, a nemůžou to změnit.

Myslím si, že svoje smíření předáváte skrze postavy ve svých knížkách...

… Kéž by. Empatie, kterou vy obdivujete, nemusí být v běžném životě úplně dobrá, protože když se dokážete natolik vžít do druhých, že pochopíte i příčiny, proč vám někdo ubližuje, snáze jej tolerujete a chápete ho, ale on nemusí chápat vás. Není to úplně nejšťastnější pro život, ale pro psaní je to docela výhoda. 

Vizitka

Petra Dvořáková

Spisovatelka a scénáristka.

Narodila se v roce 1977 ve Valašském Meziříčí. Vystudovala střední zdravotnickou školu a pracovala jako zdravotní sestra. Do povědomí čtenářů vstoupila svou prvotinou Proměněné sny (nakl. Host 2006), za kterou obdržela cenu Magnesia Litera. Následoval autobiografický titul Já jsem hlad (nakl. Host 2009) a Sítě - příběhy (ne)sebevědomí (nakl. Host 2016). Za knihu Julie mezi slovy (nakl. Host 2013) získala Zlatou stuhu za nejlepší beletristickou knihu pro mládež. Pro děti napsala také další dvě knihy Flouk a Líla (nakl. Host 2015) a Každý má svou lajnu – z florbalového prostředí (nakl. Host 2017). Román Dědina (nakl. Host 2018), který se stal čtenářky velmi úspěšný, zasadila do nejmenované vesnice na Vysočině. Využila zde znalosti dialektu známého z dětství, které na Vysočině prožila. Prozatím poslední titul Chirurg (nakl. Host 2019) se stal krátce po vydání bestsellerem. V lednu má vyjít její zatím poslední knížka Vrány.