Podnikavky na mateřské: s Veronikou Hurdovou - Krkavčí matkou

Na svém blogu, který se jmenuje Krkavčí matka, jste jednou napsala, že vám kamarád název vytkl jakožto název marketingově špatný. Volila byste znova jiný?

Ne. Myslím si, že to bylo nevědomě geniální. Marketingově je to dobře zapamatovatelné jméno a zároveň je v něm vtip, který provází celý můj blog, kde shazuju samu sebe.

 

Čím si myslíte, že váš blog získal takovou popularitu?

Asi jsem měla štěstí, že jsem začala psát v době, kdy blogerů nebylo tolik, takže nebylo těžké prorazit. Druhá věc je, že po smrti mého manžela (což je tedy také blbé říct, že smrt je dobrý marketingový tah), se o mě začala zajímat média, takže jsem se dostala do jiných okruhů než těch maminkovských. A pak asi taky proto, že je dobrý. Myslím si, že jestli něco umím, tak psát.

 

Píšete docela dlouhé příspěvky.

To je pravda. Jenže já se nesnažím psát pro všechny. Píšu tak, abych si to sama ráda přečetla. Takže mě určitě nebudou číst všichni z téhle republiky. Budou to lidé, kteří rádi čtou a skrze mé psané slovo si možná něco „zvědomí“. Nepotřebují dvouslovné citáty, ale rádi přemýšlí sami.

 

Jací jsou tedy vaši čtenáři?

Podle besed vím, že se jedná o ženy mého věku, které nemají moc rády soudobou společnost, respektive mainstream. Jsou tam ale i babičky a navzdory tomu, že se jedná o „mateřský blog“, je tam poměrně dost mužů. Také mladí lidé, třeba osmnáctiletí, kteří se na blog nabalili skrz vzdělávací systém, který já kritizuju. Oni v něm teď žijí, chodí do školy a třeba se jim tam nelíbí.

Stačí mi, aby mí čtenáři nad tím, co píši, začali přemýšlet. Nepotřebuji, aby hned změnili názor nebo přijali celou filozofii unschoolingu (sebeřízeného vzdělávání – v České republice zatím nepovolená forma vzdělávání, pozn. red.) nebo pojetí smrti. Aby to neodsoudili hned, kdy jim naskočí varovná reakce po první vteřině čtení.

 

Váš blog vás živí. Jak se dá na blogu vydělávat.

Jít do toho s vidinou zisku není dobrá motivace. Ne že by to nešlo, ale já jsem na to velmi citlivá. Když čtu nějaký blog, který je psán s motivací výdělku, vidím to za každým slovem. Můj blog mi teď vydělává, ale než jsem si to uvědomila, trvalo mi to strašně dlouho. Můj „bussiness model“ je, že prodávám knížky a dělám besedy. Nedělá mi vůbec problém na besedě říct, že mám s sebou knížky a potřebuju jich co nejvíce prodat. Nemám v tom stud. Přijde mi to čisté. Žádné pokoutné praktiky ve stylu, že bych se s někým spolčovala, dávala slevy a podobně. Mám jasně nastavený ceník, který mi přijde adekvátní. Uživí mě to, takže jsem spokojená.

 

Na jedné přednášce u Tomáše Hajzlera jste mluvila o marketingu. Zdůrazňovala jste, že je pro vás důležité, aby tam nebyl tlak na výsledek. Moc se mi líbilo, když jste říkala: Nedělej zákazníkovi to, co nechceš, aby on dělal tobě. Jaký je tedy váš postoj k reklamě?

Pokud mi z e-shopu řeknou, že potřebují, abych vymyslela rychle ještě reklamu před Vánoci, protože pak už knihy nestihnou včas doručit, nedělá se mi to dobře. Ráda ale sdílím radost, kterou daná knížka způsobila. Nebo to napíšu tak, jak to je. Například, že se potřebujeme zbavit starého dotisku, protože máme nový s novou obálkou a staré knížky už nechci mít na skladě, proto je prodávám za půlku ceny původní. Je v tom pro mě pravdivost. Není cílem knížku protlačit, ale říct pravdu tak, jak je. Zároveň je pro mě příjemné knížky prodávat, protože si nemyslím, že si lidé vybírají knížky, ale že je to obráceně. Knížky si podle mě hledají lidi. V tom je velký pokoj na duši. Například knížka Moje milá smrti se stále ještě prodává, přitom je to už rok a půl, co vyšla. Nejčastěji mi lidé říkají, že na ni ještě neměli odvahu, ale teď už ji mají. Prostě do ní dozrají. Konkrétně tato knížka hodně rotuje. Půjčuje se po kamarádech a pro mě je to moc krásné. Nepotřebuju, aby se prodal jeden výtisk pro každého čtenáře. Důležitá je myšlenka, která se v ní předává.

 

Jak vlastně začalo, že jste se do psaní knížek pustila?

První knížka byla Jak přežít těhotenství. Během těhotenství, které se neodvíjelo tak, jak to vypadá na knížkách s hezkým přebalem s usmívající se hladkopleťovou maminkou, jsem si psala na papír glosy, které mě napadaly. Můj muž to tenkrát našel a říkal, že je to hrozně vtipný a že to musím vydat. Tak kniha vyšla a myslím, že už je vyprodaná. Druhá byla v době, když se narodila Grétka. Napsala jsem pro ni Pohádky o naivním prasátku. Pak už to šlo samo. Vždy jsem si vzala nějakou oblast – buď tu, na niž se mě ptali lidé, nebo, která přišla důležitá mně. Nějak jsem ji uchopila a sepsala. Většinou knížka vznikla z nějakého naštvání, jak je v běžné společnosti dané téma vnímané. Protože hodně pohádek mě irituje. Stylem, jakým jsou psané. Jak s dětmi mluví, co jim dávají do hlavy. Takže se vždy zdravě naštvu, a pak si to téma napíšu podle sebe.

 

Knížek máte celkem jedenáct během pěti let. Je nějaká vaše knížka, které si vážíte nejvíc?

Určitě Moje milá smrti. Tam je velký kus mě. Jednak je to velké téma, celospolečensky, ale i v mém osobním životě.

 

Četla jste nějakou jí podobnou?

Knížek o smrti jsem četla spoustu. Možná se tomu podobá knížka Anity Moorjany Musela jsem zemřít. Spíš prožitkem, kterým prošla. Podobné smýšlení o smrti je v knížce Kdo se bojí smrti od Jana van Helsinga. O pohřbívání zase kniha Tlouštíci hoří rychleji. To je výborná a vtipná knížka. Jinak v českých podmínkách moc nevím – což neznamená, že neexistují, ale nečetla jsem nic takového.

 

Svou nejstarší dcerku máte v režimu individuálního vzdělávání. Kdy jste začala, nebo společně s vašimi dětmi jste začali, uvažovat o domácím vzdělávání?

Moje dvě starší děti chodily do školky přibližně dva roky. Pak se začaly shodně vyjadřovat ve smyslu, že je to nebaví. V ten moment jsem si plně uvědomila fakt, že mohou ze školky odejít. Už když do školky šly, věděla jsem, že nechci klasické vzdělávání, takže nastoupily do alternativní školky waldorfského tipu. Když mi později řekly, že je to nebaví a že chtějí žít více se mnou (i když to přesně takto neřekly, ale já jsem si to přeložila jako: Mami, my chceme žít s tebou život, co žiješ ty), v ten moment se to nejspíš zlomilo. Měla jsem ještě rok, abych si rozmyslela, co s Grétkou bude, než dospěje do věku, kdy ji budu muset někam zapsat. Teď už je prvňák.

 

Děti vzděláváte doma, do toho píšete knížky a blog, jezdíte na přednášky… Jaký je váš time managment?

Napsat knížku zas není taková „rocket science“. Tu napíšete za dva tři měsíce po večerech – když píšete rychle. Přes den jsem hodně s dětmi. Máme tzv. střídavku na domácí vzdělávání s dalšími rodinami. Dva dny mám volné, kdy mohu být bez dětí – tam si dávám buď rozhovory nebo čas na sebe – začala jsem se o sebe zase starat. Většinou píšu po večerech. Dospěla jsem do fáze, že už chodím do půlnoci spát. Dva a půl roku po smrti muže jsem pracovala každý den přes půlnoc. Ke změně jsem se ale musela propracovat. Je to dané i tím, že jsem mohla zaměstnat lidi, kteří za mě dělají spoustu věcí, které jsem si dřív dělala já. Teď vše mohu s důvěrou předat dál.

 

Vaše současná práce se skládá z knížek a přednášek. Jak to začalo s přednáškami?

Aktuálně je to důležitá část přísunu financí, ale ze začátku to tak nebylo. Někdo mě poprosil, zda bych nepřijela něco říct na nějaké téma. Až nyní si za to mohu říct nějaké peníze. V současné době jsem ve stavu, kdy mám pozvánky do konce roku, a i kdybych jezdila obden, tak vše stejně nepokryji. Mohu si vybrat, kam půjdu a o čem budu přednášet. Je to velmi příjemné období. Mám spoustu možností, nejsem tlačená do agresivního marketingu nebo prodeje. Navíc s tím nejsem srostlá, takže to mohu kdykoliv opustit, což považuju za jednu z nejdůležitějších věcí. Spousta lidí to má jinak. Začne podnikat, třeba i na mateřské, a pak je s nimi projekt tak moc propojený, že i když je kůň dávno mrtvý, stále do něho mrskají a jedou na něm, ale v konečném výsledku ubližují sami sobě. Jsem ráda, že si ubližovat nemusím.

 

Jednou jste mluvila o tom, že jste si už jako malá dělala věci podle svého. Někdo nedokáže dělat věci podle svého ani jako dospělý. Jak člověk dospěje k tomu dělat věci podle svého? Nebo jak si tuto schopnost udrží z dětství?

Určitě jako dítě jsem to měla. Ale pak jsem si to nechala vzít – školou, a následně prací, která byla jen navázáním na školu. Fungovala na podobných principech. Žila jsem „ideální“ život, ale pouze objektivně ideální. Ze zpětného pohledu pro mě ideální vůbec nebyl. Cesta zpátky, nechci říkat, že byla těžká nebo bolavá, ale nebylo to úplně jednoduché. Přestat lhát sama sobě, to bylo těžké. Pomohly mi v tom děti i smrt mého muže. Když už vím, jaké to je být sama sebou, už se z toho nechci nechat znova vyrvat. Nechci žít život, který mi nepatří. Abych pak, až mi bude sto let a budu ležet na smrtelné posteli, koukala a litovala toho, co jsem udělala sama se sebou.

Být svá je pro mě takový pramen štěstí, který se promítá úplně do všeho, co děláte. Do výchovy, do vztahů k lidem, do toho, jak koukáte na svět – jestli se vám v něm líbí nebo ne. Jak hodnotíte věci, které se vám stanou. Tam to všechno začíná.

 

Jaký je tedy teď váš směr?

Můj směr je neodpojit se sama od sebe, i když moje pravé já určitě bude někam putovat. Tak aby mi někam neuteklo nebo naopak já neutekla jemu. A mám období, že se šťourám v různých hloubkách sebe sama. Takže je s pomocí jednoho člověka, který mi v tom pomáhá, odkrývám. Dopad to má takový, že jsem většinu lidí ze svého okolí úplně vypnula, protože to nedávám a nemůžu se s nimi šťourat tak hluboko, jak já potřebuju. Víc jsem zabředla do své rutiny. Víc mě baví užívat si se svými dětmi. Jsem tedy aktuálně velmi asociální, málo kreativní, ale baví mě to.

 

http://www.krkavcimatka.cz/

https://www.facebook.com/krkavcimatka/